načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Manželský pakt - Michelle Richmond

Manželský pakt

Elektronická kniha: Manželský pakt
Autor:

Novomanželé Alice a Jake. Dokonalý pár, před kterým se rozkládají nekonečné možnosti a šance. Snad i proto dostali od přátel jako svatební dar členství v exkluzivním a poněkud ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 503
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The marriage pact ... přeložila Květa Palowská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8228-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Novomanželé Alice a Jake. Dokonalý pár, před kterým se rozkládají nekonečné možnosti a šance. Snad i proto dostali od přátel jako svatební dar členství v exkluzivním a poněkud záhadném spolku nazvaném jednoduše Pakt.
Cíl Paktu je velmi jednoduchý: učinit vše pro to, aby manželské svazky všech členů zůstaly pevné a šťastné. Prostředky k dosažení tohoto cíle se také zdají být velmi rozumné: Vždy zvedni telefon, když ti volá partner či partnerka. Každý měsíc si navzájem dejte dárek. Každé tři měsíce si někam společně vyjeďte... A nikdy nikomu neříkejte o Paktu.
Alice a Jake jsou zpočátku okouzleni skvělými večírky, nebývalou pospolitostí a rozšiřujícím se okruhem přátel. Pak se ale objeví první pochyby a zanedlouho už oba tuší, že uvízli v pasti. Pakt se svými praktikami podobá sektě – členství je podle jeho představitelů nezrušitelné, stejně jako manželství. Jake a Alice nyní už vědí, že to, co jim mělo pomoci udržet manželství snů, se pozvolna stává největší noční můrou jejich života.

Zařazeno v kategoriích
Michelle Richmond - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2017 by Michelle Richmond

Translation © 2017 by Květa Palowská

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE MARRIAGE PACT,

vydaného nakladatelstvím Bantam Books, New York 2017

přeložila Květa Palowská

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Martin Pilař

Korektura: Iveta Muchová a Dana Konvičková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v září 2017

ISBN 978-80-7498-229-3


Věnováno Kevinovi



7

1

Proberu se v  Cessně. Letadlo rozráží vzduch. Hlava mi třeští a na košili mám skvrny od krve. Netuším, jak dlouhá doba uplynula. Pohlédnu na ruce. Očekávám, že uvidím pouta, ale nikde nic. Jen běžný bezpečnostní pás kolem těla. Kdo mi ho zapnul? Nepamatuji se ani na to, jak jsemnastuoval do letadla.

Otevřenými dveřmi kabiny vidím pilotův zátylek. Napalubě není nikdo kromě nás dvou. Hory jsou pokryté sněhem, letadlo zápolí s  větrem. Pilot sedí strnule, zdá se, že je soustředěný výhradně na palubní přístroje.

Zvednu ruku a dotknu se hlavy. Krev už uschlaa proměnila se v  lepkavou hmotu. Kručí mi v  žaludku. Naposledy jsem jedl francouzský toust. Jak je to dlouho? Na vedlejším sedadle najdu vodu a sendvič zabalený ve voskovanémpapíru. Otevřu láhev a napiji se.

Rozbalím sendvič – je se šunkou a  švýcarským sýrem – a  ukousnu si. Sakra! Čelist mě rozbolí tak, že ani nemůžu žvýkat. Poté, co jsem upadl na podlahu, mi zřejmě někdozasadil ránu pěstí.

„Letíme domů?“ ptám se pilota.

„Záleží na tom, kde jste doma. Míříme do zálivu Half Moon Bay.“

MICHELLE RICHMOND

„Nic vám o mně neřekli?“

„Křestní jméno, místo přistání, to je tak všechno. Jsemjenom taxikář, Jakeu.“

„Ale jste členem, nebo ne?“

„Jistě,“ přisvědčí nezúčastněným tónem. „Věrnost manželce, loajalita k Paktu. Dokud nás smrt nerozdělí.“ Obrátí se ke mně jen na tak dlouho, aby mi pohledem dal jasně najevo, že se nemám dál vyptávat. Dotyčného jsem nikdy předtím neviděl.

Prorazíme vzduchovou kapsu tak prudce, až mi sendvič vyletí z ruky. Pilot nadává a zoufale mačká tlačítka.Vykřikuje cosi na kontrolu letového provozu. Rychle ztrácíme výšku. Svírám opěrky a  myslím na Alici, vybavuji si náš poslední rozhovor a lituji, že jsem neřekl spoustu věcí.

Pak letadlo najednou přestane klesat, znovu nabíráme výšku a zdá se, že je všechno v pořádku. Posbírám z podlahy kousky sendviče, zabalím je do papíru a položím na sedadlo vedle sebe.

„Omlouvám se za turbulenci,“ řekne pilot.

„Není to vaše vina. Poradil jste si dobře.“

Nad prosluněným Sacramentem se pilot konečně uvolní. Bavíme se o basketbalovém týmu Golden State Warriors a jejich překvapivých výsledcích v právě probíhající sezoně.

„Co je dnes za den?“ zeptám se.

„Čtvrtek.“

S úlevou sleduji z okna známé pobřeží, vděčně shlížím na malé letiště v zálivu Half Moon Bay.

Přistání proběhne hladce. Jakmile stroj dosedne na přistávací dráhu, pilot se ohlédne a  prohodí: „Nehodláte si na tyhle výlety zvyknout, že ne?“

maněelský pakt

„Nic takového nemám v plánu.“

Vezmu tašku a vystoupím. Pilot nechá motory běžeta zavře dveře. Letadlo se prudce obrátí a znovu vzlétne.

Zamířím do letištní kavárny, objednám si horkoučokoládu a napíšu esemesku Alici. Nejspíš ji čeká ještě řadaschůzek, je běžný pracovní den, dvě hodiny odpoledne. Nechci otravovat, ale vážně ji potřebuji vidět.

Přichází odpověď. Kde jsi?

Zpátky v HMB.

Vyrazím v 5.

Z Aliciny kanceláře je to do zálivu Half Moon Bay víc než dvacet mil. Píše o rušném provozu v centru, a tak si objednám jídlo, skoro všechno z  levé části jídelního lístku. Kavárna je prázdná. Rázná servírka v dokonale vyžehlené uniforměnečinně postává. Při placení prohodí: „Pěkný den, Příteli.“

Vyjdu ven, posadím se na lavičku a čekám. Je chladno, padá mlha. Než se objeví Alicin ojetý jaguár, jsem celýpromrzlý. Vstanu a  zkontroluji, jestli mám všechno. Alice mezitím přistoupí k lavičce. Je oblečená do práce, ale podpatky vyměnila pro jízdu autem za tenisky. Černé vlasy jí v  mlze zvlhly. Rty má tmavočervené. Uvažuju, jestli se nalíčila kvůli mně. Doufám, že ano.

Stoupne si na špičky a políbí mě. Teprve tehdy siuvědomím, jak zoufale mi chyběla. Pak ustoupí a přeměří si mě od hlavy k patě.

„Aspoň že jsi celý!“ Zvedne ruku a zlehka se dotkne mojí čelisti. „Co se stalo?“

„Sám nevím.“

Obejmu ji.

„Tak proč tě předvolali?“ MICHELLE RICHMOND

Chci jí toho tolik říct, ale mám strach. Čím víc budevědět, tím větší nebezpečí jí hrozí. A  navíc, přiznejme si, že

pravda ji rozběsní.

Co jen bych dal za možnost vrátit se na začátek – do doby

před svatbou, před Finneganem, do doby, než nám Paktobrátil život naruby! 2

Upřímně řečeno – svatba byla můj nápad. Ne že bychobstaral místo, jídlo, hudbu a všechny ty věci, se kterými siAlice tak dobře poradila. Ale s  myšlenkou jsem přišel já. Znal jsem Alici tři a půl roku. Chtěl jsem ji a manželství mipřiadalo jako nejlepší způsob, jak zajistit, abych o ni nepřišel.

Pokud jde o vytrvalost, neměla Alice příliš dobrý traťový rekord. V dřívějších dobách bývala divoká, ukvapená, občas se nechala příliš snadno unést a vrhala se za pomíjivým,laciným cílem. Bál jsem se, že kdybych čekal příliš dlouho, bude pryč. Svatba, mám-li mluvit na rovinu, byla jednodušeprostředkem, jak si Alici zajistit nastálo.

O ruku jsem ji požádal jednoho vlahého lednovéhoúterý. Její otec byl po smrti a bydleli jsme v Alabamě. Otec byl poslední žijící člen Aliciny rodiny a  jeho nečekané úmrtí jí otřáslo. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděl. Po pohřbu jsme celé dny vyklízeli dům na předměstí Birminghamu, kde vyrostla. Každé ráno jsme probírali bedny v  podkroví, v  pracovně a  v  garáži. Dům byl plný artefaktů života jejích blízkých: předmětů z  dob otcovy vojenské kariéry, pozoruhodných baseballových trofejí jejího zesnulého bratra,matčiných kuchařských knih, vybledlých fotografií prarodičů. MICHELLE RICHMOND Jako poklad malého, dávno zapomenutého kmene vyhynulé civilizace.

„Já jsem poslední,“ řekla. Nijak lítostivě, zkrátka věcně. Její matka umřela na rakovinu, bratr spáchal sebevraždu. Ona přežila, ale ne bez újmy. Zpětně vidím, že postaveníjediného žijícího člena rodiny z ní učinilo mnohem laskavější a nedbalejší bytost, než jakou by zřejmě byla za jinýchokolností. Nejsem si jistý, jestli by řekla ano, nebýt na světě tak sama.

Zásnubní prsten jsem objednal několik týdnů předem, dorazil prostřednictvím přepravní služby chvíli poté, co se Alice dozvěděla o otcově smrti. Nevím proč, ale cestou naletiště jsem uložil krabičku do své sportovní tašky.

Po dvou týdnech v  domě jsme zatelefonovali realitnímu agentovi a požádali ho, aby přišel provést odhad. Procházeli jsme místnostmi, dotyčný si dělal poznámky, usilovněškrábal, jako by se připravoval na zkoušku. Nakonec jsme stanuli na verandě a čekali na jeho posudek.

„Určitě chcete dům prodat?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla Alice.

„Totiž –“ mávl deskami směrem k nám. „Proč tadynezůstanete? Vezměte se. Mějte děti. Vybudujte si tu život. Tohle město potřebuje rodiny. Moje děti jsou otrávený. Syn musí hrát fotbal, protože jsme nesehnali dost kluků na založení baseballovýho mužstva!“

„No,“ začala Alice a vyhlédla na ulici, „protože.“

A bylo to. „Protože.“ Chlápek se bleskově znovu proměnil v  realitního agenta. Doporučil cenu a  Alice navrhla trochu nižší částku. „To je pod tržní hodnotou v téhle čtvrti!“ zvolal překvapeně.

maněelský pakt

„V pořádku. Chci mít tu záležitost z krku,“ odpověděla.

Zapsal si poznámku. „Tím mi samozřejmě jen usnadníte práci.“

Za několik hodin přijelo nákladní auto, vystoupilichlápkové a  dům byl zbaven vysloužilého nábytku a  zastaralých spotřebičů. Zůstaly jen dvě lenošky u bazénu, které tam stály od roku 1974, kdy byl vyhlouben a vybetonován.

Druhý den poté přijelo další auto s  jinými muži – zkušenými profesionály, které najal obchodník s nemovitostmi. Nastěhovali do domu nový nábytek. Postupovali rychlea sebejistě, po stěnách rozvěsili velké abstraktní obrazy, na police umístili nablýskané drobnosti. Když skončili, dům byl stejný a  zároveň jiný: světlejší, méně zahlcený, zbavený otravných předmětů, které propůjčují místu duši.

Následující den prováděl zástup realitních agentů místnostmi hejno potenciálních kupců. Všichni šeptali, otevírali skříně a prádelníky, studovali lejstra s podrobnostmi.Odpoledne zatelefonoval agent a  sdělil nám čtyři nabídky. Alice přijala tu nejvyšší. Sbalili jsme naše věci a  já jsem objednal letenky zpátky do San Franciska.

Večer, když vyšly hvězdy, Alice pomalu vyšla ven,pozorovala noční oblohu a navždy se loučila s Alabamou. Byloteplo, nad zídkou se vznášela vůně grilovaného masa. Venkovní lampy se třpytivě odrážely na hladině bazénu a  pohovky byly určitě stejně příjemné jako onoho prvního dne, kdy je otec dovlekl na verandu a jeho žena byla půvabná a opálená a děti malé a neposedné. Měl jsem dojem, že nám Alabama nabízí to nejlepší, co může, a přesto se Alice zdála být velice smutná, necitlivá ke kráse, která se k nám bez varovánípřikradla.

MICHELLE RICHMOND

Později jsem vyprávěl známým, že nápad využít tuhle chvíli a  požádat Alici o  ruku přišel z  náhlého popudu. Přál jsem si, aby se cítila líp. Chtěl jsem jí ukázat, že budoucnost existuje. Toužil jsem ji za tak smutného dne učinit šťastnou.

Přistoupil jsem k bazénu, poklekl, vyjmul prstenz krabičky, vložil ho do upocené dlaně a nabídl jej Alici. Neřekl jsem ani jediné slovo. Pohlédla na mě, sklouzla očima k  prstenu a usmála se.

„Tak jo!“ řekla.

3

Naše svatba se konala na pastvině na břehu Russian River,

dvě hodiny jízdy na sever od San Franciska. Místo jsme si

prohlédli už o pár měsíců dříve. Několikrát jsme projelikolem, protože nebylo uvedeno na žádném ukazateli u silnice.

Když jsme otevřeli branku a sešli po pěšině k řece, Alice mě

objala a  řekla: „Já to tady miluju!“ Nejdříve mě napadlo, že

žertuje. Tráva místy dosahovala bezmála jedenapůlmetrové

výšky!

Usedlost byla rozlehlá mléčná farma, po pastvině sepotulovaly krávy. Patřila muzikantce, která hrála nadoprovodnou kytaru v Alicině první hudební skupině. Ano, moje žena

hrála v kapele, a dokonce je možné, že jste jejich hudbuslyšeli, ale o tom později.

Den před svatbou jsem opět projížděl autem kolem farmy. Tentokrát místo vypadalo úplně jinak. Jane, ta kytaristka,

pastvinu celé týdny sekala, upravovala a  znovu zarovnávala

drny. Výsledek byl úžasný! Plocha vypadala jako dráhaabsolutně dokonalého golfového hřiště. Trávník sahal na vrchol

kopce a pak se svažoval k řece. Jane prohlásila, že ona a její

partnerka mají projekt pod dohledem.

Stál tam velký stan, vedle bylo prostranství a také bazén


16

MICHELLE RICHMOND

s  moderním přístřeškem. Nad břehem se zvedalo pódium

a na vyvýšenině trůnil altán, odkud bylo možné všechnopozorovat. Kolem se pomalým uvážlivým krokem procházely

k r áv y.

Byly přineseny židle, stoly, vybavení, zesilovačea slunečníky. Alice po svatbách moc nedychtila, ale večírky zbožňovala. Za celou dobu, co jsme byli spolu, jsme žádný nepořádali, ale slyšel jsem o  nich vyprávět. Velké párty v  sálech, na plážích, v  jejích předchozích bytech; zjevně měla talent. Takže když přišlo na zařizování, stáhl jsem se stranou a nechal ji, aťuplatní svůj um. Měsíce plánování, všechno dokonalé, perfektně načasované.

Dvě stě lidí. Počítali jsme se stovkou pro mě a  stovkou pro ni, ale nakonec došlo k jisté nerovnováze. Seznamhostů byl legračně pestrý, jako při každé svatbě. Moji rodiče a  babička, společníci z  firmy mojí ženy, kolegové z  kliniky, kde jsem pracoval, bývalí klienti, kamarádi z vysoké a z dob doktorandského studia, Alicini známí z hudební branže,různorodá společnost ostatních hostů.

A Liam Finnegan s manželkou.

Ti dva byli poslední pozvaní, na seznamu hostů jimnáležela čísla 201 a 202. Alice se s Liamem seznámila tři dny před svatbou, v právnické firmě, kde poslední rok pracovala dnem i nocí. Já vím, je to zvláštní, že je moje žena právnička.Kdybyste ji znali, taky byste se divili. O  tom si rovněž můžeme promluvit, ale později. V  tuto chvíli je důležitý Finnegan – Finnegan a jeho žena, Liam a Fiona, hosté č. 201 a č. 202.

Moje žena pracovala na Finneganově případu jakoadvokátní koncipientka. Šlo o  duševní vlastnictví. V  současné době je Finnegan obchodníkem. Před lety však vedl irskou

maněelský pakt

folk-rockovou hudební skupinu. Jeho hudbu jstepravděpodobně nikdy neslyšeli, ale jméno možná znáte. Figurovalo

ve všech britských hudebních časopisech – Q, Uncut, Mojo.

Řada hudebníků ho považuje za velmi vlivnou osobnost.

Poté co byla Alice pověřena zmíněným úkolem,neposlouchali jsme doma nic jiného než jeho cédéčka. Případ bylzcela jasný. Jistá mladá skupina odcizila část jedné z  jeho písní a proměnila ji v ohromný hit. Kdybyste byli jako jáa nerozuměli hudbě na technické úrovni, podobnosti byste nenašli, ale z pohledu hudebníka, jak tvrdila moje žena, nebylo o krádeži pochyb.

Případ vyplynul z  komentáře, který Finnegan vyslovil před několika lety. Řekl novináři, který s ním dělal rozho vor, že hit zmíněné skupiny podezřele připomíná píseň z  jeho druhého alba. Neplánoval žádnou další akci, ale pak mumanažer zmíněné kapely poslal dopis s  žádostí, aby se za poznámku veřejně omluvil a  prohlásil, že píseň nebyla odcizena. V  tu chvíli se daly věci do pohybu a  moje manželka nakonec pracovala spousty hodin na svém prvním velkém případu.

Jak jsem řekl, byla koncipientkou, takže když soudrozhodl ve Finneganův prospěch, všechnu chválu sklidili kolegové. O měsíc později, týden před svatbou, navštívil firmuFinnegan. Získal šílenou částku, mnohem víc, než bylo nutné, a tak chtěl všem poděkovat za odvedenou práci. Když přišel, společníci ho uvedli do zasedací místnosti a zahrnuli hohistorkami o neuvěřitelné strategii. Na závěr jim poděkoval, ale požádal, zda by se mohl setkat se všemi, kdo pracovali na jeho případu. Pochválil pár taktických instrukcí a návrhů, až všech - ny překvapilo, jakou pozornost věnuje drobným detailům.

MICHELLE RICHMOND

Zvlášť se mu líbily údaje, které sepsala Alice. Bylo tozábavné, kreativní čtení – pokud ovšem mohou být informace pro právního zástupce zábavné a  kreativní. Společníci tedy přizvali koncipientku do konferenční místnosti. Mezi řečí padla zmínka, že se o víkendu vdává. Finnegan poznamenal, že svatby zbožňuje, a  Alice žertem prohodila: „A  nechcete přijet na tu moji?“ Překvapivě souhlasil: „Bude mi ctí!“Později, když odcházel, zastavil se u  Aliciny přepážky pro pozvánku.

O dva dny později nám kurýr doručil balíček. Ten týden jsme dostali spoustu svatebních darů, takže jsme na zásilce neshledali nic divného. Zpáteční adresa zněla Finneganovi. Otevřel jsem obálku; skrývala otevírací bílé přání s obrázkem dortu na přední straně. Vkusné.

Alice a Jakeu, z celého srdce vám blahopřeji

k nadcházejícímu sňatku. Chovejte manželství v úctě,

bohatě se vám odmění.

Liam

Do té chvíle jsme obdrželi samé poměrně nepřekvapivé dary. Existovala jistá rovnice, která mi umožňovala předvídat obsah každého balíčku ještě před otevřením. Hodnota daru obvykle představovala přibližně částku čistého příjmu dárce znásobenou léty, která jsme dotyčného znali, lomeno pí. Nebo tak něco. Babička nám koupila porcelánový servis pro šest osob. Můj bratranec nám věnoval topinkovač.

V případě Finneganových jsem ale těžko mohl cokoliodhadovat. On byl úspěšný byznysmen a právě vysoudilznačnou sumu, ale měl také na kontě seznam písní, které nejspíš

maněelský pakt

moc nevynášely. A  co bylo postatné, znali jsme ho krátce.

V podstatě vůbec, mám-li být upřímný.

Ze zvědavosti jsem se na balíček rovnou vrhl. Byla tovelká těžká krabice z recyklovaného dřeva, na víku mělavypálený štítek. Nejdříve jsem si myslel, že jde o  nějakou šíleně

vzácnou absolutně prvotřídní irskou whisky, což by dávalo

smysl. Přesně to udávala dárková rovnice.

Trochu jsem znervózněl. My s  Alicí jsme žádný tvrdý

alkohol doma nemívali. Což bych měl vysvětlit. Poprvé jsme

se potkali v  rehabilitační léčebně severně od Sonomy. Já

jsem v té době pracoval už několik let jako terapeuta využíval jsem každé příležitosti, jak se něčemu přiučit. Zaskočil

jsem za známého, abych získal pracovní zkušenosti. Druhý

den jsem vedl terapeutickou skupinu, jejíž členkou bylaAlice. Řekla, že moc pije a  potřebuje přestat. Ne napořád, dodala, ale zkrátka na tak dlouho, aby dokončila změny nutné

k  dosažení životní rovnováhy. Nikdy prý nebyla žádný velký piják, ale po řadě rodinných tragédií se začala chovatnezodpovědně a chce znovu získat nad svým životem kontrolu.

Ohromilo mě její odhodlání a jasný cíl.

O pár týdnů později, už zpátky ve městě, jsem se rozhodl,

že jí zavolám. Vedl jsem skupinu školních dětí s podobnými

problémy a doufal jsem, že bude ochotná přijít a popovídat si

s nimi. Mluvila o svých zápasech otevřeně, a přitom poutavě.

A vždycky šla rovnou k jádru věci. Chtěl jsem k  dětem najít cestu a věděl jsem, že Alici budou naslouchat. Navíc byla

muzikantka. Odřenou motorkářskou bundou, sestřihanými vlasy a historkami ze života plného cestování vzbuzovala

úžasný dojem.

Stručně řečeno: Souhlasila, že promluví k  mé skupině.


20

MICHELLE RICHMOND

Všechno proběhlo hladce. Pozval jsem ji na oběd a spřátelili jsme se. Měsíce ubíhaly, začali jsme spolu chodit, koupili

jsme si společně dům a pak, jak víte, jsem ji požádal o ruku.

Takže když dorazil Finneganův balíček, napadlo mě, že uvnitř je nějaké neskutečně drahé pití, a  znervózněl jsem. V  průběhu prvních několika měsíců, co jsem Alici znal, se alkoholu ani nedotkla. Pak si občas při večeři začaladopřávat láhev piva nebo skleničku. Pro lidi, kteří mají problémy s pitím, to nebyl tradiční postup. Přesto se zdálo, že u Alice funguje. Ale jen co se týká piva a vína. O tvrdém alkoholuříkávala, že „člověka přivede za mříže“. Něco takového jsem si stěží dokázal představit, protože Alice udržovala sebekázeň víc než kdokoliv, koho jsem znal.

Položil jsem dárek na stůl. Elegantní dřevěná krabice.

Nápis na štítku mi ale připadal trochu zvláštní.

PAKT.

Která irská whisky se jmenuje Pakt?

Otevřel jsem dřevěnou krabici. Uvnitř se skrývala další, uložená v modrém sametu. Z každé strany leželo psací pero úhledně zabalené v látce, už od pohledu mimořádně drahé – stříbrné, z  bílého zlata, možná dokonce platinové. Jedno jsem uchopil, překvapila mě jeho váha i  konstrukce. Tohle pero patřilo k vynikajícím darům, které by člověk koupilněkomu, kdo všechno má, a  proto působilo v  našem případě trochu nepatřičně. Oba jsme tvrdě pracovali a  nevedlo se nám špatně, ale rozhodně jsme neměli všechno. A po pravdě řečeno, pero jsem věnoval Alici k  promoci. Byl to nádherný kousek zakoupený od soukromého švýcarského prodejce a vybral jsem jej po měsících průzkumu překvapivěrozmanité nabídky psacích potřeb. Jako bych otevřel dveřev očemaněelský pakt

kávání malého pokojíku, a  místo něj objevil celý vesmír.

Snažil jsem se zaplatit za ně oklikou, aby horentní částka

zůstala utajena. Nechtěl jsem, aby si Alice v  případě ztráty

dělala výčitky.

Vyzkoušel jsem Finneganovo pero. Na balicí papír jsem načmáral několik kroužků a  pak napsal větu Díky, Liame Finnegane! Inkoust proudil plynule, pero hladce klouzalo po papíru.

Na hřbetu pera bylo cosi vyryto.

Drobné písmo jsem nedokázal přečíst. Vzpomněl jsem si na lupu, součást deskové hry, kterou mi Alice koupilak Vánocům. Prohrabal jsem skříň v chodbě a za Riskuj!,Monooly a Boggle jsem hru našel, lupa byla ještě zabalenáv celofánu. Zvedl jsem pero ke světlu a nastavil lupu.

ALICE & JAKE. Následovalo datum sňatku a pakjednoduše DUNCANS MILLS, KALIFORNIE. Přiznávám, že jsem byl trochu zklamaný. Od jednoho z  nejznámějších žijících folkových zpěváků jsem očekával víc. Nepřekvapilo by mě, kdyby vyrytý nápis vyjadřoval smysl života.

Vybalil jsem i druhé pero a položil je na stůl. Pak jsemvyjmul menší krabičku, také vyrobenou z recyklovaného dřeva, ve stejném luxusním provedení. Navrch měla vypálenéstejné logo: PAKT. A překvapilo mě, jak je těžká.

Pokusil jsem se ji otevřít, ale byla zamčená. Položil jsem ji zpátky na stůl a prohlédl obal, jestli najdu klíč. Žádný jsem nenašel, jen ručně psanou poznámku vespod:

Alice a Jakeu, blahopřeji k sňatku! Pakt vás nikdy

neopustí.

S pozdravem Liam


22

MICHELLE RICHMOND

Zíral jsem na poznámku. Co jen může znamenat?

Alice musela zůstat v práci déle, potřebovala před svatbou

a odjezdem na líbánky dokončit neuzavřené případya projekty. Když konečně dorazila, objevil se milion věcí a nadárek od Finnegana jsme zapomněli. 4

Průběh svatby se dá odhadnout z  prvních pěti minut. Když mají hosté trochu zpoždění, loudají se, je jasné, že to bude dřina. Na naši svatbu ale všichni dorazili neobvykle brzy. Můj nejočekávanější host, Angelo Foti, přijels manželkou Tami z města rychleji, než čekal. Zastavili se v kavárně v  Guerneville, aby nějak zabili čas, a  všimli si tam dalších čtyř párů v oblečení, jaké se nosívá na svatbu. Představili se a zjevně začali slavit ihned.

Kamarádi a  přátelé se valili proudem, mně tekly nervy a při všem shonu jsem si teprve na začátku obřadu všiml, že se objevil Finnegan. Sledoval jsem Alici, jak v úžasnýchšatech sama prochází uličkou jen a jen ke mně, a vtom jsem za jejím ramenem zbystřil Finnegana, stál v zadní řadě, na sobě dokonale padnoucí oblek a  růžovou kravatu. Žena po jeho boku, asi o  pět let mladší, byla oblečená v  zelených šatech. Překvapilo mě, že se usmívají a jsou očividně šťastní, že jsou tady. Nejspíš jsem očekával, že Finnegan s manželkou budou samý spěch, dorazí pozdě a  brzy odjedou, jen se zastaví na svatbě advokátky – společenská povinnost, odškrtnutí kolonky, nic víc. Všechno ale bylo jinak.

O tomhle jsem v té době neměl tušení, ale teď už to vím. MICHELLE RICHMOND Jste-li hodně všímaví, rozpoznáte na svatbě šťastnémanželské páry. Možná jde jen o potvrzení, že provedli dobrouvolbu, možná o  víru ve svatební dohodu. Je to dojem snadno rozpoznatelný a těžko popsatelný, ale Finneganovi takpůsobili. Než jsem sklouzl očima zpátky k Alici – byla nádherná v bílých šatech bez rukávů a retro kloboučku bez krempy –, Finnegan zachytil můj pohled, usmál se a gestem naznačil, že pozvedá sklenku k přípitku.

Slib proběhl velmi rychle. Prsten, polibek. Pár minutpoté, co Alice kráčela uličkou, jsme byli manželé, a zrovna tak rychle se rozproudila hostina. Zapletl jsem se do rozhovoru s přáteli, příbuznými a spolupracovníky, několika kámoši ze střední. Všichni mi dychtivě převyprávěli můj život, jak jej vidí oni, často neuspořádaně, ale vždy v  pozitivním světle. Finnegana jsem znovu zahlédl, teprve když se začal snášet soumrak. Stál stranou od pódia a  pozoroval, jak se Alicini známí z hudební branže prokousávají různorodým výběrem písní. Stál za svou ženou a objímal ji kolem pasu. Ona měla za večerního chladu oblečené jeho sako a oba se pořád tvářili stejně spokojeně.

Ztratil jsem Alici z dohledu a zapátral očima v davu. Stála na pódiu. Co jsem ji poznal, nevystupovala; jako kdyby tuhle část života absolutně hodila za hlavu. Světla byla zhasnutá, ale i v šeru jsem viděl, že ukazuje na kámoše a zve jenahoru. Jane, jejich bývalou hráčku na bicí, kamaráda z právnické firmy s jeho kontrabasem a ostatní, skupinu lidí, které jsem nijak zvlášť dobře neznal a s některými z nich jsem se nikdy nesetkal. Jejich přítomnost vypovídala o  životě, který Alice vedla přede mnou, o důležité součásti její podstaty, k níž jsem tak nějak neměl přístup. Vidět svou ženu v tomto světle

maněelský pakt

pro mne bylo smutné a zároveň vzrušující: smutné, protože

jsem měl dojem, že stojím v  pozadí, a  nepodstatné, nicméně radostné, protože pro mne zůstávala záhadou v nejlepším

slova smyslu. Ukázala na Finnegana. Pódium zaplavilomodravé světlo a všiml jsem si, že jakmile Finnegan vystoupilnahoru, přítomní vytahovali mobily a natáčeli.

Moje žena tam stála nekonečně dlouho. Hlasyv očekávání zmlkly. Alice konečně přistoupila k mikrofonu. „Přátelé,“ řekla, „moc vám děkuju, že jste přišli.“ Pak ukázala na mě a  za jejími zády se ozvaly varhany. Finnegan byl při hře na klávesy ve svém živlu. Varhany zvolna vedly úžasnýmnepolapitelným zvukem ostatní nástroje do boje. Alice stála na podiu, upírala pohled na mě a zlehka se pohupovala dorytmu. Světla teď svítila naplno a Finnegan přešel k písni, kterou jsem okamžitě poznal. Stará skladba z dob, kdy Led Zeppelin sklízeli největší slávu, lehká a  nakažlivá, nádherná svatební píseň „S láskou“. Alicin zpěv zazněl tiše a nejistě, ale paksebejistě zesílil. Nevím, jak je to možné, ale zdálo se, že jsou s Finneganem na jedné vlně.

Hudba se valila kupředu a  Alice vstoupila do ostrůvku světla, zavřela oči a opakovala nádherný refrén, takovouobyčejnou větu, nicméně já si poprvé uvědomil, že je to tak, ona mě opravdu miluje. Rozhlédl jsem se po stanu a za sporého světla viděl naše kamarády a příbuzné, jak se pohupujív rytmu kouzelné melodie.

Pak hudba zlehka nabrala jiný tón a Alice zazpívalarozhodující krátkou pasáž, kterou jsem už dávno zapomněl, jednoduchou otázku, jež však smyla zbývající verše v tenkou vrstvu dvojznačnosti a pochyb. Na okamžik jsem sezapotácel. Opřel jsem se dlaní o opěradlo židle, abych znovu nabyl MICHELLE RICHMOND ztracenou rovnováhu. Rozhlédl jsem se kolem. Všechnozaléval svit měsíce: dav svatebčanů, pastvinu, krávypodřimující v dálce, řeku. Vedle pódia jsem zahlédl Finneganovu ženu, jak tančí v zelených šatech, oči zavřené, ponořená do hudby.

Oslava trvala čtyři hodiny. Při východu slunce násněkolik zůstalo sedět kolem bazénu, pozorovali jsme svítání nad řekou. My s  Alicí jsme sdíleli jednu lenošku, Finneganovi hned vedle nás druhou.

Nakonec si Finneganovi posbírali kabáty a botya chystali se k odchodu. „Doprovodíme vás,“ řekla Alice. Když jsme kráčeli k příjezdové cestě, měl jsem dojem, jako bych je znal léta. Nastoupili do svého lamborghini – půjčeného od přítele, jak Finnegan s  mrknutím poznamenal – a  vtom jsem si vzpomněl na dárek. „Jo! Zapomněl jsem vám poděkovat. Měli jsme si popovídat o vašem zvláštním dárku!“

„Určitě!“ řekl Finnegan. „Všechno chce svůj čas.“ Jeho manželka se usmála. „Zítra letíme zpátky do Irska, ale až se vrátíte z líbánek, napíšu vám e-mail.“

A bylo to. Tři týdny v téměř opuštěném, ale kdysiprvotřídním hotelu na pobřeží Jaderského moře, dlouhý let domů a najednou jsme se ocitli přesně tam, kde jsme začali –všechno při starém, jen jsme byli manželé. Byl tohle konec, nebo teprve začátek? 5

Po návratu ze svatební cesty jsme se oba pečlivě vyhýbali zklamání, které mohlo po skvělé oslavě a  týdnech na klidné prosluněné pláži snadno přijít. První večer doma v našem malém domku v San Francisku, deset bloků od okrajepevniny a vůbec nejmenší slunečné pláže vůbec, jsem postavil na stůl svíčky, prostřel bavlněné ubrousky, vytáhl porcelán od babičky a  připravil jídlo o  čtyřech chodech. Žili jsme spolu už víc než dva roky a  chtěl jsem, abychom se jako manželé cítili jinak.

Vařil jsem podle receptu na pečeni s  brambory, který jsem našel na internetu. Byla to hrůza – hustá hnědámasová pohroma. Alice si zaslouží pochvalu, protože vymetlatalíř a prohlásila, že jídlo bylo vynikající. Přestože je drobná – i s nejvyššími podpatky měří sotva metr pětašedesát – klidně zbaští pořádně naložený talíř. To se mi na ní vždycky líbilo. Žloutkový dort s čokoládovou polevou naštěstí zachránilsituaci. Druhý den jsem se pokusil připravit další rodinnouvečeři. Tentokrát se mi dařilo líp.

„Nesnažím se moc?“ zeptal jsem se.

„Možná se moc snažíš mě vykrmit,“ řekla Alice a kroužila kuřecím stehýnkem v bramborové kaši.

MICHELLE RICHMOND

Načež jsme sklouzli zpátky k našim zavedeným zvykům.

Objednali jsme si pizzu se salámem nebo jídlo s  donáškou

a jedli u televize. Jednou během našeho náruživéhosledování Života po mateřské školce Alicin mobil pípnutím oznámil

přijatý e-mail.

Alice vzala telefon. „To je od Finnegana.“

„Co píše?“

Četla nahlas. „Mnohokrát děkuji, že jste Fionu a  mě pozvali na oslavu vašeho sňatku. Nádherný svatební obřada rušnou hostinu zbožňujeme ze všeho nejvíc. Bylo nám ctí, že jsme mohli být součástí vašeho mimořádného dne.“

„Milé.“

„Fiona říká, že vy s Jakem jí připomínáte nás před dvaceti lety,“ pokračovala Alice. „Trvá na tom, že musíte v létě přijet k nám na sever.“

„No ne!“ hvízdl jsem. „To zní, jako kdyby se s námi vážně chtěli kamarádit!“

„A poslední věc, dar. Pakt jsme my s Fionou dostali k naší svatbě. Balíček ležel jednoho deštivého pondělního rána nanašem prahu. Teprve za dva týdny jsme se dozvěděli, že dárcem byl jistý postarší pán z Belfastu, můj učitel hry na kytaru z dob, když jsem byl ještě kluk.“

„Takže poslali dárek dál?“ vyhrkl jsem zmateně.

„Ne,“ řekla Alice. „To si nemyslím.“

Pohlédla na displej a četla dál. „Ukázalo se, že jdeo nejlepší dar, jaký jsme s Fionou dostali, a upřímně řečeno jediný, na který si vzpomínám. V průběhu let jsme Pakt věnovaliněkolika mladým párům. Není vhodný pro každého, to jsem měl zmínit hned na začátku, ale podle toho, jak jsem vás a Jakea za tu krátkou dobu poznal, mám dojem, že pro vás bude to pravé. Nuže, můžu vám položit pár otázek?“

maněelský pakt

„Ano,“ vyťukala Alice rychle.

Upřeně sledovala telefon.

Píp!

Znovu nahlas četla. „Promiňte, že jsem tak drzý, ale chtěli

byste, aby vaše manželství trvalo navždy – ano, nebo ne? Tohle

funguje jen tehdy, jste-li upřímní.“

Alice na mě pohlédla, tvářila se trochu rozpačitě. Zaváhala, přemýšlela možná o vteřinku déle, než měla, a paknasala Ano.

Píp!

Vypadala čím dál víc zaraženě, jako kdyby ji Finnegan

vedl potemnělou ulicí.

„Věříte, že dlouhé manželství bude procházet obdobími

štěs tí A smutku, světla A temnoty?“

Samozřejmě.

Píp!

„Jste oba ochotni pracovat na tom, aby vaše manželstvítrvalo navždy?“

„To je přece jasný!“ vybafl jsem. Alice odepsala.

Píp!

„Vzdává se některý z vás snadno?“

Ani nápad!

„Jste oba otevření novým věcem? A  jste ochotni přijmout

pomoc od přátel, pokud jim leží na srdci váš úspěch a štěstí?“

Zvláštní. Alice na mě upřela pohled. „Co myslíš?“

„Ano, aspoň pokud jde o mě.“

„Jasně, za mě taky ano,“ řekla a vyťukala odpověď.

Píp!

„Výborně. Máte v sobotu dopoledne čas?“

Zvedla hlavu. „Máme čas?“


30

MICHELLE RICHMOND

„Určitě!“ řekl jsem.

Ano, napsala. Jste ve městě?

„Já budu bohužel ve studiu nedaleko Dublinu. Ale mojekamarádka Vivian vás navštíví doma a vysvětlí vám Pakt. Když jste tak nadšení, bude mi ctí, připojíte-li se s Jakem k našíjedinečné skupině. Vyhovovala by vám návštěva v deset hodin?“

Alice nejdříve pročetla kalendář v telefonu a pak opětodověděla ano.

Píp!

„Skvělé. Nepochybuji, že si s  Vivian budete báječně rozumět!“

Čekali jsme, ale žádný další e-mail už nepřišel. Upřeně jsme zírali na telefon, až se ozve pípnutí.

„Připadá ti něco z toho – složitý?“

Alice se usmála. „Co by v tom mohlo být za problém?“ 6

Pár slov o mně. Pracuji jako terapeut a poradce. Třebaže jsem měl milující rodiče a pohledem zvnějšku se mohlo zdát, že prožívám idylické dětství, dospívání bylo občas složité.Viděno zpětně, moje zaměstnání si spíš vybralo mě, než já je.

Studoval jsem biologii na kalifornské univerzitě, ale nijak dlouho. Na začátku druhého ročníku jsem přijal místo konzultanta na College of Letters and Science. Líbilo se mi zaškolování a  pak i  práce. Bavilo mě povídat si s  lidmi, naslouchat, jaké mají potíže, pomáhat jim najít řešení. Poskončení školy jsem nechtěl svoji kariéru v  oblasti poradenství ukončit, a tak jsem nastoupil do postgraduálního programu aplikované psychologie na Univerzitě v Santa Barbaře.Postdoktorandská praxe mě přivedla domů do San Franciska, kde jsem pracoval s ohroženými dospívajícími.

V  současné době vedu se dvěma kolegy malé poradenské centrum. Když jsme před osmnácti měsíci začali v bývalé opravně vysavačů ve čtvrti Outer Richmond pracovat seskuinou, báli jsme se, že nebudeme schopni vydělat dost peněz na provoz. V jednu chvíli jsme dokonce uvažovali, žebudeme bokem prodávat kávu a  cookies s  kousky čokolády, pro které mám tajnou slabost, abychom měli dost na pronájem.

MICHELLE RICHMOND

Nakonec se ale zdálo, že centrum přežije, aniž bude nutné nějak zasáhnout. Moji dva kolegové, Evelyn (třicet osm, žije sama, mimořádně bystrá, jedináček z  Oregonu) a  Ian (Brit, jednačtyřicet let, gay, nejstarší z  trojčat) jsou oba okouzlující, sympatičtí a stále dobře naladění lidé a mám dojem, že jejich veselá mysl tak nějak ovlivnila naše podnikánía centrum přežilo.

Každý máme svou oblast. Evelyn se zabývá v první řadě závislostmi, Ianovou specializací je zvládání vzteku dospělých a obsedantně kompulzivní porucha. Já se věnuji dětem a  mladým dospělým. Pacienti, kteří přesně zapadají do některé ze zmíněných kategorií, jsou přiděleni dotyčnémukolegovi, ostatní si rovnoměrně rozdělujeme. Nedávno jsme se ale rozhodli rozšířit činnost, nebo přinejmenším dospěla k  tomuto závěru Evelyn. Po návratu ze svatební cesty jsem zjistil, že zařídila, abych vedl naši expanzi do manželského poradenství.

„Protože mám tak bohatý manželský zkušenosti?“

„Přesně.“

Evelyn, schopná marketingová odbornice, mi už zajistila tři nové klienty. Když jsem protestoval, ukázala mi e-maily, v  nichž oznámila klientům, že mám za sebou dlouholetou praxi v poradenství a přesně měsíc osobních zkušeností s manželstvím.

Jímala mě hrůza, že nejsem připravený, a jakmile měEvelyn seznámila s  novinkou, okamžitě jsem zpanikařil a pustil se do studia. Zkoumal jsem vývoj manželství a překvapilo mě zjištění, že monogamní svazky našly v  západní společnosti místo teprve před osmi sty lety.

Navíc jsem se dozvěděl, že sezdaní lidé žijí déle nežosamaněelský pakt

mělí. Tuhle informaci už jsem slyšel, ale nikdy jsemnezkoumal skutečné studie. Hovoří poměrně přesvědčivě.

Groucho Marx na druhém konci názorového spektratvrdí: „Manželství je úžasná instituce, ale kdo chce žít v instituci?“

Opsal jsem si také několik citátů, posbíraných z internetu a  z  police knih zakoupených v  knihkupectví nedaleko kanceláře.

Úspěšné manželství vyžaduje mnohokrát se zamilovat,

a to pokaždé do stejné osoby.

Neduste se navzájem, ve stínu nic nevyroste.

A podobné věci. Citáty mohou pro amatéra představovat poslední spásu, ale já je mám při poradenských sezeních rád po ruce. Občas se něco objeví a mě nenapadne, co říct.Špetka Groucho Marxe dokáže prolomit ledy, zavést hovor donečekaných končin, nebo mi zkrátka poskytnout chvíli, abych si srovnal věci v hlavě.

7

Sobota ráno. Vstali jsme brzy, abychom se připravili na Vivianinu návštěvu. Ve tři čtvrtě na deset skončila Alices vysáváním a já vytáhl z trouby skořicové rohlíčky. Bez řečí jsme se oba trochu hodili do gala. Když jsem vyšel z ložnicev zaínací košili a světlých kalhotách, které jsem neměl na sobě několik měsíců, dala se Alice do smíchu.

„Kdybych potřebovala plochou televizi z marketu,“ řekla, „jsi můj člověk!“

Samozřejmě jsme se snažili předvést sebe i  náš domek s  omezeným výhledem na Pacifik v  poněkud lepším světle. Nejsem si jistý, proč se nám zdálo, že musíme na Vivian udělat dojem, ale cítili jsme, že chceme zapůsobit, aniž na to téma padlo jediné slovo.

V  devět padesát dva se Alice potřetí převlékla. Vešla do obýváku a zatočila se přede mnou v modrých šatechs květinovým vzorem. „Není to přehnaný?“

„Bezvadný!“

„A co boty?“

Měla na nohou nenápadné lodičky, které nosila výhradně do práce. „Moc formální,“ řekl jsem.

„Máš pravdu.“ Zmizela v chodbě a vrátila se v červených botách od Fluevoga.

maněelský pakt

„V pořádku!“ schválil jsem výběr.

Vyhlédl jsem oknem, ale nikde nikdo. Byl jsem trochu nervózní, jako bychom očekávali pohovor kvůli práci,o kterou jsme se ani neucházeli. Přesto jsme ji chtěli získat.Vzhledem ke krabičce, perům a  tajemným e-mailům ji Finnegan učinil velmi vábnou – a musím uznat, že velmi výjimečnou. Alice je v koutku duše vyložená šprtka; jakmile něco začne, chce to dokončit. Ve všem, co dokončí, chce být nejlepší – ať je to pro ni dobré, nebo není.

V devět padesát devět jsem znovu vyhlédl oknem. Venku se válela hustá mlha, a žádné auto jsem nikde nezahlédl.

Pak se na schodech ozvaly kroky. Podpatky, decentní podpatky! Alice sklouzla očima k botkám od Fluevoga, pak vrhla pohled na mě. „Špatná volba!“ zašeptala.

Sebevědomě jsem přistoupil ke dveřím a  otevřel. „Vivian!“ prohlásil jsem formálněji, než jsem měl v úmyslu.

Měla na sobě dobře padnoucí, ale velmi výrazně žluté šaty. Žlutá jako na Tour de France. Zdála se mladší, než jsem čekal.

„Vy nemůžete být nikdo jiný než Jake!“ prohlásila. „A vy jste určitě Alice! Vypadáte ještě úchvatněji než na fotce!“

Alice nezrudla; nečervená se nikdy. Místo toho sklonila hlavu na stranu a upřeně na Vivian hleděla, jako by jihodnotila. Jak znám Alici, nejspíš Vivian podezírala z vedlejších úmyslů, ale mohu říct, že dotyčná mluvila upřímně. Alice zkrátka takhle na lidi působila.

Přesto vím, že by Alice prodala svoje vysoko posazenélícní kosti, kulaté zelené oči, husté černé vlasy – to všechno – za normální rodinu, živoucí, milující rodinu, za matku, která si neotrávila játra, za otce, který si neotrávil plíce, a za bratra, MICHELLE RICHMOND který neprovedl to, co lidé chybně nazývají „snadná cesta v e n“.

Vivian byla přitažlivá způsobem, který vyplývá ze sebevědomí, dobré výchovy a vkusu. Vypadala z osmdesátiprocent, jako kdyby šla na obchodní schůzku, z dvaceti procent jako účastnice „sobotního brunche s  přáteli“. Měla kabelku z  jemné kůže a  na krku šňůru třpytivých perel. Když jí do obličeje padlo víc světla, došlo mi, že mám před seboučtyřicátnici. Vlasy měla lesklé, pleť zářivou – napadlo mě, že jde o výsledky bio stravy, pravidelného cvičení a všeho ostatního s mírou. Představil jsem si ji na dobré pozici v počítačovéfirmě, s několika akciovými opcemi a ročním bonusem, který nikdy nezklame.

Když se v ordinaci poprvé setkám s potenciálnímklientem, obvykle mi stačí pozorný pohled a  jsem schopen odhadnout míru jeho potíží. Úzkost, stres a nejistota se během let zapíší do obličeje. Stejně jako se zvolna utváří říčnízátočina, stres a úzkost pomalu zanechávají stále zřetelnější stopy v obličeji, až je změněná struktura, které běžně nevěnujeme pozornost, viditelná prostým okem.

Když sluneční paprsky pronikly mlhou, zalily nášobývací pokoj a doslova ozářily Vivianinu tvář, blesklo mi hlavou, že tahle žena žádným stresem, úzkostí ani nejistotou netrpí.

„Dáte si kávu?“ zeptal jsem se.

„Velmi ráda.“

Vivian se posadila do velkého modrého křesla, které stálo polovinu Aliciny první výplaty v  právnické firmě. Otevřela kufřík a vytáhla notebook a malý projektor.

Váhavě jsem odešel do kuchyně. Zpětně si uvědomuji, jak mě znervóznilo, že nechávám Alici s Vivian o samotě. Když

maněelský pakt

jsem se vrátil s kávou, bavily se o naší svatební cestěa nádherném Jaderském pobřeží. Vivian se vyptávala na náš hotel,

znala jeho jméno. Jak mohla vědět, kde jsme bydleli?

Usedl jsem vedle Alice a  naložil každému z  podnosu na talířek jeden rohlíček.

„Děkuji,“ řekla Vivian. „Skořicové mám moc ráda!“

Propojila projektor s notebookem a vstala. „Nevadilo by vám, kdybych sundala tuhle fotku?“ Nečekala na odpověď a  sňala rám ze stěny. Fotografii, jejímž autorem byl Martin Parr, mi Alice věnovala k minulým narozeninám. Snímek se mi odjakživa líbil, ale nikdy jsem si ho nemohl dovolit. Záběr zdálky zachycoval osamělého muže, jak za bouřky plavedélky na ošuntělé veřejné plovárně zchátralého skotského města v těsné blízkosti sytě zeleného moře. Na můj dotaz, kde fotku koupila, se Alice dala do smíchu. „Koupila? Kéž by to bylo tak jednoduchý!“

„Tak tedy,“ obrátila se k nám Vivian, „co všechno už vám Liam pověděl?“

„Vlastně nic,“ odvětila Alice.

„Můžeme otevřít krabici?“ zeptala se Vivian. „Stačí, když přinesete tu menší.“

Prošel jsem chodbou do zadní místnosti. Tam jsme měli uložené svatební dary, za které jsme zatím nepoděkovali,nenašli jsme k tomu čas. Podle jisté sloupkařky píšícío tématech etikety byste měli s  psaním děkovného dopisu počkat přesně jeden rok, ale ve světě e-mailů a  okamžitých zpráv člověku taková doba připadá jako věčnost. Kdykoli jsem dary uviděl, přepadly mě výčitky kvůli všem poděkováním, která ještě musíme rozeslat.

Položil jsem krabičku a pera na stolek před Vivian.

MICHELLE RICHMOND

„Pořád je zamčená,“ řekla s  úsměvem. „První zkoušku jste složili.“

Alice nervózně upila kávy. Krabičku viděla poprvé až po svatební cestě. A hned se ji marně snažila otevřít pinzetou.

Vivian sáhla do kufříku a  vytáhla svazek zlatých klíčků. Našla ten pravý, zasunula ho do zámku, ale neotočila jím.

„Potřebuji slovní potvrzení, že jste připraveni pokračovat,“ řekla, pohlédla na Alici a čekala.

Jak si zpětně uvědomuji, právě tehdy nás mělo napadnout, že něco není v pořádku. Měli jsme Vivian poslat pryč a nezvedat telefon, když volal Finnegan. Měli jsme s tím vším skončit dřív, než se věci daly do pohybu. Ale byli jsmemladí a zvědaví a zrovna jsme čerstvě uzavřeli sňatek. Navíc byl Finneganův dárek absolutně nečekaný a kurýr ohromněhorlivý, odmítnout by bylo nezdvořilé.

„Jsme připraveni,“ prohlásila Alice. 8

Vivian zapnula projektor a na stěně, kde ještě předněkolika minutami visela fotka Martina Parra, se objevil obrázek z diapozitivu.

PAKT, zněl nápis.

Nic víc, nic míň. Velká černá písmena fontu Courier na prázdném pozadí.

„Takže,“ začala Vivian a otřela si prsty do ubrouskus monogramem. Zbyly nám ještě od svatby. Dosud mě šokovalo – v  dobrém –, když jsem na ubrousku viděl vyšitá naše dvě jména: Alice & Jake. „Potřebuji vám oběma položit párotázek.“

Vytáhla z kabely černé kožené desky a otevřela je.Objevil se žlutý linkovaný blok. Projektor stále promítal na naši stěnu nápis PAKT. Snažil jsem se nedívat na působivé slovo, které se nad námi tyčilo, nad naším křehkým, nedávnouzavřeným manželstvím.

„Ani jeden z vás předtím nežil v manželském svazku,říkám to správně?“

„Správně,“ odvětili jsme jednohlasně.

„Jak dlouho trval váš nejdelší předchozí vztah?“

„Dva roky,“ řekla Alice.

MICHELLE RICHMOND

„Sedm,“ já na to.

„Let?“ Upřesnila Vivian.

Přikývl jsem.

„Zajímavé.“ Poznamenala si cosi do bloku.

„Jak dlouho trvalo manželství vašich rodičů?“

„Devatenáct let,“ odpověděla Alice.

„Čtyřicet a  něco,“ řekl jsem a  cítil nezaslouženou pýchu nad manželským úspěchem svých rodičů. „Pořád trvá.“

„Úžasné,“ přikývla Vivian. „Alice, a manželství vašichrodičů skončilo rozvodem?“

„Ne.“ Alicin otec zemřel teprve nedávno a věděl jsem, že se moje žena nechce do tohoto tématu pouštět. Ona totižpřiomíná zavřenou knihu. Jako terapeut, nemluvě o  tom, že jsem její manžel, občas shledávám, že akceptovat zmíněnou vlastnost není zrovna jednoduché.

Vivian se předklonila a  opřela lokty o  žlutý blok. „Co mys líte, z jakého důvodu se lidé v západním světě nejčastěji rozvádějí?“

„Nejdřív ty,“ poklepala mě Alice po koleni.

Nemusel jsem moc hluboce přemýšlet. „Nevěra.“

Pohlédli jsme s  Vivian na mou ženu. „Klaustrofobie?“ zkusila to Alice.

Doufal jsem, že odpoví jinak.

Vivian si naše odpovědi poznamenala do bloku. „Myslíte si, že lidé by měli nést za své jednání odpovědnost?“

„Ano.“

„Ano.“

„Myslíte si, že manželské poradenství může pomoci?“

„Já v to rozhodně doufám!“ Rozesmál jsem se.

Cosi škrábala do poznámek. Naklonil jsem se, abych viděl,

maněelský pakt

co si znamená, ale měla příliš drobné písmo. Prudce zaklapla

desky a jmenovala známou hereckou dvojici, která senedávno rozvedla. Pikantní podrobnosti týkající se jejich rozvodu

byly k  přečtení všude. „Který z  nich si myslíte, že může za

rozvod?“

Alice svraštila čelo a snažila se vykoumat, co chce Vivian slyšet. Jak jsem řekl, moje žena je šprtka – jí zkrátka nestačí složit zkoušku, ona potřebuje perfektní výsledek. „Mámdojem, že odpovědnost nesou oba,“ odvětila. „Sice si nemyslím, že ty věci, který prováděla s Tylerem Doylem, svědčío zralým charakteru, ale její manžel se mohl postavit k situacijinak. Tak třeba nemusel postovat ty tweety.“

Vivian přikývla a Alice se trochu napřímila, zjevněpotěšena. Napadlo mě, že takhle se určitě chovala ve škole, pořád se hlásila, horlivá a  připravená. Teď se zdála zranitelná, v  dobrém slova smyslu; působila roztomile nepatřičně, jak se – při své skvělé práci a  mnohamilionových smlouvách – úporně snažila odpovědět správně.

„Já jako vždycky absolutně souhlasím se svou ženou.“

„Dobrá odpověď,“ řekla Vivian s  mrknutím. „A  teď dál. Jaký nápoj máte v oblibě?“

„Čokoládové mléko,“ řekl jsem. „Horkou čokoládu, když vychladne.“

Alice chvíli uvažovala. „Mívala jsem ráda brusinkový džus a  vodku s  ledem. Teď mi chutná minerálka Calistoga. A vám?“

Vivian se zdála být obratem situace překvapená. „Asi whisky Green Spot, dvanáctiletá, čistá.“ Rychle prošla poznámky. „A teď to nejdůležitější: „Chcete, aby vašemanželství trvalo navždy?“

MICHELLE RICHMOND

„Ano!“ vypálil jsem bez přemýšlení. „Samozřejmě!“

„Ano,“ přisvědčila Alice. Zdálo se, že to myslí vážně, ale znovu mě napadlo, co když takhle odpověděla jen proto, aby uspěla v testu?

„Hotovo!“ oznámila Vivian a uložila desky do kabely. „Že bychom se teď podívali na slajdy?“ 9

„Pakt je společenství stejně smýšlejících jednotlivcůusilujících o  dosažení podobného cíle,“ začala Vivian. „Uskuení vzniklo v  roce 1992 na malém ostrůvku v  Severním Irsku, založila je Orla Scottová. Od té doby se Paktexponenciálně rozrostl co do velikosti i odpovědnosti. Naše pravidla a  směrnice se sice změnily a  členská základna se rozrostla široko daleko, ale poslání a duch Paktu zůstává věrný pojetí, které na samém začátku stanovila Orla.“

Posunula se na židli, takže se naše kolena téměř dotýkala. Počítač stále promítal na stěnu nápis PAKT.

„Takže jde o klub?“ zeptala se Alice.

„Tak nějak,“ řekla Vivian, „ale ne docela.“

První diapozitiv ukazoval pohlednou vysokou ženu stojící před bílým domkem. V  pozadí se modral oceán. „Orla Scottová bývala právničkou, státní zástupkyní,“ vykládala Vivian. „Byla mimořádně cílevědomá – kariéristka, jak sama říká. Vdala se, ale děti neměla. Byla rozhodnutá věnovatvšechen čas svému postavení, toužila se dostat na ministerstvo spravedlnosti a  nechtěla, aby ji cokoli brzdilo. Těsně před čtyřicítkou jí během jediného roku zemřeli rodiče, opustil ji manžel a její pozice byla prohlášena za nadbytečnou.“

MICHELLE RICHMOND

Alice upřeně hleděla na fotku na zdi. Říkal jsem si, žezřejmě cítí s Orlou jistou spřízněnost. O ztrátách něco věděla.

„Orla vedla žalobu ve více než třech tisících případech,“ pokračovala Vivian. „Říká se, že prý všechny vyhrála. Byla kolečkem v soustrojí Thatcherové, a jakmile premiérka přišla o moc, Orla se ocitla bez práce.

Vrátila se na ostrov Rathlin, kde vyrostla. Pronajala sidomek, počítala, že tam zůstane pár týdnů, srovná si věciv hlavě a naplánuje další kroky. V následujících dnech všakzjistila, že ji stále víc láká mírumilovný život na ostrově, klidná existence, kterou znala jako dítě. Uvědomila si, že věci,kterých si nejvíc cení, jsou ubohé. Stáhla se na ostrov s tím, že jí zdejší prostředí pomůže lépe se vyrovnat se stresem ze ztráty zaměstnání, ale zjistila, že vysazení z práce není tak zdrcující, jak si představovala. Ukázalo se, že nejvíce ji odrovnal rozad manželství.

Do manžela se vášnivě zamilovala na vysoké. Brali semladí, ale pak si pomalu přestávali rozumět. Když přišels návrhem, aby se rozvedli, ulevilo se jí – zbavila se jen dalšíhromady problémů, na které už nemusela myslet. Když k  sobě byla absolutně poctivá, připouštěla, že manželství vnímá jako nepříjemnost – potíž, kvůli které cítila výčitky pokaždé, když se musela dlouho zdržet v kanceláři.

Do práce se vrhla naivně, s  touhou pomáhat obětem. V  měsících následujících po rozvodu si začala tvrdě budovat kariéru. Byla pořád v  jednom kole, postupovala rychle od jednoho případu ke druhému, neměla čas zkoumat věci z širší perspektivy. Časem se stala součástí proměnlivépolitické scény, ke které necítila žádnou hlubokou úctu. Jednotvárný proud každodenních událostí ji strhl s sebou.

maněelský pakt

Když jí došlo, co se děje, začala analyzovat křivku jejich manželství. Pokusila se vztah znovu oživit, ale manžel se už vydal jinou cestou.“

Vivian teď mluvila rychleji, okouzlená příběhem, který už nejspíš vyprávěla nesčíslněkrát.

„O  rok později se jako každý den procházela po ostrově a potkala jistého muže. Richard byl americký turista, cestoval sám po ostrovech Severního Irska a  hledal vzdálené rodinné kořeny. Zrušil zpáteční let, dal ve Státech výpověďv práci, prodloužil rezervaci pokoje v  jediném hotelu na ostrově a nakonec požádal Orlu o ruku.“

Všiml jsem si, že Alici cosi rozrušilo. „V  téhle historce,“ řekla, „se všichni vzdávají zaměstnání. To je nějakápodmínka, nebo co? Já i Jack totiž máme svou práci moc rádi!“

„Ujišťuji vás, že celá řada členů Paktu, například vášsponzor, velmi úspěšně podniká,“ odvětila Vivian. „Pakt chce, abyste byli sami sebou, jen lepší.“

Hned mi došlo, že tenhle slogan jsem slýchal na letním táboře.

„Orla Richardův návrh zvažovala,“ řekla nám Vivian. „Už pochopila, jaké jednání vedlo k  rozpadu jejího manželství. Nechtěla opakovat stejné chyby. Byla přesvědčená, že jsme tvorové podléhající síle zvyku. Jakmile se ocitneme vevyjetých kolejích, je těžké se měnit.“

„Ale změna je možná,“ konstatoval jsem. „Moje praxe –

celá oblast působnosti – je na tomto předpokladu založená.“

„Samozřejmě,“ přitakala Vivian. „A Orla by s vámisouhlasila. Dospěla k závěru, že má-li být její druhý partnerský

svazek úspěšný, je potřeba jasná strategie. Celé dny bloumala


46

MICHELLE RICHMOND

po pobřeží a uvažovala o manželství: o věcech, které jepřivádějí ke krachu, a  o  těch, které mu pomáhají, aby vzkvétalo. V  domku zapisovala svoje myšlenky na psacím stroji,

jejž používala její matka, průměrná novinářka, před několika

desítkami let. V  průběhu sedmnácti dnů se vedle psacího

stroje nakupila hromada stránek, vznikl manuál a  byl vytvořen systém pro budování pevného manželského svazku. Chápejte správně: Je to systém – vysoce účinný, vědecky podložený, jehož hodnoty byly mnohokrát doloženy. Orla totiž věří, že manželství by nemělo být ponecháno náhodě. Myšlenky, které shromáždila během procházek po ostrově, nakonec vedly k založení Paktu.“

„A  co Orla s  Richardem, vzali se vůbec?“ chtěl jsem vědět.

„Ano.“

Alice se předklonila. „A jsou pořád spolu?“ ̈

Vivian důrazně přikývla. „Jistěže jsou. My všichni jsme

spolu. Pakt funguje. U  Orly, u  mě, bude fungovat i  u  vás.

Stručně řečeno, Pakt znamená dvě věci. Je to smlouvas vaším protějškem. A členství ve skupině,“ – ukázala na snímek

hloučku veselých lidí na trávníku promítnutý na stěnu –

„společenství stejně smýšlejících osob, které tuto dohodu

podporuje a posiluje. Už je vám to jasnější?“

„Úplně ne,“ řekla Alice s  úsměvem. „Ale ta věc mě zaujala.“

Vivian promítla pár diapozitivů. Většinou fotky zazobaných lidí bavících se na impozantních trávnících a  v dobře vybavených místnostech. Zastavila se u  fotografie Orly,

jak stojí na balkoně a promlouvá k napjatě poslouchajícímu

davu, za zády jasné slunce a nekonečnou poušť.


47

maněelský pakt

„Orla původně tíhla k právu,“ pokračovala Vivian. „Líbilo se jí, že zákony jsou pevně dané, a pokud ne, právníprecedens ukáže, jak případ řešit. Uklidňovalo ji vědomí, žeodpovědi jsou k dispozici, stačí, aby je vyhledala. Uvědomila si, že i manželství, stejně jako společnost, potřebuje soubor jistých pravidel.

Věřila, že britská společnost funguje hladce už celá staletí právě díky těmto zákonům. Každý ví, co může čekat. Někteří jedinci možná chtějí podvádět, krást, nebo, nedej bože,dokonce spáchat vraždu, ale valná většina občanů zákonyneporušuje, protože zná následky. Po krachu prvního manželství Orle došlo, že nejen neměla jasno, co od manželstvíočekává, ale navíc ani nevěděla, jaké následky bude mít jejíjednání.“

„Takže Pakt se snaží vnést do instituce manželstvíprinciy britského práva?“

„Nejde jen o snahu. Opravdu se to děje.“ Vivianvypnula projektor. „Skutečnou hodnotu ani nedokážu dostatečně zdůraznit: Pakt poskytuje společenství podporu, povzbuzení a dodává instituci manželství strukturu.“

„Zmínila jste se o  následcích,“ řekla Alice. „Mys



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist