načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Manželka mezi námi - Greer Hendricks; Sarah Pekkanen

Manželka mezi námi

Elektronická kniha: Manželka mezi námi
Autor: ;

Brilantní thriller vypráví o dvou ženách, které spojuje jeden muž. Manželka bývalá a budoucí, obě dvě se svou pravdou provázejí nečekanými dějovými zvraty a na konci nic není tak, jak se původně jevilo.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Kristýna Kučerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1166-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh dvou žen, Nellie a Vanessy, které spojuje jeden muž. Mladá krásná Nellie je Richardovou snoubenkou, zatímco Vanessa je bývalou ženou, která je svojí náhradnicí úplně posedlá. Příběh se jeví jednoduše, Vanessa na sokyni žárlí a snaží se všemožně nastávající sňatek zmařit, zatímco Nellie netouží po ničem jiném, než strávit život po boku vysněného muže, kterého z celého srdce miluje. Jenže nic není takové, jak se zdá, příběh nabízí jedno překvapení za druhým a celkové rozuzlení doslova vyrazí dech.

Zařazeno v kategoriích
Greer Hendricks; Sarah Pekkanen - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Manželka mezi námi" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Třicátá osmá kapitola

Třicátá devátá kapitola

Čtyřicátá kapitola

Čtyřicátá první kapitola

Čtyřicátá druhá kapitola

Epilog

Poděkování


Manželka mezi námi

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Greer Hendricks, Sarah Pekkanen

Manželka mezi námi – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Pra ha 2018

G R E E R H E N D R I C K S

S A R A H P E K K A N E N

MANŽELKA

MEZI NÁMI

MANŽELKA

MEZI NÁMI

K T E R Á J E

T A D R U H Á ?


Přeložila Kristýna Kučerová

Text copyright © 2017 by Greer Hendricks and Sarah Pekkanen

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved.

Cover photography © Dean Drobot / Shutterstock.com

Translation © Kristýna Kučerová, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-267-1166-7

ISBN e-knihy 978-80-267-1192-6 (1. zveřejnění, 2018)


G R E E R : Věnováno Johnovi, Paige a Alexovi, s láskou a vděčností.

SARAH: Věnováno těm, kteří mi dodali odvahu, abych tuto knihu napsala. PRVNÍ ČÁST

/ 9 /

PROLOG

S UZARDĚNÝMI TVÁŘEMI KRÁČÍ rychle po městském chodníku, plavé vlasy se jí pohupují kolem ramen, sportovní tašku nese

přehozenou na předloktí. Dojde k  domu, zanoří ruku do kabelky

a vytáhne klíče. Na ulici panuje ruch a shon, žluté taxíky se ženou

sem a tam, lidé se vracejí z práce a hrnou se do obchodus lahůdkami na rohu. Já ji ale nespouštím z očí.

Ve vchodu se zarazí a spěšně se ohlédne přes rameno. Jako by mě zasáhl elektrický proud. Může vnímat můj pohled? Schopnostvycítit, že nás někdo pozoruje, je genetické dědictví po předcích, díky němuž se nestávali kořistí dravých zvířat, a máme pro nivyhrazenou část našeho mozku. I já si tuhle obrannou strategiivypěstovala – mravenčení, jako by mi tělem probíjela statická elektřina,automatický pohyb hlavy při pátrání po páru zvědavých očí. A zjistila jsem, jak je nebezpečné brát toto varování na lehkou váhu.

Ona se však pouze otočí opačným směrem, otevře dveře a zmizí uvnitř, aniž by se na mě podívala.

Nemá tušení, co jsem jí udělala.

Neví, jakou škodu jsem napáchala, jakou zkázu jsem uvedla do pohybu.

Pro tuhle mladou ženu se srdcovitým obličejem a  nádherným tělem  – ženu, kvůli které mě opustil můj manžel Richard  – jsem neviditelná jako holub zobající drobečky na chodníku.

Nemá ponětí, co se jí stane, pokud bude pokračovat v tom, codělá. Ani to nejmenší.

/ 11 /

PRVNÍ KAPITOLA

NELLIE SI NEDOKÁZALA VYBAVIT, co ji probudilo. Ale kdyžotevřela oči, u nohou postele stála žena v jejích bílých krajkovýchsvatebních šatech a dívala se na ni.

Vykřikla a  hrdlo se jí sevřelo, natáhla se po baseballové pálce opřené o  noční stolek. Jak však její oči začaly přivykat dennímu světlu, bušení srdce se zmírnilo.

Uvědomila si, že jí žádné nebezpečí nehrozí, a trhaně serozesmála. Iluzi vytvořily svatební šaty zabalené v igelitovém pytli, kterévčera vyzvedla v salonu a pověsila na dvířka skříně. Živůteka nadýchaná sukně byly vycpané zmačkaným papírem, aby si zachovaly tvar. Nellie padla zpátky na polštář. Dech se jí zklidnil a ona pohlédla na velké modré číslice na budíku na nočním stolku. Příliš brzy. Zase.

Natáhla paže za hlavu a levou rukou vypnula budík, aby zbytečně nezvonil. Diamantový zásnubní prsten od Richarda na prstě jípřiadal těžký a cizí. Ani jako malá nedokázala jen tak usnout. Matka neměla na zdlouhavé uspávací rituály trpělivost, zato otec ji jemně hladíval po zádech a přes tenkou noční košilku na ně psával prstem slova a věty jako Miluju tě nebo Jsi vážně výjimečná a ona sepokoušela vzkaz rozluštit. Jindy zas kreslíval tvary; kruhy, hvězdičkya trojúhelníky. Když jí bylo devět, rodiče se rozvedli a on se odstěhoval. Pak lehávala sama ve velké posteli pod růžovou pokrývkous fialovými pruhy a zírala na skvrny od zatékající vody, které hyzdily strop.

Když nakonec usnula, obvykle spala tvrdě dobrých sedm osm hodin. Občas s ní matka musela zatřást, aby ji probrala zhlubokého bezesného spánku.

/ 12 /

V posledním roce studia na vysoké škole se to po jedné říjnové noci naráz změnilo. Začala trpět nespavostí, spánek jí přerušovaly živé sny a často se budila. Jednou po ránu se v dívčí koleji sešla s kamarádkami ze studentského spolku Chí Omega dole u snídaně a dozvěděla se, že v noci vykřikovala nesrozumitelná slova. Nellie se to tehdy pokusila zahrát do autu: „Jsem jen vystresovaná zestátnic. Zkouška z psychologie je prý hrozně těžká.“ A odešla si od stolu pro další šálek kávy.

Po téhle příhodě se odhodlala k návštěvě školní psycholožky, ale

ani tam se nedokázala přimět, aby hovořila o teplé noci na počátku

podzimu, která začala lahvemi vodky a smíchem a skončilapolicejními sirénami a zoufalstvím. Nellie se s terapeutkou sešla dvakrát,

ale třetí schůzku zrušila a už se tam nikdy neobjevila.

Richardovi svěřila pár detailů jednou v  noci, když se probrala z opakujících se nočních můr. Pevně ji objal a hlubokým hlasem jí šeptal do ucha: „Držím tě, lásko. Se mnou se ti nic nestane.“

Nellie v  jeho náručí cítila bezpečí, po kterém patrně toužila odjakživa; i před tím neštěstím. Vedle Richarda se jí konečněpodařilo znovu upadnout do zranitelného stavu hlubokého spánku. Jako by opět stála na pevné zemi.

Včera v  noci se Nellie ocitla sama ve starém  přízemním bytě. Richard odjel služebně do Chicaga a její nejlepší kamarádkaa spolubydlící Samantha přespávala u nového přítele. Zdmi dovnitřpronikaly zvuky New Yorku: troubící auta, výkřiky, psí štěkot... Ačkoli kriminalita v Upper East Side patřila k nejnižším v okolí, okna bytu chránily ocelové mříže a dveře se zamykaly na tři zámky; ten největší Nellie namontovala, když se nastěhovala. Přesto potřebovala jednu sklenku chardonnay navíc, aby dokázala usnout.

Nellie si protřela slepené oči a  pomalu se vysoukala z  postele. Natáhla si froté župan a při pohledu na svatební šaty ji napadlo, zda by pro ně neměla v úzké skříni vyklidit trochu místa. Jenomže sukně

/ 13 /

byla příliš objemná. V butiku pro nevěsty, obklopená dalšíminadýchanými krinolínami s  třpytivými flitry, vypadala elegantně jako

drdol mezi natupírovanými hlavami. Ale v přecpané ložnici vedle

obyčejného oblečení a vratké poličky na knihy z IKEA připomínala

disneyovské šaty pro princezny.

Na změnu bylo pozdě. Svatba se rychle blížila a  všechno bylo nachystané do posledního detailu včetně ozdoby na svatební dort zpodobňující plavovlasou nevěstu a pohledného ženicha zachycené v dokonalém souladu.

„Ježíšimarjá, vždyť vypadají jako vy dva,“ řekla jí Samantha, když jí Nellie ukázala fotografii starých porcelánových figurek, kterou jí Richard poslal e-mailem. Ozdoba patřila jeho rodičům a Richard ji uchovával ve sklepě svého domu ve městě. Vyndal ji, když požádal Nellie o ruku. Sam tehdy nakrčila nos. „Nenapadá tě někdy, že on je tak dokonalý, že to snad ani nemůže být pravda?“

Richardovi bylo třicet šest, o devět víc než Nellie, a pracoval jako úspěšný investiční bankéř. Měl vyběhanou, svalnatou postavu,nenucený úsměv, který ostře kontrastoval s temně modrýma očima.

Při první schůzce ji vzal do francouzské restaurace a  znalecky se someliérem diskutoval o  burgundském. Na druhé rande, které se konalo jednu zasněženou sobotu, se měla teple obléct a on se objevil s  křiklavě zelenými plastovými sáňkami. „Znám nejlepší kopec v Central Parku,“ prohlásil. Měl tehdy na sobě vybledlédžínsy a vypadal v nich stejně dobře jako v dokonale střiženém obleku.

Nellie ale nežertovala, když na Saminu otázku odpověděla:„Každý den .“

Potlačila další zívnutí a seběhla sedm schodů vedoucích domaličké kuchyňky s linoleem, které ji záblo pod nohama. Rozsvítila lustr a všimla si, že tu Sam zase vybryndala med, kterým si sladí čaj.Lepkavá tekutina stekla ke straně a v maličkém jantarovém jezírku teď bojoval o život šváb. Ani po několika letech života na Manhattanu se

/ 14 /

jí z toho nepřestalo dělat zle. Nellie vyndala z dřezu jeden zeSaminých špinavých hrnků a švába pod něj schovala. Ať si s ním poradí

sama, pomyslela si. Dala vařit kávu, otevřela si notebook a pročítala

e-maily: slevový kupon z Gap; vzkaz od matky, z níž se patrně stala

vegetariánka, protože Nellie žádala, aby jí na svatební hostinuzajistila bezmasé jídlo; upozornění na splatnost kreditní karty.

Nellie si nalila kávu do hrnku se srdíčky a  nápisem NEJLEPŠÍ

UČITELKA NA SVĚTĚ – se Samanthou, která také učilav mateřské škole Learning Ladder, jich měly v kredenci celý tucet – a žíznivě

se napila. Na dnešek měla naplánovanou rodičovskou schůzku ve

své třídě tříletých Vlčat. Bez kofeinu by mohla v „tichém koutku“

zdřímnout, a ona potřebovala být v plné síle. Jako první určitěpřijdou na řadu Porterovi, kteří si nedávno stěžovali, že v dětechnerozvíjí kreativitu ve stylu Spikea Jonze. Navrhovali, aby vyměnila velký

dům pro panenky za obří týpí, a dokonce jí poslali odkaz na Land

of Nod, kde ho prodávají za 229 dolarů.

Až se odstěhuju k Richardovi, napadlo Nellie, po Porterových se mi bude stýskat asi stejně jako po švábech. Při pohledu na Samantin hrnek ji přepadl pocit viny. Sebrala brouka do ubrousku a spláchla ho do záchodu.

Mobil jí zazvonil ve chvíli, když pustila sprchu. Zabalila se do

ručníku a spěchala do ložnice pro kabelku. Telefon v ní ale nebyl;

Nellie ho vždycky někam zašantročila. Nakonec ho vyhrabala ze

záhybů přikrývky.

„Haló?“

Ticho.

Skryté číslo. Na displeji se rozsvítila kontrolka hlasové schránky. Stiskla tlačítko, aby si vyslechla vzkaz, ale ozval se jen slabý,rytmický zvuk. Dech.

Asi nějaký prodejce, řekla si a  hodila telefon zpátky na postel.

O nic nejde. Občas prostě bývá přecitlivělá. Je toho na ni moc. Ale


/ 15 /

za pár týdnů už bude sbalená, přestěhovaná k Richardovi a s kyticí

bílých růží vykročí vstříc novému životu. Každá změna je náročná

a u ní se teď naráz mění úplně všechno.

Jenomže tohle byl už třetí podobný telefonát za posledních pár týdnů.

Pohlédla ke dveřím a  ujistila se, že je ocelová závora zajištěná. Vykročila ke koupelně, pak se vrátila, sebrala telefon a vzala si ho s  sebou. Položila ho na okraj umyvadla, zamkla dveře, přehodila ručník přes tyč a vlezla si do sprchy. Hned ale uskočila zpátky,protože ji postříkala studená voda. Otočila kohoutkem a třela si rukama paže. Maličký prostor zaplnila pára a ona si nechala vodu stékat po ramenou a zádech. Po svatbě se jí změní příjmení. Možná si zařídí i jiné telefonní číslo.

Oblékla si lněné šaty a  zrovna si na bledé řasy nanášela řasenku  – do školky se líčila a  pěkně oblékala právě jen na rodičovské schůzky –, když mobil na porcelánovém umyvadle hlasitě, nakřáple zavibroval. Cukla sebou, řasenka se jí obtiskla na kůži a nechala po sobě černou šmouhu pod obočím. Sklonila hlavu a na displeji našla příchozí zprávu od Richarda:

Nemůžu se dočkat, až tě večer uvidím, krásko. Počítám minuty. Miluju tě.

Při pohledu na slova od snoubence najednou uvolnila dech, který od probuzení zadržovala v hrudi. Taky tě miluju, odepsala.

Večer mu o těch telefonátech řekne. Richard jí nalije sklenku vína a  při rozhovoru si položí její chodidla do klína. Možná zná způsob, jak to skryté číslo vystopovat. Dooblékla se, přehodila si těžkou kabelu přes rameno a vyšla ven do vlahého jarního slunce.

/ 16 /

DRUHÁ KAPITOLA

PROBUDÍ MĚ PÍSKAJÍCÍ KONVICE tety Charlotte. Slabé sluneční

světlo se prodírá žaluziemi dovnitř a vrhá pruhovaný stín na mé tělo

schoulené do embryonální polohy. Jak to, že už je ráno? Užměsíce spím sama v posteli – ne v manželské, kterou jsme kdysi sdíleli

s  Richardem  –, a  přesto stále lehávám na levé straně. Prostěradlo

vedle mě je studené. Dělám tu místo duchovi.

Rána bývají nejhorší, protože mám na chvíli úplně čistou hlavu. Odklad trestu. Jak kruté. Schoulím se pod patchworkovou deku a mám pocit nesmírné tíhy, která mě přibíjí k posteli.

Richard je teď patrně s mojí hezkou mladou náhradnicí, upírá na ni tmavě modré oči a konečky prstů ji hladí po tváři. Občas skoro slyším, jak jí říká všechna ta sladká slovíčka, která šeptával mně.

Zbožňuju tě. Budeš se mnou šťastná. Jsi celý můj svět.

Sevře se mi hrdlo, každý úder srdce mě bolí. Zhluboka dýchej,

připomínám si. Nefunguje to. Nikdy to nefunguje. Když hledím

na ženu, kvůli níž mě Richard opustil, pokaždé mě ohromí, jak je

křehká a nevinná. Tolik se podobá mně samé v dobách, kdy jsme se

s Richardem seznámili a on bral mou tvář do dlaní tak jemně, jako

by to byla vzácná květina, kterou nechce pomačkat.

I v těch prvních, poblázněných měsících mi občas připadalo, jako by to celé bylo trochu nahrané. Ale na tom nezáleželo. Richard byl starostlivý, charismatický, prostě dokonalý. Zamilovala jsem se do něj takřka okamžitě. A nikdy jsem nepochybovala, že i on mě miluje.

Teď se mnou ale skončil. Odstěhovala jsem se z našehokoloniálního domu se čtyřmi ložnicemi, klenutými vchody a  tmavě zelebr />

/ 17 /

ným trávníkem. Tři z  oněch ložnic zůstaly po celou dobu našeho

manželství prázdné, ale pokojská je přesto každý týden uklízela. Já

si pokaždé našla výmluvu a odcházela jsem z domu, když otevírala

jejich dveře.

Jekot sanitky třináct pater pode mnou mě konečně donutí vstát z  postele. Osprchuju se, vyfénuju si vlasy a  přitom si všimnu nevzhledných odrostů. Zpod umyvadla vyndám balení barvy Clairol v karamelově hnědém odstínu, abych si večer vzpomněla, že si ji mám namíchat. Dávno pryč jsou dny, kdy jsem platila – ne, kdy za mě Richard platil – stovky dolarů za barvení a střih.

Otevřu starožitnou skříň z třešňového dřeva, kterou tetaCharlotte koupila na bleším trhu a vlastnoručně zrenovovala. Mívala jsem šatnu větší než pokoj, ve kterém teď stojím. Ramínka s oblečením roztříděná podle barev a ročních období. Hromady džínsů odpředních návrhářů v různých stadiích vybledlosti. Duhu z kašmírových šál po celé jedné stěně.

Ty věci pro mě nikdy moc neznamenaly. Obvykle jsem nosilalegíny a pohodlné svetry. Dělala jsem to úplně opačně než lidé jezdící za prací  – do stylovějších šatů jsem se převlékala krátce předtím, než se Richard vracel domů.

Teď jsem ovšem ráda, že když mě Richard požádal, abych odešla, vzala jsem si s sebou pár kufrů nejlepšího oblečení. Jakoprodavačka značkového zboží ve čtvrtém patře obchodního domu Saks jsem závislá na provizích, takže je moc důležité, abych vypadalareprezentativně. Civím na ramínka srovnaná ve skříni s téměř vojenskou přesností a vybírám šaty Chanel v tyrkysovém odstínu. Jedenknoflík je poškrábaný a visí poněkud volněji, než když jsem je oblékala minule. Je to už hodně dávno. Nepotřebuju váhu, abych věděla, že jsem hrozně zhubla; při sto šedesáti osmi centimetrech na mněplandá i oblečení velikosti čtyřiatřicet.

Vejdu do kuchyně, kde teta Charlotte snídá řecký jogurts čerst/ 18 /

vými borůvkami, a políbím ji na tvář, která je heboučká jakomastkový pudr.

„Vanesso. Spalas dobře?“

„ A no,“ z a l ž u .

Stojí u kuchyňské linky, bosá, ve volném oblečení na tai-či, a přes skla brýlí se dívá na nákupní seznam na zadní straně staré obálky, z něhož mezi sousty odškrtává jednotlivé položky. Pro tetuCharlotte je akce klíčem k emoční rovnováze. Pořád na mě naléhá, abych se s  ní šla projít po SoHo, doprovodila ji na přednášku o  umění v 92Y nebo na film v Lincolnově centru... ale já vím, že mněaktivita nepomáhá. Koneckonců, obsedantní myšlenky člověka následují kamkoli.

Uždíbnu kousek celozrnného toastu a  do tašky hodím jablko

a  proteinovou tyčinku k  obědu. Vím, že se tetě Charlotte ulevilo,

když jsem si našla práci. Konečně se zdá, že jsem se dostalaz nejhoršího. Bez varování jsem jí převrátila život naruby. Obvykle tráví

dopoledne v pokoji, který používá jako ateliér, nanáší husté olejové

barvy na plátna a vytváří snové krajiny, které jsou mnohemkrásnější než svět, v němž žijeme. Ale nestěžuje si. Když jsem byla malá

holka a má matka měla své „dny ve tmě“, jak jsem jim tehdyříkala, zavolala jsem její starší sestře, tetě Charlotte. Stačilo zašeptat:

„Ona zase odpočívá.“ Teta přijela, hodila tašku s věcmi na přespání

na podlahu, natáhla ruce ještě pokryté skvrnami od bareva sevřela mě do náruče, která voněla lněným olejem a levandulí. Vlastní

děti neměla, takže si mohla plánovat život podle svého. Měla jsem

obrovské štěstí, že mě učinila jeho středobodem, když jsem tonejvíc potřebovala.

„Brie... hrušky...,“ mumlá si teta Charlotte a odškrtává položky na seznamu vyvedené rukopisem s výraznými obloučkya vlnovkami. Ocelově šedé vlasy má stažené do rozcuchaného drdolu. Vybraně prostřený stůl – kobaltově modrá skleněná miska, velký keramický

/ 19 /

fialový hrnek a stříbrná lžička – vypadá jako předloha pro zátiší. Její

třípokojový byt je dost drahý, protože ho teta Charlotte a strýc Beau,

který před lety zemřel, koupili ještě předtím, než se ceny nemovitostí

vyšplhaly do nebes, přesto si v něm člověk připadá jako ve starém

útulném venkovském domě. Dřevěné podlahy kloužou a vržou,každá místnost je vymalovaná jinou barvou – máslově žlutou, safírově

modrou, mátově zelenou.

„Večer máš zase setkání s umělci?“ ptám se a ona přikyvuje.

Od chvíle, co s  ní bydlím, se v  jejím obýváku potkávám jak se skupinou prváků z Newyorské univerzity, tak i s uměleckými kritiky z New York Times a majiteli galerií. „Víš co? Víno koupím já cestou domů,“ nabízím se. Je pro mě důležité, abych nebyla tetě Charlotte na obtíž. Nikdo jiný mi nezbyl.

Zamíchám si kávu a napadne mě, jestli Richard právě vaří kafe pro svou novou lásku, nese jí ho do postele, kde se ona ještěrozespale protahuje pod heboučkou dekou, pod níž jsme spolu kdysi spali. Představuju si, jak se její rty vlní v úsměvu, když nadzvednepřikrývku a pozve ho k sobě. S Richardem jsme se po ránu často milovali. „Je jedno, co se během dne stane, tohle nám nikdo nevezme,“říkával. Sevře se mi žaludek, odstrčím toast. Podívám se na hodinky od Cartiera, Richardův dárek k pětiletému výročí, a prstem přejedu po hladkém zlatě. Občas mívám pocit, že na šatech – bez ohledu na to, kolikrát jsem je od té doby odnesla do čistírny – vnímám citrusovou vůni mýdla L’Occitane, kterým se myl. Jako by byl ke mně pořád připoután, i když už jen jako průhledný stín.

„Myslím, že by ti udělalo dobře, kdyby ses k nám dnes večerpřioji l a .“

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. „Možná,“ říkám, ale vím, že to neudělám.

Oči tety Charlotte jsou laskavé; určitě ví, že myslím na Richarda. Ale pravdu o našem manželství nezná. Myslí si, že si našel mladší,

/ 20 /

odsunul mě na vedlejší kolej jako tolik jiných mužů. Myslí si, že jsem

oběť, jen další žena sražená na kolena příchodem středního věku.

Soucit by z jejího výrazu okamžitě vymizel, kdyby věděla, jakou úlohu jsem při zániku našeho vztahu sehrála já.

„Už musím běžet,“ říkám. „Ale kdybys potřebovala ještě něco

koupit, pošli mi esemesku.“

Práci v obchodě jsem si sehnala teprve před měsícem a už dvakrát

mě upozornili, že chodím pozdě. Musím najít lepší způsob, jak večer

usnout; z prášků, co mi předepsala doktorka, jsem po ránu malátná.

Nepracovala jsem skoro deset let. Jestli o tohle místo přijdu, kdo mě

ještě někdy zaměstná?

Přehodím si přes rameno těžkou kabelu, z níž nahoře vykukují skoro nové lodičky od Jimmyho Chooa, zavážu si okopané tenisky Nike a do uší strčím sluchátka. Do Saks to mám padesát bloků,chodím pěšky a poslouchám psychologické pořady na internetu; občas mě problémy druhých odpoutají od mých vlastních.

Vlahé slunce, které mě ráno pozdravilo, ve mně vzbudilo dojem, že je venku teplo. Zachvěji se při závanu ostrého, pozdně jarního větru a vykročím na svou obvyklou túru z Upper West Sidek centru Manhattanu. První zákaznicí je investiční bankéřka, která se mi představí jako Nancy. Práce ji pohlcuje, říká, ale dnes jí neočekávaně zrušili ranní schůzku. Je drobná, oči má posazené daleko od sebe, krátké vlasy nosí na patku a na její chlapeckou postavu tady bude obtížné něco najít. Mám z toho rozptýlení vlastně radost.

„Musím si pořídit něco pořádného na sebe, jinak mě nebudou

brát vážně,“ vysvětluje. „Opravdu. Jen se na mě podívejte. Vždyť po

mně v baru pořád chtějí doklady!“

Jemně ji odstrkuji od šedého kalhotového kostýmu a všímám si,

/ 21 /

že má nehty okousané do masa. Neunikne jí, kam se dívám,a rychle strká ruce do kapes saka. Napadá mě, jak dlouho to v práciještě vydrží. Možná si najde jiné místo, třeba ve službách, v  oblasti

ochrany životního prostředí nebo práv dětí, než ji tahle branžeúplně zlomí.

Natáhnu se po úzké sukni a vzorované hedvábné blůzce. „Cotřeba něco pestřejšího?“ navrhuji.

Kráčíme ke kabinkám a ona mi vykládá o okresním cyklistickém závodě, jehož se chce za měsíc zúčastnit, přestože vůbec netrénuje, o rande naslepo, do něhož ji nutí kolegyně. Cestou beru další kousky a pokradmu si ji měřím, abych odhadla postavu a tón pleti.

A pak si všimnu úchvatných úpletových černobílých květinových šatů od Alexandera McQueena a zastavím se. Zvednu ruku, dotknu se látky a srdce se mi rozbuší.

„Ty jsou pěkné,“ podotkne Nancy.

Zavřu oči a vybavím si večer, kdy jsem měla na sobě skorostejný model.

Richard se vrací domů s velkou bílou krabicí převázanou červenou stuhou. „Obleč si to dnes večer,“ říká a já si šaty vyzkouším. „Vypadáš nádherně.“ Upíjíme šampaňské na recepci v divadle Alvina Aileyho a smějeme se s Richardovými kolegy. Objímá mě kolem pasu.„Zapomeň na večeři,“ šeptá mi do ucha. „Jedeme domů.“

„Jste v pořádku?“ ptá se Nancy.

„Jistě,“ odpovídám, ale hrdlo se mi bolestivě stahuje. „Tyhle šaty by vám neslušely.“

Nancy se tváří překvapeně a  já si uvědomuju, že mluvím příliš pronikavě.

„Tyhle.“ Sáhnu po klasických pouzdrových šatech v rajčatověčerveném odstínu.

Pokračuji ke zkušební místnosti, oblečení mi těžce visí na rukou. „Myslím, že pro začátek toho máme dost.“

/ 22 /

Rozvěsím šaty na tyč u stěny a pokouším se odhadnout, v jakém pořadí by je měla vyzkoušet. Rozhodnu se pro lila sako, které jípěkně půjde k  olivové pleti. Vždycky je nejlepší začít sakem, protože zákaznice se tak nemusí svlékat.

Dojdu ještě pro pár punčoch a  bot na vysokém podpatku, aby se lépe cítila v  sukních a  šatech, pak vyměním velikost 32 za 34. Nancy si nakonec vybere dvě saka, dvoje šaty  – včetně těch červených  – a  námořnicky modrý kostýmek. Zavolám švadlenu, aby upravila délku sukně od kostýmu, a omluvím se s tím, že jdunamarkovat nákup.

Jenomže mě to táhne zpátky k černobílým šatům. Visí tu troje.

Popadnu je do náruče a odnesu do skladu, kde je schovám za řadu

poškozených kousků.

Vrátím se s  Nancyinou kreditkou a  účtenkou ve chvíli, kdy se převléká do svého.

„Děkuji vám,“ říká Nancy. „Sama bych si tohle nikdy nevybrala,

ale vlastně se těším, až si to vezmu na sebe.“

Tohle mám na své práci opravdu ráda  – když se zákaznice cítí dobře. Zkoušet si oblečení a  utrácet za ně peníze obvykle ve většině žen vyvolává otázky jako: Vypadám v  nich tlustá? Zasloužím si to? Jsem tohle vůbec já? Tyto pochybnosti dobře znám, protože jsem sama stála ve zkušební kabince a pokoušela se zjistit, kdo bych vlastně měla být.

Přetáhnu přes Nancyino oblečení ochranný vak a podám jí ho.

Přitom mě napadne, jestli nemá teta Charlotte pravdu. Když půjdu

pořád dopředu, třeba se můj mozek rozhodne následovat pohyb

mého těla.

Nancy odejde, já obsloužím pár dalších zákaznic a pak se vrátím

do zkušebny, abych odnesla odmítnuté kousky. Rovnám oblečení na

ramínka a zaslechnu rozhovor dvou žen v sousední kabince.

„Uf, tenhle Alaïa na mně vypadá příšerně. Jsem tak nafouklá.

/ 23 /

Servírka určitě lhala, když mi tvrdila, že ta sójová omáčka mánízký obsah sodíku.“

Okamžitě poznávám jižanský přízvuk: Hillary Searlesová,

manželka George Searlese, jednoho z Richardových kolegů.S Hillary jsme se během těch let potkaly na spoustě večírků a firemních

akcí. Vykládala mi o kladech a záporech veřejných a soukromých

škol, Atkinsonovy i zónové diety, St. Barts a pobřeží Amalfi. Dnes

bych ale rozhovor s ní nevydržela.

„Haló! Je tady nějaká prodavačka? Potřebujeme jinou velikost,“

zvolá jiný hlas.

Dveře zkušební místnosti se rozletí a  objeví se v  nich žena. Je

hodně podobná Hillary, má dokonce stejné zázvorově plavé zvlněné

vlasy, takže to může být jedině její sestra.

„Slečno, můžete se nám věnovat? Ta druhá prodavačka někam

zmizela.“

Než stihnu odpovědět, vzduchem se mihnou nevyhovující

oranžové šaty od Alaïy a  přeletí přes stěnu kabinky. „Máte je ve

dvaačtyřicítce?“

Pokud Hillary utratí za šaty 3 100 dolarů, tak kvůli provizi vy dr -

žím i otázky, jimiž mě zahrne.

„Podívám se,“ odpovím. „Ale Alaïa není zrovna shovívaváznačka, bez ohledu na to, co jste měly k obědu... přinesui čtyřiačtyřicítku, kdyby vám nepadly.“

„Váš hlas mi zní povědomě.“ Hillary vykoukne, své sodíkemnafouklé tělo skrývá za dveřmi. Vyjekne a určitě ji stojí velké úsilí, aby

zůstala stát a neodvrátila zrak. „Co tady děláš?“

Její sestra se vloží do hovoru: „Hill, s kým to mluvíš?“

„Vanessa je stará přítelkyně. Je vdaná... ehm, byla vdaná zajednoho Georgeova kolegu. Počkej vteřinku, holka. Jen na sebe něco

hodím.“ Když vyjde ven, obejme mě a  zaplaví vůní květinového

parfému.

/ 24 /

„Vypadáš jinak! Co se změnilo?“ Založí ruce v bok a podrobí mě

důkladnému průzkumu. „Tak pro začátek, zlato, strašně jsi zhubla.

Ty bys s Alaïou problém neměla. Ty tady teď pracuješ?“

Snad nikdy jsem nebyla vděčnější za zvonění mobilníhotelefonu. „Haló,“ švitoří Hillary. „Cože? Horečka? Určitě? Pamatujete, jak

vás minule doběhla? Tak dobře, dobře. Hned tam jedu.“ Otočí se

k sestře. „Volali ze školy. Madison je prý nemocná. Upřímně,posílají děti domů, sotva kýchnou.“

Nakloní se ke mně, aby mě znovu objala, a škrábne mědiamantovou náušnicí. „Musíme se sejít na oběd a všechno probrat.Zavolej mi!“

Hillary se sestrou spěchají na vysokých podpatcích k výtahu a já si

na židli v kabince všimnu platinového náramku. Chci na ni zavolat

jménem, ale vtom zaslechnu její slova. „Chudinka malá,“ říká sestře

lítostivým tónem. „Zůstal mu barák, auto, všechno...“

„Vážně? Nesehnala si pořádného právníka?“

„Ta holka je úplně na dně.“ Hillary pokrčí rameny.

Mám pocit, jako bych narazila do neviditelné stěny.

Dívám se, jak se Hillary vzdaluje. Když tiskne tlačítko u výtahu, vrátím se ke kabinkám, abych z podlahy posbírala hedvábnéa plátěné kousky. Ale nejdřív si připnu platinový náramek na zápěstí. Krátce před koncem našeho manželství jsme s  Richardem doma pořádali party. Tehdy jsem viděla Hillary naposledy. Začátekvečera byl poněkud stresující, protože zaměstnanci firmy, která měla na starost občerstvení, nepřijeli včas. Richard byl podrážděný – kvůli nim, kvůli mně, že jsem je neobjednala o  hodinu dřív, kvůli celé situaci –, ale energicky se postavil za provizorní barový pultv obýváku, míchal martini a gin s tonikem, pohazoval hlavou a smál se, když mu jeden z  kolegů vmáčkl do ruky dvacku jako spropitné.

/ 25 /

Já se proplétala mezi hosty a  omlouvala se za ubohé kolečko brie

a trojúhelníček čedaru, které jsem nachystala, a slibovala, že jídlo

brzy dorazí.

„Miláčku? Mohla bys ze sklepa přinést pár lahví Raveneau, ročník dva tisíce devět?“ zavolal na mě Richard přes celý pokoj. „Minulý týden jsem objednal celou bednu. Jsou na prostřední polici vevinotéce.“

Ztuhla jsem a měla pocit, že se na mě upřely oči všechpřítomných. Hillary stála u baru. O konkrétní ročník si patrně řekla právě ona, tahle značka patřila k jejím oblíbeným.

Vzpomínám si, jak jsem se pomalu sunula ke sklepu ve snaze oddálit chvíli, kdy budu muset Richardovi přede všemi jeho přáteli a obchodními partnery říct to, co dobře vím: ve sklepě žádné Raveneau není. Další hodinu obsluhuju babičku, která si přišla vybrat nové šaty na křtiny své jmenovkyně, a dávám dohromady šatník pro ženu, co se chystá na Aljašku. Tělo mám jako mokrý písek; plamínek naděje, který se rozhořel, když jsem obsloužila Nancy, už dávno zhasl.

Tentokrát vidím Hillary dřív, než slyším její hlas. Dojde ke mně ve chvíli, kdy věším sukni na ramínko.

„Vanesso!“ zvolá. „Jsem tak ráda, že tu ještě jsi. Prosím, řekni mi, že jsi našla...“

Zarazí se v půli věty, když spočine očima na mém zápěstí.

Rychle stáhnu náramek. „Já jsem... já... bála jsem se ho uložitmezi ztráty a nálezy... říkala jsem si, že se pro něj vrátíš... anebo bych ti zavolala.“

Stín zmizí Hillary z očí. Věří mi. Anebo mi alespoň chce věřit.

„Je dceruška v pořádku?“

Hillary přikývne. „Myslím, že se ta malá potvůrka jen chtěla ulít z  matiky.“ Zasměje se a  navlékne si těžký platinový náramek na zápěstí. „Zachránila jsi mi život. George mi ho dal před týdnem k narozeninám. Dovedeš si představit, jak bych mu teď vysvětlovala, že jsem ho ztratila? Rozvedl by...“

Zrudnou jí tváře a  odvrátí oči. Hillary nikdy nebyla bezcitná,

vzpomenu si. Kdysi dávno se jí občas podařilo mě i rozesmát.

„Jak se má George?“

„Pořád v práci. Však víš, jaké to je.“

Další krátká pauza.

„Viděla jsi teď někdy Richarda?“ Snažím se o  ledabylý tón, ale

nedaří se mi to. Můj hlad po informacích je do očí bijící.

„Občas ho vídám.“

Čekám, ale je zřejmé, že mi toho víc nepoví.

„Fajn. Chceš si vyzkoušet ty šaty od Alaïy?“

„Měla bych jít. Přijdu jindy, zlato.“ Já ale vím, že Hillary nepřijde. To, co vidí  – otlučený knoflík na dva roky starých chanelovských šatech, účes, který by snesl profesionální péči  – je stav, který, jak Hillary doufá, není nakažlivý.

Rychle mě obejme a má se k odchodu. Ale pak se otočí.

„Kdyby šlo o mě...“ Nakrčí obočí, o něčem dumá. Rozhodne se. „Já bych to asi chtěla vědět.“

To, co následuje, je jako náraz rozjetého vlaku.

„Richard je zasnoubený.“ Její hlas ke mně doléhá z velké dálky. „Je mi to líto... jen mě napadlo, že se ti to nejspíš nedoneslo,a přiadalo mi...“

Hukot v mé hlavě zadusí její ostatní slova. Přikývnu a mizím.

Richard je zasnoubený. Můj manžel se s ní doopravdy ožení.

Utíkám do zkušebny. Opírám se o stěnu a svezu se na podlahu, šaty se mi vysoukají nahoru a spálím si stehna o koberec. Schovám hlavu do dlaní a rozvzlykám se.

/ 26 /


TŘETÍ KAPITOLA

U STARÉHO KOSTELA S VĚŽIČKOU, kde sídlí školka Learning

Ladder, stály z jedné strany tři náhrobky z přelomu století, omleté

časem a skryté pod klenbou stromů. Na druhé straně se rozkládalo

menší hřiště s  pískovištěm a  modro-žlutou prolézačkou. Symboly života a smrti u kostela, který byl svědkem bezpočtu obřadů na

počest obou těchto událostí.

Na jednom náhrobku bylo vytesáno jméno Elizabeth Knappové. Zemřela ještě před třicátými narozeninami a její hrob se nacházel kousek dál od ostatních. Nellie jako obvykle kráčela delší cestou, aby se hřbitůvku vyhnula. Přesto jí myšlenky zaletěly k mladé ženě.

Život jí mohla zkrátit nemoc nebo porod. Anebo nehoda.

Byla vdaná? Měla děti?

Nellie odložila tašku, aby odemkla západku vybavenou dětskou pojistkou, která uzavírala branku v  plotě okolo hřiště. Vítr šuměl v  korunách stromů. Elizabeth bylo dvacet šest nebo dvacet sedm; Nellie si teď nemohla vzpomenout. Najednou jí tento nevýznamný detail nešel z hlavy.

Vydala se ke hřbitovu, aby si informaci ověřila, ale zvon v kostele osmkrát zazvonil; jeho hluboké, ponuré tóny vibrovaly vzduchem a připomínaly jí, že schůzky začnou za patnáct minut. Sluncezaclonil mrak a teplota prudce poklesla.

Nellie se otočila, prošla vrátky, zavřela je za seboua z pískoviště stáhla ochrannou plachtu, aby bylo připravené, až si děti půjdou ven hrát. Prudký poryv větru málem vyškubl jeden konec. Chvíli se s ním prala a pak ho zatížila objemným květináčem.

/ 27 /


/ 28 /

Spěšně vešla do budovy a seběhla schody do sklepa, kde byly třídy

mateřské školy. Zemitá, bohatá vůně kávy oznamovala, že ředitelka

Linda už dorazila. Jindy by si Nellie nejprve odložila věci do třídy

a teprve pak se šla s Lindou pozdravit, ale dnes minula prázdnou

místnost a pokračovala chodbou k Lindině kanceláři, z nížvycházelo žluté světlo. Potřebovala vidět známou tvář.

Vstoupila a spatřila nejen kávu, ale i podnos se sladkým pečivem a  Lindu, jak skládá do vějířů papírové ubrousky a  klade je k hromádce polystyrenových kelímků. Linda s lesklým černým mikádem a v béžovém kalhotovém kostýmu doplněném páskem z krokodýlí kůže by mohla zavítat na schůzi představenstva kterékoli velké firmy. Takhle se neoblékala jen kvůli rodičům, i ve všední dny vypadala vždycky jako ze škatulky.

„Neříkej mi, že to jsou čokoládové croissanty.“

„Od Deana a DeLucy,“ potvrdila Linda. „Vem si.“

Nellie zasténala. Zrovna dnes ráno na váze zjistila, že do svatby musí zhubnout ještě dvě a půl, ne... čtyři kila.

„Ale no tak,“ naléhala Linda. „Mám jich dost, aby si i rodičeoslad i l i ž ivot .“

„Tohle jsou rodiče z Upper East Side,“ vtipkovala Nellie. „Ti cukr a  mouku nejedí.“ Znovu zabloudila pohledem k  podnosu. „Tak jenom půlku.“ Rozřízla croissant plastovým nožem. Cestou dotřídy se do něj zakousla. Místnost nebyla nijak nóbl, zato prostorná a vysokými okny sem pronikal dostatek denního světla. Na měkkém koberci s písmenky propojenými do vláčku, který se táhl po okraji, sedávala její Vlčata se zkříženýma nohama a  poslouchala pohádky. V kuchyňce si zase nasazovala šéfkuchařské čepice a rachotila hrnci a  pánvičkami, v  koutku s  kostýmy si pak mohla vybrat cokoli od lékařského pláště přes baletní sukýnku až po astronautskou helmu.

Matka se jednou zeptala, proč se Nellie nechce stát „opravdobr />

/ 29 /

vou“ učitelkou, a vůbec nepochopila, proč se její dcera při té otázce

urazila.

Dotek baculatých důvěřivých ručiček, chvíle, kdy dítě poprvérozluští písmenka na papíře a s udiveným výrazem přečte první slovo, neotřelost, s níž děti vnímají svět – cožpak se dá vysvětlit, jak je jí to všechno drahé?

Někteří její vrstevníci se cítili povolaní k práci spisovatele nebo umělce. Nellie odjakživa věděla, že chce učit.

Olízla drobek z prstu, vytáhla z kabelky diář a hromádku„vysvědčení“, které bude rozdávat. Rodiče platí dvaatřicet tisíc dolarů za rok, aby sem mohli poslat své děti na několik hodin denně,a Porterovi se svými odkazy na týpí nebyli jediní, kdo vyžadoval, aby se tu věci dělaly určitým způsobem. Každý týden jí chodily e-maily,třeba nedávno od Levinových, kteří pro svého nadaného Reese chtěli víc pracovních listů. Čísla mobilních telefonů všech učitelů byla pro akutní případy uvedena ve školním seznamu, ale někteří rodiče si slovo „akutní“ vykládali poněkud rozvolněně. Jednou jí dokonce v pět hodin ráno volala Bennetova matka, aby se zeptala, copředchozího dne ve školce jedl, protože v noci zvracel.

Nečekané zazvonění telefonu ve tmě Nellie tenkrát donutilo nechat v  pokoji rozsvícená všechna světla ještě dlouho poté, co si uvědomila, že vůbec o nic nešlo. Nadbytek adrenalinu musela spálit úklidem skříně a prádelníku.

„To je ale primadona,“ prohlásila její spolubydlící Sam, když jíNellie rozhovor vylíčila. „Proč si telefon nevypneš, když jdeš spát?“

„Dobrý nápad,“ zalhala Nellie; věděla, že touto radou se nikdy řídit nebude. Neposlouchala hlasitou hudbu ze sluchátek, kdyžběhala nebo jela do práce. A nikdy nechodila pozdě večer sama domů.

Kdyby jí něco hrozilo, chtěla včasné varování.

Nellie si u stolu psala poslední poznámky, když se ozvalozaklepání na dveře. Zvedla hlavu a spatřila Porterovy – on byl oblečený do

/ 30 /

proužkovaného modrého obleku, ona do růžových šatů. Vypadali,

jako by se chystali na symfonický koncert.

„Vítejte,“ řekla, když k ní došli a podali jí ruku. „Posaďte se,prosím.“ Potlačila úsměv, když se pokoušeli udržet rovnováhu nadětských židličkách kolem stolku s občerstvením. I ona na jedné seděla, jenomže na rozdíl od nich už byla zvyklá.

„Jak víte, Jonah je báječný chlapeček,“ začala. Všechny svépohovory zahajovala chválou, ale v případě Jonaha to byla pravda.Nellie si stěnu v ložnici vyzdobila obrázky svých oblíbených svěřenců a patřila k nim i Jonahova kresba, na které ji zobrazil jako postavu z kresleného filmu.

„Všimla jste si, jak drží tužku?“ zeptala se paní Porterová a přitom

si z kabelky vytahovala zápisník a propisku.

„ H m , j á ...“

„Otáčí ji dolů,“ přerušil ji pan Porter a vzápětí popadl manželčinu

propisku, aby to předvedl. „Vidíte, jak se mu přitom křiví ruka? Co

myslíte, neměli bychom mu zařídit terapii?“

„Je mu teprve tři a půl roku.“

„Tři a tři čtvrtě,“ opravila ji paní Porterová.

„Jistě,“ přitakala Nellie. „Hodně dětí ještě nemá v  tomto věku

dostatečně rozvinutou jemnou motoriku, aby...“

„Vy jste z Floridy, že?“ zeptal se pan Porter.

Nellie zamrkala. „Jak to ví... promiňte, proč se ptáte?“Porterovým v  žádném případě nehodlala sdělovat, odkud je. Vždycky si dávala pozor, aby toho o sobě moc neprozradila.

Odrážet otázky nebylo obtížné, jakmile si člověk osvojil pár triků.

Když se zeptali na dětství, vyprávěli jste o domečku na stromě, který

vám postavil otec, o černé kočce, co si myslela, že je pes, sedala si

a žadonila o odměnu. Pokud přišla řeč na vysokou školu, rozpovídali

jste se o vítězné sezoně fotbalového týmu a brigádě v restauraci, kde

jste jednou při přípravě toastů skoro způsobili požár, takževšichbr />

/ 31 /

ni hosté museli vyklidit sál. Stačilo prostě vykládat dlouhé barvité historky, které odvedou pozornost od skutečnosti, že se vlastně

s  ničím nesvěřujete. Vynechávat konkrétní informace, díky nimž

byste vyčnívali z davu. Mlžit ohledně roku, kdy jste promovali. Lhát

jen v případě naprosté nutnosti.

„Víte, tady v New Yorku je to jinak,“ říkal právě pan Porter. Nellie se na něho opatrně podívala. Klidně mu mohlo být o patnáct let víc než jí a podle přízvuku se dalo soudit, že se narodil na Manhattanu. Jejich cesty se dříve určitě nezkřížily. Jak by to mohl vědět?

„Nechceme, aby Jonah zaostával,“ prohlásil pan Porter, opřel se, a když se židlička zakymácela, usilovně se snažil ji nepřevrhnout.

„Můj manžel se vám snaží vysvětlit,“ vložila se do hovoru paní Porterová, „že příští rok se budeme hlásit do předškolní přípravky. A hledáme jen tu nejlepší.“

„Chápu.“ Nellie se přinutila soustředit. „Je to samozřejmě vaše rozhodnutí, ale co kdybyste ještě rok počkali?“ Věděla, že Jonah už je přihlášený na kurz čínštiny, karate a do hudebky. Tento týden ho dvakrát viděla, jak zívá a mne si ospalé oči. Alespoň tady má dost času na stavění hradů z písku a skládání věží z kostek.

„Chtěla jsem vám povědět, co se stalo, když si jeden z jehospolužáků zapomněl přinést oběd,“ začala Nellie. „Jonah mu nabídl kus svého, což dokazuje, jak je empatický a laskavý...“

Ztichla, když panu Porterovi zazvonil mobil.

„Ano,“ řekl do telefonu. Pohlédl Nellie přímo do očí a vydržel to dost dlouho. Setkali se zatím jen dvakrát na schůzce rodičů a  při podzimním shromáždění celé školky. Tehdy na ni takhle necivěl, ani se nechoval divně.

Pan Porter jí mávnutím ruky naznačil, aby pokračovala. S kým to mluví?

„Provádíte pravidelné hodnocení dětí?“ zeptala se paní Porterová.

/ 32 /

„Prosím?“

Paní Porterová se usmála a  Nellie si všimla, že jí rtěnka ladí

s odstínem šatů. „Ve Smithově škole to dělají. Každé čtvrtletí.Studijní předpoklady, příprava k výuce čtení v malých skupinkáchrozdělených podle schopností, složitější početní úkony...“

Početní úkony? „Ano, já děti hodnotím.“ Nellie se napřímila.

„To si snad děláte srandu,“ říkal právě pan Porter do telefonu.

Nellie cítila, že se na ni znovu dívá.

„Ne s ohledem na početní úkony... tedy... spíš základnídovednosti jako počítání do deseti, rozpoznávání písmen,“ pokračovala Nellie. „Když se podíváte na zadní stranu vysvědčení, najdete tam... k ate gor ie .“

Na chvíli se rozhostilo ticho, jak paní Porterová zkoumalaNelliiny poznámky.

„Řekni Sandy, ať se do toho pustí. Toho klienta nesmíš ztratit.“ Pan Porter ukončil hovor a zavrtěl hlavou. „Je to všechno?“

„Jistě,“ prohlásila paní Porterová a obrátila se na Nellie. „Určitě máte spoustu práce.“

Nellie se usmála, ale rty měla pevně stažené. Ano, chtělo se jí

odseknout. Mám spoustu práce. Včera jsem drhla koberec, na který

jedno z dětí vylilo čokoládové mléko. Do odpočinkového koutku jsem

koupila měkkou přikrývku, aby si váš vystresovaný a přetíženýchlapeček mohl odpočinout. Tenhle týden jsem si přibrala tři večerní směny

v restauraci, kde dělám servírku, protože to, co si vydělám tady, mi

nezaplatí ani základní živobytí – a stejně každý den v osm ránoprojdu těmito dveřmi a mám dost energie pro vaše děti.

Zamířila zpátky k Lindě do kanceláře, aby si vzala i druhoupolovinu croissantu, když zaslechla dunivý hlas pana Portera.„Zapomněl jsem tam sako.“ Vrátil se do třídy a sebral ho z opěradlažidl ičk y.

„Proč jste si myslel, že pocházím z Floridy?“ vyhrkla Nellie.

/ 33 /

Pokrčil rameny. „Moje neteř tam chodila do školy, na Grantovu

univerzitu. Měl jsem pocit, že jste se jednou zmínila, že jste tam

taky studovala.“

Tahle informace v jejím životopisu na webových stránkách školky

nebyla. Nemá žádné oblečení se znakem své bývalé univerzity, ani

jedinou mikinu, klíčenku, vlaječku.

Linda nejspíš Porterovy informovala o mojí kvalifikaci – vypadají

jako rodiče, kteří tohle chtějí vědět, říkala si Nellie v duchu.

Přesto si pana Portera lépe prohlédla a pokusila se představit si

jeho rysy na mladé dívce. Žádnou spolužačku se jménem Porterová

si nevybavovala. Ale to neznamenalo, že by někdo takový nemohl

sedět v lavici za ní nebo vstoupit do školního spolku.

„Za chvíli začíná schůzka, takže...“

Pohlédl do prázdné chodby a pak na ni znovu upřel oči. „Jistě.

Uvidíme se na konci školního roku.“ Vykročil a cestou sipohvizdoval. Nellie ho pozorovala, dokud nezmizel za dveřmi.

Richard o své bývalé mluvil zřídka, takže Nellie o ní věděla jen pár věcí. Stále bydlí v New Yorku. Rozešli se krátce předtím, než Richard potkal Nellie. Je hezká, má dlouhé tmavé vlasy a úzký obličej. Nellie se pokusila o hledání na Googlu, kde objevila pár maličkýchrozmazaných fotek.

A pořád chodila pozdě, což Richarda popuzovalo.

Poslední blok do italské restaurace Nellie běžela a už teď litovala

dvou sklenic Rulandského šedého, které si dala s  učitelkami třetí

a čtvrté třídy jako odměnu, že přečkaly rodičovské schůzky.Vyprávěly si historky z bojiště: vítězkou prohlásili Marnie, která mělatřídu vedle Nellie – rodiče místo sebe poslali au pair, která neuměla

pořádně anglicky.

Nellie ztratila pojem o čase a teprve cestou na toaletu se podívala


/ 34 /

na mobil. Když vycházela z kabinky, málem se srazila s neznámou

ženou. „Promiňte!“ vyhrkla instinktivně Nellie. Uhnula, aleupadla jí přitom kabelka a její obsah se vysypal na zem. Žena beze slova

překročila rozházené věci a vešla do kabinky. („To je ale chování!“

supěl v Nellie hlas učitelky, když si klekla, aby si posbíralapeněženku a kosmetiku.)

Do restaurace to stihla s jedenáctiminutovým zpožděním.Otevřela těžké skleněné dveře a číšník u vchodu zvedl hlavu od kožené knihy rezervací. „Mám tu schůzku se snoubencem,“ vyhrklazadýchaně.

Rozhlédla se po místnosti a spatřila Richarda, jak vstává ze židle u rohového stolu. Oči mu lemovalo pár vrásek, na spáncích mutmavými vlasy prokvétalo několik stříbrných pramínků. Změřil si ji od hlavy k patě a rozpustile na ni mrkl. Jestlipak mě někdy při pohledu na něj přestane šimrat v břiše, napadlo ji.

„Promiň,“ omlouvala se, když k němu došla. Políbil ji, odsunul jí

židli a ona se nadechla jeho svěží citrusové vůně.

„Všechno v pořádku?“

Kdokoli jiný by se zeptal jen formálně. Ale Richard z ní nespouštěl

oči a Nellie věděla, že mu opravdu záleží na tom, jak mu odpoví.

„Bláznivý den,“ vzdychla si a  posadila se. „Rodičovské schůzky.“

„Až budeme my dva na takové schůzce sedět kvůli malému

Richardovi, připomeň mi, abych všem učitelkám poděkoval.“

Uhladila si sukni na stehnech, Richard se natáhl pro lahevVerdicchia, které se chladilo v  kbelíku s  ledem. Na stole hořela svíce a vrhala zlatý kruh na těžký krémový ubrus.

„Pro mě jen půl skleničky. Po schůzce jsem si dala rychlý drink s  ostatními učitelkami. Linda nás pozvala, prý to byl válečný ž old .“

Richard se zamračil. „Škoda, že jsem to nevěděl. Neobjednával bych lahev.“

/ 35 /

Nenápadně kývl ukazováčkem na číšníka a  objednal vodu San Pellegrino. „Když piješ přes den, bolívá tě hlava.“

Usmála se. Tohle byla jedna z prvních věcí, které mu o soběprozradila.

V letadle, jímž se po návštěvě u matky vracela z jižní Floridy,tehdy seděla vedle vojáka. Hned po vysoké se přestěhovala naManhattan, kde chtěla začít nový život. Kdyby matka pořád nežila v jejím rodném městě, nikdy by se tam nevrátila.

Než letadlo odstartovalo, přistoupila k nim letuška. „Jeden pán z první třídy by vám rád nabídl svoje místo,“ řekla mladému vojáku, který vstal a prohlásil: „Skvělé!“

Potom se v  uličce objevil Richard. Uzel na hedvábné kravatě povolený, jako by měl za sebou dlouhý den. V rukou držel sklenku a kožený kufřík. Pohlédl Nellie do očí a vřele se na ni usmál.

„To od vás bylo pěkné.“

„O nic nejde,“ opáčil Richard, když si sedal vedle ní. Pobezpečnostních instrukcích se letadlo rozjelo a vzneslo.

Zhouplo se ve vzduchové kapse a Nellie pevně sevřela opěrky.

K jejímu překvapení se jí těsně u ucha ozval Richardův hluboký hlas: „Je to, jako když auto vjede do díry. Vůbec nic se neděje.“

„V hlavě to vím.“

„Ale nepomáhá to. Třeba pomůže tohle.“ Podal jí svou sklenici a ona si přitom všimla, že nemá snubní prsten. Zaváhala. „Někdy mě bolívá hlava, když piju přes den.“

Letadlo zarachotilo a ona si pořádně lokla.

„Dopijte to. Objednám si další... anebo byste si raději dalasklenku vína?“ Tázavě povytáhl obočí a Nellie si všimla srpkovité stříbrné jizvy na pravém spánku.

„Děkuji vám,“ přikývla. Ještě nikdy se jí spolucestující v letadle nesnažil uklidnit; lidé obvykle odvraceli zrak nebo listovaliv časoise, zatímco ona bojovala se záchvatem paniky.

/ 36 /

„Já vám rozumím,“ prohlásil. „Mám to stejně při pohledu na

k re v.“

„Vážně?“ Letadlo se lehce zachvělo, křídla se naklonila vlevo.

Zavřela oči a těžce polkla.

„Povím vám o  tom, ale musíte mi slíbit, že si mě nepřestanete

v á ž it .“

Znovu přikývla, protože nechtěla, aby jeho uklidňující hlas

umlkl.

„Před pár lety jeden můj kolega na jednání omdlel a uhodil se do hlavy o hranu konferenčního stolku... nejspíš měl nízký tlak. Anebo mu ta nudná schůzka přivodila kóma.“

Nellie otevřela oči a kratičce se zasmála. Nevzpomínala si, kdy se jí to v letadle naposledy stalo.

„Všem jsem řekl, aby uhnuli, popadl jsem židli a toho chlapíka na

ni posadil. Na někoho jsem zakřičel, ať sežene vodu, ale vtom jsem

uviděl krev. Zničehonic se mi zatočila hlava, jako bych měl taky

omdlít. Toho zraněného chudáka jsem vlastně srazil ze židle, abych

si mohl sednout, takže na něj najednou všichni zapomněli a začali

pomáhat mně.“

Letadlo se srovnalo. Rozezněla se tichá hudba a letuška v uličce rozdávala sluchátka. Nellie pustila opěrku a pohlédla na Richarda. Culil se na ni.

„Přežila jste to, už jsme v oblacích. Teď už by mělo všechnoprobíhat hladce.“

„Děkuju vám. Za pití a povídání... A mdloby vám na mužnosti vůbec nic neubraly.“

Během následujících dvou hodin jí Richard prozradil, že pracuje jako investiční bankéř a pro učitelky má slabost od chvíle, kdy ho jedna z nich naučila říkat R. „Právě díky ní jsem se vám nemusel představit jako Vichavd.“ Když se ho zeptala, zda má v New Yorku rodinu, zavrtěl hlavou. „Mám jen starší sestru, a ta žije v Bostonu.

/ 37 /

Rodiče mi zemřeli už dávno.“ Spojil ruce a  zadíval se na ně. „Při

dopravní nehodě.“

„Můj otec je taky po smrti.“ Pohlédl na ni. „Mám tenhle jeho starý svetr... občas ho ještě nosím.“

Po chvíli mlčení letuška vyzvala cestující, aby zvedli sklopené stolky a narovnali opěradla.

„Přistání vám nedělá problémy?“

„Možná bych ho přežila líp, kdybyste mi ještě něco vyprávěl,“ navrhla Nellie.

„Hm. Zrovna mě nic nenapadá. Co kdybyste mi dala telefonní číslo pro případ, že bych si na nějakou historku vzpomněl?“

Vytáhl z  kapsy saka pero a  podal jí ho. Nellie naklonila hlavu, aby mu napsala číslo na ubrousek, a  přitom jí dlouhé plavé vlasy spadly na ramena.

Richard natáhl ruku, jemně vzal jeden pramen do prstů a teprve pak jí ho zastrčil za ucho. „Jsou překrásné. Nikdy si je nestříhejte.“

/ 38 /

ČTVRTÁ KAPITOLA

SEDÍM NA PODLAZE V KABINCE a vůně růží, která tu zbyla, mi

připomíná svatbu. Z dívky, která mě nahradila, bude krásnánevěsta. Představuju si, jak se dívá na Richarda a stejně jako já slibuje, že

ho bude milovat a ctít.

Skoro slyším její hlas.

Vím, jak zní. Občas jí volám, ale výhradně z telefonus předplacenou kartou a blokovaným číslem.

„Ahoj,“ ozve se vzkaz namluvený veselým, bezstarostným tónem. „Je mi líto, že s vámi nemohu mluvit!“

Opravdu je jí to líto? Anebo cítí zadostiučinění? Její vztahs Richardem je už veřejný, ačkoli začal ještě v době, kdy jsme byli manželé. Ano, měli jsme problémy. Cožpak je nemají všechny páry, jakmile se rozplyne záře líbánek? Ale stejně jsem nečekala, že bude chtít, abych se tak rychle odstěhovala a on mohl vymazat všechny stopy našeho vztahu.

Jako by chtěl předstírat, že jsme se nikdy nevzali. Jako bych vůbec neexistovala.

A co ona? Myslí na mě někdy a cítí vinu za to, co udělala?

Tyhle otázky mě trápí každou noc. Když se občas dlouhéhodiny převaluju ve zmačkaných dekách, zavírám oči, abych sekonečně poddala spánku, jenomže pak se mi před očima objeví její tvář.

Zprudka se posadím a šmátrám v zásuvce nočního stolku poprášcích. Nepolykám je, ale koušu, aby zabraly rychleji.

Ze zprávy v  její hlasové schránce nedovedu odhadnout, jak se cítí.

/ 39 /

Když jsem je ale s  Richardem jednou večer zahlédla, celá jen zářila.

Zrovna jsem se tehdy blížila k naší oblíbené restauraci na Upper East Side. V jedné psychologické příručce jsem se dočetla, že když budu navštěvovat stará místa, která mi působí bolest, zbavím se moci, již nade mnou mají, a znovu se budu ve městě cítit jako doma.

A tak jsem se vydala do kavárny, kde jsme s Richardem popíjeli latté a četli nedělní New York Times, pak jsem prošla kolem jehokanceláře, kde se v prosinci vždycky konal přepychový firemní vánoční večírek, a  pak se toulala mezi magnoliemi a  šeříky v  Central Parku. Při každém dalším kroku mi bylo hůř a  hůř. Byl to příšerný nápad; ta kniha nebyla ve slevě pro nic za nic, říkala jsem si v duchu.

Přesto jsem to nevzdala a umínila si, že vycházku zakončímskleničkou v  restauraci, kde jsme s  Richardem několik posledních let slavili výročí. A tam jsem je uviděla.

Možná se i on snažil smazat staré vzpomínky na tohle místo.

Kdybych šla o něco rychleji, srazili bychom se u vchodu. Já se ale schovala u vedlejšího obchodu a nenápadně vykoukla. Spatřila jsem opálené nohy, svůdné křivky a rychlý úsměv, který věnovalaRichardovi, když jí otevíral dveře.

Přirozeně, že ji můj manžel chtěl. Který muž by nechtěl? Byla rozkošná jako zralá broskvička.

Přikradla jsem se blíž a  pozorovala je přes velké sklo. Richard objednal své přítelkyni pití – asi má ráda šampaňské – a ona usrkla zlatou tekutinu z úzké číše.

Nemohla jsem dopustit, aby si mě Richard všiml; nevěřil by mi, že je to náhoda.

Nebylo to poprvé, co jsem ho sledovala. S ní, abych byla přesná.

Jenomže nohy se ne a ne pohnout. Hladově jsem ji hltala očima, dívala se, jak si přehazuje nohu přes nohu a  lem šatů jí odhaluje stehno.

/ 40 /

On se k ní tiskl a paží objímal opěradlo její židle. Měl delší vlasy

a  moc mu to slušelo. Ve tváři stejný výraz kočkovité šelmy, který

jsem vídala pokaždé, když uzavřel velký obchod, na kterém dlouhé

měsíce pracoval.

Pohodila hlavou a zasmála se jeho vtipu.

Nehty se mi zaryly do dlaní; před Richardem jsem nikdy nebyla do nikoho zamilovaná. A v téhle chvíli jsem si uvědomila, že to je taky poprvé, co někoho nenávidím.

„Vanesso?“

Hlas za dveřmi kabinky mě vytrhuje ze vzpomínek. Britskýpřízvuk patří mé šéfce Lucille, ženě, která není vyhlášená trpělivostí.

Otřu si prstem oči a vím, že mám nejspíš rozmazanou řasenku.

„Jen to tady rovnám,“ ozvu se chraplavým hlasem.

„Jedna zákaznice potřebuje pomoct s kolekcí Stelly McCartney. Zkušebnu uklidíš potom.“

Čeká, až vyjdu ven. Nemám čas se upravit, zbavit se stop smutku,

a moje kabelka leží v šatně pro zaměstnance.

Otevřu dveře, Lucille o krok ustoupí. „Není ti dobře?“ Dokonale vyklenuté obočí se povytáhne.

Využiju příležitosti. „Vlastně ano... udělalo se mi trochu zle.“

„Zvládneš to do konce pracovní doby?“ V  jejím hlase není ani

náznak soucitu a já se v duchu ptám, zda tento prohřešek bude mým

posledním. Ale než stihnu něco říct, odpoví si sama: „Ne, může to

být nakažlivé. Měla bys jít domů.“

Přikývnu a spěchám pro tašku. Nechci, aby si to rozmyslela.

Eskalátorem dojedu do přízemí a v zrcadlech, která míjím,zachycuji obraz vlastní zničené tváře.

Richard je zasnoubený, honí se mi hlavou.

Vyjdu ven vchodem pro zaměstnance, zastavím se jen u ostrahy, kte



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist