načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malá skvělá válka -- Španělsko-americký konflikt, duben-červenec 1898 – Josef Opatrný

Malá skvělá válka -- Španělsko-americký konflikt, duben-červenec 1898

Elektronická kniha: Malá skvělá válka
Autor: Josef Opatrný
Podnázev: Španělsko-americký konflikt, duben-červenec 1898

Jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek v historii nerozhodovala jen o ziscích či ztrátách přímých účastníků - Španělska a Spojených států amerických. Významně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 96%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 317
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2013
ISBN: 978-80-742-5186-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek v historii nerozhodovala jen o ziscích či ztrátách přímých účastníků - Španělska a Spojených států amerických. Významně ovlivnila i osudy bývalých španělských kolonií - Filipín, Portorika a především Kuby. Na tomto střetu nebyl však zajímavý pouze jeho výsledek, ale také cesta, jež vyvrcholila v dubnu 1898 americkým ultimátem. Samotnou válku pak rozhodla dvě střetnutí na moři. Americké válečné lodě potopily u Manily a u Santiaga plavidla španělská, což znemožnilo Španělům zásobovat koloniální oddíly a Madrid musel požádat o příměří. Pozemní bitva u Santiaga byla jen potvrzením této reality. Bleskové vítězství americké armády a námořnictva pak umožnilo Spojeným státům vstup na světovou scénu v roli velmoci, zatímco pro poražené Španělsko to znamenalo ztrátu i posledních zbytků lesku jejich někdejšího zaoceánského koloniálního panství. Publikace věnovaná španělsko-americké válce v roce 1898 - okolnosti, průběh a důsledky mezinárodního konfliktu.

Popis nakladatele

Jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek v historii nerozhodovala jen o ziscích či ztrátách přímých účastníků – Španělska a Spojených států amerických. Významně ovlivnila i osudy bývalých španělských kolonií – Filipín, Portorika a především Kuby. Na tomto střetu nebyl však zajímavý pouze jeho výsledek, ale také cesta, jež vyvrcholila v dubnu 1898 americkým ultimátem. Samotnou válku pak rozhodla dvě střetnutí na moři. Americké válečné lodě potopily u Manily a u Santiaga plavidla španělská, což znemožnilo Španělům zásobovat koloniální oddíly a Madrid musel požádat o příměří. Pozemní bitva u Santiaga byla jen potvrzením této reality.
Bleskové vítězství americké armády a námořnictva pak umožnilo Spojeným státům vstup na světovou scénu v roli velmoci, zatímco pro poražené Španělsko to znamenalo ztrátu i posledních zbytků lesku jejich někdejšího zaoceánského koloniálního panství.

Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (1945) je vedoucí Střediska iberoamerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, členem mnoha odborných a vědeckých institucí, společností, kromě jiného i členem Klubu autorů literatury faktu. Je autorem odborných publikací věnovaných především problematice formování moderních národů na americkém kontinentě, vztahům Spojených států a Latinské Ameriky a otázce vztahů české společnosti a hispánského světa – za tuto činnost mu udělil v roce 2003 španělský král Juan Carlos prestižní řád Isabely Katolické. Napsal také řadu populárně vědeckých prací a knih z oblasti literatury faktu, například Benito Juárez (1974), José Martí (1975), Průplav dvou oceánů (1979), Válka severu proti jihu (1986), Poslední indiánské války (1990), Objevitelé, dobyvatelé, osadníci (1992), Bitva u Little Bighornu (1994 ), Amerika presidenta Granta (1994), Amerika v proměnách staletí (Praha), Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe (2000), Panama (2000), Kuba (2002), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Mexiko (2003), Velká siouxská válka (2005) a mnoho dalších.

(španělsko-americký konflikt, duben - červenec 1898)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Opatrný - další tituly autora:
Malá skvělá válka - Španělsko-americký konflikt duben-červenec 1898 Malá skvělá válka
Pamatujte na Alamo -- Od reality k mýtu a zase zpátky Pamatujte na Alamo
 (e-book)
Pamatujte na Alamo -- (Od reality k mýtu a zase zpátky) Pamatujte na Alamo
 (e-book)
Splněný sen majora Rogerse -- Cesta Lewise a Clarka k Pacifiku Splněný sen majora Rogerse
 (e-book)
Válka Severu proti Jihu Válka Severu proti Jihu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


JOSEF OPATRNÝ

Malá

skvělá

válka

ŠPANĚLSKO-AMERICKÝ KONFLIKT,

DUBEN–ČERVENEC 1898


Copyright © Josef Opatrný, 2013

Cover © Karel Kárász, 2013

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2013

ISBN 978-80-7425-186-3

Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě

Karlově č. 12 „Historie v  interdisciplinární perspektivě“, podprogram

„Evropa a  (versus) svět: Interkontinentální a  vnitrokontinentální politické,

ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery a jejich důsledky“.


OBSAH

Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Dlouhá cesta ke krátké válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Oblast zvláštního zájmu a válka korespondentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Maine . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Ultimátum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Bitva v Manilské zátoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

Drsní jezdci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Konec Cerverovy fl otily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224

Konec pátého sboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274

Portoriko a Filipíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

Příměří a epilog v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

Bibliografi cká poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317


8 Malá skvělá válka

SLOVO ÚVODEM

Bez nejmenších pochybností to byla jedna z nejkratších a pro vítěze nej

skvělejších válek. Přinesla mu za cenu minimálních lidských a materiál

ních ztrát velkou mezinárodní prestiž, obrovské strategické zisky a vstup

do klubu světových mocností. Do roku 1898 byly Spojené státy americ

ké bohaté a  přitažlivé pro svůj demokratický systém i  možnosti spole

čenského a ekonomického vzestupu, v této rovině neměly tehdy ve svě

tě konkurenci, ale evropští monarchisté a  stoupenci konceptu elitářské

společnosti je nazývali „nekulturními a hmotařskými“. Ve dvou krátkých

námořních bitvách prokázala „Amerika“ svoji technologickou převahu

a  úplně zničila karibskou a  tichomořskou eskadru pyrenejské monar

chie, která sice na konci 19. století nepatřila ve Starém světě k velmocem,

stále však symbolizovala – patrně lépe než kterákoli jiná země Evropy –

tradici expanze a evropské dominance světu mezi začátkem století šest

náctého a závěrem století devatenáctého.

Španělsko na konci 15. století objevilo Nový svět a během čtyřiceti let

kolonizovalo jeho nejbohatší části. Začlenilo ho do systému mezinárod

ního obchodu způsobem, který změnil běh světové ekonomiky. Mexické

a peruánské zlato a stříbro nemělo jen fatální konsekvence pro stříbrné

doly Českého království, ale přineslo cenovou revoluci, která proměnila

hospodářské a sociální vztahy v celé Evropě. Třtinový cukr se stal díky

plantážím ve španělské a portugalské Americe komoditou dostupnou ši

rokým vrstvám konzumentů, a tudíž „bílým zlatem“, které neplnilo jen

pokladny obchodníků s tímto koloniálním produktem, ale měnilo stra

vovací zvyklosti evropských městských i venkovských komunit. Potřeba

zajistit dostatek pracovních sil na plantážích vedla pak v druhé polovině

17. století k obrovskému rozmachu obchodu s otroky. Ten se stal důle

žitou součástí obchodu v trojúhelníku mezi Amerikou, Evropou a Afri

kou, kde Afrika dodávala „černé zboží“, Amerika koloniální produkty

a Evropa manufakturní výrobky. Podle některých historiků získal potom

stát, který se zmocnil kontroly podstatné části dodávek černých Afričanů

na trhy s otroky ve velkých amerických přístavech, fi nanční zdroje nutné

k realizaci první průmyslové revoluce. Vítězem tu byla Británie a její ví

tězství zároveň upevnilo postavení Evropy v mezikontinentální soutěži.


Název kapitoly 9 Španělsko sice v  této době už svoje monopolní postavení v  kontaktu mezi světadíly ztratilo, stále však bylo říší, nad níž slunce nezapadalo. Nepatřila mu jen velká část Ameriky, ale také četné ostrovy v Tichomoří, mezi nimi Filipíny, kontrolující přímo přístup k čínským břehům asijské pevniny.

Začátek 19. století pak přinesl katastrofu. Během dvou desetiletí válek ve  většině španělských kolonií v  Americe utrpěly armády pyrenejské monarchie těžké porážky a v roce 1826 vyklidily poslední pevnost, již dosud na  kontinentě ovládaly. Španělsku zůstaly z  bývalé obrovské říše v  Americe jen Kuba a  Portoriko, v  Tichomoří pak kromě ostrovů a souostroví menšího významu i mimořádně důležité Filipíny. Pyrenejská monarchie si tuto pověst mocnosti, jejíž kolonie jsou rozesety po celém světě, pečlivě chránila. Udržovala silnou armádu, při jejímž výcviku se inspirovala v posledních desetiletích 19. století uznávanou německou armá dou, a hned tři fl otily válečného námořnictva. Jednu pro ochranu pobřeží metropole, druhou karibskou a třetí tichomořskou. S těmito silami čelila v  jarních měsících roku 1898 Spojeným státům – a  bleskově prohrála. Část amerického tisku proto začala válku nazývat už v roce 1898 Splendid little war – „malou skvělou válkou“. Značná část současníků ale považovala průběh a výsledek války za velké překvapení, politickým kruhům i veřejnosti ve Španělsku pak přivodila porážka skutečný šok, z něhož se zrodila tzv. generace 98, žádající modernizaci španělské společnosti. O tuto generaci se pak španělská historiografi e zajímá daleko víc než o bezprostřední příčinu jejího zrození.

Poněkud překvapivě však věnovali španělsko-americké válce malou pozornost i historikové vítězů. Zcela ve shodě s realitou to konstatuje autor zatím poslední významné práce, a svým způsobem zatím jediné, která se zabývá hlavně průběhem střetnutí, americký historik David Trask. Upozorňuje přitom na  fakt, že většina autorů sleduje hlavně politické souvislosti války. Ty ovšem přitahovaly politiky a ideology hned po jejím skončení. Jeden z nich, Vladimír Iljič Lenin, inkorporoval tuto válku do svého spisu o imperialismu a zajistil jí tak místo ve všech dílech historiků hlásících se k marxismu-leninismu a zabývajících se problematikou světa od konce 19. století.

Z  tohoto pohledu, tedy z  hlediska politických dějin amerického kontinentu, studuje válku také velká část latinskoamerických historiků


10 Malá skvělá válka

a  těch historiků ze Spojených států amerických, kteří kriticky hodnotí

politiku USA na západní hemisféře. Pro ty byla španělsko-americká vál

ka projevem nového přístupu Washingtonu k jižním sousedům a loupeží

plodů boje kubánských stoupenců nezávislosti proti španělskému kolo

nialismu. Předkládaná práce je pokusem kombinovat popis vojenských

operací, především průběhu obou námořních bitev, pokud můžeme vů

bec likvidaci španělské karibské a tichomořské fl otily za bitvy považovat,

s líčením politických a ekonomických předpokladů konfl iktu, který měl

takový význam nejen pro přímé účastníky.


Dlouhá cesta ke krátké válce 11

DLOUHÁ CESTA KE KRÁTKÉ VÁLCE

V  lednu roku 1826 opustily poslední španělské oddíly Callao, což zna

menalo formální potvrzení konce koloniální říše Madridu na  americ

kém kontinentě. Pyrenejská monarchie si v Americe zachovala jen dva

karibské ostrovy, které pak byly prakticky po celé 19. století zdrojem na

pětí mezi Madridem a  Washingtonem, a  nakonec se také staly jedním

z důvodů války v roce 1898. Platí to především o Kubě, která se přes svůj

koloniální statut evropské mocnosti stále přibližovala svému severnímu

sousedovi. Už ve  dvacátých letech se dokonce jak na  Kubě, tak v  USA

ozývaly hlasy spatřující budoucnost ostrova v rámci americké Unie. Tyto

hlasy zněly jak z  ministerstva zahraničních věcí ve  Washingtonu, tak

z kruhů podnikatelů spjatých s produkcí cukru a obchodem s touto stále

hledanější komoditou na americkém a světovém trhu. Pro americké po

litiky představovala Kuba dvacátých let zdroj neklidu v regionu a riziko

intervence některé z evropských mocností.

Kromě jejich ambicí však zneklidňovala washingtonské diploma

ty v  souvislosti s  Kubou také politika Mexika a  Kolumbie. Obě země,

které dosáhly nedávno nezávislosti, jevily velkou obavu, aby Španělé

nevyužili karibského ostrova jako základny pro pokusy obnovit staré

pozice na  kontinentě. Španělé takové úmysly ostatně ani neskrýva

li, a tak v Bogotě i Mexiku dospěli k jednoznačnému závěru. Nejlepší

cestou, jak této hrozbě zabránit, bude vyvolat na  ostrově protišpaněl

ské povstání a udělat z Kuby posléze součást Velké Kolumbie či Mexi

ka. Tyto úvahy zneklidňovaly nejen Madrid a  Spojené státy, ale také

Londýn. Ministr zahraničních věcí Canning proto diplomatickému zá

stupci Bogoty u  britského dvora několikrát opakoval stanovisko svojí

vlády: „Kuba by měla zůstat španělská.“ Na  námitku vyslance Hurta

dy, že jeho země nemůže přihlížet přípravám na invazi připravovanou

na Kubě Španělskem proti kontinentu, vyslovil sice pochopení pro ko

lumbijské obavy, aby nakonec znovu odmítl jakoukoli akci Kolumbie

či Mexika proti španělským pozicím v  karibské oblasti. Boje na  Kubě

by totiž mohly vyvolat velké povstání otroků a v tom případě by Britá

nie musela vzhledem k hrozbě destabilizace celé oblasti rozhodně za

sáhnout. Závěr rozhovoru pak zněl přímo výhružně. Zájmy Británie


12 Malá skvělá válka vyžadují, aby ostrovní říše zabránila každému pokusu třetí strany zasahovat do vývoje na Kubě.

Stejně rezolutního slovníku používali také při rozhovorech o mexické politice vůči Kubě s představiteli mexické federace diplomati Spojených států. Podle směrnice z března roku 1825 měl Joel R. Poinsett, americký vyslanec v  Mexiku, sledovat pozorně zejména mexické plány a  aktivity týkající se Kuby. Pro rozhovory s  mexickými partnery jej dokument zavazoval k  rozhodnému vystupování proti myšlence invaze na  Kubu z mexického území. Jako argument mu doporučili tvrzení, že by invaze mohla zaplést Mexiko do mezinárodních komplikací a v případné válce by Mexiko nebylo schopno Kubu ubránit. Když se pak obavy o  možné kolumbijské či mexické invazi na Kubu nenaplnily, zmizela Kuba z popředí zájmů americké reprezentace, jen čas od času ji zmínili diplomati ve svých nótách či politikové v proslovech. V této době však nikoliv jako předmět sporu mezi Španělskem a Spojenými státy, spíše naopak. USA jednoznačně podporovaly zachování statu quo, tedy španělskou kontrolu ostrova.

Vyjádření amerických diplomatů a politiků dvacátých a třicátých let byla však jen částí vztahů mezi Španělskem a USA. V New Yorku, Filadelfi i, New Orleansu, Bostonu a  dalších amerických přístavech žila už od konce 18. století řada kubánských kreolů. Někdy jako exulanti hledající útočiště před politickým pronásledováním a v krajním případě proto, že jim odchod do  USA sliboval záchranu života. Po  roce 1823, kdy intervence vojenských sil Svaté aliance skoncovala s liberálním režimem ve Španělsku, uprchli všichni tři kubánští zástupci ve španělských Kortesech do Spojených států. Věděli lépe než někteří jejich druhové z poloostrova, co mohou očekávat od politické garnitury, již v Madridu vynesla k moci intervence evropských monarchů provedená francouzskou armádou. Ti ve Španělsku zůstali a jejich životy končily v řadě případů na  popravišti. Kněz a  univerzitní profesor Felix Varela, podnikatel katalánského původu Tomás Gener či obchodník a  člen havanské městské rady Leonardo Santos Suárez tak mohli po několika měsících života v New Yorku číst ve svém americkém exilu zprávu o výsledcích soudních procesů, vedených proti vlastizrádným liberálům. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti, jíž unikli svým prozíravým rozhodnutím Španělsko co nejrychleji opustit.


Dlouhá cesta ke krátké válce 13

Varela – zklamaný svou zkušeností se španělským liberalismem a přirozeně i  konzervatismem – začal pak v  polovině dvacátých let vydávat v USA časopis El Habanero požadující pro Kubu nezávislost. Ve Spojených státech navštěvovaly skromného a obětavého kněze stovky Kubánců i  potom, co přestal vydávat časopis a  skončil s  politickou činností. Velká část Varelových návštěvníků přitom nepřicházela do USA z politických důvodů. Syny či synovce bohatých kubánských plantážníků přiváděly snahy poznat svět moderního obchodu a výroby. Jejich otcové či strýci udržovali se svými obchodními partnery v  amerických přístavních městech úzké kontakty a posílali do jejich kanceláří členy svých rodin. Nejen kvůli zlepšení angličtiny. Měli poznat cesty k vyšší efektivitě provozu obchodních společností a  seznámit se s  moderními technologiemi v  dopravě i  při výrobě cukru. Parní stroje v  cukrovarech či železnice ve  Spojených státech inspirovaly kubánské výrobce a  exportéry cukru k zavádění techniky do cukrovarů na ostrově a stavbě železniční trati mezi havanským přístavem a třtinovými plantážemi ve vnitrozemí. Podle amerického vzoru založili akciovou společnost pro stavbu dráhy z  Havany do  Bejúcalu a  v  roce 1837 po  ní projel první vlak, přirozeně vlak nákladní s vagony plnými cukru. Kuba se tak stala šestou zemí světa, která vstoupila do éry železniční dopravy, věk železnice zde začal víc než deset let předtím, než postavili britští experti první trať na Pyrenejském poloostrově.

Když pak v  souvislosti s  tzv. spiknutím Escalery, několika otrockými povstáními v  oblasti Matanzasu na  počátku čtyřicátých let, začala na  Kubě velká diskuse o  budoucnosti výroby cukru a  nutnosti hledat náhradu otrocké pracovní síly, spatřovala část diskutujících řešení v  „americkém kapitálu, znalostech a  technologiích“. Z  okruhu těchto kritiků stávajících ekonomických a  politických pořádků v  kolonii se rekrutovali tzv. „demokratičtí anexionisté“, připravující na  konci čtyřicátých let připojení Kuby ke  Spojeným státům. Anexionismus ovšem neměl jen křídlo „demokratické“. Podstatně silnější postavení v  celém hnutí měli kubánští plantážníci, kteří naopak spatřovali v jižních státech Unie garanci pro zachování otrokářství na ostrově. Byl to také americký jih, jehož politikové v této době podporovali program územní expanze Unie. Jejich bavlníkové plantáže rychle vyčerpávaly půdu a  jižané tedy žádali rozšiřování USA do  oblastí, kde bylo volné země dostatek. Tyto


14 Malá skvělá válka skupiny hospodářského a  politického života ve  Spojených státech stály také za anexí Texasu a územními požadavky amerických emisarů po vítězné válce s Mexikem, jíž se ostatně někteří účastnili jako dobrovolníci ve  funkci velitelů pluků z  jižních států Unie. Guvernér státu Missouri John Quitman nejenže dovedl svůj regiment do hlavního města poražené země, ale sloužil zde poté jako velitel okupačních sil. Když pak hledali mluvčí kubánského anexionismu podporu pro své plány u různých politiků ve Spojených státech, obrátili se celkem logicky také na Quitmana a našli u něj velké pochopení.

Quitman nejen přislíbil pomoc, ale poradil, jak by anexe nejlépe dosáhli. Měli zvolit texaskou cestu. Nejdříve vyhlásí nezávislost, potom dostanou posily z  území USA, jež přivede osobně sám Quitman, a  nakonec požádají o vstup do Unie. Pokusy anexionistů o realizaci plánu však ztroskotaly. Nenašli podporu u ofi ciálních kruhů ve Spojených státech, politikové ve  Washingtonu se obávali jak možných zahraničních komplikací, tak vlivu případné anexe na rostoucí napětí v samotné Unii mezi svobodným severem a otrokářským jihem. Když se pak anexionisté pokusili opakovaně o invazi na ostrov, neposkytlo jim místní obyvatelstvo žádnou pomoc. Poslední invazní pokus (roku1850) skončil naprostým krachem. Španělské oddíly zasáhly dřív, než stačila skupina anexionistů vedená Narcisem Lópezem Kubu zase opustit. Většina Lópezových mužů byla zajata a postavena před soud. Velitele odsoudili k trestu smrti, další účastníky podniku k dlouholetému vězení. Jediným viditelným efektem Lópezových aktivit byl jeho prapor. Navrhl ho básník Teurbe Tolón, jeden z  demokratických anexionistů žijící v  newyorském exilu. Inspiroval se texaským vzorem, přičemž prapor se na Kubě tak zalíbil, že zůstal kubánskou zástavou dodneška.

Zprávy o popravě Narcise Lópeze a jeho nejbližších spolupracovníků vyvolaly v New Orleansu, odkud hlavní představitel anexionismu vyjížděl ke svým výpadům, vlnu protišpanělské nenávisti. Účastníci několikadenního protišpanělského pogromu požadovali vyhlášení války Španělsku, ale s tímto požadavkem nemohli ve Washingtonu uspět. Byli ovšem odhodláni naplnit Lópezovy cíle bez ohledu na smrt hlavního protagonisty hnutí a  připravovali další akce. Federální úřední místa sledovala situaci na jihu se znepokojením. Prezident Fillmore sice považoval Kubu za velmi důležitou pro ekonomické a strategické zájmy Spojených států,


Dlouhá cesta ke krátké válce 15

ale v plánech na rychlé připojení ostrova k USA viděl akt ohrožující vztahy mezi jižními a severními státy Unie. Proto se proti okamžité a násilné anexi rozhodně postavil.

I ve Washingtonu však přitom existovala skupina politiků, kteří stále zvažovali co nejrychlejší začlenění Kuby do Unie. Ne však prostřednictvím anexionistické invaze, ale „civilizovanou“ koupí. Čekali jen na změnu v  Bílém domě. Političtí komentátoři očekávali vítězství kandidáta demokratické strany Franklina Pierce, jehož podporoval v  předvolební kampani senátor Stephen Douglas, pomáhající osobně Lópezovi v jeho podnicích. Pierce skutečně zvítězil a jeho administrativa vyslala do důležitých měst západní Evropy nové velvyslance, ve všech případech stoupence myšlenky připojení Kuby ke Spojeným státům. Do Londýna odjel James Buchanan (budoucí americký prezident), do  Paříže John Young Mason, do Lisabonu John O ́Sullivan, vázaný ke Kubě i rodinnými pouty, a do Madridu Pierre Soulé, který posílal Lópezovi fi nanční příspěvky. Soulé začal sondovat možnosti vyjednávání o koupi cukrového ostrova, větší pozornost však musel věnovat po svém příjezdu na Pyrenejský poloostrov řešení sporu poznamenávajícího negativně španělsko-americké vztahy. Na konci února 1854 přístavní orgány v Havaně zabavily pro porušení předpisů náklad americké lodi Black Warrior a majitelé si stěžovali ve  Washingtonu. Prezident označil ve  zvláštním vyhlášení aféru za projev nepřátelské politiky Španělska vůči Spojeným státům a Soulé tlumočil u  madridské vlády požadavek vyplacení náhrady postiženým. Tu sice později majitelé lodi skutečně dostali, ovšem až potom, co případ vztahy mezi Madridem a Washingtonem viditelně poškodil.

I  za  těchto okolností Soulé zjišťoval, jak by se ve  Španělsku dívali na  otázku prodeje Kuby. V  rozhovoru na  ministerstvu zahraničí uvedl sumu sto třicet milionů dolarů, ale ani tato na  tehdejší dobu závratná částka – Rusové v roce 1867 dostali od Američanů za Aljašku sedm a půl milionu – nic na španělském odhodlání Kubu neprodat nezměnila. Státní tajemník Marcy tedy vyzval americké diplomaty ve  třech západoevropských zemích – ve Francii, Británii a Španělsku –, aby se sešli a navrhli další postup Washingtonu v otázce Kuby. Schůzka začala v Ostende a  pokračovala v  Cáchách. Výsledek svého jednání předložili vyslanci v podobě tzv. „ostendského manifestu“ koncipovaného pravděpodobně Soulém. V  dokumentu navrhovali, aby Spojené státy učinily Madridu


16 Malá skvělá válka ještě jednu nabídku na koupi ostrova, v případě odmítnutí mělo pak být použito k dosažení cíle všech prostředků.

Text dokumentu unikl do  amerického tisku a  vzbudil vlnu odporu. Samozřejmě na prvním místě ve Španělsku. V ofi ciálních prohlášeních zaznívalo opakovaně odmítnutí myšlenky na prodej Kuby, určené ve své nerealizovatelné podobě hlavně pro domácí scénu. Madrid se Kuby nikdy nevzdá, v krajním případě je odhodlán raději ostrov potopit. Značný odpor vzbudil ovšem „ostendský manifest“ také na severu Spojených států. Pro kritiky otrokářského jihu byla situace jasná. Aristokratičtí majitelé plantáží a otroků jsou ochotni pro svoje zájmy zatáhnout celou Unii do  mezinárodního konfl iktu. Marcy přijal se souhlasem jen první část dokumentu. Soulé dostal pokyn vznést v  Madridu ještě jednou otázku prodeje. Očekávaným odmítnutím pak iniciativa Washingtonu v celé záležitosti skončí a vláda nebude jinou cestu k získání Kuby vůbec zvažovat. Kritika ale neutichala a Marcy nakonec reagoval s nečekanou razancí. Aby uklidnil veřejné mínění na severu a znepokojené Španěly, odvolal Soulého z madridského úřadu.

Vztahy mezi Washingtonem a  Madridem se však příliš nezlepšily. Od  počátku roku 1855 je zatěžoval nový rozmach anexionismu a  příprava další anexionistické expedice z území Unie. Španělé plány odhalili a opakovaně si stěžovali na činnost stoupenců anexionismu na jihu Spojených států. Když se jim pak podařilo zatknout na Kubě hlavu spiknutí Ramóna Pintó, informoval o  jeho popravě španělský vyslanec nejen americké ministerstvo zahraničních věcí, ale i samotného prezidenta.

Ve Spojených státech začala ve stejné době událostmi tzv. Krvácejícího Kansasu, faktické občanské války v této části země, otevřená konfrontace mezi severem a  jihem. Různí dobrodruzi přitom nepřestávali snít o velkém jihu, který by garantoval existenci otrokářství nejen na území Spojených států, ale v celém karibském regionu. Prakticky ovšem nepřicházely v  úvahu žádné ofi ciální kroky Washingtonu, jež by madridská vláda mohla považovat za nebezpečné či dokonce nepřátelské pro své zájmy v Americe nebo v Tichomoří. Španělsko naopak mohlo podniknout v Americe hned několik akcí, jimiž usilovalo alespoň o částečný návrat do pozic ztracených během válek za nezávislost kontinentu. Ve dvou případech vyvíjela španělská diplomacie aktivity v  zemích, označovaných Spojenými státy za mimořádné důležité pro americké zájmy. V roce 1860


Dlouhá cesta ke krátké válce 17

požádali dominikánští emisaři v Madridu ve strachu z haitské intervence o  obnovení koloniálního statutu ve  východní části ostrova a  Španělsko žádosti ochotně vyhovělo. Navenek si tím posílilo svoje pozice v karibské oblasti.

V roce 1861 pak Madrid podnikl další akci, která vzbudila velké znepokojení ve  Washingtonu. Společně s  Francií a  Británií intervenoval v zemi, jíž museli považovat v USA za sféru svého svrchovaného zájmu – v Mexiku. Tam skončila v roce 1860 tříletá občanská válka, v níž poražení konzervativci hledali během konfl iktu s  liberály Benita Juáreze podporu také u španělského kléru a aristokracie. Když pak vyhlásil Juárez v polovině roku 1861 moratorium na splácení zahraničního dluhu, využili evropští věřitelé situace a pokusili se získat v zemi s nesmírným nerostným bohatstvím, úrodnými oblastmi a  strategicky významnou polohou postavení, které by jim umožnilo těžit z  bohatství země a  vybudovat si základnu pro posilování politického vlivu v  celém regionu. Španělské jednotky obsadily v prosinci roku 1861 Veracruz a připravily předpolí pro oddíly z Francie a Británie. Přestože politická situace v USA paralyzovala zahraniční politiku vlády ve Washingtonu, Američané proti intervenci formálně protestovali. Byla to však schopnost Juárezových vyjednavačů, která nakonec rozbila společný podnik evropských mocností, a Španělé s Brity Mexiko na jaře 1862 opustili.

Mnohem větší prostor pro španělsko-americkou konfrontaci se však otevřel, v případě Kuby, v roce 1868. V této karibské kolonii sílily od poloviny padesátých let hlasy umírněných kritiků koloniálního režimu volajících po  reformách především v  politické a  ekonomické oblasti. Kreolští statkáři a intelektuálové žádali alespoň podíl na politické moci a rozhodování v místních záležitostech. V ekonomické sféře pak usilovali zejména o možnost přímého kontaktu se zahraničními partnery, což byla už v této době hlavně záležitost obchodních relací s americkými odběrateli kubánského cukru a  dodavateli průmyslového zboží z  továren severního souseda. Požadavky reformistů získaly v kubánské společnosti značnou podporu a  Madrid nakonec ustavil zvláštní komisi k  jednání o  reformě koloniálního systému. V  roce 1867 oznámily úřady výsledky práce Informačního výboru, jak se komise nazývala úředně. Kubánské kreoly jimi neuspokojily a  znechucení stoupenci reformismu hnutí opustili.


18 Malá skvělá válka

Nejradikálnější z  nich se vrátili k  hlavní myšlence Felixe Varely. Jedinou garancí prosperity ostrova měla být jeho nezávislost. Podle nejlepších tradic utvořili tajnou společnost, juntu, a  začali spřádat plány na dosažení konečného cíle. Diskuse spiklenců postupovaly jen pomalu, a když už dospěly k nějakému závěru, přišla sklizeň třtiny a realizaci plánů odsunula. Nakonec Španělé spiknutí odhalili a  účastníky komplotu pozatýkali. Ne však všechny. Carlose Manuela Céspeda varovali přátelé z koloniální administrativy a zatýkání tedy unikl. Nevyužil však pobytu na svobodě k útěku do zahraničí. 12. října 1868 osvobodil svoje otroky a  provoláním z  Yary zahájil válku za  nezávislost. Samozřejmě netušil, že válka bude trvat celých deset let, nedosáhne svého cíle a  on sám se nedočká jejího konce, protože ho Španělé zajmou, odsoudí k smrti a popraví. Přes neúspěch však měla válka pro kubánskou společnost značný význam. V partyzánských oddílech bojovaly v různých fázích konfl iktu desítky tisíc lidí, objevili se legendární vůdci, o jejichž hrdinských činech kolovaly neuvěřitelné historiky, a  rodily se mýty, které se staly součástí vznikajícího národního vědomí. Boje přitom neprobíhaly na celém území kolonie. Povstání propuklo v její východní části, kde byla v druhé polovině šedesátých let ekonomická i sociální situace nejkomplikovanější, a proto místní obyvatelstvo naslouchalo hlasům radikálů ochotněji než kreolové ve středu a na západě ostrova. Ona střední a zejména západní část kolonie přitom dokázala produkcí cukru, kávy a tabáku pokrýt výpadek na  východě, způsobený operacemi partyzánů plánovitě ničících plantáže i cukrovary.

Koloniální správa zpočátku situaci podcenila a  dala povstání dost prostoru k  rozmachu, pak si však představitelé administrativy počínali racionálně a postupně pozice stoupenců nezávislosti oslabovali. Po špatné zkušenosti s  plánem zničit partyzány masovým nasazením armády ve východní části ostrova – přírodní podmínky zde byly pro partyzánskou válku ideální a úplné zničení guerily by si vyžádalo nasazení obrovského počtu vojáků za enormních nákladů – Španělé oddělili „zasažené“ oblasti od „zdravé“ části kolonie „příkopem“, linií opěrných bodů a pevností. Za  touto hranicí se soustředili na  ochranu velkých měst a  jejich komunikací, přičemž cílevědomě a  úspěšně vystupovali proti snahám stoupenců nezávislosti dosáhnout uznání na  mezinárodním poli. Reprezentanti „Republiky ve zbrani“, jak independentisté svůj fi ktivní stát


Dlouhá cesta ke krátké válce 19

nazývali, přitom z pochopitelných důvodů usilovali dosáhnout zejména

uznání Spojených států, kde žily tisíce Kubánců, politických uprchlíků,

ale také lidí hledajících lepší ekonomické podmínky. Velká část z  nich

fi nančně přispívala na realizaci myšlenky svobodného kubánského státu

a výsledky sbírek i pravidelné příspěvky tvořily nemalé sumy využívané

na  nákup zbraní či zdravotnického materiálu pro partyzány v  Oriente.

Především ve fl oridských přístavech tak čas od času najímali agenti stou

penců nezávislosti parníčky pro dopravu nákladů vojenského materiá

lu na ostrůvky u východních břehů Kuby, aby pak tyto pušky, revolvery

a munice končily v rukách partyzánů.

Touto cestou pak partyzánům přicházely také posily. Někdy pocháze

ly z řad kubánských emigrantů v USA, jindy z řady sympatizantů z ně

kterých států Latinské Ameriky. V armádě „Republiky ve zbrani“ slou

žila také řada Američanů. Prošli občanskou válkou Severu proti Jihu

a po jejím skončení si jen obtížně zvykali na nevojenské profese. Někteří

zamířili po roce 1865 do Mexika, kde partyzáni Benita Juáreze bojova

li proti francouzské intervenci, další odešli koncem desetiletí na  Kubu.

Nejdále, či nejvýše, to mezi nimi dotáhl Th omas Jordan, bývalý konfe

derační důstojník, který na  Kubě působil ve  funkci náčelníka generál

ního štábu povstalecké armády. Španělští diplomaté ve Washingtonu si

v  těchto letech opakovaně stěžovali na  americkém ministerstvu zahra

ničních věcí. Poukazovali zejména na činnost různých výborů na pod

poru bojovníků za svobodu Kuby. Ty pořádaly bez jakýchkoli překážek

na území USA svoje akce informačního charakteru, sbíraly peníze na boj

proti španělské armádě na Kubě, organizovaly výpravy zájemců o vstup

do partyzánských jednotek na ostrov a zprostředkovávaly kontakty pro

americké novináře, kteří měli zájem seznámit se přímo na místě s prota

gonisty boje za nezávislost. Maximálním úspěchem španělských zástup

ců ve  Washingtonu přitom bylo, když uspěli ve  snaze pozastavit ode

slání některých zásilek zbraní či posil pro partyzány. Přístavní orgány

bránily lodím odplout jen proto, aby si osoby odpovědné za celou akci

našly přístav, v němž by projevili úředníci větší pochopení pro myšlen

ku boje za svobodu posledních území Ameriky ovládaných evropskými

koloniálními metropolemi. S  větším úspěchem se španělské vyslanec

tví setkalo při snaze zabránit uznání kubánských povstalců za  bojující

stranu, nebo dokonce reprezentaci nezávislého státu, třebaže zástupci


20 Malá skvělá válka „Republiky ve zbrani“ měli ve Washingtonu velmi dobré kontakty i navzdory tomu, že některá opatření koloniální administrativy a španělské armády na Kubě vyvolávala v USA velké pobouření i sympatie veřejnosti s kubánskými independentisty.

Protišpanělská vystoupení tisku, veřejnosti a v menší míře i na úředních místech dosáhla vrcholu na  podzim roku 1873 v  souvislosti s  tzv. případem Virginius, kdy část amerických novin dokonce psala o možné válce mezi Spojenými státy a  Španělskem. Washington by tak mohl, či dokonce měl reagovat na smrt několika amerických námořníků popravených Španěly za  pašování zbraní na  Kubu. Aféra dosáhla mimořádného rozměru a část historiků ji dokonce považuje za jeden z největších problémů, jež musela americká diplomacie řešit během prezidentského období Simpsona Ulyssese Granta.

Loď Virginius měla pohnutou historii sama o sobě. Postavili ji za americké občanské války ve skotských loděnicích Clyde pro Konfederaci, aby podobně jako další plavidla narušovala blokádu jižních přístavů unionistickým válečným námořnictvem. Majitelé požadovali na  loděnicích u  tohoto typu lodí především rychlost, pohon obstarávala zpravidla kombinace páry a  plachet. Parní stroj nepoháněl šroub, ale kolesa výhodná při manévrování u provizorních mol zapadlých přístavů či přímo na volném pobřeží. Tonáž necelých pěti set tun při délce šedesáti metrů představovala pro tuto třídu plavidel více méně standard, parník přežil válku a  v  roce 1865 ho v  Mobile ukořistili vítězové. Stal se majetkem americké vlády, ale ta si s ním dlouho nevěděla rady. Až po pěti letech našli pro parník kupce. Na jaře roku 1870 o něj projevili zájem Kubánci hledající vhodné plavidlo pro přepravu lidí a válečného materiálu ze Spojených států i z karibských přístavů na pobřeží východní části povstalé kolonie. Jednání nakonec vedla delegace „Republiky ve zbrani“, v níž měl hlavní slovo Manuel Quesada, zeť Carlose Manuela de Céspeda. Američtí přátelé z  newyorské plavební společnosti mu poskytli všechny informace o  plavidle kotvícím ve  washingtonském námořním arzenálu. Parník by svými parametry dobře vyhovoval potřebám přepravy kontrabandu na  ostrov, na  němž povstalci trvale nekontrolovali žádný z přístavů. Za peníze jednoho z nejbohatších kubánských spolků v USA, Kubánské junty v  New Yorku a  s  pomocí dalšího amerického sympatizanta s bojem Kuby za svobodu Johna F. Pattersona, fi gurujícího v celé


Dlouhá cesta ke krátké válce 21

záležitosti jako kupec parníku, Kubánci plavidlo za necelých deset tisíc dolarů skutečně získali. Formálně pouze do nájmu, ve skutečnosti však v  následujících letech Pattersona vůbec neinformovali, kde loď pluje a jaký náklad převáží. Nájemci nechali parník upravit a dali mu jméno Virginius, pod nímž potom křižoval tři roky karibskou oblastí a působil nemalé problémy diplomacii Spojených států.

Virginius střídavě operoval pod vlajkou Spojených států a  starou vlajkou Narcisa Lópeze, jíž přijala jako svoji zástavu také „Republika ve  zbrani“. Španělští konzulové v  karibských přístavech upozorňovali na podivný náklad, jenž Virginius na Jamajce, Haiti, v Kolumbii či jinde nakládal a američtí konzulové odmítali tvrzení, že by loď měla se Spojenými státy vůbec co společného. Španělé usilovali o zadržení nenáviděného plavidla v mezinárodních vodách, ale tady prokázala posádka své schopnosti a Virginius svou rychlost. Španělské válečné lodi pronásledovaly protivníka dlouho bez úspěchu. Blízko cíle dospěly až v červnu roku 1873. Parní stroj namáhaný při honičkách se španělskými fregatami na samou hranici únosnosti už nutně potřeboval revizi a kapitán na této plavbě, bývalý konfederační námořní důstojník Joseph Fry, zakotvil v  Colónu na  panamské šíji, aby zde nechal provést nezbytnou opravu. Colón nebyl náhodnou volbou. Město mělo v  regionu zcela specifi cké postavení. Stálo sice na území Kolumbie, ale postavili ho severoameričtí zaměstnanci společnosti Williama Aspinwalla. Tento železniční podnikatel vybudoval v letech 1850–1856 první trať spojující Tichý a Atlantský oceán na americké pevnině. Nesloužila pochopitelně místním Indiánům a mesticům, ale především lidem mířícím z východního pobřeží Spojených států do „zlatonosné“ Kalifornie.

Od roku 1856 byla tedy panamská dráha vůbec nejvýnosnější železnicí na  světě všech dob a  Colón byl prakticky pouze jejím nádražím. Ve městě žili skoro výlučně občané Spojených států a jak železniční společnost, tak dílny v  přístavu disponovaly nejmodernější technikou pro opravy parních strojů na  lokomotivách i  lodích. Navíc zde nepřetržitě kotvila alespoň jedna válečná loď amerického námořnictva a  posádka Virginiusu se tak mohla cítit bezpečná před eventuální nežádoucí pozorností vojenských plavidel španělské monarchie. V colónském přístavu spatřila služba na Virginiusu skutečně loď s  vlajkou pruhů a  hvězd na stožáru. Kapitán dělového člunu USS Kansas také zasáhl v okamžiku,


22 Malá skvělá válka kdy se výsadek španělské válečné lodi Bazan pokusil Virginius obsadit. Oznámil, že nepřipustí, aby majetek amerického občana padl do cizích rukou a umožnil Virginiusu útěk. Parník dosáhl bez problémů břehů Jamajky, kde čekala v  polovině října na  přepravu na  Kubu další skupina stoupenců nezávislosti s  velkým množstvím vojenského materiálu. Ze Spojených států přijel na Jamajku generál Bernabé Varona se svými spolupracovníky, podplukovníky Agustinem Santa Rosou a Jesúsem del Sol. Největší pozornost však vzbuzoval na Jamajce Pedro de Céspedes, mladší bratr Manuela, autora provolání z Yary a později prezidenta „Republiky ve zbrani“. Posádku Virginiusu tvořili při této plavbě většinou Američané, mezi nimi generál unionistické armády z občanské války William Ryan.

Po  vyplutí z  Jamajky nezamířil Virginus přímo ke  Kubě, ale zastavil nakrátko na Haiti. Tady měli stoupenci kubánské nezávislosti připraven další cenný náklad: tři sta moderních remingtonek se stovkou nábojů pro každou zbraň, kromě toho sypaný střelný prach a mačety, ale také boty pro příslušníky povstalecké armády. Plně naložená loď pak nabrala kurz ke kubánskému pobřeží, k němuž doplula za zcela jiných podmínek, než její posádka předpokládala. 30.  října ji objevila ještě v  mezinárodních vodách nedaleko guantanámského zálivu španělská korveta Tornado, postavená podivným řízením osudu ve  stejných loděnicích jako Virginius a  začala povstalecké plavidlo pronásledovat. Přetížený parní stroj prchající lodi utrpěl další vážné škody a jeho výkon rychle klesal, až nakonec Virginius úplně zastavil. Španělé pak plavidlo obsadili a spočítali zadržené. Posádku tvořilo dvaapadesát lidí, část z  nich byli američtí či britští námořníci. Kromě toho plulo na parníku 103 cestujících, z velké většiny kubánských stoupenců nezávislosti (někteří z nich však s americkými pasy), kteří se chtěli připojit k partyzánům na ostrově. Už při první prohlídce zjistili důstojníci z Tornada, že dokumenty plavidla odpovídají vlajce, pod níž byl Virginius zadržen, tedy vlajce americké. Poněkud překvapivě nenalezli na  palubě ani v  podpalubí žádný kompromitující náklad, posádka a cestující stačili během pronásledování naházet zbraně i střelivo do moře.

Posádka španělských námořníků pak Virginius dopravila do  vojenského přístavu v  Santiagu, kde vojenský velitel města, generál Juan N. Burriel, ustavil válečný soud. Jeho jednání nebylo dlouhé a výsledek


Dlouhá cesta ke krátké válce 23

odpovídal očekávání. Rozsudky předznamenalo už zjišťování totožnosti

všech zadržených. U čtyřech Španělé zjistili, že byli odsouzeni k smrti in

absencia za různé činy proti španělské moci na Kubě při jednom z proce

sů v roce 1871 a Burriel dal okamžitě příkaz k vykonání starých soudních

rozhodnutí. 4. listopadu vyvedli vojáci za rozbřesku z cel Céspeda, Varo

nu, Ryana a del Sola. Salva popravčí čety pak prozradila jejich druhům,

co čeká s největší pravděpodobností zanedlouho také je samé. O tři dny

později skutečně stanul před ústími hlavní pušek Fry a dalších šestatřicet

mužů, mezi nimi několik amerických a britských občanů. Dalším odsou

zeným zachránil životy rozhodný zákrok kapitána britské válečné lodi

Niobe Lambtona Lorraina. Kapitán byl mužem na svém místě a pozdě

ji jej čekalo povýšení do šlechtického stavu. Zavelel k vyplutí z Jamajky

ihned potom, co jej informovali o zadržení Virginiusu v mezinárodních

vodách; podle dobového tisku vyrazila Niobe z  přístavu tak rychle, že

nechala na molu několik mužů posádky. Sotva pak zakotvila 7. listopadu

v kubánském přístavu, zpravil místní britský konzul důstojníky o popra

vě poddaných britské koruny. Kapitán pak vstoupil s  velitelem města

do písemného a nakonec osobního kontaktu. Kategoricky přitom poža

doval zastavení poprav, ale Burriel odpověděl s povýšenou rozhodností.

Nenechá se zastrašovat od nikoho, tím méně od britského kapitána. Ten

ovšem dále nemluvil, ale jednal. Vydal rozkaz zakotvit Niobe tak, aby

mohla zamířit na  město všechna děla. V  případě dalších poprav, sdě

lil potom Lorraine prostřednictvím konzula Burrielovi, začnou kanony

jeho lodi ostřelovat druhé největší město kolonie.

Pod touto hrozbou nechal Burriel popravy zastavit a otevřel prostor

pro diplomatické uzavření případu. Britský konzul hovořil o  možném

fi nančním vyrovnání, ale ve Spojených státech panovala válečnická ná

lada. Tisk požadoval krvavou odplatu za smrt amerických občanů a sta

ří přátelé i spolubojovníci doporučovali americkému prezidentovi, ještě

nedávno mimořádně úspěšnému vojákovi, aby se Španěly jednal stej

ně jako s nepřáteli z občanské války. Grant zde proslul během kontaktů

s konfederačními protivníky zcela jednoznačnými postoji. Jediné, o čem

byl ochoten se s nimi vůbec bavit, byla bezpodmínečná kapitulace, což

mu vyneslo svým způsobem čestnou přezdívku „Bezpodmínečný Grant“.

Španělsko-americké vztahy dále zhoršovala vyjádření vyslance Washing

tonu v  Madridu Daniela Sicklese. Bývalý unionistický generál zůstával


24 Malá skvělá válka

víc vojákem než diplomatem a navíc projevoval žalostný nedostatek po

chopení pro velmi komplikovanou politickou situaci ve Španělsku, kde

republikánská vláda čelila hrozbě občanské války ze strany nespokoje

ných monarchistů. Jednání o  konfl iktu tak probíhalo ve  Washingtonu

pod velkým tlakem a bez obratného zprostředkování britského vyslance

Th ortona by patrně skončilo krachem. Velkou zásluhu na vyřešení kon

fl iktu měl také španělský vyslanec Polo, který udělal na amerického mi

nistra zahraničních věcí Fishe velký dojem už při prvním setkání bez

vadnou angličtinou a stejně znamenitým vystupováním.

Byl to také Th orton a  Polo, s  nimiž Fish vstoupil do  kontaktu hned

potom, co ho novináři a  pak havanský konzul informovali o  popravě

první skupiny zajatců. S  Th ortonem hovořil především o  včasném zá

sahu kapitána Niobe, Polovi se svěřil se svými obavami z reakce americ

ké veřejnosti na popravu amerických občanů. Probíral pak s vyslancem

otázku místa, kde byla loď zastavena – zda ve  španělských nebo mezi

národních vodách –, a  vlajky, již nesla v  době zadržení. Fish si v  této

souvislosti zapsal do  pečlivě vedeného deníku: „...nebyl jsem ochoten

přiznat Španělům právo zasáhnout v mezinárodních vodách, byť by celá

honička začala už ve vodách španělských.“ Co se pak vlajky týče, ministr

a vyslanec si patrně rozuměli. „Byl přesvědčen, že Virginius užíval ame

rickou zástavu neoprávněně a  já ho důvěrně požádal, zda by mi mohl

v tomto bodu obstarat nějaké informace, s čímž ochotně souhlasil.“ Stát

ní tajemník vyjadřoval v deníku značné obavy z vlivu událostí na vztah

mezi USA a republikánskou vládou ve Španělsku. Shrnul potom diskuse

s diplomaty při zasedání kabinetu a viděl v případu potvrzení svého star

šího názoru. Situaci na  Kubě ovlivnilo podstatným způsobem soustav

né štvaní Španělského kasina, instituce sdružující militantní stoupence

tvrdé politiky metropole v kolonii, a vůdců dobrovolníků. Jejich oddíly

za sebou měly dvacetiletou existenci a sdružovaly nejradikálnější odpůr

ce každé změny v  kolonii. Jejich počínání vyhnalo v  uplynulých letech

z  center kreolského kulturního a  ekonomického života desítky repre

zentantů kreolské společnosti, jejichž paláce byly vydrancovány rozzu

řeným davem. Na dobrovolnických akcích zněly nenávistné projevy vůči

Spojeným státům, výhrůžky kubánským kreolům a  často také kritické

poznámky na  adresu metropolitních i  koloniálních úřadů, protože po

stupovaly podle dobrovolníků vůči nepřátelům Španělska příliš mírně.


Dlouhá cesta ke krátké válce 25

Nejenže politiku koloniálních úřadů léta ovlivňovaly, soudil Fish, ale teď fakticky držely moc v hlavním městě kolonie. A co doporučoval za daného stavu věcí druhý muž výkonné moci americké Unie? „Radil jsem neformulovat žádné rozhodnutí předtím, než španělská vláda bude schopná přijmout nějaká opatření ve věci amerického majetku na ostrově...“

Fishe pak 11. listopadu nečekalo jen zasedání kabinetu a přijetí španělského a britského vyslance. Hovořil také s ministrem válečného námořnictva Georgem Robesonem. Shodou okolností s ním mluvil o Santiagu už před dvěma dny. Žádal jej tehdy, aby urychleně poslal do centra provincie zasažené povstáním americkou válečnou loď a  prezentoval tak místní veřejnosti zájem Spojených států na ochraně stability a míru alespoň v hlavním městě provincie, když už venkov prakticky ovládaly skupiny guerily. Robeson státnímu tajemníkovi sdělil, že příslušné plavidlo mělo odjíždět z jeho rozkazu z newyorského přístavu do Santiaga následující den s  ranním odlivem a  oba muži ještě stačili připravit pro kapitána nejnovější informace a  pokyny. Fish odcházel z  mininistertva s  jednoznačným ujištěním jeho šéfa. Vojenské námořnictvo může vyslat ke  Kubě během velmi krátké doby hned několik obrněnců, monitorů schopných operací v pobřežních vodách a připravených na každou eventualitu. Už při návratu do  vlastního úřadu přemýšlel nad textem telegramu pro Sicklese do  Madridu. Měl si připravit co nejrozhodnější vystoupení na ministerstvu zahraničních věcí. Pokud by došly potvrzení zprávy přicházející z Havany, měl v Madridu protestovat nejen jménem americké vlády, „ale celé civilizace a humanity proti tak brutálnímu, barbarskému a urážlivému aktu“. A Španělsko „bude muset nahradit všechny škody a  příkoří, jichž se dopustilo na  amerických občanech a  vlajce“. Zároveň však vyslance upozornil na některé podezřelé skutečnosti. Existovala vážná podezření, že americké dokumenty ani použítí americké vlajky nebyly v případě Virginiusu zcela v pořádku a velvyslanec měl brát tuto skutečnost při svých rozhovorech se Španěly v úvahu a být tedy ve svých vyjádřeních zatím uměřený.

Uměřenost však nikdo nepožadoval po  americkém tisku a  místních politicích. Kritikové španělského kolonialismu svolávali veřejná shromáždění, na  nichž požadovali pomoc americké vlády pro kubánské vlastence. Tázali se, proč už americké válečné lodi neostřelovaly Havanu a  Santiago, a  vyjadřovali naději, že vyslanec v  Madridu už zajistil


26 Malá skvělá válka

odškodnění pro rodiny Američanů, obětí barbarských evropských zvy

ků. Novináři zatím spekulovali nad stavem americké válečné maríny

a  pevností na  pobřeží Unie. Ty budou chránit občany Spojených států

v nadcházející válce se Španělskem před útoky španělských eskader. No

viny, které ještě před několika týdny kritizovaly výdaje na armádu a vá

lečné námořnictvo, vznášely stejnou otázku. Proč musí ozbrojené síly

Unie stále zápasit s  nedostatkem fi nančních prostředků? Myslí si snad

politikové ve Washingtonu, že těch pár milionů dolarů, jež milostivě při

dělí na stavbu nových lodí, postačuje ve zbrojních závodech s Evropou,

hledící lačně k bohatému americkému kontinentu? Ke stupňování pro

tišpanělské hysterie přispívaly zprávy ze Španělska. Místo, aby španělský

stát a společnost pociťovaly stud za odsouzeníhodný čin úřadů v Santia

gu a nad politikou na Kubě vůbec, velebí Španělé námořníky z Tornada

a hrozí osudem posádky Virginiusu všem, kdo podpoří pokus vytrhnout

Kubu z těla španělského státu. Vykřikují nadávky před americkým vysla

nectvím v Madridu, kde dokonce v jedné chvíli existovalo vážné nebez

pečí vyplenění rozhořčeným davem.

Přestože spekulace o  nevyhnutelnosti války zněly prakticky neu

stále a  ze všech vrstev společnosti, váleční jestřábi nakonec nedosáhli

svého. Ameriku totiž v  roce 1873 nezaměstnával jen případ Virginius.

Zemi zachvátila těžká hospodářská krize se zničujícími důsledky pro

stovky podniků a  desítky tisíc farmářů. Tisk proto nepsal jen o  popra

vách v Santiagu, ale také o zavírání bank, úpadku obchodníků a likvidaci

továren. Když tedy pominul šok z  prvních depeší amerického konzu

la v  Havaně a  novinových zpráv, začala vlna hysterie pozvolna opadat.

Před ministerstvem zahraničí však vyvstal další problém. Diplomaté ně

kterých latinskoamerických zemí sympatizujících s  bojem kubánských

stoupenců independentismu adresovali státnímu departmentu ve  Wa

shingtonu konkrétní dotaz: nakolik změní incident americkou politiku

vůči „Republice ve zbrani“? Uznají ji Američané za bojující stranu? Fish

k tomu neviděl důvod, povstalci nedokázali rozšířit boje na celé území

kolonie a ministra více zajímaly podmínky urovnání případu Virginius.

Když předložil svůj návrh na náhradu škod a morální satisfakci za útok

na  americkou vlajku v  polovině listopadu Grantovi, měl prezident jen

jednu výhradu: „Španělsko musí potrestat důstojníky zodpovědné za ob

sazení lodi a popravu pasažérů.“ S vojáckou rázností také požadoval plán


Dlouhá cesta ke krátké válce 27

pro případ, že Španělé americké podmínky odmítnou: „Dáme jim dvanáct dní a pak nezbude nic jiného než vynutit právo silou.“

Vláda proto projednávala přípravu válečných operací. Ministr Robeson měl jisté pochyby ohledně fi nančních prostředků na soustředění dostupných plavidel na Floridě, prezident s Fishem jej však ujišťovali, že Kongres potřebné prostředky jistě uvolní. Velitel západoindické fl otily kontradmirál Scott mohl za  těchto okolností počítat s  pěti obrněnými monitory, dvanácti dřevěnými vojenskými plavidly a devíti zásobovacími loděmi vyslaných do Key Westu s bunkry plnými uhlí. Protože válka neměla být vedena pouze na moři, ale i vysazením invazních oddílů na Kubě, obdrželi armádní velitelé rozkaz soustředit jednotky pro plánovanou operaci v pevnostech na pobřeží Floridy, zejména ve Fort Jeff erson a Fort Monroe, tak, aby během několika týdnů mohli vyslat na Kubu desítky tisíc vojáků. Americké politické kruhy diskutovaly o dalším osudu Kuby. Někteří politici zvažovali podmínky společné akce velmocí a  optimisté dokonce hovořili o  možnosti nejpřijatelnějšího řešení, kdy by Španělsko rezignovalo na  vlastnictví kolonie samo. Vyslovovali naději, že si na  případu Virginius uvědomí neschopnost metropole Kubu racionálně spravovat a vyvodí z toho příslušné důsledky.

V  těchto napjatých okamžicích si Sickles trochu napravil reputaci. V  rozhovoru s  ministrem José Carvajalem projevil nezvyklou uměřenost, odškodnění kategoricky nevyžadoval a  jen zmínil očekávání své vlády, že Španělsko přijde s vlastní iniciativou. Stejně umírněně si počínal v rozhovoru s předsedou vlády Emiliem Castelarem. Naneštěstí pak vše přílišnou horlivostí pokazil. Nenechal svým partnerům v rozhovoru čas reagovat na svá umírněná slova z osobního jednání, ale poslal Carvajalovi písemnou nótu, kde použil výrazy z  Fishova telegramu – „vraždění, řezničina a barbarství“. Ministr sice mylně přisuzoval nediplomatické formulace Sicklesovi, ale jeho odpověď si s  nótou příliš nezadala, nikoli ve  slovníku, ale v  tónu. Rozhodně odmítl nejen tón, ale i  obsah Sicklesovy nóty. Když zapochyboval, že vyslanec vůbec věrně tlumočil stanovisko svého ministerstva, upřel Spojeným státům právo se k akcím španělských institucí vyjadřovat v  jiném slovníku, než používá samo Španělsko, tím spíš, že ani ministerstvo ve  Washingtonu ani americký vyslanec v Madridu nemají dostatek informací, aby mohli případ Virginius seriózně posoudit. Závěr už adresoval jen Sicklesovi. Škoda, že pan


28 Malá skvělá válka vyslanec nerespektoval vlastních slov a  nevyčkal španělské akce, která bude plně odpovídat nejen španělskému, ale i mezinárodnímu právu.

Sickles si Carvajalovu odpověď přečetl a  vzplál spravedlivým hněvem. Fishův pokyn nepřekroutil, psal v  další nótě, použil stejných slov jako ministr zahraničí a  předal v  doslovné podobě názor vlády Spojených států na  Španělsko a  jeho politiku na  Kubě. K  jejímu odsouzení není třeba znát všechny podrobnosti případu Virginius, je dost nelidská a barbarská sama o sobě. Když odeslal svoji nótu, začal psát zprávu pro ministerstvo a pak spěchal znovu ke Carvajalovi, aby mu odevzdal Fishovo ultimátum. Španělsko reagovalo sice odmítavě, ale svým způsobem nadějně. Označilo dvanáctidenní lhůtu za příliš krátkou pro seriózní vyšetřování. „Španělsko nemůže rozhodovat o omluvě za urážku americké vlajky, aniž by si bylo jisto, že k  takové urážce vůbec došlo.“ Sickles ovšem považoval text nejen za naprosto nedostatečný, ale za faktické odmítnutí oprávněných amerických požadavků. V  doprovodném telegramu proto navrhoval dále nečekat, „uzavřít toto vyslanectví, odjet do Valencie a odtud do Francie“. V následující zprávě pak popisoval nepřátelskou atmosféru v Madridu. „Veřejné mínění je tu ostře proti Spojeným státům a tomuto úřadu. Tisk je zběsilý a plný nadávek, doporučuje vládě, aby mne vyhostila. Včera večer se tu dokonce shromáždil dav, aby zaútočil na  úřad a  vyraboval ho, místní autority však nakonec zasáhly a klid byl zachován.“

Osmnáctého listopadu pak došlo k obratu. Španělsko navrhlo Spojeným státům, aby jednání o incidentu probíhala jenom ve Washingtonu, přičemž Polo musí mít dost času na verifi kaci fakt. Předpokládalo přitom vyjednávání obou stran na základě vzájemných dohod a mezinárodního práva. Na výsledcích šetření bude záviset další postup španělských úřadů ve věci satisfakcí pro poškozené a eventuálních trestů pro viníky incidentu. Fish se nad přijetím návrhu dlouho nerozmýšlel. Z telegramů, jež mu posílal Sickles z Madridu, cítil osobní napětí mezi vyslancem a Carvajalem, některé texty navíc evidentně utrpěly přenosem podmořským kabelem. Ve Washingtonu pak mohl sám okamžitě reagovat na každou novou informaci bez jak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist