načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Malíř vzpomínek - Gwendolyn Womack

-15%
sleva

Kniha: Malíř vzpomínek
Autor:

Dva milenci, jejichž láska přetrvává století. A záhadná látka, která otevírá dávný svět. Co kdyby existovala látka, díky níž byste si vybavili své minulé životy? Co kdyby vás ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 368
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 366 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Tomáš Havlík
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-42
ISBN: 9788026707226
EAN: 9788026707226
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dva milenci, jejichž láska přetrvává století. A záhadná látka, která otevírá dávný svět. Co kdyby existovala látka, díky níž byste si vybavili své minulé životy? Co kdyby vás někdejší životy mohly zavést ke skutečné lásce? A co kdybyste zjistili, že vás už celé tisíce let ohrožuje všehoschopný nepřítel? Bryan Pierce je věhlasný malíř, jehož obrazy uchvátily svět. Ze své slávy se však netěší a straní se společnosti, protože za jeho talentem stojí trýznivé tajemství. Jeho obrazy totiž vznikají v transu, během něhož se mladý umělec v duchu přenáší do různých dob v minulosti. Po každém probuzení z těchto zvláštních snů navíc zjišťuje, že je bohatší o nějakou novou zvláštní dovednost – například dokonale ovládá další cizí jazyk nebo mistrně hraje šachy. Stále v něm proto sílí přesvědčení, že jeho vidiny – jak své stavy, kdy upadá do nevědomí, nazývá – jsou ve skutečnosti vzpomínky na minulé životy. Posléze se Bryan náhodně setkává s půvabnou Linz Jacobsovou, odbornicí na neurogenetiku, která se snaží rozluštit geny umožňující lidskému mozku vytvářet vzpomínky. Při návštěvě Bryanovy výstavy Linz nejvíc upoutá obraz zachycující hrůzostrašný výjev a zjišťuje, že do sebemenších podrobností odpovídá děsivému snu, který ji opakovaně pronásleduje už od dětství. Během postupného sbližování s krásnou a talentovanou Linz se samotářskému Bryanovi začínají zdát nejživější sny, jaké dosud zažil, a zavádějí ho na místa, kde dosud nebyl, a poodhalují tajemství, jehož kořeny mohou sahat až do starověkého Egypta. Gwendolyn Womack , původem z Texasu, začala psát divadelní hry na vysoké škole. Po studiu na University of Alaska odešla na California Institute of the Arts. V současnosti žije se svým manželem a synem v Los Angeles, kde píše svůj další román. Malíř vzpomínek je její prvotina.

Kniha je zařazena v kategoriích
Gwendolyn Womack - další tituly autora:
Malíř vzpomínek Malíř vzpomínek
Womack, Gwendolyn
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
KAPITOLA 1
Obrazy zavěšené na stěně působily ve tmě jako duchové. Bylo
jich tolik, že se nedaly spočítat – pokrývaly úplně každý
kousek zdi. Oči postav zachycených na plátnech vypadaly
v temnotě jako živé. Budily dojem, že pozorně sledují okolí
a uvažují, jaké podivné kouzlo je zavanulo právě sem.
Malířův podkrovní ateliér s  okny jako ze stavebnic lega
a s betonovými zdmi i podlahou připomínal spíš nějaký
průmyslový prostor. Vedle hromady dřevěných latěk, z nichž měly
vzniknout napínací rámy, se v  rohu opíralo o  zeď dvanáct
štůčků belgického plátna. Uprostřed stály v kruhu čtyři
stojany a na každém z nich čekalo vypnuté plátno opatřené tenkou
vrstvou dokonale neleštěné bílé křídy. Tato technika, která se
využívala už v období renesance, dodávala obrazům zdání
téměř fotografi cké realističnosti. Umělec, jenž tady maloval, to
dobře věděl.
Obrazy na stěnách tvořily různorodou směsici.
Znázorňovaly výjevy, které se odehrávaly v  odlišných historických
obdobích a v odlišných koutech světa, ale jeden rys měly
společný  – všechny zachycovaly intimní okamžiky života nebo
smrti.
Jedno plátno zobrazovalo japonského samuraje klečícího
na slaměné rohoži tatami a  provádějícího seppuku. Na sobě
měl slavnostní bílé roucho a z břicha se mu valil proud krve.
Malíř zachytil každičký detail bolestivé sebevraždy, při níž si
samuraj se zmučeným výrazem v obličeji zaráží do břicha
čepel meče. Za ním stál jeho sekundant s napřaženým krátkým





8
mečem wakizaši, přichystaný useknout samurajovi hlavu, aby
ukončil jeho trápení. Další obraz nabízel pohled na
císařského strážce ze starověké Persie, který seděl v  koňském sedle
a  vlekl za sebou zajatce přivázaného na laně. O  kousek dál
visel na zdi portrét starce s turbanem na hlavě, jehož pohled
upřený do dálky budil dojem, jako by chtěl malíře podrobit
zkoušce, jestli dokáže zachytit duši opouštějící mužovo tělo
v poslední den jeho života.
Ateliér ohraničovaly tři zdi a  jedna ohromná hedvábná
japonská stěna. Druhou část rozděleného prostoru zaujímal
spartánský obývací pokoj a kuchyňka ukrytá za příčkou.
Z přilehlé chodby se vcházelo do menší místnosti vybavené pouze
jedinou matrací na podlaze. Na ní ležel na břiše malíř
svlečený do půl těla a ponořený do hlubokého spánku.
Náhle se posadil a za usilovného lapání po dechu se snažil
probrat ze železného sevření snu.
„Teď jsem tady. Jsem tady. Jsem tady. Jsem tady,“ opakoval
odhodlaně a přitom se kolébal vpřed a vzad, jako by se snažil
uklidnit. Pak ale stejně rychle ochabl a nepřítomně se zadíval
před sebe. Zdálo se, jako by ho zaplavil zvláštní klid. Po
chvíli vstal z matrace.
Přešel jako náměsíčný do ateliéru, vybral si několik štětců,
uchopil opotřebovanou paletu a  pustil se do míchání barev.
Přitom mumlal slova ve starověké řečtině, která nikdo nikoho
neslyšel vyslovit nahlas už celá staletí.
Jeho ruce se ve tmě pohybovaly se zvláštní jistotou. Při
práci si vůbec neuvědomoval, jak hodiny plynou. Maloval,
dokud mu čas neochromil tělo a to nezačalo žadonit, aby
přestal. Nohy mu vypovídaly službu a ramena měl ztuhlá bolestí.
Když k  jeho oknu dorazilo oslepující polední světlo, projela
mu hlavou pronikavá bolest a probrala ho z transu jako
řinčení budíku.
Jsem Bryan Pierce. Stojím ve svém ateliéru. Teď jsem tady.
Jsem Bryan Pierce. Stojím ve svém ateliéru. Teď jsem tady. Jsem
Bryan Pierce. Vtloukal si ta slova do povědomí a  snažil se





9
dosáhnout na jejich prostý význam jako dítě, které chňapá
rukou po motouzu papírového draka. Ta slova byla jediná věc,
která ho držela při zemi a nedovolovala mu uletět pryč.
Náhle se pod ním podlomila kolena. Svezl se za zem
a musel se opřít o  zeď, aby neztratil rovnováhu. Dlaně paží,
spočívajících na pokrčených kolenou, mu bezvládně visely dolů,
pokryté skvrnami všech barev, které měl uložené na polici
v ateliéru. Podobně potřísněný byl i jeho obnažený hrudník.
S vypětím sil se zkoumavě zahleděl na své nejnovější dílo,
protože už dobře věděl, že je to nejrychlejší způsob, jak
vstřebat svůj poslední sen. A teprve když získal jistotu, že se zase
udrží na nohou, vstal a došel k videokameře, kterou měl
nainstalovanou v  ateliéru. Byl to nejkvalitnější digitální model
na trhu, vybavený infračerveným čidlem, schopným zachytit
i noční dění. Měl ji neustále spuštěnou. Nemusel si ani
prohlížet záznam, aby věděl, že zase mluvil celou noc starověkou
řečtinou. Nahrávka však představovala hmatatelný důkaz.
Když se na sebe každé ráno díval na videu, zpravidla ho
to poněkud uklidnilo. Dnes se však na to necítil – jeho vidiny
byly ještě příliš čerstvé. Jako by s ním v místnosti dosud někdo
stál. Měl zvláštní pocit, že jeho sen v  sobě skrývá odpovědi.
Jenomže odpovědi na co?
Órigenés Adamantius, kněz ze starověkého Říma, pronikl
do jeho vědomí už před týdnem a od té doby Bryan maloval
vzpomínky z jeho života. Prv ní plátno donesl do galerie
ještě mokré. Věděl, že musí viset na jeho následující výstavě, ale
neměl tušení proč.
Vernisáž se koná dnes večer. Bude to jeho první výstava
v Bostonu od té doby, co se odstěhoval z New Yorku. Celý
týden si pohrával s myšlenkou, že na ni půjde, ale nakonec ten
nápad zapudil. Nemohl si takové riziko dovolit. Pobyt mezi
spoustou lidí, kterým by se musel dívat do očí a s nimiž by si
musel potřásat rukama  – na pozadí svých více než
výmluvných maleb –, by u něj téměř s jistotou vyvolal další záchvat.
A jak by to pak vysvětlil?





Když se loni v New Yorku neob jevil na zahájení žádné své
výstavy, tisk ho téměř rozcupoval a vykreslil ho jako
arogantního samotáře opovrhujícího veřejností. Přitom ti pisálci
nemohli být dál od pravdy. Vystavoval totiž svá díla v naději, že
někdo pozná jejich skutečný význam  – že někoho na světě
sužuje stejné prokletí jako jeho. Možná si však jenom něco
nalhával. Pátral po někom takovém už řadu let a začínal
nabývat dojmu, že jeho snaha je odsouzená k neúspěchu. Stovky
maleb, a zatím žádná reakce.
Bryan si promnul oči. Cítil, že mu začíná třeštit hlava – co
nejdřív si ji musí pročistit od všech myšlenek. Možná by si
měl dopřát volný den a vyrazit na dlouhou procházku.
Nejdřív se však chtěl vypravit do Muzea výtvarného
umění. Vedle pouličních lamp v centru města se celý týden ve větru
třepetaly barevné plátěné poutače lákající na výstavu
nazvanou Tajemství starověkého Egypta a  Cheopsovy pyramidy.
Kdykoliv je Bryan zahlédl, přepadl ho pocit, jako by tenhle
div světa – jediný z pověstných sedmi, který se dochoval do
dnešních dní – doputoval do Bostonu právě kvůli němu. Už
dlouho se k návštěvě muzea chystal a dnešek se ideálně hodí.
Popadl klíče a  vyšel z  bytu. Na chodbě prošel kolem své
sousedky – mladé ženy, která bydlela naproti němu, ale zatím
ji potkal jen párkrát. V  jejím pohledu se teď mísily rozpaky
a neskrývaný obdiv.
Bryan se pousmál, spěšně zamumlal „Dobrý den“, rychle
se otočil a vrátil se do bytu. Zapomněl si obléct košili.





11
KAPITOLA 2
„Z kamene, který byl zapotřebí k vybudování Cheopsovy
pyramidy, by se dalo postavit třicet mrakodrapů Empire State
Building. Nebo skoro metr vysoká zeď napříč celými
Spojenými státy tam a nazpátek.“
Linz sledovala fi lmovou projekci se sluchátky na uších,
ohromená údaji, které odříkával hlas virtuálního průvodce.
„Kameny byly vytesané s takovou přesností, jakou se
můžou při své práci pochlubit pouze ti nejlepší soudobí optici.
Jeden kámen je jako druhý. Odborníci odhadují, že starověcí
Egypťané používali nástroje pětsetkrát přesnější než moderní
vrtačky. Jejich preciznost je i dnes doslova omračující.“
Ale jak je to možné? říkala si Linz. Hlavu měla stále
zamotanější. Prohlídka s komentářem, který jí zněl ve sluchátkách,
spíš nastolovala otázky, než aby přinášela odpovědi.
„Starověcí Egypťané údajně netušili, jak je Země velká
nebo jaký má tvar, ale Cheopsova pyramida stojí přesně ve
třetině cesty mezi rovníkem a  severním pólem. Její výška
a obvod jsou ve stejném poměru jako obvod Země
a vzdálenost mezi oběma póly. Osa pyramidy vede přesně od severu
k jihu – dokonce ještě přesněji, než jak ji ukazuje Královská
greenwichská observatoř v Londýně. Jde o největší
a nejpřesnější stavbu v  celých lidských dějinách, kterou nejsme ani
nyní schopni přesně napodobit.“
Linz cítila stále větší nervozitu, a tak si nakonec stáhla
sluchátka z hlavy a zamířila k východu. Ve skutečnosti nepřišla
do muzea kvůli téhle výstavě, ale přiměla ji k  tomu daleko





12
osobnější pohnutka. Když jí zemřela matka, byla ještě
kojenec, ale i po třiceti letech, které od té doby uplynuly, ji to sem
táhlo, protože věděla, že matka tohle muzeum doslova
zbožňovala.
Blížilo se poledne. Poslední dvě hodiny procházela
jednu výstavní síň po druhé a stále ji ovládal pocit melancholie.
Možná si zajdu zahrát šachy do parku, napadlo ji. Do
Bostonu se vrátila teprve před několika měsíci, ale ještě si nenašla
čas a nezaskočila se podívat na své oblíbené náměstí Harvard
Square.
Cestou k východu, kde hodlala vrátit sluchátka, se zarazila
u jedné vitríny a zadívala se na překrásný egyptský
nadloketní náramek, který nebyl určený pro ženu, nýbrž pro vojáka.
Lehce se pousmála. Vypadal úplně stejně jako tetování, které
měla ukryté pod svetrem.
V  tu chvíli se kousek od ní zastavil další návštěvník
výstavy  – ne příliš blízko, ale stačilo to, aby ho zaregistrovala
a chtíc nechtíc zvedla hlavu. Měla před sebou
nejpřitažlivějšího muže, jakého kdy viděla. Jeho oči měly elektrizující
modrou barvu, a když zachytila jejich pohled, zdálo se jí, jako by
se čas zastavil. Krátce nato ten pozoruhodný návštěvník
odešel pryč.
Linz zůstala stát na místě jako přikovaná a  sledovala
neznámého, jak se od ní vzdaluje. Nejradši by ho přitáhla
nazpátek a prožila tu úžasnou chvíli znovu.
Muž zpomalil, jako by jí četl myšlenky, otočil se, znovu
se na ni zadíval a pak zmizel ve vedlejší síni. Linz se
nemohla hnout z  místa. Uvažovala, co by měla podniknout.
Cítila zvláštní nutkání jít za ním, vrátit se do výstavních síní
a předstírat, že tudy prochází poprvé. Těžko s ním však
mohla zapříst debatu o královně Nefertiti a při té příležitosti ho
požádat o telefonní číslo. Ještě nikdy v životě se nepokusila
takhle někoho ulovit a rozhodně s tím nechtěla začínat
právě tady, v Muzeu výtvarného umění. Váhavě odevzdala
sluchátka.





13
Když vyšla z muzea, okolní svět jí připadal poněkud jiný
než dřív. Šachy v  parku ji už nelákaly tolik jako ještě před
pěti minutami, ale umínila si, že tam stejně půjde. Pokud
se soustředí na hru, možná tím uklidní to zvláštní chvění
u srdce.
Cestou se nemohla zbavit pomyšlení na to kratičké
setkání a nebyla schopná zaplašit neodbytný dojem, že dělá velkou
chybu, když tak zbrkle odchází.

Náměstí Harvard Square, kde se scházeli lidé z  celého
města, aby si zahráli šachy, vypada lo jako obživlá pohlednice. Její
soupeř, starý pán v  golfové čapce, udělal první tah. Linz na
něj během několika vteřin zareagovala. Slyšela ostatní
šachisty hrající u  okolních stolů a  pozvolna ji odpouštělo napětí.
K výhře jí stačilo deset tahů.
Starý pán zamručel a  připravil šachovnici na další hru.
Linz zvítězila i tentokrát a její soupeř si ji změřil příkrým
pohledem. Podle všeho se musel rozloučit s  předpokladem, že
pohledná mladá žena bude snadná kořist.
Neměl tušení, že Linz se stala v patnácti letech juniorskou
šachovou velmistryní, což byl nejprestižnější titul, jaký může
dospívající hráč získat. Jako malá se věnovala šachům
s obrovským nasazením a svůj koníček omezila až po nástupu na
střední školu, kdy se snažila potlačit veškeré své mimořádné
schopnosti, aby zapadla mezi spolužáky. Většině
dospívajících studentů však stejně nebyla mladá šachistka, která své
vrstevníky ve všech ohledech převyšovala, příliš po chuti.
Teprve na vysoké škole se Linz naučila oceňovat své přednosti
a  získala dostatek sebevědomí, aby je začala otevřeně dávat
najevo. V době, kdy spěla mílovými kroky k získání
doktorátu z neuro genetiky, se už nestyděla, že je nejchytřejší
dívkou široko daleko, protože geniální byli i všichni lidé
z jejího okolí.
Starý pán odešel s rozladěným výrazem k vedlejšímu stolu.





14
„Je tu volno?“ uslyšela nad sebou.
Zvedla oči a zarazila se. Před ní stál muž z muzea – ten, za
nímž se málem rozběhla.
Horečně se pustila do propočítávání pravděpodobnosti
dvojího náhodného setkání s tímhle člověkem tak krátce po
sobě, přičemž vzala v úvahu veškeré proměnné. V tak
ohromném městě, jako je Boston, to bylo zhola nemožné.
Pravděpodobnost, že by se viděli v muzeu a jen o chvíli později na
sebe znovu neplánovaně narazili na jiném nazdařbůh
zvoleném místě, se rovnala jedné ku miliardě, ne -li ještě víc.
Poprvé v životě ztratila řeč.
„Jste dost dobrá,“ poznamenal muž a posadil se naproti ní.
Linz ho nevěřícně sledovala, jak rozmisťuje fi gury do
výchozí pozice. Chystají se spolu hrát šachy. Ona a pan Tajemný
se chystají hrát spolu šachy.
Nejspíš ji sem sledoval. Hned však tuhle myšlenku
zaplašila. Kdyby za ní šel, určitě by si ho všimla. Kromě toho když
odcházela, byl ještě hluboko v útrobách muzea.
„Ten starý pán, kterého jste právě porazila, se rád kasá, že
je nejlépe hodnoceným hráčem Šachové federace,“
poznamenal neznámý se škádlivým úsměvem.
„Vy jste s ním už někdy hrál?“ zeptala se překvapeně. Přála
si, aby k ní zvedl hlavu a podíval se jí do očí, ale pan Tajemný
dál hleděl na šachovnici.
„Posledních pár měsíců sem chodím každý týden.“
Jeho slova ji neuklidnila, ale naopak jí způsobila
zklamání. Takže ji nesledoval. Byla to jen náhodná souhra
okolností, nic víc.
Linz se rozhodla, že bude svou výhru oddalovat tak
dlouho, jak jen to bude možné, aby prodloužila čas, který spolu
stráví. Během pouhých tří tahů však vyšly najevo dvě věci: že
neznámý muž je šachový mistr a  že se její snaha prodloužit
tuhle partii nesetká s úspěchem.
Každý z nich hrál úplně jiným stylem. Cizinec byl
překvapivě rychlý, dokonce jakoby roztěkaný, kdežto Linz nade vším





15
hloubala. Po šesti tazích vyhrál. Linz ho podcenila, stejně jako
její předcházející soupeř podcenil ji.
Umiňovala si však  – sebevědomí zadupané hluboko do
země – že ho v příští hře rozdrtí. „Ještě?“ zeptala se sladce.
Cizinec se tiše zasmál, přikývl a  zkoumavě se jí zahleděl
na ruce. Jeho neochota podívat se jí do obličeje ji už
doháněla k šílenství.
Krátce nato však zachytila jeho pohled. „Proč jste se šla
podívat na tu výstavu?“
Linz na něj upřela oči a v ústech jí úplně vyschlo. „V   m u -
zeu pracovala moje matka,“ vyhrkla.
Cizinec vyčkával, jako kdyby věděl, že to není všechno.
Z  jeho pevného pohledu vyzařovala zvláštní síla, která z  ní
vytahovala celou pravdu.
„Zemřela, když mi bylo teprve půl roku. Občas si
představuju, že je pořád naživu a  máme za sebou spoustu společně
strávených let...“ Větu nedokončila. Bolest z  matčiny smrti
sice postupně utlumil čas, ale stále ji cítila, i když o ní nikdy
s nikým nemluvila. Dnešek byl výjimkou.
„Jak se jmenovala?“ zeptal se vlídně.
„Grace.“ Linz cítila, jak jí v  krku kyne knedlík, a  ztěžka
polkla. „Pocházela z Anglie... Přijela sem pomáhat
s přípravou výstavy o egyptském umění.“
Doktor George Reisner vedl v letech 1905 až 1942
nejdelší a  nejúspěšnější archeologický výzkum v  Egyptě pod
patronací Muzea výtvarného umění a  Harvardovy univerzity.
Díky tomu se Boston mohl chlubit jednou z  největších
sbírek egyptských artefaktů na světě. Linz proto považovala za
správné, že se i  tato hostující výstava věnuje starověkému
Egyptu.
„Když jsem vyrůstala, občas jsem chodila sama do muzea
a předstírala, že je maminka stále naživu... že odbočím za roh
a narazím na ni,“ přiznala Linz. Nemohla uvěřit, že se s tak
intimními záležitostmi svěřuje úplně cizímu člověku.
Muž jenom mlčky přikývl. Nenabídl jí žádné povrchní





16
vyjádření účasti nebo nějakou soucitnou poznámku.
Jednoduše vyslechl její slova a pochopil je.
„Připravená?“ zeptal se tiše.
Linz měla dojem, jako by měl na mysli víc než jen hru.
„Můžete začít.“
Se zarudlými tvářemi se zadívala na šachovnici a 
pokusila se v sobě znovu probudit odhodlání zvítězit. Během hry
si však uvědomila, že je to zbytečné. Na takového protivníka
ještě nikdy nenarazila. Většina lidí se stávala mistry tak, že
si ukládala do paměti tisíce možných postupů a  vzorců. Její
soupeř nehrál podle žádného vzorce, ale přicházel s novými
nápady za pochodu. Linz se vůbec nebyla schopná prosadit.
Přesto se snažila reagovat za pomoci všech taktických
prostředků a úskoků, které měla ve svém arzenálu. Po některých
svých tazích ho dokonce přistihla při úsměvu.
Hráli dlouho, jako by neměli nikdy přestat. Nikdo z nich
ani nedutal, dokud muž konečně neprohlásil: „Čeká nás
remíza.“
Linz se zadívala na šachovnici, neochotná přiznat
porážku. Remíza znamenala, že nevyhraje. Zanedlouho si však
uvědomila, že měl pravdu. Rozčilovalo ji, že to poznal dřív
než ona.
„Jestli máte zájem o odvetu, jsem tady každý pátek.“
Linz k němu zvedla oči a snažila se odhadnout, jak to
myslel. Chtěl jí snad naznačit, že by ji rád viděl znovu? Dost dobře
nevěděla, co si má o celém tomhle setkání myslet. Její
protihráč se ale mezitím znovu zadíval na šachovnici. Ta
vzájemná přitažlivost, kterou cítila, možná existovala jen v její hlavě.
Podívala se na hodinky a  ohromeně zjistila, že uplynuly
dvě hodiny. Měla na dnešní večer program, takže se už
musela vrátit domů a převléknout se. Zvedla kabelku a vstala od
šachovnice.
„Děkuju, že jste si se mnou zahrál,“ řekla a  podala mu
ruku na rozloučenou. Nedokázala skrýt zklamání, že jejich
zvláštní setkání končí.





Její společník také vstal. Sk lonil hlavu, vzal Linz za ruku
a zvedl ji ke rtům. Na zápěstí jí přistál polibek lehounký jako
pírko a pak se jí paže zase svezla podél těla.
„Doufám, že se zase uvidíme příští pátek,“ zamumlal.
Linz znovu ucítila nevysvětlitelné chvění u srdce a potom
se slyšela, jak opakuje: „Příští pátek.“
Cestou od stolu na sobě cítila jeho pohled. Musela
vynaložit všechny síly, aby se neotočila, nevrátila se k němu
a nepoložila mu otázku, která jí během hry proletěla hlavou nejméně
stokrát. Vůbec netušila, jak se jmenuje.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist