načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč - Rick Riordan

  > > > > Magnus Chase a bohové Ásgardu  
-7%
sleva

Elektronická kniha: Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč
Autor:

Magnus Chase žije na ulici a spí pod mostem. Za šestnáct let svého života už zažil víc hrůz a nebezpečí než leckterý dospělý. Jenže to nejhorší… to nejhorší ho teprve čeká! ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 83
+
-
2,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 483
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Magnus Chase and the gods of Asgard - The sword of summer přeložila Dana Chodilová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2908-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Magnus Chase žije na ulici a spí pod mostem. Za šestnáct let svého života už zažil víc hrůz a nebezpečí než leckterý dospělý. Jenže to nejhorší… to nejhorší ho teprve čeká!
Schyluje se totiž k válce. Bohové Ásgardu a s nimi obři, trollové, vlci a další děsivé příšery připravují soudný den. Je třeba propátrat devět světů a najít zbraň ztracenou tisíce let!

První díl chystané trilogie bestsellerového autora Ricka Riordana, tentokrát inspirované tajemnými vikingy a severskou mytologií.

Ukázka z knihy:
No, a pak jsem umřel. Konec.
Možná si myslíte: Ale Magnusi, ty jsi neumřel doopravdy. Jinak bys nemohl vyprávět tenhle příběh. Jenom jsi měl smrt na jazyku. Pak tě zázračně zachránili, bla bla bla.
Kdepak. Já vážně umřel. Na sto procent: vnitřnosti proražené, životně důležité orgány spálené, všechny kosti v těle polámané.
Lékařský termín pro to zní SMRT.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč" mají také často zájem o tyto tituly:
Magnus Chase a bohové Ásgardu - Thorovo kladivo Magnus Chase a bohové Ásgardu
Riordan, Rick
Cena: 215 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Magnus Chase
a bohové Ásgardu –
Prastarý meč
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Rick Riordan
Magnus Chase a bohové Ásgardu – Prastar ý meč – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















V ěnováno Cassandře Clareové
Dík za půjčení skvělého jména Magnus





OBSAH
1 Dobré ráno! Dneska zemřeš............................... 9
2 Chlap s kovovou podprsenkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
3 Nechoďte se projet s divnými příbuznými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
4 Ten člověk vážně neumí řídit ............................. 27
5 Odjakživa jsem si chtěl zničit most......................... 33
6 Pozor na káčátka, nebo vás praští do hlavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
7 Bez nosu ti to fakt sluší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
8 Pozor na propast a na chlupatého chlápka se sekerou . . . . . . . . . . 51
9 Rozhodně chtěj klíč k minibaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
10 Můj pokoj nesmrdí ..................................... 62
11 Ráda tě poznávám. Te ď ti rozdrtím průdušnici................ 71
12 Aspoň že nemám službu chytání kozy ...................... 78
13 Záhuba bramboru Phila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
14 Čtyři miliony kanálů, a stejně dávají jen Pohled valkýry . . . . . . . . 91
15 Mé trapné zavirované video . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
16 Norny. Proč zrovna norny?............................... 1 0 1
17 O ty bicepsy jsem se neprosil ............................. 1 0 5
18 Svádím nelítostný boj s vajíčky............................ 1 1 2
19 Neříkejte mi fazoláku. Myslím tím nikdy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 2 1
20 Vítej na Te m né straně. Máme plněné sušenky. ................ 1 2 9
21 Gunilla to schytá plamenometem a není to žádná psina.
No, vlastně to trochu psina je.............................. 1 3 6
22 Ze stromu padají kamarádi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
23 Recykluju se .......................................... 1 5 5
24 Měli jste jediný úkol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 5 9
25 Funebráci mě převlíkli za šaška ........................... 1 6 7
26 Vím, že jsem po smrti, ale někdy mi zavolej . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
27 Zahrajme si frisbee se sečnými zbraněmi!.................... 1 8 0
28 Mluv mu do obličeje, moc víc stejně nemá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 8 7
29 Okradeni o falafel orlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 9 8
30 Jablko denně bude tvá smrt............................... 2 0 7
31 Se vším smradem, nebo nic............................... 2 1 3
32 Roky hraní Bassmasters 2000 se fakt vyplatily................ 2 1 8
33 Samin bráška je po probuzení nevrlý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 2 6
34 Můj meč málem skončí na eBayi........................... 2 3 2
35 Nebudeš káleti na hlavu Umění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 4 0
36 Kachna!.............................................. 2 5 0





37 Zurá žen veverkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 5 5
38 Zhroutím se ve volkswagenu.............................. 2 6 0
39 Freya je rozkošná! Má kočky! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 6 7
40 Můj kamarád se vyvinul z – Ne, nedokážu to ani říct . . . . . . . . . . . . 2 7 8
41 Blitz uzavře staromódní dohodu........................... 2 8 6
42 Oslava před stětím s vaječnou roládou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 9 2
43 Nechť započne tvorba ozdobného kovového vodního ptactva.... 2 9 9
44 Junior získá pytel slz .................................... 3 0 8
45 Seznámím se s Jackem................................... 3 1 6
46 Na palubě staré dobré lodě Nehet........................... 323
47 Psychoanalyzuju kozu................................... 3 3 0
48 Hearthstone omdlívá častěji než Jason Grace
(i když netuším, kdo to je)................................ 3 3 6
49 Je to tvůj problém. Máš meč v nose. ........................ 3 4 4
50 Neprozrazovat zápletky! Thor je v seriálech sakra pozadu....... 3 5 0
51 Diskuse o proměňování v ovády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 5 9
52 Mám tady koně. Jmenuje se Stanley......................... 3 6 5
53 Jak ve vší slušnosti zabít obra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 7 2
54 Proč nepoužívat steakový nůž jako skokanské prkno........... 3 7 6
55 Do bitvy mě nese První trpasličí letecká divize . . . . . . . . . . . . . . . 3 8 4
56 Nikdy neříkejte trpaslíkovi „v ytáhni se“..................... 3 9 0
57 Sam zmáčkne tlačítko katapultu........................... 3 9 5
58 Hele, té bych ruku nepodal............................... 4 0 3
59 Hrůza neboli základka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 0 9
60 Rozkošná vražedná plavba při západu slunce ................ 4 1 5
61 Vřes je moje nejneoblíbenější rostlina....................... 4 1 9
62 Malý zlý vlk........................................... 4 2 4
63 Nesnáším podepisování vlastního rozsudku smrti............. 431
64 Koho napadlo udělat toho vlka nezranitelného? .............. 436
65 Tuhle část nenávidím.................................... 4 4 1
66 Oběti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 4 6
67 Ještě jednou, pro kamaráda............................... 4 5 0
68 Nezrazujte meče ....................................... 4 5 4
69 Aha... Ta k že tohle je ten, koho Fenrir vyčmuchal
v šedesáté třetí kapitole.................................. 4 5 9
70 PowerPoint zkázy na téma my............................. 4 6 2
71 Pálíme labutí loď, což nemůže být nic legálního . . . . . . . . . . . . . . 4 6 8
72 Prohrávám sázku....................................... 4 7 2
E p i l o g................................................... 4 7 5
S l o v n í če k . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 7 9










9
1

Dobré ráno!
Dneska zemřeš.
DOVEDU SI TO ŽIVĚ PŘEDSTAVIT. Dočtete se tu, jak jsem
umřel v agonii, a hned: „Jú! Super, Magnusi! Můžu si to taky
zkusit?“
Ne. Rozhodně ne.
Neskákejte ze střech. Nevrhejte se pod auta a nepodpalujte se.
Ta k to nefunguje. Ta m, kde já, stejně neskončíte.
Kromě toho byste určitě nechtěli být v mé kůži. Pokud vám
nestraší v hlavě šílené touhy vidět nemrtvé válečníky, jak se
navzájem sekají na kusy, meče létající obrům do nosů a vyparáděné
temné skřety, pak ať vás ani nenapadne hledat dveře s vlčí hlavou.
Jmenuju se Magnus Chase. Je mi šestnáct. To t o je příběh
o tom, jak to se mnou šlo od desíti k pěti od chvíle, co jsem se
nechal zabít.
Te n den začal úplně normálně. Spím si tak na chodníku pod
mostem v parku Public Garden, když mě někdo probudí
kopancem a houkne: „Jdou po tobě.“
Jo, o tom jsem se ještě nezmínil – poslední dva roky jsem
bezdomovec.





10
N ěkteří si asi pomyslíte: Jauvajs, to je ale smutný. A jiní: No jo,
zoufalec! Ale kdybyste mě potkali na ulici, devětadevadesát
procent z vás mě mine, jako že mě nevidí. A přitom byste se modlili:
Jenom ať si neřekne o prachy. Napadlo by vás, že jsem asi starší, než
vypadám, puberťák by se přece neměl válet ve starém
smradlavém spacáku venku, uprostřed bostonské zimy. Někdo by měl tomu
ubohému chlapci pomoct!
A pak byste šli dál.
Mně je to volný. Já vaši lítost nepotřebuju. Na posměšky jsem
zvyklý. Natož na to, že mě lidi ignorují. Ale to nechme plavat.
Te n pobuda, co mě probudil, se jmenoval Blitz. Vypadal jako
vždycky – jako by právě proběhl skládkou ve vichřici. Ježaté
černé vlasy plné papírků a větviček, obličej barvy sedlové kůže,
v rozčepýřených vousech kousky ledu. Na spodku kabátu mu
ztuhl sníh, jak ho vláčel po zemi – měří sotva sto šedesát čísel –
a zorničky měl tak rozšířené, že se duhovky úplně ztrácely.
K tomu obvyklý vyplašený výraz, jako by se měl každou
chvilku rozječet.
Zamrkal jsem, abych si rozlepil oči. Měl jsem pocit, že mi
v puse něco chcíplo. Spacák hřál a mně se z něj fakt nechtělo
lézt ven.
„Kdo po mně jde?“
„Co já vím.“ Blitz se podrbal na nose. Měl ho zlomený
tolikrát, že byl klikatý jako blesk. „Rozdávají letáky s tvým
jménem a ksichtem.“
Zaklel jsem. Sem tam jsem kontrolu policie a správců parku
zvládal. Na školní inspektory, dobrovolné pořádkové služby,
opilé studentíky, feťáky, co si troufnou na malé a slabé – na ty jsem
byl ráno zvyklý jako vy na palačinky a pomerančový džus.





11
Ale jestli někdo zná moje jméno a obličej – to je jiný kafe. To
znamená, že se zaměřili přímo na mě. Možná se v útulku
naštvali, že jsem jim rozbil stereo. (Chytil mě rapl z těch vánočních
cajdáků.) Nebo mě zabrala bezpečnostní kamera v Theater
District, jak probírám lidem kapsy. (No co, potřeboval jsem prachy
na pizzu.) Anebo mě dokonce pořád hledá policie a chce mě
vyslechnout ohledně máminy vraždy...
Sbalil jsem si svůj majeteček, což mi zabralo asi tak tři vteřiny.
Spacák se mi vešel do báglu ke kartáčku na zuby, rezervním
ponožkám a trenclím. Nic víc jsem neměl, jen oblečení na sobě.
S batohem na rameni a kapucí staženou do obličeje jsem pěkně
zapadl do davu chodců. Boston je plný vysokoškoláků. Někteří
vypadají ještě zanedbaněji a mlaději než já.
Obrátil jsem se na Blitze. „Kde jsi viděl ty lidi s letáky?“
„Na Beacon Street. Jdou sem. Bílej chlápek středního věku
s holkou, asi s dcerou.“
Zamračil jsem se. „To nechápu. Kdo –“
„Já nevím, člověče, ale bejt tebou, zdejchnu se.“ Blitz zašilhal
do vycházejícího slunce, které barvilo okna mrakodrapu do
oranžova. Nikdy jsem nepochopil proč, ale denní světlo
nenáviděl. Možná byl nejmenší, nejzavalitější upíří bezďák na světě.
„Běž třeba za Hearthem. Courá se po Copley Square.“
Snažil jsem se nenaštvat. Lidi z ulice si dělali srandu, že Hearth
a Blitz jsou jako můj taťka s mamkou, protože jsem je měl věčně
někde za zadkem.
„Díky,“ zahučel jsem. „To zvládnu.“
Blitz si hryzal nehet na palci. „Já ti dneska nevím, člověče.
Měl by sis dát fakt majzla.“
„Proč?“





12
Podíval se mi přes rameno. „Už jdou.“
Nikoho jsem neviděl. A když jsem se obrátil zpátky, Blitz zmizel.
Toh l e jsem na něm nesnášel. Prostě frnk – a je v trapu. Te n
chlap je jak nindža. Upíří nindža bez domova.
Ta k že jsem si mohl vybrat: jít na Copley Square za Hearthem,
nebo nabrat směr na Beacon Street a mrknout se po těch, co mě
hledají.
Z Blitzova popisu jsem nebyl moudrý. Běloch středního věku
a holka po mně pátrají v mrazu za svítání. Proč? Co jsou zač?
Kradl jsem se po břehu jezírka. Po spodní stezce pod mostem
nechodil skoro nikdo. Mohl jsem se držet u svahu kopce, odkud
bych viděl všechny na stezce nahoře, ale oni mě ne.
Na zemi ležel sníh. Obloha byla modrá, až z toho bolely oči.
Holé větve stromů vypadaly jako zatavené ve skle. Vítr se mi
prokousával oblečením, ale chlad mi nevadil. Máma si ze mě
vždycky dělávala legraci, že jsem napůl lední medvěd.
Sakra, Magnusi, vynadal jsem si.
Vzpomínky na ni byly i teď, po dvou letech, jako minové pole.
Stačilo zakopnout o jednu a veškerý klid vylítl do povětří.
Snažil jsem se soustředit.
Te n chlap s holkou se blížil. Pískově světlé vlasy mu padaly
přes límec – ne schválně, ale jako by na to prostě kašlal. Tv á ři l se
bezradně jako učitel na supl: Já vím, že přilítl plivanec, ale nevím
odkud. Boty od obleku byly v bostonské zimě úplně mimo.
Každou ponožku měl jinak hnědou. Kravata vypadala, že si ji vázal
o půlnoci na kolotoči.
Holka byla na první pohled jeho dcera. Vlasy měla úplně
stejně husté a vlnité, ale trochu světlejší. Oblíkla se rozumněji, do
sněhulí, džínsů a bundy, u krku jí vykukovalo oranžové tričko.





13
Vypadala odhodlaněji než on a pěkně naštvaná. Svírala svazek
letáků, jako by to byla nespravedlivě oznámkovaná písemka.
Jestli mě hledá, tak se nechci nechat najít. Šel z ní strach.
Nepoznal jsem ji ani jejího tátu, ale něco mě táhlo vzadu v
hlavě... jako magnet, co se snaží vylovit hodně starou vzpomínku.
Na místě, kde se stezka dělila, se otec s dcerou zastavili.
Rozhlíželi se, jako by jim až teď došlo, že stojí uprostřed pustého
parku v nekřesťanskou hodinu za hluboké zimy.
„Neuvěřitelný,“ zasupěla ta holka. „S chutí bych ho uškrtila.“
Myslela asi mě, a tak jsem se přikrčil ještě víc.
Její otec si povzdychl. „Zabíjet ho nebudeme. Je to přece jen
tvůj strýc.“
„Ale dva roky?“ vyjekla holka. „Tat i, jak to, že nám to neřekl
dva roky?“
„Randolphovo chování ti nevysvětlím. To jsem neuměl nikdy,
Annabeth.“
Nadechl jsem se tak prudce, až jsem se lekl, že mě uslyší. Jako
by se mi z mozku strhl starý strup a odhalily se vzpomínky
z doby, kdy mi bylo šest.
Annabeth. To znamená, že ten světlovlasý chlápek je... strýc
Frederick?
Vybavil jsem si náš poslední rodinný Den díkůvzdání: s
Annabeth jsme se schovávali v knihovně v domě strýce Randolpha,
hráli si s dominovými kostkami a dospělí na sebe zatím dole křičeli.
Ty se máš, že jsi s mámou. Annabeth přiložila další kostku na
svou miniaturní stavbu. Byla kupodivu moc povedená, se sloupy
vpředu jako nějaký chrám. Já se chystám utéct.
Nepochyboval jsem, že to myslí vážně. Obdivoval jsem ji, jak
si troufá.





14
Pak se ve dveřích objevil strýc Frederick. Měl zaťaté pěsti
a kabonil se tak, že to nezachránil ani usměvavý sob na jeho
svetru. Annabeth, odcházíme.
Annabeth se na mě podívala. Na holku z první třídy jí šedé
oči svítily pěkně divoce. Opatruj se, Magnusi.
Šťouchla prstem a zbořila svůj chrám z kostek.
To bylo naposled, co jsem ji viděl.
Máma si pak umanula: Od strýčků se budeme držet dál. Zvlášť od
Randolpha. To, co chce, mu nedám. Nikdy.
Nevysvětlila mi, co Randolph chce, ani o čem se s
Frederickem a Randolphem hádala.
Musíš mi věřit, Magnusi. Být s nimi je moc... nebezpečné.
Věřil jsem jí. Ani po její smrti jsem s příbuznými nekamarádil.
A teď mě najednou hledají.
Randolph žil v Bostonu, ale co jsem věděl, Frederick s
Annabeth pořád bydleli ve Virginii. A najednou se objeví tady a
rozdávají letáky s mým jménem a fotkou. Kde vlastně sebrali mou fotku?
V hlavě mi hučelo tak, že mi ušlo, o čem se baví.
„– najít Magnuse,“ říkal strýc Frederick. Koukal do
smartphonu. „Randolph je zrovna v útulku v South Endu. Prý nic.
Máme zkusit útulek pro mladistvé na druhé straně parku.“
„Jak vůbec víme, že ještě žije?“ zeptala se Annabeth utrápeně.
„Když je ztracený dva roky? Dávno může někde ležet zmrzlý
v příkopu!“
Něco ve mně mělo sto chutí vyskočit z úkrytu a vyjeknout:
BAF!
Annabeth jsem sice neviděl deset let, ale nelíbilo se mi, že je
tak nešťastná. Jenže život na ulici mi dal tvrdou školu: nikdy se
nemontuj do ničeho, čemu nerozumíš.





15
„Randolph je přesvědčený, že Magnus žije,“ namítl strýc
Frederick. „Někde tady v Bostonu. Jestli je vážně ohrožený na
životě...“
Vydali se k Charles Street a jejich hlasy odnesl vítr.
Rozklepal jsem se, ale zimou to nebylo. Chtělo se mi dohnat
Fredericka a pustit se do něj, ať mi vyklopí, co se děje. Jak
Randolph ví, že jsem pořád ve městě? Proč mě hledají? Jak to, že jsem
najednou ohroženější než předtím?
Ale nešel jsem za nimi.
Vzpomněl jsem si na to poslední, co mi řekla máma. Nechtělo
se mi na požární schodiště, nechtělo se mi ji opustit, ale popadla
mě za ruce a přinutila mě, ať se na ni podívám. Magnusi, uteč.
Schovej se. Nevěř nikomu. Já si tě najdu. A rozhodně nechoď pro pomoc
k Randolphovi.
A pak, než jsem se dostal k oknu, se dveře našeho bytu
rozletěly na kousky. Ze tmy se vynořily dva páry planoucích
modrých očí...
Setřásl jsem tu vzpomínku a díval se, jak strýc Frederick s
Annabeth odcházejí a zahýbají směrem k parku Common.
Strýc Randolph... Kdovíproč kontaktoval Fredericka a
Annabeth. Přivolal je do Bostonu. Celou tu dobu nevěděli, že je máma
mrtvá a já ztracený. Už to mi nešlo do hlavy, ale jestli je to
pravda, proč by jim o tom Randolph říkal teď?
Napadal mě jenom jeden způsob, jak se to dozvědět a neptat
se ho. Jeho dům stál ve čtvrti Back Bay, kousek odsud. Podle
Fredericka teď Randolph není doma. Hledá mě někde v South
Endu.
A protože není nic lepšího než začít den drobnou vloupačkou,
rozhodl jsem se, že se tam podívám.





16
2


Chlap s kovovou podprsenkou
TO RODINNÉ SÍDLO STÁLO ZA STAROU BELU.
Jasně, vy byste to neřekli. Viděli byste přerostlý šestipatrový
palác, chrliče na střeše, mozaiky v oknech, schodiště z mramoru
a všechny ty parádičky, co křičí do světa, že tu žijí pracháči, a
podivili byste se, proč žiju na ulici.
Snadné vysvětlení: strýc Randolph.
Byl to jeho dům. Coby nejstarší syn ho zdědil po mých
prarodičích, kteří umřeli, než jsem se narodil. O životě naší rodiny
jsem se toho nikdy moc nedozvěděl, ale mezi třemi sourozenci –
Randolphem, Frederickem a mou mámou – byla spousta zlé
krve. Po té megahádce na Den díkůvzdání jsme už do rodinného
sídla nevkročili. Náš byt ležel asi tak půl míle odtamtud, ale pro
nás to bylo, jako by Randolph žil na Marsu.
Máma se o něm zmiňovala, jenom když jsme náhodou jeli
kolem. Ukázala na dům, jako by mě varovala před nebezpečným
útesem. Vidíš? To je ono. Tomu se vyhni.
Když jsem začal žít na ulici, občas jsem v noci prošel kolem.
Nakoukl jsem do oken a viděl zářící vitríny se starožitnými
meči a sekerami, strašidelnými přilbami s hledím, které na mě





17
zíraly ze stěn. V horních oknech se rýsovaly sochy jako
zkamenělé přízraky.
Několikrát mě napadlo, že se tam vloupám a porozhlídnu se,
ale zaklepat na dveře mě nelákalo nikdy. Prosím, strýčku
Randolphe, já vím, že jsi mou mámu nesnášel a mě jsi neviděl deset let, vím, že
ti záleží víc na starých rezavých krámech než na rodině, ale mohl bych
bydlet ve tvém úžasném domě a živit se drobečky chleba?
Díky, nechci. Radši budu spát na ulici a dojíždět den starý
falafel.
Ale stejně... Odhadoval jsem, že nebude těžké dostat se
dovnitř, omrknout to tam a zjistit, co se to děje. A když už tam
budu, třeba si odnesu něco na památku.
Pokud to uráží váš smysl pro poctivost a čest, tak pardon.
Ale ne, počkat. Omlouvat se nebudu.
Nekradu jenom tak někomu. Vybírám si odporné týpky, co
mají víc než dost. Jestli si vozíte zadek v novém BMW a
zaparkujete na místě pro invalidy bez povolení, pak jo, to vám klidně
vypáčím okýnko a vyberu drobný z palubní desky. Pokud
vycházíte z luxusního krámu s taškou hedvábných šnuptychlů a
nedáváte pozor, protože musíte žvanit do mobilu a strkat do lidí, tak
vám milerád ulehčím o peněženku. Když si můžete dovolit
prosmrkat pět táců, neublíží vám zaplatit mi oběd.
Jsem soudce, porota a zloděj v jednom. A co se týká
odporných týpků, nemohl jsem si vybrat líp než strýce Randolpha.
Dům stál na Commonwealth Avenue. Zamířil jsem dozadu
do poeticky pojmenované uličky Public Alley 429.
Randolphovo parkovací místo bylo prázdné. Dolů k suterénnímu vchodu
vedly schody. Pokud tam byl nějaký bezpečnostní systém,
neviděl jsem ho. Dveře měly jednoduchou západku, chyběl





18
dokonce i patentní zámek. No tak, Randolphe. Mohl bys mi to
aspoň trochu ztížit.
Za dvě minuty jsem byl uvnitř.
V kuchyni jsem si nabídl pár plátků krocana, sušenky a mlíko
z krabice. Sakra, falafel tam neměl. Te ď jsem na něj vážně dostal
chuť, ale našel jsem aspoň čokoládovou tyčinku a nacpal si ji do
kapsy na potom. (Čokoláda se musí vychutnávat, ne hltat.) Pak
jsem se vypravil nahoru do mauzolea mahagonového nábytku,
orientálních koberečků, olejomaleb, mramorových dlaždic na
podlaze a křišťálových lustrů... Trapár na. Kdo může takhle žít?
Te hdy v šesti letech jsem nepoznal, jaká drahota jsou všechny
ty krámy, ale dojem z domu jsem měl stejný: tmavý, tísnivý,
strašidelný barák. Těžko si představit, že tu vyrůstala máma. Aspoň to
vysvětlovalo, proč se z ní stala taková milovnice volných prostorů.
Měli jsme docela fajn byt nad korejskou restaurací v Allstonu,
ale máma nerada trčela zavřená uvnitř. Vždycky tvrdila, že její
pravý domov je pohoří Blue Hills. Chodívali jsme na túry a
kempovat za každého počasí – čerstvý vzduch, bez stěn, bez stropů,
samotní jen s kachnami, husami a veverkami.
Oproti tomu byl tenhle palác jako vězení. Stál jsem v hale
a po kůži jako by se mi hemžili neviditelní brouci.
Vyšel jsem do patra. Knihovna voněla po citronové leštěnce
a kůži, přesně jak jsem si pamatoval. U stěny stála nasvícená
vitrína plná Randolphových zašlých vikingských přileb a rezavých
seker. Máma mi jednou prozradila, že učil dějiny na Harvardu,
než se stal nějaký velký malér a vyhodili ho. Nic víc o tom
neřekla, ale bylo jasné, že je do těch věcí zažraný pořád.
Jsi chytřejší než oba tví strýčkové, Magnusi, slyšel jsem jednou od
mámy. Se svými známkami se dostaneš na Harvard jedna dvě.





19
Te hdy byla ještě naživu, já chodil do školy a mohl jsem mít
budoucnost, která sahala dál než za sháňku po příštím jídle.
V rohu Randolphovy kanceláře stál velký kus kamene jako
náhrobek, předek byl otesaný a pomalovaný složitými
červenými znaky. Uprostřed byla hrubě načrtnutá nějaká naštvaná
potvora – snad lev nebo vlk.
Otřásl jsem se. Na vlky radši nemyslet.
Popošel jsem k Randolphovu stolu. Čekal jsem, že tam bude
mít počítač nebo zápisník s nějakými informacemi – a ty mi
vysvětlí, proč mě hledají. Ale na desce byly rozložené kusy
pergamenu, tenkého a žlutého jako cibulová slupka. Vypadaly jako
mapa, kterou udělal za domácí úkol do občanky středověký
žáček: tenké čáry pobřeží, různé body popsané abecedou, jakou
jsem neznal. A na nich jako těžítko trůnil kožený váček.
Zalapal jsem po dechu. Te n váček jsem poznal. Rozvázal jsem
šňůrku a popadl jednu dominovou kostku... jenže to nebylo
domino. To si myslelo jenom moje šestileté já, když jsme si hráli
s Annabeth. A za ty roky ve mně ta vzpomínka zakořenila. Ale
místo teček byly na kamenech nakreslené červené symboly.
Na tom, co jsem držel, byl znak připomínající větvičku
stromu nebo zdeformované F:
Srdce se mi rozbušilo, ani jsem nevěděl proč. Napadlo mě, jestli
to byl vážně tak dobrý nápad sem chodit. Stěny jako by se kolem
najednou svíraly. Nakreslené zvíře na kameni v rohu na mě
málem vrčelo a jeho rudá silueta se leskla jako čerstvá krev.





20
P řesunul jsem se k oknu, napadlo mě, že mi pomůže podívat
se ven. Středem ulice se táhl pás parku pokrytý sněhem. Holé
stromy byly omotané šňůrami bílých vánočních světýlek. Na
konci bloku se za železným plotem tyčila na podstavci bronzová
socha Leifa Eriksona a jednou rukou si clonila oči. Leif hleděl
směrem k nadjezdu Charlesgate, jako by chtěl říct: Hleďme,
objevil jsem dálnici!
S mámou jsme si z Leifa dělávali legraci. Místo brnění měl
minisukýnku a k tomu náprsní krunýř, který vypadal jako
vikingská podprsenka.
Neměl jsem tušení, proč ta socha stojí uprostřed Bostonu, ale
podle mě to nemohla být náhoda, že strýček Randolph začal
studovat vikingy. Žil tady celý život. Na Leifa koukal každý den
z okna. Když byl malý, možná ho napadlo: Jednoho dne chci
studovat vikingy. Chlapi v kovových podprsenkách jsou boží!
Pohled mi zabloudil k podstavci sochy. Někdo tam stál...
a vzhlížel ke mně.
Znáte to, jak někoho uvidíte na místě, kam nepatří, a chvilku
vám trvá, než ho poznáte? Ve stínu Leifa Eriksona stál vysoký
bledý muž v černé kožené bundě, černých motorkářských
kalhotách a špičatých botách. Krátké ježaté vlasy měl blond až skoro
doběla. Jediná barevná věc na něm byl pruhovaný černobílý
šátek, ovázaný kolem krku. Visel mu z ramen jako nějaká křídla.
Kdybych ho neznal, řekl bych, že si hraje na postavu z anime.
Ale já ho znal. Byl to Hearth, můj kámoš bezdomovec a
„náhradní mamka“.
Trochu mě to vylekalo a trochu naštvalo. Viděl mě na ulici
a sledoval mě? Nepotřebuju, aby mě šmíroval albínský animák.
Rozhodil jsem rukama: Co tu děláš?





21
Hearth udělal gesto, jako že si vytahuje něco ze sevřené dlaně
a zahazuje to. Po dvou letech, co ho znám, jsem se ze znakového
jazyka leccos přiučil.
Říkal mi: VYPADNI ODTAMTUD.
Netvářil se vyplašeně, ale u Heartha se to těžko pozná. Nikdy
nedává najevo velké emoce. Když jsme spolu, většinou na mě
jenom hledí velkýma šedýma očima, jako by čekal, že exploduju.
Ztratil jsem cenné vteřiny uvažováním o tom, co má za lubem
a proč je vlastně tady, když má být na Copley Square.
Udělal další gesto: namířil dva prsty obou rukou dopředu,
dvakrát jimi máchl nahoru a dolů. Honem.
„Proč?“ řekl jsem nahlas.
Za mnou se ozval hluboký hlas: „Ahoj, Magnusi.“
Málem jsem vyskočil z kůže. Ve dveřích knihovny stál
robustní chlápek s pěstěnou bílou bradkou a šedivými vlasy. Přes
tmavý vlněný oblek měl béžový kašmírový svrchník. Ruce v
rukavicích svíraly rukojeť leštěné dřevěné hole s kovovým hrotem. Když
jsem ho viděl naposled, měl vlasy černé, ale hlas se nezměnil.
„Randolphe.“
O milimetr naklonil hlavu. „To je ale příjemné překvapení.
Jsem rád, že jsi tady.“ Neznělo to překvapeně ani radostně.
„Nemáme moc času.“
Jídlo a mlíko se mi začaly v žaludku míchat. „M-moc času...
na co?“
Zamra čil se. Nakrčil nos, jako by mu něco nevonělo. „Dneska
je ti šestnáct, ne? Přijdou tě zabít.“





22
3

Necho ďte se projet
s divnými příbuznými
NO, TAK TO SI PŘEJU VŠECHNO NEJLEPŠÍ!
Že by bylo třináctého ledna? Upřímně, neměl jsem tušení.
Čas letí, když spíte pod mosty a živíte se z popelnic.
Ta k že mi je oficiálně šestnáct. Místo dárku mě načapal
strýček Poděs a místo gratulace mi oznámil, že mě zabijou.
„Kdo –,“ začal jsem. „Ale víš co? Kašlu na to. Rád jsem tě
viděl, Randolphe. Už půjdu.“
Randolph zůstal stát ve dveřích, blokoval mi cestu a namířil
na mě hrot hole. Přísahám, že jsem přes celý pokoj cítil, jak se mi
zapíchl do břicha.
„Magnusi, musíme si promluvit. Nechci, aby tě dostali. Zvlášť
po tom, co se stalo tvé mámě...“
Pořádná pecka do obličeje by mě bolela míň.
V hlavě se mi roztočily vzpomínky na tu noc jako hnusný
kaleidoskop: náš otřásající se dům, jekot z patra pod námi, máma –
celý den napjatá a ustrašená – mě vleče k požárnímu schodišti
a pobízí mě, ať uteču. Pak se dveře rozletěly na kusy. Z chodby se
vynořily dvě nestvůry s kožichy jako špinavý sníh, oči jim modře
plály. Prsty mi sklouzly po zábradlí požárního schodiště, spadl





23
jsem a přistál na hromadě pytlů se smetím v boční uličce. Hned
potom vybuchla okna našeho bytu a vyvalil se oheň.
Máma mi řekla, ať uteču. Utíkal jsem. Slíbila mi, že si mě
najde. Nikdy to nesplnila. Ze zpráv jsem se dozvěděl, že z ohně
vytáhli její tělo. Policie po mně pátrala. Zajímalo ji to, že oheň
zřejmě někdo založil, moje disciplinární problémy ve škole,
svědectví sousedů o křiku a hlasité ráně z našeho bytu těsně před
výbuchem a to, že jsem utekl. O vlcích s planoucíma očima se
v žádné z těch zpráv nemluvilo.
Od té noci jsem se schovával, žil jsem jako neviditelný, snažil
se přežít, neměl jsem čas pořádně truchlit po mámě. Občas mě
napadlo, jestli jsem si ty vlky jenom nepředstavoval... ale věděl
jsem, že ne.
A teď, po celé té době, mi chce strýc Randolph pomoct.
Svíral jsem malou dominovou kostku tak, až se mi zařezávala
do dlaně. „Ty nevíš, co se stalo mámě. Nikdy ses o nás nestaral.“
Randolph svěsil hůl. Ztěžka se o ni opřel a hleděl na koberec.
Skoro bych uvěřil, že jsem ho urazil.
„Tvou mámu jsem prosil,“ řekl. „Chtěl jsem, ať tě přivede
sem – žít tady, kde bych tě mohl chránit. Odmítla. Potom, co
umřela...,“ zavrtěl hlavou. „Magnusi, ty netušíš, jak dlouho jsem
tě hledal, ani jaké nebezpečí ti hrozí.“
„Já jsem v pohodě,“ vyštěkl jsem, i když mi srdce bušilo do
žeber. „Starám se o sebe docela dobře.“
„Možná, ale ty časy jsou pryč.“ Z jeho jistoty mě zamrazilo.
„Te ď je ti šestnáct, jsi na prahu dospělosti. Jednou jsi jim unikl,
tu noc, kdy umřela máma. Znovu tě uniknout nenechají. Toh l e je
naše poslední šance. Dovol mi, ať ti pomůžu, nebo se zítřka
nedočkáš.“





24
Slabé zimní světlo se prodralo barevným sklem v okně a
zalilo Randolphův obličej měnícími se barvami. Vypadal jako
chameleon.
Neměl jsem sem chodit. Pitomost, pitomost, pitomost. Máma
mi znova a znova vtloukala do hlavy: Nechoď za Randolphem. A já
si napochoduju přímo sem.
Čím víc jsem ho poslouchal, tím jsem byl vyděšenější a tím víc
jsem se chtěl dozvědět, co má na srdci.
„Já od tebe nepotřebuju pomoct.“ Položil jsem tu divnou
dominovou kostku na stůl. „Nechci –“
„Já vím o vlcích.“
To mě zarazilo.
„Ví m , cos viděl,“ pokračoval. „Ví m , kdo ty nestvůry poslal.
Ať si policie myslí, co chce, já vím, jak tvoje máma doopravdy
umřela.“
„Jak –“
„Magnusi, je toho spousta, co ti musím říct o tvých rodičích,
o tvém dědictví... o tvém otci.“
Po zádech jako by se mi plazil ledový drát. „Ty jsi tátu znal?“
Nechtěl jsem dávat Randolphovi žádnou páku na sebe. Život
na ulici mě naučil, že je to riziko. Ale už mě měl na háčku,
potřeboval jsem se to dozvědět. A podle toho, jak se mu leskly oči, to
na mně poznal.
„Ano, Magnusi. Vím, kdo byl tvůj táta, vím o mámině vraždě,
o tom, proč odmítla mou pomoc... všechno to spolu souvisí.“
Ukázal na přehlídku vikingských krámů. „Celý život jsem
usiloval o jedno. Pokoušel jsem se vyřešit historickou záhadu. Až
donedávna jsem neviděl celkový obrázek. Te ď ho vidím. Všechno
to vedlo k dnešnímu dni, k tvým šestnáctým narozeninám.“





25
Zacouval jsem k oknu, co nejdál od strýce. „Koukej, já
nechápu devadesát procent z toho, co tu meleš, ale jestli mi můžeš něco
říct o tátovi –“
Dům se rozdrnčel, jako by někde v dálce spustila salva z děl.
Zadunělo to tak hluboce, že mi zadrkotaly zuby.
„Brzo budou tady,“ varoval mě Randolph. „Dochází nám čas.“
„Kdo?“
Randolph se o holi přikulhal dopředu. Pravé koleno mu
zřejmě nesloužilo. „Chci po tobě moc, Magnusi. Nemáš důvod mi
věřit. Ale musíš jít se mnou hned teď. Já znám tvé právo.“ Ukázal
na staré mapy na stole. „Společně získáme, co je tvoje. To jediné
tě může ochránit.“
Ohlédl jsem se přes rameno, z okna. Dole v parku nikdo
nebyl, Hearth se vypařil. Měl jsem ho poslechnout. Díval jsem se
na strýce Randolpha a zkoušel najít nějakou podobnost s
mámou, něco, co by mě nakoplo, abych mu věřil. Nenašel jsem nic.
Zavalitá postava, pronikavé tmavé oči, zasmušilý obličej a
upjaté chování... přesný opak mojí mámy.
„Auto mám vzadu,“ oznámil.
„M-možná bychom měli počkat na Annabeth a strýce
Fredericka.“
Randolph se ušklíbl. „Ti mi nevěří. Ti mi nikdy nevěřili.
Přivolal jsem je do Bostonu ze zoufalství, jako poslední možnost, aby
mi pomohli tě hledat, ale když jsi teď tady –“
Dům se znovu otřásl. Te ntok r át to zadunělo víc zblízka a
silněji. Chtělo se mi věřit, že je to z nějaké stavby poblíž, z
vojenského pohřbu nebo z něčeho, co se dá podobně snadno vysvětlit.
Ale tušil jsem, že to bude horší. Znělo to jako dopad obří nohy –
jako zvuk, který roztřásl náš byt před dvěma lety.





26
„Prosím, Magnusi.“ Randolphovi se zachvěl hlas. „Kvůli těm
netvorům jsem přišel o vlastní rodinu. Ztratil jsem ženu, dcery.“
„Tys – tys měl rodinu? Máma mi o tom nikdy neřekla –“
„Jistěže neřekla. Ale tvá máma... Natalie byla moje jediná
sestra. Měl jsem ji rád. Nechtěl jsem o ni přijít. Nemůžu přijít
i o tebe. Pojď se mnou. Tv ůj otec ti něco nechal, abys to našel. Ta
věc změní světy.“
V mozku jsem měl úplnou tlačenici otázek. To šílené světlo
v Randolphových očích se mi nezamlouvalo. Nelíbilo se mi, jak
řekl světy, to množné číslo. A nevěřil jsem, že se mě po mámině
smrti pokoušel najít. Celou dobu jsem si dával majzla. Kdyby se
na mě Randolph vyptával jménem, někdo z kámošů z ulice by mi
dal echo, stejně jako Blitz dneska ráno s Annabeth a Frederickem.
Něco se změnilo – a Randolph se pak rozhodl, že stojí za to
mě hledat.
„Co kdybych prostě utekl?“ zeptal jsem se. „Zkusíš mě zastavit?“
„Když utečeš, najdou si tě. A zabijí tě.“
Připadalo mi, jako bych měl krk nacpaný vatovými koulemi.
Randolphovi jsem nevěřil. Bohužel se mi zdálo, že o těch
zabijácích mluví pravdu. V hlase mu bylo znát, že nelže.
„No tak jo,“ vzdal jsem se. „Půjdeme se projet.“





27
4


Ten člověk vážně neumí řídit
UŽ JSTE SLYŠELI o mizerných bostonských řidičích? To je můj
strýc Randolph.
Te n chlap nakopl své BMW 528i (jasně, co jiného než BMW )
a vyrazil po Commonwealth Avenue, ignoroval světla, troubil na
auta, kličkoval z pruhu do pruhu.
„Ta mt u ženskou jsi minul,“ ozval jsem se. „Nechceš se vrátit
a srazit ji pořádně?“
Randolph měl moc práce, než aby odpověděl. Pořád
pokukoval po nebi, jako by vyhlížel bouřkové mraky. Sešlápl plyn a
prohnal se křižovatkou u Exeter Street.
„Ta k že, kam to jedeme?“ zajímal jsem se.
„Na most.“
Tím se všechno vysvětlovalo. V Bostonu je mostů asi tak dvacet.
Přejel jsem rukou po vyhřívaném koženém sedadle. Už to
bylo dobrého půl roku, co jsem jel autem. Naposled toyotou
jedné ženské ze sociálky. A předtím v policejním hlídkovém voze.
Pokaždé pod falešným jménem. A pokaždé jsem utekl, ale za ty
dva roky se pro mě auta začala rovnat vazební cele. Ani dneska
se to nezměnilo.





28
Č ekal jsem, že mi Randolph odpoví na některou z otázek, co
mi hryzaly v mozku, třeba: Kdo je můj táta? Kdo mi zavraždil
mámu? Jak jsi přišel o ženu a o děti? Máš zrovna teď halucinace?
Vážně musíš používat tuhle hřebíčkovou kolínskou?
Ale měl napilno, musel páchat dopravní spoušť.
Nakonec, jenom abych něco řekl, jsem se zeptal: „Kdo se mě
pokouší zabít?“
Na Arlington Street zahnul. Lízli jsme Public Garden,
projeli kolem jezdecké sochy George Washingtona, řady
plynových lamp a zasněžených živých plotů. Měl jsem sto chutí
vyskočit z auta, rozběhnout se zpátky k labutímu jezírku a zavrtat
se do spacáku.
„Magnusi,“ spustil Randolph, „za svůj životní úkol jsem si
vzal studium toho, jak Seveřané zkoumali Severní Ameriku.“
„No jasně,“ zafuněl jsem. „T í m se to všecko vysvětluje.“
Najednou mi Randolph vážně připomněl mámu. Stejně
rozčileně se zamračil, stejně si mě změřil přes vršek brýlí: Nech si ten
sarkasmus laskavě od cesty. Z té podoby mě zabolelo u srdce.
„Fajn.“ Kývl jsem. „Ta k dobře. Průzkum Seveřanů. Myslíš
vikingy.“
Randolph sebou škubl. „No... viking znamená nájezdník. Je to
spíš zaměstnání. Ne všichni Seveřané byli vikingové. Ale ano,
myslím tyhle.“
„Ta socha Leifa Eriksona... Znamená to, že vikingové – ehm,
Seveřané založili Boston? Já myslel, že to udělali Otcové poutníci.“
„Jenom o tomhle bych ti mohl dát tříhodinovou přednášku.“
„Tu si nech od cesty.“
„Stačí, když řeknu, že Seveřané prozkoumali Severní
Ameriku, a dokonce tam vybudovali sídliště kolem roku tisíc,





29
skoro pět set let před Kryštofem Kolumbem. Na tom se vědci
shodují.“
„To mi spadl kámen ze srdce. Nesnáším, když se vědci
neshodnou.“
„Ale nikdo neví jistě, jak daleko na jih dopluli. Dostali se až
na území dnešních Spojených států? Ta socha Leifa Eriksona...
to byl milovaný projekt myslitele z devatenáctého století, muže
jménem Eben Horsford. Věřil, že Boston byl ztracené severské
sídlo Norumbega, nejzazší bod jejich průzkumného tažení. Měl
jenom instinkt, tušení, ale žádný důkaz. Většina historiků ho
považovala za blázna.“
Významně se na mě podíval.
„Budu hádat... Ty si to o něm nemyslíš.“ Udržel jsem se, abych
neřekl: Tak to jste blázni dva.
„Ty mapy na mém stole,“ řekl Randolph. „Ty jsou důkaz. Mí
kolegové je považují za padělky, ale nejsou. Vsadil jsem na ně
svou reputaci!“
A proto tě vykopli z Harvardu, pomyslel jsem si.
„Severští výzkumníci se dostali až sem,“ pokračoval. „Po
něčem pátrali... a našli to tady. Nedaleko odtud se potopila jedna
z jejich lodí. Celé roky jsem si myslel, že vrak leží v
Massachusettském zálivu. Obětoval jsem všechno, abych ho našel. Koupil
jsem si vlastní loď, bral ženu a děti na výpravy. Na té poslední...“
Hlas se mu zlomil. „Zničehonic se přihnala bouře, ohně...“
Vypadalo to, že se mu víc říkat nechce, ale obrázek jsem si
udělal: na moři přišel o rodinu. Té šílené teorii o vikinzích v
Bostonu vážně obětoval všechno.
Bylo mi ho líto, fakt. Ale nechtěl jsem být jeho další oběť.
Zastavili jsme se na rohu Boylston Street a Charles Street.





30
„Tady bych si třeba vystoupil.“ Zkusil jsem kliku. Dveře byly
zajištěné.
„Magnusi, poslouchej. Není to náhoda, že ses narodil v
Bostonu. Tv ůj otec chtěl, abys našel to, co před dvěma tisíci lety
ztratil.“
Začaly mě svrbět nohy, jak chtěly utéct. „Co jsi to řekl... před
dvěma tisíci lety?“
„Víc emén ě.“
Napadlo mě, že začnu ječet a bušit do okna. Pomůže mi
někdo? Pokud se dostanu z auta, možná najdu strýce Fredericka
a Annabeth. Jen aby byli při smyslech víc než Randolph.
Zahnuli jsme na Charles Street a zamířili na sever mezi parky
Public Garden a Common. Randolph mě může unést
bůhvíkam – do Cambridge, do North Endu nebo na nějakou
zastrčenou skládku.
Snažil jsem se zachovat klid. „Dva tisíce let... to je dýl, než se
tátové dožívají.“
Randolphův obličej mi připomínal tvář na Měsíci ze starých
černobílých komiksů: bledou a kulatou, samý dolík a jizva, s
tajnůstkářským úsměvem, který nevypadal moc mile. „Magnusi, co
víš o severské mytologii?“
Čím dál lepší, pomyslel jsem si.
„Hm, nic moc. Máma mi četla obrázkovou knížku, když jsem
byl malý. A nějaké filmy o Thorovi...“
Randolph znechuceně zavrtěl hlavou. „Ty filmy... jsou směšně
nepřesné. Skuteční bohové Ásgardu – Thor, Loki, Ódin a další –
jsou mnohem mocnější, mnohem děsivější než všechno, co si
vymyslí Hollywood.“
„Ale... jsou to pověsti. Není to doopravdy.“





31
Randolph mi věnoval soucitný pohled. „Pověsti jsou prostě
historky o pravdách, které jsme zapomněli.“
„Páni, teď jsem si vzpomněl, že mám tady kousek
domluvenou –“
„Před tisíci lety přišli severští průzkumníci na toto území.“
Randolph projel kolem baru Cheers na Beacon Street, kde se
zachumlaní turisté fotili před vývěsním štítem. Po chodníku jsem
zahlédl poletovat zmačkaný leták: stálo na něm HLEDÁ SE
a pod tím moje stará fotka. Jeden turista na něj šlápl.
„Kapitán těch výzkumníků,“ mluvil dál Randolph, „byl
synem boha Skírnira.“
„Syn boha. Fakt stačí, když mi zastavíš tady. Já to dojdu.“
„Ten člověk měl velice zvláštní předmět,“ mlel dál Randolph,
„který kdysi patřil tvému otci. Když se jejich loď v bouři
potopila, ten předmět se ztratil. Ale ty – ty ho dokážeš najít.“
Znovu jsem zkusil dveře. Pořád zamčené.
Víte, co na tom bylo nejhorší? Čím víc Randolph mluvil, tím míň
se mi dařilo přesvědčovat sám sebe, že je cvok. Jeho historka se mi
vsakovala do hlavy – bouře, vlci, bohové, Ásgard. Slova zapadala
na místo jako dílky skládačky, kterou jsem nikdy neměl odvahu
dokončit. Začínal jsem mu věřit a z toho se mi ježily vlasy hrůzou.
Randolph zahnul na příjezdovou cestu k Storrow Drive.
Zastavil u parkovacích hodin na Cambridge Street. Na severu za
vyvýšenou tratí stanice metra se tyčily kamenné věže
Longfellowova mostu.
„Ta m jedeme?“ zeptal jsem se.
Randolph zalovil v přístrojové desce po drobných. „Celé ty
roky to bylo mnohem blíž, než jsem si myslel. Potřeboval jsem
jenom tebe!“





32
„To jsem fakt rád.“
„Dneska je ti šestnáct.“ Randolphovy oči tančily vzrušením.
„Dokonalý den na to, aby ses přihlásil ke svému dědictví. Ale
zároveň na to čekají tví nepřátelé. Musíme to najít první.“
„Ale –“
„Věř mi ještě chvíli, Magnusi. Jakmile získáme tu zbraň –“
„Zbraň? Moje dědictví je nějaká zbraň?“
„Jakmile ji získáš, budeš mnohem víc v bezpečí. Všechno ti to
vysvětlím. Pomůžu ti připravit se na to, co přijde.“
Otevřel dveře auta. Než stačil vystoupit, chňapl jsem ho za
zápěstí.
Obyčejně na lidi nesahám. Z fyzického kontaktu mám hrůzu.
Ale potřeboval jsem, aby se na mě soustředil.
„Pověz mi jedno. Jednu jasnou odpověď, bez těch keců a
přednášek z dějin. Říkal jsi, že jsi znal mého tátu. Kdo to je?“
Randolph mi přikryl ruku dlaní, až jsem se nervózně zavrtěl.
Na profesora historie měl dlaň dost hrubou a mozolnatou.
„Přísahám ti, Magnusi, na svůj život, že je to pravda: tvůj otec je
severský bůh. A teď si pospěš. Máme parkování na dvacet minut.“





33
5


Odjak živa jsem si chtěl zničit most
„NEMŮŽEŠ VYPUSTIT takovouhle bombu a jen tak si
odkráčet!“ vyjekl jsem, zatímco si Randolph jen tak odkráčel.
I s tou holí a bolavou nohou sebou dokázal pěkně mrsknout.
Byl jako zlatý olympijský medailista v pajdání. Postupoval dál
a dál, dostal se na chodník Longfellowova mostu a já upaloval za
ním a vítr mi hvízdal v uších.
Z Cambridge proudili ranní dojíždějící. Řada aut ucpala celý
most, skoro se nehýbala. Řekli byste, že strýc a já budeme jediní
magoři, co se v tomhle mrazu povlečou pěšky po mostě, ale tohle
je Boston, město maratonu, a spolu s námi tam funělo pár běžců.
V kombinézách z lycry připomínali vyhublé tuleně. Po protějším
chodníku šla máma se dvěma dětmi zachumlanými v kočárku.
Tv á ři l y se asi tak šťastně, jak jsem se cítil já.
Strýc byl pořád pár metrů přede mnou.
„Randolphe!“ zavolal jsem na něj. „Mluvím s tebou!“
„Říční proud,“ mumlal si. „Naplaveniny na březích... posun
přílivových modelů za tisíc let...“
„Hej!“ Chňapl jsem ho za rukáv kašmírového kabátu. „Přetoč
se zpátky na to, že můj táta je severský bůh.“





34
Randolph pozoroval okolí. Zastavili jsme se u jedné z
hlavních věží mostu, nad námi se tyčil patnáctimetrový žulový kužel.
Říká se, že ty věže vypadají jako obří pepřenka a solnička, ale
mně odjakživa připadaly jako Dalekové z Pána času. (No co, tak
jsem fanda. Klidně mě zažalujte. A jo, i bezďáci se někdy
kouknou na telku – v útulku, v počítačích ve veřejných knihovnách...
Umíme si poradit.)
Třicet metrů pod námi se ocelově šedě leskla řeka Charles,
hladina byla kropenatá kusy sněhu a ledu jako kůže obří krajty.
Randolph se naklonil přes zábradlí tak, až mě zamrazilo.
„Ta kov á ironie,“ zabručel. „Ze všech míst zrovna tady...“
„Ta k že,“ přerušil jsem ho, „ten můj táta...“
Randolph mě popadl za rameno. „Podívej se tam dolů,
Magnusi. Co vidíš?“
Opatrně jsem nahlédl přes zábradlí. „Vo du.“
„Ne, ty vyryté ozdoby, hned pod námi.“
Podíval jsem se znova. Asi v půlce pilíře vybíhala nad vodu
žulová římsa jako divadelní sedátko se zašpičatělým koncem.
„Vy pad á to jako nos.“
„Ne, je to... No, z tohoto úhlu to opravdu připomíná nos. Ale
je to příď vikingského plavidla. Vidíš? Na druhém pilíři je to
taky. Básník Longfellow, po kterém je most pojmenovaný,
Seveřany obdivoval. Psal básně o jejich bozích. Stejně jako Eben
Horsford i Longfellow věřil, že vikingové byli v Bostonu. Proto jsou
na mostě ty ozdoby.“
„Měl bys pořádat exkurze,“ navrhl jsem mu. „Cvoci do
Longfellowa ti budou platit zlatem.“
„Nechápeš to?“ Randolph mě pořád držel za rameno, což mě
moc neuklidňovalo. „Za ta staletí to pochopilo tolik lidí. Cítili to





35
instinktivn ě, i když neměli žádný důkaz. Tu t o oblast vikingové
nejenže navštívili. Byla pro ně posvátná! Přímo pod námi – někde
blízko těch ozdobných lodí – leží vrak skutečné lodi a v něm
náklad nesmírné hodnoty.“
„Pořád vidím jenom vodu. A pořád se chci dozvědět o tátovi.“
„Magnusi, severští výzkumníci sem přišli hledat osu světů,
samotný kmen stromu. Našli ho –“
Přes řeku se rozlehlo hlasité zadunění. Most se otřásl. Asi míli
od nás ve změti komínů a kostelních věží čtvrti Back Bay stoupal
k nebi hřib mastného černého kouře.
Přistoupil jsem k zábradlí. „Hm, nebylo to někde u tvého
domu?“
Randolphův výraz ztvrdl, vousy se stříbrně zaleskly ve slunci.
„Není čas. Magnusi, natáhni ruku nad vodu. Meč je tam dole.
Přivolej ho. Soustřeď se na něj jako na nejdůležitější věc na
světě – na to, co chceš nejvíc.“
„Na meč? Koukej, Randolphe, já vím, žes měl těžký den,
ale –“
„DĚLEJ.“
Řekl to tak přísně, až jsem se otřásl. Randolph se musel
zbláznit, když pořád mlel o bozích, mečích a starých vracích. Jenomže
kouř nad Back Bay byl opravdový. V dálce se rozkvílely sirény.
Řidiči na mostě vystrkovali hlavy z okýnek a zírali tam,
vytahovali mobily a fotili si to.
A i když jsem si to nechtěl přiznat, Randolphova slova ve mně
rezonovala. Najednou mi připadalo, jako by moje tělo hučelo na
správné frekvenci, jako by se konečně naladilo na mizerný
soundtrack mého života.
Natáhl jsem ruku nad řeku.





36
Nic.
Jist ěže nic, vynadal jsem si. Cos čekal?
Most se otřásl ještě víc. Jeden běžec na chodníku zavrávoral.
Za mnou to křuplo, jak jedno auto ťuklo do druhého. Rozječely
se klaksony.
Nad střechy Back Bay se vznesl další sloup kouře. K nebi se
valil popel a oranžové uhlíky, jako by tam vybuchla sopka.
„To – to bylo mnohem blíž,“ všiml jsem si. „Jako by to
postupovalo k nám.“
Fakt jsem doufal, že Randolph řekne něco jako: Ale kdepak,
jistěže ne. Neblázni!
Jako by mi před očima zestárl. Vrásky se mu prohloubily,
ramena se svěsila, těžce se opřel o hůl. „Prosím, už ne,“ zahučel pro
sebe. „Ne jako posledně.“
„Posledně?“ A pak jsem si vzpomněl, jak vykládal, že přišel
o manželku a dcery – ta náhlá bouře, ohně.
Randolph na mě upřel oči. „Zkus to znovu, Magnusi. Prosím.“
Vystrčil jsem ruku nad řeku. Představil jsem si, že sahám po
mámě, snažím se ji vytáhnout z minulosti, chci ji zachránit před
vlky a z hořícího bytu. Natahoval jsem se po odpovědích, které
by mi vysvětlily, proč jsem o ni přišel, proč šel celý můj život od
té doby do háje.
Přímo pode mnou se z hladiny začalo kouřit. Led se
rozpouštěl. Sníh mizel a zbyla po něm díra tvaru ruky – mé ruky, jen
dvacetkrát větší.
Nevěděl jsem, co dělám. Přesně tak jsem si připadal, když mě
máma učila jezdit na kole. Nemysli na to, co děláš, Magnusi.
Neváhej, jinak spadneš. Prostě jeď.
Máchl jsem rukou sem a tam. Kouřící ruka třicet metrů pode





37
mnou kopírovala mé pohyby a čistila hladinu řeky. Najednou
jsem se zarazil. Uprostřed dlaně jsem ucítil teplý bod, jako bych
zachytil sluneční paprsek.
Něco tam dole bylo... zdroj tepla, pohřbený hluboko ve
studeném bahně na dně. Sevřel jsem prsty a zatáhl.
Dole se vzedmula kupole vody a roztrhla se jako bublina
suchého ledu. Vyrazilo z ní cosi jako olověná trubka a přistálo
mi to v ruce.
Vůbec to nevypadalo jako meč. Držel jsem to za jeden konec,
ale žádný jílec to nemělo. Pokud to někdy mělo hrot nebo ostří,
teď už ne. Velké to bylo zhruba akorát, ale tak zprohýbané
a zrezavělé, tak obalené vilejši a lesklé bahnem a slizem, že se
ani nedalo poznat, jestli je to kov. Zkrátka, byl to ten
nejbídnější, nejaušusovější, nejodpornější kus šrotu, jaký jsem kdy
kouzlem vytáhl z řeky.
„Konečně!“ Randolph zvedl oči k nebi. Nebýt toho kolene,
asi by si klekl na chodník a pomodlil se k neexistujícím
severským bohům.
„Jo.“ Zvedl jsem svou novou hračku. „Hnedle se cítím
bezpečnější.“
„Můžeš ho obnovit!“ řekl Randolph. „Jen to zkus!“
Obrátil jsem čepel. Překvapilo mě, že se mi v ruce nerozpadla.
„Já ti nevím, Randolphe. Ta věc už asi fungovat nebude. Ani
netuším, jestli se dá vůbec recyklovat.“
Nenechte se splést, pokud jsem nemluvil dost nadšeně a
vděčně. To, jak jsem ten meč vytáhl z řeky, bylo tak boží, až mě to
vylekalo. Odjakživa jsem toužil po nějaké supersíle. Jenom jsem
nečekal, že to bude lovení odpadků ze dna řeky. Dobrovolníci
z veřejných prací mě budou milovat.





38
„Soust řeď se, Magnusi!“ pobízel mě Randolph. „Rychle,
než –“
Prost ředek mostu patnáct metrů od nás vzplál. Nárazová vlna
mě přitlačila k zábradlí, na pravé tváři jsem cítil horko. Chodci
ječeli, auta kličkovala a narážela do sebe.
Z nějakého pitomého důvodu jsem se rozběhl k té explozi.
Jako bych si nemohl pomoct. Randolph se štrachal za mnou,
volal na mě, ale znělo to jaksi z dálky.
Po střechách aut tancovaly plameny. Okna praskala žárem
a zasypávala silnici skleněným štěrkem. Řidiči se drápali z aut
a utíkali.
Vypadalo to, jako by most zasáhl meteorit, doutnal tam
třímetrový spálený kruh asfaltu. Uprostřed zóny dopadu stála lidská
postava: temný muž v temném obleku.
Když říkám temný, myslím tím, že kůži měl nejryzejšího,
nejkrásnějšího odstínu černé, jaký jsem kdy viděl. Byl černější než
inkoust olihně o půlnoci. A oblečení taky tak – padnoucí sako
a kalhoty, nažehlenou košili a kravatu, všechno z přediva
neutronové hvězdy. Tv á ř měl nelidsky hezkou, jako vytesanou z
obsidiánu, dlouhé vlasy bezvadně ulízané dozadu. Zorničky mu zářily
jako drobné kroužky lávy.
Napadlo mě, že kdyby existoval satan, vypadal by jako tenhle
chlap.
Pak jsem si to rozmyslel. Ne, satan by vedle něho vypadal jako
šupák. Te n h le chlap je jako satanův módní poradce.
Ty rudé oči se upíraly na mě.
„Magnusi Chasi.“ Hlas měl hluboký a znělý, přízvuk trochu
německý nebo skandinávský. „Přinesl jsi mi dar.“
Mezi námi stála opuštěná Toy o t a Corolla. Satanův módní





39
guru prošel přímo skrz ni, roztavil si cestu prostředkem kostry
jako pájka voskem.
Syčící půlky corolly se za ním zhroutily, kola se roztekla do
kaluží.
„Ta k y ti za něj něco dám.“ Tmav ý muž natáhl ruku. Z rukávu
a ebenových prstů se mu vinul kouř. „Dej mi meč a já ušetřím
tvůj život.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist