načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mámo, už to zvládnu samo! – Markéta Skládalová

Mámo, už to zvládnu samo!

Elektronická kniha: Mámo, už to zvládnu samo!
Autor: Markéta Skládalová

Je to báječný pocit, když vidíte, že vaše dítě je schopné zvládat životní situace, navazovat vztahy, překonávat překážky, zažívat úspěch, rozvíjet svůj talent, samostatně se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 151
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1281-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je to báječný pocit, když vidíte, že vaše dítě je schopné zvládat životní situace, navazovat vztahy, překonávat překážky, zažívat úspěch, rozvíjet svůj talent, samostatně se rozhodovat, nebýt závislé na čemkoli a na komkoli, užívat si svůj život, žít šťastně a spokojeně. Samostatnost je vstupenkou do velkého světa. Autorka nám ukazuje, jak správnou výchovou vybavit naše děti vším, čím můžeme, aby v životě obstály bez nás. Kdo je připraven, není zaskočen! Dát jim možnost dělat to, co už ve svém věku zvládnou, i když si myslíme, že výsledek možná nebude úplně dokonalý. Nevadí, že se dopustí chyb. I chyby jsou dalším krůčkem k osamostatnění. Příručka pro rodiče představuje pomocí vyzkoušených tipů, rad a skutečných příběhů vhodné způsoby, jak vést děti již v útlém věku k samostatnosti, zodpovědnosti a zdravému sebevědomí. Zaměřeno především na výchovu batolat a předškoláků.

Popis nakladatele

Samostatné, sebevědomé, spokojené. Je to báječný pocit, když vidíte, že vaše dítě je schopné zvládat životní situace, navazovat vztahy, překonávat překážky, zažívat úspěch, rozvíjet svůj talent, samostatně se rozhodovat, nebýt závislé na čemkoli a na komkoli, užívat si svůj život, žít šťastně a spokojeně. Samostatnost je vstupenkou do velkého světa. Autorka nám ukazuje, jak správnou výchovou vybavit naše děti vším, čím můžeme, aby v životě obstály bez nás. Kdo je připraven, není zaskočen! Dát jim možnost dělat to, co už ve svém věku zvládnou, i když si myslíme, že výsledek možná nebude úplně dokonalý. Nevadí, že se dopustí chyb. I chyby jsou dalším krůčkem k osamostatnění.

Markéta Skládalová pracuje přes deset let jako programová koordinátorka a lektorka kurzů pro rodiče a děti v Mateřském centru Cipísek v Prostějově (www.mcprostejov.cz). S dětmi začala pracovat už na gymnáziu jako cvičitelka předškolních dětí, tedy dětem do šesti let se věnuje již přes třicet let. V současné době mimo jiné vede kurzy, semináře a besedy podporující pozitivní a aktivní rodičovství, adaptační programy pro děti před vstupem do školky, programy pro rodiče s dětmi od miminek po předškoláky nebo dramaticko-výtvarný kroužek pro děti.
Tato kniha vznikla na základě poznatků z práce s rodiči a dětmi a také díky osobním zkušenostem autorky s výchovou dvou dospívajících dětí. Kniha je svým tématem volným pokračováním autorčiny prvotiny Jak na to? O rodičovství,
dětech a výchově - http://www.albatrosmedia.cz/jak-na-to-o-rodicovstvi-detech-a-vychove.html.

(jak vychovávat samostatné, spokojené a úspěšné dítě)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Markéta Skládalová - další tituly autora:
Jak na to? O rodičovství, dětech a výchově -- Život s dětmi s respektem a láskou Jak na to? O rodičovství, dětech a výchově
 (e-book)
Jak na to? O rodičovství, dětech a výchově Jak na to? O rodičovství, dětech a výchově
Mámo, už to zvládnu samo! -- Jak vychovávat samostatné, spokojené a úspěšné dítě Mámo, už to zvládnu samo!
Sourozenci - o spravedlivé výchově Sourozenci
 (e-book)
Sourozenci - o spravedlivé výchově Sourozenci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mámo,

už to zvládnu

samo

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Markéta Skládalová

Mámo, už to zvládnu samo – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mámo,

už to zvládnu

samo

Jak vychovávat samostatné,

spokojené a úspěšné dítě

Markéta Skládalová

Cpress

Brno

2016


Děkuji všem dětem, rodičům, učitelkám, všem malým i velkým

za jejich příběhy, zážitky a postřehy.

Všechny příhody jsou pravdivé.

Všechna jména jsou změněna.


Milí rodiče,

vychovávat samostatné a spokojené dítě není vůbec jednoduché ani v dnešní době.

Máme moc práce, jsme zahlceni informacemi, čas běží příliš rychle a nedostává se

nám... A  najednou se zastavíme a  zjistíme, že naše dítě vyrostlo a  mnoho život

ních situací potřebuje zvládnout samo. Náš výchovný vliv se bude stále zmenšovat.

Přesto naše děti zůstanou našimi dětmi po celý život a vztahy, které s nimi vybu

dujeme, přetrvají. S nástupem dítěte do jakéhokoliv dětského zařízení, ať už je to

klasická mateřská škola, mikroškolka, dětská skupina či jesle, přichází doba vel

kých změn nejen pro dítě, ale pro celou rodinu. Po školce přichází škola, pak velký

vliv vrstevníků, spousta nových vychovatelů a jiných životních vzorů než jsme my

rodiče. Tvořme tedy hned od  počátku, ať nás ten velký svět nerozdělí, a  vybavme

děti vším, čím můžeme, aby obstály ve velkém světě samostatně bez nás. Jak se říká,

kdo je připraven, není překvapen.

M. S.


OBSAH 1. Samostatnost – vstupenka do světa 7 2. Příklady táhnou 10 3. Sebevědomí – základ samostatnosti 12 4. Na to jsi ještě malý! 18 5. Odkdy děti učit samostatnosti? Odjakživa aneb domácí práce jsou zábava 24 6. Od miminka k „Já sám“ 31 7. Nervová soustava dozrává, zatím netrhat! 36 8. Nechat děti rozhodovat? Anarchie, nebo odpovědnost? 40 9. První roky života, to je fofr! Chvála pohybu 48 10. Kdo je kdo aneb nevylepujte nálepky! 51 11. Jak motivovat děti? Tresty a odměny k motivaci nepatří? 54 12. Děti, které umí poslouchat, to budou mít jednodušší? 63 13. Ring volný! Ve vztazích není vítěz, jsou vždy poražení 69 14. Malé děti žijí teď a tady 73 15. Já se znám! Vím, jak mi je, a co potřebuji! 76 16. Kluci jsou kluci a holky jsou holky 79 17. Já vím, co je pro tebe nejlepší! 82 18. Ty vůbec nerozumíš srandě! 84 19. Neviditelní kamarádi, fantazie a skutečné lhaní 87 20. Dotyky aneb nejen sexuální výchova 92 21. To není debil, to je dinosaurus! 97 22. Mluvením k samostatnosti 100 23. Co je to za čmáranici? Jak to držíš tužku? 103 24. Počítače, tablety a jiná monstra 106 25. Etapa se uzavírá, ukončete domácí jízdu. Nastupujeme do školky 109 26. Odloučení, loučení a zase ty emoce 114 27. Boty, šaty, čepice, ty nás trápí nejvíce 118 28. Umýt zuby a kolem nosu 122 29. Sama by se nenajedla! Beze mě by umřela hlady 126 30. Naše dítě sedí v koutě a to vaše kouše! 130 31. Otoč se a spi 135 32. Kdo bude první u dveří? Soutěže a žalování 137 33. Budeme všichni kamarádi 139 34. Hurá do světa 141 35. Co zvládnout před nástupem do školky? 143 36. Co moje dítě umí? V čem je moje dítě dobré? 146

Z d roje 14 8

O autorce 149

Rejstřík 150

Samostatnost

– vstupenka do světa

Musím ještě Honzíkovi ohřát oběd a už vycházím, pokládá Pavla telefon a  druhou rukou servíruje jídlo na  talíř. „Honzo, oběd máš na  stole, jdu do práce!“ křikne do pokoje. Že by se Honza už uměl najíst sám? No, proč ne, když je mu už osmadvacet.

„Dnešní děti jsou nesamostatné až hrůza! To před  lety děti musely zvládnout všechno samy. Dnes se nechají opečovávat rodiči až do třiceti.“

„No jo, mama hotel funguje! Co by se namáhal, když maminka vypere, uvaří, zajistí. Jak ty dnešní děcka mohou dospět.“ M–MO, Uª TO ZVL–DNU SAMO Při poslouchání takovýchto postřehů ze života jsme si uvědomila, že na nich asi něco pravdy bude, i  když nemám ráda házení do  jednoho pytle ani nekonečné žehrání na  dnešní generaci a  povzdechy, to za  našich mladých let... Jako by se prodlužovala puberta. Děti dospívají dříve než v  minulosti, nebo to aspoň tak vypadá, ale zůstávají doma v péči rodičů mnohem déle. Samozřejmě se to netýká všech, a jestli je to špatně, nebo ne, můžeme těžko jednoznačně posoudit. V každém případě ale osamostatnit se, nebýt závislý na svých rodičích, to se snad shodneme, je správné. O samostatnosti dětí ale nemůžeme začít uvažovat až v pubertě a  v  době dospívání. Osamostatňovat se děti začnou záhy. Jakmile začnou poznávat a prozkoumávat svět. Tedy od narození...

My budeme papat, my jsme se pokakali, my už chodíme. Znáte to? Když máme malé miminko, jsme to my. Miminko už je sice mimo tělo maminky, ale pořád cítíme, že jsme to my! Jako by matka s  dítětem byla v  jakési neviditelné bublině, která je spojuje. Pupeční šňůra je sice přestřižena, ale dítě je stále součástí matky. Jak dlouho? Většinou do okamžiku, kdy vám někdo „vymění“ dítě a z roztomilého miminka se slaďoučkými tvářičkami se stane malý ďáblík. Začíná prozkoumávat svět, velmi zajímavé jsou šňůry od počítače nebo hlína v květináči, taky je velká legrace, když zapatlané ruce udělají stopu na bílé zdi, nebo když se hrneček s  čajem převrhne a  vylije... Ano, většinou když dítě začíná samo prozkoumávat svět, rodí se období vzdoru, dítě si začíná uvědomovat, že může dělat věci SAMO! A už to nejsme my, ale my – rodiče a ono – dítě.

Dítě se začíná přirozeně osamostatňovat a  jít si svou cestou. My můžeme být s ním na jeho cestě průvodci. Anebo taky kontroloři, zakazovači, překážkáři, brzdiči, podkopávači, věznitelé, ... A pak může nastat čas, kdy budeme toužit po tom, aby naše dítě bylo samostatné, sebevědomé, úspěšné a  spokojené. Jenže ono to možná nebude umět. Nebo bude ta jeho cesta ke spokojenosti a úspěšnému životu příliš krkolomná. Můžeme s tím něco dělat ještě dřív, než bude pozdě? No jistě!

Samostatné, sebevědomé, spokojené. Kdo by takové děti nechtěl? Je to báječný pocit, když vidíte, že vaše dítě je schopné zvládat životní situace, navazovat vztahy, překonávat překážky, zažívat úspěch, rozvíjet svoje talenty, umět se samostatně rozhodovat a nebýt závislý na čemkoliv a na komkoliv, užívat si svůj život, žít šťastně a  spokojeně. Pravděpodobně takové děti chceme vychovat všichni. Nebo ne? Že by byl nějaký rodič, který by chtěl, aby jeho dítě bylo nespokojené a celý život by se chtěl o něj starat, protože samostatně žít dítě nemůže nebo neumí? Když nemluvíme o lidech s hendikepem, kteří si svoji roli nevybrali a pomoc skutečně potřebují, tak asi ne.

Přemýšleli jste někdy o tom, kdy se cítíte spokojení? V jakých situacích a okamžicích jste šťastní? Nechci mluvit za  ostatní, každý z  nás to cítí trochu jinak,

91. Samostatnost – vstupenka do světa

ale většinou jsou to chvíle, kdy se cítíme milovaní, přijímaní, užiteční a schopní,

ale taky svobodní, žijeme podle svých představ a... (Doplňte si sami.) Jak toho

dosáhnout? Určitě tomu přispěje zmíněná samostatnost, které je věnována celá

knížka.

Dítě se začíná osamostatňovat od raného dětství, ne až v pubertě.

3S: Samostatnost – Sebevědomí – Spokojenost

jsou základem úspěšného života.

Závislost na komkoliv a čemkoliv brání samostatnému životu každého člověka.

2.

Příklady táhnou

„Děti není potřeba vychovávat, stačí spokojeně a slušně žít. Dítě se přidá.“2. Příklady táhnou Proč ne? Dětem totiž předáváme především to, čím jsme. Můžeme znát tisíce výchovných pouček, můžeme mít zažité výchovné styly svých původních rodin, můžeme chtít z dětí vychovat to či ono. Ale předáme jim hlavně náš život a naše hodnoty. Když končila rodičovská beseda, přišla za  mnou se smíchem jedna z účastnic: „A zase to bylo o nás, a ne o dětech. Vždyť to mělo být o dětech...“

Zkuste chvíli poslouchat své děti při  hře. Když si například posadí panenky a zvířátka a rozehrají s nimi nějakou hru. Slyšíte se? Ty tóny! Ta slova! Ta gesta! „To snad nemyslíš vážně? Co to děláš! To nesmíš.“ (A šup, přijde pohlavek pro plyšového psa.) „Co je to tady za bordel?“ Slova a věty odposlouchané od dětí a ty je odposlouchaly od dospělých. Někdy je vyslechnout dětskou hru zábavné, někdy skoro deprimující. Jak nás mají naskenované!

Děti se samozřejmě rodí s  určitým temperamentem a  podle psychologických výzkumů i  s  určitými osobnostními vlastnostmi. Máme tedy určitou výbavu už při narození. Jenže to je jen jedna část naší osobnosti. Ta neméně podstatná, nebo i  podstatnější, se vytváří během dětství a  dospívání. A  my, rodiče, jsme u toho. Měli bychom být u toho.

Máme na formování našich dětí velký vliv. Zvláště na ty nejmenší, pro ně je rodič ta nejvyšší autorita a co dělá máma a táta, je správné, co říkají máma s tátou, tomu věří. Proto je v  tom nejranějším dětství tak důležité položit základní kameny vztahů s dětmi tak, aby se nezřítily.

Malé dítě se rodí s  touhou poznávat svět kolem sebe a  učí se. Do  šesti let se děti naučí víc než za celý život. První roky života jsou pěkný fičák! Avšak pouze v milujícím a bezpečném prostředí se malý človíček může plně oddávat zkoumání, poznávání, učení o světě, o vztazích, o tom, jak co funguje. Než dostane křídla a vyletí z máminy náruče, měli bychom ho vybavit vším, aby obstálo. Abychom i my byli klidní. Abychom se o něj nebáli (což stejně budeme, ale třeba méně).

Samostatnost je vstupenkou do velkého světa. Vstupenkou s dobrým rozhledem. A  tuto vstupenku můžeme svým dětem dát. Svým životním vzorem, tím, jak žijeme svůj život, jak jednáme, tím, jaké máme vztahy nejen se svými dětmi, tím, jak svoje děti podporujeme a umožňujeme jim najít na světě bezpečí a spokojenost. Jak praví starý český film: Příklady táhnou! Tak pojďme do toho.

Děti vychováváme především svým životem, postojem, hodnotami, příkladem.

Jsme vzorem pro svoje děti.


3.

Sebevědomí

– základ samostatnosti

„Dnešní děti mají sebevědomí až moc. Drzé jsou a sebevědomí by mohli

rozdávat. Dovolují si, agresivní jsou. To je ta výchova k sebevědomí.“


133. Sebevědomí – základ samostatnosti

Omyl. Zdravě sebevědomé dítě si nedovoluje, není agresivní na své okolí a nebývá drzé. Čeština je úžasný jazyk, když se zastavíte a zamyslíte nad významem slov. Sebevědomí je vědomí sebe sama. A  člověk, který si vědomě uvědomuje, že je, že něco cítí, nějak jedná, si také uvědomuje, že existují i  ostatní lidé, kteří něco cítí a nějak jednají. A zdravě sebevědomý člověk si je vědom kromě svých emocí, myšlenek a chování také následků. Z čehož vyplývá, že je samostatný a zodpovědný. A to už jsme od drzého sebevědomí, nebo spíš nabubřelého ega, dost daleko. Vychovávat zdravě sebevědomé dítě je vychovávat dítě zodpovědné, které má také svědomí (s-vědomí), což je další nezbytná výbava ke spokojenému a zodpovědnému životu. Ale dost hraní se slovíčky.

„Přece budu vychovávat syna, aby se měl dobře. To jsou pořád nějaké

ohledy. Ať se každý stará o sebe. Dnes toho člověk musí zvládnout spous

tu, aby měl výsledky a byl úspěšný a spokojený.“ Jenže vnitřní pocit spokojenosti a  úspěšnosti není závislý jen na  viditelných výsledcích. Každý člověk se může cítit spokojeně za  jiných okolností, v  rozličných situacích, v různých vztazích, za jiných podmínek apod. Není recept na to, jak se stát úspěšným a spokojeným, i když se řada knih nebo kurzů snaží tento recept nabízet. Cítit se úspěšná a spokojená mohu totiž úplně jindy než třeba můj partner, děti, rodiče či sousedka. A ten vnitřní pocit je to, co způsobuje v našich životech rovnováhu, nebo chaos. Spokojenost a úspěch je individuální vnitřní pocit. Je spousta lidí, kteří jsou v očích společnosti „úspěšní“, ale oni sami svůj život za úspěšný a spokojený nepovažují, a naopak. Snad se shodneme na tom, že člověk je opravdu spokojený, když si plní svoje potřeby, sny a cíle. A jak pomoci těm nejmenším, aby se cítili spokojení, úspěšní, abychom podpořili jejich samostatnost a pomohli jim utvářet zdravé sebevědomí?

Jen dítě, které si věří a je sebevědomé, se může pouštět do neznámých úkolů a situací, ověřovat si tak svoje schopnosti a možnosti a učit se něčemu novému.

Už u  miminek se projevuje osamostatňování. Jsou samozřejmě plně závislé na  péči nejbližších, ale už se začínají otáčet, uchopí hračku, popolezou, kolem roku se postaví a hurá do světa. Mámo, chyť si mě!

Z  malinkého ležícího broučka je najednou malinký člověk. Jakmile začnou děti lézt a chodit, začnou se nám také vzdalovat a více a více se osamostatňovat. Kolem roku je dítě schopné samo pít z hrnečku a jíst lžičkou, i když jídlo je víceméně spíš v  okolí než v  puse, bohužel ale někdy praxe ukazuje, že i  tříleté děti rodiče krmí. Znám případ holčičky, která půl roku ve školce odmítala jíst. Vždy, když byl čas jídla, sedla si ke stolku a založila ruce za záda. A čekala. Čekala, že ji M–MO, Uª TO ZVL–DNU SAMO někdo nakrmí. Měla čtyři roky. Představte si, že by to udělalo všech 28 dětí! To by mohli ve školce začít s krmením a obědem už ráno.

Potřeby těch nejmenších jsou stejné jako každého člověka:

Být součástí vztahů, zapojit se, být milován bez jakýchkoliv podmínek, mít

možnost dělat chyby a poučit se z nich, mít možnost vyjadřovat svoje emoce

a porozumět jim, být považován za schopného a důležitého, mít možnost

rozvíjet svůj talent, mít možnost volby, být součástí společnosti, být užitečný,

být svobodný a zodpovědný sám za sebe.

Tím, že dětem umožníme plnit jejich potřeby a porozumět jim, budujeme jejich

sebevědomí a samostatnost.

Dopřát dítěti samostatnost není pro někoho úplně jednoduché. Zvláště maminky se snaží často dělat věci za  své děti a  důvody mohou být různé: ušetřit čas, protože obléknout batole je zajisté rychlejší, než když se dítě obléká samo, udržet doma pořádek, protože po jídle dítěte bude stoprocentně následovat větší úklid, než když se dítě krmí samo, nebo je důvodem náš strach o dítě (že se pořeže, spadne) nebo rodič potřebuje mít vše pod kontrolou („Já to vím lépe než dítě.“), nevěří ve  schopnosti svých dětí („Je na  to ještě malý.“), chce, aby dítě zůstalo na  něm závislé („Beze mě nevydrží ani půl hodiny.“). Důvodů bychom našli celou škálu.

Umění nezapojovat se, nepečovat, neutěšovat, neposluhovat, neřešit za dítě, neurovnávat apod. se mnozí musí naučit. Musíme o  děti pečovat, musíme je mít pod  kontrolou, musíme je vychovávat. Musíme? Děti potřebují velkou péči. Hlavně v prvních letech života. Potřebují blízkost pečujících osob, potřebují pečovat o fyzické, emocionální i duchovní tělo. Jenže rozlišujme to, co potřebuje naše dítě a co potřebujeme my.

„Potřebuji mít všechno pod  kontrolou. Vím, že bych měla nechat děti

samostatně si chystat školní batohy, jenže mi to nedá. Až jdou spát, tak

z  nich všechno vysypu a  překontroluji, jestli si připravily vše, co budou

potřebovat. Jestli ne, tak ráno nenápadně upozorním: ‚Máte všechno, co

potřebujete do školy? Třeba klíče.‘“ 3. Sebevědomí – základ samostatnosti Jak praví staré moudro, když chcete nasytit hladové, nechytejte jim ryby, aby se najedli, ale naučte je chytat ryby, aby mohli jíst celý život. Toto motto bychom v rodičovství měli mít stále na mysli. Být dětem oporou, průvodcem, trpělivým pozorovatelem, i když se zrovna nedaří. Není to o tom, nestarat se o děti, nechat je růst bez našeho zájmu, to vůbec ne. Jen popřemýšlet, jestli nechceme mít v životě našich dětí větší vliv, než ony potřebují, a nebráníme jim v jejich samostatnosti. Měli bychom mít stále na mysli, že závislost je překážka v životě, že přijde okamžik, kdy rodiče i dítě ocení svoji nezávislost a samostatnost. Kdy ta chvíle přijde? Někdy velmi brzy. Většinou je spojena s nějakou výraznou změnou v životě rodiny a také s novými povinnostmi – narození druhého dítěte, nástup do školky nebo návrat maminky do zaměstnání.

Synonyma pro  slovo samostatný jsou ve  slovníku svobodný a nezávislý,

spoléhající se na vlastní schopnosti. K samostatnosti nepatří jen umět se sám najíst, utřít si nos, zvládnout hygienu či obout si boty. K životní samostatnosti patří také umět se rozhodovat, rozeznávat, co je dobré a co špatné, být tolerantní k ostatním, vědět, že kde začíná svoboda druhých, končí ta moje, umět žít ve společnosti, a přitom si umět obhájit svoje postoje. Je to příliš vzdálená budoucnost při  povídání o  těch nejmenších dětech? Ale vůbec ne. Životní postoje se děti učí od  malička. K  samostatnosti potřebuje dítě zdravé sebevědomí, schopnost rozhodovat se, svoji zodpovědnost. A to ho můžeme učit už od nejútlejšího dětství. Jen samostatné a sebevědomé dítě se může stát spokojeným, nezávislým a úspěšným dítětem a dospělým.

Dítě si ověřuje spolehlivost vztahů už jako miminko. Když zapláče, ví, že máma přijde. Získává tak důvěru v  okolní svět, pocit důvěry a  bezpečí, jež jsou nejdůležitější pro spokojený život. Bezpečné zázemí a to, že se dítě může na rodiče spolehnout, pomáhá utvářet jistotu ve  vztahu rodič–dítě a  rovněž sebevědomí dítěte. Dítě, které vyrůstá ve velké nejistotě, si tuto nejistotu většinou ponese i do dalšího života. Proto bych chtěla podpořit maminky i tatínky, kteří navazují se svými dětmi pevné pouto už od  narození. Tím, že děti chováme, hladíme, vyhovíme jejich volání o naši přítomnost, nejen když pláčou, že mají hlad nebo mokrou plínku, nevychováváme rozmazlené dítě, které s námi cvičí, jak se někteří stále domnívají. Vytváří se silné pouto a rodiče s dítětem se dostávají do stejného rytmu. Pevné pouto s miminkem funguje jako základní stavební kámen pro další vztahy v životě a do těchto vztahů patří především vztah sám k sobě, sebepřijetí a sebevědomí. Nebojte se proto „oťuťávat“ svoje miminko. Nebojte se, že silnou vazbou se nestane samostatným dítětem a že bude „rozmazlené“. Vztahy M–MO, Uª TO ZVL–DNU SAMO jsou pro  život člověka to nejcennější. Člověk je společenský tvor. Dlouhodobě nemůže žít spokojeně sám, i když žijeme v single době. Náš mozek je naprogramovaný na mezilidské vztahy. Na opravdové mezilidské vztahy, skutečné vztahy. Lidé od  narození až do  konce života touží po  tom být milováni, respektováni, uznáváni takoví, jací jsou. A  tím, že navážeme vztah se svým dítětem, vzájemně se i  poznáváme. Je potřeba se vzájemně znát. Vychovávat dobře dítě, které neznáme, je totiž téměř nemožné.

„Když jsem já byla mimino, tak mě taky naši nechávali vyřvat. Vy s tím teď

naděláte. Určitě mi nic takového neublížilo a s našima mám dobrý vztah.

Proč by moje dcera neměla usínat sama, ať si trošku pláče a je klid. A cho

vat ji taky nemůžu přece pořád. Moc by si zvykla.“ O  pevném poutu k  rodičům, tzv. attachmentu, už bylo také napsáno mnoho a kontaktní rodičovství se více a více dostává do povědomí veřejnosti. Maminek, které jej praktikují, je mnohem víc než dříve. Jenom se rozhlédněte při procházce městem, kolik potkáte maminek s  dětmi v  šátku či vaku. A  nejen maminek, i tatínci jsou k vidění. Což bylo před lety nemyslitelné.

Přestože někteří rodiče nechtějí dítě nosit v  šátku, nechtějí, aby s  nimi spalo v  jedné posteli, nepraktikují bezplenkovou metodu, která vyžaduje souznění a  stálou přítomnost matky, je dobré si uvědomit, že dítě bude vnímat svět jako bezpečné místo a věřit jim, jen když s nimi bude mít pevné pouto od narození.

A  že každé dítě potřebuje péči, tulení, mazlení, potřebuje, aby někdo zareagoval na  jeho pláč, poněvadž ten je jeho komunikačním prostředkem... Dítě se bude cítit bezpečněji a sebevědoměji, když bude cítit bezpečí u mámy, když bude objevovat svět s rodiči za zády.

Tak jak je to s  tím vyřváním a  tím, že si děti zvyknou na  stálou pozornost a na to, že rodiče kolem nich budou skákat? Jestliže se bavíme o miminku, žádné rozmazlení nehrozí! A že miminko pláče, i když je nakrmené, suché, zabezpečené? No proč ne? Jak jinak může miminko říct: „Mě je, mámo, smutno!“ A na to snad má právo... Většinou nás nezarazí, že děti, které vyrůstaly bez rodičů, třeba v kolektivní péči nebo v rodině, kde byly hádky na denním pořádku, nebo v rodině, kde probíhalo fyzické či psychické týrání apod., mohou mít problémy ve vztazích s vrstevníky, v partnerských i pracovních vztazích. Jenže! Podle psycholožky Jany Kovařicové poruchou citového pouta trpí polovina lidí, takže i ti dospělí, kteří vyrůstali v běžných rodinách.

Každý z nás si prožil v dětství nějaké to menší či větší trauma, které nemusí zanechat žádné následky. Těžko se může maminka dvojčat, která má ještě jedno 3. Sebevědomí – základ samostatnosti starší dítě, věnovat všem dětem stejně. Stejně tak maminka, která na  tom není zdravotně dobře, nebo nemůže kojit nebo je s  dítětem sama nebo se potřebuje starat například ještě o svoje rodiče a je vyčerpaná. Nepropadejme panice, když není vše ideální! Malé praskliny lze určitě zacelit. Jen je asi dobré si uvědomit, že pokud dítě nemá vazby se svými rodiči od malička, žádné pouto se nepodařilo navázat, bude to o to složitější v budoucnu. Velké praskliny ve vztazích se mohou časem projevit nízkým sebevědomím, povrchními nebo problematickými vztahy, velmi malou empatií neboli vciťováním se do ostatních lidí. Nebo i ničivým chováním, úzkostí či problémem s  autoritami... Vše vychází z  vrozené potřeby spolupatřičnosti a sounáležitosti (kterou za vrozenou považuje i adlerovská individuální psychologie).

Podle posledních výzkumů dětského mozku se mozek dítěte, které má výraz

nou poruchu pouta v  prvním roce života, vyvíjí jinak, než mozek dítěte, které prožívá první rok v  bezpečném prostředí navázané na  jedinou pečující osobu. Jestliže má dítě pevné pouto, které rodič vytvoří během prvního roku, dítě považuje svět za  bezpečný, sebe považuje za  dobré a  během druhého a  třetího roku může dostat od  rodičů hranice, limity, pravidla a  pak šup do  světa, do  školky, do školy a dál. A může se stát samostatným.

Dítě se může učit novým věcem a osamostatňovat se, jestliže má uspokojeny

základní potřeby.

Základní potřebou každého dítěte kromě uspokojení fyzických potřeb (jídlo,

spánek), je být součástí vztahů, žít v bezpečném prostředí, mít možnost dělat

chyby, být přijímané a milované bez podmínek.

Dítě potřebuje pevné pouto v rodině jako základní stavební kámen všech vztahů.

Samostatnost jde ruku v ruce se zdravým sebevědomím.

Nepropadejme panice, když není vše ideální! Malé praskliny lze zacelit.


4.

Na to jsi ještě malý!

„Když jsem měla asi šest let, chtěla jsem věšet vyprané prádlo na šňůry.

Měla jsem radost, když se mi to podařilo. Bohužel mojí babičce se jevilo

prádlo pomačkané, špatně vyvěšené, a tak ho po mě několikrát převěsi

la. Pomyslela jsem si, že když věšet prádlo neumím, jsem nemožná, tak

ať si to dělá sama. Přestala jsem s touto činností. Když mi bylo dvanáct,

rodiče mě žádali o pověšení prádla a já směle odpověděla: ‚Já to dělám

špatně, neumím to, takže věšet nejdu.‘ Byla jsem drzá? Ne! Jenom jsem

řekla to, čemu mě naučila babička. Dnes mě taky děsí, když vidím,

jak prádlo věší moje děti. Zaskřípu zuby, stisknu ruce, které mají chuť


194. Na to jsi ještě malý!

prádlo převěsit, rozdýchám, že budu muset prádlo žehlit a dětem ozná

mím: ‚Děkuji za  spolupráci.‘ Někdy velmi nenápadně jdu věšet s  nimi

a  prohodím: ‚Když se prádlo protřepe a  pověsí rovnoměrně, rychleji

uschne a  nemusí se tolik žehlit. Naházené prádlo na  šňůru schne déle

a je moc pomačkané.‘ Někdy se děti dovtípí... Snad je moje poznámky

tolik neodradí.“ Hygiena, oblékání, jídlo, uklízení – to jsou základní oblasti, do kterých můžeme zapojit děti úplně od malička, a kde se postupně mohou učit samostatnosti.

Určitě už dvouleté děti můžeme zapojit do  domácích činností, vždyť je to i  zábava, nejen práce. Víte, jaká je nejoblíbenější čarodějnická disciplína, když pořádáme čarodějnickou hodinu? No přeci zametání smetí. A  viděli jste někdy, jak se děti ve školce předhánějí, kdo bude umývat a utírat stůl?

Že jsou děti malé na stříhání nůžkami, krájení nožem či škrábání škrabkou? Když mají o  (pro nás dospěláky) nebezpečnou činnost zájem, pomozme jim přizpůsobit ji jejich možnostem. Dejte jim do  rukou nůžky s  kulatou špičkou. (Jenom ne, prosím, dětské plastové nůžky –  s  těmi neumí stříhat ani dospělí. Ve  jménu bezpečnosti tak můžete děti od  stříhání na  dlouhou dobu odradit!) Když nezvládne dítě oškrábat brambory, můžete mu nabídnout, ať je umyje, vloží do hrnce, rozkrájí. Krájet může i dvouleté dítě, jen vyberte něco měkčího a správný nožík. Hlavně dítě předem neodraďte.

A  příliš nepomáhejte. Když někomu pomáháme, předpokládá se, že něco neumí, nezná, nevěříme mu, není to v jeho silách, potřebuje pomoc. Dávejme dětem takové projekty a  činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily, nebo aby při  nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na  něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.

Představte si, že jedete s  partnerem autem, vy řídíte. Nebo spíš chcete řídit. Máte nový řidičák a jedete na první nákup. Ze sedadla spolujezdce se ozve: „A teď si podřaď. Proč jsi ho nepředjela? Ježíšmarjá, neslyšíš, jak to auto trpí? Pozor, je č e r ve n á .“ Druhý den se jízda odehrává stejným způsobem a  další den znovu... Jaký bude výsledek? Velmi pravděpodobně řídit přestanete, zastavíte u  krajnice a vystoupíte, pohádáte se s partnerem nebo způsobíte havárii („No podívej, jako bych to neříkal! Jedeš nemožně.“) Nebo se z vás stane vystresovaný řidič. Nebo si auto vezmete vždy jen tajně, aby partner nevěděl. Je jen malá pravděpodobnost, že se z vás stane za těchto okolností dobrá řidička nebo řidič. To jen v případě, že jste absolutně imunní vůči okolí a máte zpracovanou druhou dohodu starých Toltéků Neber si nic osobně. M–MO, Uª TO ZVL–DNU SAMO

Když se přesuneme opět do  světa dětí, nemusíme příklady hledat dlouho: „Ukaž, udělám to radši sama.“ „Nemůžeš přidat, vždycky se tak s tím oblékáním loudáš.“ Když se snažíme dětem až příliš pomáhat, jaký je náš cíl? Naučit dítě určitou činnost? To asi ne. Každé dítě se chce cítit schopné a užitečné.

„Naše babička je asi hyperaktivní! Pořád kolem nás poskakuje, když při

jedeme na  návštěvu, a  pořád nám nosí nějaké jídlo a  pití a  nabízí. Je to

otrava. My přece víme, kdy máme hlad a žízeň.“ Babička chce být užitečná, nabízí, pečuje, ... a vnímá, že děti jsou strašně nevděčné. Vždyť se tak stará! A děti cítí, že je babička považuje za neschopné, neschopné ani rozeznat, že mají hlad. A nedorozumění je na světě. Možná by bylo lepší nabídnout dětem: „Na stole je jídlo a pití, když budete chtít, vezměte si.“ A tím to končí. Žádné další pobídky a upozornění. Najednou zbude i čas si povídat a hrát bez oboustranného napětí a v pohodě.

„Nejkrásnější vzpomínka na  dětství?“ zamyslel se Honza na  jedné rodi

čovské besedě. „Když jsme s mámou dělali palačinky. To byla nádhera.“ Domácnost je výborná oblast pro rozvoj samostatnosti. Když lidé spolupracují, jdou činnosti lépe a  rychleji od  ruky. Hurá do  toho a  půl je hotovo. Při  úklidu, mytí nádobí, při  skládání vypraného prádla si zpívejte nebo pusťte oblíbenou písničku. Věřte, že děti budou na  tyto chvíle „práce“ společně s  rodiči vzpomínat i  v  dospělosti. Můžeme děti zapojit přirozeně bez  příkazů: „Jdu vařit. Kdo se připojí?“ „Potřebuji pomoc. Co uklidíte vy a co já?“ A podobně. Můžete si jednou za čas i vyměnit role a předat dětem zodpovědnost, aby ony pečovaly o vás. A užijte si to.

Vymezte si doma také společné a osobní prostory. Každý, i sebemenší dítě, by měl mít svůj prostor, aspoň část pokoje. A mít možnost si ho uspořádat po svém. Mít i možnost neuklízet. Neuklízet v určitém věku není ani o lenosti, ale o možnosti mít svobodu mít svoje věci rozházené. Každý má požadavky na  pořádek a uspořádání domácnosti jiné, takže záleží jen a jen na vás, jak bude vaše rodina fungovat. U každého dítěte i u dospělého platí, že nic nemá větší sílu, než když člověk sám chce. Vytvořme dětem podmínky, aby mohly zažít úspěch. Ukažte jim smysl dané činnosti, dejte svobodu, když chce dělat samo, i  když to nebude dokonalé, a dělejte činnosti společně. Ukažte nenásilně dětem, jak se co dělá. Netlačte na pilu, jinak si dítě zprotiví činnost i vztah s vámi. A neberte jim vítr z plachet.4. Na to jsi ještě malý!

Viděli jste slavný český film Rozmarné léto? Malou, ale velmi důležitou

roli v něm hraje Bohuš Záhorský, který přijde na produkci potulného kou

zelníka Arnoštka v  podání Jiřího Menzla právě v  okamžiku, kdy kouzel

ník předvádí ve vzduchu chůzi po laně. Záhorský už z dálky volá: „Slezte

dolů! (...) natlučete si (...) Nedělejte hlouposti a  slezte dolů!“ Pak začne

třást sloupkem, na kterém je lano upevněno. Arnoštek zavrávorá, spadne

z lana dolů a způsobí si úraz. „Tak vidíte, vždyť jsem vám to říkal,“ prohlá

sí Záhorský. To je jeden z výchovných stylů v praxi. Akorát bych k němu

parafrázovala slova klasika: Tento způsob výchovy zdá se mi poněkud

nešťastným. Filmová scéna vzbuzuje smích, ale reálný život přináší tyto scény denně a zas tak úsměvné většinou nejsou. „Nechoď tam, uklouzneš!“ „Nelez nahoru, spadneš!“ „Polož ty nůžky, střihneš se.“ To jsou běžné pokyny, které děti slýchají od dospělých. Nedávno mě rozesmál na  sociální síti popis pěti minut na  dětském hřišti od  jednoho tatínka: „Neječ –  nejezdi na  slunko –  tam nechoď –  teď si hraj tady – málo se houpeš – nehoupej se tak moc – to je fuj – teď ne – nechceš si hrát? – hysterko, neumíš si hrát, jdeme domů –  tam nelez –  tohle nedokážeš –  neběhej tak moc – proč tady tak stojíš – popros – takhle se neprosí.“ To všechno rodiče říkají v dobré víře, že děti správně vychovávají, chrání je před úrazem, špatným zážitkem či nepříjemnou zkušeností... Ano, my dospělí vidíme dál než děti a umíme si domýšlet na základě zkušeností, jak by situace mohla dopadnout. Jako bychom věštili ze skleněné koule. Často ale dospělí věští neskutečné katastrofy i tam, kde nejsou a nebudou.

„V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nestala.“ (Mark Twain) Mám známého, který má panickou hrůzu z jehly na šití. Zda to je z nějakého děsivého zážitku z dětství, netuší, ale strach tu je. Pokaždé, když jeho žena chtěla něco zašívat a  potáhla jehlu s  nití, upozorňoval děti, které byly dva metry od  mámy: „Dávejte pozor, ať se nepíchnete.“ Děti do  chvíle, než je upozornil, aby dávaly pozor, o  jehlu vůbec nejevily zájem a  mámu nechaly v  klidu šít. Po  tátově upozornění většinou začaly zvědavě kolem mámy poskakovat. Buď přestala šít, anebo se jednou dokonce stalo, že se „katastrofa“ naplnila a máma píchla staršího syna, který k ní zvědavě přiskočil zezadu. Táta mohl konečně prohlásit: „Vidíte, já jsem to říkal.“ Po píchnutí (které bylo spíš symbolické) si ale syn pamatoval, že kolem mámy, která právě šije, se neposkakuje. Není totiž nad vlastní zkušenost. M–MO, Uª TO ZVL–DNU SAMO

„Nesnáším rozhledny. Nedělají mi dobře výšky. S  hrůzou vystoupám

na  kostelní věž a  s  ještě větší hrůzou se dívám dolů. Třepou se mi nohy

a  zastavuje dech. Mám to od  dětství a  po  mém zážitku, kdy jsem byla

svědkem pádu z výšky s vážným úrazem, se můj strach ještě zdvojnásobil.

Nechci ale, abych svůj strach přenášela na  svoje děti. Bylo by nefér, aby

si nemohly užít pohledu na krásnou krajinu, protože se máma bojí. A tak

lezu s celou rodinou na věže i rozhledny. Když byl syn malý, bál se taky.

Ale já ho podporovala. ‚Když se bojíš, zvládneme to spolu,‘ a  bála jsem

se víc než on. Na  vrcholu věže, kde nebylo plné zábradlí, se mi udělalo

mdlo a  měla jsem chuť hystericky křičet na  děti: ‚Běda vám, přibližovat

se k zábradlí. Spadnete dolů! A zabijete se. Přitiskněte se ke zdi!‘ Naštěstí

jsem si uvědomila, že bych v  ten moment v  dětech vzbuzovala strach

a  příště by třeba nahoru nešly. Ten strach byl můj. Proto jsem řekla: ‚Já

mám strach. Já počkám tady u zdi a vy klidně běžte s tátou. Já se podívám

z dálky.‘ A můj syn prohlásil: ‚Já se taky bojím, ale zkusím to s tátou.‘ Byla

jsem ráda, že nepřevzal můj strach. Když po roce přijel ze školního výletu,

první, co začal vyprávět, byl zážitek z kostelní věže: ‚Mami, já jsem vylezl

až nahoru a díval jsem se dalekohledem a vůbec jsem se nebál.‘ Byla jsem

ráda za něho. Já se bojím stále.“ Nenavádím rodiče, aby nechaly děti dělat nebezpečné věci! Jen upozorňuji na to, že strach má velké oči a  je potřeba zvážit, zda je situace reálně nebezpečná, nebo je to jen naše očekávání. Očekávání, které může být mylné a které vzniká z našich prožitých zkušeností. Jestliže máte z  něčeho obavy, nepřenášejte je na  svoje děti. Máme větší zkušenosti než děti a jsou situace, které jsou reálně nebezpečné, o těch řeč ale není. Když nás strach ochromí, dětem neumožníme prožít vlastní zkušenost. Jen v tom případě, když dítěti nepomáháme hned, se může postavit na vlastní nohy, jen tak se postaví, když vy u nich nebudete a budou sami za sebe.

Snažíme se někdy naše děti chránit, aby neprožily to, co bylo a je pro nás nepříjemné. Ale jednou natlučené koleno je mnohem větší zkušenost než stokrát vyřčená věta: „Nelez tam, natlučeš si koleno.“

„Polož ty nůžky, na to jsi ještě malá.“ „Dej mi ruku, nebo spadneš, na chůzi

po schodech jsi ještě malý.“ „Já ti hrneček donesu, mohl bys jej rozbít, jsi

na to ještě malý.“

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist