načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Malostranský ďábel - Jan Poláček

Kniha: Malostranský ďábel
Autor:

Životní příběh kontroverzního pražského učence Jiřího Arvéda Smíchovského.


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-06-01
Počet stran: 336
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 327 stran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-23
ISBN: 9788025905395
EAN: 9788025905395
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dr. Smíchovský byl velmi vzdělaný, inteligentní a uznávaný muž. Pocházel z vážené pražské rodiny a stal se dvojnásobným doktorem. Zabýval se magií a pokoušel se vyvolávat ďábla. Během druhé světové války i po ní byl pilným udavačem.
Jan Poláček popisuje tohoto rozporuplného človeka ve dvou vypravěčských liniích a postupně skládá portrét Smíchovského do jediného komplexního celku. Nesnaží se hledat odpovědi a vysvětlovat proč, konečný úsudek nechává na čtenáři samotném.

Předmětná hesla
Smíchovský, Jiří Arvéd, 1897-1951
* 19.-20. století * 20. století
Okultisté -- Česko -- 19.-20. století
Okultismus -- Česko -- 20. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HLOUBĚJI
DO MINULOSTI










Bezstarostné děti na hřištích si hrály,
starostlivé mámy doma pracovaly,
za jejich však zády, za jejich však zády,
plni nenávisti, kalu, jedu, zrady,
zákeřní jak palič, ploužící se tmou
rozvraceči štěstí zavraždit je jdou,
nezaváhali by s cyničností vrahů
atomovou bombou nechat zničit Prahu...
(Jan Noha: „Zvyšte bdělost“ – úryvek,
Lidové noviny ,6.6.1950)
VÁLEČNÉ ŠTVÁČE ZALIJEME ŽHAVOU OCELÍ
AŤ ŽIJE J. V. STALIN – MOUDRÝ UČITEL
A NEJVĚTŠÍ PŘÍTEL NAŠEHO LIDU
STALIN – GOTTWALD – MÍR
ZNIČÍME MANDELINKU –
ZLOČINNOU SETBU IMPERIALISTŮ
(dobová hesla zRudého práva, 1950)
ROK 1950
Smíchovský stál před hrobkou a četl si jména vytesaná
do zrnitého, šedého kamene. Oblečený byl v módním
plášti. Na hlavě měl klobouk. Trochu velký. Mezi
krempu a hlavu by se mu určitě vešel prst. Možná i dva. Byl
vypůjčený z vězeňského skladu stejně jako zánovní
baloňák.
Látkový pásek s kovovou přezkou se mu zařezával
do těla. Utáhl ho, jako by se jím chtěl přepůlit. Cípy
pláště mu sahaly po kolena a odstávaly do stran. Pod
21





nimi luxus končil. Z nohavic lezly nitě, látka byla stará
a ošoupaná. Plášť moc neladil ani s jeho bagančaty.
Vojenský původ nezapřela. Stokrát odřená kůže a stokrát
znovu napuštěná levným černým viksem. Ty boty dost
pamatovaly a zřejmě v nich majitel, nebo snad
majitelé, našlapali stovky kilometrů. Nejspíš na východ a pak
zase zpátky. Zažily bahno, vodu, sníh, led, pot i krev.
A pak je uložili do skladu pankrácké věznice.
Tolik jmen, říkal si Arvéd. Je zázrak, že se tam
všichni vejdou. To, které hledal, bylo na náhrobku skoro až
dole. „Ani ho nenapsali správně,“ podivoval se. „On se
přece Josef nejmenoval.“
Chlapík v kožené bundě mu stál za zády a mlčky
pokuřoval. Vychutnával Letku, která hořela jako papír.
Nebyla životní potřebou, jak nedávno správně řekl
soudruh Zápotocký, ale patřila k lepší životní úrovni. Chtěl
si ji užít až do posledního tabákového drobečku a nic
mu v tom nemohlo zabránit.
„Jmenoval se Honza. Jan Kefer,“ vykládal Arvéd ve
šněrovačkách po wehrmachtu.
Chlapík jen odklepl popel na zem. Ale zafoukal vítr
a pár smítek utkvělo na jedné z jeho nažehlených
nohavic. Muselo ho tu být všude kolem spousty.
Šedavého, jemného – nejenom z cigaret.
„A tohle byla jeho manželka,“ ukazoval Smíchovský
na další nápis vytesaný do náhrobní desky. „Dagmara,“
v duchu počítal, „umřela v šestadvaceti.“
Dva sloupky s lampičkami, nahoře klenutý
tympanon a v něm kříž. A dole stejně oblý náhrobní kámen
s křížem.To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to,
co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, letělo Smíchov-
22





skému hlavou. A to, co je nalevo, je i napravo... a opačně.
Jako dokonale orámované a symetrické exlibris. Jako ten
ubohý lidský život.
Chlápek odhodil nedopalek a rozdrtil ho podpatkem.
V kapse zašustil papírovou krabičkou s obrázkem tří
letadel, aby se ujistil, že se má ještě nač těšit. Vlasy mu
házely chlapecké vlnky, ale byly tak sestřižené, že se
daly jen tušit. Hnědá bundička z vepřovice mu padla,
polobotky s dlouhou špičkou měl vyleštěné. Po vousech
zbyla jen zarudlá tvář a mdlá vůně Pitralonu. U
Podolské jako Martička Gottwaldová nešil, ale na eleganci mu
to neubralo. Ucítil na jazyku tabákové smítko. Vysunul
ho na rty a vyplivl na zem. „Co to bylo za kurvu,
Smíchovský? Nepomoh jste jí do toho hrobu nakonec vy?“
Arvéd zavřel oči. Tiskl víčka k sobě. Byl špinavý.
Páchnul. Bolela ho hlava. Veliká modřina na ruce mu
přes noc zfialověla. Zahnívala v něm jako zkažený kus
masa. Polkl a nadechl se. „Slyšel jsem, že snad umřela
na tetanus.“
„Na tetanus? Není to divný?“ podivoval se tajný.
Zaznamenal smítko na nohavici a pečlivě je oprášil. Dbal
o sebe. O své ošacení pečoval. Jinak se ale od ostatních,
jemu podobných, nelišil. Pocházel ze stejné líhně a byl
si vědom své nadřazenosti a moci.
Tvář měl ostře řezanou. Chlapskou. Nos rovný a
nevelký, zato lícní kosti mu hodně vyčnívaly. A rty tenké
a bělavé. Jen lemovaly otvor do lebky a připomínaly
jizvu. Bradu měl hranatou, vysunutou. Prsty zažloutlé
od cigaret.
„Zemřela za války,“ vysvětloval Smíchovský. Byl celý
sešlý. Bledý. Pohublý. Popelavé vlasy střižené na ježka.
23





Měl vrásky a uvnitř sebe všechnu bolest světa. Jen oči
měl stejné jako kdysi, nebesky modré.
„Dagmara,“ zkoušel tajný jméno mrtvé ženy na
jazyku. „Zní to pěkně. To je něco jinýho než nějaká obyčejná
Mařka anebo Jiřina. Ale co měla společnýho s válkou?“
zajímal se. „Ona... Copak byla u partyzánů?“
„To může být ze rzi. Asi se poranila o hřebík. Nebo
z hlíny. Možná dělala něco na zahrádce a... Prostě
neštěstí. Shoda okolností. Osud. Kdoví?“
„Smíchovský, vy jste komik. Kde se to ve vás bere?
Fňukáte tu a přitom jste za války makal pro
sicherheitsdienst... Ještě se rozbrečte. Kolik lidí na vás dojelo?
A teď vás rozhodí tohle. Vy jste vlastně šťastnej člověk,
že jste narazil na nás. Že se s váma mažeme jako s
hovnem. Asi si příště takový zvláštní vycházky odpustíme,
že jo?“
„Já jsem rád, že jste mě sem vzal,“ bránil Smíchovský
svou malou výsadu. Už to nebylo jako kdysi. Postupně
přicházel o výhody, které ho v kriminále držely při
životě a dodávaly mu naději. Staré nahrazovali mladí.
Nová generace se zbavovalakonkurence. A tenhle
chlapík o něm dneska rozhodoval. Jakákoli hrdost šla
stranou. „Já jsem vám za to vděčnej, soudruhu.“
„Bodejť byste nebyl. Ale já si myslím, že by nám bylo
nad půllitrem v nějaký hospůdce líp. Proč si zatěžovat
mozek věcma, který se už stejně nedají změnit?“
„Ale já jsem úplně v pořádku. Připravený –“
„No to doufám. Protože za to, že jsme k vám tak
benevolentní, od vás taky něco čekáme. Něco za něco. To
je vám přece jasný. To přece kapírujete už od
protektorátu.“
24





„Víte, že se na mě můžete spolehnout.“
„To rád slyším,“ řekl chlapík. „Tak jdeme. Náčelník
už na nás čeká.“
Smíchovský šel metr za ním. Vraceli se hlavní
cestoukolemobrovskýchnovorenesančníchnáhrobků.Vní-
mal jména. Data. Cifry. 666. Zachytil slova verše.
Plastiku dvou holoubků. Reliéf Krista s trnovou korunou.
Mramor. Hlínu. Květy. Z korun stromů trčela k nebi věž
filipojakubského kostela. Větve šuměly. Sluneční
kotouč za mraky mdle doutnal a připomínal chladný měsíc.
Okřídlená socha na hrobě Jakuba Arbesa měla ruce
složené na prsou a hlavu mírně předkloněnou. Do tváře
jí padal stín a jemné ženské rysy proměnil v drsný
kámen s temnou kavernou úst. V tu chvíli připomínala
spíše anděla smrti nežli míru.
Kovové podkůvky a cvočky na podrážkách
Arvédových starých vojenských bot s každým krokem cinkly.
Balonové plátno pláště se o sebe třelo v podpaží a
šustilo. Klobouk mu padal do očí. Každou chvíli ho musel
rovnat.
Jako by ztrácel paměť a vzpomínky skládal už jen z
nejasných útržků anebo z toho, co měl z doslechu. Šel po
cestičce mezi hroby, pokoušel si vybavit Keferovu tvář.
Myslel na společně prožité chvíle, na události, o
kterých vědělo už jen pár pamětníků, a také na Honzovu
tragickou smrt – podle jeho mínění zbytečnou a
nešťastnou. Padl z toho na něj smutek. Vlastní osud mu
splýval s Keferovým.
Oba studovali církevní školy a věřili, že tím
rozhodnutím jednou provždy a k všeobecné spokojenosti roz-
25





hodli o své budoucnosti. A shodně se nakonec vydali
jinou cestou a skončili v bezvýchodné situaci za
mřížemi a ostnatým drátem.
Znovu ho viděl směšně nešťastného, když v
klidnějších dobách vyprávěl, co hrozného ho ten den potkalo.
Jak ho doma nezastihli chlapci ze skautského oddílu,
který vedl; dveře u něj měli vždycky otevřené a
dobře věděli, kde je ukrytý klíč. Jak hladoví hledali něco
k snědku a našli jen máslo a chléb. Barvitě popisoval,
že mu celý byt obrátili naruby, aby našli i trochu soli.
Nakonec bez znalosti souvislostí použili obsah malé
dózy, ve které jako svátost ukrýval směs soli ze sedmi
moří: ingredienci potřebnou ke kouzelným obřadům.
Tehdy si Arvéd uvědomil, že Kefer, stejně jako on,
provozuje magické obřady.
Vzděláním, šíří vědomostí a znalostí jazyků byli
rovnocenní. Nezadali si ani ve zběsilosti, se kterou
vstřebávali všechno nové, a ani ve zbožnění knih. Touha po
vědění je oba docela pohltila a nakonec přivedla k
tajným naukám.
Tak jako Arvéd byl i Honza mimořádně zaujatý
studiem už od mládí. Pořád plný zájmu o vše, pořád ve
spěchu. Jako by tušil, že musí žít rychleji. Ani na jídlo
mu nezbýval čas. Převážně se živil rohlíky a burskými
oříšky. Míval jich pořád plné kapsy.
Byl obtloustlý, ale na svou robustní postavu se
pohyboval nezvykle mrštně. Nezúčastněnému
pozorovateli mohl připadat zcela všední. Prostě to byl jen další
nepraktický člověk zahleděný do sebe a do své vědy,
v některé chvíli až směšný pro svou urputnost v
diskusi.
26






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.