načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malý buddha a vesmír - Premartha; Svarup

Malý buddha a vesmír

Elektronická kniha: Malý buddha a vesmír
Autor: ;

Rozkošná směs romantiky, moderních technologií a věčnosti Malý buddha a vesmír je epický příběh transformace. Najdete v něm dobrodružství, legraci i vhledy. Ukazuje, že dokonce i ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 447
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Viola Bělíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0127-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rozkošná směs romantiky, moderních technologií a věčnosti Malý buddha a vesmír je epický příběh transformace. Najdete v něm dobrodružství, legraci i vhledy. Ukazuje, že dokonce i buddhové, tedy ti, kdo dosáhli nejvyššího bodu vědomí, se musejí neustále pohybovat a rozvíjet. Buddha dávné historie odpočívá ve svém klidném himálajském příbytku v Šambale, když tu obdrží vzkaz: Čaraivéti, jdi stále dál. Náš hrdina se tedy vydává na dobrodružnou cestu, během které je nejprve za pomoci kombinace nových technologií a kouzel proměněn v malého chlapce, buddhu v dětském těle. V této podobě se setkává s moderním světem, obnovuje stará přátelství a nachází nová, a stává se obětí kletby, jež je ozvěnou dávné minulosti... Jeho nejlepší přítel, Opičák, se pak vydává na pouť za uzdravením, při které zcestuje celý svět.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Znovuzrozený Znovuzrozený
Premartha, Svarup
Cena: 220 Kč
Buddha Cesta k vnitřní rovnováze Buddha Cesta k vnitřní rovnováze
Mannschatz Marie
Cena: 212 Kč
Jíst jako Buddha Jíst jako Buddha
Wright Tara Cottrell, Zigmond Daniel John
Cena: 266 Kč
Buddha a láska Buddha a láska
Nydahl Ole
Cena: 210 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Malý buddha

a vesMír



Malý buddha

a vesMír

Napsali

SvaPrem

Přeložila Viola Bělíková


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Svarup

[Little Buddha and the cosmos. Česky]

Malý Buddha a vesmír / Svarup a Premarta ; z anglického originálu The little

Buddha and the Cosmos ... přeložila Viola Bělíková. -- První vydání v českém

jazyce. -- Praha : Maitrea, 2015. -- 447 stran

ISBN 978-80-7500-127-6 (brožováno)

24-36 * 24-584.5 * 165.322 * 111.8 * 133 * 001.126-029:6 * 130.33+2-188 *

130.33-025.18

- buddhové

- duchovní cesta

- duchovní poznání

- transcendence

- esoterismus

- technologie -- esoterické pojetí

- univerzální vědomí

- vesmírná harmonie

- příběhy

13 - Filozofie ducha [5]

Svarup a Premarta

Malý Buddha a vesmír

The Little Buddha and the Cosmos

Copyright © Manuela Disegni, Wilhelmus De Koning, 2014

Translation © Viola Bělíková JELEF, 2014

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2015

ISBN 978-80-7500-127-6


OBSAH

Prolog ŠAMBALA 7

Kapitola 1 BuDDHA DÁVNé HISTORIE 27

Kapitola 2 OPERACE ČARAIVéTI 39

Kapitola 3 ZÁZNAMY AKÁŠI 49

Kapitola 4 PROMĚNA 57

Kapitola 5 DuCHOVNÍ RODIČE: INDIGOVý PÁR 69

Kapitola 6 SETKÁNÍ S POZORuHODNýM OBREM 83

Kapitola 7 DRuHÁ ŠANCE 97

Kapitola 8 VRÁTIL JSI MI DĚDEČKA 111

Kapitola 9 SKVĚLé RÁNO VE VESMÍRNéM BARu 125

Kapitola 10 MAYA A JEJÍ MISTR 141

Kapitola 11 DÁVNO ZTRACENý PŘÍTEL: OSVÍCENý OPIČÁK 155

Kapitola 12 SLAVNý LéČITEL 173

Kapitola 13 TEMNÁ NOC DuŠE 193

Kapitola 14 NA SIBIŘSKýCH PLÁNÍCH 211

Kapitola 15 MLADý ŠAMAN 223

Kapitola 16 HuDEBNÍK Z PERu 235

Kapitola 17 KOuZELNÍK Z PERu 247 Kapitola 18 STÍNY MINuLOSTI 263 Kapitola 19 ISTANBuL: PŘÍBĚH LÁSKY 277 Kapitola 20 LéČIVÁ MODLITBA 293 Kapitola 21 ZEN: Z NOČNÍ MŮRY DO NIRVÁNY 301 Kapitola 22 SMÍCH A SLZY 315 Kapitola 23 KONEČNé LéČENÍ 327

Kapitola 24 VŠECHNO JE V POŘÁDKu 345

Kapitola 25 CESTA K JEZERu MANASAROVAR A JEŠTĚ DÁL 357

Kapitola 26 NÁVŠTĚVA ŠAMBALY 369

Kapitola 27 ZNOVuZROZENÍ 381

Kapitola 28 VŠECHNY CESTY VEDOu DO GOA 393

Kapitola 29 CIRKuS DWIJA 403 Kapitola 30 SPŘÍZNĚNé DuŠE 415 Kapitola 31 SVATBA 427 Kapitola 32 TAJEMNÁ DOBRODRuŽSTVÍ SLEČNY SVÚPI 439 6

Prolog

ŠAmBAlA

Z

kouška, zkouška... Tak jo, jdeme na to...

Na vlnách rádia ještě chvíli doznívají sladké tóny indické

hudby.

„Dobré ráno všem našim věrným posluchačům. Posloucháte rádio Manali, které k vám vysílá z Manali ze státu Himáčalpradéš v Indii ...

Naším vzácným hostem ve studiu je dnes Velký buddha, dříve známý jako Malý buddha. Někteří z vás možná zachytili jeho jméno asi před rokem na titulních stránkách novin po celém světě – je totiž jedním ze spoluzakladatelů Malé planety, velmi pokrokového ekologického projektu. Slyšeli jsme, že Malá planeta je založena na postupné transformaci odpadu ve vysoce koncentrované hnojivo, které dokáže napravit toxické zaneřádění Země. Zatím se k tomuto experimentu neobjevily žádné další informace. Je to tak, Velký buddho?“

„Hmmm...“

„Nevím, jestli jste zaslechli hlas našeho hosta, ale Velký buddha na mě tady ve studiu jasně gestikuluje, že si nepřeje o tomto tématu dál hovořit. Dobrá, zkusíme něco jiného.

Kde jsme to byli... Aha, ano, Řecko. Poté, co skončila jeho účast na projektu Malé planety, uchýlil se na řecký ostrov, kde se téměř okamžitě proslavil svou schopností uzdravovat. Svět se tehdy o jeho daru dozvěděl pomocí facebooku a internetových stránek New Age a zpráva se šířila rychlostí blesku. Možná si někteří vzpomínáte, že po nějaké době jakoby se po něm slehla zem. Oficiálně se téměř neví, co se s ním stalo od doby, kdy zmizel z novinových titulků.

8

Mám tady jednu hodně zajímavou fotografii z doby, kdy jste léčil.

Vypadáte na ní... no, jako dítě. Oproti své současné velikosti jste

sotva čtvrtinový a na rameni vám sedí opičák. Vzhledem k tomu,

že ten obrázek je asi rok starý, všechny by nás velmi zajímala vaše

fyzická proměna. Teď jste vysoký a opičák už není po vašem boku...

Jste ochoten nám na toto téma něco říci?

Dámy a pánové, vy ho sice nevidíte, ale já ano. Velký buddha,

vysoký a pohledný modrooký mladík s plavými vlasy a okouzlujícím

úsměvem, právě přikývl na souhlas. Ať už nás posloucháte kdekoli,

prosím, zatleskejte pořádně našemu hostu, Velkému buddhovi!“

Nahraný potlesk okamžitě vystřídá zvonivě drnkavá znělka

v hravém tempu, která posléze pomalu utichá.

„Dobrá tedy. Milý Velký buddho, vítejte v našem živém vysílání

‚Kdo a co je nového ve státě Himáčalpradéš‘. První otázka:

Co Vás přivádí k nám do Himálaje? Jste tu jako turista, nebo jste

přijel za obchodem?“

„Zdravím všechny a mnohokrát děkuji, milý příteli, za pozvání

do tohoto programu. Slyšel jsem na něj jen samou chválu. Abych

odpověděl, nejsem ani turista, ani obchodník. Himálaj je a vždy byl

mým domovem. Jeho čistota a povznášející povaha mne v meditacích

inspirovaly po mnoho životů...“

„Vy si pamatujete svá předchozí vtělení?“

„Právě proto jsem teď tady. Byl jsem pozván univerzitou tajemna

a vědy v nedalekém Kulu, abych tam přednášel vybrané skupině

studentů o své osobní cestě skrze různé inkarnace.“

„A co se stalo s Opičákem, vaším, jak bych to řekl, dětským

kumpánem z fotky? Odpusťte mi mou zvědavost. Tady v Indii

nemáme problém s otázkou minulých životů, ale když se někdo ani

ne za rok stane z dítěte dospělým – a navíc v jednom těle – to už je

i nad naše chápání.“

„Omlouvám se, ale bylo by to na dlouhé vysvětlování a mnohé

věci se ani nedají vyslovit... Každopádně Opičák je pořád mým

nejlepším přítelem. Před nedávnem se oženil se svou milou. Měl jsem to potěšení je před pár dny doprovodit na velmi posvátné místo vysoko v horách, kde on i dívka jeho srdce prošli zvláštním očistným a iniciačním rituálem. Teď by měli být na cestě k tajemné Malé planetě, kde bydlí Opičákova rodina.“

„To nám všem zní povzbudivě obyčejně. Ano, přátelé, kteří nás posloucháte, můžete si oddechnout. Ten milý Opičák z fotky je naživu a užívá si s rodinou. Ale... také se mu podařilo vyrůst v dospělého muže v tak krátkém čase jako vám?“

„Zajisté. Víc vám toho o něm ale neprozradím, vím, jak moc si během líbánek cení soukromí.“

„S vaším dovolením bychom se tedy přesunuli k další otázce. Je poněkud osobní, takže kdybyste nechtěl odpovídat, stačí naznačit a já nebudu dál naléhat.

Jste opravdu pohledný mladík a je zřejmé, že jste i dostatečně moudrý a kultivovaný na to, abyste přednášel na velmi prestižní univerzitě. určitě se líbíte ženám. Dokonce i naše zvukařka se teď za skleněnou přepážkou začala červenat – Rání, promiň, že jsem tě do toho zatáhl. Chci se tedy zeptat: Je ve vašem současném dospělém životě nějaká ‚drahá polovička‘? Jsem si jistý, že všechny naše posluchačky by to moc rády věděly...“

„To máte pravdu, je to hodně osobní otázka a ještě před nedávnem bych se na ni styděl odpovědět. Ale poslední období mého života přineslo mnoho změn, to je zřejmé... Stal jsem se mužem.“

„Náš host se teď trochu červená... Jestli chcete, můžeme přestat... Kde jsme to byli...“

„To je v pořádku, nestydím se za to. Během dlouhé cesty z Dillí jsem byl opravdu okouzlen krásou indických žen. Ať už jsou jakkoli chudé, mají v sobě takovou důstojnost... Co mě však zaujalo ještě víc, je způsob, jakým mne přitahovala jejich jemná a hravá povaha, tajemné chichotání a opojná vůně. Všechny mi připadaly jako

princezny z tisíce a jedné noci. Po staletí jsem se soustředil jen na

meditace, a tak jsem se na ženy už dlouho takto nedíval. Můžu jen

říci, že je to osvěžující.“


10

„Děkujeme, Velký buddho, za tak poetickou a upřímnou odpověď.

Vaše slova jsou chválou naší země. Co vás čeká dál po přednáškách

na univerzitě?“

„Během hodin strávených ve vlaku jsem si pohrával s myšlenkou, že

o svých zkušenostech napíšu román. V hlavě mi vířily jednotlivé příběhy

a ilustrace. Abych byl upřímný, nemám ani tušení, jak se píše kniha, ale

mám dobrý příběh, který by mohl hodně lidí příjemně pobavit.“

„Kde byste začal s vyprávěním?“

„Hodně dávno, v mystické zemi zvané Šambala.“

„V zemi buddhů?“

„Promiňte, že se směji, příteli, ale už teď vím, na co se mě chcete

zeptat. ‚Je Šambala skutečná?‘ Na to vám jen odpovím, že až napíšu

svůj román, zůstane tato otázka přesně tak nezodpovězená, jak má

být, a přesto se v něm objeví poetický náznak pravdy.“

„Tak to už se moc těšíme, až si knihu přečteme. Jak se bude

jmenovat?“

„To ještě nevím. Možná Malý buddha a vesmír... Věřím, že se ve

správný čas objeví někdo, kdo mi pomůže příběh sepsat.“

„Tak, redaktoři a stínoví spisovatelé z našeho Údolí bohů, slyšeli

jste přání Velkého buddhy? Pokud by mu kdokoli z vás chtěl pomoci

s literárním počinem, může se hlásit. Jsem si jist, že reakcí bude

mnoho, protože všichni toužíme zjistit toho o fascinujícím Malém –

Velkém buddhovi co nejvíc!

Zbývá čas na poslední otázku za všechny naše posluchače. už vás

slavná princezna Svúpi pozvala na svůj výroční večer valčíků, který

se koná příští týden na univerzitě? Jaký k ní máte vztah?“

„Setkali jsme se teprve včera, abychom probrali možnost, že by

redigovala knihu, kterou chci napsat. Ale o večeru valčíků nic nevím.

Říkal jste večer valčíků? O tom se mi zdálo ve vlaku cestou sem...“

Tóny překrásné indické hudby překrývají jeho poslední slova

a pak už je čas na reklamní přestávku.


11

O rok později...

MALý BuDDHA

A VESMÍR

napsal Velký buddha

se zvláštním poděkováním nejskvělejší redaktorce, princezně Svúpi

Úvod

Můj příběh začíná dávno, v mlhách historie.

Někde mezi himálajskými vrcholky a daleko od posledních známek civilizace překonává skupina otrhaných poutníků postupně pohoří za pohořím, vede je jen sotva znatelná úzká stezka.

Pod spoustou vrstev oblečení, špinavého od bláta a sněhu, kterými se brodili, na kterých seděli a odpočívali, a ztuhlého jejich vlastním zmrzlým potem, bychom jen těžko odhalili skupinu probuzených bytostí, které svedlo dohromady zvláštní poslání.

Je jich dvanáct, mužů i žen, a každý si nese jinou duchovní tradici.

Tedy, abychom byli přesní, se mnou je poutníků třináct.

Dvanáctka mi říká Buddha dávné historie.

I když mé jméno je dost výmluvné samo o sobě, musím dodat, že je to skutečné jméno mojí dharmy. Říká, že duchovní pouť je a byla mou cestou již odnepaměti, že stále hledám tu jednu jedinou Pravdu, která prochází vším a všemi, a že mě mé kroky nakonec zavedly až sem.

Ale nechme minulost minulostí.

Jaká měla být má budoucnost?

K mému nesmírnému překvapení měl nadcházející čas odhalit, že

cesta není ani zdaleka u konce – nikdy nezačala a nikdy neskončí.

Čekala mne další inkarnace, tentokrát jsem se měl stát bytostí

s tajemným jménem Malý buddha.

Nebudeme však čtenáře okrádat o překvapení a prozrazovat příběh dopředu...

Vraťme se k nekonečné pouti horami. Coby Buddha dávné historie kráčím, nebo spíš klopýtám a kloužu po úzké stezce. Svět kolem je oslnivě bílý a prázdný, stěží rozeznám tenkou linku, která dělí zasněženou zemi od mléčně bílého nebe.

Všude kolem panuje naprosté ticho, až na občasný poryv větru, který nám pod kapuce vrhá malinké ostré rampouchy. Bolí to, ale zároveň nás to udržuje v bdělosti, protože dokonce i na vrcholu duchovního probuzení se těžko bráníme totálnímu vyčerpání. Toužíme si lehnout a prospat se.

Naštěstí jsme všichni dost disciplinovaní. Abychom se dostali do vrcholného stavu vědomí, museli jsme se naučit být vždy přítomní. Pokračujeme tedy dál s vědomím, že i toto všechno přejde.

Slyším těžký dech svých souputníků, šplhajících po mém boku, avšak vnímám i jejich tiché buddhovství, které se tak dokonale zrcadlí v majestátním tichu Himálaje.

A to je také hlavní důvod, proč tu jsme. Přišli jsme se napít z čistého a nesmírného pramene klidu, který nás zde, na střeše světa, obklopuje.

Jsme tu ale ještě kvůli něčemu jinému. Ačkoli se o tom nikdo v průběhu dlouhých hodin pochodu ani nezmínil, hledáme posvátné místo. Někteří z nás mu říkají rajská zahrada, jiní džanna nebo nirvána. Má různá jména, tak jako jsou různé naše duchovní cesty.

My, buddhové, to místo nazýváme šambalou. To slovo většinou označuje vnitřní prostor, kterého člověk může dosáhnout hlubokou meditací otevírající třetí oko. Tentokrát však jdeme ještě o krok dál

a hledáme tento prostor venku, hledáme jeho fyzickou podobu.

Naším cílem je místo, kde bychom mohli společně žít právě v tom

vnitřním prostoru jako sangha, tedy společenství osvícených.

Všech mých dvanáct společníků se setkalo ještě dávno předtím,

než dosáhli osvícení, a v různých inkarnacích toho společně prožili

opravdu hodně, někdy v mužském, jindy v ženském těle, někdy jako

členové jedné rodiny, jindy jako přátelé či milenci.

Jediné, co spolu sdílet nemohli, byl právě ten poslední úsek

jejich osobní pouti, který je dovedl k probuzení. Tehdy panovalo

přesvědčení, že osvícení člověk dosáhne jedině o samotě, a spolu se

všemi ostatními pouty bylo nutné opustit i přátele.

Navzdory tomu všemu přátelství mezi nimi překonalo i tu

nejtěžší zkoušku. Jakmile dosáhli svého cíle, svedla je existence opět

dohromady.

I když byli roztroušeni po celém tehdy známém světě, začal se

všem Dvanácti vracet stejný sen o tropickém údolí obklopeném

vysokými zasněženými vrcholky. Údolí zářilo nesmírně jasným

světlem, prozařujícím i ty nejvzdálenější kouty Země.

Netrvalo dlouho a postupně všichni zjistili – za pomoci vizí,

řečí a příběhů ze vzdálených končin – kde je ostatních jedenáct.

Ve stejný okamžik se všichni vydali najít ostatní. Vzhledem k tomu,

jaké vzdálenosti a jazykové bariéry museli překonat, se sešli během

zázračně krátké doby – za pouhý rok.

Všichni se setkali na půdě prastarého univerzitního města

Takšašíla na kontinentě zvaném Indie, tedy v místě plném mudrců

a učenců.

Okamžitě jeden druhého poznali a společně se smáli, plakali

a vtipkovali o nové fyzické podobě každého z nich. Pouto mezi nimi

bylo obnoveno.

S nadšením si navzájem vyprávěli každý svou verzi snu, každý

přidal nějaký detail, až jednotlivé střípky vytvořily celý obraz.

Šambala, na tom jméně se všichni shodli, byla místem nesmírné

vnitřní i vnější krásy.


14

Okamžitě se vydali na cestu. Následujícího dne v naprosté

temnotě těsně před úsvitem z města vyklouzlo dvanáct stínů a dva

plně naložení jaci a společně se vydali za tajemstvím. Cestovali

nalehko, s sebou si vzali jen pár zvláštních předmětů a sušené ovoce.

A tehdy jsem se k nim připojil já.

Kdybych o to projevil zájem, s radostí by mě přijali za jednoho ze zakládajících členů, přesto jsem nebyl jedním z Dvanácti. Netoužil jsem po zvláštním postavení, nebylo to v mojí povaze.

I tak jsem za sebou měl dlouhou historii. Má mnohá vtělení, ať už osvícená, či nikoli, zažila mnoho dobrodružství i neštěstí.

V době, o které mluvíme, jsem si opravdu potřeboval odpočinout. Ze všeho nejvíc jsem si přál žít tichý a meditativní život s přáteli někde daleko od světa, obklopen přírodou.

Cestoval jsem o samotě jižní Indií a meditoval nad posvátným uspořádáním hinduistických chrámů, když jsem dostal poselství zevnitř. Seděl jsem v tichu svatyně a najednou jsem uslyšel drsný severský hlas svého dávného přítele a učitele z kmene Eburonů, dnes známých jako Germáni: „Jako hlava nově ustanovené Rady dvanácti mám to potěšení ti oznámit, že se nacházíme ve městě Takšašíla. už nyní jsi s námi, v našich srdcích. Chceme najít místo, kde bychom mohli společně žít. Chceš se k nám přidat?“

Okamžitě jsem věděl, kdo k Dvanáctce patří. Vzájemná pouta mezi mnou a jimi byla stejně hluboká jako spojení, která měli mezi sebou. Já jsem však vždycky měl určité výhrady k tomu se nějak vymezovat, a tak jsem se držel v pozadí.

A přesto, i když jsem radši dělal věci po svém a nikdy jsem nepatřil k žádnému organizovanému náboženství, jsem musel uznat jednu věc – všech Dvanáct dohromady tvořilo skvělý tým. Když chcete dosáhnout něčeho, co je nad vaše síly, hodí se někdy spojit s dalšími lidmi.

V podstatě nebylo nad čím přemýšlet, souhlasil jsem rychle a s lehkostí.

Dorazil jsem těsně předtím, než výprava vyrazila z města, a své místo jsem uprostřed všeobecného zmatku před cestou zaujal téměř nepozorovaně. Byla ještě tma a každý se soustředil hlavně na boj s nočním chladem. Ale když se začalo rozednívat, na všech tvářích mne vítal vřelý úsměv.

První část cesty byla poměrně snadná. Na jejím konci nás čekalo

prastaré město Kantipur, v dnešním světě známé jako Káthmándú,

hlavní město Nepálu. Tehdy to bylo jediné civilizované místo v Himálaji.

Město bylo plné života, takže nám shánění zásob netrvalo

dlouho. Pořádně jsme si odpočinuli v místním hostinci a ještě zahřátí

teplem zvířat ustájených pod našimi lůžky jsme se vydali do hor,

aniž bychom znali cíl své cesty.

A teď jsme tady, stále kráčíme věčným sněhem...

Během těch několika měsíců na cestě jsme se naučili užívat si

dlouhých pochodů během slunečných dní bez jediného mráčku.

Radujeme se z výšek a necháváme se ohromit nádherou krajiny.

Samozřejmě, jsou i mlžné a zamračené dny. To se pak většina z nás

cítí ztracena a toulá se ve vlastních snech.

Zdaleka nejhorší jsou ale dny, kdy jsme doslova pod palbou

tekutého ledu a zmrzlého sněhu. To pak musíme zastavit a společně

se schoulit pod přikrývky, chráněni širokými zády našich dvou

přátel, jaků. A zatímco se vzájemně povzbuzujeme a oživujeme

společný sen, kolem nás skučí vítr.

Tyto „špatné“ dny mi poskytly příležitost trávit více času s mým

přítelem, Germánským buddhou. Zahaleni do hřejivého pachu

zvířat si vyprávíme o svých nedávných inkarnacích, kdy jsme byli

následovníky Gautamy Buddhy, a o tom, jak jsme putovali bez konce

a šířili jeho učení.

„Vzpomínáš si na naše první sanghy? Když jsme ještě cestovali

ve skupinách, bez peněz a vyučovali dharmu, univerzální duchovní

zákon?“ povídá. „Měl jsem pro nás přezdívku, potají jsem nám říkal

potulní dharmáni...“

„Na téhle cestě jsem nevydržel moc dlouho. Na mě tam bylo

trochu moc pravidel,“ musím se přiznat, zatímco z jeho rukou vděčně


16

přijímám hrníček ještě teplého jačího mléka. Napiji se a posílám nápoj

dál.

„Díky existenci za matku jaka,“ ozve se tenký ženský hlas zpod kapuce, ze které vykukuje jen pár zacuchaných blonďatých pramenů vlasů, zatímco se jemná ručka natahuje pro hrnek. „Všechno ostatní jídlo je zmrzlé.“

„Ale máme naprostou svobodu...,“ mrkne na mě spiklenecky Germánský buddha.

Když se sněžná bouře utiší a přijde noc, můžeme se konečně utábořit na chráněném místě pod velkým balvanem. Všichni se uvelebíme, v ruce šálek silného čaje s máslem a pod nohama starý jačí měchýř s horkou vodou ze sněhu. Nastává ta pravá chvíle, kdy se mohu podělit o svou lásku k Sútře srdce Gautamy Buddhy. Zrovna včera jsem ji objevil v cestovním vaku, přepsanou na rýžový papír úhledně zabalený v naolejovaném plátně. Všichni pozorně poslouchají.

„Podle tradice potulných mnichů Gautamy Buddhy,“ ozve se Germánský buddha, když je čtení u konce, „bychom neměli na jednom místě zůstávat déle než tři dny, abychom se nemohli k ničemu připoutat. Ptám se teď vás všech, přátelé, jak to skloubit s naší touhou najít trvalé sídlo?“

Kolem tančí čerstvé studené vločky a mezi námi se rozhoří zapálená debata.

„Nelpění neznamená být chudý!“

„Ale jak se vyvarovat pohodlnosti?“

„Poslouchejte, přátelé, skutečná víra píše svá přikázání znovu a znovu v každém okamžiku...“

A tak pořád dál. A já mezitím vnímám, že hluboko v srdcích

jsme spojeni a že jdeme bezcílnou cestou, která nás vede úplně

neznámým směrem. Do Šambaly.

„Mám takový návrh,“ vmísím se do diskuze, „co kdybychom si

začali říkat buddhové ze Šambaly? Tak uctíme Gautamu jako první

lidskou bytost, která si uvědomila své vnitřní božství, a zároveň se

nevzdálíme od svého snu.“


17

Všichni nadšeně souhlasí. Vzdali jsme úctu a budoucnost je otevřená. Pozdě večer, když se všichni chystají ulehnout schoulení kolem ještě teplého ohniště, se jeden z Dvanácti, známý jako nekonečný zdroj technických informací, najednou posadí a vykřikne. Všichni se k němu sbíháme se starostí v očích.

„Nebojte přátelé, nic se mi nestalo. Jen jsem asi na něco přišel. Vzpomněl jsem si na prastarý příběh o tajemném tropickém údolí ukrytém mezi zasněženými vrcholky,“ V ruce má schovanou trochu hlíny, kterou právě vyhrabal zpod sněhu, a jeho hlas je plný nadšení. „Podívejte, z té hlíny uniká pára. Někde tady musejí být v zemi trhliny, skrz které se na povrch dostávají termální vody z horkých pramenů v podzemí. A přesně takové podmínky jsou potřeba k vytvoření tropického mikroklimatu někde poblíž, v úkrytu mezi horami!“

Okamžitě začne nadšená diskuze. Ta věčně bílá krajina už nás unavuje a toužíme po zeleni. Zdá se to však jako neskutečný sen.

„Konečně nějaká naděje,“ povzdechne si Germánský buddha, s úlevou, že máme alespoň nějaké vodítko.

„Není snadné se k takovému údolí dostat,“ dodává Buddha technik, „jsou totiž dobře ukrytá v lůně věčného sněhu. Nejsem si úplně jistý, jestli se nám ho podaří najít.“

Několik dní poté ale slavíme úspěch.

Jednoho obzvlášť chladného odpoledne po náročném výstupu velmi strmou a úzkou roklí vycházíme na náhorní planinu, ze které je rozhled na nekonečná pohoří všude kolem nás. Najednou mladá žena, známá jako Buddha tulačka, vykřikne a ukáže na místo mezi dvěma horami, osvětlené zlatými paprsky zapadajícího slunce.

Všichni to vidíme – sytě zelené údolí na oslnivě bílém pozadí hor. Je veliké, plné obrovských stromů s majestátními korunami, stojícími jedna vedle druhé.

Všichni jsme nadšením bez sebe. Musíme ale počkat, protože se začíná stmívat. Celou noc sedíme na planině u oslňujícího ohně. Všichni se shodujeme – zahlédli jsme nádhernou zelenou přírodu v tajemném údolí. Není pochyb, jsme u cíle.

Nazítří brzy ráno, s hlavami ještě trochu v oblacích z večerního plánování a vyprávění, balíme svých pár drobností a vydáváme se k „našemu údolí“, na které jsme místo okamžitě překřtili.

Ke vstupu do něj přicházíme brzy odpoledne. Jako stráž po stranách stojí dva vysoké cedry s korunami propletenými do oblouku. Za nimi je v dálce ještě vidět zasněžené vrcholky hor. Jakmile však projdeme skrz cedrovou bránu, krajina se úžasně změní – vstoupili jsme do skvostného zeleného údolí.

Prastaré borovice, štíhlé bílé břízy a vysoké cedry obklopují zelené palouky plné rododendronů s červenými, růžovými a fialovými květy, bělostných konvalinek a planých oranžových růží. Teplota je dokonalá – panuje tu příjemné teplo věčného jara.

Ani vteřinu neváháme.

Okamžitě všichni odhazujeme hábity a šály, teď už opravdu páchnoucí, a vršíme je na hromadu u vstupu do údolí. Zabalení do posledního čistého oblečení se každý a každá zvlášť vydáváme na průzkum okolí.

Mě vede úzká stezka až na jeho vzdálený konec. Zastavuji se u pramene teplé vody, který vyvěrá ze skalky.

ukláním se, smáčím ruce ve vodě a oplachuji si obličej. Po tak dlouhém pochodu je voda příjemným osvěžením. Po vzoru buddhistů si rituálně myji celé tělo.

Zatímco si z těla jemně stírám vlhkost, rozhlížím se kolem a na nedaleké vyvýšenině pokryté mechem, vidím stát vysoký cedr. usazuji se pod něj a nasávám měkké sluneční světlo, které mne zahaluje jako požehnání.

Na takovém místě čas utíká – nebo spíš přestává mít význam. Zasněžené vrcholky v dálce najednou začínají zářit majestátním světlem podvečerního slunce.

Zurčení pramene teplé vody je tak uklidňující.

19

Zavírám oči a obracím se do nitra.

Najednou něco slyším, něco co přichází zevnitř. Je to hudba, na

kterou jsem dávno zapomněl, posvátná melodie, která mi naplňuje

duši a pomalu vymazává všechny útrapy posledních měsíců.

Začínám si prozpěvovat. Můj hlas je zpočátku nejistý a třese se,

postupně se však můj zpěv mění v modlitbu a nese se až k nebi.

Pohlcuje mne čistá radost.

Když dozpívám, z druhého konce údolí se ozve královská

odpověď. Není to hlas člověka, to mi odpovídá slavík a jeho melodie

drnká na strunky mého srdce. Jeho píseň mne vítá doma.

Zpátky ke vstupu do údolí se vracím, až když je měsíc vysoko na

nebi.

Celá Dvanáctka už je na místě, všichni se vrátili v průběhu

odpoledne a každý v tichosti přikývl na znamení těm, kteří přišli

před ním. Všichni tu našli své místo.

Jako poslední se vrátil Germánský buddha. Všichni vědí o jeho

důkladnosti. Občas se jeho severskému perfekcionismu smějeme,

ale pravdou je, že právě proto mu byl s důvěrou svěřen post hlavy

Rady dvanácti. Když viděl, že na něj ostatních jedenáct čeká, zvedl

palec nahoru, čímž u všech vyvolal salvu smíchu a pocit hlubokého

štěstí.

Když přicházím na místo, všichni moji přátelé jsou neposední

a nadšení jako malé děti.

Obracejí se ke mně. Můj hlas není rozhodující, ale záleží jim i na

mém názoru. Široký úsměv na mé tváři znamená jediné – toto údolí

se stane zemí buddhů, posvátnou Šambalou.

Stoupli jsme si do kruhu pod širým nebem plným hvězd

a Germánský buddha promluvil:

„Milovaní, dokázali jsme to. Existence s námi oslavuje novou fázi

buddhovství, sanghu. Je to úplně nový experiment, sdílení vědomí. Budeme toto údolí nazývat Šambalou. Šambala popisuje určitý stav vědomí – ‚šam‘ znamená klid a ‚bala‘ panenství – panenský klid. Je to prostor osvícení, který zůstává stále neposkvrněný. Nelze ho pošpinit.

Dnes večer budeme slavit. už se nemusíme vracet do svých zemí. Náš domov je teď zde a zítra začneme se zabydlováním. Naši přátelé a souputníci Šambalu postupně najdou a připojí se k nám. V budoucnu se toto údolí stane největším shromážděním buddhů.“

„Vidím tu spoustu budov,“ přeruší ho jedna poměrně impozantní postarší buddha s očima vědmy, „bungalovy, meditační chatky, velikou síň buddhů, knihovnu, tržnici, hostinec... Ale všechno má svůj čas,“ dodává s úsměvem. „Všechno přijde v souladu s existencí. Šambala se vybuduje sama.“

„V nadcházejících chvílích,“ pokračuje Germánský buddha poté, co se na ženu usmál, „vyšleme do existence pozvání našim probuzeným přátelům z celého světa, aby se k nám přidali. Tento nový aspekt osvícení v komunitě bude čím dál silnější. Tajemnými cestami se rozšíří až do těch nejzazších koutů světa.

Časy na planetě se budou stále měnit. Přijdou období temna i skvostná období osvícení. Musíme se naučit nenechat se ovlivnit ani jedním, ani druhým. Musíme naši sanghu chránit před temnotou. A právě proto náš dobře informovaný přítel, který nás

sem přivedl a který bude od tohoto okamžiku znám jako Buddha

technické podpory a údržby, brzy vytvoří zařízení, které učiní

Šambalu neviditelnou pro vnější svět. Bude tedy nemožné sem přijít

bez pozvání.

Přátelé, skláním se před buddhou v každém z nás, skláním se před sanghou v nás a skláním se před věčnou Pravdou.

Začněme s oslavou!“

Mnohem, mnohem později...

Šambala se od svých začátků stala opravdovou zemí buddhů. Všichni její obyvatelé dosáhli osvícení.

Po celá ta staletí od jejího založení jsem byl jejím čestným obyvatelem. Přicházel jsem a odcházel, jak se mi zlíbilo. Vydával jsem se na dobrodružství do vnějšího světa, který mne stále přitahoval. V Šambale jsem byl Buddhou dávné historie tak dlouho, až jsem měl občas pocit, jako bych měl tělo utkané jen ze světla.

Teď bych vám ale rád vyprávěl o zemi buddhů.

Nikdo mimo Šambalu nikdy nenašel cestu, která by ho tam zavedla. Její jméno zůstává do dnešních dní pro okolní svět legendou a místo je zahaleno tajemstvím.

Za těch mnoho set let od jejího založení se do Himálaje vydalo mnoho poutníků, kteří se ji snažili najít. Většině z nich však Šambala unikla. Dokonce i přesto, že každý z těch hledačů na své pouti objevil významné pravdy a důležité vhledy, většina se vrátila do vnějšího světa, aniž by údolí našla. Dojít až sem a usadit se tu se za celá ta staletí podařilo jen několika málo hledajícím.

Existuje jen jedna výjimka, a to jsou členové rodiny. Já žádné nemám, ale někteří zdejší buddhové mají široké rodiny a ty je čas od času navštěvují. Mám ty návštěvy rád, znamenají často vítané rozptýlení v jinak poklidném místním řádu.

Šambala je země, kterou postavili buddhové pro buddhy. Žádná válka se sem nikdy nedostala. Kdykoli se do údolí pokouší vstoupit negativní energie, Šambala se ztratí v mlžném oparu Himálaje.

Je to také první komunita bez vnitřních rozepří. Případná nedorozumění mezi ostatními všichni vnímají jako příležitost vystoupit ze svého individuálního pohledu a probudit se do širších souvislostí.

Nováčci, kteří sem zavítají stále ještě plní zápasů vnějšího světa, jsou vždy překvapeni klidem, který mezi obyvateli Šambaly vládne. Jako kdyby celé posvátné údolí bylo naplněno prozařujícím mírem.

V průběhu času se cestování i komunikace staly mnohem snadnější, a tak se populace Šambaly neustále rozrůstá. Aby bylo možné najít místo pro všechny a zároveň zachovat čistotu prostoru, dostal Buddha technické podpory a údržby za úkol vytvořit pod dohledem Germánského buddhy plán města.

Jeho návrh se i po mnoha letech stále používá, i když je neustále doplňován o nejnovější poznatky vědy o životním prostředí.

Všechna soukromá obydlí jsou malé kopulovité domky z přírodních materiálů nasbíraných v údolí. Místnosti mají kulatý půdorys bez rohů, aby mohly energie volně proudit a obnovovat se. Interiéry, podlahy a nábytek jsou z místního světlého březového dříví. Každý dům má verandu, na které mohou buddhové zvyklí na potulný život spát pod širým nebem.

Perleťově bílá fasáda domů jakoby zářila tekutým světlem na pozadí věčně zasněžených vrcholků Himálaje za nimi. Jsou jednoduché a pohodlné, elegantní a skromné.

Teď...

Na začátku 21. století se Šambala stala úžasným místem pro tvoření všeho druhu – malování, hudbu, tanec, bojová umění i hlubokou meditaci, zkrátka pro vyjadřování se pomocí všech těch rozličných technik, které sem dovedly hledající skrze různé duchovní cesty.

Máme tu několik společných zařízení, která se starají o naplňování všech potřeb sanghy: Magdaleninu vegetariánskou restauraci, Čijonino kadeřnictví, Ježíšovo vinařství a zájezdní hostinec Karavanseráj pro rodinné návštěvy, který stojí u paty kopce hned u širokého potoka. Poblíž se nachází školka Gopála, ta je tu pro nejmenší buddhy a vzácné malé návštěvníky.

V srdci toho všeho je Sál buddhů, místo společných meditací.

Buddhové ze Šambaly se tu scházejí v určenou denní a noční dobu,

aby v tichosti seděli a posílali pozitivní myšlenky celé planetě Zemi.

V Šambale jsou všichni překrásní. Na rozdíl od vnějšího světa se

tu nikdo nesnaží vylepšit svůj vzhled umělými prostředky – krása

a půvab tu přicházejí zevnitř. Nádhera absolutna tu září z každé tváře.


23

Dovedete jistě vycítit a představit si, že se Šambala stala útočištěm

pro ty, kdo dosáhli nejvyšší úrovně vědomí a nechtějí dál pokračovat

v hledání.

I když jsem se nikdy nerozhodl zůstat v Šambale natrvalo, pořád

jsem tu měl svůj dům.

Dlouho jsem cestoval po světě. Lidské bytosti a jejich zvyky mne

nepřestávaly fascinovat ani dlouho po dosažení osvícení. Vždy jsem

se ale rád vracel do Šambaly, kde jsem odhodil pozemský převlek

a stal se opět Buddhou dávné historie.

Všichni se z mých návratů radovali, protože věděli, že přináším

spoustu úžasných příběhů – a také nakažlivé nadšení.

Čas jsem pak většinou trávil prací v komunitě, i když moje

pomoc byla tak trochu chaotická – jeden den jsem vařil u Magdy

v restauraci, další jsem se nadšeně vrhal do plení a sázení a zalévání

zeleninových záhonů.

Jednoho dne – bylo to přesně rok před příchodem Malého buddhy

na tento svět – jsem cítil velikou potřebu prázdnoty a odpočinku.

Měl jsem za sebou opravdu vyčerpávající a nebezpečnou cestu. už

žádná dobrodružství, řekl jsem si. Rozhodl jsem se, že si nějaký čas

odpočinu a budu se držet okolo Šambaly bez nějakého plánu nebo

cíle.

Nejdřív mne toto období svobody velmi naplňovalo. Zvykl jsem

si vstávat před východem slunce, abych stihl být na cestě, až se

první paprsky dotknou vršků vysokých cedrů, a procházel jsem se

po okolních zasněžených horách. Po návratu z toulek jsem zůstával

celý den doma, upravoval jsem domek a staral se o malou tropickou

zahrádku, ve které poletovali exotičtí ptáci, potomci živočichů, kteří

byli svědky našeho příchodu do údolí. Přátele jsem navštěvoval čím

dál míň, všichni mne však nechávali na pokoji. Respektovali mou

volbu stáhnout se do ústraní, což byla asi nejrozšířenější duchovní

praktika v Šambale.


24

Takto jsem žil snad celou věčnost. Znovu jsem našel lásku

k meditaci a zapomněl na svět mimo Šambalu. Aspoň na chvíli.

A tady začíná můj příběh...



26


27

Kapitola 1

BuddHA

dávné HiStOrie

J

ednoho dne, když se chystal na pravidelnou procházku před

východem slunce, se Buddha dávné historie na chvíli zastavil.

Najednou pocítil touhu porušit svou až příliš zaběhnutou rutinu.

Otočil se a rozhodl se, že zůstane doma. Jak se díval z okna na poslední mizející stíny noci, cítil se jako ve vakuu, jako by byl stejně prázdný jako temnota kolem něj. A tak tu seděl v lehce pochmurné náladě a vyhlížel východ slunce.

První ranní světlo však jeho náladu drasticky proměnilo. Aniž by chápal proč, byl najednou plný nadšení, doslova hořel, zářil všemi barvami stejně jako majestátní východ slunce před ním.

Pak přišlo pochopení, že se mu existence snaží něco naznačit. „Nový úsvit...,“ zašeptal potichu a poklonil se v gestu odevzdání.

Později téhož rána mu někdo pode dveřmi podstrčil zprávu. Na obálce byla pečeť Rady dvanácti.

Zprávy od nich ho překvapily. Těch pár měsíců, které strávil v ústraní, se postupně přehouplo do téměř celého roku a v průběhu té doby se od nich víc a víc vzdaloval. Stále je považoval za své nejlepší přátele, ale nechtěl, aby ho viděli v takovém stavu.

Skutečnost byla taková, že se poslední dobou cítil čím dál víc znuděný, za což se styděl i sám před sebou – natož aby to přiznal před ostatními.

Nuda se mu pod kůži vkrádala nenápadně – nejdřív se objevil

pocit otupělosti v celém těle, který ale přičítal příliš bezvýhradné

bdělosti. Považoval to za vedlejší účinek, jakési riziko z povolání na

cestě meditace.

Tohle ale nebyla bezvýhradná bdělost, tu zažil nesčetněkrát a znal

ji až příliš dobře. Velmi brzy si uvědomil, že to, co prožívá, postrádá

lehkost a svobodu, jakou přináší meditace. Byl to těžký stav letargie.

Nechtělo se mu ani pohnout. Chvíli mu trvalo, než našel správné

pojmenování, až si nakonec musel přiznat, že se zasekl na místě.

Taková nálada se pro obyvatele Šambaly nehodí, snažil se

ukonejšit sám sebe, ale ani to nepomohlo. Pocit nudy se každým

dnem zvětšoval a snaha tuto skutečnost zakrýt mu brala veškerou

energii.

Stranou od ostatních stále pozoroval, jak se k němu pomalu plíží

strach a stud. Statečně tyto pocity prodýchával, ovšem jen do chvíle,

než se znovu objevily a vzplály s nemenší intenzitou.

Nyní si uvědomil, že členové Dvanáctky si jistě i z odstupu

povšimli, co se s ním děje, a rozhodli se nechat to plynout – až do

tohoto okamžiku. Měl jejich důvěru, povzdechl si a pokýval hlavou,

a byli přesvědčeni, že může přemoci neklid mysli, když bude

sledovat své myšlenky. Ale, upřímně řečeno, on sám o tom začínal

pochybovat.

Posadil se se zalepenou obálkou v rukách. Nebylo pochyb o tom,

že Rada vedla Šambalu fantasticky na všech úrovních, prakticky

i duchovně byli skvělý tým. Nepřestával obdivovat jejich schopnost

sledovat nejnovější technologický vývoj. Jenže občas... občas mu

přišli trochu moc pohodlní, moc usazení. „Možná jsou taky zaseklí,

co já vím,“ pokrčil ještě jednou rameny, než konečně rozlomil pečeť

na dopise.

Když otvíral obálku, trochu se mu zrychlil tep. Znovu a znovu četl

jediné slovo, které zpráva obsahovala. Pořád tomu nemohl věřit.


29

Stálo tam:

„Čaraivéti.“

Věděl, co to slovo znamená:

„Neustále v pohybu.“

Byla to jedna ze základních pouček Gautamy Buddhy.

Ale proč? Proč on? V hlavě měl úplně prázdno. Úplně ztratil klid

a nedokázal smysluplně přemýšlet.

A pak se mu myšlenky nahrnuly do hlavy všechny naráz: „Tak

takhle mě Dvanáctka vidí? Jako neschopného se pohnout dál?

Zaseknutého? A proč mi to neřeknou rovnou do očí?“

Do tváří se mu dralo nesnesitelné horko. Ne, nečervenal se, on

přímo hořel studem.

Pomalu se uklidnil. Po chvíli, se zprávou ještě stále v roztřesených

rukách, si začal uvědomovat, co všechno dopis znamená. Jeho

nejhorší obavy se vyplnily – jeho znuděnost byla odhalena. V očích

milovaných přátel musí vypadat jako zpohodlnělý poustevník,

který se schovává v bezpečném úkrytu, aby zakryl, že se nudí. Byl

šokovaný a pobouřený.

Pokusil se zavřít oči a meditovat, avšak klid, který k němu

v Šambale vždy přicházel zcela bez úsilí, byl ten tam.

Zkoušel se zaměstnat prací kolem domu a v domě, stále však

myslel jen a jen na svůj dopis.

Nakonec to vzdal a sedl si k oknu. Čekal na nějaké vodítko, ale

ani to nepřicházelo.

Velmi brzy usnul vyčerpáním a za pár hodin se probudil úplně

propocený. Jak se snažil vymotat ze zmuchlaných podušek a posadit

se, vybavil se mu sen. Byl opět malým chlapcem a zoufale plakal.

Jeho milovaný pes zmizel nebo zemřel. V tom okamžiku se cítil

úplně stejně – smutný a osamělý.

Zbytek noci proseděl potmě a znovu a znovu probíral svou situaci

v nekonečných beznadějných kruzích myšlenek. Pohyboval se od

extrému k extrému. Chvíli cítil obrovskou zlost vůči Dvanáctce kvůli

jejich povýšenému tónu, hned zase obracel svůj hněv proti sobě,


30

říkal si, že je pokrytec a zbabělec, a za chvíli už jeho vztek mířil opět

na ně – a tak pořád dokola.

Brzy ráno se však začalo odehrávat něco nového. Jeho srdce se

začalo usmívat. Byl to zvláštní úkaz – příjemný, a přitom smutný

pocit v hrudníku. Chtělo se mu plakat a smát zároveň. Vztek ale

neodcházel. Zůstával na místě souběžně s oním novým pocitem,

podobně jako doutnající podzemní sopka.

Když se do místnosti oknem vkradly první sluneční paprsky, ani

se nepohnul. Pořád byl rozpolcený mezi vztekem a sladkým pocitem

v srdci a prozatím nedokázal čelit ani jednomu z nich.

Vnitřní boj vyvrcholil pozdě dopoledne. Jako by byl chycen mezi

dvěma vichry vanoucími proti sobě. Ztratil veškerý směr.

„Musím se pohnout. Teď,“ pomyslel si, jak se s námahou snažil

dostat ze stavu ne nepodobného transu.

A v té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Pootevřel jen na malinkou škvíru, aby zjistil, kdo stojí venku.

Byla to jeho sousedka.

Za normálních okolností to byla velmi spořádaná a tichá dáma,

která dosáhla nirvány, tedy spasení, cestou jógy. Je to cesta přísných

pravidel a taková byla i ona. Každý den vstávala ve čtyři hodiny ráno

a cvičila.

Dnes ale vypadala úplně jinak. Celá zářila nadšením a mluvila

hlasitěji než obvykle.

„Zdravím,“ skoro vykřikla, když mu do ruky dávala úplně

stejnou zprávu, jako byla ta jeho, jen s jinou adresou. „Můžeme si

promluvit?“

„Milý sousede,“ mluvila překotně dál, „většinou nebývám... jak

to říct... zrovna plná emocí. Ale tentokrát se potřebuji někomu

vypovídat a vy mě musíte vyslechnout. Dostal jste stejnou zprávu

jako já a mně také dorazila včera. Když jsem ji našla na podlaze,

ani jsem se na ni nepodívala – myslela jsem si, že je to nějaká

reklama.


31

Ale v noci se mi poprvé po hodně dlouhé době zdál sen.

Neodvážila bych se takhle vám vtrhnout do soukromí, jenže v tom

snu jste byl velmi silně přítomen. Našel jste psa a ukazoval jste ho

moc šťastnému chlapci vedle vás. Byla jsem za toho chlapce moc ráda

a běžela vás obejmout vděčností,“ lehce se začervenala, rozpaky ale

ihned zakryl její vážný výraz, „ale vy jste okamžitě uhnul a tvářil se,

jakoby se nic nestalo.“

Na chvíli se odmlčela a v té pauze si Buddha dávné historie uvědomil, kolik toho mezi nimi zůstalo nevyřčeného. Tolik let bydleli vedle sebe, ale na prstech jedné ruky by se daly spočítat okamžiky, kdy spolu prohodili více než „dobré ráno“. Neměl ani ponětí, jak má reagovat.

Ale nemusel si dělat starosti, Jogínka sama začala znovu mluvit: „Vždycky jste mi připadal tak vážný a tak trochu znuděný činnostmi, ve kterých nacházíme my, obyčejní osvícení, uspokojení.“

Nuda, to slovo ho opravdu pronásleduje, pomyslel si Buddha dávné historie.

„Oproti nám všem jste se vždycky zdál tak moudrý a dokonale nepřipoutaný. Váš úctyhodný věk a zkušenost vnímají všichni,“ pokračovala a sklopila zrak. „Chtěla bych vám ale připomenout něco, co si už možná ani nepamatujete. Před pár měsíci jsem dostala poprvé chuť porušit své jogínské zvyky a jít na lekci samby do tanečního studia Meera. Pozvala jsem vás, abyste šel se mnou. Vaše odpověď byla jako studená sprcha – zamumlal jste něco o ‚jiných závazcích‘ a utekl pryč, vypadal jste hodně zaneprázdněný. Zkuste hádat, koho jste mi tehdy připomněl...“ A odmlčela se dostatečně dlouho na to, aby očima znovu vyhledal její znepokojující pohled.

„Přesně tak, mého otce. Ten taky nikdy nereagoval na mé sny. Měl moc práce s vyděláváním spousty peněz.“

Buddha dávné historie, odvyklý přímé konfrontaci, stál úplně jako omráčený, zatímco Jogínka pokračovala: „Když jste mě v tom snu odstrčil, všimla jsem si, že vedle mě stojí malá holčička. Vypadala jako já, když jsem byla malá. Když jsem se k ní sklonila, vzduchem se začala

32

linout melodie mojí oblíbené samby. Holčička šťastně zavýskla, popadla

mě za ruku a vrhly jsme se do tance. Vy a ten chlapec jste stáli opodál

a pozorovali jste nás. Zamávala jsem na vás, abyste se připojili, vy jste

se však jen zdvořile pousmál. už jsem se chtěla se zraněným pocitem

stáhnout, když tu ke mně ten chlapec přiskočil a zeptal se mě: ‚Proč?‘

a moje holčička odpověděla: ‚Proč ne?‘ a zasmála se. Oba se začali smát.

A já jsem se probudila a v mém nitru zvonily dětské hlasy.“

Jak tak mluvila, začal se na ni Buddha dávné historie dívat

novýma očima – viděl její ohebné a smyslné tělo tanečnice samby

a její červené tváře, viděl její nádheru. Najednou se v něm znovu

probudil pocit, který po tisíce let dřímal, až ho to vylekalo. Zhluboka

se nadechl a odpověděl: „Někdy si můžeme jít zatancovat...“

Podívala se na něj, začervenala se a usmála:

„Vy máte ale štěstí. Nemusíte se bát, že vás chytím za slovo. už

mám totiž jiné plány – půjdu dál, čaraivéti. Čekání tady už mám až

až, osvícená už stejně jsem, tak co? Našla jsem si duchovní rodinu

v Brazílii a vydám se tam.“

Buddha dávné historie si zkusil představit sám sebe v Brazílii

a musel se smát. Nebyla to jeho cesta, avšak obdivoval smělou volbu

své sousedky. Opětovala jeho úsměv a pokračovala: „Včera večer se

celou komunitou začalo něco šuškat...“

To bylo pro Buddhu dávné historie jako probuzení ze

sebestředného transu – zatímco se zavíral ve svém pokoji, svět

kolem něj se nepřestal otáčet. No, koneckonců vždycky byl tak

trochu samotář.

Teď byl ale stejně zvědavý jako kdokoli jiný: „A co se tedy

povídá?“

„Ony to nejsou jenom povídačky, jen se poptejte. Říká se, že včera

v noci se všem buddhům v Šambale zdál sen, ve kterém byli dětmi,

a že v tom snu všichni našli klíč k tomu, jak se pohnout směrem do

budoucnosti.“

Na chvíli se odmlčela, udělala roztomile zmatený obličej a pak

pokračovala: „Dovedete si představit, jak všichni reagovali na zmínku

o budoucnosti... Máme přece žít tady a teď! A co teprve pohyb... Já

sama každý den cvičím jógu a vstávám vždy ve stejnou dobu – už tak

se hýbu dost a dost.“

Buddha dávné historie se usmál. Věděl naprosto přesně, co tím

myslí.

„Ale můj sen o holčičce, která tančí sambu, všechno změnil.

Když jsem se probudila, našla jsem na podlaze vzkaz a přečetla si

ho: Čaraivéti. Bylo to jako požehnání pro mou nejhlubší touhu.“

Ten sladký pocit v nitru Buddhy dávné historie mezitím vyhrál

nad zuřivostí. Teď už ví, o co jde. Té slabé bolesti v jeho hrudi se

říká touha.

„Než se mi zdál ten sen, skoro úplně jsem se své touhy vzdala,“

pokračuje Jogínka, jako v odpovědi na jeho nevyřčenou poznámku.

„Když jste odmítl mé vyzvání k tanci, byla to poslední kapka.

Jednou za čas jsem do Googlu zadala slovo samba a s radostí sledovala

taneční videa a fotky, ale to bylo všechno.

už jako malá jsem se musela vzdát tancování, i když jsem ho

moc milovala, a namísto toho jsem dělala soutěžní sporty. Každý

den jsem cestou na trénink chodila kolem taneční školy, kde učili

sambu. Hudba mě lákala dovnitř, zpomalila jsem a dívala se skrz

okna do tanečního sálu. Viděla jsem spoustu opálených kluků

a holek v mém věku naplno ponořených do tance. Ale nikdy jsem

tam nevkročila.“

Přes její hezkou tvář se přežene stín smutku. Nechá ho projít,

dokud se nerozpustí. Pak se vrátí zpět, opět úžasně zářící, smyslná

buddha s červenými tvářemi a jasnýma očima: „Ve svém druhém

dětství chci mít příležitosti, které jsem v tom prvním nezažila.

Pokud najdu způsob, jak naplnit touhu té malé holčičky, jsem na

to připravená. Moje nové brazilské dětství bude zahrnovat obojí.

Jak mou lásku k józe, která mě přivedla k osvícení, tak mou vášeň

pro sambu v celé její božské kráse, s tolika tanečníky, s kolika to jen

půjde. Možná z toho pokusu nakonec vznikne nějaká kombinace

jógy a samby, kdo ví.“


34

„Ale...“ přerušil ji Buddha dávné historie. Poslední uhlíky jeho vzteku jako kdyby se najednou znovu rozhořely. „Pořád nám tu zůstává jedna zásadní otázka. Jakou roli v tom všem hraje Rada dvanácti?“

Dlouze a intenzivně se mu zadívala do očí, a když odpovídala, mluvila moudrá a zkušená Jogínka, ne lehkovážná holčička, která miluje sambu: „Osvícené bytosti přicházely do Šambaly a odcházely z ní od té doby, co tu je, a nikdo za ně nikdy nerozhodoval. Pokud je člověk osvícený, může svobodně přicházet a odcházet, jak se mu nebo jí zachce.“

Když mluvila, ani na chvíli z něj nespustila oči: „A žádná rada – nikdo jiný než vy – nemůže vědět, zda jste osvícený, nebo ne. V tomto ohledu nemá Dvanáctka žádnou duchovní autoritu a řekla bych, že o ni ani nestojí.“

Jak jsem si jen mohl myslet, že je naivní, pomyslel si Buddha dávné historie, udiven bystrostí její odpovědi.

„Záleží jen na každém z nás, jak uctíme dar osvícení. Můžeme zůstávat ve vnějším světě, nebo se jednou provždy rozplynout, pokud chceme. A i z tohoto bodu se můžeme vrátit. Dvanáctka má úžasnou schopnost sledovat, kde se každý z nás nachází. I ti, kteří zmizí na celá milénia, budou mít v Šambale místo, kam se mohou vrátit.“

„Čaraivéti, čaraivéti,“ zašeptal Buddha dávné historie a poklonil se.

„Ano, tato velká pouť nemá ani konec, ani začátek, stále je co se učit,“ uzavřela debatu Jogínka a na chvíli zavřela oči. Když je znovu otevřela, byly plné slz: „Jsem dojatá a jsem vám vděčná,“ řekla, „za vyslechnutí a za pochopení.“

Pak se v ní zase probudila malá tanečnice samby a ztišila hlas

až k šepotu: „Taky se říká, že dostaneme novou možnost přijít na

svět jako už odrostlé děti, že nebudeme muset procházet všemi

těmi nepříjemnostmi, jako je narození a lůno... V době kvantové

fyziky přicházejí nové reinkarnační techniky. O tom se dozvíte víc


35

jen od Rady dvanácti. Jsem z toho tak nadšená! Jelikož jsem tady

poměrně nová, vždycky jsem se snažila chovat po vzoru starších

obyvatel, až jsem začala jednat jako upjatá stařena, která nesnese

chaos. Ale taková nejsem.“

Chaos... V Buddhovi dávné historie to slovo zažehlo instinktivní

strach, a to ho vyburcovalo natolik, aby si uvědomil, že to celé je

opravdu budíček. Než však mohl odpovědět, zastavila ho a jemným,

láskyplným hlasem mu pošeptala: „Jděte pořád dál, drahý Buddho

dávné historie, jděte pořád dál.“

S těmito posledními slovy ho tak trochu rozpačitě štípla do tváře a rozběhla se k sobě domů.

Jak tak stál u otevřených dveří, cítil se Buddha dávné historie najednou úplně prázdný. Skoro jako by propásl nějakou hodně důležitou příležitost, když nechal Jogínku takhle odejít.

Sedl si uprostřed místnosti na podlahu a nevěděl, co dělat. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že původcem těch hlubokých vzlyků, které slyší, je on sám.

Za soumraku, když začal pláč ustávat, vstal a podíval se na sebe v malém zrcadle nad umyvadlem. To, co uviděl, ho překvapilo – namísto protáhlého smutného obličeje na něj koukala uvolněná a růžová tvář. Rty se lehce rozevíraly do nesmělého úsměvu. Vypadal jako dítě.

Pod dospělými mužnými rysy začal poznávat tvář svého mnohem mladšího já. Poklonil se na pozdrav a přivítal tak dítě, které bylo tak dlouho neviditelné.

Tu noc opět nespal moc dobře. Většinou míval klidný spánek, ale pocit chaosu, vznášejícího se kolem něj a v něm, ho o něj připravil.

Vstal a posadil se. uklidňující temnota noci pomáhala. I když byl

pořád zmatený, srdce mu začalo tlouct klidněji, jako kdyby pomalu

přijímalo blížící se velkou změnu.


36

Jakmile se objevily první paprsky ranního slunce, podíval se

z okna. Na chvíli si připomněl, jak to kolem vypadalo, když sem

poprvé přišel společně s Dvanáctkou. Bylo to tak dávno...

Vysoký cedr, pod kterým tehdy seděl, tu byl pořád. Byl teď ještě

vyšší, ale pramen teplé vody dávno vyschl a zmizel.

S potěšením se díval do své tropické zahrádky a na všechny

barevné ptáky.

Na chvíli cítil, jak ho připoutání k Šambale a k domovu paralyzuje.

Pak si ale připomněl svého dobrodružného ducha a to, jak ho každá

z jeho cest obohatila na duši.

Rozhlédl se kolem a zhodnotil všechny změny, které se kolem

něj za ta léta udály. Najednou se cítil otevřený novému, znovu našel

chuť do života.

„Čaraivéti, čaraivéti,“ slyšel sám sebe nahlas opakovat a usmál se.

A ten úsměv mu zůstal na tváři, i když se oblékal a když si později

připravoval lehkou snídani.

Oblečen do jasně oranžového ručně tkaného plátna, na nohou

hedvábné pantofle stejné barvy, čistě upraven a s hřejivým pocitem

v žaludku byl připravený čelit světu.



38


39

Kapitola 2

OperAce ČArAivéti

H

lavní ulice centra Šambaly byla plná lidí. Rozhodně se

dělo něco neobvyklého, protože Buddha dávné historie

viděl už z dálky nezvykle dlouhou frontu buddhů, kteří čekali na

vstup do budovy Rady na konci ulice. Po cestě míjel ty, kteří ji už

navštívili. Někteří z nich vypadali nezvykle spokojeně, jako kdyby

si užívali nějakého soukromého vtípku. Buddha dávné historie si

povzdechl. Nerad čekal ve frontě, ale zřejmě neměl na výběr. Chtěl

od Dvanáctky nějaké vysvětlení – a byl konec konců třináctým

zakládajícím členem.

Tenhle oficiální titul ale moc neladil s rozverným úsměvem, který ne a ne mu zmizet z tváře. Najednou si připadal příliš zranitelný, a tak se rozhodl, že se pokusí vystřízlivět. Celou dlouhou cestu po hlavní ulici si masíroval obličej a vzpomínal na všechny smutné věci, které se mu přihodily během všech jeho inkarnací.

Ale nic nezabíralo. To už byl u velkého obchodu se smíšeným zbožím, který se jmenoval Osvícení a byl prvním a nejstarším obchodem v Šambale. V jeho dvoře byla zahrádka, jež bývala většinou plná buddhů, kteří si sem chodili odpočinout od meditací a přitom upíjeli horké kakao, přivezené jím samým po návratu z Jižní a Severní Ameriky. Dnes byla prázdná. Posadil se na lavičku a zavřel oči.

Najednou už nepotřeboval bojovat a začal se usmívat celou bytostí. Nesnažil se úsměv potlačit, naopak, nechal se jím úplně

zaplavit. Tu chuť znal, byla jako třešně a borůvky, jako dětství.

Jako okamžiky velkého štěstí, jako když se vydáváte za neznámým

dobrodružstvím. Jít dál... přesně po tom toužil – a už dlouho – jen

si to zatím neuvědomil. Teď byl ten pravý okamžik odhalit úsměv.

uvnitř se šeptem loučil se všemi drahými přáteli, se kterými

tady na dvorku strávil tak příjemné okamžiky. Často se tu na

chvíli odpočinku po práci v olivovém háji stavoval Ježíš. Vypadal

spokojeně, a ne jako nějaká vyzáblá superstar. Nebo Kabír, ten se

objevoval brzy odpoledne, popíjel studené kakao a lidem, psům

i kočkám předčítal poezii. A také drahý Lao-c’, ten se s každým, kdo

chtěl naslouchat, ochotně podělil o svou pravdu, zatímco v tichu

pozdního odpoledne usrkával horkou kořeněnou čokoládu. Jak

rádi odpočívali na zenové zdi, nízkém kamenném valu pod velikou

moruší, a užívali si společnosti jeden druhého.

Po setkání na veřejnosti si zarezervovali místo v lázních s horkými

prameny, kde trávili čas v tichu. Tehdy s nimi býval nejraději.

Prameny bohužel před nějakým časem vyschly, když se po menším

zemětřesení pohnula půda.

Brzy se však probudil z příjemného vzpomínání. Ani jeden z nich

tu teď nebyl. Dvůr byl opuštěný a prázdný. Buddha dávné historie

se musel pousmát nad tím, že i takto zavedenou rutinu lze snadno

přerušit.

Postavil se a šel dál, naslouchal měkkému šelestění svých jemných

pantoflí po dlažbě, až došel k cíli. Zastavil se před krásnou vysokou

budovou, která byla o něco vyšší než ostatní a nad jejím hlavním

vchodem visela velká naleštěná měděná vývěsní tabule s nápisem

„RADNICE ŠAMBALY – Rada dvanácti“. Měl neuvěřitelné štěstí –

fronta byla pryč.

Výtahem vyjel do horního patra. Těžké ebenové dveře vedly

přímo do velké světlé místnosti, v jejímž rohu stály elegantně

prostřené stoly, na kterých byly ještě teplé a lákavé zbytky v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist