načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Malá čarodějka WIKY - Petr Mikeška

  > > Malá čarodějka WIKY  

Elektronická kniha: Malá čarodějka WIKY
Autor:

Je pohádkové fantasy dobrodružství mladé dívky jménem Wiky, která se stane čaroďejkou svého kraje, učí se  používat čáry a kouzla společňe s magickými bytostmi. Přitom se ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  141
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  150 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 484
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-263-1212-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je pohádkové fantasy dobrodružství mladé dívky jménem Wiky, která se stane čaroďejkou svého kraje, učí se  používat čáry a kouzla společňe s magickými bytostmi. Přitom se snaží zapadnout mezi ostatní čaroďejky půlměsíčního království a nakonec se utká s temným čaroďejem jenž jí chystá osud horší než smrt.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky













Malá čarodějka
WIKY

Petr Mikeška













Tribun EU
2016
































© Petr Mikeška, 2015
This edition © Tribun EU, 2016






4

Kapitola první
ČERNÝ KOCOUR V NOČNÍM OKNĚ
Bylo nebylo, v jednom vzdáleném světě před mnoha a mnoha
lety v malém Půlměsíčním království, zemi plné hlubokých te
mných lesů, rozsáhlých bažin, vysokých hor a malebných městeček.
Náš příběh začíná v jedné malé vesničce jménem Temná Díra.
Vesnice byla plná půvabných domků, tu kamenných a jindy zase
dřevěných. Uprostřed města na kamenném náměstí byla krásná
kašna se sochami delfínů, po nichž stékala voda. Kolem dokola
byly kamenné obchůdky a snad na každou stranu se rozbíhaly
ulice plné malých dřevěných krámků. Když přišel večer a nastala
tma, tak se domy rozsvítily žlutou září svíček a krbů a z komínů
stoupal dým. I přesto že zimy byly dlouhé a léto v této zemi
trvalo jenom krátkou dobu, lidé byli šťastní a milí jeden k druhému.
Na úplném konci vesnice, na kraji hlubokého lesa, plného
vzrostlých stromů s tmavou kůrou, stál malý dvoupatrový
dřevěný domek. Za ním byla velká zahrada a dřevěná bouda pro
králíky. Právě v tomto domečku žila holčička jménem Wiky. Byla to
malá jedenáctiletá holka s dlouhými špinavě blond rozcuchanými
vlásky. Celé dny jen lítala po okolí nebo chytala králíky, kteří se
dostali na tetinu zahradu, jež byla plná mrkve, salátu a jiné
zeleniny. Ano, občas si taky jednu mrkev vzala a chroupala ji, posazená
na dřevěný plot, který byl kolem celé zahrady a domku. Ale po
většinu času ochraňovala tetinu zahrádku do roztrhání těla. Tedy
alespoň do roztrhání nějaké části oblečení. I když malá Wiky žila





5

jen s tetou Lilien, byla bezstarostné dítě, celý den si jenom hr ála
venku a večer pomáhala tetě doma s vařením a úklidem. Teta
Lilien vždycky napekla hromadu masových nebo zeleninových
koláčů a každý den je chodila prodávat do pekařství pana Smithe
na hlavním náměstí. Občas jí Wiky donesla nějaké ostružiny a
borůvky nasbírané v lese a ten den pekla teta místo zeleninových
koláčů zase ovocné.
Jednoho krásného rána, den předtím, než jí mělo být dvanáct
let, vstala malá Wiky jako obvykle ze své postele. Její pokojíček
byl nahoře v druhém patře a z jejího okna bylo vidět n a zahradu
za domem. Wiky si obula svoje pantofle a přišla k oknu. S
napřaženýma rukama a dlouze zívajíc se porozhlédla po zahradě. Na
polovině, kde byla zelená travička a malý dřevěný domek pro
králíky, už se pásli a hopsali krásní bílí králíci. Wiky se opláchla,
sundala si zašedlou noční košilku a oblékla se do svých
každodenních barevných šatiček. Seběhla dolů a sedla si ke stolu, kde
už měla připravený chléb s máslem a hrnek kakaa. Teta balila do
proutěného košíku koláče, co napekla, a chystala se, že půjde do
vesnice. Nestačila s Wiky ani promluvit, jak rychle Wiky dojedla a
vyrazila ze dveří jako vítr. Teta Lilien už věděla, kam Wiky
vyrazila. Kolik od bláta špinavých šatů již vyprala a kolik bolavých
kolínek ošetřila. Přesto vždy žasla, jak je možné, že je Wiky mívá tak
odřená, když její šaty jsou dlouhé až po kolena. Teta věděla, že si
Wiky sem tam koleno odře, jak skáče za králíky, a že těch pár
mrkví, co jí chybí na zahradě, není práce králíků, ale právě Wiky.
Wiky vyběhla dveřmi na dřevěnou verandu, seskočila tři
schody, co byly pod ní, ale neběžela po kamenné cestě, která vedla
pryč z tetina pozemku a napojovala se na hlavní cestu vedoucí
doleva, kde byl tmavý les, kolem lánů žlutě zbarvených polí až
tam, kde začínaly první vesnické domky. Místo toho šla po cestič-





6

ce, skočila do velké kaluže vedle ní a utíkala kolem domu dozadu
na zahradu. Ještě se zastavila u kraje plotu, v yšplhala na jednu
jeho příčku a křičela směrem k sousednímu domku:
„Dobré ráno, pane Terry, a ať se vám daří.“
U sousedního domu kydal hnůj silný plešatý muž a kolem
něho se rochnilo několik růžovoučkých prasátek.
„Dobré ráno i tobě, Wiky,“ ozvalo se z dáli a muž na ni zam
ával.
Wiky seskočila z plotu a běžela na zahrádku. Jakmile stála na
kraji zahrady, prudce se zastavila, da la ruce v bok a zakřenila se:
„Tak takhle teda ne, pane Tinki.“
U jedné z tetiných mrkví seděl velký bílý králík a už to vypad
alo, že se do ní chce zakousnout. Jakmile Wiky uviděl, dlouze se na
ni podíval a šmikl jedním uchem. Co nastalo potom, je snad
nepopsatelné. Králík se rozeběhl a Wiky za ním. Nejdřív běželi
zleva doprava a pak zase zprava doleva. Když byla Wiky králíkovi
skoro na dosah, těsně předtím, než chtěl dírou v plotu opustit
tetinu zahradu, neváhala a skočila po něm. Rozplácla se na zemi
mezi tetinou mrkví a řádkem červeného zelí. Jak ležela na zemi,
mírně zvedla hlavu a otřepala z vlasů a obličeje hlínu. Koukla se
před sebe a viděla bílého králíka, jak sedí přímo před její hlavou a
pohodlně přežvykuje. Chvíli se na Wiky díval a pak odhopsal
dírou v plotě z tetiny zahrádky pryč. Bylo zajímavé, že i když
králíci běhali skoro volně i za zahradou na malém zeleném
kopečku, který ležel před tmavým lesem, večer se vždycky dali nějak
chytit a nikdy se žádný neztratil.
Takhle to probíhalo celý den, až pozdě odpoledne se Wiky
unavila a lehla si na kopeček do zelené trávy. Celé hodiny se
koukala na mraky, jak plují po obloze. Když náhodou usnula, nespala
moc dlouho. Vždycky ji po chvíli probudil vlhký čumáček nebo





7

na ni hupsnul nějaký králík. Malá Wiky pozorovala oblaka a
přemýšlela, jak hluboký je opravdu Temný les nebo jak vypadá mlžná
bažina, která začínala někde za zlatavou loukou plnou slunečnic,
která se táhla od hlavní cesty z lesa až daleko k obzoru.
Představovala si, jaký má asi život princezna žijící na zámku v hlavním
městě, a vůbec snila o místech, na nichž nikdy nebyla.
Když už zavírala oči, tak ji do pravého ucha šťouchl studený
čumáček. Wiky se otočila na bok a viděla, jak kolem poskakují
králíci bílí jako sníh, jeden jí sedí přímo před hlavou a z pusy mu
čouhá dlouhý list trávy, který přežvykuje. Králík se na ni dlouze a
upřeně díval a nehnul se z místa.
„Já si stejně myslím, že mi rozumíte,“ řekla Wiky směrem ke
králíkovi a přitom se posadila.
Z komína domu se linul dlouhý kouř, jak teta Lilien začala v
ařit večeři.
„Možná že mě i chráníte a za to vám moc děkuji. Hm, asi už
je čas jít domů, pane Nipsi.“
Wiky vstala, popadla králíka a šla ho dát do králíkárny na dv
oře. Ještě pochytala ostatní a už se začalo stmívat. Když vešla do
dveří a sundala si boty, z kuchyně na ni zakřičela teta, jestli by jí
mohla přinést krabici, co leží na chodbě. Wiky uviděla dřevěnou
krabici ležící na zemi, popadla ji a běžela do kuchyně. Teta stála u
hrnce a míchala polévkou. Ani se neotočila a poprosila Wiky,
jestli by krabici nedala na stůl a neotevřela ji. Wiky tetu poslechla,
položila krabici na stůl, a když se ji snažila otevřít, zjistila, že
krabice má po stranách malé háčky. Otevřela je a sundala celou horní
část krabice jako víko. Uvnitř byl krásný, růžovou polevou politý
dvoupatrový dort. Na vrchním patře bylo čokoládou napsáno Pro
Wiky. Teď se teta Lilien konečně otočila a s úsměvem prohlásila:
„Promiň, ale nevydržela jsem to do zítřka.“





8

Malá Wiky vyjekla štěstím, rozeběhla se k tetě a objala ji.
„Mám tě moc ráda, teto.“
„Já tebe taky,“ skoro šeptla Lilien a objala Wiky ještě ví c. „Ale
až po večeři a musíš si uklidit pokoj,“ řekla teta a obrátila se k
hrnci, aby zakryla slzy, jež jí začaly stékat po tváři.
Celý večer pak probíhal poklidně, obě dvě snědly něco málo
polévky a pak se pustily do dortu. Ještě dlouho do noci se pak
spolu bavily a smály, než šly spát. Když už se malá Wiky dostala do
postele, nemohla usnout. Pořád se jen převalovala z boku na bok
nebo koukala do stropu. Takhle to šlo celý večer, až někdy pozdě
v noci pohladil Wiky po tváři slabý vánek. Otočila hlavu a podívala
se směrem k oknu. To bylo otevřené a v něm nehnutě seděl velký
černý kocour. Byl celý černý, pouze na prsou měl bílou skvrnku,
a hleděl na Wiky upřeně svýma hlubokýma žlutýma očima. Malá
Wiky se zasoukala ještě víc pod peřinu a vyděšeně se koukala na
kocoura.
„Nazdar,“ promluvil kocour hlubokým mužským hlasem.
Wiky vyjekla, vyletěla okamžitě z postele, zatímco kolem ní l
ítaly polštáře a deka, a běžela k tetě do ložnice. Hupsla do postele
a tiskla se k ní.
„Co se děje?“ polohlasně se optala teta, a niž by otevřela oči.
„Teto, teto, byla tam kočka na mém okně a mluvila.“
„Tak jí řekni, že má vysmahnout, a spi,“ řekla teta a zase usn
ula.
Wiky se tulila k tetě, než usnula, a zůstala u ní až do rána.
Druhý den vyrazila Lilien i s Wiky do města. Zašly nejdřív k panu
Smithovi do pekařství na hlavním náměstí. Pan Smith již dlouho
odebíral koláče od tety Lilien, a když přišla i s Wiky, dal Wiky
několik lízátek. Dneska se ale Wiky chovala divně a ani nepodě-





9

kovala. Teta Lilien se omluvila panu Smithovi, ale ten jen řekl, že
je to jen dítě a že je asi myšlenkami jinde.
„To samé je u mých vnuků,“ pravil tetě Lilien a skoro se u t
oho pochechtával jak Santa Claus.
Když odešly z pekařství pana Smithe, chodily ch víli po městě
a zastavily se u krámku s čerstvými kuřaty paní Totinktnové.
„Prosím dvě, paní Totinktnová,“ řekla Lilien a vytahovala př
itom peníze z měšce.
„A nechcete si je zkusit, jestli jsou čerstvá, slečno Levandul
ová? A prosím, už jsem vám říkala, že mi máte říkat Toti.“
„Ale vaše kuřata jsou vždycky čerstvá, Toti,“ odpověděla Lil
ien a dávala kuřata do košíku.
Malá Wiky místo toho, aby poskakovala kolem jako obyčejně,
jen tak stála a přemýšlela o tom, co se stalo v noci.
Když přišly domů, Wiky pomohla tetě s vařením a pak si sedla
na verandu do houpacího křesla a olizovala přitom lízátko. Celý
den se Wiky chovala podezřele poklidně a tiše, a když to tetě
Lilien došlo, ukázal se na jejím obličeji ustaraný výraz. Už se
pomaličku začalo stmívat, když se kolem domu prohnal závan větru.
Lehounce a tichounce skočil na zábradlí verandy černý kocour.
Ten samý, co přišel minulou noc. Wiky se zabořila do houpacího
křesla a křečovitě se chytla postranic. Kocour zatím pomalu a
lehounce došel po zábradlí až naproti Wiky a posadil se koukaje
na ni.
„Tak co, zase přede mnou s vřískotem utečeš, nebo se mě už
nebojíš, Wiky?“ řekl kocour.
„Ty znáš moje jméno?“
„No jasně že znám, byl jsem u toho, když ti ho tví rodiče d
ali,“ klidně řekl kocour, zatímco si olizoval packu.





10

Wiky se nahnula směrem ke kocourovi a brblala:
„Co-cocože?“
Než kocour stačil něco říct, zaskřípaly dveře a v nich stála teta
Lilien.
„Ahoj Morisi, dlouho jsme se neviděli. Nechceš jít radši
dovnitř?“
Všichni tři vešli do domu a usadili se v obýváku. Na zadní
stěně byl krb a v něm hořelo několik polínek. Před ním stál menší
stůl a Moris seděl na něm. Zář od ohně dělala Morisovi
ohromnou siluetu, která házela veliký stín přes sedačku, na kterou se
Wiky a Lilien posadily. Nikdo se nehýbal a ani nic neříkal. Po
dlouhé chvíli ticha, kdy se kocour upřeně díval na Wiky a pomalu
hýbal ocasem ze strany na stranu, teta Lilien lehounce zakašlala a
pak se zeptala:
„Nechceš něco k jídlu, Morisi?“
„No, pokud máš čerstvou rybu, tak bych jí vůbec nepohr
dnul.“
„Bohužel mám j enom kus kuřete.“
„Noo.“ Kocour dlouze zamňoukl a přikývl: „Poslední den
jsem stejně jenom o myších, takže bych si neměl vybírat.“
Lilien se zvedla a odešla do kuchyně. Wiky a Moris zůstali
v pokoji sami. Kocour Moris se začal olizovat na druhé pacce a
Wiky se odhodlala k řeči:
„Takže ty jsi mluvící kočka?“
Kocour pozvedl oči a ostře se na Wiky podíval: „Asi stejně j
ako ty jsi čarodějka.“
V ten moment se z kuchyně ozval dunivý zvuk, jak teta něco
upustila.
„Takže já jsem čarodějka?“
„Ano, stejně jako byla tvá matka, otec a celá tvoje rodina.“





11

„Ale já neumím čarovat,“ úsečně odpověděla Wiky, zatímco
se Moris stále olizoval.
„To se teď změní, však uvidíš. Tak schválně, zkus támhleto
zhasnout.“ Kocour poodešel na konec stolu a podíval se směrem
k zapálenému krbu.
Wiky byla od plamene několik metrů a neměla šanci, aby se j
ejí dech dostal až k plamenům. Přesto se instinktivně nadechla
a foukla z plných plic. Nic se však nestalo a plamen se ani
nepohnul.
„Ale takhle ne, nesmíš vydechnout pusou. Musí to jít přímo
z tebe, jako bys měla ze sebe dostat všechno, co v tobě je.“
Wiky se dlouze podívala na plamen a v hlavě se jí ozývala M
orisova slova. Najednou jako by v sobě nashromáždila všechno
a vypustila to ven pusou. Oheň v krbu se nejdřív napnul do
strašné výšky, jako by hořel celý krb, a pak zhasnul.
„Pane jo, to byla síla,“ vyjekla Wiky a přitom si zhluboka o
ddechla.
Moris se přestal dívat směrem ke krbu a otočil se na Wiky.
„Vypadá to, že budeš přirozený talent.“
Wiky sebou trhla a podívala se Morisovi do očí.
„Co ode mě vlastně chceš a odkud mě znáš?“
„No, třeba naučit tě kouzlit. To zaprvé. A taky zajistit tvoji
budoucnost jako velké čarodějky, tak jak mne o to požádala tvoje
matka. Kdo si myslíš, že tě tvé tetě dal do doby, než budeš na
takové věci zralá? To já jsem tě donesl až do tohoto domu.“
Kocour přišel až k Wiky a díval se jí přímo do tváře. „Podívej, teď se
probouzí tvoje moc a ta bude vzrůstat každým dnem a ty budeš
moci dělat věci, o jakých se ti ani nesnilo. Hlavně se ji budeš
muset naučit ovládat a vědět, jak se taková čarodějka chová.“
„Jak to myslíš, naučit mě kouzlit?“





12

„Prostě půjdeš se mnou do mlžné bažiny, kde stojí sídlo tvých
rodičů a jejich předků. No a taky je tam můj pelíšek.“
Wiky se celá třásla a mumlala: „To jako opustit tetu, já
čarodějka, moji rodiče.“
Najednou nepovšimnuta stála vedle Wiky Lilien a držela v r
uce talíř, na němž byl kus kuřete. Ten položila na stůl před Morise,
přisedla si k Wiky a objala ji.
„Neboj, zaltíčko, jsem pořád tady pro tebe. I když jsem věd
ěla, že tento den přijde, tak se můžeš rozhodnout, jak budeš chtít.
Jestli budeš chtít jít s Morisem, tak já ti nebudu bránit. Ale když
budeš chtít zůstat, tak tu můžeš zůstat.“
„Já od tebe nechci odejít,“ brečela Wiky a položila hlavu na
Lilien.
Kocour okusoval kusy kuřete, když skončil, olíznul se a skočil
přímo na Wiky.
„Tak podívej, holčičko. Já jsem slíbil tvojí matce, že tě naučím
všechno, co znám, a tvému otci, že se z tebe stane velká čarodě
jka. Pokud půjdeš se mnou, můžeš navštěvovat tetu, kdykoliv to
bude možné. Za pár let, až tě naučím všechno, co je třeba, se
můžeš zase vrátit a žít tady s Lilien.“
Moris seskočil z Wiky a skočil nejdřív do otevřeného okna,
potom ven a byl fuč.
Díky událostem toho večera nemohla Wiky celou noc spát.
Přesto se druhý den cítila, jako by prospala celé hodiny. Místo
toho, aby skotačila venku jako obvykle, jen tak posedávala na
kopečku za domem. Rukama si přidržovala kolena a kolébala se
zezadu dopředu. Neustále myslela na toho podivného kocoura a
na to, co jí Moris pověděl. Nikdy předtím tolik nemyslela na svoje
rodiče, ale teď, když věděla, že byli čarodějové, tak si
představovala, jací asi byli.





13

Přemýšlela takhle nehnutě celé hodiny a nevšímala si světa k
olem sebe. Teta Lilien se občas objevila v okně a kontrolovala ji,
jestli je v pořádku.
Wiky najednou ucítila na boku známý otisk packy. Její nepř
ítomný pohled se změnil a podívala se vedle sebe. Přímo u ní na
zadních packách seděli dva bílí králíci. Byli to Tinki a Nipsi a
chápavě se na ni koukali. Najednou na ni jeden králík promluvil:
„Přemýšlíš nad tím, co bys měla udělat?“
Wiky se jich už jenom s mírně překvapeným výrazem zeptala:
„Cože, vy umíte taky mluvit?“
„Ano, ale teprve teď je správný čas, abys to věděla i ty.“
Jeden králík přihopsal až k Wiky a opřel se o ni.
„To je tím darem, co máte v sobě. Už od dob naší prababičky
jste nám svojí mocí daly tento dar.“
Králík se otočil a zamával směrem k tetinu domu. Tam se v
álela velká bílá králice, v packách držela mrkev a okusovala ji.
„Ahoj babčo.“
Králice zabrblala něco jako „no jo“ a otočila se na druhý bok.
Králík mávající na králici se otočil zpátky k Wiky. Druhý králík
hopsnul a uvelebil se na druhé straně vedle ní.
„Já vím, že se ti nechce od tety odejít, a ani my se nechceme
přestat o tebe starat. Vždycky budeš naše malá panička, se kterou
jsme se honili kolem těch hnusných mrkví.“ Králík se při
pomyšlení na mrkev zakřenil a otřásl.
„Cože, ty nemáš rád mrkev? Vždyť jsme se o ni vždycky hon
ili!“ namítala udiveně Wiky zírajíc na druhého králíka.
„To bylo jenom kvůli tobě, abychom si s tebou mohli hrát
a hlídat tě,“ odpověděl první králík a přitiskl se k Wiky ještě víc.
„Důležité je, že když půjdeš s Morisem, tak zažiješ a uvidíš věci, o
jakých jsi vždycky snila, a ještě mnohem víc.“





14

„Pro nás budeš vždycky naše malá panička a my na tebe
budeme tady čekat s tetou Lilien, až se k nám jednou zase vrátíš,“
řekl druhý králík a packou pohladil Wiky po noze.
„Já vím, chtěla bych vidět, kde žili moji rodiče, ale mám to t
ady ráda,“ zamumlala Wiky a sklopila hlavu.
„My budeme v srdci pořád s tebou a ty zase s námi, ať budeš
kdekoliv.“
Wiky celý den a celou noc přemýšlela o tom, jaké je to být č
arodějka a jak vypadá svět daleko za hranicemi její vesnice.
Druhý den ráno sešla po schodech dolů do kuchyně. Sedla si
k připravené snídani, zatímco Lilien balila věci na trh. Se
svěšenou hlavou pozorujíc nehnutě jídlo na stole polohlasně
zamumlala:
„Rozhodla jsem se a půjdu.“
Teta Lilien se otočila, přišla k Wiky a objala ji jako nikdy pře
dtím. I když uronila pár slziček, tak její rozhodnutí chválila a řekla,
že je na Wiky hrdá.
Wiky si po snídani zabalila do ranečku několik svých věcí, a když
sešla dolů, dostala od tety ještě několik koláčů na cestu. Pak se spolu
rozloučily, Wiky si dala raneček na klacek a hodila si jej přes rameno.
Když vyšla ze dveří, seděl Moris na zábradlí verandy a čekal na ni.
„Jsem rád, že přece jen půjdeš. Alespoň budu moci splnit
svoje slovo,“ řekl rázně kocour a vypadalo to, jako by se mu ulevilo.
„Dobře mě poslouchej, Wiky. Půjdeme celý den hluboko do
mlžné bažiny, kde stojí sídlo tvých rodičů. Ale nejdřív musíš
udělat jednu důležitou věc.“
„Co, co, povídej! Mám zase něco vyčarovat?“ dychtivě se ptala
Wiky, celá nadšená z nové výzvy a z možnosti okusit nějaké
kouzlo.





15

„Můžeš mě podrbat za uchem?“ řekl kocour a usmál se na
Wiky od ucha k uchu.
Wiky se dlouze pousmála a podrbala Morise za ouškem. Ten
se hlavičkou nahýbal k její ruce a při drbání předl.
„Tak dost, teď půjdeš za mnou a já tě dovedu až k bažinám
a pak přes ně,“ řekl rázně Moris a seskočil na kamennou cestu,
která vedla z tetina domu.
Wiky hodila klacek s ranečkem přes rameno a šla poslušně za
Morisem. Ten šel přes cesty i pole, občas se zastavil a koukal se
dozadu, jestli je Wiky v pořádku a jestli si nechce odpočinout. Šli
přes mnohá pole obilí a jindy zase pole slunečnic. Wiky si jednu
slunečnici utrhla a uždibovala z ní semínka.





16

Kapitola druhá
MODRÉ HVĚZDIČKY V ŠEDIVÉ MLZE
Po mnoha hodinách došli na konec rozlehlých polí a políček, až
se před nimi rozprostřela mlžná bažina. Zprava doleva byly
vidět jen močály a nad nimi se snášel šedivý oblak mlhy. Sem
tam byl na malém ostrůvku v močálech nějaký ten balvan či
velký černý strom bez listí, jehož větve a větývky vypadaly jako
dlouhé vychrtlé prsty. Moris se na chvíli na kraji močálů zastavil
a koukl dozadu na Wiky.
„Věř mi,“ řekl Moris a pak sko čil na jeden ostrůvek v bahně
a hned zase na další.
Wiky se ho snažila následovat, ale nebylo to lehké, přímá cesta
nebyla. Museli nejdřív jít doleva, pak se zase kousek vrátit, pak
prudce doprava a kousek zase rovně. Bylo to hodně únavné,
neboť jednotlivé ostrůvky byly v bahně sotva vidět a Wiky často
šlápla do nějakého hlubšího bláta a měla rašelinu až po kolena.
Ani Moris se tomu nevyhnul, a tak měl po nějakém čase packy od
rašeliny také. Čím více se dostávali do bažiny, tím méně byla pole,
ze kterých přišli, vidět. Zato se kolem začalo rojit hodně
malinkých bílomodře svítících světlušek. Míjeli jeden vysoký strom
sklánějící se nad bažinou za druhým, až se v relativní blízkosti
objevilo uskupení různě velkých kamenů. Wiky se posadila na
jeden větší kámen. Byl pokrytý lehounkou vrstvou mechu a
vlastně se na něm sedělo celkem pohodlně. Zlatavá pole v dálce už
nebyla přes mlhu vidět a všude byly jen bažiny. Pomalu se začalo





17

stmívat a kolem poletovaly jen bílomodré světlušky. Byly jich
snad stovky. Moris přiskočil k Wiky a sedl si vedle ní.
„Jestli jsi unavená, můžeme klidně odpočívat, jak dlouho p
otřebuješ. Nemusíme pospíchat, jsme skoro tam,“ řekl Moris a
olizoval si od bláta zamazané packy.
„To je dobrý, mám jenom hlad,“ řekla Wiky a začala rozbal
ovat raneček, který si položila na nohy. „Podívej, teta Lilien
myslela i na tebe, Morisi,“ řekla Wiky a vytáhla z ranečku kus kuřecího
koláče a dala ho před Morise.
Ten se postavil na zadní packy, předními uchopil koláč a začal
ho jíst, jako by byl člověk.
„Ještě jsem nikdy neviděla jíst kočku takhle, i včera jsi jedl jako
kočka.“
„Tady mě nikdo nevidí. Teda kromě nich,“ a čumáčkem uk
ázal na světlušku prolétající kolem.
Prolétající světluška udělala před nimi malý přemet a pištivým
hláskem pozdravila Morise:
„Ahoj Morisi, jak se vede a kdo to je s tebou?“ Světluška se
přiblížila Wiky tak blízko k obličeji, až z toho začala Wiky šilhat.
Moris polkl kousek svého koláče a nevzrušeně řekl:
„To je Wiky, naše nová čarodějka.“
„Cožééé,“ překvapeně zavřískla světluška a začala poletovat
kolem.
Modrá světýlka pomaličku létající po bažině se najednou ro
zletěla k Wiky a Morisovi a začala obletovat kolem její hlavy.
Štěbetala a mluvila mezi sebou svými písklavými hlásky a přitom
přilétala další a další ze vzdálenějších míst bažiny.
„Vidíš ji,“ řekla jedna světluška a další zase:
„To je naše nová čarodějka.“
„Ne, není, je moc mladá.“





18

„A co to má s vlasy, to snad nezná hře ben?“
Wiky celá vyjevená z nastalé situace si vzala do ruky pramínek
svých vlasů a koukala se na něj. Co je na mých vlasech špatného,
říkala si v duchu.
Světlušky si dál špitaly a poletovaly kolem Wiky a Morise v t
akovém počtu, že vytvořily nad nimi velký modře svítící kruh.
„Představovala jsem si ji jinak.“
„Myslíš, že to zvládne?“ pokračovaly ve svém štěbetání svě
tlušky, až to Wiky naštvalo, seskočila z kamene a rázně řekla:
„Tak dost!“
Světlušky se lekly a s pískajícími hlásky ječícími: „Prosím, ne
ubližuj nám,“ se rozletěly do všech koutů bažiny. Některé se
schovaly do koruny starých stromů, takže to vypadalo, jako by stromy
někdo ověsil vánočními svíčkami. Jiné zase zaletěly za kameny,
poškozené náhrobky či zrezlé kovové tyče a kříže, které byly
rozesety po bažině.
Wiky si až teď uvědomila, že kromě různě velkých, mechem
zarostlých kamenů a vysokých černých starých stromů je v bažině
i několik hřbitovních věcí.
Světlušky zaletěly za několik náhrobních kamenů, ale protože
vykukovaly a dívaly se na Wiky, tak kámen, za nímž se
schovávaly, osvětlovaly takovým způsobem, že to vypadalo jako v
lunaparku. Wiky se hlasitě zasmála, když to viděla.
Zpoza jednoho stromu v dáli vyletěla veliká světluška, větší
než všechny ostatní, a pomalu letěla k Wiky. Zasta vila se ve
vzduchu asi metr před ní. Nejdřív klesla kousek dolů a pak zase
vyletěla nahoru, jako by se ukláněla.
„Moc se omlouvám za nezdvořilé chování těchto mladých
světlušek, mocná čarodějko, i vám, lorde Morisi.“





19

Moris vyskočil na všechny čtyři packy a pomalu sekal ocasem
ze strany na stranu.
„Omluva přijata, lady Mariano,“ řekl Moris a mírně se uklonil.
„To ale nestojí za řeč, nic špatného neudělaly a já jim nechtěla
ublížit,“ vysvětlovala Wiky světlušce.
„Pěkně jsi vyrostla za tu dobu, co jsem tě neviděla,“ řekla
světluška a unaveně si dosedla na Morisovu hlavu.
I Wiky se opět usadila na veliký, mechem pokrytý kámen.
„Dovol, abych se ti představila. Mé jméno je lady Mariana
a jsem hlavní světluškou mlžných močálů. Naším úkolem a
zároveň povoláním je hlídat bažinu před vstupem nepřátel
dovnitř a taky, abychom ty, co se v ní náhodou ztratí,
bezpečně vyvedly ven.“
„A ty mne znáš?“ zeptala se udiveně Wiky.
„Ano, když ti bylo sotva pár dní, tak jsem tě chodívala hlídat
a tancovala jsem nad tvojí postýlkou, abys usnula. To jsem bývala
o hodně mladší a nezkušenější. Dneska bych to už asi nezvládla,“
zasmála se světluška nostalgicky a pokračovala ve vyprávění.
„Prosím, odpusť mým následovnicím jejich nerozvážnost. Už
velice dlouho žijí naprosto bez vlády čarodějky a jsou trochu...,“
než stačila slovo dokončit, tak se ozval Moris:
„Zhýčkané.“
„Ale ne, jsou rozmazlené a ty mi do toho nebrblej, Morisi,“
rozohnila se na Morise lady Mariana.
Kocour se natáhl na břicho, rezignovaně si položil hlavičku na
packy a tvářil se uraženě.
„Samozřejmě jsme plně připravené ti sloužit tak, jako sloužily
generace našich předků tvým rodičům a prarodičům.“
„Moc vám děkuji, lady Mariano,“ odpověděla Wiky a usmála
se na světlušku.





20

Světluška z ničeho nic vyletěla před Moris e, začenichala a
dívala se na něj z takové blízkosti, až z toho začínal šilhat pro
změnu on.
„Tys něco baštil, Morisi? Hm, znám tu vůni, to jsou Lilieniny
koláče!“
„No, možná trochu,“ odpověděl provinile Moris Marianě na
otázku.
Než stačila Mariana něco říct, tak se do hovoru zamíchala
Wiky:
„Chceš také?“ zeptala se.
„Moc ti děkuji, Wiky, ale už nejsem, co jsem bývala, a n
emůžu. Zato tady ten nenasytný hlupák porušil svoje slovo.
Jednou v době, kdy začala Lilien poprvé péct, tak on byl něco jako
pokusný králík. Nakonec byl z Lilieniných koláču tak tlustý a
přežraný, že vypadal jako černý chodící polštář a taky se tak
valil. Musel proto mně a tvojí matce odpřisáhnout, že se jejích
koláčů už ani nedotkne.“
Moris si jednou packou zakryl čumák ve snaze být co nejméně
vidět.
„Jo, Lilieniny koláče, už odmala měla talent na pečení. Kdyby
uměla tak dobře kouzlit jako vařit, tak by z ní byla dneska jedna
z největších čarodějek všech dob. Bohužel,“ vyprávěla zaujatě
světluška Mariana a vznášela se lehounce vedle naší dvojice.
„Takže vážně ani kousek?“ podbízivě se opět zeptala Wiky.
„Bohužel, i když bych si ho s chutí dala, neudělalo by mi to
dobře.“
„A co ostatní, ty si dát můžo u?“ zeptala se Wiky a vytáhla
z ranečku ještě jeden kousek. Položila si ho do pravé dlaně a
natáhla ruku směrem ke zvídavým světluškám.





21

„Ano, jestli jim opravdu chceš dát, tak ony můžou,“ odpov
ěděla Mariana.
Wiky natáhla ruku ještě dál a řekla: „No tak, no pojďte si
vzít.“
Nejdřív zpoza jednoho kříže vyletěla jedna světluška. Při letěla
k Wiky, zastavila se před její rukou, uklonila se stejným
způsobem, jakým to udělala Mariana před chvílí, a řekla svým
písklavým hláskem: „Ahoj.“ Pak přiletěla blíž, uždíbla si kousek koláče
a odletěla s ním kousek dál. Posadila se na malinkatý kamínek
ležící pár metrů před Wiky.
Ze všech stran náhle vyletěly světlušky a stejným způsobem se
vždycky uklonily, pozdravily a uždíbly si kousek koláče. Dokonce
byly mezi nimi takové, které si ulomily větší kousek a nesly ho ve
dvou nebo ve třech. Najednou všechno, co mělo pod sebou
pevnou zem, stromy, kameny a kříže kolem, bylo obsypáno modře
svítícími světluškami, které pojídaly kousíčky koláče.
Wiky viděla, že na jednu se nedostalo a ta fňukavě poletovala po
její dlani. Wiky se jí zželelo, a tak sáhla do ranečku hledajíc nějaký
zbytek. Našla ještě malinký drobek, přesně pro světlušku. Světluška
si ho vzala přímo z Wikyiných prstů a posadila se Wiky na rameno.
„Ahoj, já jsem Líza,“ řekla světluška svým titěrným písklavým
hláskem a uždibovala z již tak malého drobku.
„Já jsem Wiky, moc mě těší,“ řekla Wiky a znatelně se usmála.
Moris s Marianou tomu přihlíželi, pomalu přikyvovali a smáli
se. Mariana řekla Morisovi:
„Ty děti rostou jako z vody, viď?“
„To opravdu ano,“ odpověděl Moris.
„Lízo, mohla bys svoji novou kamarádku zavést do jejího
sídla? Víš, už se necítím moc dobře a taky mě bolí záda a moje křídla
už nejsou nejmladší.“





22

Moris sledoval Marianu a smál se tomu, jak se vymlouvá.
„No jasně, moc ráda, lady M,“ odpověděla Líza a pištivě se
radovala Wiky nad hlavou.
Lady Mariana potom odlétla zpátky do stromu a zanechala
Morise, Wiky a Lízu s ostatními světluškami.
Když dojedli, Líza jako zběsilá vystartovala a popoháněla celá
nadšená Wiky a Morise k čarodějnickému sídlu. Šli dál a dál př
eskakujíce z jednoho ostrůvku na druhý, až nakonec dorazili ke
svému cíli. Světlušky v čele s Lízou a Morisem se zastavily nad
jedním větším ostrůvkem, jenž byl porostlý různě velkými
dýněmi, a dívaly se směrem dopředu.





23

Kapitola třetí
TICHÉ SÍDLO PLNÉ ŽIVOTA
Na nočním nebi se pomalu pohybovaly světlemodré mraky a ty
osvětloval kulatý, jasně žlutý měsíc. Mlha se rozestoupila a Wiky
uviděla několik desítek metrů před sebou podivnou stavbu. Vypadala
jako nějaký veliký strom. Začínal zespodu jako široká kulatá
základna, jako noha nebo kmen stromu. Čím výš ale stavba šla, tím více se
rozšiřovala a větvila, že to opravdu připomínalo korunu stromu.
Wiky věděla, že je to sídlo, ale až takhle veliké si je nepředstavovala.
Bylo to spíš jako zámek, budova dokonce měla několik menších či
větších věžiček. Samotný základ, který byl o hodně užší než vyšší část
stavby, byl větší než dům tety Lilien. Základy byly z kamene
obestavěného nějakými trámy. Zato střed byl hlavně kamenný a až nahoře
bylo pár dřevěných věžiček a střecha byla poskládaná z pálených
tašek. V oknech po celém sídle bylo vidět alespoň náznak světla,
pravděpodobně od svíček. Základ stavby byl dokola obestavěn
dřevěnými schody, které ale končily na malé dřevěné plošince několik
metrů nad zemí. Když to Wiky uviděla, neudržela se a řekla:
„No páni.“
Moris se na ni otočil a usmál se: „To ještě nic není, počkej, až
budeš uvnitř.“
Wiky s otevřenou pusou nevěřícně stála s hlavou zakloněnou
dívajíc se na výšku sídla. Jakmile se vzpamatovala, popošla k n
ěmu. Když ale došla až k jeho základům, nastal problém. Nejbližší
schody byly několik metrů nad zemí.





24

„Co teď? Mám udělat nějaké kouzlo?“ zeptala se zvídavě M
orise.
„Je sice pravda, že většinou se všichni dostávali do sídla něj
akým kouzlem, ale tobě bude stačit, když řekneš prosím.“
Wiky se podívala na sídlo tyčící se nad ní a řekla: „Prosím.“
Místo nějakého kouzla se Líza a pár světlušek dostaly až na
malinkou dřevěnou plošinku, kterou končilo schodiště, a shodily
Wiky provazový žebřík.
„A jak se tam dostaneš ty, Morisi?“ ptala se Wiky a Moris se
na ni jenom ležérně podíval a řekl:
„Copak nevíš, že my kočky jsme vynikající ve šplhání?“
Moris vyskočil na jeden vypadávající kámen, tu zase na dřev
ěnou desku, a než bys řekl švec, byl na plošině.
Pak Wiky začala pomalu lézt po žebříku. Celá zadýchaná k
onečně dolezla až na plošinu, natáhla se na stará prkna a hlasitě
vydechovala. Přiletěla k ní Líza a svým hláskem jí říkala:
„Moc ráda jsem tě poznala, Wiky. Teď musím jít, ale přijdu se
na tebe podívat.“ Zakroužila kolem a letěla pryč.
Když Wiky popadla dech, zvedla se a společně s Morisem šla
po točitých schodech nahoru do sídla. Nejdříve byly schody ze
strany nekryté, ale po chvíli je začala obtáčet kamenná zeď, čím
výše byly. Když vyšli schody, stáli uprostřed kulaté kamenné síně.
Všude byly zapálené žluté svíčky, po stěnách či u stropu. Kolem
zdí byly rozestavěné různé předměty jako rytířská brnění či skříně
a jiný nábytek. Vše bylo pokryté buď prachem, nebo pavučinami.
Ze síně vedlo pět různých chodeb. Některé byly schodiště do
vyšších pater, ať už doprava, nebo doleva. Jiné zase zatáčely do
strany bez známek schodiště, a proto musely vést do míst ve
stejné výšce jako tato síň. Dokonce jedno schodiště vedlo dolů,
tedy kromě toho, po kterém přišli.





25

Moris se ani nezastavil a šel klidně dál. Místo bylo značně str
ašidelné a jediné, co bylo slyšet, byly kapky vody dopadající na
kameny. Wiky nahánělo celé místo husí kůži, ale šla poslušně za
Morsisem. Ten šel jednou zabočující chodbou a pak po schodišti
někam výše do sídla. Všechny chodby osvětlovaly zapálené svíčky
po zdech. Přesto nebyly osvětleny natolik, aby Wiky viděla až na
jejich konec. Když vyšli schody, rozprostřela se před nimi veliká
místnost.
„Tohle, Wiky, je pracovna,“ řekl Moris a ukázal packou po
místnosti.
Po stěnách byly různé police a poličky a v nich byly různé
předměty. Většina jich byla ve sklenicích nebo byla přikrytá nán
osem prachu a pavučin. V rohu místnosti bylo dokonce staré
piano. Na něm i na několika menších policích ležely dýně. Měly do
sebe vyřezané obličeje a skrz takto vyřezaná ústa, nos a oči jim
prosvítalo žluté světlo, jako by od světla svíčky. Přesto nebylo
vidět, že by uvnitř dýně nějaká svíce byla. V místnosti bylo takhle
umístěno sedm různě velkých dýní. Tři na jedné polici u pravé
zdi, dvě na pianu a zbytek různě po místnosti. Wiky si všimla, že
ta největší ze tří dýní má na sobě klobouk. Pak si povšimla, že
jedna dýně ležící na pianu má zase na stonku růžovou mašli.
Kromě několika dřevěných trámů nebylo v prostřední části
místnosti nic, až na jednu věc. Přímo uprostřed byl černý železný
kotlík a pod ním hořelo několik polínek. Wiky přišla ke kotlíku
blíž a všimla si, že přímo nad ním je střešní okno a přes ně je
vidět na měsíc a hvězdy. Udělala ještě pár kroků směrem ke
kotlíku, až stála asi metr před ním. Moris prošel kolem a unaveně řekl:
„Nazdar Símure, už jsme doma.“
Ani se nezastavil a došel až k protější zdi, na níž viselo vysoké
zdobené zrcadlo a kousek pod ním byl Morisův pletený pelíšek.





26

Uvnitř měl svůj hebounký polštářek a kolem pelíšku bylo několik
různobarevných klubíček vlny. Moris si unaveně lehl do pelíšku
a schoulil se do klubíčka. Přesto měl otevřené oči, unaveně mávl
packou na Wiky a řekl:
„Tak vážení, tohle je Wiky.“
Wiky se rozhlížela nedůvěřivě po místnosti a čekala, odkud
něco vyskočí. Najednou ji oslovil mužský hlas a kotlík stojící před
ní ožil, objevil se na něm obličej, celý kotlík seskočil z ohýnku
a přiskočil k Wiky podávaje jí jedno své železné držadlo k
potřesení rukou. Wiky se vylekala a couvala směrem zpátky. Kotlík se k
ní stále přibližoval, až narazila svými zády na jednu poličku.
Najednou slyšela, jak někdo za ní říká:
„Takže hoši, rozjedeme to.“
Dýně po celé místnosti ožily a spustily najednou zpěv, ve kt
erém zpívaly:
„Vítej doma, Wiky. Čarodějko naše jediná, všemi námi tuze
očekávaná.“
Dýně v policích i ty tři za ní zpívaly mužskými hlasy, zatímco
ta s růžovou mašlí na pianu zpívala ženským hlasem, a druhá
dýně místo zpěvu poskakovala po klávesách piana a hrála. Wiky
se polekala a uskočila zase dopředu, ale přitom vrazila do kotlíku
a ten se sám rozhoupal. Voda v něm několikrát šplouchla a kotlík
udiveně ječel:
„Co to děláš?“
Wiky však v momentě, kdy strčila do kotlíku, ztratila rovn
ováhu a padala dozadu. Když už myslela, že tvrdě dopadne na
kamennou podlahu, ucítila, že ji něco pevného a dlouhého
podpírá pod zády. Když se postavila opětovně na kolena, podívala
se dozadu a uviděla za sebou dřevěné koště vzpřímeně se
vznášející několik centimetrů nad zemí. Koukala zděšeně ze strany na





27

stranu a zjistila, že je kompletně obklíčena. Za sebou oživlé dýně,
před sebou chodící kotlík, po stranách vznášející se koště a to
vysoké zrcadlo, co viselo předtím na stěně kousek od M orisova
pelíšku. Moris ležící v pelíšku zvedl hlavičku a zahalekal:
„Hej, všichni, Wiky není zvyklá na kouzla a bojí se vás.“
Zrcadlo, kotlík i dýně začaly mrmlat, že se omlouvají a že n
echtěly Wiky vystrašit. Koště, kotlík a zrcadlo kousek ustoupily
a uvolnily prostor kolem ní. Nejdřív začal mluvit kotlík:
„Dovol, abych se ti představil, milá Wiky. Mé jméno je Símur
a jsem, jak sama vidíš, kouzelný kotlík. Pokud budeš potřebovat
připravit nějaký lektvar, tak jsem ti vždy k dispozici.“
„Ano, děkuji,“ dokázala ze sebe vyloudit Wiky a kotlík pokrač
oval:
„Po tvé levici je létající koště. Nezbytná pomůcka každé
čarodějky.“
Koště při těch slovech povyskočilo, udělalo ve vzduchu vrtu
lku a přistálo zase na zemi, až se jeho slaměné štětce rozprostřely
po podlaze. Pak přiskočilo blíž k Wiky a mazlilo se s ní. Wiky
rozpačitě zvedla ruku a koště pohladila. To začalo vrnět a tulilo se
k ní ještě víc, a tak ho nepřestávala hladit.
„Po tvé pravici je vševidoucí zrcadlo.“
Na zrcadle se změnil odraz na čistě černou plochu a v ní se
objevila různobarevná karnevalová maska, jež začala na Wiky
mluvit jemným ženským hlasem:
„Ráda vás poznávám, má paní. Mým úkolem je ti ukazovat
obraz všeho, co chceš vidět. Ať by se to odehrávalo dole v baž
inách, nebo v předaleké zemi.“
Wiky zrcadlu zase mile poděkovala a přitom si všimla, jak je
nádherně zdobené. Mělo oválný tvar a kolem dokola bylo
lemováno pozlaceným dřevěným rámem jako nějaký vzácný starý ob-





28

raz. V rámu byla posazena ještě různě velká sklíčka a malá zrc
adélka.
„No, a nakonec Trevor a jeho banda,“ řekl kotlík a ukázal
svým držadlem směrem na Wiky. Ta celá udivená nechápala, na
co to kotlík ukazuje. Najednou jí blesklo, že na polici za ní jsou ty
oživlé dýně. Tak se otočila a podívala se na tři dýně, co byly za ní.
„Dobrý den, jmenuji se Trevor,“ řekla největší dýně s
cylindrem na hlavě. Přitom se jí otvíral a zavíral otvor vyříznutý do
tvaru pusy, jako by to skutečně pusa byla. „Já a ostatní dýně jsme
tvoji poradci a rádci. Také tvoříme pěvecký soubor Trevor a jeho
dýničky. Představím ti členy souboru. To jsou Max, Chuck, John
a Jarmína.“
Na vyšší poličce nalevo od těch tří se ozvala malá bílá dýně
ženským, skoro dětským hláskem:
„Ahoj Wiky.“
Trevor se pak natočil směrem k pianu a pokračoval: „A
támhle je moje milovaná Diana a náš talentovaný pianový hráč
Alex.“
Alex ce lý zadýchaný ležel na klávesách a těžce oddychoval:
„Máte vůbec představu, jak obtížné je hrát na piano, když n
emáte prsty?“
Trevor se natočil zpět a koukal přímo na Wiky.
„Jsem moc rád, že ses k nám vrátila. Jsi moc krásná holčička.
Celá maminka, jen oči máš po otci.“
Z Wiky jako by opadlo napětí a jenom se začervenala díky
tomu, co o ní Trevor říkal.
„My všichni jsme rádi, že jsi zase zpátky doma, Wiky,“ přidal
se kotlík a na svém obličeji vyloudil krásný nostalgický úsměv.
„Možná že uvidíš mnoho prapodivných věcí, ale věř, že v
tomto sídle a bažinách není jediná živá bytost, jež by ti zkřivila





29

byť jen jediný vlásek na hlavě,“ řeklo zrcadlo a vracelo se zpátky
na svoji zeď. Vyskočilo a jemně se zaháklo za hřebík ve zdi.
Trevor mírně zakašlal, aby na sebe upoutal pozornost, a
opětovně promluvil k Wiky:
„Abych nezapomněl, musím ti ještě představit manžele Bra
unovy.“
Trevor hlasitě písknul a rozhlížel se kolem, jako by čekal, že
odněkud něco vyskočí. I Wiky se rozhlížela nejdříve po vzdál
enějších koutech místnosti a potom po příchozím schodišti.
Najednou stěnou přímo před Wiky proletěli dva poloprůhlední
duchové. Byl to muž se ženou a žena měla ruku pod mužovým
ramenem a tiskla se k němu. Oba dva měli na sobě velice
honosné oblečení a muž měl na prsou ještě vrchní část brnění. Žena
měla krásné načesané vlasy sepnuté tak, aby jí nepadaly ani do očí,
ba ani nebyly delší než krk. Muž měl delší rozevláté vlasy a hustý,
do špičky zastřižený vous. Wiky až vytřeštila oči a vzpřímila
hlavu. Duchové totiž stáli přímo před ní a koukali se na ni z výšky.
Trevor zase mírně zakašlal, aby si opětovně získal pozornost.
Pár poustoupil stranou, aby viděl jak na Trevora, tak na Wiky,
a v ten moment Trevor spustil:
„Vážení manželé Braunovi, představuji vám naši novou čar
odějku. Malá Wiky se k nám znovu navrátila.“
Trevor se dlouze podíval na Wiky, aby zdůraznil, koho myslí.
Manželé se na ni také podívali, žena vyvlíkla ruku z manželovy
ruky a spráskla ruce:
„Tak ty ses k nám konečně vrátila. Ó, jak kouzelný večer, že
se naše malé miminko vrátilo zase domů.“
Wiky jen pomrkávala z údivu, jak je paní tak nadšená, že Wiky
vidí.
Nyní promluvil i manžel svým chraplavým silným hlasem:





30

„Musíš omluvit moji ženu Rozárii, že je tak rozverná, ale těšila
se na tvůj návrat už od první chvíle, kdys nás opustila.
Pravděpodobně by tě objala, kdyby místo toho jenom neproplula skrz tebe.
Já jsem kníže Arturus Braun třetí, ale můžeš mi říkat Arture,
a tenhle rozplývající se duch nad tebou je má žena Rouzmery.“
„Ale jaká Rouzmery, říkej mi prostě Rozárie,“ přerušila ducha
jeho žena a culila se při pohledu na Wiky. „Jsi ještě rozkošnější,
než jsi bývala jako batole. A jak ses uměla v těch dobách krásně
smát.“
Wiky se mírně usmála. Rozárie se přitom tetelila ještě víc a
hlavu měla až na sv ých sepnutých rukou.
„No vidíš, stále máš ten krásný úsměv, ale jsi trochu pohublá.“
V ten moment Rozárii zase přerušil Artur a řekl: „Ale no tak,
jak muže být někdo z Lilieniných koláčů vyhublý. Vzpomeň si na
Morise, to bys chtěla, aby Wiky vypadala jako on tenkrát?“
„No děkuji, že mi to pořád připomínáte,“ ozval se Moris ze
svého pelíšku a pak jenom uraženě zabořil hlavičku do pacek a
ještě vše přikryl ocáskem.
„Každopádně jsme rádi, že ses k nám zase vrátila a že tě m
ůžeme zase opečovávat, jako bys byla naše vnučka.“ V ten
moment Rozárie do široka otevřela pusu, jakoby udivením a
pohoršením zároveň. „Moc se omlouvám, Wiky, vím, že je tu strašný
nepořádek, okamžitě to napravíme,“ řekla Rozárie, obrátila se na
Artura a silně do něho šťouchla. „Podívej se na to, takový bordel
tu nebyl za celých pět set let, co se o sídlo staráme, hned to
naprav.“
Artur silně zapískal na prsty a zařval na celé sídlo: „Náástup.“
To, co v tu chvíli nemohla Wiky vidět, bylo, že z několika
skříní, starých brnění či jiných skrýší tryskem vylétlo několik
desítek duchů a prolétalo podlahou a zdmi, jako by tam ani nebyly.





31

Vypadalo to jako bouře, jež se rozzuřila kolem manželů Braun
ových a Wiky. Duchové prolítali stropem, zdmi a podlahou sem a
zase zpátky. Nakonec se asi třicet duchů nashromáždilo před
Braunovými. Byli tam staří i mladí, ženy i muži. Všichni se
vznášeli mírně nad podlahou a jejich poloprůhledný bílý obraz se
mírně třepotal ve světle ohýnku uprostřed místnosti. Artur před ně
předstoupil jako nějaký generál a rozkázal:
„Takže, vážení, za ta léta se nám tady nashromáždila nějaká ta
špína. Očekávám od vás, že si s ní tak jako vždy poradíte, a to
ihned, jasné?“
„Jasné,“ odpověděli duchové jedním hlasem a rozlítli se snad
do všech stran.
To, co se dělo pak, byla snad největší uklízecí akce, jakou kdy
Wiky v životě viděla. Málem se jí z toho zatočila hlava a spadla na
zem, ale v tu chvíli pod ni podstrčila Rozárie židli. Duchové létali
po sídle a něco dělali. Jedni odfoukávali prach. Jiní podletěli pod
koberec a tím, že se honili pod ním, ho oprašovali. Jiný duch zase
vyměňoval svíčky a zapaloval ty, jež byly zatím nezapálené. Další
zase sbírali věci popadané na zemi a řadili je do poliček, polic
a skříní. Další duch zase sbíral pavučiny a tak dále. Za ani ne
minutku bylo vše hotovo. I když všechny pavučiny a prach
nezmizely, sídlo, alespoň podle místnosti, ve které byla Wiky, vypadalo
jako celkem útulný domov. Místnosti byly krásně prosvětlené, a
dokonce byl už vidět smaragdově zelený koberec na zemi.
Duchové se zase shromáždili před Arturem a ten k nim opětovně
promluvil:
„Dobrá práce, lidi, můžete si dát rozchod.“
Duchové teď již pomalu a s brbláním odcházeli skrz zeď a
přitom někteří mumlali:





32

„To bylo pohybu zase po letech. Ať si to zkusí příště zase on,
když je tak chytrej. Bolí mě všechny kosti v těle.“
Jiný duch se do druhého ducha obořil: „Dyť nemáš žádné
kosti a ani nemáš tělo, tak co skučíš.“
„To se jenom tak říká,“ odpovídal první duch, zatímco oba
mizeli ve stěně.
Artur se obrátil na Wiky a mírně provinil e se ušklíbl:
„Moc se omlouvám, Wiky. Dobré služebnictvo aby dnes duch
pohledal.“
„Ale to je vážně dobrý,“ odpověděla Wiky a setřásala ze sebe
překvapený výraz.
V tu chvíli se z jejího břicha ozvalo hlasité žbluňk. To hlady
kručelo Wiky v břiše, a tak s e za ně chytila.
Rozárie dala ruce v bok a zatvářila se přísně: „Že ty jsi celý
den nic nejedla?“
„No, měla jsem kus koláče od tety, ale to je dlouho,“ přiznala
se Wiky a mírně se začervenala.
„Ale co budeme dělat, Arture, v celém sídle není pro mladou
čarodějku nic k jídlu.“
„No a co třeba kdybychom udělali,“ zastavil se uprostřed sl
ova Artur a děsivě se podíval na Trevora a ostaní, „dýňovou kaši!“
Dýně ztuhly a dostaly pokřivený a vystrašený výraz. Jarmína se
dokonce kutálela kolem dokola a nakonec omdlela hlavou
vzhůru.
„Ha ha. Vždycky na to skočí,“ smál se Artur a pomalu se ot
áčel pohledem zpátky k Rozárii.
Ta ho praštila do ramene a začala mu nadávat: „Že už toho
jednou nenecháš taky!“





33

Trevor se po chvíli vzpamatoval a jenom otráveně procedil
mezi zuby:
„Ha ha, moc vtipný, Arture. Že já ti na to pokaždý skočím.“
Pak se obrátil k Jarmíně a snažil se ji probudit.
Najednou se z čista jasna ozval Morisův hlas a Moris sám v
yskočil sedící Wiky na rameno a usadil se tam.
„Co třeba kdybychom nechali Wiky něco vykouzlit.“
Všichni v místnosti se začali dohadovat a kývali hlavou na
znamení souhlasu.
„To je super nápad.“
„Jé, to bude zase jak za starejch časů.“
Dokonce se objevilo ve zdi a stropě několik hlav duchů a sn
ažily se naslouchat.
„Skvělý nápad, Morisi,“ řekl Artur. „Je na čase naučit naši
čarodějku novému kouzlu.“
Moris seskočil z Wiky a zavelel: „Símure, na místo!“
Kotlík skočil zpátky na ohníček a jeho tvář zmizela. Wiky se
postavila a s očekáváním a nedočkavostí se zeptala Morise:
„Takže co mám udělat?“
Moris došel ke kotlíku a po straně se postavili i manželé Bra
unovi.
„Tak zaprvé přijď ke kotlíku a řekni ‚sviť‘.“
Wiky udělala pár kroků, až stála před kotlíkem. Pak odhodl
aně, ale ne přísně řekla „sviť” tak, jak jí Moris poradil. V tu chvíli
místnost mírně potemněla a nad kotlíkem se objevil sloup
měsíčního světla. Voda v kotlíku se změnila na hustší stříbrnou hmotu
a jako by nabobtnávala tu na jedné straně a tu zase na druhé
straně.





34

„Tak, teď musíš dát ruce nad kotlík a uchopit pr ázdný vzduch
v rukách, jako by to bylo těsto k rozválení,“ řekla Rozárie a
přitom předváděla rukama, co má Wiky udělat. Vypadalo to, jako by
vytahovala z hrnce nějaké neviditelné prádlo nebo jako by
opravdu hnětla nějaké těsto.
Wiky udělala stejný pohyb, aniž by se rukama tekutiny dotkla,
až se tekutina natáhla mírně z kotlíku, jako by následovala
Wikyiny ruce. Jakmile toho Wiky nechala, tekutina se stáhla zase
zpátky.
„Teď musíš silně myslet na to, že chceš vykouzlit jídlo,“ řekl
Moris.
„Přitom hněť ruk ama a pak natáhni vzduch ve svých rukou
a voda tě bude následovat,“ řekla zase Rozárie.
„Přitom naslouchej svému vnitřnímu hlasu a uslyšíš, co b
ychom si dali i my,“ nakonec se přidal i Artur.
Dýně, zrcadlo i koště v místnosti napjatě pozorovaly Wiky a
ani nepíply.
Wiky se zhluboka nadechla a pak začala v rukou hníst vzduch,
jako by to bylo opravdové těsto. V tom měla praxi už od tety
Lilien. Chytla a táhla jednu ruku a pak druhou. Tekutina v kotlíku
se nejdříve táhla jedním směrem a pak zase druhým, jako by ji
Wiky držela v rukou. Přivřela oči a silně myslela na to, že chce
vykouzlit jídlo pro všechny. Pak se první rukou velice rozmáchla,
až se zatočila na druhou stranu. Všechno bylo tak samozřejmé,
jako by to již někdy dělala. Stříbrně se třpytící tekutina v kotlíku
nejdříve vyletěla na jednu stranu a pak se zase vrátila do kotlíku.
Pak se totéž událo i na druhou stranu, až nakonec tekutina silně
vystříkla přes celou místnost a vytvořila u stropu jakousi vodní
vlnu. Jak ale padala k zemi, měnila se v malé rozprášené kapičky a
stříbrně se lesknoucí prášek. Během vteřiny se zpoza obláčku





35

kapek a prášku vynořil dlouhý dřevěný stůl a kolem něho dvě
dlouhé lavice na sezení. Stůl doslova přetékal jídlem a byly tam i
krásné zdobené poháry po stranách. Bylo tam vš echno, mísy s
různým ovocem, dorty a koláče, pečená masa a několik druhů
sýrů. Byla to pohádková hostina. Moris se dlouze olíznul a nějaký
duch, co pokukoval ze zdi, vykřikl:
„Tak jdeme jíst!“
Všichni se slétli ke stolu. Čelo stolu bylo připraveno pro Wi ky
a naproti ní si na stůl vyskočil Moris. Po stranách si přisedli
duchové a každý přinesl jednu dýni. Takže seděl duch, dýně, duch,
dýně. Dokonce přiskočilo i zrcadlo, a protože nemělo ruce, tak si
za něj sedl jeden duch a krmil ho, jako by ty ruce patřily zrcadlu
samému. Kotlík přihopsal na hromadu polštářků tak, aby jeho
nyní zase zřetelný obličej byl nad deskou stolu. Všichni se
překotně pustili do jídla. Podívaná to byla poněkud podivná. Všechno,
co prostrčili duchové pusou, propadlo skrz jejich nehmotná těla,
zatímco dýně popíjely ze zdobených pohárů. Ruce, co
pomáhaly zrcadlu, si daly vždy jedno sousto do vlastní pusy a potom
hned prostrčily sousto zrcadlem do pusy zdobené masce v
zrcadle. Bylo to, jako by sklo zrcadla vůbec nebylo a vidlička
ladně prošla skrz ně. Kotlík taky jedl zajímavě. Jedno sousto
ukousnul a pak jedno uždíbl svým železným držadlem a hodil
si ho do sebe svrchu. Takže za chvíli byl plný všeho možného,
až to z něho přetékalo. Moris na druhém konci stolu seděl na
krásném zdobeném polštářku. Stál na zadních packách a
předními si držel kostičku, kterou ukusoval. Když to viděla Wiky,
tak se také neostýchala a nandala si na talíř, co jen mohla, a
začala jíst. Zakousla se do kusu pečeného kuřete a k tomu
přikusovala malá červená rajčátka. Všichni jedli a popíjeli se
značnou chutí. Pouze dýně jenom pily z pohárů podivný černý





36

nápoj. Když se napil Trevor, co byl nalevo od Wiky, asi už
pošesté, Wiky to nedalo a zeptala se:
„Co to vlastně všichni popíjíte, Trevore?“
Do řeči se však pustil Alex sedící naproti Trevorovi: „To je
vývar z rašeliny s přídavkem čerstvě posekané trávy. Já osobně
myslím, že je to vynikající ročník.“
Trevor se na Alexe mírně zašklebil na znamení toho, že je
uražený, že ho Alex přerušil.
„A to pijete pořád tohle?“ zept ala se Wiky zvídavě.
„Samozřejmě že ne. Taky máme rádi výtažek z bujné zeminy
či kaolínový extrakt. Když však není zbytí, tak pijeme i obyčejnou
vodu. Ale té osobně moc neholduji.“
Wiky naslouchala Alexovu povídání a přestala na chvíli uk
usovat.
„A to n ic nejíte?“ zeptala se ještě zvídavěji, ale tentokrát se
musela otočit na Trevora, jelikož začal mluvit ještě dřív než Alex.
„V tom, co popíjíme, je vše, co potřebujeme, a to nám stačí.“
Když odpověděl na Wikyinu otázku, udělal škodolibý obličejíček
na Alexe a ten si zase na oplátku odfrknul.
Všichni u stolu hodovali a bavili se mezi sebou. Wiky se
vyptávala manželů Braunových nebo Trevora a Símura na
všechno, co ji jenom napadlo. Když dojedla poslední kousek
růžovou polevou politého dortu, pohodlně se rozvalila v
polstrované židli, v níž seděla, a hladila si bříško. Takhle
přejedená nebyla snad nikdy v životě. Když na tom byli všichni včetně
Morise, který se rozvaloval na polštářku, stejně, zvedla se
Rozárie a rozkázala:
„Tak a teď se pustíme do úklidu. “





37

Dvakrát tleskla rukama a duchové kolem stolu se začali pom
alu a značně líně zvedat. Odnášeli zbytky jídel a nádobí někam
pryč po schodišti.
Wiky už to ani trochu nepřipadalo divné a jenom tak podř
imovala v židli a jen chviličkami pozorovala dění kolem sebe. Pak
se probrala a zeptala se:
„Kolik je vlastně hodin? Měla bych už jít na kutě.“
Nato se k ní otočila Rozárie a ostře přikázala:
„No vidíš, za chvíli bude půlnoc. Pravý čas na to, aby takhle
malá čarodějka šla spát.“
„To spíš u


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.