načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Marťanská kronika - Ray Bradbury

Marťanská kronika
-15%
sleva

Kniha: Marťanská kronika
Autor:

Šestadvacet volně spojených povídek líčí budoucí kolonizaci Marsu. Lidé přicházejí a svým vpádem ruší tiché kouzlo rudé planety, ale nakonec – po letech nesnadného vzestupu a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-10-05
Počet stran: 288
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 283 stran : ilustrace, faksimile
Vydání: 1. vydání v této podobě
Spolupracovali: z anglického originálu The Martian chronicles ... přeložila Jarmila Emmerová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-41
ISBN: 9788025907276
EAN: 9788025907276
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šestadvacet volně spojených povídek líčí budoucí kolonizaci Marsu. Lidé přicházejí a svým vpádem ruší tiché kouzlo rudé planety, ale nakonec – po letech nesnadného vzestupu a následného pádu – ji stejně opouštějí a ponechávají znovu osamělou a ztichlou. Jen vítr se prohání opuštěnými městy pozemšťanů a dávno vymřelými letovisky Marťanů. Celou knihou prostupuje zvláštní touha po dálkách, nostalgie a smutek nad pádem martského ráje, který lidé ničí od svého prvního přistání na písečné planetě. Do tváře Marsu spisovatelé často projektovali své obavy a sny – zvláště od dob Války světů od H. G. Wellse. V době, kdy převládala burroughsovská vize barvotiskových dobrodružství, jež na Marsu králů a princezen zažívají odvážní hrdinové, přišel Bradbury s originální kronikou plnou poetických obrazů. A právě jeho vize přetrvala a udivuje čtenáře svou působivostí dodnes. Překlad knihy byl pro nové vydání zrevidován, doplněn úvodním slovem, jež pro jubilejní vydání v roce 1997 napsal sám autor. Závěrečný portrét Raye Bradburyho pochází z pera německého znalce science fiction Rainera Eisfelda. „Raye Bradburyho jsem četla během dospívání a ty příběhy se mi opravdu vryly do mysli, obzvlášť ,Marťan‘ a další povídky z Marťanské kroniky a román 451 stupňů Fahrenheita.“ Margaret Atwoodová „Jeden z největších vizionářů naší doby.“ Aldous Huxley

Kniha je zařazena v kategoriích
Ray Bradbury - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Marťanská kronika" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Měli dům z křišMálových sloupů na břehu vyschlého mořeplanety Marsu a den co den bylo ráno vidět paní K, jak jí zlaté

plody rostoucí na křišMálových zdech nebo jak čistí dům hrstmi

magnetického prachu, který odstranil všechnu špínu a odletěl

pak s horkým větrem pryč. Odpoledne, kdy zkamenělé moře

žhnulo nehybným vedrem, keříky vinné révy trčely na dvorku,

vzdálené martské městečko vyprahle leželo pod krunýřem

tetelivého vzduchu a nikdo ani dveře nepootevřel, bývalo vidět

i pana K, jak si v esvém pokoji čt ev kovové kniz es plastickými

hieroglyfy, jichž se dotýkal rukou, jako by hrál na harfu. A z té

knihy, když ji zlehka přejížděl prsty, zpíval hlas, měkkýstarodávný hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy s emoř evinulo jako

rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev

ozbrojeni mračny kovového hmyzu a elektrických pavouků.

Manželé K bydleli u mrtvého moře už dvacet let a jejich předkové žili v témž domě, který se jako květina otáčel zasluncem, už po deset století.

Manželé K nebyli staří. Měli krásnou hnědavou pleMrodilých MarManů, žluté oči jako penízky a jemný melodický hlas. Kdysi rádi malovali chemickým ohněm obrázky, plavali vkanálech v období, kdy je vinná réva napájela zelenou šMávou, a vydrželi si až do svítání povídat pod modře světélkujícími portréty v hovorně.

23 Te_ nebyli šMastní.

Dnes ráno stála paní K mezi sloupy a naslouchala sálání pouštního písku, kt erý s etavil v žlutý vosk a zdánlivě seroztékal až k obzoru.

Něco s eurčitě stan e.

Vyčkávala.

Pozorovala modrou martskou oblohu, jako by čekala, že se oblaka každým okamžikem svinou, smrští a vyvrhnou na písek oslnivý zázrak.

Nestalo se nic.

Čekání ji unavilo, prošla se mezi zamlženými sloupy. Ze žlábkovaných hlavic tryskal jemný deštík, chladil žhavý vzduch a jemně dopadal i na ni. Za parných dnů měl člověk pocit, že se brouzdá v potoce. Podlahy v domě se leskly chladnýmipotůčky. Zpovzdálí slyšela, jaksi manžel bez ustánípřehrává svou knihu, staré písně mu prsty nikdy neunavily. V duchuzatoužila, aby zas ej ednou i jí věnoval tolik času jako těmpodivuhodným knihám, aby ji objímal a hladil jako tu malou harfičku.

Ale to ne. Zavrtěla hlavou, shovívavě a sotva znatelně.Víčky si zlehka přikryla zlaté oči. V manželství si lidé zevšední a zestárnou, třebaže jsou dosud mladí.

Položila se do židle, která se vytvarovala podle jejího těla. Oči zavřela nervózně a pevně.

Zjevil se jí sen.

Hnědé prstysezachvěly,natáhly,naprázdno se sevřely. Hned nato sebou polekaně trhla, posadila se a zalapala po dechu.

Rychle se rozhlédla, jako by čekala, že někdo bude stát před ní. Vypadala zklamaně – prostor mezi sloupy byl prázdný.

V trojúhelníku dveří se objevil její manžel. „Ty jsi volala?“ ptal s epodrážděně. 22 ----- 23

„Ne!“ vykřikla.

„Měl jsem dojem, že tě slyším vykřiknout.“

„Opravdu? Usínala jsem a něco se mi zdálo.“

„Te_ ve dne? To se ti tak často nestává.“

Seděla,jakobyjítensenudeřildotváře.„Něcotakzvlášt- ního, tak strašně zvláštního,“ opakovala polohlasně. „Takový sen!“

„Aha.“ Zřejmě se chtěl vrátit ke knize.

„Zdálo s emi o nějakém muži.“

„O muži?“

„O vysokém muži, víc než metr osmdesát.“

„To je absurdní. Takový obr, nepovedený obr!“

„Jenže –“ hledala slova, „on vypadal docela hezky. Přestože byl tak veliký. A měl – já vím, že ti to bude připadat hloupě –, měl modré oči.“

„Modré oči! Dobří bohové!“ zvolal pan K. „Co ještě se ti bude zdát? Neměl náhodou černé vlasy?“

„Jak jsi na to přišel?“ Plála vzrušením.

„Vybral jsem tu nejméně pravděpodobnou barvu,“odpověděl chladně.

„Ale on je měl opravdu černé!“ vykřikla. „A pleM měl úplně bílou. Byl to strašně zvláštní člověk. Měl na sobě divnouuniformu, slétl dolů z oblohy a mil emě oslovil.“ Usmála s e.

„Z oblohy? Co j eto za n esmysl?!“

„Přiletěl v nějaké kovové věci, na slunci se leskla,“vzpomínala. Zavř ela oči, aby si vš echno znovu vybavila. „Zdálo s emi, ž ena obloz eněco jiskří, jako když s evyhodí do vzduchu p eníz, anaj ednou s eto zvětšilo a měkc es eto sn eslo na z em, takové dlouhé stříbrné plavidlo, kulaté a cizokrajné. A na boku toho stříbrného předmětu se otevřela dvířka a ten vysoký muž z nich vystoupil.“

„Kdybys měla něco pořádného na práci, neměla bys takové hloupé sny.“

„Mně se to docela líbilo,“ odpověděla a znovu si lehla.„Nikdy jsem si nemyslela, že mám takovou představivost. Černé vlasy, modré oči a bílá pleM! Byl to divný člověk, a přesto –docela hezký.“

25 „Přání je otcem myšlenky.“

„Nebu_ jízlivý. Nevymyslela jsem si ho schválně. Prostě mi přišel na mysl, když jsem klímala. Nebylo to ani jako sen. Bylo to tak nečekané a zvláštní. Podíval se na mě a řekl: ,Přiletěl jsem raketou ze třetí planety. Jmenuji se Nathaniel York –‘“

„Hloupé jméno. Vlastně to ani žádné jméno není,“ ohradil se její manžel.

„Samozřejmě že je hloupé, vždyM je to sen,“ vysvětlovala mu mírně. „A pak řekl: ,Tohle je první vesmírný let. Jsme v raketě jen dva, já a můj přítel Bert.‘“

„Zas etakové hloupé jméno.“

„A říkal: ‚Jsme z jednoho velkoměsta na Zemi, tak sejmenuj enaš eplan eta,‘“ pokračovala paní K. „Takhl eto říkal. Země, ano, tak se to jmenuje. A mluvil cizí řečí. Ale nějak jsem mu rozuměla. V myšlenkách. Asi telepaticky.“

Pan K s eodvrátil. Zarazila ho otázkou. „Yll e?“ zavolalaklidně. „Nenapadlo tě někdy, jestli – prostě – jestli na třetí planetě nežijí lidé?“

„Na třetí planetě se žádný život nemůže udržet,“ prohlásil její manžel trpělivě. „Naši vědci tvrdí, že v jejím ovzduší jepříliš mnoho kyslíku.“

„Ale nebylo by to úžasné, kdyby tam lidé byli? A kdybycestovali vesmírem v nějakých lodích?“

„Nech toho, Yllo, ty přece moc dobře víš, jak nesnášímtakovéhle citové výlevy. Radši se zas pustíme do práce.“

Později toho dn esi začala zpívat tu pís eň, když seprocházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji pořád znovu a znovu. 24 ----- 25

„Co je to za písničku?“ vyštěkl nakonec její manžel a přišel s eposadit k plam ennému stolku.

„Nevím.“ Zvedla oči, překvapená sama sebou. Pozvedla ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit. Slunce zapadalo. V slábnoucím světl es edům uzavíral jako obrovská květina. Mezi sloupy vál vítr, na plamenném stolku klokotal žhavýrybníček stříbrné lávy. Vítr jí načechral rusé vlasy a něžně jípobrukoval do ucha. Stála tiše, hleděla do širých dálav bledého mořskéhodna,jakobysenaněco rozpomínala, vežlutých očích jí stály slzy dojetí. „Stačí, když připiješ mi očima, a já ti připiji svýma,“ zpívala dojatě, pomalu a klidně. „Polibkem ve sklence mě vlídně pohosti a já se pro něj zřeknu vína.“ Pak už si jen pro sebepobrukovala,očimělazavřené a rukama lehounceplula s větrem. Dozpívala tu píseň.

Byla velmi krásná.

„Tu píseň jsem nikdy neslyšel. To jsi složila sama?“ vyzvídal a upřel na ni pohled.

„Ne. Ano. Ne – já vlastně nevím!“ Tonula v rozpacích.„Dokonce ani nevím, co znamenají ta slova, jsou v nějaké cizí řeči.“

„V jaké řeči?“

Bezděčným pohybem hodila kousky masa do bublající lávy. „Nevím.“ Za okamžik maso vytáhla uvařené a dala mu je na talíř. „Tak se mi zdá, že jsem vymyslela něco strašně hloupého. Al en evím proč.“

Nepromluvil. Díval se, jak žena hází maso do syčícíhokráteru. Slunce zašlo. Pomalu, pomaloučku se snášela noc,vkrádala se do pokoje, postupně spolykala všecky sloupy i je oba a jako temné víno se rozlila po stropě. Obličeje jim ozařoval jen žár stříbrné lávy.

Znovu začala pobrukovat tu podivnou píseň.

Vyskočil ze židle, jako když ho bodne, a rozzlobeně odešel z pokoje.

***

Večeři dojedl později a sám.

27 Pak vstal, protáhlse,podívalse na ni, zazíval a navrhl: „Poj_,

zapřáhneme ohnivé ptáky a pojedeme se dnes večer trochu

povyrazit do města.“

„To myslíš vážně?“ řekla. „Není ti něco?“

„Co j ena tom tak zvláštního?“

„Už půl roku jsm enikd en ebyli.“

„Proto j eto dobrý nápad.“

„Najednou se staráš,“ řekla.

„Nech si ty řeči,“ odpověděl nevrle. „Chceš jet, nebonechceš?“

Pohlédla na bledou poušM. Na obloze už vycházely dvaidentické bílé měsíce. Chladivá voda jí zlehka omývala prsty unohou. Slabounce ji zamrazilo. Ze všeho nejvíc si přála zůstat doma, klidně sedět, mlčky a bez hnutí, dokud se nestane ta věc, na niž celý den čeká, ta věc, která se nemůže stát, ale která se přece snad... Hlavou jí prolétl úryvek písně.

„Já –“

„Jen ti to prospěje,“ naléhal. „Tak poj_.“

„Jsem unavená,“ řekla. „Až někdy jindy.“

„Tady máš šálu.“ Podal jí flakon. „Už jsm ec elou věčnost nikd en ebyli.“

„Ty ano, dvakrát týdně jsi v Xi.“ Za nic by s ena něho neodívala.

„Obchodně,“ upozornil ji.

„No ovšem,“ zašeptala si pro sebe.

Z flakonuvytrysklatekutina,proměnila se v modravou mlhu a chvějivě s ejí usadila kol em krku. Ohniví ptáci byli připravení. Podobali se uhlíkům v ohništi a žhnuli na jemném chladivém písku. Bílý baldachýn se na- 26 ----- 27 douval nočním větrem a měkce se vlnil připoután k ptákům stovkami zelených stuh.

Ylla se položila pod baldachýn a ptáci se na jediný manželův pokyn vznesli jako hořící jiskry k ztemnělé obloze. Stuhy se napnuly, baldachýn se zvedl. Písek pod nimi zaskřípěl a rozjel s enazpět. Modravé pahorky začaly ubíhat kol em a pryč a oni s evzdalovali od domova, od d eštivých sloupů, od květin v klecích, od zpívajících knih a šeptajících potůčků na podlaze. Na svého muže nepohlédla. Slyšela ho, jak pobízí ptáky, když stoupali vzhůru jako oblak deseti tisíc planoucích jisker, jako stejný počet červenožlutých ohňostrojů na nebi, a vlekli zasebou baldachýn jako květinový plátek a propalovali se větrem.

Nedívala se, jak pod nimi mizí mrtvá starobylá městapodobná kostěným šachovým hrám, nedívala se na staré kanály naplněné prázdnotou a sny. Letěli kolem vyschlých řek avyschlých jezer jako stín vrhaný měsícem, jako hořící pochodeň.

Pozorovala jenom oblohu.

Manžel něco říkal.

Dívala s ena oblohu.

„Slyšela jsi, co jsem říkal?“

„Cože?“

Vybuchl: „Taky bys mi mohla věnovat trochu pozornosti.“

„Přemýšlela jsem.“

„Nikdy mě nenapadlo, že jsi milovnice přírody, ale dnes se nějak zvlášM zajímáš o oblohu.“

„J emoc krásná.“

„Říkal jsem si,“ začal manžel zvolna, „že bych dnes večer mohl zavolat Hullovi. Chtěl bych s es ním domluvit, abychom si společně vyjeli na pár dní, řekněme tak na týden, doModrých hor. Zatím mě to jen napadlo –“

„Do Modrých hor!“ Rukou se přidržela lemu baldachýnu a prudc es ek němu natočila.

„VždyM to jen dávám na uváženou.“

29 „Kdy chceš jet?“ zeptala se rozechvěle.

„Myslel jsem, že bychom mohli vyrazit zítra ráno. Znáš to, radši neodkládat a tak,“ pokračoval jakoby nic.

„Ale takhle brzy na začátku roku přece nikam nejezdíme.“

„Jenže tentokrát mám dojem,“ usmál se, „že nám mocprospěje, když odtud vypadneme. Potřebujeme klid a vysadit.Sama to dobře víš.Nemášpřece vplánunicjiného?Pojedeme,že?“

Nadechla se, chvilku otálela a pak odpověděla: „Ne!“

„Cože?“ výkřikem poplašil ptáky. Baldachýn sebou škubl.

„Ne,“ řekla pevně. „Už jsem se rozhodla. Já nepojedu.“

Zadíval s ena ni. Víc už n epromluvil. Ona s eodvrátila.

A ptáci, deset tisíc žhavých uhlíků, letěli větrem dál. Za svítání proniklo slunc ekřišMálovými sloupy a rozpustilo mlhu, na které Ylla spala. Celou noc visela Ylla nad podlahou podpíraná měkkými koberci z mlhy, která vytryskla ze stěn, když s eYlla ukládala k espánku. Po c elou noc odpočívala na této mlčící řece jako člun na nehlučně plynoucím proudu. Te_ mlhu spálilo slunce, mlžný opar klesal k zemi a nakonec Yllu vysadil na břeh procitnutí.

Otevřela oči.

Manžel stál nad ní. Vypadal, jako by tak stál už celé hodiny a pozoroval ji. Nevěděla proč, ale nedokázala mu pohlédnout do obličeje.

„Už s eti zas eněco zdálo,“ ř ekl. „Mluvila jsi z espaní – já nemohl usnout. Měla bys vážně jít k doktorovi.“

„Bud emi zas dobř e.“

„Al enapovídala jsi toho z espaní dost!“

„Vážně?“ trhla sebou.

Po ránu bylo v místnosti chladno. Ležela a prostoupilo ji šedé světlo. 28 ----- 29

„O čem se ti zdálo?“

Musela chvíli přemýšlet, než se rozpomněla. „O té lodi.Zase sestoupila z nebe, přistála, vystoupil z ní vysoký muž,mluvil se mnou, žertoval, smál se, bylo to tak hezké.“

Pan K s edotkl sloupu. Vytryskly pramínky t eplé vody aproměnily s ev páru. Z místnosti s evytratil chlad. Výraz pana K byl lhostejný.

„A pak,“ pokračovala, „ten muž, co říkal, že se jmenuje tak divně, Nathaniel York, mi řekl, že jsem krásná a – a políbil mě.“

„Tak vida!“ vykřikl manžel, prudce se odvrátil a zaMal zuby.

„VždyM je to jenom sen.“ Bavilo ji to.

„Takovéhle hloupé ženské sny si nech od cesty!“

„Chováš se jako malé dítě.“ Ulehla znovu na zbytekchemické mlhy. Za chvilku s etiš ezasmála. „Vzpomněla js em si j eště na něco z toho snu,“ přiznala se.

„A na co, na co?“ rozkřikl se.

„Ylle, ty jsi nějak špatně naložený.“

„Řekni mi to!“ naléhal. „Nesmíš přede mnou mít žádné tajnosti!“ Stál nad ní a v obličeji se mu objevil zlověstný aneústupný výraz.

„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla,“ odpověděla napůlpobaveně, napůl znechuceně. „Nic se nestalo, jenom mi tenčlověk, ten Nathaniel York, řekl – no zkrátka mi řekl, že by mě vzal do lodě a s sebou vzhůru k nebi a že by mě odvezl na svou planetu. VždyM je to přece k smíchu.“

„K smíchu, říkáš!“ téměř ječel. „Měla ses slyšet, jak ses kněmu měla, jak jsi na něj mluvila, jak sis s ním prozpěvovala – bohové! – a celou noc. Měla ses slyšet!“

„Ylle!“

„Kdy přistane? Kde přistane s tou svou zatracenou lodí?“

„Ylle, nekřič tolik.“

„Co bych nekřičel!“ Prkenně se nad ní sklonil. „A v tom snu,“ chytil ji za zápěstí, „nepřistála ta lo_ náhodou v Zeleném údolí? Ano, nebo ne? Odpověz!“

„No ano –“

31 „A přistála dnes odpoledne, že?“ dorážel na ni.

„Ano, ano, myslím, ž eano, al ej enom v esnu.“

„No,“ toporně jí odmrštil ruku stranou, „ještě že mluvíš pravdu! Slyšel jsem každé slovo, které jsi říkala ze spaní.Vykládala jsi o tom údolí i kdy to bude.“ Namáhavě oddychoval a procházel mezi sloupy jako člověk oslepený bleskem.Pomalu začínal klidněji dýchat. Hleděla na něho jako na šílence. Po chvíli vstala a šla k němu. „Ylle,“ zašeptala.

„Už j eto v pořádku.“

„Tobě j ezl e.“

„Není.“ Přinutil se k mdlému úsměvu. „Jenom vyvádímjako dítě. Nezlob se, miláčku.“ Ledabyle ji pohladil. „Měl jsem poslední dobou moc práce. Promiň, prosím tě. Půjdu si na chvilku lehnout –“

„Ty ses tak rozčílil.“

„Už jsem v pořádku. Vážně.“ Vydechl. „Zapomeneme na to. Poslyš, včera jsem slyšel vtip o Uelovi, chtěl jsem ti hovyrávět. Co bys řekla tomu, že ty připravíš snídani, já ti povím ten vtip a o tamtom už mluvit nebudeme.“

„Byl to jenom sen.“

„Samozřejmě.“ Mechanicky ji políbil na tvář. „Jenom sen.“ V poledne stálo slunce vysoko na obloze, pražilo a kopce se třpytily v jeho žáru.

„Ty nepojedeš do města?“ zeptala se Ylla.

„Do města?“ sotva znatelně povytáhl obočí.

„Tenhle den v týdnu tam jezdíváš vždycky.“ Posadila klec s květinami na podstavec. 30 ----- 31

Květiny sebou zavrtěly a hladově otevřely žluté tlamičky.

Zavřel knihu. „Ne. Je moc horko a pak – je pozdě.“

„Ach tak.“ Dokončila úpravu klece a vykročila ke dveřím. „Nebudu pryč dlouho.“

„Počkej chvilku! Kam jdeš?“

Než se nadál, stála ve dveřích. „Navštívit Pao. Pozvala mě.“

„Dnes?“

„Už jsem ji hodně dlouho neviděla. Je to jen kousek.“

„Přes Zelené údolí, že?“

„Ano, malá procházka, není to daleko, myslela jsem, že bych –“ Měla naspěch.

„Je mi líto, opravdu líto,“ řekl, vyskočil, aby ji zadržel, avyadal, jako by ho vlastní zapomnětlivost velmi mrzela. „Úplně mi to vypadlo z hlavy. Pozval jsem na dnešní odpolednedoktora Nlle.“

„Doktora Nlle!“ Šinula se ke dveřím.

Chytil ji za loket a neúprosně táhl zpátky dovnitř. „Ano.“

„Al ePao –“

„Pao můž epočkat, Yllo. Musím es evěnovat Nll eovi.“

„Jen na pár minut –“

„Ne, Yllo.“

„Ne?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. A navíc, k Pao je to kus cesty. Přes celé Zelené údolí, kolem velkého kanálu a dolů, že? A bude vedro, strašné vedro a doktor Nlle by tě moc rád viděl. Tak co?“

Neodpověděla. Chtěla se mu vyškubnout a utíkat. Chtěla vykřiknout. Al ezůstala s edět na židli, pomalu točila palci atuě s ena ně dívala chyc ená do pasti.

„Yllo?“ zamručel. „Budeš tady, vi_?“

„Ano,“ řekla po drahné chvíli. „Budu tady.“

„Celé odpoledne?“

Hlas jí zněl dutě. „Celé odpoledne.“

***

Bylo pozdní odpoledne a doktor Nlle se neobjevoval. Yllin

manžel se nezdál nijak zvlášM překvapený. Když už bylo kvečeru, cosi zamumlal, šel ke skříni a vytáhl nebezpečnou zbraň,

dlouhou nažloutlou trubici zakončenou měchem a spouští.

Obrátil se a na obličeji měl masku vytepanou ze stříbrného

kovu, bezvýraznou masku, kterou nosil, kdykoli chtěl zastřít

své city, masku, která tak znamenitě přiléhala k oblinám adůlkům jeho hubených tváří, brady a čela. Maska se leskla a on

svíral nebezpečnou zbraň v ruce a prohlížel si ji. Neustále to

v ní bzučelo, jako bzučí hmyz. S pronikavým svistem se z ní

daly vymrštit roje zlatých včel. Hrůzných zlatých včel, které

vbodly žihadlo a jako semena padly mrtvé do písku.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

33 „Co?“ Naslouchal zlověstnému bzučení v měchu. „Doktor

Nlle se opozdil a já tu na něj nebudu jako blázen čekat. Jdu si

trochu zalovit a vrátím se. Ty se odtud rozhodně nehni, jasné?“

Stříbrná maska s ezatřpytila.

„Ano.“

„A vyři_ doktorovi Nlle,že se brzy vrátím. Jdu si jen nachvíli zalovit.“

Trojúhelníkové dveře se zavřely. Jeho kroky na cestě zkopc edoznívaly.

Dívala se za ním, jak kráčí zalitý sluncem, dokud jí nezmizel z očí. Pak se vrátila ke svým povinnostem – ukliditmagnetickým prachem a očesat ovoce z křišMálových zdí. Pracovalarychle a energicky, ale chvílemi jako by strnula, a tu se přistihla, že zpívá tu podivnou a nezapomenutelnou píseň a mezikřišMálovými sloupy vyhlíží na oblohu.

Zadržela dech, bez hnutí zůstala stát a čekala.

Blížilo s eto.

Každým okamžikem se to mohlo stát. 32 ----- 33

Bylo to jako ve dnech, kdy člověk slyší, že se blíží bouře, je napjaté ticho a pak se nad zemí přežene v nárazech, stínech a v tetelivém chvění sotva znatelný tlak ovzduší. Ta změna se člověku přitiskn ena ušní bubínky a on s úzkostí č eká na blížící s ebouři. Začn es echvět.

Obloha s eposkvrní rozličnými barvami, nakupí s emračna, hory se zbarví kovovým nádechem. Květiny z klecí vydechují sotva postřehnutelné výstrahy. Člověk cítí, jak se mu lehounce čechrají vlasy. Někde v domě tiše prozpěvuje hlas hodin „čas, čas, čas, čas...“ – o nic hlučněji, než když voda odkapává na samet.

A pak – bouře. Rozsvítí se elektrická záře, hustá clona deště a burácející tma se valí k zemi a zavře se, navždy.

Takhl etomu bylo. Schylovalo s ek bouři – j enž eobloha byla čistá. Čekalo se na blesky – a na obloze nebyl ani mráček.

Ylla s eprocház ela dusným l etním dom em. Každýmokamžikem udeří z nebe blesk, zahřmí hrom, vznese se kužel kouře – pak ticho, kroky po pěšině, zaMukání na křišMálové dveře a ona poběží otevřít...

Yllo, ty blázne! vysmívala se sama sobě. Proč ty v ténanicovaté hlavě chováš takové ztřeštěné představy?

A pak s eto stalo.

Vzduchem prolétl závan vedra jako z obrovského požáru. Ozval se vířivý zvuk letícího předmětu. Záblesk na obloze,záblesk kovu.

Ylla vykřikla.

Proběhla mezi sloupy a otevřela dveře dokořán. Stála čelem k ekopcům. Al ev tu chvíli už tam n ebylo nic.

Užuž s echtěla rozběhnout z kopc e, al edonutila s ezastavit. Má přece zůstat tady, nikam nechodit. Doktor přijde nanávštěvu a manžel by se zlobil, kdyby odběhla.

Čekala ve dveřích, prudce oddychovala, zdvihla ruku.

Napínala zrak, aby dohlédla k Zelenému údolí, ale nicneviděla.

Ty hloupá ženská! Vrátila se dovnitř. Až sem tě přivedla ta tvá fantazie, říkala si. Nebylo to nic než nějaký pták, list, závan větru, možná ryba v kanálu. Posa_ s ea odpočiň si.

Posadila se.

35 Zazněl výstřel.

Velmi jasně a pronikavě zazněl výstřel ze strašlivé hmyzí zbraně.

Ylla sebou škubla.

Přišlo to z velké dálky. Výstřel. Vzdálený bzukot včel.Výstřel. A pak druhý výstřel, přesný, nemilosrdný a vzdálený.

Znovu sebou škubla a z neznámého důvodu vyskočila akřičela, křičela, jako by nikdy nechtěla přestat. Divoce prolétla domem a znova otevřela dveře dokořán.

Ozvěny odumíraly, ztrácely se.

Ticho.

Bledá v obličeji čekala na dvorku celých pět minut.

Pak svěsila hlavu a loudavým krokem procházelasloupovými pokoji, rukou s edotýkala rozličných věcí, rty s ejí chvěly a nakonec se posadila v samotě zešeřelého pokoje s vinnou révou a vyčkávala. Lemem šálu začala čistit jantarový pohár.

A pak se zdaleka ozval křupavý zvuk kročejů na kamenném štěrku.

Zvedla se a zůstala stát uprostřed tichého pokoje. Pohár jí vypadl z ruky a roztříštil s ena tisíc kusů.

Přede dveřmi kroky zaváhaly.

Měla by promluvit? Měla by zavolat: „Poj_t edál, prosím, poj_t edál!“

Popošla pár kroků.

Kročeje vystoupily na ochoz. Čísi ruka zmáčkla kliku.

Usmála se na dveře. 34 ----- 35

Dveře se otevřely. Přestala se usmívat.

Byl to manžel. Jeho stříbrná maska se mdle leskla.

Vstoupil do místnosti a na okamžik na ní spočinul pohledem. Pak trhnutím otevřel měch zbraně, vyhodil z něj dvě mrtvé včely, a když slyšel, že pleskly o podlahu, šlápl na ně a postavil prázdnou zbraň do kouta. Ylla byla po celou tu dobu sehnutá a marně se znova a znova pokoušela sesbírat střepy rozbitého poháru. „Co jsi dělal?“ zeptala se.

„Nic,“ řekl obrácený zády. Sundal si masku.

„Ale ta puška – slyšela jsem, že jsi vystřelil. Dvakrát.“

„Trochu jsem lovil. Občas to člověka chytne. Přišel doktor Nlle?“

„Ne.“

„Vlastně počkej!“ Znechuceně luskl prsty. „Te_ sivzpomínám. VždyM on k nám má přijít zítra odpoledne. Spletl jsem to.“

Usedli k večeři. Dívala se na jídlo a rukama nepohnula.

„Co je?“ zeptal se, ale nezvedl oči od masa, které namáčel v bublající lávě.

„Nevím. Nemám hlad.“

„Proč ne?“

„Nevím, zkrátka nemám.“

Na nebi se zvedl vítr. Slunce zapadalo. Pokoj byl malý anajednou chladný.

„Pokouším se rozpomenout,“ řekla manželovi se zlatýma očima, který proti ní vzpřímeně a nezúčastněně seděl v tichém pokoji.

„Na co s erozpom enout?“ Usrkával vína.

„Na tu píseň. Na tu dojemnou a krásnou píseň.“ Zavřela oči a pobrukovala, ale ta píseň to nebyla. „Zapomněla jsem ji. A nevím proč, ale nechci ji zapomenout. Je to něco, co bych si chtěla zapamatovat navždycky.“ Pohybovala rukama, jako by jí rytmus mohl pomoct při vzpomínání. Pak s epoložila dožidle. „Nemůžu si vzpomenout.“ Dala se do pláče.

„Proč pláčeš?“ ptal se Yll.

„Nevím, nevím, ale nemůžu si pomoct. Je mi smutno anevím proč, pláču a nevím proč, ale pořád pláču.“

37 Skryla hlavu do dlaní. Ramena se jí otřásala.

„Zítra ti bude dobře,“ řekl.

N epodívala s ena něho. Dívala s ej en na prázdnou poušM a na jasně zářící hvězdy, které právě vycházely na temnéobloze. Zdálky byl slyšet zvedající se vítr a v dlouhých kanálech stoupal z vody chlad. Zavřela oči a chvěla se.

„Ano,“ řekla. „Zítra mi bude dobře.“ 36 ----- 37



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist