načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry; Markéta Vydrová

Malý princ
-12%
sleva

Kniha: Malý princ
Autor: Antoine de Saint-Exupéry; Markéta Vydrová

Pohádkové vyprávění o vysněném malém princi, který přichází z neznámé planety a snaží se pochopit lidský svět. Překlad Michaely Markové a ilustrace Markéty Vydrové. Pohádkově ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 219
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 118
Rozměr: 190,0x190,0x20,0 mm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrovala Markéta Vydrová
z francouzského originálu Le petit prince přeložila Michala Marková
Skupina třídění: Francouzská próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Hmotnost: 0,45kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201610
ISBN: 978-80-7553-131-5
EAN: 9788075531315
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pohádkové vyprávění o vysněném malém princi, který přichází z neznámé planety a snaží se pochopit lidský svět. Překlad Michaely Markové a ilustrace Markéty Vydrové. Pohádkově laděná alegorie, v níž se letec ztroskotavší v saharské poušti setkává s křehkou a nevinnou bytostí z vesmíru. Záhadný návštěvník v podobě malého chlapce vypravuje o prapodivných planetách a jejich obyvatelích, které na svých cestách potkal a kteří v půvabných metaforách ztělesňují nejrůznější lidské pošetilosti. Princův příběh s růží, hadem i namalovaným beránkem pak stejně poeticky připomíná, co je v životě opravdu důležité a na co člověk ve spěchu dospělých let tak často zapomíná. Překlad Michaely Markové a ilustrace Markéty Vydrové.

Popis nakladatele

Není mnoho knih, které můžete číst vícekrát a pokaždé v nich najdete něco nového. Malý princ k nim ale rozhodně patří. Malý princ přichází na planetu Zemi z jiných světů. V poušti se setkává s opuštěným letcem, samotným autorem knihy. Vypráví mu o své podivuhodné životní pouti. O čistotě srdce, dobru a zlu, přátelství, lásce a odpovědnosti za ty, které milujeme…

Další popis

Opuštěný letec se v africké poušti setkává s Malým princem. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si spolu o dobru a zlu, přátelství a lásce, a o odpovědnosti za ty, které milujeme… Malý princ, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury, nově vychází s ilustracemi Markéty Vydrové. Přeložila Michala Marková.


S Malým princem se v africké poušti setkává opuštěný letec, autor této knížky. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si o všeličem. O tajemství podivuhodné pouti Malého prince, o dobru a zlu, o přátelství a kráse, o pravém štěstí, o odpovědnosti za ty, které máme rádi. A vůbec nezáleží na tom, odkud pocházíme: Malý princ pocházel z tak malinké planetky, že si to možná ani neumíme představit... Nové vydání s ilustracemi Markéty Vydrové.


Opuštěný letec se v africké poušti setkává s Malým princem. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si spolu o dobru a zlu, přátelství a lásce, a o odpovědnosti za ty, které milujeme… Malý princ, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury, nově vychází s ilustracemi Markéty Vydrové. Přeložila Michala Marková.


Pohádkové vyprávění o vysněném malém princi, který přichází z neznámé planety a snaží se pochopit lidský svět.


Kniha je zařazena v kategoriích
Antoine de Saint-Exupéry; Markéta Vydrová - další tituly autora:
Čarodějnice Eulálie Čarodějnice Eulálie
Detektivové Detektivové
Detektivové a zloději kabelek Detektivové a zloději kabelek
Detektivové a falešní stěhováci Detektivové a falešní stěhováci
Jak Safrabak Portefuj ukradl Přísněnku Jak Safrabak Portefuj ukradl Přísněnku
Malý princ - dvojjazyčné vydání -- Česko- francouzská verze Malý princ - dvojjazyčné vydání
Štěstí - Nejkrásnější citáty Štěstí
The Little Prince The Little Prince
Malý princ Malý princ
Detektivové a narozeninový případ Detektivové a narozeninový případ
Malý princ -- s ilustracemi Elišky Podzimkové Malý princ
 (audio-kniha)
Malý princ Malý princ
 
Recenze a komentáře k titulu



oprava Markéta 2017-05-15
Dobrý den, u této knihy je nesprávně uvedeno jméno autora jako "Simone". Správně se jmenuje Antoine de Saint-Exupéry. Prosím o opravdu, světoznámý autor si zaslouží mít své jméno uvedeno správně :) Děkuji a zdravím.
> ABZ.cz 2017-05-15 16:13:05
  Dobrý den,
veškerá data přebíráme od distibutorů elektronicky. Chybu jsme opravili a sestru vyměnili za bratra :) Díky za upozornění.
   
> > Markéta 2017-05-15 16:29:07
    Mnohokrát děkuji, za bleskovou pozitivní reakci :)
     
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

23

V

Každý den jsem se dozvěděl něco nového o  jeho planetě, o  tom, jak odešel i jak cestoval. Dělo se to pomaloučku, když náhodou utrousil nějakou poznámku. Tak jsem se také třetí den dozvěděl o té pohromě s baobaby.

A  bylo to zase díky beránkovi; najednou, jako by ho přepadly vážné obavy, se mě totiž malý princ zeptal:

„Opravdu beránci žerou keře?“

„Opravdu.“

„Aha! Tak to jsem rád.“

Netušil jsem, proč je tak důležité, aby beránci žrali keře. Malý princ ale dodal:

„Takže žerou i baobaby?“ 24

Na planetě malého

prince byly totiž, jako

na všech ostatních plane

tách, rostliny užitečné a  plevel.

Tudíž i  užitečná semínka užitečných

rostlin a  neužitečná semínka plevele. Semínka

jsou ale neviditelná. Tajně si spí v  zemi, až jedno z  nich

napadne se probudit. A tak se protáhne a vyšle ke slunci zpo

čátku stydlivý, líbezný výhonek. Ředkve nebo růže můžete nechat

růst, jak se jim zachce. Zato když je to plevel, je potřeba ho vytrhnout

hned, jak ho rozeznáte. Na planetě malého prince se ale objevila semín

ka přímo strašlivá – semínka baobabů. Hlína planety jimi byla přímo zamořená. Když

se s  takovým baobabem nevypořádáte včas, už se ho nikdy nezbavíte. Zadusí celou

planetu. Proděraví ji kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů je moc, roztrhají ji na

kusy.

Vysvětlil jsem malému princi, že bao

bab není keř, ale strom velký jako kos

telní věž, a že i kdyby si s sebou přivedl

celé stádo slonů, nedosáhlo by baoba

bu na vrchol koruny.

Představa stáda slonů malého

prince rozesmála.

„Museli by si stoupnout na sebe...“

Ale pak moudře poznamenal:

„Než baobab vyroste, je přece malý.“

„Přesně tak! Ale proč bys chtěl, aby tvůj beránek

požíral malé baobaby?“

„Ale no tak,“ odpověděl mi, jako by to bylo nad

slunce jasnější. A  mně dalo spoustu přemýšlení,

než jsem tu záhadu rozluštil sám.

25 26 27

2928

„Je to otázka kázně,“ řekl mi později můj malý princ. „Když dokončíš ranní toaletu,

musíš pečlivě provést toaletu celé planety. Baobaby musíš pravidelně vytrhávat, a  to

hned, jakmile je rozeznáš od růží, kterým se úplně maličké semenáčky hodně podoba

jí. Je to nuda, ale není to těžké.“

A jednoho dne mi poradil, abych zkusil nakreslit obrázek, díky kterému by si to děti

u nás dobře zapamatovaly. „Až budou jednou cestovat,“ řekl, „mohlo by se jim to hodit.

Občas není od věci odložit práci na později. Ale jak jde o baobaby, dopadne to vždycky

špatně. Jednou jsem byl na planetě, kde bydlel lenoch. Ten zapomněl na tři keře...“

A podle princových pokynů jsem tu planetu nakreslil. Hodně ne rad ostatní poučuju,

ale o ne bezpečí baobabů se toho ví velice málo a baobaby, které náhodou zabloudí na

některý asteroid, představují tak vážnou

hrozbu, že pro jednou udělám výjimku.

„Děti!“ říkám tedy. „Pozor na baoba

by!“ S  tím obrázkem jsem si dal tolik

práce proto, abych své přátele upozor

nil na nebezpečí, které se nad nimi  –

stejně jako nade mnou  – už dlouho

vznášelo. To ponaučení za to stálo. Mož

ná se ptáte: proč v  téhle knížce nejsou

ještě jiné tak úžasné obrázky, jako je ten

s baobaby? Odpověď je prostá: snažil jsem

se, ale nepovedlo se mi to. Když jsem kres

lil baobaby, vedl mi ruku pocit naléhavosti.

VI

A tak jsem, malý princi, postupně začal chápat tvůj malý, posmutnělý život. Dlouho jsi

neměl jiné rozptýlení než půvabné západy slunce. Tuhle novou podrobnost jsem se

dozvěděl čtvrtého dne ráno, když jsi mi řekl:

„Mám rád západy slunce. Pojďme se podívat na západ slunce...“

„To ale musíme počkat...“

„Počkat na co?“

„Až bude zapadat slunce.“

Nejdřív ses zatvářil velice překvapeně, pak ses sám sobě začal smát. A řekl jsi mi:

„Já mám pořád pocit, že jsem doma!“

Jak totiž každý ví, když je ve Spojených státech poledne, ve Francii slunce právě za

padá. Abychom se mohli podívat na západ slunce, stačilo by dostat se za minutu do

Francie. Francie je bohužel moc daleko. Ale tobě na tvé maličké planetě stačilo o pár

kroků posunout židli. A tak jsi mohl sledovat soumrak, kdykoliv se ti zachtělo...

„Jednou jsem viděl třiačtyřicet západů slunce za den!“

A za chvíli jsi dodal:

„To víš... když je člověku hodně smutno, na zápa

dy slunce si potrpí...“

„Takže ten den, kdys ho viděl třiačtyři

cetkrát, ti bylo hodně smutno?“ Ale

malý princ neodpověděl.

VII

Toto životní tajemství malého prince mi bylo  –

opět díky beránkovi  – odhaleno pátý den. Bez úvodu

a  bez okolků, jako by šlo o  výsledek dlouhých, mlčenlivých

úvah, se mě zeptal:

„A když beránek požírá keře, spásá taky květiny?“

„Beránek spase všechno, na co narazí.“

„I květiny, co mají trny?“

„Ano. I květiny, co mají trny.“

„Tak k čemu jim ty trny jsou?“

To jsem nevěděl. V tu chvíli mě zrovna převelice zaměstná

valy snahy o vyšroubování jednoho příliš utaženého šroubku

z motoru. Dělal jsem si starosti, protože ta porucha vypadala

čím dál víc na pováženou, zásoby vody se tenčily a já se začí

nal obávat nejhoršího.

31 33

Ohromeně se na mě zadíval.

„Důležité věci!“

Díval se, jak se s kladivem v ruce a s prsty od kolomazi skláním nad tou věcičkou,

která jemu připadala tak strašně ošklivá.

„Mluvíš jako dospělí!“

Trochu jsem se zastyděl.

„Všechno pleteš... všechno motáš dohromady!“ pokračoval nemilosrdně.

Byl opravdu rozčilený. Zavrtěl zlatou kšticí ve větru:

„Znám planetu, kde bydlí Brunátný pán. Ten si nikdy nepřivoněl k žádné

květině. Nikdy se nepodíval na žádnou hvězdu. Nikdy neměl nikoho

rád. Ostatní pro něj vždycky znamenali jen účty. A celý

den opakuje jako ty: ,Já jsem důležitý člověk! Já jsem

důležitý člověk!‘ a pyšně se nafukuje. Ale to není člo

věk, to je pýchavka!“

„Cože?“

„Pýchavka!“

„K čemu jsou trny?“

Když jednou malý princ položil otázku,

nevzdával to. Ten šroub mě rozčiloval, a tak

jsem jen tak nazdařbůh plácl:

„Trny nejsou k ničemu, od kytek je to čirá

zlomyslnost!“

„Ó !“

Ale po chvilce ticha mi tak trochu nazlobeně od

sekl:

„To ti nevěřím! Květiny jsou slabé. A naivní. Dodávají si se

bedůvěry, jak to jen jde. S těmi svými trny si připadají strašlivé...“

Neodpověděl jsem. V tu chvíli jsem si zrovna říkal: „Jestli ten šroubek nepovolí, ura

zím ho kladivem.“ Malý princ mě opět vyrušil z přemýšlení:

„A myslíš, že květiny...“

„Ne! Ne! Nic si nemyslím! Jen jsem to tak plácnul. Mám na práci důležité věci!“

32 35

To už byl malý princ celý bledý zlostí.

„Už miliony let si květiny nechávají narůst trny. A  už miliony let je beránci stejně požírají. A to snad není důležité, snažit se pochopit, proč si tak pracně nechávají narůst trny, které jim nikdy k ničemu nebyly? Copak to není důležitá věc, tahle válka beránků a květin? Není to vážná věc, není to důležitější než všechny účty toho tlustého Brunátného pána? A  co když znám jednu květinu, jedinou na celém světě, která ne existuje nikde jinde než na mé planetě a kterou by takový beránek mohl jednou ráno jen tak zničehonic zahubit a vůbec by mu nedošlo, co dělá – to snad není důležité?“

Zrudl a pokračoval:

„Když má někdo rád květinu, která na milionech hvězd existuje jen v jediném exempláři, stačí mu ke štěstí, aby se na ty hvězdy podíval. Říká si: ,Někde tam je moje květina...‘ Ale když tu květinu spase beránek, je to pro něj stejné, jako kdyby všechny hvězdy zčistajasna zhasly! A to není důležité?“

Víc už toho ze sebe nevypravil. Prudce se rozvzlykal. Padla noc. Nechal jsem nářadí nářadím. Moje kladivo, šroub, žízeň i smrt mi najednou byly k smíchu. Na jedné hvězdě, na jedné planetě, na té mé, na Zemi, byl přece jeden malý princ, který potřeboval utěšit! Vzal jsem ho do náručí. Kolébal jsem ho. „Ta květina, co ji máš rád,“ říkal jsem mu, „vůbec není v nebezpečí... Já tomu tvému beránkovi nakreslím náhubek... A tvé květině nakreslím brnění... Já...“ Nějak jsem nevěděl, co mám říkat. Připadal jsem si jako slon v porcelánu. Nevěděl jsem, jak se k němu přiblížit, jak s ním najít společnou řeč... Země slz je velice tajemná. 34 37

VIII

Brzy jsem se s onou květinou seznámil blíže. Na planetě malého prince odjakživa rostly květiny úplně prostinké, ozdobené jedinou řadu okvětních plátků, květiny, které nezabíraly žádné místo a nikomu nepřekážely. Ráno se objevily v trávě, večer zase odkvetly. Tahle ale jednoho dne vyklíčila ze semínka, které se sem dostalo bůhvíodkud, a malý princ tenhle výhonek, který se ostatním výhonkům vůbec nepodobal, bedlivě sledoval. Mohl to být nový druh baobabu. Keříček však rychle přestal růst a začal nasazovat na květ. Malý princ byl u toho, když se objevilo velikánské poupě, a bylo mu jasné, že se z něj musí vyklubat něco nevídaného; květina se ale v soukromí svého zeleného pokojíčku chystala a krášlila přímo donekonečna. Pečlivě si vybírala barvy. Pomaloučku se oblékala, upravovala si okvětní plátky. Nechtěla vylézt celá pomačkaná jako vlčí mák. Hodlala se objevit jedině v plném lesku své krásy. Ach ano! Taková to byla koketa. A tak její tajuplná toaleta trvala celé dny. A pak se jednoho rána, právě když vycházelo slunce, ukázala.

A když se otevírala, po všech těch pečlivých přípravách zívla a pravila:

„Ach! Právě jsem se probudila... Omlouvám se... jsem ještě celá rozcuchaná...“

Malý princ v tu chvíli nedokázal skrýt obdiv:

„Vy jste ale krásná!“

„Viďte,“ přisvědčila něžně květina. „A narodila jsem se ve stejnou dobu jako slunce...“ 36 38

„Večer mě budete přiklápět poklopem. Máte tu strašnou zimu. Špatná poloha. Tam,

odkud jsem přišla...“

V  tu chvíli se ale zarazila. Dostala se sem jako semínko. O  jiných světech

nemohla vědět vůbec nic. Ze samých rozpaků, že se nechala nachytat při

tak prostoduché lži, párkrát zakašlala, aby dala malému princi najevo,

že pravdu má ona.

„Takže ten paraván...?“

„Chtěl jsem pro něj dojít, ale vy jste na mě pořád mluvila!“

Znovu se nuceně rozkašlala, aby měl přece jen výčitky svědomí.

A tak o ní malý princ, přes všechnu dobrou vůli, kterou mu vnukla láska, začal velmi

rychle pochybovat. Bral si k srdci nedůležitá slovíčka a byl z toho celý nešťastný.

„Neměl jsem ji poslouchat,“ svěřil se mi jednou. „Květiny nesmíte nikdy poslou

chat. Na květiny se dívá, voní se k nim. Ta moje provoněla celou planetu, ale já si to

nedokázal užít. Ta záležitost s drápy, která mě tak rozčilila, mě měla jenom obměk

čit...“

A ještě se mi svěřil:

„Já ji tenkrát nedokázal pochopit. Měl jsem ji soudit podle činů, a ne podle slov. Vo

něla mi, byla mým světlem. Neměl jsem utíkat. Měl jsem uhodnout, jaká něha se za

těmi ubohými fígly skrývá. Květiny jsou strašně rozporuplné! Ale byl jsem moc mladý

na to, abych ji dokázal milovat.“ Malý princ si říkal, že skromnosti moc nepobrala – byla ale tak dojemná! „Myslím, že je asi tak čas na snídani,“ dodala za okamžik. „Byl byste té lásky a posta

ral se o mě?“

A malý princ došel celý popletený pro konev a posloužil květině čerstvou vodou. Takhle ho začala hned trápit svou trochu trucovitou marnivostí. Tak třeba jednou,

když mluvila o svých čtyřech trnech, mu řekla:

„Tygři s těmi svými drápy? Jen ať si přijdou!“ „Na mé planetě tygři nejsou,“ namítl malý princ, „a kromě toho tygři trávu nežerou.“ „Já nejsem tráva,“ odvětila tiše květina. „Promiňte...“ „Tygrů se vůbec nebojím, ale mám hrůzu z průvanu. Neměl byste paraván?“ „Hrůza z  průvanu... To pro rostlinu není žádná výhra,“ uvědomil si malý princ.

„Není to s tou květinou jednoduché...“

39


40

Překvapilo ho, že mu nic nevyčítá. Zůstal stát s poklopem v ruce, úplně vyvede

ný z míry. Té její klidné vlídnosti nerozuměl.

„Ale ano, mám tě ráda,“ řekla květina. „Tys to nevěděl a  je to moje vina. Na tom

nezáleží. Byl jsi stejně hloupý jako já. Snaž se být šťastný. A ten poklop mi nedávej. Už

ho nechci.“

„Ale vítr...“

„Zas tak nastydlá nejsem... Čerstvý noční vzduch mi udělá dobře. Jsem květina.“

„Ale zvířata...“

„Jestli chci vidět motýly, budu muset dvě tři housenky strpět. Motýli jsou prý moc

krásní. Kdo by mě jinak chodil navštěvovat? Ty budeš daleko. A velkých zvířat se ani

trochu nebojím. Mám přece drápy.“

A s dětinskou prostotou mu ukázala své čtyři trny. Pak dodala:

„A už tady neokouněj, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak běž.“

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to velice pyšná květina...

IX

Myslím, že pro svůj útěk využil odletu tažných ptáků. To ráno před odchodem planetu hezky uklidil. Vymetl činné sopky. Činné sopky měl dvě, ty se mu náramně hodily, když si chtěl ráno ohřát snídani. A měl i jednu sopku vyhaslou. Ale jak říkal: „Člověk nikdy neví!“ A tak stejně pečlivě vymetl i tu. Vymetené sopky hoří mírně, stejnoměrně, bez výbuchů. Sopečný výbuch, to je, jako když v  komíně chytnou saze. My u  nás na Zemi jsme samozřejmě moc malí na to, abychom své sopky vymetali. A proto tu dělají takovou neplechu.

Malý princ také trochu posmutněle vyplel poslední výhonky baobabů. V  duchu si

říkal, že už se možná nikdy nevrátí. Ale toho rána mu všechny tyhle důvěrně známé úkoly byly nesmírně milé. A když naposledy zalil květinu a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že má na krajíčku.

„Sbohem,“ řekl květině.

Květina neodpověděla.

„Sbohem,“ zopakoval.

Květina zakašlala. Ale nebylo to z nachlazení.

„Byla jsem hloupá,“ řekla nakonec. „Odpusť mi. Snaž se být šťastný.“

41


42 43


44

Ten král si totiž velmi potrpěl na to, aby všichni vzdávali úctu jeho majestátu. Nepo

slušnost nestrpěl. Byl to svrchovaný vládce. Jelikož byl ale velice laskavý, dával rozumné

rozkazy.

„Kdybych přikázal,“ řekl už bez zakoktání, „kdybych přikázal generálovi, aby se

změnil v mořského ptáka, a ten generál by neposlechl, nebyla by to jeho vina. Byla by

to moje vina.“

„Mohl bych si sednout?“ zeptal se ostýchavě malý princ.

„Přikazuji ti, aby sis sedl,“ odpověděl mu král a majestátně posunul cíp hermelíno

vého pláště.

Malý princ ale nevycházel z údivu. Planetka byla maličká. Čemu tady může král pa

novat?

„Veličenstvo,“ řekl, „omlouvám se, že se ptám...“

„Přikazuji ti, aby ses ptal,“ rychle prohodil král.

„Veličenstvo... čemu vládnete?“

„Všemu,“ odpověděl král velice prostě.

„V š e m u ? “

Král jedním pohybem ruky obsáhl svou planetu, ostatní planety

a hvězdy.

„Tomu všemu?“ zeptal se malý princ.

„Tomu všemu...,“ odpověděl král. Tenhle vládce měl totiž

moc nejen nesmírnou, ale přímo vesmírnou.

X

Nacházel se v pásmu asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. A tak je pro začátek na

vštívil, aby se zabavil a něco se dozvěděl.

Na prvním žil král. Ten král seděl v purpuru a hermelínu na velmi prostém, ale přes

to majestátním trůnu.

„Á, vida, poddaný!“ zvolal, když zahlédl malého prince.

A malý princ se v duchu ptal:

„Jak to, že mě zná, když jsme se nikdy neviděli?“

Netušil, že králové mají velice jednoduchý svět. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

„Přistup blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král, který se dmul pýchou, že může někomu

kralovat.

Malý princ pátral očima, kam by se posadil, ale planeta byla plná skvostného her

melínového pláště. A tak zůstal stát, a protože byl unavený, zívl.

„Zívat v  přítomnosti krále je prohřešek proti dvorské etiketě,“ oznámil mu

monarcha. „Zakazuji ti to.“

„Ale já si nemůžu pomoct,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Mám za se

bou dlouhou cestu a nespal jsem...“

„V tom případě,“ pokračoval král, „ti poroučím zívat. Už léta jsem neviděl niko

ho zívat. Takové zívnutí, to je pro mě náramná zajímavost. No tak, zívni si ještě! Je

to rozkaz.“

„Já se stydím... už se mi nechce...,“ řekl malý princ celý ru měný.

„Hm! Hm!“ odvětil král. „Tak to ti... to ti poroučím někdy zívat a někdy nezívat.“

Trochu se přitom zakoktal a vypadal dotčeně.

45


46 47


49

„A poslouchají vás hvězdy?“

„Samozřejmě,“ řekl král. „Poslouchají na

slovo. Nekázeň nestrpím.“

Nad takovou mocí malý princ užasl.

Kdyby on měl také takovou moc, mohl

by za den sledovat ne čtyřicet čtyři, ale se

dmdesát dva, nebo dokonce sto, dvě stě zá

padů slunce, a  ani by si nemusel posunout

židli! A  protože ho vzpomínka na jeho malou

opuštěnou planetu rozesmutnila, dodal si odvahy

a požádal krále o laskavost.

„Chtěl bych vidět západ slunce... udělejte mi radost... přikažte

slunci, aby zašlo...“

„Kdybych přikázal generálovi, aby začal létat z kvítku na kvítek jako motýl nebo aby

napsal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a ten generál by mého příkazu

neuposlechl, čí by to byla vina? Jeho, nebo moje?“

„Vaše,“ odpověděl s jistotou malý princ.

„Přesně tak. Od každého můžeme žádat jen to, co nám může splnit,“ navázal král.

„Moc je v  první řadě věcí rozumu. Pokud svému lidu poručíš, aby se vrhl do moře,

vzbouří se. Já mám právo vyžadovat poslušnost, protože vydávám rozumné rozkazy.“

48


„A co můj západ slunce?“ připomněl mu malý princ, který nikdy neza

pomněl na žádnou otázku, kterou položil.

„Budeš mít svůj západ slunce. Budu na něm trvat. Ale jelikož jsem vladař

moudrý, vyčkám na příznivé podmínky.“

„A kdy to bude?“ zajímal se malý princ.

„Chm! Ehm!“ odpověděl král, jen co se podíval do velikého kalendáře, „hm,

ehm, bude to... asi tak... v sedm hodin čtyřicet! To pak uvidíš, jak mě tu krásně

poslouchají.“

Malý princ zívl. Bylo mu líto, že propásne západ slunce. A taky se už trochu

nudil.

„Už tady nemám co pohledávat,“ řekl králi. „Zase půjdu.“

„Neodcházej,“ zdržoval ho král, který byl velice hrdý, že má poddaného. „Ne

odcházej, udělám z tebe ministra!“

„Ministra čeho?“

„Ministra... spravedlnosti!“

„Ale tady není nikdo, koho bych mohl soudit!“

„To se neví,“ namítl král. „Ještě jsem nevykonal cestu po království. Jsem velice starý,

na kočár tu není místo a chůze mě unavuje.“

„Ach tak! Ale já už ho celé viděl,“ řekl malý princ a naklonil se, aby se ještě jednou

podíval na druhou stranu planetky. „Tamhle taky nikdo není...“

„Tak budeš soudit sám sebe,“ odpověděl mu král. „To je to nejtěžší. Je mnohem těžší

soudit sebe než soudit druhé. Když se ti podaří dobře soudit sám sebe, znamená to, že

jsi opravdový mudrc.“

„Sám sebe ale můžu soudit kdekoliv,“ řekl malý princ. „K tomu nemusím být tady.“

„Hm! Ehm!“ odkašlal si král. „Vím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slýchávám

ji v noci. Mohl bys soudit ji. Občas bys ji odsoudil k smrti. Pak by její život závisel na

tvém spravedlivém úsudku. Pokaždé bys jí ovšem z úsporných důvodů udělil milost. Je

tu jen jedna.“

„Ale mně se nelíbí odsuzovat někoho k smrti,“

řekl malý princ. „Asi už vážně půjdu.“

„Ne,“ ohradil se král.

Malý princ byl ale už připra

vený a nechtěl starého monar

chu trápit.

„Pokud si Vaše Veličenstvo

přeje, abych ho na slovo po

slechl, může mi dát rozum

ný rozkaz. Může mi na

příklad rozkázat,

abych odtud do

minuty zmizel.

Připadá mi, že pod

mínky jsou příznivé...“

Král neodpověděl; malý

princ chvilku váhal, ale pak

se vydal pryč.

„Udělám tě svým velvy

slancem,“ vykřikl ještě spěšně

král.

Vypadal velmi mocně.

Dospělí jsou pěkně divní, říkal si

cestou pryč malý princ.

50




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist