načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Marellion – Zbyněk Holub; Jan Galeta; Hanina Veselá; Radovan Kolbaba

Marellion

Elektronická kniha: Marellion
Autor: Zbyněk Holub; Jan Galeta; Hanina Veselá; Radovan Kolbaba

Město, v jehož zdech se skrývají netušené poklady, nebo jedno z největších pohřebišť na světě? Obojím je Marellion. Jeho sláva dávno vyhasla, skvostné stavby pohltil les a ulicemi se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 292
Rozměr: 17 cm
Úprava: 9 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-6109-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Město, v jehož zdech se skrývají netušené poklady, nebo jedno z největších pohřebišť na světě? Obojím je Marellion. Jeho sláva dávno vyhasla, skvostné stavby pohltil les a ulicemi se plouží oživlé mrtvoly původních obyvatel. Ve čtyřech samostatných příbězích se dobrodruzi pustí do odhalování jeho tajů. Ať už je tam zavede náhoda, zisk, nebo osud, rozhodně to nebudou mít lehké. Marellion nevydá žádné ze svých tajemství lacino! Soubor čtyř samostatných příběhů různých autorů, které se odehrávají v tajemném městě mrtvých - Marellionu.

Popis nakladatele


Město, v jehož zdech se skrývají netušené poklady, nebo jedno z největších pohřebišť na světě? Obojím je Marellion . Jeho sláva dávno vyhasla, skvostné stavby pohltil les a ulicemi se plouží oživlé mrtvoly původních obyvatel.

Ve čtyřech samostatných příbězích ze světa Asterionu se dobrodruzi pustí do odhalování jeho tajů. Ať už je tam zavede náhoda, zisk, nebo osud, rozhodně to nebudou mít lehké. Marellion nevydá žádné ze svých tajemství lacino!

Marellion je sbírka plná skvělých povídek, která vás mile překvapí svou různorodostí a dobrým zpracováním. I když jste Asterionem nepolíbení, tak se podle mého názoru budete dostatečně orientovat a společnou výpravu si s hrdiny užijete. Kniha je navíc v příjemné pevné vazbě s nádhernou obálkou od Tomáše Kučerovského. Ať už jste fanoušky Asterionu nebo žánru fantasy, určitě neuděláte chybu, když Marellion podrobíte svému čtenářskému očku. (z Recenze na serveru

Zařazeno v kategoriích
Zbyněk Holub; Jan Galeta; Hanina Veselá; Radovan Kolbaba - další tituly autora:
Asterion - Město přízraků Asterion
PEVNOST ZOUFALSTVÍ PEVNOST ZOUFALSTVÍ
Kniha bolesti Kniha bolesti
 (e-book)
Magnólie a démon Magnólie a démon
 (e-book)
Pevnost zoufalství Pevnost zoufalství
 (e-book)
Hry s příběhem: Ocel a krev Hry s příběhem: Ocel a krev
 (e-book)
Krumpáč a motyky: Hrobnické historky Krumpáč a motyky: Hrobnické historky
 (e-book)
Šíp v zádech Šíp v zádech
 (e-book)
Čajový drak a kočičí démon Čajový drak a kočičí démon
Marellion -- Čtyři příběhy z Asterionu Marellion
 (e-book)
Drak bere vše Drak bere vše
 (e-book)
Slza pro dračího pána Slza pro dračího pána
 (e-book)
Krumpáč a motyky: Smrťáček Krumpáč a motyky: Smrťáček
 (e-book)
Vločka v plamenech Vločka v plamenech
 (e-book)
Kaat Kaat
Krev teče vždycky červená Krev teče vždycky červená
 (e-book)
Krev teče vždycky červená Krev teče vždycky červená
Prostor v architektuře a brněnská škola dějin umění Prostor v architektuře a brněnská škola dějin umění
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Marellion

Jan Č. Galeta

Radovan Kolbaba

Hanina Veselá

Zbyněk Kučera Holub


Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2015

www.mytago.cz

ISBN 978-80-87761-09-0


Obsah

Stíny Tarosu .......................................................................5

Město s černou duší .........................................................93

Studená krev ..................................................................161

Volání Marellionu ..........................................................225



5

Stíny Tarosu

Jan Č. Galeta

Nešlo si nevšimnout, jak se les změnil. Zatímco vzadu tryl‑

kovali ptáci, bzučel hmyz a  šumělo listí, před námi stály stromy

docela tiše, zahaleny do mlženého oparu. Nějak se vytratila i svěže

sytá zeleň a nahradilo ji pobledlé šero. Listy visely sklesle a jaksi

nemocně, což podtrhovala jejich šedozelená barva. Věkovité stro‑

my byly zkroucené a zahlcené cizopasným břečťanem.

„A  sme tu,“ pronesl zdánlivě zbytečně Čeněk Krabice. Velitel

malé družinky žoldáků, kterou jsem si najal jako průvodce, si

zjevně potřeboval dodat odvahu zbytečnými řečmi.

„Tak,“ přikývl jsem a podíval se mu zpříma do očí, ztracených

pod huňatým černým obočím. Přetékaly strachem.

Pravda, ani já se necítil úplně jistě, ale v mém věku má člověk

více zkušeností a méně obav.

„Vyrazíme?“ optal jsem se. Čeněk i  jeho kumpáni se ošili. Ne‑

chtělo se jim.

„Měli bysme se tu utábořit a  vyrazit až ráno,“ poznamenala

Milica. Ta jediná z celé bandy měla trochu rozumu, jenže teď ho

nepoužívala. Bylo sotva po poledni, nemělo smysl se zastavovat.

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Půjdeme,“ rozhodl jsem a  vy‑

kročil. Mé sandály se zabořily do tlejícího listí, kterým jen tu a tam

prorůstala kapradina. Do nosu mě uhodila vyšší vlhkost. Ušel jsem

pár kroků a ohlédl se.


6

„Jestli se mnou nejdete, naše dohoda padá a vaše odměna zůsta‑

ne v mém váčku.“ Možná jsem trochu riskoval. Byli čtyři, mohli se

na mě vrhnout. Jenže oni neměli nahnáno jen z lesa. Báli se i mě.

S  hlasitým povzdechem se jako první dal do pohybu Stojan.

Ostatní ho šouravě následovali. Jistě, jako průvodci teď byli zby‑

teční. Nikdy nenavštívili místa, do kterých jsme měli namířeno.

Jenže já potřeboval někoho, kdo by nesl zásoby, lovil, rozdělával

oheň i za vlhka nebo deště, zaopatřoval tábor a tak podobně. Jsem

sice cestovatel, ale ne zálesák. Obvykle necestuji divočinou a  spá‑

vám v  hostincích – jenže tady poslední hospodu zavřeli před ně‑

kolika tisíci lety...

Šli jsme asi dvě hodiny. Nepřirozené ticho, které svíralo okolní

hvozd, nutilo mé společníky k neustálému hovoru. Vedli však jen

banální řeči, kterými se snažili zahnat strach.

Ve chvíli, kdy z mlhy okolo nás povstalo několik desítek kostliv‑

ců, jim slova byla k ničemu.

Brodili jsme se mokrým listím, které šustilo pod podrážkami.

Přes mlhu nebylo vidět nijak daleko a Stojan s Věncem řešili, jestli

je lepší krátký meč, nebo tesák. Dalo by se říci, že tu debatu vyhrál

Věnec. Mlhou se totiž mihl oštěp a proklál Stojanovi břicho. Muž

se zhroutil do tlejícího listí, chrchlal, plival krev, naříkal.

Ostatní tasili zbraně – to jim musím přiznat ke cti. Já přikázal

Křemínkovi, aby se z  hole změnil v  šavli, což umžik okamžitě

provedl. Přelil svou hmotu přímo v mé ruce a z opory k chůzi se

transformoval v dlouhou a lehkou zbraň.

Z  cárů mlhy se začaly vyloupávat postavy. Nejdřív jen pár,

ale za prvními šly další a  další. Oživlé kostry. Olezlé mechem

a  břečťanem, špinavé, hnijící, plesnivějící. Přesto třímaly zrezi‑

vělé zbraně s  tupou jistotou a  jejich cíl byl zřejmý. Uniknout se

nedalo. Nevím jak, ale kostlivci nás obklíčili. Možná se někteří

vynořili ze země...


7

Věnec s Čeňkem se postavili zády k sobě, Milica zaujala pozici

u sténajícího a umírajícího Stojana a zbrkle vypouštěla šípy mezi

blížící se hrozbu.

„Miř na hlavy,“ křikl jsem na ni, neboť její střelba doposud ne‑

měla žádný účinek. Šípy sice tříštily nahnilé kosti, ale nemrtví se

sunuli blíž a blíž.

Můj klid jí musel dodat odvahu, protože další šíp roztříštil leb‑

ku umrlce se sekerou a on padl do listí coby hromádka kostí. Mladá

žena nadšeně zavýskla a našla další cíl. Strach z ní spadl, což se

nedalo říct o zbytku družiny.

Zavřel jsem oči a  nechal se vést silou bohyně. Jakási její drob‑

ná část do mne vstoupila a já se jí poddal. Cítil jsem povznesení, nádherné teplo a  nekonečnou jistotu. Mé tělo se rozzářilo zlata‑ vou aurou.

Nadechl jsem se a vyrazil. Najednou jako bych létal, krok jsem

měl lehký a dlouhý, mlha se přede mnou sama rozestupovala. Pr‑ vého nemrtvého jsem rozsekl v  půli i  s  jeho zrezlou čepelí. Dru‑ hému jsem rozpoltil lebku, třetího jsem se dotkl levačkou – vzplál

pod náporem zlatavé aury bohyně a rozsypal se.

Pomalým krokem jsem obcházel mezi kostlivci a  jednoho po

druhém ničil. Nebyli schopni mi čelit. Drtil jsem je jako hmyz.

Přesto jich bylo mnoho a  hrnuli se ze všech stran. Obcházel jsem

v kruhu naši původní pozici. Občas se mi v zorném poli mihl vy‑

střelený šíp.

Jedné kostře jsem podsekl nohy, a  zatímco se hroutila, ukročil

jsem stranou, abych se vyhnul bijáku dalšího nemrtvého. Poma‑

lým pohybem jsem zmatenému umrlci přiložil prsty na čelo – jeho neživot pohasl a já šel dál. Kostlivce mátla má svatá aura. Nedo‑

kázali na mne účinně uhodit, jejich výpady byly zmatené a jakoby mi dobrovolně odkrývali svá citlivá místa.

Nevím, jak dlouho boj trval, ale když bylo po všem, zhluboka

jsem vydechl a poklekl k modlitbě. Kosti mi křupaly pod nohama,

8

když jsem se vydal ke třem nehybným tělům. Věnec, Stojan i Čeněk

to měli za sebou. Tehdy jsem ještě za nikoho necítil zodpovědnost

a  jejich smrt se mě v  nejmenším nedotkla. Milica se schovávala

v koruně stromu. Seskočila dolů a vyšla mi vstříc.

„Co jste probohy zač?“ zeptala se, v očích šok.

„Jsem kněz. Jak jsem říkal. A  to se hodí, budeme je muset po‑

hřbít,“ odvětil jsem a usmál se. Křemínek se mi v ruce změnil ze

šavle v lopatu. Skřítek byl mým společníkem již dlouho, dobře znal

mé potřeby.

Milica klesla k mrtvým mužům.

„Mrzí mne tvá ztráta,“ řekl jsem, ačkoliv mě to nemrzelo.

Vždycky jsem byl studený čumák. Taky jsem kvůli tomu strávil

rok pokáním, abych odčinil smrt nevinných, kterou jsem způsobil.

„Díky,“ odpověděla a  začala mrtvým prohrabávat kapsy

a váčky.

Hleděl jsem na ni s  povytaženým obočím a  chvíli přemýšlel

o  lidské povaze. Inu, proč ne, řekl jsem si nakonec, jejich věci se

mohou hodit.

„Posbírej si šípy,“ poradil jsem jí a  začal kopat. Zasloužili si

aspoň pořádný pohřeb.

***

„Tak kterou? Támhleta dcerka obchodníka z  Minkoru vy‑

padá fakt exoticky.“

Marin se podíval směrem, který Pet naznačil kývnutím

brady. Byla exotická, to jo. Bronzová pleť, dlouhé černé vlasy,

plné rty. Marin se na ni poměrně zálibně koukal, až se na

chvíli setkali očima. Měla je černé jako noc. Prostopášné a vy‑

zývavé. Natolik, až ho to odradilo. Zavrtěl hlavou.

Pet si povzdychl. „Nebo nemusíme chodit tak daleko, po‑

kud tě exotika neláká. Je tu hromada místních, třeba támhle

Nejčka Blahoslavová.“

9

Ta měla opravdu hezkou tvář a byla menší, stejně jako Ma‑

rin. Taky ale byla pořádně kyprá. Ňadra jí málem přetékala

z výstřihu a utáhnout korzet muselo stát hodně sil.

„Není můj typ,“ zabručel Marin a napil se piva.

Pet, vysoký a kudrnatý, převrátil oči v sloup a pomyslel si

o svém příteli cosi nehezkého. „Hele,“ řekl, „byl to tvůj nápad.

Jestli chceš couvnout, tak v poho, ale příště platíš v hospodě,“

zahrozil. „Hej, tak co?!“ naléhal, když menší muž neodpověděl.

„Ticho, sleduj!“ pokáral ho Marin a  kývl na druhý konec

sálu. „Vidíš tu bohyni?“ zašeptal uchváceně.

„Ty vole! Ty si teda umíš vybrat. Fakt bohyně... Ale beru,

a abys věděl, tak si ani nemusíme házet mincí. Klidně tě ne‑

chám začít.“

„Co? Proč? Ty víš, kdo to je?“ nechápal Marin.

„Eriňanka. Už pár dnů tu se svým strýcem domlouvá ob‑

chody pro jejich rodinu.“

„A proč mě necháš začít?“ tápal pořád Marin, v kulaté tváři

měl vepsáno podezření, bál se, co to něj Pet zase šije.

„Protože, kamaráde, si za minutu zpátky, s  ocasem staže‑

ným mezi nohama.“

„Myslíš jako, že nemám šanci, jo?“ pochopil Marin konečně

a Pet mu to potvrdil přikývnutím.

Marin se chytl za bradu a upřel své velké oči na plavovlásku

na druhé straně sálu. Byla vyšší než on – ale to byla většina

žen, Marin moc výšky nepodědil. Tvář měla úzkou, se špi‑

čatou bradou a  lehce výraznějšími lícními kostmi, vlasy se jí

vlnily ve zlatavých prstýncích. Plné rty měla jaksi vzdorovitě

sevřené, levý koutek povytažený.

Že by se ušklíbala? podivil se Marin. Na tuhle vzdálenost

to nebylo poznat. No, rozhodně se nijak zvlášť nebaví, usoudil.

Její modročerné šaty byly na místní poměry nezvyklé. Taros

nešlo považovat za pupek světa, oděv místních dam by nejspíš

10

v  civilizovanějších krajích považovali za zoufale passé. Erin‑

ská móda byla zřejmě odvážnější a tak plavovláska přitahovala

pohled. Šaty měla bez rukávů, jen s ramínky a hlubokým vý‑

střihem, který pokračoval až na záda; pevným živůtkem, ale

rozhodně ne korzetem; a sukní – sice dlouhou, ale nikoliv až

k zemi, nabíranou, avšak jen malinko, a hlavně vepředu dole

se maličko rozevírající, jako obrácený květ tulipánu. V  oné

mezeře se daly při troše štěstí zahlédnout nohy v punčochách

a střevíce.

Pet mu něco říkal, ale Marin neposlouchal. Hnětlo ho, že

jej přítel tolik podceňuje. Jasně, tomu kudrnatému floutkovi

ženské samy padaly do náruče. Jenže tahle Eriňanka... ta se

zdála z jiného těsta.

„Máš recht, Péťo,“ plácl kamaráda po rameni. „Tady nemám

šanci. Běž rovnou ty, já si dám ještě pivo.

Pet překvapeně zamrkal, ale když se Marin vzdálil, aby si

z  nedalekého sudu natočil pivo do korbelu, pokrčil rameny

a vyrazil.

Marin se opřel o stěnu a usrkával zlatavý mok. Najednou

strnul. Co když ji ten vůl opravdu sbalí?! vylekal se.

Blondýna z Erinu – ani nevěděl její jméno – v něm totiž

něco zažehla.

Ne, ne, uklidňoval se v duchu a doufal, že se nezmýlil. Že

Petův šarm na ni opravdu nezabere.

Akorát mi pěkně připraví půdu. Jestli se holka nudí, a on

na ni zvesela vystartuje, jak má ve zvyku, stačí pak, abych se

choval trochu na úrovni.

Pet mezitím prokličkoval mezi tanečníky uprostřed sálu

a přiblížil se k Eriňance. Marinovi vyschlo v krku a rychle se

napil piva. Konverzace mezi plavovláskou a jeho přítelem byla

krátká. Žena celá ztuhla, zavrtěla hlavou a poodstoupila. Pet

se jí uklonil a zklamaně se vydal nazpátek k Marinovi.

11

***

No to snad není pravda, pomyslela si Danuta. Ples nudný,

lidi hloupí a bez rozhledu a teď si to sem šine i ten druhý. To

je snad zlý sen.

Přes sál s tančícími páry si razil cestu menší jen o něco star‑

ší, než ona, tak okolo třicítky. Oblečený do černých kalhot,

bílé košile a  zeleného dubletu, který měl rozepnutý. Obličej

měl kulatý, vlasy delší a  ne zrovna upravené. U  pasu se mu

houpal obyčejný lesnický tesák s rukojetí z paroží.

Proč tady všichni vypadají jako vandráci? pomyslela si

Danuta, ačkoliv odpověď znala. Taros byl hraniční město,

obklopené divokými hvozdy a planinami. Doma, v Erinu na

ostrovech, jí často vše připadalo přeumělkované a  falešné –

včetně lidí. Jenže tady v Tarosu to byl opačný extrém. Všichni

a všechno tu bylo prosté a hrubé.

I když, zamračila se, ten kudrnáč by se u nás neztratil. Co

asi předvede jeho kamarád?

Na menším muži bylo vidět, že se ze všech sil snaží tvářit

přirozeně a nenuceně a nejde mu to. Vzal si ze stolu prázdnou

číši, nalil si víno z karafy a upil. Přitom Danutu po očku sle‑

doval. Oddálil sklenici od úst, usmál se na ni a pak se díval do

sálu. Ve tváři se mu zračil vnitřní boj.

Při bozích, on snad ani nenajde odvahu mě oslovit!

Danuta nevěděla, jestli jí ho má být líto, nebo se má zasmát.

Nakonec se rozhodla pro to první, a zatímco on znovu upíjel –

už sklenici skoro vyprázdnil – přistoupila k němu.

„To vám to víno tolik chutná?“ zeptala se s  pečlivě nacvi‑

čeným úsměvem. Dokázala do hlasu dát tolik zájmu, až to

působilo opravdově.

Muž sebou cukl, jako by se polekal, vykulil oči a divže ne‑

vyprskl víno.

„Eee, vlastně ne, paní. Jen jsem měl žízeň,“ odpověděl tro‑ chu nejistým hlasem.

„Na to je lepší voda,“ poradila mu.

„Omlouvám se, ale úplně jste mě zaskočila. Málem jsem

vás polil, jak jsem se lekl. A  to by byla škoda, vaše šaty jsou

ozdobou dnešního večera... Vlastně, co to melu, vy jste tou ozdobou. Marin Šoltys, k  vašim službám,“ uklonil se a  Da‑ nuta teď opravdu byla na rozpacích. Lichotka byla laciná, ale

když říkal, že jí je k službám, myslel to vážně.

„Danuta Butrymová,“ udělala drobné pukrle a všimla si při‑

tom, že nevyužil šance, aby jí nakoukl hlouběji do výstřihu.

„Takže mé šaty na vás zapůsobily? Doufám, že jsem tu s nimi

nevyvolala moc velký poprask,“ navázala na jeho slova, sama

zvědavá, kam je to plácání dovede.

„No to si pište, že způsobila. Nevím, jestli jste si všimla, ale místní ženské se rozdělily na dvě skupiny, jedna vás s kyselým pohledem nenávistně probodává a druhá si hned zítra nechá ušít něco podobného.“

„Ach, vážně?“ zeptala se jako husička.

Marin se na ni tázavě zadíval, jako by ji prokoukl, a usmál

se. Oplatila mu to.

„Vážně. Víte, co si pamatuju, tak střih šatů je tu furt stejný.

Mění se jenom drobnosti – jednu dobu bývaly výstřihy zakry‑

té krajkou, před pár lety byla móda dlouhých rukávů. Ale holá

záda? Sukně jenom po kotníky, a ještě rozevřená? A kde máte

rukávy? To je revoluce...“

„Hm, zpožděná. V  Erinu tenhle střih už vyšel z  módy, ač‑

koliv se držel několik let. Po pravdě jsem si ho vzala sem, pro‑

tože jsem se bála, že by se cestou mohly šaty poničit, a těchhle

by mi nebylo líto.“

„Ach, já vím, že jsme až na kraji světa,“ usmál se, ale narážka

se ho malinko dotkla.


13

Takže zavilý patriot, pomyslela si Danuta a  v  tu chvíli si

uvědomila, proč jí jeho jméno bylo povědomé. Hned si v du‑

chu vynadala.

Taková šance! Rozhovor rázem nabyl na významu. Nejdří‑

ve chtěla jen trochu potěšit nesmělého nápadníka, ale teď...

Mohla bych z toho vytřískat nějaký zisk!

„No, cesta sem rozhodně nebyla žádný med,“ řekla nahlas.

„Cestovala jste po moři a přes Albireo, nebo skrz džungli po

Démantové stezce?“

„Po stezce, cestou jsme se strýcem domlouvali obchody

i v Oačace, Seliaku a Minkoru. Ale vy jste pro nás nejdůleži‑

tější,“ prohlásila.

„Vážně?“

„Ano. Taros se slibně rozvíjí, ekonomika roste, každý rok

zabíráte další a  další plochy lesa i  prérie. Nebude to trvat

dlouho a z vašeho města bude mocnost.“

„Och, to tedy lichotíte,“ ohradil se.

„Kdepak. A  o  to větší ctí mi je, že můžu mluvit s  vámi...“

Zarazila se, protože Marin sevřel rty a  tvář jako by mu zka‑

meněla. Uvědomila si, že minula cíl, takže se raději odmlčela.

„A pročpak?“ nenechal ji jen tak vyklouznout.

„No, jste tady na plese, pane Šoltysi, takže jste jistě vlivný

muž, obchodujete s něčím? Mohli bychom navázat spoluprá‑

ci,“ začala kličkovat.

„Cha,“ usmál se zeširoka. „Paní Danuto, vy toho ještě o Ta‑

rosu moc nevíte, co? Jsme tady totiž taková jedna velká rodina.

Podívejte se třeba na tamtoho chlapa,“ ukázal na vysokého

muže v modrém kabátě. „Vidíte ho?“

Přikývla.

„To je Bojemil Sršeň, vlastní jednu hospodu dole na Firu‑

nově náměstí.“

Tázavě zvedla obočí.


14

„No,“ vysvětlil, „a  je tady. Je to jenom obyčejný hospodský,

obvykle stojí každý večer u  pípy a  čepuje pivo. Ale vláda ho

stejně pozvala na tenhle ples. Většina hostů jsou docela nor‑

mální lidi. Žádní magnáti jako u vás u moře.“

„Zajímavé,“ přikývla. „Máte pravdu, jsem tu skoro deset dní,

ale skutečně toho o městě moc nevím. Vlastně jsem ani nemě‑

la kdy se jím pořádně projít. Všechen čas trávíme se strýcem

jednáními s místními obchodníky – a ti chodí za námi tady

do Citadely. Anebo se snažíme vydolovat nějakou smlouvu

z těch vašich zdejších... radních... je to správný termín?“

„Jo, dá se jim tak říct. Koneckonců, zasedají v  radě, že jo.

Ale radních je osm, vy jste se asi setkala jenom s  Omonou

nebo Jaznou.“

„Ano, s oběma. Takže vy je znáte?“

„Jak jsem říkal, tady se známe skoro všichni,“ odpověděl

tajuplně. „Kdepak vůbec máte strýčka?“

„No, on to není úplně můj strýček, ale říkám mu tak. Ve

skutečnosti moje prabába byla sestra jeho děda. Je támhle,“

ukázala na elegantního muže s  šedými vlasy a  hustým plnovousem.

„Hm. Vy jste v tom Erinu skoro tak zamotaní jako šlechta.“

„Ano. Ale neříkejte to nahlas,“ zahihňala se. „Nezapomeňte,

že před pár staletími naši předci v Keledoru šlechtu s velkou

pompou svrhli a zakázali. Všichni jsme jen poctiví obchodní‑ ci, navzájem si zcela rovní. Jen máme velký cit pro rodinnou

soudržnost,“ vysvětlila ironicky.

„Aha,“ přikývl s úsměvem. „A bavíte se tady na banketu?“

„Upřímně? Ani ne.“

„Myslel jsem si to. Taková nudná vesnická sešlost, nic pro

dámu z  velkého světa,“ teď byl ironický on. Chtěla něco na‑

mítnout, ale pokračoval. „Je škoda, že jste pořádně neviděla

15

město. Zvlášť noční život. Co byste řekla tomu nechat tuhle

oslavu za zády a vyrazit do ulic?“

Zaskočil ji, přesto pohotově odpověděla: „Cha, pane Mari‑

ne, neurazte se, ale copak můžu v těchhle šatech a botách do

vašich blátivých ulic?“ Přesto ji dostal, aniž by tušil čím. Půjde

s ním ven a klidně si zničí boty i šaty, jen když z toho bude

nějaký zisk pro rodinu.

„Vždyť jste říkala, že už jsou z módy a nevadilo by, kdyby se

zničily,“ kontroval pohotově.

„To,“ začala důrazně, „jsem neříkala. Nebylo by mi líto, kdy‑

by se nějakou nehodou poškodily po cestě, ale sama si je ničit

nebudu.“ Mluvila sice přísně, ale dala do toho i  špetku žer‑

tovného tónu. Marin jej však nezachytil a  po jejích slovech

schlípl a svěsil ramena.

Taková reakce na odmítnutí jí přiměla k úsměvu. „Mohla

bych se ale převléct,“ navrhla šibalsky.

***

Pet Klobúk popíjel další pivo a  všechen svůj šarm sou‑

střeďoval na docela hezkou zrzku. Už nějakou chvíli si mu

stěžovala na manžela, který byl na daleké obchodní cestě. Po‑

slouchal jen na půl ucha a doufal, že bude za svou trpělivost

odměněn.

Když koutkem oka zahlédl, že Marin odchází ze sálu s tou

Eriňankou, tiše zaklel.

Hodně zdaru, kámo, popřál mu v duchu a chytil zrzku oko‑

lo pasu. Ani trochu se nebránila.

***

Marin byl velice slušný chlapík. Úplně odmítl pozvání do

jejích komnat, ačkoliv měla samozřejmě v  úmyslu pustit ho

jen do salónku, ať si tam dá víno. Ale on počkal na chodbě.

16

„Snad mi to netrvalo moc dlouho,“ omluvila se, když vyšla

ze dveří.

„Kdepak,“ odvětil Marin a  ne zrovna nenápadně si ji pro‑

hlédl v  nových šatech. Byly tmavě modré, vyšívané bílými

rostlinnými ornamenty. Obyčejnější než ty původní.

„V těch můžete i do krčmy,“ usmál se.

„Už se těším,“ odvětila a zavěsila se do něj.

***

Taros se Danutě nakonec zalíbil. I přesto, že neustále mu‑

seli nahoru nebo dolů po svazích Tanečnice, na nichž měs‑

to leželo a že se brodili bahnitými ulicemi. Marin ji protáhl

několika klasickými hospodami, které měly skvělou atmo‑

sféru. I  doma se Danuta sem tam oblékla do prostých šatů

a vyrazila za zábavou do podniků nižší kategorie. Tady to ale

bylo jiné. V  Erinu na ostrovech vše prolínala jistá dekaden‑

ce – i mezi obyčejnými lidmi. V Tarosu všude vládla prostota

a jednoduchost.

Ve většině hospod měl Marin nějaké známé, kteří se s ním

dávali do řeči, takže Danuta byla často zapletena do hovorů

o tématech, jaká by jí vůbec nepřišla na mysl. Marin byl samo‑

zřejmě původem zálesák, takže se řešily stavy zvěře, výsadba

nových lesních porostů na místě vykácených, zásobování po‑

hraničních pevností, udržování cest sjízdných a tak podobně.

Nakonec, už dlouho po půlnoci a  po mnoha vypitých pi‑

vech, skončili v  putyce jménem Modrá knajpa, která patřila

mezi nejpajzlovatější pajzly. Polovina hostů spala na stolech,

druhá tančila na hudbu vyluzovanou z hudcovy loutny. Všich‑

ni byli namol.

I tady měl Marin známé – dvě mladé ženy. Adalu a Hanalu.

Danutě nebyly sympatické a ona jim očividně taky ne. Určitě

žárlí, usmála se Eriňanka. Marin si ničeho nevšiml, pil už jen

17

slabé pivo a  vášnivě obhajoval odtržení Tarosu od Svobod‑

ných měst. Adala i  Hanala mu oponovaly – vždyť jen kvůli

tomu byla přece Svobodná města dobyta Almendorem, tvrdily,

jako by snad ani nebyly Tarosanky.

Danuta se nezapojovala. Prohlížela si Marinovu kulatou,

unavenou tvář. Vypil toho dost a v jedné z hospod se chvilku

prospal s  hlavou na stole, zatímco ona se velmi živě bavila

s  nějakou jeho známou, která se jmenovala Mercela, stejně

jako jednu hrdinka z arvedanských pověstí.

Teď už ale zálesák vypadal fit a Danuta překvapivě zjistila,

že ji na něm něco přitahuje. Jelikož nepatřil mezi vyložené

hezouny, tak za to možná mohla jeho poctivost a otevřenost,

nebo taky vtipy, které rád vykládal, kdoví. Každopádně se

s ním cítila příjemně.

Tak dost! Chci se přes něj přece dostat k obchodu, nic víc,

kárala se plavovláska v duchu. Přesto, usmyslela si lišácky, proč

trochu nepopíchnout ty dvě krasotinky.

Naklonila se k  Marinovi, položila mu ruku kolem ramen

a  naznačila polibek na ucho, což nemohl vidět. Reakce jeho

kamarádek byla okamžitá. Zamračily se, sevřely rty. Koukly na

sebe a vstaly jako jedna osoba.

„Tak my už pudem,“ rozloučila se ta vyšší, Danuta ani ne‑

věděla, jestli to je Adala, nebo Hanala.

„Co to do nich vjelo?“ obrátil se Marin nechápavě na svou

společnici.

„Asi už měly dost,“ podotkla a  odtáhla se. Ve tváři se mu

objevilo pochopení, ale nic neřekl.

„Hm, tady byla naše poslední zastávka na občerstvení,“

poznamenal.

„Probohy proč, vždyť pivo tu nestojí za nic,“ zasmála se.

18

„O pivo nejde, je to tady plné vzpomínek. Když jsme se ještě

živili jako dobrodruzi, tady vždycky končívaly naše oslavy po

návratu z akce. Proto jsem ti to chtěl ukázat.“

„Chápu. Má to svoje... kouzlo,“ zkusila to diplomaticky.

„Ty dvě s tebou byly v partě?“

„Kdepak, ty skoro nevytáhnou paty z  města,“ ušklíbl se.

„Sice jsem říkal, že tohle bylo poslední občerstvení na naší

procházce za pamětihodnostmi města, ale ne poslední štace,

zvedej se, pudem do kopce.“

„Né, už zase,“ postěžovala si.

„Zase. Jinak to nejde. Stejně bydlíš v Citadele a ta je nahoře.“

Cestou mlčeli. Proplétali se mezi roubenými chalupami,

které tvořily většinu zástavby města, a  procházeli hájky a  le‑

síky, které pokrývaly jeho valnou část. Na cestu jim svítil jen

Modrý měsíc. Potkávali docela hodně lidí. Skupinky, páry

i jednotlivce. Noční život tu byl sice tišší než v Erinu, ale sko‑

ro stejně bujný.

Zpod stromů vylezli přímo pod katedrálou, jejíž tmavé

věže i  průčelí pokrývaly chrliče a  sochy. Na pozadí nočního

nebe vystupovaly jen obrysy ohromné stavby. Danuta se za‑

stavila. „To je Sirrilin chrám?“

„Jo, úplně nový, dokončený před pár lety. A nalevo je chrám

Auriona a napravo špitál a Estelion, chrám Panny. Ten má za

sebou tisíce let. Krom Citadely je to jedna z mála budov, co tu

přetrvala do dneška.“

Věž Esteliny svatyně se tyčila ještě výše než katedrála. Její

bělostné zdi zářily do tmy jako pravý opak tmavého chrámu

Sirril. Danuta na stavbu hleděla s  úctou. Erin byl vystavěn

na zelené louce, zato Taros měl tisíciletou historii. Byť občas

neveselou.

„Tohle je Chrámový vrch. Svůj svatostánek nebo aspoň kapli

tu má každý ze Sedmnáctky. Většina chrámů je nových, ale...“

19

Danuta se natáhla do trávy a nechala Marina vyprávět. Po‑

slouchal se hezky, o  historii svého města věděl snad všech‑

no. A zářila z něj neoblomná sebejistota, jakou v něm dosud

nepoznala.

***

Marin si nepřál nic víc než vidět Danutě do hlavy. Nebo

kterékoliv jiné ženské, když na to přijde. Zatímco se ji snažil

ohromit svými znalostmi dějin milovaného domova (a začal

je vyprávět hezky zeširoka od založení v šerém dávnověku ti‑

síce let nazpět), myslel jen na to, jestli má nad mladou ženou

dál stát jako socha, nebo si raději lehnout vedle ní do trávy.

Vlastně, lehnout si vedle Danuty, trošku se přitulit a dát jí

najevo, že se mu líbí – po tom toužil ještě víc než vědět, na co

plavovláska myslí.

Mám jí to prostě říct? přemítal. Něco jako: co kdybych se

taky natáhl... U  Khara, ne! To bych vypadal jako vůl. Nebo

prostě udělat ty dva kroky a sednout si vedle? Jo, to bych měl.

Tak proč mi to nejde? Čeho se, kruci, bojím? Jasně, ztrapním

se, vylekám ji, dá mi facku a vůbec. No a co? Nic se mezi náma

přece nestalo, je tu jen nějaká šance, naděje... A tímhle bych ji

mohl zničit, uvědomil si.

Zatímco ho drtila nejistota a  neschopnost se rozhodnout,

jestli je lepší být kdoví jak dlouho ukolébán v bláznovské na‑

ději, nebo tu naději nějakým rozhodným činem zničit, jeho

vyprávění vázlo.

Danuta si toho všimla. „Děje se něco“?

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou.

Je všímavá, možná se jí taky líbím, když se takhle ptá, za‑

doufal Marin v  duchu. Hned však opět upadl do nerozhod‑

nosti. Tak jo, udělám ty dva kroky... Nebo radši nejdřív něco

řeknu? Abych ji nepolekal, že se na ni lepím?

20

Od nutnosti něco učinit ho zachránil výkřik, který prořízl

noční vzduch.

***

Do města jsme vkročili dírou v jeho prastarých hradbách. Ces‑

tou jsme se museli utkat ještě s několika skupinami skeletonů. Mi‑

lica však prokázala neobyčejnou schopnost přežít.

Vždy jsem býval samotář, a  pokud už jsem cestoval ve společ‑

nosti, držel jsem si odstup. S Milicou a vším tím nebezpečím okolo

to však nešlo. Byli jsme jeden na druhém závislí a  museli jsme

na sebe spoléhat. Já ji chránil před nemrtvými, ona dokázala na‑

jít cestu, bezpečné místo k  táboření a  ulovit zajíce. Naše soužití

mi otevřelo úplně nové obzory. Chtě nechtě jsem začal tu mladou

ženu obdivovat. Za bledě modrýma očima měla dost rozumu, aby

se udržela naživu, a  dost odvahy, aby mi byla platným společní‑

kem. A naše hovory u táborových ohňů – dokázala se bavit o čem‑

koliv! Od historie přes politiku až po přírodovědu. Ano, proč to

nepřiznat, získala můj obdiv, a dokonce jsem ji začal mít docela

rád. Nikoho to nepřekvapilo víc než mě...

Už nevím, jak přesně jsem si Marellion představoval, ale jak

už to tak bývá, skutečnost se od představ zcela lišila. Hradby ještě

stály, ale neviděli jsme je, dokud jsme nedošli přímo k nim. Les je

pohltil a obalil. Z jejich původního povrchu nešlo skoro nic vidět.

Každý kus zdi byl olezlý mechem, plísní a popínavkami. Stromy

rostly přímo na koruně zdi a  příkop byl zasypaný. Spíš než zeď

připomínaly útes. Milica svůj údiv komentovala nějak jako: „No

to mě poser!“ Já mlčel a díval se.

Mezer v nich bylo nepočítaně – takže jsem prostě jednu vybral

a tou jsme prošli.

Marellion za časů své slávy musel být úchvatný. Při pohledu

na jeho trosky jsem si to dokonale představil. Mohutné budovy ob‑

ložené bílým mramorem nebo travertinem, odlehčené sloupořadím a zkrášlené pestře barevnými sochami, reliéfy a mozaikami. Ulice dlážděné, s alejemi stromů, kašnami, pomníky, lavičkami, altánky a všude lidé. Město pulzující životem.

Teď samozřejmě pulzovalo leda zkázou. Většinu z něj pohltil les.

Stromy rostly úplně všude, jejich kořeny vyrývaly dlažební kost‑

ky a drolily sokly budov. Popínavé šlahouny a mech obsadily zdi

domů, takže jejich bělost se vytratila. Barvy na reliéfech vybledly a  mozaiky opadaly. Střechy byly propadlé, sloupy zřícené, stěny

pobořené. Všude vládlo přítmí, vlhkost a ulice zely prázdnotou.

Aspoň že tak.

„Jaký máš vůbec plán?“ zeptala se mě zničehonic Milica a tro‑

chu mě zaskočila.

„Najdeme úkryt, budeme sledovat okolí, zjistíme, co se tady dá dělat,“ nastínil jsem.

Vyčítavě na mě hleděla.

„Copak?“

„To není plán. To je sebevražda,“ odvětila se skálopevnou jisto‑ tou. „Nevím, jak to vy kněží děláte na svých svatých poutích – asi tak, jak říkáš. Ale já nejsem kněz. Co budeme jíst? Kde budeme

spát? Čeho tady vůbec chceš dosáhnout?“

Dostala mě do úzkých. Mě, proslulého lovce nemrtvých, který se

ovšem ještě nikdy nepohyboval v takto divoké krajině.

„Můžeš se vrátit, jestli chceš,“ postavil jsem si hlavu. Ona se mi však vysmála.

„Vrátit? Myslíš, že se sama dostanu přes ty nemrtvé hlídky?“

Povzdechl jsem si. Měl jsem jít sám. Společníci – a ženy zvláš‑

tě – vše komplikují. Rok trvající pokání o samotě v malé, studené a vlhké klášterní cele sice nevybrousilo mé sociální schopnosti, ale aspoň mě naučilo trpělivosti.

„Podívej,“ začal jsem pomalu. „Nikdy jsem tady nebyl. Auten‑ tických zpráv o tom, jak to tady vypadá, je málo...“

22

Odfrkla si a na půl úst poznamenala: „Protože se odsud nikdo

nevrací.“

Nereagoval jsem na to a  pokračoval: „Nad celým krajem leží

kletba. Budeme tu tak dlouho, dokud nepřijdu na to, co s ní. Nebo

dokud neusoudím, že je to marná snaha.“

„No dobře, tak v tom případě veď,“ odsekla pohrdlivě.

Znova jsem si povzdechl a  vyrazil jednou z  ulic. Milica mě

následovala.

Nevybral jsem žádný bulvár, ale obyčejnou uličku. Její povrch

zarůstal trávou a kapradím, dlažba byly ukryta pod nánosy prstě.

Rostliny bujely z hromad suti, které po těch staletích vypadaly jako

velké krtince hlíny. Někde v půlce jsem se zastavil a položil dívce

ruku na rameno.

Prstem přes ústa jsem naznačil, ať je potichu. Pochopila, sunda‑

la luk a založila šíp. Před ústím uličky se něco pohnulo. Jen temný

obrys. Někdo prošel. A pak další, mnoho dalších.

Kradl jsem se potichu kupředu, abych lépe viděl.

Byly to zombie. Prastaré zombie. Jejich maso bylo vysu‑

šené a  odpadávalo. Na sobě neměly nic, jejich šaty se dávno

rozpadly. Celý zástup nemrtvých se ploužil širokou třídou, do

které vedla naše ulička.

Chvilku jsem mohl doufat, že Marellion je jen velké, roz‑

padlé a prázdné město. Teď bylo jasné, že žádná z mnoha po‑

věstí nelhala. Opravdu se stal městem mrtvých.

Na rameni mi přistála něčí ruka.

Milica.

Otočil jsem se a uviděl, kam ukazuje. V našich stopách se

uličkou ploužili další klátiví chodci. Jeden měl na sobě pro‑

rezlou a děravou kroužkovou košili, otlučenou přilbu a v ruce

zrezlý meč. Další byli beze zbraní.

V  duchu jsem zaklel. Milica mě zatáhla za roucho a  zmi‑

zela v díře ve zdi. Následoval jsem ji do útrob starého domu.

23

Vlastně to byly jen prázdné skořápky, pobořené zdi beze

stropů a střech. Dřevěné trámy dávno shnily a utvořily solid‑

ní základ pro zahrádku neprostupných keřů, kterými jsme se

prodrali pouze za cenu škrábanců.

V dívčině tváři jsem viděl strach, ale na mě zatím nedolehl.

Byť jsme byli obklíčeni stovkami nemrtvých.

Prázdným okenním otvorem jsme vyklouzli do jiné uličky

a vlezli do dalšího domu. Do šera a vlhka. Tahle budova ještě

měla strop. Plesnivou cihelnou klenbu držel uprostřed mo‑

hutný sloup. Ve slabém světle jsem se musel obdivovat dvěma

drakům, vytesaným do jeho mramorové hlavice. Navzájem si

požírali ocasy.

Neměl jsem ale čas kochat se dál a  přemýšlet nad význa‑

mem toho symbolu. Milica vyskočila a  vytáhla se do patra

otvorem, který tam zbyl po schodišti. Pak mi pomohla naho‑

ru. I  tady byl klenutý strop, a  dokonce i  kamenné schodiště

do dalšího patra. To porůstaly stromy a  nad nimi zelo nebe

– střecha vzala dávno za své.

Dívali jsme se z  okna, jak se nad Marellionem šeří a  jak

neživot v  jeho ulicích bují. Davy nemrtvých se bezcílně po‑

hybovaly všemi směry. Šla z  toho hrůza. Já si to však nepři‑

pouštěl, díval jsem se na vše s logikou mně vlastní. Nemrtvých

se není třeba bát, jsou to jen automaty, které je snadné zničit.

S pomocí bohyně.

„No, aspoň máme úkryt,“ povzdechla si dívka. „Tady naho‑

ru by se neměli dostat.“

„Nedostanou,“ ujistil jsem ji.

Zase jsme chvíli mlčeli.

„Och, podívej!“ hlesla překvapeně a namířila prst.

Větve stromů se míhaly v silném větru přicházející bouřky.

„Asi zmokneme,“ nadhodil jsem.

„Ale kuš! Tam!“ ukázala znova.

24

Jel jsem očima podél jejího prstu a  uviděl přízrak. Fatu

morgánu. Velký palác zcela nedotčený časem. Jeho bělostné

stěny zářily do okolí. Sochy na jeho střešní římse hrdě stály,

omalované živými barvami. Skvostné sloupořadí v  přízemí

se halilo do stínů vrhaných okolními troskami, zatímco od

okenních tabulek se odráželo slunce.

„Při všech bozích,“ vydechl jsem.

„Jo. To mě poser,“ přidala se Milica. „Co to může být?“

„Dům,“ odpověděl jsem otupěle. Myšlenky mi letěly kdo‑

ví kam.

„Fakt?“ vyjela na mě ironicky.

„Promiň. To je náš zítřejší cíl,“ oznámil jsem.

Bouřka přišla, přesně jak vítr a mraky slibovaly. Dodala mi

sílu. Bušení hromů a  bubnování kapek. Spal jsem výborně.

Stropem sice na několika místech prosakovala voda, i tak jsme

ale zůstali víceméně v suchu.

Milica se zřejmě vyspala hůř. Ráno měla kruhy pod očima

a unaveně mžourala do světla.

„Copak tys je neslyšel?“

„Koho?“ zajímal jsem se, zatímco jsem jedl suchary a zapíjel

je čerstvou dešťovkou, kterou jsme pochytali do čutor.

„Zombíky, kostrouny. Celou noc brousili po ulicích déšť ne‑

déšť. Nemohla jsem kvůli nim zavřít oči.“

„A  tak ses na ně dívala z  okna a  to ti dodalo klid,“ rýpl

jsem si.

„Vtipné,“ odsekla mi. „Jenže nebyli sami. Neřekl si mi, že tu

jsou i duchové! Viděla jsem aspoň deset bělostných přízraků –

kvílely a sunuly se po ulicích, jako by jimi hýbal vítr!“

„Nevěděl jsem, že tu jsou,“ přiznal jsem.

Pak už jsme jedli v tichu. Promýšlel jsem, jak se nejlíp do‑

stat k tomu paláci. Bylo to několik bloků daleko, ale zdálo se,

že máme dvě hlavní možnosti. Buď vyjít na hlavní třídu plnou

25

trosek výstavných budov a tím se k němu dostat přímo, nebo

kličkovat postranními uličkami.

Neměl jsem ani tušení, co bude bezpečnější. Ale věděl jsem, co

bude kratší a rychlejší.

***

„Co to bylo?“ Danuta vyskočila na nohy, všechny smysly

najednou napnuté. Nebyla jen zhýčkaná slečna z  bohaté ro‑

diny, jak by se mohlo na pohled zdát, ale také šéfka rodinné

rozvědky. A jako špionka měla zkušenost se skrýváním se ve

stínech, lezením po zdech, páčením zámků a zabíjením.

Ten výkřik vydala žena a na jazyku měla strach a smrt. Da‑

nuta už slyšela dost takových, když se toulávala po erinských

střechách s kuší v ruce. Teď zalitovala, že svou věrnou zbraň

nemá u sebe.

„Netuším,“ zamumlal Marin a  vyrazil do mezery mezi Si‑

rriliným a Aurionovým chrámem. Odtamtud zazněl výkřik.

„Do kelu,“ zamumlala plavovláska, zvedla se a  běžela za

ním. Sukně se jí motala pod nohy a tak si ji rukama vykasala.

Prostor mezi levou věží katedrály a nárožní vížkou Aurio‑

novy hranaté svatyně nebyl nijak široký. Pod nohama ucítila

dlažbu, pravou rukou zavadila o  římsu Sirrilionu a  už byla

za rohem.

Vrazila do Marina, který tam stál jako přimražený. Klopýtl

a ohlédl se.

„Uteč!“ štěkl na ni, načež vytasil zálesácký tesák a  nejistě

udělal dva kroky kupředu.

Tím konečně Danutě otevřel výhled na scénu hodnou Jam

věčného zatracení.

Kus před nimi se na svahu vyjímala podsaditá rotunda za‑

svěcená bohyni země Mauril. Vedl k  ní vydlážděný chodní‑

ček lemovaný záhony květin. Chrám i  cestička se nořily do

26

hustého stínu, vrhaného ve světle Modrého měsíce ohromnou

masou Sirrilionu.

Na dlažbě ležel člověk, zmítal se a chrčel bolestí, jak se do

něj zarývaly drápy a zuby.

Nestvůra, která muže trhala na kusy, vypadala v  šeru do‑

cela lidsky. Ale žádný člověk by jen holýma rukama neutrhl

jinému paži...

Ženský výkřik a pohyb u zdi katedrály upoutaly Danutinu

pozornost. Z temného koutu se vyloupla mladá dívka, běžela

k Marinovi a vzlykala.

„Pomoc! Prosím! Pomoc!“ ječela hystericky.

Danuta i Marin pořád zaraženě stáli. Dívka upadla a zaje‑

čela bolestí. Něco se jí ovinulo okolo nohy a začalo to vystupo‑

vat z hlíny, vyvrhávajíc tak okrasné květiny z půdy.

Marin nebyl schopen pohybu. Danuta strčila třesoucí se

ruku do nenápadného prostřihu v sukni a vytáhla z pouzdra

na levém stehně jeden ze dvou vrhacích nožů, které – spolu

s dýkou umístěnou tamtéž – nikdy neodkládala.

V erupci hlíny povstal ze země vedle dívky jakýsi běs a za‑

čal ji drásat a tlouct. Nebožačka ječela v bolestivé agónii.

„Marine...“ zašeptala Eriňanka vyděšeně. Vrhací čepel jí

moc odvahy nedodala. Setkala se už v  životě s  mnoha věc‑

mi, ale v  temném příšeří Tarosu narazila na dosud nepozna‑

nou hrůzu.

Marin se otočil a uviděl nůž v její ruce. Oči se mu rozšířily.

„Danuto, uteč prosím. Dojdi pro pomoc.“

„Nenechám tě tady,“ vypadlo z  ní, ačkoliv toužila jen po

tom vzít nohy na ramena.

Dívka mezitím ochabla a přestala křičet. Obě nestvůry ob‑

rátily pozornost k  nim. Šouravým a  nepravidelným krokem

ukrajovaly vzdálenost. Pohybovaly se jako mátohy, klátily se

ze strany na stranu a vydávaly podivné klapavé zvuky.

27

Konečně jedna došla dost blízko, aby rozeznali, že to

opravdu není člověk.

Zatímco Danuta při spatření chodící kostry zalapala po

dechu a instinktivně couvla, Marin naopak nabyl na jistotě.

„Co... co to je?“ vyjelo z ní.

„Skeletoni. Nemrtví. Zatraceně!“ křikl a  Danuta cítila, jak

v  něm náhle vykvetl vztek. Ruka s  tesákem se mu přesta‑

la chvět.

„Drž se vzadu,“ přikázal. „Neměli by být nebezpeční... Už

jsem se s něčím takovým potkal.“

Obdivně na něj pohlédla, neschopná ho následovat, když

umrlcům vyrazil vstříc.

Rozběhl se mezi květiny. Skeleton se po něm ohnal kost‑

natou rukou, na které chybělo několik prstů. Marin však vy‑

točil tělo, úder ho minul, a  sám uhodil z  širokého nápřahu.

Jeho krátká, robustní čepel rozsekla bezmasý hrudní koš. Za

křupavého zvuku lámaných kostí se nemrtvý rozpadl na kusy,

jeho zbytky se silou úderu rozlétly po okolí. Lebka Marinovi

dopadla k nohám a on ji bez zaváhání rozdrtil podrážkou.

Zatímco Danuta sledovala Marinův odvážný útok, druhý

umrlec si pospíšil a dostal se k ní nebezpečně blízko.

„Kurnik!“ vyjekla a  vrhla po něm svůj nůž. Byl to zbrklý

hod, přesto neminula. Malá zbraň zalétla skeletonovi mezi

žebra a pár mu jich zlomila. Nestvůra se však šinula dál a ještě

zrychlila. Její patní kůstky klapaly po žulové dlažbě v drama‑

tickém staccatu.

Danuta couvala, neschopná racionálního uvažování. V boji

s člověkem by nezaváhala, vytáhla by dýku a bránila se. Jenže

tváří v tvář oživlé mrtvole to nedokázala. Přišlápla si lem suk‑

ně a ztratila rovnováhu. Za zvuku trhajících se švů spadla na

záda a bolestivě si narazila loket i zadek.

28

Kostlivec se už nad ní skoro skláněl, když konečně sáhla

prostřihem pro dýku. Než ji vytasila, mihl se před ní Marin

a nemrtvého setnul.

„Jsi v pořádku?“ ptal se udýchaně a starostlivě.

„Jo,“ odpověděla zahanbeně. Přijala nabídnutou ruku a ne‑

chala se vytáhnout na nohy. Sukně z ní visela v dlouhém cáru

jako vlečka, po kolena dlouhá spodní košilka ztratila svou bě‑

lostnost pod nánosem bláta. Aby si vybila vztek na sebe sama,

chytla rozedranou sukni, vší silou za ni trhla a kus jí odervala.

S utrženou látkou hněvivě mrskla na chodník a několikrát na

ni dupla.

Trošku jako malá holka, že? pokárala se v duchu.

„Děkuju, zachránils mě,“ přiznala. „Omlouvám se, že jsem

nepomohla a přidělala ti starosti, ale... prostě...“

„Nemáš za co,“ usmál se a chytil ji za ruku. „Počítám, že to

je tvoje premiéra, co se nemrtvých týče?“

Přikývla.

„Nemusíš se vůbec stydět. Když jsem na ně poprvé nara‑

zil, to bylo v jedné dávné pohřební komoře, zahodil jsem meč

a  pelášil pryč. Zastavil jsem se, až když jsem málem vyplivl

plíce – dobrý kilometr od té hrobky! Ty ses aspoň odhodlala

hodit nůž. Jsi dobrá,“ řekl obdivně, ale hned to trochu zkazil

dobrou radou: „Akorát příště miř spíš na hlavu, je to slabé

místo většiny nemrtvých...“

„Jasně, zkusím to,“ ušklíbla se jedovatě. „Ale kde se tu vůbec

vzali? Neříkej mi, že to je atrakce pro turisty!“ Cítila, že se

chová jak husa, ale nemohla si pomoct. Svíral ji strach a šok.

Než stihl Marin odpovědět, zaslechli kroky a zpoza Auriono‑

va templu vyběhli dva městští strážní.

„Pane Šoltysi,“ zasalutovali, když poznali, kdo před nimi

stojí. „Paní,“ kývli na Danutu, která v cárech sukně rozhodně

nevypadala jako dáma.

29

Zatímco jim Marin vysvětloval situaci a dával rozkazy, Da‑

nuta popošla k  tělu dívky mezi podupanými a  vytrhanými

květy. Pravou nohu měla mrtvá rozdrásanou až na kost, břicho

rozpárané, takže střeva vyhřezla ven a odér vnitřností Danutu

uhodil do nosu tak silně, že nedůstojně vyzvrátila večeři pří‑

mo vedle chladnoucího těla. Spolu s natráveným jídlem a pi‑

vem z ní však odešly i zbytky paralyzující hrůzy. Sedla si vedle

zavražděné a zavřela jí oči.

Jeden ze strážníků mezitím někam odběhl a druhý se sklá‑

něl nad mrtvým mužem, Marin si dřepl vedle ní.

„V pohodě?“ zeptal se znovu.

„Ano, už ano,“ křečovitě se usmála a  přijala nabízený

kapesník.

Když se z Mauriliny rotundy ozval jekot, byla v pokušení

opravit se a říct, že v pohodě není vůbec nic.

„Ale ne,“ zasténal Marin.

Danuta se zvedla spolu s ním. Chystal se jí něco říct, nej‑

spíš ať počká tady – umlčela ho však zavrtěním hlavy.

„Jdu s tebou.“

Povzdychl si a neprotestoval.

Kruhový chrám Paní země byl nízký, ale rozložitý. Stě‑

ny s  černě natřenou omítkou se směrem k  vrcholu zužovaly

a uzavírala je nízká kuželová střecha ozářená modrým svitem

měsíce. Po stranách z masy budovy vystupovaly dvě apsidy, ale

hlavní vstup vedl přímo do rotundy. Nízké dveře zely dokořán.

„Strychu, buď hned za mnou,“ přikázal Marin strážníkovi

a Danutu požádal, aby šla poslední.

Prošli dveřmi a vstoupili do chrámové lodě. Prosté, bíle na‑

třené zdi ozařovaly lampy a lustry visící z krovu.

Plavovlásku zaskočilo, že podlaha chrámu se otevírala do

nižšího, podzemního patra. Obkružovala otvor jako galerie,

lemovaná dřevěným zábradlím. O patro níže také svítily lam‑

30

py a uprostřed stál oltář se strnulou sochou Paní země se zá‑

vojem přes tvář.

Marin nakoukl do jedné apsidy, Strych do druhé. Nikde

nikdo, takže se vydali po schodišti o patro níž.

Ve stínu u  dveří tam leželo zavalité mužské tělo ve světle

hnědé sutaně. Okolo něj se rozlévala kaluž krve.

„Sakra,“ zanadával Marin, když se k  mrtvole sklonil. „To

je bratr Proček, jeden z místních kněží. Budeme muset tudy,“

ukázal do tmy za otevřenými dveřmi.

Každý si vzal jednu lampu a  vykročili do úzké klenuté

chodby, zdobené freskami. V mihotavých plamenech se zdálo,

že se postavy na malbách hýbou.

„Kam to vůbec vede?“ optala se Danuta. Cítila nervozitu,

ale už ne strach. Byla napjatá v  očekávání dalšího útoku ne‑

mrtvých, ale připravená. Nebo v to aspoň doufala.

„Do katakomb,“ odpověděl Strych hlubokým hlasem, který

se v chodbě odrážel a nesl do tmy.

„Všechny mrtvé pohřbíváme v chodbách pod městem. Dě‑

lali to tak už kdysi Arvedani,“ dodal Marin a  z  jeho hlasu

Danuta vycítila obavy.

Chodba se stáčela a  klesala a  stejně tak klesalo i  jejich

odhodlání. Danuta však věděla, že Marin nemůže couvnout.

Když před sebou zaslechli zvuky, všichni tři sebou trhli. Za‑

nedlouho je chodba zavedla do rozlehlé kruhové místnos‑

ti osvětlené velkým lustrem, kde vpadli přímo doprostřed

šarvátky.

Dva kněží Mauril v hnědých sutanách stáli u zdi nad svým

nehybným druhem, okolo nich divoce mávali rukama čtyři

muži. Danuta si nejdříve myslela, že to jsou nějací zločinci.

Pak jí však oko padlo na rozseknutou hlavu jednoho z  nich

– a dalšímu chyběla levá paže. Šokovaně vydechla a pevně se‑

31

vřela dýku. Tohle nebyli vybělení skeletoni, ale nedávno ze‑

mřelí v bílých pohřebních rubáších.

Zdálo se, že kněží okolo sebe udržují nějakou ochrannou

bariéru, přes kterou mrtvoly nemohou prorazit. Oba maurilá‑

ni – starší žena a mladík na hranici dospělosti – však vypadali

na pokraji zhroucení.

Nemrtví hned obrátili prázdné a vyhaslé oči k nové kořisti

a  malátným, trhaným krokem k  ní zamířili. Marin i  Strych

vkročili do místnosti, zbraně připravené.

Danuta rychle tasila svůj druhý vrhací nůž a s odporem jím

mrštila po jedné z oživlých mrtvol. Tentokráte to byl pečlivý

hod, korunovaný zásahem do oka. Čepel zajela do lebky a ne‑

mrtvý se sesypal jako loutka.

Mezitím už Marin setnul dalšího a  hned vpadl do zad

jednomu z těch dvou, kteří se vrhli na Strycha. I strážník se

mečem oháněl obratně a všichni umrlci byli brzy znovu a už

navždy mrtví.

„Chvála naší paní,“ zvolala kněžka a vroucně Marina objala,

zatímco její mladý kolega vyčerpaně sedl na podlahu.

„Sestro Jilko, jsi v pořádku?“ vyhrkl Marin.

„Ano, ano. Díky, Marine! Nevím sice, kde se tu bereš, ale

zachránil jsi nás.“

„Bratra Pročka bohůmžel ne,“ zasmušil se bývalý zálesák.

„Ach,“ staré kněžce z tváře zmizela všechna radost.

„Našli jsme ho u  dveří do katakomb, jen díky němu jsme

sestoupili dolů a mohli vám pomoct.“

„Budu se za něj modlit, aby nestál v řadě na Lamiusův soud

příliš dlouho,“ přísahala kněžka. „Ale co tě vůbec přivedlo do

našeho chrámu. Se strážemi a  s... se společností,“ znejistěla

Jilka při pohledu na Danutiny potrhané šaty. Podle kněžčina

výrazu odhalovaly z nohou víc, než se slušelo.

33

„To je paní Danuta Butrymová,“ představil ji Marin, když

viděl rozpaky obou žen. „I do chrámu jsme vlastně vešli díky

Pročkovi. Musel to být jeho křik, který jsme zaslechli až ven.

Ale je to horší, sestro,“ povzdechl si. „U Sirrilionu nás napadli

skeletoni. Prostě se vyhrabali ze země. Bojím se, že to je je‑

nom začátek něčeho horšího.“

„Vyhrabali ze země?“ Podivila se Jilka. „Pak to museli být

dávno pohřbení. V  temných časech, když město okupovaly

Kharovy armády se nepohřbívalo v  katakombách, ale přímo

na Chrámovém vrchu. Když se kopaly základy pro Sirrilion,

objevilo se hodně hrobů, pamatuješ?“

Marin přikývl.

„V  těch časech temna tu neměli kněze, kteří by zemřelé

požehnali a tím ochránili před zneužitím nekromagií. A tyhle

čtyři jsme na obřad teprve připravovali, donesli nám je během

dneška. Jsou to zločinci nebo jejich oběti.“

„Nekromagií...“ zamyslel se Marin a  obestřel ho zvláštní

klid. Celá situace ho viditelně pohltila, jako lovce, který sto‑

puje kořist. Vyzařovala z něj autorita, které se ostatní přiroze‑

ně podřizovali a která Danutu přitahovala.

Zatímco poslouchala jejich hovor, uvědomila si, že je una‑

vená jako kotě. Sesunula se na podlahu. Studila ji do zadku,

ale mohla se opřít o  zeď a  odpočívat, podobně jako mladý

kněz. Marin s kněžkou se bavili dál, ale poslouchala je jen na

půl ucha, až když si uvědomila, že usíná, přinutila se zase vstát.

„Měli jsme mít noční bohoslužbu,“ vysvětlovala zrovna Jil‑

ka. „Bratr Stavor je má v oblibě a chtěl nám dopřát něco z po‑

žehnání, kterého se mu dostává od naší paní.“

„Bratr Stavor? Toho neznám.“

„Stavor Zarub. Kněz na cestách, chtěl u nás strávit pár dní,

než se vydá dál.“ Kněžka ukázala na nehybného kněze, ležící‑

ho celou dobu na podlaze. „Měl vše připravit na mši, ale našli

34

jsme ho takhle. A pak se na nás vrhli ti ghúlové. Zranili bratra

Pročka, který se dal na útěk do chrámu.“

„Takže tenhle... Stavor není mrtvý?“ zeptala se Danuta,

která k  němu právě poklekla. Nebylo znát, že by dýchal. Po‑

kožku měl šedavou a na dotek tvrdou jako kámen.

Kněžka po ní střelila nepříjemným pohledem, odpověděl

jí mladý kněz: „Je zkamenělý. Je to jeden ze zázraků, které

nám poskytuje Paní země, činí nás to skoro nezranitelnými.

Vnímáme co se děje okolo nás, ale nemůžeme se hýbat, ani

komunikovat. Navenek vypadáme jako sochy a  ublížit nám

může jen magie. Zkamenělý kněz umí zázrak kdykoliv ukon‑

čit, obvykle už když nebezpečí pomine. Je zvláštní, že bratr

Zarub je pořád...“ Mluvil, jako by citoval příručku, a  když

nevěděl, jak dál, zmlkl.

„Volen má pravdu. Už se měl dávno probrat, nechápu to,“

přidala se sestra Jilka.

„Opravdu není mrtvý?“ pochyboval Marin, když si knězovu

studenou pokožku také osahal.

„Není.“

„A co je tohle?“ Zálesák zvedl malý skleněný střep. „Smrdí

to jak stará mrtvola,“ postěžoval si. „Aha, odsud to je,“ všiml

si po chvíli hledání.

Na kožené šňůrce visel Stavorovi na krku zbytek nějaké

rozbité ampulky, špinavé od hlíny, která byla vysypaná na

podlaze.

„Bratr Stavor to nosil jako talisman,“ vysvětlila Jilka. „Mys‑

lím, že v tom měl posvěcenou půdu.“

„Okolí se zdá čisté,“ ohlásil Strych, který mezitím propátral

několik metrů z každé chodby, jež z místnosti vedla. „A naši

jsou tady.“ Na potvrzení jeho slov se z chodby za ním vynořili

další strážníci ve varkočích s emblémem oblouku duhy.

35

„Musíme ho odsud odnést,“ prohlásil mladý kněz, který se

už zřejmě vzpamatoval z šoku i vyčerpání.

Marin přikývl a poručil mužům zákona, aby bratra Stavora

odnesli do špitálu spravovaného kněžkami Estel Panny. Volen

na ně dohlížel, a když se on i strážníci vzdálili, zálesák se zno‑

va obrátil na Jilku: „Vypadá to, že nám tady pobíhá nekromant

a  oživuje, co může. Buďto je to cvok, nebo má nějaký plán.

Nevím, co z toho mě děsí víc. Musíme zahájit pátrání.“

„Je to provokace nejhoršího rázu, oživit nám ty bezbož‑

nosti přímo před nosem, zaútočit na nás,“ zašeptala kněžka

nabroušeně.

„Najdeme ho,“ ujistil ji Marin. „Ale potřebuju tvoji pomoc.

Musíte co nejdřív posvětit půdu na Chrámovém vrchu, aby už

žádní kostlivci nemohli povstat.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist