

Elektronická kniha:
Magnus Chase a bohové Ásgardu
Autor:
Rick Riordan
Podnázev: Prastarý meč
Nakladatelství: | » FRAGMENT |
Dostupné formáty ke stažení: | EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2016 |
Počet stran: | 483 |
Rozměr: | 22 cm |
Vydání: | 1. vydání |
Spolupracovali: | z anglického originálu Magnus Chase and the gods of Asgard - The sword of summer přeložila Dana Chodilová |
Skupina třídění: |
Americká próza Literatura pro děti a mládež (beletrie) |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
ISBN: | 978-80-253-2908-5 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Magnus Chase v den svých šestnáctých narozenin zjistí, že je synem severského boha. První díl fantasy série pro starší děti. Magnus Chase zažil za šestnáct let svého života víc hrůz a nebezpečí než leckterý dospělý. To nejhorší ho ale teprve čeká. Schyluje se totiž k válce. Bohové Ásgardu a s nimi obři, trollové, vlci a další děsivé příšery připravují soudný den. Pokud je Magnus Chase chce porazit, musí projít devět světů a najít zbraň ztracenou tisíce let!
Magnus Chase žije na ulici a spí pod mostem. Za šestnáct let svého života už zažil víc hrůz a nebezpečí než leckterý dospělý. Jenže to nejhorší… to nejhorší ho teprve čeká!
Schyluje se totiž k válce. Bohové Ásgardu a s nimi obři, trollové, vlci a další děsivé příšery připravují soudný den. Je třeba propátrat devět světů a najít zbraň ztracenou tisíce let!
První díl chystané trilogie bestsellerového autora Ricka Riordana, tentokrát inspirované tajemnými vikingy a severskou mytologií.
Ukázka z knihy:
No, a pak jsem umřel. Konec.
Možná si myslíte: Ale Magnusi, ty jsi neumřel doopravdy. Jinak bys nemohl vyprávět tenhle příběh. Jenom jsi měl smrt na jazyku. Pak tě zázračně zachránili, bla bla bla.
Kdepak. Já vážně umřel. Na sto procent: vnitřnosti proražené, životně důležité orgány spálené, všechny kosti v těle polámané.
Lékařský termín pro to zní SMRT.
A smrt je občas jediný způsob, jak začít nový život…
Próza - beletrie > Romány > Fantasy romány
Pro děti a mládež > Publikace pro mládež
Próza - beletrie > Fantasy
Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro mládež
Elektronické knihy > Próza - beletrie > Romány > Fantasy romány
Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro děti
Elektronické knihy > Próza - beletrie > Fantasy
Próza - beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány
Katalog vybraných autorů > R > Riordan - Rick Riordan
Katalog nakladatelství > F > FRAGMENT
Magnus Chase
a bohové Ásgardu –
Prastarý meč
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Rick Riordan
Magnus Chase a bohové Ásgardu – Prastarý meč – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
Věnováno Cassandře Clareové
Dík za půjčení skvělého jména Magnus
OBSAH
1 Dobré ráno! Dneska zemřeš............................... 9
2 Chlap s kovovou podprsenkou ............................ 16
3 Nechoďte se projet s divnými příbuznými ................... 22
4 Ten člověk vážně neumí řídit ............................. 27
5 Odjakživa jsem si chtěl zničit most......................... 33
6 Pozor na káčátka, nebo vás praští do hlavy .................. 40
7 Bez nosu ti to fakt sluší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
8 Pozor na propast a na chlupatého chlápka se sekerou .......... 51
9 Rozhodně chtěj klíč k minibaru ........................... 58
10 Můj pokoj nesmrdí ..................................... 62
11 Ráda tě poznávám. Teď ti rozdrtím průdušnici................ 71
12 Aspoň že nemám službu chytání kozy ...................... 78
13 Záhuba bramboru Phila ................................. 84
14 Čtyři miliony kanálů, a stejně dávají jen Pohled valkýry ........ 91
15 Mé trapné zavirované video .............................. 97
16 Norny. Proč zrovna norny?............................... 101
17 O ty bicepsy jsem se neprosil ............................. 105
18 Svádím nelítostný boj s vajíčky ............................ 112
19 Neříkejte mi fazoláku. Myslím tím nikdy. .................... 121
20 Vítej na Temné straně. Máme plněné sušenky. ................ 129
21 Gunilla to schytá plamenometem a není to žádná psina.
No, vlastně to trochu psina je.............................. 136
22 Ze stromu padají kamarádi ............................... 147
23 Recykluju se .......................................... 155
24 Měli jste jediný úkol .................................... 159
25 Funebráci mě převlíkli za šaška ........................... 167
26 Vím, že jsem po smrti, ale někdy mi zavolej .................. 174
27 Zahrajme si frisbee se sečnými zbraněmi!.................... 180
28 Mluv mu do obličeje, moc víc stejně nemá ................... 187
29 Okradeni o falafel orlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198
30 Jablko denně bude tvá smrt............................... 207
31 Se vším smradem, nebo nic............................... 213
32 Roky hraní Bassmasters 2000 se fakt vyplatily................ 218
33 Samin bráška je po probuzení nevrlý ....................... 226
34 Můj meč málem skončí na eBayi........................... 232
35 Nebudeš káleti na hlavu Umění ........................... 240
36 Kachna!.............................................. 250
37 Zurážen veverkou ...................................... 255
38 Zhroutím se ve volkswagenu.............................. 260
39 Freya je rozkošná! Má kočky! ............................. 267
40 Můj kamarád se vyvinul z – Ne, nedokážu to ani říct ............ 278
41 Blitz uzavře staromódní dohodu........................... 286
42 Oslava před stětím s vaječnou roládou ...................... 292
43 Nechť započne tvorba ozdobného kovového vodního ptactva.... 299
44 Junior získá pytel slz .................................... 308
45 Seznámím se s Jackem................................... 316
46 Na palubě staré dobré lodě Nehet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
47 Psychoanalyzuju kozu................................... 330
48 Hearthstone omdlívá častěji než Jason Grace
(i když netuším, kdo to je)................................ 336
49 Je to tvůj problém. Máš meč v nose. ........................ 344
50 Neprozrazovat zápletky! Thor je v seriálech sakra pozadu....... 350
51 Diskuse o proměňování v ovády ........................... 359
52 Mám tady koně. Jmenuje se Stanley......................... 365
53 Jak ve vší slušnosti zabít obra ............................. 372
54 Proč nepoužívat steakový nůž jako skokanské prkno........... 376
55 Do bitvy mě nese První trpasličí letecká divize ............... 384
56 Nikdy neříkejte trpaslíkovi „vytáhni se“..................... 390
57 Sam zmáčkne tlačítko katapultu........................... 395
58 Hele, té bych ruku nepodal............................... 403
59 Hrůza neboli základka .................................. 409
60 Rozkošná vražedná plavba při západu slunce ................ 415
61 Vřes je moje nejneoblíbenější rostlina....................... 419
62 Malý zlý vlk........................................... 424
63 Nesnáším podepisování vlastního rozsudku smrti............. 431
64 Koho napadlo udělat toho vlka nezranitelného? .............. 436
65 Tuhle část nenávidím.................................... 441
66 Oběti ................................................ 446
67 Ještě jednou, pro kamaráda............................... 450
68 Nezrazujte meče ....................................... 454
69 Aha... Takže tohle je ten, koho Fenrir vyčmuchal
v šedesáté třetí kapitole.................................. 459
70 PowerPoint zkázy na téma my............................. 462
71 Pálíme labutí loď, což nemůže být nic legálního .............. 468
72 Prohrávám sázku....................................... 472
Epilog ................................................... 475
Slovníček ................................................ 479
1
Dobré ráno!
Dneska zemřeš.
DOVEDU SI TO ŽIVĚ PŘEDSTAVIT. Dočtete se tu, jak jsem umřel v agonii, a hned: „Jú! Super, Magnusi! Můžu si to taky zkusit?“
Ne. Rozhodně ne.
Neskákejte ze střech. Nevrhejte se pod auta a nepodpalujte se.
Tak to nefunguje. Tam, kde já, stejně neskončíte.
Kromě toho byste určitě nechtěli být v mé kůži. Pokud vám
nestraší v hlavě šílené touhy vidět nemrtvé válečníky, jak se na vzájem sekají na kusy, meče létající obrům do nosů a vyparáděné
temné skřety, pak ať vás ani nenapadne hledat dveře s vlčí hlavou.
Jmenuju se Magnus Chase. Je mi šestnáct. Toto je příběh
o tom, jak to se mnou šlo od desíti k pěti od chvíle, co jsem se
nechal zabít.
Ten den začal úplně normálně. Spím si tak na chodníku pod
mostem v parku Public Garden, když mě někdo probudí kopan
cem a houkne: „Jdou po tobě.“
Jo, o tom jsem se ještě nezmínil – poslední dva roky jsem bez
domovec.
Někteří si asi pomyslíte: Jauvajs, to je ale smutný. A jiní: No jo, zoufalec! Ale kdybyste mě potkali na ulici, devětadevadesát pro cent z vás mě mine, jako že mě nevidí. A přitom byste se modlili: Jenom ať si neřekne o prachy. Napadlo by vás, že jsem asi starší, než vypadám, puberťák by se přece neměl válet ve starém smradla vém spacáku venku, uprostřed bostonské zimy. Někdo by měl tomu ubohému chlapci pomoct!
A pak byste šli dál.
Mně je to volný. Já vaši lítost nepotřebuju. Na posměšky jsem zvyklý. Natož na to, že mě lidi ignorují. Ale to nechme plavat.
Ten pobuda, co mě probudil, se jmenoval Blitz. Vypadal jako
vždycky – jako by právě proběhl skládkou ve vichřici. Ježaté černé vlasy plné papírků a větviček, obličej barvy sedlové kůže, v rozčepýřených vousech kousky ledu. Na spodku kabátu mu ztuhl sníh, jak ho vláčel po zemi – měří sotva sto šedesát čísel – a zorničky měl tak rozšířené, že se duhovky úplně ztrácely. K tomu obvyklý vyplašený výraz, jako by se měl každou chvil ku rozječet.
Zamrkal jsem, abych si rozlepil oči. Měl jsem pocit, že mi v puse něco chcíplo. Spacák hřál a mně se z něj fakt nechtělo lézt ven.
„Kdo po mně jde?“
„Co já vím.“ Blitz se podrbal na nose. Měl ho zlomený toli krát, že byl klikatý jako blesk. „Rozdávají letáky s tvým jmé nem a ksichtem.“
Zaklel jsem. Sem tam jsem kontrolu policie a správců parku
zvládal. Na školní inspektory, dobrovolné pořádkové služby, opi lé studentíky, feťáky, co si troufnou na malé a slabé – na ty jsem byl ráno zvyklý jako vy na palačinky a pomerančový džus.
Ale jestli někdo zná moje jméno a obličej – to je jiný kafe. To
znamená, že se zaměřili přímo na mě. Možná se v útulku naštva
li, že jsem jim rozbil stereo. (Chytil mě rapl z těch vánočních caj
dáků.) Nebo mě zabrala bezpečnostní kamera v Theater Dis
trict, jak probírám lidem kapsy. (No co, potřeboval jsem prachy
na pizzu.) Anebo mě dokonce pořád hledá policie a chce mě vy
slechnout ohledně máminy vraždy...
Sbalil jsem si svůj majeteček, což mi zabralo asi tak tři vteřiny.
Spacák se mi vešel do báglu ke kartáčku na zuby, rezervním po nožkám a trenclím. Nic víc jsem neměl, jen oblečení na sobě. S batohem na rameni a kapucí staženou do obličeje jsem pěkně zapadl do davu chodců. Boston je plný vysokoškoláků. Někteří vypadají ještě zanedbaněji a mlaději než já.
Obrátil jsem se na Blitze. „Kde jsi viděl ty lidi s letáky?“
„Na Beacon Street. Jdou sem. Bílej chlápek středního věku s holkou, asi s dcerou.“
Zamračil jsem se. „To nechápu. Kdo –“
„Já nevím, člověče, ale bejt tebou, zdejchnu se.“ Blitz zašilhal do vycházejícího slunce, které barvilo okna mrakodrapu do oranžova. Nikdy jsem nepochopil proč, ale denní světlo nenávi děl. Možná byl nejmenší, nejzavalitější upíří bezďák na světě. „Běž třeba za Hearthem. Courá se po Copley Square.“
Snažil jsem se nenaštvat. Lidi z ulice si dělali srandu, že Hearth a Blitz jsou jako můj taťka s mamkou, protože jsem je měl věčně někde za zadkem.
„Díky,“ zahučel jsem. „To zvládnu.“
Blitz si hryzal nehet na palci. „Já ti dneska nevím, člověče. Měl by sis dát fakt majzla.“
„Proč?“
Podíval se mi přes rameno. „Už jdou.“
Nikoho jsem neviděl. A když jsem se obrátil zpátky, Blitz zmizel.
Tohle jsem na něm nesnášel. Prostě frnk – a je v trapu. Ten chlap je jak nindža. Upíří nindža bez domova.
Takže jsem si mohl vybrat: jít na Copley Square za Hearthem, nebo nabrat směr na Beacon Street a mrknout se po těch, co mě hledají.
Z Blitzova popisu jsem nebyl moudrý. Běloch středního věku a holka po mně pátrají v mrazu za svítání. Proč? Co jsou zač?
Kradl jsem se po břehu jezírka. Po spodní stezce pod mostem nechodil skoro nikdo. Mohl jsem se držet u svahu kopce, odkud bych viděl všechny na stezce nahoře, ale oni mě ne.
Na zemi ležel sníh. Obloha byla modrá, až z toho bolely oči. Holé větve stromů vypadaly jako zatavené ve skle. Vítr se mi pro kousával oblečením, ale chlad mi nevadil. Máma si ze mě vždyc ky dělávala legraci, že jsem napůl lední medvěd.
Sakra, Magnusi, vynadal jsem si.
Vzpomínky na ni byly i teď, po dvou letech, jako minové pole. Stačilo zakopnout o jednu a veškerý klid vylítl do povětří.
Snažil jsem se soustředit.
Ten chlap s holkou se blížil. Pískově světlé vlasy mu padaly
přes límec – ne schválně, ale jako by na to prostě kašlal. Tvářil se
bezradně jako učitel na supl: Já vím, že přilítl plivanec, ale nevím odkud. Boty od obleku byly v bostonské zimě úplně mimo. Kaž
dou ponožku měl jinak hnědou. Kravata vypadala, že si ji vázal
o půlnoci na kolotoči.
Holka byla na první pohled jeho dcera. Vlasy měla úplně stej ně husté a vlnité, ale trochu světlejší. Oblíkla se rozumněji, do sněhulí, džínsů a bundy, u krku jí vykukovalo oranžové tričko.
Vypadala odhodlaněji než on a pěkně naštvaná. Svírala svazek
letáků, jako by to byla nespravedlivě oznámkovaná písemka.
Jestli mě hledá, tak se nechci nechat najít. Šel z ní strach.
Nepoznal jsem ji ani jejího tátu, ale něco mě táhlo vzadu v hla
vě... jako magnet, co se snaží vylovit hodně starou vzpomínku.
Na místě, kde se stezka dělila, se otec s dcerou zastavili. Roz
hlíželi se, jako by jim až teď došlo, že stojí uprostřed pustého
parku v nekřesťanskou hodinu za hluboké zimy.
„Neuvěřitelný,“ zasupěla ta holka. „S chutí bych ho uškrtila.“
Myslela asi mě, a tak jsem se přikrčil ještě víc.
Její otec si povzdychl. „Zabíjet ho nebudeme. Je to přece jen
tvůj strýc.“
„Ale dva roky?“ vyjekla holka. „Tati, jak to, že nám to neřekl dva roky?“
„Randolphovo chování ti nevysvětlím. To jsem neuměl nikdy, Annabeth.“
Nadechl jsem se tak prudce, až jsem se lekl, že mě uslyší. Jako by se mi z mozku strhl starý strup a odhalily se vzpomínky z doby, kdy mi bylo šest.
Annabeth . To znamená, že ten světlovlasý chlápek je... strýc
Frederick?
Vybavil jsem si náš poslední rodinný Den díkůvzdání: s Anna
beth jsme se schovávali v knihovně v domě strýce Randolpha, hrá li si s dominovými kostkami a dospělí na sebe zatím dole křičeli.
Ty se máš, že jsi s mámou . Annabeth přiložila další kostku na
svou miniaturní stavbu. Byla kupodivu moc povedená, se sloupy vpředu jako nějaký chrám. Já se chystám utéct .
Nepochyboval jsem, že to myslí vážně. Obdivoval jsem ji, jak
si troufá.
Pak se ve dveřích objevil strýc Frederick. Měl zaťaté pěsti
a kabonil se tak, že to nezachránil ani usměvavý sob na jeho sve
tru. Annabeth, odcházíme .
Annabeth se na mě podívala. Na holku z první třídy jí šedé oči svítily pěkně divoce. Opatruj se, Magnusi .
Šťouchla prstem a zbořila svůj chrám z kostek.
To bylo naposled, co jsem ji viděl.
Máma si pak umanula: Od strýčků se budeme držet dál . Zvlášť od Randolpha . To, co chce, mu nedám . Nikdy.
Nevysvětlila mi, co Randolph chce, ani o čem se s Frederic
kem a Randolphem hádala.
Musíš mi věřit, Magnusi . Být s nimi je moc... nebezpečné .
Věřil jsem jí. Ani po její smrti jsem s příbuznými nekamarádil.
A teď mě najednou hledají.
Randolph žil v Bostonu, ale co jsem věděl, Frederick s Anna beth pořád bydleli ve Virginii. A najednou se objeví tady a rozdá vají letáky s mým jménem a fotkou. Kde vlastně sebrali mou fotku?
V hlavě mi hučelo tak, že mi ušlo, o čem se baví.
„– najít Magnuse,“ říkal strýc Frederick. Koukal do smart phonu. „Randolph je zrovna v útulku v South Endu. Prý nic. Máme zkusit útulek pro mladistvé na druhé straně parku.“
„Jak vůbec víme, že ještě žije?“ zeptala se Annabeth utrápeně. „Když je ztracený dva roky? Dávno může někde ležet zmrzlý v příkopu!“
Něco ve mně mělo sto chutí vyskočit z úkrytu a vyjeknout:
BAF!
Annabeth jsem sice neviděl deset let, ale nelíbilo se mi, že je tak nešťastná. Jenže život na ulici mi dal tvrdou školu: nikdy se nemontuj do ničeho, čemu nerozumíš.
„Randolph je přesvědčený, že Magnus žije,“ namítl strýc
Frederick. „Někde tady v Bostonu. Jestli je vážně ohrožený na
životě...“
Vydali se k Charles Street a jejich hlasy odnesl vítr.
Rozklepal jsem se, ale zimou to nebylo. Chtělo se mi dohnat
Fredericka a pustit se do něj, ať mi vyklopí, co se děje. Jak Ran
dolph ví, že jsem pořád ve městě? Proč mě hledají? Jak to, že jsem
najednou ohroženější než předtím?
Ale nešel jsem za nimi.
Vzpomněl jsem si na to poslední, co mi řekla máma. Nechtělo se mi na požární schodiště, nechtělo se mi ji opustit, ale popadla mě za ruce a přinutila mě, ať se na ni podívám. Magnusi, uteč . Schovej se . Nevěř nikomu . Já si tě najdu . A rozhodně nechoď pro pomoc k Randolphovi .
A pak, než jsem se dostal k oknu, se dveře našeho bytu roz
letěly na kousky. Ze tmy se vynořily dva páry planoucích mod
rých očí...
Setřásl jsem tu vzpomínku a díval se, jak strýc Frederick s An
nabeth odcházejí a zahýbají směrem k parku Common.
Strýc Randolph... Kdovíproč kontaktoval Fredericka a Anna
beth. Přivolal je do Bostonu. Celou tu dobu nevěděli, že je máma
mrtvá a já ztracený. Už to mi nešlo do hlavy, ale jestli je to prav da, proč by jim o tom Randolph říkal teď?
Napadal mě jenom jeden způsob, jak se to dozvědět a neptat se ho. Jeho dům stál ve čtvrti Back Bay, kousek odsud. Podle Fredericka teď Randolph není doma. Hledá mě někde v South Endu.
A protože není nic lepšího než začít den drobnou vloupačkou,
rozhodl jsem se, že se tam podívám.
2
Chlap s kovovou podprsenkou
TO RODINNÉ SÍDLO STÁLO ZA STAROU BELU.
Jasně, vy byste to neřekli. Viděli byste přerostlý šestipatrový
palác, chrliče na střeše, mozaiky v oknech, schodiště z mramoru a všechny ty parádičky, co křičí do světa, že tu žijí pracháči, a po divili byste se, proč žiju na ulici.
Snadné vysvětlení: strýc Randolph.
Byl to jeho dům. Coby nejstarší syn ho zdědil po mých praro
dičích, kteří umřeli, než jsem se narodil. O životě naší rodiny
jsem se toho nikdy moc nedozvěděl, ale mezi třemi sourozenci –
Randolphem, Frederickem a mou mámou – byla spousta zlé krve. Po té megahádce na Den díkůvzdání jsme už do rodinného
sídla nevkročili. Náš byt ležel asi tak půl míle odtamtud, ale pro
nás to bylo, jako by Randolph žil na Marsu.
Máma se o něm zmiňovala, jenom když jsme náhodou jeli ko
lem. Ukázala na dům, jako by mě varovala před nebezpečným
útesem. Vidíš? To je ono . Tomu se vyhni .
Když jsem začal žít na ulici, občas jsem v noci prošel kolem.
Nakoukl jsem do oken a viděl zářící vitríny se starožitnými
meči a sekerami, strašidelnými přilbami s hledím, které na mě zíraly ze stěn. V horních oknech se rýsovaly sochy jako zkame nělé přízraky.
Několikrát mě napadlo, že se tam vloupám a porozhlídnu se, ale zaklepat na dveře mě nelákalo nikdy. Prosím, strýčku Randolphe, já vím, že jsi mou mámu nesnášel a mě jsi neviděl deset let, vím, že ti záleží víc na starých rezavých krámech než na rodině, ale mohl bych bydlet ve tvém úžasném domě a živit se drobečky chleba?
Díky, nechci. Radši budu spát na ulici a dojíždět den starý falafel.
Ale stejně... Odhadoval jsem, že nebude těžké dostat se do vnitř, omrknout to tam a zjistit, co se to děje. A když už tam budu, třeba si odnesu něco na památku.
Pokud to uráží váš smysl pro poctivost a čest, tak pardon.
Ale ne, počkat. Omlouvat se nebudu.
Nekradu jenom tak někomu. Vybírám si odporné týpky, co mají víc než dost. Jestli si vozíte zadek v novém BMW a zaparku jete na místě pro invalidy bez povolení, pak jo, to vám klidně vypáčím okýnko a vyberu drobný z palubní desky. Pokud vychá zíte z luxusního krámu s taškou hedvábných šnuptychlů a nedá váte pozor, protože musíte žvanit do mobilu a strkat do lidí, tak vám milerád ulehčím o peněženku. Když si můžete dovolit pro smrkat pět táců, neublíží vám zaplatit mi oběd.
Jsem soudce, porota a zloděj v jednom. A co se týká odpor ných týpků, nemohl jsem si vybrat líp než strýce Randolpha.
Dům stál na Commonwealth Avenue. Zamířil jsem dozadu do poeticky pojmenované uličky Public Alley 429. Randolpho vo parkovací místo bylo prázdné. Dolů k suterénnímu vchodu vedly schody. Pokud tam byl nějaký bezpečnostní systém, neviděl jsem ho. Dveře měly jednoduchou západku, chyběl dokonce i patentní zámek. No tak, Randolphe . Mohl bys mi to aspoň trochu ztížit .
Za dvě minuty jsem byl uvnitř.
V kuchyni jsem si nabídl pár plátků krocana, sušenky a mlíko
z krabice. Sakra, falafel tam neměl. Teď jsem na něj vážně dostal chuť, ale našel jsem aspoň čokoládovou tyčinku a nacpal si ji do kapsy na potom. (Čokoláda se musí vychutnávat, ne hltat.) Pak jsem se vypravil nahoru do mauzolea mahagonového nábytku, orientálních koberečků, olejomaleb, mramorových dlaždic na podlaze a křišťálových lustrů... Trapárna. Kdo může takhle žít?
Tehdy v šesti letech jsem nepoznal, jaká drahota jsou všechny
ty krámy, ale dojem z domu jsem měl stejný: tmavý, tísnivý, straši
delný barák. Těžko si představit, že tu vyrůstala máma. Aspoň to
vysvětlovalo, proč se z ní stala taková milovnice volných prostorů.
Měli jsme docela fajn byt nad korejskou restaurací v Allstonu,
ale máma nerada trčela zavřená uvnitř. Vždycky tvrdila, že její
pravý domov je pohoří Blue Hills. Chodívali jsme na túry a kem
povat za každého počasí – čerstvý vzduch, bez stěn, bez stropů,
samotní jen s kachnami, husami a veverkami.
Oproti tomu byl tenhle palác jako vězení. Stál jsem v hale
a po kůži jako by se mi hemžili neviditelní brouci.
Vyšel jsem do patra. Knihovna voněla po citronové leštěnce
a kůži, přesně jak jsem si pamatoval. U stěny stála nasvícená vit
rína plná Randolphových zašlých vikingských přileb a rezavých
seker. Máma mi jednou prozradila, že učil dějiny na Harvardu,
než se stal nějaký velký malér a vyhodili ho. Nic víc o tom neřek
la, ale bylo jasné, že je do těch věcí zažraný pořád.
Jsi chytřejší než oba tví strýčkové, Magnusi, slyšel jsem jednou od
mámy. Se svými známkami se dostaneš na Harvard jedna dvě .
Tehdy byla ještě naživu, já chodil do školy a mohl jsem mít budoucnost, která sahala dál než za sháňku po příštím jídle.
V rohu Randolphovy kanceláře stál velký kus kamene jako náhrobek, předek byl otesaný a pomalovaný složitými červený mi znaky. Uprostřed byla hrubě načrtnutá nějaká naštvaná po tvora – snad lev nebo vlk.
Otřásl jsem se. Na vlky radši nemyslet.
Popošel jsem k Randolphovu stolu. Čekal jsem, že tam bude mít počítač nebo zápisník s nějakými informacemi – a ty mi vy světlí, proč mě hledají. Ale na desce byly rozložené kusy perga menu, tenkého a žlutého jako cibulová slupka. Vypadaly jako mapa, kterou udělal za domácí úkol do občanky středověký žá ček: tenké čáry pobřeží, různé body popsané abecedou, jakou jsem neznal. A na nich jako těžítko trůnil kožený váček.
Zalapal jsem po dechu. Ten váček jsem poznal. Rozvázal jsem šňůrku a popadl jednu dominovou kostku... jenže to nebylo do mino. To si myslelo jenom moje šestileté já, když jsme si hráli s Annabeth. A za ty roky ve mně ta vzpomínka zakořenila. Ale místo teček byly na kamenech nakreslené červené symboly.
Na tom, co jsem držel, byl znak připomínající větvičku stro mu nebo zdeformované F: Srdce se mi rozbušilo, ani jsem nevěděl proč. Napadlo mě, jestli to byl vážně tak dobrý nápad sem chodit. Stěny jako by se kolem najednou svíraly. Nakreslené zvíře na kameni v rohu na mě má
lem vrčelo a jeho rudá silueta se leskla jako čerstvá krev.
20
Přesunul jsem se k oknu, napadlo mě, že mi pomůže podívat se ven. Středem ulice se táhl pás parku pokrytý sněhem. Holé stromy byly omotané šňůrami bílých vánočních světýlek. Na konci bloku se za železným plotem tyčila na podstavci bronzová socha Leifa Eriksona a jednou rukou si clonila oči. Leif hleděl směrem k nadjezdu Charlesgate, jako by chtěl říct: Hleďme, objevil jsem dálnici!
S mámou jsme si z Leifa dělávali legraci. Místo brnění měl minisukýnku a k tomu náprsní krunýř, který vypadal jako vi kingská podprsenka.
Neměl jsem tušení, proč ta socha stojí uprostřed Bostonu, ale podle mě to nemohla být náhoda, že strýček Randolph začal stu dovat vikingy. Žil tady celý život. Na Leifa koukal každý den z okna. Když byl malý, možná ho napadlo: Jednoho dne chci studovat vikingy . Chlapi v kovových podprsenkách jsou boží!
Pohled mi zabloudil k podstavci sochy. Někdo tam stál... a vzhlížel ke mně.
Znáte to, jak někoho uvidíte na místě, kam nepatří, a chvilku vám trvá, než ho poznáte? Ve stínu Leifa Eriksona stál vysoký bledý muž v černé kožené bundě, černých motorkářských kalho tách a špičatých botách. Krátké ježaté vlasy měl blond až skoro doběla. Jediná barevná věc na něm byl pruhovaný černobílý šá tek, ovázaný kolem krku. Visel mu z ramen jako nějaká křídla.
Kdybych ho neznal, řekl bych, že si hraje na postavu z anime.
Ale já ho znal. Byl to Hearth, můj kámoš bezdomovec a „náhrad ní mamka“.
Trochu mě to vylekalo a trochu naštvalo. Viděl mě na ulici
a sledoval mě? Nepotřebuju, aby mě šmíroval albínský animák.
Rozhodil jsem rukama: Co tu děláš?
21
Hearth udělal gesto, jako že si vytahuje něco ze sevřené dlaně
a zahazuje to. Po dvou letech, co ho znám, jsem se ze znakového
jazyka leccos přiučil.
Říkal mi: VYPADNI ODTAMTUD.
Netvářil se vyplašeně, ale u Heartha se to těžko pozná. Nikdy
nedává najevo velké emoce. Když jsme spolu, většinou na mě je
nom hledí velkýma šedýma očima, jako by čekal, že exploduju.
Ztratil jsem cenné vteřiny uvažováním o tom, co má za lubem
a proč je vlastně tady, když má být na Copley Square.
Udělal další gesto: namířil dva prsty obou rukou dopředu,
dvakrát jimi máchl nahoru a dolů. Honem .
„Proč?“ řekl jsem nahlas.
Za mnou se ozval hluboký hlas: „Ahoj, Magnusi.“
Málem jsem vyskočil z kůže. Ve dveřích knihovny stál robust ní chlápek s pěstěnou bílou bradkou a šedivými vlasy. Přes tma vý vlněný oblek měl béžový kašmírový svrchník. Ruce v rukavi cích svíraly rukojeť leštěné dřevěné hole s kovovým hrotem. Když jsem ho viděl naposled, měl vlasy černé, ale hlas se nezměnil.
„Randolphe.“
O milimetr naklonil hlavu. „To je ale příjemné překvapení. Jsem rád, že jsi tady.“ Neznělo to překvapeně ani radostně. „Ne máme moc času.“
Jídlo a mlíko se mi začaly v žaludku míchat. „Mmoc času... na co?“
Zamračil se. Nakrčil nos, jako by mu něco nevonělo. „Dneska je ti šestnáct, ne? Přijdou tě zabít.“
22
3
Nechoďte se projet
s divnými příbuznými
NO, TAK TO SI PŘEJU VŠECHNO NEJLEPŠÍ!
Že by bylo třináctého ledna? Upřímně, neměl jsem tušení.
Čas letí, když spíte pod mosty a živíte se z popelnic.
Takže mi je oficiálně šestnáct. Místo dárku mě načapal strý
ček Poděs a místo gratulace mi oznámil, že mě zabijou.
„Kdo –,“ začal jsem. „Ale víš co? Kašlu na to. Rád jsem tě vi
děl, Randolphe. Už půjdu.“
Randolph zůstal stát ve dveřích, blokoval mi cestu a namířil
na mě hrot hole. Přísahám, že jsem přes celý pokoj cítil, jak se mi
zapíchl do břicha.
„Magnusi, musíme si promluvit. Nechci, aby tě dostali. Zvlášť
po tom, co se stalo tvé mámě...“
Pořádná pecka do obličeje by mě bolela míň.
V hlavě se mi roztočily vzpomínky na tu noc jako hnusný ka
leidoskop: náš otřásající se dům, jekot z patra pod námi, máma –
celý den napjatá a ustrašená – mě vleče k požárnímu schodišti
a pobízí mě, ať uteču. Pak se dveře rozletěly na kusy. Z chodby se
vynořily dvě nestvůry s kožichy jako špinavý sníh, oči jim modře
plály. Prsty mi sklouzly po zábradlí požárního schodiště, spadl jsem a přistál na hromadě pytlů se smetím v boční uličce. Hned potom vybuchla okna našeho bytu a vyvalil se oheň.
Máma mi řekla, ať uteču. Utíkal jsem. Slíbila mi, že si mě na jde. Nikdy to nesplnila. Ze zpráv jsem se dozvěděl, že z ohně vytáhli její tělo. Policie po mně pátrala. Zajímalo ji to, že oheň zřejmě někdo založil, moje disciplinární problémy ve škole, svě dectví sousedů o křiku a hlasité ráně z našeho bytu těsně před výbuchem a to, že jsem utekl. O vlcích s planoucíma očima se v žádné z těch zpráv nemluvilo.
Od té noci jsem se schovával, žil jsem jako neviditelný, snažil se přežít, neměl jsem čas pořádně truchlit po mámě. Občas mě napadlo, jestli jsem si ty vlky jenom nepředstavoval... ale věděl jsem, že ne.
A teď, po celé té době, mi chce strýc Randolph pomoct.
Svíral jsem malou dominovou kostku tak, až se mi zařezávala do dlaně. „Ty nevíš, co se stalo mámě. Nikdy ses o nás nestaral.“
Randolph svěsil hůl. Ztěžka se o ni opřel a hleděl na koberec. Skoro bych uvěřil, že jsem ho urazil.
„Tvou mámu jsem prosil,“ řekl. „Chtěl jsem, ať tě přivede sem – žít tady, kde bych tě mohl chránit. Odmítla. Potom, co umřela...,“ zavrtěl hlavou. „Magnusi, ty netušíš, jak dlouho jsem tě hledal, ani jaké nebezpečí ti hrozí.“
„Já jsem v pohodě,“ vyštěkl jsem, i když mi srdce bušilo do žeber. „Starám se o sebe docela dobře.“
„Možná, ale ty časy jsou pryč.“ Z jeho jistoty mě zamrazilo. „Teď je ti šestnáct, jsi na prahu dospělosti. Jednou jsi jim unikl, tu noc, kdy umřela máma. Znovu tě uniknout nenechají. Tohle je naše poslední šance. Dovol mi, ať ti pomůžu, nebo se zítřka ne dočkáš.“
24
Slabé zimní světlo se prodralo barevným sklem v okně a za
lilo Randolphův obličej měnícími se barvami. Vypadal jako
chameleon.
Neměl jsem sem chodit. Pitomost, pitomost, pitomost. Máma
mi znova a znova vtloukala do hlavy: Nechoď za Randolphem. A já
si napochoduju přímo sem.
Čím víc jsem ho poslouchal, tím jsem byl vyděšenější a tím víc
jsem se chtěl dozvědět, co má na srdci.
„Já od tebe nepotřebuju pomoct.“ Položil jsem tu divnou do
minovou kostku na stůl. „Nechci –“
„Já vím o vlcích.“
To mě zarazilo.
„Vím, cos viděl,“ pokračoval. „Vím, kdo ty nestvůry poslal.
Ať si policie myslí, co chce, já vím, jak tvoje máma doopravdy
umřela.“
„Jak –“
„Magnusi, je toho spousta, co ti musím říct o tvých rodičích,
o tvém dědictví... o tvém otci.“
Po zádech jako by se mi plazil ledový drát. „Ty jsi tátu znal?“
Nechtěl jsem dávat Randolphovi žádnou páku na sebe. Život
na ulici mě naučil, že je to riziko. Ale už mě měl na háčku, potře
boval jsem se to dozvědět. A podle toho, jak se mu leskly oči, to
na mně poznal.
„Ano, Magnusi. Vím, kdo byl tvůj táta, vím o mámině vraždě,
o tom, proč odmítla mou pomoc... všechno to spolu souvisí.“
Ukázal na přehlídku vikingských krámů. „Celý život jsem usilo
val o jedno. Pokoušel jsem se vyřešit historickou záhadu. Až do
nedávna jsem neviděl celkový obrázek. Teď ho vidím. Všechno
to vedlo k dnešnímu dni, k tvým šestnáctým narozeninám.“
Zacouval jsem k oknu, co nejdál od strýce. „Koukej, já nechá pu devadesát procent z toho, co tu meleš, ale jestli mi můžeš něco říct o tátovi –“
Dům se rozdrnčel, jako by někde v dálce spustila salva z děl. Zadunělo to tak hluboce, že mi zadrkotaly zuby.
„Brzo budou tady,“ varoval mě Randolph. „Dochází nám čas.“
„Kdo?“
Randolph se o holi přikulhal dopředu. Pravé koleno mu zřej mě nesloužilo. „Chci po tobě moc, Magnusi. Nemáš důvod mi věřit. Ale musíš jít se mnou hned teď. Já znám tvé právo.“ Ukázal na staré mapy na stole. „Společně získáme, co je tvoje. To jediné tě může ochránit.“
Ohlédl jsem se přes rameno, z okna. Dole v parku nikdo ne byl, Hearth se vypařil. Měl jsem ho poslechnout. Díval jsem se na strýce Randolpha a zkoušel najít nějakou podobnost s má mou, něco, co by mě nakoplo, abych mu věřil. Nenašel jsem nic.
Zavalitá postava, pronikavé tmavé oči, zasmušilý obličej a upja
té chování... přesný opak mojí mámy.
„Auto mám vzadu,“ oznámil.
„Mmožná bychom měli počkat na Annabeth a strýce Fre
dericka.“
Randolph se ušklíbl. „Ti mi nevěří. Ti mi nikdy nevěřili. Přivo
lal jsem je do Bostonu ze zoufalství, jako poslední možnost, aby
mi pomohli tě hledat, ale když jsi teď tady –“
Dům se znovu otřásl. Tentokrát to zadunělo víc zblízka a sil
něji. Chtělo se mi věřit, že je to z nějaké stavby poblíž, z vojenské
ho pohřbu nebo z něčeho, co se dá podobně snadno vysvětlit.
Ale tušil jsem, že to bude horší. Znělo to jako dopad obří nohy –
jako zvuk, který roztřásl náš byt před dvěma lety.
26
„Prosím, Magnusi.“ Randolphovi se zachvěl hlas. „Kvůli těm
netvorům jsem přišel o vlastní rodinu. Ztratil jsem ženu, dcery.“
„Tys – tys měl rodinu? Máma mi o tom nikdy neřekla –“
„Jistěže neřekla. Ale tvá máma... Natalie byla moje jediná ses
tra. Měl jsem ji rád. Nechtěl jsem o ni přijít. Nemůžu přijít
i o tebe. Pojď se mnou. Tvůj otec ti něco nechal, abys to našel. Ta
věc změní světy.“
V mozku jsem měl úplnou tlačenici otázek. To šílené světlo
v Randolphových očích se mi nezamlouvalo. Nelíbilo se mi, jak
řekl světy, to množné číslo. A nevěřil jsem, že se mě po mámině smrti pokoušel najít. Celou dobu jsem si dával majzla. Kdyby se na mě Randolph vyptával jménem, někdo z kámošů z ulice by mi dal echo, stejně jako Blitz dneska ráno s Annabeth a Frederickem.
Něco se změnilo – a Randolph se pak rozhodl, že stojí za to mě hledat.
„Co kdybych prostě utekl?“ zeptal jsem se. „Zkusíš mě zastavit?“
„Když utečeš, najdou si tě. A zabijí tě.“
Připadalo mi, jako bych měl krk nacpaný vatovými koulemi. Randolphovi jsem nevěřil. Bohužel se mi zdálo, že o těch zabijá cích mluví pravdu. V hlase mu bylo znát, že nelže.
„No tak jo,“ vzdal jsem se. „Půjdeme se projet.“
27
4
Ten člověk vážně neumí řídit
UŽ JSTE SLYŠELI o mizerných bostonských řidičích? To je můj
strýc Randolph.
Ten chlap nakopl své BMW 528i (jasně, co jiného než BMW)
a vyrazil po Commonwealth Avenue, ignoroval světla, troubil na
auta, kličkoval z pruhu do pruhu.
„Tamtu ženskou jsi minul,“ ozval jsem se. „Nechceš se vrátit
a srazit ji pořádně?“
Randolph měl moc práce, než aby odpověděl. Pořád pokuko
val po nebi, jako by vyhlížel bouřkové mraky. Sešlápl plyn a pro
hnal se křižovatkou u Exeter Street.
„Takže, kam to jedeme?“ zajímal jsem se.
„Na most.“
Tím se všechno vysvětlovalo. V Bostonu je mostů asi tak dvacet.
Přejel jsem rukou po vyhřívaném koženém sedadle. Už to
bylo dobrého půl roku, co jsem jel autem. Naposled toyotou jed
né ženské ze sociálky. A předtím v policejním hlídkovém voze.
Pokaždé pod falešným jménem. A pokaždé jsem utekl, ale za ty
dva roky se pro mě auta začala rovnat vazební cele. Ani dneska
se to nezměnilo.
Čekal jsem, že mi Randolph odpoví na některou z otázek, co
mi hryzaly v mozku, třeba: Kdo je můj táta? Kdo mi zavraždil
mámu? Jak jsi přišel o ženu a o děti? Máš zrovna teď halucinace?
Vážně musíš používat tuhle hřebíčkovou kolínskou?
Ale měl napilno, musel páchat dopravní spoušť.
Nakonec, jenom abych něco řekl, jsem se zeptal: „Kdo se mě
pokouší zabít?“
Na Arlington Street zahnul. Lízli jsme Public Garden, pro
jeli kolem jezdecké sochy George Washingtona, řady plyno
vých lamp a zasněžených živých plotů. Měl jsem sto chutí vy
skočit z auta, rozběhnout se zpátky k labutímu jezírku a zavrtat
se do spacáku.
„Magnusi,“ spustil Randolph, „za svůj životní úkol jsem si vzal studium toho, jak Seveřané zkoumali Severní Ameriku.“
„No jasně,“ zafuněl jsem. „Tím se to všecko vysvětluje.“
Najednou mi Randolph vážně připomněl mámu. Stejně rozči leně se zamračil, stejně si mě změřil přes vršek brýlí: Nech si ten sarkasmus laskavě od cesty. Z té podoby mě zabolelo u srdce.
„Fajn.“ Kývl jsem. „Tak dobře. Průzkum Seveřanů. Myslíš vi kingy.“
Randolph sebou škubl. „No... viking znamená nájezdník . Je to
spíš zaměstnání. Ne všichni Seveřané byli vikingové. Ale ano, myslím tyhle.“
„Ta socha Leifa Eriksona... Znamená to, že vikingové – ehm,
Seveřané založili Boston? Já myslel, že to udělali Otcové poutníci.“
„Jenom o tomhle bych ti mohl dát tříhodinovou přednášku.“
„Tu si nech od cesty.“
„Stačí, když řeknu, že Seveřané prozkoumali Severní Ame
riku, a dokonce tam vybudovali sídliště kolem roku tisíc, skoro pět set let před Kryštofem Kolumbem. Na tom se vědci shodují.“
„To mi spadl kámen ze srdce. Nesnáším, když se vědci ne shodnou.“
„Ale nikdo neví jistě, jak daleko na jih dopluli. Dostali se až na území dnešních Spojených států? Ta socha Leifa Eriksona... to byl milovaný projekt myslitele z devatenáctého století, muže jménem Eben Horsford. Věřil, že Boston byl ztracené severské sídlo Norumbega, nejzazší bod jejich průzkumného tažení. Měl jenom instinkt, tušení, ale žádný důkaz. Většina historiků ho po važovala za blázna.“
Významně se na mě podíval.
„Budu hádat... Ty si to o něm nemyslíš.“ Udržel jsem se, abych neřekl: Tak to jste blázni dva.
„Ty mapy na mém stole,“ řekl Randolph. „Ty jsou důkaz. Mí kolegové je považují za padělky, ale nejsou. Vsadil jsem na ně svou reputaci!“
A proto tě vykopli z Harvardu, pomyslel jsem si.
„Severští výzkumníci se dostali až sem,“ pokračoval. „Po ně čem pátrali... a našli to tady. Nedaleko odtud se potopila jedna z jejich lodí. Celé roky jsem si myslel, že vrak leží v Massachu settském zálivu. Obětoval jsem všechno, abych ho našel. Koupil jsem si vlastní loď, bral ženu a děti na výpravy. Na té poslední...“ Hlas se mu zlomil. „Zničehonic se přihnala bouře, ohně...“
Vypadalo to, že se mu víc říkat nechce, ale obrázek jsem si udělal: na moři přišel o rodinu. Té šílené teorii o vikinzích v Bos tonu vážně obětoval všechno.
Bylo mi ho líto, fakt. Ale nechtěl jsem být jeho další oběť.
Zastavili jsme se na rohu Boylston Street a Charles Street.
„Tady bych si třeba vystoupil.“ Zkusil jsem kliku. Dveře byly zajištěné.
„Magnusi, poslouchej. Není to náhoda, že ses narodil v Bos tonu. Tvůj otec chtěl, abys našel to, co před dvěma tisíci lety ztratil.“
Začaly mě svrbět nohy, jak chtěly utéct. „Co jsi to řekl... před dvěma tisíci lety?“
„Víceméně.“
Napadlo mě, že začnu ječet a bušit do okna. Pomůže mi ně kdo? Pokud se dostanu z auta, možná najdu strýce Fredericka a Annabeth. Jen aby byli při smyslech víc než Randolph.
Zahnuli jsme na Charles Street a zamířili na sever mezi parky Public Garden a Common. Randolph mě může unést bůhví kam – do Cambridge, do North Endu nebo na nějakou zastrče nou skládku.
Snažil jsem se zachovat klid. „Dva tisíce let... to je dýl, než se tátové dožívají.“
Randolphův obličej mi připomínal tvář na Měsíci ze starých černobílých komiksů: bledou a kulatou, samý dolík a jizva, s taj nůstkářským úsměvem, který nevypadal moc mile. „Magnusi, co víš o severské mytologii?“
Čím dál lepší, pomyslel jsem si.
„Hm, nic moc. Máma mi četla obrázkovou knížku, když jsem byl malý. A nějaké filmy o Thorovi...“
Randolph znechuceně zavrtěl hlavou. „Ty filmy... jsou směšně nepřesné. Skuteční bohové Ásgardu – Thor, Loki, Ódin a další – jsou mnohem mocnější, mnohem děsivější než všechno, co si vy myslí Hollywood.“
„Ale... jsou to pověsti. Není to doopravdy.“
Randolph mi věnoval soucitný pohled. „Pověsti jsou prostě
historky o pravdách, které jsme zapomněli.“
„Páni, teď jsem si vzpomněl, že mám tady kousek domluve
nou –“
„Před tisíci lety přišli severští průzkumníci na toto území.“ Randolph projel kolem baru Cheers na Beacon Street, kde se za chumlaní turisté fotili před vývěsním štítem. Po chodníku jsem zahlédl poletovat zmačkaný leták: stálo na něm HLEDÁ SE a pod tím moje stará fotka. Jeden turista na něj šlápl.
„Kapitán těch výzkumníků,“ mluvil dál Randolph, „byl sy nem boha Skírnira.“
„Syn boha. Fakt stačí, když mi zastavíš tady. Já to dojdu.“
„Ten člověk měl velice zvláštní předmět,“ mlel dál Randolph, „který kdysi patřil tvému otci. Když se jejich loď v bouři potopi la, ten předmět se ztratil. Ale ty – ty ho dokážeš najít.“
Znovu jsem zkusil dveře. Pořád zamčené.
Víte, co na tom bylo nejhorší? Čím víc Randolph mluvil, tím míň
se mi dařilo přesvědčovat sám sebe, že je cvok. Jeho historka se mi vsakovala do hlavy – bouře, vlci, bohové, Ásgard. Slova zapadala na místo jako dílky skládačky, kterou jsem nikdy neměl odvahu dokončit. Začínal jsem mu věřit a z toho se mi ježily vlasy hrůzou.
Randolph zahnul na příjezdovou cestu k Storrow Drive. Za
stavil u parkovacích hodin na Cambridge Street. Na severu za vyvýšenou tratí stanice metra se tyčily kamenné věže Longfello wova mostu.
„Tam jedeme?“ zeptal jsem se.
Randolph zalovil v přístrojové desce po drobných. „Celé ty
roky to bylo mnohem blíž, než jsem si myslel. Potřeboval jsem
jenom tebe!“
32
„To jsem fakt rád.“
„Dneska je ti šestnáct.“ Randolphovy oči tančily vzrušením. „Dokonalý den na to, aby ses přihlásil ke svému dědictví. Ale zároveň na to čekají tví nepřátelé. Musíme to najít první.“
„Ale –“
„Věř mi ještě chvíli, Magnusi. Jakmile získáme tu zbraň –“
„Zbraň? Moje dědictví je nějaká zbraň?“
„Jakmile ji získáš, budeš mnohem víc v bezpečí. Všechno ti to vysvětlím. Pomůžu ti připravit se na to, co přijde.“
Otevřel dveře auta. Než stačil vystoupit, chňapl jsem ho za zápěstí.
Obyčejně na lidi nesahám. Z fyzického kontaktu mám hrůzu.
Ale potřeboval jsem, aby se na mě soustředil.
„Pověz mi jedno. Jednu jasnou odpověď, bez těch keců a před
nášek z dějin. Říkal jsi, že jsi znal mého tátu. Kdo to je?“
Randolph mi přikryl ruku dlaní, až jsem se nervózně zavrtěl. Na profesora historie měl dlaň dost hrubou a mozolnatou. „Pří sahám ti, Magnusi, na svůj život, že je to pravda: tvůj otec je se verský bůh. A teď si pospěš. Máme parkování na dvacet minut.“
5
Odjakživa jsem si chtěl zničit most
„NEMŮŽEŠ VYPUSTIT takovouhle bombu a jen tak si odkrá čet!“ vyjekl jsem, zatímco si Randolph jen tak odkráčel.
I s tou holí a bolavou nohou sebou dokázal pěkně mrsknout. Byl jako zlatý olympijský medailista v pajdání. Postupoval dál a dál, dostal se na chodník Longfellowova mostu a já upaloval za ním a vítr mi hvízdal v uších.
Z Cambridge proudili ranní dojíždějící. Řada aut ucpala celý most, skoro se nehýbala. Řekli byste, že strýc a já budeme jediní magoři, co se v tomhle mrazu povlečou pěšky po mostě, ale tohle je Boston, město maratonu, a spolu s námi tam funělo pár běžců. V kombinézách z lycry připomínali vyhublé tuleně. Po protějším chodníku šla máma se dvěma dětmi zachumlanými v kočárku. Tvářily se asi tak šťastně, jak jsem se cítil já.
Strýc byl pořád pár metrů přede mnou.
„Randolphe!“ zavolal jsem na něj. „Mluvím s tebou!“
„Říční proud,“ mumlal si. „Naplaveniny na březích... posun přílivových modelů za tisíc let...“
„Hej!“ Chňapl jsem ho za rukáv kašmírového kabátu. „Přetoč se zpátky na to, že můj táta je severský bůh.“
Randolph pozoroval okolí. Zastavili jsme se u jedné z hlav
ních věží mostu, nad námi se tyčil patnáctimetrový žulový kužel.
Říká se, že ty věže vypadají jako obří pepřenka a solnička, ale
mně odjakživa připadaly jako Dalekové z Pána času. (No co, tak
jsem fanda. Klidně mě zažalujte. A jo, i bezďáci se někdy kouk nou na telku – v útulku, v počítačích ve veřejných knihovnách... Umíme si poradit.)
Třicet metrů pod námi se ocelově šedě leskla řeka Charles, hladina byla kropenatá kusy sněhu a ledu jako kůže obří krajty.
Randolph se naklonil přes zábradlí tak, až mě zamrazilo.
„Taková ironie,“ zabručel. „Ze všech míst zrovna tady...“
„Takže,“ přerušil jsem ho, „ten můj táta...“
Randolph mě popadl za rameno. „Podívej se tam dolů, Mag nusi. Co vidíš?“
Opatrně jsem nahlédl přes zábradlí. „Vodu.“
„Ne, ty vyryté ozdoby, hned pod námi.“
Podíval jsem se znova. Asi v půlce pilíře vybíhala nad vodu
žulová římsa jako divadelní sedátko se zašpičatělým koncem. „Vypadá to jako nos.“
„Ne, je to... No, z tohoto úhlu to opravdu připomíná nos. Ale je to příď vikingského plavidla. Vidíš? Na druhém pilíři je to taky. Básník Longfellow, po kterém je most pojmenovaný, Seve řany obdivoval. Psal básně o jejich bozích. Stejně jako Eben Hors ford i Longfellow věřil, že vikingové byli v Bostonu. Proto jsou na mostě ty ozdoby.“
„Měl bys pořádat exkurze,“ navrhl jsem mu. „Cvoci do Long fellowa ti budou platit zlatem.“
„Nechápeš to?“ Randolph mě pořád držel za rameno, což mě moc neuklidňovalo. „Za ta staletí to pochopilo tolik lidí. Cítili to instinktivně, i když neměli žádný důkaz. Tuto oblast vikingové nejenže navštívili. Byla pro ně posvátná! Přímo pod námi – někde blízko těch ozdobných lodí – leží vrak skutečné lodi a v něm ná klad nesmírné hodnoty.“
„Pořád vidím jenom vodu. A pořád se chci dozvědět o tátovi.“
„Magnusi, severští výzkumníci sem přišli hledat osu světů, sa
motný kmen stromu. Našli ho –“
Přes řeku se rozlehlo hlasité zadunění. Most se otřásl. Asi míli
od nás ve změti komínů a kostelních věží čtvrti Back Bay stoupal
k nebi hřib mastného černého kouře.
Přistoupil jsem k zábradlí. „Hm, nebylo to někde u tvého
domu?“
Randolphův výraz ztvrdl, vousy se stříbrně zaleskly ve slunci.
„Není čas. Magnusi, natáhni ruku nad vodu. Meč je tam dole.
Přivolej ho. Soustřeď se na něj jako na nejdůležitější věc na svě
tě – na to, co chceš nejvíc.“
„Na meč? Koukej, Randolphe, já vím, žes měl těžký den,
ale –“
„DĚLEJ.“
Řekl to tak přísně, až jsem se otřásl. Randolph se musel zbláz
nit, když pořád mlel o bozích, mečích a starých vracích. Jenomže
kouř nad Back Bay byl opravdový. V dálce se rozkvílely sirény.
Řidiči na mostě vystrkovali hlavy z okýnek a zírali tam, vytaho
vali mobily a fotili si to.
A i když jsem si to nechtěl přiznat, Randolphova slova ve mně
rezonovala. Najednou mi připadalo, jako by moje tělo hučelo na
správné frekvenci, jako by se konečně naladilo na mizerný sound
track mého života.
Natáhl jsem ruku nad řeku.
36
Nic.
Jistěže nic, vynadal jsem si. Cos čekal?
Most se otřásl ještě víc. Jeden běžec na chodníku zavrávoral. Za mnou to křuplo, jak jedno auto ťuklo do druhého. Rozječely se klaksony.
Nad střechy Back Bay se vznesl další sloup kouře. K nebi se valil popel a oranžové uhlíky, jako by tam vybuchla sopka.
„To – to bylo mnohem blíž,“ všiml jsem si. „Jako by to postu povalo k nám.“
Fakt jsem doufal, že Randolph řekne něco jako: Ale kdepak, jistěže ne . Neblázni!
Jako by mi před očima zestárl. Vrásky se mu prohloubily, ra mena se svěsila, těžce se opřel o hůl. „Prosím, už ne,“ zahučel pro sebe. „Ne jako posledně.“
„Posledně?“ A pak jsem si vzpomněl, jak vykládal, že přišel o manželku a dcery – ta náhlá bouře, ohně.
Randolph na mě upřel oči. „Zkus to znovu, Magnusi. Prosím.“
Vystrčil jsem ruku nad řeku. Představil jsem si, že sahám po mámě, snažím se ji vytáhnout z minulosti, chci ji zachránit před vlky a z hořícího bytu. Natahoval jsem se po odpovědích, které by mi vysvětlily, proč jsem o ni přišel, proč šel celý můj život od té doby do háje.
Přímo pode mnou se z hladiny začalo kouřit. Led se rozpouš
těl. Sníh mizel a zbyla po něm díra tvaru ruky – mé ruky, jen dvacetkrát větší.
Nevěděl jsem, co dělám. Přesně tak jsem si připadal, když mě
máma učila jezdit na kole. Nemysli na to, co děláš, Magnusi . Nevá
hej, jinak spadneš . Prostě jeď .
Máchl jsem rukou sem a tam. Kouřící ruka třicet metrů pode
37
mnou kopírovala mé pohyby a čistila hladinu řeky. Najednou jsem se zarazil. Uprostřed dlaně jsem ucítil teplý bod, jako bych zachytil sluneční paprsek.
Něco tam dole bylo... zdroj tepla, pohřbený hluboko ve stude ném bahně na dně. Sevřel jsem prsty a zatáhl.
Dole se vzedmula kupole vody a roztrhla se jako bublina
suchého ledu. Vyrazilo z ní cosi jako olověná trubka a přistálo
mi to v ruce.
Vůbec to nevypadalo jako meč. Držel jsem to za jeden konec, ale žádný jílec to nemělo. Pokud to někdy mělo hrot nebo ostří, teď už ne. Velké to bylo zhruba akorát, ale tak zprohýbané a zrezavělé, tak obalené vilejši a lesklé bahnem a slizem, že se ani nedalo poznat, jestli je to kov. Zkrátka, byl to ten nejbídněj
ší, nejaušusovější, nejodpornější kus šrotu, jaký jsem kdy kouz
lem vytáhl z řeky.
„Konečně!“ Randolph zvedl oči k nebi. Nebýt toho kolene,
asi by si klekl na chodník a pomodlil se k neexistujícím sever
ským bohům.
„Jo.“ Zvedl jsem svou novou hračku. „Hnedle se cítím bez pečnější.“
„Můžeš ho obnovit!“ řekl Randolph. „Jen to zkus!“
Obrátil jsem čepel. Překvapilo mě, že se mi v ruce nerozpadla.
„Já ti nevím, Randolphe. Ta věc už asi fungovat nebude. Ani netuším, jestli se dá vůbec recyklovat.“
Nenechte se splést, pokud jsem nemluvil dost nadšeně a vděč ně. To, jak jsem ten meč vytáhl z řeky, bylo tak boží, až mě to vylekalo. Odjakživa jsem toužil po nějaké supersíle. Jenom jsem
nečekal, že to bude lovení odpadků ze dna řeky. Dobrovolníci
z veřejných prací mě budou milovat.
38
„Soustřeď se, Magnusi!“ pobízel mě Randolph. „Rychle,
než –“
Prostředek mostu patnáct metrů od nás vzplál. Nárazová vlna
mě přitlačila k zábradlí, na pravé tváři jsem cítil horko. Chodci ječeli, auta kličkovala a narážela do sebe.
Z nějakého pitomého důvodu jsem se rozběhl k té explozi.
Jako bych si nemohl pomoct. Randolph se štrachal za mnou, vo lal na mě, ale znělo to jaksi z dálky.
Po střechách aut tancovaly plameny. Okna praskala žárem
a zasypávala silnici skleněným štěrkem. Řidiči se drápali z aut a utíkali.
Vypadalo to, jako by most zasáhl meteorit, doutnal tam tříme
trový spálený kruh asfaltu. Uprostřed zóny dopadu stála lidská
postava: temný muž v temném obleku.
Když říkám temný, myslím tím, že kůži měl nejryzejšího, nej
krásnějšího odstínu černé, jaký jsem kdy viděl. Byl černější než
inkoust olihně o půlnoci. A oblečení taky tak – padnoucí sako
a kalhoty, nažehlenou košili a kravatu, všechno z přediva neutro
nové hvězdy. Tvář měl nelidsky hezkou, jako vytesanou z obsidi
ánu, dlouhé vlasy bezvadně ulízané dozadu. Zorničky mu zářily
jako drobné kroužky lávy.
Napadlo mě, že kdyby existoval satan, vypadal by jako tenhle
chlap.
Pak jsem si to rozmyslel. Ne, satan by vedle něho vypadal jako
šupák. Tenhle chlap je jako satanův módní poradce.
Ty rudé oči se upíraly na mě.
„Magnusi Chasi.“ Hlas měl hluboký a znělý, přízvuk trochu
německý nebo skandinávský. „Přinesl jsi mi dar.“
Mezi námi stála opuštěná Toyota Corolla. Satanův módní
39
guru prošel přímo skrz ni, roztavil si cestu prostředkem kostry jako pájka voskem.
Syčící půlky corolly se za ním zhroutily, kola se roztekla do kaluží.
„Taky ti za něj něco dám.“ Tmavý muž natáhl ruku. Z rukávu a ebenových prstů se mu vinul kouř. „Dej mi meč a já ušetřím tvůj život.“
6
Pozor na káčátka, nebo vás
praští do hlavy
UŽ JSEM V ŽIVOTĚ VIDĚL DOST CÁKLÝCH VĚCÍ.
Jednou jsem pozoroval dav lidí, jak uprostřed zimy jenom
v plavkách a vánočních čepičkách klusají parkem. Potkal jsem člověka, co uměl hrát na foukací harmoniku nosem, nohama na bubny, rukama na kytaru a k tomu ještě zadkem na xylo fon, všechno najednou. Znal jsem ženu, která adoptovala ná
kupní vozík a pojmenovala ho Clarence. A taky chlapíka tvrdí
cího, že je z Alfa Centauri a vede filozofické debaty s kanadskou
husou.
Takže vyfešákovaný černočerný model, který umí roztavovat
auta... co by ne? Mozek se mi prostě jenom trochu roztáhl, aby strávil tu divnost.
Tmavý muž čekal s nataženou rukou. Vzduch kolem něj se
chvěl žárem.
Asi o třicet metrů dál na mostě se zastavil vlak metra a ři
dička zírala na chaos před sebou. Dva běžci se pokoušeli vy
táhnout chlapa z napůl rozdrceného priusu. Paní s kočárkem
pro dvojčata odvazovala ječící děti, z kol zbyly roztavené ová
ly. Jakýsi idiot vedle ní, místo aby jí pomohl, vytáhl mobil a snažil se tu zkázu natočit. Ruka se mu třásla tak, že to bylo stejně na nic.
U ramene se mi objevil Randolph. „Ten meč, Magnusi. Po
užij ho!“
Měl jsem nepříjemný pocit, že se za mnou můj urostlý strýc
schovává.
Temný muž se uchechtl. „Profesore Chasi... obdivuji vaši vy
trvalost. Myslel jsem si, že naše poslední setkání vás zlomí. A za tím jste tady, připravený obětovat dalšího člena rodiny!“
„Zmlkni, Surte!“ vyjekl pisklavě Randolph. „Magnus má
meč! Vrať se do ohňů, z kterýchžto jsi vyšel.“
Surt nevypadal, že ho to vyděsilo, i když mě osobně děsilo už
to slovo kterýchžto.
Ohniváč si mě prohlížel, jako bych byl obalený krustou jako
ten meč. „Dej mi ho, chlapče, nebo ti ukážu moc Múspellu. Spá
lím tento most a všechny na něm.“
Surt zvedl ruce. Mezi prsty se mu vyplazily plameny. Dlažba
pod nohama zabublala. Roztříštila se další přední skla aut. Vla
kové koleje zaskřípěly. Řidička hystericky řvala do vysílačky. Ten
člověk s mobilem omdlel. Máma se svezla na kočárek, ve kterém
pořád brečely děti. Randolph zavrčel a zavrávoral dozadu.
Mně Surtův žár nevadil. Jenom mě naštval. Nevěděl jsem, co
je ten ohnivý magor zač, ale násilníka poznám od pohledu. Pra
vidlo ulice číslo jedna: nikdy se od žádného nenech obrat.
Namířil jsem na Surta to, co kdysi možná býval meč. „Klídek,
člověče. Mám kus rezavého kovu a nebojím se ho použít.“
Surt se ušklíbl. „Přesně jako tvůj otec, taky nejsi bojovník.“
Zaťal jsem zuby. Fajn, pomyslel jsem si, je načase mu pocuchat
fasádu.
Než jsem se do toho stačil pustit, něco mi zahvízdalo kolem ucha a praštilo Surta do čela.
Být to opravdový šíp, měl Surt malér. Naštěstí pro něj to byla plastová hračka s růžovým srdíčkem místo špičky – asi valentýn ský dárek. Zasáhlo to Surta mezi oči, legračně to kvíklo, spadlo mu to k nohám a okamžitě se to rozpustilo.
Surt zamrkal. Vypadal stejně zmatený jako já.
Známý hlas za mnou houkl: „Uteč, kluku!“
Po mostě se k nám hnali mí kámoši Blitz a Hearth. No... hna
li. To by znamenalo, že to k něčemu vypadalo. Ale ono ne. Blitz
si k černému kabátu bůhvíproč narazil klobouk se širokou krem
pou a sluneční brýle, takže vypadal jako mrňavý umolousaný
italský kněz. V rukavicích držel strašlivý dřevěný kolík s jasně
žlutou značkou a nápisem POZOR NA KÁČÁTKA.
Za Hearthem vlál červenobíle pruhovaný šátek jako ochrnutá křídla. Nasadil do růžového plastového luku další šíp a vypálil na Surta.
Podle těch ujetých srdíček jsem poznal, kde ty legrační zbra ně sebrali: v hračkářství na Charles Street. Občas jsem před ním žebral a podobné krámy strašily ve výloze. Blitz s Hearthem mě sem museli sledovat. V tom spěchu chňapli po nejbližších vra žedných prostředcích, ale trochu se přehmátli. Co by taky člověk chtěl po dvou trhlých bezďácích!
Bylo to idiotské a k ničemu, jasně. Ale zahřálo mě u srdce, že mě chtějí ochránit.
„Budeme tě krýt!“ Blitz dorazil až ke mně. „Utíkej!“
Surt nečekal útok tak bídně ozbrojených pobudů. Stál tam jako tvrdé y a Blitz ho praštil značkou s káčátky po hlavě. Další
Hearthův pištivý šíp minul a zasáhl mě do zadku.
43
„Jauvajs!“ ozval jsem se.
Hluchý Hearth mě neslyšel. Proběhl kolem mě a vrhl se do
boje, praštil Surta do prsou plastovým lukem.
Strýc Randolph mě popadl za ruku. Supěl jako lokomotiva.
„Magnusi, musíme pryč. OKAMŽITĚ!“
Možná jsem měl utéct, ale stál jsem tam jako solný sloup a hle děl na to, jak mí jediní dva kamarádi útočí na temného pána ohně lacinými plastovými hračkami.
Nakonec Surta ta hra přestala bavit. Praštil Heartha hřbetem ruky, až odletěl na chodník. Blitze kopl do prsou tak, že ten skr ček zavrávoral a přistál na zadku přímo p