načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Management osobního rozvoje -- Duševní hygiena, sebeřízení, efektivní životní styl - Eva Bedrnová; Daniela Pauknerová; Kateřina Cajthamlová

Management osobního rozvoje -- Duševní hygiena, sebeřízení, efektivní životní styl
-15%
sleva

Kniha: Management osobního rozvoje -- Duševní hygiena, sebeřízení, efektivní životní styl
Autor: ; ;

Druhé aktualizované a doplněné vydání úspěšné monografie odborných pracovníků a pedagogů VŠE v Praze Management osobního rozvoje si klade za cíl poskytnout určité vodítko, jak se s ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  499 Kč 424
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
14,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Management Press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-11-18
Počet stran: 384
Rozměr: 165 x 205 mm
Úprava: 413 stran : ilustrace
Vydání: 2., aktualizované a doplněné vydání
Spolupracovali: kol.
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
ISBN: 9788072613816
EAN: 9788072613816
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka přibližuje různé přístupy a důležité zákonitosti duševní hygieny, sebeřízení i efektivního životního stylu.

Popis nakladatele

Druhé aktualizované a doplněné vydání úspěšné monografie odborných pracovníků a pedagogů VŠE v Praze Management osobního rozvoje si klade za cíl poskytnout určité vodítko, jak se s těmito úkoly pokud možno co nejlépe vyrovnat. Nikoli formou zaručených receptů, ale spíše metodou určitého utřídění základních poznatků, analýzou různých přístupů a připomenutím některých důležitých zákonitostí, s cílem poskytnout zasvěcený pohled na problematiku duševní hygieny, sebeřízení a efektivního životního stylu. Autoři neusilují o to, aby se publikace stala zdrojem zaručených řešení či vyčerpávajícím pramenem dobrých rad a doporučení. Obecnější zásady nebo pravidla, jejichž respektováním se člověk snáze vyhne nepříznivým vlivům a lépe najde cestu ke svému úplnějšímu rozvoji, jsou v ní proto uváděny v souvislosti s praktickými životními situacemi a na pozadí konkrétních příkladů. Svým čtenářům může proto poskytnout podněty k sebereflexi, hlubšímu zamyšlení a v optimálním případě i k nastartování změn v jejich životě. (duševní hygiena, sebeřízení, efektivní životní styl)

Další popis

Rostoucí náročnost života klade stále vyšší požadavky na sociální odpovědnost institucí za formování a průběžný rozvoj jednotlivců, ale také na jejich individuální odpovědnost za vlastní život a jeho efektivní naplňování. Kromě toho, že jsme zaměstnáni, toužíme ve svém soukromém životě navázat smysluplné partnerské a přátelské vztahy, toužíme po seberealizaci a vnitřním naplnění, kariéře, získání osobní prestiže apod. Našemu přirozenému uplatnění však často brání to, že si ne dost dobře umíme poradit s řadou problémů a každodenních situací spojených s dosahováním svých cílů, pro jejichž řešení jednak nejsme dostatečně připraveni, jednak o nich začneme přemýšlet, až když nám zkomplikují život a ohrozí naše fyzické a duševní zdraví. Za nejobtížnější úkoly, s nimiž se člověk potýká, lze považovat nalezení sebe sama, vypořádání se s nepříznivými vlivy okolního světa, dosažení optimální úrovně sebeřízení a efektivní naplňování vlastního života. Je proto třeba mít na paměti, že prvním krokem smysluplné seberealizace v životě člověka je poznání všech skutečností, na které může „narazit“. Současně je ale nutné si uvědomit, že to samo o sobě situaci neřeší. Je třeba o poznaných skutečnostech uvažovat a zaměřovat se na získání potřebných dovedností, návyků a zkušeností, které jsou pro efektivní cestu životem nezbytné.



Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Eva Bedrnová; Daniela Pauknerová; Kateřina Cajthamlová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

97

P

rakticky každý jedinec se v průběhu života čas od času dostává do

situací, které jsou pro něj zcela nové, případně neobvyklé nebo nezná

vhodné algoritmy jejich řešení. Může také být určitými faktory, jež na

něj dlouhodobě, nebo i poměrně krátce, ale zato mimořádně naléhavě, působí,

nějak limitován. Je toho na něj třeba příliš mnoho (nebo naopak příliš málo),

tlačí ho čas, přibývá povinností apod.

Takové situace lze charakterizovat pojmem psychická zátěž. Pozornost jim budeme věnovat proto, že představují specifické okolnosti, jež mohou i zásadním způsobem měnit chování toho, kdo se s nimi setkává, a mohou(zejména při dlouhotrvajícím ovlivnění) vyvolat u některých jedinců psychické poruchy, případně u nich podmínit vznik vážnějšího fyzického onemocnění.

Měli bychom proto vědět, co je psychická zátěž, čím je vyvolávána, jak působí a jak se s ní případně člověk může co nejlépe vypořádat. 4.1 CHARAKTERISTIKA PSYCHICKÉ ZÁTĚŽE V běžném životě se lidé opakovaně setkávají se situacemi a podmínkami, ve kterých v podstatě vystačí s navyklými schématy myšlení a jednání. Vprůběhu svého života si pro řadu běžných životních okolností každý člověk osvojuje určité algoritmy, které opakovaně používá ke zvládání obdobných životních situací a k řešení obvyklých problémů. Následně to v něm zpravidla vytváří pocit bezpečí a jistoty vyplývající ze zaběhaných návyků astereotyů, má to však tři zásadní nedostatky:

Ø vede to k určité rutině,

Ø oslabuje to celkovou otužilost jedince,

Ø snižuje to jeho flexibilitu a kreativitu. 4.1.1 Intenzita zátěže V životě každého člověka se ale přirozeně čas od času vyskytují i situace, pro které nemá „po ruce“ vhodný algoritmus nebo dokonce žádnévhodn

Psychická zátěž a jak se

s ní vyrovnávat

4


MANAGEMENT OSOBNÍHO ROZVOJE

98

né, dostupné či zaručené řešení daného problému neexistuje. Takové situace

bývají označovány jako náročné. Jejich náročnost může být různá. Z tohoto

hlediska mohou vystupovat jako reálná životní zátěž, mezní nebo limitní

zátěž a extrémní zátěž.

A

Reálná životní zátěž

Jde zejména o prosté náročné situace, v nichž nedochází k zásadnídiskreanci mezi jedincem a realitou, která ho obklopuje. Obvykle si jejich řešení

sice vyžádá více energie a větší úsilí, většina lidí je však schopna tyto situace

vcelku bez problémů zvládnout. Existuje ale určité procento jedinců, kteří

v nich již selhávají.

B

Mezní (limitní) zátěž

Charakterizuje ji vyhrocený rozpor mezi objektivními požadavky nainterakci jedince s prostředím a jeho předpoklady si s nimi poradit. Za těchto

okolností se člověk obvykle vyrovnává s náročnými podmínkami, s větším

vynaložením psychických sil a s určitým psychickým vypětím. Nikdy proto

nelze dopředu vědět, zda v nich uspěje nebo naopak selže. Záleží to na mnoha

okolnostech objektivní i subjektivní povahy, přičemž procento selhávajících

je, ve srovnání s prostými náročnými situacemi, v tomto případě již zřetelně

vyšší.

V průběhu posledních 15–20 let se mnoho lidí ocitlo v situaci mezní zátěže často

jen proto, že se v  důsledku změn ve vývoji společnosti zvýšily nároky na jednotlivce, kteří nebyli připravováni na to, se s  nimi vyrovnávat a do určité míry

podlehli běžnému životnímu stereotypu. Zůstali leckdy na dolní hranici svých

možností, případně se dostali i pod ni. Nerozšířili si například své pracovnípředoklady třeba o jazykové dovednosti nebo způsobilost práce s IT, takžepřestali splňovat současné náročnější požadavky firem. Případně nezvládli vztahové

problémy, které jim nová doba přinesla (v důsledku své naivity či nízké informovanosti přišli například o bydlení, partnery, přátele). Týká se to pochopitelně

zejména osob dnes už vyššího věku, vyloučeni však nejsou ani mladí lidé, kteří

dlouhodobě setrvávají v  péči rodičů, aniž by byli vedeni ke zvládání životních

situací a problémů vlastními silami.

C

Extrémní zátěž

Představuje takové zvýšení nároků na jedince, že již není s to situacizvládnout a selhává v ní. Jde především o situace v běžném životě méně obvyklé

(války, přírodní katastrofy, různé civilizační pohromy, ale i dopravní či jiná

neštěstí, dlouhodobá věznění apod.). Štěstím je, že se do podobných situací


99

přece jen většina lidí v průběhu svého života prakticky nedostane. Nevýhodou

z toho přirozeně plynoucí je pak to, že tudíž ani nemají možnost získatodovídající předpoklady k jejich zvládnutí. Pokud se pak s takto vyhraněnými

situacemi přece jen setkají, značné procento lidí v nich spíše selhává.

4.1.2 Připravenost ke zvládání zvýšené zátěže

Je známo, že každý člověk vnímá a interpretuje si působení různých vlivů

odlišně. Takže to, co pro jednoho představuje již mezní nebo dokonceextrémní zátěž, může být jiným jedincem vyhodnoceno „pouze“ jako prostá náročná

situace, tedy jako zátěž reálná.

To, jak okolnosti, ve kterých se člověk ocitl, hodnotí, i to, jak na něobvykle reaguje, záleží:

Ø Na jeho individuálních osobnostních dispozicích – jako spíše vyšší

hodnotí zátěž obvykle lidé se slabší nervovou soustavou, s některými

specifickými charakteristikami osobnosti nebo s určitými psychickými

a sociálními poruchami (psychózy, neurózy, psychopatie).

Ø Na tom, jak byl daný jedinec pro život připravován (zda byl spíše

opečováván jako „skleníková květinka“ nebo formován jako „člověk

do deště“).

Ø Na tom, zda se s podobnou situací (resp. s podobnými situacemi) měl

již možnost v minulosti setkat a svou odolnost vůči zátěži si v níprakticky prověřit.

A

Individuální osobnostní dispozice

V souvislosti se zátěží představují dynamický souhrn vlastností každého

jedince, jenž je ve svém celku větší nebo menší zárukou toho, že si vnáročnější životní situaci poradí. Tento soubor bývá obvykle u každého jedince

označován jako jeho odolnost vůči neuropsychické zátěži. Závisí ujednotlivců zpravidla na různých vlastnostech a na jejich příznivém propojení.

Výhodu tak mají například lidé, kteří se narodili s lepším fyzickým fondem a spřiměřenými základy pro rozvoj vlastností psychických. Horší situaci mají naopak

ti, kteří vstoupili do života s nějakým vrozeným handicapem. Nemusí to však

ještě znamenat, že to tak zůstane. Leckdy si právě fyzicky handicapovaní jedinci

vypěstují tak silnou vůli a následně i takovou míru celkové životní „otužilosti“, že

si i s takto zhoršenou životní situací poradí. A mnohdy dokonce i lépe než ti, kteří

začínali s poměrně dobrými dispozicemi.

PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ A JAK SE S NÍ VYROVNÁVAT


MANAGEMENT OSOBNÍHO ROZVOJE

100

Individuálně v průběhu života utvářená a postupně pro většinu lidípoměrně ustálená hladina odolnosti vůči neuropsychické zátěži představuje

základní předpoklad jejich zdařilého či méně zdařilého vyrovnávání se s ní,

případně až jejich selhávání v určitém typu zátěže. Lze ji do určité míry

ověřovat prostřednictvím dotazníků nebo testů. Případné selháníjednotlivců v konkrétních zátěžových situacích nelze však (v důsledku působení

rozmanitých mnohočetných vlivů) většinou zcela jednoznačně předpovědět.

Jako důležité individuální charakteristiky, jejichž příznivé spojení odolnost vůči

zátěži zvyšuje, lze uvést například stabilitu nervové soustavy, vyšší hladinu stimulace, sebejistoty, ctižádosti, lepší komunikační způsobilost, adaptabilitua flexibilitu, racionalitu, dále také přiměřený poměr systematičnosti a tendencespoléhat na náhodu, jakož i vyšší míru odpovědnosti a spolehlivosti. Některé z nich

jsou větší zárukou dobré odolnosti jedince v běžné zátěži, jiné mu umožňují

snadno zvládat i zátěž situačně zvýšenou. Konstrukcí metod k zjišťováníindividuální odolnosti vůči zátěži se u nás dlouhodobě zabýval zejména Mikšík (1980).

B

Přípravenost na zvládání neuropsychické zátěže

Nejvíce bývá vázána na výchovu. Určitou roli zde pochopitelně hrají ifaktory, které na člověka působí živelně a kromě toho se uplatňuje i procesvzdělávání. Teprve výchova ho však připravuje systémově k tomu, aby v zátěžových

situacích dokázal využít vše, co na něj spontánně působilo a působí, asoučasně si z tohoto hlediska dotvářet i proces svého vzdělávání. Například tak, že se

v něm bude zajímat, kromě záležitostí především profesních, také o praktické

otázky každodenního života a v tomto rámci i o přístupy, které by mu mohly

pomoci tam, kde se případně vyskytnou určité překážky, obtíže, problémy,

konflikty apod.

Výchova zahrnuje, nebo by měla zahrnovat, počáteční nasměrování

a průběžné podněcování aktivit každého, kdo je jejím prostřednictímformován, dále jeho systematickou kontrolu a každodenní hodnocení, přičemž

by mu mělo současně být poskytováno stálé, pozitivně laděné, citové zázemí.

To je páteří výchovy a je to především fakticky nezastupitelným úkolem

rodičů. Uplatňují se zde však i další společenské subjekty, které se na výchově

přímo (vzdělávací instituce) nebo nepřímo (profesně orientovaná, zájmová,

kulturní, sportovní a politická sdružení) podílejí. V rámci výchovy se utváří

prožívání každého jedince, jeho postoje a systémy hodnot, kterými nebo

podle kterých se pak ve svém jednání řídí, a formuje se i celková míra

a kvalita jeho odolnosti jak vůči fyzické, ale zejména neuropsychické a dále

i sociální zátěži.


101

Byli-li jsme v dětství a mládí vychováváni jako již zmíněné „skleníkové květinky“,

tj. natolik opečováváni, že nezbyl prostor pro naše vlastní samostatné projevy,

může se stát, že nám právě způsobilost vykazovat samostatné projevy budevelmi chybět v období dospělého života, a zejména v jakékoli situaci zvýšenézátěže. Lépe se osvědčuje výchova, v jejímž rámci se již od raného dětství od člověka

zcela přirozeně očekává, že se zapojí do různých aktivit každodenního života.

Že bude mít odpovědnost za některé z nich (nákup, úklid, péči o mladšíhosourozence atd.). A že se mu při jejich výkonu nebude stále ulevovat („jdi se učit, já

si to udělám sama“, „nesahej na to, ještě to rozbiješ, umažeš se, pocákáš“, „jdi si

radši hrát, jsi ještě moc malý, abys to zvládl“). Takový člověk si pak i se zvýšenou

zátěží snadno poradí, protože bude „člověkem do nepohody“, tedy člověkem

připraveným jakoukoli „nepohodu“ zvládat.

C

Reálné setkání se zátěžovou situací

To, jak si je kdo schopen poradit s aktuální zátěží, záleží i na tom,nakolik měl v minulosti možnost se s podobnou situací setkat. Je přitom spíše

méně pravděpodobné, že by se lidé v našich podmínkách měli možnost častěji

setkat se situacemi, které by měly již charakter extrémní zátěže. Svýmzpůsobem je ale vcelku výhodné, měl-li kdo možnost si v průběhu života ověřit, jak

si dokáže poradit aspoň se zátěží limitní.

Obvykle tak člověk může zjistit i to, kde má svou subjektivní hranici

toho, co pro něj již představuje zátěž. Nelze totiž obecně přesně říci, co pro

určitého člověka jsou ještě podmínky stimulující a co už ho případně může

v jeho aktivitách paralyzovat, případně co povede či by mohlo vést knepříznivým změnám jeho osobnostních charakteristik. A to někdy i bez ohledu na

to, jak to sám bude bezprostředně či následně prožívat.

Zasáhne-li například náš domov nějaká náhlá pohroma, třeba požár, povodeň,

vykradení, vytopení sousedů apod., reagují lidé obvykle neúčelně, zkratkovitě,

emocionálně. Leckdy dokonce překvapí, když nejracionálněji jedná dospívající

dítě, byť o něčem podobném zatím jen slyšelo.

To se stalo například při požáru v jedné domácnosti, kdy třináctiletá dívka

zvládla situaci, včetně toho, že si poradila i s hysterickou babičkou. Podobněduchapřítomně jednal také patnáctiletý hoch, který v případě dopravního neštěstí

byl z mnoha lidí, kteří zastavili, jediným, kdo šel okamžitě pomoci a zorganizoval

i přispění dalších. A jsou známy i případy mnohem mladších dětí (4,5letých),které pomohly zachránit životy dospělých.

Tyto děti a mladí lidé již zpravidla vědí, že v podobných situacích nezkolabují,

že si s  nimi dokážou poradit. Předem se jich neděsí a v případě, že nastanou,

je zřejmě budou bez větších problémů řešit. Představují vlastně jakýsi protipól

PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ A JAK SE S NÍ VYROVNÁVAT


MANAGEMENT OSOBNÍHO ROZVOJE

102

lidí, kteří jakoby naopak takové situace svým chováním spíše vyvolávali, aniž si

s nimi posléze dokáží poradit. Při různých příležitostech zmatkují (zavírají sidveře, aniž mají klíče, jednají zbrkle, případně roztržitě, takže se jim často stává, že

upadnou, dostanou se do problémů, něco ztratí apod.). Přitom snadno „ztrácejí

hlavu“, zmateně pobíhají, překážejí ostatním a často v objektivně velmi náročných situacích navíc vyžadují zvýšenou pozornost od druhých („přece mě v tom

nenecháte“, „musíte mi pomoci“, „já si s tím neporadím, já to nezvládnu“).

4.2 ZDROJE ZÁTĚŽE A JEJÍ PŘÍČINY

Za zdroje neuropsychické zátěže bývají především považovány:

Ø nepřiměřené úkoly,

Ø problémové situace,

Ø překážky,

Ø konflikty,

Ø stres.

Pro lepší pochopení působení těchto zdrojů je třeba si připomenout, že se zde prolínají vlivy současné i minulé, a to jak objektivní, tak i subjektivní, přičemž se také míra toho, co představuje zátěž, může, jak jsme již uvedli, u různých lidí i u týchž jednotlivců v průběhu času dosti lišit. 4.2.1 Nepřiměřené úkoly, problémové situace a překážky Za nepřiměřené úkoly můžeme považovat například takové, které jsou pro daného jedince příliš náročné, aniž by se takto musely jevit i jiným lidem. Jde obvykle o úkoly, které svou kvantitou nebo kvalitou překračují jehofyzické, a zejména psychické možnosti, narušují jeho biorytmy a prohlubují jeho únavu až do stavu fyzického či psychického vyčerpání. Nepřiměřené úkoly však nemusí být člověku jen zvenku nevhodně přidělovány. Může si je případně také volit sám, zejména pokud se špatně odhaduje, má vysokou míru ctižádosti nebo tendence k riziku. Byl-li však člověk vychováván nadměrným opečováváním, mohou se pro něj následně nepřiměřenými úkoly stávat již banální požadavky života.

Jako problémové situace pak obvykle vystupují takové, v nichž:

Ø vstoupilo do hry příliš mnoho nových podnětů, resp. činitelů;

Ø se známé (navyklé) přístupy neosvědčily a je třeba najít jiné.

Pak se obvykle musí člověk rozhodnout, jak bude v této nové neboneobvyklé situaci postupovat, a bývá mnohdy nucen volit i zcela netypickézpůsoby jejího řešení. Vážným handicapem se přitom může stát, má-li kdotendenci řešit většinu situací na základě analogie a vycházet přitom z minulé

zkušenosti, což se v nestandardních situacích prostě neosvědčuje.

Ve výhodě bývají lidé kreativní, tedy zvídaví, citliví k problémům,tolerantní vůči nejednoznačnosti, odmítající konformismus a rutinu,dostatečně sebevědomí, vysoce motivovaní a mající smysl pro humor (viz například

Franková, 1996 a 2008). Ti obvykle problémové situace chápou jakovýzvu nebo přílležitost nově se projevit, zatímco ti, kterým kreativní rozměr

osobnosti chybí, vykazují zřetelnou tendenci vidět problémy jako neřešitelné

a nacházet je dokonce i tam, kde vůbec nejsou.

Překážky člověku život staví do cesty v podobě zablokovánímožnosti realizovat určité aktivity či uspokojit určité potřeby. Může je zpravidla

zvládat:

Ø zvýšeným úsilím,

Ø volbou alternativního cíle,

Ø rezignací.

Jde-li o překážky dlouhodobé, tj. zablokování cest k dosažení stanovených cílů

má trvalejší ráz, jedná se o frustraci. Pojem frustrace vyjadřuje jednak samo toto

zablokování, ale také výsledný stav neuspokojení až strádání, který v souvislosti

s tím zakoušíme. Jde-li dokonce o zablokování možností uspokojit základníbiologické a sociální potřeby, bývá takový stav označován jako deprivace, tj. taková

míra strádání, která může do budoucna zásadním způsobem nepříznivě ovlivnit

nejen naši psychiku, ale i fyzický stav našeho organismu.

Při zvládání překážek je třeba si uvědomovat, že obvykle bývánejvhodnější jít na ně útokem. Někdy však je spíše na místě zvolit alternativní cíl nebo

dokonce rezignovat. To opět klade nároky na rozhodování každého jedince

a od každého to také vyžaduje schopnost rozpoznat, co je kdy lepší, a to jak

z hlediska aktuální situace, tak i dlouhodobé perspektivy. K tomu je ale

také třeba umět rozpoznat, v čem vlastně překážka spočívá.

Mnozí lidé mají tendenci hledat překážky hlavně mimo sebe. Často sevymlouvají na objektivní okolnosti i tam, kde příčinou jejich neúspěchu jsou jejichvlastní nedostatky. Znovu a znovu podávají přihlášku na určitou vysokou školu, nikdy

se však k přijímacím pohovorům dostatečně nepřipraví, případně nejsouschopni rozpoznat, že pro studium právě na této škole nemají dostatečnépředpoklaPSYCHICKÁ ZÁTĚŽ A JAK SE S NÍ VYROVNÁVAT


MANAGEMENT OSOBNÍHO ROZVOJE

104

dy. Po čase se začnou vymlouvat na nějaké ty objektivní okolnosti, i když chyba

je zřetelně na jejich straně. Následně rezignují, i když  by stačila volbaalternativního cíle (pokud pro studium původně zvolené školy nemají předpoklady, měli

by zkusit své studijní štěstí jinde) nebo správně „vést útok“ (tedy připravit se).

Pokud bychom překážky rozdělili na vnější a vnitřní, neměli bychomzaomenout, že největší překážkou pro člověka nebývá nepřející okolí, alevelmi často jde hlavně o typické překážky vnitřní, které představují vlastní

pohodlnost a lenost. Určitými vnitřními překážkami mohou ale také býtněkterá omezení jedince ve vztahu k požadavkům vnější reality (nejčastěji různé

fyzické, nervové a psychické handicapy).

4.2.2 Vnitřní a vnější konflikty

Významným zdrojem zátěže bývají také konflikty. Rovněž ony mohou být

vnitřní, intraindividuální, tj. rozpory, které má člověk sám v sobě,zpravidla v důsledku neujasněných motivů, postojů a hodnot. Nebývá pakobvykle schopen se rozhodnout a řešit jakoukoli situaci. Bojuje sám se sebou jak

v případech, kdy jsou ve hře jen přitažlivé alternativy, tak i v případech, kdy

některá z možností je přitažlivá, zatímco jiná sice nezbytná, ale málo lákavá.

Pochopitelně však i v případech, kdy je nucen se rozhodovat jen mezialternativami zcela nepřitažlivými.

Lidé s trvalými intraindividuálními konflikty bývají jen zřídka schopni normálně

jednat v reálných vnějších podmínkách, protože veškerou svou energii utrácejí

na řešení vnitřních rozporů. Donekonečna přebírají nejrůznější alternativy atráí se jak tím, co si zvolili, tak i tím, co si nevybrali.

Interindividuální konflikty představují naopak střety člověka s jinými

lidmi v důsledku rozdílných názorů a mínění, způsobů jednání a cílů, kterých

má být dosaženo. Vyplývají ze značné odlišnosti lidských jedinců i ze specifik

samotných sociálních situací. Lidé v nich obvykle:

Ø usilují za stejné situace o dosažení odlišných cílů,

Ø usilují za odlišné situace o dosažení stejných cílů.

Typickým případem, kdy za stejné situace lidé usilují o dosažení odlišných cílů,

může být třeba konflikt v  rodině z  důvodu neschopnosti jednotlivých členů

dohodnout se, kam se pojede na dovolenou, kam se vydají za sportem nebo

kulturou, koupí-li se to či ono. Naopak za typický příklad usilování o stejné cíle

za odlišné situace lze považovat soupeření dvou nebo více mužů o jednu ženu

nebo dvou uchazečů o určitou pracovní funkci či pozici, přičemž za regulérních

podmínek může v obou těchto případech uspět pouze jeden z nich.

Snadněji se zpravidla řeší konflikty věcné, v nichž je rozpor vázán naobjektivní parametry situace. Mnohem obtížněji pak konflikty osobní, v nichž

jde o to, vyhrát nad druhou stranou za každou cenu. Tedy i za cenu hádek,

urážek, osočování a dalších hrubých komunikačních výpadů nebo i za pomoci

fyzického násilí. Nejčastěji se však vyskytují konflikty smíšené, v nichž se

do původně věcných záležitosti začnou promítat osobní problémy.

Nejvhodnější řešení konfliktů představuje přijatelný kompromis.Nebývá však právě jednoduché k jeho žádoucí verzi dospět, protože zejména

v osobních sporech si jedna či druhá, případně i obě strany, nárokují svou

pravdu a považují ji za jedinou. Dominantnější strana takto dokoncemnohdy postupuje trvale, takže konflikt se stává prakticky neřešitelným. To platí

i v případě, kdy si účastníci konfliktu od počátku vzájemných kontaktů prostě

„nepadli do oka“ pro svou přílišnou odlišnost (nebo někdy spíše podobnost).

V podobných situacích leckdy odborníci doporučují nehledat kompromis

obvyklou cestou „dnes ty, příště já“, ale vzít do hry neutrální třetíalternativu ‒ zvolit něco, co, byť v menší míře, vyhovuje oběma stranám, aniž

by se musela věnovat zvýšená pozornost tomu, kdo je právě na řadě se svými

návrhy či náměty.

Mnohé z interindividuálních konfliktů mají přitom podobu rozporů

spíše latentních, k jejichž vyhrocení sice nedojde, podmiňují všaknepříznivé sociální klima, které může i dlouhodobě otravovat vztahy ve skupině či

mezi dvěma osobami. Jindy může jít o konflikty manifestní, ve kterých se

rozpory snadno vyjevují navenek. Více se v nich komunikuje, velmi často

však bývá tato komunikace ovlivněna emocemi. Pak přestává býtracionální a sklouzává do hrubostí a urážek, pokud dochází k přímé ventilaci, nebo

do nejrůznějších pomluv a podrazů, pokud není jedna ze zúčastněných stran

schopna druhé čelit a uchyluje se raději k úhybným manévrům.

Záleží pochopitelně také na tom, kolik osob je v konfliktu účastno,neboť konflikty, v nichž se účastní velké množství lidí, bývají řešitelné mnohem

obtížněji i z důvodů komplikovanější skupinové dynamiky. Může tak jítnaříklad o vznik nejrůznějších podskupin – koalic či soupeřících klik. Kříží se

formální a neformální komunikace. A situaci dále komplikuje i systém pozic

a rolí a jím podmíněné horizontální a vertikální vztahy a interakce. Konflikty

PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ A JAK SE S NÍ VYROVNÁVAT




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist