načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malá ručka - Susan Hillová

Malá ručka

Elektronická kniha: Malá ručka
Autor:

Staré domy mívají prazvláštní – a nebezpečné obyvatele ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  127
+
-
4,2
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 115
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Small hand
Spolupracovali: přeložil Jan Kozák
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Metafora, 2012
ISBN: 978-80-735-9299-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Antikvář Adam Snow se jednoho večera zcela náhodou ocitne u starého opuštěného domu s tajemnou zahradou. Zde poprvé ucítí ve své dlani dotek malé ručky, která se ho snaží dovést k něčemu tajemnému, strašidelnému... Anebo snad dokonce až k smrti? Adam Snow začíná chápat, že onen opuštěný dům a malá ručka nejsou pouhou náhodou. Snaží se zjistit více a zbavit se děsů, které ho od první návštěvy domu pronásledují. A odhaluje možná více, než by původně chtěl. Autorka duchařského bestselleru Žena v černém opět čtenářům nabízí horor v anglicky uhlazeném stylu, kde tajemno přichází plíživě. Kniha sází na čtenářovu fantazii a dokazuje, že záhrobí nám má co říci. Hororový anglický příběh o malé ručce z onoho světa a opuštěném domě se zahradou, kde je ukryto děsivé tajemství.

Popis nakladatele

Staré domy mívají prazvláštní – a nebezpečné obyvatele...

Zařazeno v kategoriích
Susan Hillová - další tituly autora:
Dobrý motiv pro vraždu Dobrý motiv pro vraždu
S nejčistšími úmysly S nejčistšími úmysly
Temné mraky -- Klasická anglická detektivka Temné mraky
 (e-book)
Žena v černém Žena v černém
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1malá ručka

Susan Hillová

malá ručka

Přeložil Jan Kozák


2 SuSan Hillová

Věnuji Robertovi,

cher ami pour beaucoup d’annés,

za nespočet věcí.

Et aussi pour sa Claudine.

Susan Hillová

malá ručka

Z anglického originálu The Small Hand,

vydaného nakladatelstvím Profile Books v londýně roku 2010,

přeložil Jan kozák

vydala metafora, spol. s r. o.,

v Praze roku 2012

redakce Jana moravcová

korektura karel Herynk

Technická redakce Hana D. Benešová

Sazba netopejr

®

První vydání jako e-Book

Copyright © Susan Hill 2010

Translation © Jan kozák, 2011

all rights reserved

iSBn 978- 80-7359-998-0

u krbu 35

100 00 Praha 10

www.metafora.cz


3malá ručka

Jedna

B

ylo krátce před devátou hodinou, slunce si sedalo za

hradbu kouřově fialových mraků a já zabloudil. v bráně jsem otočil auto a jel zpátky asi půl míle k ukazateli. Posledních čtyřiadvacet hodin jsem strávil s klientem u pobřeží a teď jsem měl namířeno zpátky do londýna. očividně bylo hloupé sjet z hlavní silnice a vyrazit přes venkov. Cesta protínala Downs, bílé kopce po obou stranách, a potom ústila v rovný, stromy lemovaný úsek, vedoucí ke křižovatce. Staré ukazatele byly vybledlé a nové neexistovaly. Takže když následovala odbočka doprava, málem jsem ji přejel, poněvadž tam vůbec nebyla značka. Šlo jen o úzkou cestu s vysokými břehy, jimiž hluboko prorůstaly kořeny stromů jako staré zuby. myslel jsem si, že mě nakonec zavede zpátky na hlavní silnici. Cesta se ale zúžila. Slunce se ocitlo za mnou a svítilo mi do zpětného zrcátka. Pak přišla ostrá zatáčka a z cesty se opět stal jediný jízdní pruh, který přede mnou temněl pod převislými větvemi stromů. Zpomalil jsem. Tudy určitě jet nemám. Je tam snad nějaký dům? nenašel bych někoho, kdo by mi poradil, kudy dál? vystoupil jsem. naproti mně stál starý ukazatel, skoro zezelenalý. BĚloSTnÝ DŮm. Pod to někdo přibil kousek prkýnka. viselo tam uvolněné, ale podařilo se mi rozeznat slova napsaná neumělými písmeny – ZaHraDa uZavŘEna.

4 SuSan Hillová

nu což, dům je dům. Budou tam určitě lidé. Pomalu

jsem jel dál po cestě. Břehy byly ještě strmější, stromy

obrovité a košaté.

na konci cesty jsem vyjel zpod stromoví. otevřel se

mi široký výhled a já zjistil, že je pořád ještě světlo; bledé

nebe vypadalo jako modrostříbrný smalt. Žádná cesta

skrz tudy nevedla. Přede mnou byla dřevěná brána a vy

soký živý plot, obrostlý šípky a ostružiním.

Slyšel jsem jenom ptáky. vysoko ve větvích ořešáku

zpíval drozd a šveholící kosi poskakovali sem a tam kdesi

v podrostu.

vystoupil jsem z auta a zůstal stát. Zpěv ptáků postup

ně ustával a pak se rozhostilo nezvyklé ticho, podivný

klid. Cítil jsem, že jsem ho narušil jako nějaký nevítaný

dotěra.

Tehdy jsem se měl vrátit. měl jsem jet zpátky k ukaza

teli a zkusit znovu najít hlavní silnici. Jenomže jsem to

neudělal. vtáhlo mě to dovnitř branou mezi přerostlým

křovím.

obezřetně jsem kráčel a z nějakého důvodu jsem se

při odtlačování větví a ostružiní snažil působit co nej

méně hluku. Brána byla zaseknutá, dosedlá na pantech,

takže mi nešla otevřít. musel jsem se protáhnout škví

rou, která tam byla.

následoval další podrost, rododendronové keře, šíp

kový živý plot rostoucí mezi buky. Cesta byla porostlá

mechem a trávou, ale tu a tam jsem pod nohama cítil

kameny.

Po nějakých sto yardech jsem došel k rozbořené chat

ce, která vypadala jako nějaký starý stánek, kdysi snad

pokladna. okenice byla dole, střecha shnilá. v šeru křo

visek se zablýskl ocásek králíka, který mi hleděl zmizet

z očí.

Šel jsem dál. Cesta se rozšířila a stočila doprava. a tam

stál dům.

Bylo to bytelné edvardiánské sídlo, dlouhé a se širokou

5malá ručka

terasou. k předním dveřím vedla řada nízkých schodů.

Stál jsem na místě, které kdysi muselo být pečlivě udržo

vaným nádvořím. mezi plevelem a trávou se pořád vinuly

štěrkové cestičky. Po pravé straně domu se táhla klenutá

chodba, částečně schovaná za šípkovými keři, a v ní byla

zasazená tepaná železná brána. rozhlédl jsem se. Z auta

se ozývalo slabé ťukání, jak jeho motor chladl.

v té chvíli jsem se měl vrátit. Potřeboval jsem být

v londýně, a už teď jsem zabloudil. Dům byl zjevně

prázdný a nejspíš i opuštěný. Tady jsem nemohl najít

nikoho, kdo by mě nasměroval.

vystoupal jsem k bráně v oblouku a nakoukl do ní.

neviděl jsem nic než křovinatou džungli, převislé stromy

a linii další cesty, která se ztrácela v potemnělé zeleni.

Dotkl jsem se studené železné závory. Zvedla se. Za

tlačil jsem. Brána byla zadrhnutá. opřel jsem se do ní

ramenem. Trochu povolila a ze závěsů se odloupla rez.

Zatlačil jsem víc a brána se pomalu pohnula. Drhla po

zemi, ale otevírala se stále víc. Prošel jsem jí a ocitl se

uvnitř. ve velké, zarostlé, prázdné a opuštěné zahradě.

Po jedné straně vedly schody k terase a k domu.

Bylo to místo, které zanechali napospas povětří, vět

ru, dešti, slunci, králíkům a ptákům. nechali je pomalu

chátrat, až z něj zbyla tahle smutná ruina. kameny po

praskaly, cesty byly neznatelné, okenními tabulkami do

vnitř pršelo a na střeše hnízdili ptáci. Postupně se dům

propadne do sebe a pak do země. Jak může být starý?

Sto let? Po další stovce z něj nezbude zhola nic.

obrátil jsem se. Teď už jsem sotva viděl před sebe.

ať se dřív zahrada skvěla sebevíc, nyní byla „uzavřena“,

jak hlásal nápis, příroda si ji vzala zpět, přikryla svými

pokrývkami z břečťanu a prameny popínavých rostlin,

zahustila ji plevelem, vysála z ní světlo i vzduch, takže tu

teď mohly růst jen ty nejhouževnatější rostliny, napadat

ji a obsazovat.

měl bych se vrátit.

6 SuSan Hillová

Jenže já chtěl vědět víc. Z nějakého důvodu, jemuž

jsem nerozuměl, jsem sem chtěl přijít za plného den

ního světla, abych všechno viděl, abych odhalil, co bylo

utajeno, odkryl, co bylo schováno. a zjistil proč.

možná bych se ale nevrátil. v době, kdy bych dojel

zpět na hlavní silnici, jako že bych tam určitě dojel, a do

stal se do londýna do svého pohodlného bytu, Bělostný

dům se vším, co jsem tam v soumraku onoho pozdního

večera našel, by v mé mysli nejspíš ustoupil do pozadí

a zanedlouho bych na něj zapomněl docela. i kdybych

se později rozhodl touto cestou vrátit, možná bych ho

už nikdy znovu nenašel.

ale potom, jak jsem tak stál ve vzrůstajícím tichu

a lehkém jarním přítmí, se něco stalo. nestarám se o to,

jestli mi někdo věří nebo ne. na tom nezáleží. Já vím.

a to stačí. vím to stejně jistě jako to, že mi včera ráno

napršelo na okenní římsu v ložnici, protože jsem nechal

okno trochu pootevřené. vím to stejně jistě jako to, že

mi minulý čtvrtek zaplombovali zub a že když jsem se

v noci vzbudil, hrozně mě to bolelo. vím, že se to stalo,

jako vím, že jsem měl k snídani černou kávu.

vím to, poněvadž když zavřu oči, cítím, jak se to děje

znovu. Ta vzpomínka je živá a je to tělesná vzpomínka.

mé tělo ji cítí, není to jenom něco v mé mysli.

Stál jsem na prostranství v šerém zelenavém světle

a nad mou hlavou kolébal stříbrný srpek večernici. Ptáci

ztichli. vzduch se ani nehnul.

a jak jsem tak stál, ucítil jsem, jak se do mé pravé dla

ně vplížila čísi malá ručka, jako kdyby ke mně v tom šeru

přišlo dítě a chytlo se mě. Studené prstíky se mi důvěřivě

schoulily do dlaně a zůstaly tam. Paleček a ukazováček

obemkly můj palec a schovaly ho. Bezděčně jsem je se

vřel a zůstali jsme tam spolu stát mimo čas, moje mužská

ruka a malinká ručka tak těsně spjaté, jako ruce otce

a dítěte. až na to, že já nejsem otcem a to malé dítě bylo

neviditelné.malá ručka

Dva

D

o londýna jsem se vrátil po půlnoci a unavený, pro

tože můj zážitek byl stále příliš čerstvý. Do postele jsem nešel. vytáhl jsem několik map a pokoušel se najít svou špatně zvolenou silnici i cestu, která vedla k tomu opuštěnému domu. nic jsem ale nenašel a moje mapy navíc nebyly dost podrobné. abych měl vůbec naději, že najdu nějaký konkrétní dům, potřeboval bych několik turistických map ve větším měřítku,. Probudil jsem se těsně před svítáním, a jen co jsem se vynořil z bezesného spánku, vzpomněl jsem si na onen pocit – jak mě ta malá ručka bere za ruku. ale byla to skutečná vzpomínka. Ta ručka tam se mnou v tom soumraku v oné podivné zahradě byla, to jsem věděl naprosto jistě. Pokaždé, když jsem na ni myslel se mi o ní zdálo, což jsem v průběhu následujících několika týdnů dělal často, se celý svět úplně proměnil. Jsem antikvář, obchodník se starožitnými knihami a rukopisy. na přání svých klientů hledám jednotlivé svazky na aukcích, v soukromých prodejích a také u jiných knihkupců. čas od času nakupuji volně, avšak mnohem častěji pro předem vytipovaného zákazníka. kamenný obchod nevlastním, pracuji z domu. Exempláře si jen málokdy ponechávám delší dobu a nikdy nemám na prodej větší počet knih, jelikož se pohybuji v horním cenovém pásmu, na úrovni mnoha tisíc liber. knihy také sbírám, ale spíš neokázale a nárazově, pro svůj vlastní zájem a potěchu. můj byt v Chelsea je jich plný. na nový rok

8 SuSan Hillová

si pokaždé dám předsevzetí, že jejich množství zredukuji

na polovinu, ale nikdy to nedodržím. Protože na každý

tucet, který prodám nebo rozdám, si vždycky nakoupím

dvacet dalších.

Týden po objevu Bělostného domu jsem navštívil new

York a los angeles. Pak jsem odcestoval do Berlína,

Toronta a zase zpátky do new Yorku. měl jsem několik

důležitých pověření a zcela jsem se pohroužil do svého

podnikání. ale vždycky, i uprostřed nacpané aukční síně,

s klientem, v letadle nebo v cizině v hotelu, bez ohledu na

to, že mou mysl plně zaměstnávala současná práce, vždyc

ky jako by se malá část mého já zaobírala vzpomínkou na

malou ručku, vzpomínkou čerstvou a bezprostřední. Byla

skoro jako místnost, do níž jsem během dne mohl jed

nou či dvakrát zajít. vůbec mě to však neznepokojovalo

ani netrápilo. Právě naopak, nacházel jsem v tom podiv

nou útěchu.

věděl jsem, že až moje nynější období cestování a zvý

šené aktivity skončí, vrátím se k tomu a pokusím se po

chopit, co se mi stalo a zda je možné se na to místo vrátit,

prozkoumat je a zjistit o něm víc – kdo tam žil, proč je

prázdné... a jestli – pokud se tam vrátím a zůstanu opět

v tichosti stát – ta malá ručka zase najde mou dlaň.

na jednom letišti, zrovna když jsem si kupoval novi

ny, jsem zažil zneklidňující chvíli. Bylo tam velmi rušno

a ve frontě mě někdo ve spěchu odtlačil tak, že jsem má

lem upadl. Pořád ještě jsem se z toho leknutí vzpamato

vával, když vtom jsem zničehonic ucítil dětskou ručku.

Pohlédl jsem dolů a zjistil, že je skutečná, že se mě v pa

nice zachytil opravdový malý chlapec, protože ho ten

spěchající neomalenec také málem porazil. Hned nato

mě ale pustil a opět se chytil své matky. Z doteku jeho

ruky jsem měl podobný pocit jako z ručky toho druhého

dítěte, ale zároveň to bylo úplně jiné – tahle byla horká

a ne studená, a vlhká, nikoli suše hladká. nemohl jsem

si vzpomenout, kdy jsem naposledy držel za ruku nějaké

9malá ručka

skutečné dítě, ale muselo to být už před lety. Dokázal

jsem ty dva doteky dost jasně odlišit.

uprostřed června jsem se od cestování osvobodil.

Zažil jsem několik výdělečných týdnů a mimo jiné jsem

pro svého klienta v Sussexu získal dvě vzácné kelmscot

tovy tištěné knihy spolu s nepoškozenými signovanými

prvními vydáními všech románů virginie Wolfové, jež

byly jako nové v neopotřebovaných přebalech. Trnul

jsem vzrušením, že je mám, a horlivě jsem usiloval o to,

aby z mých rukou co nejdříve přešly do jeho. Jsem sice

dobře pojištěný, ale ztrátu nebo poškození tak vzácných

věcí nemůže žádná peněžní suma vynahradit.

a tak jsem se s nimi nachystal k odjezdu.

v koutku mé mysli leželo pokušení, že bych si mohl

vyšetřit čas a zkusit znovu najít Bělostný dům. SuSan Hillová

Tři

B

yl někdy krásnější červen než tenhle? Z pozdního

jara mi hodně uniklo, ale teď jsme zažívali opojné dny s mírným ovzduším a první záplavu růží. když jsem se vydal na cestu, zrovna byla senoseč. Dorazil jsem k domu svého klienta. Zahrada byla svěží a všechno bujně rostlo, záhony zářily rozkvetlými květinami a všude bzučely včely, voněl zimolez a čerstvě posečená tráva. Pozvali mě, abych zůstal přes noc. večeřeli jsme na terase, z níž bylo v dálce vidět moře. Sir Edgar merriman byl starší pán, slušného vystupování, a nesmírně bohatý. měl zálibu v knihách a prvních vědeckých přístrojích a vlastnil rovněž sbírku vzácných hracích skříněk, které když se natočily a pustily, zpříjemňovaly svými tóny večerní atmosféru. Zdržovali jsme se venku. modrošedé kotoučky cigaretového dýmu sira Edgara stoupaly vzhůru a udržovaly tak hmyz v patřičných mezích. Pronikavý pach kouře se mísil s vůní lilií a květin z nedalekých záhonů. Jeho manželka alice seděla s námi. Byla to malá žena s šedivými vlasy a líbezným hlasem. Chovala se plaše, což se mi na ní líbilo nejvíce. v jedné chvíli přišel sloužící odvolat sira Edgara k telefonu. Seděl jsem s ní družně v hebkém šeru, do lampy pleskaly můry a mě napadlo, že se jí zeptám na Bělostný dům. ví o něm? mohla by mě k němu znovu nasměrovat? Zavrtěla však hlavou. „o žádném takovém místě jsem nikdy neslyšela. Jak daleko odsud jste byl?“ „Těžko říct... Beznadějně jsem zabloudil. Předpoklá

11malá ručka

dám, že jsem jel pětačtyřicet minut nebo tak nějak. mož

ná o něco déle. vydal jsem se po vedlejší silnici, myslel

jsem si, že ji znám, ale mýlil jsem se.“

„na venkově je spousta neznačených cest. my všichni

to tu dobře známe, ale kdo je neopatrný, ocitne se v pas

ti. mám obavy, že vám nemohu pomoci. Proč se tam

chcete vrátit, pane Snowe?“

manžele merrimanovy jsem znal asi čtyři nebo pět let

a za tu dobu už jsem u nich jednou či dvakrát nocoval,

ale přesto pro mě stále byli sir Edgar a lady alice a já pro

ně zase vždy pan Snow, nikdy jen adam. Takhle se mi to

líbilo víc.

Zaváhal jsem. Co jsem mohl říct? Že opuštěný a napůl

zpustlý dům mě nějak přitahuje, že mě skoro fascinuje

a chci ho probádat? Že mě to táhne zpátky, protože...

jak bych jí mohl říct o té malé ručce?

„och – víte, že některé staré domy mají podivnou

přitažlivost. a možná bych se jednou rád odstěhoval na

venkov.“

neřekla na to nic. Po chvíli se vrátil její manžel a roz

hovor se stočil zpět ke knihám a k příští zamýšlené kou

pi. Sir Edgar měl opravdu široký vkus a přišel s několika

neobvyklými návrhy. vždycky pro mě znamenal výzvu,

pokaždé jsem se pro něj snažil udělat maximum. Byl to

vzrušující zákazník, protože se nikdy nedalo odhadnout,

co bude chtít příště.

„nevíte,“ zeptal se mě teď a podal mi karafu, „jestli vůbec

kdy přijde do prodeje další První folio od Shakespeara?“

Sklenka mi málem upadla na zem.

uběhlo půl hodiny, vzduch byl stále teplý, ale my jsme

se přemístili dovnitř. Hořel jsem nadšením, ale na dru

hou stranu jsem střízlivě a jistě věděl, že žádné První folio

pro sira Edgara se ke mně nejspíš nedostane. avšak už

jen spekulace o něm mě přiměly uvažovat o míře jeho

bohatství v úplně nových pojmech.

12 SuSan Hillová

když jsem mu přál dobrou noc, lady merrimanová

najednou řekla: „myslím, že už to mám, pane Snowe.

myslím, že už znám odpověď. Jen mi věnujte chvilku,

jestli můžete.“ vyšla z místnosti a já slyšel kroky stoupají

cí nahoru po schodech do nitra domu.

Sedl jsem si do nízkého křesla vedle otevřeného fran

couzského okna. venku stála lampa, z níž sem doléhal

slabý závan horkého oleje. nebe bylo poseté hvězdami.

a já se náhle tichým hlasem zeptal: „kdo jsi?“ měl jsem

totiž podivný pocit, že tam se mnou někdo je. ale samo

zřejmě tam nebyl nikdo. Byl jsem sám a všude vládly klid

a ticho.

konečně se lady alice vrátila a něco nesla.

„moc se omlouvám, pane Snowe. To, co hledáme, ně

kdo vždycky uklidí někam jinam. ale tohle vám možná

pomůže. napadlo mě to, jak jsme tam seděli po večeři

– víte, to sídlo. To jméno, Bělostný dům, které jste nám

pověděl, mi nic neříkalo, protože všichni místní ho vždyc

ky znali jako Dennyin dům. Stojí asi dvacet mil odsud, ale

pořád ještě je to v našem kraji.“

Posadila se.

„S tím jste si vážně neměla dělat starosti, to byl jen chvil

kový nápad, vůbec nevím, proč mě to sídlo tak zaujalo.“

„v tomhle letitém časopise, které si schovávám, je

o něm článek. Ten název, Dennyin dům, se ujal, poně

vadž patřil Denny Parsonsové. Slyšel jste o ní?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jak rychle všechno pomíjí,“ vzdychla. „Tady najdete

všechno o Denny Parsonsové i o zahradě.“ Podala mi

asi čtyřicet let staré číslo Života na venkově. „něco se tam

stalo, ale všechno se ututlalo. obávám se, že nic víc ne

vím.“ pokrčila rameny a pak vlídně dodala: „Zůstaňte si

tady dole, jak dlouho chcete, pane Snowe, ale jestli mě

omluvíte, já si půjdu lehnout.“

naposledy jsem si na chvíli vyšel na zahradu. všechno

se na noc usadilo, hvězdy svítily jako brilianty a já si po

13malá ručka

myslel, že slyším jen slabé šumění moře, jak se přelévá

přes oblázky.

ve svém pokoji jsem si sedl k otevřenému oknu, do ně

hož pronikala sladká vůně ze zahrady, a četl, co mi lady

merrimanová sehnala.

článek byl o nevšední a „významné“ zahradě, kterou

u Bělostného domu vytvořila paní Denisa – zjevně vždy

známá jako Denny – Parsonsová. obsahoval fotografie

tvůrkyně, jak se prochází přes trávníky a ukazuje na ten

či onen keř nebo hledí nahoru do korun stromů. Také

tam měli jeden z takových těch orosených černobílých

portrétních snímků, které svého času bývaly v podob

ných časopisech nesmírně populární. Paní Parsonsová

v twinsetu a s perlami kolem krku na něm poněkud ne

šikovně držela pár straček, jako kdyby nevěděla jistě, zda

je má nebo nemá odložit. Díky rozmlženému efektu vy

padala jako poprášená a trošku bezvýrazná, ale já i přes

tu mlhu spatřil hezkou ženu s ostrými rysy.

Příběh vypadal jasně a nekomplikovaně. když bylo

jejím dvěma dětem devět a jedenáct let, nečekaně ovdo

věla a rozhodla se přestěhovat se z předměstí Surrey na

venkov. našla Bělostný dům, který byl v té době prázdný

a obklopený přebujelou divočinou, z níž postupně vy

budovala to, co zmiňovali v onom pochvalném článku:

„jednu z nejskvělejších zahrad naší doby“.

následovaly rozsáhlé popisy záhonů, chodníků a uli

ček, divadelních zahrad a okrasných zahrad s bizarně

upravenými keři, fontán a vodopádů, hájků a lesíků ved

le kaskádovitých potůčků, přehledy květin a keřů, osev

ní plány i diagramy a také tři strany fotografií. určitě

to vše vypadalo nádherně, jenže já nejsem zahradník,

a skutečnou míru „významnosti“ zahrady paní Parsonso

vé jsem tudíž posoudit nemohl.

Dům se brzy stal velmi proslulým, navštěvovali ho ne

jen lidé z okruhu několika mil, ale i z jiných zemí. v době

14 SuSan Hillová

otištění článku byl otevřen „denně od středy do neděle za

vstupní poplatek jednoho šilinku a šesti pencí“.

nudné omílání jsem přeletěl a zběžně si prohlédl ně

které z mnoha zahradnických fotografií. Chtěl jsem však

vědět víc. Chtěl jsem vědět, co se stalo potom. Paní Par

sonsová nalezla napůl zpustlé stavení uprostřed džung

le. Dům na obrázcích byl hezký a uspořádaný, s pečlivě

uhrabaným štěrkem a posekanými trávníky, měl čerstvě

natřená otevřená okna a z jednoho horního ve větříku

půvabně vlála světlá záclonka.

ale kruh se uzavřel. když jsem dům a zahradu objevil

já, byly už zase opuštěné a poničené. Bezprostředně po

válce tento osud postihl mnoho venkovských sídel, ale

v dnešní době to bylo nezvyklé.

nezajímal mě požitek z bylinkových záhonků ani

živý plot. Dům byl na fotografiích pěkný, ale já ho viděl

prázdný a ponechaný v plen větru, dešti a ptákům. Přita

hoval mě tak, jak mě nikdy nic prosluněného a příjem

ně působícího nepřitahovalo.

Položil jsem časopis na stůl. ostatně, vždyť věci se mění,

pomyslel jsem si, čas koná své dílo, lidé své domy opouš

tějí a příroda si někdy žádá zpět to, co jsme si chtěli při

vlastnit. Bělostný dům a jeho zahrada zažily svou obrodu

a krátký čas na výsluní, jenže jejich zářné dny už minuly.

když jsem zhasl lampu, lehl si a naslouchal lehkému

šumění moře, uvědomil jsem si, že se tam musím vrátit.

musím zjistit víc. Dům ani zahrada mě moc nezajíma

ly. Chtěl jsem poznat ženu, která je našla a zachránila,

ale zřejmě si je znovu nechala proklouznout mezi prsty.

avšak ze všeho nejvíc jsem se samozřejmě chtěl vrátit

kvůli té malé ručce.

Stála tam snad v tom kupícím se šeru Denny Parson

sová, dívala se na prázdný dům obklopený zelenou di

vočinou, a zatímco snovala plány pro svoje sídlo, ucítila,

jak se do její dlaně vkradla malá neviditelná ručka?malá ručka

Čtyři

N

ěkolik týdnů se nepřihodilo nic, co by nějak sou

viselo s merrimanovými nebo s oblastí, kde žili a kde jsem narazil na Bělostný dům. můj obchod se ubíral nezajímavou cestou. To se sice stávalo velmi často, a měl bych to tudíž brát s klidem, jenže po krátké době bez jakýchkoli objednávek od klientů či telefonátů začnu vždycky být nervózní a podrážděný. a pokud mrtvé období pokračuje dál, začínám váhat, jestli nebudu muset prodat něco z toho mála vlastních cenností, v přesvědčení, že obchod upadl a já už se nikdy znovu nepostavím na nohy. Pokaždé, když se to stane, si připomínám, že ještě ani jednou to takhle daleko nedospělo, ale zřejmě se z té zkušenosti nikdy nedokážu docela poučit. Samozřejmě že jsem úplně nečinně neseděl. koupil jsem a prodal jednu nebo dvě kompletní knihovny, včetně úplného prvního vydání Thomase Hardyho, a navíc jsem zvažoval, zda vyhovět žádosti jednoho amerického sběratele, který chtěl, abych mu sehnal kompletní sadu prvních vydání Jamese Bonda, v bezvadném stavu a v přebalech, za jakoukoli cenu. Tenhle žánr sice není můj obor, ale začal jsem se po nich namátkou poptávat, i když jsem věděl, že jsem nejspíš asi tak stý obchodník, jehož ten člověk najal, a u něhož je současně nejmenší pravděpodobnost, že mu kýžené knihy objeví léto začalo být únavné. londýn se vylidnil. váhal jsem, zda nemám navštívit svého bratra v Seattlu. a pak se v jeden den staly dvě věci. SuSan Hillová ranní poštou mi přišla obálka s kartičkou a výstřižkem ze starých novin.

Pane Snowe,

objevila jsem tento článeček o onom domě (Dennyině domě),

na který jste náhodou narazil, když jste v červnu cestou od

nás zabloudil. Pomyslela jsem si, že by vás tahle zprávička

možná mohla zajímat. Jsem přesvědčená, že je toho ještě víc,

a pokud si vzpomenu nebo na nějakou zmínku zase na

razím, dám vám vědět. Jestliže se o to však již nezajímáte,

klidně to, prosím, zahoďte. Jen mě to napadlo...

S upřímným pozdravem

Alice Merrimanová. nalil jsem si druhý šálek kávy a vzal zažloutlý kus papíru. Byla na něm fotografie ženy, v níž jsem poznal Denisu Parsonsovou, po boku poměrně mladého muže u velkého okrasného jezírka. uprostřed vystupovala z vodní hladiny bronzová socha, na niž oba poněkud strojeně – v porovnání s ostatními otištěnými snímky – hleděli. Socha představovala malého chlapce hrajícího si s delfínem a zlatým míčem. krásně vyvstávala nad nehybným povrchem vody, na němž kvetl jeden či dva lekníny. možná tam plavaly i ryby, ale vidět nebyly. článek byl krátký. Sochu nechala Denisa Parsonsová vytvořit na památku svého vnuka Jamese Harrowa, který se v jezírku utopil, což noviny jednoduše označily za „tragickou nehodu“. muž vedle ní byl sochař, jehož jméno mi nic neříkalo. Sochu právě umístili do „světově proslavené zahrady Bělostného domu paní Parsonsové“. To bylo, až na pár řádků o jiných dílech tohoto sochaře, všechno. Chvíli jsem se na fotografii díval, ale z tváří s nasazenými společenskými úsměvy jsem nedokázal nic vyčíst. Socha mi sice připadala rozkošná, ale nejsem umělecký kritik.

17malá ručka

uložil jsem výstřižek do zásuvky svého pracovního sto

lu a paní merrimanové jsem poslal děkovnou pohledni

ci, ale pak jsem na celou věc zapomněl. Hlavně proto,

že v téže poštovní zásilce mi přišel i dopis od jednoho

starého přítele z Bodleyovy knihovny. Prý si myslí, že by

mohl mít nějaké informace o Shakespearově Prvním fo

liu, které by snad i mohlo být na prodej. Pokud bych se

s ním chtěl spojit...

Patnáct minut nato už jsem seděl v taxíku a mířil na

Paddingtonské nádraží, abych chytil příští vlak do ox

fordu. SuSan Hillová

Pět

„P

ořádnou přestávku na oběd už jsem neměl něja

kých, počkat, pět let? Tak dneska si ji udělám.“ nepřekvapilo mě to. Znal jsem pěkných pár knihovníků po celém světě, z významnějších knihoven a na důležitých postech, a nikdo z nich nikdy nezůstával dlouho na obědě, pokud si na jídlo vůbec udělali čas. nebyl to jejich styl. Takže mě potěšilo, když mi Fergus mcCreedy, velmi vysoce postavený muž v Bodleyově knihovně, navrhl, abychom si zašli na oběd nahoru, do restaurace na Staré faře. Byl teplý, jasný letní den a oxford se hemžil lidmi jako vždy. Jenže v červenci jsou tu jiné davy. Skupinky turistů se plouží za svými průvodci třímajícími nad hlavou červený deštník nebo bambuli na tyčce, aby neztratili žádného ze svých svěřenců, a vysokoškoláky vystřídají studenti jazykových škol. Jinak ale málo platno, oxford je oxford. vždycky se rád vracím do svého bývalého města, pokud vím, že nezůstanu déle než pár dní. oxford dokáže způsobit, že si člověk připadá starý. Fergus ovšem nikdy starý nevypadá. Fergus nestárne. až mu bude devadesát, bude vypadat stejně jako v den, kdy jsem ho uviděl poprvé – oběma nám bylo osmnáct a trávili jsme svůj první týden na Balliolu. nikdy oxford neopustil a ani to nikdy neudělá. vzal si univerzitní profesorku Helenu, světovou odbornici na jisté aspekty raného islámského umění. Žijí v malém dokonalém domku v uličce vedoucí z níže položené Woodstock road a na dovolenou jezdí do zemí, jako je Jordánsko nebo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist