načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Marta Kubišová - Luboš Nečas; Marta Kubišová

-13%
sleva

Kniha: Marta Kubišová
Autor: ;

Držitelka tří Zlatých slavíků, členka legendárního tria Golden Kids, interpretka známých songů Loudá se půlměsíc, Modlitba pro Martu ad., ale i signatářka a po uvěznění Václava ...
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Rok vydání: 2014-07-01
Počet stran: 256
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 250 stran, 16 stran obr. příl. : portréty (některé barev.)
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
Doporučená novinka pro týden: 2012-44
ISBN: 9788073887193
EAN: 9788073887193
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Držitelka tří Zlatých slavíků, členka legendárního tria Golden Kids, interpretka známých songů Loudá se půlměsíc, Modlitba pro Martu ad., ale i signatářka a po uvěznění Václava Havla také mluvčí Charty 77... Jakými životními a profesními rolemi si Marta Kubišová prošla a jakými žije dnes, přinese biografická publikace jedné z nejvýraznějších osobností pop music uplynulého půlstoletí.

Předmětná hesla
Kubišová, Marta, 1942-
* 20.-21. století
* 1942-2012
Zpěvačky -- Česko -- 20.-21. stol.
Disidentky -- Československo
Zákazníci kupující knihu "Marta Kubišová" mají také často zájem o tyto tituly:
Téma: Alexander Dubček -- Téma: Alexander Dubček
Benčík, Antonín
Cena: 294 Kč
Balkón -- Fenomén listopadu 1989 Balkón
Nevole, Milan; Sedláček, Karel
Cena: 42 Kč
Prezident -- Václav Havel 1990-2003 Prezident
Kaiser, Daniel
Cena: 326 Kč
Disident -- Václav Havel (1936-1989) Disident
Kaiser, Daniel
Cena: 335 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
MARTA KUBIŠOVÁ 11 KDYŽ SE NA ZEM SLÉTNOU VŠICHNI SVATÍ Když v kalendáři nalistujete první listopadový den jakéhokoliv roku (samozřejmě nemám na mysli i ty před Kristem), záhy zjistíte – pokud to tedy ještě nevíte –, že je „vyhrazen“ všem svatým. Teprve až druhý listopad je určen těm, kteří už nejsou mezi námi, všem zesnulým, svátku, který je v tuzemských luzích a hájích zažitý pod pojmem Dušičky. Každý z těchto dvou dnů má svůj význam a své charakteristické kouzlo jedinečnosti. Jejich podstata má velmi silné mystické kořeny. Třeba se právě v onen první listopadový den na náš „reálný“ svět slétávají tamti nahoře, všichni svatí, aby se podívali, jak tady v tom – někdy až přehnaně hmotném – kousíčku z  celého vesmíru spolu „válčíme“. A  osobně věřím tomu, že prvního listopadu roku 1942 se k nám těch svatých slétlo požehnaně. Proč? Protože právě v ten den přišla na svět malá holčička, která je i dnes – na rozdíl od většiny svých profesních kolegyň, ale vlastně i  svých vrstevníků – úplně jiná. Dělá práci, díky níž si „může dovolit“ takzvané hvězdné manýry, ale ona je nemá! A vzhledem ke  všemu, co už má za  sebou (ale bezesporu i  před sebou), by si s klidným svědomím mohla bez skrupulí dovolit říci: Ne! – pokud ji kdokoliv o  cokoliv požádá. Ona to ale nedělá... A  takto bych mohl pokračovat v nejrůznějších variantách takřka donekonečna. Nebudu, protože po  vzoru rčení Méně je někdy více bude úplně stačit, když řeknu, že ta holčička byla na  matrice v  Českých BuLUBOŠ NEČAS 12 dějovicích zapsána jako Marta Kubišová. A uznejte sami, že právě u  tohoto člověka NEMŮŽE BÝT jenom NÁHODA, že přišel na svět zrovna v den, kdy se na zem „slétávají“ všichni svatí... Moje babička byla porodní bába, tatínek lékař, a právě díky této šťastné konstelaci jsem na světě. Kdybych se narodila v jiné rodině, tak by mě snad ani nevypiplali. Špatně jsem jedla, špatně jsem spala... Dlouho jsem kupříkladu nesnášela chleba, škrábal mě v krku. Ve dvou letech jsem málem umřela na  otravu kouskem domácí šunky od  dědečka. Chudák si to potom strašně dlouho vyčítal! Jinak když přede mnou kdokoliv vysloví slůvko dětství, okamžitě se mi vybaví síťová houpačka, ve  které se houpám, pohled na  stříbřitý topol a velikánskou břízu. Blankytná obloha, vane příjemně osvěžující vánek a jeden krásný den střídá druhý... S maminkou v zahradě ani ne v jednom roce. MARTA KUBIŠOVÁ 13 VZÁPĚTÍ PŘILETĚL ČÁP... ...a  ten mi přinesl brášku, kterému dali mí rodiče jméno Jan. Stalo se to šestý červencový den roku 1944. Také v  Českých Budějovicích, na téže posteli – jako v mém případě, jen tedy o těch dvacet měsíců později. Honzík byl téměř ukázkové dítko, které poctivě papalo, spinkalo... V  tom jsem se od něho znatelně lišila. Až vlastně na bráškovi jsem viděla, jak vypadá správný kojenec. Když byl ještě miminko, vypadal jako holčička, na hlavě měl jeden prstýnek vedle druhého! Měl blonďaté, hustě kudrnaté vlásky, opravdu jako andílek. Měla jsem ho nesmírně ráda a myslím, že on mě taky. A  takto spolu „válčíme“ dodnes. Oba jsme byli velmi živé děti a při každé sebemenší příležitosti jsme se rvali. Ale ty rvačky mezi námi ustaly, když mi bylo asi čtrnáct let. Tenkrát jsem ho opět něčím vyprovokovala, jenomže to už byl Honza ode mě větší vzrůstem, takže je logické, že mě přepral. No vlastně zmlátil tak, že od té doby jsem se s ním už opravdu nikdy nehodlala dostat do  křížku. Po  letech začal pracovat v  technice Národního divadla a  vybavuju si, že mě několikrát vezl do  divadla svým autem. Měl malého fi átka a byl to (a stále je!) velký štramák. Se vším všudy. Odjakživa se velmi líbil holkám, takže jsem měla být na  co pyšná. Už tady dlouho nebyl, naposledy v roce 1995. Honza nedorazil ani na pohřeb maminky, ale ne proto, že by nechtěl, ale protože se neodvážil... K  tomu se ještě dostaneme. Nepředbíhejme sled mých, někdy opravdu „prapodivných“, životních situací ... LUBOŠ NEČAS 14 BEZ JEDINÉ KAPKY DEŠTĚ V mém rodišti jsme bydleli ve vilce u mé babičky a dědy. Nám, tedy konkrétně mým rodičům a  mně s  bratrem, bylo vyhrazeno první patro. Dole pod námi bydlela babička s  dědou. I  když jsme se později přestěhovali do  Poděbrad, pokud nebyla škola, s  Honzíkem jsme veškerý čas trávili u  našich prarodičů. Když si to zpětně uvědomím, tak já jsem se v dětství jakoby nabila na celý život. Můžu říct, že moje dětství bylo naprosto ideální a  každého človíčka musí tohle období nějakým způsobem stimulovat pro dospělost. Když mi potom v  životě bylo hodně mizerně, snažila jsem se vcítit do okamžiku, kdy jsem se houpala v síťové houpačce zavěšené v  zeleni dědečkovy zahrady. Nebo si vybavuju, jak s  dědou jedeme ke  starému velkému dubu, jemuž se říkalo černý, nebo s  bráchou šlapeme na kole do nedalekých Doudleb na limonádu... Snažím se zkrátka uvnitř v sobě vrátit ten čas, kdy se vlastně nic moc neděje. A víte, že ono to opravdu funguje? Vůbec nejvíc jsem to pocítila například v roce 1971, kdy velmi špatně dopadl můj pokus o první dítě. Prožila jsem dvě klinické smrti a  měla pocit, že to mám na  tomhle světě defi nitivně spočítané... Takový ten vnitřní pocit, že už patřím někam jinam. Navíc mi oznámili, že žádné další těhotenství už zřejmě nepřichází v  úvahu. K  tomu se mi zaběhla boxerka, kterou venčila babička... No a právě v těchto chvílích mi moc pomáhalo vědomí, že jsou České Budějovice, kde jsem prožila tolik krásného, že se tam mohu vrátit a znovu se dotknout třeba té nádherné břízy nebo topolu, stromů, které rostly v  sousední zahradě. Dívala jsem se jim do korun, když jsem lehávala v síťové houpačce, a topolové listy se stříbřily proti modré obloze. Vím, pro někoho to může znít podivně, ale takové vzpomínky, představy a  vidiny mě tehdy držely na  světě. V  těch skutečně perných chvílích se člověk potřebuje k něčemu nebo někomu obMARTA KUBIŠOVÁ 15 rátit, něčeho se pomyslně chytit. No a já to pozitivní prostě stále vytahuju ze svého dětství. Tenkrát v  Českých Budějovicích snad nikdy nepršelo! Já byla zlobivé, strašně neposedné dítko. Při každém Mikuláši se vlastně opakovalo to samé: „Nebudu už bít bratříčka, nebudu mu brát hračky...“ Když naši někam odjížděli, kladli nám na  srdce: „Buďte tu hodní, neperte se!“ Ještě za  sebou ani nestačili pořádně dovřít dveře a  už ji bráška měl. Jednou jsem na něho hodila polštář a obkročmo si na něj sedla. Lapal po dechu a  já se strašně lekla, že umře. Později mi všechno vrátil, jak už jsem se zmínila. Ale přitom jsme se měli a dodnes máme strašně rádi. Škoda jen, že nás od sebe už tolik let dělí taková dálka. Nicméně jsme stále v kontaktu, a to je moc fajn ... NEJHEZČÍ CHVÍLE, KTERÉ MĚ POTKALY Svoji babičku jsem měla nesmírně ráda, ale každý den dlouho pracovala, a na vnoučata jí proto už nezbývalo tolik času. Dědeček byl po těžké operaci v invalidním důchodu a ten se nám mohl věnovat víc. Naučil nás s bráškou jezdit na kole, bruslit a plavat. Tak obětavého dědu měl asi málokdo. Proto jsme s Honzíkem každé volno, každé prázdniny v zimě, v létě i na jaře toužili strávit na jihu Čech. To už se naši přestěhovali do Městce S narozeninovou odměnou LUBOŠ NEČAS 16 Králové a potom do Poděbrad, kde táta pracoval jako kardiolog. Do Budějovic jsme se jen vraceli. Ale ty chvíle byly ty nejhezčí, které mě v životě potkaly... S  dědečkem jsme místní lokálkou jezdívali na  houby, na  borůvky... Když babička pekla koláč, nešlo se pro borůvky na  trh, ale přímo do  lesa. Bráška se nudil, moc ho to nebavilo, zato já sbírala jako divá... Toužila jsem se vyznamenat, být od dědy chválená, a tak jsem v tom lesním sběru lámala rekordy. Naučil mě vnímat přírodu, umět se dívat na  svět kolem, naučil mě takovým prostým a důležitým věcem, jako je vztah k přírodě – a potažmo i k lidem. Dodnes nosím v srdci obrazy ze svého dětství, třeba pohledy z  půdy našeho domu v  Českých Budějovicích, zamlženě šedivou či úplně jasnou Kleť – to podle počasí –, dodnes vidím svítivou modř kamínků vylovených u pramenů Vltavy. Vím, co to je, vnímat hluboké šumavské lesy, ty opravdu hučící hvozdy, a v paměti mi tkví majestátný Krumlov, ale také třeba Husinec, rodiště Husovo, nebo například Prachatice, kde odpočívají moji předci... Tohle všechno jsem vstřebala v  dětství od  svých blízkých, tohle všechno se mi určovalo pod pojmem skutečného a vlídného domova. Velmi ráda vzpomínám na  velký jez v  Malši, kam jsme se chodili koupat, na  nedělní procházky s  obloženým chlebíčkem nebo se zmrzlinou. Konaly se pravidelně, než babička připravila oběd. Byly to rituály, kterým nechyběl jediný detail. Dávaly nám naprostý pocit lásky, bezpečí, jistoty. Když se dětství takhle vyvede, je to velká pomoc do  následných těžkých S mladším bráškou Honzou MARTA KUBIŠOVÁ 17 životních dob. Dědeček se mnou a  bráškou snad permanentně cestoval na různá místa, převážně tedy v jižních Čechách, a tím nás oba zcela nenásilně a pomalounku obeznamoval s historií všech těch míst. I  díky vlivu prarodičů jsem poměrně brzy našla zálibu v  knížkách. Četla jsem všechno, co se mi dostalo pod ruku. Knížek jsme měli požehnaně, takže to hlavní obstarala domácí knihovna se starou patinou. A velmi bohatá! Dokonce jsem si jako holka dělala výpisky a k přečtenému své vlastní glosy. Z Rollanda jsem si nejen opsala, ale i zapamatovala: Lidstvo je jako vysoká hora, nahoře jsou ti nejskvělejší a je jich málo. Pak dole úplně v  bahně se válí většina a  je náramně ráda, že se tam může válet bez nároků a  potřeby po  čemkoli, bez touhy, snu, bez ničeho. Jako tupá prasata. Nicméně v mém tenkrát psaném dívčím deníčku byly i poznámky typu: Všichni z naší rodiny jsou chytří, jen já jsem hloupá... PRVNÍ „LÁSKA“? Vše, co se v životě každého z nás odehraje poprvé, v něm zanechává jakousi nesmazatelnou stopu, jež se v průběhu naší následné životní pouti vynoří na  povrch a  opět se stává jakoby čerstvou. První lásky, první od rodičů „zakázaný“ prožitek s partou kamarádů a kamarádek, první držení se za ruku na veřejnosti s někým, koho najednou a  úplně poprvé milujeme... A  víte, kdo byl tou první láskou v případě Marty Kubišové?


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist