načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Magonie - Maria Dahvana Headleyová

Kniha: Magonie
Autor:

Aza Rayová už od malička trpí záhadným onemocněním plic. Nemůže pořádně dýchat, mluvit, žít. Když na obloze zahlédne loď, považuje to její rodina za pouhý vedlejší účinek ...
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  279
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  329 Kč
15%
naše sleva
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2017-10-05
Počet stran: 320
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 318 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Alžběta Kalinová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-41
ISBN: 9788075444233
EAN: 9788075444233
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Aza Rayová už od malička trpí záhadným onemocněním plic. Nemůže pořádně dýchat, mluvit, žít. Když na obloze zahlédne loď, považuje to její rodina za pouhý vedlejší účinek jejích léků. Aza si ale nemyslí, že by to byla jen halucinace. Slyšela, jak někdo z lodi volá její jméno. Uvěří jí jen Jason, kamarád, který vždy naslouchá a který je možná i víc než jen kamarád. Než si to Aza vůbec stihne uvědomit, stane se něco hrozného. Aza se ztratí z našeho světa…a objeví se v Magonii. Nad mraky už není tou slabou dívkou se smrtí na jazyku. V Magonii se může poprvé zhluboka nadechnout. Zjistí, že má velkou moc a díky tomu pozná, že se blíží válka. Svět nahoře a svět dole spolu mají nevyřízené účty. Aza má v rukou osud celého lidstva – včetně mladíka, který ji miluje. Komu zachová věrnost?

Kniha je zařazena v kategoriích
Maria Dahvana Headleyová - další tituly autora:
Magonie Magonie
Headleyová, Maria Dahvana
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
KAPITOLA 1
{AZA}
Já a nemocnice, to je dlouhý příběh.
Přesně to říkám lidem, když mám napůl vtipnou a napůl sklí -
čenou náladu, což bývá dost často.
Je lepší mít po ruce nějakou připravenou větu než se nechat
násilím vtáhnout do rozhovoru s  někým, kdo na vás zírá s 
neupřímným úsměvem, zájmem nebo starostí v  očích. Oblíbila
jsem si následující metodu – zavtipkovat, zatvářit se napůl
omluvně a napůl šíleně a do pěti vteřin se z toho rozhovoru vykroutit.
Aza: „Vlastně mi nic vážnýho není, neboj, jenom jsem často
v nemocnici.“
Daná osoba: „Aha. Hm. Jasně. Tak to mě mrzí. Počkat, ne
mrzí, těší. Vždyť říkáš, že ti vlastně nic vážnýho není! Tak to mě
těší!“
Aza (šílený pohled začíná převažovat): „Je moc milý, že se ptáš.“
Podtext: Ani náhodou. Už o tom nemluv.
Lidé se pak většinou dál nevyptávají. Většinou jsou slušní.
Tedy moji rodiče a rodina obecně moc ne, ale cizí lidé? Třeba ta





10
suplující učitelka, která netušila, proč jsem se rozkašlala, odešla
na chodbu a pak rovnou na ošetřovnu, kde jsem si musela ne -
chat zavolat sanitku, aby mě honem odvezla zpět do mé
domoviny, kde jsou podlahy pokryté bílým linoleem?
Tak takoví lidé mi nechtějí připomínat to, o  čem už
bezpochyby moc dobře vím. Taky že vím. Neblbněte. A ani si
nemyslete, že jsem blbá já.
Tohle není příběh jako třeba Malé ženy. Z Beth a té její
miloučké invalidní nátury se mi odjakživa chtělo zvracet. Z toho,
jak si všichni mysleli, že neumírá. Z toho, jak očividně umírala.
Když vás v takových příbězích někdo zabalí do deky a vy se na
něj náhodou zesláble usmějete, je po vás.
Proto se taky snažím neusmívat zesláble, i  když se třeba
zesláblá cítím, k čemuž čas od času tajně nebo i neskrývaně dojde.
Nechci ze sebe udělat umírajícího, v dece zabaleného invalidu.
Pif paf, jsi mrtvá. Zavřít oči a šup do postele.
Poznámka pod čarou: invalidní. Kdo to slovo vůbec vymyslel
a jak to, že znamená to samé co bezcenný? Ten člověk mě pěkně
štve.
Ale zpátky k věci. Téma smrti přichází v mojí přítomnosti na
přetřes běžně. Dospělí o ní mluví neradi. A ruku na srdce, ne že
já bych o ní mluvila nějak ráda. Ale ostatní lidi v mém věku ano.
Všichni jsou samá SMRT SMRT SMRT, jako bychom celý
den nevysedli z  auta a  pomalu se šinuli po dálnici kolem
dopravních nehod. Smrt je úplně fascinuje.
Některé z  nás, zejména ty, kteří skutečně umírají, fascinuje
možná méně než ostatní. Někteří z nás by možná raději utekli
z pokojů, kde se pravidelně rozebírá, jak umřela ta která
celebrita, třeba na předávkování, při bouračce nebo za nevyjasněných
okolností...





11
Lidi v mém věku rádi brečí a dramaticky spekulují o tom, jak
by mohli lidi našeho věku umřít. Tak si o tom poslechněte od
někoho, kdo už roky hraje roli holky, kterou jsem fakt dobře znal,
co jednoho dne tragicky zahynula.
Ne, že by už bylo po mně. Pořád tu ještě jsem. Fakt. A právě
proto mě taky ta vyumělkovaná gotická morbidita štve.
To dospělí mluví o smrti daleko míň rádi. Pro ně je smrt ně -
co jako Santa Claus, jenže naruby. Jako Santa, který si všechny
dárky odnese. Který s  obřím pytlem vyleze nahoru komínem,
okrade vás úplně o všechno a se sobím osmispřežím odletí do
dáli a v naložených saních si odveze vzpomínky a skleničky na
víno a  pánve a  kastroly a  svetry a  sýrové sendviče a  papírové
kapesníky a esemesky a zvadlé domácí kytky a chuchvalce
kočičích chlupů a napůl vypotřebovanou rtěnku a nevyprané prádlo
a dopisy, které si člověk dal tu práci napsat, ale nikdy je
neodeslal, a rodné listy a přetrhané řetízky a prošoupané jednorázové
nemocniční návleky na boty.
A poznámky, které jste si napsali na lepicí papírky a přilepili
na lednici.
A fotky kluků, kteří se vám líbili.
A  šaty, ve kterých jste byli na plese, kde jste dokonce ještě
tancovali, protože jste zatím nebyli tak vyzáblí a tak bez dechu.
A ačkoli to asi nestojí moc za zmínku, odnese si taky vaši duši
nebo tak něco.
To je jedno. Dospělí na Santu každopádně nevěří. A ze všech
sil se snaží zapomenout i na toho Santu naruby.
Ve škole jsem kvůli té mojí vzácné chorobě a celému osudu,
který mi hrozí, pro všechny tak nějak zvráceně zajímavá. Ale
ve skutečném světě představuju problém. Ustaraný výraz. Bum!
Nervózní pohled. Bum! A následuje věta typu „Možná by sis mě-





12
la o svých pocitech s někým promluvit, Azo,“ spolu s litanií
o Bohu, terapii a antidepresivech.
Občas se k tomu ještě přidá přednáška o víře, léčitelích,
bylinkách, léčivých krystalech a józe. A vyzkoušela jsi už jógu, Azo?
Fakt, vyzkoušela? Protože jednomu známýmu mýho známýho,
kterej asi umíral, zachránila život pozice psa hlavou dolů!
Ne. Nezkoušela jsem se uzdravit jógou, protože mou nemoc
jóga neuzdraví. Moje nemoc je záhada. A  ne jen tak ledajaká.
Skoro bych řekla, že až bermudská. Tím nemyslím pláže, ale
trojúhelník.
Neznámá. Neřešitelná.
Každé ráno beru hromadu léků, ačkoli si nikdo není tak
docela jistý, co že to se mnou vlastně je. Až tak vzácná jsem.
Tak vzácná jako krevní testy a analýzy a takové ty věci, co mi
cpou do krku. Jako MRI a RTG a UZ a vatové tyčinky. A pořád
žádná jednoznačná diagnóza.
Tak vzácná, jako kdyby moje nemoc stála ve svátečním obleku
na pódiu a vyřvávala nějakou srdceryvnou píseň s refrénem typu
„Ty jsi pro mě ta jediná, lásko.“ A pak by tam zůstala stát a čekala,
až k ní přijdu, obejmu ji a přestanu vzdorovat.
Tak vzácná, že jsem zatím jediný člověk na zemi, kdo
doktorům takhle zamotal hlavu.
Mohlo by se zdát, že přeháním. Ale ne. Moje nemoc je tak
vzácná, že se jmenuje syndrom Azaray.
Po mně, Aze Ray Boylové.
Což je perverzní. Nechci žádného dvojníka v podobě nemoci,
žádnou divnou nesmrtelnost v podobě lékařského případu, kte -
rá by znamenala, že moje jméno budou medici opakovat ještě za
sto let. MĚ se nikdo neptal, když laboratoř můj případ
zveřejnila v časopise Nature a pojmenovala tu nemoc po mně. Něco





13
takového bych totiž odmítla. Ráda bych ji pojmenovala sama.
Třeba Svině nebo bych jí dala nějaké úplně divné jméno jako
Elmer nebo Clive.
O žádném ze zmíněných témat, o smrti nebo umírání, se mi
vážně moc mluvit nechce. Nejsem depresivní. Jsem prostě je -
nom podělaná. Jsem podělaná už co pamatuju. Neexistuje
žádná část mého života, která by podělaná nebyla.
Ano. Když se mi chce, smím takové věci říkat. A mně se chce.
V souvislosti s tímhle mám chuť mluvit sprostě. V tomhle po -
šramoceném a neduživém těle žiju já, děkuju pěkně, a nepřežiju
to, tak se tu nezdržujme věcmi, které nejde změnit. Jsem taková
předělaná verze nějaké opravdové holky. To je alespoň to, co
říkám, když vám něco chci sdělit a  zároveň bych o  tom radši
nemluvila, ale musím to nějak smést ze stolu, abychom se mohli
přesunout k lepším tématům.
Jo, vážně vím, že vůbec nevypadám dobře. Ne, nemusíte se
tvářit ustaraně. Vím, že byste rádi nějak pomohli. Ale
nemůžete. Vím, že jste nejspíš milí, ale teď vážně. S cizími lidmi si budu
radši povídat o čemkoli jiném než o tomhle.
Chcete slyšet fakta? Zajímá vás, jaký je každodenní život
s Elmerem / Clivem / Sviní / syndromem Azaray? Musím žít
v místnostech, ve kterých není ani zrnko prachu. Tak tomu je snad už
od nepaměti. Když jsem se narodila, byla jsem zdravá
a perfektní, teoreticky. A téměř přesně o rok později moje plíce ztratily
schopnost vyrovnat se s běžným složením vzduchu.
Jednou ráno přišla máma do pokoje a  našla mě tam. Měla
jsem zástavu srdce. A protože moje máma je moje máma,
zůstala dost při smyslech a dala mi dýchání z úst do úst. Udržela mě
naživu, dokud nepřijela záchranka a  neodvezli mě do
nemocnice. Tam mě horko těžko udržovali dál při životě tak, že mě





14
napojili na přístroje, které za mě dýchaly. Dali mi léky a posta -
rali se, aby byla hustota kyslíku ve vzduchu spíš nižší. Pak se to
trochu zlepšilo.
Vlastně se to výrazně zlepšilo, vzhledem k tomu, že tu pořád
ještě jsem. Jen se to nezlepšilo dostatečně. Ze začátku jsem spala
snad celé věky v  takovém boxu z  průsvitného plastu a 
trubiček. Moje minulost se skládá ze vzpomínek na to, jak otevírám
oči v místnostech, ve kterých se mi nedařilo usnout, z dotyků
záchranářů, rotujícího červeného světla a  ječení sirén. Tak to
prostě je, když jste ten šťastlivec, co žije s Clivem.
Vypadám divně a  taky mi divně fungují orgány a  všichni
vždycky zaraženě koukají a bručí si pro sebe, že tohle teda ještě
neviděli. Mám zmutované úplně všechno, uvnitř i zvenčí, snad
jen kromě mozku, který je podle všeho naprosto normální.
Chemická nerovnováha v mozku, která trápí některé lidi, se
mě vůbec netýká. Nebudím se ze spaní rozervaná
apokalyptickou hrůzou, netrpím žádným nutkáním typu ukousnout si
prsty nebo se opít do bezvědomí. Mít mozek, který vás většinu
času poslouchá, vlastně není vzhledem k všeobecnému stavu věcí
vůbec k zahození.
Jinak jsem ovšem jeden velký chodící exponát. Jsem jako
EXPO. (Ze všeho nejvíc bych si přála, ZE VŠEHO NEJVÍC
BYCH CHTĚLA, aby existovalo něco jako Světová výstava
nespravedlnosti a  aby se konala nejlépe někde poblíž města, kde
žiju. Byly by tam expozice plné zklamání, obří stavby
předurčené k tomu, aby spadly. Žádné předměty slibující odvážný nový
úžasný svět, ale přesně naopak. Žádná létající auta, ale auta,
která se šinou kupředu jako píďalky.)
Snažím se nemít se svojí nemocí nic společného, jenže je dost
přesvědčivá. Když se mě zmocní, dokáže mě lapání po dechu





15
srazit na zem a  začnu sebou škubat jako nějaký tvor, kterého
právě vytáhli ze dna oceánu. Někdy si přeju, abych se mohla na
to dno vrátit a začít úplně znovu. Jako něco jiného.
Tajně – nebo spíš jen tak napůl tajně, jako že občas to řeknu
i nahlas – si myslím, že jsem se neměla narodit jako člověk. Mo -
je tělo prostě nefunguje tak, jak by mělo.
Už jenom týden a bude mi šestnáct.
Školní sestra: „Ty jsi zázrak! Jsi náš zázrak!“
Aza Ray Boylová: (vydává dávivé zvuky)
Protože jsem ještě naživu, uvažuju, že bych uspořádala oslavu.
Šestnáctiny jsou hrozně důležité. Je to takový milník. Najednou
se všechno změní a vy začnete do světa zapadat – nosíte růžo -
vé šaty a  líbáte se se školním hezounkem a  nacvičujete nějaké
hopsavé taneční číslo.
Jen pro ujasnění, tak to chodí ve filmech. Ale v tomhle životě?
V tomhle životě nevím, co bude dál. Není to něco, o čem bych
chtěla nějak moc přemýšlet.
Koho bych vůbec pozvala? VŠECHNY. S výjimkou těch,
které nemám ráda. Já znám dost lidí na to, abych mohla skupinu
svých známých označit jako všichni. Ale ráda mám dohromady
jen tak pět nebo šest z nich. Mohla bych pozvat doktory, to by
pak počet hostů několikanásobně vzrostl. Před pár dny jsem se
o tom zmínila rodičům a oni z toho teď přešlapují a zvažují
moje pochybné postoje. Ostatně nad těmi uvažují snad odjakživa.
Ale ptám se vás – nebylo by horší, kdybych byla perfektní?
Díky mým nedokonalostem jsem méně politováníhodná.
Narozeniny nemá nikdo rád. Všichni v  domě jsou nervní.
Dokonce i kytky vypadají nervózně. Máme jednu takovou,
která se vždycky celá svraští. Nesmí se mnou sdílet pokoj, ale občas
za ní zajdu na návštěvu a dotknu se jejích lepkavých listů a ty se





16
hned svinou dovnitř. I teď je svinutá do malé kuličky, jako by
říkala Nesahej na mě, nebo ti jednu vlepím.
Chápete?
(Hahaha. Fakt legrace.)
Střední škola. První zvonění. Jdu hlavní chodbou. Kolem asi
milionu skříněk. Pozdě na hodinu. Bez omluvy, pokud nepočí -
táte tu, kterou mám vždycky.
Zvedám pěst, abych si bouchla na pozdrav s Jasonem
Kerwinem, který jde taky pozdě. Ani se na mě nepodíval, stejně jako
já se ani nepodívala na něj. Zdravíme se jen pěstmi. Známe se
od doby, kdy mi bylo pět. Je to můj nejlepší kamarád.
Jason je světlou výjimkou ze všech pravidel mých starostlivých
rodičů ohledně trávení času s jinými lidmi než s nimi, protože
on ví, jak se zachovat snad v jakékoli mimořádné situaci, která
by mohla nastat.
Může mě doprovázet tam, kam se našim nechce. Nebo tam,
kam by se jim sice chtělo, ale kde by se jim nechtělo trávit
hodiny a  hodiny. Třeba do akvárií, do přírodopisných muzeí se
sbírkami brouků a na výstavy, do antikvariátů se vzácnými
knihami, kde si musíme nasadit masky a rukavice pokaždé, když si
chceme na něco sáhnout, a do různých obchůdků plných sbírek
divných motýlů, kostí a chirurgických modelů v životní
velikosti, které objevíme na internetu.
A tak podobně.
Jason o  smrti nikdy nemluví, pokud přímo nesouvisí s 
nějakou super morbidní věcí, kterou bychom mohli chtít zkusit
vyhledat na internetu. Ten hnusný příběh o Aze Ray a selhání
všech jejích životních funkcí? O něm se Jason nezmiňuje.
Druhé zvonění a  já jsem pořád ještě na chodbě. Jakoby nic
zvedám prostředníček, když zahlédnu Jenny Greenovou. Ve vla-





17
sech má jeden pramen obarvený na růžovo, lokty má ostřejší
než dýky a  její těsné džíny stojí zhruba tolik jako dražší ojeté
auto. Jenny mě poslední dobou štve už jenom tím, že dýchá. Ne
úplně doslova, ale prostě tím, že je. Vedeme spolu tichou válku.
V tomhle bodě si ani nezaslouží žádná slova, ačkoli ona toho na
mě před pár dny vychrlila spoustu, když měla zrovna záchvat.
Sprostě nadávat nemocné holce? Prosím vás. Všichni víme, že
to je přes čáru.
Ale musím ji za to alespoň tak napůl obdivovat. Chce to pev -
né nervy troufnout si na něco, čeho se ještě nikdo neodvážil.
Poslední dobou se totiž po škole rozlezla taková nakažlivá
představa, že vypadám jako hladový krvelačný přízrak z  nějakého
japonského hororu, a Jenny přišla do hodiny s modrou rtěnkou
na puse a obličejem omítnutým vrstvou bílého pudru. Aby mě
zesměšnila.
Jenny se na mě usmála a poslala mi vzdušný polibek plný
jedu. Tak jsem ho chytila a poslala jí ho zpátky skrz dneska
skutečně solidně namodralou pusu, čímž jsem ji pořádně vyděsila.
Až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Když už musím vypadat
jako zombie, proč toho alespoň nevyužít. Podívala se na mě tak,
jako bych snad hrála nefér, a znechuceně se otočila a rozběhla
se do svojí třídy.
Já se bez důvodu zastavila u skříněk. Nikam jsem nespěchala.
Nakoukla jsem do vedlejší učebny okénkem, do kterého se dává
taková ta drátěná mřížka, aby lidi jako já nešmírovali lidi jako
oni.
Moje mladší sestra Eli nějak vycítila, že na ni zírám, a zvedla
oči, ačkoli tou dobou byla už hluboce zabraná do matiky. Tak
jsem jí pro pobavení na chodbě trochu zatancovala, abych
oslavila, že v tu ranní hodinu jsem svobodnější než kdokoli jiný. Pri-





18
vilegia nemocné holky. Eli zvedla oči v sloup a já šla dál. Kašlala
jsem jen trochu, dalo se to ještě zvládnout.
Do třídy jsem přišla pozdě o sedm minut. Profesor Grimm už
na mě se zvednutým obočím čekal. Říká mi Věčný opozdilec Aza
Ray. Je slepý jak netopýr, nosí tlusté brýle a tenkou kravatu jako
nějaký hipster, ale tenhle styl mu fakt nesedí.
Je to svalovec, ale nikdy si nevyhrnuje rukávy. Má tak velké
bicepsy, že je mu na pažích těsná košile, z čehož usuzuju, že
nemá žádný skutečný život a jen se tak potácí mezi prací a pitím
proteinových nápojů.
Vypadá spíš jako učitel tělocviku, jenže když otevře pusu, zní
jako hrozný šprt. Taky myslím, že má tetování, které se snaží
různě zakrýt. Make-upem. Dlouhými rukávy. Není zrovna
moudré nechat si na sebe navěky namalovat obrázek lebky / lodi /
nahaté holky (?). Pak si nemůžete ani rozepnout manžetový
knoflíček.
Profesor Grimm je tenhle rok nový. Je mladý, pokud jde
třicátníka považovat za mladého. Ale to tetování mě zajímá.
Nevím přesně, jak vypadá, protože jsem ho celé nikdy neviděla.
Přesně proto bych chtěla vlastní tetování. Chci něco horšího,
než má on.
Věčně si stěžuje, že kdybych dávala během jeho hodin trochu
pozor místo toho, abych si pořád četla, mohla bych plně využít
svoje nadání. Jenže s tím neslaví moc úspěchů, jelikož jsem
jedna z... ehm... tak ze čtyř lidí na škole, kteří čtou.
Vím, že je to klišé. Ano, jsem knihomol. Zastřelte mě.
Mohla bych vám vyprávět, jak jsem vyrostla v knihovně a jak mými
jedinými kamarády byly knihy, ale to jsem snad neudělala,
nebo ano? Protože mám slitování. Nejsem ani génius, ani někdo,
z koho vyroste kouzelník. Jsem to prostě já. Čtu. Knihy sice





19
nejsou mými jedinými přáteli, ale jsme dobří kamarádi. Tak to
prostě je.
Takže na Grimmových hodinách nemusím dávat pozor. Kni -
hy, o  kterých mluví, jsem beztak už většinou četla. Tentokrát
byl na programu ten děda, co bojoval s mořem.
Posedlý chlap. Obří ryba. Spousta strašných selhání. Kolik
druháků už asi tímhle zatraceným příběhem mučili?
Proč? Kdo z  nás se jednoho dne ocitne v  boji na život a  na
smrt s velkou rybou? Kde je nějaký důvod?
Četla jsem i Moby Dicka, podobný příběh o posedlém
chlapovi, velké rybě, o smutku a ztracených snech.
Velryba nerovná se ryba. Já vím. Kytovec. A stejně velryby
byly a zůstanou prototypem velkých ryb z knižních příběhů, což
dává smysl vzhledem k tomu, jak je lidstvo omylné.
Četla jsem z Moby Dicka dokonce i  ty kapitoly, které nečte
nikdo jiný. Takže vám klidně můžu udělat přednášku o  tom,
jak naporcovat a vykuchat velrybu. To mi věřte. Ačkoli o takové
informace nestojíte.
Tak se mě zeptej na Moby Dicka, Grimme. No tak. Do toho.
Jednou to už zkusil, zhruba před měsícem, protože si myslel,
že mu jenom lžu, že jsem ho četla. Takže jsem mu to pěkně
nandala fundovanou řečí o zmaru a alegoriích a nesplnitelných
snech, načež jsem přešla do úvahy o  pirátských filmech,
skákání z prkna mezi žraloky a ženách v kosmu. Profesor Grimm
byl ohromený a šokovaný zároveň. Dostala jsem jedničku navíc,
kterou nepotřebuju, a zůstala jsem po škole za vyrušování. Za
tento trest si ho popravdě řečeno vážím.
Otočila jsem se na Jasona, který byl zabořený do vlastní knihy.
Podívala jsem se, jak se jmenuje. Keplerův sen: Celý text a 
poznámky z díla Somnium, Sive Astronomia Lunaris. Vypadala sta-





20
ře a trochu salátovitě. Nějaká stoletá bichle z knihovny s obráz -
kem povrchu měsíce na obálce.
Kdo nechápe? Já.
Natáhla jsem se do jeho lavice a  vytrhla jsem mu ji, abych
si přečetla anotaci. První vědecko-fantastický román, psalo se
tam. Napsaný ve dvacátých letech sedmnáctého století.
Astronom vypráví příběh o  cestě na měsíc a  zároveň se pokouší do
textu vtěsnat obranu Koperníkovy teorie, protože se snaží
najít způsob, jak o ní mluvit, aniž by riskoval, že ho popraví. Až
později lidem došlo, že všechny ty takzvaně vymyšlené pasáže
budou spíš Keplerova šifra pro astronomii a rovnice.
Je tam i nějaká mimozemská čarodějnice na koštěti. Palec
nahoru.
Krása. Tak trochu kniha pro mě. Až na to, že by se mi
líbilo víc, kdybych mohla napsat nějakou vlastní. To je můj
odvěký problém s  knihami obsahujícími vymyšlené jazyky a 
záhady. Chtěla bych být kryptografem. Až na to, že do kryptografa
mám hodně daleko. Jsem spíš to, čemu se dřív říkalo nadšenec.
Nebo zapálený amatér. Za patnáct minut na internetu se
nadrtím, co zvládnu, a pak vařím z vody, rychle a zběsile.
Takže si lidi myslí, že jsem chytřejší než oni. Což mi dává
prostor dělat si, co chci, aniž by mě ostatní moc otravovali
a vyptávali se. Odrazuje je to od dotazů ohledně celého mého
umírání. Prostě toho trochu zneužívám.
„Dej to sem,“ zašeptal Jason. Profesor Grimm po nás vrhl
pohled, kterým říkal sklapněte.
Napadlo mě, jak asi usměrním rodiče s  tou narozeninovou
oslavou. Obávám se, že si představujou kolečkové brusle a klau -
na a  dort a  balónky. Prostě oslavu, jakou mi uspořádali, když
mi bylo pět.





21
Tehdy přišly akorát dvě holčičky, které k tomu donutily jejich
matky, a Jason, který se na ni vetřel bez pozvání. Nejenom že na
ni šel přes kilometr pěšky, ačkoli nebyl pozvaný, ale ještě navíc
dorazil v  kostýmu. V  kostýmu aligátora, který dostal na Hal -
loween. Ani se neobtěžoval sdělit svým matkám, kam jde, takže
zavolaly policii v přesvědčení, že Jasona někdo unesl.
Když se před naším chodníkem, kde jsme bruslili, zjevila
policejní auta a  vystoupili z  nich muži v  uniformách, bylo hned
jasné, že jsme s Jasonem předurčeni k tomu, aby se z nás stali
přátelé. Když po něm chtěli, aby si sundal masku, bruslil
v aligátořím kostýmu a dělal elegantní otočky i s dlouhým zeleným
ocasem.
Ta oslava vlastně nebyla špatná.
Ale oslavu šestnáctin si představuju maličko jinak. Mrtvý
klaun, obří dort, ze kterého vyskočím, a horkovzdušný balón na
obloze nade mnou. Z jeho koše se spustí lano. Já po něm vylezu
nahoru. A odletím. Navždycky.
Kolik trápení by to vyřešilo? Tak strašně moc. Až na trápení
toho mrtvého klauna, který neumřel podle svých přestav, ale
podle mých.
Profesor Grimm zjevně zaslechl, jak jsem se uchichtla.
„Podělila byste se s námi o zdroj vašeho potěšení, slečno Azo
Ray?“
Proč se jen pokaždé takhle ptají? Zbytek třídy psal nějaký test.
Všichni zvedli oči, celí nadšení, že je něco rozptýlí. Jason se
usmál. Nic vám den nezpříjemní tolik jako cizí potíže.
„Vážně o to stojíte?“ zeptala jsem se, protože jsem měla
správně bojovnou náladu. „Zrovna jsem myslela na umírání.“
Grimm se na mě zničeně podíval. Jednou už jsem mu to na
hodině řekla. Je to kouzelná věta. Všichni učitelé změknou jak





22
máslo, když ji použiju. Ale profesora Grimma mám docela ráda,
protože do mě vidí. Což znamená, že se skutečně dívá. Což je
samo o sobě zvláštní. Nikdo si mě totiž neprohlíží. Všichni mají
strach, že se na nich moje nemoc nějak podepíše. Ta plastová
klec, ve které jsem žila jako malá? Ta zůstala, jen se stala nevidi -
telnou. A je z něčeho tvrdšího než plast.
„Na umírání? V souvislosti s kterým literárním dílem, Azo?“
neměl slitování.
„Co třeba s Bouří?“ navrhla jsem, protože jsem věděla, že tu
taky máme na seznamu četby. Tohle pololetí je to samé moře.
„Ta utopená dvojčata.“
„To ne, protože se ve skutečnosti neutopí,“ oponoval mi
profesor. „Zkus něco jiného.“
Bohužel mě nic nenapadalo.
„Zahraj to znovu, Same?“ nadhodila jsem, a zároveň tak
zneužila Grimmova křestního jména. Načež jsem pokračovala svou
oblíbenou taktikou jedné věci, díky které si budou myslet, že
vím všechno. Z Wikipedie se dají naučit i ty nejbizarnější
detaily. „Až na to, že to je vlastně špatná citace. Mělo by to být
Zahraj to, Same. Ale lidi to chtějí romantičtější, aby to znělo
míň jako rozkaz.“
Profesor Grimm si povzdechl. „Viděla jsi aspoň film
Casablanca? Za deset minut si to vyberu. Kdybych byl tebou, rychle
bych se do toho testu pustil, Azo. A neříkej mi Same. Jmenuji se
Samuel. Same mi říkají jenom lidi, kteří mě neznají.“
Vyhrál, protože měl pravdu. Casablancu jsem neviděla ani
z rychlíku. Naučila jsem se jenom tu jednu zajímavost. Tak jsem
to vzdala a chopila se tužky, abych někam nasměrovala starého
chlápka a modrého marlína.
Samuel. Kdo dneska pojmenuje syna Samuel? Napadlo mě





23
poznamenat něco o pseudonymech. Samuel Clemens, Mark
Twain a  Život na Mississippi, který jsem nedávno četla, ale
nechala jsem si to pro sebe. Když jsem to zkusila posledně, vyvinul
se z toho duel a teď jsem měla nějak divný pocit na hrudi, takže
jsem si nebyla jistá, jestli bych se zvládla obstojně bít, aniž bych
se rozkašlala.
Venku se blížila bouře. Větve stromů už nám bušily do oken.
Žaluzie se třásly jako šílené, protože naše škola je stará zatékající
díra.
Jason mi poslal do lavice papírek. Grimm hlídá vibrování
telefonů, tak spolu komunikujeme postaru. Obří oliheň, psalo se
na něm. Zítra v pět u tebe.
Měli jsme se na ten záznam podívat už před pár dny, jenomže
jsem se tak rozkašlala, že jsem musela do nemocnice. Což stálo
za houby.
Musela jsem na gastroskopii, a když jsem se probrala z narkó -
zy, chirurg na mě hleděl tím pohledem páni, tak tohle jsem teda
ještě neviděl.
Mutant, naškrábala jsem na papír, který mi dali, kdybych si
chtěla stěžovat.
Doktor se na mě podíval a pak se rozesmál. „Kdepak,“ řekl.
„Jsi velice zvláštní mladá dáma. Takové hlasivky, jako máš ty,
jsem ještě nikdy neviděl. Mohla bys být zpěvačkou.“
Kdybych mohla dýchat, napsala jsem mu a on měl dost
slušnosti na to, aby se zatvářil smutně.
Jason se na tu oliheň ze solidarity nepodíval, ačkoli se pokusil
sestřičky přesvědčit, aby mu dovolily pustit mi to na
pohotovosti. Ale nepodařilo se mu to. Nemocniční sestřičky hrají tvrdě.
Když už mluvíme o oceánu a velkých rybách, tohle je první
záznam obří olihně, kde oliheň plave ve svém prostředí. Před-





24
stavte si to neuvěřitelné podmořské monstrum s očima velkýma
jako vaše hlava. Představte si její tělo a chapadla dlouhá sedm
a půl metru. To je jako dva školní autobusy. A teď si představte,
že pod vodou ji ještě nikdo předtím nenatočil. To je fakt zázrak.
A pokud existuje taková oliheň, pak může něco žít třeba i v je -
zeru Loch Ness. Možná se to tam příšerami jen hemží. Možná
existuje... naděje?
Protože vždycky když někdo objeví nějaký nový druh zvířete
nebo jinou úžasnou věc na téhle planetě, znamená to, že jsme ji
ještě celou nezničili.
Dosud existovala jen videa buď úplně mrtvých, nebo na smrt
nemocných obřích olihní, ale teď se dolů potopil nějaký vědec
v ponorce, našel tam živou a natočil ji.
A nějaký Jasonův známý se naboural do systému Woods Hole,
oceánografické organizace z Massachusetts, a zachytil jejich
komunikaci s členy expedice. A před čtyřmi dny jim ze serveru štípl
to video a ještě o tom nepřestal krákat.
Podívala jsem se na Jasona a usmála se na něj, ale on byl
začtený do své knihy. Už jsem se chtěla pustit do toho testu, když
vtom jsem venku za oknem něco zahlédla, přesně nad teráriem
ještěrek.
Bylo to jen na vteřinku, ale přišlo mi to tak nějak zvláštně
povědomé, jako by se mi o tom zdálo nebo jako bych to třeba
znala z nějakého obrázku.
Stěžeň. A plachtu.
Ne jenom jednu. Dvě. Tři. Takové ty z velkých lodí. Vysoké,
bílé, třepotající se ve větru. A  z  bouře najednou vyplula příď
lodi.
Což...
Halucinace jsem měla už dřív, ale takové ještě ne. Nedávno





jsem četla něco o vidinách na nebi, o  fata morganách, tak se to
jmenuje.
Jednou někdo viděl Edinburgh viset půl hodiny nad
Liverpoolem. Ale od čeho by se tahle... tahle loď mohla odrážet?
Jsme ve vnitrozemí. Hluboko ve vnitrozemí.
Natáhla jsem ruku a zatahala profesora Grimma za rukáv.
Věnoval mi naštvaný pohled. Ukázala jsem na oblohu.
Otočil se tím směrem, na chvíli strnul a jen hleděl z okna. Pak
si sundal brýle a podíval se znovu.
„Sakra,“ utrousil.
„Co? Vy to vidíte? Tak vidíte to?“
Zavrtěl hlavou.
„Bude bouřka,“ poznamenal a zatahal za žaluzie.
Když spadly až dolů na parapet a z naší třídy byla zas jenom
naše třída, zaslechla jsem dlouhé, vysoké písknutí. Vlastně ne
přesně písknutí. Víc než to.
Beru zpět. Mnohem víc než to.
Azo, linulo se vzduchem. Azo, jsi tam?






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist