E-kniha: Malé temné lži - Sharon J. Bolton

Copyright © Sharon Bolton 2015

Translation © 2018 by Květa Palowská

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu LITTLE BLACK LIES

přeložila Květa Palowská

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Markéta Mandlíková

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v únoru 2019

ISBN: 978-80-7498-309-2

Věnováno

Anne Marii, která mi jako první řekla, ať jdu do toho;

a Sarah, ta mě přiměla vydat ze sebe víc.

5

miles

N

4

m

ilN

Země nebe a moří

Falklandské ostrovy

ATLANTSKÝ

OCEÁN

JIŽNÍ

AMERIKA

ATLANTSKÝ

OCEÁN

Falklandské ostrovy

ATLANTSKÝ

OCEÁN

STANLEY

STANLEY

Port

Howard

Darwin

Farmářská usedlost Estancie

Port Fitzroy

Port Pleasant a vrak lodi Endeavour

Callumův dům

Ráchelin dům v Surf Bay

letiště Port Stanley

Catrinin dům ve Whalebone Cove

Wireless Ridge

Mount

Tumbledown

GooseGreen

Přístřešek

viz hl. mapa

ostrov Speedwell

ostrov George

ostrov Barren

Co naplat! Všichni cítili

ke mně jen hněv a zlost.

Zde pod hrdlem mi zavěšen

jak kříž byl albatros!

Samuel Taylor Coleridge: Píseň o starém námořníkovi

část první

Catrin

Přemýšlela jsem, jestli chápu, co znamená zabít. Jestli se do­

kážu podívat živému tvorovi do očí a provést nevratný čin, který

ukončí jeho život. A  zřejmě už mám jasno. Zabíjení mi nedělá

potíže. Ve skutečnosti jsem v tom docela dobrá.

1. den

pondělí, 31. října 1994

13

1.

Jsem přesvědčená, že za  správných okolností dokáže zabít skoro každý, pokud má dostatečnou motivaci. Otázka zní, do­ spěla jsem já k onomu okamžiku? Určitě. Protože mám dojem, že v poslední době uvažuju trochu jinak.

Je minuta po  půlnoci. Za  dva dny bude třetího listopadu. Dva dny. Tak dospěla jsem k tomu okamžiku?

Cosi se pohybuje. Není to voda kolem mě, ta se zdá být za­ mrzlá, ale odraz ptáka. Nemusím ani zvedat hlavu, abych vi­ děla, že je to obrovský buřňák. Mohutní tvorové připomínající prehistorické příšery s bezmála dvoumetrovým rozpětím křídel a  ohromnými zahnutými zobany často zavítají na  loď, hlavně když vyplouvám v noci, a drží se mnou krok bez ohledu na to, jak daleko vyjíždím nebo jak rychle pluji.

Teď neřídím. Sedím v kabině a upírám pohled na fotografie svých dvou synů. Zřejmě už na ně takhle zírám delší dobu, pro­ tože mě pálí oči. Na chvíli pevně stisknu víčka a pak se přinutím vyhlédnout ven.

V  dálce se na  pozadí světlejší oblohy černají hory a  okolní vody připomínají vzhledem i povrchem staré skleněné zrcadlo. Jsou klidné, tu a tam s kazem, a ne úplně průhledné. Občas se

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

stává, že na sebe oceán vezme tuhle podobu, která pro něj vůbec není příznačná, jako kdyby vás chtěl na okamžik překvapit, při­ mět, abyste zapomněli, že vás obklopuje jedno z nejkrutějších, nejbouřlivějších moří na světě.

Kotvím u  pobřeží Falklandských ostrovů, nevelkého sou­ ostroví jižního Atlantiku, v  končinách vzdálených od  všeho, na  čem záleží, bezvýznamných na  světové scéně, v  končinách, kterým donedávna téměř nikdo nevěnoval pozornost. A pak se proměnily v odhozenou kost, o kterou svedli boj dva sebestřed­ ní političtí psi. Několik krátkých týdnů o nás věděl celý svět. Ta událost se odehrála před deseti lety, a svět brzy zapomněl.

My jsme ale nezapomněli, a  Argentina také ne. Dokonce i teď po dvaceti letech od doby, kdy dostala nakládačku, občas argentinská vláda kradmo pošilhává naším směrem. Argentinci tvrdí, že Malvíny patří jim. My říkáme „jděte se vycpat“.

Ne že bychom byli tak nadšení z toho, čím jsme se stali: ná­ kladnou zálibou, jedním z  posledních cárů britského impéria. Toužíme po  nezávislosti, po  příjmech, z  nichž by bylo možné financovat vlastní obranné složky. Naděje je chabá. A nikdy se necítíme v bezpečí.

Fotografie mých synů už vybledly. Teď to není tak zjevné, ale za denního světla bude Kitova bunda mdle narůžovělá a Nedo­ vy žluté vysoké boty nevýrazně bělavé.

Měsíc se odráží na hladině tak jasně a dokonale, až se zdá, že snad spadl zcela nepoškozený z oblohy. Leží nedaleko zádi, útlý a  tenký jako štěpina dřevěné třísky. Hvězdy jsou poháze­ né kolem jako smetí, jako kdyby je někdo nedbale roztrousil po  hladině oceánu. V  tomhle vzdáleném koutě jižního Atlan­ tiku neexistuje světelný smog a  dnes večer se všechny hvězdy na  obloze odrážejí přímo pode mnou. Připadám si obklopená hvězdami. Během mých krátkých pobytů ve  velkých městech na  severní polokouli, kde jsou hvězdy pouhými tečkami svět­ la, někdy úplně neviditelnými, nebylo těžké zapomenout, ko­

ěŽčř žťůňř čďfi

lik jich ve  skutečnosti je. A  tady doma, kdykoli vypluji v  noci na oceán, uvědomím si nesmírnou velikost oblohy. Zvednu se. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem tady seděla, ale vím, že mi zbý­ vá zhruba dvacet minut a pro dnešní noc mám hotovo. Vymě­ ním nádrž, zkontroluji obsah kyslíku, nasadím si masku a náus­ tek a vykročím ze zadní části lodi.

Voda mě okamžitě ovine jako chladná přikrývka.. Přestože mám oblečenou ochrannou neoprenovou kombinézu, chvěji se chladem, ale nevadí mi to. Tuto proměnu z  pozemského pla­ zivce v mořského tvora vnímám jako součást přizpůsobovacího procesu.

Není tu nijak velká hloubka, nanejvýš dvacet metrů. Bez do­ provodu bych se samozřejmě potápět neměla. První bezpeč­ nostní pravidlo pro potápěče porušuji už tím, že jsem na  lodi sama, ale nikdo takový, koho bych uznávala jako autoritu nebo kvůli němu raději neriskovala, už není naživu, a na sobě mi zase tak moc nezáleží.

Skloním hlavu a vidím, jak šňůra klesá, mizí v temnotě. Pak vypustím u vesty zbylý vzduch a ponořím se. Několik stop pod hladinou se obrátím a plavu k chaluhovému lesu, který se obje­ vuje pode mnou.

Chaluhy, jak většina lidí nazývá mořské řasy, tady rostou v  hojném množství. K  mořskému dnu jsou uchycené struktu­ rou podobnou kořenům a  sahají vzhůru ke  světlu. Vějířovité lístky a úponky se vznášejí svisle díky dutým stonkům naplně­ ným plynem.

Před lety tu ztroskotala loď a  od  té doby přežívá struktura rozděleně a vytváří na mořském dně majestátní ponorkovou ar­ chitekturu. Ohromné kusy dřeva osídlené mořskými formami života se tu tyčí jako podmořská města. A  nad tím vším jako prehistorický les vyčnívají ladně se kolébající chaluhy.

Přiblížím se ke špičkám a pokračuji níž. Za denního světla a jasné viditelnosti bych byla obklopená nádhernými, pozoru­

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

hodnými barvami. V noci však vidím okolí jen s pomocí kapes­ ní svítilny a odstíny jsou jemnější, tlumenější. Chaluhy v barvě žloutkového krému, mlhavá, temně modrá voda, občasné zá­ blesky rubínově červené, to když po písku cupitají krabi.

Sbírám vzorky ježovek. Chaluhové lesy představují důleži­ té oblasti, kde ryby kladou jikry, ale v poslední době jich ubý­ vá a  jedním z  možných viníků je ježovka, která požírá jejich kořeny. Lidé, se kterými spolupracuji, potřebují vědět, jestli se objevují nějaké nové invazivní druhy, nebo zda se běžná po­ pulace zkrátka stává trochu nenasytnější. Teoreticky lze říct, že prodej rybářských lístků by mohl být pro ostrovní ekono­ miku mimořádně výnosnou záležitostí. Takže záleží na rybách, na  chaluhových lesích a  na  mých ježovkách. Přes noc budou uložené v chladicích boxech na lodi; ráno je vezmu do labora­ toře ve Stanley.

Několik metrů ode dna se po paměti vydávám známou ces­ tou. Mnozí potápěči nemají chaluhy rádi. Mokré rostliny, kte­ ré se jim otírají o tělo, je odpuzují; děsí je představa, že se jim úponky ovíjejí kolem nohou. Já mám ráda pocit bezpečí, který mi chaluhy poskytují. Baví mě překvapovat jiné tvory a  občas být sama překvapená. Když jsem mezi chaluhami, moje čisticí mise bývají úspěšnější.

Najednou si uvědomím, že tady dole nejsem sama. Řasy pře­ de mnou se občas lehce rozvlní. Cosi se ke mně blíží. O vteři­ nu později v podstatě stojíme tváří v tvář. Podívá se mi do očí a  vzápětí vyrazí jako šipka za  rybou, která plave příliš rychle na  to, abych určila její druh. Pozoruji, jak kličkují při dně, ale nepříjemný pocit mě neopouští.

Přihodí se to během okamžiku. Nad hlavou se objeví hro­ zivý stín, opět mě zasáhne silná vlna, blízko mě se ponoří mo­ hutný tvor a vrhne se za lachtanem. Střetnou se. Zběsilé sví­ jení a zmítání těl. Výbuchy bublin. Pak se dva tvorové znovu rozdělí.

ěŽčř žťůňř čďfi

Nový příchozí je rypouš sloní, velký samec, dlouhý více než dva metry. Je mnohem pomalejší než lachtan, ale mimořádně silný. Začíná zoufalá honička mezi chaluhami a mně hrozí ne­ bezpečí.

Rypouš by za běžných okolností na člověka neútočil, neob­ těžoval by se ani kvůli statnému lachtanovi, ale tenhle je zauja­ tý pronásledováním, žene ho potřeba zabít. Voda kolem už se zbarvila krví mladého lachtana. Jestli se mu podaří uniknout a  rypouš si všimne mě, možná bezděčně zareaguje. Strnulá se krčím v chaluhách a doufám, že se honička přesune dál.

Marně. Lachtan zamíří přímo ke  mně; chce se ponořit a  ukrýt v  hustém porostu, ale vtom se nahoře objeví rypouš. Lovec zasekne mocné čelisti kolem krku kořisti a zuřivě jí třese. Lachtaní hlava během okamžiku bezvládně visí. Rypouš vypla­ ve s úlovkem k hladině.

A takhle to chodí. Rychle, brutálně, aniž by zbyla chvíle kli­ du na  pochybnosti nebo úvahy. Takhle zabíjíme. Dnes večer jsem hodně přemýšlela o zabíjení, ať jsem seděla v lodi, nebo se potápěla. Dumala jsem o smrti a lidské schopnosti způsobit ji. Nakolik jsem já sama schopná zabít.

Koneckonců pocházím z  dlouhé rodové linie vrahů. Můj děda, který nosil trefné jméno Bartoloměj Hrob, patřil k  nej­ úspěšnějším a nejkrutějším zabijákům, jaké tahle část světa po­ znala. Den po dni se svým gangem vyplouval na moře, bez ustá­ ní a  bez slitování lovil a  pozoroval, jak se moře barví doruda. Děda samozřejmě nezabíjel lidi, ale velryby, jenomže jaký je v tom ve skutečnosti rozdíl?

Odeberu poslední vzorek, uložím ho a jsem připravená vy­ plout k hladině. Kolem mě víří bubliny a vidím hvězdy, i když jsem stále několik stop pod vodou. Vynořím se a chvíli nemůžu najít očima loď. Zatímco jsem se potápěla, kouzlo, které udr­ žovalo oceán v zajetí, pominulo a voda se znovu dala do pohy­ bu. Kolem mě se vzdouvají vlny a  cítím, jak mě bodá v  hrudi

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

rozrušením. Jsem sama, daleko na moři. Když se nevrátím zpát­ ky na  loď, umřu tady. Už nějakou dobu mám pocit, že se můj život blíží k  úplnému konci. Nastal ten okamžik nyní? Umřu dnes?

A pak ji zahlédnu, sotva dvacet metrů od sebe.

Queenie už se probudila. Nervózně pobíhá po  boční palu­ bě a kňučí, dokud se nezachytím žebříku a nevytáhnu nahoru. Skloním se, abych ji polaskala, a  pocákám ji vodou. Odběhne a přinese mi ze svého pelechu starý ručník. Je zabahněný a samá srst, ale oceňuji dobrý úmysl.

Queenie je stafordšírská teriérka, drobnější, než odpovídá jejímu plemeni. Malý statný ranec svalů a hedvábně jemné srs­ ti. Čumáček, nohy a špičku ocasu má bílou, ale všechno ostatní je na ní černé jako obsah mojí hlavy. Jsou jí čtyři roky a přísa­ hám, že jsou chvíle, kdy si na kluky vzpomene. A truchlí stejně jako já.

Vytáhnu kotvu, spustím motor a zamířím na jih ke Stanley. Znovu si vzpomenu na  dědu. Jak se zdá, moje myšlenky jsou dnes večer rozhodnuté toulat se potemnělou pěšinou, kde se potutelné plány plazí jako chňapající kořeny po  mořském dně a chmurnější kouty naší mysli bez zábran odhalí svou tvář.

Děda Hrob, otec mého otce, patřil k největším velrybářům v  jižním Atlantiku. Byl posledním potomkem dynastie moř­ ských lovců, která v roce osmnáct set čtyři opustila Nantucket a o několik měsíců později dorazila na New Island na Falklan­ dách. Následujících dvě stě let pustošili její příslušníci ostrovy i  okolní oceán. Mořská fauna i  zvěř v  okolní volné přírodě se z působení dědy Hroba a jeho rodinných předků vzpamatovává dodnes.

Umřel, když jsem byla ještě dítě. Škoda.

Zamířím do  klidnějších vod Port Williamu a  přizpůsobím kurz tak, abych se bezpečně vyhnula výletní lodi Princess Ro­ yal. Od této chvíle až do konce léta uvidíme nepřetržitý proud

ěŽčř žťůňř čďfi

takových lodí, které zakotví na  pár dnů cestou do  Jižní Geor­ gie a do Antarktidy. Stovky turistů, kteří se denně vylodí na na­ šich pobřežích, když loď zakotví v přístavu, jsou pro nás smůlou i požehnáním, a my je milujeme, a zároveň proklínáme, jak už to v takových případech bývá. Dnes večer se zdá, že vzhledem k  pokročilé hodině je na  lodi neobvykle živo, ale tahle plavi­ dla jsou samý večírek, a ozvěna bujarého veselí doléhá na míle do vnitrozemí.

Z paluby si mě nikdo nevšimne. Proklouznu kolem a zamí­ řím do  vnitřního přístavu. Co nevidět už nebudu odpočítávat dny, ale hodiny. Mám před sebou ještě pár věcí, které potřebuji provést, splnit sliby, které jsem dala ostatním, ale mám dojem, že být neustále v  jednom kole je rozhodně ku prospěchu věci. Rozhlédnu se po lodi. Zásoby paliva a vody průběžně doplňu­ ji. V  zamčené skříni je plynová uspávací puška pro výjimečné příležitosti, kdybych potřebovala uklidnit velkého savce, a také pistole po dědovi, kdyby jedinou možností byla eutanazie. Obě zbraně jsou plně funkční. Jsem připravená.

Připravená zjistit, kolik krve dávných předků koluje v mých žilách. Propluji úžinou The Narrows do  vnitřního přístavu a okamžitě zjistím, že můj pečlivě vypracovaný plán přijde vni­ več.

Čeká na mě policie.

2.

Za tu krátkou dobu, co jsem pobývala na moři, se tady cosi přihodilo. Většina obyvatel Falklandských ostrovů žije ve Stan­ ley, ale pořád jde o nepříliš početné společenství. Jen přibližně dva tisíce lidí zhruba v sedmi stech domech. Před třemi hodi­ nami, když jsem vyplouvala, svítila na úbočí asi stovka nebo víc luceren z  vydlabané dýně, rozesetých jako hvězdy. Teď budou všechny zhasnuté. V tuhle ranní hodinu by Stanley mělo být té­ měř úplně ponořené do tmy. Není. Pozoruji policejní vůz jedou­ cí po silnici podél pobřeží a další modrá světla vidím v přední části přístavu.

Před třemi lety, téměř na  den přesně, jsem takhle vplula do přístavu a policie čekala na mě.

„Došlo k autonehodě.“ I teď, o tři roky později, stále slyším Benův nakřáplý roztřesený hlas v lodním rádiu. „Ned a Kit jsou na cestě do nemocnice, ale víc nevím. Vrať se co nejdříve.“

Rychle se rozloučil a nechal mě, abych myslela na nejhorší. Jenomže já jsem nic takového neudělala. Nedovolila jsem si to. Představovala jsem si je v  bolestech. V  duchu jsem viděla je­ jich drobná těla zhmožděná a potlučená, pořezaná ostrým ko­ vem. Celou cestu do Stanley mi zněly v hlavě jejich hlasy, pla­

ěŽčř žťůňř čďfi

kali a volali maminku, neschopní pochopit, proč nejsem s nimi, když mě nejvíc potřebují. Představovala jsem si utržené konče­ tiny, šrámy na jejich roztomilých obličejích. Ale ani na okamžik mě nenapadlo uvažovat o tom, že jejich těla bez života leží vedle sebe v márnici.

V  zajetí ošklivých vzpomínek příliš přidám plyn. Takovou rychlostí bych do  přístavu vplouvat neměla. Jsou tu skaliska, nejeden vrak potopené lodi, skryté překážky, které mohou ro­ zervat loď na  kusy. Přiměji se zpomalit a  čekám, až můj dech i tep provedou totéž. Ukazuje se, že obojí je mnohem hůř ovla­ datelné než řadicí páka. Přesto musím navenek udržovat zdání, že se nic neděje a všechno zvládám. Lidská skořápka, obal mého nitra, musí ještě nějakou dobu vydržet.

U  místa, kde obvykle uvazuji loď, na  mě kdosi čeká. Jeden z  rybářů v  penzi. Žije v  domku u  přístavu se dvěma ženami, které většina lidí tiše považuje za  jeho manželku a  sestru, ale nikdo by na to nevsadil ani zlámanou grešli. Jmenuje se Ralph Larken a za zády se mu říká Mrtvola. Hodím mu napínací lano, a vtom si všimnu, že má pod nepromokavým kabátem oblečené vybledlé pruhované pyžamo, nohavice zastrčené do obrovitých černých holínek. Za zvláštního pološera vypadá jako pirát. Vy­ skočím z lodi. „Co se děje?“

„Ztratilo se dítě.“

Upřeně na  něj zírám a  přemýšlím, kdo z  nás to řekne na­ hlas. On.

„Další.“ Hodí hlavou k přístavní zdi. Vidím policejní unifor­ my, kohosi ve vojenském. „Čekají na vás. Viděli světla vaší lodi.“

Pohřešuje se další dítě. Když před více než dvěma lety zmi­ zelo první, ještě jsem se topila ve vlastním žalu, ale vzpomí­ nám si, jak si lidé vykládali, jaké je to příšerné neštěstí, třeba­ že nebylo jasné, co se vlastně stalo. Když zmizelo druhé dítě, ti stejní lidé prohlašovali, že máme ukrutnou smůlu. A  teď třetí?

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

Od hloučku u zdi se kdosi odpojil a míří ke mně. Je to mla­ dá policistka, ta, kterou nikdo nemůže brát vážně, protože je tak mladá a tak strašně vysoká, a protože se zdá, že nedokáže udělat jediný pohyb, aniž něco srazí. Konstábl Skye McNairová patří k  lidem, kterým ostatní tvrdí, že je mají rádi, protože je litují a chtějí být považováni za soucitné. Já nemám co komu doka­ zovat a musím přiznat, že mi její neohrabanost leze na nervy.

Teď mě při pohledu na ni poprvé napadá, že vypadá ohrom­ ně svěže. Kolem hlavy jí poletují dlouhé nepoddajné vlasy od­ stínu čerstvě uvařeného pomerančového džemu a  její obličej, za svitu měsíce bledý jako papír, napovídá, že je nervózní a hod­ ně rozrušená. Na pár centimetrů okolo ní se noc nezdá tak tma­ vá.

„Promiňte, Catrin.“ Je o dost vyšší než já. Skloní se ke mně a  pak se zhoupne vzad, jako kdyby dostala strach, že mě za­ máčkne. „Potřebuju vědět, jestli jste tam dnes večer někoho ne­ viděla. Třeba jiné lodě, které jste nepoznala.“

Řeknu, že ne. Zhruba ve  stejnou dobu jako já vyplouvalo z přístavu několik velkých rybářských člunů, ale všechny jsem znala. V noci loví spousta ostrovanů, ale ti se vydávají na moře v menších člunech a drží se blízko pobřeží.

„Omlouvám se, tahle situace je pro vás určitě moc těžká.“ Zdá se, že Skye nikdy neví, co s rukama. Teď jimi mává. „Já vím, že je to skoro přesně to –“

Ona tu před třemi lety nebyla. Studovala v  Anglii na  poli­ cejní akademii. A přesto ví, že pozítří uplynou tři roky ode dne, kdy jsem přišla o svůj život.

„Co se stalo, Skye?“ Pohlédnu na Ralpha, jak hladí Queenii. „Ztratilo se nějaké dítě, nebo co?“ Neřeknu další. To opravdu není nutné.

„Jedna z  rodin turistů postrádá potomka.“ Ohlédne se k  hloučku za  námi. „Nepřipluli velkou výletní lodí, dorazili nezávisle a  ubytovali se v  jenom z  penzionů ve  městě. Kolem

ěŽčř žťůňř čďfi

poledne jedli venku poblíž Estancie. Děti si hrály na trávě. Nej­ mladší ztratili z dohledu.“

Estancie je farmářská usedlost ležící v  jihovýchodním cípu velké mořské zátoky asi dvacet mil odtud.

„Jsou mu teprve tři roky.“ Zdá se, že Skye má na krajíčku.

Tříleté dítě. Předchozí dvě pohřešované byly starší, ale ne o  moc. Oba byli kluci. Tříleté dítě dlouhé hodiny odloučené od  rodiny, samo v  noci. Je prochladlé, hladové, vyděšené. Je opuštěnost to nejhorší, z čeho mají děti strach? Na zdejších os­ trovech, a ještě k tomu v noci může ten malý mít dojem, že je sám na celém světě.

„Vyhlásili jste pátrání?“

Skye se snaží ovládat a  úsilím se jí nepatrně chvěje obličej. „Celý den jsme měli v  terénu lidi. A  pár chlapů hledá znovu. Třeba Callum Murray. Vyrazil s několika muži z kasáren. Čeká­ me, že se ozvou.“

„Tamhle je jeho rodina?“ Snadno rozpoznám matku, kyp­ rou tmavovlasou ženu hodně přes třicet. Celé tělo má křečovitě stažené, jako by ji trápily obavy, že kdyby se uvolnila, rozpadne se na kusy. Je mi jasné, že sotva přijdu blíž a pohlédnu jí do ob­ ličeje, uvidím, že z  něj zbyly jen kosti potažené kůží, všechno ostatní je pryč. Její oči budou jakoby bez života. Dotyčná bude vypadat jako já.

Až na to, že v jedné naprosto zásadní věci se ode mě hodně liší. Ona má ještě pořád naději.

„Tohle jsou příbuzní.“ Zdá se, že Skye teď stojí na  jedné noze. „Lidi ze Západu. Z  té události se stává vážný problém. Jsou tu i lidi z výletní lodi, a nechci být nezdvořilá, ale ti nám zrovna dvakrát nápomocní nejsou. Podle všeho si myslí, že by­ chom měli nařídit domovní prohlídky. Chtějí, abychom vyhlá­ sili, že od téhle chvíle nesmí žádná loď opustit přístav. Umíte si představit reakci rybářských lodí, kdybychom jim oznámili, že ráno nemohou vyplout?“

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

„Pochybuju, že by to vůbec někdo poslouchal.“ Úřední moc tu má svoji váhu, ale jen do určité míry.

„A rodina už je i tak dost nervózní. Rozhodně nepotřebuje, aby jí někdo ládoval do hlavy všemožné katastrofické scénáře!“

Odolávám pokušení podotknout, že vzhledem k  nedávno pohřešovaným dětem už jsou katastrofické scénáře na  pořadu dne.

„Vládne tu všeobecné napětí.“ Kráčíme k mému autu. Skye mluví dál a já předstírám, že poslouchám. „Od devíti hodin ve­ čer nás volali k pěti případům. Vrchní superintendant Stopford se snaží přimět všechny návštěvníky, aby se vrátili na  loď, ale oni nechtějí nastoupit, dokud se kluk nenajde. Vypadá to na ší­ lenou noc.“

Zahuhlám to, co se ode mě očekává, a sice, aby mi dala vě­ dět, pokud bych mohla být nějak nápomocná, a  vyklouznu. Queenie naskočí do vozu a vyrazíme k mému domu na západní straně poloostrova Cape Pembroke, nevelkému plácku pevniny mezi vnitřním a  vnějším stanleyským přístavem a  samotným oceánem.

Nepřemýšlím o pohřešovaném dítěti. Nebo spíš ano, ale jen do té míry, nakolik ona událost souvisí se mnou. Pokud čluny dostanou zákaz opustit kotviště, a než vyplují z přístavu, budou podrobeny prohlídce, moje plány vezmou zasvé. Od téhle chví­ le za dva a půl dne. Zhruba šedesát hodin. Do té doby musí být dítě nalezeno.

Nejedu domů nejkratší cestou. Někdy večer, zvlášť když čer­ ná mlha v mojí hlavě začíná mít navrch, mě cosi vede k domu Grimwoodových. Vždycky v noci, když existuje mizivá naděje, že zahlédnu někoho z rodiny, mě tam cosi táhne. Dnes v noci objedu nejvýchodnější cíp stanleyského přírodního přístavu a zamířím k velkému domu se střechou modrou jako paví peří a  výhledem na  Surf Bay. V  poslední zatáčce zpomalím a  na­ skytne se mi pohled na obílené zdi, černá okna, nízký živý plot

ěŽčř žťůňř čďfi

z hlodášů, nyní překypující žlutými květy. Na druhé straně níz­ ké dřevěné branky trůní lucerna z vydlabané dýně. Ve složitém a  dokonale provedeném vzoru poznávám ruční práci dědečka dětí. Kdysi vydlabával dýně i pro moji rodinu.

Někdo je vzhůru. Vidím, že se v horním okně svítí. Peterův pokoj. Petera, nejmladší dítě Grimwoodových, jsem nikdy ne­ viděla. Už dva a půl roku žije v mojí hlavě. Vidím ho jako útlé­ ho světlovlasého chlapečka s oválným obličejem, stejného, jako v tom věku bývali jeho bratři. A stejně jako oni má určitě i má­ miny jasně modré oči.

Do  toho domu jsem nevstoupila léta, naposledy v  době, než se narodil Peter, ale doteď znám Ráchelin domov jako svůj vlastní. Peter se probudil a ona je určitě u něj, tiskne ho k sobě a  konejší, aby usnul. Vdechuje vůni jeho vlásků, vnímá, jak se jeho tělíčko chvěje, a s radostí zahání a uklidňuje dětské obavy. Strašlivě ji nenávidím a jediné, co v tuhle chvíli mohu dělat, je šlápnout na plyn a jet dál.

Ano, pomyslím si. Zabít Ráchel bude snadné.

3.

Prudce otevřu dveře svého domu a okamžitě ucítím, že něco je jinak než obvykle. Cosi – vůně, ozvěna hihňání, nepatrná změna v ovzduší. Drobné, ale nezaměnitelné známky. Oni jsou znovu tady.

Tiše za sebou zavřu a rozhlédnu se. Žádné jasné oči ve tmě ani šoupavé zvuky, jak se drobné postavy tisknou hloubě­ ji do  šera. Pomalu obejdu prostornou staromódní místnost a vstoupím do haly. Jsem ostražitá i dychtivá. Je to zvláštní lač­ ná touha, tahle potřeba vidět mrtvé.

Kluci mě pronásledují tři roky, od chvíle, kdy umřeli. Mys­ lím to doslova? Nejsem si jistá. Jsem vědec, spíš věřím na  mi­ mozemšťany než na duchy, ale v prvních dnech po té nešťastné události byla jejich přítomnost v domě reálnější, přesvědčivější než přítomnost mého manžela nebo kohokoli z houfu kamará­ dů, kteří se pravidelně objevovali.

Skuteční lidé odešli, ale kluci zůstávali, proudili mým živo­ tem sem a tam spolehlivě, ba přímo pravidelně jako příliv a od­ liv. Pokaždé, když to nejmíň očekávám, zahlédnu jejich stíny za  závěsy, křivky jejich těl pod prošívanými dekami na  poste­ lích, na kterých stále nejsem schopná vyměnit povlečení. Jejich

ěŽčř žťůňř čďfi

hlasy, občas hihňání a spřádání tajných plánů, docela často do­ hadování, se smísí se zvuky z  televize nebo z  rádia. Zachytím závan jejich vůně. Zvláštní pižmovou jablečnou vůni Kitových vlásků zhruba den po  umytí. Trpký pach Nedových tenisek, když botník zůstal otevřený.

Dole pod schodištěm nesedí ani se nechoulí na  pohovce a nezírají na prázdnou obrazovku. Panebože, nenávidím, když tohle dělají! Jdu nahoru. Bezpečnostní zábrana na  schodech, kterou jsme nikdy nebyli schopni odmontovat, je zavřená. To je moje práce? A proč bych to dělala? Přesto však kluky pode­ zírám málokdy, že nějak ovlivňují skutečnost. Možná posunutá hračka. Důlek na jedné z postelí. Ale to samozřejmě může mít na svědomí i pes.

Queenie stojí dole u dveří do kuchyně a kňučí jako vždycky, když jsou tu kluci. Nemám tušení, zda také vnímá jejich pří­ tomnost, nebo jestli mě jednoduše jen nerada vidí v téhle nála­ dě, ale jejich návštěvy ji silně znervózňují. Je to škoda, protože je také zbožňovala, ale domácí mazlíčci zkrátka nejsou matky, tak nějak si to vysvětluji.

Určitě je najdu v Nedově pokoji, jak se k sobě tulí jako štěňa­ ta, ale silueta, kterou spatřím, když otevírám dveře, patří velké­ mu medvědovi rozvalenému na břiše na Nedově posteli. V Ki­ tově pokoji také nejsou. Pohybuji se rychleji a nabádám se k po­ malejšímu tempu, ale začíná mě přepadat běžná panika matky, která nemůže najít své děti. Třebaže mrtvé. Moje ložnice je také prázdná. Nebo tak aspoň vypadá.

Skrývají se.

Byla bych raději, kdyby se neukrývali, ale když žili, hra na schovávanou patřila k jejich oblíbeným, a občas ji se mnou hrají i  teď. Začnu znovu pročesávat dům. Tentokrát se dívám pozorně a bouřkový mrak v mé hlavě celou dobu houstne. Ote­ vírám dveře skříně, odtahuji závěs ve  sprše, nahlížím pod po­ stel pro hosty. Abych pravdu řekla, tahle hra mě vždycky vyvede

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

z míry, i když vím, že na konci pátrání najdu dvě hřejivá, pevná těla.

Znovu stojím dole pod schodištěm. Mohou být jedině ven­ ku. Otevřu zadní dveře a vítr okamžitě vtrhne dovnitř, jako kdy­ by čekal na příležitost.

Nejsou ani tam. Cítím, jak nepozorovaně mizí. Šum větru protnou dva zvuky, dvě žalostné, utrápené zasténání. Jeden po­ chází od Queenie, druhý ode mě.

„Nede! Kite!“

Jsou pryč. Stejně jako jsem si předtím byla jistá jejich pří­ tomností, teď neomylně vím, že odešli.

V  hlavě mi zbylo jen velmi málo světla. Znovu stojím na schodišti, v malém přístavku u své ložnice, který používám jako pracovnu. Klečím vedle stolu a  prohrabuji vytaženou zá­ suvku, kterou vždycky mívám zamčenou. Nacházím, co jsem hledala. Udržuji tu věc stále nabroušenou.

Sejdu dolů. Queenie začne výt.

Po  nějaké době mlha ustoupí. S  námahou se zvednu z  ko­ berce a  ztěžka dopadnu na  židli u  stolu. Z  levé ruky mi teče krev. Uložím hrot harpuny zpátky do zásuvky. U mých nohou leží fotografie Ráchel, rozřezaná a probodaná, až zbyla jen hro­ mádka cárů.

Skloním se a hodím útržky do koše. Mám ještě další kopie téže fotky. Pro příště.

Jsem tak unavená, že skoro nedokážu přemýšlet. Potřebuji se osprchovat a jít spát, ale cosi mě tady drží. Hladím si zraně­ nou ruku a zírám na okolní zdi. Zbývající prostory domu udr­ žuji ve stavu, v jakém byly, když žili kluci a Ted bydlel s námi, ale z téhle stísněné pracovny se v průběhu předchozích tří let stal pokoj, kde dávám průchod svým zálibám.

Po  stěnách jsou rozvěšené fotografie Neda a  Kita, některé zarámované, většinou však připevněné jen lepicími proužky.

ěŽčř žťůňř čďfi

Mám tu i jejich školní výkresy, drobná uznání, kterých dosáhli ve třídě, dokonce tady přechovávám i některé kousky jejich ko­ jeneckého oblečení, vše visí na stěně jako pochmurná vzpomín­ ková fotomontáž.

„Prokrista, Catrin,“ říkával Ben, když se tady zastavil, aby si vzal nějaké věci z podkroví, „tohle není pracovna, ale svatyně!“

Na stěně za mnou ale visí něco jiného. Fotografie dvou dal­ ších malých chlapců; dvou tmavovlasých, tmavookých kluků, kteří zmizeli – najednou, záhadně. První, Fred Harper, se ztratil během sportovního dne na Západním ostrově. K té události do­ šlo před více než dvěma lety, v době, kdy můj žal byl ještě čers­ tvý a mokval jako otevřený bolák. Fredovi bylo pět.

O  jeho zmizení jsem samozřejmě slyšela. V  rádiu celé dny nemluvili o  ničem jiném a  Ben, který na  ostrovech pracoval jako součást záchranného lékařského týmu, se také účastnil pá­ trání. Když jsem uviděla v Penguin News článek doplněný vel­ kou fotografií chlapce, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Fred se tolik podobal Kitovi! Bez rozmýšlení jsem ho vystřihla, zalo­ žila a nakonec připevnila na stěnu spolu se vším, co se o dítěti v příštích týdnech objevilo v novinách.

Možná jsem novinové zprávy vnímala jako určitou zkouš­ ku mojí lidskosti. Kdyby Freda našli, měla bych radost a šťastný konec bych vnímala jako znamení, že mám ještě stále naději. A pak, přibližně po roce a půl, se na ostrovech ztratil další malý chlapec. Sedmiletý Jimmy Brown byl naposledy viděn v zátoce Surf Bay, kde bydlí Ráchel. Brownovy jsem znala poměrně dob­ ře. Přátelila jsem se s matkou Gemmou, jejíž dcera, Jimmyho malá sestra, chodila s Kitem ve školce do jedné třídy. Ben znal otce, ten pracoval v nemocnici jako laborant.

Když zmizel Jimmy a  celé město trávilo dny i  noci pátrá­ ním, zatímco jeho rodina zabředávala stále hlouběji do zoufalé beznaděje, od  několika místních jsem slyšela, že já mám ales­ poň jasno. Věděla jsem, co se mým synům přihodilo, měla jsem

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

možnost je pochovat, řádně truchlit. Tato výsada byla rodinám pohřešovaných odepřena.

„Jistě, děkuji,“ odpověděla jsem jedné ženě. „Opravdu si ce­ ním toho, jaké mám štěstí!“

Dotyčná se mnou od té doby nepromluvila.

Pod fotkami Freda a  Jimmyho visí další výstřižek. Ten ne­ souvisí s  chlapci, ale svého času se týkal mě. Několik měsíců po Jimmyho zmizení, v době, kdy stále probíhalo pátrání, třeba­ že už méně rozsáhlé a naprosto beznadějné, napsal šéfredaktor listu Penguin News, jak zmizení dítěte ovlivňuje celé společen­ ství, zvláště tak malé. Mluvil o kolektivním pocitu viny, o pře­ svědčení, že za děti nesou společnou odpovědnost všichni, a je­ ­li některému z nich ublíženo, bolest se týká nás všech.

Článek nebyl psán s  ohledem na  moje syny, nicméně jsem v  něm stejně našla jisté uspokojení. Přiměl mě, abych si uvě­ domila, že Ben, já a naši nejbližší jsme nebyli sami, koho úmrtí našich dětí zasáhlo. A že s námi bolest sdíleli i ostatní, byť ome­ zenou měrou.

Pisatel, kupodivu Ráchelin otec, pokračoval o  tom, jak se po zmizení dítěte zachová společenství. Vyslovil názor, že zmi­ zení rychle zapadne do místního folklóru, nejprve se objeví tak, že někdo zpozoruje duchy, a  později je zpráva předávána úst­ ní tradicí a vyprávějí se historky. Tvrdil, že na základě případů pohřešovaných dětí vznikají všechny povídačky o  dětech, kte­ ré odnesly víly, nebo je snědli skřítkové a  čarodějnice. My se s naším studem vypořádáváme tak, že ho vysvětlujeme vnějšími příčinami. Obviňujeme nadpřirozené bytosti.

Vydoloval staré legendy o  dětech zmizelých tady na  ostro­ vech a  spojil je se skutečnými případy neobjasněných úmrtí a zmizení. Za padesát let, tvrdil, budou Jimmy s Fredem součás­ tí falklandské mytologie.

Ned, Kit, Fred a  Jimmy. Moje vlastní malá sbírka mrtvých chlapců. A přibude snad pátý, a naše kolektivní vina ještě vzroste?

ěŽčř žťůňř čďfi

Nakloním se nad stolem a zapnu rádio. Místní stanice vysílá déle, než je tomu za běžných okolností. Dozvídám se, že pohře­ šovaný chlapec se jmenuje Archie West. Jsou mu tři roky a dva měsíce. O něco málo víc než Ráchelinu nejmladšímu synovi.

Ne, na Ráchel nemysli. Teď ne.

„Takže připomínáme,“ prohlásí moderátor, jinak známý jako Bill, co prodává ryby, „Archie má světlé vlnité vlasy, hnědé oči a  je podsadité postavy. V  době, kdy se ztratil, měl na  sobě fotbalový dres Arsenalu, červené tričko s  bílými rukávy, bílé šortky a červené ponožky. Jestli si myslíte, že jste ho někde za­ hlédli, okamžitě kontaktujte policii. Posloucháte rozhlasové vy­ sílání pro Falklandské ostrovy a  následujících několik hodin tady s  vámi bude Bill Krill. Je jedna hodina čtyřicet tři minut, a nezapomeňte, zítra ráno – nebo bych spíš měl říct dnes ráno – za námi přijde Ray Green z Astronomické společnosti a poví nám o  čtvrtečním zatmění Slunce. A  sice odkud bude nejlépe vidět, jak si chránit oči a  do  jak velké tmy se Falklandy podle očekávání ponoří.“

Zhasnu, přisupím k  oknu a  vyhlédnu západním směrem. Čtvrteční zatmění slunce nastane téměř ve stejnou dobu, kdy se můj plán stane skutečností. My tady na jihu uvidíme jen částeč­ né zatmění, ale i tak se náš zapadlý kout světa někdy mezi třetí a čtvrtou odpoledne ponoří do tmy.

V nejednom ohledu.

„V  tuto chvíli je se mnou ve  studiu Sally Hoskinsová,“ po­ kračuje Bill, „rodinná známá, která nám poví, že Archie je čino­ rodé, zvídavé dítě. Je to pravda, Sally?“

Samozřejmě nemám šanci přidat se k pátracímu týmu. Ope­ rují bezmála o dvacet mil dál a dělí nás hory.

„Ano, Bille, je to tak. Archie je roztomilý kluk. Veselý a ne­ zbedný. Moc rád si hraje na schovávanou.“

Dole v  přístavu svítí méně světel. Skye se nejspíš nakonec podařilo přesvědčit pasažéry, aby se vrátili na loď.

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

„A proto se tedy rodina zpočátku nijak neznepokojovala?“

„Přesně tak. Předpokládali jsme, že se někde ukrývá. Vydrží ve skrýši klidně celé hodiny.“

Stěží rozpoznám Mount Tumbledown. Pátrání bude zřejmě probíhat až za horou.

„Všichni jsme ho hledali déle než dvě hodiny, pak jsme te­ prve zavolali policii.“ Sallyin hlas zní v rádiu nakřáple. „Archie­ ho rodiče chtějí, abych všem poděkovala za  dnešní podporu. Lidé se zachovali skvěle. Připojili se k pátrání, prohledávali svo­ je domy. Jen bych ráda poprosila, aby zůstali obezřetní. A jestli někdo víte, kde je, udělejte prosím, co je pro něj nejlepší. Dovol­ te mu, ať se vrátí ke své rodině.“

„Sally, nechcete nám povědět o Archiem víc?“ rychle ji pře­ ruší Bill. „Víme, že si rád hraje na  schovávanou. Co ho ještě baví?“

„No, je velký fanoušek Arsenalu, chápete, Bille. Jako celá jeho rodina. Zrovna prochází obdobím, kdy odmítá nosit coko­ li jiného než dres Arsenalu, a chudák jeho maminka musí dres každý večer vyprat, aby si ho mohl druhý den zase obléknout. Archie zná všechny klubové písně, některé z nich nejsou pro tří­ letého kluka moc vhodné, ale co člověk zmůže?“

Poslouchám napůl ucha, jak Sally pokračuje o Archieho zá­ libě v  populární hudbě. Sotva v  rádiu spustí „Přichází známej lump“, rozhodně chvíli neposedí. A  o  tom, jak nevynechá ani jediný díl Strážců vesmíru.

„Jestli někdo z  vás Archieho zadržuje, prosím, neubližujte mu a neděste ho,“ říká Sally. „Jestli někdo Archieho odvedl, ne­ chceme nic jiného než ho dostat zpátky. Prosím, povězte nám, kde ho najdeme. Prosím, neubližujte mu.“

„Rozhodně. Děkuji vám, Sally. Ale podle mého názoru je vhodné připomenout, že policie pracuje s verzí, že se malý Ar­ chie jednoduše zatoulal a ztratil. A na to bychom teď měli zamě­ řit pozornost, přátelé. Malý kluk se někam sám vydal a zablou­

ěŽčř žťůňř čďfi

dil a my ho musíme najít. U mikrofonu je Bill Krill, posloucháte rádiové vysílání pro Falklandské ostrovy.“

„Proboha, lidi, co je s vámi?“ přeruší Sally počáteční akordy další písně. „Kolik dětí musí být pohřešováno, než doopravdy –“

Její hlas zmlkne. Vypnuli jí mikrofon. Hudba zazní hlasitěji. Archieho oblíbená reggae píseň, jak jsme právě slyšeli. Předsta­ vuji si, že Sally je slušně, ale nekompromisně vykázána ze zadní místnosti redakce zdejších novin, odkud vysílá i zdejší rozhlas. Jiná kultura, řeknu si pro sebe. Když zmizí dítě v Anglii, všichni hned začnou panikařit kvůli pedofilům. Tady doufáme, že neza­ bloudil do kolonie lachtanů tmavých.

Tři ztracené děti během tří let. Dost na to, aby člověk svalo­ val vinu jen na lachtany.

Zaslechnu tiché vzdychnutí. Queenie usoudila, že jí nehrozí žádné nebezpečí a může se vrátit. Vyskočí na moji postel a schou­ lí se do škvíry mezi polštáři. Vypnu rádio a zapnu počítač. Když monitor naskočí, zapíšu si večerní poznámky, pak zavřu soubor a kliknu na jediný dokument, který jsem kdy chránila heslem.

Než kluci umřeli, nikdy jsem si deník nevedla. Necítila jsem tu potřebu, a vezmu­li v potaz, že jsem měla manžela, dvě děti a práci, kdy bych asi tak našla čas psát? Dřív byl můj život pří­ liš zaplněný na  to, abych ho potřebovala nějak dokumentovat. Teď, když mám v srdci prázdno a vedu bezvýznamný život, jako bych tyhle pravidelné záznamy o svých činnostech, myšlenko­ vých pochodech a emocionálních prožitcích potřebovala, abych si připomněla, že pořád existuji.

Začínám psát. Vždycky podrobně rozeberu události celé­ ho dne, ne proto, že by se mi chtělo vzpomínat, co jsem dělala v práci, ale protože to, co dělám, mi pomáhá přerušovat, co cí­ tím. Tyhle denní výlevy zoufalství a vzteku pro mne znamenají něco jako terapii. Upřímně řečeno, hlavně vzteku neustále za­ měřeného na ženu, jejíž fotografie leží roztrhaná u mých nohou. Na ženu, která bývala mojí kamarádkou.

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

Ráchel jsem poprvé potkala, když mi bylo osm. Ona byla o pár měsíců mladší. Prodírala jsem se stezkou širokou tak ako­ rát, aby se jí protáhlo dítě, hustě zarostlou trsy trávy, a  vtom jsem narazila na malý, motýlky ozdobený zadek vystrčený k ob­ loze. Šla jsem tiše, ale určitě mě slyšela, protože se ani neotočila a  jen zvedla ušmudlanou ruku s  okousanými nehty. Pánovité gesto mě přimělo, abych se okamžitě zastavila.

„Co to děláš?“

Vrtěla a šila sebou, až vycouvala, a uviděla jsem malý kulatý obličej s velkýma modrýma očima, smetanovou pletí bez jediné pihy a dlouhé vlasy o odstín tmavší, než aby se daly nazvat svět­ lými. Vzhledem k obočí, které se uprostřed zvedalo do oblouku, budila dojem, že je neustále překvapená, a uši jí trčely od hlavy jako skřítkovi.

„Dračí vejce,“ zasyčela na mě. „Nic neříkej!“

Celá zmatená jsem přiklekla k  ní do  písku a  natáhla krk. Upírala oči na  dvě nažloutlé siluety dokonale oválného tvaru, dlouhé přibližně deset centimetrů. Hnízdo tučňáka oslího.

„Patří Ozmajian.“ Zdálo se, že je rozhodnutá komuniko­ vat tichým syčením, i když jsme byly na půl míle daleko samy. „Strašně mocný dračici. Narodila se, když bylo rozbitý tisícátý srdce, a to znamená, že je hrozně stará, ale dračí vzpomínky ne­ jsou jako naše.“

V  osmi letech jsem věděla, že tučňáci oslí často hnízdí v  chomáčích vysoké trávy, a  taky, že matka nikdy neopus­ tí hnízdo na  dlouhou dobu a  my dvě jí zřejmě bráníme, aby se k  vejcím vrátila. Bylo mi jasné, že bych měla navrhnout, abychom vyklidily pole, ale přiznávám, že jsem byla zvědavá na draka.

„Nejsou?“ napodobila jsem její tajemný syčivý tón.

Přitiskla se blíž, choulila se ke  mně s  naprostou samozřej­ mostí hodně malého dítěte. „Ne. Draci si pamatují všechno, co bylo, co se děje teď i co kdy přijde.“

ěŽčř žťůňř čďfi

No, to vyžadovalo trochu přemýšlení. „Nejspíš bychom měly jít,“ řekla jsem. „Může se vrátit každou chvíli.“

„Kdepak, ta se nevrátí. Vejce tu zůstanou, dokud nedoros­ tou a neubudou tři luny. Pak je odnesou černí orli se safírovýma očima a budou je střežit tak dlouho, až přijde čas, aby se mladý vyklubali. To může být zítra. Nebo v příštím tisíciletí.“

V tom věku jsem dokázala rozpoznat bezmála čtyřicet dru­ hů ptáků hnízdících na Falklandách, ale černý orel se safírový­ ma očima pro mě byl novinkou. Mezitím se zvedl vítr, přinesl s sebou pachuť soli v ovzduší, a já si začala dělat vážné starosti o matku tučňačku. Když jsou hodně vystrašené, mohou se za­ toulat daleko a do hnízda už se nevrátí.

„Příští novoluní bude za  pět nocí.“ Vždycky jsem pozorně vnímala, co se děje s měsícem, dokonce už jako dítě. „Do té doby nepřiletí. Můžu se vrátit a zkontrolovat situaci, jestli chceš.“

Seděla na bobku a uznale se na mě dívala. Najednou se mi sevřela hruď žárlivostí na ty rozzářené modré oči. Připadalo mi nespravedlivé, aby někdo (já) měl oči matné a  nevýrazné jako bouřkové mraky, a  jiný (Ráchel) zasněné, azurově modré jako oceán za slunečného rána.

„Zajdeme sem společně,“ prohlásila. „Když jsme teď nejlepší kamarádky.“

Nebyla jsem si jistá, jak se to vlastně všechno seběhlo, a do­ konce jsem ani nevěděla, co tady Ráchel dělá – ostrov patřil mojí tetě a  strýci – ale líbila se mi myšlenka, že mám nejlepší kamarádku. „Tak jo,“ řekla jsem.

„Tohle je váš dům?“ Vmžiku byla na  nohou a  ukazovala k zelené plechové střeše farmářské usedlosti tety Janey. Přikývla jsem, protože měla v podstatě pravdu. Pobývala jsem tady přes léto, když rodiče pracovali.

„Máte zmrzlinu?“

„Znovu jsem přikývla. Teta Janey se vždy před mým příjez­ dem dobře zásobila.

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

„Tak jdeme.“ Popadla mě za ruku a daly jsme se do běhu – byla neuvěřitelně rychlá – přes trsy trávy, výběhem pro koně a na dvůr.

A bylo to. Od toho dne jsme s Ráchel byly nejlepší kamarád­ ky, potřebovaly jsme se navzájem až vášnivě, podobnou zaníce­ nost jsem myslím už nikdy v žádném vztahu nenašla. Byly jsme každá jiná. Absolutně. Ona viděla jeden svět uvnitř druhého, vše propojeno duhami nekonečných možností. Já jsem viděla tuč­ ňáčí vejce. A přesto jsme si byly bližší než sestry, protože jsme si tohle pouto vybraly; bližší než milenci, protože ti přijdou a ode­ jdou, ale my jsme náš svazek měly navždy. Ona byla mojí druhou polovinou. Slunečními paprsky na skalách vedle mého stinného zákoutí pod stromem. Jasnými tóny k mým ponurým akordům. Ona byla vším, co já ne, byla vším, čím jsem toužila být, až na to, že jí tyhle vlastnosti seděly líp, a já to dobře věděla. My dvě jsme byly nerozdělitelné, bez ohledu na to, jak jsme od sebe byly dale­ ko. Byly jsme minulost, přítomnost, napořád spolu.

Až do dne, kdy zabila mé syny.

Jsou téměř čtyři hodiny ráno. Psala jsem, přemýšlela, a dlou­ hou dobu nedělala to ani to. Vypnu počítač a projdu pokojem, abych se připojila ke Queenii, a vtom zaslechnu zvenku zvuk.

Tenhle nemůžu ignorovat, nemůžu ho přičítat počasí.

Když to začalo, nedokázala jsem přesně určit, oč běží. Mož­ ná už to trvalo léta, možná jen několik posledních měsíců, ale několikrát, když vítr vanul správným směrem, jsem pozdě večer zaslechla cosi, co mě přimělo k úvahám, jestli někdo neobchází kolem domu. Vnímala jsem pohyb, který mi připadal jaksi ne­ patřičný, šoupání, které mohlo znamenat kroky. Queenie něko­ likrát zneklidněla a hrnula se ke dveřím, ale když jsem otevřela, nervózně se motala kolem. Letos, před dobou, kdy byly veče­ ry temnější, než jsem zatáhla závěsy, mívala jsem pocit, že se na mě zvenku dívají čísi oči.

ěŽčř žťůňř čďfi

Na ostrovech nikdo dveře nezamyká, ale já jsem s tím začala a jsem ráda, protože to, co jsem slyšela, mě nenechalo ani tro­ chu na  pochybách. Někdo je venku. Vyjdu z  ložnice. Queenie chrápe dál. Zastává v mém životě různé úlohy, ale role hlídacího psa k nim nepatří.

Dole nerozsvítím a rovnou přistoupím k oknu.

Pozemek kolem mého domu je neobvyklý dokonce i na falk­ landské poměry. Je to památník, venkovní muzeum, chcete­li, velrybářství. Chloubou je lebka modré velryby stojící na  tráv­ níku vpředu. Bezmála devět stop vysoká, čelisti jako by strnu­ ly v  okamžiku, kdy hltají potravu. Opodál leží téměř dokona­ lá kostra kosatky. U plotu spočívá hřbet vorvaně, kterého děda ulovil u  pobřeží Jižní Georgie. Mezi ním a  domem leží hejno delfíních koster. Většinu exemplářů získal můj děda. I  zbraně patřívaly jemu: harpuny a šňůry, mohutná puška podobná dělu. Hlavní poselství však vtiskl muzeu výhradně můj táta. To on dal všechno dohromady, ne aby vyzdvihl velrybářství, ale aby je odsoudil. Tato zbraň posloužila v letech 1886–1902 k zabití více než 20 000 velryb, říká poznámka pod puškou. Táta se za spoušť, kterou napáchali na mořích jeho předci, velmi styděl. A celý ži­ vot se snažil tu hrůzu odčinit.

Zvuk, který jsem zaslechla před chvílí, připomínal rachot, jako kdyby se zřítilo několik kovových předmětů. Cosi uvolnilo sbírku velrybářských harpun stojících u živého plotu z hlodašů.

Přes siluetu kostry kosatky přelétne stín. Sunu se blíž ke dve­ řím, až zahlédnu velkou tmavou postavu. Poznávám obrysy a  srdce se pomalu uklidňuje. Pak dotyčný znovu upoutá moji pozornost, ale z úplně jiného důvodu. Pozoruji, jak narovnává první harpunu a pak další. Odemknu a otevřu dveře.

„Na koledu je trochu pozdě!“ vypálím bez rozmyslu.

Callum Murray položí poslední harpunu na  místo a  obrátí se. „Všiml jsem si, že máš rozsvíceno. A napadlo mě, že tě třeba uvidím na zahradě. Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

Neodpovím. Jaký by to mělo smysl? Já nikdy nebudu v po­ řádku. Pak zaslechneme zařehtání koně. Což bychom neměli s ohledem na to, že koně tu v okolí nikde ustájeni nejsou.

„Mám dojem, že ti někdo ukradl koně!“ vtipkuju, nebo si to aspoň myslím. Nikdy jsem neviděla Calluma na koni. Pochybu­ ji, že by se na ostrovech vůbec našel tak velký kůň, aby ho unesl.

„Šel jsem se projít.“ Dojde k  okraji zahrady a  podívá se na silnici. Kůň je zřejmě z dohledu, protože Callum rychle ztra­ tí zájem a vrátí se. „Není ti nic?“ vyzvídá neodbytně.

Callum Murray není ostrovan. Je to Skot, který bojoval v  konfliktu, bývalý podporučík výsadkového pluku. Krátce po vítězství Britů odešel z armády a koupil si pár mil od Stanley domek. Když se ho lidi ptají, jestli se tady usadil napořád, odpo­ vídá, že zatím nechává všechny možnosti otevřené.

„Našli jste to dítě?“ zeptám se, spíš aby řeč nestála než proto, že bych netušila, jak se věci mají.

Do očí mu padne světlo z okna v horním patře. Za dne jsou jeho oči neobvyklé, a to následkem geneticky podmíněného jevu zvaného heterochromie iridis. Pravé oko má modré a levé zelené. Za  svitu měsíce jsou však tyhle zvláštní, nevídané oči pouhými odlesky světla. „Za čtyři hodiny vyrážíme znovu,“ řekne mi.

Vítr k nám z dálky přináší zvuk blížící se helikoptéry.

„Nejspíš je v  pořádku,“ snažím se, aby můj hlas zněl, jako kdyby mi na osudu dítěte záleželo. „Nejspíš se bude motat ně­ kde kolem, dokud se neunaví, a  pak se někde schoulí a  usne. Ráno ho najdete.“

„Taky v  to pevně doufám. Ze začátku to vypadalo dost še­ redně. Hlavně proto jsme taky znovu vyšli do terénu, abychom uklidnili situaci.“

Proč Callum tohle dělá? Proč je vůbec tady, takhle časně ráno, a předstírá, že mě zajímá, co se děje okolo? Měla bych jít do  domu a  zavřít dveře. Zamknout. „Skye se zmínila, že lidé z lodi dělali potíže.“

ěŽčř žťůňř čďfi

Callum vrhne pohled k  obloze a  vzápětí sklouzne očima ke mně. „To bylo to nejmenší. Rodina Freda Harpera přicesto­ vala včera. Dali co proto Stopfordovi, že se před dvěma lety tak snadno vzdal!“

„Ale to není nic divného,“ podotknu. „Farmářům se ztrácejí ovce pořád. Uvíznou v rašelině a utopí se. Nebo se vydají ke srá­ zu a strhne je příliv. Poníci a telata spadnou do řeky. Když jsou moc malí, vezme je voda. A o lidi taky pořád přicházíme. Je to moc smutný, ale děje se to. Tohle není národní park.“ Nechci, aby můj proslov zněl povýšeně, ale Callum ho tak nevnímá.

Vrtulník, seaking, je nad našimi hlavami. Visí na  obloze, jako když se vážka vznáší na  místě nad jezírkem. Zdá se, že ke  Callumově bundě přilnul vysušený, rašelinný pach kopců, tak rozdílný od vůně moře. Uvědomím si, jako ostatně vždycky v jeho přítomnosti, jak je vysoký.

„Ta věc nad námi je součástí pátrání?“ řeknu. „Protože jestli z ní něco vypadne, tak nestojíme na dobrým místě.“

Ono ani není dobré stát tak blízko Calluma.

„Čekali, až skončíme,“ odpoví. „Abychom nemátli jejich za­ řízení.“

Seaking zjistil, že ani jeden z nás není tříletý chlapec, a po­ kračuje v letu. Znovu zůstáváme s Callumem o samotě.

„Jdu se trochu prospat.“ Otočím se, zamířím do domu a za­ mknu za sebou dveře. Teprve když vím, že jsem z dohledu, do­ přeji si klid. Ztěžka se opřu o nejbližší stěnu a uvolním se. Tak on se šel projít? A proč by to dělal? Od jeho domu je to k mému nejmíň čtyři míle!

Queenie nahoře v pokoji pořád pochrupuje. Zhasnu a opa­ trně přistoupím k  oknu. Callum se otáčí, jako kdyby čekal, až zhasnu. Pozoruju, jak prochází zahradou a překračuje nízký lať­ kový plot.

Pokud se vydá běžnou trasou, má to domů čtyři míle. Podle toho, kudy zamířil, mám dojem, že půjde jinudy.

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

Zhruba před rokem, jednou v noci, když jsem zůstala dlou­ ho vzhůru, zahlédla jsem ho kráčet kolem našeho domu. Z náh­ lého popudu, který jsem si vůbec nedokázala vysvětlit, jsem vy­ razila za ním. Sledovala jsem, jak odbočil ze silnice, došel k vy­ sokému plotu z  ostnatého drátu, povolil tři dráty a  proklouzl na minové pole.

Minové pole?

Na  ostrovech jich je několik, hlavně podél pobřeží, během invaze je tam nastražila argentinská armáda. Podle střízlivých odhadů je v rašelině a písku ukryto kolem třinácti tisíc výbuš­ nin. Jednoho dne, říkají nám, budou zneškodněny. Do té doby vzhledem ke  skutečnosti, že zabírají pouhých šestnáct procent naší nevyužívané půdy, pole jednoduše zůstanou oplocená.

Počkala jsem, až zmizí ve tmě, a pak jsem se sama přiblíži­ la k  plotu. Tři dráty byly přestřižené a  znovu spojené drobný­ mi svorkami. Vytvořil si vlastní tajný vchod na pole, které bylo i po více než deseti letech od konfliktu stále poseto smrtelnými nástrahami. Každý krok mohl být jeho poslední.

Dnes zírám na prázdnou silnici a přemítám, jestli má znovu namířeno do těch míst, zda kráčí k minovému poli, aby zjistil, jestli téhle noci, právě v tuto chvíli je osudem předurčeno, aby všechno skončilo.

A to jsem si myslela, že já mám problémy.

Vlezu si do  postele. Připadá mi nezvykle velká a  prázdná, dokonce i v přítomnosti mého chrápajícího a pšoukajícího psa, který si bezohledně zabral nejlepší místo. Tohle bývá za  běž­ ných okolností nejhorší část dne, kdy nemám co jiného na práci než se donekonečna vracet k tomu, co jsem ztratila. Spánek ni­ kdy nepřijde rychle.

Občas v noci, ve stavu, kdy se člověku napůl něco zdá a na­ půl je vzhůru, vnímám, že se kluci přikradou do postele ke mně. Když k tomu dojde, ležím klidně, utápím se v jejich přítomnos­ ti, s  požitkem vnímám dotek jejich hebké kůže; vdechuji vůni

41

ěŽčř žťůňř čďfi

jejich vlasů, cítím, jak mě objímají drobnýma ručkama. A po ta­

kovém snu se pak ráno probudím na obláčku čirého štěstí, neče­

kaného a ohromujícího a na hony vzdáleného trápení, které mě

provází téměř nesnesitelnou měrou.

Dnes v noci za mnou nechoďte, kluci. Nejsem si jistá, jestli

unesu ještě o trochu víc. Protentokrát mě zkrátka nechte být.

2. den

úterý, 1. listopadu 1994

4.

„Slyšel jste někdo, co říkal v rádiu guvernér?“ zeptá se Brian, když dorazím do rodinné firmy, za kterou tenhle podnik odjak­ živa považuju.

Děda Hrob měl několik dcer, každou svým způsobem stejně odhodlanou a  krvežíznivou jako on, a  jednoho syna, který mu ovšem způsobil obrovské zklamání. Můj otec zalo­ žil na  Falklandách dobročinný fond ochrany životního pro­ středí, který se snaží zachovat přírodu na ostrovech pro příští generace. Po  pravdě řečeno si nemyslím, že táta chtěl svým počínáním dědu urazit, ale pan Hrob senior to tak odjakživa chápal.

Brian je ornitolog a táhne mu na šedesátku. Otec ho zaměst­ nal před dvaceti lety. Věčně šplhá po útesech, kontroluje hníz­ diště a označuje ptáčata, i když pro takovou práci by potřeboval být o deset let mladší a o dvacet kilo lehčí. Jednoho dne ho na­ jdou studeného a potlučeného pod útesem. Jestli je někdo před­ určený k tomu, aby umřel v práci, pak je to Brian.

Jako obvykle se mi rozvaluje širokým zadkem po stole. Celá léta si říkám, že jednou přijdu dřív a natřu stůl vteřinovým le­ pidlem.

ěŽčř žťůňťď fiŘ ž

„Neumím si představit, že by v  té věci mohl přispět něja­ kou hodnotnou radou.“ Susan v kuchyňském koutu cinká šálky s kávou.

„Společenská propaganda,“ přisadí si Pete, náš mladý kole­ ga, který si dal na rok oddech od stud