načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Marie Terezie -- Symfonie života velké císařovny - Josef Bernard Prokop

Marie Terezie -- Symfonie života velké císařovny

Elektronická kniha: Marie Terezie
Autor: Josef Bernard Prokop
Podnázev: Symfonie života velké císařovny

- Marie Terezie. Silná a zajímavá žena, které nebylo nic lidského cizí.  Jediná žena na českém trůnu, jedna z nejvýznamnějších osobností XVIII. století, ale i matka šestnácti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 495
Rozměr: 22 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6172-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh začíná úmrtím císaře Karla VI., otce Marie Terezie. Aby Marii Terezii zajistil nástupnické právo na císařský trůn, vydal Karel VI. dokument (tzv. pragmatickou sankci), který Marii Terezii umožnil převzít vládu. Román se netýká jen státnických činů panovnice, ale více se věnuje jejímu osobnímu a rodinnému životu, zvláště pak jejímu synu Josefu II.

Popis nakladatele

Marie Terezie. Silná a zajímavá žena, které nebylo nic lidského cizí.  Jediná žena na českém trůnu, jedna z nejvýznamnějších osobností XVIII. století, ale i matka šestnácti dětí a milující manželka.

Jaká vlastně byla? Tvrdá, vypočítavá, bezcitná panovnice, která nechala za sebe bojovat a umírat statisíce vojáků, nebo chápající a milující manželka a matka? 

Náš příběh začíná v prvních dnech její vlády, provede vás složitou dobou, kdy Marie Terezie žila, jejími starostmi, radostmi, poznáte její záliby i vrtochy, setkáte se s řadou významných osobností, mimo jiné s Josephem Haydnem, jenž na její počet složil dodnes hranou 48. symfonii zvanou Maria Theresia.  Snad v knize najdete i odpověď na otázku, proč je nám i přes propast více než dvou století Marie Terezie tak blízká.

 

O autorovi

Josef Bernard Prokop se narodil a studoval v Praze (varhany, klavír, hudební věda). Po krátké pedagogické praxi zakotvil roku 1992 v Českém rozhlase, kde je redaktorem a moderátorem. Kromě toho je také autorem více než dvou stovek rozhlasových pořadů, spoluautorem televizních pořadů (s režisérem A. Moskalykem) a autorem dvou divadelních her. Aktivně koncertuje na varhany, a to nejenom v Čechách, ale ve většině zemí Evropy. Je aktivní i v muzikologické práci, mj. je zakladatelem a předsedou České společnosti Jana Ladislava Dusíka. Vychovává mladé klavíristy v ZUŠ Jana Zacha v Čelákovicích.

Josef Prokop je autorem lucemburské pentalogie Tajný deník, Císař a císařovna, Císař a synové, Václav IV., Zikmund, románu Sámo, velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara. Všechny

historické romány vyšly i jako audioknihy. Od své oblíbené historie si na chvíli odskočil do současnosti v krimisérii o zvědavé a šaramatní baronce Grimmové.

(symfonie života velké císařovny)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Bernard Prokop - další tituly autora:
Karel IV. Císař a císařovna Karel IV. Císař a císařovna
 (e-book)
Karel IV. - Císař a císařovna Karel IV.
 (CDmp3 audiokniha)
Karel IV. - Císař a synové - CDmp3 (Čte Jiří Dvořák) Karel IV. - Císař a synové
 (CDmp3 audiokniha)
KAREL IV. - kompletní trilogie - 4CDmp3 KAREL IV. - kompletní trilogie
 (CDmp3 audiokniha)
Zikmund Lucemburský - CDmp3 (Čte Marek Holý) Zikmund Lucemburský
 (CDmp3 audiokniha)
Sámo - CDmp3 Sámo - CDmp3
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Marie Terezie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Josef Bernard Prokop

Marie Terezie – e-kniha

Copyright © Josef Bernard Prokop, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.





Copyright © Josef Bernard Prokop, 2018

Cover design © Daniela Antalovská, 2018

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Alena Peisertová.

První vydání

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována,

ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována

jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky

bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6172-8 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-754-6183-4 (ePDF)

ISBN 978-80-754-6181-0 (ePUB)

ISBN 978-80-754-6182-7 (Mobi)


Copyright © Josef Bernard Prokop, 2018

Cover design © Daniela Antalovská, 2018

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Alena Peisertová.

První vydání

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována,

ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována

jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky

bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7546-172-8

Věnováno všem matkám

a všem Mariím Tereziím

zejména

Ludmile Marii Terezii Anně,

mojí milované mamince

A také s díky maestru Josephu Franzovi Haydnovi

za jeho skvostnou hudbu, v jejíž společnosti jsem trávil

krásné hodiny při psaní této knihy...

J. B. P.



Motto: Zámek Esterházy, září 1773 Marie Terezie váhavě vzala do rukou partituru.

„Můj život v jedné symfonii?“

Kapelník Haydn horlivě přikyvoval. Oči mu zářily a jeho výraz, chování, oblečení a kord po boku podtrhovaly slavnostnost situace.

„Ano, Veličenstvo. Naše osudy jsou hudbou a hudba tvoří naše osudy, Veličenstvo. Hudba je Boží posel, hudba je jeho zjevení našim uším. Kdo umí naslouchat, tomu se zobrazí podstata lidského bytí.“

„Můj život jako hudba? Jako téma skladby?“

„Ano. Když dovolíte, umíte si jistě představit, jak by takové téma uchopil člověk, vládnoucí perem.“

„To jistě.“

„A  proč upírat hudbě stejnou schopnost? Hudba je nejlepší, nejušlechtilejší hnutí, vyvěrající napovrch z našeho nitra.“

„A láska?“

„Hudba je láska a v lásce je pomocníkem hudba. Slova mohou být neupřímná, dobrá hudba nikdy.“

Marie Terezie přemýšlela nad skladatelovými argumenty. Haydn pokračoval.

„Lidský život má také několik částí. Pokud se v pravou chvíli ohlédneme, uvidíme je za sebou. Jsou jako části symfonie, jako spojovací oddíly, jako vedlejší témata. Když si zazpíváme z radosti, je to zpěv našeho srdce, když zazpíváme s úctou, tu zpívá našimi ústy Nejvyšší...“



9

OU V ERTUR A

Motto:

Haydn ukázal na místo, kde bylo v rukopisu slovo Ouvertura.

„To je předehra k Vašemu hrdinskému boji. Byl jsem u toho také... Už

tehdy bylo znát, jak jste hrdá a nepokořitelná. Jen si toho Vaši nepřá

telé ke své škodě nevšimli...“

Temná mračna plynula po obloze, měnila tvar a podobu, tu při

pomínala nestvůrné výjevy z Apokalypsy, tu zase pokojné tvary

zvířecí a lidské, vítr je rozháněl a znovu sháněl dohromady, jako

pastýř honí své stádo. I mezi domy se proháněl hučící a fičící vítr,

vířil na zemi i ve vzduchu spadané listí a prach. Každou chvíli na

svět dopadla sprška deště. Davům lidí, stojícím takřka bez po

hnutí, čekajícím na cosi zjevně velmi poutavého, jako by to však

pranic nevadilo. Koneckonců, to vše k podzimním dnům patřilo

a patří. A podzim roku 1740 byl obzvlášť pochmurný.

Lidé zjevně vytáhli ze svých truhlic nejlepší kousky odě

vů, z tváří jim čišela obřadnost, byly strnulé, napjaté, slavnostní

a v očekávání. Stáli v hloučcích před svými domy, na chodnících,

tak, aby ulice zůstala volná. Na to dohlížel velký počet vojáků na

koních. I oni, ve tvářích strnulí a upjatí, vypadali víc jako vosko

vé figuríny, nežli živí představitelé moci, klidu a pořádku. Nic se

nehýbalo, nikdo nepronesl jediné slovo.


10

Život Vídně, hlavního města císařství říše římské a  velkovévodství rakouského, sídelního města domu Habsburského se zastavil. Tak by se to nejspíš jevilo cizinci, který by se ve městě ocitl.

Nyní se zdálo, jako by k nim z dálky vítr přivál temné údery. Napjali uši. Opravdu. Byl to zvuk bubnů a pomalu se přibližoval. Teprve teď jako by si uvědomili chlad a snažili se zahřát pohyby i řečmi.

Čekali na příchod průvodu, který měl vyprovodit na poslední cestě do onoho lepšího světa tělesnou schránku muže, který jim desítky let vládl, který se tu lépe, tu hůře snažil pozvednout zemi rakouskou, českou a uherskou. Karel VI. byl dobrotivý a vlídný člověk. Ještě nedávno se radoval ze života, jako všichni ostatní a vesele užíval císařského majestátu. Jistě, stál v cestě mnoha dalším, avšak nijak zásadně.

Jeho vlastní lid měl k němu vřelý vztah. Měli ho rádi, či možná řečeno přesněji, nadělal si mezi svými poddanými pramálo nepřátel.

I ten nejmilovanější vládce nebývá oplakáván dlouho. Na jeho místo nastoupí další a další a jeho počiny překryje pozvolna svými. Nespokojenost nahradí nové důvody. Za  tím, co odešel, se zavře opona a řeka života se odvíjí dál.

Nyní bylo vše jiné. Nebylo dalšího mužského potomka, který by usedl na trůn, převzal žezlo a  otěže moci. Nebyl žádný syn, vnuk, ani synovec. Něco takového se nikdy nestalo a pokaždé, když jsme na prahu události, která v myslích, ani kronikách nemá opory a obdoby, býváme poněkud nesví.

Vídeňáci a  návštěvníci hlavního města dávali pozvolna průchod svým názorům a  steskům. Nejvíc hlasitě mluvil muž s ruměným obličejem hospodského vysedávače, o němž nejbližší sousedi věděli, že je pomocníkem správce sklepů v Hof burgu. Teď vyhodil do chladného vzduchu tvrzení, aby vzápětí každému mohl na jeho odpověď sdělit svůj další názor.

„Byl pryč rychle!“


11

„Nachladil se na lovu, říká se...“

„Ale sousede,“ mávl rukou muž s ruměnou tváří, „snědl přece houby...“

Muž, stojící vedle něj se posupně zasmál.

„A kdo mu je dal? Kdo po něm chtěl dědit?“

„Houby? To by je museli přivézt zdaleka.“ Připojila se jakási žena.

„Kdo po  něm dědí? Ten bavorský ničema.“ Muž s  ruměnou tváří zavrtěl hlavou.

„Kdepak. Zdědí to Marie.“

„Te r e z i e ? “

„Ja. Ta starší. Marie Terezie, Terka...“ zasmál se muž.

„Ta? Nevydrží! Do roka máme na trůnu někoho jiného...“

„To ale přeháníš!“

„Vsaďme se! Je moc mladá a bujná! Samý tanec a noční popíjení.“

A plácli si.

„Kéž bys měl pravdu. Mít na trůně ženskou. To raději toho Bavora!“ Vedle muže stál malý, asi osmiletý chlapec, hubený a oblečený do šatů, které prozrazovaly chudobu. Ne však chudobu ducha. Sledoval se zájmem jak dění kolem, tak i debatu, která se rozproudila. Byl to obyčejný kluk, jako tisíce dalších v onom věku. Nápadné na něm byly pouze nadmíru bystré oči s uličnickým pohledem a výrazný nos.

„Co myslíš, Seppe?“

„Jednou složím pro Marii Terezii velkou skladbu!“

„Nejdřív se musíš pořádně naučit noty!“ mávl rukou starší muž, který stál za chlapcem.

Vtom se ozval další hlas, tentokrát plný autority. Jeho nositelem byl muž středního věku, dobře oblečený. Obličej měl přísný, ale ten výraz poněkud zrazovaly usměvavé přátelské oči.


12

„Haydne, pojď sem.“ Chlapec se vyděsil, očividně měl onen muž u něj velký respekt.

„Pane kapelníku, prosím! I vy jste přece utíkal. Já chci vidět, jak budou klepat,“ bránil se chlapec.

„Já přece také, ale musíš se mne držet, aby ses neztratil. Víš, že se ve Vídni nevyznáš.“

Do všech těch řečí se náhle ozvalo volání:

„Už jdou!“

A opravdu:

Průvod se blížil, každý z přihlížejících mohl již bez potíží rozpoznat vojenské hudebníky v čele průvodu a za nimi vůz s císařskou rakví. Klobouky všech přítomných mužů jako na povel sletěly z hlav. Ženy se křižovaly a dávaly k očím kapesníky, jak se slušelo.

Ještě pár kroků, ještě několik úderů bubnů a průvod byl tu.

Za vozem šla císařská rodina. Tři ženy. Tři bytosti, císaři nejbližší. Císařovna Alžběta Kristýna a dvě mladé dívky, dcery Marie Terezie a Marie Anna. Za nimi následovali bližší i vzdálenější příbuzní a poté zástupy dvořanů, šlechticů, jejich rodin a dvorských úředníků.

Čekající se postupně utišili, někteří ještě měli potřebu sdělit ostatním cosi zdánlivě důležitého. Ale, co mohlo být důležitější nežli císařský pohřeb! Nešlo ani tak o to, že se vídeňští obyvatelé loučili se svým panovníkem, ale o podívanou, která se nepřihodí často. Obřad, s nímž jsou všichni z domu Habsburského od nepaměti ukládáni.

Průvod se zastavil před zavřenou branou kláštera kapucínů. Vojáci odpochodovali stranou a vůz s císařovou rakví zůstal stát v  čele průvodu. Chopilo se jí šest vybraných mužů, kteří měli čestný úkol donést císařovy ostatky mezi jeho předky a příbuzné, do místa věčného odpočinku. Důstojnými kroky předstoupil dvorský hodnostář, který měl za úkol vyžádat pro zemřelého vstup do krypty.


13

Jak velel staletý zvyk, herold zabušil na bránu svou holí. Představený kláštera, zjevně připravený na svůj úkol již dlouho, bez meškání zavolal:

„Kdo žádá o vstup?“

Herold se napřímil a slavnostním hlasem zavolal:

„Jeho Veličenstvo císař římský, král uherský a český, španělský, italský, neapolský král Sardinie a Sicílie, vévoda rakouský...“ následoval dlouhý výčet titulů.

„Toho neznám,“ ozvalo se zpoza zavřené klášterní brány.

Herold chvíli počkal a pak zabušil znovu. Mnich se opět ozval.

„Kdo žádá o vstup?“

„Jeho Veličenstvo císař římský, král uherský a český, arcivévoda rakouský Karel.“

„Toho neznám...“ znovu odpověděl mnich.

Nastalo znovu ticho, jen odkudsi zezadu zazníval zvuk bubnu.

A tu herold zabušil na bránu potřetí.

Stejně tak se potřetí ozvala otázka:

„Kdo žádá o vstup?“

Herold již tišším hlasem a s patrným dojetím, ohlásil:

„Karel Habsburský, velký hříšník...“

„Toho znám,“ zněla odpověď tentokrát. Klášterní brána se pomalu, důstojně otevřela. Nosiči zvedli císařovu rakev znovu na svá ramena a pomalu vešli dovnitř. Za nimi císařská rodina a nemnoho dalších vyvolených. Marie Terezie následovala svou matku a sestru. Brána se za nimi potichu zavřela. Císařova rakev byla dosud odkrytá. Spolu s matkou a sestrou přistoupily. Přinutila se a naposledy pohlédla do tváře toho, který jí dal život a provázel ji až do konce svých dnů. Jak klidnou má tvář, napadlo ji. Karlův obličej vskutku neprozrazoval utrpení posledních dnů. Naopak, zračila se v něm vyrovnanost a nekonečný mír.

Marie Terezie se vší silou snažila nepoddat smutku. Vzpomínat na veselé chvíle, okamžiky, které s otcem prožili.


14

Jak se však neobírat chmurnými myšlenkami? Jednou tu bude někdo volat její jména... Marie Terezie Walburga Amálie Kristýna... a do té doby...

Pohlédly na sebe s matkou i sestrou. Ve třech párech očí jako by byla vidět stejná myšlenka: co bude s  námi, co bude s  naší zemí?

Náhle měla pocit důvěrné otcovy blízkosti. Jako by cítila až hmatatelně jeho přítomnost. Pochopila správně, že to byl jeho poslední pozdrav?

Z  obřadu, který následoval, si později nepamatovala téměř nic. Promluvy, modlitby, zpěv mnichů... Zvláštní, jak si naše mysl pohrává se zážitky, které nás na životní pouti potkají. Zádušní hostina byla již pro jejich rozbouřené duše bezpečnějším přístavem. Jak přibývalo vypitých pohárů, přidávala se i nesmělá, později bouřlivá veselost. Poněvadž, jak jinak zapomenout na smutek?

Vedle sebe viděla matku se sestrou, jak se zdánlivě rozjařeně o čemsi dohadují. Ona sama se však marně pokoušela vzbudit veselejší pocity. Něco krásného končilo a ona si to dobře uvědomovala. Podvědomě cítila, že bezstarostnost patří ode dneška minulosti. Ale nakonec, k čemu by byly zástupy úředníků? Ministrů? Radů? Jistě jí pomohou, a kdo ví? Třeba na ně ani nebude muset příliš dohlížet. Ulehla pozdě v  noci, která se už pomalu nakláněla ke  dni dalšímu. Na lůžku však nevydržela dlouho. Chvíli se převalovala a pak vstala a usedla do křesla. V posledních dnech to dělala často. Mysl, rozbouřená přívalem událostí, nedovolovala tělu odpočinout. Uvědomila si, že musí být odpovědnější, ne za  sebe, ale za  ten mladý život, který kdesi v  hlubinách jejího těla čeká


15

na okamžik svého příchodu na svět. Život za život... její otec za toto dítě.

Měla pocit, že je v  místnosti málo vzduchu. Vstala z  křesla, a dokořán otevřela velké okno, vedoucí do zahrady. Svěží závan vlétl do místnosti a  přivál ulehčení. Zhluboka a  s  potěšením dýchala. Přistrčila těžké křeslo, na kterém prve seděla, blíže k oknu. Usmála se. Otec by ji za to vypeskoval. Byla to přece práce komorných a služebníků, nehodilo se to pro císařskou dceru. Ale proč je budit o půl druhé? A je tu takové horko!

V  duchu se vracela k  pocitům, které měla v  kryptě u  rakve svého otce.

Vrátila se na lůžko a pokoušela se usnout. Marně. A tak opět vstala, zasedla za stůl, vzala značně velkou knížku, vázanou v sametu, v rozích opatřenou koženými nášivkami. Byl to její deník, který si psala už hezkou řádku let. Nikomu do něj nedala nahlédnout, ani sestře, ačkoliv ji o to mnohokrát prosila. Dokonce se jí snažili i deník uzmout, ale ona jej vždy ochránila.

Psaní deníku považovala za potřebu nejen zábavnou, ale psaní ji nutilo své pocity a myšlenky přesně formulovat, přesně stanovit důležitost, či nedůležitost zpráv, které měla na srdci. Mnohokrát škrtala, poněvadž při čtení zjistila malichernost zápisu. Nyní si poznamenala, co ji tížilo:

Od otcova odchodu jsem sama. S matkou, která mi nerozumí, která žije ve svém světě. Se sestrou, která je nejdobrotivější bytostí celého světa, avšak která mi nikdy nebude oporou. A František? Je spíš ještě chlapec, ačkoliv je o tolik let starší. Lov, hostiny, to je jeho svět. A někde na konci toho seznamu jsem já.

Uvědomovala si bezradnost, bezmoc. Jak málo se vyzná v tom, kde má nyní rozhodovat a vládnout! Jak málo ji otec zasvětil do tajů vlády! Jak mnoho času jí uteklo mezi prsty!

Měla pocit, že se v místnosti zalkne, že tu není ani maličko vzduchu, ačkoliv bylo okno dokořán. Tolik by potřebovala pryč, ven, kamkoliv, bavit se, točit se a ani se nedotýkat nohama země.


16

Ale to nejde. Ona sama má smutek. Ačkoliv... Kdyby ji nikdo

nepoznal? Noc je na samém počátku...

Mohla by přece vyklouznout z  paláce a  jít na dobře známá

místa, která jí už tolikrát pomohla od smutku. Zapomenout na

smutné a  do žil vlít trochu ohně. Miluje tanec, miluje veselou

společnost a bezstarostnost, která z nich všech čiší. Vždyť je jí te

prve o málo víc než dvacet let!


17

I. Allegro

Motto: „Ani v téhle větě není příliš radosti,“ řekl Haydn. „Hlavní téma je pochmurné, ale vedlejší připomíná svou lyričností, že i v čase největšího utrpení se najde důvod k radosti a nejbližší, kteří jsou Vám nablízku, Vám dají na chvíli zapomenout...“ Bylo škaredé ráno. I přes zavřená okna cítila lezavost pozdního podzimu, nevlídnost plačtivého říjnového dne. Nálada, která přináší neveselé myšlenky pouze svou přítomností. Ležela pod hřejivou pokrývkou a nehýbala se. Hlavou jí proudily záplavy dojmů, záblesků prožitých dějů, dávných, i nedávno minulých. A ještě, než zcela procitla, zdál se jí zvláštní sen. Sen o dětství a bezstarostném životě.

Jeli s otcem a matkou na výlet do Schönbrunnu, kde je čekala zábava, lov, hostina a rodinný koncert. Rodiče byli v dobré náladě, jako obvykle ji rozmazlovali a ona se tomu ráda poddávala.

„Teď ty!“ A sen byl ten tam, pouze matka zůstala a káravě na ni zvedla prst.

Pocity, pocity, pocity. Náhle ji ovanul pocit stísněnosti. Velká místnost, její ložnice, ji zneklidňovala svou plochou, rozlehlostí. Chtěla by být někde v koutku, jako zvíře, které chytají. Přikry


18

la se až po hlavu. Zatím se ještě zcela neprobrala z náruče spánku, a chvilku tápala.

Nebyla z těch, kteří by se takovým pocitům dlouho oddávali. Vždyť je jí teprve třiadvacet! Usmála se. Včera večer se dobře bavili v jednom z vídeňských tanečních sálů. Možná vypila příliš tokajského. Odpoledne vyrazí se svou věrnou Charlottou a dalšími dámami do Schönbrunnského lesa. Pomalu si počínala uvědomovat skutečnost. Rozhodla se vstát z lůžka, odhrnula přikrývku, nadzvedla se a rukou šátravě hledala zvonek na komornou. Ještě, než to mohla učinit, počaly se pomalu otevírat dveře. Rychle sklesla zpět a přikryla se. Do komnaty vklouzl muž, asi třicetiletý, vlídné pravidelné tváře, oděný do lehkého domácího oděvu.

Ulehčeně si oddychla. Toho muže dobře znala. I  když dobře? Známe dobře své bližní, když někdy pochybujeme o sobě samých?

Arcivévoda František Štěpán, řečený Lotrinský, její muž. Včera se nepohodli, neměla velkou chuť jej nyní vidět. V posledních dnech se hádali více než za předchozí roky. Nebylo to nedostatkem lásky, ale rozumu.

Tvářil se starostlivě. Blížil se pomalu, trochu jako prosebník.

„Jste v pořádku? Poslali pro mne, poněvadž si mysleli, že jste nemocná.“

Vztyčila se na lůžku. Měla chuť ho pořádně zpražit.

„Proč? Jen proto, že nevstávám za rozbřesku?“

František vytáhl z kapsičky velké zlaté hodinky. Letmo na ně pohlédl.

„Za rozbřesku? Slunce nemohlo čekat tak dlouho... Je půl jedenácté!“

Marie Terezie na něj nevěřícně vytřeštila oči. Zlost ji přešla, vystřídal ji pocit provinění.

„Cože?“

František se pousmál. „Už ano. Asi vás vyčerpává to maličké.“

Mimoděk si sáhla pod srdce, tam kde plod jejich lásky čekal, až přijde čas jeho příchodu. Bylo jí zřejmé, že má něco na jazyku,


19

tušila, co to bude, za několik let společného života jej znala skoro jako sebe, alespoň si to myslela. Ani nyní se nezmýlila. Pohlédl jí zpříma do očí.

„Chci se vám omluvit... ale pouze způli...“

„Způli?“

„Ano. Omlouvám se za zvýšení hlasu, nikoliv za to, co jsem říkal.“

Otočila se na lůžku, aby ho neviděla. Často ji dováděl k hněvu svou bezstarostností a sklonem vše zlehčovat. Prý, aby vše přežil ve zdraví. Ale ti kolem něj?

„Prosila jsem vás přece...“

Nenechal ji dopovědět. Obešel její lůžko, odhrnul závěs a nyní jí opět viděl do tváře. Musela se tomu v duchu zasmát, takže se její hněv opět alespoň maličko rozptýlil.

„Vím. Dobrá... A omlouvám se také za svá včerejší slova. Ale moje protivenství přece neznačí, že bych vás nemiloval, naopak.“

Zarazila jeho řeč pohybem ruky.

„Mrzí mne, že jste mne vůbec nepodpořil. Nevím, proč mám představu, že se láska projevuje jinak.“

„Jen proto, že jsme manželé, nemohu s  vámi nesouhlasit?“ nadzvedl udiveně obočí František.

„A pokud se jedná o zájem země.“ Odsekla mu už napolo rozzlobeně. A  počala se zdvihat z  lůžka. Moudře spolkl slova, která měl na jazyku a přistoupil blíž. František byl dvorný muž a ani neshoda mu nezabránila pomoci. I teď jí nabídl rámě a pomáhal vstát.

Ani Marie Terezie nejevila chuti pokračovat ve sporu. Koneckonců, stejně se zachovala po svém. Spíš jí zneklidňovalo něco jiného. Naléhavě ho uchopila za rukáv jeho hedvábného kabátce.

„Říkal jste půl jedenácté?

„Ano. Byli už neklidní, ale nikdo si netroufal vás probudit.“

Pomalu vstala, protáhla se velmi opatrně, držíc si ruku na bříšku, už pěkně vyrýsovaném pod noční košilí. Uplyne málo vody v Dunaji a bude na světě další člen rodu Habsburků.


20

„Jistě jsem nic nezameškala.“ Františkovi se na čele objevily vrásky.

„Tím bych si nebyl zcela jist, má drahá.“

Pohlédla na něj.

„Nebo ano?“

„Vaše rada...“

„Chtěl jste říci naše rada...“ pronesla důrazně. Neměla ráda, když se stavěl stranou.

Smutně na ni pohlédl.

„Když to tak říkáte... Víte, jak to se mnou je. Mají mne za přistěhovalce a polovičního Francouze. Nevěří mi.“

„To závisí jen na vás! Podejte mi, prosím, župan.“

Sledovala ho pobaveným pohledem, poněvadž si nepočínal právě obratně.

„Ještě, že jste panovník. Jako komorník byste nepochodil.“

S povděkem si všimla, jak zrudl. Pak pokračoval ve své řeči:

„...státní rada zasedá od osmi, byli tam už v sedm a čekali na vás.“

Zhluboka se nadechla.

„Starci. Nemohou dospat a čekají, že i ostatní mají krátké spaní. Starhemberg a ti další.“

„A  také na vás čekají tři, čtyři vyslanci. Myslím, že je tam i vyslanec krále pruského.“

„Kdo dál?“

„Nestačí to?“

Zavrtěla hlavou, až jí vlasy spadly do tváře.

„Stačí. Měl jste přijít dříve! Nikoliv v půl jedenácté.“

František podruhé zrudl ve tváři.

„Od doby, kdy jste rozhodla, že spíme každý jinde, vám nemohu být stále nablízku! A  navíc máte snad svobodnou vůli!“

A šel ke dveřím, kterými vstoupil, otevřel je dokořán. Pak pokynul rukou čekajícím komorným.


21

Do komnaty vtrhly dívky a  ženy, bylo jich mnoho, v  rukou hřebeny, stříbrné umyvadlo, džbány s  horkou vodou, ručníky, části oblečení, a také noční vázu.

Marie Terezie pohlédla na Františka, pochopil. Uklonil se s velkou obřadností a dvorností a byl ten tam. V  jejím předpokoji zatím vládl neklid a  chvat. Za  časů císaře Karla VI. bylo důležité být zde při příchodu panovníka viděn a  být viděn v  co nejlepších barvách. Ale Marie Terezie jako by nebyla jeho dcerou a  následovnicí. Jako by neposlouchala lichotky a  v  dobrém úmyslu pronášené bonmoty i  nepovedené žvásty. Jako by sledovala pouze svůj zájem. K čemu jsou pak dvořané, mysleli si někteří z přítomných. Kam ten svět spěje!

O  necelou hodinu později se otevřely dveře, mrzutě, i  když slavnostně se tvářící vyšňořený muž ohlásil arcivévodkyni rakouskou. Zástup přítomných se okamžitě rozestoupil a  utvořil uprostřed širokou uličku.

Dvořané si mezi sebou šuškali domněnky a poznatky. Panovnice spala bezmála do oběda a pak zkrátila svou toaletu na pouhou hodinu!

„Neváží si svých dvořanů! Nemá cit pro povinnost! Nemá cit pro to dobře vypadat!“ říkali odpůrci mladé panovnice.

„Je mladá, vždyť je jí teprve třiadvacet! A čeká dítě!“ namítali příznivci.

„Už čtvrté. A ani jeden chlapec!“

„Je mladá! Je čas,“ uzavřeli příznivci.

A vtom již přicházela arcivévodkyně. Nutno přiznat, že i odpůrcům, chvaličům starých časů jejího otce se zatajil dech při pohledu na mladou krásnou ženu, vkusně oděnou do jednoduchých, avšak krásných šatů, se záplavou hustých světlých vlasů, vyčesaných do mohutného účesu podle poslední vídeňské módy. Nebylo třeba příliš času na to, aby se z krásné ženy stala ještě pů


22

vabnější. Každý laudator temporis acti jejího otce spolkl, co měl na jazyku, a stal se zevlounem.

„Dám si jen malou snídani...“

Do cesty se jí postavil s hlubokou poklonou, ale s očividnou neústupností malý, už postarší muž ne zcela upraveného vzhledu. Byl to hrabě Taroucca, její někdejší vychovatel a preceptor. Trochu v ní zatrnulo. Taroucca si nikdy nebral servítky a věděl, že ona to respektuje. Skoro očekávala, že dostane jeden z jeho trestů, kterými ji častoval, když byla malá. Promluvil s cizím přízvukem, který neztratil ani po tolika letech v Rakousku.

„Veličenstvo, pokud je vlast v ohrožení, měl by panovník oželet snídani...“

„ A le...“

„Panovník bez národa může snad být, ale národ bez panovníka?“

„Vynecháme snídani,“ utrousila Marie Terezie stranou svému doprovodu. Nahlas dodala:

„A co můj národ ode mne potřebuje, milý Taroucco?“

„Státní rada vás už třetí hodinou očekává.“

Marie Terezie se zhluboka nadechla. Cožpak si nemůže ani trochu přispat? Ulehla až velmi pozdě. Jako by hrabě četl její myšlenky.

„Vaše Veličenstvo patrně šlo pozdě na lůžko a  bylo rušeno skupinou mladých, lehkovážných lidí, kteří v paláci tropili hluk dlouho po půlnoci.“

Zhluboka se nadechla, aby cosi dodala. I  ona byla v  té skupince. Ale hrabě již nepokračoval v této myšlence, naopak se ještě jednou velmi uctivě poklonil a ukázal směrem, kam se chtěla a měla ubírat.

„Smím Vaše Veličenstvo doprovodit?“

Nechala se vést a zástup dvořanů se před nimi rozestupoval. Jako les ve  větru skláněly se hlavy urozených přítomných všude, kde procházela. Někde s úsměvem, jinde s uctivým výrazem,


23

někde bez výrazu a myšlenky. A jakmile prošla, dav dvořanů se neprostupně uzavřel a  vydal se za  ní. Došli ke  dveřím kabinetu, který sloužil jako poradní místnost. Zde zanechali doprovod a jakmile jim sloužící otevřel spojovací dveře, vstoupili do malé místnosti, předpokoje. Tady již mohla hovořit prakticky bez servítků. Málem se na Tarouccu osopila.

„Je tak nepochopitelné, že se chci bavit, jako všichni lidé v mém věku?“

Hrabě se s náznakem pokory uklonil, ale zavrtěl hlavou.

„Jenže vy nejste jako všichni lidé ve vašem věku, Veličenstvo, jste panovnice. A panovnice má povinnosti!“

„Přesto jsem žena jako každá jiná!“

„Veličenstvo...“ ztišil Taroucca hlas. „Nechápete, že se tu hraje o váš trůn? O vaše země? O dědictví, které máte po svém otci, po svých předcích? Malá chyba a můžete přijít o vše. Máte proti sobě půl Evropy.“

Zvedla hrdě hlavu.

„Já je porazím!“

Přikývl.

„Jistě, věřím tomu. Ale dřív musíte začít bojovat! To snad stojí za trochu ranního vstávání.“

Nebyla zvyklá poslouchat něco takového. Nikdy a  od nikoho... s  výjimkou jediného... s  výjimkou Tarouccy... a  – on to dobře věděl! V  útulném kabinetu čekalo několik značně rozčilených mužů. Byli to již mužové dosti letití. Takoví, kteří mají sice v  hlavě mnoho zkušeností, avšak už ne sílu na to, aby je předávali dále. Zestárli ve službách své zemi, které se snažili, tu lépe, tu hůře, prokazovat služby podle svých schopností. Komorník ohlásil panovnici a muži pohlédli jeden na druhého. Nejmladší z nich vy


24

táhl z kapsičky hodinky, pohlédl na ně a zavrtěl hlavou. Pochopitelně tak, aby to nezahlédli nepovolaní.

Když Marie Terezie vstoupila, sedící vstali, těžce a jakoby neochotně. Nebylo divu, byli to starci, zvyklí na respekt svého okolí. Ještě se nestalo, že by museli tak dlouho vyčkávat. Nicméně při pohledu na půvabnou panovnici se jim zachmuřené tváře pozvolna rozjasnily. Marie Terezie měla dar přinést s sebou závan optimismu a síly.

Muži se hluboce uklonili, jak jim přikazoval ritus na vídeňském dvoře. Pokynula jim a rychle dodala:

„To stačí, pánové. Úctu mi můžete prokazovat i jinak.“

Věděli, že to „poklonkování“ jak je nazývala, upřímně nesnáší. Ale zvyk je zvyk. Její otec to naopak vyžadoval. Usadila se do čela stolu, vedle místa, které ještě nedávno patřilo jejímu otci. Jako by se duch Karla VI. stále pohyboval zde.

Kabinet tajné rady byl nevelký, zato však přepychově zařízený. Její otec císař Karel VI. nešetřil na ničem, co se týkalo správy státu a vlastního pohodlí.

Skvostná masívní křesla, krásný lesklý stůl se složitě vinutými nohami, uprostřed mající intarzii, jejich rodový znak vytvořený nejlepším italským mistrem. Obrazy nejznámějších a  nejlepších mistrů, měkké čalounění, jež mělo za  úkol ochraňovat veškerá slova, tichá i hlasitá, která by mohl někdo nepovolaný vyslechnout.

Před radou leželo několik otevřených listů. Ministři již skončili rokování a čekali na svou panovnici. Bez ní mohli jen obtížně rozhodovat.

Sinzendorf, Starhemberg, oba Harrachové, stejně tak Bartenstein, již neměli stání. Čekání si zjevně krátili dobrým vínem, likéry, nenáročnou konverzací a častým pohledem na krásné sloupové hodiny, které nemilosrdně prozrazovaly prohřešek jejich vládkyně.

* * *


25

Marie Terezie pocítila nejistotu a  bezradnost. Proč tu u  všech hromů není její manžel František Štěpán? Rukou jim ukázala, aby zanechali etikety a usadili se.

Pohlédla na křeslo, které stálo v čele stolu. Při prvním zasedání na něm ležela kytice, kterou tam členové rady dali na paměť jejího otce císaře. Dojalo ji to, chvilku nemohla ani promluvit. Nyní však křeslo jako by čekalo na její usednutí. Stejně tak tajná rada.

Obrátila se na Sinzendorfa.

„Přišly nějaké nové zprávy?!“

Místo odpovědi se muži podívali na listiny, které otevřené ležely na stole a vyzývaly Marii Terezii k prohlédnutí.

„Dobré zprávy?“

Bartenstein se pohnul první. Vstal, postoupil ke  stolu a  vzal listiny do ruky. Druhou rukou bral jednu listinu po druhé, ukazoval je a poté pokládal na stůl.

„Veličenstvo... již máme listy od krále pruského, polského, nizozemského a několika dalších. Litují odchodu vašeho otce a slibují podporu vaší vládě. I papež se ozval s přáním a podporou.“

„Jsou to tedy dobré zprávy...“ vydechla ulehčeně Marie Terezie.

„V politice nejsou dobré a špatné zprávy, jsou pouze důležité a nedůležité... ale chcete-li, toto jsou dobré zprávy...“ parafrázoval Bartenstein její slova.

Zaváhala, jako by nechtěla slyšet nic o zprávách špatných.

„A další? Důležité? Co Francouzi?“

Bartenstein pokynul Sinzendorfovi. Ten se zavrtěl v křesle, až zapraštělo pod jeho neforemným masitým tělem.

„Ah, to je právě trochu potíž. Ludvík XV. Pouze prostřednictvím ministra kardinála Fleuryho vyjádřil soustrast nad skonem vašeho otce... ústně, našemu vyslanci knížeti Lichtensteinovi.“

Marie Terezie pokrčila rameny.

„A co na tom?“

Sinzendorf na ni vypoulil své žabí oči.


26

„To je přece jasné. Přemýšlejí, jak se zachovat... jestli podpořit ženu na trůně, anebo...“

„Jak jste na to přišel?“

Sinzendorf se povýšeně usmál.

„Nepíší královský list, poněvadž prý nemohou dohledat v archivech, jaký titul přináleží královně české a uherské...“

Marie Terezie zalapala po dechu, ale hrabě pokračoval.

„A pak je tu ještě bavorský kurfiřt. Rád by byl na vašem místě, anebo alespoň králem českým! O jeho snažení nám dnes pověděl Bartenstein.“

To ji příliš nepřekvapilo, poněvadž všichni dobře věděli o úrovni morálních a duchovních kvalit Karla Alberta.

„Ale! Kurfiřt by rád kousek z dědictví rakouského?“

Sinzendorf neměl smysl pro žertování a posupně odfrkl.

„To není právě k  smíchu, Veličenstvo. Chce zkoumat, zda Vaše Veličenstvo má vůbec na dědictví nárok.“

Marie Terezie zůstala jako solný sloup. Nezmohla se na jedinou větu, tak ji opovážlivost tvrzení zasáhla. Starhemberg, vida její stav, přispěchal na pomoc.

„Vše se zdá nasvědčovat tomu, že nehrozí žádné nebezpeč í.“

Marie Terezie se rychle vzpamatovala.

„To mi nestačí. Rychle povězte, co kurfiřt tvrdí.“

Sinzendorf pohlédl na hodiny a povstal.

„Když dovolíte, Veličenstvo, s  tím vás seznámí Bartenstein. My ostatní musíme nyní na inspekci vídeňské posádky. Schůzkou nás pověřil ještě váš pan otec a my to ctíme. Očekávají nás k obědu.“

Musela se usmát té naivní dychtivosti. Bohatý Sinzendorf miloval dobré jídlo, zejména na cizí útraty. Že to bylo často, o tom svědčila jeho úctyhodně rozměrná tělesná schránka.

„Neměla bych také...“

Alois Harrach poprvé zasáhl do rozpravy.


27

„Veličenstvo, to není právě vhodné pro mladou ženu.“

Jeho bratr Jan Josef přitakal.

„Ostatně, Bartenstein vás, pokud dovolíte, seznámí se záležitostí daleko důležitější. My ostatní ona fakta máme v patrnosti již od časného rána.“

Pochopila skrytou výtku. Přikývla.

„Dobrá. Pánové...“

Všichni sedící vstali. Poklonili se jako jeden muž své vladařce. Necítila se právě dobře.

Starhemberg se na odchodu ještě otočil, jako by si na cosi důležitého vzpomněl.

„Veličenstvo... ještě...“

„Ano?“

„Je třeba, abyste podepsala rozkazy pro velitele posádek ve Slezsku. Když dovolíte, připravíme je na odpoledne.“

Přikývla. Pak si vzpomněla na situaci ve Slezsku.

„Co Friedrich podniká?“

Jeden z Harrachů, snad Jan Josef, ještě se v nich zcela nevyznala, vstal.

„Ve  Slezsku je klid, pruský král zatím jen tiše manévruje se svými vojáky.“

Pak se uklonili ještě jednou a tiše odešli. Váhala, měla pocit, že by je měla zadržet, neměli by přece bez svolení... Ale než se rozhodla, byli pryč. Bartenstein přistoupil ke stolu s vínem, nalil si plný pohár a jedním dlouhým douškem jej vypil. Marie Terezie vycítila, že hlavní věc teprve přijde. Baron se vyhýbal jejímu pohledu.

„Věci se mají jinak, než říkali, barone, viďte?“

„Veličenstvo,“ nadechl se Bartenstein, „věc se má tak, že oni nechápou vážnost situace.“

Udiveně na něj pohlédla.

„Co mi tajíte?“


28

„Nechci vám zastírat nic, co by mohlo být důležité. Jedna chyba, a můžete přijít o vše.“

Už zase. Nejdřív Taroucca, nyní Bartenstein. Zjevně chtějí, aby přišla o rozum už nyní. Cítila, jak se jí vytrácí krev z obličeje. Baron pokračoval.

„Máte protivníky nejen ve francouzském králi, v králi pruském, bavorském kurfiřtovi, ale také mezi domácí šlechtou, pochybují, jestli vůbec dokážete vést tak velkou říši... a  zat í m...“

„A zatím jsem je nepřesvědčila?“ dodala rychle.

Baron přikývl.

„Odpusťte, Veličenstvo, že říkám takové věci, ale situace není taková, že bych mohl něco...“

„Pokračujte. Nemusíte mne tolik šetřit, barone.“

Usedla do pohodlného křesla a sepjala ruce.

„Mám u všech dvorů schopné přátele, Veličenstvo, a tak jsem dobře informován o všem, co se děje, anebo dokonce má dít.“

„Má pozice je tedy špatná?“

Bartenstein si povzdechl.

„Tak špatná, jak je jen možné. Jak jsem řekl, mnohým se nezdá, že by na trůn měla usednout žena.“

„To jste už říkal, dál!“

„Stojí proti vám takřka celá Evropa. Bavorský kurfiřt tvrdí, že má nárok nejen na České království, ale i na část Rakouska.“

„Vš e c h no? “

„Nikoliv. Pokud se Vaše Veličenstvo bude chtít postavit všem protivníkům, znamená to válku.“

„Ano, tomu rozumím. A dál?“

„Válka stojí peníze, mnoho peněz, a ty...“ Bartenstein se zarazil.

„A ty?“ napověděla Marie Terezie.

„A ty mi nemáme, Veličenstvo. Dále to chce vojsko.“

„Vojsko ale máme?“ zeptala se opatrně Marie Terezie.

Bartenstein se ušklíbl.


29

„Ano, špatně vycvičené, se zastaralými zbraněmi a špatnými veliteli.“

„Jak to? Kdo to připustil?“ vzkypěla Marie Terezie.

„Váš otec, Veličenstvo. Měl dojem, že si získal spojence všude a výdaje za udržování vojska jsou zbytečné.“

„Jak to?“

„Zdálo se, že všichni přistoupili na jeho plán.“

„Plán na mé nástupnictví?“

„ A no.“

„Báli se ho?“

„Obáva l i.“

„To je totéž.“

„Není. Bázeň a obava se liší.“ Marie Terezie chvíli slova převalovala v hlavě.

„A já jsem jen slabá žena.“

Bartenstein pokývl hlavou.

„Ano, to si myslí.“

„Tedy konec? Myslíte, že bych se měla vzdát?“

Baron zvedl ruce k protestu.

„Veličenstvo, takto otázka nestojí. Nikdy nevíte, kdo vyhraje, když se zkříží meče. Máte na vybranou.“

Baron se odmlčel.

„Jen do toho,“ pobídla ho arcivévodkyně.

„Buď se postavíte nepřátelům, dáte dohromady vojsko a dáte dohromady peníze. Pak můžete vyhrát, i  prohrát. Bůh války Mars někdy přeje těm, jindy druhým.“

„Anebo?“

„Můžete vyjednávat, získávat čas a spojence. A hromadit peníze.“ Počítal varianty na prstech.

„Ještě další možnost?“

„Jistě. Můžete oslovit nepřátele, nebo počkat, až to učiní oni. A pak přistoupit na jejich podmínky, získat co nejvíc a vzdát se práva na vládnutí.“


30

Marie Terezie hrdě vztyčila hlavu. Baron pokračoval.

„Znamenalo by to přijít o velkou část toho, co váš otec dával dohromady. Zachovala byste si život, část bohatství a mohla žít tak, jak jste zvyklá.“

Marie Terezie pokývla hlavou.

„Díky, barone, hovořil jste se mnou otevřeně. Vážím si toho. Co byste zvolil vy na mém místě?“

Baron se podíval s výrazem štvance.

„Veličenstvo...“

„Dobrá, co navrhujete? Jste přece můj rádce?“

„Zjistit jejich úmysly, získat čas. Čas na činy, i na přemýšlení.“

To se jí zamlouvalo. Dávalo jí to naději na důstojnost.

„Proč nejsem muž!“

Pohlédla na křesla, která patřila rádcům, kteří tak urychleně odešli.

„Oni věděli, co mi budete říkat?“

Bartenstein se usmál.

„Proto tak rychle odešli?“

„Veličenstvo, nechtěli vidět svou panovnici v nesnázích.“

„A vás v tom nechali... A vy jste přijal?“

„Oni by se neodvážili vám to říci. Nyní musíte vědět vše. Jen tak se můžete rozhodnout...“

„Správně?“

„Moudře,“ opravil ji baron. „Dovolíte, Veličenstvo, abych se zmínil o něčem nesmírně důležitém?“

„Něco, co jsme ještě neprobrali, Bartensteine?“

Baron se opatrně rozhlédl kolem sebe.

„Veličenstvo, nechtěl jsem o tom hovořit, dokud...“

Marie Terezie pochopila.

„Chcete opět složit svůj úřad, barone? Už jsem vám řekla, že spolu přece nebudeme řešit staré křivdy...“

Bartenstein zrudl v obličeji a zavrtěl hlavou.


31

„Něco jiného, Veličenstvo. Můj úřad mi velí, abych byl informovaný také o záležitostech svrchovaně tajných...“

Pochopila.

„Vy se obáváte mluvit před...?“ Ukázala rukou na místa, kde ještě před okamžikem seděli členové její tajné rady.

„Vypadá to tak, Veličenstvo?“ Baron se zatvářil nevyzpytatelně. Marie Terezie popuzeně mávla rukou.

„Vždyť jsou to vaši nejbližší spolupracovníci. Přesto?“

Baron pokrčil rameny.

„Nechte té diplomacie, barone, je tu někdo, komu nevěříte?“

Bartenstein zaváhal.

„Ven s tím!“

„Nedávno jsme dostali do rukou obsah brašny jednoho kurýra pruského krále.“

„Jak?“

Bartenstein zaváhal. „To není důležité.“

„Je, není, chci to vědět.“

„Dobrá, Veličenstvo, vlákali jsme ho do pasti. Nenechal se zajmout a...“

„Zabili jste ho?“

Baron se zatvářil pohoršeně.

„Zajisté nikoliv, Veličenstvo!“

„Tak tedy...“

„Snažil se ujet našim vojákům a na zmrzlé cestě jeho kůň klopýtl. Jezdec se zranil. Nemohl uniknout a teď... je naším hostem.“

„Pruský král to může vzít jako záminku...“

„Kurýra nic navenek nespojuje s pruským králem. Nemůže.“

„Co jste u něj našli?“

„Množství opisů důležitých listin...“

„A nějaké vodítko k písaři?“

Baron pokrčil rameny.

„To nikol iv.“

„Tedy žádná stopa?“


32

Baron ztišil hlas.

„Jedna přece... list podepsaný a s pravou pečetí.“

Marie Terezie zpozorněla.

„Čí?“

„Hraběte Starhemberga.“

„Cože?“

Baron se mlčky uklonil.

Marie Terezie chvíli přemýšlela.

„Jistě by nepřidal dokument se svou pečetí, nehazardoval by s něčím takovým.“

Bartenstein se uklonil.

„Přesně tak, Veličenstvo, vaše úvahy jdou stejným směrem, když dovolíte... Navíc, pokud vím, hrabě neměl přístup ke všem dokumentům, které jsme v brašně nalezli.“

„A kdo jiný?“

„Veličenstvo, nerad říkám obvinění bez důkazů.“

„Barone, hrajeme o naši zemi a naše životy. Kdo?“

Bartenstein chvíli váhal.

„Hrabě Harrach. Jan Josef Harrach.“

„Cože? Tomu nevěřím.“

„Proč? Vše se tomu zdá nasvědčovat.“

Marie Terezie se musela usmát, ačkoliv celá záležitost rozhodně k smíchu nebyla.

„Je omezený. Ne hloupý, ale omezený na to, aby byl vyzvědačem.“

„Zdání může klamat...“

„Jistě, ale ne v jeho případě. Ať vaši lidé zapátrají. A navíc, nemohl by se přece tak přetvařovat...“

Bartenstein se smutně a  významně usmál. Uvědomila si svou nezkušenost tváří v  tvář lidské zákeřnosti a  podlosti v  disciplíně zvané politika.

„Víte o tom víc než já. Dobrá, pátrejte. A já bude přemýšlet.“

Bartenstein se uklonil.

„Vynasnažíme se, Veličenstvo.“


33

Marie Terezie se hotovila k  odchodu. Baron učinil pohyb, jako by ji chtěl zdržet. Udiveně na něj pohlédla.

„Ještě něco?“

Bartenstein jako by zalitoval, že ji nenechal odejít.

„Ano. Počátek obtíží, které se vám nevyhnou, pokud budete chtít bojovat.“

Zhluboka se nadechla.

„Tak ven s tím!“

„Vaše Veličenstvo možná zná jméno hraběte Perusy...“

Pátrala v paměti, avšak nenalézala odpověď. Napověděl jí.

„Je to vyslanec kurfiřta bavorského, Karla Alberta.“

„A co žádá?“

Baron se usmál.

„Je to nesmysl, avšak musíme tomu věnovat pozornost.“

„Pokračujte!“

„Kurfiřt jeho ústy napadl listinu, na jejímž základu se máte stát panovnicí.“

Zůstala s otevřenými ústy.

„Ale můj otec přece nade vší pochybnost...“

„Jistě, jistě...“

„A všichni vládcové souhlasili...“

„Jistě, v tom je ten háček. V té době byl nesouhlas precedentní... byl by to casus belli...“

Začínala chápat.

„Nedávejte mi tu hořkou medicínu po kapkách, barone. Otce se báli, ale slabá žena na trůnu jim strach nenahání. Tak je to? Zkoušejí, jak daleko je necháme zajít?“

Baron váhavě přisvědčil. Marie Terezie se usmála, ale z úsměvu bylo cítit skrytou zlobu.

„Tak je to.“

„Vaše Veličenstvo tedy nechá své služebníky, aby věc dojednali? Já, i ostatní věc vyřídíme k vaší spokojenosti.“

Rázně potřásla hlavou.


34

„Budu u toho.“

„ A le...“

„Myslím, že se mne to týká víc, nežli myslíte, barone! A teď mi povězte, co zamýšlejí! Proč už kurfiřt dávno nepřitáhl v čele vojska?“

„Není tak hloupý, aby šel na věc přímo. Nikoliv. Napadl testament vašeho předka, Ferdinanda I., sepsaný léta Páně 1543 a potvrzený o  čtyři léta později... Tvrdí, že váš otec odkázal něco, s čím neměl právo nakládat. Není to mazané?“

„ A le...“

„Váš prapředek zanechal závěť, v níž stanovil: „pokud některý z  vládců domu Habsburského zemře, aniž by zanechal manželských potomků, přejdou práva dědictví na potomky arcivévodkyně Anny, Ferdinandovy dcery...“

Marie Terezie pokývala hlavou.

„Ano, vím o tom. Ale... já jsem přece...“

„Ještě strpení, Veličenstvo. Tak zní listina, uložená v  našem archivu. Avšak originál je prý chován v  Mnichově. V  něm prý stojí bezmála totéž, s tím rozdílem, že slovo manželských je nahrazeno slovem mužských.“

Marie Terezie cítila, jak bledne.

„Je to opravdu originál?“

Baron zavrtěl hlavou.

„To říká Karel Albert a  jeho ministři. Podle všeho je původní list právě tady ve Vídni.“

„Není to jisté?“

Bartenstein pokrčil rameny.

„Je, není... důležité je, co je pro všechny k  uvěření. Pokud se Karlovi Albertovi podaří vzbudit v dalších hlavách států pochybnosti, nastanou potíže. Nemalé.“

„Ano?“

„Ano. Není dobré, když se takové otázky otevírají. Nejlépe je nechat dohody plynout a neupozorňovat na ně. Vycházet ze zvyku.“


35

Marie Terezie okamžik přemýšlela.

„A jaký je váš názor, barone?“

Zamrkal. Nečekal patrně takovou otázku. Málokterý politik má v oblibě hovořit sám za sebe a prozrazovat, co ani sám dobře neví. Nedíval se jí přímo do očí a byl k ní značně neuctivě otočený levým bokem.

„Je třeba důkladně prozkoumat všechny okolnosti...“

Zarazila ho zvednutou rukou.

„Teď mluvíte jako politik. Povězte své mínění jako... přítel?“

Baron zrudl. Jistě se v  něm opět probudilo špatné svědomí z dřívějších časů. Nyní se k ní otočil čelem a pohlédl jí do očí.

„Veličenstvo, promluvím tedy jako přítel... doufám, podle mého nejlepšího vědomí je pravda na naší straně. A odpoledne se o tom pokusíme přesvědčit i hraběte Perusu. Dovolili jsme si mu slíbit přijetí okolo čtvrté hodiny odpolední. Sejdeme se v Sinzedorfově paláci.“

„Proč ne zde?“

„V císařském paláci? Vypadalo by to, že přikládáme téhle záležitosti příliš velkou váhu. Ministerský palác postačí. Vaše Veličenstvo chce tedy být u toho?“

Znejistěla, netušila, zda se to sluší a patří.

„Ráda bych, barone, nicméně...“

Bartenstein nebyl hloupý a pochopil.

„Panovník, který se stará i  o  detaily důležitých záležitostí, budí úctu, Veličenstvo.“

„A ta listina, ten testament...“

„Úředníci jej do té doby přinesou.“

„Můj osud tedy závisí na kousku staré listiny?“

Baron na ni vážně pohlédl. Jako by ji viděl poprvé. Mladou třiadvacetiletou ženu, trochu vyplašenou nenadálými událostmi.

„Osud lidský často závisí na věcech mnohem subtilnějších, na tenkém vlásku, Veličenstvo.“


36

Všiml si jejího trochu bezradného výrazu. Usmál se téměř otcovsky. Vlastně by jejím otcem ve čtyřiačtyřiceti ani být nestihl, připadal si však v tom okamžiku o mnoho starší.

„Budeme za vámi stát, ať se stane cokoliv, Veličenstvo. Máte mé slovo.“

„Co dál? Co bude dál?“

Otázka z  ní vylétla slabým nesmělým hlasem, který nebývá běžný ani u arcivévodkyň, ani u panovnic. Uklonil se.

„Boj, anebo prohra.“

Podala mu ruku k políbení a propustila ho. Pak sklesla do nejbližšího křesla. Rada ji jako obvykle nesmírně vyčerpala. Jak má rozhodovat o tom, čemu ani trochu nerozumí? Rozhodovat o zemích, lidských životech, osudech všech a všeho?

Ale vzdát se? Na to je dost času. Velké sloupkové hodiny odbily svým hlubokým hlasem poledne. Trhla sebou, netušila, že je již tak pozdě. Povzdechla si. A pak se usmála, poněvadž náhle pocítila velký hlad. Co by se muselo stát, aby pohrdla dobrým jídlem a pitím? Zazvonila na komorníka. Při obědě, který nechala podávat jen v menší společnosti, se sešla i  se svou  matkou, Alžbětou Kristýnou, která na ní pochopitelně vyzvídala. František, který seděl po  Mariině levici, měl velkou práci Mariinu matku uspokojit. Byla nesmírně zvědavá. Na všechny a  na všechno, osud stárnoucích žen bez zájmů a bez manžela. Marii rozčilovalo, když se na ni František vždy po skončení proslovu podíval, jako by čekal, až ona jeho řeč odsouhlasí. Pod stolem ho silně štípla do paže, až vyjekl.

Náhle měla pocit, že se jí cosi pohnulo v  břiše. Jako motýlí křídla na paži. Podvědomě si na ono místo přiložila pravou ruku. František se bleskurychle podíval jejím směrem. Stejně tak hraběnka Fuchsová.


37

„Není vám dobře?“

Mdle se na něj usmála, poněvadž ji náhle zaplavila únava.

„Nikoliv, jen jsem měla pocit...“

„Měla byste si jít odpočinout.“

Vzchopila se.

„Odpočinout? Vždyť jsem před nedávnem vstávala!“

Starostlivě se na ni dívali. Usmála se, měla pocit, že je vše opět v pořádku. Uchopila příbor a pustila se s chutí do jídla.

„Promiňte, nechtěla jsem vás vystrašit. Všechno je v pořádku. Nerada bych o to maličké přišla.“

Mariina matka měla patrně svůj dobrý den, její stesky a úzkosti zjevně polevily, a tak ve své obvyklé prostořekosti dodala:

„A třeba to bude syn!“

František si s Marii Terezií vyměnil krátký pohled. Ona zčervenala a první uhnula očima.

A pak sloužící přinesli moučníky a tokajské na dobré zažívání. Neodolala a po obědě se odebrala do svých komnat. A zde sklesla do křesla. Měla pocit, že se neudrží na nohou. Ona! Ona, která vždy ve  společnosti měla pověst neunavitelné a  nezlomné! Není to jen tím maličkým, které nosí pod srdcem. Je to zejména tím přívalem událostí, povinností, starostí a rozhodování. Nikdy to ještě nezažila, netušila, že úřad panovníka něco takového přináší, otec se jí s tím nikdy nesvěřil. Vlastně si ho vybavovala jako velkého milovníka života, zábav, dobré společnosti a velkých hostin. Netušila, jak k tomu všemu ještě stihl panovat! Měla o čem přemýšlet. Jak ráda by se bavila. Je přece mladá, má na to právo. Panování a starosti přísluší starým. Jak se má rozhodnout? Měla v  hlavě nepořádek, zmatek. Tušila, že co činí, není správné, neměla nicméně zdání, jak vše řešit a vyřešit.


38

Odpoledne se rozpačitě vleklo. Sloužící netušili, co mají dělat. Staré pořádky neplatily, nové nebyly.

Marie Terezie přemýšlela. Neměla tušení, kde začít. Při jejím vzdělávání na takový případ zapomněli. Do těchto dnů se vlastně jen bavila. Jak probíhal císařův den? Ráno mše, pak kamsi odcházel, nejspíš do císařské rady, jednou, kdysi dávno tam s ním vlastně byla. Odpoledne míval audience a snad také porady. Vtom si vzpomněla na někoho, kdo jí určitě poradí. Nechala si zavolat Tarouccu.

Nemohli jej dlouho najít a  tak nechala vzburcovat celý palác. Nakonec komorník našel hraběte v knihovně a přivedl ho. Zvláštní, jak pouhá přítomnost některých lidí vdechne sílu ostatním. Když ho viděla, ačkoliv byl malý, obtloustlý, v zastaralém odění, měla náhle dojem, že se jí nemůže stát nic špatného.

„Vaše Veličenstvo mne ráčilo povolat,“ uklonil se hluboce Taroucca.

Přikývla. Náhle nevěděla, jak začít. Neměla by asi takto prozrazovat nevědomost...

„Když ještě panoval můj otec, jaký byl denní pořádek?“

Čekala uhlazený posměch, avšak byla překvapena. Tarouccova tvář se rozpraskla ve spokojeném úsměvu.

„Doufal jsem, že se mne Vaše Veličenstvo otáže. Popravdě se císař Karel po celý den nezastavil. A večer... také nikoliv, ach, jak ten si uměl užívat!“

Pohlédl na svou panovnici a v jejím obličeji viděl očekávání.

„Na to se mne však netážete... jistě, každý den měl svůj pořádek. Císař, váš pan otec, pravidelně vstával, snídal, modlil se, udílel audience a  pořádal porady. Mnoho volného času mu nezbý va lo.“

„Ale jaký je to život?“

Hrabě se na ni vážně zahleděl. Jeho výraz byl pohrdavý.

„Pokud uvažujete takto, bude lépe svou zemi předat nepřátelům na zlatém podnose. Zbyde vám Toskánsko a tam můžete v klidu žít svůj opravdový život a vstávat v jedenáct hodin.“


39

Hrdě vztyčila hlavu a  přísně se na něj podívala. Maličko se uklonil, ale ani trochu neuhnul očima.

„Víte, Veličenstvo, že vás od vašich nejmladších let mám v oblibě a ctím. A právě proto, nikoliv z opovážlivosti vám říkám takové věci.“

„Ale taková nesvoboda, povinnosti... ta představa...“

„Veličenstvo, věřte starému muži: bezmála všechny věci jsou daleko horší v představách nežli ve skutečnosti.“

„Díky, hrabě. Musí to být těžké i pro vás.“

„Vaše Veličenstvo jistě omlouvá, že jste v požehnaném stavu. Pak je mnoho věcí daleko víc ospravedlněných.“

Uklonil se a  odešel. Marie Terezie usedla do křesla. A  stejně jako u oběda, náhle pocítila odkudsi z hlubin svého těla pohyb. Dítě! Rukou v  obavách zašátrala v  místech, kde se ozýval ten mladý život.

Už tři děti jí byly Bohem darovány, chtěla by jich ještě mnoho, vždycky měla slabost pro děti. Jistě, má to dvě strany mince. V dětech jsme silní, i zranitelní. Raději, nejraději, bychom jim umetali cesty a chránili je vlastním tělem před nebezpečím a ústrky světa. Kdyby to tak bylo možné! Když na jaře odcházela ze světa její nejstarší dcera Marie Alžběta, nemohla dělat nic ani ona, ani dvorní lékař. Tři roky jí byly dopřány, jen tři roky. Jak ji milovala!

A v očích Marie Terezie se objevily slzy. A tu jako by se opět připomnělo dosud neznámé dítě, které nosila. Jako by tušilo, že tím svou matku dokonale uchlácholí, jako ona zanedlouho pouhým pohlazením uchlácholí jeho. Snad další dvě, Marie Anna a Marie Karolína budou mít šťastnější osud.

A jako by jí osud četl myšlenky, vešel do komnaty František. Ihned viděla, že nenese dobré zprávy.

„Co se přihodilo?“

Udiveně pozvedl obočí.

„Mluvil jsem s lékařem, nezdá se mu, jak Marie Karolína kašle. Také ji trochu trápí horečka.“


40

„Nebyla příliš venku?“

„Nikoliv, aja ji vždy dobře hlídá. Do kočárku dostává teplé oblečení. Ne. Má slabé plíce od narození, však víte.“

„Vím,“ přikývla smutně. Pomalu vstávala, jako každá matka, v denní, či noční hodině, pokud ji dítě potřebuje.

Komnaty jejich dětí byly nedaleko, šli vedle sebe, bok po boku chodbou. Tady cítila jeho podporu a  starostlivost. Tady věděla, že není na vše sama. Musí ho ještě alespoň trochu dostat do státních povinností. Ale, nakonec, to musí ona také.

Uchopil ji za ruku a ona tu jeho vděčně stiskla. Objali se a políbili. Rychle a hladově. Neměli teď na sebe žádný čas a od jejího těhotenství ani možnost. Ale touha, zejména jeho, zůstávala a svírala dech, i mysl.

Zaslechli zvuk otevíraných dveří a  téměř násilím se od sebe odtrhli. Ze dveří na konci chodby vyhlédl muž, a  když je uviděl, uctivě se uklonil. Komorník je vyhlížel, což nebylo dobré. Zrychlili své kroky a stanuli na prahu komnaty. Kromě komorníka a aji byl v místnosti ještě jeden člověk. Stál u dětské postýlky a otočil se na ně. Byl to jejich lékař, dobromyslný starší muž učeného vzezření. S obavami pohlédla do jeho tváře. Znala ho mnoho let, poznala dobře, co má na srdci i na mysli. Trochu se jí ulevilo, poněvadž měla dojem, že jeho obličej skýtá naději.

Ona i  František přistoupili k  dětské postýlce. Holčička byla drobná, spala a  těžce oddychovala. Chvilkami se prudce obracela, jako by se jí zdál zlý sen. Její sestřička Marie Anna stála opodál, měla v ruce svou oblíbenou hračku, velkou dřevěnou panenku oblečenou v přepychových šatech jako ochranný talisman a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist