E-kniha: Magnólie a démon - Hanina Veselá

Magnólie a démon

Hanina Veselá

Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2012

www.mytago.cz

ISBN 978-80-905043-8-7

Magnólie a démon

Zmetek z ulice

Křehká květina

Užitečný nástroj

Čarodějova štítonoška

Kniha I.

Zmetek z ulice

10

Kapitola i.

Jeremías (v dávné minulosti, léta 317 před

začátkem královského letopočtu)

„Vieen na své cestě do nejhlubší temnoty stvořil mnoho dětí; já

měla tu čest být první. Ukryta lidským zrakům, s trpělivostí těch,

kteří neznají čas, čekám na svou příležitost. Až přijde, změním

tvář světa. Navždy.“

Zrůda, Která se Zalyká Krví

Nápisy pro mě měly vždycky cenu. Města se rozpadnou

v prach a lidé, lidé ostatně také. Ale kostrbatá značka, ta může

vydržet tisíc let, po svém objevení změnit svět, znovu zmizet

z dějin a ve tmě a tichu přetrvat další tisíciletí. Vzpomínám

na svou minulost, očima bloudím po obloze a uvědomuji si

pouze dvě věci – někam jedeme a já mám rozdrcené nohy.

Svá zranění cítím s každým zhoupnutím vozu a přešlápnutím

mezka. Po kořeni nosu k  popraskaným rtům a dál po ohry‑

zku mi stéká pot. Nebo je to krev? Čúrek končí v skrz naskrz

propíchnuté hrudi.

Povoz se mnou drncá po dlážděné silnici, kterou postavili

ještě Arvedané. Hledím do oblak a pozoruji pravidelné stří‑

dání světla a tmy.

Kde to jsme? Nemám ponětí. Z bitvy si vybavuji jen táhlý

zvuk rohů, dunivý chór skřetích hlasů a oblohu černající se

prvními šípy. Chtěl jsem oživit několik těl a poslat nemrtvé

proti stvůrám Khara Démona, zbloudilá střela však změnila

můj život jednou provždy. Démonovi poskoci mě našli dřív

než smrt a vytáhli mé bezvládné tělo zpod mršiny koně. Zvíře

11

bylo mrtvé, a to už podruhé a tentokrát definitivně. Nalili do

mě nějaký dryák a naložili na vůz. Při vědomí mě držela jen

bolest.

Upíral jsem oči na nebe poseté myriádami hvězd a přemýš‑

lel. Kam jedeme? Na daleký jih, do centra Kharovy říše? Proč

mě nechali žít? Chce snad ze mne Démon udělat objekt svých

pokusů? Vieene, ať ze mě udělá třeba skřeta, ale ať mě nemučí.

Další trýzeň nevydržím. Raději budu stvůrou.

V uších mi zaduněl smích: Vždyť ty jsi stvůra!

Podívanou na nebeskou klenbu, po níž majestátně plul

Modrý měsíc, vystřídal obrys postavy. Příchozí mi vnutil svou

vůli a přikázal zvednout hlavu.

Při pohledu do jeho očí jsem pochopil, že u něj se slitování

nedočkám. Nešklebil se ani neusmíval. Výraz v jeho tváři byl

naprosto odosobněný. Pláty zbroje a těžký lintirový meč za

pasem nasvědčovaly, že se jedná o  válečníka nebo bojového

čaroděje. Obklopovala ho aura temné moci.

Položil mi ukazovák doprostřed čela. Projela mnou vlna

energie, mé vnímání se vyjasnilo. Takže ta horší z možností –

mám co do činění s mágem.

Ruka je nejdokonalejším nástrojem magika, může rozdávat

bolest a umí ji tišit. Dokázal jsem na tu jeho zaostřit. Měl ji

zhusta obtěžkanou masivními prsteny. Poznal jsem athorské

stříbro, zvlášť oblíbené u telepatů. Jeho majitel právě parazito‑

val na mých emocích.

„Bohové se těší na tvou duši,“ promluvil čaroděj. „Nezdržím

tě dlouho, nekromante.“

Neznělo to výhrůžně. Spíš unaveně. Všichni jsme byli una‑

vení. Válka trvala příliš dlouho. Lidé, skřeti, nemrtví; rok co

rok se umíralo na bojišti.

„Prozraď mi polohu místa, kde leží pohřbená pravá socha!“

překvapil mě. „Stačí pár slov a tvé utrpení skončí.“

12

Znovu jsem se zahleděl na ruku s prsteny. Stříbro se lesklo

v měsíčním světle. Neměl na svých prstech krev. Jeho metody

byly poněkud odlišné. Devastovaly samotnou duši a jizvy, kte‑

ré po nich zůstávaly, nezhojil žádný lék. „Ta socha, nekroman‑

te!“ zopakoval. „Mluv, jestli nechceš, aby tvé rány byly čerstvé

jako právě natrhané květiny. Mohu k nim přidat další, stejně

tak bych je i mohl zhojit. Nic pro mě neznamenáš, Vieenův

příteli. Řekni, co víš, a já ti tvou špinavou kůži nechám.“

Chrčivě jsem se zasmál: „Tvůj pán je ztělesněním veškeré‑

ho zla. Čekáš, že ti uvěřím? Ne, čaroději. Khar nesmí Vieeno‑

vu první dceru získat.“

„Vybral sis sám, Jeremíasi.“

Ukradl mi jméno, víc mu ale nedám.

Mám mysl vyprahlou stejně jako zemi, kterou zplundro‑

vala Kharova armáda. Má lebka je vyhořelý dům, myšlenky

jsou prázdné očazené stěny. V hlavě mám plameny a dým. Mé

nitro je hrobem všech, které přisluhovači tvého pána poslali

na smrt, čaroději. A ty uslyšíš nářek padlých a pocítíš slzy těch,

kteří přežili. Jsou tu duše mrtvých a čekají jen na tebe, aby tě

rozsápaly na kusy.

Jsou tu duše mrtvých. Jsou tu duše mrtvých.

Kde je ukrytá? zakřičel netrpělivě hlas v mé hlavě.

Jsou tu duše mrtvých. Jsou tu duše mrtvých.

„Odkud čerpáš svůj vzdor, nekromante?“ zeptal se s  ros‑

toucím zájmem. „Mnoho tvých přátel jsem poslal před boží

spravedlnost, ale u  žádného z  nich jsem se s  tak silnou vůlí

nesetkal. Nevadí. Dostanu to z tebe. Nejspíš ne dnes a možná

ani zítra, ale dřív nebo později uspěji. Lidský organismus vy‑

drží trpět, ale nevydrží to věčně.“

„K čemu Vieenovu první dceru potřebuješ?“

13

„Ty se ptáš, nekromante?“ předstíral velice věrohodně údiv.

„Nehodlám čekat, až svět zahubí blázni jako ty. Mám na Len‑

doru své plány a existence takové věci je silně ohrožuje.“

„Ze dvou kontinentů se spokojíš s jedním. Och, jaká skrom‑

nost! Necháš Taru Kharovi?“ neudržel jsem se. „Dokonce

i Vieen se zdráhal okusit moc, kterou do své dcery vložil.“

„Nemám v úmyslu ji použít.“

„Opravdu? Ona je jediná naděje, která nám proti takovým,

jako jste ty a tvůj pán, zůstala, teď, když se ostatní Vieenovy

výtvory vymkly kontrole.“

„Vieen měl někdy nad nemrtvými moc? Vyzpovídám tě asi

důkladně, Jeremíasi. Dnešní noci ti však dovolím odpoutat se

od bolesti. Odpočívej, člověče. Spi!“

Jeho slova se mi zařízla do mozku jako nůž, propadl jsem

se do tmy.

14

Kapitola ii.

Duše, tělo a nekromant

„Ghúl jest nejjednodušší forma nemrtvého, kterou stvoříš z čerstvého

těla. Jedince doporučuji usmrtit pomocí dlouhé jehly vpichem do moz‑

ku. Další formou nemrtvého jest zombie, kterou stvoříš z těla, v němž

již započaly rozkladné procesy. Zcela speciální formou jest giab.“

z Nekromantovy knihy kouzel

„Kharovy koule, do jaké díry se ten nedonošenec propadl?“

zaječela jsem, jakmile jsem zjistila, že to dokážu, protože nej‑

sem mrtvá, nemám proražené plíce a nepřišla jsem o žádnou

ze svých čtyř báječných končetin.

„Nebuď tak vulgární, Noly!“ zasupěl nekromant.

„Blbče!“ ulevila jsem si.

„To rád slyším, že jseš v pořádku,“ poznamenal kousavě.

„Nejsem ani trochu v pohodě, idiote. Ulomila jsem si pod‑

patek na botě a mám zničenou kabelku. Mohl jsi nás zabít!

Mohl jsi zabít i ty lidi v patře nad námi,“ dodala jsem už méně

emotivně.

„Mohl... A co? Kdy začneš konečně myslet mozkem, žen‑

ská?“ Pavoučími prsty ze sebe smetl kusy zdiva a s heknutím

se narovnal.

Všude kolem nás se vznášela zrníčka prachu. Měla jsem je

ve vlasech i  v  puse a nekromantova kápě pod jejich tlustým

nánosem ztratila svou pochmurnou barvu. V  bílém naděle‑

ní zanikl i  jeho křivý nos a černá bradka. Víc než jako obá‑

vaný Jagavoj vypadal jako pekařský učedník. Při výbuchu se

15

mu z hlavy svezla kapuce. Jako pekařský učedník, který si měl

umýt vlasy už před týdnem, poopravila jsem své hodnocení.

Náš experiment dal sklepení zabrat. Na zemi se v  hro‑

mádkách suti válely oharky svíček a kousky rozteklého vosku.

V  úrovni hlavy zela v  obvodové zdi díra a tou sem proudi‑

lo denní světlo. Tělo, které jsme se pokusili přivést k  životu,

zmizelo.

„Jagavoji, zrovna tohle jsi podělat nemusel... Musíme toho

umrlce najít. Jinak jsme v pěkným loji,“ shrnula jsem.

Uchopil mě za cíp uhlově černého roucha a přitáhl k sobě.

„Tys to podělala,“ zasyčel mi přímo do tváře. „Neměla jsi před

rituálem nasávat krokvu!“

„Na nekrouše jseš docela tělesně zdatný,“ ucedila jsem a

v duchu se pokusila celou událost zrekapitulovat.

†††

Jeden z nejparnějších letních dnů jsem strávila v Rjabašově

květu, ven jsem se dostala až večer. Za zdí, lemující celý areál,

se ke mně připojila zahalená postava. Jagavoj rozdrtil mezi

zuby pozdrav a nabídl mi kostnaté rámě. Zavěsila jsem se do

něj a nasála do sebe chladný mořský vzduch.

Po slunce západu tu bývá příjemně. Plavena je hlavním

městem císařství a jako každý velký přístav se hemží poflaku‑

jícími se námořníky, kteří vědí, že co nestihnou teď, půl roku

nebude, spoustou vojáků, dost chytrých na to, aby věděli, že

co nestihnou teď, možná nestihnou nikdy, a samozřejmě jsou

tu i zloději a další individua, která si chtějí jen tak užít nebo

jen dělat problémy. Umět se mezi těmi lidmi pohybovat není

zase až tak těžké.

Vyšlápli jsme kopec z  obou stran zavalený úplně opuště‑

nými bloky domů a vyplašili hejno holubů. Byli jsme daleko

od věčně ucpané hlavní třídy. Jagavoj mě táhl platanovou alejí

16

dolů podél zdi obrostlé břečťanem, za níž bydlel nějaký boháč.

Cestou jsme potkávali jen kočky, které se přes den vyhřívaly

na zápraží a večer vyrážely za kořistí.

Ještě zbývalo obejít několik zavřených krámků s plátěnými

markýzami a stáli jsme na nábřeží. V průhledech mezi domy

se modralo moře, několik zdí zdobila rybářská síť. Dokonce se

nám připletl pod nohy obrovský krab. Instinkt ho táhl k plá‑

ži, zřejmě prchal před údělem stát se něčí večeří. Dláždění

zkropila večerní rosa a já musela dávat pozor, aby mi nepodjel

podpatek. Jagavoj mě vedl k dokům, kde stojí ty nejmizernější

nálevny, vonící tabákem, všudypřítomným dehtem a rybinou.

Společnost nelítostného nekromanta měla však i  své stinné

stránky.

Jago si myslí, že když nosí kápi, nemusí moc řešit hygienu.

Já si myslím, že by se s jeho oborem nemusely dělat tako‑

vé ciráty. Nevím, jak je tomu jinde, ale u nás je nekromancie

zapovězena a pokusy o  ni se trestají upálením. Lid věří, že

zužitkování odumřelých tkání je proti přírodě a rouhání se

bohům. Mrtvé tělo má jít do země, a ne být využito například

jako pomocná síla na stavbě. Něco jako hodný nekrouš prý ne‑

existuje. Vyvolávání nemrtvých pokřivuje nekromantovu mysl,

vzbuzuje pozornost jakýchsi běsů, podporuje maniakální tou‑

hu ovládat jiné a působit jim bolest, narušuje řád světa a tak

dál. Z vlastní zkušenosti ale vím, že minimálně to první je kec.

Jagavojova mysl se dál křivit nemůže – není už totiž kam. Je

to totální magor.

Nekromant se za chůze otočil a sykl: „Dneska budu po‑

třebovat nejen tvoje ruce, ale taky tu šedou hmotu, co máš

v lebce.“

„Co chceš dělat?“ zajímala jsem se.

„Bude se ti to líbit, uvidíš.“

„To říkáš vždycky... Je to zakázané?“

17

„Nepochybně.“

„Nebezpečné?“

„Velice.“

„Můžeme u toho umřít?“

„Jistě. A nejen my.“

„To zní jako bezva plán na dnešní večer,“ ušklíbla jsem se.

„Ty víš, jak na mě, Jago.“

Z kápě se ozval zvuk, který mohl být smíchem, kašlem, po‑

tlačovaným říhnutím nebo směsicí toho všeho.

Dosud jsem byla jen u oživování uhynulých zvířat a jedno‑

ho lidského těla. Dnes to vypadalo, že Jago konečně urval ně‑

jakou mazanou zakázku. Kdyby mi tak řekl víc! Přivřela jsem

oči a v další chůzi pokračovala víceméně mechanicky.

Většinu pozornosti jsem soustředila na skryté emoce své‑

ho společníka. Nekromantova pokřivená mysl se mi nechtěla

otevřít. Zesílila jsem soustředění. Veškerou silou vůle jsem se

pokusila jeho mentální ochranu prolomit.

Plavenská ulice se před mýma očima rozplynula, najednou

jsem viděla černo. Do hlavy se mi zařízla ostrá bolest.

„Cos mi to udělal?“ vyprskla jsem.

„Tohle na mě víckrát nezkoušej, telepatko blbá!“ zaryl mi

prsty do předloktí. „Nebo ti tu jehlu zabodnu do mozku do‑

vopravdy,“ slíbil se zlověstným šklebem.

„Promiň, síla zvyku,“ zahuhlala jsem a zbytek cesty uplynul

v trapném mlčení.

Jagavoj mě zavedl k Umrlčí hlavě.

Pod vývěsním štítkem skutečně visela sušená lidská hlava –

nevím proč, ale pokaždé, když jsem tudy procházela, jsem se

tam musela podívat.

Ve výčepu jsme se nezdržovali a rovnou zamířili do podzemí.

Jindy jsme tam potkávali sklepnice, ale dnes bylo v  kata‑

kombách pod hospodou úplně vymeteno. Zřejmě to bude

18

vážné. Došli jsme až na konec slepé chodby. Pustila jsem Jaga

před sebe a otočila se. Jenom on znal přesné umístění kamene,

který spouštěl mechanismus na dveřích, vedoucích do nekro‑

mantské laboratoře. Uvnitř to vypadalo úplně stejně jako při

mé poslední návštěvě.

Na podlaze stály svíce z  černého vosku ( Jago to tak měl

rád). V jejich středu se nacházela věc, kterou jsme hodlali oži‑

vit. Ze zdí viselo několik skob s  řetězy. Když jsem tu s  ním

byla poprvé, cítila jsem se divně. Co když mě sem nalákal jen

proto, aby vypil mou krev, snědl mé maso a moji duši spálil

na uhel? Skoro jsem se bála, ale jenom skoro... Však já také

nejsem žádné neviňátko a on to moc dobře ví.

Na zemi leželo statné mužské tělo. Mrtvý byl buď voják,

nebo zápasník. Přes pravou tvář se mu táhla čerstvá spálenina.

Měl dlouhé vlasy, špičatě střiženou bradku a podle rozbitých

rtů a modřin na krku jsem poznala, že ho někdo uškrtil. Čistá

smrt, dobrá smrt, jak by řekl Jagavoj. Duše musela odejít sotva

před pár hodinami.

„Chceš dalšího ghúla?“ zeptala jsem se. Na tvorbu zombie

byl málo uleželý.

„Něco lepšího,“ ucedil Jagavoj, zpod kápě vytáhl ostrý nůž

a namířil jím na mě. „Říkal jsem, že dneska budu potřebovat

i tvůj mozek.“

Na tváři mi zahrál zmatený výraz, nekromant zahýkal smí‑

chy. Tyhlety vtípky z branže... Nějak jim pořád nemůžu přijít

na chuť.

„Tentokrát nechci nemyslícího smraďocha. Zákazník má na

víc. Nedělal jsem si prdel. Vopravdu potřebuju pomoct v  ně‑

čem, co sám nezvládnu, ale ty v tom jseš dobrá.“

„Tak povídej,“ povzbudila jsem ho.

„Co víš o giabech?“ zeptal se.

Musím říct, že mi jeho otázka vyrazila dech.

19

„Hlavní rozdíl mezi giabem a běžným nemrtvým jest v  tom,

že giab není bezprostředně řízen osobou, která jej oživila,“ od‑

recitovala jsem úryvek z Nekromantovy knihy kouzel. „Tělesná

schránka jest ovládána duší zemřelého, jež byla do těla povolána

v průběhu rituálu. Při tvorbě giaba jest možné spojit pouze duši a

tělo, které k sobě patřily již za života původního majitele obojího.

Giaba lze vytvořit z jakékoliv formy nemrtvého, leč nejčastěji jsou

používáni ghúlové. Giab si ponechává všechny schopnosti ze své‑

ho starého života, nemá však tělesné potřeby.“

„Překvapuješ mě, Noly,“ pochválil mě. „Nejdřív připravíme

ghúla a pak...“

„Duše toho chlápka je už v astrálu. Myslíš, že se odtamtud

bude chtít vrátit – do mrtvoly?“ ušklíbla jsem se.

„To si piš, že nebude,“ souhlasil Jagavoj. „Budeš ji muset

překecat. Zapůsobíš na ni svým charismatem, a když to ne‑

zabere, vymáčkneš z  té své telepatie maximum. Zkrátka mu

vsugeruješ naši vůli.“

Bez okolků jsem si řekla o pětinásobnou částku, než beru

obvykle.

Když jsme měli za sebou obchodní část, bylo třeba připev‑

nit tělo řetězy, což jsem udělala. Jagavoj se sklonil nad mrt‑

vým. Hlasem, který se ve sklepení podivně rozléhal, pronesl

zaklínadlo a prstem načrtl na odumřelé tkáni runové obrazce.

Nakonec vložil do nehybných úst drobný ametyst, od něhož

se bude odvíjet ghúlův neživot, a vytáhl z kápě sáček s nějakou

rostlinou.

Se vzrůstajícím napětím jsem sledovala, jak si bere tři

snítky a nechává je shořet v  plamenech. „Umbrja dusna,“ vy‑

světlil potichu. „Bez ní se do Stínového světa nedostanem.“

Sklep zaplavila stejná vůně, jako když jsem jednou zapomněla

v hrnci syrovou kotletu a pokličku nad masem nadzdvihla až

po několika dnech.

20

„Má ten puch nějaké vedlejší účinky?“ zajímala jsem se.

„Na mě ne.“

Následující krok jsme museli provést společně. Složila jsem

nohy pod sebe a natáhla ruce. Nekromant se usadil proti mně

a pevně mé dlaně uchopil. Zatímco já se lehce potila, jeho

prsty byly jako led.

Vycítil mou lehkou nervozitu: „Noly, kolikrát jsi byla

v astrálu?“

Zadívala jsem se mu zpříma do očí. Odrážely se v  nich

vědomosti, které jeho předchůdci střádali staletí. Za pouhý

zlomek z toho mohl v Plaveně propadnout hrdlem.

Byl to pouhý okamžik, ale já to viděla. Ten mladík byl vče‑

ra Jagavojem, dnes je Jagavojem, ale kým bude zítra? Kdyby

všichni nekromanti byli schopní jako on, království lidí zanik‑

ne přes noc.

„Ve Stínovém světě jsem byla dvakrát,“ přiznala jsem.

„Výborně. Tak se soustřeď a pomalu vdechuj umbrju,“ řekl

a zavřel oči.

Napodobila jsem ho, pach hniloby už naštěstí ztratil část ze

své intenzity. Ponořila jsem se do tmy. Stropem ke mně proni‑

kaly mužské hlasy, šoupání nohou a třískání korbelů. Potlačila

jsem ty rušivé elementy a nechala mysl jen tak plout.

Dýchám ten pach, nic jiného neexistuje.

Zalétl ke mně bujarý smích a útržek pijácké odrhovačky.

Znovu jsem vyprázdnila svou mysl.

Jen vzduch a zápach. Hospoda nad námi ztichla.

Oprava: jen vzduch.

Necítím ruce ani nohy. Nádech střídá výdech, tíha vlastní‑

ho těla se vytrácí. Můj dech je pravidelný. Neobejdu se bez něj,

ale přesto o něj musím přijít. Můj dech... Je pryč!

Najednou jsem měla prázdné dlaně. Sklep zmizel. Stá‑

la jsem na pusté pláni a nade mnou se klenulo ocelové nebe.

21

Kde je Jago? Chtěla jsem ho zavolat, ale z mých rtů nevyšel

ani šepot.

Zkusila jsem telepatii: Jagavoji!

Přímo přede mnou se odlepil od země ohavný stín. In‑

stinktivně jsem začala couvat, ale stín po mně natáhl chapadla.

Jsem tu s tebou. Drž se u mě.

Pod nánosem iluzí jsem ve stínu rozeznala nekromantovu

vyzáblou ruku. Jago, to jseš ty?

Jo. Takhle vypadám dneska, ale zejtra bych vypadal jinak.

Tvoje vidění je pokřivený.

Oddechla jsem si. Jak vypadám já?

Ne hůř než obvykle. Ale jestli nechcem společnost, nesmíme se

zdržovat na jednom místě. Už o  nás vědí. Pojď! Objekt našeho

zájmu nemůže bejt daleko. Jsme kousek od kopce, kde jsou souzeny

duše všech zemřelých.

Jago měl pravdu. Vzhlédla jsem k  obloze a zjistila, že to,

co jsem z počátku považovala za mraky, jsou živé stíny – jako

nekromant nebo já. Poletovaly nad námi a při každém pohy‑

bu měnily velikost a tvar.

Ještě nikdy jsem neviděla něco tak šíleného. Nad našimi

hlavami se přelévala skrumáž tvorů, složených z ptačích pařá‑

tů a peří, z drápů a zubů, z kůže, ocasů, rohů a kopyt. Viděla

jsem chlupaté hřbety démonů, ploutve gigantických ryb, ro‑

zevřenou tlamu krokodýla, kostěné bytosti, ale také obyčejné

lidské ruce.

Jedno z úskalí Stínového světa spočívá v tom, že to tu nikdy

nevypadá stejně.

Nevšímej si jich! poručil mi nekromant a zrychlil. Skoro

jsem za ním vlála. Koukala jsem do země, ale tam byli ti tvo‑

rové také.

Přestaň je vnímat!

22

Uposlechla jsem a rej drápů, pařátů a křídel zmizel. Jako

bychom se ocitli na úplně jiném místě. Nad námi visela stu‑

dená noční obloha a pod nohama čvachtala rosou smáčená

tráva. Na vlhká stébla dopadaly paprsky neexistujících hvězd.

Uprostřed té louky se zvedal vysoký kopec – byla to spíš

hora. Lemovalo ji schodiště, na němž se jako sardinky těsnaly

lidské duše.

Trochu mě to rozhodilo. Když člověk zemře, nemělo by se

po něm dál chtít, aby se obtěžoval s tak triviálními věcmi, jako

je strkání se ve frontě.

Tlačili se tam hrdinové s  lotry, všichni dohromady. Část

z  nich odevzdaně čekala, až na ně přijde řada, někteří ale

předbíhali své sousedy a zkoušeli všelijaké triky, jak zástup

obejít.

Lidi jsou lidi a smrt z nich lepší nedělá, zahučel Jagavoj.

K  hoře, kde boží soud zasedal, kráčela shrbená postava.

Naše duše. Přestala jsem koukat, kde co lítá, a pokusila se ji

uchopit.

Volám tě ze spánku, z věčnýho chladu, z bezbřehý nicoty... za‑

slechla jsem Jaga.

Stín zpomalil, jeho obrys se vztyčil proti inkoustově čer‑

nému nebi.

Ahoj, frajere! zvolala jsem. Duši mé oslovení zaskočilo.

A nekromanta zaskočilo také. Kam tak naspěch? navázala jsem,

abych udržela spojení.

Kdo jsi, stíne? Nech mě být, odpověděla duše a přízračnou

rukou ukázala ke kopci.

Nejseš zrovna milý.

Co ode mě chceš? Máš pro mě další obchod? Já s  tím končím!

Nevidíš, že jdu dál? Zdržuješ, stíne! mrtvý udělal další dva vá‑

havé kroky.

23

To si jen myslíš, chlácholila jsem ho. Ve skutečnosti není kam

spěchat. Tady totiž čas neexistuje. Při těch neslovech jsem na‑

hlédla do jeho minulosti.

Nebylo to těžké, duše na rozdíl od živých nemá žádnou

ochranu. Kněží mají pravdu, v  podstatě stojíme před bohy

nazí, ale není to tělesná schránka, která se ocitne bez šatů, to

naše nitro je zcela odhalené, a o to je to horší. Pomalu jsem za‑

čínala chápat, proč někomu stojí za to takového člověka oživit.

Jmenoval se Gusjav. Jeho život byl sérií úkladů a vražd.

Měla jsem tu čest s opravdu dobrým zabijákem.

Tvá cesta na zemi nedospěla ke konci. Půjdeš se mnou, Gusjave.

Vrátíme se – spolu.

S každým neslovem jsem kolem něj splétala pavučinu hyp‑

nózy. Však já tě dostanu, dušinko.

Proč bych tě měl poslouchat? Natáhl ruce ke kopci, kde boží

soud zasedal, a škubl nehmotnými prsty. Žádné pomoci se

však odtamtud nedočkal. Já už tam nepatřím. Nestojí o mě.

Ale stojí. Proto tu jsem, Gusjave. Poslali mě za tebou. Tvoje tělo

tě potřebuje.

Lžeš! Nebudu nikomu otročit! upínal se zoufale ke svému

cíli. Tím bylo vystoupat na vrchol hory, pokořit se před boží

spravedlností a za všechny zlé činy skončit v Jamách věčného

zatracení.

Moc se s tím pářeš, syknul Jago.

Gusjave, copak nezůstalo na světě nic, co jsi nestihl a kvůli

čemu by ses tam chtěl vrátit? Opravdu byl tvůj život tak pustý?

Neslova měla jen odlákat pozornost. Ve skutečnosti jsem se

jejich význam snažila svému objektu vsugerovat. Co na tom,

že je mrtvý. Otisknu svůj příkaz do jeho nitra a přiměji ho ke

spolupráci.

Můj život byl... prázdný, opakoval zatvrzele. Nic po mně ne‑

zbylo. Nic, nic, nic.

25

Byl jsi nikdo?

Och, ne, ne! vzdoroval mi, ale už se nesnažil utéct. Dopustil

jsem se věcí, které se neměly stát.

U Khara, co je tohle za duši?

Gusjave, znovu jsem použila jméno, které ho pojilo s  na‑

ším světem. Vždycky je volba. Odejdeš se mnou, abys napravil

své chyby. Protože pokud to neuděláš ty, neudělá to za tebe nikdo

jiný. A  za posledním neslovem následoval příkaz: Vrať se do

svého těla!

Prásk! Kopec puknul ve svých základech a duše se rozlétly

do všech světových stran. Nebeská klenba se závratnou rych‑

lostí řítila na naše hlavy, mokrá tráva se vzdouvala a syčela

jako klubko hadů. Stínový svět kolem nás se rozpadal. Gusja‑

vova duše zmizela spolu se vším ostatním a mně bylo jasné, že

se něco děsně, ale opravdu děsně podělalo. Potom se někdo

hlasitě zasmál, vysoko nad námi o  sebe práskla dvojice kor‑

belů. Oslnil mě záblesk ostrého světla, na těle zasvrběla vrstva

ochranné magie a vzápětí jsem se rozkašlala. Všude se sypaly

úlomky zdiva.

†††

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se a kriticky pohlédla na

své roucho, podobné tomu Jagavojovu. Kromě prachu nijak

neutrpělo, ale odnesly to boty a kabelka. Její kovová přezka

se úplně rozpekla. Aspoň už vím, proč nekromanti chodí jako

šupáci.

„Ten blbec je pryč,“ ucedil Jago.

Zachmuřeně jsem pohlédla na díru ve zdi, velkou tak, že by

se jí protáhlo lidské tělo. A taky se jí protáhlo. Řetězy, které

držely Gusjava v klidu, byly zpřetrhané.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Neznamená to nic, jen, že jsme měli nesmírný štěstí.“

26

„Štěstí?!“ prskla jsem. „Bouchlo to tu a za to, že žijeme, vdě‑

číme tvé magii. Ještě teď mě z toho kouzla svrbí kůže!“

Hned jsem těch slov zalitovala.

„Tak jest,“ pravil nabubřele, „díky mně ještě dýcháš, to si

uvědom. Ale neúspěch rituálu je tvoje vina. Tvý tělo nebylo

tak čistý, jak by mělo. Do astrálu se nechodí v rauši, Noly!“

„Hele,“ ošila jsem se, „krokva je jen lehounká droga a navíc

je to už skoro tři dny.“

„Tři dny? Co ty jseš za osobu?“ vztekal se dál. „Jestli jsem

se během výbuchu nakazil nějakým neřádem, sním tvá játra!

I když počkej... Radši jinou vnitřnost. Zrovna na tomhle bych

si u tebe vylámal zuby.“

Udělala jsem obličej: „Velmi vtipné. Ale pořád jsi mi neřekl,

co je zač ten mrtvý chlápek. Myslíš, že po mně půjde?“

„Může jít po komkoliv, tak radši nos při sobě dýku.“

„Pch, jen ať si něco zkusí! Poručím mu, aby se vlastní rukou

uškrtil.“

„To bych tě chtěl vidět, Noly. To tělo zmizelo dřív, než jsem

stačil načrtnout poslední znak, kterej by natrvalo spojil duši

s mrtvou schránkou.“

„Chceš říct, že dušička cape ke kopci?“

„Přesně tak. To, co zdrhlo, je pitomej ghúl. Nemá mozek,

v kterým by se takoví jako ty mohli hrabat. Hejbá se nesyste‑

maticky a jen díky mým kouzlům. Neživotní energie, kterou

jsem ho naládoval, mu vystačí maximálně den. Pak padne, kde

padne. My ho najdem, dáme do ledu, aby nezasmrádl, a až

z tebe vyprchá ta droga, zkusíme to znovu.“

„Jak jsi k tomu tělu vůbec přišel?“

Jagavoj se ušklíbl: „To ti radši nebudu říkat.“

27

Kapitola iii.

Nejkrásnější oči v Plaveně

„Mořské císařství, podle sídelního města nazývané také Plavena,

se nachází na území původního pohanského kmene Plavenů při

jižním lendorském pobřeží. K úplnému jeho osamostatnění došlo

v  roce 451 odtržením od almendorského království. Císařství je

centrálně řízeno svými panovníky, je založeno na otrokářském

systému a vše se podřizuje zájmům armády.“

glosa zapsaná do almendorské kroniky u hesla „Plavena“

Nechala jsem nekromanta vyřešit s majitelem Umrlčí hlavy

opravu sklepní zdi a vydala se hlavní třídou zpátky do Rjaba‑

šova květu. Pod tajemným názvem se skrýval obyčejný sirot‑

činec a já už začínala být dost stará na to, abych se poohlédla

po vlastním bydlení.

Venku už byl zase den. Slunce se celou svou silou opíralo

do střech, žár sálal i z domovních zdí. Kdybych si stoupla na

dláždění bosou nohou, koledovala bych si o  parádní puchýř.

A taková horka tu máme skoro pořád. Nejhorší na tom je, že

člověk se neochladí ani v moři. Voda je totiž skoro stejně teplá

jako vzduch. Ale ani horko není tak hrozné jako komáři. Jsou

všude. Komár je jediný tvor v  Plaveně, který píchá každou

hodinu, říká místní přísloví.

Až se vrátím do Rjabaše, vlezu si do vany a pak si dám dva‑

cet. Už sama myšlenka na koupel a spánek ve mně vzbudila

příjemné pocity. A zapálím si vodní dýmku. Musím se nějak

zbavit pachu té zatracené umbrji. Jak to mohou nekromanti

28

vdechovat pravidelně? Jago má opravdu těžký život. Nedivím

se, že holduje smrti.

Do cesty mi vstoupil rusovlasý mladík, oblečený v pestrém

rouchu magiků.

„Co chceš, otrapo?“ zavrčela jsem.

Sjel mě očima: „Jseš Magnólie?“

„Po tom, kdo jsem, je ti hovno,“ zpražila jsem ho.

„Vypadáš děsně, ale popis vodpovídá! Vysoká štíhlá zrzka,

pihatej nos, velký kozy a slovník jak dlaždič.“

„Na mlíčňáka máš docela přehled. Jestli pro mě něco máš,

tak to vyklop! Jinak vypadni. Tady je veřejná cesta.“

„Posílá mě Modrej čaroděj – tvůj mistr,“ ohrnul spodní ret.

„Očekává tě, teď hned!“

Radost až na kost. „Fajn. Pozdravení jsi vyřídil, tak syp

odsuď!“

„Vrátíme se spolu.“

To už jsem se mu smála nahlas: „A když ne?“

Na to tak rychle odpovědět neuměl. Myslela jsem, že je

v koncích, rusovlasý mladík však zvedl bradu a podíval se mi

do očí. Měl je jasně modré a mě napadlo, že to jsou nejkrás‑

nější oči v celé Plaveně. V duchu jsem ho přirovnala ke zvířeti,

které umí způsobit bolestivé kousnutí, ale přesto si je každý

touží pohladit.

Ty... Magnólie..., zaznělo v mé hlavě. Mý jméno je Danival.

Patřím mezi těch málo vyvolenejch, kteří maj moc ovládat druhý,

číst jejich mysl a srdce. Můžu ti vlízt do hlavy, rejpat se ve tvej‑

ch vzpomínkách nebo zkřivit tvou vůli až k  úplnýmu zotročení.

Opravdu to chceš?

Polil mě ledový pot. Uprostřed léta je to docela děsivý pocit.

„Danivale, spadl jsi z Měsíce? Nebo jsi opravdu takové tele?“

zamračila jsem se. „Mistr ti neřekl, že na kolegy je mentální

útok mimo čas výcviku zakázaný?“

29

Na nějaký zákazy ti seru. Máš dvě možnosti. Buď se mnou

vodejdeš dobrovolně, nebo si tě vodvedu jak krávu na špagátu.

Zaútočil naplno. Už mě neobklopoval tepající život velko‑

města. Bylo úplně jedno, kde jsem stála a co se kolem dělo.

Nevnímala jsem nic kromě cizí snahy o  ovládnutí. Zasela

v  mém mozku sémě odevzdanosti. Celým mým tělem pro‑

jela nutkavá touha zadupat vlastní vědomí do země a nechat

se sebou dělat cokoliv. Obemklo mě to jako tvrdá skořápka,

spoutalo okovy a... prasklo.

Rozchechtala jsem se.

Danival svěsil hlavu. „Máš dobrou mentální ochranu. My‑

slel jsem si to, ale nemohl jsem si pomoct. Musel jsem to

na tebe zkusit,“ dopověděl s  pohledem upřeným na špičky

střevíců.

Jenže já ještě neskončila. Normálně soukromí svých kolegů

nenarušuji, ale tenhle mě naštval. Au! Narazila jsem svou vůlí

do velmi tvrdé zdi.

Slušná blokace, ocenila jsem ho. Pokud bychom se do sebe pus‑

tili naplno, nejspíš by tvůj štít neobstál, ale proti čtení myšlenek

a zbrklým pokusům o ovládnutí stačí. To sis vypěstoval sám, nebo

to máš vrozené?

Mám to vod narození, přiznal Danival. Ale pracuju na

zlepšení.

†††

Sídlo Modrého čaroděje tvořil komplex budov, úzce souse‑

dících s císařským palácem. Ze všech stran jej lemoval palmo‑

vý háj. Uprostřed stálo nádvoří posypané jemným mořským

pískem, který ve dne v  noci zalévala vůně ibišků. Kdybych

neznala mistrovy kobky, řekla bych, že je to nejkrásnější místo

k trávení volného času.

„Jak dlouho víš, že jseš psionikem?“ zajímala jsem se.

30

„Modrej čaroděj si mě všiml, když jsem na tržišti za prachy

hypnotizoval lidi. Řekl mi, že mám zvláštní dar. Je to asi deset

aldenů.“

Stovka dní, to není dlouho.

„Líbí se mi, že na rozdíl vod vostatních magickejch škol,

aspoň co jsem slyšel, tu panuje naprostá volnost,“ svěřil se mi.

„Mám svý zázemí, v  klidu můžu rozvíjet svoje schopnosti a

nikdo se nestará, kam večer chodím a co dělám.“

Vyprskla jsem. Tomu říkám naivita.

„Víš ty vůbec, kdo je naším mentorem?“ zeptala jsem se

s pohledem upřeným na impozantní sloupořadí. Sochy hrdi‑

nů ze starých dob. Mistr si na takové věci potrpí.

„Ujal se nás vopravdu zvláštní patron. Ve vočích veřejnosti

je to čaroděj, první rádce císařovny a boháč. Zná se s mraky

lidí, vode dvora, z vobchodních kruhů, ale i z ulice. Jeho apetit,

co se známostí tejče, nezná mezí. A aby zdání učence zůstalo

zachovaný, většina schůzek se vodehrává venku, mimo dům.

Překvapivý? Vůbec ne. Je to sice náš mistr a poručník, ale po‑

kud nemusí, do svejch vobchodů nás nezatahuje. V podstatě

si s námi dělá, co chce. Žijem v síti jeho intrik a von se baví

naším tápáním.“

Musela jsem své původní mínění o  něm poopravit. Kluk

se vyzná.

„Jsem rád, že mě někdo takovej přijal mezi svý žáky. Když

už nic jinýho, aspoň strávím poslední dny světa v pohodlí.“

Trhla jsem sebou. To jsou tu dnes všichni stejně fatalističtí

jako Jago?

„Danivale, ty těm kecům o blížící se apokalypse věříš?“

„Možná jsem na tebe zkusil svou moc, ale nejsem blázen,

Magnólie. Kněží žvaní, až se jim vod pusy práší, ale to není nic

neobvyklýho. Jsou to přece kněží. Za žvanění je platěj. Když

jsem ještě žil na ulici, nevěnoval jsem fanatickejm žvástům

31

o  blížícím se konci světa pozornost. Všiml jsem si toho až

tady, v paláci. Mentor si žije na vysoký noze, jeho sídlo se topí

v luxusu. Pod podrážkama praská bělostnej písek, voní tu keře,

pach města sem stěží dolítne, ale nad těmahle zdma,“ uká‑

zal na nejbližší budovu, „leží poklice neidentifikovatelnýho

strachu. Ten strach houstne a těžkne. Já ho cejtím, je čím dál

intenzivnější a už brzo pohltí nejen dům, ale celý svý vokolí.“

Vzpomněla jsem si, jak mi mentor podsunul tu knihu a

vzbudil u mě zájem o nekromancii a Stínový svět. „Mistr dělá

na spoustě věcí současně a nám do jeho projektů nic není,“

zdůraznila jsem.

„No jasně. Jseš loajální, chápu,“ mrkl na mě těma krásnýma

očima a provedl mě parkem. Minuli jsme palmy a cykasy, je‑

jichž listy na nás vrhaly nepravidelné stíny, dál se pokračovalo

po písku, cestičkou mezi oleandry, ibišky a magnoliemi. Ty

poslední moc nemusím. Prošli jsme kolem jezírka se sladkou

vodou. Uprostřed kvetly lekníny a kolem břehů se slunilo ně‑

kolik želv. Měly šedožluté tělo, řasami pokrytý krunýř a z obou

stran hlavy červené flíčky. Vypadaly náramně spokojeně.

Danival ukázal na největší exemplář: „Vidíš je, bestie? Ni‑

kdo je nezval, přišly samy.“

„Magnólie, proč tu vlastně s námi nebydlíš?“ zeptal se, když

jsem na první poznámku nereagovala.

Dobrá otázka. Ale já mu odpověď nedám. Zatímco ostatní

mistrovi žáci obývali některé z  budov, které tvořily palácový

komplex, já jediná zůstala tam, kde mě Modrý čaroděj našel.

V  sirotčinci. Do paláce jsem pouze docházela, a co čaroděje

v  mém případě vedlo k  tak nestandardnímu postupu, věděl

jen on sám.

†††

32

Mentora jsme zastihli v atriu mezi oranžovníky při luštění

nějaké šifrované zprávy. Na stolku před ním ležel dešifrovací

klíč, arch papíru s psacím náčiním, baňka se stlačeným žlutým

plynem a karafa s vodou. Z běžné představy, kterou lidé o ma‑

gicích mají, se poněkud vymykal.

Vypadal relativně mladě, ale jeho skutečný věk se nikomu

z nás nepodařilo zjistit. Byl vysoký, na učence poměrně statné

postavy a stejně jako většina osob s psionickými schopnostmi

měl zrzavé vlasy, v jeho případě ohnivě rudé. Při oficiálnějších

příležitostech si je svazoval do úhledného copu. Dnes zůstaly

rozpuštěné a volně mu padaly do tváře. Ta, pečlivě oholená, by

nevzbuzovala zvláštní pozornost nebýt očí – nefritově zele‑

ných, podmanivých jako oči smrtelně jedovatého hada.

Zastavili jsme se na kraji atria a čekali, až nám věnuje po‑

zornost. Působil jako tak pohroužený do práce, že vůbec ne‑

vnímá okolí.

Bylo to jen pečlivě udržované zdání. Nejspíš o naší přítom‑

nosti dávno věděl, přesto nás tam nechal stát jak dva pitomečky.

Hlasitě jsem zívla.

„Doufám, že tvé mentální schopnosti jsou v  lepším stavu

než úbor, Magnólie,“ promluvil Zvin, aniž by zvedl oči od

papírů.

„Mistře, nechal jsi pro mě poslat, tak jsem tu,“ odvětila jsem

a spěšně uhladila lem svého roucha.

„Chm... Jsi celá v  černém. Vypadáš jako novicka nekro‑

mancie. A  ty... Běž!“ Zvin pokynul Danivalovi. Mladík mu

vyhověl s rychlostí šelmy.

Rozhodila jsem rukama, kolem paží mi zavířila zrníčka

prachu. „Omlouvám se, ale ten kluk povídal, že to spěchá.“

„Magnólie, příště v  mé přítomnosti podobné barvy nenos.

Jsi bledá, jako bys celou noc strávila v nějaké kobce. Někdo by

tě mohl pokládat za adeptku černé magie.“ Zvin stočil svitek

33

obsahující tajnou zprávu do úhledné ruličky a zpytavě se na

mě podíval. „Většina mých žáků v noci spí. Ti ctižádostivější

studují; kdo ví, co jsi dělala ty?“

Uhnula jsem pohledem: „Půjčila jsem si z tvé knihovny tu

knihu a teorii je třeba ověřovat v praxi.“

Mávnutím ruky mě přerušil: „To mi stačí. Detaily znát

nepotřebuji!“

„Proč jsi mě volal, mistře?“

„Dozvíš se to,“ sklouzl očima z  mého obličeje na ponurý

šat, „ale předtím se zbavíš špíny a těch hadrů. Hm... Nech si

přichystat lázeň. Až ze sebe smyješ všechen ten astrální prach,

zajdi za Zlatuší. Dá ti všechno potřebné.“

„Jak si přeješ, mistře.“ Sklonila jsem hlavu a vpochodovala

zpátky do domu.

Interiér paláce byl plný služebnictva, které zajišťovalo

Modrému čaroději a jeho žákům pohodlný život a čas na stu‑

dia. Podobně jako u  většiny městské honorace i  zde sloužili

především otroci. Plavena vedla se svými sousedy neustálé

války, což zajišťovalo pravidelný přísun pracovní síly pro cí‑

sařovniny věrné.

Zlatuše, úctyhodná matróna, která nad Zvinovými žáky

držela ochrannou ruku, mne nasměrovala do koupelny. Čeka‑

la tam napuštěná vana se spoustou bublinek.

Vypadá to, že dnešek přece jen bude stát za to.

Když už jsem se měla dát do parády, nebyla jsem líná říci

si o  svačinu. V  Rjabašově květu neměli skoro žádné jídlo –

aspoň ne takové, které by se dalo jíst. Zlatuše znala můj ape‑

tit a dohlédla, aby mi otrokyně přinesly jen ty nejvybranější

lahůdky. Během krátké chvilky jsem do sebe zvládla natlačit

studeného platýse v  citronové omáčce, kterou jsem vyjedla

chlebovou plackou, vynikající paštiku, co zbyla ze včerejška,

hroznové víno, které Zvin miluje, a banán zapečený v  slad‑

34

kém těstíčku. Vše jsem zapila jemným klaretem; to už na mě

padala pořádná únava.

Zatáhla jsem závěsy, abych měla soukromí. Vyhnala jsem

otrokyně, shodila ze sebe zaprášené šaty a vlezla do lázně.

Vzpomněla jsem si na Jagavojovu radu a na okraj vany polo‑

žila dýku. Pro jistotu jsem ještě rozprostřela kolem koupelny

ochranné pole. Sice jsem nebyla líná říct si o  jídlo a klaret,

ale na to nejdůležitější – velkou voňavou osušku – jsem za‑

pomněla. Pokud by mě chtěl nějaký kolega šmírovat, pole se

zaktivuje a pak by nastal teprve tanec.

Dám si dvacet a ani Khar Démon a celý božský panteon

mi v tom nezabrání.

†††

Tělo mi prostoupilo nepříjemné brnění. Otevřela jsem oči

a sáhla po dýce.

Něco je v mém ochranném poli, ale není to nikdo z kolegů

ani ze služebnictva. Necítím ničí emoce a neslyším žádné my‑

šlenky. Nic, ani náznak. Vnímám jen projev pohybu něčeho

neurčitého. To by mohl být ten ghúl!

Bez ohledu na svou nahotu jsem vyskočila a vrhla se k zá‑

věsu. Půjdeš, kam patříš, prevíte! Škubla jsem látkou tak prud‑

ce, až mi část zůstala v prstech. Ponechala jsem si její utržený

kus jako štít a natáhla ruku s dýkou před sebe. K mému pře‑

kvapení byla chodba prázdná.

Jsem paranoidní? Nebo na těch kecech o  křivení nekro‑

mantovy mysli přece jen něco bude?

„Ukaž se, smraďochu!“ zaječela jsem.

„Moji nepřátelé mi dávali různá jména, ale slovo, které jsi

použila, z úst žádného smrtelníka nikdy nezaznělo,“ promlu‑

vil za mnou zlostný cizí hlas.

35

Otočila jsem se a málem se přerazila o  stolek s  nedojede‑

ným platýsem a prázdnou karafou.

Koupelna byla až na pár loužiček okolo vany prázdná.

Okolní prostor se plnil nesmírnou mocí. Spalovala mne jako

světlo můru. Kdybych neměla silnou ochranu, má vůle by v ní

roztála jako vosk. Žádný ghúl, a pokud vím, ani nikdo z mých

kolegů, tímhle nevládne.

Zkoncentrovala jsem mysl a zesílila její ochranu. Mohlo

se na mě nalepit něco z astrálu? Při dnešní smůle klidně. Na

takovou bytost musím uctivě – než ji oddělám. Nebo ona mě.

„Omlouvám se, jestli jsem tě urazila,“ otočila jsem se zprudka.

„To bys měla,“ ukázal se mi majitel toho hlasu.

Málem jsem umřela leknutím a studem. Rukou, v  níž jsem

svírala dýku, mi projel palčivý zášleh. Prsty mi zdřevěněly a samy

od sebe se rozevřely. Zbraň neškodně cinkla o mokré dlaždičky.

Přede mnou stál muž s do hladka oholenou tváří a jeho ze‑

lené oči prozrazovaly pobavení. To ale právě ustupovalo hněvu.

„Mistře, co tu děláš?“ pokoušela jsem se rozhýbat ruku a

přitom se usilovně balila do závěsu.

„Na to se ptám já tebe!“

„Necítila jsem přicházet nikoho konkrétního. V  mém

ochranném poli se neodrazily žádné emoce. Myslela jsem, že

jseš ghúl,“ vysvětlovala jsem zahanbeně.

„Ghúl?“ zopakoval po mně, čímž jen nejasně dával najevo,

jak je vytočený. „V mém domě? Nevím, s jakou drogou expe‑

rimentuješ, ale měla bys s tím přestat.“

Když jsem hned neodpověděla, potřásl hlavou.

„Tvé pole mě odhalit nemohlo.“ Vyslovil to jako něco, o  čem

se nepochybuje. „Pokoušíš mou trpělivost zcela zbytečně. Jsou dvě

hodiny odpoledne. Za tu dobu se vás zvládne umýt deset. Nemělo

by ti to připadat nevhodné, musel jsem zakročit. O co se tu snažíš?

Tvou ochrannou bariérou se neodvážila projít ani Zlatuše.“

36

Znovu mnou projelo brnění. „Je tady,“ sykla jsem. Jeho vý‑

raz zkameněl a já poznala, že rušivý element vnímá také. „...

ten zatracený ghúl,“ dokončila jsem a sklonila se pro dýku.

Ulevil si jedním dvěma slovy. Nevím, v jaké řeči to bylo, ale

uvítací pozdravy znějí jinak.

Zaujal pozici za mnou a levou ruku mi položil kolem pasu.

Takhle blízko jsem u  něj ještě nikdy nestála. Cítila jsem na

kůži jemnou látku jeho šatu a v nose mě zašimral parfém při‑

pomínající mořskou brízu. Sevřel mě ještě pevněji. Bylo v tom

víc než ochranitelské gesto. Uťala jsem všechny nežádoucí

myšlenky a připravila se k  útoku. On se chystá někam tele‑

portovat a vzít mě s sebou! Najednou jsem Danivalovi věřila.

Tady jde o něco horšího, než je pitomý bezprizorní ghúl.

Chodbu prořízly rázné kroky.

Zvin složil prsty k  smrtícímu zaklínadlu. Krátce předtím,

než je dokončil, díru mezi závěsy zaplnila mohutná postava.

K mé úlevě to byla lidská postava.

Jen jeden člověk má tu drzost chodit sem bez ohlášení a

ochranná kouzla vetkaná do palácových zdí se od něj odráží

jako míč od stěny.

Tadejaš, mocný čaroděj a rádce stařičké císařovny. V  pest‑

rém rouchu a ověšený amulety, jak se na mága sluší. Na svůj

věk má docela zachovalou, i když trochu obtloustlou postavu

a je to přesně ten typ člověka, kterého je všude plno.

Jako první se vzpamatoval Zvin. „Pokud tě sem přivedla

touha po koupeli, mé lázně jsou ti plně k dispozici,“ pronesl

suše, přestal mi drtit žebra a upravil látku na mém těle tak, aby

ze mě nahoře nebylo vidět víc, než je slušné.

Tadejaš roztáhl ústa v dravčím šklebu a sjel mě pohledem

shora dolů. „Vidím, že znáš způsoby, jak si ukrátit ospalé od‑

poledne, kolego.“

37

Zvin ode mne odstoupil. Neviděla jsem jeho výraz a mož‑

ná to tak bylo lepší. A úplně nejlepší by bylo, kdybych se teď

hned mohla teleportovat někam pryč. Tadejaš je ve Zvinově

přítomnosti samý vtip, můj mentor jej tituluje příteli, ale ve

skutečnosti se ti dva snáší jako voda a oheň.

Dvorní čaroděj došel ke stolku, mrknul na nedojedeného

platýsa a zhnuseně pohlédl na zbytek klaretu. „Růžové víno

si k  rybě dávají jen barbaři. A  k  tomu hrozny?“ Ukázal na

stopku a zvážněl: „Chci ji vidět.“

„Díváš se přímo na ni,“ odpověděl Zvin a uchopil mě za

paži, taktak že jsem z  roztřesených prstů neupustila strže‑

ný závěs.

„Přestaň si ze mě tropit blázny, kolego. Já proti povyražení

nic nemám, ale zrovna dneska jsem sem přišel pracovat. Snad

mi nechceš tvrdit, že ta prsatá zrzka je nejmocnější zbraň, ja‑

kou tvůj dům nabízí!“

Už už jsem mu chtěla dát jedinou vhodnou odpověď, ale

Zvin zesílil stisk a vyslal do mé mysli jasné varování, abych se

do toho nepletla.

„Ona je jedinečná – ve všem,“ řekl.

Tadejaš se konečně podíval i  výš – na můj obličej. Vrhla

jsem po něm pohled plný chladného pohrdání a očima hle‑

dala ručník.

Do koupelny vtrhla Zlatuše.

Matróna věnovala oběma čarodějům pohled, který lépe než

slova vypovídal o tom, co si o situaci myslí. Chytla mne v pod‑

paží a nekompromisně táhla pryč.

Jestliže jsem nechtěla jejich pohledu vystavit neslušné par‑

tie, musela jsem odejít pozpátku.

„Jestli je jen hezká, je všechno v  pořádku,“ zaslechla jsem

ještě Tadejaše. „Pokud ale k  těm vnadám patří i  mozek, bo‑

hové s tebou!“

38

Kapitola iV.

Psychomorna

„Co je psionika? Není to vobyčejná telepatie. Je jiná, živelnější.

Nejde naučit jako magie, je vrozená a nemá jasný pravidla. Pořád

jsme ale lidi z masa a kostí.“

Danival

Seděla jsem s ostatními žáky a na lahůdky, které otrokyně

přinášely na stůl, se jen dívala. Ne že bych trpěla nechuten‑

stvím. Kdo jednou pozná opravdový hlad, ztráta apetitu mu

nadosmrti nehrozí. Od příhody v  lázni jsem ale měla nepří‑

jemné tušení, že se v paláci ještě něco semele. Štěstí přeje při‑

praveným a s poloprázdným žaludkem a bdělou myslí se čelí

problémům lépe než s plným břichem a spánkem na krajíčku.

Lítostivě jsem se zadívala na právě přinesený předkrm

z chobotniček a zaposlouchala se do okolního cvrkotu.

„Víš, Xir, že z císařské márnice zmizelo několik těl?“ pozna‑

la jsem arogancí zbarvený hlas Dorna Flavela.

„Prosím tě, lepší téma k  večeři nemáš?“ shrnula si z  tváře

pramen šedých vlasů Dornova sestra Xiraxa.

Uvědomila jsem si, že ta dívka vypadá zase o rok starší. Prý

za to můžou její schopnosti.

Xiraxa Flavelová přitahuje všechny nebezpečné stíny mi‑

nulosti, které se lidem v  jejím okolí nepodaří zažehnat. Ať

chce, nebo ne, dolétne k ní pravda i o těch nejstrašnějších či‑

nech. Aspoň tak se to říká.

„Nemusíš se hned znechucovat!“ pokrčil rameny Dorn.

39

V souladu s nejnovějším módním diktátem byl oblečený do

hedvábné košile a balónovitých kalhot končících pod koleny.

Původně měl ještě kabátec a klobouk. Obojí ale už odložil.

Jeho vlasy měly příjemně rudý nádech. Ladil s  nimi jak šat,

tak tyrkysová vázanka, kterou si v jídelně povolil.

Není to ani hodina, co projednával nějakou delikátní zále‑

žitost u dvora.

„Mě to zajímá,“ ohradila se jeho sousedka přes stůl.

Podle modré barvy šatu a dlouhých vlnitých vlasů jsem po‑

znala Zvinovu oblíbenkyni Tekmu. Náklonnost je oboustran‑

ná, a jestli se dozvědí drby z lázně, mám zatracený problém.

„Prý mezi nimi bylo i  tělo zabijáka, jehož služeb využíva‑

la samotná císařovna.“ Tekma položila jemné prsty na desku

stolu a prohlížela si své dokonalé nehty. „Děcka, takovému

se před smrtí dostat do hlavy, to by bylo něco. Musel vědět

opravdu hodně, že se ho císařovna zbavila. Teď ho má nejspíš

v parádě plavenská Nekromantická hanza.“

„Nepřeháněj,“ naložil si plný talíř chobotniček Dorn, přes‑

tože nejspíš už jedno občerstvení u císařovny měl. „Nekroušo‑

vé jsou díky drakonickým trestům ohrožený druh. To v tako‑

vém Umrlčím království, tam jich je jako much nad hovnem.

Ale u nás, v hlavním městě?“

„Náhodou,“ upravila si svůj bezchybný účes Tekma, „před

rokem jsem jednoho viděla v  Jižance hořet. Byl celý v  kápi,

hubený jako kostra.“

„Tak ten byl nejspíš poslední.“

„Kéž by, Dorne!“ vyslovila zbožné přání Xiraxa. „Pověz nám

raději, o čem dalším se mluví v paláci?“

„Nic moc nového, Xir. Pořád se přetřásá válka s Almendo‑

rem, ale podle mě to jsou jen kecy. Většina loďstva je vázána

v koloniích, na pevnině se císařovna do ničeho nepustí.“

40

„Myslíš?“ Tekma si nalila vodu z karafy a způsobně ucucla.

„Já jsem tu dneska viděla ometat se tlusťocha. Nevíte, co chtěl?“

„Sám velký Tadejaš a jeho sto dvacet kilo živé váhy?“ šklebil

se do talíře Dorn. „To musel mít mistr radost.“

„Jestli něco upekl s  Tadejašem, všech sedmnáct bohů

s námi.“ Tekma se stejně jako já na jídlo jen dívala.

Pche, dieta...

„To je jasné jako facka. Pokud to bude nějaká fajnovka, pů‑

jdeš ty. Jsi přece takový jeho miláček, Tekmo! Na špinavou

práci tipuji Frilwana. A když to bude něco choulostivého, co

vyžaduje jisté ženské vnady, vyšle naši Noly.“

Jseš mrtvola, Dorne! pomyslela jsem si důrazně.

„Neposlouchej je, Noly,“ promluvil známý hlas a volné se‑

dadlo vedle mě se najednou prohnulo.

„Jsou mi u prdele, Frile,“ zazubila jsem se.

Frilwan se zviditelnil a oplatil mi křivý úsměv. Pravá ruka

se mu houpala na pásce. Měl úplně bílé vlasy a jeho pološílený

vzhled ještě umocňoval znepokojivý tik v levém oku.

Znala jsem ho dost dlouho, abych věděla, že je přesně tako‑

vý psychopat, jak vypadá.

„Co to máš s rukou?“ zeptala jsem se.

„Malej konflikt s okolím,“ nerozváděl dál svou indispozici.

„Aha.“

Zase se někde porval, nejspíš s magiky z Východluní. Vů‑

bec mě to nepřekvapovalo. Zvin ho nalezl v  dalekém Erinu

za mořem.

Fril byl ještě dítě. Živil se drobnými krádežemi, a když ho

při tom někdo přistihl, tak ho oddělal. Ne klasickým způso‑

bem, ale po našem. Jenom se člověka dotkl a ten byl mrtvý.

Prý to zkusil i na mého mentora. Nikdo neví, co s ním mistr

provedl, ale od té doby má bílé vlasy a ten tik. Původně byl

totiž rusovlasý. Skoro všichni psionici mají zrzavé vlasy. Pokud

41

z nich ovšem náš úžasný mistr neudělá starce. (Už mám skoro

stejný humor jako Jago.) Hodně jsem se toho od Frila naučila.

Jeden čas se dokonce říkalo, že jsme milenci. Ale byly to po‑

mluvy. Nevadí mi jeho vzhled, ale nevlezu do postele s někým,

kdo mě může kdykoliv poslat pod kytky.

„Víš, že to pole, cos mi ukázal posledně, je fakt dobrý? Do‑

kážu ho rozprostřít kolem celého domu. Zobrazují se mi tam

všechny myslící bytosti a po použití kouzla detekujícího po‑

hyb vnímám i věci, pokud se hýbají. Dokonce působí i na něj!“

Bělovlasý psionik se zašklebil, tik v jeho oku zesílil.

„Slyšel jsem. Nezapomínej ale, že na něj působí jen to, co

sám chce. A radím ti ho takovejma blbostma nedráždit. Nikdo

ho neumí přivést do varu tak jako ty. Někdy se upřímně divím,

že máš pořád všechny kosti v těle.“

Pohodila jsem rusou hřívou a vzpomněla si na oživovací

rituál, který málem skončil katastrofou. „Taky se divím...“

Zavřela jsem oči a vnitřním zrakem pohlédla dopro‑

střed pole.

Bylo to jako nahlížet do stolní zásuvky. Vnímala jsem ka‑

ždý pohyb, zakašlání a nádech. Podle utkvělých myšlenek a

silných emocí jsem identifikovala mladší žáky, kteří neměli

dar přirozené blokace a dosud se nenaučili pr