načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Malá čarodějka WIKY - Petr Mikeška

Malá čarodějka WIKY
-4%
sleva

Elektronická kniha: Malá čarodějka WIKY
Autor:

Je pohádkové fantasy dobrodružství mladé dívky jménem Wiky, která se stane čaroďejkou svého kraje, učí se používat čáry a kouzla společňe s magickými bytostmi. Přitom se snaží ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788026312123
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je pohádkové fantasy dobrodružství mladé dívky jménem Wiky, která se stane čaroďejkou svého kraje, učí se používat čáry a kouzla společňe s magickými bytostmi. Přitom se snaží zapadnout mezi ostatní čaroďejky půlměsíčního království a nakonec se utká s temným čaroďejem jenž jí chystá osud horší než smrt.

Související tituly dle názvu:
Malá čarodějka WIKY Malá čarodějka WIKY
Mikeška Petr
Cena: 150 Kč
Mrtvá čarodějka přichází Mrtvá čarodějka přichází
Harrison Kim
Cena: 129 Kč
Čarodějka z Portobella Čarodějka z Portobella
Coelho Paulo
Cena: 217 Kč
Čarodějka nocí Čarodějka nocí
Říčka Vítězslav
Cena: 89 Kč
Zmizelá čarodějka Zmizelá čarodějka
Pounder Sibéal
Cena: 231 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Malá čarodějka

WIKY

Petr Mikeška

Tribun EU

2016


© Petr Mikeška, 2015

This edition © Tribun EU, 2016


4

Kapitola první

ČERNÝ KOCOUR V NOČNÍM OKNĚ

Bylo nebylo, v jednom vzdáleném světě před mnoha a mnoha

lety v malém Půlměsíčním království, zemi plné hlubokýchtem

ných lesů, rozsáhlých bažin, vysokých hor a malebných městeček.

Náš příběh začíná v jedné malé vesničce jménem Temná Díra.

Vesnice byla plná půvabných domků, tu kamenných a jindy zase

dřevěných. Uprostřed města na kamenném náměstí byla krásná

kašna se sochami delfínů, po nichž stékala voda. Kolem dokola

byly kamenné obchůdky a snad na každou stranu se rozbíhaly

ulice plné malých dřevěných krámků. Když přišel večer a nastala

tma, tak se domy rozsvítily žlutou září svíček a krbů a z komínů

stoupal dým. I přesto že zimy byly dlouhé a léto v této zemitrva

lo jenom krátkou dobu, lidé byli šťastní a milí jeden k druhému.

Na úplném konci vesnice, na kraji hlubokého lesa, plného

vzrostlých stromů s tmavou kůrou, stál malý dvoupatrovýdřevě

ný domek. Za ním byla velká zahrada a dřevěná bouda prokrálí

ky. Právě v tomto domečku žila holčička jménem Wiky. Byla to

malá jedenáctiletá holka s dlouhými špinavě blond rozcuchanými

vlásky. Celé dny jen lítala po okolí nebo chytala králíky, kteří se

dostali na tetinu zahradu, jež byla plná mrkve, salátu a jinézeleni

ny. Ano, občas si taky jednu mrkev vzala a chroupala ji, posazená

na dřevěný plot, který byl kolem celé zahrady a domku. Ale po

většinu času ochraňovala tetinu zahrádku do roztrhání těla. Tedy

alespoň do roztrhání nějaké části oblečení. I když malá Wiky žila


5

jen s tetou Lilien, byla bezstarostné dítě, celý den si jenom hrála

venku a večer pomáhala tetě doma s vařením a úklidem. Teta

Lilien vždycky napekla hromadu masových nebo zeleninových

koláčů a každý den je chodila prodávat do pekařství pana Smithe

na hlavním náměstí. Občas jí Wiky donesla nějaké ostružiny a

borůvky nasbírané v lese a ten den pekla teta místo zeleninových

koláčů zase ovocné.

Jednoho krásného rána, den předtím, než jí mělo být dvanáct let, vstala malá Wiky jako obvykle ze své postele. Její pokojíček byl nahoře v druhém patře a z jejího okna bylo vidět na zahradu za domem. Wiky si obula svoje pantofle a přišla k oknu. Snapřaženýma rukama a dlouze zívajíc se porozhlédla po zahradě. Na polovině, kde byla zelená travička a malý dřevěný domek pro králíky, už se pásli a hopsali krásní bílí králíci. Wiky se opláchla, sundala si zašedlou noční košilku a oblékla se do svýchkaždodenních barevných šatiček. Seběhla dolů a sedla si ke stolu, kde už měla připravený chléb s máslem a hrnek kakaa. Teta balila do proutěného košíku koláče, co napekla, a chystala se, že půjde do vesnice. Nestačila s Wiky ani promluvit, jak rychle Wiky dojedla a vyrazila ze dveří jako vítr. Teta Lilien už věděla, kam Wikyvyrazila. Kolik od bláta špinavých šatů již vyprala a kolik bolavýchkolínek ošetřila. Přesto vždy žasla, jak je možné, že je Wiky mívá tak odřená, když její šaty jsou dlouhé až po kolena. Teta věděla, že si Wiky sem tam koleno odře, jak skáče za králíky, a že těch pár mrkví, co jí chybí na zahradě, není práce králíků, ale právě Wiky.

Wiky vyběhla dveřmi na dřevěnou verandu, seskočila třischody, co byly pod ní, ale neběžela po kamenné cestě, která vedla pryč z tetina pozemku a napojovala se na hlavní cestu vedoucí doleva, kde byl tmavý les, kolem lánů žlutě zbarvených polí až tam, kde začínaly první vesnické domky. Místo toho šla pocestičce, skočila do velké kaluže vedle ní a utíkala kolem domu dozadu na zahradu. Ještě se zastavila u kraje plotu, vyšplhala na jednu jeho příčku a křičela směrem k sousednímu domku:

„Dobré ráno, pane Terry, a ať se vám daří.“

U sousedního domu kydal hnůj silný plešatý muž a kolemněho se rochnilo několik růžovoučkých prasátek.

„Dobré ráno i tobě, Wiky,“ ozvalo se z dáli a muž na nizamával.

Wiky seskočila z plotu a běžela na zahrádku. Jakmile stála na kraji zahrady, prudce se zastavila, dala ruce v bok a zakřenila se:

„Tak takhle teda ne, pane Tinki.“

U jedné z tetiných mrkví seděl velký bílý králík a už tovypadalo, že se do ní chce zakousnout. Jakmile Wiky uviděl, dlouze se na ni podíval a šmikl jedním uchem. Co nastalo potom, je snadneopsatelné. Králík se rozeběhl a Wiky za ním. Nejdřív běželizleva doprava a pak zase zprava doleva. Když byla Wiky králíkovi skoro na dosah, těsně předtím, než chtěl dírou v plotu opustit tetinu zahradu, neváhala a skočila po něm. Rozplácla se na zemi mezi tetinou mrkví a řádkem červeného zelí. Jak ležela na zemi, mírně zvedla hlavu a otřepala z vlasů a obličeje hlínu. Koukla se před sebe a viděla bílého králíka, jak sedí přímo před její hlavou a pohodlně přežvykuje. Chvíli se na Wiky díval a pak odhopsal dírou v plotě z tetiny zahrádky pryč. Bylo zajímavé, že i když králíci běhali skoro volně i za zahradou na malém zelenémkoečku, který ležel před tmavým lesem, večer se vždycky dali nějak chytit a nikdy se žádný neztratil.

Takhle to probíhalo celý den, až pozdě odpoledne se Wiky unavila a lehla si na kopeček do zelené trávy. Celé hodiny sekoukala na mraky, jak plují po obloze. Když náhodou usnula, nespala moc dlouho. Vždycky ji po chvíli probudil vlhký čumáček nebo na ni hupsnul nějaký králík. Malá Wiky pozorovala oblaka apřemýšlela, jak hluboký je opravdu Temný les nebo jak vypadá mlžná bažina, která začínala někde za zlatavou loukou plnou slunečnic, která se táhla od hlavní cesty z lesa až daleko k obzoru.Představovala si, jaký má asi život princezna žijící na zámku v hlavním městě, a vůbec snila o místech, na nichž nikdy nebyla.

Když už zavírala oči, tak ji do pravého ucha šťouchl studený čumáček. Wiky se otočila na bok a viděla, jak kolem poskakují králíci bílí jako sníh, jeden jí sedí přímo před hlavou a z pusy mu čouhá dlouhý list trávy, který přežvykuje. Králík se na ni dlouze a upřeně díval a nehnul se z místa.

„Já si stejně myslím, že mi rozumíte,“ řekla Wiky směrem ke králíkovi a přitom se posadila.

Z komína domu se linul dlouhý kouř, jak teta Lilien začalavařit večeři.

„Možná že mě i chráníte a za to vám moc děkuji. Hm, asi už je čas jít domů, pane Nipsi.“

Wiky vstala, popadla králíka a šla ho dát do králíkárny nadvoře. Ještě pochytala ostatní a už se začalo stmívat. Když vešla do dveří a sundala si boty, z kuchyně na ni zakřičela teta, jestli by jí mohla přinést krabici, co leží na chodbě. Wiky uviděla dřevěnou krabici ležící na zemi, popadla ji a běžela do kuchyně. Teta stála u hrnce a míchala polévkou. Ani se neotočila a poprosila Wiky, jestli by krabici nedala na stůl a neotevřela ji. Wiky tetu poslechla, položila krabici na stůl, a když se ji snažila otevřít, zjistila, žekrabice má po stranách malé háčky. Otevřela je a sundala celou horní část krabice jako víko. Uvnitř byl krásný, růžovou polevou politý dvoupatrový dort. Na vrchním patře bylo čokoládou napsáno Pro Wiky. Teď se teta Lilien konečně otočila a s úsměvem prohlásila:

„Promiň, ale nevydržela jsem to do zítřka.“

Malá Wiky vyjekla štěstím, rozeběhla se k tetě a objala ji.

„Mám tě moc ráda, teto.“

„Já tebe taky,“ skoro šeptla Lilien a objala Wiky ještě víc. „Ale až po večeři a musíš si uklidit pokoj,“ řekla teta a obrátila se k hrnci, aby zakryla slzy, jež jí začaly stékat po tváři.

Celý večer pak probíhal poklidně, obě dvě snědly něco málo polévky a pak se pustily do dortu. Ještě dlouho do noci se pakspolu bavily a smály, než šly spát. Když už se malá Wiky dostala do postele, nemohla usnout. Pořád se jen převalovala z boku na bok nebo koukala do stropu. Takhle to šlo celý večer, až někdy pozdě v noci pohladil Wiky po tváři slabý vánek. Otočila hlavu a podívala se směrem k oknu. To bylo otevřené a v něm nehnutě seděl velký černý kocour. Byl celý černý, pouze na prsou měl bílou skvrnku, a hleděl na Wiky upřeně svýma hlubokýma žlutýma očima. Malá Wiky se zasoukala ještě víc pod peřinu a vyděšeně se koukala na kocoura.

„Nazdar,“ promluvil kocour hlubokým mužským hlasem.

Wiky vyjekla, vyletěla okamžitě z postele, zatímco kolem nílítaly polštáře a deka, a běžela k tetě do ložnice. Hupsla do postele a tiskla se k ní.

„Co se děje?“ polohlasně se optala teta, aniž by otevřela oči.

„Teto, teto, byla tam kočka na mém okně a mluvila.“

„Tak jí řekni, že má vysmahnout, a spi,“ řekla teta a zaseusnula.

Wiky se tulila k tetě, než usnula, a zůstala u ní až do rána.

Druhý den vyrazila Lilien i s Wiky do města. Zašly nejdřív k panu Smithovi do pekařství na hlavním náměstí. Pan Smith již dlouho odebíral koláče od tety Lilien, a když přišla i s Wiky, dal Wiky několik lízátek. Dneska se ale Wiky chovala divně a aninepoděkovala. Teta Lilien se omluvila panu Smithovi, ale ten jen řekl, že je to jen dítě a že je asi myšlenkami jinde.

„To samé je u mých vnuků,“ pravil tetě Lilien a skoro se utoho pochechtával jak Santa Claus.

Když odešly z pekařství pana Smithe, chodily chvíli po městě a zastavily se u krámku s čerstvými kuřaty paní Totinktnové.

„Prosím dvě, paní Totinktnová,“ řekla Lilien a vytahovalapřitom peníze z měšce.

„A nechcete si je zkusit, jestli jsou čerstvá, slečnoLevandulová? A prosím, už jsem vám říkala, že mi máte říkat Toti.“

„Ale vaše kuřata jsou vždycky čerstvá, Toti,“ odpovědělaLilien a dávala kuřata do košíku.

Malá Wiky místo toho, aby poskakovala kolem jako obyčejně, jen tak stála a přemýšlela o tom, co se stalo v noci.

Když přišly domů, Wiky pomohla tetě s vařením a pak si sedla na verandu do houpacího křesla a olizovala přitom lízátko. Celý den se Wiky chovala podezřele poklidně a tiše, a když to tetě Lilien došlo, ukázal se na jejím obličeji ustaraný výraz. Už sepomaličku začalo stmívat, když se kolem domu prohnal závan větru. Lehounce a tichounce skočil na zábradlí verandy černý kocour. Ten samý, co přišel minulou noc. Wiky se zabořila do houpacího křesla a křečovitě se chytla postranic. Kocour zatím pomalu a lehounce došel po zábradlí až naproti Wiky a posadil se koukaje na ni.

„Tak co, zase přede mnou s vřískotem utečeš, nebo se mě už nebojíš, Wiky?“ řekl kocour.

„Ty znáš moje jméno?“

„No jasně že znám, byl jsem u toho, když ti ho tví rodičedali,“ klidně řekl kocour, zatímco si olizoval packu.

Wiky se nahnula směrem ke kocourovi a brblala: „Co-cocože?“

Než kocour stačil něco říct, zaskřípaly dveře a v nich stála teta Lilien.

„Ahoj Morisi, dlouho jsme se neviděli. Nechceš jít radši dovnitř?“

Všichni tři vešli do domu a usadili se v obýváku. Na zadnístěně byl krb a v něm hořelo několik polínek. Před ním stál menší stůl a Moris seděl na něm. Zář od ohně dělala Morisoviohromnou siluetu, která házela veliký stín přes sedačku, na kterou se Wiky a Lilien posadily. Nikdo se nehýbal a ani nic neříkal. Po dlouhé chvíli ticha, kdy se kocour upřeně díval na Wiky a pomalu hýbal ocasem ze strany na stranu, teta Lilien lehounce zakašlala a pak se zeptala:

„Nechceš něco k jídlu, Morisi?“

„No, pokud máš čerstvou rybu, tak bych jí vůbecnepohrdnul.“

„Bohužel mám jenom kus kuřete.“

„Noo.“ Kocour dlouze zamňoukl a přikývl: „Poslední den jsem stejně jenom o myších, takže bych si neměl vybírat.“

Lilien se zvedla a odešla do kuchyně. Wiky a Moris zůstali v pokoji sami. Kocour Moris se začal olizovat na druhé pacce a Wiky se odhodlala k řeči:

„Takže ty jsi mluvící kočka?“

Kocour pozvedl oči a ostře se na Wiky podíval: „Asi stejnějako ty jsi čarodějka.“

V ten moment se z kuchyně ozval dunivý zvuk, jak teta něco upustila.

„Takže já jsem čarodějka?“

„Ano, stejně jako byla tvá matka, otec a celá tvoje rodina.“

„Ale já neumím čarovat,“ úsečně odpověděla Wiky, zatímco se Moris stále olizoval.

„To se teď změní, však uvidíš. Tak schválně, zkus támhleto zhasnout.“ Kocour poodešel na konec stolu a podíval se směrem k zapálenému krbu.

Wiky byla od plamene několik metrů a neměla šanci, aby sejejí dech dostal až k plamenům. Přesto se instinktivně nadechla a foukla z plných plic. Nic se však nestalo a plamen se aninepohnul.

„Ale takhle ne, nesmíš vydechnout pusou. Musí to jít přímo z tebe, jako bys měla ze sebe dostat všechno, co v tobě je.“

Wiky se dlouze podívala na plamen a v hlavě se jí ozývalaMorisova slova. Najednou jako by v sobě nashromáždila všechno a vypustila to ven pusou. Oheň v krbu se nejdřív napnul dostrašné výšky, jako by hořel celý krb, a pak zhasnul.

„Pane jo, to byla síla,“ vyjekla Wiky a přitom si zhlubokaoddechla.

Moris se přestal dívat směrem ke krbu a otočil se na Wiky.

„Vypadá to, že budeš přirozený talent.“

Wiky sebou trhla a podívala se Morisovi do očí.

„Co ode mě vlastně chceš a odkud mě znáš?“

„No, třeba naučit tě kouzlit. To zaprvé. A taky zajistit tvoji budoucnost jako velké čarodějky, tak jak mne o to požádala tvoje matka. Kdo si myslíš, že tě tvé tetě dal do doby, než budeš na takové věci zralá? To já jsem tě donesl až do tohoto domu.“Kocour přišel až k Wiky a díval se jí přímo do tváře. „Podívej, teď se probouzí tvoje moc a ta bude vzrůstat každým dnem a ty budeš moci dělat věci, o jakých se ti ani nesnilo. Hlavně se ji budešmuset naučit ovládat a vědět, jak se taková čarodějka chová.“

„Jak to myslíš, naučit mě kouzlit?“

„Prostě půjdeš se mnou do mlžné bažiny, kde stojí sídlo tvých rodičů a jejich předků. No a taky je tam můj pelíšek.“

Wiky se celá třásla a mumlala: „To jako opustit tetu, jáčarodějka, moji rodiče.“

Najednou nepovšimnuta stála vedle Wiky Lilien a držela vruce talíř, na němž byl kus kuřete. Ten položila na stůl před Morise, přisedla si k Wiky a objala ji.

„Neboj, zaltíčko, jsem pořád tady pro tebe. I když jsemvěděla, že tento den přijde, tak se můžeš rozhodnout, jak budeš chtít. Jestli budeš chtít jít s Morisem, tak já ti nebudu bránit. Ale když budeš chtít zůstat, tak tu můžeš zůstat.“

„Já od tebe nechci odejít,“ brečela Wiky a položila hlavu na Lilien.

Kocour okusoval kusy kuřete, když skončil, olíznul se a skočil přímo na Wiky.

„Tak podívej, holčičko. Já jsem slíbil tvojí matce, že tě naučím všechno, co znám, a tvému otci, že se z tebe stane velkáčarodějka. Pokud půjdeš se mnou, můžeš navštěvovat tetu, kdykoliv to bude možné. Za pár let, až tě naučím všechno, co je třeba, se můžeš zase vrátit a žít tady s Lilien.“

Moris seskočil z Wiky a skočil nejdřív do otevřeného okna, potom ven a byl fuč.

Díky událostem toho večera nemohla Wiky celou noc spát. Přesto se druhý den cítila, jako by prospala celé hodiny. Místo toho, aby skotačila venku jako obvykle, jen tak posedávala na kopečku za domem. Rukama si přidržovala kolena a kolébala se zezadu dopředu. Neustále myslela na toho podivného kocoura a na to, co jí Moris pověděl. Nikdy předtím tolik nemyslela na svoje rodiče, ale teď, když věděla, že byli čarodějové, tak sipředstavovala, jací asi byli.

Přemýšlela takhle nehnutě celé hodiny a nevšímala si světakolem sebe. Teta Lilien se občas objevila v okně a kontrolovala ji, jestli je v pořádku.

Wiky najednou ucítila na boku známý otisk packy. Jejínepřítomný pohled se změnil a podívala se vedle sebe. Přímo u ní na zadních packách seděli dva bílí králíci. Byli to Tinki a Nipsi a chápavě se na ni koukali. Najednou na ni jeden králík promluvil:

„Přemýšlíš nad tím, co bys měla udělat?“

Wiky se jich už jenom s mírně překvapeným výrazem zeptala:

„Cože, vy umíte taky mluvit?“

„Ano, ale teprve teď je správný čas, abys to věděla i ty.“

Jeden králík přihopsal až k Wiky a opřel se o ni.

„To je tím darem, co máte v sobě. Už od dob naší prababičky jste nám svojí mocí daly tento dar.“

Králík se otočil a zamával směrem k tetinu domu. Tam seválela velká bílá králice, v packách držela mrkev a okusovala ji.

„Ahoj babčo.“

Králice zabrblala něco jako „no jo“ a otočila se na druhý bok. Králík mávající na králici se otočil zpátky k Wiky. Druhý králík hopsnul a uvelebil se na druhé straně vedle ní.

„Já vím, že se ti nechce od tety odejít, a ani my se nechceme přestat o tebe starat. Vždycky budeš naše malá panička, se kterou jsme se honili kolem těch hnusných mrkví.“ Králík se připomyšlení na mrkev zakřenil a otřásl.

„Cože, ty nemáš rád mrkev? Vždyť jsme se o ni vždyckyhonili!“ namítala udiveně Wiky zírajíc na druhého králíka.

„To bylo jenom kvůli tobě, abychom si s tebou mohli hrát a hlídat tě,“ odpověděl první králík a přitiskl se k Wiky ještě víc. „Důležité je, že když půjdeš s Morisem, tak zažiješ a uvidíš věci, o jakých jsi vždycky snila, a ještě mnohem víc.“

„Pro nás budeš vždycky naše malá panička a my na tebebudeme tady čekat s tetou Lilien, až se k nám jednou zase vrátíš,“ řekl druhý králík a packou pohladil Wiky po noze.

„Já vím, chtěla bych vidět, kde žili moji rodiče, ale mám totady ráda,“ zamumlala Wiky a sklopila hlavu.

„My budeme v srdci pořád s tebou a ty zase s námi, ať budeš kdekoliv.“

Wiky celý den a celou noc přemýšlela o tom, jaké je to býtčarodějka a jak vypadá svět daleko za hranicemi její vesnice.

Druhý den ráno sešla po schodech dolů do kuchyně. Sedla si k připravené snídani, zatímco Lilien balila věci na trh. Sesvěšenou hlavou pozorujíc nehnutě jídlo na stole polohlasnězamumlala:

„Rozhodla jsem se a půjdu.“

Teta Lilien se otočila, přišla k Wiky a objala ji jako nikdypředtím. I když uronila pár slziček, tak její rozhodnutí chválila a řekla, že je na Wiky hrdá.

Wiky si po snídani zabalila do ranečku několik svých věcí, a když sešla dolů, dostala od tety ještě několik koláčů na cestu. Pak se spolu rozloučily, Wiky si dala raneček na klacek a hodila si jej přes rameno. Když vyšla ze dveří, seděl Moris na zábradlí verandy a čekal na ni.

„Jsem rád, že přece jen půjdeš. Alespoň budu moci splnitsvoje slovo,“ řekl rázně kocour a vypadalo to, jako by se mu ulevilo. „Dobře mě poslouchej, Wiky. Půjdeme celý den hluboko do mlžné bažiny, kde stojí sídlo tvých rodičů. Ale nejdřív musíšudělat jednu důležitou věc.“

„Co, co, povídej! Mám zase něco vyčarovat?“ dychtivě se ptala Wiky, celá nadšená z nové výzvy a z možnosti okusit nějaké kouzlo.

„Můžeš mě podrbat za uchem?“ řekl kocour a usmál se na Wiky od ucha k uchu.

Wiky se dlouze pousmála a podrbala Morise za ouškem. Ten se hlavičkou nahýbal k její ruce a při drbání předl.

„Tak dost, teď půjdeš za mnou a já tě dovedu až k bažinám a pak přes ně,“ řekl rázně Moris a seskočil na kamennou cestu, která vedla z tetina domu.

Wiky hodila klacek s ranečkem přes rameno a šla poslušně za Morisem. Ten šel přes cesty i pole, občas se zastavil a koukal se dozadu, jestli je Wiky v pořádku a jestli si nechce odpočinout. Šli přes mnohá pole obilí a jindy zase pole slunečnic. Wiky si jednu slunečnici utrhla a uždibovala z ní semínka.

Kapitola druhá

MODRÉ HVĚZDIČKY V ŠEDIVÉ MLZE

Po mnoha hodinách došli na konec rozlehlých polí a políček, až

se před nimi rozprostřela mlžná bažina. Zprava doleva byly

vidět jen močály a nad nimi se snášel šedivý oblak mlhy. Sem

tam byl na malém ostrůvku v močálech nějaký ten balvan či

velký černý strom bez listí, jehož větve a větývky vypadaly jako

dlouhé vychrtlé prsty. Moris se na chvíli na kraji močálů zastavil

a koukl dozadu na Wiky.

„Věř mi,“ řekl Moris a pak skočil na jeden ostrůvek v bahně a hned zase na další.

Wiky se ho snažila následovat, ale nebylo to lehké, přímá cesta nebyla. Museli nejdřív jít doleva, pak se zase kousek vrátit, pak prudce doprava a kousek zase rovně. Bylo to hodně únavné,neboť jednotlivé ostrůvky byly v bahně sotva vidět a Wiky často šlápla do nějakého hlubšího bláta a měla rašelinu až po kolena. Ani Moris se tomu nevyhnul, a tak měl po nějakém čase packy od rašeliny také. Čím více se dostávali do bažiny, tím méně byla pole, ze kterých přišli, vidět. Zato se kolem začalo rojit hodněmalinkých bílomodře svítících světlušek. Míjeli jeden vysoký strom sklánějící se nad bažinou za druhým, až se v relativní blízkosti objevilo uskupení různě velkých kamenů. Wiky se posadila na jeden větší kámen. Byl pokrytý lehounkou vrstvou mechu avlastně se na něm sedělo celkem pohodlně. Zlatavá pole v dálce už nebyla přes mlhu vidět a všude byly jen bažiny. Pomalu se začalo stmívat a kolem poletovaly jen bílomodré světlušky. Byly jich snad stovky. Moris přiskočil k Wiky a sedl si vedle ní.

„Jestli jsi unavená, můžeme klidně odpočívat, jak dlouhopotřebuješ. Nemusíme pospíchat, jsme skoro tam,“ řekl Moris a olizoval si od bláta zamazané packy.

„To je dobrý, mám jenom hlad,“ řekla Wiky a začalarozbalovat raneček, který si položila na nohy. „Podívej, teta Lilienmyslela i na tebe, Morisi,“ řekla Wiky a vytáhla z ranečku kus kuřecího koláče a dala ho před Morise.

Ten se postavil na zadní packy, předními uchopil koláč a začal ho jíst, jako by byl člověk.

„Ještě jsem nikdy neviděla jíst kočku takhle, i včera jsi jedl jako kočka.“

„Tady mě nikdo nevidí. Teda kromě nich,“ a čumáčkemukázal na světlušku prolétající kolem.

Prolétající světluška udělala před nimi malý přemet a pištivým hláskem pozdravila Morise:

„Ahoj Morisi, jak se vede a kdo to je s tebou?“ Světluška se přiblížila Wiky tak blízko k obličeji, až z toho začala Wiky šilhat.

Moris polkl kousek svého koláče a nevzrušeně řekl:

„To je Wiky, naše nová čarodějka.“

„Cožééé,“ překvapeně zavřískla světluška a začala poletovat kolem.

Modrá světýlka pomaličku létající po bažině se najednourozletěla k Wiky a Morisovi a začala obletovat kolem její hlavy.Štěbetala a mluvila mezi sebou svými písklavými hlásky a přitom přilétala další a další ze vzdálenějších míst bažiny.

„Vidíš ji,“ řekla jedna světluška a další zase:

„To je naše nová čarodějka.“

„Ne, není, je moc mladá.“

„A co to má s vlasy, to snad nezná hřeben?“

Wiky celá vyjevená z nastalé situace si vzala do ruky pramínek svých vlasů a koukala se na něj. Co je na mých vlasech špatného, říkala si v duchu.

Světlušky si dál špitaly a poletovaly kolem Wiky a Morise vtakovém počtu, že vytvořily nad nimi velký modře svítící kruh.

„Představovala jsem si ji jinak.“

„Myslíš, že to zvládne?“ pokračovaly ve svém štěbetánísvětlušky, až to Wiky naštvalo, seskočila z kamene a rázně řekla:

„Tak dost!“

Světlušky se lekly a s pískajícími hlásky ječícími: „Prosím,neubližuj nám,“ se rozletěly do všech koutů bažiny. Některé seschovaly do koruny starých stromů, takže to vypadalo, jako by stromy někdo ověsil vánočními svíčkami. Jiné zase zaletěly za kameny, poškozené náhrobky či zrezlé kovové tyče a kříže, které bylyrozesety po bažině.

Wiky si až teď uvědomila, že kromě různě velkých, mechem zarostlých kamenů a vysokých černých starých stromů je v bažině i několik hřbitovních věcí.

Světlušky zaletěly za několik náhrobních kamenů, ale protože vykukovaly a dívaly se na Wiky, tak kámen, za nímž seschovávaly, osvětlovaly takovým způsobem, že to vypadalo jako vlunaparku. Wiky se hlasitě zasmála, když to viděla.

Zpoza jednoho stromu v dáli vyletěla veliká světluška, větší než všechny ostatní, a pomalu letěla k Wiky. Zastavila se vevzduchu asi metr před ní. Nejdřív klesla kousek dolů a pak zasevyletěla nahoru, jako by se ukláněla.

„Moc se omlouvám za nezdvořilé chování těchto mladých světlušek, mocná čarodějko, i vám, lorde Morisi.“

Moris vyskočil na všechny čtyři packy a pomalu sekal ocasem ze strany na stranu.

„Omluva přijata, lady Mariano,“ řekl Moris a mírně se uklonil.

„To ale nestojí za řeč, nic špatného neudělaly a já jim nechtěla ublížit,“ vysvětlovala Wiky světlušce.

„Pěkně jsi vyrostla za tu dobu, co jsem tě neviděla,“ řekla světluška a unaveně si dosedla na Morisovu hlavu.

I Wiky se opět usadila na veliký, mechem pokrytý kámen.

„Dovol, abych se ti představila. Mé jméno je lady Mariana a jsem hlavní světluškou mlžných močálů. Naším úkolem a zároveň povoláním je hlídat bažinu před vstupem nepřátel dovnitř a taky, abychom ty, co se v ní náhodou ztratí,bezpečně vyvedly ven.“

„A ty mne znáš?“ zeptala se udiveně Wiky.

„Ano, když ti bylo sotva pár dní, tak jsem tě chodívala hlídat a tancovala jsem nad tvojí postýlkou, abys usnula. To jsem bývala o hodně mladší a nezkušenější. Dneska bych to už asi nezvládla,“ zasmála se světluška nostalgicky a pokračovala ve vyprávění. „Prosím, odpusť mým následovnicím jejich nerozvážnost. Už velice dlouho žijí naprosto bez vlády čarodějky a jsou trochu...,“ než stačila slovo dokončit, tak se ozval Moris:

„Zhýčkané.“

„Ale ne, jsou rozmazlené a ty mi do toho nebrblej, Morisi,“ rozohnila se na Morise lady Mariana.

Kocour se natáhl na břicho, rezignovaně si položil hlavičku na packy a tvářil se uraženě.

„Samozřejmě jsme plně připravené ti sloužit tak, jako sloužily generace našich předků tvým rodičům a prarodičům.“

„Moc vám děkuji, lady Mariano,“ odpověděla Wiky a usmála se na světlušku.

Světluška z ničeho nic vyletěla před Morise, začenichala a dívala se na něj z takové blízkosti, až z toho začínal šilhat pro změnu on.

„Tys něco baštil, Morisi? Hm, znám tu vůni, to jsou Lilieniny koláče!“

„No, možná trochu,“ odpověděl provinile Moris Marianě na otázku.

Než stačila Mariana něco říct, tak se do hovoru zamíchalaWiky:

„Chceš také?“ zeptala se.

„Moc ti děkuji, Wiky, ale už nejsem, co jsem bývala, anemůžu. Zato tady ten nenasytný hlupák porušil svoje slovo.Jednou v době, kdy začala Lilien poprvé péct, tak on byl něco jako pokusný králík. Nakonec byl z Lilieniných koláču tak tlustý a přežraný, že vypadal jako černý chodící polštář a taky se tak valil. Musel proto mně a tvojí matce odpřisáhnout, že se jejích koláčů už ani nedotkne.“

Moris si jednou packou zakryl čumák ve snaze být co nejméně vidět.

„Jo, Lilieniny koláče, už odmala měla talent na pečení. Kdyby uměla tak dobře kouzlit jako vařit, tak by z ní byla dneska jedna z největších čarodějek všech dob. Bohužel,“ vyprávěla zaujatě světluška Mariana a vznášela se lehounce vedle naší dvojice.

„Takže vážně ani kousek?“ podbízivě se opět zeptala Wiky.

„Bohužel, i když bych si ho s chutí dala, neudělalo by mi to dobře.“

„A co ostatní, ty si dát můžou?“ zeptala se Wiky a vytáhla z ranečku ještě jeden kousek. Položila si ho do pravé dlaně anatáhla ruku směrem ke zvídavým světluškám.

„Ano, jestli jim opravdu chceš dát, tak ony můžou,“odpověděla Mariana.

Wiky natáhla ruku ještě dál a řekla: „No tak, no pojďte si vzít.“

Nejdřív zpoza jednoho kříže vyletěla jedna světluška. Přiletěla k Wiky, zastavila se před její rukou, uklonila se stejnýmzpůsobem, jakým to udělala Mariana před chvílí, a řekla svýmpísklavým hláskem: „Ahoj.“ Pak přiletěla blíž, uždíbla si kousek koláče a odletěla s ním kousek dál. Posadila se na malinkatý kamínek ležící pár metrů před Wiky.

Ze všech stran náhle vyletěly světlušky a stejným způsobem se vždycky uklonily, pozdravily a uždíbly si kousek koláče. Dokonce byly mezi nimi takové, které si ulomily větší kousek a nesly ho ve dvou nebo ve třech. Najednou všechno, co mělo pod seboupevnou zem, stromy, kameny a kříže kolem, bylo obsypáno modře svítícími světluškami, které pojídaly kousíčky koláče.

Wiky viděla, že na jednu se nedostalo a ta fňukavě poletovala po její dlani. Wiky se jí zželelo, a tak sáhla do ranečku hledajíc nějaký zbytek. Našla ještě malinký drobek, přesně pro světlušku. Světluška si ho vzala přímo z Wikyiných prstů a posadila se Wiky na rameno.

„Ahoj, já jsem Líza,“ řekla světluška svým titěrným písklavým hláskem a uždibovala z již tak malého drobku.

„Já jsem Wiky, moc mě těší,“ řekla Wiky a znatelně se usmála.

Moris s Marianou tomu přihlíželi, pomalu přikyvovali a smáli se. Mariana řekla Morisovi:

„Ty děti rostou jako z vody, viď?“

„To opravdu ano,“ odpověděl Moris.

„Lízo, mohla bys svoji novou kamarádku zavést do jejíhosídla? Víš, už se necítím moc dobře a taky mě bolí záda a moje křídla už nejsou nejmladší.“

Moris sledoval Marianu a smál se tomu, jak se vymlouvá.

„No jasně, moc ráda, lady M,“ odpověděla Líza a pištivě se radovala Wiky nad hlavou.

Lady Mariana potom odlétla zpátky do stromu a zanechala Morise, Wiky a Lízu s ostatními světluškami.

Když dojedli, Líza jako zběsilá vystartovala a popoháněla celá nadšená Wiky a Morise k čarodějnickému sídlu. Šli dál a dálpřeskakujíce z jednoho ostrůvku na druhý, až nakonec dorazili ke svému cíli. Světlušky v čele s Lízou a Morisem se zastavily nad jedním větším ostrůvkem, jenž byl porostlý různě velkýmidýněmi, a dívaly se směrem dopředu.

Kapitola třetí

TICHÉ SÍDLO PLNÉ ŽIVOTA

Na nočním nebi se pomalu pohybovaly světlemodré mraky a ty

osvětloval kulatý, jasně žlutý měsíc. Mlha se rozestoupila a Wiky

uviděla několik desítek metrů před sebou podivnou stavbu. Vypadala

jako nějaký veliký strom. Začínal zespodu jako široká kulatázákladna, jako noha nebo kmen stromu. Čím výš ale stavba šla, tím více se

rozšiřovala a větvila, že to opravdu připomínalo korunu stromu.

Wiky věděla, že je to sídlo, ale až takhle veliké si je nepředstavovala.

Bylo to spíš jako zámek, budova dokonce měla několik menších či

větších věžiček. Samotný základ, který byl o hodně užší než vyšší část

stavby, byl větší než dům tety Lilien. Základy byly z kameneobestavěného nějakými trámy. Zato střed byl hlavně kamenný a až nahoře

bylo pár dřevěných věžiček a střecha byla poskládaná z pálených

tašek. V oknech po celém sídle bylo vidět alespoň náznak světla,

pravděpodobně od svíček. Základ stavby byl dokola obestavěndřevěnými schody, které ale končily na malé dřevěné plošince několik

metrů nad zemí. Když to Wiky uviděla, neudržela se a řekla:

„No páni.“

Moris se na ni otočil a usmál se: „To ještě nic není, počkej, až budeš uvnitř.“

Wiky s otevřenou pusou nevěřícně stála s hlavou zakloněnou dívajíc se na výšku sídla. Jakmile se vzpamatovala, popošla kněmu. Když ale došla až k jeho základům, nastal problém. Nejbližší schody byly několik metrů nad zemí.

„Co teď? Mám udělat nějaké kouzlo?“ zeptala se zvídavěMorise.

„Je sice pravda, že většinou se všichni dostávali do sídlanějakým kouzlem, ale tobě bude stačit, když řekneš prosím.“

Wiky se podívala na sídlo tyčící se nad ní a řekla: „Prosím.“

Místo nějakého kouzla se Líza a pár světlušek dostaly až na malinkou dřevěnou plošinku, kterou končilo schodiště, a shodily Wiky provazový žebřík.

„A jak se tam dostaneš ty, Morisi?“ ptala se Wiky a Moris se na ni jenom ležérně podíval a řekl:

„Copak nevíš, že my kočky jsme vynikající ve šplhání?“

Moris vyskočil na jeden vypadávající kámen, tu zase nadřevěnou desku, a než bys řekl švec, byl na plošině.

Pak Wiky začala pomalu lézt po žebříku. Celá zadýchanákonečně dolezla až na plošinu, natáhla se na stará prkna a hlasitě vydechovala. Přiletěla k ní Líza a svým hláskem jí říkala:

„Moc ráda jsem tě poznala, Wiky. Teď musím jít, ale přijdu se na tebe podívat.“ Zakroužila kolem a letěla pryč.

Když Wiky popadla dech, zvedla se a společně s Morisem šla po točitých schodech nahoru do sídla. Nejdříve byly schody ze strany nekryté, ale po chvíli je začala obtáčet kamenná zeď, čím výše byly. Když vyšli schody, stáli uprostřed kulaté kamenné síně. Všude byly zapálené žluté svíčky, po stěnách či u stropu. Kolem zdí byly rozestavěné různé předměty jako rytířská brnění či skříně a jiný nábytek. Vše bylo pokryté buď prachem, nebo pavučinami. Ze síně vedlo pět různých chodeb. Některé byly schodiště do vyšších pater, ať už doprava, nebo doleva. Jiné zase zatáčely do strany bez známek schodiště, a proto musely vést do míst ve stejné výšce jako tato síň. Dokonce jedno schodiště vedlo dolů, tedy kromě toho, po kterém přišli.

Moris se ani nezastavil a šel klidně dál. Místo bylo značněstrašidelné a jediné, co bylo slyšet, byly kapky vody dopadající na kameny. Wiky nahánělo celé místo husí kůži, ale šla poslušně za Morsisem. Ten šel jednou zabočující chodbou a pak po schodišti někam výše do sídla. Všechny chodby osvětlovaly zapálené svíčky po zdech. Přesto nebyly osvětleny natolik, aby Wiky viděla až na jejich konec. Když vyšli schody, rozprostřela se před nimi veliká místnost.

„Tohle, Wiky, je pracovna,“ řekl Moris a ukázal packou po místnosti.

Po stěnách byly různé police a poličky a v nich byly různé předměty. Většina jich byla ve sklenicích nebo byla přikrytánánosem prachu a pavučin. V rohu místnosti bylo dokonce starépiano. Na něm i na několika menších policích ležely dýně. Měly do sebe vyřezané obličeje a skrz takto vyřezaná ústa, nos a oči jim prosvítalo žluté světlo, jako by od světla svíčky. Přesto nebylo vidět, že by uvnitř dýně nějaká svíce byla. V místnosti bylo takhle umístěno sedm různě velkých dýní. Tři na jedné polici u pravé zdi, dvě na pianu a zbytek různě po místnosti. Wiky si všimla, že ta největší ze tří dýní má na sobě klobouk. Pak si povšimla, že jedna dýně ležící na pianu má zase na stonku růžovou mašli. Kromě několika dřevěných trámů nebylo v prostřední částimístnosti nic, až na jednu věc. Přímo uprostřed byl černý železný kotlík a pod ním hořelo několik polínek. Wiky přišla ke kotlíku blíž a všimla si, že přímo nad ním je střešní okno a přes ně je vidět na měsíc a hvězdy. Udělala ještě pár kroků směrem kekotlíku, až stála asi metr před ním. Moris prošel kolem a unaveně řekl:

„Nazdar Símure, už jsme doma.“

Ani se nezastavil a došel až k protější zdi, na níž viselo vysoké zdobené zrcadlo a kousek pod ním byl Morisův pletený pelíšek. Uvnitř měl svůj hebounký polštářek a kolem pelíšku bylo několik různobarevných klubíček vlny. Moris si unaveně lehl do pelíšku a schoulil se do klubíčka. Přesto měl otevřené oči, unaveně mávl packou na Wiky a řekl:

„Tak vážení, tohle je Wiky.“

Wiky se rozhlížela nedůvěřivě po místnosti a čekala, odkud něco vyskočí. Najednou ji oslovil mužský hlas a kotlík stojící před ní ožil, objevil se na něm obličej, celý kotlík seskočil z ohýnku a přiskočil k Wiky podávaje jí jedno své železné držadlo kpotřesení rukou. Wiky se vylekala a couvala směrem zpátky. Kotlík se k ní stále přibližoval, až narazila svými zády na jednu poličku.Najednou slyšela, jak někdo za ní říká:

„Takže hoši, rozjedeme to.“

Dýně po celé místnosti ožily a spustily najednou zpěv, vekterém zpívaly:

„Vítej doma, Wiky. Čarodějko naše jediná, všemi námi tuze očekávaná.“

Dýně v policích i ty tři za ní zpívaly mužskými hlasy, zatímco ta s růžovou mašlí na pianu zpívala ženským hlasem, a druhá dýně místo zpěvu poskakovala po klávesách piana a hrála. Wiky se polekala a uskočila zase dopředu, ale přitom vrazila do kotlíku a ten se sám rozhoupal. Voda v něm několikrát šplouchla a kotlík udiveně ječel:

„Co to děláš?“

Wiky však v momentě, kdy strčila do kotlíku, ztratilarovnováhu a padala dozadu. Když už myslela, že tvrdě dopadne na kamennou podlahu, ucítila, že ji něco pevného a dlouhéhopodírá pod zády. Když se postavila opětovně na kolena, podívala se dozadu a uviděla za sebou dřevěné koště vzpřímeně sevznášející několik centimetrů nad zemí. Koukala zděšeně ze strany na stranu a zjistila, že je kompletně obklíčena. Za sebou oživlé dýně, před sebou chodící kotlík, po stranách vznášející se koště a to vysoké zrcadlo, co viselo předtím na stěně kousek od Morisova pelíšku. Moris ležící v pelíšku zvedl hlavičku a zahalekal:

„Hej, všichni, Wiky není zvyklá na kouzla a bojí se vás.“

Zrcadlo, kotlík i dýně začaly mrmlat, že se omlouvají a ženechtěly Wiky vystrašit. Koště, kotlík a zrcadlo kousek ustoupily a uvolnily prostor kolem ní. Nejdřív začal mluvit kotlík:

„Dovol, abych se ti představil, milá Wiky. Mé jméno je Símur a jsem, jak sama vidíš, kouzelný kotlík. Pokud budeš potřebovat připravit nějaký lektvar, tak jsem ti vždy k dispozici.“

„Ano, děkuji,“ dokázala ze sebe vyloudit Wiky a kotlíkpokračoval:

„Po tvé levici je létající koště. Nezbytná pomůcka každéčarodějky.“

Koště při těch slovech povyskočilo, udělalo ve vzduchuvrtulku a přistálo zase na zemi, až se jeho slaměné štětce rozprostřely po podlaze. Pak přiskočilo blíž k Wiky a mazlilo se s ní. Wiky rozpačitě zvedla ruku a koště pohladila. To začalo vrnět a tulilo se k ní ještě víc, a tak ho nepřestávala hladit.

„Po tvé pravici je vševidoucí zrcadlo.“

Na zrcadle se změnil odraz na čistě černou plochu a v ní se objevila různobarevná karnevalová maska, jež začala na Wiky mluvit jemným ženským hlasem:

„Ráda vás poznávám, má paní. Mým úkolem je ti ukazovat obraz všeho, co chceš vidět. Ať by se to odehrávalo dole vbažinách, nebo v předaleké zemi.“

Wiky zrcadlu zase mile poděkovala a přitom si všimla, jak je nádherně zdobené. Mělo oválný tvar a kolem dokola bylolemováno pozlaceným dřevěným rámem jako nějaký vzácný starýobraz. V rámu byla posazena ještě různě velká sklíčka a malázrcadélka.

„No, a nakonec Trevor a jeho banda,“ řekl kotlík a ukázal svým držadlem směrem na Wiky. Ta celá udivená nechápala, na co to kotlík ukazuje. Najednou jí blesklo, že na polici za ní jsou ty oživlé dýně. Tak se otočila a podívala se na tři dýně, co byly za ní.

„Dobrý den, jmenuji se Trevor,“ řekla největší dýně scylindrem na hlavě. Přitom se jí otvíral a zavíral otvor vyříznutý do tvaru pusy, jako by to skutečně pusa byla. „Já a ostatní dýně jsme tvoji poradci a rádci. Také tvoříme pěvecký soubor Trevor a jeho dýničky. Představím ti členy souboru. To jsou Max, Chuck, John a Jarmína.“

Na vyšší poličce nalevo od těch tří se ozvala malá bílá dýně ženským, skoro dětským hláskem:

„Ahoj Wiky.“

Trevor se pak natočil směrem k pianu a pokračoval: „A támhle je moje milovaná Diana a náš talentovaný pianový hráč Alex.“

Alex celý zadýchaný ležel na klávesách a těžce oddychoval:

„Máte vůbec představu, jak obtížné je hrát na piano, kdyžnemáte prsty?“

Trevor se natočil zpět a koukal přímo na Wiky.

„Jsem moc rád, že ses k nám vrátila. Jsi moc krásná holčička. Celá maminka, jen oči máš po otci.“

Z Wiky jako by opadlo napětí a jenom se začervenala díky tomu, co o ní Trevor říkal.

„My všichni jsme rádi, že jsi zase zpátky doma, Wiky,“ přidal se kotlík a na svém obličeji vyloudil krásný nostalgický úsměv.

„Možná že uvidíš mnoho prapodivných věcí, ale věř, že v tomto sídle a bažinách není jediná živá bytost, jež by ti zkřivila byť jen jediný vlásek na hlavě,“ řeklo zrcadlo a vracelo se zpátky na svoji zeď. Vyskočilo a jemně se zaháklo za hřebík ve zdi.

Trevor mírně zakašlal, aby na sebe upoutal pozornost, aopětovně promluvil k Wiky:

„Abych nezapomněl, musím ti ještě představit manželeBraunovy.“

Trevor hlasitě písknul a rozhlížel se kolem, jako by čekal, že odněkud něco vyskočí. I Wiky se rozhlížela nejdříve povzdálenějších koutech místnosti a potom po příchozím schodišti.Najednou stěnou přímo před Wiky proletěli dva poloprůhledníduchové. Byl to muž se ženou a žena měla ruku pod mužovým ramenem a tiskla se k němu. Oba dva měli na sobě velicehonosné oblečení a muž měl na prsou ještě vrchní část brnění. Žena měla krásné načesané vlasy sepnuté tak, aby jí nepadaly ani do očí, ba ani nebyly delší než krk. Muž měl delší rozevláté vlasy a hustý, do špičky zastřižený vous. Wiky až vytřeštila oči a vzpřímilahlavu. Duchové totiž stáli přímo před ní a koukali se na ni z výšky.

Trevor zase mírně zakašlal, aby si opětovně získal pozornost. Pár poustoupil stranou, aby viděl jak na Trevora, tak na Wiky, a v ten moment Trevor spustil:

„Vážení manželé Braunovi, představuji vám naši novoučarodějku. Malá Wiky se k nám znovu navrátila.“

Trevor se dlouze podíval na Wiky, aby zdůraznil, koho myslí. Manželé se na ni také podívali, žena vyvlíkla ruku z manželovy ruky a spráskla ruce:

„Tak ty ses k nám konečně vrátila. Ó, jak kouzelný večer, že se naše malé miminko vrátilo zase domů.“

Wiky jen pomrkávala z údivu, jak je paní tak nadšená, že Wiky vidí.

Nyní promluvil i manžel svým chraplavým silným hlasem:

„Musíš omluvit moji ženu Rozárii, že je tak rozverná, ale těšila se na tvůj návrat už od první chvíle, kdys nás opustila.Pravděpodobně by tě objala, kdyby místo toho jenom neproplula skrz tebe. Já jsem kníže Arturus Braun třetí, ale můžeš mi říkat Arture, a tenhle rozplývající se duch nad tebou je má žena Rouzmery.“

„Ale jaká Rouzmery, říkej mi prostě Rozárie,“ přerušila ducha jeho žena a culila se při pohledu na Wiky. „Jsi ještě rozkošnější, než jsi bývala jako batole. A jak ses uměla v těch dobách krásně smát.“

Wiky se mírně usmála. Rozárie se přitom tetelila ještě víc a hlavu měla až na svých sepnutých rukou.

„No vidíš, stále máš ten krásný úsměv, ale jsi trochu pohublá.“

V ten moment Rozárii zase přerušil Artur a řekl: „Ale no tak, jak muže být někdo z Lilieniných koláčů vyhublý. Vzpomeň si na Morise, to bys chtěla, aby Wiky vypadala jako on tenkrát?“

„No děkuji, že mi to pořád připomínáte,“ ozval se Moris ze svého pelíšku a pak jenom uraženě zabořil hlavičku do pacek a ještě vše přikryl ocáskem.

„Každopádně jsme rádi, že ses k nám zase vrátila a že těmůžeme zase opečovávat, jako bys byla naše vnučka.“ V tenmoment Rozárie do široka otevřela pusu, jakoby udivením apohoršením zároveň. „Moc se omlouvám, Wiky, vím, že je tu strašný nepořádek, okamžitě to napravíme,“ řekla Rozárie, obrátila se na Artura a silně do něho šťouchla. „Podívej se na to, takový bordel tu nebyl za celých pět set let, co se o sídlo staráme, hned tonarav.“

Artur silně zapískal na prsty a zařval na celé sídlo: „Náástup.“

To, co v tu chvíli nemohla Wiky vidět, bylo, že z několika skříní, starých brnění či jiných skrýší tryskem vylétlo několikdesítek duchů a prolétalo podlahou a zdmi, jako by tam ani nebyly. Vypadalo to jako bouře, jež se rozzuřila kolem manželůBraunových a Wiky. Duchové prolítali stropem, zdmi a podlahou sem a zase zpátky. Nakonec se asi třicet duchů nashromáždilo před Braunovými. Byli tam staří i mladí, ženy i muži. Všichni sevznášeli mírně nad podlahou a jejich poloprůhledný bílý obraz semírně třepotal ve světle ohýnku uprostřed místnosti. Artur před ně předstoupil jako nějaký generál a rozkázal:

„Takže, vážení, za ta léta se nám tady nashromáždila nějaká ta špína. Očekávám od vás, že si s ní tak jako vždy poradíte, a to ihned, jasné?“

„Jasné,“ odpověděli duchové jedním hlasem a rozlítli se snad do všech stran.

To, co se dělo pak, byla snad největší uklízecí akce, jakou kdy Wiky v životě viděla. Málem se jí z toho zatočila hlava a spadla na zem, ale v tu chvíli pod ni podstrčila Rozárie židli. Duchové létali po sídle a něco dělali. Jedni odfoukávali prach. Jiní podletěli pod koberec a tím, že se honili pod ním, ho oprašovali. Jiný duch zase vyměňoval svíčky a zapaloval ty, jež byly zatím nezapálené. Další zase sbírali věci popadané na zemi a řadili je do poliček, polic a skříní. Další duch zase sbíral pavučiny a tak dále. Za ani neminutku bylo vše hotovo. I když všechny pavučiny a prachnezmizely, sídlo, alespoň podle místnosti, ve které byla Wiky, vypadalo jako celkem útulný domov. Místnosti byly krásně prosvětlené, a dokonce byl už vidět smaragdově zelený koberec na zemi.Duchové se zase shromáždili před Arturem a ten k nim opětovně promluvil:

„Dobrá práce, lidi, můžete si dát rozchod.“

Duchové teď již pomalu a s brbláním odcházeli skrz zeď a přitom někteří mumlali:

„To bylo pohybu zase po letech. Ať si to zkusí příště zase on, když je tak chytrej. Bolí mě všechny kosti v těle.“

Jiný duch se do druhého ducha obořil: „Dyť nemáš žádné kosti a ani nemáš tělo, tak co skučíš.“

„To se jenom tak říká,“ odpovídal první duch, zatímco oba mizeli ve stěně.

Artur se obrátil na Wiky a mírně provinile se ušklíbl:

„Moc se omlouvám, Wiky. Dobré služebnictvo aby dnes duch pohledal.“

„Ale to je vážně dobrý,“ odpověděla Wiky a setřásala ze sebe překvapený výraz.

V tu chvíli se z jejího břicha ozvalo hlasité žbluňk. To hlady kručelo Wiky v břiše, a tak se za ně chytila.

Rozárie dala ruce v bok a zatvářila se přísně: „Že ty jsi celý den nic nejedla?“

„No, měla jsem kus koláče od tety, ale to je dlouho,“ přiznala se Wiky a mírně se začervenala.

„Ale co budeme dělat, Arture, v celém sídle není pro mladou čarodějku nic k jídlu.“

„No a co třeba kdybychom udělali,“ zastavil se uprostředslova Artur a děsivě se podíval na Trevora a ostaní, „dýňovou kaši!“

Dýně ztuhly a dostaly pokřivený a vystrašený výraz. Jarmína se dokonce kutálela kolem dokola a nakonec omdlela hlavou vzhůru.

„Ha ha. Vždycky na to skočí,“ smál se Artur a pomalu seotáčel pohledem zpátky k Rozárii.

Ta ho praštila do ramene a začala mu nadávat: „Že už toho jednou nenecháš taky!“

Trevor se po chvíli vzpamatoval a jenom otráveně procedil mezi zuby:

„Ha ha, moc vtipný, Arture. Že já ti na to pokaždý skočím.“ Pak se obrátil k Jarmíně a snažil se ji probudit.

Najednou se z čista jasna ozval Morisův hlas a Moris sámvyskočil sedící Wiky na rameno a usadil se tam.

„Co třeba kdybychom nechali Wiky něco vykouzlit.“

Všichni v místnosti se začali dohadovat a kývali hlavou na znamení souhlasu.

„To je super nápad.“

„Jé, to bude zase jak za starejch časů.“

Dokonce se objevilo ve zdi a stropě několik hlav duchů asnažily se naslouchat.

„Skvělý nápad, Morisi,“ řekl Artur. „Je na čase naučit našičarodějku novému kouzlu.“

Moris seskočil z Wiky a zavelel: „Símure, na místo!“

Kotlík skočil zpátky na ohníček a jeho tvář zmizela. Wiky se postavila a s očekáváním a nedočkavostí se zeptala Morise:

„Takže co mám udělat?“

Moris došel ke kotlíku a po straně se postavili i manželéBraunovi.

„Tak zaprvé přijď ke kotlíku a řekni ‚sviť‘.“

Wiky udělala pár kroků, až stála před kotlíkem. Pakodhodlaně, ale ne přísně řekla „sviť” tak, jak jí Moris poradil. V tu chvíli místnost mírně potemněla a nad kotlíkem se objevil sloupměsíčního světla. Voda v kotlíku se změnila na hustší stříbrnou hmotu a jako by nabobtnávala tu na jedné straně a tu zase na druhéstraně.

„Tak, teď musíš dát ruce nad kotlík a uchopit prázdný vzduch v rukách, jako by to bylo těsto k rozválení,“ řekla Rozárie apřitom předváděla rukama, co má Wiky udělat. Vypadalo to, jako by vytahovala z hrnce nějaké neviditelné prádlo nebo jako byopravdu hnětla nějaké těsto.

Wiky udělala stejný pohyb, aniž by se rukama tekutiny dotkla, až se tekutina natáhla mírně z kotlíku, jako by následovalaWikyiny ruce. Jakmile toho Wiky nechala, tekutina se stáhla zasezpátky.

„Teď musíš silně myslet na to, že chceš vykouzlit jídlo,“ řekl Moris.

„Přitom hněť rukama a pak natáhni vzduch ve svých rukou a voda tě bude následovat,“ řekla zase Rozárie.

„Přitom naslouchej svému vnitřnímu hlasu a uslyšíš, cobychom si dali i my,“ nakonec se přidal i Artur.

Dýně, zrcadlo i koště v místnosti napjatě pozorovaly Wiky a ani nepíply.

Wiky se zhluboka nadechla a pak začala v rukou hníst vzduch, jako by to bylo opravdové těsto. V tom měla praxi už od tety Lilien. Chytla a táhla jednu ruku a pak druhou. Tekutina v kotlíku se nejdříve táhla jedním směrem a pak zase druhým, jako by ji Wiky držela v rukou. Přivřela oči a silně myslela na to, že chce vykouzlit jídlo pro všechny. Pak se první rukou velice rozmáchla, až se zatočila na druhou stranu. Všechno bylo tak samozřejmé, jako by to již někdy dělala. Stříbrně se třpytící tekutina v kotlíku nejdříve vyletěla na jednu stranu a pak se zase vrátila do kotlíku. Pak se totéž událo i na druhou stranu, až nakonec tekutina silně vystříkla přes celou místnost a vytvořila u stropu jakousi vodní vlnu. Jak ale padala k zemi, měnila se v malé rozprášené kapičky a stříbrně se lesknoucí prášek. Během vteřiny se zpoza obláčku kapek a prášku vynořil dlouhý dřevěný stůl a kolem něho dvě dlouhé lavice na sezení. Stůl doslova přetékal jídlem a byly tam i krásné zdobené poháry po stranách. Bylo tam všechno, mísy s různým ovocem, dorty a koláče, pečená masa a několik druhů sýrů. Byla to pohádková hostina. Moris se dlouze olíznul a nějaký duch, co pokukoval ze zdi, vykřikl:

„Tak jdeme jíst!“

Všichni se slétli ke stolu. Čelo stolu bylo připraveno pro Wiky a naproti ní si na stůl vyskočil Moris. Po stranách si přisedliduchové a každý přinesl jednu dýni. Takže seděl duch, dýně, duch, dýně. Dokonce přiskočilo i zrcadlo, a protože nemělo ruce, tak si za něj sedl jeden duch a krmil ho, jako by ty ruce patřily zrcadlu samému. Kotlík přihopsal na hromadu polštářků tak, aby jeho nyní zase zřetelný obličej byl nad deskou stolu. Všichni sepřekotně pustili do jídla. Podívaná to byla poněkud podivná. Všechno, co prostrčili duchové pusou, propadlo skrz jejich nehmotná těla, zatímco dýně popíjely ze zdobených pohárů. Ruce, copomáhaly zrcadlu, si daly vždy jedno sousto do vlastní pusy a potom hned prostrčily sousto zrcadlem do pusy zdobené masce v zrcadle. Bylo to, jako by sklo zrcadla vůbec nebylo a vidlička ladně prošla skrz ně. Kotlík taky jedl zajímavě. Jedno sousto ukousnul a pak jedno uždíbl svým železným držadlem a hodil si ho do sebe svrchu. Takže za chvíli byl plný všeho možného, až to z něho přetékalo. Moris na druhém konci stolu seděl na krásném zdobeném polštářku. Stál na zadních packách apředními si držel kostičku, kterou ukusoval. Když to viděla Wiky, tak se také neostýchala a nandala si na talíř, co jen mohla, a začala jíst. Zakousla se do kusu pečeného kuřete a k tomu přikusovala malá červená rajčátka. Všichni jedli a popíjeli se značnou chutí. Pouze dýně jenom pily z pohárů podivný černý nápoj. Když se napil Trevor, co byl nalevo od Wiky, asi už pošesté, Wiky to nedalo a zeptala se:

„Co to vlastně všichni popíjíte, Trevore?“

Do řeči se však pustil Alex sedící naproti Trevorovi: „To je vývar z rašeliny s přídavkem čerstvě posekané trávy. Já osobně myslím, že je to vynikající ročník.“

Trevor se na Alexe mírně zašklebil na znamení toho, že je uražený, že ho Alex přerušil.

„A to pijete pořád tohle?“ zeptala se Wiky zvídavě.

„Samozřejmě že ne. Taky máme rádi výtažek z bujné zeminy či kaolínový extrakt. Když však není zbytí, tak pijeme i obyčejnou vodu. Ale té osobně moc neholduji.“

Wiky naslouchala Alexovu povídání a přestala na chvíliukusovat.

„A to nic nejíte?“ zeptala se ještě zvídavěji, ale tentokrát se musela otočit na Trevora, jelikož začal mluvit ještě dřív než Alex.

„V tom, co popíjíme, je vše, co potřebujeme, a to nám stačí.“ Když odpověděl na Wikyinu otázku, udělal škodolibý obličejíček na Alexe a ten si zase na oplátku odfrknul.

Všichni u stolu hodovali a bavili se mezi sebou. Wiky se vyptávala manželů Braunových nebo Trevora a Símura na všechno, co ji jenom napadlo. Když dojedla poslední kousek růžovou polevou politého dortu, pohodlně se rozvalila v polstrované židli, v níž seděla, a hladila si bříško. Takhlepřejedená nebyla snad nikdy v životě. Když na tom byli všichni včetně Morise, který se rozvaloval na polštářku, stejně, zvedla seRozárie a rozkázala:

„Tak a teď se pustíme do úklidu.“

Dvakrát tleskla rukama a duchové kolem stolu se začalipomalu a značně líně zvedat. Odnášeli zbytky jídel a nádobí někam pryč po schodišti.

Wiky už to ani trochu nepřipadalo divné a jenom takpodřimovala v židli a jen chviličkami pozorovala dění kolem sebe. Pak se probrala a zeptala se:

„Kolik je vlastně hodin? Měla bych už jít na kutě.“

Nato se k ní otočila Rozárie a ostře přikázala:

„No vidíš, za chvíli bude půlnoc. Pravý čas na to, aby takhle malá čarodějka šla spát.“

„To spíš už hodně pozdě, ne?“ odvětila už napůl spící Wiky Rozárii.

„Možná ti to ještě dneska prominu, ale příště tě už poženu spát mnohem dřív. Moris tě odvede do ložnice.“

Rozárie se otočila na podřimujícího Morise a snažila se ho pískáním vzbudit. Ten však nereagoval a jenom se převaloval z jedné strany na druhou. Po chvíli to Rozárii přestalo bavit ahlasitě zaječela:

„Á, krysa.“

Moris během mrknutí oka vyskočil, stál na všech čtyřech na kraji stolu v bojovém postoji, koukal se ze strany na stranu apřitom se ptal:

„Cože? Krysa? A kde, kde?“ Když mu to došlo, přestal mrskat ocasem a posadil se na zadní packy. Podíval se na Rozárii aArtura a s úšklebkem povídá: „Teda já nevím, že se takový srandičky vůbec od Artura učíš.“

„To víš, je to můj manžel přes pět set padesát let, a to pár zvyků pochytíš.“ Rozárie pokrčila rameny a usmála se šibalsky na Morise. „Mohl bys, prosím tě, dovést Wiky do její ložnice?“porosila něžňounce Rozárie Morise a podrbala ho pod krčkem.

„No dobře,“ odpověděl otráveně Moris a šmikl jednouocasem. Prošel se po stole a seskočil nejdřív na Wiky a potom na zem.

Wiky vyskočila překvapeně ze židle a ptala se, co se děje.Moris na to jenom odpověděl, že ji zavede do postele, a odváděl ji pryč. Wiky ho následovala nejdříve po schodišti z místnosti dolů do hlavní síně a pak zase jiným schodištěm na opačnou stranu nahoru. Když vyšli schodiště, ocitli se v podlouhlé hale, jež se stáčela ostře do strany. Po stranách bylo několik dřevěných dveří a mezi nimi stály různé skříně, police nebo brnění.

Prošli kolem několika dveří, až stáli před krásnými dubovými dveřmi. Moris se před ně posadil a čekal. Wiky přišla blíž a vzala za kliku. Dveře se se skřípotem otevřely a odhalily velikoupotemnělou místnost. Proti dveřím byla dvě vysoká okna a mezi nimi veliká tmavá postel. Měla nad sebou vysoká nebesa, z nichž spadaly dolů krásné saténové závěsy. Stejné závěsy visely i kolem oken. I když bylo v pokoji rozmístěno několik kusů nábytku a ještě dvoje dveře do sousedních pokojů, byla postel tím hlavním, co upoutávalo zrak. Vypadala tak honosně a přepychově se všemi těmi polštářky a potahy na sobě, že Wiky ani nenapadlo se bát. Moris došel k jednomu ze dvou nočních stolků po straně postele a rozsvítil na něm svíčky. Wiky se rozeběhla a po zádech hupsla do postele. Byla tak měkká a velká, že když se zachumlala do peřiny uprostřed, připadala si jako na nejbezpečnějším místě na světě. Netrvalo dlouho a tvrdě usnula.

Kapitola čtvrtá

NOVÉ RÁNO DO NOVÉHO SVĚTA

Druhý den ráno se Wiky začala probouzet, ale ještě ani neotevřela

oči. Byla krásně přikrytá pod dekou, ale ruce a hlava jí čouhaly

ven. Ucítila, jak se jí něco hebkého hýbe pod rukou a mírně to

přede. S myšlenkou, že je to Moris, se klidně překulila na druhý

bok a podřimovala dál.

„No tak, vstávat, už je skoro poledne,“ probudil WikyRozáriin hlas a místnost se zaplnila světlem, jak Rozárie odtáhlazávěsy.

„Ještě chvilku,“ zamrmlala na ni Wiky, mávla rukou a překulila se na druhou stranu.

Na postel vyskočila kočka a svými packami přecházela Wiky přes nohy, aby ji tím probudila. Wiky se však ani nepohnula, a tak se jí Moris natáhl vedle hlavy a začal na ni mluvit:

„No tak, Wiky, musíš vstávat, snídaně je skoro na stole.“

„Ale no jo, já už přeci vstávám,“ řekla Wiky a pootevřela oči. Chvíli se na rozvaleného Morise dívala a pak zamumlala: „Když ty jsi teprve teď přišel, kdo to ležel se mnou v posteli a teď se hýbe u mých nohou?“

Najednou si uvědomila, že jí něco vrní u nohou, vytřeštila oči, s jekotem vylezla až na vrchol polštářů a pryč zpod peřiny. Jak se tlačila na zeď u postele, uvědomila si, že má na sobě krásnou růžovou noční košilku se šňůrkou u krku.

„Co to tam je a kdo mě v noci převlíknul?“ ptala se Wiky, ale než stačila něco říct, tak zpoza peřiny něco



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist