načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Manželství: nejlepší omyl mého života - Leoš Kyša; Ludmila Hamplová

Manželství: nejlepší omyl  mého života

Elektronická kniha: Manželství: nejlepší omyl mého života
Autor: ;

Co dělat, když během manželství lékaři zjistí, že máte pohlavní chorobu? Jak odolat lákání nevěry? Jak to dopadne, když se ženáči vypraví do nevěstince? Proč je fajn, když vás ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 112
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co dělat, když během manželství lékaři zjistí, že máte pohlavní chorobu? Jak odolat lákání nevěry? Jak to dopadne, když se ženáči vypraví do nevěstince? Proč je fajn, když vás někdo nenávidí? Proč byste v manželství neměli mít společné koníčky? Proč byste si nikdy, ale nikdy neměli přidávat partnera na Facebook? Proč by si měli manželé lhát a jak restartovat sexuální život v manželství? To všechno v další várce fejetonů řeší manželé Ludmila Hamplová a Leoš Kyša.

Zařazeno v kategoriích
Leoš Kyša; Ludmila Hamplová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ludmila Hamplová, Leoš Kyša

Manželství: nejlepší omyl

mého života

freetim(e)publishing, s.r.o.

(c) 2013


Obsah

Upřímná před(o)mluva ....................... 3

Pohlavní choroba ............................... 18

Pro lepší rozvod ................................. 23

(Ne)buď jako malá! ........................... 28

Díky za nepřátele ............................... 33

Cestování časem ................................ 38

Mé malé já .......................................... 43

Holčičí odposlechy ............................ 47

Nejsem princezna .............................. 52

Nehádám se, vážně ............................ 57

Léčba slečnou ..................................... 62

Večerní romantika ............................. 67

Lázně jako afrodiziakum .................. 72

Pravidla lži .......................................... 77

Hlavně že nesmrdí ............................. 82

To jsem neměla dělat! ...................... 86

Před rozvodem ................................... 91

Chlapi na záletech ............................. 95

Vztah na dobu určitou ...................... 99


Ano, jsem ta divná! ......................... 103

Vánoce za 15 minut ......................... 108

Hru na Vánoce nehraju! ................. 112

Proč chlapi umírají dřív? ................ 117

Hádky jsou zbytečné ....................... 122

Démoni v počítači ............................ 127

Jdu do toho po hlavě! ...................... 132

Jako vejce vejci ................................ 137

Velikonoce ........................................ 141

Tcháni ............................................... 146

Buďte na sebe hodní ....................... 151

Leoš Kyša .......................................... 156

Ludmila Hamplová .......................... 164

Ukázka z první sbírky ..................... 167

fejetonů: Proč jsou

muži trapní

Upřímná před(o)mluva

On

Zásadní výhoda elektronického vydání našich

fejetonů spočívá v tom, že k textům, které

vzniknou jenom pro něj, se nedostanou žádní

naši příbuzní. Kouzlo elektronických knih je

totiž zatím nechytlo, což nám dává možnost

napsat i věci, které se v časopise objevit

nemohly. Poslední dobou se totiž naše fejetony

ve čtrnáctideníku Žena a život dostaly pod

drobnohled nejen našich matek a tchýní

v jednom, ale také různých strýčků a hlavně

mých tetiček. Ano, těch děsivých tetiček, které

jsem v jednom z fejetonů nazval bandou

vlkodlaků a které mi za to přichystaly nejen

několik Pohledů, ale i dokonce pár dobře

mířených Poznámek.

Bohužel, ačkoliv jsme se celou dobu snažili

být ke čtenářům maximálně otevření, přece jen

jistá autocenzura v choulostivých záležitostech

nakonec převážila, a tak se musím přiznat, že ne

vždycky jsme byli ke čtenářům našich fejetonů

opravdu upřímní. Pravda, vždy jsem se mohl

utěšovat tím, že zcela upřímný nebyl ani Karel

Hynek Mácha, který ve svých básních

vystupoval jako citlivý romantik, zatímco ve

svém deníku se rozepisoval: „Položil jsem ji

u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně

bílá stehna. Potom jsem ji pical třikrát po sobě,

dvakrát to vyšlo, dvakrát jí, pravila, to lechtalo.

Pical jsem popředu i v kleče pozadu u kamen.

Zdá se mi, že jsem tam byl celý.“

Pomiňme teď závist vůči básníkovi, co

dokázal „picat třikrát po sobě“ a přiznejme si,

že ne všechno z našeho manželství se dá

zveřejnit. Něco zkrátka patří jen do soukromého

deníku a něco by nemělo být napsáno vůbec.

Věřte mi ovšem, že toho je velmi málo. Oba se

ženou patříme ke generacím, které se sexem a

se vztahy nedělají až takové tajnosti. Navíc jsme

oba novináři, tak jsme zvyklí přece jen

odhalovat soukromí, a to nejen cizích lidí, ale

i své. Rád bych tedy po tomto úvodu konečně

pravdivě popsal, jak jsme se s mojí ženou

seznámili.

Bylo to v Praze, v březnu léta páně 2008. Byla to skvělá doba. Žádná krize, žádné závazky a spousta pěkných holek, které se nerozpakovaly vlítnout na to s prvním sympaťákem, kterého potkaly, to jest se mnou. Pravda, aby se ze mě stal ten správný sympaťák, musel jsem zatáhnout břicho a koupit pár drinků, ale takový už je život muže na prahu třicítky. Jestli mě něco skutečně děsilo, tak to byly závazky. Měl jsem zrovna za sebou traumatický vtah s třicetiletou zoufalou bláznivou alkoholičkou, jinak novinářkou jednoho prestižního deníku, a víc než po čemkoliv jiném jsem toužil po nekomplikovaném vztahu s nějakou mladou, pokud možno na ničem nezávislou dívkou, která ještě nemyslí na děti a na závazky. Jednu takovou jsem potkal právě v březnu 2008. Měla sice bizarní obstarožní jméno Ludmila, ale navzdory tomu jí bylo dvaadvacet, což je naprosto dokonalý věk, protože snad žádná dvaadvacetiletá žena dnes nemá myšlenky na děti a usazování.

Ano, přesně takhle vypočítavý jsem byl. Když jsme si chvíli povídali, zjistil jsem nejen, že je sympatická, ale i velmi vnímavá a chytrá. Což o to, takových by bylo, ale ona měla dvaadvacet. Chápete to? „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“ blikaly mi v hlavě neonové nápisy. Ty nápisy mohly za to, že jsem jí dva týdny na to (musel jsem strategicky počkat, abych ji nevyplašil) poslal email a pozval ji na rande. Pořád s myšlenkou na „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“

My chlapi jsme prostě takoví. Jsme generace nezodpovědných parchantů, kteří si myslí, že budou věčně mladí, báječní a krásní chlapíci, čerstvě po škole, kterým leží u nohou celý svět a hlavně spousta, spousta ženských. Jestli na něco nejsme připravení, tak jsou to děti. Ani já jsem nebyl připravený na děti nebo snad něco tak obstarožního jako je manželství. Proboha, vždyť je to taková obskurní blbost! Manželství? Kdo to vymyslel? Nesmysl.

No a tak jsme si s tou mladou holkou začali. Bylo to zábavné a divoké. Nikdy jsem vlastně neměl nic s holkou mladší o sedm let. Asi už jenom proto, že když mně bylo dvacet, tak mé ženě bylo třináct.

Každopádně to bylo skvělé. Ještě lepší o to, že byla tak mladá, tak mladá bez všech těch pokažených vztahů a psychiatrických diagnóz, které už za sebou táhly mé singles vrstevnice.

Jenže po dvou měsících tohoto bezstarostného blbnutí jsem byl za svou dosavadní nerozvážnost po zásluze potrestán. Prozřetelnost si zkrátka řekla, že floutek jako já, který odmítá závazky, si prostě nezaslouží nic jiného než pořádnou facku.

A závazek.

Jak asi víte, moje manželka trpí nemocí zvanou endometrióza. Její problém spočívá mimo jiné v tom, že ženy s touto diagnózou nemohou mít děti. Čekala ji zrovna série operací, před níž jí doktoři nasadili obrazně skalpel na krk s rezolutním požadavkem: Buď otěhotní teď, tak do tří měsíců po operaci nebo nikdy.

Prásk. Tak tomu se říká „dobrá zpráva“ pro chlapíka, co si zrovna rozjel nezávazný vztah s dvaadvacítkou, která nechce žádné závazky, že?

Přiznám se, že mi asi přeskočilo. Bylo to snad zatmění mysli nebo co, ale pokud si dobře vzpomínám, pravil jsem, že pokud je teď jediná šance, aby mohla mít děti, tak jsem ochotný to zkusit.

Uf. Zbláznil jsem se. Nadobro. Ale nějak to ze mě vypadlo, slovo dalo slovo a my se rozhodli, že se o dítě pokusíme. A nejen to. Rozhodli jsme se vzít. No prostě jsem zmagořil.

Celkem pochopitelně nám nikdo nevěřil. Moji přátelé se sázeli, jaký druh taškařice jsem to zase vymyslel, mé nedávné milenky mi bušily na dveře a dožadovaly se nějakého rozumného vysvětlení toho nesmyslu a Lídina rodina ignorovala vše, co mělo ve slově základ „sva“, což je zrovna pro katolíky dost blbé, když neslyší ani to, že mají jít ke svátostem.

Dál už to znáte. Vzali jsme se a půl roku na to se narodila Anička. Přesně šestnáct měsíců poté, co jsme se poprvé uviděli. Šestnáct měsíců poté, co jsem si při pohledu na tu dvaadvacetiletou holku řekl: „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“

A víte co? Nebyl ještě den, kdy bych toho všeho litoval. Manželství byl nejlepší omyl mého života. Až díky manželství a dítěti jsem pochopil, co je opravdový vztah. Jak dokáže být úžasný a

pevný, když spolu vychováváte dítě, řešíte

starosti s budoucností, máte společné obavy a

společné naděje. Na manželství je úžasné, že

nikdy na nic nejste sami. Když se proti vám

spiknou živly i řemeslníci a zateče vám do

ložnice střechou, kterou následně řemeslníci

špatně opraví, divně v ní lupe a pak vám zase

zateče dovnitř, řemeslníci tu střechu zase

špatně opraví, divně vám v ní lupe a vy jen

čekáte, kdy k vám další déšť přijde na návštěvu

až do postele, pak oceníte jaké to je být

v manželství, kde si můžete společně zanadávat

a utěšit se, že příště to „ti idioti“ třeba udělají

konečně dobře.

Stejné je to, když vás v noci odveze sanitka

nebo se vám prostě nic nedaří a jediný, kdo za

vámi stojí, je vaše žena. Pak pochopíte, že ta

obstarožní věc, to vysmívané manželství je něco

naprosto geniálního. Něco, do čeho stojí za to jít,

co stojí za to budovat, opečovávat a držet při

životě. Láskou, pokorou, úctou a slušností

jednoho k druhému. A také vírou, že vy dva

všechno překonáte.

Ona

Asi tušíte, že moje rodina je poněkud zvláštní.

Ne snad, že by tito milí lidé nebyli starostliví. Je

to právě naopak. Část z nich má velké sklony

sledovat každý krok všech členů rodiny a

vykonávat nad nimi „laskavý“ dohled. A v tom je

právě ta potíž, neb já bydlím už roky mimo

jejich dosah a na dálku se na černou ovci rodiny,

kterou jsem, dohlíží dost blbě. Přesto se k nim

čas od času dostanou útržky z jednoho krásně

barevného časopisu pro ženy a já pak

poslouchám, co strašného a hlavně samozřejmě

zcela nepravdivého jsem o nich zase napsala.

V tom je právě výhoda elektronické knížky,

kterou právě držíte... ehm, tak si ji nějak

prohlížíte. K nikomu z členů mé rozvětvené

rodiny – a to je nás opravdu hodně – se totiž

zatím čtečky nedostaly, a tak si můžu dovolit

větší upřímnost a otevřenost, než tomu kdy bylo

v časopise, u kterého hrozilo, že si ho někdo

z mých příbuzných přečte třeba v čekárně

u zubaře.

Myslím, že s tou upřímností bych měla začít

od začátku a konečně vám sdělit, jak jsme se

s mým drahým chotěm poznali a vůbec, jak

vzniklo naše prapodivné manželství, ve kterém

momentálně žije jedno svérázné dítě, jeden

šílený pes, jeden relativně normální pes, jedna

emocionálně labilní kočka a jedna pažravá

kočka. Jen pro upřesnění dodávám, že když mě

muž potkal, měla jsem pouze jednoho šíleného

psa a sama byla taky krapet šílená, ale jak tvrdí

moje psychiatrička, nešlo o nic zásadně

nebezpečného nebo vybočujícího z průměru

ženské populace. Přesto mi „preventivně“

napsala báječné pilulky, díky kterým se na svět

dívám o něco lépe a své vlastní manželství vidím

s nadhledem, protože jak asi chápete, v životě

s mým mužem je nadhled potřeba víc než

cokoliv jiného.

Svého budoucího muže jsem potkala v březnu

2008 a to poslední, co jsem tušila, bylo, že by se

z něj mohl vyklubat můj manžel. Aby bylo jasno,

bylo mi necelých 22 let a manželství bylo to

poslední, na co jsem tehdy myslela, a ještě navíc

s ním. Na první pohled byl obří – a to opravdu

moc obří. Nekecám, v té době jsem vlivem

všemožných léků a zdravotních problémů vážila

asi jako anorektická moucha a proti mně stál

chlap jak hora s obrovskýma rukama, s výrazem

sice přátelského, ale přesto bulharského

mafiána. A to jsem v té době nevěděla, že tenhle

chlap má zatraceně blízko k poněkud

podivnému pravoslaví. Jo, to je to náboženství

se spoustou fousatých chlapíků, nekonečně

dlouhými bohoslužbami a nezměrným

množstvím vodky. Ale nepředbíhejme.

Nějak se stalo, že mi tenhle obr byl zatraceně

sympatický. Na rozdíl od tvorů mužského

pohlaví, kteří se mi míhali životem v minulosti,

tenhle měl v sobě zvláštní klid a sílu. Jasně,

kdyby chtěl, dokázal by kohokoliv srazit na zem

pěstí, ale hlavně si nemusel nic dokazovat a

přiblble machrovat. A já po dlouhé době měla

pocit, že konečně mám vedle sebe mužského,

který mi nebude za každou cenu ukazovat, jak je

úžasný, a ještě vyžadovat můj nehynoucí obdiv

na činnosti, které zvládám stejně, nebo dokonce

lépe než on. Neuvěříte, jak to bylo osvěžující po

všech těch marných pokusech o hledání jedince

alespoň trochu použitelného do života.

Jenže osud se zřejmě rozhodl, že mě vytrestá za mou mladickou nerozvážnost a zběsilou radost z úchvatného muže, a dal mi nůž na krk. Po sérii operací a hormonální léčbě mi lékař sdělil, že ta zatracená nemoc, endometrióza, kterou mám už od puberty a pravidelně kvůli ní trpím strašnými bolestmi, je právě teď konečně „stabilizovaná“, a pokud chci mít dítě, mám to udělat teď hned. Aby bylo jasno, bylo mi 22, v práci jsem konečně dostala smlouvu, po které jsem toužila, a před sebou měla vizi skvělé novinářské kariéry. No, aspoň jsem si to tak tehdy myslela a přestavovala si, jak své jméno uvidím v tiráži významných novin. Ale bylo jasné, že pokud chci dítě, mám přísně odměřený čas, který už začal ubíhat.

Vyděšeně jsem to sdělila svému milému, kterého jsem v té době znala jen dva měsíce, a předpokládala, že při nejbližší možné příležitosti zmizí jak pára nad hrncem. Ale on to neudělal, objal mě svýma obrovskýma rukama a zahuhňal něco v tom smyslu, že když nemůžu jinak, tak že by se mnou to dítě zkusil, no, a protože trvám na manželství, tak si mě i vezme. Myslela jsem,

že je to jen jeden ze série jeho drsných vtípků,

ale on to myslel vážně, a tak pouhých několik

měsíců od našeho seznámení začaly přípravy na

svatbu. O tom, že se na nich nemalá část mé

rodiny odmítla podílet, už víte, tak to tu nebudu

rozvádět, neb mi má přízeň opět tvrdila, že jde

pouze o ošklivou pomluvu nezakládající se na

skutečnosti.

Mé kamarádky byly mou unáhlenou svatbou

upřímně zděšeny. Zatímco jedny se mě snažily

nacpat do kýčovitých svatebních šatů à la obří

šlehačkový dort z polyesteru, další mi zas tvrdily,

že okamžikem vstupu do manželství na sebe

beru povinnost vytvořit z neandrtálce chlapa.

A pak se našly ještě jedny, které naivně doufaly,

že okamžikem prvního manželského políbení

nastane v jejich životě už jen mír, láska a vše

bude zalité sluncem a já bych to měla mít úplně

stejně. Naštěstí jsem si nevzdala k srdci rady

žádných z nich a v nějakém pominutí smyslů si

svého muže prostě vzala. A to i přes houf

zoufalých milenek, které nejen jemu, ale i mně,

toho času na rizikovém těhotenství, telefonovaly,

aby se dotázaly, zda se k nim nechce vrátit.

Navíc i mně se tehdy ozvali hned tři fešáci, se

kterými jsem kdysi měla co do činění, a jali se

mě přemlouvat, zda nechci zbytek svého života

strávit s nimi. No, s díky jsem je odmítla a

uprostřed mrazivé zimy na konci světa,

rozumějte na Bruntálsku, řekla tomu obřímu

muži ano. A ještě jsem nelitovala.

Jestli teď čekáte romantický příběh a ódu na

manželství, musím vás zklamat. Sice jsem nikdy

neměla chuť se vším třísknout a navěky zmizet

z této posvátné instituce, ale že by se můj život

proměnil v měkoučkou, sluncem zalitou reklamu

na aviváž, to říct nemohu. O manželství jsem se

totiž nejvíc dozvěděla ze seriálu Simpsonovi a

tušila, že jde hlavně o to být spolu nejen

v dobrém, ale i průměrném, a dokonce zlém. Ať

už to byla moje hrozná nemoc, sousedi zvaní

Prudovi, idioti, co stavěli náš dům, nebo ti

blbové, které potkáváme při své práci, vždy

způsobili jediné, a to naše vzájemné sblížení. Ne

snad, že by na mě zvuk několik týdnů zlověstně

vrzající střechy působil uklidňujícím dojmem,

ale nahromaděný vztek pomáhá jedinému, a to

pocitu, že ať už se děje kolem mě cokoliv, vždy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist