načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Magický prazdroj - Terry Pratchett

Magický prazdroj

Elektronická kniha: Magický prazdroj
Autor:

Zrodil se mág tak mocný, že proti němu jsou ostatní mágové jen varietní hudlaři, a sama jeho existence přivede Zeměplochu na pokraj panmagické války. Jediný, kdo mu stojí v cestě, je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 352
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-0967-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zrodil se mág tak mocný, že proti němu jsou ostatní mágové jen varietní hudlaři, a sama jeho existence přivede Zeměplochu na pokraj panmagické války. Jediný, kdo mu stojí v cestě, je Mrakoplaš, nedostudovaný mág, jenž chce zachránit svět, nebo alespoň tu část, na které se právě sám nachází.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MAGICKÝPRAZDROJ


Copyright ©1988 by Terry and Lyn Pratchett

Translation ©1995 by Jan Kantůrek

ThiseditionispublishedbyarrangementwithTransworld

Publishers, a division of The Random House Group Ltd.

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použítnebojakýmkolivzpůsobemreprodukovat

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-508-3


Před mnoha lety jsem viděl velmi objemnou americkou dámu,

která vlekla obrovský kostkovaný kufr na maličkých chřestících

kolečkách. Pohybovala se velmi slušnou rychlostí, a když seko

lečka zadrhla v puklině chodníku, ožil její kufr na krátkou chvíli

vlastním životem. V tom okamžiku se zrodilo Zavazadlo.Mno

hokrát děkuji jak té dámě, tak všem lidem z míst, jako je např.

Power Cable v Nebrasce, které v poslední chvíli neopustila odvaha.

V téhle knize není mapa. Nenechte se, prosím, omezovat

a nakreslete si

vlastní.


Byljednoujedenmuž aten mělosmsynů.Jinaknebylnicjiného

než kratičká čárka na stránce historie. Je to smutné, ale oněkterých lidech se toho prostě víc říci nedá.

Jeho osmý syn dospěl, oženil se a měl osm synů, a protože existujejenjedinévhodnézaměstnáníproosméhosynaosmého syna, stal se tento mladík mágem. Byl moudrý a mocný, tedy určitě byl mocný, a nosil špičatý klobouk. Tady by náš příběh mohl skončit...

Měl by skončit...

Jenže protiveškerélogicemagickýchtradicazvyklostí,proti všem rozumným důvodům, s výjimkou důvodů srdce, které je vřelé a spletité a – jak bychom to řekli, nelogické, onen mág opustil síně magické slávy, zamiloval se a oženil. Dost možná že to neprobíhalo přesně v tomto pořadí.

Měl sedm synů a každý z nich byl již v kolébce stejněmocným mágem jako kterýkoliv dospělý mág světa.

Pak se mu narodil osmý syn...

Mág na druhou. Megamág. Zdroj veškeré magie.

Magický prazdroj.

Nad písečnými útesy zaduněla letní bouře. Hluboko dole na kamenitém pobřeží mlaskalo moře jako jednozubý stařeček, kterému dali cukrový špalek. Ve stoupavých vzdušnýchproudech se líně kolébalo několik racků, kteří znuděně čekali, až se něco stane.

Otec mágů seděl mezi hebkým porostem trávničky avyso>7


kými trsy šustící mořské trávy na okraji útesu, v náručí choval

dítě a oči upíral na moře.

Nad obzorem se začínal zvedat černý mrak, mířil k pevnině a světlo, které hrnul před sebou, mělo hustotu a barvukvalitního sirupu. To znamenalo zuřivou a nebezpečnou bouři.

Když se za mágem rozhostilo bezdeché ticho, obrátil se a hleděl přímo do dvou rudých očí podivné vysoké postavy v černém plášti s kapucí staženou hluboko do obličeje.

RUDÝFAKTRADIC? zeptala se postava. Hlas byl dutý jakopodzemní jeskyně a těžký jako neutronová hvězda.

Faktradicovi se na tváři objevil strašlivý výraz člověka, který právě zešílel, pak pozvedl dítě a ukázal ho SmrMovi.

„To je můj syn,“ řekl. „Jmenuje se Peníz.“

JMÉNO STEJNĚ DOBRÉ JAKO KAŽDÉ JINÉ, přikývl SmrM taktně. Prázdnými důlky shlížel na malou kulatou tvářičkupomačkanou spánkem. Navzdory tomu, co se říká, SmrM není krutý – je pouze bezchybně dokonalý ve své profesi.

„Vzal jsi mu matku,“ řekl Faktradic. Bylo to prostékonstatování, v kterém nezněla výčitka. V údolí pod útesy leželydýmající trosky Faktradicova domova a sílící vítr už začal pomalu roznášet jemný popel do všech světových stran.

BYLA TO SRDEČNÍ MRTVICE, pokýval SmrM hlavou. JSOU HORŠÍ ZPŮSOBY, JA KZEMŘÍT.MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Faktradicův pohled sklouzl k moři. „Ani všechno mémagické umění ji nemohlo zachránit,“ prohlásil.

JSOU MÍSTA, KAM ANI MAGIE NEMŮŽE.

„A teW sis přišel i pro dítě?“

NE.TVŮJ CHLAPEC MÁ VLASTNÍ OSUD. PŘIŠEL JSEM PRO TEBE.

„Tak je to.“ Mág opatrně položil dítě do řídké trávy, chopil se dlouhé zdobené hole, která tam ležela, a vstal. Hůl bylavyrobena ze zvláštního tmavého kovu a její povrch pokrývala síM stříbrných a zlatých ozdob, které jí dodávaly bohatou achmurnou uniformitu. Temný kov, to byl vzácný oktiron, který má dar niterné magie.

8


„Podívej, co jsem si vyrobil,“ pozvedl Faktradic hůl.„Všichni říkali, že magická hůl nemůže být z kovu, že musí být zedřeva, ale mýlili se. Vložil jsem do ní velký kus svého já. Dám ji jemu.“

Rukama skoro zamilovaně přejel po holi a ta vydala tichý tón.

Potom opakovaltiše, jakoby pro sebe: „Vložil jsem do níkus svého já.“

JE TO SKVĚLÁ HŮL, přikývl SmrM.

Faktradic ji zvedl do vzduchu a podíval se na svého osmého syna, který zavrněl.

„Ona si přála dceru,“ řekl tiše.

SmrM pokrčil rameny. Faktradic na nějvrhl pohled, který byl směsí nedůvěry a vzteku.

„Co z něj vlastně bude?“

JE TO OSMÝ SYN OSMÉHO SYNA OSMÉHO SYNA, prohlásil SmrM nezúčastněně. Vítr se mu opíral do černého pláště a posouval černé mraky nad jeho hlavou.

„A to znamená?“

BUDE Z NĚJ SUPERMÁG, SÁM TO DOBŘE VÍŠ.

Oblohou se převalilo mnohonásobné zadunění hromu.

„Jaký bude jeho osud?“ vykřikl Faktradic do sílícího hukotu větru.

SmrM opět pokrčil rameny. V tom byl opravdu dobrý.

SUPERMÁGOVÉ SI TVOŘÍ SVŮJ OSUD SAMI.DOŠLAPUJÍ NA ZEM VELMI ZLEHKA.

Faktradic se opřel o hůl a nervózně na ni zabubnoval prsty. Očividněseztrácelvbludištivlastníchmyšlenek.Levéobočímu pocukávalo.

„Ne,“ prohlásilpo chvílitiše.„Ne.Připravímmuosud sám.“

RADIL BYCH TI, ABYS TO NEDĚLAL.

„Mlč! Poslouchej mě. Tenkrát mě vyhnali, oni s jejichknihami obřady a tradicemi! Říkali si mágové, a přitom v jejich vypasených tělech nebylo ani tolik magie, kolik jí já mám vje>9


diném prstě! Odsoudili mě do vyhnanství! Mě! Protože jsem se

zachoval jako člověk! Co by byli lidé bez lásky?“

ZVLÁŠTNÍ, řekl SmrM. V KAŽDÉM PŘÍPADĚ ALE...

„Poslouchej mě! Vyhnali nás sem, na konec světa, a to ji zabilo! Dokonce se pokusili sebrat mi mou hůl!“ Faktradic řval do hukotu větru.

„Dobrá, jenže mně pořád ještě nějaká síla zbývá,“ zavrčel zuřivě. „A já říkám, že můj syn půjde na Neviditelnouuniverzitu, bude nosit klobouk arcikancléře a všichni mágové světa se mu budou klanět. A on jim ukáže, co se skrývá v nejtajnějších hlubinách jejich srdcí. Těch jejich bezcitných chamtivých srdcí. Určí osud celého světa a nebude magické moci větší než ta jeho.“

NE. Co bylo podivného na tom jediném tichém slovu, které SmrMpronesl,byloto,žepřehlušilostrašlivýřevzačínajícíbouře. To slovo na okamžik vrátilo Faktradicovi zdravý rozum.

Faktradic se nejistě zakýval sem a tam. „Cože?“ zeptal se.

ŘEKLJSEMNE.NICNENÍKONEČNÉ.JENOMJÁ,SAMOZŘEJMĚ.TAKOVÉ MANIPULOVÁNÍ S OSUDEM BY MOHLO ZNAMENAT ZKÁZUSVĚTA. SVĚT MUSÍ MÍT ŠANCI, BYŤ DOCELA MALOU. SOUDCI OSUDUVYŽADUJÍ MALIČKOU MEZERU V KAŽDÉM PROROCTVÍ.

Faktradic pohlédl do SmrMovy neproniknutelné tváře.

„Musím jim dát šanci?“

ANO.

Tap, tap, tap, dělaly Faktradicovy prsty na kovu hole.

„Dobrá, tak ji dostanou,“ ušklíbl se, „až peklo zmrzne!“

NE, TO BY NEŠLO.BOHUŽEL MI NENÍ DOVOLENO, ANI ZNEDBALOSTI, OSVĚTLIT TI ZÁKONY TEPLOT V ONOM NÁSLEDUJÍCÍM SVĚTĚ.

„Tak tedy,“ zaváhal na okamžik Faktradic, „pak budou mít svou příležitost ve chvíli, kdy můj syn zahodí svou kouzelnou hůl.“

ŽÁDNÝ MÁG NEZAHODÍ SVOU HŮL, zavrtěl SmrM hlavou. TO POUTO JE PŘÍLIŠ SILNÉ.

„Ale možné to je, to musíš připustit.“

10


Zdálo se, že se na tím SmrM zamýšlí. Nebyl zvyklý slýchat slovo „musíš“, ale zdálo se, že nakonec Faktradicův argument přijal.

DOBRÁ, souhlasil.

„Zdá se ti ta šance dostatečně malá?“

DOSTATEČNĚ MOLEKULÁRNÍ.

Faktradic se maličko uvolnil. Hlasem, který byl skoropřirozený, řekl: „Nelituju toho, víš? Udělal bych to znovu. Děti jsou naše naděje do budoucnosti.“

ŽÁDNÁ NADĚJE PRO BUDOUCNOST NEEXISTUJE, odpověděl mu SmrM.

„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“

JÁ.

„Kromě tebe, myslím.“

SmrM se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.

Bouře, která jim běsnila nad hlavami, se teW rozzuřila splnou silou. Kolem proletěl pozpátku racek.

„Myslím tím,“ prohlásil Faktradic trpce, „co na světě je takové, aby stálo za to žít?“

SmrM se na chvíli zamyslel.

KOČKY,odpovědělnakonec.KOČKYJSOUMOCMILÁSTVOŘENÍ.

„Proklínám tě!“

TAKOVÝCH UŽ BYLO, odpověděl mu SmrM nevzrušeně.

„Kolik času mi ještě zbývá?“

SmrM zalovil v záhybech svého rozměrného roucha a vytáhl odtamtud velké přesýpací hodiny. Baňky byly upevněny na černozlatých sloupcích a v horní zbývalo sotva několik zrnek písku.

HM, ASI TA KDEVĚT VTEŘIN.

Faktradic se narovnal do celé své stále ještě impozantní výše a natáhl zářící kovovou hůl k dítěti. Z peřinky se vymotalarůžová ručička podobná malému krabovi a pevně se jí zachytila.

„AM jsem tedy první a současně poslední mág v historii světa,

11


kterýpředávásvouhůlvlastnímuosmému synovi,“řeklpomalu

a zvučně. „Ukládám mu povinnost, aby použil –“

NA TVÉM MÍSTĚ BYCH SI POSPÍŠIL...

„– celé její síly,“ pokračoval Faktradic, „a stal senejmocnějším –“

Ze srdce černého mraku vyletěl s jekotem blesk, zasáhlFaktradice do špičky klobouku, proletěl mu rukou, zaklikatil se na holi a vybil se do dítěte.

Mág se změnil v obláček dýmu. Hůl zazářila nejprve zeleně, pak bíle a nakonec zadoutnala matně červenou. Dítě se zespánku usmívalo.

Když utichl hrom, SmrM se pomalu sehnul a zvedl do náruče chlapečka, který otevřel oči.

Zářilyzlatou vnitřnízáří.Poprvé zacelu tudobu,kteroupro lepší orientaci nazveme jeho životem, zjistil SmrM, že se mu do tváře upírají oči, jejichž pohled dokáže jen s obtížemi opětovat. Zdálo se mu, že zlaté oči jsou zaostřeny do místa ležícího někde uvnitř jeho lebky.

Tohle jsem neměl v úmyslu, ozval se z čirého vzduchuFaktradicův hlas. Stalo se mu něco?

NE. SmrM násilím odtrhl pohled od toho nově narozeného vědoucího úsměvu. ON TU SÍLU VSTŘEBAL. JE JAKO STUDNA, KTERÁ SE MŮŽE ZMĚNIT V MAGICKÝ ZDROJ.BEZPOCHYBY PŘEŽIJE MNOHO HORŠÍCH VĚCÍ.ATEĎ PŮJDEŠ SE MNOU.

Ne.

ALEANO.JSITOTIŽMRTEV,JESTLISISNEVŠIML. SmrM se rozhlédl kolem po Faktradicově třepotavém stínu, ale nenašel ho. KDE JSI?

V holi.

SmrM se opřel o kosu a povzdechl si.

TO JE HLOUPOST. MOHL BYCH TĚ Z NÍ VELMI SNADNO VYSEKAT.

Jenže bys při tom musel zničit hůl, pokračoval Faktradicův hlas a SmrM v něm zřetelně uslyšel jásavý tón. A když ji te3 dítě přijalo, zničil bys s ní i dítě. A to nemůžeš udělat, protože bys

12


narušil předurčené osudy. To je mé poslední kouzlo. Řekl bych,

že se mi dost povedlo.

SmrM opatrně strčil do hole. Zapraskala a po jejím povrchu přeběhly jiskřičky.

Bylo to zvláštní, ale necítil skoro žádnou zlost. Zlost jeemoce, k emocím potřebujete nervy a žlázy, a ty SmrMovi chyběly, takžesedokázalrozčilitjenvevelmiojedinělýchpřípadech,ato ho muselo něco opravdu hodně rozpumpovat. Cítil se však poněkud dotčen. Znovu si povzdechl. Lidéna něj podobné věci zkoušeli od nepaměti. Na druhé straně bylo docela zajímavé pozorovat jejich snažení a tenhle pokus byl aspoň o něcooriginálnější než ty věčné sudy, kouzelné stoličky a šachové hry, které SmrM nenáviděl, protože nebyl s to zapamatovat si, jak táhne kůň.

POUZE ODDALUJEŠ NEVYHNUTELNÉ, prohlásil.

Ale to je přece podstata celého života, ne?

ŘEKNI MI PŘESNĚ, CO SI MYSLÍŠ, ŽE ZÍSKÁŠ.

Budu stát svému synovi po boku. Budu ho učit, i když on o tom nebude vědět. Povedu jeho myšlenky a pomůžu mu kpochopení. A až bude připraven, pak budu řídit jeho kroky.

ŘEKNIMI,zeptalseSmrM,JAKJSIŘÍDILKROKYSVÝCHOSTATNÍCH SYNŮ?

Vyhnal jsem je. Odvážili se se mnou přít, odmítaliposlouchat, co jsem je chtěl naučit. Ale tenhle bude jiný.

JE TO MOUDRÉ?

Hůl mlčela. Chlapeček vedle ní se spokojeně rozesmál. Kjeho uším doléhal hlas, který slyšel jen on sám.

Pro způsob, jakým se velká A’Tuin pohybovala galaktickou nocí, nebylo přirovnání. Když jste šestnáct tisíc kilometrůdlouzí,mátekrunýřplnýkráterůponárazechmeteorů a ledu zchvostů vlasatic, neexistuje nic, co by bylo skutečnější než vy sami.

Velká A’Tuin tedy pomalu plula mezihvězdnými hlubinami, ona, největší želva, která kdy existovala, a na mocném krunýři

13


neslačtyřiobrovskéslony,najejichžzádechspočívallesklýkruh

Zeměplochy lemované krajopádem. Zeměplocha, abychom už

řekli všechno, existuje jako výsledek náhodné nepravidelnosti

na křivce pravděpodobnosti nebo snad proto, že bohové milují

žertíky jako kdokoliv jiný.

Ve skutečnosti víc než většina lidí.

Nedaleko pobřeží Kruhového moře, v pradávném, doširoka rozloženém městě Ankh-Morporku, ve zdech Neviditelnéuniverzity, v polici na hedvábném polštáři ležel klobouk.

Byl to dobrý klobouk. Byl to velkolepý klobouk.

Byl samozřejmě špičatý, měl širokou měkkou krempu, ale jeho tvůrce se dal do skutečné práce až po tom, co se vypořádal s těmihle základními detaily. Použil zlatou krajku, třpytivéperly, nejčistší žužmelín a zářící ankíny*. Přidal velmi nevkusné zlaté zekíny a ty doplnil – což už opravdu bilo do očí – kruhem oktarínů.

Protože kamenyvtétochvílinebyly vsilnémmagickémpoli, nesvětélkovaly a vypadaly jako nějaké podřadnépolodrahokamy.

Do Ankh-Morporku přišlo jaro. Zatím to nebylo na první pohled patrné, ale na slovo vzatí znalci bezpečně rozeznávali určité známky tohoto ročního období. Tak například silnýpovlak na řece Ankhu, jejíž široký a velebný tok sloužilobyvatelům dvojměstí současně jako zásobárna vody, ústředníkanalizační potrubí a příruční márnice, změnil svou barvu z odporně šedé na zářivě zelenou. Na opilých střechách města vyrašily pruhované peřiny a buclaté polštáře, protože zimní lůžkoviny byly větrány a vystavovány slaboučkým slunečním paprskům. V hlubinách sklepů se začaly kroutit a praskat staleté trámy, jejichž vyschlá míza se snažila odpovědět na volání svýchvzdá* Pozn. autora: Podobné jako vltavíny, ale od jiné řeky. Jakmile se

jedná o zářící předměty, mají mágové vkus a sebekontrolu duševně

vyšinuté straky.

14


lených kořenů a lesa. V okapech a na římsách Neviditelnéuniverzity si ptáci začali stavět nová hnízda. Bylo zajímavé, že si

žádný pták ani v dobách, kdy byla největší nouze o stavební

prostor, nepostavil své obydlí ve vstřícně rozšklebených ústech

některého ze stovek vodníchchrličů lemujícíchuniverzitnístřechy, což zklamané chrliče velmi těžce nesly.

Určité jaro přišlo dokonce na samu prastarou Univerzitu. Dnes večer se bude slavit Svátek všech malých bohů a bude se volit nový arcikancléř.

Přesně řečeno, on se nebude volit, protože mágové seodmítají zabývat vším tím předvolebním, volebním i povolebním humbukem a koneckonců se stejně velmi dobře vědělo, žearcikancléř je vybírán podle vůle bohů. V letošním roce mohlčlověkspoměrněvelkoujistotouvsaditnato,žebohovémajíjasno a že vybrali starého Antivira Zcestyhusu. Jednak to byl starý dobrý brach a za druhé poctivě čekal celé dlouhé roky, až na něj dojde řada.

ArcikancléřNeviditelnéuniverzitybyloficiálníhlavouvšech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teW byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi.

Dlouhé odpoledne se pomalu táhlo. Klobouk si dřepěl na vybledlém polštáři ve Zcestyhusově bytě, zatímco jeho budoucí nositel se šplouchal ve vaně před krbem a myl si plnovous. Ostatní mágové klimbali ve svých pracovnách nebo se pomalu a opatrně procházeli v univerzitní zahradě, aby vzhledem kvečerní hostině povzbudili svou chuM k jídlu. Dva tři tucty kroků byly většinou považovány za dostačující.

Ve Velké síni, pod namalovanými nebo kamennými pohledy dvou set předcházejících arcikancléřů pobíhá pomocnýperso>15


nál a připravuje dlouhé stoly a lavice. V klenutém bludištikuchyní a sklepů – prosím, představivost jistě nepotřebuježádného průvodce. Měla by ovšem zahrnout obrovské množství

másla, sádla, rozpálených sporáků, pánví, odfukujících hrnců

a bublajících kastrolů, množství křiku, soudky kaviáru, celépečenévoly,dlouhévěnceklobásek,zavěšenéjakopapírovéřetězy

ode zdi ke zdi, a také šéfkuchaře, který v jedné z lednicdolaWovaldetailymodelu Neviditelnéuniverzityvyrobenéhozjakéhosi nepochopitelného důvodu z másla. To byl jeho každoroční

příspěvek ke slavnostem – máslové labutě, budovy z másla, celé

zvěřince, žluté a páchnoucí. Miloval svého koníčka natolik, že

nikdo neměl srdce říci mu, aby toho už konečně nechal.

V bludišti podzemních prostor se potuloval hlavní sklepník a znalecky ochutnával ze sudů a soudků.

Tajemná atmosféra očekávání zastihla dokonce i havrany sídlící ve třikrát osmdesát metrů vysoké Věži umění,prokazatelně nejstarší stavbě na světě. Její zvětralé kameny podpíraly miniaturní prales, jehož koruny se vznášely vysokonadstřechami města. V něm se vyvinuly zvláštní a nevídané druhy brouků a malých savců, a protože věž dosahovala i za slabého větru znatelných výkyvů a lidé se na její vrcholek neodvažovali, měli tuhlezásobárnuhavranisamiprosebe.TeWpoletovalirozčileně kolem a chovali se jako komáři před bouřkou. Nebylo byšpatné, kdyby si jich všiml někdo zezdola.

Už brzo se stane něco hrozného.

Vás to taky napadlo, že?

Nebyli jste sami.

„Co to do nich vjelo?“ vykřikl Mrakoplaš do sílícího hluku.

Hlavní knihovník se rychle sehnul, když mu nad hlavou zasvištěl jeden z těžkých grimoárů, který vyletěl ze své police. Pak skočil, překulil se a dopadl na Podrobnou rukově9daemonologie, která sebou neklidně smýkala na čtecím pultíku.

„Oook!“ prohlásil knihovník.

16


Mrakoplaš se opřel ramenem o třesoucí se regál a násilím a vlastním tělem zasunul neklidně šustící svazky nazpět. Hluk byl strašlivý.

Magické knihy žijí tak trochu svým vlastním životem.Některé až příliš bujným – tak například první vydáníNekrotelecomiconu, muselo být uzavřeno mezi dvěma silnými kovovými deskami, kniha Spisek o pravém umění levitačním strávilaposledních sto padesát let ve zšeřelém přítmí mezi stropními trámy a Fordgeho mirakulózní výčet vší mažije sexuální je uložen vevaně plné ledu v samostatné místnosti. Konkrétně pro tuto knihu platí předpis, že do ní mohou nahlédnout jen mágové starší osmdesáti let, a přednostně ti mrtví.

Jenže běžně používané grimoáry a inkunábule na hlavních policích bylyneklidnéjakoobyvatelékurníku, do kterého sepode dveřmi prohrabává kuna. Zpod jejich zavřených desek se ozývalotlumenéškrabánípodobnézvukustovekmalýchpařátků.

„Co jsi říkal?“ křikl Mrakoplaš.

„Oook!“*

„To je pravda!“

Mrakoplaš, který jako čestný zástupce hlavního knihovníka zatím nepokročil za obyčejné zařazování knih nebo podávání banánů, musel obdivovat způsob, jakým se knihovník proplétal * Pozn. autora: Magická nehoda,** o níž jsme se už zmínili jinde

a kterou nemáme v úmyslu vám donekonečna opakovat, přeměnila

hlavního knihovníka Neviditelné univerzity v orangutana. Ten až

do dnešního dne úspěšně odolal všem pokusům vrátit mu jehopůvodní podobu. Zamlouvají se mu hbité dlouhé ruce, chápavé nohy

a právo drbat se na veřejnosti, ale ze všeho nejvíc se mu líbí to, že

veškeré otázky jeho bytí se soustředily do jediného problému – totiž

odkud se vynoří jeho další banán. Ne že by si neuvědomoval tragiku

a ušlechtilost lidského bytí. Ale co se jeho týkalo, mohli jste si lidské

bytí strčit za klobouk. ** Pozn. překl.: Magická nehoda – viz knihu Lehké fantastično –

Talpress 1993.

17


mezipolicemi;tupřeběhlčernoukožnatoudlanípřesrozechvě-

lou vazbu, tam tichým opičím huhláním uklidnil vystrašenou

encyklopedii.

Po nějaké chvíli se začala knihovna uklidňovat a Mrakoplaš cítil, jak napětí povoluje.

V každém případě to však byl klid velmi křehký. Tu a tam zašustila nějaká stránka. Ze vzdálených polic se občas ozvalo zlověstné zavrzání knižního hřbetu. Po překonání počáteční paniky byla teW knihovnanapjatáaostražitájakoangorskákočka v továrně na houpací křesla.

Knihovníkukončilprocházkuuličkamimeziregály.Dojeho obličeje by se mohla zamilovat snad jen pneumatika silničního tahače, ale zato na ní neustále lpěl slabý úsměv. Podle způsobu, jakým zalezl do svého pelechu pod stolem a přikryl si hlavupřikrývkou, však Mrakoplaš v téhle chvíli snadno poznal, že jeho nadřízený má vážné obavy.

Prohlédněme si Mrakoplaše, který nejistě vyhlíží mezirozmrzelýmiregály.NaPlošeexistujeosmmagickýchúrovní.Mra- koplašovi se po šestnácti letech pobytu na Univerzitě zatímneodařilo dostat se ani do té první. Pravdou je, že několik z jeho profesorů dospělo k názoru, že Mrakoplaš je ten vzácný typ, který není schopen působit ani v nulté úrovni, do které se většina obyčejných lidí prostě narodí. Jinak řečeno, vznikladokonce domněnka, že až Mrakoplaš zemře, stoupne o nějakou tu setinku procenta průměrná magická schopnost zeměplošské populace.

Mrakoplaš je vysoký, hubený a nosí řídký plnovous. Jeho vousy ovšem budí ten zvláštní dojem, jaký budína tvářích všech lidí, kteří nejsou typově „přirozenými vousonosiči“. Na sobě má temně červené roucho, které pamatuje lepší roky,pravděodobně lepší desetiletí. Že je mág, poznáte snadno podle jeho špičatého klobouku s olámaným okrajem. Klobouk má vpředu vyšito stříbrnou nití a velkými písmeny slovo MÁK. Vyšívat ho musel člověk, jehož zručnost byla ještě pochybnější než jeho

18


vzdělání. Klobouk má sice na špičce hvězdu, ale většina zlatých

zekínů už z ní opadala.

Mrakoplaš si narazil klobouk na hlavu, protlačil seštěrbinou mezi pootevřenými křídly těžkých dveří a vyšel dozlatavého odpoledního světla. Bylo ticho a klid, jež rušilo jenhysterické krákorání havranů, kteří zmateně kroužili kolem Věže umění.

Mrakoplaš je chvíli pozoroval. Univerzitní havrani – to byla pěkně tuhá ptačí parta. Z bohorovného klidu je mohlo vyvést jen něco skutečně výjimečného.

Jenže na druhé straně –

– obloha byla světle modrá s nádechem do zlatova a jen tu a tam po ní líně pluly sněhobílé obláčky, jejichž barva se vprodlužujícím slunečním světle měnila v růžovou. Prastaré kaštany na čtvercovém nádvoří byly v plném květu. Z kteréhosiotevřeného okna se nesl zvuk houslí, na které cvičil jeden ze studentů. Falešně. Nic, o čem byste mohli prohlásit, že je to hrozivé.

MrakoplašseopřelokamennouzeW vyhřátousluncem.Vtu chvíli zařval.

Budova se třásla. Cítil, jak mu záchvěvy v podobě jemnérytmické rezonance pronikají do rukou i nohou. Třas měl přesně ten správný kmitočet, který vzbuzuje nekontrolovatelnouhrůzu. Samy kameny se vlastně chvěly hrůzou.

Pak zaslechl slabý cinkavý zvuk a podíval se na zem.Ozdobná litinová mříž chránící ústí jedné z odpadových stok seodsunula a z nějvystrčila hlavu univerzitní krysa. Kdyžse vyškrabala ven, vrhla zoufalý pohled na Mrakoplaše, ale pak se rozběhla přes nádvoří a za ní následoval tucet jejích soukmenovkyň.Některé z krys byly oblečené, ale to nebylo nic neobvyklého,protoževýjimečněvysokáhladinazbytkovémagieprovádělasgeny univerzitních tvorů podivné věci.

Mrakoplaš se vyděšeně rozhlédl kolem a uviděl další řady šedých tělíček, která vybíhala prakticky ze všech kanalizačních otvorů a pádila k vnějším zdem. Listy břečtanu, obrůstajícího

19


stěnu za jeho zády, se divoce zazmítaly, na rameno mu dopadlo

v zoufalém pohrdání smrtí několik krys, které se svezly po

Mrakoplašově rouchu na zem a rozběhly se za svými družkami.

Jinak ho krysy naprosto ignorovaly, ale to zase tak zvláštnínebylo, protože Mrakoplaše ignorovala většina živých tvorů.

Obrátil se, vběhl do budovy a s rozevlátým rouchem, jehož podolek mu pleskal kolem nohou, pádil chodbami, až doběhl k pracovně kvestora univerzity. Zabušil na dveře, kterézaskříaly a pomalu se otevřely.

„Podívejme, to je přece, hm, ten, ehm, Mrakoplaš, že?“ řekl kvestor bez valného nadšení. „Copak se děje?“

„Potápíme se!“

Kvestor na něj chvilku mlčky zíral. Jmenoval se Pozinkl. Byl vysoký, šlachovitý a vypadal, jako by byl v minulém životěkoněm a v současném ho to jen o chlup minulo. Většina lidí měla dojem, že se na ně dívá spíš zuby než očima.

„Říkáte, potápíme?“

„Jo. Krysy opouštějí Univerzitu!“

Kvestor na něj vrhl další nejistý pohled.

„PojWte dovnitř, Mrakoplaši,“ řekl pak laskavě. Mrakoplaš šel za ním,spolu přešli nízkou temnou pracovnu a došli k oknu. Okno vyhlíželo daleko do kraje, přes zahrady k řece, která se pomalu a mírumilovně plazila k moři.

„Nepřeháníte to trochu?“ zeptal se kvestor.

„Co jestli nepřeháním?“ zeptal se Mrakoplaš s nejistýmpocitem viny.

„Víte,tohlejetotižbudova,“vysvětlovalmutrpělivěkvestor. A jako většina mágů postavených před nějakounepochopitelnou záhadu si začal balit cigaretu. „Není to loW. To se celkem snadno pozná. Žádné želvy plující kolem, žádné podpalubí, plachty a takové ty věci. Možnost, že by se budova potopila, je velmi malá, nemyslíte? Jinak bychom, ovšem, museli obsadit kůlny a altány a vyplout k pobřeží. Hm?“

„Ale krysy –“

20


„Řekl bych, že do přístavu dorazila loW se zrním. Nebo je to nějaký, hm, jejich jarní obřad.“

„Jsem si jistý, že jsem cítil, jak se třese budova,“ pokoušel se nejistěMrakoplaš.Tady, v tiché klidné místnosti,s ohněmpraskajícím v krbu, už si tím nebyl tak jistý.

„Nějaký náhodný otřes. Třeba si Velká A’Tuin říhla, nebo něco podobného. Měl byste se sebrat, hm, vážně. Nepil jste náhodou, že ne?“

„Ne!“

„Hm. A napil byste se?“

Pozinkl se přesunul k barové skříňce z tmavéhodubu,vytáhl z ní dvě sklenky a naplnil je vodou ze džbánu.

„V téhle denní době mám nejraději sherry,“ prohlásil apozvedl v magickém gestu ruce nad sklenicemi. „Jen mi řekněte, hm, máte raději sladké, nebo sušší?“

„Radějine,“odpovědělMrakoplaš.„Možnážemátepravdu. Půjdu a chvíli si odpočinu.“

„To je skvělý nápad.“

Mrakoplaš se vydalna zpátečnícestu studenýmikamennými chodbami. Občas položil dlaň na stěnu, na chvíli sezaposlouchal do ticha a pak vždycky zavrtěl hlavou. Když přecházelnádvoří, spatřil hejno myší, které se vyhrnuly po schodech zobvodové galerie a zamířily k řece. Mrakoplašovi se najednou zazdálo, že se hýbe i zem, po které malí hlodavci běží. Když se sehnul, aby se ujistil, že ho šálí zrak, pochopil, že mu oči slouží skvěle. Zem byla pokryta mravenci.

Nebyli to obyčejní mravenci. To staletí, během kterýchvsakovala magie do stěn Neviditelné univerzity, s nimi provedla podivné věci. Někteří z nich za sebou táhlimalinké vozíčky,jiní jeli na osedlaných broucích, ale všichni se snažili opustitUniverzituconejrychleji.Tráva ve směrujejich cestysezmítalajako v poryvech silného větru.

Shorase ozval zvláštní zvuk aMrakoplašzvedlhlavu.Uviděl pruhovanoumatraci,kterásepomaluvysunulazjednohozhor-

21


ních oken a vrhla se dolů na dláždění. Po krátké chvilce, vekteré, jak se zdálo, nabírala dech, se maličko pozvedla nad zem.

Pak se začala cílevědomě posunovat přes trávník směrem kbráně z nádvoří a mířila přímo na Mrakoplaše, kterému se před ní

podařilo tak tak uskočit. Zaslechl štěbetání vysokých hlásků,

a než se naducaná matrace vydala na další cestu, zahlédl pod

pruhovanoutkaninoutisícemalýchodhodlanýchnožiček,které

ji poháněly. Dokonce i štěnice byly na pochodu a v obavě, že

by nemusely najít tak pohodlný útulek, jaký obývaly až do

dnešníhodne,rozhodlyse,ženicneponechajínáhoděavezmou

si domov s sebou. Jedna ze štěnic na Mrakoplaše zamávala

a kvíkla na pozdrav.

Mrakoplaš začal couvat a ustupoval tak dlouho, až se mu něco zezadu dotklo nohou, a po zádech mu přeběhl mráz.Zjistil, že je to kamenné sedátko. Upřeně se na ně zadíval. Nezdálo se, že by mělo někam na spěch, naopak, ani se nehnulo. Vděčně se na ně posadil.

Pro tovšechno musíbýt nějaké přirozené vysvětlení,pomys- lel si. Nebo alespoň nějaké docela normální nepřirozené.

Skřípavý zvuk ho přinutil obrátit pohled k budovám nadruhé straně trávníku.

Pro tohlevšak přirozené vysvětleníanibýtnemohlo.Pořímsách a okapových rourách se neuvěřitelně pomalu, v tichupřerušovaném jen občasným zaskřípěním kamene o kámen,spouštěly chrliče. Opouštěly střechu.

Je škoda, že Mrakoplaš nikdy neviděl film, natož filmzpomalený, protože pak by byl možná schopen popsat přesněji, co

viděl. Ta stvoření se nepohybovala, postupovala v řadětrhavých sekvencí a prošla kolem něj v dlouhém procesí složeném

hlavně ze zobáků, hřív, křídel, pařátů a holubího trusu.

„Co se děje?“ Věta, která se mu v zoufalství vydrala zvyschlého hrdla, zněla spíš jako zakvákání.

Věc s obličejem skřeta, tělem harpyje a nohamahusyk němu

otočila hlavu sérií kratičkých škubnutí a promluvila hlasem,

22


který by mohl znázorňovat peristaltiku hor (i když celkovýdunivýefektbylponěkudpokažentím,ževěcnedokázalazavřítústa).

Věc řekla: „–líží se su–er–ág! –rchni, kdo –ůžeš!“

„Cože?“ Mrakoplaš nic nechápal, ale věc už byla o kus dál a neohrabaně poskakovala napříč starobylým trávníkem.*

Mrakoplaš zůstal ochromeně sedět a teprve po nějakýchdeseti vteřinách se mu z úst vydralo poděšené zakvíknutí a on vyrazil tak rychle, jak to jen dokázal.

Zastavil se až ve svém pokoji v budově knihovny. Nebyl to zvlášM zařízený pokoj, používal se hlavně jako skladiště starého nábytku, ale byl to jeho domov.

U jedné tmavé stěny stála skříň. Nebyla to taková ta směšná moderní věcička, dobrá akorát tak na to, aby se do ní ukrylvyděšenýsmilníkvechvíli,kdysevzámkubytunečekaněozveman- želův klíč. Tohle byla důstojná dubová záležitost, temná jako bezměsíčnánoc,vjejíchž hlubinách seplížila amnožilaramínka našatyanadněsehemžilyskupinkylichýchbot.Jedocelamož- né, že skříň byla dveřmi do nějakého pohádkového světa, ale to se nikdy nikdo neodvážil zjistit, protože vnitřek skříněvyplňoval morový zápach naftalínových kuliček proti molům.

Nahoře na skříni, zabalená ve zbytcích zažloutlého papíru a starých prostěradel, ležela obrovská truhlice pobitámosazným kováním. Vystupovala pod jménem Zavazadlo. Proč se Zavazadlo rozhodlo dát se vlastnit právě Mrakoplašem, tovědělo jen ono samo a ono to nikdy neřekne. Je však třeba říci, že žádná z pomůcek v dějinách cest a cestovního ruchu nemá tak záhadnou a temnou historii. Dala by se snad popsat jako napůl * Pozn. autora: Škody napáchané chrliči na univerzitním trávníku

přivedly hlavního zahradníka do stavu, v němž vzteky překousl své

nejlepší francouzské hrábě, a daly také vzniknout známému rčení:

Víte, jak to udělat, aby váš trávník vypadal takhle? Pět set let ho

budete zalévat, válcovat a hrabat a pak přes něj necháte přejít partu

posranejch bezohlednejch sviňáků.

23


truhla a napůl vraždící maniak. Zavazadlo mělo množstvíneobvyklých vlastností,kterésemohly podlesituaceobjevithned,

nebo také nikdy, ale momentálně od ostatních mosazíokovaných truhel zásadně lišilo pouze v jedné věci. Chrápalo. Zvuk,

který se mu dral zpod víka, zněl, jako by uvnitř někdo pomalu

přeřezával silný trám.

Zavazadlo bylo možná magické. Mohlo být strašlivé. Ale ve své rozporuplné duši chovalo laskavou náklonnost ke každému dalšímu zavazadlu v celém existujícím mnohovesmíru a zimy nejraději trávilo v hlubokém spánku nahoře na skříni.

Mrakoplaš do něj udeřil násadou koštěte a zvuk pily umlkl. Pak si nacpal do kapes různé potřebné i nepotřebné věci zkrabice od banánů, kterou používal jako toaletní stolek, a vyrazil ke dveřím. Nemohl si nevšimnout, že jeho matrace zmizela, ale na tom celkem nezáleželo, protože byl pevně rozhodnut, že už v životě na matraci spát nebude.

Zavazadlo přistálo na zemi s mocným zaduněním. Poněkolika vteřinách se s nesmírnou opatrností zvedlo na stovky svých růžových nožiček. Zakývalo se dopředu a dozadu, protáhlo si každou nožku, pak otevřelo víko a zazívalo.

„Tak jdeš, nebo ne?“

Víko se s klapnutím zavřelo. Zavazadlo uvedlo do pohybu nohy,kterésepřesunulypodlesložitéhovzorcetak,žejehočelo směřovalo ke dveřím, a vyrazilo za svým pánem.

Knihovnasestálehaliladopodivnéatmosférynapětí,kterou jen tu a tam porušilo zacinkání řetězu* nebo tlumené zašustění stránek. Mrakoplaš se sehnul pod stůl a vytáhl ven knihovníka, který se pořád ještě choulil pod svou pokrývkou.

„PojWte, povídám!“

„Oook.“ * Pozn. autora:Ve většině knihoven jsou knihy připevněny k policím,

aby je lidé nepoškodili nebo neodnesli. V knihovně Neviditelné

univerzity je to spíš naopak.

24


„Koupím vám panáka,“ uchýlil se Mrakoplaš v zoufalství k poslednímu přesvědčovacímu prostředku.

Knihovník se rozbalil jako čtyřnohý pavouk. „Oook?“

Mrakoplašopičákavytáhlzjehopelechunapůl násilím a vlekl ho ke dveřím. Nemířil k hlavní bráně, ale do zadní částiuniverzitních pozemků, kde bylo ve zdi několik uvolněných kamenů, které už skoro dva tisíce let nabízely studentům i po uzavření bran celkem pohodlnou cestu do vnějšího světa. Pak senajednou zastavil tak prudce, že mu knihovník narazil do zad aZavazadlo je oba srazilo na zem.

„Oook!“

„U všech bohů!“ prohlásil Mrakoplaš. „Koukněte na tohle!“

„Oook?“

Od mříže kuchyňského větráku, který se črtal těsně u země, se valil lesklý černý proud. Každá z těch několika už vyšlých hvězd se zrcadlila v milionech drobných černých krovek.

Mrakoplaše však neznepokojil pouhý pohled na ty miliony švábů. Vyděsilo ho, že pochodovali jednotným krokem vuspořádaných řadách po stu jedincích. Samozřejmě že stejně jako všichniostatníneformálníobyvateléNeviditelnéuniverzity byli i švábi poněkud zvláštní, ale na zvuku milionů drobnýchnožiček, dopadajících v dokonalém rytmu na dlažbu, bylo něco obzvláště odpudivého.

Mrakoplaš pochodující proud opatrně překročil.Knihovník ho přeskočil.

Zavazadlo je pochopitelně následovalo a zadním traktem se rozlehly zvuky, jako by někdo zastepoval na pytli čipsů.

Mrakoplaš nakonec přinutil Zavazadlo opustitakademickou půdu hlavní branou, protože jinak by vybouralo díru v už tak chatrnézdi.Onaknihovníkvylezli z Univerzity zadem,společně s ostatním hmyzem a drobnými vyplašenými hlodavci. Mrakoplaš věřil, že pár piv, vypitých pěkně v klidu, mu umožní vidět celou situaci v jiném světle, a když ne, dokážou to ta další. Rozhodně to stálo za pokus.

25


A právě proto nebyl při večeři ve Velké síni. Jak se ukáže, bylo to nejdůležitější nezkonzumované jídlo v jeho životě.

Kdesi v zadním traktu Univerzity něco tiše zazvonilo. Na kovovýchhrotech,kteréchránilykorunuzdi,sepevnězachytila vrženákotvaslankem.Ochvilkupozdějiužnadlážděnívnitřního dvora dopadla tiše a pružně černě oděná štíhlá postava arozběhlasesměremkVelkésíni,kderychlezmizelavbludištistínů.

Stejně by si jí nikdo nevšiml. Na druhé straně univerzitních pozemků se k branám blížil supermág. Na místech, kde se jeho nohy dotkly kamenůdláždění,tryskalyze zeměmodré jiskřičky a v jejich žáru se odpařovaly krůpěje večerní rosy.

Bylo velmi horko. Obrovský krb na pootočné straně Velké síně byl prakticky rozžhavený do ruda. Mágové jsou velmizimomřiví, takže v nárazech tepla sálajícího z hučících polen se tavily svíce šest metrů od krbu a na polituře dlouhých stolůnaskakovaly puchýře. Vzduchvmístnostimodraltabákovýmkouřem, který byl neřízenými proudy zbytkové magie tvarován do podivných obrazců. Ve středu nejdelšího stolu spočívalokomletní tělo upečeného prasete, jehož výraz jasně naznačoval, jak silně se ho dotkl fakt, že ho někdo zabil, aniž počkal, až dožere poslední jablko. Kousek od nějse pomalu měnil máslový model Univerzity v kaluž rozteklého tuku.

Pivo teklo proudem. Tu a tam zpívaly skupinky zarudlých šMastných mágů prastaré pijácké písně, které zahrnovalymnožstvípleskánído stehen avýkřiků „Ohó!“.Jedinámožnáomluva pro tohle chování spočívá v tom,že mágovéžijív celibátuamusí si najít zábavu tam, kde to jde.

Další důvod tohoto družného veselí byla skutečnost, že se nikdo nepokoušel nikoho zabít. To je v magických kruzích stav velmi vzácný.

Vyšší magické úrovně jsou místa velmi nebezpečná. Každý mág se snaží vypudit kolegu nad sebou tím, že šlape na prsty

26


kolegůmpodsebou.Říci,žemágovéjsouod přírody zdravěsoutěživou sociální skupinou, by bylo stejné, jako prohlásit opiraňách,žejídlojentakoWobávají.Protože po Velkémagickéválce

zůstaly celé rozsáhlé oblasti Zeměplochy neobývatelné*, měli

mágové zakázáno vyrovnávat si své neshody pomocí magie.

Jednak to působilo mnoho nepříjemností především větší části

obyčejné populace, a navíc bývalo dost často těžké odhadnout,

která z kouřících hromádek mastných sazí je vítězem. Mágové

se tedy vrátili k mnohem mírnější tradici nožů, tajemných jedů,

škorpionů v botách a složitých pastí, v nichž hlavní roli hrávalo

jako břitva nabroušené kyvadlo.

Na Svátek malých bohů se však považovalo za vrcholnetaktnosti a nevychovanosti zabít bratra – mága a většina zpřítomných si dokonce nechala volně splývat vlasy beze strachu, že je jimi někdo během večera uškrtí.

Arcikancléřská židle byla prázdná. Antivir Zcestyhusavečeřel ve své pracovně, jak přináleží muži, který se měl státbudoucím arcikancléřem. Po vážném rozhovoru s těmi starými mágy, kteří ještě tak docela nepropadli stařecké senilitě, ho dnes ráno vybrali bohové. Navzdory tomu, že jeho věk už překročilosmdesátku, se Zcestyhusa cítil poněkud nervózní a ze svéhodruhého kuřete pozřel sotva pár soust.

Během několika minut bude muset pronést řeč. Za dnůbujaréhomládíhledalZcestyhusasílunapodivnýchmístech,zápa- sil v planoucích osmiúhelnících s démony, upíral zraky do míst, o kterých nesmí obyčejný člověk ani snít, a dokonce se mupodařilo oblafnout Výbor univerzitních sponzorů, ale nic v celých osmi kruzích nicoty mu nepřipadalo tak strašné jako pár set tváří, které se k němu měly zanedlouho obrátit závojicigaretového dýmu. * Pozn.autora:Přinejmenším pro každého, kdo se chtěl ráno probudit

ve své vlastní podobě nebo alespoň jako příslušník stejnéhoživočišného řádu.

27


Už brzo pro něj přijdouheroldi. Vzdychl, odstrčil nedotčený puding,přešelrozlehloupracovnu,postavilsepředvelkézrcadlo a začal šátratvzáhybech svého roucha,kam si uložil poznámky.

Když je našel a poněkud uspořádal, odkašlal si.

„Drazí bratři v rouchu,“ začal, „nedokážu vám anivypovědět,jakjsem...,ehm...,rozhlížímsekolemsebeazrakmiulpívá natvářícharcikancléřůzemřelýchdřív,než...“Zarazilse,znovu si uspořádal papírky s poznámkami a pokračoval o něco jistěji. „Když tady tak dnes večer stojím, připomíná mi to historku o trojnohém podomním obchodníkovi a..., ehm..., kupcových dcerách. Ten kupec měl tři dcery...“

Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ zabasoval Zcestyhusa a krátkozrakýma očimazamžoural do poznámek.

„Ten kupec,“ zahuhlal, „takže ten kupec..., ehm... ano, ten kupec měl tři dcery. Byly tři...? Určitě. Ano, byly. Kupec měl tři dcery. Zdálo by se, že...“

Podíval se do zrcadla a najednou se obrátil.

Pokusil se říci: „Co jste z...“

A zjistil, že jsou přece jen horší věci než veřejné projevy.

Drobná temná postava, která se plížila opuštěnýmichodbami sice zaslechla hluk, ale nijak si ho nevšímala. V oblastechprosycenýchmagiínebylypodobnénepříjemnézvukyniczvláštního. Vetřelec očividně něco hledal. Nebyl si jistý co, věděl jen, že až to uvidí, určitě to pozná.

Netrvalo dlouho a hledání ho zavedlo do Zcestyhusovypracovny. Vzduchem se vinuly husté praménky mastného kouře. V prostoru se vznášely drobné částečky sazí a na podlaze bylo vypáleno několik skvrn ve tvaru lidské nohy.

Temná postava se otřásla. Nikdy se nedalo předemodhadnout, co najdete v obydlí mágů. Postava zahlédla svoumnohonásobnou podobu v obrovském popraskaném zrcadle, upravila si kapuci na hlavě a dala se do hledání.

28


Pohybovala se jako někdo, kdo se řídí jakýmsi vnitřnímhlasem. Tiše přešla místnost a zastavila se u stolku, na kterém stála velká odřená kulatá krabice ze silné kůže.

Hlas, který se ozval zevnitř, zněl, jako by pronikal několika vrstvami hustého koberce. Konečně! Co tě tak zdrželo?

„Zajímalo by mě, jak vlastně tenkrát všichni začínali?Myslím v těch dávnejch dobách, co ještě žili opravdoví mágové a o nějakejch pitomejch čarodějnejch úrovních nebylo ani řeči! Prostě vyšli ven a – udělali to. Bác ho!“

Jeden nebo dva z návštěvníků zšeřelého baru hospody UZašitého bubnu se při Mrakoplašových výkřicích podívali jejich směrem. Museli to být nováčci ve městě. Štamgasty aninenaadlo všímat si nečekaných zvuků, jako byly bolestné výkřiky nebo smrtelný chropot. To by jejich zdraví nijak neprospělo. V některých částech města nemusel zvědavý člověk jen brzozestárnout, mohl dokonce zmizet s olověným závažím na nohou vAnkhu.

Mrakoplašovy ruce se nekoordinovaně rozmachovaly nad stolem pokrytým změtí prázdných sklenic. Už se mu skoropodařilo zapomenout na šváby. Ještě nějaká ta sklenice a třeba zapomene dokonce i na matraci.

„Huííí! Ohnivá koule. Fííí! Zmizí jako dým! Vuuuš! –Promiňte!“

Knihovník rychle postavil převrácenou sklenici se zbytkem piva a s vyčítavým pohledem ji odsunul z dosahuMrakoplašových mávajících paží.

„Doopravdická magie.“ Mrakoplaš potlačil říhnutí.

„Oook.“

Mrakoplaš chvíli zíral do zbytků piva a pěny na dně své sklenice. Pak se s nesmírnou opatrností sehnul a s obavou, aby mu neupadla horní polovina hlavy, nalil trochu piva na talířek Zavazadlu. To se zatím povalovalo pod stolem, což byla svým způsobem úleva.Obvykle mu totiž dělalo ostudu, protože mělo

29


ve zvyku plížit se lokálem, strkat do hostů a nutit je, aby hokrmili smaženými brambůrky nebo mu aspoň hodili burák.

Zmateně zapátral v turistické mapě své hlavy po místě, kde skončil klikatý pochod jeho myšlenek.

„Kde jsem to přestal?“

„Oook,“ napověděl mu knihovník.

„Jo,“přikývl Mrakoplaš.„Oni žádnoutušaškárnu,jakojsou řády a úrovně, nepotřebovali, abys věděl. V tý době na to měli supermágy. Ti vždycky vyrazili do světa a vynalezli novýzaklínadla a zažili spoustu dobrodružství –“

Namočil prst do loužičky piva a načrtl na poškrabanou, špinavou stolní desku jakýsi obrazec.

Jeden z Mrakoplašových učitelů o něm kdysi prohlásil, že „popsat jeho neschopnost porozumět teorii magie jakonekonečnou by znamenalo připravit se o jediný výraz, který byalesoň zčástizachycovaljehoneschopnostvyužít jívpraxi“.Tohle Mrakoplaš nedokázal pochopit. Měl námitky proti tvrzení, že na to, abyste byli mágem,musíte být honěný v magii. On o sobě věděl, že je mág, cítil to hluboko v hlavě. To, že je člověk dobrý v magii, s tím nemá nic společného. To bylo jen tak něco navíc, nikoho to přesně nedefinovalo.

„Když jsem byl ještě malej kluk,“ prohlásil mírněroztouženým tónem, „viděl jsem v jedný knize obrázek supermága. Stál na vrcholku vysoký hory, mával rukama a pod ním se z moře vzpínaly obrovský vlny, jako se dělají na Ankhu, když je velkej vítr, a všude kolem něj se klikatily blesky –“

„Oook?“

„Jo, to já nevím proč ne, možná měl gumový podrážky,“ odsekl popuzeně Mrakoplaš a zasněně pokračoval, „v ruce měl hůl a na hlavě špičatej klobouk, jako mám já, a oči jako by mu zářily a ze špiček prstů mu vyletovaly takový paprsky a já siříkal, že to jednoho dne dokážu zrovna tak a –“

„Oook?“

„Tak jo, ale už jenom malý.“

30


„Oook.“

„A čím vlastně platíte? Co já vím, pokaždý, když vám někdo dá nějaký peníze, tak je spolknete.“

„Oook.“

„Fakt? To je ohromný.“

Mrakoplaš dokončil svou pivní kresbu. Znázorňovalahůlkovitou postavičku na útesu. Moc se mu nepodobala – kresba zvětralýmpivem nenízvlášMfiligránskéumění–,aleměltobýton.

„Vidíš, tím jsem chtěl být,“ dodal. „Pch! Žádný takovýpotulování od ničeho k ničemu. Všechny ty knihy a pomůcky, k čemu je to dobrý? Potřebujeme opravdickou magii!“

Ta poslední poznámka by mu jistě získala cenu dne zanejnesmyslnější výrok, kdyby ovšem na závěr ještě nedodal:„Škoda, že už žádní opravdoví supermágové neexistují.“

Pozinkl zabušil lžící do stolu.

Ve svém obřadním rouchu s purpurovou, žužmelínem*lemovanou kápí kruhu Pravých proroků a s šafránově žlutoušerou mága páté úrovně kolem pasu vypadal skutečněimpozantně.Mágem pátéúrovněbylužtřirokyačekaljennato,ažjeden z šedesáti čtyř zasvěcenců šesté úrovně natáhne brka, a uvolní mutakmísto.Bylvevelmipřátelskénáladě.Nejenže právě skvěle povečeřel,alevesvémbytěnavícukrývalmaloufiólujedu,který byl zaručeně bez chuti a bez zápachu, jenž mu, když ho šikovně použije, zaručí postup během několika málo měsíců. Život je přece jen krásný.

Velké hodiny na konci haly se zachvěly a chystaly se odbít devátou. * Pozn. autora: Žužmelín = kožešina kunovité šelmy skvrnostaje.

Skvrnostaj je malé černobílé zvíře podobné lumíkovi, které žije

výhradně ve středových krajích. Jeho kožešina je vzácná a velmi

ceněná – cení si jí především skvrnostaj sám; ten sobecký malý

bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit.

31




Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist