načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malé strašidýlko - Otfried Preussler

-6%
sleva

Elektronická kniha: Malé strašidýlko
Autor:

Malého strašidýlka se opravdu nemusíte bát! Hrad Soví skála vás zve na půlnoční prohlídku, na niž určitě nezapomenete, a to díky malému roztomilému strašidýlku a jeho ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 215
+
-
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 135
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace F.J. Tripp
překlad Lucie Frolíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5208-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Malého strašidýlka se opravdu nemusíte bát! Hrad Soví skála vás zve na půlnoční prohlídku, na niž určitě nezapomenete, a to díky malému roztomilému strašidýlku a jeho dobrodružným příběhům.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Malé Strašidýlko Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod @ grada.cz, www.grada.cz Otfried Preußler Malé strašidýlko pro čtenáře od 6 let Otfried Preußler N a hrad ě Soví skála přebývalo malé strašidýlko už odpradávna. Bylo jedním z oněch malých neškodných nočních strašidel, která nikomu nic zlého nedělají a jen zlobí ostatní. Přes den spalo v těžké, železem pobité truhlici z dubového dřeva. Teprve v noci, když v městečku Soví Hora, ležícím na úpatí hradu, odbíjely radniční hodiny půlnoc, se malé strašidýlko probouzelo. A to se vám pak začaly dít věci... O autorovi Německý spisovatel a  liberecký rodák Otfried Preußler (1923–2013) proslul svými pohádkami o  Malé čarodějnici, které u  nás vyšly poprvé v  roce 1964 a  Zdeněk Smetana podle nich natočil televizní večerníčky, stejně nezapomenutelný je i  strašidelný příběh chlapce Krabata, který v  roce 1977 zfi lmoval Karel Zeman pod názvem Čarodějův učeň. Nakladatelství Grada vydalo v roce 2013 neobyčejně zábavnou Preußlerovu knížku Loupežník Hocenploc. Otfried Preußler Malé strašidýlko Ilustrace F. J. Tripp Grada Publishing Otfried Preußler Malé strašidýlko Ilustrace F. J. Tripp TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Přeloženo z německého originálu Das kleine Gespenst vydaného nakladatelstvím Thienemann Verlag Stuttgart © by Thienemann Verlag (Thienemann Verlag GmbH), Stuttgart/Wien Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5672. publikaci Překlad Lucie Frolíková Jazyková úprava Gabriela Janů Sazba Eva Hradiláková Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Počet stran 136 První vydání, Praha 2014 Náklad 2000 výtisků Vytiskla tiskárna FINIdR s.r.o., Český Těšín Translation © Grada Publishing, a.s., 2014 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ISBN 978-80-247-5208-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9472-3 (ve formátu PdF) ISBN 978-80-247-9473-0 (ve formátu EPUB) 5 Na hradě Soví skála už odpradávna přebývalo malé strašidýlko. Bylo jedním z  oněch malých neškod - ných nočních strašidel, která nikomu nic zlého nedělají, jen zlobí ostatní. Přes den spalo v  těžké, železem pobité truhlici z dubového dřeva, stojící v podkroví, pěkně schované za jedním z tlustých komínů. Nikdo neměl ani tušení, že by truhlice mohla patřit nějakému strašidlu. Teprve v noci, když v městečku Soví Hora, ležícím na  úpatí hradu, odbíjely radniční hodiny půlnoc, Neškodné malé strašidýlko 6 se malé strašidýlko probouzelo. Přesně s  dvanác - tým odbitím otevřelo oči, narovnalo se a  protáhlo. Potom mezi starými dopisy a listinami, jež mu sloužily jako polštář, vyštrachalo svazek třinácti klíčů, který nosilo neustále u  sebe, mávlo s  ním směrem ke stropu truhly – a v tom okamžiku se víko pohnulo a truhlice se otevřela. Pak mohlo malé strašidýlko vylézt z  truhly ven. Vždycky přitom hlavou zavadilo o  nějakou pavučinku, neboť do této odlehlé části podkroví už léta nikdo nevkročil, takže byla skrz naskrz opředená samými pavučinami a strašlivě zaprášená. dokonce i  pavučiny byly plné prachu! Jakmile se jich strašidýlko jen dotklo, snesla se z nich pořádná sprška. „Hepčí!“ Pokaždé když malé strašidýlko vylézalo z  truhly a narazilo do pavučin, dostal se mu do nosu prach a  muselo kýchnout. Několikrát se oklepalo, aby se úplně probudilo. Poté proplulo kolem komína a vydalo se na svou půlnoční obchůzku. Stejně jako všechna strašidla ani malé strašidýlko nic nevážilo. Bylo nadýchané a  lehoučké jako 7 proužek mlhy. Jaké štěstí, že na  obchůzku nikdy nevyráželo bez svého svazku třinácti klíčů! I  ten nejslabší vánek by ho jinak mohl strhnout s  sebou a odvát bůhví kam. To ovšem nebyl jediný důvod, proč malé straši - dýlko nosilo svazek klíčů neustále s  sebou. Stačilo totiž, aby jím ve  vzduchu zamávalo, a  hned se mu na cestě otevíraly všechny dveře a brány! A otevíraly se dočista samy, ať byly zamčené, zavřené na závoru, zabouchnuté či jen přivřené. Stejně tomu bylo i  s  truhlicemi, skříněmi, komodami a  obrovskými kufry, ba i s dvířky u kamen a všelijakými přihrádkami, střešními vikýři, sklepními okénky či pastičkami na myši. Jediné mávnutí klíčemi a všechny se otevřely, při druhém mávnutí se opět zavřely. Malé strašidýlko bylo za  svazek klíčů moc rádo. „Bez něj,“ říkalo si někdy, „by byl život o  mnoho složitější...“ Za špatného počasí trávilo malé strašidýlko hodinu duchů povětšinou v prostorách hradního muzea mezi starými obrazy a brněními, děly a kopími, šavlemi a jezdeckými pistolemi. Bavilo jej, když mohlo 8 pomocí klíčů otvírat a  opět zavírat rytířská hledí, kutálet po podlaze sem a tam kamenné dělové kou - le, až pěkně rachotily, a  občas, když mělo zrovna chuť, rozprávělo v  rytířském sále s  pány a  dámami na zlatě orámovaných obrazech. „dobrý večer, drahý příteli,“ řeklo například, když stálo před podobiznou hraběte Georga Kazimíra, který žil zhruba před pěti sty padesáti lety a byl poněkud neotesaný. „Vzpomínáš si na  onu říjnovou noc, kdy ses se svými kumpány vsadil, že mě vlastníma rukama chytíš a vyhodíš z okna? Musím říci, že jsi mě svou sázkou pořádně rozzlobil! Nesmíš mi tedy mít za zlé, že jsem ti pak pořádně nahnalo strach. Jenže – musel jsi proto hned vyskočit z okna, a  ještě k  tomu, když bylo ve  třetím patře? Sice jsi naštěstí hladce přistál v bahnitém hradním příkopu, ale určitě uznáš, že to mohlo dopadnout mnohem hůře...“ Nebo se uklonilo před obrazem překrásné falcké hraběnky Ženovevy Alžběty Barbary, které před více než čtyřmi sty lety pomohlo znovu najít vzácné zlaté náušnice, jež jí oknem odnesla straka. 9 10 A  nebo se postavilo před vypaseného tlouštíka s  rudým krouceným knírem a  krajkovým límcem přes koženou vestu, což nebyl nikdo jiný než obáva - ný švédský generál Torsten Torstenson. Před třemi sty dvaceti pěti lety obléhal hrad Soví skála a přilehlé městečko, avšak už po pár dnech tábor opět sbalil a s nepořízenou se svými vojáky odtáhl. „Nuže, generále?“ zasmálo se malé strašidýlko, zatímco hledělo na  Torstensonovu podobiznu. „Obávám se, že v  učených kruzích si lidé dodnes lámou hlavu nad tím, co vás tenkrát přimělo k tak spěšnému odchodu... Nemusíte se bát, generále, nechám si to pro sebe. Nanejvýš to jednoho dne povím sově Bertě, ta má pro podobné historky slabost. Nicméně – vám to nijak neuškodí, řeklo bych.“ 11 Pokud to počasí jen trochu dovolilo, vydávalo se malé strašidýlko z podkroví přímou čarou ze zám - ku ven. Ach, jak lahodně chutnal noční vzduch, jak lehce a volně se pod širým nebem dýchalo! Ze všeho nejraději mělo malé strašidýlko noci, za kterých svítil měsíc. Příběh s Torstensonem 12 Poskakovat vysoko na  stříbrných zdech z  jed - noho cimbuří na  druhé v  záři měsíčních paprsků, ve  které se zdálo bělejší než obláček sněhového prachu – ano, to bylo báječné! Tehdy se malé strašidýlko cítilo tak dobře a  šťastně, že se samo před sebou muselo bez přestání chichotat: „Hi-hi-hi-hiii! Jak krásně je na hradě Soví skála, když svítí měsíc! Hi-hi-hi-hiiiiii!“ Někdy si malé strašidýlko hrálo s  netopýry, kteří v noci vylétali ze svých skrýší a poletovali kolem hradních věží, jindy pozorovalo myši a  krysy, jak lezou sklepními okénky ven a zase zpátky, a někdy naslouchalo kočičím koncertům či třeba holýma rukama chytalo třepetajícího se nočního motýla. Nejraději ale malé strašidýlko navštěvovalo svou starou přítelkyni, sovu Bertu. Sídlila ve vykotlaném dubu na  nejzazším konci hradu tam, kde se skalní stěna ostře svažovala k řece. Sova Berta měla z každé návštěvy malého strašidýlka velkou radost. I ona přes den spala a probouzela se teprve kolem půlnoci. Byla velmi stará a moudrá a potrpěla si na nutné zdvořilosti. dokonce i  malé strašidýlko jí muselo 13 vykat, což však jejich přá - telství nikterak neškodilo. Malé strašidýlko se obvykle posadilo na větev vedle sovy Berty a pak z dlouhé chvíle jeden druhému vyprávěly příběhy: dlouhé i  krátké, staré i  nové, příběhy pro zasmání i  příběhy k  pláči nebo zamyšlení, zkrátka podle toho, jak je zrovna napadaly. 14 Jedné noci, když malé strašidýlko zase jednou sedělo na  rozeklaném dubu, prohlásila sova Berta: „Chtělo jste mi, pokud si správně vzpomínám, jed - noho dne vyprávět historku s oním švédským generálem. Jak jen se jmenoval, Borstensohn?“ „Torstenson,“ odpovědělo malé strašidýlko. „Torsten Torstenson.“ „A jak to s ním tedy bylo?“ „Ach, to bylo opravdu nesmírně legrační, víte. dnes je tomu tři sta dvacet čtyři – ne, počkejte, tři sta dvacet pět let. Příští měsíc, 27. července, tomu bude přesně tři sta dvacet pět let. Toho roku se Torstenson se svými Švédy dostal až sem. Pěšáci, dělostřelba i jízda, tisíce a tisíce vojáků a oficírů. rozbili kolem hradu a  městečka tábor a  jali se hloubit spojovací zákopy a budovat opevnění. A pak samozřejmě vyvezli ta svá zatracená děla a začali na hrad a město střílet.“ „Počítám, že to nebylo příliš příjemné,“ pravila sova Berta. „Příliš příjemné?“ řeklo malé strašidýlko. „Bylo to naprosto příšerné! Burácelo a  práskalo to celý den 15 a  půlku noci. Já naštěstí netrpím na  lehký spánek, mě hned tak něco z míry nevyvede. Ale tenkrát to bylo k  nevydržení, to vám povídám! To neustálé hřmění kanónů a ty rány a hroucení zdí, když je tre - fila koule! Půl týdne jsem ten pekelný kravál vydrželo, ale pak mi došla trpělivost!“ „A mohlo jste proti tomu něco dělat?“ zeptala se sova Berta. „Jistěže ano! Vzalo jsem si na paškál toho Torstensona. Hned následující noci jsem se za ním vypravilo rovnou do generálského stanu, abych mu sdělilo svůj názor.“ „Cožpak před stanem nestála stráž?“ „Že se ptáte! Poručík s  dvaceti muži, nebo řekněme možná pětadvaceti. Chtěli mě zadržet, a  tak do mě píchali šavlemi a bodáky a poručík dokonce vytáhl pistoli a vystřelil. Ale však víte, šavle ani bodáky mě nemůžou poranit a kulky mi nijak neuškodí, to všechno mnou prostě proletí stejně jako skrze kouř nebo mlhu. Nedokázali mi nijak zabránit, abych nevletělo přímo ke generálovi.“ „A co se stalo uvnitř?“ otázala se sova. 16 „Pěkne jsem tomu Torstensonovi zatopilo. ,Je-li ti život milý,‘ vyhrožovalo jsem mu, máchalo přitom pažemi a děsivě syčelo, ‚je-li ti život milý, okamžitě ukonči obléhání a nadobro se svými vojáky zmiz!‘ “ „A co na to pan generál?“ „Stál tam bosky v krajkované noční košili a jektal zubama, jak strašlivě se bál. Pak přede mnou padl 17 na  kolena a  žadonil o  milost. ‚Ušetři mne!‘ volal, ‚ušetři mne a já udělám vše, oč žádáš!‘ Popadlo jsem ho za  límec a  trošku s  ním zatřáslo. ‚To tedy dou - fám!‘ odpovědělo jsem. ‚Zítra ráno odtud odtáhneš! A ať tě ani nenapadne se sem ještě někdy vracet, rozuměls? Ať tě to ani nenapadne!‘ “ „Hrome! – A Torstenson?“ „Torstenson poslechl. Následujícího rána, 27. čer - vence, se svou armádou odtáhl. Pelášili odsud hlava nehlava, jízda, dělostřelci i  pěšáci, Torstenson s žezlem polního generála jako první.“ „A  skutečně už se nikdy neobjevil?“ chtěla vědět sova. „Skutečně už nikdy,“ odpovědělo malé strašidýlko a zachichotalo se. 18 Příběh malého strašidýlka o  proslulém švédském generálovi Torstensonovi byl u  konce. Oba přá - telé chvíli dál mlčky seděli na  větvi a  dívali se dolů do  údolí: na  řeku, třpytící se ve  svitu měsíce, a  na  střechy a  věžičky městečka Soví Hora s  jejich lomenými štíty, arkýři, komíny a větrnými kohouty. Počítali poslední dosud planoucí světla a  přihlíželi, kterak jedno po druhém zhasínají: tu jedno, tam druhé. O denním  světle,  prosím, nemluvme * 19 Malé strašidýlko z  hradu Soví skála si zhluboka povzdychlo. „Škoda,“ řeklo, „že řeku a  městečko vidím jen v noci, když svítí měsíc, a nikdy za denního světla.“ Sova Berta opovržlivě zamručela: „O denním svět - le, prosím, nemluvme,“ žádala, „už při pouhém jeho vyslovení mě bolí oči! Měsíční svit je podle mého názoru jasný dost, o jasnější světlo nestojím!“ „I přesto!“ namítlo malé strašidýlko. „I přesto bych někdy chtělo zažít svět ve dne, jen jednou jedinkrát! Jen abych vidělo ten rozdíl. Myslím, že by to pro mě bylo velmi poučné... A velmi vzrušující...“ „Pf !“ zvolala rozhořčeně sova. „Jak jen jste jako rozumné malé strašidlo přišlo na  takové podivné přání?! Věřte mi, drahý příteli, já si jednou za denního světla vyletěla a stačilo mi to jednou provždy!“ Malé strašidýlko nastražilo uši. „O  tom nic nevím, to mi musíte vyprávět, paní sovo! Nejlépe hned teď!“ Sova se načepýřila, narovnala si uši a  oklepala se. Zdálo se, že tento příběh pro ni není snadné vyprávět. 20 „Bylo to,“ začala, „za časů mého mládí. Tehdy jsem si tu a tam vyletěla do odlehlejšího okolí Soví skály, částečně na lov, částečně ze zvědavosti. Jednoho dne se stalo, že jsem se zmýlila v čase – a představte si: najednou jsem si všimla, že se rozednívá! Jen si to představte! Na Soví skálu to bylo nejméně sedm mil. Jestlipak tam stihnu doletět dříve, než vyjde slun - ce? Letěla jsem, co mi křídla stačila, ale slunce bylo rychlejší. Překvapilo mě zhruba v půli cesty. Musela jsem okamžitě zavřít oči, protože mě jeho ostré paprsky oslepovaly... Víte, jaké to je, když musíte letět a přitom nic nevidíte?“ „dokážu si to zhruba představit,“ řeklo malé strašidýlko. „Ó, kdepak!“ zvolala sova Berta. „Nikdo, kdo to sám nezažil, si to neumí představit. Věřte mi, bylo to otřesné. Ale to nejotřesnější mělo teprve přijít!“ V tomto okamžiku považovala sova Berta za vhodné udělat malou pauzu – jednak kvůli tomu, aby si odkašlala, a také kvůli tomu, aby vystupňovala napětí. Malé strašidýlko neklidně rejdilo na  dubové větvi sem a tam. 21 „A co bylo to nejotřesnější?“ zeptalo se. „Havrani,“ řekla sova Berta. „Znenadání jsem za - slechla krákorání. Muselo to být celé hejno, třicet až čtyřicet chraplavých křiklounů. Ty potvory mě zahlédly a  poznaly, že jsem slepá a  bezmocná. Náhle se to všude kolem mě třepetalo a ti lotři mi z největší blízkosti přímo do uší krákorali ty nejstrašlivější na - dávky, co jsem kdy slyšela. Ale to ještě nebylo vše! Jeden z havranů sebral odvahu, a když prolétal kolem mne, seknul po  mně zobákem. Nemohla jsem se bránit. Ostatní to viděli – a hned se na mě zobáky a  drápy vrhli, takže jsem myslela, že je každým 24 okamžikem po  mně. Bylo to příšerné, milý příteli, hotové peklo! Jak jsem i  přesto dokázala doletět domů, sama nevím. d o doupěte jsem dorazila více mrtvá než živá. Tady jsem byla před krákorajícím hejnem v bezpečí, ale neptejte se, jak jsem vypadala! Zle, milý příteli, moc zle!“ Sova máchla křídly, jako by ze sebe chtěla vzpomínku na ono nešťastné ráno setřást. „A proto,“ uzavřela svůj příběh, „jsem se zapřísáhla, že si už navždy budu dávat dobrý pozor, abych byla za svítání doma. Noční stvoření jako jsme my zkrátka nejsou na  denní světlo stavěná. Ani vy ne, drahý příteli, obzvláště vy ne!“ 25 V následujících dnech malé strašidýlko čím dál čas - těji a  stále více trápilo přání vidět svět za  denního světla. Ať si sova Berta říká, co chce! „Myslím, že se mi tak moc nemůže stát,“ říkalo si. „V  nejhorším případě mám přece svazek klíčů, kterým se mohu bránit. A kromě toho jsem nezranitelné. Co by se mi tedy mohlo stát?“ Takovéto myšlenky nepřicházejí nazdařbůh. Jedné z posledních červnových nocí to došlo tak daleko, že se malé strašidýlko rozhodlo své přání uskutečnit. Co je k tomu třeba udělat, mu bylo naprosto jasné: Nezdary 26 „Na  konci hodiny duchů nesmím jít jako obvykle spát, ale musím zůstat vzhůru do té doby, než se ro - zední. To je vše.“ Pokaždé když se blížil konec hodiny duchů, bylo malé strašidýlko k smrti unavené. I toho dne krátce před jednou hodinou pocítilo neodolatelnou touhu zívat a zároveň zpozorovalo, jak mu začíná těžknout hlava a tělo. Posadilo se tedy na okraj dubové truhly (jistota je jistota) a předsevzalo si: „Nevzdávej se, malé strašidýlko! Hlavně se nevzdávej!“ Jenže co zmůže takové malé strašidýlko proti přírodě? Když radniční zvon odbíjel jednu hodinu, ucítilo malé strašidýlko, jak se mu motá hlava. Na vteřinu muselo zavřít oči – a když je opět otevřelo, všechno kolem vířilo: komín, měsíc před vikýřovým okénkem, pavučiny i střešní trámy. Všechno se točilo a točilo – až už malé strašidýlko nevědělo, kde je nahoře a kde dole. Tehdy ztratilo rovnováhu, převrátilo se nazad do své truhlice a na místě usnulo. Spalo do následující půlnoci, a když se probudilo, bylo zklamané a  zlobilo se. Zlobilo se na  sebe. Ale tak snadno se své naděje nehodlalo vzdát. 27 „dnes to třeba vyjde líp,“ říkalo si. „Každopádně to hned vyzkouším znovu!“ Jenže druhý pokus se vyvedl stejně jako první a i při třetím nemělo malé strašidýlko se svým plá - nem zůstat vzhůru štěstí. „Kdybych jen vědělo, jak na  to!“ pomyslelo si čtvrtou noc. Té noci bylo špatné počasí. Na  střechu bubnoval déšť, v komínu skučel vítr, v okapech klokotala voda. Mrzuté malé strašidýlko se vydalo do hradního muzea. Georg Kazimír a ostatní hrabata a rytíři na něj posměšně shlíželi ze zlatých rámů (alespoň tak to malému strašidýlku připadalo) a generál Torstenson nasadil výraz, jako by chtěl v příštím okamžiku propuknout v bouřlivý smích. „To mi ještě scházelo, abyste se mi smáli!“ zlobilo se malé strašidýlko. Chystalo se ke  generálovi se všemi těmi hrabaty a rytíři obrátit zády, když tu v jedné ze skleněných vitrín zahlédlo zlaté hodinky: Torstensonův kapesní budík, který tehdy při svém ukvapeném odchodu ztratil a  který později všemi možnými cestami Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.