E-kniha: Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč - Rick Riordan

Magnus Chase

a bohové Ásgardu –

Prastarý meč

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rick Riordan

Magnus Chase a bohové Ásgardu – Prastarý meč – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Věnováno Cassandře Clareové

Dík za půjčení skvělého jména Magnus

OBSAH

1 Dobré ráno! Dneska zemřeš............................... 9

2 Chlap s kovovou podprsenkou ............................ 16

3 Nechoďte se projet s divnými příbuznými ................... 22

4 Ten člověk vážně neumí řídit ............................. 27

5 Odjakživa jsem si chtěl zničit most......................... 33

6 Pozor na káčátka, nebo vás praští do hlavy .................. 40

7 Bez nosu ti to fakt sluší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

8 Pozor na propast a na chlupatého chlápka se sekerou .......... 51

9 Rozhodně chtěj klíč k minibaru ........................... 58

10 Můj pokoj nesmrdí ..................................... 62

11 Ráda tě poznávám. Teď ti rozdrtím průdušnici................ 71

12 Aspoň že nemám službu chytání kozy ...................... 78

13 Záhuba bramboru Phila ................................. 84

14 Čtyři miliony kanálů, a stejně dávají jen Pohled valkýry ........ 91

15 Mé trapné zavirované video .............................. 97

16 Norny. Proč zrovna norny?............................... 101

17 O ty bicepsy jsem se neprosil ............................. 105

18 Svádím nelítostný boj s vajíčky ............................ 112

19 Neříkejte mi fazoláku. Myslím tím nikdy. .................... 121

20 Vítej na Temné straně. Máme plněné sušenky. ................ 129

21 Gunilla to schytá plamenometem a není to žádná psina.

No, vlastně to trochu psina je.............................. 136

22 Ze stromu padají kamarádi ............................... 147

23 Recykluju se .......................................... 155

24 Měli jste jediný úkol .................................... 159

25 Funebráci mě převlíkli za šaška ........................... 167

26 Vím, že jsem po smrti, ale někdy mi zavolej .................. 174

27 Zahrajme si frisbee se sečnými zbraněmi!.................... 180

28 Mluv mu do obličeje, moc víc stejně nemá ................... 187

29 Okradeni o falafel orlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

30 Jablko denně bude tvá smrt............................... 207

31 Se vším smradem, nebo nic............................... 213

32 Roky hraní Bassmasters 2000 se fakt vyplatily................ 218

33 Samin bráška je po probuzení nevrlý ....................... 226

34 Můj meč málem skončí na eBayi........................... 232

35 Nebudeš káleti na hlavu Umění ........................... 240

36 Kachna!.............................................. 250

37 Zurážen veverkou ...................................... 255

38 Zhroutím se ve volkswagenu.............................. 260

39 Freya je rozkošná! Má kočky! ............................. 267

40 Můj kamarád se vyvinul z – Ne, nedokážu to ani říct ............ 278

41 Blitz uzavře staromódní dohodu........................... 286

42 Oslava před stětím s vaječnou roládou ...................... 292

43 Nechť započne tvorba ozdobného kovového vodního ptactva.... 299

44 Junior získá pytel slz .................................... 308

45 Seznámím se s Jackem................................... 316

46 Na palubě staré dobré lodě Nehet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

47 Psychoanalyzuju kozu................................... 330

48 Hearthstone omdlívá častěji než Jason Grace

(i když netuším, kdo to je)................................ 336

49 Je to tvůj problém. Máš meč v nose. ........................ 344

50 Neprozrazovat zápletky! Thor je v seriálech sakra pozadu....... 350

51 Diskuse o proměňování v ovády ........................... 359

52 Mám tady koně. Jmenuje se Stanley......................... 365

53 Jak ve vší slušnosti zabít obra ............................. 372

54 Proč nepoužívat steakový nůž jako skokanské prkno........... 376

55 Do bitvy mě nese První trpasličí letecká divize ............... 384

56 Nikdy neříkejte trpaslíkovi „vytáhni se“..................... 390

57 Sam zmáčkne tlačítko katapultu........................... 395

58 Hele, té bych ruku nepodal............................... 403

59 Hrůza neboli základka .................................. 409

60 Rozkošná vražedná plavba při západu slunce ................ 415

61 Vřes je moje nejneoblíbenější rostlina....................... 419

62 Malý zlý vlk........................................... 424

63 Nesnáším podepisování vlastního rozsudku smrti............. 431

64 Koho napadlo udělat toho vlka nezranitelného? .............. 436

65 Tuhle část nenávidím.................................... 441

66 Oběti ................................................ 446

67 Ještě jednou, pro kamaráda............................... 450

68 Nezrazujte meče ....................................... 454

69 Aha... Takže tohle je ten, koho Fenrir vyčmuchal

v šedesáté třetí kapitole.................................. 459

70 PowerPoint zkázy na téma my............................. 462

71 Pálíme labutí loď, což nemůže být nic legálního .............. 468

72 Prohrávám sázku....................................... 472

Epilog ................................................... 475

Slovníček ................................................ 479

1

Dobré ráno!

Dneska zemřeš.

DOVEDU SI TO ŽIVĚ PŘEDSTAVIT. Dočtete se tu, jak jsem umřel v agonii, a hned: „Jú! Super, Magnusi! Můžu si to taky zkusit?“

Ne. Rozhodně ne.

Neskákejte ze střech. Nevrhejte se pod auta a nepodpalujte se.

Tak to nefunguje. Tam, kde já, stejně neskončíte.

Kromě toho byste určitě nechtěli být v mé kůži. Pokud vám

nestraší v hlavě šílené touhy vidět nemrtvé válečníky, jak se na­ vzájem sekají na kusy, meče létající obrům do nosů a vyparáděné

temné skřety, pak ať vás ani nenapadne hledat dveře s vlčí hlavou.

Jmenuju se Magnus Chase. Je mi šestnáct. Toto je příběh

o tom, jak to se mnou šlo od desíti k pěti od chvíle, co jsem se

nechal zabít.

Ten den začal úplně normálně. Spím si tak na chodníku pod

mostem v parku Public Garden, když mě někdo probudí kopan­

cem a houkne: „Jdou po tobě.“

Jo, o tom jsem se ještě nezmínil – poslední dva roky jsem bez­

domovec.

Někteří si asi pomyslíte: Jauvajs, to je ale smutný. A jiní: No jo, zoufalec! Ale kdybyste mě potkali na ulici, devětadevadesát pro­ cent z vás mě mine, jako že mě nevidí. A přitom byste se modlili: Jenom ať si neřekne o prachy. Napadlo by vás, že jsem asi starší, než vypadám, puberťák by se přece neměl válet ve starém smradla­ vém spacáku venku, uprostřed bostonské zimy. Někdo by měl tomu ubohému chlapci pomoct!

A pak byste šli dál.

Mně je to volný. Já vaši lítost nepotřebuju. Na posměšky jsem zvyklý. Natož na to, že mě lidi ignorují. Ale to nechme plavat.

Ten pobuda, co mě probudil, se jmenoval Blitz. Vypadal jako

vždycky – jako by právě proběhl skládkou ve vichřici. Ježaté černé vlasy plné papírků a větviček, obličej barvy sedlové kůže, v rozčepýřených vousech kousky ledu. Na spodku kabátu mu ztuhl sníh, jak ho vláčel po zemi – měří sotva sto šedesát čísel – a zorničky měl tak rozšířené, že se duhovky úplně ztrácely. K tomu obvyklý vyplašený výraz, jako by se měl každou chvil­ ku rozječet.

Zamrkal jsem, abych si rozlepil oči. Měl jsem pocit, že mi v puse něco chcíplo. Spacák hřál a mně se z něj fakt nechtělo lézt ven.

„Kdo po mně jde?“

„Co já vím.“ Blitz se podrbal na nose. Měl ho zlomený toli­ krát, že byl klikatý jako blesk. „Rozdávají letáky s tvým jmé­ nem a ksichtem.“

Zaklel jsem. Sem tam jsem kontrolu policie a správců parku

zvládal. Na školní inspektory, dobrovolné pořádkové služby, opi­ lé studentíky, feťáky, co si troufnou na malé a slabé – na ty jsem byl ráno zvyklý jako vy na palačinky a pomerančový džus.

Ale jestli někdo zná moje jméno a obličej – to je jiný kafe. To

znamená, že se zaměřili přímo na mě. Možná se v útulku naštva­

li, že jsem jim rozbil stereo. (Chytil mě rapl z těch vánočních caj­

dáků.) Nebo mě zabrala bezpečnostní kamera v Theater Dis­

trict, jak probírám lidem kapsy. (No co, potřeboval jsem prachy

na pizzu.) Anebo mě dokonce pořád hledá policie a chce mě vy­

slechnout ohledně máminy vraždy...

Sbalil jsem si svůj majeteček, což mi zabralo asi tak tři vteřiny.

Spacák se mi vešel do báglu ke kartáčku na zuby, rezervním po­ nožkám a trenclím. Nic víc jsem neměl, jen oblečení na sobě. S batohem na rameni a kapucí staženou do obličeje jsem pěkně zapadl do davu chodců. Boston je plný vysokoškoláků. Někteří vypadají ještě zanedbaněji a mlaději než já.

Obrátil jsem se na Blitze. „Kde jsi viděl ty lidi s letáky?“

„Na Beacon Street. Jdou sem. Bílej chlápek středního věku s holkou, asi s dcerou.“

Zamračil jsem se. „To nechápu. Kdo –“

„Já nevím, člověče, ale bejt tebou, zdejchnu se.“ Blitz zašilhal do vycházejícího slunce, které barvilo okna mrakodrapu do oranžova. Nikdy jsem nepochopil proč, ale denní světlo nenávi­ děl. Možná byl nejmenší, nejzavalitější upíří bezďák na světě. „Běž třeba za Hearthem. Courá se po Copley Square.“

Snažil jsem se nenaštvat. Lidi z ulice si dělali srandu, že Hearth a Blitz jsou jako můj taťka s mamkou, protože jsem je měl věčně někde za zadkem.

„Díky,“ zahučel jsem. „To zvládnu.“

Blitz si hryzal nehet na palci. „Já ti dneska nevím, člověče. Měl by sis dát fakt majzla.“

„Proč?“

Podíval se mi přes rameno. „Už jdou.“

Nikoho jsem neviděl. A když jsem se obrátil zpátky, Blitz zmizel.

Tohle jsem na něm nesnášel. Prostě frnk – a je v trapu. Ten chlap je jak nindža. Upíří nindža bez domova.

Takže jsem si mohl vybrat: jít na Copley Square za Hearthem, nebo nabrat směr na Beacon Street a mrknout se po těch, co mě hledají.

Z Blitzova popisu jsem nebyl moudrý. Běloch středního věku a holka po mně pátrají v mrazu za svítání. Proč? Co jsou zač?

Kradl jsem se po břehu jezírka. Po spodní stezce pod mostem nechodil skoro nikdo. Mohl jsem se držet u svahu kopce, odkud bych viděl všechny na stezce nahoře, ale oni mě ne.

Na zemi ležel sníh. Obloha byla modrá, až z toho bolely oči. Holé větve stromů vypadaly jako zatavené ve skle. Vítr se mi pro­ kousával oblečením, ale chlad mi nevadil. Máma si ze mě vždyc­ ky dělávala legraci, že jsem napůl lední medvěd.

Sakra, Magnusi, vynadal jsem si.

Vzpomínky na ni byly i teď, po dvou letech, jako minové pole. Stačilo zakopnout o jednu a veškerý klid vylítl do povětří.

Snažil jsem se soustředit.

Ten chlap s holkou se blížil. Pískově světlé vlasy mu padaly

přes límec – ne schválně, ale jako by na to prostě kašlal. Tvářil se

bezradně jako učitel na supl: Já vím, že přilítl plivanec, ale nevím odkud. Boty od obleku byly v bostonské zimě úplně mimo. Kaž­

dou ponožku měl jinak hnědou. Kravata vypadala, že si ji vázal

o půlnoci na kolotoči.

Holka byla na první pohled jeho dcera. Vlasy měla úplně stej­ ně husté a vlnité, ale trochu světlejší. Oblíkla se rozumněji, do sněhulí, džínsů a bundy, u krku jí vykukovalo oranžové tričko.

Vypadala odhodlaněji než on a pěkně naštvaná. Svírala svazek

letáků, jako by to byla nespravedlivě oznámkovaná písemka.

Jestli mě hledá, tak se nechci nechat najít. Šel z ní strach.

Nepoznal jsem ji ani jejího tátu, ale něco mě táhlo vzadu v hla­

vě... jako magnet, co se snaží vylovit hodně starou vzpomínku.

Na místě, kde se stezka dělila, se otec s dcerou zastavili. Roz­

hlíželi se, jako by jim až teď došlo, že stojí uprostřed pustého

parku v nekřesťanskou hodinu za hluboké zimy.

„Neuvěřitelný,“ zasupěla ta holka. „S chutí bych ho uškrtila.“

Myslela asi mě, a tak jsem se přikrčil ještě víc.

Její otec si povzdychl. „Zabíjet ho nebudeme. Je to přece jen

tvůj strýc.“

„Ale dva roky?“ vyjekla holka. „Tati, jak to, že nám to neřekl dva roky?“

„Randolphovo chování ti nevysvětlím. To jsem neuměl nikdy, Annabeth.“

Nadechl jsem se tak prudce, až jsem se lekl, že mě uslyší. Jako by se mi z mozku strhl starý strup a odhalily se vzpomínky z doby, kdy mi bylo šest.

Annabeth . To znamená, že ten světlovlasý chlápek je... strýc

Frederick?

Vybavil jsem si náš poslední rodinný Den díkůvzdání: s Anna­

beth jsme se schovávali v knihovně v domě strýce Randolpha, hrá­ li si s dominovými kostkami a dospělí na sebe zatím dole křičeli.

Ty se máš, že jsi s mámou . Annabeth přiložila další kostku na

svou miniaturní stavbu. Byla kupodivu moc povedená, se sloupy vpředu jako nějaký chrám. Já se chystám utéct .

Nepochyboval jsem, že to myslí vážně. Obdivoval jsem ji, jak

si troufá.

Pak se ve dveřích objevil strýc Frederick. Měl zaťaté pěsti

a kabonil se tak, že to nezachránil ani usměvavý sob na jeho sve­

tru. Annabeth, odcházíme .

Annabeth se na mě podívala. Na holku z první třídy jí šedé oči svítily pěkně divoce. Opatruj se, Magnusi .

Šťouchla prstem a zbořila svůj chrám z kostek.

To bylo naposled, co jsem ji viděl.

Máma si pak umanula: Od strýčků se budeme držet dál . Zvlášť od Randolpha . To, co chce, mu nedám . Nikdy.

Nevysvětlila mi, co Randolph chce, ani o čem se s Frederic­

kem a Randolphem hádala.

Musíš mi věřit, Magnusi . Být s nimi je moc... nebezpečné .

Věřil jsem jí. Ani po její smrti jsem s příbuznými nekamarádil.

A teď mě najednou hledají.

Randolph žil v Bostonu, ale co jsem věděl, Frederick s Anna­ beth pořád bydleli ve Virginii. A najednou se objeví tady a rozdá­ vají letáky s mým jménem a fotkou. Kde vlastně sebrali mou fotku?

V hlavě mi hučelo tak, že mi ušlo, o čem se baví.

„– najít Magnuse,“ říkal strýc Frederick. Koukal do smart­ phonu. „Randolph je zrovna v útulku v South Endu. Prý nic. Máme zkusit útulek pro mladistvé na druhé straně parku.“

„Jak vůbec víme, že ještě žije?“ zeptala se Annabeth utrápeně. „Když je ztracený dva roky? Dávno může někde ležet zmrzlý v příkopu!“

Něco ve mně mělo sto chutí vyskočit z úkrytu a vyjeknout:

BAF!

Annabeth jsem sice neviděl deset let, ale nelíbilo se mi, že je tak nešťastná. Jenže život na ulici mi dal tvrdou školu: nikdy se nemontuj do ničeho, čemu nerozumíš.

„Randolph je přesvědčený, že Magnus žije,“ namítl strýc

Frederick. „Někde tady v Bostonu. Jestli je vážně ohrožený na

životě...“

Vydali se k Charles Street a jejich hlasy odnesl vítr.

Rozklepal jsem se, ale zimou to nebylo. Chtělo se mi dohnat

Fredericka a pustit se do něj, ať mi vyklopí, co se děje. Jak Ran­

dolph ví, že jsem pořád ve městě? Proč mě hledají? Jak to, že jsem

najednou ohroženější než předtím?

Ale nešel jsem za nimi.

Vzpomněl jsem si na to poslední, co mi řekla máma. Nechtělo se mi na požární schodiště, nechtělo se mi ji opustit, ale popadla mě za ruce a přinutila mě, ať se na ni podívám. Magnusi, uteč . Schovej se . Nevěř nikomu . Já si tě najdu . A rozhodně nechoď pro pomoc k Randolphovi .

A pak, než jsem se dostal k oknu, se dveře našeho bytu roz­

letěly na kousky. Ze tmy se vynořily dva páry planoucích mod­

rých očí...

Setřásl jsem tu vzpomínku a díval se, jak strýc Frederick s An­

nabeth odcházejí a zahýbají směrem k parku Common.

Strýc Randolph... Kdovíproč kontaktoval Fredericka a Anna­

beth. Přivolal je do Bostonu. Celou tu dobu nevěděli, že je máma

mrtvá a já ztracený. Už to mi nešlo do hlavy, ale jestli je to prav­ da, proč by jim o tom Randolph říkal teď?

Napadal mě jenom jeden způsob, jak se to dozvědět a neptat se ho. Jeho dům stál ve čtvrti Back Bay, kousek odsud. Podle Fredericka teď Randolph není doma. Hledá mě někde v South Endu.

A protože není nic lepšího než začít den drobnou vloupačkou,

rozhodl jsem se, že se tam podívám.

2

Chlap s kovovou podprsenkou

TO RODINNÉ SÍDLO STÁLO ZA STAROU BELU.

Jasně, vy byste to neřekli. Viděli byste přerostlý šestipatrový

palác, chrliče na střeše, mozaiky v oknech, schodiště z mramoru a všechny ty parádičky, co křičí do světa, že tu žijí pracháči, a po­ divili byste se, proč žiju na ulici.

Snadné vysvětlení: strýc Randolph.

Byl to jeho dům. Coby nejstarší syn ho zdědil po mých praro­

dičích, kteří umřeli, než jsem se narodil. O životě naší rodiny

jsem se toho nikdy moc nedozvěděl, ale mezi třemi sourozenci –

Randolphem, Frederickem a mou mámou – byla spousta zlé krve. Po té megahádce na Den díkůvzdání jsme už do rodinného

sídla nevkročili. Náš byt ležel asi tak půl míle odtamtud, ale pro

nás to bylo, jako by Randolph žil na Marsu.

Máma se o něm zmiňovala, jenom když jsme náhodou jeli ko­

lem. Ukázala na dům, jako by mě varovala před nebezpečným

útesem. Vidíš? To je ono . Tomu se vyhni .

Když jsem začal žít na ulici, občas jsem v noci prošel kolem.

Nakoukl jsem do oken a viděl zářící vitríny se starožitnými

meči a sekerami, strašidelnými přilbami s hledím, které na mě zíraly ze stěn. V horních oknech se rýsovaly sochy jako zkame­ nělé přízraky.

Několikrát mě napadlo, že se tam vloupám a porozhlídnu se, ale zaklepat na dveře mě nelákalo nikdy. Prosím, strýčku Randolphe, já vím, že jsi mou mámu nesnášel a mě jsi neviděl deset let, vím, že ti záleží víc na starých rezavých krámech než na rodině, ale mohl bych bydlet ve tvém úžasném domě a živit se drobečky chleba?

Díky, nechci. Radši budu spát na ulici a dojíždět den starý falafel.

Ale stejně... Odhadoval jsem, že nebude těžké dostat se do­ vnitř, omrknout to tam a zjistit, co se to děje. A když už tam budu, třeba si odnesu něco na památku.

Pokud to uráží váš smysl pro poctivost a čest, tak pardon.

Ale ne, počkat. Omlouvat se nebudu.

Nekradu jenom tak někomu. Vybírám si odporné týpky, co mají víc než dost. Jestli si vozíte zadek v novém BMW a zaparku­ jete na místě pro invalidy bez povolení, pak jo, to vám klidně vypáčím okýnko a vyberu drobný z palubní desky. Pokud vychá­ zíte z luxusního krámu s taškou hedvábných šnuptychlů a nedá­ váte pozor, protože musíte žvanit do mobilu a strkat do lidí, tak vám milerád ulehčím o peněženku. Když si můžete dovolit pro­ smrkat pět táců, neublíží vám zaplatit mi oběd.

Jsem soudce, porota a zloděj v jednom. A co se týká odpor­ ných týpků, nemohl jsem si vybrat líp než strýce Randolpha.

Dům stál na Commonwealth Avenue. Zamířil jsem dozadu do poeticky pojmenované uličky Public Alley 429. Randolpho­ vo parkovací místo bylo prázdné. Dolů k suterénnímu vchodu vedly schody. Pokud tam byl nějaký bezpečnostní systém, neviděl jsem ho. Dveře měly jednoduchou západku, chyběl dokonce i patentní zámek. No tak, Randolphe . Mohl bys mi to aspoň trochu ztížit .

Za dvě minuty jsem byl uvnitř.

V kuchyni jsem si nabídl pár plátků krocana, sušenky a mlíko

z krabice. Sakra, falafel tam neměl. Teď jsem na něj vážně dostal chuť, ale našel jsem aspoň čokoládovou tyčinku a nacpal si ji do kapsy na potom. (Čokoláda se musí vychutnávat, ne hltat.) Pak jsem se vypravil nahoru do mauzolea mahagonového nábytku, orientálních koberečků, olejomaleb, mramorových dlaždic na podlaze a křišťálových lustrů... Trapárna. Kdo může takhle žít?

Tehdy v šesti letech jsem nepoznal, jaká drahota jsou všechny

ty krámy, ale dojem z domu jsem měl stejný: tmavý, tísnivý, straši­

delný barák. Těžko si představit, že tu vyrůstala máma. Aspoň to

vysvětlovalo, proč se z ní stala taková milovnice volných prostorů.

Měli jsme docela fajn byt nad korejskou restaurací v Allstonu,

ale máma nerada trčela zavřená uvnitř. Vždycky tvrdila, že její

pravý domov je pohoří Blue Hills. Chodívali jsme na túry a kem­

povat za každého počasí – čerstvý vzduch, bez stěn, bez stropů,

samotní jen s kachnami, husami a veverkami.

Oproti tomu byl tenhle palác jako vězení. Stál jsem v hale

a po kůži jako by se mi hemžili neviditelní brouci.

Vyšel jsem do patra. Knihovna voněla po citronové leštěnce

a kůži, přesně jak jsem si pamatoval. U stěny stála nasvícená vit­

rína plná Randolphových zašlých vikingských přileb a rezavých

seker. Máma mi jednou prozradila, že učil dějiny na Harvardu,

než se stal nějaký velký malér a vyhodili ho. Nic víc o tom neřek­

la, ale bylo jasné, že je do těch věcí zažraný pořád.

Jsi chytřejší než oba tví strýčkové, Magnusi, slyšel jsem jednou od

mámy. Se svými známkami se dostaneš na Harvard jedna dvě .

Tehdy byla ještě naživu, já chodil do školy a mohl jsem mít budoucnost, která sahala dál než za sháňku po příštím jídle.

V rohu Randolphovy kanceláře stál velký kus kamene jako náhrobek, předek byl otesaný a pomalovaný složitými červený­ mi znaky. Uprostřed byla hrubě načrtnutá nějaká naštvaná po­ tvora – snad lev nebo vlk.

Otřásl jsem se. Na vlky radši nemyslet.

Popošel jsem k Randolphovu stolu. Čekal jsem, že tam bude mít počítač nebo zápisník s nějakými informacemi – a ty mi vy­ světlí, proč mě hledají. Ale na desce byly rozložené kusy perga­ menu, tenkého a žlutého jako cibulová slupka. Vypadaly jako mapa, kterou udělal za domácí úkol do občanky středověký žá­ ček: tenké čáry pobřeží, různé body popsané abecedou, jakou jsem neznal. A na nich jako těžítko trůnil kožený váček.

Zalapal jsem po dechu. Ten váček jsem poznal. Rozvázal jsem šňůrku a popadl jednu dominovou kostku... jenže to nebylo do­ mino. To si myslelo jenom moje šestileté já, když jsme si hráli s Annabeth. A za ty roky ve mně ta vzpomínka zakořenila. Ale místo teček byly na kamenech nakreslené červené symboly.

Na tom, co jsem držel, byl znak připomínající větvičku stro­ mu nebo zdeformované F: Srdce se mi rozbušilo, ani jsem nevěděl proč. Napadlo mě, jestli to byl vážně tak dobrý nápad sem chodit. Stěny jako by se kolem najednou svíraly. Nakreslené zvíře na kameni v rohu na mě má­

lem vrčelo a jeho rudá silueta se leskla jako čerstvá krev.

20

Přesunul jsem se k oknu, napadlo mě, že mi pomůže podívat se ven. Středem ulice se táhl pás parku pokrytý sněhem. Holé stromy byly omotané šňůrami bílých vánočních světýlek. Na konci bloku se za železným plotem tyčila na podstavci bronzová socha Leifa Eriksona a jednou rukou si clonila oči. Leif hleděl směrem k nadjezdu Charlesgate, jako by chtěl říct: Hleďme, objevil jsem dálnici!

S mámou jsme si z Leifa dělávali legraci. Místo brnění měl minisukýnku a k tomu náprsní krunýř, který vypadal jako vi­ kingská podprsenka.

Neměl jsem tušení, proč ta socha stojí uprostřed Bostonu, ale podle mě to nemohla být náhoda, že strýček Randolph začal stu­ dovat vikingy. Žil tady celý život. Na Leifa koukal každý den z okna. Když byl malý, možná ho napadlo: Jednoho dne chci studovat vikingy . Chlapi v kovových podprsenkách jsou boží!

Pohled mi zabloudil k podstavci sochy. Někdo tam stál... a vzhlížel ke mně.

Znáte to, jak někoho uvidíte na místě, kam nepatří, a chvilku vám trvá, než ho poznáte? Ve stínu Leifa Eriksona stál vysoký bledý muž v černé kožené bundě, černých motorkářských kalho­ tách a špičatých botách. Krátké ježaté vlasy měl blond až skoro doběla. Jediná barevná věc na něm byl pruhovaný černobílý šá­ tek, ovázaný kolem krku. Visel mu z ramen jako nějaká křídla.

Kdybych ho neznal, řekl bych, že si hraje na postavu z anime.

Ale já ho znal. Byl to Hearth, můj kámoš bezdomovec a „náhrad­ ní mamka“.

Trochu mě to vylekalo a trochu naštvalo. Viděl mě na ulici

a sledoval mě? Nepotřebuju, aby mě šmíroval albínský animák.

Rozhodil jsem rukama: Co tu děláš?

21

Hearth udělal gesto, jako že si vytahuje něco ze sevřené dlaně

a zahazuje to. Po dvou letech, co ho znám, jsem se ze znakového

jazyka leccos přiučil.

Říkal mi: VYPADNI ODTAMTUD.

Netvářil se vyplašeně, ale u Heartha se to těžko pozná. Nikdy

nedává najevo velké emoce. Když jsme spolu, většinou na mě je­

nom hledí velkýma šedýma očima, jako by čekal, že exploduju.

Ztratil jsem cenné vteřiny uvažováním o tom, co má za lubem

a proč je vlastně tady, když má být na Copley Square.

Udělal další gesto: namířil dva prsty obou rukou dopředu,

dvakrát jimi máchl nahoru a dolů. Honem .

„Proč?“ řekl jsem nahlas.

Za mnou se ozval hluboký hlas: „Ahoj, Magnusi.“

Málem jsem vyskočil z kůže. Ve dveřích knihovny stál robust­ ní chlápek s pěstěnou bílou bradkou a šedivými vlasy. Přes tma­ vý vlněný oblek měl béžový kašmírový svrchník. Ruce v rukavi­ cích svíraly rukojeť leštěné dřevěné hole s kovovým hrotem. Když jsem ho viděl naposled, měl vlasy černé, ale hlas se nezměnil.

„Randolphe.“

O milimetr naklonil hlavu. „To je ale příjemné překvapení. Jsem rád, že jsi tady.“ Neznělo to překvapeně ani radostně. „Ne­ máme moc času.“

Jídlo a mlíko se mi začaly v žaludku míchat. „M­moc času... na co?“

Zamračil se. Nakrčil nos, jako by mu něco nevonělo. „Dneska je ti šestnáct, ne? Přijdou tě zabít.“

22

3

Nechoďte se projet

s divnými příbuznými

NO, TAK TO SI PŘEJU VŠECHNO NEJLEPŠÍ!

Že by bylo třináctého ledna? Upřímně, neměl jsem tušení.

Čas letí, když spíte pod mosty a živíte se z popelnic.

Takže mi je oficiálně šestnáct. Místo dárku mě načapal strý­

ček Poděs a místo gratulace mi oznámil, že mě zabijou.

„Kdo –,“ začal jsem. „Ale víš co? Kašlu na to. Rád jsem tě vi­

děl, Randolphe. Už půjdu.“

Randolph zůstal stát ve dveřích, blokoval mi cestu a namířil

na mě hrot hole. Přísahám, že jsem přes celý pokoj cítil, jak se mi

zapíchl do břicha.

„Magnusi, musíme si promluvit. Nechci, aby tě dostali. Zvlášť

po tom, co se stalo tvé mámě...“

Pořádná pecka do obličeje by mě bolela míň.

V hlavě se mi roztočily vzpomínky na tu noc jako hnusný ka­

leidoskop: náš otřásající se dům, jekot z patra pod námi, máma –

celý den napjatá a ustrašená – mě vleče k požárnímu schodišti

a pobízí mě, ať uteču. Pak se dveře rozletěly na kusy. Z chodby se

vynořily dvě nestvůry s kožichy jako špinavý sníh, oči jim modře

plály. Prsty mi sklouzly po zábradlí požárního schodiště, spadl jsem a přistál na hromadě pytlů se smetím v boční uličce. Hned potom vybuchla okna našeho bytu a vyvalil se oheň.

Máma mi řekla, ať uteču. Utíkal jsem. Slíbila mi, že si mě na­ jde. Nikdy to nesplnila. Ze zpráv jsem se dozvěděl, že z ohně vytáhli její tělo. Policie po mně pátrala. Zajímalo ji to, že oheň zřejmě někdo založil, moje disciplinární problémy ve škole, svě­ dectví sousedů o křiku a hlasité ráně z našeho bytu těsně před výbuchem a to, že jsem utekl. O vlcích s planoucíma očima se v žádné z těch zpráv nemluvilo.

Od té noci jsem se schovával, žil jsem jako neviditelný, snažil se přežít, neměl jsem čas pořádně truchlit po mámě. Občas mě napadlo, jestli jsem si ty vlky jenom nepředstavoval... ale věděl jsem, že ne.

A teď, po celé té době, mi chce strýc Randolph pomoct.

Svíral jsem malou dominovou kostku tak, až se mi zařezávala do dlaně. „Ty nevíš, co se stalo mámě. Nikdy ses o nás nestaral.“

Randolph svěsil hůl. Ztěžka se o ni opřel a hleděl na koberec. Skoro bych uvěřil, že jsem ho urazil.

„Tvou mámu jsem prosil,“ řekl. „Chtěl jsem, ať tě přivede sem – žít tady, kde bych tě mohl chránit. Odmítla. Potom, co umřela...,“ zavrtěl hlavou. „Magnusi, ty netušíš, jak dlouho jsem tě hledal, ani jaké nebezpečí ti hrozí.“

„Já jsem v pohodě,“ vyštěkl jsem, i když mi srdce bušilo do žeber. „Starám se o sebe docela dobře.“

„Možná, ale ty časy jsou pryč.“ Z jeho jistoty mě zamrazilo. „Teď je ti šestnáct, jsi na prahu dospělosti. Jednou jsi jim unikl, tu noc, kdy umřela máma. Znovu tě uniknout nenechají. Tohle je naše poslední šance. Dovol mi, ať ti pomůžu, nebo se zítřka ne­ dočkáš.“

24

Slabé zimní světlo se prodralo barevným sklem v okně a za­

lilo Randolphův obličej měnícími se barvami. Vypadal jako

chameleon.

Neměl jsem sem chodit. Pitomost, pitomost, pitomost. Máma

mi znova a znova vtloukala do hlavy: Nechoď za Randolphem. A já

si napochoduju přímo sem.

Čím víc jsem ho poslouchal, tím jsem byl vyděšenější a tím víc

jsem se chtěl dozvědět, co má na srdci.

„Já od tebe nepotřebuju pomoct.“ Položil jsem tu divnou do­

minovou kostku na stůl. „Nechci –“

„Já vím o vlcích.“

To mě zarazilo.

„Vím, cos viděl,“ pokračoval. „Vím, kdo ty nestvůry poslal.

Ať si policie myslí, co chce, já vím, jak tvoje máma doopravdy

umřela.“

„Jak –“

„Magnusi, je toho spousta, co ti musím říct o tvých rodičích,

o tvém dědictví... o tvém otci.“

Po zádech jako by se mi plazil ledový drát. „Ty jsi tátu znal?“

Nechtěl jsem dávat Randolphovi žádnou páku na sebe. Život

na ulici mě naučil, že je to riziko. Ale už mě měl na háčku, potře­

boval jsem se to dozvědět. A podle toho, jak se mu leskly oči, to

na mně poznal.

„Ano, Magnusi. Vím, kdo byl tvůj táta, vím o mámině vraždě,

o tom, proč odmítla mou pomoc... všechno to spolu souvisí.“

Ukázal na přehlídku vikingských krámů. „Celý život jsem usilo­

val o jedno. Pokoušel jsem se vyřešit historickou záhadu. Až do­

nedávna jsem neviděl celkový obrázek. Teď ho vidím. Všechno

to vedlo k dnešnímu dni, k tvým šestnáctým narozeninám.“

Zacouval jsem k oknu, co nejdál od strýce. „Koukej, já nechá­ pu devadesát procent z toho, co tu meleš, ale jestli mi můžeš něco říct o tátovi –“

Dům se rozdrnčel, jako by někde v dálce spustila salva z děl. Zadunělo to tak hluboce, že mi zadrkotaly zuby.

„Brzo budou tady,“ varoval mě Randolph. „Dochází nám čas.“

„Kdo?“

Randolph se o holi přikulhal dopředu. Pravé koleno mu zřej­ mě nesloužilo. „Chci po tobě moc, Magnusi. Nemáš důvod mi věřit. Ale musíš jít se mnou hned teď. Já znám tvé právo.“ Ukázal na staré mapy na stole. „Společně získáme, co je tvoje. To jediné tě může ochránit.“

Ohlédl jsem se přes rameno, z okna. Dole v parku nikdo ne­ byl, Hearth se vypařil. Měl jsem ho poslechnout. Díval jsem se na strýce Randolpha a zkoušel najít nějakou podobnost s má­ mou, něco, co by mě nakoplo, abych mu věřil. Nenašel jsem nic.

Zavalitá postava, pronikavé tmavé oči, zasmušilý obličej a upja­

té chování... přesný opak mojí mámy.

„Auto mám vzadu,“ oznámil.

„M­možná bychom měli počkat na Annabeth a strýce Fre­

dericka.“

Randolph se ušklíbl. „Ti mi nevěří. Ti mi nikdy nevěřili. Přivo­

lal jsem je do Bostonu ze zoufalství, jako poslední možnost, aby

mi pomohli tě hledat, ale když jsi teď tady –“

Dům se znovu otřásl. Tentokrát to zadunělo víc zblízka a sil­

něji. Chtělo se mi věřit, že je to z nějaké stavby poblíž, z vojenské­

ho pohřbu nebo z něčeho, co se dá podobně snadno vysvětlit.

Ale tušil jsem, že to bude horší. Znělo to jako dopad obří nohy –

jako zvuk, který roztřásl náš byt před dvěma lety.

26

„Prosím, Magnusi.“ Randolphovi se zachvěl hlas. „Kvůli těm

netvorům jsem přišel o vlastní rodinu. Ztratil jsem ženu, dcery.“

„Tys – tys měl rodinu? Máma mi o tom nikdy neřekla –“

„Jistěže neřekla. Ale tvá máma... Natalie byla moje jediná ses­

tra. Měl jsem ji rád. Nechtěl jsem o ni přijít. Nemůžu přijít

i o tebe. Pojď se mnou. Tvůj otec ti něco nechal, abys to našel. Ta

věc změní světy.“

V mozku jsem měl úplnou tlačenici otázek. To šílené světlo

v Randolphových očích se mi nezamlouvalo. Nelíbilo se mi, jak

řekl světy, to množné číslo. A nevěřil jsem, že se mě po mámině smrti pokoušel najít. Celou dobu jsem si dával majzla. Kdyby se na mě Randolph vyptával jménem, někdo z kámošů z ulice by mi dal echo, stejně jako Blitz dneska ráno s Annabeth a Frederickem.

Něco se změnilo – a Randolph se pak rozhodl, že stojí za to mě hledat.

„Co kdybych prostě utekl?“ zeptal jsem se. „Zkusíš mě zastavit?“

„Když utečeš, najdou si tě. A zabijí tě.“

Připadalo mi, jako bych měl krk nacpaný vatovými koulemi. Randolphovi jsem nevěřil. Bohužel se mi zdálo, že o těch zabijá­ cích mluví pravdu. V hlase mu bylo znát, že nelže.

„No tak jo,“ vzdal jsem se. „Půjdeme se projet.“

27

4

Ten člověk vážně neumí řídit

UŽ JSTE SLYŠELI o mizerných bostonských řidičích? To je můj

strýc Randolph.

Ten chlap nakopl své BMW 528i (jasně, co jiného než BMW)

a vyrazil po Commonwealth Avenue, ignoroval světla, troubil na

auta, kličkoval z pruhu do pruhu.

„Tamtu ženskou jsi minul,“ ozval jsem se. „Nechceš se vrátit

a srazit ji pořádně?“

Randolph měl moc práce, než aby odpověděl. Pořád pokuko­

val po nebi, jako by vyhlížel bouřkové mraky. Sešlápl plyn a pro­

hnal se křižovatkou u Exeter Street.

„Takže, kam to jedeme?“ zajímal jsem se.

„Na most.“

Tím se všechno vysvětlovalo. V Bostonu je mostů asi tak dvacet.

Přejel jsem rukou po vyhřívaném koženém sedadle. Už to

bylo dobrého půl roku, co jsem jel autem. Naposled toyotou jed­

né ženské ze sociálky. A předtím v policejním hlídkovém voze.

Pokaždé pod falešným jménem. A pokaždé jsem utekl, ale za ty

dva roky se pro mě auta začala rovnat vazební cele. Ani dneska

se to nezměnilo.

Čekal jsem, že mi Randolph odpoví na některou z otázek, co

mi hryzaly v mozku, třeba: Kdo je můj táta? Kdo mi zavraždil

mámu? Jak jsi přišel o ženu a o děti? Máš zrovna teď halucinace?

Vážně musíš používat tuhle hřebíčkovou kolínskou?

Ale měl napilno, musel páchat dopravní spoušť.

Nakonec, jenom abych něco řekl, jsem se zeptal: „Kdo se mě

pokouší zabít?“

Na Arlington Street zahnul. Lízli jsme Public Garden, pro­

jeli kolem jezdecké sochy George Washingtona, řady plyno­

vých lamp a zasněžených živých plotů. Měl jsem sto chutí vy­

skočit z auta, rozběhnout se zpátky k labutímu jezírku a zavrtat

se do spacáku.

„Magnusi,“ spustil Randolph, „za svůj životní úkol jsem si vzal studium toho, jak Seveřané zkoumali Severní Ameriku.“

„No jasně,“ zafuněl jsem. „Tím se to všecko vysvětluje.“

Najednou mi Randolph vážně připomněl mámu. Stejně rozči­ leně se zamračil, stejně si mě změřil přes vršek brýlí: Nech si ten sarkasmus laskavě od cesty. Z té podoby mě zabolelo u srdce.

„Fajn.“ Kývl jsem. „Tak dobře. Průzkum Seveřanů. Myslíš vi­ kingy.“

Randolph sebou škubl. „No... viking znamená nájezdník . Je to

spíš zaměstnání. Ne všichni Seveřané byli vikingové. Ale ano, myslím tyhle.“

„Ta socha Leifa Eriksona... Znamená to, že vikingové – ehm,

Seveřané založili Boston? Já myslel, že to udělali Otcové poutníci.“

„Jenom o tomhle bych ti mohl dát tříhodinovou přednášku.“

„Tu si nech od cesty.“

„Stačí, když řeknu, že Seveřané prozkoumali Severní Ame­

riku, a dokonce tam vybudovali sídliště kolem roku tisíc, skoro pět set let před Kryštofem Kolumbem. Na tom se vědci shodují.“

„To mi spadl kámen ze srdce. Nesnáším, když se vědci ne­ shodnou.“

„Ale nikdo neví jistě, jak daleko na jih dopluli. Dostali se až na území dnešních Spojených států? Ta socha Leifa Eriksona... to byl milovaný projekt myslitele z devatenáctého století, muže jménem Eben Horsford. Věřil, že Boston byl ztracené severské sídlo Norumbega, nejzazší bod jejich průzkumného tažení. Měl jenom instinkt, tušení, ale žádný důkaz. Většina historiků ho po­ važovala za blázna.“

Významně se na mě podíval.

„Budu hádat... Ty si to o něm nemyslíš.“ Udržel jsem se, abych neřekl: Tak to jste blázni dva.

„Ty mapy na mém stole,“ řekl Randolph. „Ty jsou důkaz. Mí kolegové je považují za padělky, ale nejsou. Vsadil jsem na ně svou reputaci!“

A proto tě vykopli z Harvardu, pomyslel jsem si.

„Severští výzkumníci se dostali až sem,“ pokračoval. „Po ně­ čem pátrali... a našli to tady. Nedaleko odtud se potopila jedna z jejich lodí. Celé roky jsem si myslel, že vrak leží v Massachu­ settském zálivu. Obětoval jsem všechno, abych ho našel. Koupil jsem si vlastní loď, bral ženu a děti na výpravy. Na té poslední...“ Hlas se mu zlomil. „Zničehonic se přihnala bouře, ohně...“

Vypadalo to, že se mu víc říkat nechce, ale obrázek jsem si udělal: na moři přišel o rodinu. Té šílené teorii o vikinzích v Bos­ tonu vážně obětoval všechno.

Bylo mi ho líto, fakt. Ale nechtěl jsem být jeho další oběť.

Zastavili jsme se na rohu Boylston Street a Charles Street.

„Tady bych si třeba vystoupil.“ Zkusil jsem kliku. Dveře byly zajištěné.

„Magnusi, poslouchej. Není to náhoda, že ses narodil v Bos­ tonu. Tvůj otec chtěl, abys našel to, co před dvěma tisíci lety ztratil.“

Začaly mě svrbět nohy, jak chtěly utéct. „Co jsi to řekl... před dvěma tisíci lety?“

„Víceméně.“

Napadlo mě, že začnu ječet a bušit do okna. Pomůže mi ně­ kdo? Pokud se dostanu z auta, možná najdu strýce Fredericka a Annabeth. Jen aby byli při smyslech víc než Randolph.

Zahnuli jsme na Charles Street a zamířili na sever mezi parky Public Garden a Common. Randolph mě může unést bůhví­ kam – do Cambridge, do North Endu nebo na nějakou zastrče­ nou skládku.

Snažil jsem se zachovat klid. „Dva tisíce let... to je dýl, než se tátové dožívají.“

Randolphův obličej mi připomínal tvář na Měsíci ze starých černobílých komiksů: bledou a kulatou, samý dolík a jizva, s taj­ nůstkářským úsměvem, který nevypadal moc mile. „Magnusi, co víš o severské mytologii?“

Čím dál lepší, pomyslel jsem si.

„Hm, nic moc. Máma mi četla obrázkovou knížku, když jsem byl malý. A nějaké filmy o Thorovi...“

Randolph znechuceně zavrtěl hlavou. „Ty filmy... jsou směšně nepřesné. Skuteční bohové Ásgardu – Thor, Loki, Ódin a další – jsou mnohem mocnější, mnohem děsivější než všechno, co si vy­ myslí Hollywood.“

„Ale... jsou to pověsti. Není to doopravdy.“

Randolph mi věnoval soucitný pohled. „Pověsti jsou prostě

historky o pravdách, které jsme zapomněli.“

„Páni, teď jsem si vzpomněl, že mám tady kousek domluve­

nou –“

„Před tisíci lety přišli severští průzkumníci na toto území.“ Randolph projel kolem baru Cheers na Beacon Street, kde se za­ chumlaní turisté fotili před vývěsním štítem. Po chodníku jsem zahlédl poletovat zmačkaný leták: stálo na něm HLEDÁ SE a pod tím moje stará fotka. Jeden turista na něj šlápl.

„Kapitán těch výzkumníků,“ mluvil dál Randolph, „byl sy­ nem boha Skírnira.“

„Syn boha. Fakt stačí, když mi zastavíš tady. Já to dojdu.“

„Ten člověk měl velice zvláštní předmět,“ mlel dál Randolph, „který kdysi patřil tvému otci. Když se jejich loď v bouři potopi­ la, ten předmět se ztratil. Ale ty – ty ho dokážeš najít.“

Znovu jsem zkusil dveře. Pořád zamčené.

Víte, co na tom bylo nejhorší? Čím víc Randolph mluvil, tím míň

se mi dařilo přesvědčovat sám sebe, že je cvok. Jeho historka se mi vsakovala do hlavy – bouře, vlci, bohové, Ásgard. Slova zapadala na místo jako dílky skládačky, kterou jsem nikdy neměl odvahu dokončit. Začínal jsem mu věřit a z toho se mi ježily vlasy hrůzou.

Randolph zahnul na příjezdovou cestu k Storrow Drive. Za­

stavil u parkovacích hodin na Cambridge Street. Na severu za vyvýšenou tratí stanice metra se tyčily kamenné věže Longfello­ wova mostu.

„Tam jedeme?“ zeptal jsem se.

Randolph zalovil v přístrojové desce po drobných. „Celé ty

roky to bylo mnohem blíž, než jsem si myslel. Potřeboval jsem

jenom tebe!“

32

„To jsem fakt rád.“

„Dneska je ti šestnáct.“ Randolphovy oči tančily vzrušením. „Dokonalý den na to, aby ses přihlásil ke svému dědictví. Ale zároveň na to čekají tví nepřátelé. Musíme to najít první.“

„Ale –“

„Věř mi ještě chvíli, Magnusi. Jakmile získáme tu zbraň –“

„Zbraň? Moje dědictví je nějaká zbraň?“

„Jakmile ji získáš, budeš mnohem víc v bezpečí. Všechno ti to vysvětlím. Pomůžu ti připravit se na to, co přijde.“

Otevřel dveře auta. Než stačil vystoupit, chňapl jsem ho za zápěstí.

Obyčejně na lidi nesahám. Z fyzického kontaktu mám hrůzu.

Ale potřeboval jsem, aby se na mě soustředil.

„Pověz mi jedno. Jednu jasnou odpověď, bez těch keců a před­

nášek z dějin. Říkal jsi, že jsi znal mého tátu. Kdo to je?“

Randolph mi přikryl ruku dlaní, až jsem se nervózně zavrtěl. Na profesora historie měl dlaň dost hrubou a mozolnatou. „Pří­ sahám ti, Magnusi, na svůj život, že je to pravda: tvůj otec je se­ verský bůh. A teď si pospěš. Máme parkování na dvacet minut.“

5

Odjakživa jsem si chtěl zničit most

„NEMŮŽEŠ VYPUSTIT takovouhle bombu a jen tak si odkrá­ čet!“ vyjekl jsem, zatímco si Randolph jen tak odkráčel.

I s tou holí a bolavou nohou sebou dokázal pěkně mrsknout. Byl jako zlatý olympijský medailista v pajdání. Postupoval dál a dál, dostal se na chodník Longfellowova mostu a já upaloval za ním a vítr mi hvízdal v uších.

Z Cambridge proudili ranní dojíždějící. Řada aut ucpala celý most, skoro se nehýbala. Řekli byste, že strýc a já budeme jediní magoři, co se v tomhle mrazu povlečou pěšky po mostě, ale tohle je Boston, město maratonu, a spolu s námi tam funělo pár běžců. V kombinézách z lycry připomínali vyhublé tuleně. Po protějším chodníku šla máma se dvěma dětmi zachumlanými v kočárku. Tvářily se asi tak šťastně, jak jsem se cítil já.

Strýc byl pořád pár metrů přede mnou.

„Randolphe!“ zavolal jsem na něj. „Mluvím s tebou!“

„Říční proud,“ mumlal si. „Naplaveniny na březích... posun přílivových modelů za tisíc let...“

„Hej!“ Chňapl jsem ho za rukáv kašmírového kabátu. „Přetoč se zpátky na to, že můj táta je severský bůh.“

Randolph pozoroval okolí. Zastavili jsme se u jedné z hlav­

ních věží mostu, nad námi se tyčil patnáctimetrový žulový kužel.

Říká se, že ty věže vypadají jako obří pepřenka a solnička, ale

mně odjakživa připadaly jako Dalekové z Pána času. (No co, tak

jsem fanda. Klidně mě zažalujte. A jo, i bezďáci se někdy kouk­ nou na telku – v útulku, v počítačích ve veřejných knihovnách... Umíme si poradit.)

Třicet metrů pod námi se ocelově šedě leskla řeka Charles, hladina byla kropenatá kusy sněhu a ledu jako kůže obří krajty.

Randolph se naklonil přes zábradlí tak, až mě zamrazilo.

„Taková ironie,“ zabručel. „Ze všech míst zrovna tady...“

„Takže,“ přerušil jsem ho, „ten můj táta...“

Randolph mě popadl za rameno. „Podívej se tam dolů, Mag­ nusi. Co vidíš?“

Opatrně jsem nahlédl přes zábradlí. „Vodu.“

„Ne, ty vyryté ozdoby, hned pod námi.“

Podíval jsem se znova. Asi v půlce pilíře vybíhala nad vodu

žulová římsa jako divadelní sedátko se zašpičatělým koncem. „Vypadá to jako nos.“

„Ne, je to... No, z tohoto úhlu to opravdu připomíná nos. Ale je to příď vikingského plavidla. Vidíš? Na druhém pilíři je to taky. Básník Longfellow, po kterém je most pojmenovaný, Seve­ řany obdivoval. Psal básně o jejich bozích. Stejně jako Eben Hors­ ford i Longfellow věřil, že vikingové byli v Bostonu. Proto jsou na mostě ty ozdoby.“

„Měl bys pořádat exkurze,“ navrhl jsem mu. „Cvoci do Long­ fellowa ti budou platit zlatem.“

„Nechápeš to?“ Randolph mě pořád držel za rameno, což mě moc neuklidňovalo. „Za ta staletí to pochopilo tolik lidí. Cítili to instinktivně, i když neměli žádný důkaz. Tuto oblast vikingové nejenže navštívili. Byla pro ně posvátná! Přímo pod námi – někde blízko těch ozdobných lodí – leží vrak skutečné lodi a v něm ná­ klad nesmírné hodnoty.“

„Pořád vidím jenom vodu. A pořád se chci dozvědět o tátovi.“

„Magnusi, severští výzkumníci sem přišli hledat osu světů, sa­

motný kmen stromu. Našli ho –“

Přes řeku se rozlehlo hlasité zadunění. Most se otřásl. Asi míli

od nás ve změti komínů a kostelních věží čtvrti Back Bay stoupal

k nebi hřib mastného černého kouře.

Přistoupil jsem k zábradlí. „Hm, nebylo to někde u tvého

domu?“

Randolphův výraz ztvrdl, vousy se stříbrně zaleskly ve slunci.

„Není čas. Magnusi, natáhni ruku nad vodu. Meč je tam dole.

Přivolej ho. Soustřeď se na něj jako na nejdůležitější věc na svě­

tě – na to, co chceš nejvíc.“

„Na meč? Koukej, Randolphe, já vím, žes měl těžký den,

ale –“

„DĚLEJ.“

Řekl to tak přísně, až jsem se otřásl. Randolph se musel zbláz­

nit, když pořád mlel o bozích, mečích a starých vracích. Jenomže

kouř nad Back Bay byl opravdový. V dálce se rozkvílely sirény.

Řidiči na mostě vystrkovali hlavy z okýnek a zírali tam, vytaho­

vali mobily a fotili si to.

A i když jsem si to nechtěl přiznat, Randolphova slova ve mně

rezonovala. Najednou mi připadalo, jako by moje tělo hučelo na

správné frekvenci, jako by se konečně naladilo na mizerný sound­

track mého života.

Natáhl jsem ruku nad řeku.

36

Nic.

Jistěže nic, vynadal jsem si. Cos čekal?

Most se otřásl ještě víc. Jeden běžec na chodníku zavrávoral. Za mnou to křuplo, jak jedno auto ťuklo do druhého. Rozječely se klaksony.

Nad střechy Back Bay se vznesl další sloup kouře. K nebi se valil popel a oranžové uhlíky, jako by tam vybuchla sopka.

„To – to bylo mnohem blíž,“ všiml jsem si. „Jako by to postu­ povalo k nám.“

Fakt jsem doufal, že Randolph řekne něco jako: Ale kdepak, jistěže ne . Neblázni!

Jako by mi před očima zestárl. Vrásky se mu prohloubily, ra­ mena se svěsila, těžce se opřel o hůl. „Prosím, už ne,“ zahučel pro sebe. „Ne jako posledně.“

„Posledně?“ A pak jsem si vzpomněl, jak vykládal, že přišel o manželku a dcery – ta náhlá bouře, ohně.

Randolph na mě upřel oči. „Zkus to znovu, Magnusi. Prosím.“

Vystrčil jsem ruku nad řeku. Představil jsem si, že sahám po mámě, snažím se ji vytáhnout z minulosti, chci ji zachránit před vlky a z hořícího bytu. Natahoval jsem se po odpovědích, které by mi vysvětlily, proč jsem o ni přišel, proč šel celý můj život od té doby do háje.

Přímo pode mnou se z hladiny začalo kouřit. Led se rozpouš­

těl. Sníh mizel a zbyla po něm díra tvaru ruky – mé ruky, jen dvacetkrát větší.

Nevěděl jsem, co dělám. Přesně tak jsem si připadal, když mě

máma učila jezdit na kole. Nemysli na to, co děláš, Magnusi . Nevá

hej, jinak spadneš . Prostě jeď .

Máchl jsem rukou sem a tam. Kouřící ruka třicet metrů pode

37

mnou kopírovala mé pohyby a čistila hladinu řeky. Najednou jsem se zarazil. Uprostřed dlaně jsem ucítil teplý bod, jako bych zachytil sluneční paprsek.

Něco tam dole bylo... zdroj tepla, pohřbený hluboko ve stude­ ném bahně na dně. Sevřel jsem prsty a zatáhl.

Dole se vzedmula kupole vody a roztrhla se jako bublina

suchého ledu. Vyrazilo z ní cosi jako olověná trubka a přistálo

mi to v ruce.

Vůbec to nevypadalo jako meč. Držel jsem to za jeden konec, ale žádný jílec to nemělo. Pokud to někdy mělo hrot nebo ostří, teď už ne. Velké to bylo zhruba akorát, ale tak zprohýbané a zrezavělé, tak obalené vilejši a lesklé bahnem a slizem, že se ani nedalo poznat, jestli je to kov. Zkrátka, byl to ten nejbídněj­

ší, nejaušusovější, nejodpornější kus šrotu, jaký jsem kdy kouz­

lem vytáhl z řeky.

„Konečně!“ Randolph zvedl oči k nebi. Nebýt toho kolene,

asi by si klekl na chodník a pomodlil se k neexistujícím sever­

ským bohům.

„Jo.“ Zvedl jsem svou novou hračku. „Hnedle se cítím bez­ pečnější.“

„Můžeš ho obnovit!“ řekl Randolph. „Jen to zkus!“

Obrátil jsem čepel. Překvapilo mě, že se mi v ruce nerozpadla.

„Já ti nevím, Randolphe. Ta věc už asi fungovat nebude. Ani netuším, jestli se dá vůbec recyklovat.“

Nenechte se splést, pokud jsem nemluvil dost nadšeně a vděč­ ně. To, jak jsem ten meč vytáhl z řeky, bylo tak boží, až mě to vylekalo. Odjakživa jsem toužil po nějaké supersíle. Jenom jsem

nečekal, že to bude lovení odpadků ze dna řeky. Dobrovolníci

z veřejných prací mě budou milovat.

38

„Soustřeď se, Magnusi!“ pobízel mě Randolph. „Rychle,

než –“

Prostředek mostu patnáct metrů od nás vzplál. Nárazová vlna

mě přitlačila k zábradlí, na pravé tváři jsem cítil horko. Chodci ječeli, auta kličkovala a narážela do sebe.

Z nějakého pitomého důvodu jsem se rozběhl k té explozi.

Jako bych si nemohl pomoct. Randolph se štrachal za mnou, vo­ lal na mě, ale znělo to jaksi z dálky.

Po střechách aut tancovaly plameny. Okna praskala žárem

a zasypávala silnici skleněným štěrkem. Řidiči se drápali z aut a utíkali.

Vypadalo to, jako by most zasáhl meteorit, doutnal tam tříme­

trový spálený kruh asfaltu. Uprostřed zóny dopadu stála lidská

postava: temný muž v temném obleku.

Když říkám temný, myslím tím, že kůži měl nejryzejšího, nej­

krásnějšího odstínu černé, jaký jsem kdy viděl. Byl černější než

inkoust olihně o půlnoci. A oblečení taky tak – padnoucí sako

a kalhoty, nažehlenou košili a kravatu, všechno z přediva neutro­

nové hvězdy. Tvář měl nelidsky hezkou, jako vytesanou z obsidi­

ánu, dlouhé vlasy bezvadně ulízané dozadu. Zorničky mu zářily

jako drobné kroužky lávy.

Napadlo mě, že kdyby existoval satan, vypadal by jako tenhle

chlap.

Pak jsem si to rozmyslel. Ne, satan by vedle něho vypadal jako

šupák. Tenhle chlap je jako satanův módní poradce.

Ty rudé oči se upíraly na mě.

„Magnusi Chasi.“ Hlas měl hluboký a znělý, přízvuk trochu

německý nebo skandinávský. „Přinesl jsi mi dar.“

Mezi námi stála opuštěná Toyota Corolla. Satanův módní

39

guru prošel přímo skrz ni, roztavil si cestu prostředkem kostry jako pájka voskem.

Syčící půlky corolly se za ním zhroutily, kola se roztekla do kaluží.

„Taky ti za něj něco dám.“ Tmavý muž natáhl ruku. Z rukávu a ebenových prstů se mu vinul kouř. „Dej mi meč a já ušetřím tvůj život.“

6

Pozor na káčátka, nebo vás

praští do hlavy

UŽ JSEM V ŽIVOTĚ VIDĚL DOST CÁKLÝCH VĚCÍ.

Jednou jsem pozoroval dav lidí, jak uprostřed zimy jenom

v plavkách a vánočních čepičkách klusají parkem. Potkal jsem člověka, co uměl hrát na foukací harmoniku nosem, nohama na bubny, rukama na kytaru a k tomu ještě zadkem na xylo­ fon, všechno najednou. Znal jsem ženu, která adoptovala ná­

kupní vozík a pojmenovala ho Clarence. A taky chlapíka tvrdí­

cího, že je z Alfa Centauri a vede filozofické debaty s kanadskou

husou.

Takže vyfešákovaný černočerný model, který umí roztavovat

auta... co by ne? Mozek se mi prostě jenom trochu roztáhl, aby strávil tu divnost.

Tmavý muž čekal s nataženou rukou. Vzduch kolem něj se

chvěl žárem.

Asi o třicet metrů dál na mostě se zastavil vlak metra a ři­

dička zírala na chaos před sebou. Dva běžci se pokoušeli vy­

táhnout chlapa z napůl rozdrceného priusu. Paní s kočárkem

pro dvojčata odvazovala ječící děti, z kol zbyly roztavené ová­

ly. Jakýsi idiot vedle ní, místo aby jí pomohl, vytáhl mobil a snažil se tu zkázu natočit. Ruka se mu třásla tak, že to bylo stejně na nic.

U ramene se mi objevil Randolph. „Ten meč, Magnusi. Po­

užij ho!“

Měl jsem nepříjemný pocit, že se za mnou můj urostlý strýc

schovává.

Temný muž se uchechtl. „Profesore Chasi... obdivuji vaši vy­

trvalost. Myslel jsem si, že naše poslední setkání vás zlomí. A za­ tím jste tady, připravený obětovat dalšího člena rodiny!“

„Zmlkni, Surte!“ vyjekl pisklavě Randolph. „Magnus má

meč! Vrať se do ohňů, z kterýchžto jsi vyšel.“

Surt nevypadal, že ho to vyděsilo, i když mě osobně děsilo už

to slovo kterýchžto.

Ohniváč si mě prohlížel, jako bych byl obalený krustou jako

ten meč. „Dej mi ho, chlapče, nebo ti ukážu moc Múspellu. Spá­

lím tento most a všechny na něm.“

Surt zvedl ruce. Mezi prsty se mu vyplazily plameny. Dlažba

pod nohama zabublala. Roztříštila se další přední skla aut. Vla­

kové koleje zaskřípěly. Řidička hystericky řvala do vysílačky. Ten

člověk s mobilem omdlel. Máma se svezla na kočárek, ve kterém

pořád brečely děti. Randolph zavrčel a zavrávoral dozadu.

Mně Surtův žár nevadil. Jenom mě naštval. Nevěděl jsem, co

je ten ohnivý magor zač, ale násilníka poznám od pohledu. Pra­

vidlo ulice číslo jedna: nikdy se od žádného nenech obrat.

Namířil jsem na Surta to, co kdysi možná býval meč. „Klídek,

člověče. Mám kus rezavého kovu a nebojím se ho použít.“

Surt se ušklíbl. „Přesně jako tvůj otec, taky nejsi bojovník.“

Zaťal jsem zuby. Fajn, pomyslel jsem si, je načase mu pocuchat

fasádu.

Než jsem se do toho stačil pustit, něco mi zahvízdalo kolem ucha a praštilo Surta do čela.

Být to opravdový šíp, měl Surt malér. Naštěstí pro něj to byla plastová hračka s růžovým srdíčkem místo špičky – asi valentýn­ ský dárek. Zasáhlo to Surta mezi oči, legračně to kvíklo, spadlo mu to k nohám a okamžitě se to rozpustilo.

Surt zamrkal. Vypadal stejně zmatený jako já.

Známý hlas za mnou houkl: „Uteč, kluku!“

Po mostě se k nám hnali mí kámoši Blitz a Hearth. No... hna

li. To by znamenalo, že to k něčemu vypadalo. Ale ono ne. Blitz

si k černému kabátu bůhvíproč narazil klobouk se širokou krem­

pou a sluneční brýle, takže vypadal jako mrňavý umolousaný

italský kněz. V rukavicích držel strašlivý dřevěný kolík s jasně

žlutou značkou a nápisem POZOR NA KÁČÁTKA.

Za Hearthem vlál červenobíle pruhovaný šátek jako ochrnutá křídla. Nasadil do růžového plastového luku další šíp a vypálil na Surta.

Podle těch ujetých srdíček jsem poznal, kde ty legrační zbra­ ně sebrali: v hračkářství na Charles Street. Občas jsem před ním žebral a podobné krámy strašily ve výloze. Blitz s Hearthem mě sem museli sledovat. V tom spěchu chňapli po nejbližších vra­ žedných prostředcích, ale trochu se přehmátli. Co by taky člověk chtěl po dvou trhlých bezďácích!

Bylo to idiotské a k ničemu, jasně. Ale zahřálo mě u srdce, že mě chtějí ochránit.

„Budeme tě krýt!“ Blitz dorazil až ke mně. „Utíkej!“

Surt nečekal útok tak bídně ozbrojených pobudů. Stál tam jako tvrdé y a Blitz ho praštil značkou s káčátky po hlavě. Další

Hearthův pištivý šíp minul a zasáhl mě do zadku.

43

„Jauvajs!“ ozval jsem se.

Hluchý Hearth mě neslyšel. Proběhl kolem mě a vrhl se do

boje, praštil Surta do prsou plastovým lukem.

Strýc Randolph mě popadl za ruku. Supěl jako lokomotiva.

„Magnusi, musíme pryč. OKAMŽITĚ!“

Možná jsem měl utéct, ale stál jsem tam jako solný sloup a hle­ děl na to, jak mí jediní dva kamarádi útočí na temného pána ohně lacinými plastovými hračkami.

Nakonec Surta ta hra přestala bavit. Praštil Heartha hřbetem ruky, až odletěl na chodník. Blitze kopl do prsou tak, že ten skr­ ček zavrávoral a přistál na zadku přímo p