načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Marco – Jussi Adler-Olsen

Marco

Elektronická kniha: Marco
Autor: Jussi Adler-Olsen

Patnáctiletý Marco netouží po ničem jiném než získat dánské občanství a chodit do školy jako každý jiný. Jeho strýc Zola však vládne rodinnému klanu železnou rukou a nutí Marca a ostatní děti žebrat a krást. Když ale Marco zjistí, že ho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 555
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Marco Effekten
Spolupracovali: z dánského originálu ... přeložila Kristina Václavů
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1099-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Patnáctiletý Marco netouží po ničem jiném než získat dánské občanství a chodit do školy jako každý jiný. Jeho strýc Zola však vládne rodinnému klanu železnou rukou a nutí Marca a ostatní děti žebrat a krást. Když ale Marco zjistí, že ho Zola pro vlastní prospěch hodlá zmrzačit, pokusí se o nemožné - uteče. Náhodou však při útěku odhalí nebezpečné rodinné tajemství a hra o život začíná. Marco prozatím netuší, že mu v patách není jen rodina, ale i někdo další. Kriminální komisař Carl Morck se rozhodne záhadného mladíka, který má zjevně co říct k případu pohřešovaného vládního úředníka, zachránit. Carl se svými kolegy Asadem a Rose pozvolna rozplétají nitky rozsáhlé korupční aféry, která je vede ze světa bankovnictví přes ministerstvo zahraničí až do hloubi afrického pralesa... Pátý román z kriminální řady dánského autora o komisaři Carlu Morckovi a speciálním oddělení Q. V centru dění je tentokrát nezletilý italský přistěhovalec - a podvody v projektu rozvojové pomoci v Africe.

Popis nakladatele

Patnáctiletý Marco netouží po ničem jiném než získat dánské občanství a chodit do školy jako každý jiný. Jeho strýc Zola však vládne rodinnému klanu železnou rukou a nutí Marca a ostatní děti žebrat a krást. Když ale Marco zjistí, že ho Zola pro vlastní prospěch hodlá zmrzačit, pokusí se o nemožné: uteče. Náhodou však při útěku odhalí nebezpečné rodinné tajemství — a hra o život začíná. Podaří se mu získat důkazy? Měl by se obrátit na policii? Prozatím netuší, že mu v patách není jen rodina, ale i někdo další.
Kriminální komisař Carl Mørck se rozhodne záhadného mladíka, který má zjevně co říct k případu pohřešovaného vládního úředníka, zachránit. Carl se svými kolegy Asadem a Rose pozvolna rozplétají nitky rozsáhlé korupční aféry, která je vede ze světa bankovnictví přes ministerstvo zahraničí až do hloubi afrického pralesa.
Nevzalo si oddělení Q tentokrát příliš velké sousto?
Milovníci díla Jussiho Adlera-Olsena se mohou těšit na posílení týmu vyšetřovatelů o další zajímavou postavu… 

Jussi Adler-Olsen (nar. 1950) vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem  Alfabethuset  (Abecední dům, 1997), následovaly romány  Og hun takkede guderne  (A děkovala bohům, 2003) a Washingtonský dekret  (2006; česky Host 2014). Poté se začal věnovat tématům spojeným s jeho rodným Dánskem. Doposud napsal pět dílů kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q:  Žena v kleci  (2007; česky Host 2011),  Zabijáci (2008),  Vzkaz v láhvi  (2009; oba česky Host 2012),  Složka 64  (2010; česky Host 2013) a  Marco  (2012). V současné době pracuje na šestém dílu série. Charakteristickým znakem jeho stylu a jistě i jednou z příčin obrovského mezinárodního úspěchu jeho knih je autorův smysl pro humor, nadhled a ironie.

Další popis

Milovníci díla Jussiho Adlera-Olsena se mohou těšit na posílení řad vyšetřovatelského týmu o další zajímavou postavu… Patnáctiletý Marco touží jen po tom stát se dánským občanem a chodit do školy jako každý jiný. Jeho strýc Zola však vládne rodinnému klanu železnou rukou. Celá rodina Zolu uctívá jako boha a bojí se ho jako ďábla, zatímco on nutí Marca a ostatní děti žebrat a krást. Když ale Marco zjistí, že ho Zola pro vlastní prospěch hodlá zmrzačit, pokusí se o nemožné: uteče. Bohužel přitom náhodou odhalí nebezpečné rodinné tajemství a hra o život začíná. Podaří se mu využít všech svých schopností a něco dokázat? Měl by se obrátit na policii? Prozatím neví, že mu v patách není jen rodina, ale i někdo další. Když na to přijde inspektor Carl Mørck, rozhodne se záhadného mladíka, který má zjevně co říct k případu pohřešovaného vládního úředníka, zachránit. Carl s kolegy Asadem a Rose pozvolna rozplétají nitky rozsáhlé korupční aféry, která je vede ze světa bankovnictví přes ministerstvo až do hloubi afrického pralesa. Nevzalo si oddělení Q tentokrát příliš velké sousto?


Zařazeno v kategoriích
Jussi Adler-Olsen - další tituly autora:
Selfies Selfies
 (e-book)
Selfies Selfies
Malé pikantní vraždy Malé pikantní vraždy
Oběť 2117 Oběť 2117
 (e-book)
Oběť 2117 Oběť 2117
Oběť 2117 Oběť 2117
 
K elektronické knize "Marco" doporučujeme také:
 (e-book)
Složka 64 Složka 64
 (e-book)
Nesmírný Nesmírný
 (e-book)
Výjimeční lidé -- Akta Enzo I Výjimeční lidé
 (e-book)
Kritik Kritik
 (e-book)
Analfabetka, která uměla počítat Analfabetka, která uměla počítat
 (e-book)
Selfies Selfies
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jussi

MARCO

pátý případ

carla mørcka

z oddělení q

PROLOG Podzim 2008

1 ) Podzim 2008

2 ) Podzim 2008

3 ) Podzim 2010

4 ) Jaro 2011

5 ) Podzim 2010

6 ) Primo 2007 až ultimo 2010

7 ) Jaro 2011

8 ) Od zimy 2010 do jara 2011

9 ) Jaro 2011

10 )

11 )

12 )

13 )

14 )

15 )

16 )

17 )

18 )

19 )

20 )

21 )

22 )

23 )



JUSSI ADLER ‑OLSEN

MARcO

Kriminální román



MARcO

Jussi

Brno 2015


Jussi Adler ‑Olsen: Marco Effekten

Copyright © JP/Politikens Forlagshus,

København, 2012

Translation © Kristina Václavů, 2014

Cover design © Wildes Blut, Atelier für Gestaltung,

Stephanie Weischer using photographs from

plainpicture/Arcangel

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o.,

2014, 2015 (elektronické vydání)

ISBN 978‑80‑7491‑994‑7 (Formát PDF)

ISBN 978‑80‑7491‑995‑4 (Formát ePub)

ISBN 978‑80‑7491‑996‑1 (Formát MobiPocket)


Věnováno mé tchyni, Anně Larsenové



9

PROLOG Podzim 2008

Poslední ráno vstoupilo Louisi Fonovi do života jemně a po

špičkách.

Celý rozespalý, ještě obtěžkaný nočním sněním, opustil

lůžko a vklouzl do připravených pantoflí na hliněné podlaze.

Pohladil malou po zádíčkách, utřel jí usoplený čokoládový

nosánek a nechal se polaskat po tvářích.

Protáhl se a zamžoural do sluncem rozpáleného prosto‑

ru, kam zvenku doléhalo kdákání slepic a vzdálené halekání

chlapců, sklízejících z palem trsy banánů.

Jaký tu vládne klid a  mír, napadlo ho a  nasál do plic

kořeněnou vůni vesnice Somolomo. Jen zpěv Pygmejů Baka,

linoucí se od ohnišť na protější straně řeky, by ho potěšil víc.

Do zapomenuté vesnice kmene Bantu v  národním parku

Dja se vždycky rád vracel.

Za chýší se kočkovaly děti. Zvířily červený prach a pisk‑

lavými hlásky vyplašily z korun stromů houf přádelníků.

Vstal a  vykročil proti světlu, dopadajícímu oknem do‑

vnitř, opřel se lokty o  rám a  usmál se na matku holčičky,

která u protější chatrče právě usekla hlavu slepici, určené

k dnešnímu obědu.

Od té doby se Louis už nikdy neusmál.

Dobrých dvě stě metrů od něj se na pěšince vedoucí

palmovým hájem objevil šlachovitý muž s  průvodcem. Je‑

jich přítomnost od prvního okamžiku nevěstila nic dobrého.

Svalnatého Mboma znal Louis z  Yaoundé, ale bělocha se

světlými, téměř bílými vlasy nikdy neviděl.

„Co tady Mbomo dělá a koho nám to vede?“ zavolal na

dívčinu matku.

Pokrčila rameny. Na okrajích deštného pralesa nebyl

turista zase tak neobvyklým zjevem, tak co by se starala?


10

Přijel jako obvykle strávit čtyři pět dní u  Bakaů v  chaosu

mocné džungle? Jedná se tedy o Evropana ve velmi utěšené

finanční situaci?

Jenže Louis tušil něco víc, vycítil to z vážného rozpolo‑

žení a důvěrného hovoru obou mužů. Kdepak, tady něco ne‑

hraje. Ten běloch není žádný turista a Mbomo nemá v tom‑

hle kraji co pohledávat, aniž by to Louisovi předem oznámil.

To Louis je vedoucím dánského projektu rozvojové pomoci,

Mbomo je jen poskokem úředníků z  Yaoundé. Tak zněla

pravidla hry.

Že by ti dva měli něco za lubem a jeho do toho nechtěli

zasvětit? Vůbec to není vyloučeno. Kolem celého projektu se

děje poměrně dost podivných věcí. Všechny procesní úkony

trvají celou věčnost, tok informací se téměř zastavil, plat‑

by se případ od případu zpožďují nebo vůbec neproběhnou.

Vůbec to není tak, jak mu naslibovali, když ho na přidělený

úkol najímali.

Louis zavrtěl hlavou. Sám byl Bantu a pocházel z opač‑

ného konce Kamerunu, vzdáleného stovky kilometrů na

severo západ od vesnice ležící na hranici s Kongem. Na se‑

veru, odkud pocházel, byli všichni již od kolébky nedůvěřiví

a to byl možná hlavní důvod, proč svůj život zasvětil práci

pro mírné Bakay, Pygmeje obývající džungli Dja. Stopy těch‑

to lidí vedou až do dob samovolného vzniku pralesa. A tako‑

vá ošklivá slova, jako je nedůvěra, tu ani neznají.

Louis považoval tyto pomilováníhodné duše za skuteč‑

nou oázu neposkvrněných citů v naší zatracené době. Ano,

spojení s Bakay a touto končinou bylo pro Louise útěchou,

elixírem života, a přesto se do něj vkrádalo podezření z ně‑

čeho nekalého.

Copak to nikdy neskončí?


11

Mbomův džíp našel zaparkovaný za třetí řadou chýší a v něm

za volantem spícího řidiče v propoceném fotbalovém dresu.

„Silou, nehledá mě Mbomo náhodou?“ zeptal se hromo‑

tluka černého jako noc, který se protáhl a pokusil se zorien‑

tovat, kde že se to sakra nachází.

Zavrtěl hlavou. Očividně netušil, o čem to Louis mluví.

„S kým to tady Mbomo je, co je to za bělocha? Neznáš

ho?“ ptal se tedy Louis dál.

Řidič zívl.

„Je to Francouz?“

„Ne,“ zněla odpověď a chlapík pokrčil rameny. „Sice tro‑

chu francouzsky mluví, ale bude myslím odněkud ze severu.“

„Aha.“ Louisovi se stáhl žaludek. „Nemohl by to být

Dán?“

Řidič na něho namířil ukazovák.

Bingo.

Bylo to tak. A Louisovi se to ani trochu nelíbilo.

Kdyby se Louis neangažoval pro budoucnost Pygmejů, bo‑

joval by za práva pralesních zvířat. Ve všech vesnicích okolo

pygmejské džungle se našli mladí ozbrojení Bantuové, jimž

denně padaly za oběť desítky mandrilů a antilop.

I  když měl Louis s  pytláky napjaté vztahy, nepohrdl

nabídkou jednoho z těch dobytků, že ho odveze na motorce.

Dostat se do tři kilometry vzdálené vesnice Bakaů po úz‑

kých stezkách za pouhých šest minut, kdo by odolal, když

není času nazbyt?

Už při prvním pohledu na jílem vymazané příbytky

Louis pochopil, oč běží, protože mu vyběhly naproti jen nej‑

menší děti a hlady štěkající psi.

Náčelníka vesnice našel na lůžku z  palmového listí

v oblaku alkoholových výparů. Kolem napůl bezvědomého


12

Mulunga se povalovaly prázdné sáčky od whisky, podobné

těm, které Louis znal z protějšího břehu řeky. Pijatyka ne‑

pochybně trvala celou noc a soudě podle všudypřítomného

ticha se jí zjevně zúčastnili všichni obyvatelé vesnice.

Nahlédl do několika přeplněných palmových příbytků

a sotva našel nějakého dospělého, který by mu byl schopen

malátným kývnutím odpovědět na pozdrav.

Zaručený způsob, jak naučit přírodní národy držet

hubu a krok, pomyslel si Louis. Stačí dát jim alkohol a dro‑

gy a máte je v hrsti.

Víc není potřeba.

Vrátil se do plesnivinou čpící chatrče a  pořádně kopl

náčelníka do boku, až šlachovitý Mulungo nadskočil a  po

tváři se mu rozlil provinilý úsměv, odhalující dvě řady zubů

ostrých jako jehly. Jenže Louis se nenechal tak snadno ob‑

měkčit.

Ukázal na prázdné pytlíky od whisky.

„Za co vám zaplatil, Mulungo?“ zeptal se.

Náčelník Bakaů zvedl hlavu a  pokrčil rameny. Výraz

„za co“ používali v buši jen zřídka.

„Mbomo vám dal peníze, že? Kolik vám podstrčil?“

„Deset tisíc franků!“ zněla odpověď. Kulaté částky, ze‑

jména takové výše, byly u  Bakaů naopak velmi populární.

Louis potřásl hlavou. Zatracený Mbomo, jak ho to jen

mohlo napadnout?

„Deset tisíc, aha,“ řekl. „A jak často vám Mbomo platí?“

Mulungo opět pokrčil rameny. Nakládání s  časovými

údaji nebylo jejich nejsilnější stránkou.

„Koukám, že jste nezasadili, jak jste měli. Proč?“

„Louisi, víš přece, že nám neposlali peníze.“

„Jak neposlali, Mulungo? Viděl jsem potvrzení o převo‑

du. Poslali je víc než před měsícem.“


13

Co se to děje? Doklad o transakci už potřetí neodpoví‑

dal skutečnosti.

Louis zpozorněl. I přes ohlušující cvrkot cikád zaslechl cizorodý zvuk. Jestli ho nešálí sluch, blíží se lehká motorka.

Vsadil by se, že je to Mbomo. Jen doufal, že se mu chys‑

tá všechno pořádně vysvětlit.

Rozhlédl se kolem sebe. Něco bylo špatně, a  to zcela

zásadním způsobem, takže se to bude muset dát rychle do

pořádku. Louis se totiž nebál, i  když Mbomo byl o  hlavu

vyšší a měl pracky jako gorila.

Když Louisovi neodpověděli Bakaové, tak ať se hromo‑

tluk obtěžuje sám: Co tady pohledává? Kam se poděly pra‑

chy? Proč nezasadili? A kdo byl ten běloch v Mbomově spo‑ lečnosti?

To by tedy opravdu moc rád věděl.

Proto se rozkročil uprostřed prostranství a čekal, zatím‑ co se k chýším pomalu blížil sloup zvířeného prachu, vystu‑ pující z oparu nad křovisky.

Chystal se Mbomovi vyjít v  ústrety dřív, než sesedne

z motorky, napřáhnout silné paže a vmést mu do tváře svou

obžalobu. Pohrozí mu pekelnými útrapami a odhalením. Na

rovinu mu řekne, že pokud Bakay podvodně připravil o pro‑ středky, které jim poprávu náleží, aby mohli dál v pralese svobodně existovat, pak jediné, do čeho v  budoucnu strčí prsty, budou mříže vězení v Kondengui.

Samotná zmínka o  oné instituci by každého vyděsila

k smrti.

Konečně řev motoru přehlušil píseň cikád.

Jakmile se kawasaki vynořila z buše a s klaksonem stisk‑ nutým nadoraz přelétla přes náměstíčko, všiml si Louis ne‑ přirozeně zatíženého zavazadlového prostoru a  dále toho,

jak obyvatelé ve svých chýších okamžitě ožili. Do dveří se


14

nahrnuly rozespalé obličeje a  nejhouževnatější z  mužů vy‑

skočili přes práh ven, jako by jim bohové zašploucháním

v bedně motorky zvěstovali brzký příchod potopy světa.

Mbomo nejdřív rozdal do napřažených rukou pytlíky

s ohnivou vodou a pak se výhrůžně zahleděl na Louise.

Tehdy Louisovi došlo, jak se věci mají. Mačeta, kterou

měl Mbomo zavěšenou přes záda, mluvila jasnou řečí. Jestli

Louis včas nezmizí, použije ji Mbomo proti němu. Na pomoc

Pygmejů se spolehnout nemůže, rozhodně ne v tomhle stavu.

„Tam, odkud to mám, je toho ještě dost,“ zavolal Mbo‑

mo a vyklopil zbývající zásobu alkoholu na zem a zároveň

se obrátil k Louisovi.

Louis se dal instinktivně do běhu a  ještě za sebou za‑

slechl nadšené povzbuzování Bakaů. Jestli mě Mbomo chytí,

je se mnou konec, napadlo ho, zatímco očima horečně pátral

po skulince v zeleném pekle a po poházeném zemědělském

náčiní, po čemkoliv, co by mu posloužilo jako zbraň proti

útočníkovi.

Louis byl mrštný, daleko pružnější než Mbomo, který

strávil celý život v  Douale a  Yaoundé a  nenaučil se dávat

v pralese pozor na zem, na spleť kořenů, zrádných výmolů

a hrbolů. Proto Louis znovu získal jistotu, když těžký dusot

za ním ztichl a před ním se otevřela křižovatka stezek, smě‑

řujících k řece.

Zbývala mu jediná možnost, dostat se k jednomu z vy‑

kotlaných kmenů u břehu dřív než Mbomo. Jestli se Louis

dostane přes řeku jako první, bude v bezpečí. Obyvatelé So‑

moloma ho ochrání.

Vtom v hnědozeleném porostu ucítil štiplavý, vlhký pach

a  ze své zkušenosti průvodce hned věděl, co to znamená.

Ještě sto metrů a budu u řeky, prolétlo mu hlavou a o vteři‑

nu později zapadl po kolena do bažiny.


15

Zamáchal rukama ve vzduchu. Jestli se nezachytí něja‑

ké rostliny, bahno se nad ním během okamžiku zavře. Vytáh‑

ne‑li se příliš pozdě, Mbomo ho dostihne. Už teď byl dusot

jeho těžkých nohou slyšet až příliš zblízka.

Nasál vzduch do plic, kousl se do rtu a natáhl se, jak

nejvíc to šlo, až mu praskalo v zádech. Strhl na sebe menší

větvičky a do vyvalených očí mu napadalo listí, ale za patnáct

vteřin se přece jen zachytil čehosi pevného a vytáhl se ven.

Jenže pár vteřin mu scházelo. Z křoví to zasvištělo a Louis

zezadu utržil hlubokou ránu do lopatky. Dopadla blesku‑

rychle a zanechala po sobě pálivý pocit.

Louis se instinktivně vyvaroval pádu, čímž se zcela vy‑

manil z bahna a vzal nohy na ramena. Nad vrcholky stromů

se vznesla záplava Mbomových nadávek.

I jeho stáhl nenechavý mokřad.

Teprve když doběhl k řece, uvědomil si, jak ho lopatka

bolí a jak se mu košile lepí na záda.

Došly mu síly a těsně u vody klesl k zemi. Tehdy si uvě‑

domil, že zemře.

Padl hlavou do jemného říčního štěrku, který mu voda

vehnala do vlasů, a přitom z kapsy kalhot pracně vyprostil

mobilní telefon a stiskl ikonku pro odesílání zpráv.

Každým stisknutím tlačítka se mu zvyšoval tep a  od‑

cházelo další množství krve z  oběhu. Když zprávu dopsal

a zvolil funkci odeslat, ještě si stihl všimnout, že tam není

signál.

To poslední, co Louis Fon ucítil, byly otřesy půdy, způ‑

sobené ztěžka dopadajícími kroky, které kroužily kolem jeho

těla. A pak mu někdo vykroutil mobilní telefon z ruky.

× × ×


16

Mbomo Ziem byl spokojený. Cestu džunglí, vedoucí k  ná‑

jezdu na hlavní silnici do Yaoundé po děravé silnici z tmavo‑

červeného štěrku, bude mít v  poskakujícím džípu brzy za

sebou a jeho spolujezdec se bohudíky zdržel veškerého ko‑

mentáře. Všechno je, jak má být. Tělo Louise Fona shodil

do řeky, o zbytek se postará proud a krokodýlové.

Celkem vzato byl s průběhem akce nadmíru spokojený.

Zbavili se jediného člověka, který je mohl ohrozit, takže je

opět čeká světlá budoucnost.

Mise splněna, jak se říká.

Mbomo si prohlížel mobilní telefon, který vypáčil umí‑

rajícímu Louisovi z  ruky. Stačí pár franků na novou SIM

kartu, snad nebude stát horentní sumu, a má dárek pro syna

k narozeninám.

Spokojeně si představoval, jak se kluk asi bude tvářit,

až ho dostane, když vtom displej samovolně ožil a oznámil

opětovné nalezení sítě.

Za pár vteřin následovalo diskrétní pípnutí, potvrzující

úspěšné odeslání zprávy.


17

1 ) Podzim 2008

René E. Eriksen nebyl nijak přehnaně opatrný. A snad právě

proto trpěl celý život vzestupy a pády, střídajícími se v ne‑

předvídatelném sledu, což mu ale — viděno z jistého odstu‑

pu — nezavdávalo příčinu k celkové nespokojenosti. Připi‑

soval to jisté vrozené dávce štěstí.

Přesto však měl René přemýšlivou povahu a v dětství

řešil zásadní otázky a životní rozpory tím, že se běžel schovat

mámě pod sukni, což v dospělosti vedlo k tomu, že když se

po hlavě vrhl do něčeho nového, vždycky si nechával otevře‑

ná nějaká jakžtakž ucházející zadní vrátka.

Proto se velmi rozmýšlel, když mu odpoledne do kance‑

láře na ministerstvu zahraničí zavolal jeho dávný spolužák a dobrý přítel, ředitel Karrebækské banky Teis Snap, a před‑

nesl mu svůj návrh, který by tak vysoce postavený úředník, jako byl René, musel za normálních okolností označit za krajně nevhodný.

Stalo se to v předvečer ošklivého období, kdy se na svět

opravdu vážně zašklebila finanční krize. V  době, kdy byl

naprosto každému, kdo se živil půjčováním peněz, jasný vý‑

sledek jednání chamtivých burzovních spekulantů a nezod‑

povědné vládní ekonomické politiky.

A právě proto Teis Snap volal.

„Obávám se, že do dvou měsíců půjde naše banka do

konkurzu, jestli se nepostaráme o extra kapitál,“ řekl tehdy.

„A  co moje akcie?“ neudržel se René a  s  bušícím srd‑

cem a  čelem zbrázděným vráskami si vzpomněl na slibo‑

vanou prvotřídní penzi, strávenou pod palmami a  jižním

sluncem, která se mu teď hroutila pod rukama jako dome‑

ček z karet.


18

„No co asi? Jestli okamžitě nepřijmeme nějaká dras‑

tická opatření, tak přijdeme o všechno. Bohužel je to tak,“

odpověděl Snap.

Následující odmlka potvrzovala jejich přátelský vztah.

Neskýtala možnost protestovat nebo přijít s  nějakými ab‑

straktními návrhy řešení.

René na chvíli svěsil hlavu a dýchal tak zhluboka, až ho

to bolelo. Takhle se tedy věci mají, z toho musí vycházet a na

základě toho se rozhodovat a  jednat. Rozbolel ho žaludek

a na čele mu vyrazil studený pot, ale coby vedoucí kanceláře

pro evaluaci projektů rozvojové pomoci byl zvyklý přinutit

se ve vypjatých situacích jasně uvažovat.

Vydechl. „Extra kapitál, povídáš? Co to má jako zname‑

nat? Nemohl bys to nějak upřesnit?“

„Dvě stě až dvě stě padesát milionů dánských korun po

dobu čtyř až pěti let.“

Reného znovu zalil pot. „Do pytle, Teisi! To je padesát

milionů ročně!“

„Vždyť já vím a je mi to fakt líto. Poslední čtyři týdny

jsme dělali, co se dalo, abysme si vydupali nějaké nouzové

řešení, ale nemáme dostatečně stabilní klienty. V posledních

dvou letech jsme půjčovali až moc rychle a bez dostatečné‑

ho krytí, jak se teď ukázalo, když trh s nemovitostmi hrozí

krachem.“

„Hergot, chlape, s  tím se musí urychleně něco udělat.

Nemohli bysme z toho vytáhnout aspoň naše osobní pohle‑

dávky?“

„Obávám se, René, že na to už je pozdě. Kurzy dnes

ráno drasticky oslabily a veškeré obchodování s akciemi je

prozatím zastaveno.“

„Ach tak.“ Reného překvapil odměřený tón vlastního

hlasu. „A co bys teda chtěl ode mě, abych s tím jako dělal?


19

Protože mi asi sotva voláš proto, abys mi sdělil, žes mě při‑

pravil o úspory, že? Já tě znám, Teisi. Kolik jsi vlastně za‑

chránil ze svýho?“

Hlas letitého přítele zněl dotčeně, ale jasně. „Nic, René,

absolutně nic, to ti přísahám. Měli jsme tu revizi. A v situa‑

ci, jako je ta naše, nebývají vždycky ochotní hledat nějaké

kreativní řešení. Kdepak, volám ti proto, že jsem možná

našel východisko a pro tebe, kamaráde, by mohlo být doce‑ la lukrativní.“

Takhle celý podvod začal. Fungoval bezchybně několik

měsíců až do okamžiku, kdy nejzkušenější zaměstnanec se‑ kretariátu William Stark zamával Eriksenovi před nosem

nějakým cárem papíru.

„Dobře, Starku,“ řekl René. „Vy tvrdíte, že jste dostal

nesmyslnou esemesku od Louise Fona a pak jste se s ním

marně snažil spojit. Ale víte stejně dobře jako já, že Kame‑

run je dost daleko a spojení nebývá nejlepší, nebylo by tedy

moudřejší hledat řešení někde jinde?“

Stark se na to bohužel netvářil a Renému se do jeho

světa vetřel stín pochybnosti, jakási předzvěst nadcházejí‑

cího chaosu.

Zplnomocněnec Stark sevřel své již téměř bezkrevné

rty do ještě užší štěrbinky. „Ehm, jak jsem to měl tušit?“

Zamyšleně sklopil zrak a  dlouhá zrzavá patka mu spadla

do očí. „Já vím jedině to, že jsem tu zprávu dostal zrovna

v době, kdy jste se vracel z Kamerunu. A od té doby Louise

Fona nikdo neviděl. Nikdo.“

„Hm. A  nemyslíte, že je ještě v  Dja, kde není žádný

signál?“ René se natáhl přes psací stůl. „Ukažte mi tu ese‑

mesku, Starku.“

René se soustředil, aby se mu netřásla ruka, když od

Starka papírek přebíral.

20

A zprávu si přečetl.

Stálo na něm: „Cfqqugthondae(s+1)la(i+1)ddddddvdlo‑

gdmdntdja.“

Hřbetem ruky si setřel z čela proradné perličky potu.

Bohudíky, je to naprostý nesmysl.

„No jo, tak to máte pravdu, Starku, vypadá to opravdu

divně. Ale já bych v tom nic zvláštního nehledal. Asi se mu

v kapse splašil mobil,“ odbyl celou záležitost a odložil lístek

na stůl. „Zařídím, aby se na to někdo podíval, ale říkám vám

rovnou, že jsme Fona s  Mbomem Ziemem ten den viděli,

když jsme jeli do Yaoundé. Všechno proběhlo jako obvykle.

Pomalu se balil na další expedici. Tuším s nějakými Němci.“

William Stark se zamračil a zavrtěl hlavou.

„Říkáte, abych se neznepokojoval, ale jen se na ten lís‑

tek ještě jednou podívejte. Přijde vám to jako náhoda, že

zpráva končí slovem Dja? Vážně si myslíte, že by k tomu do‑

šlo nedopatřením, zmáčknutím v kapse? Neřekl bych. Spíš

si myslím, že se mi Louis Fon pokoušel něco sdělit a že se

mu mohlo stát něco vážného.“

René semkl rty. Během svého působení na ministerstvu

učinil tu zkušenost, že ve všech úřadech šlo především o to

neodmítnout ani tu sebešílenější hypotézu.

„Aha, to je vážně divný, máte pravdu,“ odpověděl proto.

Sáhl za sebe na parapet po svém Sony Ericssonu. „Ří‑

káte, že je tam Dja.“ Zahleděl se na klávesnici telefonu

a  kývl hlavou. „Ale jo, mohlo by se to stát omylem. Podí‑

vejte! D, J a A  stojí na tlačítku jako první písmeno. Když

zmáčknete jednou klávesu 3, 5 a 2, tak dostanete dja, to by

se v kapse klidně mohlo stát, i když se to může zdát neuvěři‑

telné. Ale samozřejmě je to divné. Jen si myslím, že bychom

s tím měli pár dní počkat, jestli se Fon neobjeví. Mezitím

se spojím s Mbomem.“

21

Sledoval každý Starkův pohyb, jak vycházel z kanceláře

a přibouchl za sebou dveře, a pak si opět otřel čelo. Takže

to byl Fonův telefon, se kterým si Mbomo hrál v landroveru

cestou zpět do hlavního města.

Zatracenej idiot!

Zaťal pěsti a zavrtěl hlavou. Že byl Mbomo tak dětinský

a okradl mrtvého Fona, to byla jedna věc, ale že se nepřiznal,

když se ho René zeptal, s jakým mobilním telefonem si to

hraje, to byla věc jiná. A proč si ten kretén neověřil, jestli

tam nejsou neodeslané zprávy? Pokud ho ukradl mrtvému,

proč do háje automaticky nevyndal baterku nebo nevymazal

paměť? Jak může být hergot tak blbej a ukrást mobil chla‑

povi, kterého právě zabil?

Zavrtěl hlavou. Mbomo byl pitomec, jenže o něho teď

nešlo, problém představoval William Stark, a tak tomu bylo

upřímně řečeno vlastně po celou dobu. Neříkal to snad od

začátku a nezmínil se o tom i před Snapem?

Čert aby to spral! Nikdo z oddělení se tak dobře nevy‑

znal ve smlouvách a neměl větší přehled o rozpočtu a nikdo

nepsal na projekty ministerstva tak pečlivé posudky jako

právě Stark. Takže pokud by někdo měl přijít na to, že zde

dochází k zpronevěře prostředků zahraniční pomoci, pak to

může být jedině on.

René se zhluboka nadechl a  dobře si rozmyslel další

krok. Nebylo příliš z čeho vybírat. „Kdybys snad někdy měl

mít nějaké problémy,“ řekl mu tehdy Snap, „tak okamžitě

volej.“

Což se právě chystal udělat.

2 ) Podzim 2008

Zplnomocněnec William Stark se v otázkách svého oboru

v podstatě neměl na koho obrátit.

V  šedém úředním světě jeho profese pod něj spadala

jen nepatrná část agendy, do které se navíc nikomu nechtě‑

lo. Pokud se nemohl obrátit na vedoucího kanceláře, zbýval

snad už jen vedoucí odboru, ale kdo by chodil za vedoucím odboru s takovým podezřením a hlavně v takovém rozsahu,

bez hmatatelných důkazů? On rozhodně ne.

Zastával‑li člověk v systému úřední moci místo nadříze‑

ného a přitom byl docela přátelský typ, označil by své podří‑

zené, kteří bijí z vlastní iniciativy na poplach kvůli podezření

ze zneužití pravomoci nebo kvůli nesrovnalostem v rozpočtu

státní správy, za interní informátory. Znělo to dobře a úcty‑

hodně, přibližně asi jako zatroubení k útoku ze zálohy, ale když někdo lidi z  odboru nutil zazpívat, tak v  něm hned

viděli drbnu a zpravidla to s ním dopadlo špatně; takových

ošklivých příkladů už se v Dánsku přihodilo spoustu. Poměr‑

ně nedávný případ zaměstnance vojenské zpravodajské služ‑

by, který si vysloužil trest odnětí svobody za upozornění, že

předseda vlády zamlčoval lidem životně důležité informace a na základě toho vedl zemi do války v Iráku, v nikom touhu

po upřímnosti nevzbudí.

Navíc si William nebyl stoprocentně jistý; doposud to

celé působilo jen jakýmsi nepříjemným dojmem, i když se ho už nějakou dobu nemohl zbavit.

Poté co informoval vedoucího kanceláře Reného E. Erik‑

sena o textové zprávě od Louise Fona, zavolal do Kamerunu

snad deseti různým lidem, o kterých věděl, že byli s věrným aktivistou kmene Bantu ve spojení; všichni se nesmírně divi‑ li, že se tak zapálená duše jako on už několikátý den nehlásí.

Teprve dnes dopoledne se Williamovi konečně poda‑

řilo dovolat k Fonovi domů, do Sarki Mata, a promluvit si

s  jeho ženou, které Louis vždy poctivě sděloval, kde bude a jak dlouho se tam zdrží.

Manželka si zjevně dělala starosti. Měla slzy na krajíč‑

ku a  podle jejího názoru v  tom měli prsty pytláci, bála se

domyslet, co by mohli jejímu muži udělat. Džungle byla tak

rozlehlá a tajuplná, sám Louis jí o tom často vyprávěl. Děly

se v ní neuvěřitelné věci, jak říkala. I William o tom věděl.

Pochopitelně to mohlo mít víc důvodů, že o sobě Fon

nedal vědět. Kamerun popravdě skýtal mnohá lákadla a kdo‑

ví, co může takového muže v nejlepších letech s ucházejícím

zevnějškem napadnout? Dívky v této oblasti Afriky nebyly

proslulé cudností ani zdrženlivostí, takže se nabízela mož‑

nost, že by Fon v některé z palmových chatrčí právě divoce

souložil a přenechal běh věcí osudu. William se při té před‑

stavě málem pousmál.

Ale pak si vzpomněl, co tomu předcházelo; jak probí‑

hal projekt na podporu Bakaů v první fázi. Už to, že měli

ministerstvem najednou prohnat padesát milionů dánských korun, aby Pygmejům v tak vzdáleném koutě džungle Dja

zajistili existenci, bylo samo o sobě zvláštní. A proč přiznali

podporu právě jim, a ne někomu jinému? A zrovna tak vy‑

sokou částku?

Nad tím se William pozastavoval od začátku.

Dvě stě padesát milionů nebylo v průběhu pěti let samo‑

zřejmě v souhrnném rozpočtu patnácti miliard zahraniční

pomoci ročně nic zvláštního, ale stejně: kdy naposledy získal

takový úzce zaměřený projekt tak masivní finanční podpo‑

ru? Kdyby byl zaměřený na všechny Pygmeje v celé konžské

džungli, druhém největším pralese světa, pak by to pochopil

snáz, jenže tak to nebylo.

24

A když jim částku přiznali, i napůl slepý idiot v odboru

státní správy by poznal, že se v mnoha zásadních bodech vy‑

hnuli normálnímu postupu, čímž vzbudili Starkovu pozor‑

nost. V tomto případě spočívala zahraniční pomoc v zásadě

pouze v tom, že se peníze převedly úředníkům do Yaoundé

a  o  zbytek už se měli místní lidé postarat sami. A  to vše

v zemi, kde je údajně největší korupce na světě.

A to se Williamu Starkovi, úředníkovi tělem i duší, kte‑

rý sám udělal několik velkých profesních chyb, nelíbilo, a na

základě posledního vývoje událostí se proto díval na roli své‑

ho šéfa v celé záležitosti úplně jinýma očima.

Angažoval se snad někdy Eriksen natolik osobně? Kdy

naposledy se jel osobně přesvědčit, jak se některému projek‑

tu daří? Pěkně dávno.

Bůh nás netrestej. Mohlo to samozřejmě znamenat, že

se projekt ubírá správným směrem a průběžně podléhá ná‑

ležité kontrole, ale mohlo to nedejbože znamenat i  pravý

opak. Věděl, že by se tím rozvířily roky kancelářské práce,

a k tomu by rozhodně dojít nemělo.

„Co tady tak sedíte a  dumáte, Starku?“ ozvalo se mu

za zády.

Od okamžiku, kdy ten hlas slyšel ve své kanceláři napo‑

sledy, uplynuly už celé měsíce a překvapený William pohlédl

na nepěkný úsměv svého nadřízeného. Pod křídově bílými

vlasy působil Eriksenův obličej zcela falešně.

„Právě jsem mluvil s našimi lidmi v Yaoundé, kteří to

vidí podobně jako vy,“ řekl Eriksen. „Tvrdí, že něco není

v  pořádku, takže vaše domněnky jsou asi správné. Podle

nich by to mohlo znamenat, že se Louis Fon s  nějakými

prostředky z  fondu vypařil, a  byli by rádi, kdyby za nimi

někdo z  ministerstva zajel a  prověřil veškeré finanční pří‑

spěvky, které byly projektu od začátku přiděleny. Určitě si

25

myslí, že se tak zbaví podezření z  nesrovnalostí, kdybyste

na něco přišel.“

„Já?“ Chystá se ho tam snad Eriksen poslat? William

byl zmatený, jaký směr věci nabraly, a moc radosti z toho

neměl. „Nevíte, o jakou částku se jedná, kolik si měl Fon

údajně přivlastnit?“ pokračoval.

Eriksen zavrtěl hlavou. „Ne, to zatím nikdo neví, ale

v současné době disponuje částkou přesahující dva miliony.

Třeba jel jenom na nákup a je úplně čistý. Třeba přišel na

to, že osivo a sadba jsou někde levnější a kvalitnější než tam,

kde obvykle nakupuje. Ale musíme ho za všech okolností

sledovat, od toho tady přece jsme.“

„Hm,“ přitakal William. „Obávám se, že tohoto úkolu

se nebudu moct ujmout.“

Eriksenovi ztuhl úsměv na rtech. „Aha, jakpak to?“

„Dcera mé přítelkyně leží v nemocnici.“

„No ne, už zase? A to vadí?“

„No, snažím se je obě podporovat, jak můžu. Bydlí u mě.“

Eriksen přikývl. „To je velmi šlechetné, že myslíte nej‑

dřív na ně, Starku, ale bavíme se tu o pouhých dvou třech

dnech, tak mi netvrďte, že byste si to nedovedl nějak zařídit.

Už jsme objednali letenku na vaše jméno do Bruselu a pak

dál na jih. Je to bohužel, jak víte, součást vaší práce. Poletí‑

te přes Doualu, protože všechna místa do Yaoundé už byla

obsazená. Na letišti vás vyzvedne Mbomo a  zaveze vás do

hlavního města, je to otázka pár hodin.“

William si v duchu představil svou nevlastní dceru na

nemocničním lůžku. Neměl z té cesty ani trochu radost.

„Mám tam jet já, protože tu esemesku poslal Fon mně?“

zeptal se.

„Ne, Starku. Pojedete tam proto, že jste nejlepší.“

Mboma Ziema předcházela pověst muže činu, což potvrdil

hned na mezinárodním letišti v Douale, když se na Willia‑

mův kufr vrhlo šest sedm agresivních chlapů a řvalo na sebe,

že jim poprávu náleží.

„Máte tu taxík, prosím, pojďte, pojďte,“ hulákali jeden

přes druhého a každý tahal zavazadlo za jeden konec.

Mbomo nosiče odstrčil a podíval se na ně tak, aby ni‑

kdo nezůstal na pochybách, že se nebojí postavit celému houfu, aby svého pána za pár tisíc místních franků ochránil.

Mbomo byl urostlý. William ho viděl na fotografiích

spolu s  Bakay, ale vedle Pygmejů vypadali všichni dospělí jako obři. Ve skutečnosti se ukázalo, že v  Mbomově pří‑

tomnosti se nezdáli být malí pouze Pygmejové, protože to

byl chlap čnící nad ostatními jako skála, takže člověk ocit‑

nuvší se v tak nepříjemné situaci, kdy se nosiči zuřivě rvou o jeho zavazadlo, a tudíž i o možnost jednou denně se tro‑

chu najíst, pochopitelně v  jeho přítomnosti získával pocit

„bezpečí“.

„Budete bydlet v hotelu Aurelia Palace,“ sdělil mu Mbo‑

mo, když taxík konečně zanechal hlouček nosičů i několik

s  křikem ho pronásledujících prodavačů levných cetek za

sebou. „Zítra ráno máte schůzku na ministerstvu. Přijdu

vás osobně vyzvednout. Na rozdíl od Doualy je v  Yaoun‑

dé bezpečno, ale člověk stejně nikdy neví.“ Zasmál se, až

se mu otřásal celý hrudník, ale přes černé rty nepronikl ani hlásek.

Williama přivábil pohled na žhavý sluneční kotouč, mi‑

zící za korunami stromů, a skupinky černochů, vlekoucí se

po straně silnice s mačetami ve znavených rukou.

Kromě přelidněných minitaxíků, rychlých džípů a omlá‑

cených dodávek, které se neustále předjížděly a hazardovaly

se životy všech cestujících, se po silnici pohybovala pouze

27

těžce naložená, polorozpadlá nákladní auta s rozbitými svět‑

ly. Nebylo divu, že značná část pokrouceného šrotu, který se

válel v příkopu podél vyprahlé cesty, byl od vozidel na silnici

k nerozeznání.

William pocítil stesk po domově.

Po obezřetně zvoleném menu k  večeři se William usadil

v  rohu hotelové lobby, kde se nacházela židle s  pohovkou,

potaženou látkou s výrazným vzorem ve stylu sedmdesátých

let, a  ošumělý konferenční stolek, na kterém už stály dvě

orosené sklenice piva.

„Víte, když jsem tady, objednávám si rovnou dvě najed‑

nou,“ vysvětlil Williamovi korpulentní host anglicky. „Pivo

tu mají tak řídký, že se vám vypaří pórama ještě dřív, než

ho dopijete,“ zasmál se srdečně.

Ukázal na Williamův řetízek na krku, ověšený malými,

začernalými maskami. „Koukám, že jste v Africe novej. Asi

jste neunikl těm vyděračům se šmukama na letišti.“

„Ano i  ne.“ William se chytil za řetízek. „Právě jsem

přijel, ale tohle nosím už pár let. Ale máte pravdu, je to

z Afri ky, to jste odhadl správně. Našel jsem ten náhrdelník

při inspekční cestě do Kampaly.“

„Aha. No jo, Kampala, to je jedno z  mála zajímavých

měst v Ugandě.“ Muž pozvedl sklenici a připil Williamovi

na zdraví. Soudě dle aktovky to byl jistě také úředník.

William vytáhl z kožených desek své portfolio a položil

si ho před sebe na stůl. Tentokrát se jednalo o konkrétních

padesát milionů korun a  o  způsob, jakým je vmanévrovat

do projektu pro Bakay. Takže si musel projít pěknou řádku

dokumentů a připravit si nejednu otázku. Proto otevřel slož‑

ku a veškeré papíry si před sebou rozdělil do tří hromádek.

Na jedné měl výpočty, na druhé popisy projektu a na třetí různou korespondenci, vzkazy a  vytištěné e‑maily. Vzal si s sebou i žlutý lepicí papírek s přepsanou zprávou z mobil‑ ního telefonu Louise Fona.

„Nebude vám vadit, když si tu trochu rozložím práci?

Nahoře v pokoji totiž nemám stolek.“

Host mu přátelsky pokynul.

„Vy jste z Dánska?“ zeptal se pak a ukázal na logo mini‑ sterstva zahraničních věcí na několika dokumentech.

„Ano, a vy?“

„Ze Stockholmu.“ Podal Williamovi ruku a  přešel do plynné švédštiny.

„Jste v Kamerunu poprvé?“

William přitakal.

„Tak vítejte,“ odpověděl Švéd a  přisunul mu druhou sklenici piva. „Na Kamerun si člověk nikdy úplně nezvyk‑ ne, abyste věděl. Tak na zdraví.“

Pozvedli sklenice a Švéd tu svou vyprázdnil jedním lo‑

kem. Zároveň ještě stihl mávnout na číšníka a objednat další.

Na alkoholiky zaměstnané ve státní správě se dá v teplých

krajích narazit všude, to William dobře věděl. Byl svědkem

toho, že se někteří z vyslaných kolegů vrátili z pracovního

nasazení v zahraničí napůl mimo.

„No, asi si teď říkáte, že jsem propadl alkoholu, ale není

to tak,“ řekl švédský host, jako by Williamovi četl myšlenky.

„Pravdou ale je, že se tak chovám.“

Diskrétně ukázal na dva černochy ve světlých oblecích

v rohu pohovky.

„Ti jsou z firmy, ve které mám zítra jednání. Sledují mě

a za hodinku svůj dojem napráší šéfovi.“ Usmál se. „Nebude

na škodu, když si budou myslet, že se zítra dostavím v horší formě, než tomu bude ve skutečnosti.“

„Vy jste obchodník?“

29

„V jistém smyslu. Sjednávám pro Švédsko státní zakázky.

Jsem auditor a jsem dobrej.“ Kývl na číšníka, který přinesl

další dvě piva, a jedním z nich připil Williamovi na zdraví.

„Tak proto. Ať vám slouží!“

William se marně snažil udržet se Švédem krok. Ješ‑

tě že nemusí hrát takové hry jako on. Nemá na to žaludek.

„A hleďme. Koukám, že jste dostal šifrovanou zprávu.“

Auditor ukázal na žlutý lístek s esemeskou od Louise Fona.

„Jo? Já vlastně ani nevím. Je to esemeska od jednoho

našeho místního spolupracovníka, který před necelým týd‑

nem zmizel.“

„Esemeska?“ zasmál se. „Vsaďte se o pivo, že vám ji do

deseti minut rozlousknu!“

William se zamračil. Že ji rozlouskne? Co tím myslel?

Švéd se chopil lístku, vzal si čistý list papíru, vytáhl

z kapsy mobilní telefon značky Nokia a položil si ho před

sebe.

„Žádná šifra v tom není, jestli jste myslel tohle,“ řekl

William. „Takovými věcmi se na ministerstvu nezabýváme.

Ale upřímně řečeno netušíme, proč a jak to napsal a proč

to vypadá zrovna takhle.“

„Hm, třeba to napsal za ne zrovna příznivých podmí‑

nek...“

„Možná. Ale zeptat se ho na to nemůžeme. Jak říkám,

není po něm ani vidu, ani slechu.“

Švéd přiložil pero na papír a napsal: „Cfqqugthondae‑

(s+1)la(i+1)ddddddvdlogdmdntdja.“

Pod každé písmeno připsal další písmeno a díval se při‑

tom na mobilní telefon.

Uběhlo pár minut a pak se podíval na Williama.

„Podívejte, budeme předpokládat, že tu zprávu psal za

ztížených podmínek, jak jsem říkal. Třeba potmě. Když si

30

vypnete nápovědu, máte pod každým tlačítkem několik pís‑

men, jak jistě víte. Zmáčknete trojku a je tam D, E, F. Když

tlačítko zmáčknete jednou, je to déčko, dvakrát éčko a tři‑

krát efko. Když ho zmáčknete víckrát, než kolik máte pod

číslem písmen, přeskočí vám to na velký písmena nebo jiný

znaky. A pak je taky možný, že se člověk splete a zmáčkne ve‑

dle, zpravidla to bývá o tlačítko výš nebo níž, což beze sporu

vede k ohromnému množství kombinací. Ale už jsem to dělal

a je to docela legrace. Stopnete mi to, až řeknu teď?“

William svraštil obočí, ale přikývl. Bylo mu úplně jedno,

jak dlouho to Švédovi potrvá. Jestli té záhadě přijde alespoň

trochu na kloub, koupí mu pivo tak jako tak.

Zcela snadné se to nezdálo, ale když se z prvního slo‑

va „Cfqqugthon“ vylouplo možné slovo začínající na C, pak

mylné stisknutí tlačítka trojky, které mělo být šestkou hned

pod ním, pak dvakrát Q namísto dvakrát R a konečně téměř

správně napsané „uption“, najednou dostali slovo CORRUP‑

TION.

William cítil, jak se mu na čele sbíhají vrásky.

Slovo „korupce“ nebudilo žádné pozitivní konotace.

Po další čtvrthodince, kdy William objednal další dvě

rundy, Švéd hádanku rozluštil.

„Jo, to by šlo,“ říkal si pro sebe při studiu poznámek.

Pak je podal Williamovi.

„Přečtete to po mně? Corruption dans l’aide de develope­

ment Dja.“ Švéd zamyšleně pokýval hlavou. „Asi to nebude

úplně bezchybně francouzsky, ale stejně. Korupce v rozvo‑

jové pomoci v Dja, stojí tam. Brnkačka.“

Williamovi přeběhl mráz po zádech.

Obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Dívají se ti dva čer‑

noši v rohu tak upřeně na něho, nebo na toho Švéda? Nebo

ho sleduje ještě někdo jiný?

31

Podíval se zpět do svých poznámek, zatímco švédský

obchodník opět zamával na obsluhu.

„Korupce v  rozvojové pomoci v  Dja,“ napsal Louis

Fon těsně předtím, než zmizel. Nebylo to příjemné zjištění.

Opravdu ne.

William vyhlédl ven z okna a musel si zastínit oči před

neproniknutelnou temnotou, která venku panovala.

Myslel si to už dřív a teď ho to napadlo znovu.

Opravdu se ocitl velice daleko od domova.

Až příliš daleko.

× × ×

„Co to říkáš, Mbomo?“

Eriksen se potil v podpaží a snažil se soustředit na drs‑

ný hlas.

„Povídám, že Stark nebyl ráno v hotelu, když jsem ho

chtěl vyzvednout, a teď jsem se zrovna dozvěděl, že odletěl

zpátky domů.“

„Do prdele, Mbomo, jak se to mohlo stát? Měls ho na

starosti.“ René se zamyslel. Dohodli se, že Mbomo nebo ně‑

který z jeho pochopů ráno vyzvednou Starka z hotelu, a víc

o tom nemělo padnout ani slovo. Kde a jak Stark zmizí, bylo

podružné, hlavně když to nepovede zpátky k nim. A teď se

dozví, že Stark je na cestě domů do Dánska. Co se to tam

hergot děje? Zavětřil snad stopu, která by vedla až k nim?

V tom případě by se to rovnalo katastrofě.

„Můžeš mi říct, co se sakra mohlo od včerejšího večera

změnit? Myslel jsem, že máš situaci pod kontrolou, Mbomo.

Stark musel něco vytušit.“

„Nevím,“ odpověděl Mbomo, který netušil, že Eriksen

se v posledních dnech užíral strašlivými výčitkami svědomí,

32

protože poslal na smrt člověka, a právě teď dospěl do stadia,

kdy byl ochoten svolit k  jakémukoliv činu, který by ho té

noční můry zbavil.

René totiž ani na okamžik nezapochyboval, co je čeká

a nemine. Mbomo Ziem musí z projektu zmizet, vlastně se

ho musí zbavit jednou provždy. Nikomu z účastníků nepro‑

spěje mít v  projektu chlapa, který dělá takové boty, tolik

toho ví a  zároveň je tak nešikovný a  příšerně neefektivní.

„Ještě se ozvu, Mbomo. Zatím zachovej klid. Jdi domů

a čekej. Někoho ti pošleme, aby tě zpravil o dalším vývoji.“

A René zavěsil.

Zpraví tě tak, žes to ještě neviděl, Mbomo.

Zasedací místnost představenstva Karrebækské banky nepa‑

třila zrovna mezi ty méně okázalé. Soudě podle polohy a za‑

řízení by člověk snadno nabyl dojmu, že se nachází v hlav‑

ním sídle jedné z předních finančních institucí, udávajících

v  zemi tón, a  když se člověk zaměřil na vystupování ban‑

kovního ředitele Teise Snapa, neměl důvod celkový dojem

měnit. Všechno, co bylo lidem na očích, bylo extravagantní.

Inventář, technologie i doplňky. Nezřízený konzum zažíval

v tomto domě již dlouho zlaté časy.

„René, spojili jsme se s předsedou představenstva Jensem

Bragem‑Schmidtem. Je s námi na jedné lodi, jak jistě víš.“

Bankovní ředitel Snap se obrátil k mikrofonu, ukryté‑

mu v obložení z ořechového dřeva a trůnícímu na impozant‑

ním psacím stole.

„Slyšíš nás jasně a zřetelně, Jensi?“ pravil.

Odezvou mu byla kladná odpověď. Hlas zněl trochu

pisklavě, ale přesto autoritativně.

„Takže můžeme zahájit naši schůzku.“ Obrátil se k Re‑

nému. „Je mi líto, že ti to musím říct tak otevřeně, René,“

pronesl Snap, „ale po tvém dnešním rozhovoru s Mbomem jsme s Jensem došli k závěru, že jediným řešením problému je zastavit Starka všemi dostupnými prostředky, a ty se po‑

staráš, aby už se napříště k projektu nikdo tak horlivý, jako je Stark, nedostal.“

„Zastavit ho?“ řekl René docela tiše. „Myslíte tady

v Dánsku?“ pokračoval. To mu dělalo největší starosti.

„Ano, v Dánsku. Nedá se nic dělat,“ potvrdil Snap. „De‑

aktivovali jsme tikající bombu tím, že jsme zastavili Louise

Fona, a záhy tak naložíme i s Mbomem Ziemem a Willia‑

mem Starkem. Pak zase všechno poběží jako na drátkách.

Úředníci z ministerstva v Yaoundé budou držet jazyk za zuby,

jsou do toho namočení až po uši. A kdyby se ti podařilo do‑

stávat pravidelná hlášení od nějakého tamějšího úředníka,

který by byl ochoten se nějakou dobu podepisovat Fonovým jménem a  v  těch hlášeních by vaše ministerstvo zevrubně

informoval, jak báječně projekt funguje, zdálo by se všechno

v nejlepším pořádku. Tak už to s africkými projekty zkrátka

chodí. Chce to jen občas pár pozitivních zpráv, nic jiného

nikdo ani nečeká.“

Zaslechl Braga‑Schmidta zachrochtat v reproduktoru,

a přestože se s ním René nikdy osobně nesetkal, podle tónu jeho řeči si domyslel, že je až příliš dlouho zvyklý vymetat

s lidmi daleko za hranicemi své země. Měl ve zvyku začínat

větu tvrdě a nesmlouvavě, jako kdyby vydával rozkaz, které‑

mu se nelze vzepřít. Člověk si představil anglického impe‑

rialistu nebo rejdaře s neomezenou mocí. René se doslechl,

že všechny své komorníky oslovuje bez výjimky již celá léta

„boy“, a jestli někdo něco ví o Africe, pak je to nepochybně

on. Řadu let zastával funkci konzula v  několika jihoafric‑ kých zemích a  dvojnásobně dlouhou dobu obchodoval ve

střední Africe. Ne vždy ho provázela dobrá pověst.

34

Kdepak, René ani na okamžik nezapochyboval, kdo za

celým tím švindlem stál a  všechno to vymyslel. Teis Snap

mu o něm vyprávěl, že po úspěšném období, kdy z rovníkové

Afri ky dovážel dřevo, shromáždil své akcie v Karrebækské

bance a v následujících letech se stal jejím absolutně největ‑

ším akcionářem. Proto se ani nebylo čemu divit, že svůj ma‑

jetek brání zuby nehty, to René naprosto chápal, ale přece

jen teď kromě podvodu odsoudili tři muže k smrti. Jak to,

že se tedy proti užívání takových prostředků neohradil?

Otřásl se. To bude asi tím, že té šedé eminenci ve sku‑

tečnosti až příliš dobře rozumí.

Co jiného jim zbývá?

„Ano,“ pravil předseda správní rady. „Není to lehké, při‑

jmout tak radikální opatření, ale uvědomte si, kolik lidí by

ztratilo práci a kolik malých střadatelů by přišlo o své vklady,

kdybychom včas nezasáhli. Je nám pochopitelně líto, že za

to zaplatí i Stark, ale tak už to zkrátka chodí. Jednotlivec

se musí obětovat ve prospěch celku, jak se říká, a za pár let

bude zase všechno v pořádku. Banka bude zajištěná a konso‑

lidovaná, společnost se nezmění, investice poplynou dál, pra‑

covní místa zůstanou zachovaná a akcionáři nebudou tratit.

A kdo by se mezitím obtěžoval kontrolovat, pane Eriksene,

jestli se Pygmejům v Dja podařilo zavést zemědělství? Kdo

by se namáhal zjistit, zda se jim od počátku projektu výrazně

zlepšilo školství a zdravotní podmínky? Kdo by to svedl, když

zakladatelé projektu již nejsou mezi námi? Jen se tak ptám.“

No kdo asi, kromě mě, pomyslel si René a zahleděl se

do velkých dělených oken, sahajících téměř ke stropu. Měl

by si to snad vyložit tak, že hrozí nebezpečí i jemu?

Ale na něj si jen tak nepřijdou, ať si nemyslí. On ví, jak

na ně, a bohudíky si umí dát bacha, když se výjimečně vydá

sám ven do ulic.

35

„Jen doufám, že víte, co děláte, a necháte si to pro sebe,

protože já už o tom nechci slyšet ani slovo, je to jasný?“ řekl.

„A musíme doufat, že si Stark nestihl uložit dokumenty o ce‑

lém podvodu někde v bance jako já.“

Pohlédl na Teise Snapa a zaposlouchal se soustředěně

do šumění v reproduktoru na stole. Šokovalo je to? Zbystřili?

Patrně ne.

„Dobře,“ pokračoval. „Máte pravdu. Toho, že zprávy

Louise Fona už nepíše on osobně, si nikdo ani nevšimne,

ale co až zmizí Stark? Dostane se to na titulní stránky všech

novin...“

„Ano, no a co?“ Hlas předsedy správní rady Karrebæk‑

ské banky potemněl. „Dokud si to s  námi nikdo nespojí,

není Starkovo zmizení ničemu na závadu, ne? Viděl bych to

asi tak, že odcestoval do Afriky, nedostavil se na smluvenou

schůzku, beze slova odletěl zpátky domů a zmizel. Nezdá se

vám to trochu podezřelé? Nenapadlo by vás, jestli nemá na

zmizení osobní podíl? Mě teda jo.“

Snap a René se po sobě podívali. Předseda správní rady

se ani slovem nezmínil o Reného dokumentech v bankovní

úschově, takže trochu pošramocená vzájemná důvěra ne‑

přišla k úhoně.

„Poslyšte, pane Eriksene,“ pokračoval Brage‑Schmidt.

„Odteď to bude tak, jak jsme se dohodli. Vy se dál budete

starat o  to, aby se do Kamerunu posílalo padesát milionů

ročně, a každý rok na základě takzvaných projektových hlá‑

šení Louise Fona sepíšete pěkné shrnutí, jak tam dole úžas‑

ně prosperují.“

Snap si vzal slovo. „Mezitím tady v Karrebækské bance

jako vždy s  několikatýdenním zpožděním obdržíme od na‑

šich spojenců v  Yaoundé přes ‚investiční skupinu‘ v  Cura‑

çau tolik milionů, kolik si bude okamžitá situace žádat.“

36

Snap naznačil prsty ve vzduchu uvozovky a pokračoval: „Zby‑

tek dáme do úschovy v Curaçau v akciích na majitele jako

ochranu před nepředvídatelným vývojem v bankovním sekto‑

ru. Tímto způsobem přejde akciové portfolio Karrebæk ské

banky pěkně v  tichosti do jiných rukou a  zároveň dojde

k jeho rozšíření. Ve skutečnosti budeme mít sami vše pod

kontrolou a naše portfolia nám budou rok od roku utěšeně

vzkvétat a růst. Takže se všichni tři budeme mít z čeho ra‑

dovat, nebo jsi snad jiného názoru?“

„Jo, ‚všichni‘ budeme spokojení.“ Tentokrát naznačil

uvo zovky ve vzduchu René. „Skoro jako Louis Fon, Mbomo

a William...“

Teis Snap ho přerušil. „Poslechni, René, přestaň si dě‑

lat starosti s Mbomem a Fonem. Za nějaký čas pošleme je‑

jich vdovám menší obnos, aby měly z čeho žít. Tamní úřady

jsou na podobná zmizení zvyklé, takže z toho nebudou dělat

žádnou vědu. Co se týče Starka, ten přece žádnou rodinu

nemá, jestli se nemýlím?“

René přikývl. „Nemá, ale má přítelkyni a  nemocnou

nevlastní dceru.“ Zahleděl se Teisi Snapovi hluboko do očí.

Snad čekal nějaký záchvěv soucitu, ale Snapa se to nijak ne‑

dotklo, zůstal chladný jako led.

„Dobře,“ odpověděl stroze. „Takže rodina žádná, jen dvě

osoby ve volnějším vztahu. Obě dámy ho po nějaké době jis‑

tě oželí a po prožitém smutku se vrhnou zpět do života. Tak

úžasný zase nebyl, nebo snad ano, René?“

René si odfrkl. Co na to říct? Když už se tu o něm baví

v minulém čase, tak nač se ještě starat, jestli to byl zajíma‑

vý člověk?

Asi byl.

Slovo opět převzal reproduktor. Poslední věty předseda

správní rady nijak nekomentoval, ale proč taky?

„Co se týká těch dvou set padesáti milionů, můžeme

plným právem tvrdit, že se jedná o jakousi maskovanou stát‑

ní podporu našeho bankovnictví a projekt Bakaů na ni při‑

spěl. Není snad správné a v naší situaci nanejvýš vhodné, aby

státní aparát ochraňoval činorodé dánské soukromé firmy, jako je Karrebækská banka? Podniky, které zajišťují lidem

práci a  jsou ku prospěchu platební bilanci a  naší životní

úrovni? Kdepak, jestli takové dobré banky jako Karrebæk‑

ská půjdou ke dnu, pak se kola přímo či nepřímo zastaví, a po tom přece nikdo — ani my, ani naše vláda — nijak ne‑

touží, nemám pravdu?“

René byl duchem nepřítomný. Jestli se něco zhatí, ti

dva zaručeně zmizí za kopečky dřív, než se naděje, a veške‑

rou zodpovědnost i trest hodí na něho. To nesmí dopustit.

„Řeknu to ještě jednou: To, co se chystáte udělat, je bez

mého vědomí, jasný? Nechci o tom nic vědět. Ale pokud se

chystáte k tak drastickému kroku, tak se laskavě postarejte, abych okamžitě dostal Starkův laptop. Kdoví co by se v něm o projektu našlo.“

„Jasně, spolehni se, máš ho mít. Já ti naprosto rozumím,

není pro tebe lehké to všechno pochopit, René, jako bych tě

neznal. Jsi čestný a slušný člověk. Ale mysli taky trochu na

rodinu,“ upomenul ho Snap. „Nech nás, abysme to s  Jen‑

sem zařídili, a už se tím nezatěžuj. Zkontaktujeme našeho

prostředníka, který je na řešení podobných situací machr, a  ten už někoho pošle, aby Starka vyzvedl na letišti. A  ty

se mezitím můžeš radovat, jak ti každý den utěšeně roste hodnota akcií. Pořád ještě tě čeká světlá budoucnost, René.“

38

3 ) Podzim 2010

Žlutá dodávka přijela Marca vyzvednout k lešení na náměstí

před kodaňskou radnicí přesně v pět hodin odpoledne, jak

bylo zvykem. Tentokrát přišel pro jistotu o  dvacet minut

dřív, protože kdyby nebyl na místě, až se auto objeví, odjeli

by jednoduše bez něho. A kdyby musel místo toho jet vlakem

a autobusem, byl by bit. Kdepak, po ničem takovém netoužil,

ani se nechtěl někde celou noc choulit pod schody ke sklepu,

na to bylo příliš chladno.

Proto vždycky chodil včas. Jednoduše se bál.

Ostatním, kteří se zády opírali o auto, kývl na pozdrav,

ale nikdo mu neodpověděl a Marco na to byl zvyklý. Tak to

u nich chodilo, všichni byli totiž k smrti unavení.

Z dnešního dne, ze života a vůbec ze sebe samých.

Marco se rozhlédl po skupince v dodávce. Někteří byli

ještě promoklí a  třásli se zimou. Kdyby nevěděl, jak se

věci mají, mohl by si myslet, že někteří z nich jsou nemoc‑

ní, tak byli pohublí. Nebyl na ně pěkný pohled, ale za ta‑

kového podmračeného listopadového dne nebyli v Dánsku

sami.

„Cos dneska splašil?“ zeptal se Samuel, který se opíral

o přepážku kabiny řidiče.

Marco se zamyslel. „Čtyřikrát jsem odevzdal peníze

a jen napodruhé to bylo přes pět set dánských korun. Cel‑

kem asi třináct nebo čtrnáct set, když k tomu všemu připo‑

čítám i ty tři stovky, které mám v kapse teď.“

„Já mám něco kolem osmi set,“ pronesla nejstarší z nich,

Miryam. Vždycky bodovala, ale byla taky na jednu nohu

chromá. Taková věc zvedala obrat.

„Já mám jen šedesát,“ řekl Samuel tiše, ale všichni ho

slyšeli. „Nikdo už mi víc dát nechce.“

39

Obrátilo se k  němu deset párů soustrastných očí. Sa‑

muela doma u Zoly nečeká nic dobrého.

„Tak si je vezmi,“ řekl Marco a podal mu dvě stokoru‑

nové bankovky. Udělal to jako jediný, ačkoliv bylo pravdě‑

podobné, že se to Zolovi donese. Jako by to Marco nevěděl.

Marco věděl moc dobře, co se Samuelem není v  po‑

řádku. Když už člověk nevypadal jako malý chlapec, bylo

žebrání obtížné. Marcovi sice bylo patnáct, ale vypadal

jako třináctiletý, takže to šlo hladce. Měl velké dětské oči,

na svůj věk byl malý, vlastně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.