načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Manželova žena - Jane Corryová

Manželova žena

Elektronická kniha: Manželova žena
Autor:

Oko za oko, ženu za ženu. Psychologický thriller, v němž každodenní lži jednotlivých postav utahují smyčku osudu čím dál pevněji a vedou k nezvratitelným událostem. Když ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 363
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: překlad Jana Mandelíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4199-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Oko za oko, ženu za ženu. Psychologický thriller, v němž každodenní lži jednotlivých postav utahují smyčku osudu čím dál pevněji a vedou k nezvratitelným událostem. Když se mladá advokátka Lily provdá za Eda, je pevně rozhodnutá za své manželství bojovat. Hodlá nechat tajemství minulosti za sebou. Jenže pak začne pracovat na svém prvním případu vraždy a seznámí se s Joem, odsouzeným vrahem, který ji podivně přitahuje. Kvůli kterému bude brzy ochotná riskovat takřka vše. A Lily není jediná, kdo má tajemství. Sousedce Carle je sice teprve devět, ale už ví, že tajemství jsou mocnou zbraní. Že díky nim může získat, cokoli chce. Když se Carla po šestnácti letech objeví před Lilyiným prahem, spustí řetězec událostí, který může skončit jen jedním způsobem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JANE CORRYOVÁ



Mladá fronta

JANE CORRYOVÁ


Přeložila Jana Mandelíková

Original English language edition first published by Penguin Books Ltd, London.

Text copyright © Jane Corry 2016

The author has asserted her moral rights.

All rights reserved.

Translation © Jana Mandelíková, 2017


Tato kniha je věnována Shaunovi, mému úžasnému

druhému manželovi. Nikdy se nenudíme! Nejen že mě

dokážeš rozesmát, ale také mi dáváš prostor na psaní.

Věnuji ji zároveň svým báječným dětem, které mě

inspirují každý den.



Prolog

Záblesk kovu.

Zadunění v uších.

„Vítejte u zpráv o páté.“

Rádio vesele šveholí na komodě z borového dřeva, na které

stojí fotografie (dovolené, promoce, svatba), hezkýmodrorů

žový talířek, čtvrt lahve Jacka Danielse, částečně ukrytá za

přáním k narozeninám.

Hlava mě ničí. I pravé zápěstí. Bolest na hrudi mě děsí. Stejně

i ta krev.

Svezu se na podlahu, na konejšivě chladnou podlahu z černé

břidlice. A třesu se.

Na stěně nade mnou visí obraz s bílým domem v Itálii,porost

lým fialovou bugenvileou. Vzpomínka na líbánky.

Může manželství skončit vraždou, i když už je mrtvé?

Ten obraz bude poslední věc, kterou uvidím. Ale v hlavě se mi

znovu promítá můj život.

Takže to, co se říká o umírání, je pravda. Minulost se vrací,

aby s vámi odešla.


THE DAILY TELEGRAPH

Úterý, 20. října 2015

Umělec Ed Macdonald byl nalezen ubodaný ve svém domě.

Je pravděpodobné, že...


ČÁST PRVNÍ

před patnácti lety


12

1 Lily

Září 2000

„Nervózní?“ ptá se Ed.

Sype si do misky své oblíbené cereálie. Rice Krispies. Většinou mi také chutnají. (Křupavé, bez mléka.) Jako malá jsem byla posedlá postavičkami s roztomilými obličejíky na obalu a to kouzlo ještě zcela nevyprchalo.

Jenže dnes nemám chuť na nic.

„Nervózní?“ zopakuju, zatímco si u zrcátka vedle dřezu nasazuju perlové náušnice. Náš byt je malý. Bylo nutné udělat nějakékomromisy.

Z čeho? Třeba z prvního dne manželského života. Pořádnéhomanželského života v prvním roce zbrusu nového století. Nervózní,protože jsme měli déle hledat lepší byt místo tohoto ve špatné části Claphamu s opilým sousedem na patře, s tak malými místnostmi i koupelnou, že moje jediná tuba make-upu od Rimmelu (odstín soft beige) a dvě rtěnky (rose pink a ruby red) se musejí tísnit se lžičkami v šuplíku na příbory.

Nebo nervózní z toho, že se vracím do práce po líbánkách vItálii? Týden na Sicílii v hotelu placeném Edovou babičkou, kde jsme do sebe lili marsalu po lahvích a cpali se grilovanými sardinkami a sýrem pecorino.

Možná jsem nervózní kvůli všemu dohromady.

Obyčejně svou práci miluju. Až donedávna jsem se zabývalapracovním právem a pomáhala zejména ženám, které přišly neprávem o práci. Starala se o ty slabší. To jsem celá já. Málem jsem se stala sociální pracovnicí, ostatně sociálním pracovníkem byl i táta, ale díky umanuté výchovné poradkyni ve škole a, řekněme, jistým událostem ve svém životě jsem se ocitla tady. Pětadvacetiletá čerstvěkvalifikovaná právnička, ovšem s minimální mzdou, která se horko těžko snaží dopnout knoflík vzadu na tmavomodré sukni. V advokátníkanceláři nenosí veselé barvy nikdo kromě sekretářek. Vysílá to špatný signál – tak mi to alespoň říkali, když jsem začínala. Právo je sice příslibem skvělé kariéry, jenže v něčem se zdá být příšerně zastaralé.

„Přesouváme vás na trestní právo,“ oznámil mi šéf, jako by to byl svatební dar. „Myslíme si, že v něm budete dobrá.“

Takže se teď, první den po návratu z líbánek, připravuju na cestu do vězení, abych se setkala s mužem, který byl odsouzený za vraždu. Ještě nikdy jsem do věznice nevkročila. Ani jsem o to nestála. Je to neznámý svět vyhrazený lidem, kteří něco provedli. Já jsem pravý opak: ozvu se, i když mi v trafice, kde si pravidelně jednou za měsíc kupuju svůj Cosmopolitan, vrátí omylem víc.

Ed si teď něco čmárá. Hlavu má lehce nakloněnou vlevo a načrtává něco do bloku vedle svých cereálií. Můj manžel pořád něco maluje. Byla to jedna z prvních věcí, které mě na něm zaujaly. „Reklamu,“ pokrčil smutně rameny, když jsem se ho zeptala, co dělá. „Tu kreativní část. Ale jednoho dne budu výtvarník na plný úvazek. Tohle je jen dočasné – abych zaplatil složenky.“

Líbilo se mi to. Muž, který ví, kam míří. Jenže jsem se vlastně mýlila. Když Ed maluje nebo kreslí, netuší ani, na které planetě se nachází. Právě teď zapomněl, že se mě na něco ptal. Jenže pro mě je najednou důležité odpovědět.

„Nervózní? Ne, nejsem nervózní.“

Přikývne, ale já si nejsem jistá, že mě opravdu slyšel. Když je Ed plně zabraný do práce, zbytek světa mu je ukradený. Včetně mé nevinné lži.

Proč, ptám se sama sebe, když ho chytím za levou ruku – tu slesklým, zlatým snubním prstenem –, proč mu neřeknu, jak se doopravdy cítím? Proč se mu nesvěřím, že mi je zle a že musím běžet na záchod, i když jsem byla před chvílí? Je to proto, že chci předstírat, že náš týdenní únik před světem je stále přítomný „tady a teď“, nikoli pouze v suvenýrech, které jsme si přivezli – třeba v tom hezkémmodrorůžovém talířku, jehož detail teď Ed načrtává.

Nebo se snad snažím hrát, že mě neděsí, co mě dnes dopoledne čeká? Po zádech mi přejede mráz. Na vnitřní stranu zápěstí si stříknu Chanel č. 5 z duty-free obchodu. (Dárek od Eda, který využil další ze svatebních poukázek.) Minulý měsíc probodli jednomuprávníkovi z konkurenční firmy obě plíce, když byl za klienty ve věznici Wandsworth. Stává se to.

„Tak už pojď,“ pobídnu ho. Můj obvykle klidný hlas je stažený úzkostí. „Oba přijdeme pozdě.“

Zdráhavě se zvedne z rozviklané židle, kterou tu zanechal bývalý majitel bytu. Je to vysoký muž, můj manžel. Vytáhlý, s téměřomluvným způsobem chůze, jako by byl raději někde jinde. Když byl malý, míval prý také zlaté vlasy, jako mám já („Věděli jsme, že jsi ‚Lilie‘, hned jak jsme tě poprvé uviděli,“ říká vždycky moje matka.), ale teď jsou nazrzlé. A má tlusté prsty, které ani náznakem neprozrazují výtvarníka, kterým se tak touží stát.

Všichni potřebujeme své sny. Lilie mají být krásné. Ladné. Nahoře vypadám dobře díky přirozeně blond vlasům a tomu, čemu moje zesnulá babička laskavě říkávala „elegantní labutí šíje“. Ale podívejte se dolů a místo štíhlého stonku uvidíte zapomenuté dětské faldy. Ať dělám, co dělám, jsem stále na velikosti 16 – a to když mám štěstí. Mělo by mi to být vlastně jedno. Ed říká, že mé křivky jsou „mou součástí“. Myslí to dobře, předpokládám. Jenže moje váha mě přesto trápí. A vždycky trápila.

Při odchodu z bytu mi padne zrak na štos svatebních přání,opřených o Edův gramofon. Pan a paní Macdonaldovi. To jméno mi připadá tak cizí.

Paní Macdonaldová.

Lily Macdonaldová.

Hrozně dlouho jsem se snažila vyladit svůj podpis, protáhnout „y“ k „M“, ale pořád mi to moc nejde. Ta jména k sobě nějaknepasují. Doufám, že to není špatné znamení.

Ale nejdřív je potřeba do konce týdne na všechna přáníodpovědět děkovným dopisem. Jestli mě má matka něčemu naučila, tak zdvořilosti.

Jedna z obálek je nadepsána obzvlášť okázalým písmem, které tyrkysovým inkoustem křičí: „Podívej se na mě!“. „S Davinou jsem kdysi chodil,“ vysvětlil mi Ed, než se objevila na našem zásnubním večírku. „Ale teď jsme jen kamarádi.“

Pomyslím na Davinu, na její koňský smích a dokonale upravené kaštanové lokny, které jí propůjčují vzhled prerafaelitské modelky. Davina organizuje společenské akce a večírky pro všechny ty„správné holky“. Davina, když nás seznámili, přimhouřila své fialkové oči, jako by si lámala hlavu, proč se Ed zahazuje s tím přerostlým, oplácaným stvořením s rozježenými vlasy, které vídám každý den v zrcadle.

Dokáže se muž vůbec někdy přátelit se ženou, když jejich vztah skončí?

Rozhodnu se, že gratulaci své předchůdkyně nechám na konec. Ed si vzal mě, ne ji, připomenu si.

Teplá ruka mého nového manžela teď stiskne mou, jako by vyčetl, že potřebuju utěšit. „Vždyť víš, že to dopadne dobře.“

Chvilku musím přemýšlet, jestli nemluví o našem manželství. Pak si vzpomenu. Můj první klient-zločinec. Joe Thomas.

„Díky.“ Uklidní mě, že mi Ed neskočil na to silácké prohlášení. A taky mě to znejistí.

Společně zaklapneme vstupní dveře, dvakrát je překontrolujeme, všechno je pro nás zatím nové, a rychle sejdeme chodbou do přízemí. Cestou se otevřou jiné dveře a z nich vyjde spolu se svou matkouholčička s dlouhými, lesklými tmavými vlasy svázanými do culíku. Už jsem je tady viděla, ale když jsem je pozdravila, neodpověděly mi. Obě mají krásnou olivovou pleť a kráčí tak ladně, až to vypadá, jako by se vznášely.

Společně vykročíme ven do podzimního vzduchu. Všichni čtyři zamíříme stejným směrem, ale matka s dcerou jsou kousek před námi, protože Ed si i za chůze něco načrtává do bloku. Ty dvě, jak si všimnu, si jsou podobné jako vejce vejci, až na to, že žena má na sobě příliš krátkou černou sukni a holčička – která kvůli něčemu kňourá – je oblečená v tmavomodré školní uniformě. Až budeme mít děti, pomyslím si, naučíme je nekňourat.

Po cestě na zastávku se chvěju: bledé podzimní slunce je jiné než horko na líbánkách. To, co mě svírá na prsou, je ovšem představa, že se musíme rozloučit. Po společném týdnu mi připadá skoro děsivé nevidět svého manžela celých osm hodin, kdy budeme v práci.

To mě znervózňuje. Ještě nedávno jsem byla nezávislá.Spokojená ve své vlastní společnosti. Ale od toho večírku, kde jsem se dala s Edem poprvé do řeči (jen před šesti měsíci!), se cítím posílená i oslabená zároveň.

Zastavíme se a já se připravím na nevyhnutelné. Můj autobus jede na jednu stranu. Jeho vyrazí na druhou. Ed míří do reklamní společnosti, kde tráví dny vymýšlením sloganů, které lidi přinutí koupit si něco, co vůbec nechtějí.

A já, v tmavomodrém kostýmku a opálená, jedu do věznice.

„Nebude ti to připadat tak hrozné, až tam budeš,“ uklidňuje mě můj novomanžel – nikdy by mě nenapadlo, že to slovo řeknu! – a políbí mě na ústa. Chutná po Rice Krispies a té své výrazné zubní pastě, na kterou jsem si ještě nezvykla.

„Já vím,“ odpovím. Ed pak přejde na zastávku na druhé straně ulice. Pohledem se zastaví na dubu na rohu a snaží se pojmout jeho tvar a barvu.

Dvě lži. Malé, nevinné lži. Zamýšlené tak, aby se ten druhý cítil líp.

Některé lži takové na začátku bývají. Malé. Dobře míněné. Ale pak narostou tak, že se nedají zvládnout.

2 Carla

„Ale proč?“ kňourala Carla. Vlekla se pozadu a tahala matku za ruku

ve snaze zastavit vytrvalý a odhodlaný pochod směrem ke škole.

„Proč tam musím chodit?“

Když bude dál protestovat, matka to možná vyčerpaně vzdá. Zafungovalo to minulý týden, jenže to byl svátek. Mamma byla plačtivější než obvykle. O narozeninách, svátcích, Vánocích aVelikonocích taková bývá.

„Kam se ten čas poděl?“ bědovala vždycky Mamma svým silným, těžkým přízvukem, který se tolik lišil od přízvuku matek ostatních dětí ze školy. „Devět a půl roku bez tvého otce. Devět dlouhých let.“

Carla věděla odjakživa, že její otec je v nebi mezi anděly. To proto, že porušil slib, když se narodila.

Jednou se zeptala, jaký slib porušil.

„Takový, který nejde napravit,“ popotáhla maminka.

Jako ten krásný modrý šálek na čaj se zlatým ouškem, pomyslela si Carla. Před pár týdny se nabídla, že utře nádobí, a vyklouzl jí z ruky. Mamma plakala, protože hrneček pocházel z Itálie.

Bylo smutné, že Papa byl s anděly. Ale pořád měla maminku! Jednou je nějaký muž v autobuse považoval za sestry. To maminku rozesmálo. „Chtěl mi jen polichotit,“ mávla rukou, celá rudá. Ale pak nechala Carlu za odměnu večer dlouho vzhůru. Carla si z toho odnesla ponaučení, že když je Mamma šťastná, je to dobrá chvíle pro to, aby o něco poprosila.

Stejně to fungovalo, když byla Mamma smutná.

Jako teď. Přišlo nové století. Říkali si o tom ve škole.

Od chvíle, co začalo podzimní pololetí, Carla bolestně toužila po penálu ve tvaru housenky z měkké, chlupaté zelené látky, který měli ve škole všichni. Třeba by ji ostatní přestali trápit. Lišit se bylo špatné. Lišit se znamenalo být menší než všichni ostatní ze třídy. Prcek! (Zvláštní slovo, které nebylo ve Slovníku pro děti. Přesvědčila maminku, aby jí ho v antikvariátu na rohu koupila.) Lišit seznamenalo mít husté černé obočí. Chlupatá Mary! Lišit se znamenalo mít jméno, které nikdo jiný neměl.

Carla Cavoletti.

Nebo „Špagoletti“, jak jí říkaly ostatní děti.

Chlupatá Carla Špagoletti!

„Proč nemůžeme dneska zůstat doma?“ pokračovala. Opravdu doma, dodala málem. Ne doma v Itálii, v domově, o kterém Mamma pořád mluví, ale Carla ho nikdy nespatřila.

Mamma se krátce zastavila, když kolem prošla jejich sousedka se zlatými vlasy, která na ni vrhla nesouhlasný pohled.

Carla ten pohled znala. Byl to tentýž pohled, jakým ji častovali učitelé ve škole, když neuměla násobilku devíti. „Já taky nejsem dobrá na čísla,“ konstatovala Mamma lhostejně, když ji Carlapožádala o pomoc s domácími úkoly. „Ale nevadí to, pokud se nebudeš cpát dorty a neztloustneš. Ženám, jako jsme my, stačí být krásné.“

Ten muž s nablýskaným autem a velkým hnědým kloboukemmamince vždycky říkal, že je krásná.

Mamma nikdy neplakala, když přišel na návštěvu. Rozpustila si své dlouhé tmavé kadeře, nastříkala se oblíbeným parfémem Apple Blossom a oči se jí roztančily. Pustil se přehrávač, až jim podupávaly nohy, i když Carla si nemohla podupávat moc dlouho.

„Do postele, cara mia,“ zazpívala Mamma. A pak musela Carla matku i hosta opustit, aby si mohli podupávat do rytmu v malém obývacím pokoji úplně sami. Pouze matčini příbuzní na ně vrhali přísné pohledy z fotografií na popraskaných stěnách. Jejichstudené tváře se Carle často zjevovaly ve zlých snech, které přerušily tancování a maminku rozzlobily. „Už jsi moc velká na takové sny. Nesmíš Larryho a mě rušit.“

Nedávno dostala Carla ve škole za úkol podílet se na projektu s názvem „Maminka a tatínek“. Když přišla domů, celá hořelavzrušením. Mamma nejdřív dlouho nesouhlasně pomlaskávala a potom složila hlavu na kuchyňskou linku a propukla v pláč. „Ale já musím něco přinést na třídní nástěnku,“ trvala na svém Carla. „Nemůžu být jediná, kdo nic nepřinese.“

Mamma nakonec sundala ze stěny fotografii upjatého muže sbílým límečkem a přísnýma očima. „Pošleme mého Papa,“ oznámila hlasem, který zněl, jako by se jí v krku zasekl cucavý bonbon. Carla měla bonbony ráda. Ten muž s nablýskaným autem jí často nosil bonbony v bílém papírovém sáčku. Ale lepily se na ruce a pak trvalo celou věčnost, než tu sladkou barevnou skvrnu smyla.

Carla držela fotografii v rukou se zbožnou úctou. „To je můj děda?“

Znala odpověď, ale přesto se ptala. Mamma jí to říkala užmockrát. Ale Carla ji ráda poslouchala. Bylo hezké nechat se ujistit, že má dědečka jako její spolužáci, i když ten její žije mnoho a mnoho kilometrů daleko v kopcích nad Florencií a nikdy jí neodepsal.

Carlina matka zabalila fotografii do oranžovočervené šály, která byla cítit po naftalínu. Carla se nemohla dočkat, až ji přinese do třídy.

„Tohle je můj Nonno,“ oznámila hrdě.

Ale všichni se jí vysmáli. „Nonno, Nonno,“ pokřikoval jeden kluk. „Proč nemáš dědu jako my? A kde máš tátu?“

To se stalo těsně před tím svátkem, kdy přesvědčila matku, aby zavolala do práce a omluvila se, že je nemocná. Jeden z nejlepších dnů v jejím životě! Společně si udělaly piknik v místě jménem Hajd Park a Mamma jí zpívala písničky a vyprávěla, jaké to bylo, když vyrůstala v Itálii.

„Bratři se mnou chodili plavat,“ vzpomínala zasněně. „Někdy jsme si chytili rybu k večeři a pak jsme zpívali a tancovali a pili víno.“

Carla, celá šťastná, že unikla škole, si namotala pramínekmatčiných tmavých vlasů na malíček. „Byl tam tenkrát taky Papa?“

Matčiny černé oči, které doteď jen tančily, se najednou radovat přestaly. „Ne, moje maličká. Nebyl.“ Pak začala sbírat termosku a sýr z červené piknikové deky. „Pojď. Musíme jít domů.“

A najednou to už nebyl nejlepší den jejího života.

Dneska to také nevypadalo dobře. Nejdřív ze všeho je čeká test, jak je varovala učitelka. Matematika a pravopis. Její dva nejhorší předměty. Čím víc se blížily k autobusové zastávce, tím pevněji Carla svírala matčinu ruku.

„Možná jsi na svůj věk malá,“prohlásil muž s nablýskaným autem tuhle večer, když protestovala, že ještě nechce jít spát, „ale jdeš si za svým, co?“

A proč by ne? odpověděla málem.

„Musíš se k Larrymu chovat hezky,“ opakovala jí Mamma. „Nebýt jeho, nemohly bychom tu žít.“

„Prosím, nemůžeme dneska zůstat spolu doma? Prosím,“ škemrala teď.

Ale Mamma o tom nechtěla ani slyšet. „Musím do práce.“

„Ale proč? Larry to pochopí, když s ním nepůjdeš na oběd.“

Většinou nepoužívala jeho jméno. Raději mu říkala muž snablýskaným autem. Znamenalo to, že k nim nepatří.

Mamma zabočila do další ulice a málem narazila do lampy. Na okamžik se zazdálo, že se skoro zlobí. „Protože, moje maličká, mám pořád ještě nějakou hrdost.“ Její oči se rozjasnily. „Kromě toho mám svou práci ráda.“

Mamma měla velice důležitou práci. Musela se postarat o to, aby obyčejné ženy vypadaly krásně! Pracovala ve velkém obchodě, ve kterém se prodávaly rtěnky a řasenky a speciální krémy, po kterých pokožka vypadala „nádherně béžová“ nebo „toužebně bílá“ nebo něco mezi, podle toho, jakou měly zákaznice barvu kůže. Někdy Mamma přinesla vzorky domů a nalíčila Carle obličej, takže vypadala mnohem starší než ve skutečnosti. To všechno bylo nutnou součástí krásy, aby si jednoho dne mohla najít muže s nablýskaným autem, který by s ní tancoval v obýváku.

Takhle Mamma poznala Larryho. Zaskakovala onoho dne u pultu s parfémy, protože její kolegyně stonala. Když je někdo nemocný, je to dobré, pochvalovala si Mamma, znamená to, že za něj můžu zaskočit. Larry vešel do obchodu, aby koupil parfém pro svoumanželku. Ta byla také nemocná. A Mamma teď té manželce prokazuje laskavost, díky ní se totiž Larry zase raduje. Je hodný i na Carlu, že ano? Nosí jí sladkosti.

Jenže právě teď, když kráčely k autobusové zastávce, kde už čekala ta žena se zlatými vlasy (sousedka, která podle maminky musí jíst hrozně moc dortů), chtěla Carla něco jiného.

„Můžu Larryho poprosit o ten housenkový penál?“

„Ne.“ Mamma mávla dlouhýma rukama s rudými nehty. „Tonemůžeš.“

Nebylo to fér. Carla úplně cítila tu hebkou srst, když penál v duchu hladila. Také ho úplně slyšela: Měl bych patřit tobě. Pak nás budou mít všichni rádi. No tak, Carlo. Vždyť ty už na něco přijdeš.

3 Lily

Věznice leží až za konečnou linky metra District, odkud se ještě

musí jet dlouho autobusem. Na mapě tras je linka Districtvyznačená nevýraznou tmavozelenou barvou, která ve mně vyvolává pocit

bezpečí, na rozdíl od červené barvy linky Central, drzé a varující

před nebezpečím. Vlak právě zastavil ve stanici Barking. Zarazím se

a zadívám se na nástupiště přes okénko potřísněné kapkami deště,

protože pátrám po známých tvářích svého dětství.

Žádné tu však nejsou. Jen hloučky cestujících s kruhy pod očima dojíždějících za prací jako hejno pocuchaných vran v pláštěnkách a jedna žena, která před sebou žene chlapečka v elegantní černošedé uniformě.

Kdysi dávno jsem nedaleko odsud vedla normální život. Pořád ten dům v duchu vidím: postavený v padesátých letech, s kamínkovou omítkou a kanárkově žlutými okenními rámy, které se tloukly stradičnější smetanovou barvou sousedního domu. Stále si pamatuju, jak poskakuju s mámou za ruku po hlavní třídě cestou do knihovny. Až znepokojivě zřetelně si vybavuju, jak mi otec vysvětluje, že budu mít brzy malého bratříčka nebo sestřičku. Konečně! Teď budu jako všichni ostatní ze třídy – ti ze vzrušujících, hlučných, chaotických rodin tak odlišných od naší tiché trojice.

Nevím, proč jsem si vzpomněla na tu kňourající holčičku vtmavomodré uniformě z našeho domu, kterou jsme ráno potkali spolu s její matkou s těmi nafouklými rty, hřívou černých vlasů adokonalými bílými zuby. Mluvily spolu italsky. Skoro jsem měla nutkání je zastavit a pochlubit se, že jsme tam právě byli na líbánkách.

Často přemýšlím o životech jiných lidí. Jakou práci má asi takrásná žena? Že by byla modelka? Dnes si ale nemůžu pomoct, v duchu se vracím zpátky k sobě samotné. K svému vlastnímu životu. Jak by vypadal, kdybych se stala sociální pracovnicí místo advokátky? Kdybych, hned jak jsem se přestěhovala do Londýna, nešla se svou novou spolubydlící na večírek, což bych normálně odmítla? Kdybych nevylila červené víno na béžový koberec? Kdyby mi ten milý muž s pískovými vlasy („Ahoj, já jsem Ed.“), tmavomodrou kravatou a hlasem prozrazujícím dobré vzdělání nepomáhal to víno utřít se slovy, že podle jeho názoru byl ten koberec stejně hrozně nudný a potřeboval „oživit“? Kdybych nebyla tak opilá (z těch nervů) anevyprávěla mu o bratrově smrti, když se mě zeptal na mou rodinu? Kdyby mě tenhle vtipný muž, který mě dokázal rozesmát, alezároveň mi naslouchal, nepožádal na druhé schůzce o ruku? Kdyby jeho umělecký, privilegovaný život (tak markantně se lišící od toho mého) nepředstavoval únik před všemi hrůzami minulosti...?

Opravdu mi o svém bratrovi říkáš pravdu? Hlas mé matky prořízne zástupy cestujících a vytáhne mě na neviditelném laně z Londýna do Devonu, kam jsme se dva roky po Danielově příchodu přestěhovali.

Zabalím se do svého dospěláckého kabátu a její hlas vyhodím z okna na koleje. Nemusím ho už poslouchat. Jsem dospělá. Vdaná. Mám opravdovou práci s povinnostmi. S povinnostmi, kterým bych teď měla věnovat pozornost spíš než cestovat zpět v čase. „Musíte si představit, jak uvažují zástupci obžaloby,“ radí mi vždycky starší kolega ve firmě. „Být o krok napřed.“

Poposednu si, abych se pokusila vydobýt si víc místa mezi dvěma dvojicemi robustních kolen v šedých kalhotách – každá z nich po jedné straně mého sedadla – a otevřu přeplněnou aktovku. Nelehký úkol v nacpaném vagonu. Zastíním rukou vytištěné shrnutí případu (nemáme si číst důvěrné dokumenty na veřejnosti) a rychle hoprojedu, abych si osvěžila paměť.

TAJNÉ

Případ pro bono

Joe Thomas, 30, pojišťovací agent. Odsouzený v roce 1998 za vraždu

Sarah Evansové, 26, prodavačky v obchodě s oblečením a přítelkyně

obviněného, provedenou tak, že ji strčil do vařící koupele. Příčina

smrti – srdeční selhání a těžké popáleniny. Sousedé vypověděli, že

slyšeli zvuky agresivní hádky. Modřiny na těle svědčí o použití síly.

Je to ta voda, co mě na tom děsí. Vražda by měla být spáchána něčím

ošklivým, třeba ostrou čepelí, kamenem nebo jedem jako u Borgiů.

Ale koupel by měla být bezpečná. Uklidňující. Jako tmavá zeleň

linky District. Jako líbánky.

Vlak nečekaně poskočí a odhodí mě na kolena po mé levici a pak po mé pravici. Papíry se mi rozsypou na mokrou podlahu. Zděšeně je sbírám, ale už je pozdě. Majitel kalhot na pravé straně midokumenty podá, jenže zrakem stihne přejet po úhledně vytištěném písmu.

Můj první případ vraždy, chci říct už jen proto, abych uklidnila ostražitý pohled v jeho očích.

Místo toho prudce zrudnu a nastrkám papíry zpátky do aktovky s vědomím, že kdyby tu byl můj šéf, na místě by mě vyrazil.

Vlak zastaví až příliš brzy. Je čas vystoupit. Čas pokusit sezachránit muže, kterého už teď nenávidím – koupel! –, a přitom jediné, co chci, je vrátit se do Itálie. Prožít znovu naše líbánky.

A tentokrát je prožít správně. Vždycky když jsem přemýšlela o vězení, představovala jsem si něco jako nedobytnou pevnost Colditz. Přede mnou se vine nedlouhá příjezdová cesta, která mi připomene rozlehlé sídlo Edovyrodiny v hrabství Gloucester. Byla jsem tam pouze jednou, ale stačilo mi to. Mělo mrazivou atmosféru, a to nemluvím jen o chybějícím ústředním topení.

„Určitě jsme tady dobře?“ přeptám se taxikáře.

Přikývne a já vycítím, jak se ušklíbne, přestože mi jeho tvářzůstává skrytá.

„Všichni jsou překvapený, když to tady vidí. Býval to soukromý dům, než ho převzala Královská vězeňská služba.“ Pak jeho hlas potemní. „Teď je tu smečka zpropadených magorů, a nemyslím jenom ty kriminálníky za mřížemi.“

Poposednu si. Mou původní obavu, že si do výloh dávám jízdu taxíkem (jak se ukázalo, autobus nejel dost daleko), zcela rozptýlila tahle pozoruhodná informace. Samozřejmě jsem věděla, že ve věznici Breakville je vysoký podíl psychopatů a že se v ní specializují napsychologické poradenství. Ale trocha místních drbů by se mohla hodit.

„To mluvíte o personálu?“ dovolím si zašťourat.

Pokračujeme po příjezdové cestě a ozve se odfrknutí. Projíždíme podél řady budov, které vypadají jako obecní byty. „To si pište.Švagr tady pracoval jako dozorce, než se složil. Bydlel tady v těchhle bytech.“

Řidič kývne hlavou směrem k obecním bytům. Pak zatočíme za další roh. Po levé straně se tyčí jeden z nejkrásnějších domů, jaké jsem kdy viděla, s velkými okny, tvořenými množstvím drobných tabulek, a ohromujícím rudozlatě zbarveným psím vínem šplhajícím po venkovní zdi. Hrubým odhadem bych řekla, že pochází zedwardovské doby. Rozhodně výrazně kontrastuje se shlukem stavebních buněk po mé pravé straně.

„Tady se zapíšete,“ řekne taxikář a ukáže na dům. Vyhrabupeněženku a cítím, že mu musím dát spropitné, i kdyby jen za tyinformace navíc.

„Díky.“ Hlas zní potěšeně, ale tváří se ustaraně. „Návštěva vevězení?“

Zaváhám. Za takového člověka mě má? Za jednoho z těchspasitelů, kteří si myslí, že je jejich povinností přátelit se s někým zkaženým?

„Tak trochu.“

Zavrtí hlavou. „Dávejte si pozor. Tihle chlapi... Nejsou tady pro nic za nic, víte?“

A pak nastartuje. Sleduju, jak taxík odjíždí po příjezdové cestě, jediném pojítku s venkovním světem. Teprve když vykročím směrem k domu, dojde mi, že jsem ho zapomněla požádat o účtenku. Když nezvládnu ani tohle, jakou šanci asi má Joe Thomas?

A co je důležitější, zaslouží si ji vůbec? „Cukr? Izolepa? Chipsy? Ostré předměty?“ vyštěkne muž na druhé straně skleněné přepážky.

Na okamžik zaváhám, jestli jsem slyšela dobře. V hlavě mi pořád běží ta zvláštní cesta, kterou jsem teď absolvovala. Došla jsem k tomu pěknému domu a ulevilo se mi, že vězení nakonec není tak děsivé. Jenže když jsem tam dorazila, poslali mě zpátky až za stavební buňky směrem k vysoké zdi, končící nahoře zatočeným ostnatým drátem, které jsem si předtím vůbec nevšimla. S bušícím srdcem jsem podél ní kráčela, dokud jsem nenarazila na malé dveře.

Zvoňte, nařizoval nápis na zdi.

Se zrychleným dechem jsem tedy zazvonila. Dveře se automaticky otevřely a já se ocitla v místnosti, která se příliš neliší od čekárny na malém vnitrostátním letišti, se skleněnou přepážkou na jedné straně. Před ní právě teď stojím.

„Cukr, izolepa, chipsy, ostré předměty?“ zopakuje muž. Pak se zadívá na mou aktovku. „Ušetří to čas, když je vyndáte předprohlídkou.“

„Nemám nic... ale čemu by vadilo, kdybych měla ty první tři věci?“

Jeho malá očka se zapíchnou do mých. „Cukr můžou použít na výrobu pálenky, izolepu jako roubík. A chipsy byste mohla nést jako úplatek, nebo abyste si u chlapů zvýšila popularitu. Nebylo by to poprvé, věřte mi. Spokojená?“

On se rozhodně zdá být spokojený. Znám tenhle druh lidí. Docela jako můj šéf. Vyžívají se v tom, když vás můžou ponížit, což seostraze právě povedlo, ale něco uvnitř mě – síla, která mě samotnou překvapila – mi dodá odhodlání jen tak se nedat.

„Pokud mluvíte o vašich vězních, pak se obávám, že mají smůlu,“ odseknu. „Nic z vašeho seznamu nemám.“

Zamumlá něco, co zní jako „ty lidumilný obhájci“, a zmáčkne zvonek. Otevřou se další dveře a vyjde z nich dozorkyně. „Ruce nahoru,“ nařídí mi.

Znovu mi to připomene letiště, akorát že tady nic nepípá. Na okamžik jsem zpátky v Římě, kde můj stříbrný náramek – svatební dar od Eda – spustil při bezpečnostní kontrole poplach.

„Otevřete, prosím, svou aktovku.“

Poslechnu pokyn. Mám tam štos dokumentů, taštičku s make-upem a balíček mentolek.

Žena vytáhne poslední dvě věci jako trofeje. „Obávám se, že tohle budeme muset zadržet, než budete odcházet. Váš deštník také.“

„Můj deštník?“

„Potenciální zbraň.“ Mluví rázně, ale zaregistruju náznakvlídnosti, který u muže za přepážkou chyběl.

„Tudy, prosím.“

Provede mě dalšími dveřmi a ke svému údivu se ocitnu navcelku příjemném nádvoří. Jsou tu muži v mechově zelených teplácích a mikinách, kteří sázejí popínavé rostliny. Moje matka dělá v Devonu totéž: včera večer mi to říkala do telefonu. Překvapí mě, že různí lidé můžou dělat naprosto stejné věci kdekoli na světě – tatáž náplň práce přitom neznamená, že mají něco společného.

Jeden z vězňů pohlédne na kožený opasek kolem pasu dozorkyně. Má na něm připnutý svazek klíčů a píšťalku. Jak by nám pomohly, kdyby nás tihle muži napadli?

Přejdeme přes dvůr směrem k další budově. Moje společnicevytáhne klíče, jeden vybere a odemkne. Ocitneme se v další hale. Před námi jsou znovu dveře. Dvojité dveře a také dvojitá brána, oddělené asi tak třemi centimetry. Odemkne je, a jakmile projdeme, zase je zamkne. „Pozor, ať si neskřípnete prsty.“

„Napadne vás někdy, jestli jste to udělala pořádně?“ zeptám se.

Upřeně se na mě zadívá. „Ne.“

„Já jsem ten typ člověka, co se musí vracet, aby zkontroloval, jestli zamkl vstupní dveře,“ vysvětlím. Nevím, proč se k tomu vlastně přiznávám. Možná abych vnesla trochu humoru do tohoto divného světa, ve kterém jsem se ocitla.

„Tady musíte mít vše pod kontrolou,“ podotkne. „Tudy.“

Před námi se táhne chodba. Na obou stranách jsou další dveře a vedle nich nápisy: „Křídlo A“, „Křídlo B“, „Křídlo C“.

Proti nám jde skupina mužů v oranžových teplákových soupravách.

Jeden z nich – plešatý, s lesklou lebkou – pokývne dozorkyni. „Ránko, slečno.“

Pak upře pohled na mě. Všichni se na mě zadívají. Zčervenám. Zrudnu. Silně.

Počkám, až projdou. „Mají dovoleno se jen tak procházet?“

„Jenom když přecházejí.“

„Co to znamená?“

„Když jsou muži mimo své křídlo a míří například do tělocvičny nebo do kaple nebo na vzdělávání. Není potřeba takový dozor, je to jiná situace, než když dozorci doprovázejí každého vězněindividuálně.“

Chci se jí zeptat, kdy potřebují vězni individuální doprovod. Alemísto toho se přistihnu, že se dílem z nervozity ptám na něco úplně jiného.

„Můžou si vybrat, jakou barvu oblečení si vezmou? Třeba tu zářivě oranžovou?“

„Barva ukazuje, ze kterého jsou křídla. A na nic takového se jich neptejte, nebo si budou myslet, že se o ně zajímáte. Někteří z těch mužů jsou nebezpečně chytří. Budou se vás snažit zmanipulovat, když si nebudete dávat pozor. Spřátelit se s vámi, aby vás dostali na svou stranu nebo abyste ztratila ostražitost. A než se nadějete, budou z vás tahat informace, aniž byste si to uvědomila, nebo vás přinutí dělat něco, co byste neměla.“

To je směšné! Jaký trouba by se nechal takhle nachytat? Teď jsme se zastavily. Křídlo D. Další sada dvojitých dveří a bran. Projdu a dozorkyně za námi zavře. Před námi se táhne široká chodba smístnostmi po obou stranách. Tři muži tu čekají, jako by postávali někde na ulici. Všichni na nás zírají. Čtvrtý muž je plně zaměstnán čištěním akvária a stojí zády k nám. Přijde mi to naprosto neslučitelné – vrazi pěstují zlaté rybky? –, ale než se stihnu na něco zeptat, dozorkyně mě odvede do kanceláře po levé straně.

Za stolem sedí dva mladí muži. Moc se neliší od těch, kteřípostávají venku na chodbě – krátké vlasy a zvědavé pohledy –, až na to, že mají uniformu. Uvědomuju si, jak se mi sukně zařezává do pasu, a znovu si přeju, abych se v Itálii víc hlídala. Je hledání útěchy v jídle na líbánkách normální?

„Advokát pro pana Thomase,“ ohlásí moje průvodkyně. „Pana“ vysloví s důrazem. Zní to sarkasticky.

„Tady se prosím podepište,“ požádá mě jeden z dozorců. Jeho pohled putuje od mé aktovky na můj hrudník a pak zase zpátky kaktovce. Všimnu si, že před ním leží bulvár se spoře oděnou modelkou. Pak pohlédne na hodinky. „Máte pět minut zpoždění.“

To není moje chyba, chci se bránit. Zdržela mě vaše kontrola. Ale něco mi napovídá, abych držela jazyk za zuby a schovala si to pro bitvy, na kterých bude záležet.

„Slyšel jsem, že Thomas chce obnovení procesu,“ poznamenádruhý muž. „Některý lidi to prostě nevzdaj, co?“

Za námi se ozve zdvořilé odkašlání. Ve dveřích kanceláře stojí vysoký, dobře stavěný, tmavovlasý muž s krátkou bradkou. Jeden z těch, co čekali na chodbě, uvědomím si. Ale místo toho, aby na mě zíral, se odměřeně usmívá. Paži má napřaženou. Sevře mi pevně ruku a potřese jí. Tohle je zkušený prodejce, připomenu si.

Nevypadá jako typický vězeň, nebo alespoň jako ten typ, který jsem si představovala. Nemá žádná viditelná tetování na rozdíl od dozorce vedle mě, který se pyšní červenomodrou dračí hlavou na paži. Můj nový klient má na ruce draze vypadající hodinky a na nohou vyleštěné hnědé polobotky, které mezi teniskami ostatních mužů vyčnívají a tlučou se se zelenou vězeňskou uniformou. Získám dojem, že tenhle muž je spíš zvyklý na sako a kravatu. Aopravdu, teprve teď si všimnu, že pod předepsanou teplákovou bundou vykukuje bílý nažehlený límeček košile. Krátký, nicméně dobře střižený účes odhaluje vysoké čelo nad párem tmavého obočí. Jeho oči napovídají, že jde o někoho ostražitého, kdo v něco doufá a je lehce nervózní, to vše najednou. Když promluví, zazní hluboký hlas. Jistý, ale s přízvukem, který není ani drsný, ani vybroušený. Mohl by to být náš soused. Jiný právník. Nebo manažer místního lahůdkářství.

„Jsem Joe Thomas,“ představí se a pustí mou ruku. „Děkuju, že jste přišla.“

„Lily Macdonaldová,“ odpovím. Šéf mi doporučoval, abychpoužila obě jména. („Potřebujete si udržet odstup,“ říkal, „ale nechcete působit nadřazeně. Křehká rovnováha ve vztahu právník–klient.“)

Na tváři Joea Thomase se mezitím objeví výraz tichého obdivu. Znovu zčervenám, tentokrát méně ze strachu a více z rozpaků. Při těch pár příležitostech, kdy se mi dostalo nějaké pozornosti, jsemnikdy nevěděla, jak mám zareagovat. Natož teď, když je to tak očividně nevhodné. Nikdy z hlavy nedostanu ten neustále popichující hlas ze svých školních dob. Tlustá Lily. S těžkými kostmi. Macatá. Celkem vzato pořád nemůžu uvěřit, že nosím snubní prsten. Najednou mi před očima vytane obraz Eda v posteli na našich líbánkách. Teplé slunce pronikající smetanově bílými okenicemi. Můj manžel otvírá ústa, aby něco řekl, a pak se ode mě odvrátí...

„Pojďte za mnou,“ vyštěkne jeden z dozorců a s trhnutím mě vrátí zpátky do reality.

Spolu s Joem Thomasem kráčíme chodbou. Kolem těch pohledů. Kolem muže čistícího akvárium s takovou péčí, která by kdekoli jinde byla až dojemná. A směrem k místnosti označené cedulkou „Návštěvy“. Je malá. Zamřížovaným oknem vidíte ven na betonový dvorek. Všechno uvnitř je šedé: stůl, kovové židle po obou jeho stranách, zdi, až na jednu výjimku – plakát s duhou. Pod ní stojí velkými fialovými písmeny vytištěné slovo naděje.

„Budu venku za dveřmi,“ prohlásí dozorce. „V pořádku?“ Každé slovo nese nádech odporu, který se zdá být určený oběma z nás.

„Vězeňští dozorci nemají advokáty příliš v lásce,“ varoval mě můj šéf. „Myslí si, že jim kazíte hru. Znáte to. Snažíte se vyvléknout odsouzené z háčku, zatímco policie i prokurátor potili krev a slzy, aby je dostali za mříže.“

Když to podal takhle, pochopila jsem, co má na mysli.

Joe Thomas se na mě teď tázavě dívá. Seberu odvahu a pohled mu oplatím. Jsem sice vysoká, ale on je vyšší. „Návštěvy probíhajízpravidla na dohled, ale nikoli nutně na doslech vězeňského dozorce,“ dodal můj šéf. „Vězni totiž často řeknou víc, když s nimi dozorcenezůstane v místnosti. Ale věznice se liší. Někde vám nedají na výběr.“

Tady ano.

Ne, není to v pořádku, chce se mi říct. Prosím, zůstaňte tu se mnou.

„Ano, děkuji.“ Můj hlas patří někomu jinému. Někomustatečnějšímu. Někomu zkušenějšímu.

Dozorce vypadá, jako by chtěl pokrčit rameny, jenže ve skutečnosti to neudělá. „Zaklepejte na dveře, až skončíte.“

Pak nás tu zanechá spolu.

O samotě.

4 Carla

Čas se pomalu vlekl. Jako by uběhla celá věčnost od chvíle, kdy si

dnes ráno všimla, jak se na ni ta tlustá zlatovlasá paní dívá,pomyslela si Carla. Ale v žaludku jí kručelo hlady. Určitě už bude brzy

poledne.


29

Sklíčeně upřela pohled na hodiny ve třídě. Velká ručička byla na desítce a malá na dvanáctce. Znamená to, že je deset minut po dvanácté? Nebo dvanáct minut po desáté? Nebo něco úplně jiného, protože jak vždycky říká Mamma: „V téhle zemi není nic stejně.“?

Carlin zrak putoval po lavicích kolem. Na každé ležela zelená housenka, přecpaná pastelkami, fixami a plnicími pery s opravdovým inkoustem. Jak nenáviděla svůj levný plastový penál s umolousaným zipem a uvnitř jen s propiskou, protože to bylo vše, co si mohla Mamma dovolit.

Nebylo divu, že se s ní nikdo nechtěl kamarádit.

„Carlo!“

Z hlasu učitelky až nadskočila.

„Možná bys nám to mohla přečíst ty!“ Ukáže na slovo na tabuli. „Co podle tebe znamená?“

dochvilný? Na tohle slovo ještě nenarazila, přestože si každý večer v posteli četla ve Slovníku pro děti. Zatím byla u „B“.

B jako beran.

B jako boule.

B jako bystrý.

Pod peřinou si Carla pečlivě zapsala význam každého slova apřikreslila k němu malý obrázek, aby jí připomínal, co znamená.

Beran byl jednoduchý. Bystrý bylo složitější.

„Carlo!“ Hlas učitelky zněl přísněji. „Už jsi zase duchem někde jinde?“

Kolem se zvedla vlna smíchu. Carla zrudla. „Ona to neví,“pokřikoval chlapec za ní, jehož vlasy měly barvu mrkve. A pak trochu tišeji, aby to učitelka neslyšela: „Chlupatá Carla Špagoletti to neví!“

Smích byl hlasitější.

„Kevine,“ křikla učitelka, ale ne tak přísným hlasem jako předtím, když mluvila na Carlu. „Co jsi to říkal?“

Pak se zase obrátila a zabořila pohled do Carly sedící ve druhé řadě. Carla se rozhodla právě pro tohle místo, aby se něco naučila. Problémy dělali vždycky ti vzadu, a přitom jim to procházelo.

„Hláskuj to slovo, Carlo. Jakým písmenem začíná?“

„D“. To věděla. A pak „O“. A pak...

„No tak, Carlo.“

„Doh cvilný,“ řekla dívka nahlas.

Pištění a výbuchy smíchu kolem ní byly ohlušující. „Doma jsem se dostala jenom k B,“ pokoušela se omluvit svoji neznalost. Nešlo to. Její hlas zanikl – nejen v posměšcích, ale také v hlasitém zvonění. Hned se zatřepetaly učebnice, nohy zadupaly na podlaze a učitelka opakovala něco o nových pravidlech během pauzy na oběd.

Oběd? Tak to musí být dvanáct a deset minut, ne deset a dvanáct minut! Třída zůstala prázdná. Carla nasávala ten klid.

Chlapec s mrkvovými vlasy nechal svou zelenou housenku ležet na lavici.

A ta na ni teď mrkla. Charlie, řekla. Jmenuju se Charlie.

Carla se neodvažovala ani dýchat. Po špičkách k ní došla a pohladila ji po srsti. Potom pomalu (vyplašeně pomalu) zastrčila Charlieho za košili. Měla už „skoro nárok“ na první podprsenku, říkala Mamma. Zatím si musí vystačit s tílkem. Ale i za něj se dalo něco schovat, přesně tak jako si Mamma často schovávala bankovky „pro případ nouze“.

„Teď jsi můj,“ zašeptala, když si natáhla přes košili svetr. „On si tě nezaslouží.“

„Co tu děláš?“ Učitelka strčila hlavu do dveří. „Už jsi měla být v jídelně. Okamžitě běž dolů.“

Carla se rozhodla, že si sedne jinam než ostatní děti,uvědomovala si, jak jí Charlie leží na prsou. Ignorovala obvyklé zlomyslné poznámky („Nepřinesla sis vlastní špagety, Carlo?“) a prokousala se miskou tuhého masa. Když bylo po obědě a měla si jít hrát ven na hřiště, zašla do nejvzdálenějšího rohu, kde si sedla na zem a snažila se být neviditelná.

Většinou byla nešťastná. Cítila se odstrčená. Ale teď ne. Ne teď, když měla svou vlastní zelenou housenku, která byla tak teploučká a příjemná na dotek. „Budeme na sebe dávat pozor,“ zašeptala Carla.

Ale co se stane, až přijdou na to, že jsi mě vzala? zašeptal Charlie.

„Něco vymyslím.“

Au!

Rána do hlavy přišla tak rychle, že Carla sotva zahlédla fotbalový míč letící vzduchem. Hlava se jí zatočila a najednou měla pocit, jako by jí pravé oko vůbec nepatřilo.

„Jsi v pořádku? Carlo, jsi v pořádku?“ Učitelčin hlas k ní přicházel z velké dálky. Rozmazaně zahlédla, jak v dálce jiná učitelka křičí na chlapce s mrkvovými vlasy.

„Kevine! Dnes ráno jsme vám o tom novém pravidle říkali naprosto jasně. Žádné míčové hry v této části hřiště. Podívej se, co jsi provedl.“

Tohle je naše šance, syknul Charlie. Řekni jí, že musíš jít domů, a pak můžeme utéct dřív, než si všimnou, že jsem zmizel.

Carla se vrávoravě postavila na nohy, opatrně, aby neudělala nějaký náhlý pohyb, který by prozradil jejího nového kamaráda. Složila ruce na hrudi, aby skryla Charlieho obrys, a povedlo se jí usmát se. Vykouzlila jeden z těch statečných úsměvů, které si cvičila před zrcadlem. Tenhle trik se naučila od matky. Mamma každý večer předváděla před zrcadlem celou řadu různých pohledů, které pak používala, jakmile přijel muž s nablýskaným autem. Šťastný úsměv, když dorazil včas. Poněkud smutný úsměv, když se opozdil. Úsměv s lehce pokrčeným nosem, když se ho ptala, jestli si dá ještě jednu sklenku. A nakonec úsměv, při kterém se Carle nedívala do očí, to když jí říkala, že má jít spát, aby mohla s Larrym poslouchat hudbu o samotě.

Carla teď nasadila ten poněkud smutný úsměv. „Bolí mě oko. Chtěla bych jít domů.“

Učitelka se zamračila a odvedla ji do sborovny. „Musíme zavolat matce, jestli je doma.“

Aiuto! Pomoc! To ji nenapadlo. „Náš telefon, on nefunguje, protože jsme nezaplatily účet. Ale Mamma, ona tam je.“

„Určitě?“

Ta první část byla pravda. Mamma se chystala říct Larrymu otelefonu, až příště přijde. On potom zaplatí, aby zase fungoval. Ale ta druhá část – že je matka doma – pravda nebyla. Mamma určitě ještě pracovala.

Jenže Carla se nějak musela dostat domů, než se přijde na to, že má Charlieho za košilí.

„Tady je číslo do práce,“ oznámila učitelka, která otevřela jejísložku. „Zkusíme to, pro jistotu.“

To byl konec. S chvěním naslouchala rozhovoru.

„Aha.“ Učitelka zavěsila. Pak se obrátila zpátky na Carlu avzdychla. „Zdá se, že si tvoje matka vzala volno. Víš, kde je?“

„Říkala jsem to. Je doma!“ Lež jí přišla na jazyk tak snadno, jako by ji tam někdo pečlivě umístil. „Můžu jít domů sama,“ dodala. Zdravé oko upírala na učitelku. „Není to daleko.“

„Obávám se, že to ti nemůžeme dovolit. Je ještě někdo další, komu bychom mohli zavolat? Třeba soused, který by zašel za matkou apřivedl ji k telefonu?“

Krátce pomyslela na zlatovlasou paní a jejího manžela. Jenže Carla ani Mamma s nimi nikdy nemluvily. „Musíme se držet stranou.“ To Mamma vždycky říkávala. Larry to tak chtěl. Chtěl je mít pro sebe.

„Ano,“ pípla zoufale Carla. „Mámin kamarád. Larry.“

„Máš jeho číslo?“

Zavrtěla hlavou.

„Slečno. Slečno!“ Jedno z dětí z její třídy klepalo na dveře. „Kevin trefil někoho dalšího!“

Učitelka zaúpěla. „Už jdu.“ Po cestě minuly paní, která v její třídě vypomáhala. Byla tu nová a pořád nosila sandály, dokonce i když pršelo. „Sandro, dovedeš mi tohle dítě domů, ano? Je to jen pár zastávek. Její matka tam zřejmě bude. Kevine? Okamžitě toho nech!“

Když s ženou v sandálech vyrazila na cestu, začala být Carlaopravdu nesvá. V oku jí tak moc pulzovalo, že sotva viděla. Měla rozbité obočí a bolest jí tepala v hlavě. Nic z toho ale nebylo tak hrozné jako jistota, že maminku nezastihnou doma a Carla se pak bude muset vrátit zpátky do té příšerné školy.

Neboj se, zašeptal Charlie. Na něco přijdu.

Tak si ale pospěš!

„Znáš kód?“ zeptala se žena v sandálech, když se zastavily před domovním vchodem. Samosebou. Dveře se rozlétly. Když zaklepaly na byt číslo 7, nikdo neotevřel, přesně jak předpokládala.

„Možná šla máma pro mléko,“ řekla zoufale. „Můžeme jít dovnitř a počkat, než se vrátí.“

Carla to tak vždycky dělala, než se Mamma vrátila z práce.Převlékla se, trochu poklidila (protože po ránu Mamma vždyckypospíchala) a začala připravovat věci na rizoto nebo těstoviny k večeři. Jednou, když se opravdu nudila, podívala se pod máminu postel, kde byly schované „zvláštní věci“. Našla tam obálku s fotografiemi. Na všech byl tentýž mladý muž s kloboukem legračně na stranu a sebejistým úsměvem. Něco jí napovědělo, aby je zase vrátila zpátky a nezmiňovala se o tom. Ale tu a tam, když Mamma nebyla doma, se na ně chodila dívat.

Jenže teď zjistila (když si přisunula židli, která stála na druhém konci chodby), že klíč není na svém obvyklém místě na římse nad dveřmi. Byt číslo 7. Sedmička je šťastné číslo, říkala Mamma, když se sem stěhovaly. Stačí, když počkají, až štěstí přijde.

Kdyby tak měla klíč od zadního vchodu u popelnic za byty. Jenže tenhle klíč byl určený pro Larryho, aby mohl přijít, kdykoli chtěl, a odpočinout si s Mamma. Ta žertovala, že měl svůj vlastní,soukromý vchod v přízemí!

„Nemůžu tě tu nechat.“ Hlas ženy v sandálech si stěžoval, jako by to byla Carlina chyba. „Budeme se muset vrátit.“

Ne. Prosím, to ne. Z Kevina měla hrůzu. A z ostatních dětí také. Charlie, udělej něco!

Vtom zaslechla zřetelné zvuky těžkých kroků mířících nahoru k nim.

5 Lily

ŘÍZENÍ

ZŘÍZENÍ

SPŘÍZNĚNÍ

Joe Thomas sedící naproti mně píše slova na kus papíru.

Odhrnu si vlasy z čela a zastrčím si je za uši jako obvykle.Snažím se ignorovat zápach zelí, který sem přichází z chodby, a znovu se podívám na ty tři řádky na stole mezi Joem Thomasem a mnou. Okouzlující muž, se kterým jsem se před hodinou poznala, zmizel. Tenhle muž pronesl sotva pár slov. Právě teď odkládá pero, jako by čekal, co já na to. Rozhodl se, že bych měla hrát podle jeho pravidel.

Někoho jiného by to asi znervóznilo.

Mně ovšem přijde vhod veškerá praxe, kterou jsem získala během svého dospívání. Když byl Daniel ještě naživu (pořád se musímnutit, abych to vůbec dokázala vyslovit), psával slova a věty různými způsoby. Vzhůru nohama. Pozpátku. Na přeskáčku.

Nemůže si pomoct, zastávala se ho matka. Ale já vím, že mohl. Když jsme byli spolu sami, jen my dva, psal můj bratr normálně. Je to hra, říkaly jeho oči, ze kterých koukalo rošťáctví. Přidej se ke mně! My proti nim!

Právě teď mám podezření, že Joe Thomas se mnou také hraje hru. A to mi zcela nečekaně dodá sílu. Vybral si špatného člověka. Já všechny ty triky znám.

„Řízení, zřízení,“ přečtu slova rázně. „Dají se najít různá spřízněná slova, že ano?“

Joe Thomas scvakává paty k sobě. Klap, klap. Klap, klap. „To tedy ano. Ale ne všichni tak uvažují.“

Napůl se zasměje. Suše. Jako by ti, kteří neuvažují stejnýmzpůsobem, o něco přicházeli.

Zajímalo by mě, kdo tu vyvěsil ten plakát s fialovým nápisem naděje. Snad nějaký dozorce, v dobrém úmyslu? Nebo nějakýnávštěvník-lidumil? Už začínám zjišťovat, že za mřížemi můžete narazit na různé lidi.

Patří mezi ně také můj klient.

Tedy, i mně samotné by se trocha naděje hodila. Pohlédnu dopapírů. „Vezměme si to ,zřízení‘. Ve zprávě se píše, že vaše přítelkyně byla hrozně zřízená, protože jí vroucí voda ve vaně sloupala pokožku.“

V obličeji Joea Thomase se nic nepohne. Co vlastně čekám? Teď už musí být zvyklý na obviňování a výčitky. O ně v téhle věznici jde. Také byste to mohli nazývat „diskuzí“. Psychologové rozebírají důvody, proč vězni spáchali své zločiny. Ostatní muži ve skupinách dělají totéž. Sexuální násilník se dožaduje odpovědi, proč jinýzločinec podřízl své matce krk. A ten se zase ptá toho druhého, proč se účastnil hromadného znásilnění třináctileté dívky.

Můj šéf mě s velkým potěšením zasvětil. Snad mě chtěl trochu vyděsit. Přesto jsem teď tady, ve věznici, a cítím, jak mě pomalu a nechtěně přepadá zvědavost. Proč Joe Thomas zavraždil svoupřítelkyni ve vaně plné vařící vody?

Tedy jestli to udělal.

„Projděme si argumentaci obžaloby ze soudního procesu,“prohodím.

V obličeji má netečný výraz, asi jako kdybychom si měli projít nákupní seznam.

Nahlédnu do svých poznámek, i když se tím gestem spíš chci vyhnout jeho temnému pohledu, než že bych si potřebovala osvěžit paměť. Dobrý právník musí mít fotografickou paměť. V té své sivybavuju každý detail. Jsou okamžiky, kdy si přeju, abych to neuměla. Ale právě teď to je životně důležité.

„Se Sarah jste se k sobě sestěhovali pár měsíců po tom, kdy jste se potkali v místní hospodě. Její přátelé u soudu popsali, že váš vztah byl ,jako na houpačce‘. Oběma rodičům, jak shodně dosvědčili, si stěžovala, jak ji pořád kontrolujete a jak se bojí, že jí ublížíte. Podle policejní zprávy vás Sarah jednou nahlásila, když jste ji strčil ze schodů a zlomila si zápěstí. Nicméně stížnost později sama stáhla.“

Joe Thomas rychle přikývne. „To je pravda. Spadla, byla totižopilá, i když slíbila, že s tím přestane. Ale nejdřív obvinila mě, protože nechtěla, aby se její rodina dozvěděla, že zase pije.“ Pokrčí rameny. „Alkoholici si umějí hrozně vymýšlet.“

Copak to sama nevím?

„Jenže vaše předchozí přítelkyně proti vám také vznesla obvinění. Nahlásila, že jste ji pronásledoval.“

Vydá podrážděný zvuk. „Neříkal bych tomu pronásledování. Jen jsem za ní párkrát šel, abych se přesvědčil, že jde opravdu tam, kam tvrdila. Navíc to obvinění stáhla.“

„Protože jste jí vyhrožoval?“

„Ne. Došlo jí, že jsem ji sledoval, protože mi na ní záleželo.“ Zadívá se na mě prázdným pohledem. „Stejně jsem ji krátce potom pustil k vodě.“

„Proč?“

Upře na mě pohled vyjadřující, že to je snad jasné. „Přestalo mi na ní záležet, nežila totiž podle mých pravidel.“

Tolik o posedlosti kontrolou.

„A pak jste potkal Sarah.“

Přikývne. „O jeden rok a dva dny později.“

„Zdá se, že to víte jistě.“

„Mám paměť na čísla a data.“

Neříká to, aby se chlubil. Je to spíš konstatování už tak zřejmé skutečnosti, že snad ani není nutné se o tom zmiňovat.

Pokračuju. „Vaši sousedé vypověděli, že v ten večer, co zemřela, od vás slyšeli křik.“

Joe zavrtí hlavou. „Jonesovi? Ti dva by o nás řekli cokoli. Pořád jsem to svému advokátovi opakoval. Měli jsme s nimi problémy, co jsme se nastěhovali.“

„Takže se domníváte, že si to vymysleli? Proč by to dělali?“

„Já nejsem oni, takže to nemůžu vědět, jasný? Ale jak jsem uvedl, nevycházeli jsme spolu dobře. Pořád jim doma řvala televize na plný pecky. Nikdy jsme neměli chvíli klidu. Stěžovali jsme si, jenže nás neposlouchali. A starému Jonesovi se nelíbilo, když jsem ho sprdnul kvůli jeho zahradě. Byla neskutečně zanedbaná. Projevovalo se to i na naší zahradě, kterou, rád bych dodal, jsem udržoval vdokonalém stavu. Potom začali být opravdu nepříjemní. Vyhrožovali nám. Házeli smetí na naši zahradu.“ Stiskne rty. „Ale obviňovat mě z vraždy, to je trochu moc.“

„A co vaše otisky prstů na bojleru?“ poukážu na příslušnou řádku ve zprávě. „Obžaloba tvrdila, že jste zvýšil teplotu vody namaximum.“

Tmavé oči ani nemrknou. „Už tenkrát jsem to u soudu vysvětloval. Je třeba to opakovat? Plamínek pořád zhasínal, takže jsem musel bojler znovu a znovu zapínat. Moje otisky byly logicky všude.“

„Tak jak Sarah zemřela, když jste ji nezavraždil? Jak vysvětlíte ty modřiny na jejím těle?“

Začne bubnovat prsty na stole v tichém rytmu. „Podívejte se. Já vám řeknu přesně, jak se to stalo. Ale musíte mě to nechat vyprávět podle mého.“

Dojde mi, že tenhle muž potřebuje mít věci pod kontrolou.Možná mu to na chvíli dovolím. Uvidíme, co tímhle způsobem dokážu odhalit. „Dobře.“

„Přišla z práce pozdě. Byly dvě minuty po osmé, když se vrátila. Většinou chodila v šest. Přesně.“

Nemůžu si pomoct, ale musím mu skočit do řeči. „Jak to můžete vědět tak přesně?“

Z jeho výrazu poznám, že jsem řekla něco opravdu pitomého. „Protože dojít z obchodu domů trvalo rovných jedenáct minut. Byl to jeden z důvodů, proč jsem ji přesvědčoval, aby tu práci vzala, když jsme se nastěhovali. Čistě praktická věc.“

V duchu se vrátím k profilu Sarah. „Prodavačka v obchodě soblečením“. Člověku hned naskočí stereotypní obrázek. Pokárám se. Já přece nejsem typický právník. Ed není typický zaměstnanec reklamní agentury. A Joe? Je Joe typický pojišťovák? To netuším. Rozhodně je velmi přesný, pokud jde o čísla.

„Pokračujte,“ povzbudím ho.

„Byla opilá. Očividně.“

„Jak to?“

Další pohled, který naznačoval: „Jste snad pitomá?“

„Stěží udržela rovnováhu. Táhlo z ní víno. Ukázalo se, že měla i půl lahve vodky, ale to po čichu těžko poznáte.“

Nakoukla jsem do své složky. Má pravdu. Měla vysokou hladinu alkoholu v krvi. Ale to nedokazuje, že ji nezabil. „A potom?“

„Pohádali jsme se, protože přišla pozdě. Jako vždycky jsem vařil večeři. Lasagne s česnekem, bazalkou a rajčatovou omáčkou. Jenže se už úplně vysušily a nebyly dobrý. Tak jsme se pohádali. Dost nahlas, to připouštím. Ale nešlo o žádný řev, jak tvrdili sousedi.“ Obličej se mu znechuceně svraští. „Pak se pozvracela, zaneřádila tím podlahu v kuchyni.“

„Protože byla opilá?“

„Nedělají to snad lidi, když to přeženou? Nechutný. Potom se zdálo, že se jí ulevilo, ale byla celá pozvracená. Poslal jsem jivykoupat se. Řekl jsem, že jí napustím vodu, což jsem dělal vždycky. Ale nechtěla o tom ani slyšet. Zabouchla za sebou dveře a pustila si v koupelně rádio. Radio 1. Svou oblíbenou stanici. Tak jsem ji nechal být a šel umýt nádobí.“

Přeruším ho. „Nebál jste se ji nechat samotnou ve vaně, když byla opilá?“

„Nejdřív ne. Jak jsem právě řekl, bylo jí rozhodně líp, když sevyzvracela – vypadala střízlivěji –, a stejně, co jsem mohl dělat? Bál jsem se, že mě zase nahlásí na policii. Sarah uměla být velmi vynalézavá.“

„Takže kdy jste ji šel zkontrolovat?“

„Asi po půlhodině jsem si začal dělat starosti. Neslyšel jsemšplouchání a neodpovídala, když jsem klepal. Tak jsem vstoupil dovnitř.“ V obličeji se mu objeví prázdný výraz. „A pak jsem ji našel. Skoro jsem ji nemohl poznat, i když ležela obličejem nahoru. Měla fialovou kůži. Tmavě červenou a fialovou. Na některých místech se loupala. Naskákaly jí obrovské puchýře.“

Mimoděk se otřesu.

Joe se na okamžik odmlčí. Jsem ráda. „Musela uklouznout aspadnout do vany. A ta voda byla tak horká,“ pokračuje. „Mnohemteplejší, než byste čekala po třiceti minutách, takže vůbec netuším, jak vařící musela být, když do ní spadla. Sám jsem se opařil, když jsem ji zvedal. Zkusil jsem ji vzkřísit, ale nikdy jsem nebyl na žádném kurzu první pomoci. Nevěděl jsem, jestli to dělám správně. Tak jsem vytočil záchranku.“

Poslední věty pronese klidným, vyrovnaným tónem. Nijakrozrušeně. Ale ani ne zcela nezaujatě. Jako někdo, kdo se snaží udržet vše na uzdě.

„Dle vyjádření policie jste nevypadal moc rozrušeně, když dorazili na místo.“

Jeho oči se na mě zase upřou. „Lidé projevují emoce různě. Kdo může tvrdit, že člověk, který běduje nejhlasitěji, strádá nejvíc?“

Na tom něco je.

„Říkám vám pravdu,“ dodá pevně.

„Ale porota vás shledala vinným.“

Cítím, jak jeho pohled přitvrdí. „To se spletli. Moji obhájci byli kreténi.“

Plakát naděje se nám vysmívá.

„Návrh na obnovu řízení se většinou podává v případě, že existují nové důkazy. Kostra toho, co jste mi teď vylíčil, už je v záznamech. I kdyby to byla pravda, nemáme nic nového, co by vaši nevinuprokázalo.“

„To vím.“

Začínám ztrácet trpělivost. „Takže máte nějaké nové důkazy?“

Upřeně na mě hledí. „Je na vás, abyste je našla.“ Znovu vezme do ruky propisku. Slovo spříznění teď píše pořád dokola.

„Pane Thomasi. Máte nějaké nové důkazy?“

Pokračuje v psaní. Je to snad nějaká nápověda?

„Co myslíte?“

Mám chuť po něm vztekle vyjet. Ale čekám. Mlčení je další trik, který jsem se naučila od bratra.

Je slyšet jen vytrvalé tikání hodin, kterých jsem si předtímnevšimla. Pod nim



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist