načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Máš mě v krvi – Elisabeth Norebäck

Máš mě v krvi

Elektronická kniha: Máš mě v krvi
Autor: Elisabeth Norebäck

Tři ženy, tři příběhy a tři pravdy. Studentka Isabelle vyhledá pomoc psycholožky Stelly Widstrandové. Nemůže se smířit se smrtí svého otce, navíc s matkou si příliš nerozumí. Stella je od prvního setkání přesvědčená, že dívka je ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 425
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: ze švédského originálu Säg att du är min přeložila Blanka Rozsypalová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0801-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tři ženy, tři příběhy a tři pravdy. Studentka Isabelle vyhledá pomoc psycholožky Stelly Widstrandové. Nemůže se smířit se smrtí svého otce, navíc s matkou si příliš nerozumí. Stella je od prvního setkání přesvědčená, že dívka je ve skutečnosti její ztracená dcera Alice. Roční Alice zmizela z kočárku během rodinné dovolené. Stella nikdy neuvěřila, že se dcera utopila, jak všichni kolem ní tvrdili. Nyní si je jistá, Isabelle je Alice. Ale je tu ještě oficiální Alicina matka Kerstin, až přehnaně pečující o svoji dceru.

Popis nakladatele

Jak tenká je hranice mezi nadějí a šílenstvím? | .

Když k psycholožce Stelle Widstrandové začne na terapie chodit mladinká Isabelle Karlssonová, Stella je naprosto přesvědčená, že se jedná o její ztracenou dceru Alenku. Všichni v jejím okolí se ovšem domnívají, že se před více než dvaceti lety utopila na rodinné dovolené. Její tělo však nebylo nikdy nalezeno, pročež Stella celý život věřila, že se její dcera ten osudný den neutopila a je stále na živu. Mohla by Isabelle Karlssonová skutečně být Stellina nezvěstná dcerka? Stella o tom začíná být skálopevně přesvědčená, její okolí si však myslí, že blouzní.

Co všechno je Stella ochotná riskovat, aby zjistila skutečnou identitu záhadné pacientky? Svou kariéru? Své manželství? Svou rodinu? Svůj vlastní zdravý rozum? Svůj život?

Máš mě v krvi je příběh tří žen. Jedna věří, že nalezla svou ztracenou dceru, další se bojí, že přijde o své děťátko, a třetí se pokouší sžít se svou nově nalezenou svobodou. Tři příběhy. Tři pravdy. Tři ženy. Jeden propletený thriller.

Zařazeno v kategoriích
Elisabeth Norebäck - další tituly autora:
Máš mě v krvi Máš mě v krvi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MÁŠ MĚ V KRVI


© Elisabeth Norebäck, 2017

by Agreement with Grand Agency.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Blanka Rozsypalová, 2020

Cover © Kreatika s. r. o., 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7642-772-3 (pdf)


ELISABETH NOREBÄCK

MÁŠ MĚ

V

KRVI


STELLA

Ležím na zemi.

Nohy mám přitažené k tělu, ruce kolem kolen.

Nádech. Výdech.

Tep mi pulzuje v uších, bolest břicha přešla do pocitu, že

budu zvracet, a už jsem se přestala třást.

Jmenuju se Stella Widstrandová, ne Johanssonová. Je mi

třicet devět, ne devatenáct. A už nemívám záchvaty paniky.

Místnosti vládne šedé podzimní světlo. Slyším déšť, ven

ku ještě pořád lije. Má ordinace vypadá pořád stejně. Velká

okna, mechově zelené zdi. Obraz s širokou krajinou, dře

věná podlaha a na ní ručně tkaný koberec. Můj starý, otlu

čený stůl, křesla v rohu hned u vchodu. Vzpomínám si, jak

jsem si to tu sama zařídila, jak jsem se pečlivě věnovala

každičkému detailu. Už si nevzpomínám, proč to bylo tak

důležité.

Vždycky jsem si představovala, že ji jednoho dne najdu

sama. Ne, že si najde ona mě. Možná ji za mnou dovedla zvě

davost, možná chtěla zjistit, kdo jsem. Možná mi to chce vy

číst. Chce, abych na to nikdy nezapomněla.

Možná se přišla pomstít.

Trvalo spoustu let, než jsem dala svůj život znovu dohro

mady. Než jsem se dostala tam, kde jsem dnes. Ale i když


jsem nechala minulost minulostí, nikdy jsem nezapomněla.

Na něco takového není možné zapomenout.

Ležím na zemi.

Nohy mám přitažené k tělu, ruce kolem kolen.

Nádech. Výdech.

Henrik mě dnes ráno před odchodem do práce políbil na

tvář. Dala jsem si s Milem snídani, dovezla jsem ho do školy

a pak jsem zamířila na Kungsholmen. Prostě obyčejný den.

Zamlžená okna, na Tranebergském mostě byla zase zácpa,

nad šedým jezerem Mälaren byl závoj z mlhy a ve městě ne

bylo kde zaparkovat.

Ona byla objednaná hodinu před pauzou na oběd. Zaťuka

la, otevřela jsem dveře a hned ji poznala. Podaly jsme si ruce,

představily jsme se. Řekla, že se jmenuje Isabelle Karlssonová.

Ví, jak se jmenuje doopravdy?

Pověsila jsem její promočenou bundu. Prohodila jsem

něco o počasí a pobídla jsem ji, ať jde dál. Isabelle se na mě

usmála a posadila se do jednoho z křesel. Měla ďolíčky ve

tvářích.

Zeptala jsem se, proč vyhledala pomoc. To dělám s kaž

dým pacientem, když se s ním setkám poprvé. Isabelle na to

byla připravená. Svou roli sehrála velmi dobře a tvrdila, že

od té doby, co jí zemřel otec, trpí spánkovou poruchou. Po

třebovala pomoc se zpracováním zármutku po jeho smrti.

Tvrdila, že má pocit, že neví co dál, že si není ničím jistá a že

setkávání s jinými lidmi je pro ni obtížné.

Všechno měla dobře nacvičené.

Proč?

Mohla klidně říct, jak to je. Nemusela skrývat pravý dů

vod toho, proč přišla.

Je jí dvaadvacet. Středně vysoká, postavu má jako přesý

pací hodiny, útlý pas. Krátké, nenalakované nehty. Nemá te

tování ani piercingy. Nemá ani dírky v uších. Má rovné dlouhé


černé vlasy. Zmokly jí, leskly se kolem její bledé tváře a já

jsem si pomyslela, že je krásná. Krásnější, než jsem si kdy

představovala.

Vzpomínky na zbytek našeho rozhovoru mám zamlžené.

Takhle zpětně si nemůžu vzpomenout na vlastní slova. Poví

dala jsem jí něco o dynamice skupinové terapie, možná něco

o komunikaci nebo něco o tom, jak to, jak vnímáme sami

sebe, rozhoduje o tom, jak se díváme na ostatní.

Isabelle Karlssonová mě pozorně poslouchala. Pohodila

vlasy a znovu se usmála. Ale byla napjatá. Byla na pozoru.

Nejprve se mi udělalo špatně od žaludku, pak se mi za

čala motat hlava a na hrudi jsem cítila takový tlak, že jsem

nemohla pořádně dýchat. Symptomy jsem poznala okamži

tě. Omluvila jsem se, odešla jsem z místnosti a šla na toalety

na chodbě. Srdce mi bilo jako o život, po zádech mi sjížděly

kapičky studeného potu a tepání za očima vysílalo záblesky

světla do celé hlavy. Zvedl se mi žaludek, padla jsem na ko

lena a snažila jsem se vyzvracet. Nešlo to. Sedla jsem si na

zem, opřela se o kachličky a zavřela oči.

Přestaň myslet na to, co jsi udělala.

Přestaň na ni myslet.

Přestaň myslet.

Přestaň.

Po pár minutách jsem se k ní vrátila a pozvala ji na stře

deční skupinovou terapii, která začíná v jednu. Isabelle Karls

sonová si oblékla bundu, vytáhla zpod ní vlasy a pohodila

jimi. Chtěla jsem natáhnout ruku a  dotknout se jich, ale

ovládla jsem se.

Všimla si toho.

Všimla si mého zaváhání, mé snahy o kontakt.

Možná přesně v to doufala? Chtěla mě znejistit?

Přehodila si přes rameno kabelku, já jsem jí otevřela dve

ře a ona odešla.


O tomhle dni jsem snila. Říkala jsem si, jaké by to bylo, jak by k tomu došlo. Jak bych se cítila, co bych řekla. Takhle to být nemělo. A bolí to mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Ležím na zemi.

Nohy mám přitažené k tělu, ruce kolem kolen.

Nádech. Výdech.

Vrátila se.

Je naživu.


ISABELLE

„Isabelle!“

Slyším Johannu a otáčím se. Jsem zpátky v budově M na

druhém konci kampusu. Pauza na oběd je skoro u konce,

místnost je plná studentů a všechny židle a stoly jsou obsa

zené. Kolem oběda je tu vždy plno. Otočím se, ale Johanny

si všimnu, až když vstane a zamává.

„Pojď k nám,“ volá na mě.

To je to poslední, co chci. Poslední hodinu jsem strávila

jak na trní. Měla jsem pocit, že exploduju z toho, jak v sobě

skrývám všechny emoce.

Smutek. Vztek. Nenávist. A jako kdyby to nestačilo, sna

žila jsem se to v sobě dusit. Usmívat se a chovat se mile. Být

někým, kým nejsem.

Nejradši bych před přednáškou byla sama a snědla si svůj

sendvič o samotě. Přemýšlela bych nad tím, co se stalo na

terapii. Ale já neumím říct ne. Hodím si batoh přes rameno

a prokličkuju kolem studentů, batohů na zemi, všech těch

zelených stolů a červených židlí a stojím před ní.

Jestli mám o někom z lidí kolem sebe říct, že je můj ka

marád, je to právě Johanna. A tak to je už od první příšerné

hodiny na Královském technologickém institutu, kdy mě vza

la pod svá ochranná křídla a nechala mě, abych se k ní na

stěhovala. Proč? Nevím. Nemáme vůbec nic společného. Je

ohromně zkušená, procestovala celý svět. Má fialové vlasy,

náušnice v uších, piercing v nose a tetování na spodní části


zad. Na předloktí má druhé tetování, na kterém je jednorožec

sršící oheň. Johanna je prostě sebevědomá a cool a ví, co chce.

Susie a Maryam, které sedí vedle ní, jsou vlastně taky fajn.

Ale s Johannou se dokážu uvolnit a být sama sebou.

„Kde jsi byla?“ zeptá se mě Maryam. „Neviděla jsem tě na přednášce z matiky.“

„Nebyla jsem tam,“ odpovím.

„Cože? To se fakt stalo?“ Susie si položí ruku na srdce.

„Ještě se nestalo, že bys chyběla na přednášce.“

„Musela jsem si něco zařídit.“ Odtáhnu židli vedle ní, po

věsím si na ni bundu a sednu si. Pořád mě překvapuje, že si

někdo vůbec všímá toho, že existuju. Že si mě někdo všimne.

Že jim třeba i chybím. Jsem zvyklá být neviditelná.

Z batohu si vytáhnu sendvič v plastovém obalu, který jsem

koupila v trafice 7-Eleven. Nevypadá úplně nejlépe, tak ho

znovu hodím do tašky.

„Prší ještě?“ zeptá se mě Johanna.

„Jo, stejně jako ráno,“ odpovím.

„Pondělky,“ řekne Susie a začne listovat učebnicí mechaniky. „Rozumíte někdo tomuhle?“

„Minule jsem psala seminárku na hybnost těles,“ odpoví

jí Johanna, „ale sama tomu moc nerozumím.“

Začnou se smát. I já se začnu smát. Ale část mě má pocit,

jako bych byla uvězněná ve skleněné kleci a dívala se ven.

Připadá mi, že mám dvě osobnosti. Jednu z nich vidí ostatní. Druhou vidím jen já. Mé skutečné já. A rozdíl mezi těmito osobami je ohromný. Uvnitř mě je oceán temnoty. A taky

mám sklony k tomu být příliš melodramatická.

„Isabelle, ty tomu rozumíš, že jo?“ otočí se na mě Maryam. „Začínám trochu panikařit, měly bychom se začít učit na zkoušky.“

„Když si tu učebnici přečteš, budeš tomu rozumět,“ řeknu jí.

„No, jen to řekni. Kdybychom se místo paření učily, taky

bychom tomu rozuměly,“ šťouchne do mě Susie s úsměvem.

„Že je to tak?“ Johanna mi hodí ubrousek na hlavu. „Řek

ni to, Isabelle.“

„Myslíte si, že jsem nudná?“ řeknu. „Myslíte, že jsem su

char, šprt, co se neumí bavit? Beze mě byste byly nahraný,

vy flákačky.“

Hodím ubrousek zpátky na Johannu a vyprsknu smíchy,

když mi na hlavě přistanou další dva. Hodím je na Susie a Ma

ryam a z našeho stolu se stane ubrouskové bojiště. Smějeme

se a křičíme a všichni v jídelně se přidají a začnou skando

vat a –

Zazvoní mi telefon.

Tohle dělám příliš často. Zmizím ve svém fiktivním vysně

ném světě. Přehrávám si v hlavě krátké filmy. Scénky, ve kte

rých se chovám spontánně a přirozeně jako všichni ostatní.

Vytáhnu mobil a podívám se na displej.

„Kdo to je?“ zeptá se Maryam. „Zvedneš to?“

Ukončím vyzvánění a dám mobil do tašky.

„Nic důležitého.“

Po přednášce jdu domů sama. Johanna jde za svým příte

lem Axelem. Chtěla jsem jít domů hned po schůzce se Stel

lou vzhledem k tomu, jak vyčerpávající to bylo, ale nechtěla

jsem ve škole přijít o nic důležitého.

Teď jsem v metru. Sama, jedna z mnoha neznámých tváří.

Tohle je přesně to, co jsem tu nesnášela, když jsem se sem na

stěhovala. Teď mi to nevadí. A po roce ve Stockholmu se tu už

docela dobře vyznám. Ze začátku jsem se hrozně bála, že se

ztratím. Pletla jsem si Hässelby a Hagsätru. Vždycky jsem se

třikrát ujistila, že znám cestu ještě předtím, než jsem vyrazila.

Hodně jsem to tu procestovala, navštívila většinu obchodů,

které byly poblíž zastávek stockholmské hromadné dopravy.

Příměstským vlakem jsem dojela až na konečné stanice,

byla jsem na všech zastávkách metra a už jsem se svezla i ve

většině autobusů, co míří do centra města. Procházela jsem

se po ostrovech Södermalm a Kungsholmen, ve čtvrtích Va

sastan a Norrmalm, ale nejvíc v centru.

Prohlížím si spolucestující a předstírám, že o nich všech

no vím. Ta paní s oranžovými vlasy a rubínovými brýlemi – ta

chodí dvakrát týdně do fitka Friskis & Svettis, nosí barevné

legíny z osmdesátek a bezostyšně tam okukuje chlapy.

Ten líbající se pár, co se drží za ruce: on je student medi

cíny, ona je učitelka na druhém stupni. Jedou domů do své

ho bytečku poblíž Brommaplanu. Něco si uvaří, pustí si film

a usnou spolu na gauči. Ona se pak probudí, půjde do postele

a on si otevře noťas a pustí si na netu porno.

Ten vysoký hubeňour v obleku, co se rozkašlal tak moc,

až se z toho ohýbá: umírá na rakovinu plic. Nikdo neví, kolik

času mu zbývá. Kolik času zbývá komukoliv z nás? Náš život

může skončit každou chvíli. Třeba dnes.

Chybí mi táta. Od toho květnového dne utekly čtyři měsí

ce. Čtyři dlouhé a prázdné měsíce. Po tom, co se to stalo, jsem

zjistila, že mu nebylo dobře už několik měsíců. Samozřejmě,

že si nezašel k lékaři. Nic jsem nevěděla. Nemocný byl málo

kdy, tak proč by mě s tím zbytečně otravoval?

Říct, že se kvůli tomu cítím provinile, by ani zdaleka ne

stačilo. Domů jsem jezdila hrozně málo. Naposledy jsem ho

viděla na Velikonoce. Nezůstala jsem ani na celý víkend.

Bylo to ode mě sobecké, že jsem se odstěhovala? Táta

chtěl, abych tu příležitost využila. Podporoval mě v  tom,

abych ve městě zůstala, abych o víkendech chodila ven s přá

teli a abych se osamostatnila.

Pravdu jsem se dozvěděla až po tom, co zemřel. A nikdy

jí to neodpustím. Z celého srdce si přeju, aby umřela. Nená

vidím ji.

Nenávidím ji.

Nenávidím ji.

Nenávidím ji.

STELLA

Probudím se v našem domě na ulici Alviksvägen v Brommě.

Usnula jsem v naší posteli pod přikrývkou. Mám pocit, jako

bych tu ležela už několik dní.

Řekla jsem Renatě, aby odvolala všechny dnešní pacien

ty, a svedla jsem to na migrénu. V dešti jsem si na St. Eriks

gatan mávla na taxík. A pak už si nic nepamatuju. Muse

la jsem tomu řidiči zaplatit, když mě sem dovezl, asi jsem

vystoupila a šla dovnitř. Zula jsem si boty, sundala jsem si

kabát a vyšla po schodech nahoru do ložnice. Ale nic z toho

si nepamatuju.

Bolí mě oči. Hlava mě bolí, třeští a na chvíli si říkám, jestli

jsem si to jen nepředstavovala. Jestli jsem si nepředstavo

vala, že mi do kanceláře přišla žena jménem Isabelle Karls -

sonová.

Kéž by tomu tak bylo.

Vyhýbání se trápení je základní lidský instinkt. Je normál

ní snažit se utéct, spíš než postavit se bolesti čelem.

A já si přeju, abych utéct mohla.

Když uslyším Henrikův range rover parkovat u  vjezdu,

vstanu z postele a přejdu k oknu. Pořád ještě prší. Náš sou

sed stojí v pláštěnce u plotu, má tam s sebou toho svého uště

kaného psíka. Milo vyskočí z auta a rozeběhne se k domu.

Henrik souseda pozdraví a jde za Milem. Vstupní dveře se

otevřou a slyším, jak mě zdraví. Zavřu na pár vteřinek oči,

zhluboka se nadechnu a jdu dolů.

Milo kolem mě proběhne a zeptá se, co bude k večeři.

Když mu řeknu, že nevím, odcourá se do obýváku a svalí se na jedno z křesel. Henrik zvedne z podlahy na chodbě můj kabát, pověsí ho a řekne, že se mi snažil dovolat.

Odpovím, že jsem si asi nechala mobil v kabelce. Podívá

se na podlahu. Leží vedle mých bot. Zvedne ho a podá mi

ho.

„Říkali jsme si, jestli se nemáme stavit pro jídlo,“ vysvětluje. „Večeři jsi žádnou neudělala.“ Spíš než věta tázací je to

věta oznamovací.

„Neměla jsem čas.“

„Stalo se něco?“

„Proč myslíš?“

„Kde máš auto?“

Moje audi není u  nás ve vjezdu, zůstalo zaparkované

na Kungsholmenu.

„Jela jsem taxíkem.“

Henrik se na mě pořádně zblízka podívá. Dám mu rych

lou pusu, vyhýbám se mu pohledem a jdu do kuchyně. Jde

za mnou.

„Milo se musí najíst,“ řekne a otevře ledničku. „Za chvíli zase musí jít.“

Zapomněla jsem na dnešní basketbalový trénink. To se

mi ještě nikdy nestalo. Sednu si k jídelnímu stolu a podívám

se na telefon. Dva nepřijaté hovory a jedna esemeska. Hen

rik vytáhne z mrazáku jídlo v plastovém obalu a zavolá na Mila, že za chvíli bude jídlo na stole.

„A jaký jsi měla den?“ zeptá se po chvíli.

„Normální.“

„Všechno v pohodě?“

„Jo,“ odpovím.

„Určitě?“

„Určitě.“

Henrik zamíchá těstoviny a  začne ohřívat boloňskou

omáčku. Vypráví mi o tom, že chce příští víkend zajet za ro

diči na venkov a něco o Milově sobotním basketbalovém zá

pasu. A taky o tom, jaký měl den v práci. Prostře stůl, položí

na něj talíře, příbory, sklenice, do džbánku nalije vodu. Dál

mluví o práci.

Je to pondělí jako každé jiné, sejdeme se doma po dlou

hém dni v práci a povídáme si v kuchyni. Manžel i syn jsou

taky stejní. Na našem nádherném domě se nic nezměnilo.

A i tak mi to všechno připadá cizí. Jako bych se proměnila

v někoho jiného. Jako bych byla ve vlastním životě cizincem.

Henrik zavolá na Mila, že je večeře hotová. Z obýváku se

neozve žádná odpověď. Zavolá na něj, ať už jde jíst, ale Milo

tam zevluje dál. Jdu za ním do obýváku a přistoupím ke křes

lu. Sundám mu sluchátka a z rukou mu vytrhnu iPad. Vyštěk

nu na něj, ať sebou hejbne. Nejprve vypadá zaraženě a pak

otrá veně. Odcourá se do kuchyně a posadí se ke stolu.

Když se Milo nedívá, Henrik mi položí ruku na rameno.

Vím přesně, co tím chce říct. Uklidni se. Co ti je?

Měla bych mu říct, co se stalo. Měla bych si s ním promlu

vit. Nejsem člověk, který by před ostatními skrýval tajemství.

Jsem koneckonců psycholožka a certifikovaná psychotera

peutka. O svých emocích mluvím nahlas, probírám je, snažím

se problémům přijít na kloub. Obzvlášť, když se jedná o něco,

co by nám mohlo převrátit život vzhůru nohama. A Henrik je

navíc můj nejlepší kamarád. Vždycky jsme si všechno říka

li narovinu, mluvíme spolu o všem. Zná mě líp než kdokoliv

na světě, a právě proto je těžké před ním něco tajit. Ani jsem

před ním nikdy nic tajit nechtěla. Doteď.

Nedokážu pozřít ani sousto. Henrik a Milo se baví mezi

sebou, ani nevím o čem. Slyším je, ale zároveň je neposlou

chám. Myšlenkami se vrátím k ní.

Isabelle Karlssonová.

Přemýšlím, proč si říká takhle. Přemýšlím, kolik toho ví.

Milo nám říká o mega hustým kole, co by chtěl. Vytáh

ne telefon, aby nám ho ukázal. Omluvím se, vstanu od sto

lu a odejdu z kuchyně. Jdu do prádelny a snažím se uklidnit.

Záchvat paniky. Jediný za dvanáct let. Přestávám se ovlá

dat a nemůžu s tím nic dělat. Panická hrůza a ochromující

úzkost přebírají nad mým tělem velení, dobývají mé myšlen

ky i pocity. Jako když nastoupíte do nezastavitelného vlaku

a musíte dojet až na konečnou. Na místo, kam jsem se už ni

kdy dostat nechtěla. Udělala bych cokoliv pro to, abych tam

už znovu nemusela. Hrozně mě děsí představa, čemu všemu

budu muset svou rodinu vystavit.

Kdybych věděla předem, co se na té schůzce stane, šla bych do toho? Kdybych věděla, kdo je, měla bych dost odvahy na to, abych se s ní sešla?

Pokud to tedy je ona.

Dokážu si představit, že se jí na to zeptám. Podívám se jí

do očí, vyslovím tu otázku, budu sledovat, jak se má slova

dostanou do jejího vědomí a spustí řetězovou reakci.

Ne, to nejsem já.

Pravda? Lež?

Ano, jsem to já.

Pravda? Lež?

Isabelle Karlssonové nevěřím. Jak bych taky mohla? Jak bych jí mohla věřit, když nemám nejmenší ponětí, co chce? Musím zjistit víc. Musím si být jistá.

Henrik stojí za mnou, položí mi ruce na paže.

„Co se děje?“ zeptá se. „Mluv se mnou, Stello.“

„Jsem unavená.“

„Je v tom víc,“ řekne. „Poznám, když se něco děje.“

Nevzdá to. Otočím se.

„Měla jsem den na hovno,“ odpovím. „Dostala jsem migré

nu, musela jsem všechno zrušit a jela jsem domů.“ Naznačím,


že to je kvůli Lině, pacientce, se kterou jsem v poslední době

měla problémy. Vidím na něm, že to pochopil. Věděla jsem,

že si to tak vyloží.

Pohladí mě po tváři a obejme mě. Zeptá se mě, jestli mi

volali z Inspekce zdravotnictví a sociální péče. Nevolali. Ješ

tě ne.

Řekne mi, že poslední měsíce byly sice náročné, ale že to

ve finále dobře dopadne. Dnes vezme Mila na trénink on a já

můžu zůstat doma.

Postavím se ke kuchyňskému oknu a sleduju je, jak odjíždějí.

Jdi na půdu. Podívej se do té tašky.

Ta kabelka na půdě. Od té doby, co jsme se sem nastěho

vali, jsem na ni nesáhla, ale i po dvanácti letech pořád vím,

kde je. Nemám ani trochu chuť se do ní dívat. Jestli se do ní

podívám, začnu zase šílet.

Před jednadvaceti lety se mi život rozbořil jako domeček

z karet, ale já ho zase od základů vybudovala. Na to nesmím

zapomenout. Rozhodla jsem se žít. Tehdy jsem neměla na

výběr. Jediná alternativa byla smrt, což jsem udělat nemohla.

Soustředila jsem se na studium a na své životní cíle. O pět

let později jsem potkala Henrika a zamilovala jsem se.

Pohřbila jsem ji. To neznamená, že jsem na ni zapomněla.

Podívej se do té kabelky na půdě.

Můj dnešní panický záchvat byl ojedinělá událost. Už se

to nebude opakovat. A na půdu chodit nepotřebuju. To, co

ve skutečnosti potřebuju, je spánek.

Když dojdu do ložnice, jsem už příliš unavená na sprchu

i na smývání make-upu. Nemám ani dost energie na čiště

ní zubů. Sundám si hodinky, které jsem dostala od Henri

ka, a položím je do šuplíku v psacím stole. Kalhoty a triko

hodím na židli vedle dveří. Sundám si podprsenku a vlezu

pod peřinu.


Když se uprostřed noci probudím, bijí ještě pořád kapky deš

tě do okna. Asi jsem usnula tvrdě, protože jsem neslyšela

Hen rika a Mila přijet. V místnosti je děsná tma kvůli tlustým

závěsům. Za to jsem většinou ráda, dneska mě ale ta temnota

dusí.

Jdi na půdu. Podívej se do té kabelky.

Henrik mě drží kolem pasu. Zamručí, když mu nadzvednu

ruku. Vylezu z postele a obléknu si župan. Vyklouznu z ložni

ce a zavřu za sebou dveře. Na chodbě vezmu židli a postavím

ji pod poklop, který vede na půdu. Vylezu na ni, chytnu po

klop a stáhnu ho. Když v něm zapraská, zadržím dech. Stáh

nu žebřík, vylezu po něm a rozsvítím.

Kabelka je v rohu místnosti. Musím nejdřív odsunout pár

krabic, abych na ni viděla. Modro-vínová kabelka s kašmíro

vým vzorem, kterou mi dala před několika lety máma. Zved

nu ji, sklouznu na zem a otevřu ji.

Pavouček má hebké a povadlé fialovo-žluté nožky a na tvá

ři široký přihlouplý úsměv. Zatáhnu za provázek, který má

pod břichem, ale nic se nestane. Dřív hrával úryvek z písničky

o malém pavoučkovi. Přišlo nám to děsně vtipné.

Bílá dečka s šedými hvězdičkami. Modré šatičky s kraj

kou u krku a na rukávech, jediný kus oblečení, který jsem si

nechala. Zabořím do nich nos, ale dnes už jsou cítit jen po

naftalínu.

Fotky. Na jedné z nich jsou tři šťastní puberťáci. Daniel,

jeho sestra Maria a já.

Skoro celý život jsem měla dlouhé vlasy. Jsou husté, tma

vě hnědé a vlnité. Na téhle fotce jsem je měla do půlky zad.

Mám na ní žluté šaty s širokým černým páskem kolem pasu.

Daniel má ruku kolem mých ramen, vypadá tu celkem nabu

břele a sebejistě. Černé vlasy má rozcuchané, jako ostatně

vždycky, a má na sobě obnošené džíny a flanelku s ustřih

nutými rukávy.


Přemýšlím, kde je dnes. Přemýšlím, jestli je šťastný. Jest

li na mě někdy myslí.

Pořádně se podívám na Mariu. Rovné vlasy, které má do pasu, jsou stejně černé jako Danielovy. Podoba s Isabelle Karls sonovou je neuvěřitelná. Mohly by být sestry. Dvojčata.

Ale je to jen náhoda. Musí to být náhoda.

Další fotky. Sedmnáctiletá holka, co drží malé dítě. Sama

je vlastně ještě pořád dítě. S dítětem se obě smějí. Obě mají

ďolíčky na tváři.

Oči mě pálí, otřu si je rukávem županu. Ve spodku kabelky

leží červená kniha s tvrdými deskami. Zvednu ji.


29. PROSINCE 1992

Pomooooc! Do prdele, do prdele, do prdele. Jsem těhotná.

Jak se to mohlo stát? Teda, já vím jak. Ale stejně. Takže pro­

to jsem poslední dobou pořád tak unavená. Takže proto jsem

tak neskutečně náladová a uřvaná.

Třeba dneska. S Danielem a Pernillou jsme jeli do nákupá­

ku Farsta nakupovat oblečení. Našla jsem tam fakt skvělý

džíny, ale nedopnula jsem je, i když to byla moje velikost. Fakt

jsem se snažila, ale nemohla jsem je zapnout.

Začala jsem vyšilovat, to přiznávám. V kabince jsem se

rozbulela. Daniel to vůbec nechápal a choval se fakt netakt­

ně, což on umí moc dobře. „Dostalas to, nebo co? Tak si zkus

větší velikost, vo co jako jde?“ Naštvala jsem se a rozbrečela

se ještě víc. Pernilla ho za mě sjela. Vykašlaly jsme se na ná­

kupy a šly jsme místo toho na kafe.

Jak to řeknu mámě? Bude vzteky bez sebe. Helena si bude

myslet, že to je něco příšernýho. A Daniel, co ten na to řekne?

Bude z něj otec. To jsme neměli v plánu.

Absolutně nezvládám vlastní emoce. Můj život se obrátil

vzhůru nohama.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsme byli tak blbí. Tak nezodpo­

vědní. Měla jsem spoustu plánů. Co teď budu dělat?

Připadá mi, že šílím. Nejdřív se směju, a po chvíli zase

brečím. Mám hroznou radost. Jsem vyděšená k smrti. Lid­

ská bytost. Jen tak, zčistajasna?! Je možný, že toho malého

tvora uvnitř miluju už teď?


To dítě chci. Chci ho. Doufám, že i on ho bude chtít, pro­

tože nic jinýho než doufat mi nezbývá.

Takže, ahoj a vítej, ať už jsi kdokoliv. Zbytek bude mu­

set počkat.


ISABELLE

Na zastávce Östra je dopravní špička pozdního rána. Susie je

na eskalátoru pár kroků pode mnou. Otočila jsem se a všimla

si, že se na mě dívá. To znamená, že se s ní budu muset zby

tek cesty bavit. Budu se muset snažit vypadat bezstarostně

a normálně.

Normálně. Ani nevím, co to slovo znamená.

Být jako kdokoliv jiný?

Naučím se vážně někdy, jak na to? Aby nikdo neviděl, jak

jsem divná? Jak jsem zlá?

Zlá. Jinak se to nazvat nedá. Nedělám zlé věci. Ale občas se

bojím, že je udělám. Ta nenávist uvnitř mě, ten neutuchající

vztek – to kvůli tomu jsem zlá. Nevím, co s tím dělat. A před

pokládám, že to špatně skončí. Tyhle myšlenky, co mám, ty

hle pocity, co ve mně vřou, určitě jednoho dne vyústí v něco

hrozného. Jsem už zase melodramatická?

Vystoupím z eskalátoru a čekám na Susie.

„Čááu, Isabelle!“ vykřikne a jde za mnou. Každá její věta

má na konci vykřičník. „Divný, že už neprší! Posledních pár

dní bylo počasí úplně k ničemu! Kde je Johanna?“

„Myslím, že si šla koupit něco k jídlu.“

„Šla koupit něco k jídlu,“ zasměje se a napodobuje melo

dii mého dalarnského přízvuku. To se poslední dobou stává

míň než dřív a už se necítím tak trapně jako dřív.

„Kde máme přednášku?“

„Aula Q1,“ odpovím.


„Máš úkol?“

„Jo,“ řeknu. „A ty?“ Pohodím vlasy. Zlozvyk, kterého se

snažím zbavit.

Susie se ušklíbne. „Ty jsi tak neskutečně pilná. Doufám,

že mě dneska nevyvolá.“

Celý zbytek cesty proklábosí, vypráví mi, jak je ráda, že

už je pátek, upozorní mě na všechny akce, které se konají

tento víkend, říká mi o jejich plánech na sobotu, že půjdou

ven a jestli bych nechtěla jít s nimi a taky že se její pes vče

ra pozvracel a jestli jsem věděla, že její kamarád je veterinář

a, hele, ti vídaj fakt hodně nechutný věci, haha. Připomene

mi, že už máme půlku září za sebou, čas utíká hrozně rychle

a brzo bude zase pršet.

Poslouchám, občas udělám hmmm. Na chodbě se ode mě

oddělí a jde na záchod. Otevřu dveře auly a vejdu. Přednáš

ka začíná až za jedenáct minut. Nejprve se rozhlédnu a pak

sejdu schody. Vždycky si vybírám místo na konci třetí řady.

Vždycky si sedám vepředu. A vždycky chodím včas. Se

dím se zápisníkem a tužkami, připravená udělat si spoustu

poznámek. Každé číslo a každé písmeno. Věci si zvýrazňuju

různými barvami, podtrhávám si je a kreslím si vztahy mezi

informacemi, abych si to líp zapamatovala. Je to taková men

ší neuróza. To vím. Četla jsem si o tom. Mám takovou menší

úchylku na čísla. I když vím, že si to zapamatuju, nebo že je

už nikdy nebudu potřebovat, zapíšu si je.

Uvidíme se ve tři dvacet. 15:20.

Z Odenplanu jeď pět set patnáctkou nebo sedmašedesát

kou. 515, 67.

Výška – sto šedesát tři centimetrů, váha šestapadesát kilo.

163, 56.

Spousta lidí si myslí, že všechno beru moc vážně. Všichni

studenti tady na KTH berou studium vážně, ale i tak se hodně

chodí bavit. Často. V pátek bývá ve studentském klubu levné


pivo, taky se tam chodí na společné večeře. Pak taky pořá

dají soutěže v pití piva a různé skupinky organizují akce, při

kterých obcházejí všechny hospody v okolí. Na konci zkouš

kového se vždycky udělá velká oslava. O večírcích na bytech

ani nemluvě.

Johanna a Susie se mě pokaždé snaží přesvědčit, abych

šla taky, ale byla jsem s nimi jen párkrát. Jediná velká pařba,

na které jsem byla, byla oslava prváků minulé jaro.

Není to o tom, že bych se k nim nechtěla přidat. Chci být

součástí party a chtěla bych, aby to pro mě bylo snazší. Aby

bylo snazší zapomenout na to, kdo jsem.

To, že jsem se přestěhovala sem, byl ale nejlepší krok

v mém životě. Rázem mi stoupl počet přátel na Facebooku.

Mám víc followerů na Instagramu. A taky mám Snapchat.

Zbožňuju to! Dokumentuju tak svůj každodenní život. Fotím

si selfíčka. Moje digitální realita je úžasná, praštěná, blázni

vá. Všichni, kdo vidí moje fotky, vidí život plný nezapome

nutelných okamžiků, jsem obklopená úžasnými přáteli, kte

ří mě zbožňují. Každý lajk a každý komentář mi dělá děsnou

radost. Je to povrchní, já vím, ale to je mi ukradený. Na tom

není nic špatného. A do minulého léta jsem se socializovala

i ve skutečnosti, nejen na internetu.

Ale pak umřel táta.

Koutkem oka zahlédnu pohyb a vzhlédnu. Kluk, kterého

nepoznávám. Je hezkej. Zeptá se mě, jestli kolem mě může

projít, a já cítím, jak rudnu. Postavím se, on se na mě usměje

a pak se vmáčkne do uličky. Potom se dlouze podívá na mé

krátké šaty a kozačky ke kolenům.

Za poslední rok jsem si zvykla na to, že se na mě kluci

dívají. Doma jsem bývala neviditelná. Vlasy byly to jediné,

s čím jsem byla spokojená. Dokonce jsem na ně byla pyšná.

Ale moje tělo? Občas po mně pokukují, jako třeba teď. Je to

divný. Ale zároveň se mi to líbí. Nikdo se nedívá pod povrch,


nikdo se nedívá za masku. Nikdo nevidí, jaká jsem falešná

a zvrácená troska. Dovnitř nikoho nepouštím.

Johanna a Susie mi pomohly se změnou vizáže. Začalo to

tím, že jsem si od Johanny půjčila košili, která mi fakt padla.

Pak mě donutily, abych si vyzkoušela jedny z jejích nejkrat

ších šatiček. Byly na mě rozhodně moc krátké. Ale o to podle

nich šlo. Moje nohy byly výstavní.

Dotáhly mě do obchodů H&M, Monki, Gina Tricot, no pro

stě všude. Našla jsem nějaké sekáče, které byly mnohem lep

ší než ty v Borlänge. Úplně jsem vyměnila šatník. Koupila

jsem si oblečení v úplně jiných stylech a úplně jiných veli

kostech než dřív.

Zvykla jsem si na to, že si mě někdo všímá. Uvědomila

jsem si, že to není zase tak špatný. Vlastně naopak. Takhle

je mnohem snazší se skrývat. Můžete si vybrat, kým v očích

druhých budete.

To je mé nově vyhrané vítězství. Má nová síla.

Jediné, co si přeju, je, abych na své skutečné já dokázala

doopravdy zapomenout.

A v tom svou roli hraje Stella Widstrandová.

Mé myšlenky přeruší začátek přednášky. Do přestávky po

zorně poslouchám a píšu si poznámky. Pak se postavím a ne

chám lidi v naší řadě, aby kolem mě prošli do uličky. Zvažuju,

jestli mám z auly odejít, nebo jestli mám zůstat, a pak usly

ším někoho volat jeho jméno.

Fredrik.

Rozhlédnu se po aule. Sedí o pár řad nade mnou. Vzhléd

ne, střetneme se pohledy a on na mě rychle kývne hlavou.

Vím, že na něj zírám příliš dlouho. Vstane a otočí se, hledá

Mehdiho. Něco na něj křikne, ale nepochytím, co mu říkal.

Fredrik je štíhlý a o něco vyšší než já. Má husté blonďaté

vlasy, které si často přehazuje z jedné strany na druhou, nebo

si v nich projíždí prsty. Hodně se směje. Dokážu si představit


jeho sedmiletou verzi na školní fotce. Vypadal by v podstatě

stejně, akorát by mu vepředu chyběl jeden zub.

Většinou nosí džíny nebo pláťáky do boků a trička. Je to

skejťák a jednou mě dotáhl na ten svůj longboard. Utíkal ve

dle mě, držel mě přitom za ruku a hrozně se u toho smál.

Když jsem se ptala, proč se tak tlemí, odpověděl, že kvůli

tomu, jak u toho ječím jako holka. Je roztomilej, pohodovej,

hezkej. A dobře tancuje. To vím z vlastní zkušenosti, z večír

ku z prváku.

Nikdy se nesmí dozvědět, jaká ve skutečnosti jsem.

Vedle něj sedí nádherná brunetka, štíhlá jako proutek. Po

staví se, zatáhne ho za ruku a on se na ni podívá. Zasměje se

tomu, co mu říká, a společně jdou po schodech k východu.

Očividně už mě má plný zuby. Možná něco tuší. Možná to ví.

Možná, že všichni ví, co je se mnou špatně.

Zase se posadím. Přála bych si, aby můj život vypadal ji

nak. Přála bych si zapadnout, být jako všichni ostatní. Aby

ve mně nežil můj vlastní stín. Abych neměla co skrývat. Ale

můj život není jako život všech ostatních.

A je to její vina.

Chci se pomstít.

Chci, aby trpěla tak jako já.

Chci, aby přestala existovat.

Chci, aby umřela.


STELLA

Bum, bum, bum. Zvuk basketbalových míčů odrážejících se

od zdí a podlahy. Tu a tam se míč s rachotem odrazí od des

ky se sítí. Je to ohlušující rámus.

Mířím dolů po schodech mezi sedačkami ve sportovní hale

Vasalund v Solně. Pevně svírám papírový kelímek s horkou

kávou. Posadím se, kývnu na pár známých tváří a pak vytáhnu telefon, abych se vyhnula jakýmkoliv rozhovorům. Celý týden trávím tím, že chodím do práce, poslouchám pacienty,

kupuju potraviny, vařím večeře, peru. Předstírám, že se nic nezměnilo. Ale nedokážu myslet na nic jiného než na Isabel

le Karlssonovou. Myslím na ni pořád. Bylo mi jedno, že byl Henrik každý den až do noci v práci a že Milo chodil skoro pořád ven s kamarády.

Marcus mi pošle esemesku: Co večeře ve středu, šlo by?

Brácha říkal, ať napíšu tobě. Henrikova mladšího bratra jsem

vždycky měla ráda, ale momentálně se nechci vídat s  ni

kým. Stejně odepíšu, že se těšíme, až se konečně seznámíme s jeho novou slečnou. A samozřejmě, že se těšíme i na něj a děti.

Další máma některého z basketbalistů se mě zeptá, jest

li si může přisednout. Posunu se na lavičce a podívám se na

hráče. Milo dribluje na druhé straně hřiště. Mávnu na něj,

ale nevidí mě. Vytáhnu z kabelky deník a položím si ho na

kolena. V pubertě jsem si deník psala téměř denně a tenhle

byl můj poslední.

Je v něm samozřejmě spousta stránek o Danielovi, ale také

o tom, čeho jsem v životě chtěla dosáhnout. Ukrývají se tam

myšlenky, plány a sny mého náctiletého já. Chtěla jsem být

švadlena. Hrnčířka. Zvažovala jsem práci v módním průmys

lu nebo navrhování interiérů. Chtěla jsem dělat úplně všech

no. Chtěla jsem umět od všeho trochu, dělat něco kreativní

ho, chtěla jsem cestovat po světě, trávit kaž dý měsíc jinde.

Daniel mé sny nesdílel. Cestování, studium nebo učení

se nových jazyků ho nezajímalo. Chtěl zůstat v Kungsänge

nu a otevřít si vlastní autodílnu. Ke spokojenosti mu stačila ta jeho auta, závody v ulicích a pár pivek s přáteli o víken

du. Byli jsme děsně odlišní. Ale já se do něj zamilovala a byli

jsme šťastní.

Na podzim roku 1992 jsme spolu trávili každou vteřinku. Projížděli jsme se v jeho červené impale, bavili jsme se, neměli jsme ani ponětí o tom, co si pro nás život chystá. Oba

jsme si to dítě chtěli nechat. Dokonce jsme se bavili o tom, že

jich budeme mít víc.

Psala jsem o  svém těhotenství, o  tom, co očekávám,

a o tom, jak moc se bojím. O pohledech jiných lidí. Byli jsme

puberťáci, kteří čekali dítě, a ne každý sdílel naše nadšení.

Porod, první okamžik, kdy jsem si ji přidržela k prsu. Daniel měl slzy v očích a já držela Alice v náručí.

Okamžik, kdy jsme poznali človíčka, který nám obrátil ži

vot naruby. Jak voněla. Nemohla jsem se její vůně nabažit. Její

roztomilá pusinka. Její ďolíčky.

Myslela jsem si, že budu čtení toho deníku prožívat o něco

víc. Že mě každé slovo zasáhne, rozradostní a rozesměje, nebo

rozesmutní a rozbrečí. Upřímně si moc z těch zapsaných věcí nepamatuju. Je to jako by mi ten příběh vyprávěl nějaký známý.

Důležité je, abych nemyslela na ten samý den o rok poz

ději. Tyhle dveře musím nechat zavřené. Nevím, jestli mám


na tu bolest dost síly, jestli bych se zvládla vyrovnat se vše

mi výčitkami svědomí. Prostě si nemyslím, že bych to zvládla,

bojím se, že bych se pocitem viny nechala stáhnout ke dnu.

Proč jsi tam nebyla?

Trhnu sebou, když někdo trefí koš a muži za mnou se ro

zeřvou.

Milo jde do protiútoku a dribluje přes hřiště.

Když byl mladší, chodila jsem na každý trénink, na každý

zápas. Jak na basket, tak na tenis. I když už to nebylo třeba,

stejně jsem tam chodila. Teď je mu třináct. Hlídám ho s pře

hnanou úzkostlivostí. Je to moje jediné dítě.

Přemítám, kdy jsem o něm přestala uvažovat jako o svém

druhém dítěti.

Oba dva mají můj úsměv. Milo má mé kudrnaté vlasy a Ali

ce moje oči. Jinak jsou oba po otcích.

Alice. Daniel.

Milo. Henrik.

Jiné životy.

Je možné, že se ty dva světy střetly?

A co to se mnou udělá? Co to udělá s mojí rodinou?

Určitě je to jen náhoda. Určitě jsem si to jen představovala.

Strávila jsem dost času doufáním a vírou, že to dobře dopad

ne. Víc úzkosti a zbytečného napětí už nezvládnu. Nic nezmě

ní to, co se stalo. Čas, o který jsem přišla, se už nikdy nevrátí.

Při odchodu ze sportovní haly vyhodím deník do koše.


29. ČERVENCE 1993

Je ze mě máma!

Alice Maud Johanssonové je dneska týden.

Teď už vím, že je to něco nepředstavitelnýho. Můj život se

naprosto změnil.

Kdo by řekl, že jsem k někomu schopná cítit okamžitou

lásku. Ona je to nejdokonalejší, co si jen umím představit.

Malinká, má buclaté prstíky na rukou i na nohou. Do každé

strany jí trčí spousta vlásků. Narodila se s vlastní chlupatou

čepicí, řekl Daniel. Jako on. Husté, černé vlasy.

Má nejroztomilejší pusinku na světě. Řekla bych, že má

i ďolíčky. Obzvlášť nalevo, jako já. Její pravé ucho vypadá

jako Danielovo a Mariino. Má elfí uši. Je to dědičný.

Podobá se spíš tátovi, ale má moje oči. Je to taková mí­

chanice nás obou. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

A taky je hrozně bezbranná, její život je na mě napros­

to závislej.

Je to spousta zodpovědnosti.

A přitom to není tak dávno, co jsem se domů dobelhala

s taškama s nákupem – za což mě Daniel pěkně zcupoval.

Prý bych neměla zvedat nic těžšího než krabici mlíka nebo

bochník chleba. Pak si položil ucho na břicho a poslouchal.

Zpíval mýmu břichu písničky od Elvise, Teddy Bear a Love

Me Tender. Pak zmlkl a s rozšířenýma zorničkama se na mě

podíval a zašeptal mi, že cítil, jak se tam hýbe. Pak mi ru­

kama přejel po břiše, hledal v něm naše dítě, snažil se najít


její nožičku. To bylo teprve před týdnem. Připadá mi to jako

před stovkami let.

Rodila jsem celou noc. Šíleně to bolelo a myslela jsem, že

snad nikdy nevyleze. Bylo to příšerný, ale taky to byl největ­

ší zážitek v mým životě. Když mi ji konečně položili na prsa,

byla celá modrá a zvrásněná. Svýma velkýma kukadlama

se mi podívala do očí, byl to ten nejkrásnější moment na

světě.

Daniel mě v takových bolestech viděl nerad. Mačkala jsem

mu ruku tak silně, že si myslel, že omdlí – to mi později sám

řekl.

A pak fakt omdlel! V tu chvíli, kdy se Alice narodila. Ská­

cel se jako strom a praštil se hlavou o židli. Nechce, abych

o tom mluvila, ale u pěšinky má pět stehů. Má láska. Můj

statečnej hrdina.

Když ji poprvé držel v náručí, rozbrečel se. Miluju ho víc

než kdy dřív.

Dnes tu byla máma a Helena. I když si máma myslí, že

jsme na děti moc mladí, skoro nemohla Alice pustit z náru­

čí. Helena byla taková odměřená jak vůči mně, tak vůči Da­

nielovi. Pořád se v jeho přítomnosti nemůže uvolnit. A ne­

chtěla si pochovat mou dcerku. Z toho mi bylo smutno.

Čím jsme starší, tím odlišnější jsme.

Jsem hloubavější a možná jsem spíš introvert. Ale jak se

vůbec může člověk v životě někam posunout, pokud se ne­

ohlíží zpátky a nezamyslí se nad tím, co se stalo? Má sest­

ra zase raději něco dělá, než přemýšlí. Udělá, co je potřeba,

a je jedno, jak se cítí. Já jsem omylem otěhotněla a nevím,

co s vlastní budoucností – ona se soustřeďuje na ty nejmen­

ší detaily.

Přála bych si, aby to bylo jinak? Jak bych mohla? Kdo

bych pak byla?

Život je nepředvídatelnej. Stát se může cokoliv.


Je jedno, jak moc dumám a jak moc Helena plánuje, ani

jedna z nás nemůže vědět, co máme od života čekat. A není

to právě to, co je na životě zajímavé? Vím, začínám plácat ne­

smysly. Zním jako puberťák, co se snaží znít hrozně moudře.

Měla bych jít spát. Daniel a Alice leží vedle mě, oba spí

jako dudek. Má rodinka.


STELLA

Dnes je středa. Čas utíká neuvěřitelně pomalu.

Dopiju ranní kávu, hrníček dám do myčky a zaklapnu de

ník, který leží na stole. Vyhazovat ho byla blbost. Jako by to

něco mohlo změnit. Když jsme došli k autu na parkovišti,

přikázala jsem Milovi, ať na mě počká. Doběhla jsem zpát

ky a vytáhla deník z koše. Otřela jsem ho a uložila zpátky do

kabelky.

Nakonec mi při pročítání znovu oživil minulost. Přesně

jako jsem to původně čekala. Pocit viny, úzkost. To, co jsem

udělala, to, co nejde vrátit zpátky. Ale nemám na výběr, život

jde dál. Snažila jsem se předstírat, že se nic nestalo. Henrik

se to nesmí dozvědět. Zatím ne.

Zamknu dveře a zamířím k autu, když na mě zavolá a za

mává soused. Johanu Lindbergovi se nějak daří být vždycky

venku, zrovna když odcházíme z domu nebo když se vracíme.

Nedávno ho vyhodili z pozice finančního poradce ve velké in

vestiční společnosti. Okamžitě ho propustili, když zjistili, že

fotky penisu, které chodily e-mailem jeho kolegyním, posílal

on. Ale samozřejmě ho propustili se zlatým padákem. Když

muž na jeho úrovni překročí všechny meze, přistane do měk

kého. Johan Lindberg už nikdy nebude muset pracovat. Ří

káme mu investor. Pořád se motá kolem domu, vychloubá se

svým novým životem intradenního obchodníka. Je neškodný,

jen otravný, i když se s ním dá občas příjemně popovídat. Ale

dneska na to nemám náladu, takže na něj jen mávnu a odjedu.


Projdu kolem recepce a pozdravím Renatu. Zeptá se mě,

jak mi je, a řekne mi, že jsem hrozně pobledlá. Neřeknu jí nic

o probdělých nocích nebo o tom, že mi ani nechutná jíst. Mís

to toho se usměju a svedu to na geny, vždyť jsem přece bledá

pořád. Zasměje se. I já se na ni usměju a pak pokračuju chod

bou ke kanceláři. Pověsím kabát a přezuju si boty. Posadím

se ke stolu, vytáhnu si diář a svůj MacBook Air. Procházím

diář a projdu si dnešní sezení. Dvě ráno, po obědě skupino

vá terapie a jedno sezení poté.

Je to devět dní od chvíle, kdy jsem ji potkala. Ženu, kte

rá si říká Isabelle Karlssonová. Devět bezvýznamných dnů.

Devět dní dusivé nicoty. Pila jsem víc, než bych měla. Léčila

jsem se alkoholem, samozřejmě, co jiného?

To červené víno, které Henrik neustále kupuje, mi ne

chutná. Víno mi vlastně nechutná vůbec. Má divnou chuť,

bolí mě z něj hlava a pokaždé, když vypiju víc než dvě sklen

ky, je mi z něj zle. Ale posledních pár nocí jsem ho vyzunkla

jen proto, abych vůbec usnula. Je to pořád lepší než prášky

na spaní. Mozek mi po nich další den vůbec nefunguje. Vím

ale moc dobře, že alkohol není řešení. S každým douškem

se zvyšuje riziko, že do toho spadnu zase.

Nejistota mě ubíjí. Nevím nic určitého, nemůžu utišit

roj myšlenek a otázek, které kolem mě bzučí. Neustále pře

cházím od jistoty k nejistotě. Jsem si naprosto jistá, že se

moje instinkty nepletou, a pak jsem si naprosto stejně jistá,

že se mýlím. Mám příšernou náladu, nemám vůbec trpěli

vost.

Isabelle Karlssonová. Dnes přijde na skupinovou tera

pii poprvé. Nevím, kdy naposled jsem byla ze skupinov

ky takhle nervózní. Nebo vyděšená. Možná si už jako psy

cho te ra peut ka nejsem tak jistá v kramflecích jako dřív. Ale

ne. Vím, že to, co se stalo Lině Niemiové, nebyla moje vina.

V tom, co dělám, jsem dobrá.


Stejně jsem na ten problém měla přijít dřív. Dlouho jsem

se snažila, ale nedokázala jsem jí pomoct. Nakonec na mně

byla závislá a chtěla, abych tu pro ni byla pořád.

Lina Niemiová nafingovala pokus o sebevraždu poté, co

jsem se ji rozhodla předat někomu jinému. Minulý květen

si vzala hrst antidepresiv a zapila je alkoholem. Našla ji její

matka. Strávila noc v nemocnici s bolestmi břicha, to bylo

celé.

Nikdy nebyla v ohrožení života. Ale Lina tvrdí, že skoro

umřela. Podle ní je to celé moje vina, protože jsem během

sezení nebyla dost vnímavá. Prý mi na jejích problémech ne

záleželo, prý jsem nereagovala na její volání o pomoc. Řekla,

že jsem neprofesionální a že jsem v ní budovala destruktivní

závislost na mé pomoci.

Linini rodiče poslouchali jen ji. Což je asi pochopitelné.

Ale pak o mě Linina matka začala psát blog. Jsem manipulá

torka, používám pochybné metody, dělá mi dobře, když mě

někdo potřebuje. Mé jméno nezmínila, ale na Kungsholme

nu není moc psychoterapeutů s iniciály SW.

I přes to všechno mě šokovalo, když mě nahlásili na In

spekci zdravotnictví a sociálních služeb. Docela mě to do

stalo. Pochybila jsem nějak při léčbě Liny? Analyzovala jsem

si její případ několikrát a pokaždé jsem došla ke stejnému

závěru.

Ne, nepochybila.

Přesto si ani zdaleka nejsem jistá, že mí kolegové sdílí ten

samý názor. Samozřejmě, že si chtějí krýt záda. Několikrát

se mě zeptali, jestli jsem si vážně nevšimla nějakých zná

mek sebepoškozování. Pokaždé jsem je ujistila, že jsem pro

Linu Niemiovou udělala všechno, co jsem mohla. Mí kolego

vé mě taky nabádali, ať si dám pauzu, dokonce mi navrhli,

ať si vezmu dovolenou. Ujasnila jsem jim, že si nemyslím, že

bych něco takového potřebovala.


Lininu složku jsem předala k přezkoumání a svou verzi

příběhu jsem poskytla odborům. Teď čekám na jejich roz

hodnutí.

Momentálně si nemůžu dovolit žádné další stížnosti.

S Isabelle musím jednat profesionálně. Problém je v tom,

že nevím, co má v úmyslu. A to mě děsí.

Někdo zaklepe na dveře. Je devět. Přišel můj první pacient.

Za pár minut bude jedna. Mám čím dál větší strach. Další pa

nickou ataku nezvládnu. Snažím se uklidnit. Snažím se nene

chat ovládat emocemi. Snažím se myslet racionálně, snažím

se vidět všechno jasně.

Je to jen střípek tvé představivosti, Stello.

Existuje racionální vysvětlení. Je to náhoda.

Je to nedorozumění.

Nemůže to být ona.

Nádech. Výdech.

Nepomáhá to.

Nic nepomáhá.

Úzkost mi ohryzává vnitřnosti a vidím jen rozmazaný bod

světla.

Vyběhnu na chodbu a letím na toalety. Klesnu před zá

chod na kolena a vyzvracím se. Pak se postavím, držím se

umyvadla a zavřu oči. Počkám, až se mi přestane motat hlava.

Vypláchnu si ústa, čelo a zbytek obličeje si utřu papírovým

kapesníkem. Pozorně sleduju vlastní výraz v zrcadle. Poku

sím se o úsměv. Odejdu ze záchodů do společenky.

Kolem kulatého koberce je rozestaveno devět židlí. Ně

kdo – nejspíš Renata – společenku vyvětral, je tu cítit svěží

vzduch. Posadím se do své obvyklé židle a donutím se uvol

nit a dýchat zhluboka.

První vejde Sonja a posadí se na židli vedle mě. Až sezení

skončí, odejde jako první. Má sociálně-úzkostnou poruchu


a chodí na skupinovku ze všech nejdéle. I přesto nikdy nic

neříká. Pozdravím ji a ona mi odpoví mávnutím ruky.

Moje křeslo je zády k oknům. Nalevo ode mě je další zeď

s vysokými okny, dveře jsou napravo. Podívám se na hodiny

a pak pohledem sklouznu k hodinkám na zápěstí. Pokaždé

přijdu na sezení o něco dřív a každé sezení ukončuju přesně

po devadesáti minutách.

Ještě dvě minuty.

Isabelle Karlssonová pořád nikde.

Clara už sedí na místě, protože se vždycky bojí, že při

jde pozdě.

Sedí nalevo ode mě. Má na sebe hrozně vysoké nároky. Má

dobrou práci, je projektová manažerka v úspěšné mediální

společnosti, ale pořád o sobě pochybuje.

Je tu i Magnus. Sedí naproti mně, pohledem přilepený na

svoje staré boty. Vzhlédne, odsune si vlasy z očí a zase se po

dívá na boty. Chronická deprese.

Isabelle otevře dveře.

Černé, lesklé vlasy má stažené do culíku. Má na sobě svět

le modré džíny, černý top, tmavě hnědou koženou bundu.

Opatrně za sebou zavře dveře a sklouzne na židli vedle Sonji.

Dojde mi, že jsem zadržovala dech, a tak vydechnu.

V její tváři se nedá číst. Odolám nutkání na ni zírat. S úle

vou mi dojde, že ty velké emoce z našeho posledního setkání

se nevrátí. Zase tolik se Marii, Danielově sestře, nepodobá.

Alespoň se o tom snažím sama sebe přesvědčit.

Střetneme se pohledem. Dojde mi, že to není náhoda.

Existuje důvod, proč tady Isabelle je.

Musela si mě najít, aby přišla na to, kdo jsem, není tu kvůli

terapii. Musím zjistit, co přesně hledá. Musím zjistit, co chce

a proč je kolem toho tak tajnůstkářská. Než seberu odvahu

postavit se jí čelem. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby

ke mně byla upřímná. Nevím, proč není.


Už chci začít, ale v tu chvíli otevře dveře Arvid a vejde

rychle dovnitř. Klesne na židli vedle Magnuse. Zdlouhavě se

na něj podívám a doufám, že chápe, že se mi jeho neustálé

pozdní příchody nelíbí. Ignoruje mě. Vytáhne žvýkačky a jed

nu si hodí do pusy.

Začnu: Vítejte. Jak jsem se zmiňovala minulý týden, máme

tu nováčka. Jmenuje se Isabelle.

Chvíle ticha. Všichni se na ni podívají. Usměje se, předstí­

rá stydlivost. A jde jí to. Kde se naučila tak přesvědčivě lhát?

Magnus: Anna podle mě neměla odcházet. Zrovna se ně

kam začínala posouvat.

Clara: Tvrdila, že sem přestala chodit právě proto, aby se

v životě zase posunula někam dál. Ty to říkáš spíš kvůli sobě,

protože nemáš rád změny.

Magnus: Možná. Ale stejně.

Ticho.

Clara: Jaký jsi měl týden, Arvide? Neříkal jsi, že pojedeš

za vašima?

Arvid: Ach jo. Myslel jsem, že se tam zblázním. Víkend

s rodinou je fakt nesnesitelná noční můra. Ségra se chova

la divně, jako obvykle. Táta chlastal a máma byla na nervy.

A pak jsme si před ostatními příbuznými hráli na šťastnou

rodinku. Panebože. Naprosto kurevská faleš.

Dveře se otevřou, vejde Pierre.

Pierre: Omlouvám se. Dopravní zácpa.

I jemu věnuju dlouhý pohled. Pochybuju, že si ho vůbec

všiml. Pierre se posadí na židli vedle Isabelle. Ta je zdánli­

vě v rozpacích.

Zase já: Vítej, Pierre. Jsem ráda, že jsi to stihl. Jak už jsem

řekla ostatním, dneska se ke skupině přidala Isabelle.

Pierre: Ahoj, Isabelle. Doufám, že nám toho řekneš víc

než někteří jiní tady.


Významně se podívá na Sonju. Isabelle sklopí pohled na

koberec. Naštvalo ji to?

Pierre: Terapie ti je úplně k ničemu, když tu ani nekvák

neš. Takže, proč jsi tady?

Isabelle: Nedávno mi umřel táta.

Hlas jí přeskočí. Odkašle si, podívá se na mě a pak zase

sklopí pohled. Vypadá vážně smutně. Spletla jsem se v ní?

Nebo to zase hraje?

Isabelle: Seběhlo se to hrozně rychle. Zrovna jsem ke vše

mu nebyla doma. Nemohli jsme se spolu ani rozloučit. Ani

jsem nevěděla, že je nemocnej.

Arvid: Doma? Odkud jsi? Máš dalarnský přízvuk, nebo

se pletu?

Isabelle: Jo, jsem z Borlänge.

Zrudne. Jestli to jen hraje, tak je v tom fakt dobrá.

Isabelle: Přestěhovala jsem se sem před rokem v srpnu,

kvůli škole.

Já: A v Dalarně ses narodila?

Zbytek skupiny je překvapený z tak přímé otázky. Ale ne­

můžu si pomoct.

Isabelle: Narodila jsem se v Dánsku. Ale většinu života

jsem strávila v Borlänge.

Magnus: A jak se ti líbí ve Stockholmu?

Isabelle: Jsem tu vlastně jenom díky tátovi.

Zasměje se, je v rozpacích. Snažím se ji podpořit úsmě­

vem. Nevím, co si o tom mám myslet. Je vážně Marii podob­

ná? Možná se pletu.

Já: Zní to, jako byste si s otcem byli blízcí?

Isabelle se na mě podívá. Její pohled je vzdorovitý a po­

hrdavý. Agresivní. Ví to. O tom už vůbec nemusím pochy­

bovat. Ví to. Ale vidí na mně, že to vím i já? Vidí, že vím,

kdo je? A  jestli ano, dochází jí, že jsem tu její hru pro­

koukla?


Isabelle: Táta byl pro mě všechno. Proto mě tak šokovalo,

když jsem zjistila, že není můj skutečný táta.

A teď se k tomu dostáváme. Teď to přijde. Za chvíli budou

všichni vědět, proč sem přišla.

Arvid: A ty sis myslela, že je to tvůj biologický otec?

Isabelle: Ano. Adoptoval si mě, když potkal mou matku. Nevím, kdo je můj skutečný táta. Adoptovaná?

Řekla mi to během naší první schůzky? Nevzpomínám si. A kdo je ta žena, kterou nazývá matkou? Je to skutečně její matka? Její biologická matka?

Rozhovor pokračuje dál, ale nedokážu se na ničí slova

soustředit. Nezastavil se čas? Nebo utíká rychleji než ob

vykle?

„Stello? Děkujeme za dnešek?“

Proberu se, pohledem se střetnu s Pierrovým posměšným pohledem a podívám se na hodiny na zdi. 14.33. Hodinky mi ukazují ten samý čas. Nevím, jestli můžu věřit vlastnímu hla

su, a tak jen kývnu a vstanu.

Je mi jasné, že jsem se chovala zvláštně. Přetáhli jsme,

většinu času jsem nedávala pozor, položila jsem Isabelle pří

mou otázku a neměla jsem pro to žádný zjevný důvod. Vět

šinou mluvím, jen když se konverzace nikam nehýbe, občas

abych někomu pomohla se vyjádřit. Ale tohle jsem nikdy ne

udělala. Ne takhle nešikovně.

Sonja je u dveří jako první, ostatní jdou za ní. Já většinou

taky hned odcházím. Ale dnes tu stojím dál, nemůžu se hnout.

Cítím, že mi páchne dech. Mám zpocené podpaží a doufám,

že to není vidět.

Nemůžu spustit oči z Isabelle.

Přehodí si batoh přes rameno. Když se otočí, zhoupne se

jí culík.


Pravé ucho má špičaté a je trochu delší než to druhé.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.