E-kniha: Malý princ – Antoine de Saint-Exupéry

↩

Antoine

de SAint-exupéry

MAlý princ↩

4

Mal

ý

princ

Antoine

de SAint–exupéry

AlbAtroS

© editions Gallimard, 1946 pour le texte et les illustrations

translation © richard podaný, 2010

www.albatros.cz

iSbn 978-80-00-02738-8

Z francouzštiny přeložil richard podaný

7

VĚNUJI LÉONU WERTHOVI Omlouvám se dětem, že jsem tuhle knihu věnoval dospělému. Mám k tomu závažnou omluvu: ten dospělý je nejlepším přítelem, jakého na světě mám. Mám i další omluvu: ten dospělý rozumí všemu, dokonce i knihám pro děti. A mám třetí omluvu: ten dospělý žije ve Francii a trpí tam hladem a zimou. Potřebuje utěšit. Pokud všechny zmíněné omluvy nestačí, klidně můžu knihu věnovat dítěti, kterým tenhle dospělý kdysi býval. Všichni dospělí totiž začínali jako děti. (Málokdy si to ale pamatují.) Takže opravuji:

VĚNUJI LÉONU WERTHOVI,

KDYŽ BYL JEŠTĚ CHLAPEC

9

i

Jednou, když mi bylo šest, četl jsem si knihu o pralese, která

se jmenovala příběhy ze života, a viděl jsem tam úžasný

obrázek. byl na něm hroznýš, jak polyká šelmu. tady máte

kopii toho obrázku.

V knize se psalo: Hroznýši polykají kořist vcelku, neroz

koušou ji. potom se nemůžou hýbat, půl roku jenom tráví

a spí.

Hodně jsem pak přemýšlel o tom, jak je život v džungli dob

rodružný, a i mně se podařilo namalovat barevnou pastel

kou první obrázek. obrázek číslo jedna. Vypadal takhle:

ukázal jsem své veledílo dospûl ̆m a↩ptal jsem se jich,

10

ukázal jsem to veledílo dospělým a zeptal se, jestli jim na

hání strach.

odpovídali mi: „proč by měl klobouk nahánět strach?“

na mém obrázku nebyl klobouk. byl tam hroznýš, který

zrovna tráví slona. nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby

tomu dospělí rozuměli. Vždycky se jim všechno musí vysvět

lovat. Můj obrázek číslo dvě vypadal takhle:

dospělí mi radili, abych nechal být obrázky otevřených i za -

vřených hroznýšů a místo toho se zajímal o zeměpis, dě je -

pis, počty a mluvnici. proto jsem v šesti letech ukončil skvě

lou malířskou dráhu. odradil mě neúspěch mých obrázků

číslo jedna a číslo dvě. dospělí nikdy nic nepochopí sami

od sebe – a pro děti je únavné jim pořád dokola všechno

vysvětlovat... Musel jsem si tudíž vybrat jiné povolání. na

učil jsem se pilotovat a zlétal jsem skoro celý svět.

A opravdu mi zeměpis náramně posloužil. na první pohled

jsem dokázal odlišit Čínu od Arizony. což se hodí, třeba

když se v noci ztratíte.

Jak život šel, potkával jsem spoustu seriózních lidí. něco

jsem se nabydlel u nejrůznějších dospělých. Viděl jsem je

hodně zblízka. názor jsem na ně ale nijak zvlášť nezměnil.

Když jsem se setkal s někým, kdo mi připadal vcelku při

smyslech, vyzkoušel jsem na něm obrázek číslo jedna, který

jsem nosil pořád u sebe. chtěl jsem vědět, jestli je ten dospě

11

lý opravdu tak chápavý. Jenže vždycky odpovídali stejně:

„to je klobouk.“ A tak jsem jim už nevykládal ani o hrozný

ších, ani o pralesech, ani o hvězdách. přizpůsobil jsem se

jim. Mluvil jsem s nimi o bridži, o golfu, o politice a o krava

tách. A dospělí byli velice spokojení, že poznali někoho tak

rozumného.

12

ii

tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl

do opravdy promluvit. Až se mi jednou, je to už šest let, v sa -

har ské poušti porouchalo letadlo. rozbil se mi motor. A pro

tože jsem s sebou neměl ani mechanika, ani cestující, chys

tal jsem se, že se do té obtížné opravy pustím úplně sám.

byla to pro mě otázka života nebo smrti.

pitnou vodu jsem měl stěží na týden.

první večer jsem si lehl na písek a usnul. tisíc mil od lidmi

obývaných krajů. byl jsem mnohem osamocenější než tro

sečník na voru uprostřed oceánu. proto si asi dovedete

představit, jak mě překvapilo, když mě za svítání probudil

zvláštní hlásek. Říkal:

„prosím tě... nakresli mi beránka!“

„cože?“

„nakresli mi beránka...“

Vyskočil jsem, jako by do mě hrom praštil. promnul jsem

si oči. důkladně jsem se podíval. Stál přede mnou hodně

zvláštní klučina a vážně si mě prohlížel.

tady máte obrázek, nakreslil jsem ho později, ale nejlíp,

jak jsem uměl. přesto není ani zdaleka tak okouzlující jako

předloha. nemůžu za to. od malířské kariéry mě odradili dospělí, když mi bylo šest, takže jsem se naučil kreslit jen zavřené hroznýše a otevřené hroznýše. díval jsem se na to zjevení, valil jsem oči úžasem. neza pomeňte, že jsem byl tisíc mil od lidmi obývaných krajů. A ten můj klučina nevypadal, že by zabloudil, že by umíral úna

13

vou, umíral hlady, umíral žízní nebo umíral strachy. Ani

trošku nepřipomínal dítě ztracené uprostřed pouště, tisíc

mil od lidmi obývaných krajů. Když se mi konečně vrátila

řeč, zeptal jsem se:

„Ale... co tady děláš?“

A on jen zopakoval, potichu, jako by to bylo něco velmi

důležitého:

„prosím tě... nakresli mi beránka!“

Když je nějaká záhada příliš veliká, neodvážíme se ne u po

slechnout. přestože mně samotnému šlo právě o život,

a i když mi to tisíc mil od lidmi obývaných krajů připadalo

hodně zvláštní, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnicí pero.

⇠