načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Marlene - Christopher W. Gortner

Marlene

Elektronická kniha: Marlene
Autor:

Krásná, talentovaná a neobyčejně přitažlivá Marie Magdalene Dietrich působí vznešeně a nedosažitelně, přesto výčet jejích milenců a milenek je skutečně impozantní. Možná tak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 437
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Krásná, talentovaná a neobyčejně přitažlivá Marie Magdalene Dietrich působí vznešeně a nedosažitelně, přesto výčet jejích milenců a milenek je skutečně impozantní. Možná tak chce zapomenout na to, že ji miliony krajanů k smrti nenávidí. Pod slupkou zářící mondény se však skrývá nevyrovnaná žena, která – jak se zdá – přes veškerou slávu stále hledá štěstí.

Zařazeno v kategoriích
Christopher W. Gortner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2016 by C. W. Gortner

Translation © Lenka Faltejsková, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu MARLENE

přeložila Lenka Faltejsková

Redakční úprava  Melita Denková

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-

Místek, v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-389-3 (pdf)

Tato kniha je fikce. Zmínky o skutečných osobách, událostech, podnicích,

organizacích či lokalitách mají jen navodit dojem autentičnosti

a jsou použity fiktivně. Veškeré další postavy, incidenty a dialogy jsou

výplodem autorovy představivosti a nejsou předkládány jako skutečné.


V hloubi duše jsem muž.

MARLENE DIETRICHOVÁ


DĚJSTVÍ PRVNÍ

ŠKOLAČKA

1914–1918

„Se svým narozením jsem neměla nic společného.“


9

I.

Poprvé jsem se zamilovala ve dvanácti letech.

Stalo se to na Škole Augusty Viktorie v předměstské čtvrti

Schönebergu, města na jihozápad od Berlína. Zde jsem za

tepanou kovovou branou, v robustní budově, jejížextravagantní fasáda ukrývala řady studených učeben, studovala

gramatiku, aritmetiku a dějiny, po nich následovala péče

o domácnost a hodina prostných. Dlouhý den zakončovala hodina povrchní francouzštiny.

Neměla jsem školu ráda, ale ne protože bych byla hloupá.

V dětství na mé vzdělání dohlížela celá řada guvernantek,

ačkoli se pozornost daleko více zaměřovala na mou věčně

churavou starší sestru Elisabeth, jíž se říkalo Liesel.Angličtina, francouzština, mravy, tanec a hudba – to byl náš

každodenní program a matka od nás vyžadovala ve všech

disciplínách naprostou dokonalost. Ačkoli jsem byla nanároky ústavního vzdělávání připravena lépe než většinaostatních, školu jsem nesnášela. Nezapadala jsem mezi prsty od

marmelády a tajnosti spolužaček, které se znaly odmalička

a mně přezdívaly Myš kvůli plachosti, ačkoli „plachá“ by

zřejmě bylo to poslední slovo, jež by matka zvolila, kdyby

mě měla popsat.

Ne že by Mutti tolerovala jakékoli stížnosti. Když Papazemřel na infarkt – mně tenkrát bylo šest –, nemohly jsme dlouho truchlit. Důležité se stalo přijmout nová opatření auskrovnit se, zároveň však zachovat zdání. Vdova JosephineDietrichová přece jen patřila do rodiny ctěných Felsingů z Berlína, zakladatelů proslulého Felsingova hodinářství, podnikajícího pod císařským patentem již přes sto let. Mutti ovšem odmítla jakoukoli pomoc své rodiny, ačkoli byl Papa jen poručíkem

C. w. gORTNER

10

předměstské policie a vdovský důchod po něm tudíž nevelký.

Po otcově pohřbu zmizely všechny guvernantky, stal se z nich

zbytečný přepych. Mutti začala pracovat jako hospodyně a pro

Liesel připravila vzdělávací plán, jejž měla sestra – vzhledem

ke svým nejasně diagnostikovaným zdravotním obtížím –plnit doma. Mě Mutti nacpala do naškrobené šedé uniformy,

zapletla mi světlé vlasy do copů s ohromnými taftovýmimašlemi, donutila mě obout kožené boty, co tlačily do prstů, anahnala mě do školy, kde měly bezúhonné staré panny tvarovat

mou osobnost.

„Musíš poslouchat,“ nabádala mě. „Chovej se slušně adělej, co ti řeknou. Je to jasné? A ne abys nad někým ohrnovala nos. Mělas výsady, o jakých se jiným ani nesnilo, ale moje dcera se nebude vytahovat.“

Nemusela si dělat starosti. Doma mě Mutti častonapomínala za soutěživost, věčně jsem se pokoušela překonatLiesel, ale jakmile jsem vstoupila na školní dvůr, zjistila jsem, že nejlepší je dělat, jako že nevím vůbec nic. Spolčování apostranní pohledy mých spolužaček mi naháněly strach. Tím pádem neměl nikdo ani stín podezření, že bych vládla více než základní znalostí jakéhokoli předmětu včetněfrancouzštiny – jazyka, jemuž se musela učit každá urozená dívka, ale žádná neurozená Němka by s ním neměla přijít příliš do styku, jelikož měl pro všechna ta ostrá r a svůdná s nádech zakázaného ovoce. Předstírala jsem nevědomost, a abychnevzbuzovala pozornost, sedávala jsem v poslední lavici vzadu a držela se v ústraní – myška vyplašená denním světlem.

Tedy až do dne, kdy k nám nastoupila nová učitelkafrancouzštiny.

Pramínky kaštanových vlasů jí unikly z drdolu a kulaté tváře měla zardělé, jako by po chodbě utíkala, abynepřišla pozdě do hodiny – což přišla. Před chvilkou zazvonilo a dívky, které si posílaly vzkazy na papírech vytržených ze sešitů, se shlukovaly mezi lavicemi a šuškaly si.

Z ničeho nic vplula dovnitř dlouho očekávaná náhrada za Madame Servine. Madame totiž nešťastně upadla a touspíMARLENE

11

šilo její odchod do penze. S čelem oroseným potem v načerven nezvykle horkém počasí upustila nová učitelka knihy na

katedru, až to zadunělo. Všechny dívky ve třídě sebou trhly.

Madame Servine nesnášela lelkování. Mnohé spolužačky pocítily ostré klepnutí jejího pravítka přes kolena či přes prsty za údajnou drzost; tato překvapivě mladá rozevlátá žena se sbírkou svazků by mohla být zrovna tak přísná.

Ze svého obvyklého místa vzadu jsem se nahnula, abych

přes spolužačky na učitelku viděla: zrovna si utírala čelo

kapesníkem.

„Mon Dieu,“ vydechla, „Il fait si chaud. Netušila jsem, že je v Německu takové horko.“

Pocítila jsem cosi zvláštního.

Nikdo nepromluvil. Učitelka ledabyle zastrčila kapesník za blůzku. „Bonjour, mesdemoiselles. Jsem MademoiselleBrégauandová a budu vaší učitelkou do konce roku.“

Představování nebylo nutné. Věděly jsme, co je zač; čekaly jsme ji už celé týdny. Zatímco škola hledala náhradu zaMadame Servine, trávily jsme hodiny francouzštiny pochybným studiem za dohledu Frau Beckerové. Výrazný přízvuk nové

učitelky jen prohloubil ticho ve třídě. Z jejího hlasu dýchala

neomylná vůně Paříže a já téměř cítila, jak spolužačkyohrnují nos. Naší Madame říkaly l’Ancien Régime kvůli lorňonu,

černým šatům s vysokým límečkem ze začátku století aumělým zubům, co cvakaly o sebe, když unylým povýšenýmtónem zdůrazňovala accents  graves. Tato žena měla blůzku

s krajkovým lemováním u krku a na zápěstí, štíhlou postavu

zdůrazněnou módní, po kotníky dlouhou sukní, zpod nížvyčnívaly elegantní šněrovací boty. Byla mnohem mladší než

Madame a nepochybně také energičtější.

Napřímila jsem shrbená záda.

„Allez,“ zvolala. „Ouvrez vos livres, s’il vous plaît.“

Dívky se nepohnuly, jenom já sáhla pro sešit. Mademoiselle vzdychla a německy vysvětlila: „Vaše sešity, prosím.Otevřete si je.“

Potlačila jsem úsměv.

C. w. gORTNER

12

„Dnes budeme časovat slovesa, ano?“ řekla a rozhlédla se

po třídě. Nikdo nereagoval. Žádná z dívek se nenamáhala do

sešitu ani nahlédnout od chvíle, kdy se naše Madame zranila.

Neměly zájem. Podle toho, co jsem zaslechla, bylo jejichceloživotním cílem co nejdříve se vdát, aby unikly svýmrodičům. Kinder, Küche, Kirche: děti, kuchyně, kostel – jediná ambice vštěpovaná všem německým dívkám, stejně jako předtím jejich matkám a babičkám. Nač by jim tedy byla francouzština. Leda by se snad některá ke své smůle provdala za cizince.

Mademoiselle Bréguandová sledovala úzkostné listování

sešity, aniž by zaznamenala nebo snad komentovalaočividnou nervozitu svých žaček. Přestupku zanedbávání domácích

úkolů se dopouštěly všechny, zároveň se však také bály.Madame klidně nechala hříšnici sedět v lavici až do tmy, dokud

úkol nedokončila, nebo neodpadla vyčerpáním.

A náhle se Mademoiselle k mému úžasu uličnicky usmála.

Na tom zdrženlivém místě, kde byli všichni učitelézasmušilí jako krkavci, to přišlo nečekaně. Teplo jejího úsměvu mě

oslnilo a proměnilo nepříjemné šimrání v žaludku našlehanou smetanu.

„Začneme se slovesem ‚být‘. Ętre: je suis, je serai, j’étais. 

Tu es, tu seras, tu étais. Il est, il sera, il était. Nous sommes, 

nous serons, nous étions...“ Mluvila a přitom procházelaúzkými uličkami mezi lavicemi s hlavou nahnutou ke straně

a naslouchala sborovému opakování studentek, jejichžvýslovnost trhala uši. Opravdu žalostná ukázka, důkazlajdáctví a naprosté neúcty k jejímu rodnému jazyku, ona však

žádnou žačku neopravila, jen slovesa opakovala stáledokola a dívky po ní.

Než došla ke mně. Náhle se zastavila a zvedla ruku. Dívky

zmlkly. Mademoiselle na mě upřela zelené oči a pronesla:

„Répétez, s’il vous plaît? ”

Chtěla jsem mluvit příšerně jako ostatní, abych na sebe

zbytečně neupozornila, jazyk mi však vypověděl poslušnost

a já vyhrkla: „Vous ętes. Vous serez. Vous étiez.”


MARLENE

13

Dívka poblíž se přidušeně zasmála a mně to znělo jako políček.

Mademoiselle se vřele usmála a tentokrát její úsměv k mému

rozčarování a zároveň radosti patřil jen mně. „A dál?“

Šeptem jsem dodala: „Vous soyez. Vous seriez. Vous fűtes.  Vous fussiez.”

„A nyní použijte to sloveso ve větě.“

Kousla jsem se do rtu, přemítala. Vzápětí ze mě vylétlo: „Je voudrais ętre connue comme personne qui vous plaise.” Jakmile ta slova byla venku, litovala jsem. Co mě topoadlo, zachovat se tak směle, upozornit na sebe? Tohle přece vůbec nejsem já!

Neodvažovala jsem se zvednout oči, přesto jsem cítila, jak mě všechny spolužačky pozorují. Možná nerozuměly tomu, co jsem právě pronesla, stačilo však, jak jsem to vyslovila.

Prozradila jsem se.

„Oui,“ řekla Mademoiselle tiše. „Parfait.“

Pokračovala v cestě mezi lavicemi, opakovala slova apobízela dívky, aby to sborově dělaly po ní. Já seděla jakoopařená, dokud mě někdo nešťouchl do žeber. Když jsem se otočila, tmavovlasá hubená dívka se skřítkovským obličejem na mě mrkla. „Parfait,“ zašeptala. „Perfektní.“

Takovou reakci jsem nečekala. Myslela jsem, že ostatnípočkají, než skončí hodina, a jen co projdeme školní branou, pustí se do mě, že jsem je celou dobu podváděla a teď se chci zalíbit nové učitelce. Avšak ve tváři této dívky jsem neviděla pohrdání ani rozčilení. Byl to... obdiv.

Když nám Mademoiselle zadala domácí úkol a spolužačky se začaly hrnout ze třídy, pokusila jsem se nenápadněproklouznout kolem katedry. Dostala jsem se téměř ke dveřím, když se ozvalo: „Mademoiselle, počkejte chvilku, prosím.“

Zastavila jsem se a ostražitě se ohlédla přes rameno. Ostatní dívky se strkaly přese mě, jedna se přitom ušklíbla. „MyšMaria dostane první pochvalu.“

Konečně jsme ve třídě osaměly a já čelila zadumanémupohledu naší učitelky. Odpolední slunce, dopadající do třídyzaC. w. gORTNER

14

prášeným oknem, propůjčilo jejímu drdolu barvu mědi. Pleť

měla růžovou, tváře zardělé. Podlamovala se mi kolena.Nechápala jsem, proč jsem prve řekla, co jsem řekla, měla jsem

však znepokojivý dojem, že ona ano.

„Maria?“ otázala se. „Tak se jmenujete?“

„Ano. Maria Magdalene.“ Přinutila jsem se vymáčknout hlas ze sevřeného hrdla. „Maria Magdalene Dietrichová. Ale radši mám... doma mi všichni říkají Marlene. Nebo Leno.“

„Krásné jméno. Mluvíte velmi dobře francouzsky,Marlene. To jste se naučila tady?“ Než jsem stačila odpovědět, zasmála se. „Jistěže ne. Ty ostatní: C’est terrible, combien peu 

ils savent. V téhle třídě je vás škoda, na to umíte jazykpříliš dobře.“

„Mademoiselle, prosím vás.“ Přitiskla jsem k sobě tašku. „Kdyby to zjistila ředitelka, tak by...“

„Co?“ podivila se. „Co by udělala? Přece není zločin umět jiný jazyk. Ztrácíte tu čas. Nechtěla byste místo této hodiny chodit někam, kde byste se skutečně mohla něčemu naučit?“

„Ne.“ Měla jsem na krajíčku. „Já mám... mámfrancouzštinu ráda.“

„Chápu. Dobrá tedy, v tom případě něco vymyslíme. Vaše tajemství je u mě v bezpečí, ovšem za spolužačky se vámzaručit nemohu. Jsou možná lajdácké, ale ne hluché.“

„Merci, Mademoiselle. Budu studovat opravdu usilovně, uvidíte. Vynasnažím se, abych vám udělala radost.“ To byla má standardní přísaha, doprovázená neohrabanýmpukrletem – to mě naučila Mutti během společenských návštěv po

skončení mše, když jsme chodily k jiným úctyhodnýmvdovám na kakao a jablečný závin. Pak jsem se otočila kedveřím v zoufalé snaze uniknout učitelčině pobavenému pohledu

a vlastní impulzivnosti.

A slyšela jsem, že říká: „Marlene... Děláte mi radost.Děláte mi velkou radost.“


MARLENE

15

II.

Cestou domů jsem šťastně poskakovala a točila školní

brašnou. Při přecházení tramvajových kolejí a vyhýbání

se stánkařům, kteří hlasitě vychvalovali své zboží, jsem

nic nevnímala, slyšela jsem jenom její hlas jako ozvěnu

uprostřed tichého šelestění listí v korunách lip, lemujících

ulici.

Děláte mi radost. Děláte mi velkou radost.

Když jsem se hnala po popraskaném mramorovémschodišti k našemu bytu na Tauentzienstrasse číslo třináct, tiše jsem si pobrukovala. Hodila jsem aktovku na stolek vpředsíni a vešla do dokonale uklizeného salonu. Sestra Liesel se hrbila nad učebnicemi. Zvedla ke mně oči. Vypadalaunaveně, jako by tady seděla už celé týdny.

„Je tu der Gouverneur?“ zeptala jsem se a vzala si z talíře na

stole zbývající dílek závinu.

Nesouhlasná vráska mezi sestřiným obočím se prohloubila.

„Tak Mutti neříkej, je to neuctivé. A víš sama, že ve čtvrtek

pracuje u von Losche dlouho do večera. Vrátí se kolem sedmé.

Leno, vezmi si talířek. Všude drobíš. Služka už odešla.“

Sehnula jsem se ke tkanému koberci a nalípla si na prst pár drobečků. „A je to.“ Prst jsem olízla.

„Radši si běž pro koště.“

Odešla jsem do kuchyně pro smeták. Celkem zbytečně, protože Mutti koberec stejně zamete, až si půjdeme lehnout, a navoskuje podlahy. Uklízení neměla nikdy dost, přestože celý den dělala totéž u cizích. Za poslední čtyři měsíceproustila čtyři služebné – podle jejího názoru byly nepořádné. Opakovalo se to s železnou pravidelností, už jsme se s Liesel ani nenamáhaly zapamatovat si jméno té stávající.

C. w. gORTNER

16

Stále si pobrukujíc jsem došla k malému klavíru a houslím

v obývacím pokoji. Obojí zoufale potřebovalo pořádněnaladit; housle mi k osmým narozeninám darovala Oma, babička,

poté co soukromá učitelka hudby ujistila Mutti, že mámtalent. Učitelka zmizela podobně jako guvernantky, přesto jsem byla odhodlaná cvičit dál. Hudbu jsem milovala; byl to jeden z mála zájmů, jež jsme s Mutti sdílely, sama byla

zručnou pianistkou. Často jsme po obědě hrávaly společně.

Našla jsem na klavíru Bachovu etudu, Mutti mi ji tam nechala

k procvičování.

Opřela jsem si housle o rameno. Liesel poznamenala:

„Máš nějak dobrou náladu. Stalo se dneska ve škole něco

zvláštního?“

„Nic.“ Opatrně jsem točila kolíčky, aby obehrané struny

nepopraskaly. Věděla jsem, že mi Mutti k narozeninám koupí

nové, jenže do prosince zbývalo několik měsíců. Do té doby

jsem si musela vystačit se starými. Když jsem přes struny

přejela smyčcem a vyloudila neladící zaskřípění, Lieselpokračovala ve vyptávání: „Nic? Ty se přece nikdy nevracíš

s úsměvem. A nezačínáš hned cvičit. Něco se stát muselo.“

Začala jsem hrát sonátu a šklebila se nad tím, jak miopotřebované struny vzdorují. „Máme novou učitelkufrancouzštiny, Mademoiselle Bréguandovou.“

Liesel zmlkla, poslouchala mou hru. Do not jsem sepodívala jen jednou nebo dvakrát; housle jsem sice mělanekvalitní, ale skladbu jsem se naučila zpaměti. Mutti bude pyšná.

Sestře to vrtalo hlavou: „A to máš radost kvůli nové učitelce?

Nevěřím ti. Ty tu školu nesnášíš. Věčně vykládáš, že učitelky

jsou staré ochechule a spolužačky plácají o ničem. Okamžitě

vyklop, co se stalo. Seznámila ses s nějakým klukem?“

Smyčec mi uklouzl, přestala jsem se soustředit. Nevěřícně

jsem se na sestru ohlédla, pak jsem si odfrkla. „Kde bych se

s ním asi tak seznámila? Ve škole přece jsou jenom holky.“

„Ale chodíš taky ze školy domů. Na ulici snad klukypotkáváš, ne?“ Zřejmě to myslela vážně. A očividně byla

podrážděná.

MARLENE

17

„Potkávám jenom takové, co kopou do zatoulaných psů alítají jako chuligáni. Neseznamuju se s nimi. Vyhýbám se jim.“

Chtěla jsem dodat, že jestli se tak zajímá o kluky, měla by

víc chodit ven. Ale uštěpačnou odpověď jsem spolkla,protože Liesel nemohla za to, že má slabé plíce nebo bronchitidu

nebo jakou nemoc momentálně prodělávala. Mutti kolem ní

věčně skákala, což jí, podle mého, zrovna neprospívalo;přesto byla sestra „choulostivá“ a svůj stav plně přijímala.

„Ptám se, jen protože mám obavu,“ vysvětlovala. „Nechci

vyzvídat, ale letos ti bude třináct, jsi skoro žena a kluci – mají

sklony...“

Rozpačitě zmlkla v půli věty. Já přeladila housle a přitom

jsem přemítala o tom, co řekla, a především o tom, co neřekla.

Lieseliny zkušenosti s opačným pohlavím nemohly být

větší než moje. Od otcovy smrti jsme vídaly jen jediného

muže, strýčka williho z Berlína. To jsem ovšem spolkla,protože jsme k sobě s Liesel neměly nijak zvlášť blízko. Ne že

bychom se nesnášely – sdílely jsme pokoj a hádaly se jen

zřídkakdy –, byly jsme však natolik rozdílné, že to občaskomentovala i Mutti. Fyzické rozdíly nešlo přehlédnout.Liesel byla hubená a křehká jako vybledlé světlo pod stínítkem

lampy, s otcovou nezdravou pletí. Já podědila matčinukyprou postavu, modré oči, pršáček a téměř průsvitnou kůži, jež

zčervenala jako řepa, kdykoli jsem zůstala příliš dlouho na

slunci. Ale lišily jsme se i v mnohem zásadnějším ohledu.

Čím jsem byla starší, tím více jsem si uvědomovala, že má

zdrženlivost na veřejnosti pramení z výchovy Mutti, která do

mě vtloukala, jak se má správná dívka chovat. Lieselnemusela nikdy napomínat, ta jako by měla vybrané chovánívrozené. Sestra nechtěla za žádnou cenu poutat pozornost; proto

také nevycházela z domova s výjimkou nedělních rodinných

společenských návštěv, cest na trh a výletů do Berlína, kam

jsme jezdily jednou měsíčně.

„Chceš říct, že by mě kluci mohli provokovat?“ zeptala

jsem se a upřela na ni oči. Ztuhla. Nepochybně zrovna to

měla na mysli.

C. w. gORTNER

18

„A provokují?“ vydechla.

„Ne. Nebo jsem si aspoň nevšimla.“ Odmlčela jsem se. „Proč? Měla bych – myslím všímat si jich?“

„Nikdy.“ Sestru to zděsilo. „Kdyby si tě někdy dobírali nebo řekli něco nevhodného, musíš dělat hluchou a doma to okamžitě povědět Mutti.“

„Dobře.“ Přejela jsem smyčcem po strunách. „Slibuju.“

Nelhala jsem. Žádný kluk si mě ani nevšiml. Ovšem dnes konečně někdo ano. A uvědomovala jsem si, že tohle přiznat nesmím. Vaše tajemství je u mě v bezpečí.

Ještě jsem nikdy tajemství neměla. A nehodlala jsem o ně přijít. Mutti dorazila pět minut po sedmé. My už mezitím sklidily

ze stolu Lieselino učení a prostřely otlučeným keramickým

nádobím, protože míšeňský porcelán byl vyhrazenzvláštním příležitostem. Já právě ohřívala hrnec sweisse Bohnensuppe, polévku z brambor a bílých fazolí, již jsem připravila

předchozího dne. Mutti odmítala nechat služebnou vařit avečeře svěřila na starost mně. Vaření mě bavilo a šlo mi lépe

než Liesel, ta pokaždé připálila omáčku nebo nedopekla

maso. Podobně jako v hudbě mě důsledné dodržovánípředisu uklidňovalo – mísením konkrétních přísad se dosáhlo

perfektního výsledku. Vařit mě učila Mutti, protože však ve

všem důvěřovala jedině sobě, jakmile přišla domů,pokračovala rovnou do kuchyně ještě s kloboukem a rukavicemi, aby

zkontrolovala obsah hrnce.

„Přisolit,“ rozhodla. „A stáhni plamen, jinak z ní bude kaše.“

Odešla do svého pokoje a o pár minut později se vynořila

v domácích šatech a zástěře, s tmavě blond vlasy smotanými

v zátylku do uzlu. Nikdy jsem Mutti neviděla s rozpuštěnými

vlasy, dokonce ani když se šla mýt; ukazovat nespoutanékadeře se u vdovy zřejmě neslušelo.

„Jak dnes bylo ve škole?“ zeptala se a nechala mě přinést polévku na stůl.

MARLENE

19

„Dobře,“ odpověděla jsem a ona přikývla. Napadlo mě, jestli by si všimla, kdybych odpověděla, že škola do základů vyhořela. Pravděpodobně ne. Pokládala mi otázku každý den, protože tak to velela zdvořilost. Na odpovědi nezáleželo.

Jedly jsme mlčky, plytká konverzace u stolu senepodporovala. Když jsem talíř vytřela chlebem (měla jsem zdravou chuť k jídlu), Mutti mlaskla. „Leno, co jsem ti říkala?“ Už jsem její kázání znala nazpaměť: „Dívky s dobrýmvychováním se necpou jako sedláci. Pokud chceš přídavek, řekni si.“

Nikdy jsem si neřekla. Stejně by mi odpověděla, že dívky s dobrým vychováním přídavky nežádají. Neovladatelná chuť k jídlu prokazuje nedostatek vytříbenosti.

Umyly jsme talíře a uklidily je do skříňky. Než Papazemřel, chodily jsme v tuto hodinu na kutě, zatímco rodiče se uchýlili do obývacího pokoje, kde Mutti hrála na klavír, otec

pokuřoval dýmku a popíjel večerní Weinbrand. Ale už s námi

nebyl, a protože jsme dosáhly přijatelného věku, sestra se

natáhla na sofa a Mutti si vyslechla Bachovu sonátu v mém

podání.

Jako obvykle jsem cítila nervozitu. Mutti sice na housleneuměla, disponovala však bystrým sluchem a já jí chtěladokázat, že cvičím každé odpoledne, jak mi nařídila. Netrestala

mě fyzicky; políček jsem od ní dostala jenom jednou. To mi

bylo deset a na hodinách tance jsem odmítla tanečníhopartnera, chlapce s dechem páchnoucím po cibuli. Nikdynezaomenu, jak si to přede všemi dětmi a rodiči rázovala přes

parket, aby mi uštědřila ponižující políček spolu s přísným:

„Své city na veřejnosti nikdy neprojevujeme. Je toneomalené.“ Od té doby jsem se ji snažila víckrát nerozčílit. Sice na

mě nepoužívala příslovečný bič, ale její jazyk dovedl zranit

zrovna tak a lenost ji dráždila ještě více než špína nebonezdvořilost. „Tu etwas,“ bylo její heslo: „Dělej něco.“ Naučily

jsme se, že zahálka je vůbec nejhorší ze všech hříchů amusíme se jí za každou cenu vyhnout.

Sonátu jsem dohrála bez chybičky. Mutti se zaklonila na stoličce před klavírem. „Vynikající, Leno,“ pronesla snáC. w. gORTNER

20

klonností, již projevovala, jedině pokud se mi povedlopřekonat její očekávání.

Zaplavila mě úleva. Její chvála byla tak vzácná, že jsem

měla pocit, jako bych dokázala něco neuvěřitelného.

„Cvičila jsi,“ pokračovala, „a je to vidět. Musíš pokračovat.

Zanedlouho bude čas zajistit ti přehrávku na Výmarskéhudební konzervatoři. Mohli by ti udělit stipendium.“

„Ano, Mutti,“ souhlasila jsem. Prestižní konzervatoř veVýmaru – matčin sen, nikoli můj; věřila, že mi nadání vydláždí

cestu ke kariéře koncertní sólistky, můj názor ji nezajímal.

Dívky s dobrým vychováním dělají, co jim nařídí matky.

„A ty, má milá?“ ohlédla se na Liesel. Sestra po mém

vystoupení zatleskala. „Nechtěla bys nám něco zahrát na

klavír?“

Hořce jsem si pomyslela, že na názoru mé sestry naopak

záleží, protože když pípla: „Odpusť, ale bolí mě hlava,“ Mutti

vzdychla a zavřela víko klavíru. „V tom případě si běžlehnout. Už je pozdě a zítra vstáváme časně.“

Dříve než obvykle? V duchu jsem zaúpěla. Znamenalo to,

že než odejdu do školy a ona do práce, musíme ještě něco

udělat. Vrátila jsem housle do futrálu a říkala si, proč vlastně

zaměstnáváme služebnou. Vzhledem k našim každodenním

povinnostem a večernímu rituálu Mutti – viděla jsem na ní, že

se nemůže dočkat, až budeme v posteli a ona se vrhne naparkety v chodbě – platit služebnou byly vyhozené peníze.

Náhle však Mutti pravila: „Než si půjdete lehnout, mámdůležitou novinu.“

Překvapeně jsem se zarazila. Novinu?

Čekaly jsme, zatímco ona sklopila oči k popraskanýmdlaním, jež nezhojily žádné krémy. Byl to viditelný důkaz, že

wilhelmina Josephine Felsingová, ve společnosti známá

jako vdova Dietrichová, na společenském žebříčku o poznání

klesla. Stále nosila zlatý snubní prsten, pevně svírající oteklý

kloub prsteníku. Dotkla se jej. To gesto mě z nějakéhodůvodu zneklidnilo.

„Budu se vdávat.“


MARLENE

21

Liesel ztuhla, já nevěřícně vydechla: „Vdávat? A za

koho?“

Mutti se zamračila. Připravovala jsem se na odpověď, že

děti na rodičích nevyzvídají, ona však řekla: „Za pana von

Losche. Je bezdětný vdovec, jak víte; po pečlivém uvážení

jsem se rozhodla jeho nabídku přijmout.“

„Pan von Losch?“ Zaskočilo mě to. „To je ten pán, kterému

uklízíš?“

„Neuklízím,“ ohradila se příkře, byť nezvýšila hlas. „Jen

dohlížím na údržbu domácnosti. Jsem jeho Haushälterin.

Uklízejí služebné, já je mám na povel. Už jsi s otázkami

skončila, Leno?“

Napadala mě stovka dalších, přesto jsem řekla jen: „Ano,

Mutti,“ a couvala k sestře v obavě, že jsem si právěvyslou

žila další políček.

„Svatbu plánuji na příští rok.“ Mutti vstala a uhladila si

zástěru. „Chci mít dost času na přípravu a pan von Losch

souhlasí. Ráda bych pochopitelně uvědomila vaši babičku

a strýčka williho, protože potřebuji jejich svolení a musejí

mě dovést k oltáři. Proto zítra vstáváme brzy. Pozvala jsem je

na návštěvu; než přijedou, čeká nás hodně práce, abychom to

tady daly do pořádku.“

Pokud neměla v úmyslu vyměnit nábytek, nechápala jsem,

co jiného je podle ní třeba udělat. Každou sobotu jsme poná

vratu z trhu celý byt vydrhly do posledního růžku a škvírky,

na něž služebná zapomněla. A i kdybychom uklízely do

úmoru, každý by přesto poznal, že na rozdíl od babičky

a strýčka williho žijeme v nájemním bytě – sice slušném, ale

rozhodně nijak přepychovém. Jenže jsem se neodvážila ani

pípnout, příliš zaskočená nečekanou zprávou.

Matka se znovu vdá. Já a Liesel dostaneme nevlastního

otce – muže, jehož neznáme, ale budeme jej musetposlou

chat a ctít.

„Ještě jsme se nedohodli, kde budeme žít, alepředpoklá

dám, že se po svatbě přestěhujeme do jeho domu v Desavě.

Příští týden tam pojedu, abych se přesvědčila, jestli je vhodný.


C. w. gORTNER

22

Do té doby nikomu ani slovo. Nechci, aby sousedé nemístně

klevetili nebo šli za panem domácím s tím, že se chystáme

stěhovat. Rozumíte?“

„Ano, Mutti,“ odpověděly jsme s Liesel jednohlasně.

„Výborně.“ Pokusila se usmát, jenomže to neuměla, a tak

z úsměvu vyšla spíše grimasa. „Teď se umyjte a pomodlete.“

Zamířily jsme do koupelny a Mutti za námi zavolala: „Leno,

hlavně se umyj za ušima.“

Vystřídaly jsme se v těsné koupelně, svlékly a vklouzly do

úzkých postelí. Liesel za celou dobu nepromluvila. Lůžka od

sebe dělil jen noční stolek; mohla bych se přes něj natáhnout

a dotknout se jí, ale neudělala jsem to, ležela jsem na zádech

a civěla do stropu. Když jsem uslyšela Mutti v chodbě, jak

na kolenou voskuje parkety, zašeptala jsem: „Proč to ještě

v tomhle věku dělá?“

Sestra vzdychla. „Je jí teprve osmatřicet. Není tak stará.

Herr von Losch je také plukovníkem císařských granátníků,

jako byl Papa. Jistě je to čestný člověk.“

„Podle mě je v osmatřiceti dost stará,“ odsekla jsem. „A jak

jsi přišla na to, že je čestný? Mutti dohlíží na jeho služebné.

Co o něm podle tebe ví? Leda tak jaký škrob použít na jeho

košile.“ Můj hlas nabral příkrý odstín. „Desava je strašnědaleko. Musela bych změnit školu.“

„Leno.“ Liesel se ke mně otočila a její oči v šeru pokoje

vypadaly jako dvě škvírky. „Nesmíš ji odsuzovat. Dělá, co je

pro nás nejlepší.“

O tom jsem silně pochybovala. Vdát se za cizího člověka

a obrátit náš život vzhůru nohama mi nepřipadalo nejlepší

pro nikoho, leda pro ni a Herr von Losche.

„Když žena zůstane sama, je to hrozné,“ pokračovalaLiesel. „Ty tomu ještě nerozumíš, ale vychovávat jako vdova dvě

dcery – to je zkouška odolnosti.“ Odvrátila se a přikryla se

až po bradu. Během několika minut pochrupovala. Liesel nic

namítat nebude. Ať už Mutti řekla nebo udělala cokoli, sestra pokaždé poslechla. Salon tady, nebo někde jinde: pro ni to vyšlo nastejno.

MARLENE

23

Jenže já měla jiné zájmy. Své tajemství.

Křečovitě jsem svírala přikrývku a dlouho nemohla

usnout.

III.

Přetrpěla jsem víkend. Mutti si toho jistě všimla – už proto, že

mi Liesel pořád šeptala: „Přestaň se mračit!“ – alenenapomenula mě. Teprve když nás nechala vydrhnout celý byt včetně

podlah a oken, dostala zprávu, že strýček willi nemůžepřijet. K mé radosti rozhodla, že se místo toho vypravíme za ním

do Berlína.

Milovala jsem berlínský Unter den Linden, svažitý bulvár

se záplavou přepychových obchodů, kde stál i hodinářskýzávod Felsing, řízený strýcem willim. Strýček měl radost, že

nás vidí, a vzal nás do confiserie na vanilkové řezy amarcián a pak do Café Bauer na Friedrichstrasse, kde nám křezům koupil horké kakao.

Nemohla jsem se sladkostí nabažit a Mutti, přes všechnu

svou škrobenost, mi to zhýralé hltání dovolila, protožeboubelaté dívky vždy pocházejí z lepší rodiny. Snědla jsem dost,

ale také jsem si – zatímco strýček platil –, potají zabalila

několik kousků marcipánu do kapesníku a ten schovala do

kapsy, přestože mě sestra probodávala pohledem.

Nadcházející sňatek už Mutti víckrát nezmínila,přinejmenším před námi, ačkoli strýčka williho jistě informovala. Ale

s námi o svých rozhodnutích nikdy nediskutovala a mypochopitelně nebyly v pozici je zpochybňovat. Přesto ve mně

vřela vzpurnost. Do příštího týdne jsem se tváří v tvář této

obrovské změně v mém životě cítila tak bezmocná, že jsem

ve třídě přestala předstírat a otevřeně jsem usilovala opozornost Mademoiselle. Bezchybně vypracované úkoly jsem

ke kontrole předkládala jako první, jako první jsem sehlábr />

C. w. gORTNER

24

sila, odpovídala na položené otázky a nevnímalazachmuřené pohledy spolužaček, když mě slečna učitelka chválila

za přičinlivost.

„Vezměte si z Marii příklad,“ říkala třídě a věnovala mi

úsměv. „Ukazuje, že se správným přístupem a pracovitostí se

může naučit francouzsky každý.“

Jelikož si spolužačky myslely, že jsem začínala s výhodou,

jíž se jim nedostalo, rozhodně jsem si je tím nenaklonila, ale

netrápilo mě to. Stála jsem jedině o její přízeň. Marcipán

ukradený v Berlíně posloužil jako malé dárky: kousky jsem

balila do odstřižků krajky, ozdobila květem máku a každý

den je nechávala na katedře. Odcházela jsem se sklopenýma

očima, zatímco ona volala: „To je od vás moc milé!“ Na to já

zamumlala: „De rien, Mademoiselle.“ Marcipán bylpomačkaný a navlhlý, vždyť jsem jej skladovala v kapse, ale na tom

nezáleželo; byl to můj projev uznání.

Úplně poslední týden školy, když Mutti odjela do Desavy

rozhodnout, zda nám bude von Loschův dům vyhovovat,

a měla se vrátit později než obvykle, mi Mademoisellenavrhla, abych se s ní po škole prošla. Sice jsem slíbila, že se

hned po vyučování vrátím domů a pomohu Liesel s úklidem

a přípravou večeře – služebná dostala očekávaný vyhazov –,

přesto jsem čekala u školní brány. Mademoiselle vyšla zbudovy s taškou plnou knih a slamákem na hlavě.

„Půjdeme?“ řekla a já s ní srovnala krok. Cestou pobulváru jsme míjely vyšňořené dámy se slunečníky a psy navodítkách, pány v buřinkách a se zlatými řetízky od hodinek na

vestách, unavené guvernantky s protestujícími svěřenci vzávěsu. Kdokoli z nich by se mohl s Mutti znát. Schönberg sice

ležel blízko Berlína, přesto šlo o posádkové město, kde senacházela kasárna císařových vojsk. Všichni se tu znali. Stáhla

jsem si klobouk do čela a doufala, že školní uniforma ukryje

mou totožnost. Naštěstí si nás nikdo zvlášť nevšímal, muži

smekali klobouky a dámy mumlaly své guten Tag.

„Pojďme si dát kávu.“ Mademoiselle se zastavila u kavárny

na rohu a posadila se k jednomu z venkovních mramorových


MARLENE

25

stolků. Sedla jsem si naproti a všimla si, že je na denním

světle ještě půvabnější než ve třídě, v hnědých očích jíjiskří zelené skvrnky a rty má růžové jako stužku na kloboučku.

Z drdolu jí uniklo pár pramínků a přilepily se jí k tváři. Jásemkla ruce v klíně, abych si zabránila odhrnout je.

Objednala nám. Číšník se zamračil. „Kávu pro fräulein?“

„To ode mě bylo hloupé,“ zasmála se. „Marlene, nedala

byste si raději kakao nebo limonádu?“

„Ne, děkuji.“ Napřímila jsem se. „Dám si kávu.“

Ještě jsem kávu neochutnala. Mutti pila čaj. Vytříbené dámy pily jedině čaj. Bez ohledu na oblibu byla káva podle Mutti cizí vymoženost, z níž máte kyselý dech.

Než nás obsloužili, Mademoiselle vzdychla a sundalaslamák, prohrábla si vlasy a kolem tváře jí spadly dalšípramínky. Pak se bez varování zeptala: „Musíte mi povědět, co

vás trápí.“

Zaskočilo mě to. „Co mě trápí? Nic, Mademoiselle.“ Tedy

kromě toho, že s ní sedím v kavárně na bulváru a bojím se,

aby nás neviděl někdo, kdo zná Mutti.

„Jen nepovídejte.“ Zahrozila prstem. „Mám dostzkušeností, abych poznala, kdy se student snaží něco zakrýt.“

„Zkušeností?“

„Ano.“ Přikývla, vzápětí před nás číšník postavil dva šálky tmavé tekutiny a do jejího nalil smetanu z konvičky.Mademoiselle mi konvičku podala. „Tak je to méně hořké. A oslaďte si ji.“ Uposlechla jsem a ona pokračovala: „Než jsem nastoupila

na toto místo, dělala jsem guvernantku ve velké domácnosti.

Měla jsem tři svěřence. Poznám, když se dívka bojí svěřit.“

Na ochromující okamžik se mi zdálo, že mě prohlédla –

marcipánové dárky a dychtivost po pozornosti mě prozradily.

Vzápětí jsem si však uvědomila, že se nezdá rozčilená ani

zklamaná. Upřela na mě zaujatý pohled a dodala: „Slibuji, že

všechno, co mi povíte, zůstane jen mezi námi.“

„Jako... tajemství?“ ujistila jsem se. Napila jsem se kávy;

chutnala jako sladký rozpuštěný samet.

„Pokud si to budete přát. Un secret entre nous.“


C. w. gORTNER

26

Sice jsem francouzsky uměla dobře, ale ne tak, abych v tomto jazyce dokázala vylíčit příval svých emocí. Nechtěla jsem zneužít její ohromující neformálnosti, jakkoli to bylo vzrušující. Nikdy se mě nikdo nezeptal, jak se cítím, natož na mé nejniternější myšlenky. Jako by vedle mě stála Mutti, vduchu jsem slyšela: Nikdy neprojevujeme své city na veřejnosti.

Odtrhla jsem pohled od učitelčiny tváře. „Opravdu o nic nejde,“ vypravila jsem ze sebe.

Vzala mě za ruku. Její prsty hřály, to teplo se mi šířilo do celého těla. „Prosím vás. Chci vám pomoci, pokud to bude možné.“

Byla jsem skutečně tak průhledná? Nebo se mě jen do této chvíle nikdo nenamáhal vidět jako osobu s city, na nichž záleží?

„Jde... o matku. Chystá se znovu vdát.“

„A to je vše? Měla jsem dojem, že je v tom něco jiného.“

„Například?“ Děsila jsem se zjistit, co si představovala, nejspíš mě upozorní, že osobní projevy přízně, jakkoli milé, se mezi studentkou a učitelkou nesluší.

Místo toho pronesla: „Napadlo mě, že se vám líbí nějaký chlapec, nebo máte možná dívčí potíže.“

Pochopila jsem její narážku a zavrtěla hlavou. Prvnímenses jsem dostala před třemi měsíci.

„Pak tedy jde skutečně jen o sňatek vaší matky? Ale proč? Nezamlouvá se vám její nápadník?“

„Vůbec ho neznám. Otec zemřel, když mi bylo šest, a od té doby jsme byly jen Mutti, má sestra a já...“ Než jsem se nadála, vyklopila jsem jí vše o Herr von Loschovi, oděsivém stěhování do Desavy, o svém nadání ke hře na housle

a odhodlání Mutti zapsat mě na konzervatoř. Zkrotila jsem se,

teprve když jsem málem přiznala, že mě navíc trýzní i ona

sama, protože nenacházím slova, jimiž bych vysvětlila, jaké

pocity ve mně vzbuzuje, ale nechci od ní pryč.

Napila se kávy. „Chápu, změna může nahánět strach,“pravila nakonec. „Mon Dieu, jak moc vám rozumím. Alenezdá se mi, že byste měla důvod k obavám. Vaše matka je podle všeho slušná žena, našla si zkrátka manžela, který se

MARLENE

27

o vás postará. Chcete přece, aby byla šťastná, ne? A Desava

zas tak daleko není. Jistě se i tam najde škola a spoustaděvčat.“ Odmlčela se. „Zde jste si přítelkyně nenašla. Tatmavovláska, co sedí při hodinách vedle vás, Hilda – věčně se

pokouší zaujmout vaši pozornost, ale vy se chováte, jako by

byla neviditelná.“

Skutečně? Nevšimla jsem si. Jenže v posledních dnech jsem si ve škole nevšímala vůbec ničeho kromě Mademoiselle.

„Dívka jako vy, tak hezká a inteligentní,“ povzdechla si. „Mohla byste mít stovky kamarádek, kdybyste chtěla. Ale vy se o to vůbec nesnažíte, viďte?“

Rozhovor se stočil nepříjemným směrem. Nechtěla jsem mluvit o tom, že nemám kamarády; přála jsem si...

Ukázala na můj šálek. „Měla byste to vypít, než káva vystydne.“

Když jsem polykala nyní již vlažný nápoj, sledovala mě s onou zneklidňující směsicí upřímnosti a pochopení, jako by dokázala číst i mé nejtajnější myšlenky.

„Byla jste někdy v cinématographe?“ zeptala se nečekaně.

„Kde?“ Její otázka mě vyvedla z míry, vůbec jsemnetušila, co tím myslí.

„Na filmu. V biografu.“

To slovo jsem již slyšela, ale film jsem nikdy neviděla. Mutti podobné novoty neschvalovala.

„Takže nebyla? Výborně! Kousek odsud jeden je. Ne tak velký jako ty v Berlíně, ale zase lacinější. Nechtěla byste jít? Já biograf miluji. Podle mě je to nová zábava naší moderní doby, brzy zastíní i divadlo. Dávají Der Untergang der Titanic. Víte, o čem to je?“

Přikývla jsem. „Titanic se potopil, když narazil naledovec.“ Stalo se to přede dvěma lety a psalo se o tomdonekonečna na titulních stranách všech novin.

„Přesně tak. Zahynula spousta lidí. Film je prý skvělý,vyrobil jej Continental-Kunstfilm z Berlína. Tam se teď stavějí

velké filmové ateliéry.“ Mávla na číšníka, že zaplatí. „Když si

pospíšíme, stihneme první představení.“


C. w. gORTNER

28

Věděla jsem, že bych měla odmítnout, poděkovat za kávu a za radu a vrátit se domů. Liesel si bude dělat starosti. Poví Mutti, že jsem přišla pozdě a...

Mademoiselle položila na talířek s účtem mince, vstala a napřáhla ke mně ruku. „Rychle, Marlene, nebo zmeškáme Stadtbahn!“

Copak se dalo odolat? Chytla jsem vztaženou ruku anechala se Mademoiselle Bréguandovou svést z cesty. Plakala jsem.

Nemohla jsem si pomoct. Když na křivé plachtě zavěšené na stěně coby filmové plátno ožily zrnité obrázky, úplně mě přemohlo ohromení a potom smutek. Film zachycoval titána ztraceného na moři, zoufalé muže čekající na palubě lodi, jež se potápěla za hudby orchestru, a nešťastné ženy choulící se v záchranných člunech jako svědkové katastrofy. Jednu chvíli jsem dokonce stiskla Mademoiselle koleno, byla jsem natolik vyvedená z míry, že jsem zapomněla, že jsme na veřejnosti, byť jen v setmělém sále páchnoucím pivem a cigaretovým kouřem. Ostatní diváci vzdychali a šeptali si, což jenumocňovalo tajuplnou atmosféru němého filmu.

Po promítání jsem byla jako omámená.

„Velkolepé, že?“ Mademoiselle jen zářila. „Snad se tamjednou dostanu.“

„Na Titanik?“ vypravila jsem ze sebe a pokoušela se setřást pocit, že jsem uvězněná na širém moři a sleduji, jak se mí drazí topí ve studené temné vodě.

„Ale ne, hlupáčku. Tam nahoru. Na plátno. Chci se stát herečkou; proto jsem přijela z Paříže. Pracuji jako učitelka, abych si vydělala na nájem pokoje v Berlíně. Dnes je vhlavním městě hrozně draho – je to nejrychlejší město světa a já potřebuji peníze na bydlení a hodiny herectví.“ Znovu mě vzala za ruku, čekaly jsme na nadzemní tramvaj Stadtbahn. „Vidíte, právě jsem vám prozradila svoje tajemství.“

MARLENE

29

Toužila jsem se zeptat, jestli ve Francii nechala někoho, koho miluje nebo kdo jí schází, když odcestovala za svým snem. Ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovíčko a brzy už jsme vystupovaly na bulváru, kde nově instalovanéelektrické osvětlení zalévalo žlutým světlem návštěvníky pivnic a kaváren.

Pospíchaly jsme k zavřené škole.

U brány se Mademoiselle zastavila. „Bydlím tímhlesměrem,“ prozradila mi a mávla rukou k vedlejší ulici vedoucí mezi starými omšelými domy. „Ale doprovodím vás domů a vysvětlím, proč jdete pozdě.“ Uličnicky se usmála.„Povíme, že jste včas nedokončila úkol. Což znamená, že se vaše matka asi rozzlobí.“

Rozzlobí je slabé slovo, pomyslela jsem si.

„Není třeba. Dnes byla v práci dlouho do večera, možná

ještě ani není doma.“ Ačkoli se zdálo, že uplynula celávěčnost, ve skutečnosti trvalo promítání jen čtyřicet minut.Liesel mi nepochybně vyčiní, ale Mutti se vrátí nejdříve v devět.

„Ach tak, zapomněla jsem. Je v Desavě. Dobrá tedy. Opravdu vás mohu pustit samotnou?“

„Ano.“ Chtěla jsem udělat pukrle, ale ona vztáhla ruce aobjala mě. Byla cítit potem, slabě levandulovou vodou a kávou a také nakyslým zápachem z varieté, jímž jí nasáklo oblečení. Přivinula jsem se k ní. „Merci, Mademoiselle.“

„Mais non, ma fille.“ Vzala mě za bradu a políbila na obě tváře. „Když budeme samy, říkejte mi Marguerite. Ženy stajemstvím musejí být také přítelkyně, oui?“

A otočila se a odešla. Její vzdalující se postavu už polykaly stíny okolních domů, když ještě obrátila hlavu a pozvedla ruku. „À bientôt, mon amie Marlene!“

Už teď se mi po ní stýskalo. Umiňovala jsem si, že si užnikdy neumyji ruce, abych z dlaní nespláchla její vůni. Cestou domů jsem k nim každou chvíli přičichla a vůbec jsemnevnímala, jak se ochladilo.

Teplý červenec nás zradil.

Margueritte Bréguandovou jsem víckrát nespatřila.

C. w. gORTNER

30

IV.

„Odešla,“ pokrčila rameny Hilde. Seděly jsme venku na dvoře

poté, co nám Frau Beckerová oznámila, že dnes i v dohledné

budoucnosti hodiny francouzštiny odpadnou. „Nevím proč.“

Rozčarovaná učitelčinou nepochopitelnou nepřítomností

jsem oslovila Hilde, hubenou tmavovlásku, která mi prozradila,

že parfait znamená „perfektní“ a snažila se mě upoutat. Teď

skočila po příležitosti stát se mou informátorkou, bohužel však

nevěděla nic, co by tento neuvěřitelný zvrat mohlo osvětlit.

Seděly jsme spolu, zatímco ostatní spolužačky skákaly přes švihadlo, nadšené odpoledním volnem. Nahmatala jsem v kapse poslední kousek marcipánu. Vytáhla jsem jej apodala Hilde. „Tumáš.“

„Jé.“ Přijala marcipán, jako bych jí dala perlu. „Děkuju,

Mario.“

„Marlene,“ opravila jsem ji a rozhlížela se poMademoiselle. „Jmenuju se Marlene.“

„Ano? Já myslela, že Maria... Marlene je zvláštní jméno, ale hezké.“ Pokrčila rameny a ukousla si marcipánu.

„Opravdu jsi nic neslyšela?“ zeptala jsem se znovu. „Jak mohla jen tak odejít? Přece měla nahradit naši Madame.Trvalo dlouho, než ji sehnali, a učila sotva pár týdnů.“

Hilde se zamyslela. „Možná to souvisí s válkou.“

„S válkou?“ otočila jsem se na ni. „Žádná válka přece není.“

„Zatím ne.“ Hilde nasadila horlivý výraz někoho, kdo má důležité zprávy, o nichž ostatní nevědí. „Ale slyšela jsem, že ji císař brzy vyhlásí...“ Zamračila se. „Tedy nevím přesně komu, ale otec je u pěchoty a minulý týden psal matce, že jeho pluk je v plné pohotovosti. Prý nám bezprostředně hrozí válka.“

„O tom jsem tedy neslyšela,“ prohlásila jsem s většíjistotou, než jsem cítila. Jak bych mohla? I kdyby válka vypukla


MARLENE

31

na ulici přímo před naším domem, Mutti by nehnula brvou,

pokud by nám nepřítel vysloveně nezabušil na dveře

Děsila jsem se pomyšlení, že mě s Mademoiselle někdovi

děl a nahlásil to Schulleiterin, ředitelce školy. Zdržet studentku

po vyučování kvůli nápravě restů bylo přijatelné, ale vzítstu

dentku na kávu a do biografu – za to by nejspíš hrozil vyhazov!

Stala jsem se snad příčinou jejího záhadného zmizení?

Pokud ano, nemohu přece jen tak sedět s rukama v klíně.

„Tu etwas,“ řekla jsem pro sebe, vyskočila a popadla brašnu.

Hilde na mě zírala, drobečky marcipánu na bradě. „Kam

jdeš?“

„Ven.“ Už jsem si to rázovala přes dvůr, když mě Hildepo

padla za ucho aktovky. „Marlene, to přece nemůžeš. Ještěne

zvonili konec vyučování. Brána je zamčená.“

„Dumme  Kühe,“  zaklela jsem. „Pitomé krávy. Je tohle

škola, nebo vězení?“

„Obojí,“ odpověděla Hilde a já se musela usmát. Navzdory

nevýraznému vzezření byla vtipná. „Zato zadní bránu nikdy

nezamykají. Hasiči požadovali, aby zůstávala přístupná pro

případ nouze. A protože všechny holky jsou tady vepředu...“

Zazubila se.

Kradly jsme se téměř prázdnou budovou k zadnímuvý

chodu. Vedl na blátivou cestičku k opuštěné zahrádkářské

kolonii, ještě před nedávnem hlavnímu schöneberskémulá

kadlu. Tam, kde se dříve pěstovaly brambory a salát, dnes

rostly nové činžovní domy – levné ubytování pro obyvatele

přelidněného Berlína. Vzpomněla jsem si, jak miMademoi

selle pověděla o svých snech. Rozhodla se snad po našem

včerejším večeru hodit za hlavu opatrnost a odjet do města,

jež označovala za „nejrychlejší“ na světě?

Cestička vedla do ulice, kde učitelka francouzštinybyd

lela. Ale když jsme se dostaly na hrbolaté dláždění, mezi

zatoulané psy a hubené děti, co si tady hrály s kamínky,po

klesla jsem na duchu. Neviděla jsem ji vejít do domu; tímpá

dem jsem neměla tušení, ve kterém z těch nuzných činžáků

vlastně bydlí.


C. w. gORTNER

32

„Tak co?“ ozvala se Hilde. Musela jsem obdivovat jejíkuráž. Ani na okamžik nezaváhala, bez výčitek mi pomohla

utéct, ačkoli riskovala potrestání zrovna jako já.

Rozladěně jsem si povzdechla. „Šla někam sem, ale...“

Nedomluvila jsem, protože v tu chvíli k nám dolehlovzdálené rachocení, dusot pochodujících nohou a křik. Ohromeně

jsem se otočila k Hilde. „Už to začalo!“ vykřikla a rozběhla

se k hlavní ulici.

Já ji následovala, jen jsem se ještě ohlédla přes rameno

v naději, že ten rozruch vyžene ven i obyvatele domů.Bohužel se nic nedělo, jedině toulaví psi nastražili uši. Před okny,

z nichž nikdo nevyhlížel, schlíple viselo prádlo.

Doběhla jsem k Hilde. Před námi se na chodnících mačkaly

davy lidí, po ulici pochodoval zástup s prapory a vlajkami

s černou císařskou orlicí. Vesměs šlo o mladíky s hrubýma

rukama a vykasanými rukávy, dělníky z blízkých továren –

obyčejná chátra, ohrnovala by Mutti nos.

„Hoř, svatý ohni!“ křičeli. „Hoř dál, den po dni, za naši vlast

nepřestaň plát! Všichni pak hrdě a statečně za jedním mužem

budem stát, s radostí pro trůn a říši bít se a krev svou prolévat!“

„To je Heil dir im Siegerkranz,“ křikla mi Hilde do ucha.„Vidíš? Začala válka!“

Nechtělo se mi uvěřit. Zatímco se demonstranti shlukovali,

viděla jsem, jak dámy se slunečníky a malými psíky na vodítku,

i pánové s buřinkami a guvernantky s civícími děcky tleskají,

jako by do města přijel cirkus. A taky zvedali zaťaté pěsti.

„Zbláznili se?“ hlesla jsem, ale nikdo mě neposlouchal.

Ohlušující křik demonstrantů se rozléhal ulicí a nesl se kzatažené obloze, takže jsme téměř přeslechly školní zvonek.

Hilde vyjekla: „Pouštějí nás domů dřív. Dělej!“

Protáhla mě davem, strkaly jsme se a mačkaly, dokud jsme

se nedostaly k hlavní bráně, nyní otevřené dokořán, u níž se

shlukly studentky a vykuleně sledovaly procesí, až se jimnatřásaly velké mašle. Učitelky je držely zpátky.

Vtom si nás všimla Frau Beckerová. „Hilde, Mario,“ štěkla,

„okamžitě dovnitř.“


MARLENE

33

Protáhly jsme se kolem děvčat a utržily od učitelekněkolik štípanců do nastražených uší. „Jak se opovažujetechodit ven?“ zlobila se Frau Beckerová. „Co vás to proboha

napadlo?“

Hilde ke mně zalétla pohledem. Myslely si, že jsme utekly,

když se otevřela brána, proto jsem rychle řekla: „Chtěly jsme

se podívat, co se děje. Nešly jsme daleko.“

„Rozhodně jste daleko zašly,“ odsekla Frau Beckerová.

„Uvědomím paní ředitelku. Taková drzost, vykrást se ven,

když se schyluje ke katastrofě.“

„Ke katastrofě?“ Náhle se ona hypotetická válka staladěsivě skutečnou.

„Ano, Jeho císařské Veličenstvo přísahalo pomstít atentát

na rakouského arcivévodu Ferdinanda. Německo musíhájit svou čest. O to se ale nestarejte; vaši neposlušnost není

možné tolerovat, válka neválka.“

Odvedla nás rovnou k ředitelce do kanceláře. A zatímcoředitelka mně a Hilde přísně spílala, napařila nám úkoly navíc

a zákaz vycházení na dvůr, tam venku, před školní branou, se

celý národ vrhal po hlavě do obrovské katastrofy.

V.

„Proč musím?“ Prsty mi mrzly; sklopila jsem oči ke košíku

s vlnou z rozpletených starých svetrů, již jsem měla přeměnit v rukavice, šály a čepice, do neustále hladového žaludku se mi vkrádalo zoufalství.

„Chtěla bys snad, aby naši stateční muži trpěli omrzlinami

a nachlazením, protože jsi unavená?“ napomenula mě matka.

„Tohle je naše povinnost, naše oběť na oplátku. Přestaňvzdychat a dopleť tu šálu. Musíme to po ošetřovatelkách poslat na

frontu.“


C. w. gORTNER

34

Měla jsem sto chutí obrátit na Liesel oči v sloup. I onaseděla a šila v jeskyni připomínajícím obývacím pokoji von

Loschovy vily v Desavě, kam jsme se přestěhovaly poté, co

císař vyhlásil válku.

Naštěstí jsme se s plukovníkem setkaly jenom párkrát, brzy

musel do války, ale podle krátkých společných okamžiků šlo

o škrobeného muže beze smyslu pro humor. Mutti oslovoval

„Frau“ a nás jen krátce přelétl hodnotícím pohledem, jako by šlo o další zavazadla, co si přinesla s sebou. V těch prvních

týdnech jsme se mu snažily vyhýbat, dodržovat přísnýrozvrh jednotlivých jídel, při nichž jsme všechny musely sedět

u stolu a pokud možno ani nedutat, zatímco on kázal o pruské

cti a nutnosti ji hájit.

Mutti se k němu pro změnu chovala, jako by byla stále jeho

zaměstnankyní, ne ženou, již chce pojmout za manželku.

K mému překvapení nebyli svoji, ani když odešel.Necháala jsem, proč jsme se k němu vůbec stěhovaly, aleneodvažovala jsem se zeptat. Jak mohla Josephine Felsingová žít

s mužem před ohláškami nebo požehnáním církve? Na druhé

straně s ním přece ve skutečnosti nežila, nebo ano? Odešel

bojovat za císařství a ona navenek zůstávala jeho hospodyní,

jen nyní dohlížela na dům v Desavě. Peníze, myslela jsem

si, to musí být ten důvod, ačkoli ona by raději zemřela, než

aby to přiznala. Nemohli jsme si bez jejího zaměstnánídovolit vlastní byt, proto jsme musely tam, kam Herr von Losch nařídil. Nelíbilo se mi to. Úslužnost naší Mutti měznepokojovala zrovna tak, jako když jsem ji neúmyslně přistihla, jak zoufale látá naše obnošené spodní prádlo. Začínala jsemcháat, co mi říkala Liesel o ženě, která žije sama: přestože Mutti ctila naše rodinné jméno a jeho zvuk, ve skutečnosti jsme žádná privilegia neměly, závisely jsme pouze na rozmaru jejího zaměstnavatele.

Po pravdě řečeno – v Desavě neměla Mutti zas tolik práce.

Kromě hašteřivé katolické kuchařky zde byla jen jednaúzkostná služebná, již Mutti každodenně terorizovala přísnými

kontrolami, a chromý kočí. Ten neměl na práci vůbec nic,probr />

MARLENE

35

tože stáj zela prázdnotou. Všechny koně zrekvírovali do války,

a pokud byla pravda, co se říkalo, skončili v kotli s polévkou.

Pochmurné, nudné časy. Stýskalo se mi po Schönebergu,

dokonce i po škole, neboť zde jsme žily jako vězni, sesmutečními páskami na pažích pletly, šily a připravovaly balíčky

s pomocí, ačkoli i naše příděly nestály za moc. Sehnat maso,

mléko a mouku začalo být nemožné, proto jsme dochlebového těsta přidávaly piliny a celý jídelníček se točilkolem vodnice. Nastoupila jsem na desavskou obecní akademii

a díky tomu jsem se každý den dostala z domu, ale mezipovinnými předměty jsme ve škole dělali v podstatě totéž co

doma. Podporovali jsme válečné úsilí svým potem akrvácejícími prsty, navíc jsme každý týden chodili na radnici zpívat

vlastenecké sborové písně, zatímco starosta předčítal jména

z nekonečných seznamů padlých.

„Kdy přijedou strýček willi a Oma?“ odvážila jsem sezetat, když uplynula další půlhodina a cvakání jehlic mězačínalo dráždit. „Neříkalas, že nás brzy navštíví?“

V poslední době pro nás příbuzní představovali jedinévytržení z monotónnosti. Max, mladší bratr Mutti, zemřel v boji,

celé dny jsme kvůli tomu odříkávaly modlitby, ačkoli já Maxe

v podstatě neznala. Zato mi připadalo vzrušující, že jeden ze

strýců z otcovy strany pilotoval při smělém náletu zeppelinů na

Londýn a jeho jméno bylo dokonce zmíněno v novinách.Strýčkovi willimu se povolávací rozkaz vyhnul, neboť vedl firmu

Felsing a císař výrobnu hodinek zabavil a přeměnil nazbrojovku. Aby si přivydělal, pronajímal willi horní poschodíhlavního skladu muži, který vynalezl revoluční optický přístroj, jejž si objednal císař za účelem zdokumentování války.

Těšila jsem se, až uslyším, jak se strýčkovi vede, a nemohla se

dočkat, až nás navštíví – i s babičkou, jež s ním bydlela vberlínském rodinném domě. Bez ohledu na všechno strádání k nám

pokaždé vnesli nádech sofistikovanosti. Strýc voněl ruskýmicigaretami – s tímto přepychem se odmítl rozloučit – a Oma – vsobolí kožešině a perlách – vždy vypadala jako dokonalá dáma.

Kdyby je Mutti požádala o pomoc, mohly bychom se třebanaC. w. gORTNER

36

stěhovat k nim do Berlína místo do domu někoho cizího.Jenomže ona to nikdy neudělala – a já to nechápala.

„Cestování je teď obtížné. Až odjedu na frontu, nastěhujete

se k nim,“ odpověděla Mutti a vrhla na mě příkrý pohled, což

mi zabránilo vykřiknout.

„My... budeme bydlet v Berlíně?“ zeptala jsem se a ze

všech sil krotila nadšení.

„No jistě,“ řekla matka stroze. Sice jsem se neodvažovalavyzvídat, věděla však, že chápu mnohem víc, než by si přála.„Nemohu vás tu přece nechat samotné, ne? Tak co,“ dodala a zvýšila

hlas, aby zamezila dalším otázkám, například kdy odjíždíme, „už

jsi s prací hotová? Ne, vidím, že ne. Leno, tvé nesnesitelnézahálení nás všechny staví do špatného světla. Je válka. Tu etwas.“

Zaťala jsem zuby a pokračovala v pletení. Nemohla jsem se

dočkat, až matka odjede na frontu. Přinejmenším pak nebudu

muset poslouchat další proslovy o válce. Už trvala čtyři roky

a pohltila všechno. Já ale nevěděla o moc víc, než žeumírají tisíce mužů – roztrhaly je granáty nebo otrávily jedovaté plyny v zákopech. Mutti se zdála přesvědčená, žedoručováním beden rukavic nějak uspíší ukončení války. Rukavice! Že by jich císař nabídl nepříteli náklaďák a tím si jej udobřil?

Zakručelo mi v břiše. Byla jsem tak vyčerpaná a nepřetržitě

hladová, že už jsem ani nevěděla, co vlastně cítím.Uvědomovala jsem si, že bych si měla zoufat – zdálo se to příhodné –

kvůli neuvěřitelně vysoké krvavé dani; seznamy padlých se

den co den prodlužovaly, spousty mladíků, podobných těm,

které jsem viděla pochodovat po ulici v Schönebergu,umíraly strašným způsobem. Aby podtrhla vážnost situace, Mutti

dokonce vyšila a zarámovala slova Freiligrathovy básně

a výsledné dílo pověsila v salonu nad krbovou ř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist