načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malinka - Dita Táborská

Malinka

Elektronická kniha: Malinka
Autor:

Narodila se v porodnici, přesto je úředně nalezencem. Když ji totiž Ina s Jaromírem ke svým dvěma biologicky vlastním synům adoptovali, měla téměř ve všech kolonkách rodného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 433
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7096-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Narodila se v porodnici, přesto je úředně nalezencem. Když ji totiž Ina s Jaromírem ke svým dvěma biologicky vlastním synům adoptovali, měla téměř ve všech kolonkách rodného listu vepsán údaj Nezjištěno. Ina rozuměla trápením, která Malce její složitý příběh přinášel. Toužila stát při ní, ale mnohdy to zkrátka nevyšlo. Dvaadvacetiletá Malka se dostává do nečekané životní situace, která ji nutí zaplnit prázdná místa jejího života a odpovědět si na otázku, co vlastně dělá mámu mámou. Čtyřicetiletá Alice tohle promýšlet nepotřebuje — zřetelně to vnímá svou intuicí, avšak složité konstelace mateřství, do kterých se dostává, jsou i pro ni nečekanou výzvou. Otcem dítěte, které obě ženy spojí, je Alicin manžel Roman, který po dítěti hluboce touží. Román Malinka je především svižně a vtipně vyprávěný příběh, který s nesmlouvavou naléhavostí zobrazuje krizi lidské identity, zamýšlí se nad její podstatou a právem na ni. Rodičovství v mnoha podobách se v něm vymyká definicím. Postavy románu se navzájem potřebují k životu, ale ten je často škodolibě plácá přes prsty. Dita Táborská  (nar. 1981) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracovala externě pro Českou televizi a Český rozhlas, působila na politickém a tiskovém oddělení izraelského velvyslanectví a v roce 2009 vstoupila do služeb českého ministerstva zahraničních věcí. V současnosti se věnuje ponejvíce své rodině. Román Malinka je její prvotina.

Zařazeno v kategoriích
Dita Táborská - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatava

JanaMarieEvaAnnaLenkaHanaZdeňka

AlenaJaroslavaLuciePetraHelenaKlára

TerezaVlastaMonikaZuzanaKamilaAntonie

MiroslavaVeronikaMartaSimonaSoňa

RadkaIvaDenisaRomanaIlonaLadaAnežka

HedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislava

AdrianaBarboraLeonaIvanaVandaFrantiška

SandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMarta

NatašaTamaraDitaSáraVěraDanielaElena

LauraBohdanaIvonaVilmaNinaEsterGabriela

PatricieAlexandraRadanaMiriamNatálie

NelaMilenaMalinkaDobromilaAdéla

EmmaBeátaDorotaBlankaIdaAliceJulie

KlaudieKarolínaValerieNoraSilvieBlažena

VendulaJolanaKateřinaSlavěnaPavlaZora

SilviePavlínaDagmarNelaJarmilaLiliana

JitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatavaJitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatava

JanaMarieEvaAnnaLenkaHanaZdeňkaJanaMarieEvaAnnaLenkaHanaZdeňka

JitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatava

JanaMarieEvaAnnaLenkaHanaZdeňka

JitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatavaJitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatava

JanaMarieEvaAnnaLenkaHanaZdeňka

JitkaJarmilaPavlínaEditaDagmarSvatava

AlenaJaroslavaLuciePetraHelenaKláraAlenaJaroslavaLuciePetraHelenaKlára

TerezaVlastaMonikaZuzanaKamilaAntonieTerezaVlastaMonikaZuzanaKamilaAntonie

MiroslavaVeronikaMartaSimonaSoňaMiroslavaVeronikaMartaSimonaSoňa

RadkaIvaDenisaRomanaIlonaLadaAnežkaRadkaIvaDenisaRomanaIlonaLadaAnežka

HedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislavaHedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislava

AdrianaBarboraLeonaIvanaVandaFrantiškaAdrianaBarboraLeonaIvanaVandaFrantiška

HedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislava

AdrianaBarboraLeonaIvanaVandaFrantiška

HedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislavaHedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislava

AdrianaBarboraLeonaIvanaVandaFrantiška

HedvikaKristýnaLudmilaSabinaStanislava

SandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMartaSandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMarta

NatašaTamaraDitaSáraVěraDanielaElenaNatašaTamaraDitaSáraVěraDanielaElena

SandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMarta

NatašaTamaraDitaSáraVěraDanielaElena

SandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMartaSandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMarta

NatašaTamaraDitaSáraVěraDanielaElena

SandraOlgaMichaelaDianaSvětlanaMarta

LauraBohdanaIvonaVilmaNinaEsterGabrielaLauraBohdanaIvonaVilmaNinaEsterGabriela

PatricieAlexandraRadanaMiriamNatáliePatricieAlexandraRadanaMiriamNatálie

NelaMilenaNelaMilenaMalinkaDobromilaAdéla

EmmaBeátaDorotaBlankaIdaAliceJulieEmmaBeátaDorotaBlankaIdaAliceJulie

KlaudieKarolínaValerieNoraSilvieBlaženaKlaudieKarolínaValerieNoraSilvieBlažena

VendulaJolanaKateřinaSlavěnaPavlaZoraVendulaJolanaKateřinaSlavěnaPavlaZora



 



Rozhlíží se kolem — ostatní se skvěle baví, smějí

se, tleskají a vůbec nepřemýšlejí nad svými životy, tak

je to vtáhne. Malce se to ale nedaří, jí se to nelíbí, ona

by to pojala jinak. Kdyby třeba vzala prak a rozstřílela

hrnky s nápisy Pro štěstí a Nejlepší babička, to by bylopa

nečku vtipné. Nebo by se mohla začít plazit vojenským

stylem — to by měsíc před porodem bylo k popukání —,

vzít z parapetu konvičku s dobře odstátou vodou naza

lévání květin a nalít ji do šuplíku s kartotékou klientů

odboru sociální péče. To ano, to by také zatleskala, ale

tohle... Asi je na to hloupá, raději odejde.

Malka sešla do přízemí budovy úřadu a posadila se

vysíleně na židli v hale. Kdyby se tehdy rodiče předde

†nitivním osvojením přejmenovali na Nezjištěnovy, tak

ona se nemusela zase přejmenovávat. A křestní jí mohli

dát třebas... no třebas Adopce. To je skoro jako Adina.

Adopce Nezjištěnová. Nebo případně NikduškaNezjiště

nová. Eventuálně Bahno Nezjištěnová. Velmi trefně by se

dalo použít i Hovno Nezjištěnová, ale to by na matrice

asi neprošlo. Otevřela šanon, našla nějaký nepodstatný

papír, který tam byl navíc, a začala na něj čmárat divoké

obrazce. Do toho zamyšleně napsala Milena Nezjištěno.

  (nar. ’“”’)

vystudovala Filozo†ckou fakultu

Univerzity Karlovy. Pracovala externě

pro Českou televizi a Český rozhlas,

působila na politickém a tiskovém

oddělení izraelského velvyslanectví

a v roce ›œœ“ vstoupila do služeb

českého ministerstva zahraničních věcí.

V současnosti se věnuje ponejvíce své

rodině. Román Malinka je její prvo tina.

Foto © AŸmons Foto

 Kč

 --

    ,

  



Když ji totiž Ina s Jaromírem ke svým

dvěma bioloŸicky vlastním synům

adoptovali, měla téměř ve všechkolon

kách rodného listu vepsán údaj Nezjištěno.

Ina rozuměla trápením, která Malce

její složitý příběh přinášel. Toužila stát

při ní, ale mnohdy to zkrátka nevyšlo.

Dvaadvacetiletá Malka se dostává

do nečekané životní situace, která ji

nutí zaplnit prázdná místa jejího života

a odpovědět si na otázku, co vlastně dělá

mámu mámou. Čtyřiceti letá Alice tohle

promýšlet nepotřebuje — zřetelně to

vnímá svou intuicí, avšak složitékonste

lace mateřství, do kterých se dostává, jsou

i pro ni nečekanou výzvou. Otcem dítěte,

které obě ženy spojí, je Alicin manžel

Ro man, který po dítěti hluboce touží.

Román Malinka je především

svižně a vtipně vyprávěný příběh,

který s ne smlouvavou naléhavostí

zobrazuje krizi lidské identity, zamýšlí

se nad její podstatou a právem na ni.

Rodičovství v mnoha podobách se v něm

vymyká de†nicím. Postavy románu se

navzájem potřebují k životu, ale ten

je často škodolibě plácá přes prsty.

 


Dita Táborská

Malinka



Dita Táborská

Malinka

Dita Táborská

Malinka


brno 2017brno 2017


© Dita Táborská, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-238-1 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-239-8 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-240-4 (Formát MobiPocket) Lukášovi, mému muži První

9

Anežka. Je to roztomilé, šišlavé, navoněné. A velkorysé,

protože člověk se nemusí nutit do zdrobnělin. Anežtičko! To

je jako ponožtičko. Anežka, Anežka, vyvoněná ponožka. Čili

nesmysl, ale jméno je přece jenom taková barevná značka, aby

se člověk líp našel. Jako když se sáhne — ať už poslepu, nebo

s pečlivým rozmyslem — do obrovské hromady razítek a jed­

ním se bouchne na první stránku tlustospisu.

„Anežka.“ V očích trošku plachosti, ale odhodlání k temné­

mu dobrodružství.

„Roman, rád tě poznávám.“ Anežčin Románek. Taky si rád

bouchne?

Jí se mozkem rozlévalo pivo namíchané s vědomím, že to­

hle tedy bude stát za to. Byl to krásnej a zdravým sebevědo­

mím opentlenej nejspíš sochař, jak jí před nedávnem napsal.

Má nás na triku rozhodně stovky. Nebo ještě o nulu víc? To

má být ona? To zavánělo výzvou. I Roman byl potěšen, i on

si ji takhle představoval. Sice trochu šedomyší, ale je to mládě

hádě, co vstane jako Fénix pod jeho umnou rukou, která ho

vyhrabe z ještě žhavého popela a bude tepat a kout. Hubená

docela je, má chytrý, trochu naivní oči. Už má něco za sebou,

něco málo, to se počítá.

Bar Moulin Rouge byl příjemně dekadentní, vysoké baro ­

vé židle zajišťovaly přiblížení kolen, z nichž ta ženská byla

ovinutá jen punčochovou slupičkou, černou jako noc kolem.

To chtěli oba.

10

„Tys mi vlastně nenapsala nic kloudnýho o sobě, jen jsem

pochopil, že jsi sama. Jak může být taková krásná holka sama?“

Uf, trochu přízemní. Zrychlíme. „Jsem vdova.“

Plác! Vdova se Romanovi rozblemcla na vysokém čele, funi­

vě se vydrápala na lebku, sedla si, klátivýma nohama ho ve

zběsilém rytmu začala kopat do temene a spokojeně nasávala

cigaretový kouř. Romanovi se lehounce rozšířily zorničky

a ruka se skleničkou se jemně, skoro neviditelně pozastavila

v pohybu směrem k výrazným ústům. „Vdova? Cože? Kolik ti

proboha je?“

Takt?! „Dvacet.“ Mělo by to být snadno zapamatovatelné

a důrazné. Marcato. A tempo.

Roman byl konsternovaný a začal mlít něco o osudu, mlá­

dí a utrpení.

„Autonehoda. Děti nemáme. Teda, neměli jsme.“ Tady jem­

né naznačení smutku, jen jako podtržení pravdy.

Rozpačité ticho, polknutí. Teď by měla následovat repli­

ka: A co ty, ty máš rodinu? Děti? A vzápětí odpověď: Jo. Mám

ženu a dvě děti.

Motiv se ale rozehrával fádně, příliš tklivě, takže hrozilo, že

se i přes počáteční náboj utopí v cajdákovitosti. Bylo potřeba

skočit po klice flašinetu, což překvapivě udělal Roman.

„Co jsi vlastně zač?“

„Slovenka původem.“ Na slovenštinu jdou jako slepice po flu­

su, ale spíš nižší kategorie, takový trochu jako sociální blbeč­

ci, co si v tu chvíli uvědomí, že vůči Slovákům často panují

negativní předsudky — ó, chudinka, ale já budu velko rysý,

já předsudky nemám, mně se vlastně Sloveny vždycky líbily!

Dá se už jednoznačně usoudit, že Roman není Slovák? Dá.

Malka začala mluvit zpatlaninou špatně odposlouchané

slovenštiny a češtiny s bezchybným slovenským přízvukem —

11

měla obzvláštní dar na jazyky a nenechávala ho jen tak ležet

ladem, jak by se mohlo zdát. S jazykem jí to šlo, všechno, byl

ostrý a teplý a šik. Šikovný. Šikulko!

Roman byl trošku připitý, slovenština v jeho uších zabublala

a stiskla neuvěřitelný erotický spínač. Chudě malé! Pomilování­

hodné! Skutečně pomilováníhodné! V očích se mu zalesklo,

chtěl si k té odvážné kočičce aspoň přivonět, je křehká, má nád­

herný dlouhatánský krk, úchvatné klíční kosti, které vystupují

z volného trička, co jí spadá z jednoho ramene. Mladá pleť, krás­

né ruce, dlouhé prsty. Jeho estétství bylo spokojené a zvědavé.

Malka pochopila, že pokud se chce doopravdy pomilovat,

bohužel nebude moct připustit sex již dnes. To bylo nemilé,

protože on byl opravdu... no prostě to bude zážitek. Jenže tím

by se to celý posralo. Chjo. Roman se omlouvá, jde na toaletu,

Malka chvatně platí svůj díl útraty a prchá. Vůbec se jí nechce,

mnohem raději by se nechala naložit do taxíku, odvézt někam

mezi hroudy hlíny a nechat to bouchnout. Na zemi, se sochař­

ským náčiním dloubajícím do zad. Appassionato. Ale bohužel,

musí jít na debilní nočku, jet s debilníma násoskama směrem

k domovu a pak jít děsně dlouho pěšky. To má jedinou výho­

du, ještě jednu cigaretu. Pokouřeníčko, ach!

Telefon se rozcinkal přesně o páté, a ačkoli by Mal­

ka potřebovala ještě několik hodin odpočinku, výhra jí dala

křídla, až slétla z postele. Očima přejela natáčecí plán, dnes

se točí jen na jednom place, pád do rybníka. Malka vklouzla

do funkčního prádla, zateplených kalhot a vaťáku po dědovi,

rychle naházela do batohu dvoje desky, termosku, zahřívací

pytlíky a zbytek cigaret z večera a pohledem na hodiny zjistila,

že si ještě stihne vyčistit zuby. Čepice, šála, pohory a rukavice

12

v dvojkombinaci prstových a přehrnovacích palčáků a vyrazila.

Na Povstání jí zase ujel autobus, takže na Kavky musela běžet.

Dorazila těsně před šestou, většina kolegů ze štábu už byla

nahňácaná v mikrobusu, před ním nervózně postávala Jana

se svými deskami a kufrem vysílaček. Malka očima vyhledala

Pavla.

„Čau šéfe, jsem tu!“ zahalasila na něj.

„Ty vogo, ty jsi neskutečná, pět padesát devět! Že se na to

nevysereš, na ten ranní adrenalin!“ odpověděl s úsměvem

a poklepáním na rameno sáčkoval Malku do mikrobusu.

„Tobě taky krásný ráno,“ zamumlala Malka do schodů.

Na place Pavel běžel za skupinkou lidí uprostřed rybníka,

Malka rozeznala chlapíky ze stavby, architekta a partu od kas­

kadérů. Obhlíželi led a zjevně diskutovali o díře, která tam

zatím ještě nezela. Malka rychle vyhodnotila, že by tam byla

zbytečná, a šla si hodit batoh do kostymérny.

Zázemí bylo v malém rybářském domku a Malku praštila

do tváří ještě větší zima, než jaká panovala na zamrzlém ryb­

níku. A už se k ní šinula Libuška, hlavní kostymérka, která

jakmile Malku zmerčila, začala nadávat, jak je to zase všechno

špatně a jak mají v takovýchle podmínkách za pár minut oblí­

kat herce. Malka Libušku uklidnila, že to zařídí, protento krát

jí ani neopakovala, že není od produkce, to prostě nemělo

smysl, a běžela za Honzou, který měl na starosti lokace. Jo,

jasně že se tam dá topit, máme přímotopy, ale nepřijel agre­

gát. A můžu tam zatopit normálně v kamnech? Dřevo je vy­

skládané venku pod stříškou. Pro mě za mě, ale agregát tu

bude za deset minut. Jenže to herci do prvního obrazu taky!

Aha. No tak jo.

Malka se vrátila do domečku, sehnala staré noviny, kte­

ré zmačkala do koule, mezi poleny vyhrabala pár menších,

13

vytáhla svůj kapesní nůž a udělala několik třísek. Rozdělala

oheň, a když kamna přestala čoudit, pořádně je naládovala.

Libušce se na tváři rozhostil široký uznalý úsměv a hned za­

čala do blízkosti kamen rozestavovat paravány.

Malce zaševelila ve vysílačce produkce, že herci dorazili na

plac. Vyšla jim naproti. Do prvního obrazu byli jen dva a zrov­

na oba z kategorie paralelní vesmír, což bylo příjemné. Malka

si herce, se kterými měla dosud co do činění, rozdělila do tří

skupin, a sice sluhu vítám, což byli pičusové a nebylo jich málo,

dále sluha mě přivádí do rozpaků, těch bylo malinko, a para­

lelní vesmír, což byli ti, kteří asistenty režie nepovažovali za

sluhy, ale za plnohodnotné bytosti žijící v jiné pracovní di­

menzi, která se s tou jejich na moment protnula. Těch bylo

přiměřeně.

Malka je pozdravila, nabídla jim kávu a vedla je do kosty­

mérny. Herečce vysvětlila, že už je tu její dublerka na pád do

rybníka a že je za chvilku představí. Vypadali docela spokoje­

ně a Malka je předala Libušce, která začala profesionálně švitořit

a s obdivuhodnou hbitostí okolo nich poletovala. Malka ještě

chvilku přešlapovala na místě a odhodlávala se Libušky zeptat,

na jak dlouho to tak asi vidí, aby mohla dát echo maskérům,

ale tenhle dotaz obvykle spouštěl litanie o záškodnosti všeho

a všech, kteří svou lemplárnou způsobí, že ona, kostymérka,

nemá čas na práci, no a jak to potom má vypadat? Často se

dostala do ráže natolik, že s televizí to jde z kopce, rok od roku

je to horší a ona tu letos dělá vola už doopravdy naposled, po

tomhle seriálu už ji tady nikdo neuvidí. Libuška si Malčiných

rozpaků dobře všimla, a protože měla tuhle holku, která byla

sice trochu zvláštní, ale docela pracovitá, ráda, sama od sebe

utrousila, že potřebuje patnáct minut na každého. Malka vděč­

ně kývla a šla předat informaci do maskérny.

14

Pavel do vysílačky zachroustal, že jde s Denisou. Malka ji

znala od vidění, ale nikdy s ní přímo nepracovala, a tak je

Pavel nejdřív představil.

„Tohle je Milena Hlinecká, asistentka režie, bude ti k dis­

pozici. Všichni jí tady říkáme Malko, trochu divný, ale furt

lepší než Mileno. Malko, tohle je kaskadérka Denisa. A jsi

ve spojení s čoklama? Kdyby rodili dneska, bylo by to dobrý.

Vzala by sis Davida na kameru, můžete to jet bez zvuku, jeli

byste jako druhej štáb.“

Chce se mi dnes jet točit porod čoklů? Ne tak docela. „Jas­

n ě.“

Pavel se na Malku zase povzbudivě usmál, zesílil vysílačku

a lakonicky odpověděl: „Už běžím, už jsem skoro u vás,“ a vol­

ným krokem zamířil na plac.

Denisa se otočila k Malce. „Malka, to je trochu jako Milka,

ne? Fialová kráva!“

Malku ani nenapadlo vzít si to osobně, humor, kterému

kaskoši holdují, je podobný jako jejich práce, prostě rána mezi

voči, pic!

„Tak co, jak se těšíš?“ zeptala se Denisy o poznání milejším

tónem.

„Pohoda, v zimě se venku koupu běžně. Akorát minulej tej­

den jsem dělala pád z koně a trochu jsem si hnula se záda­

ma, tak snad si to úplně nedokurvim. Doufám, že to bude

r y ch l ý.“

„To sotva. Velkej Pták to všechno kropí stoosmapadesát­

krát, obvykle chňapne druhou kameru sám a jede se to na dvě

z ruky, ze všech stran i nestran.“

Denisa znalecky kývla a pokrčila rameny na znamení, že to

prostě nějak přetrpí. Divná sorta lidí, fakt, sebevrazi s mizi­

vým prahem bolesti, spoustou jizev a zlámanými orlími nosy.

15

„Tak kde je herka?“ zeptala se Denisa netečně.

„V kostymérně. Pojď, bude potřebovat pomoct s neoprenem.“

Malka odvedla Denisu k herečce a vysílačkou sledovala dění

na place. Čas se krátil a herci se ještě neposunuli do maskér­

ny. Nálada začínala klasicky nervóznět a Malka se těšila, až

klapnou a ona to bude moct jen bezmyšlenkovitě pozorovat.

Konečně bylo všechno nachystané, Pavel byl v pohodě, jako

ostatně skoro pokaždé, a Malka k němu znovu pocítila obdiv.

Tohle nemůžou být jenom zkušenosti, to je prostě chemické

nastavení, zvláštní buněčná stavba pomocňáků, na kterých

celá logistika stojí a kteří se z toho obvykle nesesypou.

Den ubíhal rychle, jako vždy. Slunce příjemně a neúplatně

odměřovalo čas krátkého zimního exteriérového dne, který je­

diný zajišťuje filmařům smluvní pracovní dobu. Hurá! Dnes

se naložím do vany a budu si číst, je mi zima. Vtom se Malce

rozvibrovala kapsa. Do prdele, roděj čoklové, jasně, neznámé

číslo. Malka otráveně opustila plac a šla vyřídit porodní hovor.

„Hlinecká, prosím.“

„Tak Hlinecká. To jsem rád, že vím, jak se jmenuješ. Tady

Tomáš. Já jen volám, jestli to dnes večer platí.“

Co to má do prdele znamenat?! Malka se odmlčela a pře­

mýšlela, která z avantýr má její telefonní číslo. Nebyl to pově­

domý hlas. „Jak to, že máš moje číslo?“

„Vždyť jsi mi ho sama napsala, když jsme se domlouvali na

ty lístky.“

Sakra, jasně, to je ten muzikant. Taková blbost, kvůli líst­

kům na koncert. „Takže v šest na Míráku, jo?“

Malka se otráveně přišourala zpět na plac, na Pavlův tázavý

psí pohled odpověděla zavrtěním hlavy a sledovala, jak Vel­

ký Pták kropí chuděru Denisu, až promodrávala. Najednou

jí přišlo legrační, jak se tolik desítek dospělých lidí společně

16

soustředí na to, aby jeden z nich zhruba dvacetkrát zapadl do

stále stejné díry v zamrzlém rybníku. Jako by ho chtěli svorně

potopit, ale on, mrška jedna, se neúnavně vyhrabával ven.

Když Malka konečně dorazila domů, i přes posunutí

srazu s Tomášem až na osmou si nestihla dát rozmrzací kou­

pel, což ji ještě víc naštvalo. V legrační vzdorovitosti si oblékla

červené šaty s dlouhými rukávy à la prstovými rukavicemi

a propínacím zipem s jezdci na obou koncích, jejichž sexuální

otevřenost uzavíral vysoký stojatý límec. Do uší si provlékla

obrovské plastové vlky barvy bílé perleti, kteří se houpali na

dřevěném párátku v dírkách ušních lalůčků. Červeným spre­

jem si nastříkla konečky vlasů na té straně, kde je měla dlouhé,

a druhou, krátkou stranu ulízla tužidlem. Rande měla s kon­

zervativním dirigentem staré klasické hudby, který zatím ne­

věděl, že chce přesně tohle.

„Zoja.“

„Zoja Hlinecká, to je zvláštní jméno. Já jsem...“

„Tomáš, já vím.“

Bylo to rychlé a snadné, kombinace červených rukavico­

vých rukávů lehce třímajících nasliněnou cigaretu a obstojné

znalosti vážné hudby se zvláštním příhledem k současným

klavírním interpretům rozmetala mladého katolíka s před­

sudky vůči ženám s červenými vlasy a nevědomou touhou po

nich prakticky okamžitě, při prvním, nejpozději druhém pivu.

Ukončila to s omluvou, že musí jít nakojit své osmiměsíční

miminko.

Sotva otevřela dveře svého tichého bytu, kterým byla skrz

naskrz vidět osvětlená pěticípá hvězda na věži hotelu Inter­

national, rozezněl se mobil. Cítila, jak jí cloumá vztek, vztek

17

na troufalého Tomáše, který si dovolí uprostřed noci volat

kojící matce.

„Hlinecká.“

„Dobrý večer, nebo spíš ráno, slečno Hlinecká. Nezlobte se,

že ruším, ale rodíme.“

Do prdele práce. Pavlovi ani volat nebudu, ať se vyspí. Z ša­

tiček do vaťáčku, na Kavky pro auto a pro Davida. Zpět, vždyť

jsem pila, David bude muset dorazit na Kavky a odřídit to

sám. Natáčí se porod čoklů drahejch jako lišky v Pařížský.

Když vysílená šťastná fena porodila poslední, páté štěně,

paní domu řekla, že si nechají asi to první a na ostatní už mají

měsíce natěšené kupce.

„Vy ty štěňata prodáte někomu cizímu?“ zeptala se Malka

k údivu všech lidí probdivších tu slehlou noc.

„No jistě, a za dost velké peníze, musím neskromně říct.“

„Ale co jejich máma? Vždyť je to jejich máma! Není to...

trochu krutý?“

Rodina superdrahých čoklů civěla na Malku naprosto ne­

chápavě a David se začal rychle loučit a jemně ji tahal za rukáv.

Odešli.

„Co to do prdele bylo? Vždyť je potřebujeme, víš, kolik za

ten porod dostali?“

„Vím, Davide, ticku. Což je skoro tolik, co mám já za celo­

denní šichtu. Tak drž.“

„Ale co blbneš? To je snad jasný, že se štěňata prodávají, cos

myslela? Že je všechny budou živit, aby náhodou fena nebyla

smutná?“ David byl rozčilený.

„Prostě jsem na tohle citlivá, no.“

„Cože? Jako proč?“

„Jeď a drž už.“

18

Když Malka dorazila domů, byl už bílý den. A vůbec

ne ledasjaký! Byl volný den. Ale jaký vlastně? Malka si při pře­

mítání pomohla počítáním prstů na rukou, aby se vymotala

ze slitin dnů a nocí při svém trvalém bdění. Je neděle, den

odpočinku, čili všechno krásně klape, klap. Malka si pohrá­

vala s myšlenkou zaplout do postele ještě ve vaťáku, a když se

blaženě zavrtávala do peřiny, bylo něco po sedmé. Ne, dneska

určitě nepůjdu do kostela, nikdo se nemůže divit, všechno má

své meze. Prostě teď se už opravdu musím vyspat. Bohu žel.

Malka měla spaní lehké, jako kočka. Ošálit se za dne do

spánku pro ni bylo obtížné, protože hormony jí jasně říkaly, že

je čas žít — ostatně podobně jako v noci. Hotel International

pojídal nové grupy turistů, autobusy pod okny hotelu a také

Malčina bytu túrovaly ostošest, soused se sprchoval a nadá­

val zkurvenejm fašounům. A spánek, ten se Malce rozplýval

před široce otevřenýma očima, až z něj zbyla jen šílená únava,

rozbolavělé tělo a touha po odpočinku.

Dobrá, půjdu. Kázat bude profesor Sureli, to se vyplatí na­

kopat se do zadku a dát to. Určitě bude kázat na Starej a to je

fajn změna od notoričnosti čtyř evangelistů. Z Malky postup­

ně vyprchával alkohol a v nepřímé úměře se vkrádala morální

kocovina. Při oblékání se Malka pečlivě vyhýbala pohledu do

zrcadla, ale když těsně před odchodem přece neodolala, všimla

si červených vlasů. Čas na sprchu už nezbýval, pokud chtěla

dorazit aspoň na kázání, a tak se jen sklonila nad umyvadlem,

umyla si vlasy, rozčesala je a s mokrou hlavou vyběhla do zim­

ního rána.

Zklidnění přicházelo už cestou do kostela. Stud za sebe

samu se z Malky začínal odlupovat, pozorovala ho, jak v po­

době lesklé koule levituje kdesi nad tramvají, a překvapovala ji

jeho hmatatelnost. Lopotně ho dopinkala až k těžkým dveřím,

19

vzala za kliku a vkopla ho do chrámu, kde se radostně rozvířil

v dojemném reji s podobnými útvary. Těšilo ji, že už není sám.

Nechala ho dovádět a vychutnávala si tu blaženou pohodu, kdy

na ní konečně nevisí, netahá ji za kalhoty a pořád po ní něco

nechce. Na konci ho k sobě zase přivolá, ale to už bude odpo­

čatější a bude mít rozmyšlené, jak ho, holomka, lépe zvládnout.

Malce bylo v tom podivném panoptiku bytostí, které sem

přicházely co týden vypouštět své útvary, nevýslovně dobře.

Možná to bylo i tím, že se jí tu nikdo nikdy na nic neptal,

a to jí rozvazovalo umravněný jazyk. Nebo to bylo tím, že se

na svou lesklou kouli mohla vynadívat — sice v hájemství

staré dřevěné lavice, které se křečovitě přidržovala, ale přesto

bez iluzí. Anebo jí ti lidé byli zkrátka sympatičtí, všechny ty

rozšafné babičky a dědečkové, kteří ji ládovali svými koláči

a nad všemi pochybnostmi s úsměvem mávali vědoucí žilna­

tou rukou, mladé rodiny dávno osvobozené od předstírání

selanky a okřikující své děti při slovech prdel a hovno, sborový

blázen Fanda, který při kázání vykřikoval, že válka je za rohem,

a klátivým krokem mířil ke kazatelně v touze po doteku koho­

koli, kdo ho zastaví. Naštěstí ve sboru nebyl žádný krásný bratr,

který by stál za hřích. To bylo Prozřetelné, ale neznamenalo to,

že by Malku čas od času nějaký žádostivý pohled nepropíchl.

Zezadu. Pokoutně a o to vášnivěji. To se potom koule rozdi­

vočely jako zjednané.

Nemýlila se, základem kázání byly verše závěru první kapi­

toly Geneze. Tazatel kazatel se ptal, co je člověk? Odpovídal, že

na člověku je nejúžasnější to, že — byť tak nicotný a pomíji­

vý — je v centru Boží pozornosti, a to dokonce natolik, že se

Bůh stal člověkem. A zde prý katolické koleno poklekne a to

naše se ve svém neutuchajícím protestu alespoň uctivě narov­

ná. Na Malku skutečně dolehla zásadnost toho momentu —

20

co jiného je láska než ochota to s druhým všechno prožít?

I kdyby to měla být tak odpudivá zkušenost, jako je krátký,

bolavý, směšný a chamtivý lidský život.

Sureli použil k vykreslení obrazu lidské nízkosti matku, kte­

rá pohodí své novorozeně do popelnice. Malku bodlo v útro­

bách, projelo jí bolestivé napětí a vyschlo jí v ústech. Dala by

si pivo, ale prozatím bude muset stačit cucnutí vína při Večeři.

Krev. Tak pověz, jak je možné milovat tu, co zabila, slovem

nebo skutkem? Odpovídáš, že leda to prožít... Malka se zalekla

a s úlevou nalistovala ve zpěvníku další píseň.

Do Bersabé když Eliáš únavou sklíčen se bral, tam opustil svou

věrnou stráž, sám pouští šel dál a dál. Prachem cest a potem zbrocen,

toužil sláb a osamocen už jen spát.

Po bohoslužbě Malka výjimečně nešla na kávu nahoru do

sborové místnosti, začínalo jí být mdlo. Doma usnula ještě

dřív, než se vůbec začala modlit.

Odpoledne, když si Malka osvěžená lehkým spánkem

uvědomila, že opravdu nemůže jít zpívat — pokolikáté už?

farářka je naštvaná, i když to zatím neřekla naplno —, protože

musí jít k rodičům na večeři, zachmuřila se. Sborový zpěv se

pro ni stal tím, čím je pro spoustu lidí běhání — děsně se do

toho nechce, vypadá to nesmírně nudně, ale když se to rozjede,

je to prostě paráda. Co se vlastně dneska bude dělat? Koledám

zase na rok odzvonilo, Malka ale koledy milovala a díky Bohu

za Vánoce, které jim dávají zelenou. Těžko by si jinak tak fádní

odrhovačky lajsla veřejně pobrukovat, přitom jsou tak krásné!

Malka si stoupla, narovnala se v zádech, zavřela oči, nadechla

se do břicha, uvolnila svaly na šíji i v obličeji a lehce přizvedla

horní ret tak, aby byly vidět řezáky.

21

Byla cesta, byla ušlapaná. Kdo ju šlapal, kdo ju šlapal, matka Krista

Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta. Kam ty kráčíš, kam ty kráčíš,

sestřičko má milá? Idu, sestro, idu do kostela. Poslúchat mše, poslúchat

mše svatého Nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povídajú, po­

vídajú, že porodíš syna. Sakra, bez rozezpívání to prostě děsně

drhne. Je to divný, ale je to tak. Vanavanavanavanavááááá. Vana­

vanavanavanavááááá. Vanavanavanavanavááááá. Malka stoupala

po pomyslných schodech tónů a představovala si, že hází jabl­

ko do dáli a otevírá svůj krk té teskné písni. Když ji přestaly

pobolívat hlasivky, znovu se nadechla k téže koledě.

Byl to úchvatný obraz tichého zasněženého dne, který protí­

nají zvláště hluboké stopy. Na jejich konci jsou nohy obalené

nepěknými válenkami, nohy obrovské, oteklé a bolavé, nesoucí

prvorodičku, která je tak naivní, že nevnímá blížící se porod.

Copak nemá poslíčky? Copak žena, která od anděla vyzví své­

ho syna ještě před početím, může být poslů porodu prostá?

Možné to je, třeba se Ježíš narodil předčasně, to by ostatně při

náročné cestě na sčítání lidu ani nebylo divu. Bylo to nečekané,

najednou praskla voda a začaly porodní bolesti, anebo kon­

trakce, postupně sílící, a porod dlouhý, klidný, metafyzicky

bolestný? Jen velmi pomalu tlačila Ježíšova hlavička v dělož­

ních kompresích na roztažení děložního hrdla na deset čísel.

Měla vůbec Marie porodní bábu? Asi ne, že? Čili tam byl jen

Josef? Zašil jí Josef porodní poranění? Asi žádná neměla, to

by jí teda Bůh dopřát mohl. Stejně těžko pak mohla vysedávat

u jesliček, když začaly chodit hordy gratulantů, musela stát,

po porodu si člověk prostě nesedne.

Malka toho o porodech věděla hodně z dob, kdy ji hnala

šílená potřeba TO pochopit, pochopit první vteřiny svého ži­

vota. Kdysi četla odborné texty o porodech, viděla nesčetně

porodů na videích a snažila se představit si ten svůj a cítit

22

svou mámu. Malka se zalekla toho, že jí myšlenky zase nepo­

zorovaně utekly tam, kam utíkaly celý život, do té černé mlho­

viny, která ji otravovala a stravovala. Přestala zpívat, otevřela

oči, byly trošku zalité, ale nikdo by to ani nepoznal.

Po takřka dvou dnech usedla k počítači, k tomu zaručenému

vyťukávadlu klínu klínem, klínem ženským a plodným. Na

jednom ze svých profilů měla úctyhodných dvanáct vzkazů,

přičemž většina z nich byla od Zapeklita, což byl Roman, jak

od pátku věděla. Psal o čarovnosti a magii, to bylo slibné, ale

Malka věděla, že je to teprve začátek líté bitvy, v níž budou sou­

peři vyrovnaní. Každý z nich chtěl v tom druhém vytvořit zá­

vislost na sobě samém, vysát milostný zážitek do poslední kap­

ky poševního sekretu a semene a prožít temné dobro družství.

Kdo se zamiluje, prohrál. Ostatní vzkazy Malka zběžně prolétla

očima, většina značila nekonečnou nudu. Ještě jeden byl do­

cela pozoruhodný: Sejdeme se v pravé poledne u památníku Žižky,

poznáš mě podle svačiny, kterou budu mít připíchnutou na kabátu.

Pisatel Lodivod. Malka oběma odpověděla a nejraději by hned

vyrazila na Vítkov nebo do Moulin Rouge, ale místo toho se

začala chystat na večeři ve vinohradském bytě svých rodičů.

Malka krátce zazvonila a vzápětí odemkla. V ústrety

jí jako první přiběhla asi dvouletá cácorka, která už zdálky

volala „Maukááá! Maukááá!“ Malka ji čapla v podpaží, prudce

zdvihla nad hlavu a dvakrát se rychle zatočila. Holčička piště­

la jako hejno myší a nadšeně se smála. Malka si ji přesmýkla

do náruče, chytila za kotníky, vyvěsila hlavou dolů, párkrát

jemně zhoupla a opatrně pokládala na zem do kotoulu. To už

se na konci chodby objevila hezká mladá žena, které se pod

bílou košilí rýsoval další potomek. Tvářila se zděšeně.

23

„Opatrně, Malko, vždyť si může ublížit!“

„Čau Veru,“ odpověděla Malka s ledovým klidem a jala se

odstrojovat. Když si věšela svrchník, slabě, ale slyšitelně opa­

kovala slova Kaččiny matky skřípavým čúzoidním hlasem

a dodala: „Krávo jedna.“

Z pootevřených záchodových dveří se ozval mužský hlas:

„Ty jí teda dáváš slušnou čočku, ségra.“

„Proč se nezavíráš?“

„Protože se za něj nestydim.“

„Si ho dej za rámeček!“

„Mnohé tak již učinily, buď ujištěna. Mimořádně nepřichá­

zíš s tak debilním nápadem jako první.“

Malka se nadechovala k nadávce na pozdrav jen o pět mě­

síců staršímu bratru Vojtěchovi, ale její slova spláchl zvuk toa­

lety. Otočila se, aby mohla skočit kolem krku tátovi, který se

spokojeně usmíval a vítal ji slovy „ahoj dcerunko“. Bylo skvělé

obejmout tátu! On neuměl hladit a vždycky jenom neefek­

tivně posunoval zpocenou dlaň po jejích zádech v rozkmitu

asi dvou centimetrů, to Malku uklidňovalo. Když byla malá,

hladíval ji takhle snad celé hodiny, protože nikdy neměl to

srdce to ukončit, když Malka tvrdošíjně spočívala v jeho ná­

ruči, ačkoli už potřeboval jít něco dělat. Stejné to bylo i teď,

až jí táta zašeptal: „Jdi pozdravit mámu, dcerunko.“

V kuchyni se vznášel lehký dým ze smažení řízků. Máma po

dvaceti letech definitivně vzdala zdravou kuchyni a boj s táto­

vými a Vojtěchovými alergiemi, které se stravou souvisely. Ek­

zémy a senné rýmy sice úměrně se snižujícím přídělem histami­

nu, sacharidů a bílkovin ustupovaly, ovšem v nepřímé úměře

narůstala rodinná nespokojenost. Malka s pobavením sledova­

la, jakou bezbřehou dětskou radost vyvolal u bratra a otce fakt,

že nejsou amarantové těstoviny s cuketou a kozím sýrem, nýbrž

24

telecí řízky s bramborovým salátem. Absenci majolky a pach

řepkového, za studena lisovaného oleje taktně přešli a po letech

zeleninových útrap neměli nejmenší potřebu se tím zabývat.

Ženy se pozdravily polibky na obě tváře, i v jejich pohledech

byla cítit radost ze setkání. Malka se obrátila k Veronice, která

Kačence převlékala počurané punčocháčky. „Kde je Miki? On

nepřijde?“

„Má službu,“ odpověděla Veronika, „přijde později.“

Malce nepřítomnost o jedenáct let staršího bratra Mikuláše

rozhodně nevadila. Nikdy k sobě neměli zvlášť blízko a od

doby, kdy se vrátil z Afriky jako lékař bez hranic a oženil se

s Verunkou, mezi nimi bylo až nepříjemné napětí. Výběr jeho

životní partnerky asi nikoho příliš nepřekvapil, ale narušení

Hlinecké bubliny někým tak beznázorovitým jako ona bylo

pro rodinu nesnadné. Malce vytanul obraz Mikulášovy a Vero ­

ničiny svatby a rozhovoru, který vedla někdy nad ránem po

nesčetně pivech s tátou.

„Nejni to žádnej duševní tryskáč...“

Táta zvládl i v opici výhrůžně ztuhnout. „Dost! Takhle

o mojí snaše nikdo mluvit nebude.“

„Tati, neser, dyť je blbá jak štoudev!“

Táta dokonce bouchl pěstí do stolu a rozčílil se tak, jak

ho snad od puberty neviděla. „Tvůj bratr si svobodně vybral

ženu, kterou miluje, a už jen kvůli tomu si zaslouží tvou úctu.

Ostatně, jsme s mámou žádostivi, koho si přivedeš ty.“

Malka se zásadně bránila protiútokem: „Možná to bude

ženská.“

„Malko, aby bylo jasno, nám je srdečně ukradený, co bude

mít mezi nohama, mluvím o tom, co bude mít v hlavě.“ Táta

Malku znal až příliš dobře na to, aby ho ještě mohlo cokoli

překvapit. Představa, že jeho dcera, ten jeho malej pankáč,

25

bude žít v lesbickém svazku, mu naopak připadala příjemně

nepřekvapivá.

Malčin obdiv k otci neznal v tu chvíli mezí, její táta byl...

prostě frajer. Eso. Paralelní vesmír. Navzdory jeho slovům Mal­

ka nicméně vycítila, že s ní co do mentální výkonnosti Ve ro­

niky už Hlinecké do puntíku souhlasí, a to jí stačilo. Jo, chtěla

by být biologickou dcerou svého otce, ale připadalo jí to tak

nějak víc jedno než u mámy.

„Mami, můžu jít ještě na chvíli do svýho pokoje?“

„Jistě, Malko, jen táta tam má rozdělané focení, tak opatrně.“

Malka vstoupila do malinkého pokoje, nerozsvítila a chví­

li tiše při svitu světla z chodby sledovala, co je tam nového.

U stolu stály lampy a na malém bílém pozadí byly rozložené

různé hadičky a masky, vypadalo to jako nějaké inhalátory.

Na poličce byly v neměnné formaci vyskládané různé figurky,

které si rodiče dovezli z diplomatické mise v Ulánbátaru, kde

byli jen s malým Mikim ještě před narozením Vojtěcha. Po

Malce už nikam nevyjeli, protože byla náročná a vyžadovala

zvláštní péči, což se tak ostentativně nepřipomínalo, až to bylo

nesnesitelně všudypřítomné. Malka si sošky prohlížela jednu

po druhé, jako už tolikrát, a v mysli jí vyvstávaly večery, kdy po

tátovi chtěla, aby jí při uspávání o té zemi vyprávěl. Byly tam

figurky ze sobích rohů od Cátanů, malé sošky Buddhy, kadi­

delničky, čtyřobličejíky...

Najednou uslyšela bosé ťapičky.

„Losvítit!“

Malka rozsvítila, sedla si na pohovku a roztáhla ruce k ob­

jetí Kačenky, která ukazovala na pomalovanou stěnu a volala:

„Lybičky! Lybičky!“

„Tyhle rybičky mi na stěnu namalovala babička Ina, když

jsem byla asi tak malá, jako jsi teď ty. A víš, kterou jsem měla

26

nejradši? Tuhle!“ Ukázala na kdysi žlutou rybku, nejmenší ze

všech, která měla fialové pruhy a rozesmátou červenou pusu.

„A víš, jaký jsem jí dala jméno? Raketa. Ony totiž ty rybičky,

když jsem šla spinkat, vždycky začaly plavat a povídat a tahle

byla ze všech nejrychlejší.“

„A tadle?“

„Co — tahle? Jestli je taky rychlá?“

„Méno?“

„Jak se jmenuje? No, ta žádný jméno nemá. Můžeš jí nějaký

vymyslet, jestli chceš. Jak by se měla jmenovat?“

„Muíčko.“

„Mlíčko?“

„ Jo.“

„Tak jo. Tak tohle je Raketa a tohle je Mlíčko.“

Uslyšely zvonek a Kačenka se s hlasitým voláním „tátáááá,

tátáááá“ vymanila z Malčina objetí. I Malka se šla s bratrem

přivítat.

„Nazdar, Milenko, tak co, už ti nějakej chlap vydržel dýl než

na jednu noc?“

„Tvoje starostlivost mi chyběla, Mikulášku. Potkala jsem

Cypriána, prý máte na oddělení nějakou novou, moc hezkou

sestřičku!“

Mikuláš vrhl na sestru hrozivý pohled a Malka pohladila

bříško vedle stojící ztuhlé Veroniky.

„No a co to bude tentokrát? Že by další holčička?“

Trefa. Mikulášova nasranost by se dala krájet. Pochopitelně

chce kluka, neboť zarytě tvrdí, že je mu to jedno. Kdyby šetřil

spermie pro manželku a nevystřeloval pánubohu do oken, tře­

ba by to stihly ty rychlejší. Trapnej, trapnej, trapnej.

27

Talíře většiny už byly zpola prázdné, jen Kačenka se

zoufale ošívala nad plnou miskou salátu a k Veroničinu zou­

falství stále opakovala: „Neci papat, neci papat!“ Mikuláš už

dovyprávěl svou sadu historek z motolského oddělení dětské

chirurgie, což stabilně ohromovalo již jen Veroniku, a i Voj­

těch zběžně poreferoval o procesu psaní bakalářky o Vnitřním

Mongolsku, kterou patlal na katedře sinologie. Neomylně při­

cházela řada na Malku, což ji znervózňovalo a probouzelo to

v ní staré nutkání být naprosto netaktní a šokovat společnost.

Asi jako když se ji máma poprvé a naposledy pokusila sezná­

mit s nadějným kolegou z ministerstva zahraničí a Malka pro­

hlásila, že by mohli konverzovat třeba o prdech, jestli na ně

pan Karel trpí. Nikdy předtím neviděla mámu tak červenou,

ovšem Karel byl takový idiot, že mu to bez nadsázky přišlo

roztomilé, a uháněl Malku ještě několik měsíců, než pochopil,

že mu zcela výjimečně nedá ani ten šuk, natož špetku lidské

náklonnosti.

„No, a nechystáš se na domácí porod, Verunko?“ Veronika

jen nechápavě zamrkala a v očekávání mužného slova do pra­

nice se otočila k Mikulášovi.

„Ááá, slečna Lesana Alternativní promluvila. Zlato, dřív než

začneš mou ženu nabádat k ohrožení života jejího i života plo­

du, měla bys vědět, že Česká republika má nejlepší výsledky

v perinatální úmrtnosti nikoli díky sobeckým šílencům, co

porodí dítě kvůli svému chvilkovému pohodlí vysoce rizikově

někde v chlívě, nýbrž díky faktu, že naštěstí je naprostá většina

lidí soudných a chápou, že se mají svěřit do péče lékařů.“

Tohle Malka čekala. „To je mýtus. U nás se do perinatální

úmrtnosti počítá až dítě vážící tisíc gramů a víc, ale v ostat­

ních zemích je to už od pěti set. Čili je spousta porodů ve

vysokým stadiu těhu, který se u nás počítají za potraty, ale

28

v zahraničí už za mrtvorozený dítě. Kdyby se tohle přepočíta­

lo, máme výsledky úplně stejný nebo ještě horší než země, kde

se běžně rodí mimo porodnice.“

„Rád slyším, že když jsi zdrhla ze školy, zjevně ses vrhla na

medicínu, ale možná by neuškodila trocha zdravýho rozumu.

Podívej, dokonce i matky, který žijou na ulici a celý těhoten­

ství například fetujou a ani jednou si nedojdou k doktorovi,

nakonec poroděj v nemocnici. A jenom díky tomu tu teď

máme tyhle děti.“

Ina ztuhla a zděšeně řekla: „Mikuláši, prosím!“

Malce se zase bolestivě stáhly vnitřnosti, bohužel až nahoru

ke krku. Nebyla schopná slova. Za tohle se na Mikiho nezlo­

bila, brala to. Celá rodina s jejím příběhem vždycky nakláda­

la v rukavičkách, ale to Mikuláš odmítal, vždycky jí to dával

sežrat a na svou obranu tvrdil, že to prostě tak je a že takt

Malce rozhodně nepomůže, protože v životě se setká leda

s hulvátstvím. A v tomhle jediném měl pravdu, ale nijak to

nezměkčovalo skutečnost, že vždy neomylně ťal do té živé

černé mlhy, která Malku dusila.

Situaci, jako ostatně vždy, zachraňoval táta. „Malka se ptala

Veroniky, tak co na to říká rodička?“

„Já domácí porody považuju za zvěrstvo, souhlasím s Mi­

kim. K porodu jsem registrovaná v Podolí, s porodem Kačen­

ky jsme tam byli spokojení.“

„No a kdo bude na mateřské?“ zeptal se táta jakoby nic a vy­

sloužil si Malčin děkovný pohled.

„Samozřejmě že já, Miki má zodpovědnou práci. Ino a Jaro­

míre, děkujeme mockrát, bylo to vynikající, už budeme muset

jít, Kačenka je unavená.“

Mladá rodina se nezvykle svižně zvedla, nasoukala dítko do

zimní kombinézy a nikoli neobvykle se rozloučila. Ostatní se

29

znovu vrátili ke stolu, z nějž Ina stihla sklidit použité nádobí

a přichystat štrúdl s čajem.

„No a co ty, holčičko, jak se máš? Jak jdou Princezny?“ zeptal

se táta.

„Komtesy, tati, jmenuje se to Komtesy. No, normální, je to do ­

cela náročný, ale už nám zbývá jen dvacet natáčecích dnů.“

„Vyšvihni nějakou veselou historku z natáčení, ségra!“ vy­

bídl Malku Vojtěch.

„Nejsem Donutil, mě nedonutíš.“

Poprvé od chvíle, kdy se rodina sešla, zavládlo ticho. Malka

cítila, že TO musí říct, ale bála se, že tím odstartuje něco

nepříjemného. Kéž by mohla jen obyčejně sdílet svůj život.

Ale to nešlo, protože máma si brala všechno osobně a protože

jejich životy byly z dokonale jinak namíchaných těst, která se

prostě vlivem jiných konzistencí absolutně nedala prolnout.

„Chtěla jsem vám něco říct.“

Vojtěch významně hvízdl a zhoupl se na židli. „Paráááda! Jsi

v tom. Souboj s Veronikou v přímém přenosu. Škoda že odešli.“

Ina syna umlčela svým obvyklým významným vyřčením

jeho jména a tázavě se obrátila k Malce. Chtěla se tvářit bez­

předsudečně, ale napětí v její tváři prozrazovalo obavy.

„Začala jsem dělat dobrovolnici v kojeňáku, je to skvělý, cho­

dím si tam občas pohrát s dětma, některý beru ven a tak.“

Ina se nemýlila. „Ale proč zrovna kojeňák? Ví o tom Petr?“

„Petrovi o tom řeknu na příští terapii, dlouho jsem u něj

nebyla, neměla jsem teď čas. A proč ne kojeňák? Ty děti potře­

bujou pomoct, je tam málo sester, každá další ruka je k dobru.

A upřímně, chtěla jsem to tam poznat, chtěla jsem to prostě

tak trochu znovu prožít. Jako je mi jasný, že vy a Petr si mys­

líte, že je to blbost, ale já si naopak myslím, že to potřebuju,

že se bez toho nehnu z místa, jestli mi rozumíte.“

30

Vojtěch se zvedl ze židle. „Hele, já ty tvoje sračky už nechci

řešit, ségra, nic ve zlým. Radši už půjdu.“

„Počkej, Vojto, jak to myslíš, jaký moje sračky? Já mluvím

o opuštěnejch dětech, to snad nejsou žádný moje sračky.“

„Ale jsou, ségra, je to furt to samý. Celej život jsme s Mi­

kim jenom poslouchali, jak to máš všechno jinak a těžký a já

nevim co všechno, a jako jo, já to chápal a mělas to těžký.

Ale teď už jsi dospělá ženská a já už to prostě nechci řešit.

Mám svůj život. Sorry. Čau mami, čau tati, čau Malko, mějte

se všichni fajn.“

Malce se zhoupla podlaha pod židlí, bolestivé sevření krku

zesílilo a ona propadla panice. Co se to děje? Vojta, její bráška,

její jedinej opravdovej příbuznej, se kterým si hráli na ulici

na poznávání adoptovaných lidí, se kterým si v jedenácti letech

spojili krev z drobných řezných ranek na znamení opravdo­

vého sourozenectví a který jí vždycky říkal, že je prostě fakt

hustá, že zvládá hrát život i s těma nahovno rozdanejma

kartama?

„Vojto, prosím, neodcházej, co blbneš, já... já tam prostě mu­

sím, vždyť ty to chápeš, ne?“

Vojtěch s překvapením zjistil, že sestra usedavě pláče. Bun­

du po krátkém zaváhání zase pověsil, objal Malku a tiše šeptal:

„Už je dobře, brácha je s tebou, pšššš, už je dobře, malá, malá,“

jako když na Malku ve škole přicházely záchvaty panické úz­

kosti, kdy se začala točit a kývat hlavou nebo se schovávala

do skříně. Byli prakticky stejně staří a vyrůstali jako dvojčata.

Vzpomněl si, jak máma kdysi říkala, že to, že Malka bude mít

k ní a tátovi přinejlepším rozporuplný vztah, je danost, ale

pokud se jim podaří, aby měla hezký vztah s bratry, budou

šťastní. Všichni měli za to, že se to minimálně s Vojtou poda­

řilo, ale on si tím tak jistý nebyl.

31

Vojtěch měl Malku moc rád, a když ji někdo vcelku opráv­

něně považoval za magora, byl ochoten a schopen mu rozbít

hubu, což několikrát ilustroval. Malka nebyla magor, on vní­

mal ty divoce poskládaný kolečka, její nekonečnej smutek, po­

cit prašivosti, pocit, že je na obtíž. Rozuměl jí, ale její závislost

na něm ho svazovala. V tomhle měl Miki pravdu. Malka to

měla těžký, ale prostě odsud posud, jejich máma jí dala abso­

lutně všechno, mnohem víc, než asi kdy zamýšlela, a rozhodně

mnohem víc než jemu a Mikulášovi. Tak ať už si to do prdele

nějak porovná, fakt jsou horší věci na světě než bejt šťastně

adoptovaná milujícíma rodičema.

„Hele, já jsem to nemyslel nijak zle. Kojeňák je dobrej nápad,

ale teď už půjdu, jo? Slíbil jsem Kristýně, že u ní dnes přespím.“

„Tak já tě doprovodím, jo? Můžu tě doprovodit? Nenechávej

mě tu samotnou, nevydržím tu s mámou, prosím.“

Vojtěch snad poprvé v životě pocítil fyzickou nevoli vůči ses­

tře, která byla tak neuvěřitelný slaboch. Jemně, ale nesmlouva­

vě ji odstrčil. „Ne, Malko, na cestu za svojí holkou fakt nepo­

třebuju garde. S mámou to zvládneš, má tě přece ráda. Ahoj.“

Rodiče taktně zůstali v kuchyni a Malka poslouchala, do­

kud výtah s Vojtou nedojel do přízemí a nezaklaply vchodové

dveře starého činžovního domu. Potom rychle popadla kabel­

ku, kabát a šálu a bez rozloučení utekla, běžela po schodech

a cloumal jí pláč, jako už ostatně tolikrát. Došla do nedaleké­

ho temného parku, kouřila jednu cigaretu za druhou a ne mys­

lela vůbec na nic. Přicházela ke špinavé partičce polehávající

na lavičkách. Malka se nebála. Čeho taky? Feťáků snad? První Druhá

33

Ina dobře věděla, co uslyší. Klap! Jistě, vchodové dveře

se zavřely a její dcera se ani nenamáhala říct „čau“, natož „dík“.

V Ině se rozlila známá hořkost z pocitu nedoceněnosti. Slzy

nepřicházely, ty vyschly už dávno, možná před osmi deseti

lety, kdy se každý den točili kolem toho, co vlastně dělá mámu

mámou. Kdy každou chvilku slýchávala, ať sklapne, protože

není máma. Kdy se v nekonečném zoufalství rozhodla dceři

nabídnout, že Malčinu první mámu zkusí vyhledat, ale byla

to Malka, která na to tehdy neměla.

Ale vlastně to není tak špatné, že Malka zdrhla, Ina se cítí

vyčerpaná a je osvobozující mít zbytek večera prost rozhovorů,

kdy tančí na tenkém ledě zpola zamrzlého rybníka, nad nímž

je každodenní objektivně úspěšné fungování s dcerou a pod

nímž číhají líté vlny jejich zmatků, bojů, nepochopení a bo­

lestí. Bylo to nefér. Ona, Ina, se stále obezřetně dívá pod nohy

a zkoumá, kam lze ještě bezpečně šlápnout, zatímco Malka

dupe jako vzteklé batole, které touží po propadlišti a znovu­

zjištění, že ji z něho rodiče opět vytáhnou.

Jaromír brouzdal na internetu. „Představ si, že toho Kábrta,

co jsem ho fotil, obvinili z korupce. Uplácel Českou poštu,

kšeft jako svině.“

Scénář zcela běžný. Jaromír dobře ví, že Ina potřebuje mlu­

vit o tom, co se mezi nimi a jejich dětmi před chvílí odehrálo,

ale vyčkává a předstírá, že není o čem mluvit. Ví, že to Ina

nevydrží a začne sama. Ina by si tak přála, aby to byl jednou

34

on, kdo se pustí do nějaké reflexe jejich klopotného života, ale

na druhou stranu si byla vědoma, že právě Jaromírova rezer­

vovanost k těmto rozhovorům dodává jí samé a jejich životu

odlehčení.

Kábrta přešla ostentativním mlčením a mechanicky začala

skládat talíře a hrníčky do myčky. Bolestivě ji píchlo v zádech,

nemohla úplně dodechnout. Byla znavená. Nechala myčku

otevřenou a nádobí zpola neuklizené a šla si napustit vanu,

kterou zakapala levandulovým éterickým olejem. Svlékla se

a ponořila se do lázně. Na kachličkách byly ještě zbytky samo­

lepek z dob, kdy se tu koupávali Vojtíšek s Malinkou. Vojta si

hodinu vystačil se dvěma konvičkami, Malka bývala divoká,

předváděla kapry a žraloky, koupelna se při jejích nájezdech

měnila v bitevní pole, pravěk, zámky a moře s piráty.

Ina klidně pozorovala své tělo. Bylo štíhlé, vážila do šedesáti

kilogramů, přesnou váhu neznala, ale zůstávala už čtyřicet let

zhruba stejná. Měla z toho dětinskou radost. Snad všechny

její kamarádky, kterým už klimax vzal životní vrchol, byly

pořádné kusy ženských a samozřejmě to neustále řešily, ale

ona se somaticky příliš nezměnila. Na břiše měla jemný váček

vytahané kůže, která stále i po téměř čtvrtstoletí připomínala,

že obrovsky narostla do objemu dvou dětí. Prsa měla prázdná

a povislá, živila všechny její tři děti. Malka se sice nikdy nena­

učila efektivně přisát, spíše prsa zvědavě ocucávala a okukovala

kojení od Vojty, ale Ina poctivě odstříkávala mléko i pro ni,

aby jí trošku vynahradila studenou flašku z kojeňáku a aby jí

dala aspoň přivonět... mámy. Bože, to byla zvláštní doba! Je

to vůbec pravda?

Ina zamyšleně přelévala vodu z jedné dlaně do druhé a ne­

chávala se unášet do minulosti, která jí připadala nedávná.

Způsobovalo jí závrať, že je pryč. Dokladem jsou jen vzpomínky,

35

tak nejisté, podléhající erozi pod tlakem času a emocí. Ina si

vzpomíná na moment, kdy leží v téhle vaně, maličká Malin­

ka konečně usnula a ona si říká — kéž bych se mohla vznést

v čase na oblohu a nahlédnout náš život z výšky, bude s námi

vůbec Malka, až jí bude dvacet? A už je to tu. Dávno je to

tu. Tehdy se i Ina nechávala ráda ukonejšit mantrou, kterou

s Jaromírem běžně slýchávali — že se všechno srovná, když si

dítě zvykne, že bude jako vlastní, a že dokonce po letech nikdo

ani nepozná, že to dítě není jejich. Jenomže to nebylo tak jedno­

duché, vlastně to občas bylo příšerné. A taky krásné, to jistě.

Prostě jako každé mateřství, jen... úplně jiné. Naštěstí narazili

na Petra, který se tehdy vrátil po doktorátu z Irska.

Ina ponořila vlasy a uši pod vodu. Dodnes v ní rezonují

Petrova slova, kterým tehdy ještě tak docela nerozuměli:

Člověk se vyrovná snad se všemi protivenstvími, ale musí je znát,

aby se jim dokázal postavit. Lidský mozek si nedovede poradit s bílými

místy, nemá rád otazníky a prázdno. Okamžitě si je vyplní, a pokud

nezná odpověď, dosadí si tam nebezpečnou smyšlenku.

Ode dne, kdy dítě pochopí, že se narodilo jiné matce, než která je

vychovává, nad tím přemýšlí každý den svého života. Věnuje bezbřehou

duševní energii tomu, aby pochopilo samo sebe.

Jak strašně těžké to tehdy bylo! Jak byli naivní! Nikdo je

nepřipravil na to, že si přivezou děťátko ublížené, zmatené

a vystrašené, neustále bojující o život. Byli z toho vyřízení,

protože nic podobného s Mikuláškem a Vojtou nezažili a ne­

dovedli si představit, že je vůbec něco takového možné. Mal­

ka byla nepolapitelná a neuklidnitelná, pořád jen vyděšeně

lezla, mlátila věcmi, kousala a prala se, nedovedla usnout

bez suchého ječivého řevu, objetí jí působilo úzkost. Jediné,

co ji uklidňovalo, byla neustálá masturbace, pořád si cpala

ruce do plíny, lehala si na bříško a divoce se pohupovala tam

36

a zpět. Neuměla si hrát, nedovedla být sama a zároveň nikoho

konkrétního nevyžadovala. Neznala běžné věci — auto, psa,

zvuk puštěné vody... neznala mámu. Kdyby nebylo Petrových

vysvětlení a rad, mysleli by si, že musí být zkrátka nějak po­

stižená, geneticky deformovaná, divná.

A tak Malku miminkovali, učili ji být bezbranným dítětem,

které se nechá ukonejšit — ne kýmkoli, ale právě jen a pouze

matkou. Roční dítě nosili v klubíčku na rukou, balili do zavin­

ky, koupali v malém kyblíčku, kam už se vůbec nevešlo, žvat­

lali na ně. Nikdy ji nedávali hlídat, byli stále s ní, nechodili

do společnosti a přísně střežili, aby ji nic a nikdo nerozrušoval

a neodváděl od toho, co měl být nový domov a nová rodina.

Trvalo dlouhé měsíce, ba roky, než konečně došlo na Pet­

rova slova, než se to překlopilo. Malka si jako už velké, takřka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist