E-kniha: Martin Juhás čili Československo – David Zábranský

david zábranský

román

premedia

Kniha z části vznikla na rezidenčním pobytu

hrazeném Mezinárodním visegrádským fondem.

David Zábranský

Martin Juhás čili Československo

Copyright © David Zábranský, 2015

Czech edition © Premedia, 2015

ISBN 978-80-8159-182-2 (PDF)

díl první

češi a slováci

strana 9

díl druhý

fašisté

strana 159

díl třetí

nacisté

strana 271

díl čtvrtý

čechoslováci

strana 443

díl první

8 díl první

9češi a slováci

1.

Dne 3. listopadu 1918, ani ne týden po vzniku samostatné Československé republiky, započalo se v hlavním městě Praze s řešením otázky čechoslovakismu. Mariánský sloup, stojící na Staroměstském náměstí od roku 1652, měl oné listopadové neděle padnout k nohám mistra Jana Husa, nakonec ale letěl po zádech směrem k Týnu, přičemž drobnou změnu plánu a následné přeskupování přihlížejících zapříčinil obecní zřízenec, který organizátora happeningu Frantu Sauera hezkou chvilku na kolenou prosil, aby diváky přesunul na druhou stranu a sloup povalil jinam: „V blízkosti Husova pomníku vede jen mělko pod zemí uložený kanál,“ děl ponížený radniční služebník. „A Mariin nos... Inu, až se Marie zřítí, Mariin nos udeří do kanálu a jistě ho prorazí!“

Déle než čtvrt tisíciletí hleděla panenka Marie se sepnutýma rukama ze Staroměstského náměstí k nebi a dnes se jí to mělo vymstít. Neposkvrněná se od roku 1652 pod nohy nepodívala ani jedinkrát. Věděla vůbec, že pravou nohou šlape po hlavě ďáblově v podobě draka s křídly? Nezdá se; kolem hlavy měla gloriolu z dvanácti hvězd, Immaculata. Je pravděpodobné, že myšlenkami byla někde úplně jinde, když se jí pod nohama rodila sekulární demokracie. A dole na náměstí stojící dav se mohl smíchy potrhat. Ten gestikulující obecní zřízenec, který pod rukou svíral rozměrný dossiér a prosil o svalení sloupu raději po zádech směrem k Týnu, nebyl svědomitým obecním zřízencem, ukázalo se, nýbrž jen další atrakcí, nastrčeným bavičem, fi ktivním zastáncem všeho, co muselo se vznikem republiky zmizet, a stejně tak byla pouhou atrakcí i prosebnice, která ve chvíli, kdy se Sauer chystal vydat povel ke stržení, klečela v místě odhadovaného dopadu a takto se modlila k panence Marii:

„Zdrávas, Královno, matko milosrdenství,

živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!

K Tobě voláme, vyhnaní synové Evy,

k Tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce

v tomto slzavém údolí.

A proto, orodovnice naše,

obrať k nám své milosrdné oči

a – Panno Marie Podsrpenská – spadni!“

10 díl první

„Až to spadne, tak vás to zabije!“ křikl Sauer. „Panebože, utečte,“ ozvalo se z davu ochotníků. Falešná prosebnice jen vzpurně zakroutila hlavou. „Tedy se nedá nic dělat! Strhnout!“ zavelí Sauer a hasičský sbor se hned zapře patami do náměstí. Konopné provazy se napínají a socha z hrubozrnného pískovce letí po zádech z výšky třináct metrů sedmdesát tři centimetrů. Falešná prosebnice stačí včas utéct.

Na dlažbu dřepne si místo nosu těžká Mariina prdel. Sloup se rozbije asi na deset velkých kusů a stovky drobných úlomků. Několik rozjásaných lidí vyleze na podstavec sochy a triumfuje. Další fackou uštědřenou už brzy po vzniku republiky českým a slovenským katolíkům bylo vyzdvihování reformátora Jana Husa. Tomáš Garrigue Masaryk, budoucí první československý prezident, se zasazoval o vybudování reprezentativního Husova pomníku již od roku 1890. Prosadit a vybudovat pomník dalo spoustu práce; trvalo to dlouhých pětadvacet let. A pak, tři roky po odhalení Šalounova pomníku na Staroměstském náměstí, přišel říjen a spolu s vyhlášením republiky rázem všechno bylo jinak. Hus dostal bezpodmínečnou zelenou. Masarykovy Čechy se po roce 1918 mění v Husistán, v zemi, v níž není obce bez Husova pomníku. Husovi vstříc šly spolu s desítkami dalších měst a vesnic i jihočeské Strakonice, ani ne desetitisícové město ležící ve zvlněné krajině šumavského předhůří. O výstavbě se zde rozhodlo dne 2. března 1923.

—

Město kolem sebe i onoho památného dne poklidně šířilo svůj mizivý vliv. Kromě akciové společnosti Fezko Strakonice byla jedinou významnější strakonickou fi rmou Česká zbrojovka, a. s. založená v roce 1919, „čezeta“, jak podniku později říkali místní; období její slávy mělo teprve přijít. Než se tak stalo, Strakonice se příliš nelišily od dalších středně velkých jihočeských měst, kde vůli dávali najevo především Němci a Židé, což tehdy bývalo v zásadě totéž, alespoň pro Čechy určitě; s výrobou fezů začal ve Strakonicích již roku 1812 židovský podnikatel Wolf Fürth, kterého kolem roku 1830 následovali bratři Weillové a punčochář Ignác Stein; roku 1850 vzniká závod pana Matyáše Zuckera; české průmyslnické schopnosti a zájmy zastupoval prakticky pouze cukrářský podnik Petra Bulaty. A dál? Největším majitelem nemovitostí ve Strakonicích a okolí, jako by toho němčení nebylo dost, byl maltánský

11češi a slováci

řád, uvědomělými Čechy tradičně vnímaný coby katolicko-germánská

náplava. Strakonice měly prostě řečeno po roce 1918 punc města ma

ličko nečeského a maličko nečesko-bratrského. Husův pomník byl pro

městečko takové pověsti jistě dobrým začátkem, rázným přihlášením se

k účasti na budování mladé Československé republiky, založené na na

cionálních a protestantských idejích.

Vhodné místo pro pomník se našlo v lokalitě na Dubovci, kousek

od Strakonického hradu, v parku u soutoku říčky Volyňky s trochu

mohutnější Otavou. Materiálem měl být oblíbený, poddajný pískovec.

Za autora pomníku vybrala městská rada, ovládaná v té době Švehlo

vými agrárníky, litoměřického sochaře Bohumila Jíru, pětatřicetiletého

absolventa pražské Umělecko-průmyslové školy, jenž později vytvoří

jeden grandiózní Masarykův pomník.

Ani politickým naladěním se Strakonicko v prvních letech po pře

vratu ničím nelišilo od okolních regionů; to se už brzy mělo změnit.

Odkládané komunální volby ve Strakonicích proběhly počátkem roku

1924 a celostátně nejúspěšnější agrárníci v nich s pouhými dvěma sty

hlasů zcela propadli. Zvítězila komunistická strana, což se na jihu Čech

nestalo nikde jinde.

—

Sochař Bohumil Jíra se na Strakonicko přestěhoval asi čtyři měsí

ce po volbách, v červnu 1924. Strakonice pro něj nebyly neznámými

vodami a důvodů, proč se na jih Čech vracet, měl jen pramálo (před

nedávnem ve Strakonicích vystoupil v nepěkné roli, jak uvidíme, až

začneme mluvit o Jírově účasti v plánech zámožného Františka Němej

ce), leč Litoměřice i tak opouštěl s úlevou. Strávil v nich s několika

přerušeními dlouhých pětatřicet let a za tu dlouhou dobu se do svého

okolí stihl výrazně a dosti negativně otisknout.

Narodil se roku 1888 jako čtvrtý z celkem pěti dětí. Otec Karel Jíra

vlastnil v Litoměřicích malou barvírnu příze, později postavil první

moderní kruhovou cihelnu v kraji. Roku 1903, po ukončení gymnázia,

malý Bohumil přešel na c. k. odbornou školu keramickou v Bechyni,

kterou v těch letech vedl profesor Alois Porges, známý Jírova otce.

Bohumil navštěvoval obor kamnářský, pak přestoupil do třídy umělec

kého hrnčířství. Tehdy ještě nikdo nepomyslel na to, že se jednou stane

12 díl první sochařem, a Bohouškovi rodiče, mimochodem řečeno, by byli později zásadně proti tomu, aby se jím stal. Přesto si prosadil svoji a roku 1906 nastoupil ke studiím na Umělecko-průmyslové škole v Praze, konkrétně do speciálního oddělení pro fi gurální a ornamentální modelování u profesora Josefa Drahaňovského. O tři roky později odjel na roční studijní pobyt do Paříže. Cestoval po Francii za gotickými památkami a stýkal se s českými „Pařížany“ Španielem, Kubištou či Matějčkem. Roku 1910 se vrátil do Prahy a po otcově smrti v témže roce zmizel zpátky do Litoměřic, kde se od té doby po několik let živil drobnými uměleckými zakázkami. Žádná velká kariéra se nekonala.

Když ho roku 1914 odvedla rakousko-uherská armáda, pro Bohumila to možná byl dar z nebes. O dva roky později padl na italské frontě do zajetí. Zbytek války strávil v italském zajateckém táboře, ačkoli alespoň její závěrečnou část klidně mohl prožít jako hrdina v československých legiích; během oněch dvou a půl let v internačním táboře Santa Maria Capua Vetere u Neapole se Bohumil hned několikrát musel setkat s legionářskými náboráři; jejich nabídku však dle všeho odmítl.

Domů do Čech se vrátil bez větší tělesné újmy, stejně štíhlý a pohledný, dokonce se stejně pěkně upraveným knírkem, jako když odjížděl, ale jeho duše i slovník během války zhrubly. Zatímco celá republika oslavovala navrátivší se legionáře, Jíra se stáhl do pozadí. Jeho zostuzenou a výčitkami pronásledovanou mysl na pár let zaujaly ženy, pivo a cynismus. Víra v potřebnost umění se vracela jen pomalu a mladý muž, uvyklý tesání do kamene, nasekal na Litoměřicku v poválečných letech dluhy jako hrom, dluhy, které ho nastokrát přerostly. Na staré dobré Strakonicko, kde Jíra s Němejcem kdysi svými nerozvážnými severskými pohyby zkalili tamní vody (o tom, jak sebou Jíra s Němejcem ve Strakonicích mrskali, viz dále, jak už víme), sochař tentokrát dojel bezmála jako místní, v klidu a pokoji. Svět mu vycházel vstříc a pro Jíru netypické naladění alespoň v začátcích trvalo; agrárníci napravenému umělci zajistili vilku v Šumavské ulici na Podsrpu, jen kousek od poutního chrámu Navštívení Panny Marie Bolestné, a Jíra pokojně tvořil. Se svým Husem rád sedával na zahradě, během teplých a slunných dní v červenci a srpnu 1924 si pak skicář brával k řece Otavě. Pokud nekreslil, pokoušel se navrátit tvar a sílu své změkčilé svalové

13češi a slováci

hmotě. Zdánlivě oddlužen, žil v nadšení a s vírou v tichý, pracovitý,

usebraný život. Místo alkoholu se nadchl pro detaily; všímal si zvrásně

né kůry na stromech, prasklin na šálcích s čajem nebo třeba určitého

slovního spojení v Lidových novinách, po němž se procházela mátožná

vosa a které při opakovaném čtení, jemuž se do cesty pletlo vosí tělíčko,

dostávalo vždy nový a překvapivě poetický smysl.

Takový život ke škodě národa nikdy nevydrží víc než pár měsíců.

V září 1924 se vlády nad Jírovým životem opět ujala anarchie.

Ženu měl naposledy před více než třemi měsíci, někdy začátkem

června. Vzal si ji zhruba na pomezí Opárenského údolí a sedla Malého

Lovoše u Litoměřic, zhruba, jak říkám, to jest pěstí, a právě proto Jírovi

pravděpodobně nebylo umožněno, aby si ji vzal opakovaně. Na Stra

konicku mínil postupovat obezřetněji. Přesto už koncem října 1924

hlásí do Litoměřic svůj první strakonický zářez: „Byla to manželka

jednoho místního agrárníka,“ píše Jíra v dopise. „A získat ji,“ dodává,

„bylo úplně jednoduché. Ani svůj denní rytmus jsem nemusel změnit,

představ si, Tomáši.“

Jíra se ve Strakonicích pravidelně probouzel kolem deváté. Po tuctu

kliků bosky odešel snídat. U jídla listoval v Lidových novinách, na jejichž

aktuálnosti nijak nelpěl. Při slunečném počasí vyšel s novinami před dům,

do něhož se po chvíli, bodnut mátožnou vosou, opět navracel. Masarykův

Hus pro něj v těch dnech neměl téměř žádný význam; „sub utraque spe

cies“ tehdy pro muže souženého nedostatkem lásky nemohlo znamenat

nic jiného než „smět tak vložiti ruce své pod obě ňadra nějaké krasavice“.

Mezi desátou a jedenáctou dopolední přesto Jíra na mučedníkovi chvíli

pracoval a v jeho rýsujícím se díle krom několika dobrých nápadů shle

dáváme i vyjádření tehdejších nejvnitřnějších umělcových stavů: Na jeho

črtách z tohoto období Mistr Jan Hus s biblí na hrudi a jednou rukou

podivně skrytou pod pláštěm kdesi u podbřišku prosebně hledí k nebi.

Kolem jedenácté Bohumil Jíra složil dosud rýsující ruce, podíval se

na zem a opatrně, aby nešlápl na žádnou ještě rozespalou mátožnou vosu,

odešel do domu. Převlékl se, snědl oběd, spláchl čistý strakonický vzduch

nekvalitním pivem z místního pivovaru, načež konečně z Šumavské ulice

vyrazil na radnici či za architektem Pavlem Reitmajerem, s nímž spolupra

coval na celkovém architektonicko-urbanistickém řešení Husova pomníku.

14 díl první

2.

Na předchozích stranách jsme vystoupali až do výšin Jírova umělec

kého vytržení. Nyní musíme smělý let na chvíli přerušit. Někde pod

námi je totiž slyšet mávání ještě jiných křídel. Je to jiný tažný pták, či

snad „tažný pták jiného příběhu“, a taktéž před dosednutím krouží nad

Strakonickem. Sestoupejme k němu a přesedněme si, protože tento

níže letící opeřenec nese do Strakonic příběh Jána Juháse, otce našeho

titulního hrdiny.

Ač se jedná o příjmení maďarského původu („juhász“ znamená „pas

týř“), krev našich Juhásů byla, troufáme si tvrdit, čistě slovenská. Ján

Juhás a všichni jeho známí předci pocházeli z obce Riečnica na Sloven

sku, z kraje při severozápadní hranici, jemuž se říká Kysuce. Charak

ter této oblasti na česko-slovensko-polském pomezí budeme postupně

poznávat v dalších kapitolách naší kroniky, na tomto místě stačí říct

pouze tolik, že Kysuce byla krajem zaostalým, chudým, agrárním, a to

i na poměry tehdejšího vcelku chudého a zaostalého Slovenska. Lidé

v tomto „tmavom kúte, do ktorého vedú prašné cesty“, žili hromadně

v dřevěných roubenkách, klidně sedm v jedné místnosti, pěstovali len

a brambory, na okolních kopcích pásli ovce. Mnozí se zabývali drátenic

tvím, jiní těžili dřevo. Přestože katolická církev cestu za prací vnímala

jako jeden ze způsobů odnárodňování, z chudé Kysuce se už po desetiletí

tradičně odcházelo do emigrace, buď do Čech, do Vídně, do Francie

či do Ameriky. Kysuce byla hladová dolina a otec našeho titulárního

hrdiny byl jedním z těch, kdo odsud utekli. Psal se rok 1922 a Jánovi

Juhásovi, narozenému v Riečnici u Žiliny, chlapci s kaštanovými vlasy

i očima a dubově houževnatým charakterem, dále s velkým zašpičatělým

nosem a rozkošatělými končetinami, zkrátka tuctovému brunetovi samá

ruka samá noha, spíše podvyživenému než obtloustlému, bylo čerstvě

osmnáct let, když se ze Žiliny vlakem vypravil do českého Pošumaví,

konkrétně do náborového místa společnosti Fezko Strakonice.

Jánovi rodiče, otec Timotej a jeho žena Anka, stejně jako jedna z Já

nových sester a kněz z nedaleké Nové Bystrice, byli zásadně proti tomu,

aby Ján v Čechách nastoupil, mladík jejich zákazů nedbal. Koncem

srpna 1922 odjížděl z žilinského nádraží směrem do Trenčína a odtud

pak dál do Čech. Protože chtěl být správným mužem, po cestě mu za kr

15češi a slováci

kem seděly ty správné mužské otázky: „Která to bude? A bude ochotná

docházet v poledne k továrně, jestli tedy v poledne bude přestávka

na oběd? Bude přestávka na oběd? A přinese mi moje milá po obědě

něco na přilepšenou?“ Otázky jako ptáčci, kteří Jánovi ve vlaku cestou

z kysuckého Assisi štěbetali u hlavy. Důležitá, ale drobná, odbytná zvěř.

Kosi, vrabčáčci. A mezi nimi, jako vznášedlo v hejnu labutí, jako labuť

mezi kosy a vrabčáčky, otázka, co je to „fez“?

—

Ján byl v roce 1922 jediným Slovákem, který ve strakonickém Fezku

požádal o místo. Bydlel s dvěma Čechy na ubytovně v Habrmannově

ulici, mezi tratí Volary – Březnice a státní silnicí na České Budějovice,

a ve fabrice dřel u šicího stroje. Přihlásil se do Federativní dělnické

tělocvičné jednoty, odkud to byl už jenom krůček ke komunistům.

Pokud šlo o dívky, s jakousi Marií Jiříčkovou, sedmnáctiletou dcer

kou majitelů koloniálu a kruhárny zelí v ulici Poděbradově kousek

od hlavního náměstí, se seznámil už v září, jen dva týdny po nástupu

do Fezka. Marie byla dívka stydlivá, zamlklá a snad i málo inteligent

ní. Ján se s ní poprvé potkal na zábavě, která na Podskalí následovala

po slavnostním odhalení pomníku Františka Ladislava Čelakovského.

Ten byl vztyčen na Celerýnově stráni na pravém břehu Otavy, v místech,

kde Čelakovský psával svoji Růži stolistou, a za to, že Ján odtud nako

nec šel nemluvnou Marii doprovodit domů, mohli spíše Jánovi druzi

z Federativní dělnické tělocvičné jednoty než jeho upřímný zájem o ni.

Byla to nuda. Pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Už byli skoro

na náměstí, když Ján dívce zacpal pusu a odtáhl ji do dvora jednoho

z domů.

Většina spermatu skončila v Marii. Ján se vytasil nejen s tělesnou

silou, nýbrž i se symbolismem, když dívku políbil dvěma dávkami,

z nichž ta první šla symbolicky do spodní části, ta druhá symbolicky

do hlavy. Toho dne uvedl dívku do zcela jiného stavu. Oční stíny, růž,

rtěnka od Mariiny přítelkyně Kristýny, to všechno se hnulo, rozmazalo,

rozjelo do všech stran. Dále Mariiny šaty, natržené. Dále její budoucí

dítě, které k životu vyburcovala pravděpodobně právě tato nikoli hor

monální, nedej bože citová, nýbrž jakási tezovitá, jednostranná bouře.

Dále trocha spermatu ve vlasech.

16 díl první

Proč s ním tedy Marie zůstávala? Proč ho představila rodičům a proč

mu dokonce hodlala porodit dítě, jež mělo být výsledkem zcela bezcit

ného, výše popsaného způsobu přenosu genetické informace? A proč

zůstával Juhás s Marií, s tím polenem? Proč právě s ní, s tou ochablou

hmotou, s tou placentou, s tou nádobou na sperma? Inu, proč ne. Ju

hás si řekl: „Pro začátek!“ Vždyť co by taky chtěl. Byl u bratrů Čechů

v emigraci a musel se otáčet. Dřel. Našel si českou holku a – eh! – bo

joval o úspěch.

17češi a slováci

3.

Mezi první souloží a představením Slováka rodině uběhl skoro celý

týden, přesněji nekonečně dlouhých šest dní. Změny v životech Jána

i Marie, jakož i Mariiných rodičů byly v onom čase tak převratné, že

k představení mělo dojít mnohem dříve, ideálně už v neděli, v den

prvního zprznění, i kdyby k zprznění mělo dojít až kolem půlnoci a k ná

slednému představení třeba až nad ránem, kdy bývá spánek nejtvrdší,

i tak se mělo zvonit, bouchat do dveří, neb alarmující žádá si alarmující;

dcera se ze schůzek s Jánem vracela zmáčená, zválená, pohmožděná.

O svých zážitcích, jak bylo jejím zvykem, se však odmítala bavit.

Povolila až šestého dne, jak už jsme zmínili. Maminka Anežka Jiříč

ková, rozená Bulatová, narychlo uvařila sváteční večeři, tatínek Jindřich

Jiříček si několik hodin před Jánovým příchodem zalezl do kruhárny,

kde se pokoušel uklidnit. A Ján Juhás? Ten si při příležitosti první

ofi ciální návštěvy u Maruščiných rodičů v klidu prohlédl nemovitost,

možná i budoucí věno či dědictví, kdo to tehdy mohl vědět. A bylo to

pěkné sousto, musíme uznat.

V přízemí domu na jedné z nejrušnějších tříd vedoucí z jihu k hlav

nímu strakonickému náměstí se nacházel koloniál, v prvním a druhém

patře dva samostatné byty, ve dvoře kruhárna zelí. Ve výloze zrovna

viselo tablo obchodní školy. Ján se k němu sklonil a pár vteřinek si

žáky a žákyně prohlížel. Vybral by si, zjistil. Pod tablem byla vyskládána

mýdla a prací prostředky, což byl Jiříčkův nápad.

Obchod plný zboží. Před pultem sudy s nakládanými okurkami a zelím

z kruhárny, na pultu plechovky se slanečky a matesy, jakož i sýry, nádoba

s hořčicí a kostky droždí, másla, sádla, tvarohu. Nad pultem na háčcích

točený salám a buřty, vedle pokladny mlýnek na mák a váha, za pultem

šuplata s kořením, regály na kávu a fošny s bochníky chleba. Na zemi koš

na rohlíky, pytle s moukou, cukrem, kroupami, čočkou, hrachem a rýží,

kousek dál bedýnky s lahvovanými limonádami a sodovkami, plechové

kbelíky s marmeládou, u druhé stěny pak nářadí a domácí potřeby: hrábě,

kartáče, košťata, smetáky. Ani jimi však výčet položek v onom na mnoho

lidských situací připraveném skladu nekončí. Chybí v něm to nejdůležitější,

což v našem případě byla tichá, stydlivá a v mnohých směrech nedostatečná

Marie Jiříčková, vychovávaná k následnictví a toho času těhotná.

18 díl první

O svém novém stavu Maruška snoubenci pověděla jednoho listopa

dového dne roku 1922 na ubytovně v Habrmannově ulici. K oznámení

došlo během proklínané pohlavní činnosti. Bylo to komické a tragické

zároveň a stalo se to takto. Marie na zemi na zádech, Ján na Marii a buší

do ní, když Marie z hloubi svého ponížení zakuňkala: „Budeme mít dítě.“

Budeme mít dítě? Juhás automaticky začal ke slovům přirážet význa

my. „No dobře!“ pověděl nakonec. Brzy nato se přestěhoval z ubytovny

do bytu nad koloniálem. A své jakés takés vítězství odešel oslavit ke

komunistům.

19češi a slováci

4.

K založení místní pobočky Komunistické strany Československa ve

Strakonicích došlo 18. května 1921, pouhé dva dny po pražském usta

vujícím sjezdu. O půl roku později, konkrétně 22. ledna 1922, začala

ve Strakonicích fungovat krajská stranická organizace, jejíž politická

působnost krom strakonického okresu zahrnovala i sousední okresy

Hartmanice, Blatnou, Březnici, Horažďovice, Kašperské Hory, Písek,

Mirovice, Sušici, Týn nad Vltavou, Vimperk, Vodňany a Volyni. V břez

nu téhož roku byl ve strakonickém hotelu U bílého vlka předsedou

krajského sekretariátu a důvěrníkem shromáždění zvolen strakonický

hostinský Jan Švehla.

Dne sedmého listopadu 1922 se ve Švehlově hospodě slavilo páté

výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Hlavním řečníkem byl hos

tinský. Mluvil o úřední šikaně a v této souvislosti s radostí oznámil,

že došlo k zákazu Federativní dělnické tělocvičné jednoty, jež vznikla

roku 1903 odtržením od Sokola a po založení KSČ se stala údernou

silou strany. Informace o zákazu byla výmyslem. Hospodský si pomocí

podobných lží zvyšoval tržby, neb rozčílení komunisté pili každý za dva.

—

Soudní obsílka zakazující prozatímně činnost tělocvičné jednoty

do Švehlovy hospody ve skutečnosti dorazila až tři dni po schůzi, dne

10. listopadu 1922, a doručovala ji slečna Judita Skřípalová.

Juditě tehdy bylo pětadvacet let a my neuděláme chybu, když prohlá

síme, že to až do onoho osudného dne bylo lehkých pětadvacet let. Že

by Judita mohla propadnout komunismu? Ani nápad. Zaměstnankyně

v té době již více než čtvrt století zestátněné pošty, jejíž strakonická

pobočka se nacházela na rohu náměstí Svobody a úzké uličky, která

spojovala náměstí s Malým městem, neměla komunismu ani v nejmenším

zapotřebí; vždyť si vedla málem velkopansky v tom domku v Baarově

ulici, u něhož si držela i středně velkého psíka. Vyjádřeno v číslech,

Judita splývala někde u hladiny střední třídy, onoho listopadového dne

ale už několik měsíců byla snoubenkou bohatého architekta Reitmajera,

a ten se bez pochyb slunil na lehátku strakonické smetánky.

Do Judity v plavkách nebylo těžké se zamilovat. Dívka si tehdy vlasy

odbarvovala po vzoru Apolonie Chałupiecové alias fi lmové hvězdy Poly

20 díl první

Negri, která s odbarvenými vlasy na stříbrném plátně ztvárnila madame

Du Barry. Juditina hlava byla jasná a stejně jasné byly její boky a ňadra.

A ve tváři jasná krasavice: Tenké upravené obočí, táhnoucí se jako

dvě zdrhovadla málem až k uším, kukuč, podmalovaný šílenstvím, rty

hotové k tomu, aby místo fi remních symbolů zdobily chladiče limuzín,

a konečně nos, který přenesený na papír ihned by se stal chloubou mo

derní typografi e. To tedy byla jedna stránka věci. Pokud jde o stránku

druhou, vnitřní, k té je třeba říct, že Juditiny city byly méně jednoznačné.

Judita stručně řečeno nemilovala svého snoubence Reitmajera, nýbrž

ženatého doktora Máchu. Rozchod s lékařem byl dosud čerstvý a Judita

se čas od času rozhodla, že se zrádnému doktoru Máchovi pomstí.

U jedné z Juditiných pomst byl opět nám už známý Ján Juhás. Stalo

se to na hromadě pivních přepravek ve sklepě Švehlovy hospody, když

do ní Judita nesla zmíněnou soudní obsílku. Ján, který toho dne měl až

odpolední směnu, byl už v devět ráno tak opilý, že o sobě ani nevěděl.

Pokud šlo Juditu, té se hra na maminku a na tatínka cynicky líbila, to

ale Judita ještě nevěděla, že děťátko, které hravým dováděním vznikne,

bude skutečné. A jak by se taky mohlo stvořit? Vždyť Ján Juditu na její

výslovné a hlasité přání opustil s dostatečným předstihem. Poté penis

otřel o kalhoty a zbytek spermatu dokonce z kalhot ukápl na kamenitou

podlahu. Judita na tento zbytek pohlédla a právě tehdy, zaměňujíc část

za celek, možná byla na chvíli šťastná. Tolik k onomu odpolednímu

doručování, během něhož vznikl náš titulární hrdina.

—

O několik dnů později čekala v domku v Baarově ulici, obklopena

strachem a výčitkami, hříšná Judita Skřípalová na svého snoubence,

bohatého architekta, a v jejím nitru se zatím činily sudičky, které

Martinovi Juhásovi dávali do vínku tuto budoucnost: „Martin Juhás

nebude členem odboje. Martin Juhás nebude odbojový, ale odbojný.

Martina Juháse nebude pohánět vztek, ale vztekání! Toť naše kletba,

Martine Juhási.“

Juditu bolelo břicho, když se v ní činil osud. Sedla si na podlahu

pod okno a opřela se o zeď. Po chvilce se jí zdálo, že z ní něco vyteklo.

Judita odhrnula sukni a na podlaze mezi nohama spatřila pět či šest

drobných bělounkých nehtíků. Když k nim Judita přiblížila ruku, nehtíky

21češi a slováci

okamžitě začaly prchat, úplně jako maličká háďata. Mohly to snad být Jánovy zlostné spermie? Mohly to být ony, kdo do Juditina nitra vyšily zlostnou kletbu? Na nic takového tehdy Judita ještě nemyslela. Tehdy si jen přiložila ruku k čelu a dál čekala na svého snoubence.

Reitmajer za sebou ještě ani nezavřel, a Judita už mu stahovala prádlo: „Tiše,“ ukázala prstem. „Postarám se o tebe,“ šeptla, vzala do ruky Reitmajerovo pohlaví a jako by srpem žnula kopřivy, dělala mu dobře.

—

Pavel Reitmajer coby ikona či skála, k níž se o odstavec výše přitesává penis, se narodil roku 1883 v rodině pivovarského sládka v Semíně u Přelouče. Do školy chodil v Bohdanči, kam se rodina přestěhovala, pak na nižší reálku v Pardubicích, z níž na doporučení tamního řídícího učitele Vojtěcha Pešky odešel studovat do Prahy na Státní průmyslovou školu. Tu absolvoval s dobrým doporučením v roce 1905 a o rok později se stal řádným posluchačem speciální školy dekorativní architektury vedené architektem Janem Kotěrou. V Kotěrově ateliéru mladý Reitmajer pobyl až do roku 1911, kdy začal působit jako samostatný architekt, nejprve v Praze, o rok později ve Strakonicích. V srpnu 1915 rukuje na vojnu do Plzně, po čtyřech dnech je propuštěn pro celkovou slabost. S rodiči a bratrem se v té době téměř nestýkal. Ženatý byl už od roku 1904, ženil se tedy ještě za studií na průmyslovce; o rok později se mu z manželství narodila dcerka. Žena ho už brzy po svatbě začala podvádět, architekt o tom věděl, ale nic s tím nedělal. Manželé vedle sebe žili až do roku 1919, kdy byla schválena novela občanského zákoníku 320/1919 Sb., jež zavedla možnost ukončit manželství formou rozluky. Paní Reitmajerová na nic víc nečekala a hned se dala s Reitmajerem rozvést. Muž po rozvodu upadl, začal pít. Trvalo mu bezmála dva roky, než se dal alespoň trochu do pořádku. V polovině srpna 1921 se pak v souvislosti s velkou zakázkou na výstavbu nového tuberkulózního pavilonu v areálu strakonické nemocnice seznámil s Juditou Skřípalovou, která tehdy před plicním oddělením oplakávala rozchod s milovaným MUDr. Máchou. Judita byla první ženou, o niž Reitmajer od rozvodu projevil zájem. A Judita? Jak ta vnímala jeho? Reitmajer ji zaujal svérázným způsobem; připomínal jí bradavici, výstupek, nicotnůstku. Litujme Reitmajerova osudu.

22 díl první

Tím byla založena podstata. Architekt Reitmajer, odřezek, výrostek,

nežit, usadil se na krásném těle čtyřiadvacetileté poštovní doručovatelky.

Stal se tím, kdo ženě, jež každý den usínala s myšlenkou na svého bájné

ho lékaře, poskytl nikoli oporu, ale spíše stín, do něhož se žárem lásky

spalovaná Judita mohla alespoň přes poledne uklidit. A Reitmajerovi

se pochopitelně začala lepit smůla na paty: Jednoho letního podvečera

léta páně 1921, jen několik dní poté, kdy se seznámil s láskou svého

života, mu na trávníku u štěkeňského jezu rozkopali varlata.

23češi a slováci

5.

Pamatujete si na maminku málomluvné Marušky Jiříčkové, na Anežku, majitelku koloniálu v Poděbradově ulici? Její podnikavý otec zbohatl na cukru. Dům, v němž byl v době našeho vyprávění dole obchod a nad ním dva samostatné byty, nechal starý Bulata roku 1895 vystavět pro svoji milovanou dceru Anežku, zatímco na dceru číslo dvě přísný otec ze dne na den zcela zanevřel. Vyslal tím jasnou zprávu svým obchodním partnerům z cukrovarnictví, či se tak alespoň domníval. Když roku 1901 odešel ze světa vezdejšího, z Anežky se stala sirota; její maminka zemřela už roku 1897 na souchotiny.

Anežce tehdy bylo čerstvě šestnáct a po otcově smrti si prošla peklem. Se starcovou poslední vůlí neměla nic společného, svoji vyděděnou sestřičku upřímně milovala, zlému rozchodu se jí ale nepodařilo zabránit. Nabízené odškodné, dokonce ani přepsání poloviny domu, ani jedno, ani druhé nepomohlo. Zhrzená sestra, podivuhodný to lidský úkaz, nic nechtěla. Byla na vdávání a vdala se. Odešla za svým manželem do Budějovic a s Anežkou přerušila kontakt. Náhradním příjemcem Anežčiných dobrosrdečných dávek se už pár měsíců poté stal Jindřich Jiříček, syn chudého domkáře z Krejnic u Volenic, s nímž se Anežka seznámila na studentském majálesu ve Strakonicích, kde nabízel rukavičky z králičích kožek. Roku 1905 se Anežka za chudého krejnického domkáře provdala. Tehdy si celé Strakonice klepaly na čelo; Jiříček byl pod Anežčinu úroveň, navíc podivín. Téhož roku se z manželství narodila dcerka Marie. Měla být Anežčiným jediným dítětem. V létě roku 1921 se k Jiříčkům do služby přihlásila mladá, teprve šestnáctiletá Slovenečka jménem Paulína. V té době ještě ani Anežka, ani Jiříček neměli tušení, že už o rok později budou mít co dočinění s jiným Slovákem. Dne 5. listopadu 1922 milovaná dcera Maruška rodičům oznámila, že je těhotná, a do jejich domu vstoupil Ján Juhás. Jiříček na všechny tyhle novinky reagoval podrážděně. I přes jeho odpor se začalo s přípravou svatby. Jiříček vstoupil v písemný kontakt s Jánovými slovenskými rodiči a termín obřadu se po domluvě stanovil na březen 1923. Pokud šlo o budoucího pana manžela, ten ve Strakonicích překotně dospíval. Během dvou týdnů dal vale jak Fezku, svému zaměstnavateli,

24 díl první

tak komunismu, své volnočasové aktivitě. Svoji snoubenku Ján nadále

tloukl. Proč? Nevěděl. Když to na něj přišlo, vždy pečlivě zavřel dveře

do chodby. Zdi utěsnit nedokázal.

Náhoda tomu chtěla, že za tou důležitou stěnou, u níž se nejčastěji

odehrávalo hrubé účtování, lehávala ve chvílích odpočinku slovenská

posluhovačka Paulína, která ke své vlastní škodě měla uši netopýří;

a ani zbytek její tělesné schrány nestál za zlámanou grešli.

Juhás nad koloniálem nežil ještě ani týden, když Paulína s uchem

nalepeným na zdi a rukou mezi nohama pojala podezření, a životy

našich hrdinů kvůli služčině zvědavosti mohly nabrat dramatický ob

rat. Toho osudného dne, konkrétně se psal pětadvacátý listopad 1922,

Paulína od čtyř odpoledne do devíti večer, kdy šla poklidit kruhárnu,

polehávala na posteli a laskala se, osamělá, jen s hlasy svých sousedů,

když postřehla – nyní již mnohem zkušenější, než byla ještě před pár

dny –, že Maruščiným a Juhásovým stenům, šepotům a výkřikům chybí

gradace, něco sjednocujícího, nějaká z přírody odvoditelná tendence

ke konečnému provázání a úlevnému výdechu. Co slyšela, byl chaos,

nikoli postupně zdolávané vrcholky, o nichž po šesti dnech odpoled

ního polehávání již Paulína věděla svoje. Když se pak vracela z večer

ního úklidu v kruhárně, na kostele sv. Markéty odbilo deset hodin.

U mladých se ještě stále svítilo a služka už byla jistou dobu rozhodnutá,

že pokud se u mladých bude svítit, zkontroluje je. Tiše přešla k jejich

dveřím a sklonila se ke klíčové dírce. Ještě ani nestačila zamlženým

okem pohlédnout do průzoru, když se dveře rozlétly a klika dveří vzala

služku přímo do čela. Paulína s bolestným výkřikem padla po zádech

na podlahu.

Ve dveřích stál Ján. Kdo si ho pamatoval z doby před rokem, musel by

žasnout nad tou proměnou; a o to víc žasla služka rozcapená na podlaze.

Jána sice vídala denně, ale teprve teď, kvůli shodě tolika okolností, kvůli

své poloze na zemi, kvůli úleku, kvůli světlu, přicházejícímu k Jánovi

zpoza jeho zad, jakož i kvůli černé magii dělnické tělocvičny, teprve

teď se Paulína poprvé dívala na jiného Jána. Působil vážně a vyzrále.

Na nahém trupu ležely svalové kupy připravené kdykoli skočit, zaútočit.

Paulíně ihned zosobnil Krista, trošku zlého v obličeji, jakéhosi anti-Krista

v dobrém, anti-Krista v tom nejlepším slova smyslu, a bez rozmyslu kopal,

25češi a slováci

ten Kristův dvojník. Jeho postava byla houževnatá, svalnatá, průměrně

vysoká a jakýmsi podlým, troufalým způsobem zbožná; zdánlivě svojí

průměrnou či lehce nadprůměrnou výškou vycházela bohu vstříc, když

Ján nechodíval jinak, než rovný jako svíce, čili co nejblíže k bohu, neb

bůh je, počítá se, na nebesích; avšak křesťanský bůh z dobrých důvodů

preferuje krčení. Paulína tiše snášela jeho kopy. Dostávalo se jí jasného

důkazu, že steny přicházející k ní přes zeď pokoje, nejsou steny milost

nými, na to však, aby věc ohlásila pánovi či paní, na to Paulína teď

rychle zapomněla.

—

Žádný dramatický obrat se tedy nakonec nekonal a v dalších dnech

už události jen s drobnými překážkami spěly k rozšíření hnízdečka a ke

svatbě. Ján Jiříčkovi slíbil, že výměnou za přesunutí služky do podkroví

vystoupí ze státem pronásledované Federativní dělnické tělocvičné

jednoty, a jak slíbil, tak i učinil.

Pak přišly vánoční svátky. Naši hrdinové je zběžně oslavili dle

dlouhověkých tradic, na Anežčino přání mimo jiné zašli i do blízké

ho kostela svaté Markéty. Juhás, když z kostela vycházel, naklonil se

k Jiříčkovi a pošeptal mu: „Tohle bylo úplně naposledy, pane Jiříček,

víc nás tady už neuvidí, viďte?“ Ale Ján se pletl. Ještě nebyla ani polo

vina ledna a Slovák už měl z vlastní vůle obejité všechny strakonické

svatostánky. Najít takový, který by mu vyhovoval, přitom nebylo jed

noduché. Československé zákony od února 1919 kněžím zakazovaly

vyjadřovat se z kazatelny o záležitostech státních a politických, kritizovat

právní úpravu či doporučovat politické strany. Jenomže Ján od kostela

vyžadoval právě tohle, nejen rozjímání, nejen rady praktické, nýbrž

celou svatou triádu, neb bez politiky pro Jána kostel nebyl kostelem.

Útěchu mladý Slovák po delším hledání našel až na jihovýchodním

okraji Strakonic, v místní části zvané Podsrp, vzdálené dvacet minut

chůze z náměstí Svobody.

Barokní kostel Panny Marie Bolestné připomínal rozložitou a úpad

kovou velrybu a v jejím břiše seděl mezi lety 1916 až 1930 fanatik,

reverendus dominus Ladislav Zuščák, kněz, který za Rakousko-Uherska

držel jedno prvenství. Byl-li osloven, počal s vyjevováním, jenomže lidé

nerozuměli a prosili reverenda o prominutí: „Nemohl by otec mluvit

26 díl první

o trochu hlasitěji?“, a kněz, nejtišší kněz v celé monarchii, polkl slinu,

kývl, rozevřel ústa a bez jediného rozdílu opět začal cosi nesrozumitel

ného odříkávat.

Zuščákova kázání byla před převratem pro svůj tichý průběh v ši

rokém okolí vyhledávaná. Lidé byli unaveni z císařsko-královských lží

a na Podsrp, kde člověk nerozuměl slovu, si lidé přicházeli odpočinout.

(Běžná praxe v každém jiném kostele: „Slyšeli jste slovo boží!“, načež

duše hromadně přecházejí z mrákotného stavu do kaše každodennosti;

„Slyšeli jste slovo boží!“, duše bum na podlahu. V Zuščákově metafyzické

ordinaci však k těžkým návratům do reality docházelo mnohem poz

volněji, neb lidé slovo boží prakticky vzato neslyšeli. „Slyšeli jste slovo

boží!“ - „Neslyšeli!“ A tak dále.) Po říjnu 1918 se břicho velryby rychle

vyprázdnilo. Zoufalý Zuščák o nedělních mších šeptal do prázdného

sálu: „Opčani! Nyní jsou z vás ze všech, moji milí, opčani!“ Zdálo se, že

kostel zůstane prázdný, dokud nespadne. Zuščák vydržel, týden, měsíc,

půl roku, a nakonec se dočkal.

—

Ke svému novému zaplnění se podsrpenský kostel vypravil nejprve

drobnými, sprostými dívčími krůčky. Stalo se to jednoho chladného

nedělního rána, když do ztichlé barokní budovy vstoupili dva tápající

milenci: „Někdo tam je,“ děl bohatý mladík a poukázal ke kazatelně.

Dívka však, jež na rozdíl od mladíka nebyla místní, na nic nedbala

a zahájila zneuctění, mše nemše.

Po týdnu se dívkou opuštěný mladík vrátil, posadil se do lavice,

počkal, až Zuščák skončí, načež se na kněze v prázdném kostele obrátil

s otázkou: „Peněženku, otče, peněženku jste tady náhodou nenašel? Byly

v ní doklady.“ „Doklady?“ Zuščák si přitáhl rozmazlené ucho a tiše do něj

pověděl: „Nyní stejně jste již opčanem, milej zlatej. Republika jistě vydá

svoje papíry.“ Pak pevně chytil kluka za loket: „My se však postarejme

o to, aby život této republiky byl co nejtěžší, chlapče.“ Mladík, jenž si

spolu se ztrátou panictví přičichl též k první větší ztrátě peněženky,

uvykl oněmi drobnými ztrátami pocitu ztráty; a nemohl bez něj již

žít. Chlapec počal z rodinných fi nancí fi nancovat Zuščákovy aktivity.

Naleznouce ve ztrátě smysl života, mladík se od té doby zasazoval o to,

aby i všichni ostatní podsrpenští rozmazlenci, všechny ty místní Emy

27češi a slováci

Bovaryové a Pečorinové měli díky podsrpenskému hnízdu, podněcujícímu k reakci a protistátní činnosti, své vlastní tolik žádoucí problémy. S mladíkovou pomocí se během následujících tří let z podsrpenského kostela stal zdroj republice hrozícího nebezpečí.

Juhás do Zuščákova kostela poprvé vstoupil sedmého února 1923. Uši měl jako rys a jeho tělesná konstrukce s hlavou drženou ve výši tuhým, vypracovaným bedněním předurčovala ho k posluchačství. Zuščák si nově příchozího ihned povšiml. Brzy na to zanořil kýl a navedl svůj brumlající křižník, jedoucí na čistou politickou reakci, do vod srozumitelných nezkušenému mladíkovi.

Ti dva si nebyli rovnocennými partnery. Kněz se narodil téměř o dvacet let dřív než Ján, konkrétně roku 1885, v Nepomuku v jihozápadních Čechách, v místě, jež Zuščáka odsoudilo k tomu, aby v životě rozehrával přinejmenším dvojaké hry; na zámku Zelená hora kousek od Nepomuku byl roku 1817 nalezen rukopis Zelenohorský, a o tom, jakou roli během rekatolizace sehrál Jan Nepomucký, ani netřeba se zmiňovat. Nepomuk byl bouřlivým městem a Zuščák stál už coby desetiletý v těch nejkrušnějších bouřkách na nepomuckém náměstí a neohroženě vzpínal ruce k nebi. Milované blesky a milované hromy! Dítě si bez nich neumělo život představit. Chudák Ládíčkova maminka. V letních měsících se snad obden stávalo, že musela v dešti spěchat na náměstí a odtáhnout synka domů, pokud nechtěla, aby ho některý z blesků spálil na troud. Tak běžel čas. V osmnácti Ládíček vstoupil do kněžského semináře. Roku 1908 byl vysvěcen na kněze a počal sloužit v Březnici u Příbrami. Ve třetím válečném roce ho císař jmenoval farářem; Ladislav odchází sloužit na Podsrp, kde se poté dožil i nechtěného převratu v říjnu léta páně 1918.

Bouřka v říjnu třebas malá, sotva nato zima stálá! Zuščák se utěšoval pranostikou, modlil se a čekal. Už v zimě na samém konci osmnáctého roku skutečně přišla jakás takás naděje v podobě hladových bouří a rabování, které spásně zasáhly i podsrpenský svatostánek. Leč neklid se tehdy k Zuščákovu zklamání v mladé republice neudržel ani týden. Podsrpenský kněz už propadal trudnomyslnosti, když ho při prohlídce poničeného kostela osvítila spásná myšlenka. Strčil si do kapsy něco z toho mála cenného, co v kostele po rabování ještě zůstalo, a když

28 díl první pak o půl hodiny později na faře sepisoval ztráty, pečlivě do výkazu zaznamenal i předmět, který sám odcizil, načež vyplněné formuláře odeslal do Prahy. Odpověď z pražské arcidiecéze přišla až asi po dvou týdnech, o to byla radostnější. Církev jako by pociťovala odpovědnost za všechny neblahé události, za ty říjnové, zářijové a všechny další, až do třináctého století, a tak v přípisu omluva střídala omluvu, a celé psaní z Prahy vrcholilo důrazným ujištěním, že peněz na kompenzace je dostatek. Zuščák si rychle spočítal jedna a jedna. Vatikán se s pomocí štědré dlaně snažil udržet svůj vliv. V ČSR se připravovala odluka měny. Evropou projížděly vagony plné c. k. mincí a bankovek. Příležitostí, jakož i chaosu, bylo všude kolem dost, stačilo jednat, a Zuščák, doteď přirozeně a bez přemýšlení chycený za krk bílým kolárkem, zkusil, co se stane, když ještě trochu škubne a popoběhne. Druhého dne sepsal a odeslal do Prahy požadavek na velký fi nanční příspěvek, určený na rekonstrukci fary. Jednalo se o částku rovnající se ceně pěti osobních automobilů, vyplacena mu byla ještě během roku 1919 do poslední koruny a bez otázek.

Následná přestavba fary odrážela fakt, že podsrpenský kněz, „de iure“ stále kněz církevní, stal se po říjnu postupem času „de facto“ knězem občanským: Bílou omítkou se Zuščák odchýlil od tradičně farní okrové; předzahrádkou s uzamykatelnou brankou se odchýlil od tradice být co nejčastěji k dispozici věřícím; velkými okny, z nichž to do zahrady vedoucí bylo oknem francouzským, vnesl do tradiční farní koncepce nežádoucí prvek revoluční, a připomněl existenci republiky, jež jako jediná v Evropě dokončila odluku církve od státu; záhonem růží a trávníkem, do něhož postavil sádrové odlitky, odchýlil se pak od samotné katolické víry. Na farním zvonku stálo „Zuščákovi“ a proměnu fary v moderní rodinný dům skutečně za několik měsíců stvrdila přítomnost „paní Zuščákové“, fakticky mladé ženské bytosti, která se nikdy nenaučila zatahovat záclony. Říkala si Ejmi.

Zuščákův fanatismus se v té době projevoval zvýšenou péčí o trávník, přehnanou láskou k rodnému Nepomuku, žárlivým stíháním baletky Ejmi a především nekritickou láskou ke všemu slovenskému; to proto, že „nad Tatrou sa blýska a hromy divo bijú“. Kněz si o Slovensku začal vyhledávat informace a brzy se dobral sbírky pohlednic, čítající několik

29češi a slováci

desítek kusů. Ke shánění obrázků přitom Zuščák využíval církevních

kruhů; komunikoval se slovenskými kněžími a velkou část sbírky si vymohl

nepravdivým tvrzením, že pro strakonické katolíky organizuje výlety.

V pyramidě knězova zájmu o slovenské kraje se postupně dostalo

na vrchol povodí řeky Dunajec v Zamaguří na severu Slovenska, kde se

dle pohlednic, které měl kněz k dispozici, udržel dávný zvyk dopravovat

po vodě náklad na „pltích“, na jakýchsi stlučených bednách, vpředu

ozdobených smrkovými větvemi. Po Ejmině posledním teatrálním od

chodu z podsrpenské farky, k němuž došlo někdy v půli února 1923, to

byla výroba podsrpenské varianty právě tohoto tradičního slovenského

plavidla, čím si kněz začal krátit dlouhou chvíli. A Ján Juhás mu měl

s výrobou pltí už brzy pomáhat.

—

K jejich sblížení došlo hned onoho prvního dne po mši. Slováček

počkal, až se chrám vyprázdní, načež se posadil do jediné zbývající

zpovědnice; všechny ostatní ležely srovnané u kostelního vstupu, při

pravené k tomu, aby si je kněz odnesl k sobě na zahradu.

„Otče, povězte mi, kdo to je?“ ozvalo se slovensky zpoza zamřížova

ného okénka. Bylo to úplně poprvé, kdy Zuščák na vlastní uši uslyšel

svoji milovanou řeč. Dojalo ho to. Slovenština mu zněla nadpozemsky,

měkce než měkčeji. „Pokračujte,“ řekl kněz chvějícím se hlasem.

„Povězte mi, otče, kdo je to ten Hlinka?“ zeptal se Ján.

„Představitel slovenské strany lidové,“ odvětil mu Zuščák, načež

po krátkém odmlčení skromně a nejistě dodal: „Ľuďák.“

„Ľudák?“ zeptal se Ján s trochu jinou výslovností. V jeho hlase bylo

poprvé slyšet, že Čecha opravuje. „Je slovenská strana lidová lepší než

ta česká, povězte mi?“

To Zuščák nevěděl, s Hlinkou měl pouhé dvě pohlednice. Slovenští

kněží ve svých dopisech tvrdili, že Hlinka je jedinou nadějí pro Ma

sarykem zrazený slovenský národ a v post skriptu Zuščáka pravidelně

nabádali: „Prečítaj si Pittsburskú zmluvu!“

Kněz Jánovi slíbil, že do příštího týdne všechno zjistí, načež se dostali

k Jánovým hříchům. A Ján nesmlčel ani ten největší, čili facky, dokon

ce údery vedené druhou stranou ruky, tou, jež byla zrovna v Juhásově

případě poseta klouby ostrými jako hřebíky.

30 díl první

Zuščák se tedy nepletl. Nějak takto intuitivně Slováky vnímal. „A tím to končí?“ zeptal se. „Nic víc? Pěstí, synu. Pěstí jsi ji ještě neuhodil?“ „Ne,“ odpověděl Slovák. „Tu nechávám ještě pořád otevřenou,“ řekl a v jeho hlase přitom nebylo slyšet výčitek svědomí. Zuščák si dokonce pomyslel, že Ján zpověď nevnímá jako zpověď, nýbrž jako příležitost hrdě prezentovat své zvyky.

O týden později kněz začal s formováním Jánovy duše. Varoval Jána, ať se střeží husitismu, čímž mínil Sokoly, načež Slovákovi mřížkou prostrčil ruličku papíru. Byla to Pittsburská smlouva. „Podle této zmluvy,“ vysvětlil Zuščák, „máte právo na samostatný stát!“ A pak druhá rulička: „Přihláška do Hlinkovy strany,“ děl kněz, který v té době ještě věřil, že k dokumentům i mylným informacím přišel tak, že v předchozích dnech navštívil Slovensko. Ve skutečnosti byl Zuščák pouze za Brnem, ještě na českém území, kam ho dovezl specielní Vatikánem placený církevní vlak, jenž v letech 1918 až 1924 každý den s úderem desáté hodiny dopolední odjížděl z pražského Hlavního nádraží a odvážel na údajné Slovensko každého věřícího, kněze či jiné církevní funkcionáře, kteří se na církev obrátili s požadavkem podívat se do té z větší části neznámé, Čechům nově přidělené země, o níž se mezi českými katolíky vědělo jen tolik, že jde o zemi, které z církevního hlediska nelze nic vytknout... Na papíře vše vypadalo dobře, samotný pobyt na Slovensku působil jinak; tam se už přílišná víra ukazovala spíše jako diskvalifi kace či přinejmenším nevýhoda. Proto se Vatikán rozhodl stvořit jiné, ukázkové Slovensko. Rozkládalo se zhruba na dvou hektarech v ochranném pásmu kolem trati z Brna do Bratislavy. V zásadě šlo o nelegální či pololegální nudli, v níž se distribuovaly rozvratné materiály. S dalšími opravdovými Slováky se tedy kněz setkal nikoli na Slovensku, nýbrž až asi o měsíc později, v polovině března 1923, během Jánovy svatby, které se účastnili i Jánovi rodiče. Tehdy už Paulína druhým měsícem žila ve vyklizeném podkroví a Ján byl čerstvě jediným na Strakonicku žijícím členem Hlinkovy strany. Do té doby po mších dál pracovali se Zuščákem na pltích. Žaludek si přitom Ján na faru nosil prázdný, neb Marie, jeho nastávající, ta mysteriózní vedlejší postava, odmítala vařit.

31češi a slováci

—

Na Marii se podepsalo, že nebyla zplozena z lásky. Když její matka

spávala s chudým krejnickým domkářem Jindřichem Jiříčkem, šlo jí

o vztah k otci, nikoli k muži, jehož vytáhla z bahna domkaření; to kvůli,

proti vůli mrtvého cukráře si Anežka vyhledala krejnickou přítěž. Její

dcera Marie byla počata v rámci metafyzického či přes hranici života

a smrti vedeného soupeření. Shodou nekonečně mnohých okolností

se vyvinula do naturelu, jenž v zásadě byl naturelem degenerativně

šlechtickým: Šlo o dítě „out-istické“, vyloučené, kopnuté za lajny.

Po otcově smrti se Bulatová rozhodla provozovat koloniál, a ač její

mohovitost několikanásobně přesahovala mohovitost běžného živnost

níka, uvízla spolu s celou svojí rodinou mezi společenskými vrstvami.

Když její dcerka Maruška nastupovala do školy, chudina Marušku ostra

kizovala, ale nestály o ni ani děti z „top fi fty“. Maminka se to rozhodla

napravit. V den dceřiných šestých narozenin vyvěsila v koloniálu lístek,

jenž pravil, že šestiletá fenka jménem Marie se nabízí na hraní dětem

z lepších rodin.

Týden se nic nedělo, až osmého dne po vyvěšení inzerátu se do ob

chodu dostavila služka slavného starobylého rodu Němejců. Poslal ji

František Němejc, jeden z majoritních akcionářů Spojených fezáren.

Jeho dceři, žijící spolu s otcem a matkou v té největší a nejkrásnější

z podsrpských vil, bylo právě osm let. Anežka si mohla gratulovat, že se

k pokrytí nabídl někdo z tak významné rodiny, a snad právě proto, že se

jednalo o Němejce, snad proto pak maminka na první schůzku s pánem

vystrojila dcerku snad až přespříliš. – Aby dohnala dvouletý věkový

rozdíl mezi Maruškou a slečnou Němejcovou, Anežka v den schůzky

s panem Němejcem na dceřinu tvář, bílou od mouky, přidala mnohé

jiné základní barvy, rudou na líce a na rty, černou na řasy a na obočí,

a celkový dobrý dojem měly dotvořit šaty, které s ohledem na teplé srp

nové počasí nemohly být delší, jakož i cop, tradiční výraz nevinnosti.

Němejcova služka ve smluvenou hodinu pro Marii nepřišla. Zraze

ná matka počala dítko odstrojovat. Právě stáhla maličké šaty, když se

nade dveřmi rozezvučel nyní vpravdě koloniální zvoneček: „František

Němejc,“ představil se muž. „Těší mě! A omlouvám se za zpoždění!“

dodal a lehce se poklonil.

32 díl první „Minuta sem, minuta tam,“ řekla Anežka ochotně, načež se zeptala na Sofi nku: „Jakpak se má, pane Němejci? Marie už na ni čeká,“ řekla a ukázala k polonahé dívce sedící na pultě. „Čeká a těší se, viď,“ kývla na maličkou. „Dcera je zlatá,“ odvětil Němejc. „Ta moje, i ta vaše, samozřejmě,“ dodal rychle a natáhl směrem k pultu ruku se stokorunovou bankovkou: „Dejte mi nějaké bonbony, paní Bulatová!“ poručil si. „Bon bon?! Viď, maličká?“ zeptal se a popošel o kousek blíž k sedícímu tělíčku.

Anežka mezitím začala nabírat bonbony: „Které, pane Němejci, řekněte si? Máme nugátové, mandlové, pistáciové,“ vyjmenovávala sladké lahůdky. „Od každého... třeba po čtyřech!“ rozhodl se Němejc.

„Maruška nemá kamarády,“ prohodila Anežka při nabírání a v Němejcovi se po těch slovech probudil soucit. Jeho duševní lokomotiva, jež si mezi jednou a druhou pracovní schůzkou odskočila do koloniálu, vydala se teď na křižovatce po zcela jiné koleji, než byla ta, na níž se řešívalo saldo a dodávky pleteniny. Vlak se od té chvíle řítil po zakázané trati, Němejc si neuměl pomoct. Maličká mu najednou přišla úplně kouzelná. Muž udělal další krůček, chytil maličkou pod ramínky, postavil ji na zem a tak, jak byla, jen ve spodničce, si ji odvedl. Přátelství s Němejcem ovlivnilo další průběh Maruščina dětství a zasáhlo podstatně do života obou rodin. Po téměř čtyři roky, až do vypuknutí války v roce 1914, kdy Němejc odešel pracovat na Úřad pro výživu lidu do Prahy, si mladičká Marie díky bohatému továrníkovi mohla užívat pohádkového dětství. Němejc bral Marii i přes Jiříčkův odpor s sebou všude, kam cestoval. Teprve na Capri, v listopadu 1911, kdy Marii nebylo ještě ani sedm let, stal se pravděpodobně onen hanebný čin. Marie po návratu zcela utichla; jako by se za ní zaklaplo víko rakve. Pokud šlo o vyšetřování, nejagilnější byl otec. Z Marie ani z Němejce nedostal jediného kloudného slova, a brzy se jelo do Vídně. Tehdy ve Vídni Němejce zadržela policie. Podezřelý muž, stálo v protokolu, dotýkal se na veřejnosti dítěte způsobem, jenž nesvědčil tomu, že jde o vztah pouze otcovský. Marie byla na čas umístěna v náhradní rodině, její rodiče byli zprostředkovaně dotázáni, zda jsou srozuměni s tím, že dcera pobývá ve Vídni se ztotožněným Františkem Němejcem, tečka; neb faktu, že se Němejc

33češi a slováci

k malé chová jako k milence, faktu, jenž se na počátku s vervou dral

z Vídně proti proudu Dunaje do Bratislavy, odkud pak dalšími řekami

a říčkami zamířil proti proudu ku Praze, tomuto faktu se u Jihlavy ne

podařilo překročit moravské rozvodí. Vyčerpaná informace se obrátila

a kdesi u Brna úplně vyšuměla. A šťastlivec Němejc opět mohl jezdit.

Vybaven rodičovským dobrozdáním scestoval s Marií Paříž, Palermo,

Palmu, Pescaru, Perpignan, Port Said, Pamplonu, Pětikostelí a další

města, jejichž názvy přivíraly oči nad tím, že v sobě hned na počátku

nesly písmeno P, a takto vše běželo až do roku 1914, jak jsme řekli.

Po vypuknutí světové války Němejc překvapené Anežce předal vkladní

knížku, na niž do té doby co měsíc už po tři roky ukládal dosti vysoké

sumy, načež zmizel i s rodinou do Prahy.

Když Marie v září 1922 potkala Jána Juháse, přišla s ním o panenství,

které jí Němejc ponechal jako jakousi fangli či fíkový list, jímž chtěl snad

především sám před sebou zahalit ty nejhorší ze svých hříchů, z nichž

se mnohé, jen mimochodem řečeno, odehrávaly v oblasti jen na kou

sek vzdálené od Maruščina pohlaví. Toť vše. Život si vzal zednickou

lžíci a postupně mnohé zahladil. Pár týdnů před Maruščinou svatbou

zůstávalo jediným důsledkem všech Mariiných v dětství a dospívání

zakoušených útrap pouze to, že odmítala mluvit a vařit.

—

Svatba se měla konat v neděli osmnáctého března 1923 v Zuščákově

podsrpenském kostele. Slováci, konkrétně to byli Jánův otec Timotej,

matka Anna, dvě Jánovy sestry Zita s Anastázií a Timotejův bratr

Michal, dorazili do Strakonic den před obřadem a ubytovali se v hotelu

U bílého vlka.

Jak to druhého dne slušelo nemluvné nevěstě? Maminka vešla

do dceřina pokoje právě ve chvíli, kdy si Marie oblékala svatební šaty.

Dceřino tělo bylo pokryté modřinami a modřiny byly dobře vidět, sta

čilo se podívat. Jenomže Anežka z dobrého důvodu sotva vešla, ihned

odvrátila tvář a nám nezbývá než povědět s básníkem: „Kvůli matčině

nelásce, kvůli odvrácenému zraku matčinu, těhotné tělo málomluv

né dcery, pokryté modřinami, zahalilo se bez povšimnutí ve svatební

háv.“ Na temeno hlavy byl o minutku později osazen myrtový věnec

se závojíčkem, načež se rutinně vyšlo vstříc zvyklostem, které požadují,

34 díl první aby nevěsta měla s sebou ve sváteční den něco vypůjčeného, starého, darovaného a modrého, pro