E-kniha: Magický autobus – Petr Kopl; Marek Hladký; Jitka Hladká

Věnováno všem dětem

a jejich rodičům,

kteří nezapomněli na kouzlo čtení...

Autoři

Marek Hladký, Jitka Hladká Magický autobus Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6555. publikaci Ilustrace Petr Kopl Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh obálky Petr Kopl Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 104 Vydání 1., 2017 Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín © Grada Publishing, a.s., 2017 © Marek Hladký, Jitka Hladká, 2017 Marek Hladký, Jitka Hladká © DILIA, 2017 Cover Illustration © Petr Kopl ISBN 978-80-271-9729-3 (ePub) ISBN 978-80-271-9728-6 (pdf ) ISBN 978-80-271-0203-7 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro

dukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

* * *

Obsah

Předmluva 7

U Hostavického potoka 9

Knihkupectví „U nás“ 13

Cesta do Říše snů 23

Malý ryneček 31

Pan Lunapark a paní Bankovka 39

Divadlo světa 53

Říše snů 61

Nový začátek 67

Lovci snů 75

Magický autobus 87

Epilog 97

O autorech 102 Připravte si jízdenky – odjíždíme...

7

No řekněte, kolika lidem se splní sen, že příběh, který se

mnohokrát odehrál v jejich podvědomí, ožije a oni ho na

jdou na pultech knihkupectví? Já mezi takové šťastlivce

patřím! Ne že by příběh, který za chvilku budete číst, byl

můj, ale i já jsem se v dětství projížděl magickým autobu

sem, který poháněla má fantazie, místo světel zářily mé oči

a já, stejně jako Aurélie a Lojzíček, jsem díky tomu stařič

kému veteránu navštívil ta nejkouzelnější místa a prožil ta

nejbáječnější dobrodružství, o kterých si dospělí můžou

nechat jen zdát...

Václav Kopta

Předmluva U potoka, kterému se odjakživa říká Hostavický, stojí nové domy. V  nich žije s  maminkou a  tatínkem malá Aurélie, která už přece jen o trošičku povyrostla, stejně jako její bratr Lojzíček. A k nim ještě nedávno přibyla dvojčata, bratříček se sestřičkou.

To je vám nadělení, čtyři děti! Ať se Aurélie snaží sebevíc, pořád jako by za všechno mohla ona sama. „Jsi přece nejstarší,“ vysvětlují jí rodiče.

Ale ona nechce být nejstarší a nejzodpovědnější! Chce být sama sebou...

Kapitola první

U Hostavického

potoka

10

Aurélie se pomalu probouzí. Měla krásný, barevný sen. Zdálo se jí o tom, jak byla malá, tak akorát, aby se o ni všichni starali.

A v tom snu byl i pan Lunapark a paní Bankovka! A byli stejně tak blázniví a  hráli všemi barvami jako v  té knize Magický autobus, kterou Aurélie dostala před pár dny k narozeninám.

Aurélie od té knihy nemohla odtrhnout oči, doslova hltala každou další kapitolu. A pokaždé si řekla: „Vždyť je to o mně!“

Aurélie ještě netuší, že právě tato kniha má magickou moc změnit celý její život, i životy těch, které má tak ráda.

Aurélie se líně protáhne a otevře pomalu oči.

Její bratr je už vzhůru a zase hraje na tabletu tu svoji hru. Má strašný název Lovci snů.

„Lojzíčku, už chodíš od první třídy, měl by ses aspoň učit číst. A  ne pořád koukat na displej a  lovit v  něm ty puntíky!“

„To jsou nejnovější Lovci snů! Nová hra! Prostě bomba! Ale tomu ty nemůžeš rozumět,“ odsekne Lojzíček, aniž z tabletu spustí oči.

Aurélie se už nechce hádat. Radši zavře oči a vychutnává si barvy, které právě viděla ve svém snu. 11

„Kdybych věděl, jak se do té hry dostat, tak to udělám. A už bych se sem nikdy nevrátil,“ procedil mezi zuby najednou Lojzíček.

To Aurélii nadobro probralo.

„Jak to mluvíš?“

Lojzíček jen sklopil oči a ještě víc se zavrtal do peřiny. To bude zase dohadování, dostat ho z vyhřáté postele.

Aurélie si najednou uvědomila, že ani jí se moc nechce vstávat. Že ani ona nechce opustit bezpečí pelíšku, ve kterém se dá tak krásně snít...

Pomalu se rozhlíží kolem sebe. Venku zase pršelo. Stromy u potoka jsou ponořené do mlhy.

Svět okolo je čím dál tím temnější, uplakanější, šedivější. I rodiče to říkají. A v posledních dnech přestali zpívat i ptáci. I na louce u potoka, kterému se od nepaměti říká Hostavický, zavládlo děsivé, smutné ticho. Stromy přestaly šumět. Aurélie si toho všeho dobře všímala, ale nebyl nikdo, komu by se mohla svěřit. Lojzíček? Pořád si hraje ty své hry. Už by měl začít číst, prvňák jeden! Třeba zrovna tu krásně barevnou knihu Magický autobus, reptala v duchu Aurélie. Ale marně.

A  rodiče? Ti se pořád jen točí okolo dvojčátek, která se batolí a usmívají. A tak Aurélie čte aspoň jim. Poslední dobou má dokonce čím dál silnější pocit, že jí ta dvě batolátka rozumějí každé slovo!

Zatímco jim každou volnou chvilku předčítala, dvojčátka se na ni usmívala. A občas se jí zdálo, že se pousmáli i  rodiče, kteří také poslouchali. Jako by si sami na něco vzpomněli. Jako by sami chtěli něco říct. Nadechli se, ale pak... Zase zvážněli – a svět okolo, který se na pár okamžiků rozsvítil vdechnutím krásných barev, náhle opět potemněl.

Aurélie měla pocit, že v takových chvílích zaslechla i šumění stromů a zpěv ptáků. Přesně to, na co si sama ještě pamatovala, a co se z života okolo tak nenápadně vytrácelo.

Ovšem dnes má Aurélie velký den! Půjde se svým bráškou na křest knihy Magický autobus! Křest je takové seznámení knihy se čtenáři, vysvětlovala ještě včera Lojzíčkovi. Každá kniha se totiž narodí stejně jako děťátko. To je vám příprav. To je vám starostí. A pak, když je na světě, sejdou se všichni, kdo se na ní podíleli, a  knihu pokřtí. A  taky podepíší. Oslavují zkrátka, že je nové dílo na světě. A kdo knihu ještě nemá, může si ji koupit!

13

Aurélie ucítila, jak Lojzíček svírá její dlaň. Oba, poprvé

sami a bez rodičů, vcházeli na křest dětské knížky do nej

většího a nejkrásnějšího knihkupectví v Praze.

Aurélie na toto knihkupectví často před spaním myslela.

Vybavovala si přesně jeho vůni! A jeho barvy! Za každým

rohem se skrývaly regály plné knih a  v  nich další a  další

příběhy, po jejichž přečtení tak toužila. Chtěla zažívat stále

další a další dobrodružství. Věděla, že právě tudy vede jedna

z tajných cest do Říše snů. Do té říše, o které byla její kniha,

kvůli níž jsou dnes tady.

Kapitola druhá

Knihkupectví „U nás“ 14

V  přízemí tohoto obrovského knihkupectví stál velký kolotoč, přesně jako ten v  Říši snů. A  všude kolem něj stohy a stohy výtisků knihy, kterou Aurélie pevně svírala v ruce. Těšila se, až do ní na křtu dostane autogram. Kam se podívala, byly děti s rodiči. Aurélie se mezi nimi chvíli proplétala.

Náhle se zastavila, aby se rozhlédla.

A  musela si přiznat, že je trochu zklamaná. Něco se změnilo. V  jejích vzpomínkách a  snech vypadalo toto knihkupectví trochu jinak než teď.

Barvy najednou vybledly. Knihkupectví se nořilo do tmy. Snad to bylo tím počasím venku. Sníh s deštěm bičoval okna a  Aurélie marně vzpomínala, kdy naposledy zahlédla sluníčko. A  modrou oblohu. A  červánky těsně před západem slunce. Kdy vlastně?

„Zima už měla dávno skončit, ale jaro se pořád ne a ne vyklubat,“ zaslechla dívka těsně za sebou.

To přece byla... Babi Svět!

„Ano, jsem to já,“ usmála se babi. Byla přesně taková jako v knížce! Babi Svět! Krásná, pestrá, barevná, měnící se doslova před očima.

„Co se děje? Paní, to je trik?“ zajímal se Lojzíček, když vzhlédl od displeje svého tabletu.

„To je přece babi Svět,“ napomenula ho sestra. „Jsme přece na křtu Magického autobusu!“

„To je pravda,“ usmál se Lojzíček a  Aurélie ho pevně objala kolem ramen. Byla ráda, že se na chvíli vzdal té své digitální hry, a  chtěla ho v  realitě, která je obklopovala, udržet co nejdéle.

„Podívej, tady jsou další postavy,“ rozhlédla se Aurélie.

A opravdu!

„Ti všichni jsou z té knížky?“

„Kdybys knížku přečetl, tak bys je všechny poznal,“ zatvářila se nepřístupně Aurélie.

„Vždyť chodím teprve do první třídy!“

„No právě, nejvyšší čas vypnout ty tvoje hry v tabletu a konečně otevřít knížku!“

„Tobě se to mluví, v  životě jsi žádnou pořádnou hru nevyhrála. Nebo aspoň nedohrála do konce,“ nedal se Lojzíček.

Ovšem to už Aurélie neslyšela. Proplétala se mezi postavami z knížky a čím dál víc jí připadalo, že je v opravdové Říši snů. Nikoli v té, o níž jen četla. Ale ve skutečné Říši snů, tak barevné, až oči přecházejí! V  Říši, ve které od nepaměti panuje babi Svět, spojující sny s realitou, a v níž se proti ní navěky spikli pan Lunapark s paní Bankovkou.

+ 16

„Tomu říkám pořádný křest knihy,“ otočila se Aurélie na svého malého brášku.

Ale ten se jí chtěl vysmeknout. Už ho to tady nebavilo. Neznal ten magický příběh, nečetl knihu.

„Nepustím tě, ještě by ses mi tady ztratil,“ napomenula ho Aurélie.

„Já si tady sednu a ani se nehnu!“

„Tak dobře. Ale jak říkáš – tady si sedneš a nikam ani krok!“

Lojzíček přikývl.

Aurélie se znovu rozhlédla. Opravdu tady byli všichni. Ještě před malou chvilkou by se za všemi postavami z knihy rozběhla a tolik by se s nimi chtěla obejmout. Ale teď? Právě teď si uvědomila, že stojí uprostřed toho mumraje, v  samém středu největšího a  nejkrásnějšího knihkupectví – a  začíná být zklamaná. Najednou pochopila svého mladšího brášku.

Ti všichni okolo si na něco hrají. Jsou to najatí herci, oblečení do kostýmů všech postav. Jasně viděla suché zipy a knoflíky na jejich kostýmech. A najednou měla takový divný pocit. Jako by všechno kolem ní ještě víc potemnělo. I knihkupectví bylo najednou ponořené do šedých stínů a všechny ty knihy už tak nevoněly. 17

Aurélii najednou přepadl velký stesk.

„Tohle všechno přece nemůže být jenom jako,“ hlesla. „Vždyť ta knížka je tak barevná. A krásná!“

Dívka jasně cítila, že se v tu chvíli něco změnilo.

Začalo to jako jemný závan, který proletěl těsně vedle ní. Aurélie se vylekaně rozhlédla. A pak se to stalo! Až úplně nahoře, ve třetí galerii, kde jsou jen polozapomenuté knihy a kam čtenář skoro nepřijde, znovu zahlédla babi Svět. Tu krásnou a kouzelnou babi Svět, která jí tolik připomínala jednu z hlavních postav knihy Magický autobus. Ona jediná byla snad opravdová! Mávala na Aurélii a  bylo kolem ní takové tajemné světlo. Čím víc se na ni Aurélie dívala, tím víc v ní poznávala vlastní babičku. Tu hodnou a krásnou, za níž jezdila každé léto do Loštic. Babičku, která tu už dva roky nebyla. Aurélie se zarazila. Kdo je doopravdy ta paní, která na ni mává? Musí to zjistit!

Chtěla popadnout za ruku Lojzíčka, aby oba běželi k eska látorům, ale babi Svět ji zarazila a ukázala jen na ni. Aurélie se podívala na bratra, který seděl na židličce a spokojeně si hrál svou hru. Rozhodla se. Běžela k jezdícím schodům a cesta do třetího patra jí připadala nekonečná! Teď stojí přímo před tou krásnou paní, o  níž už vůbec nepochybuje – ano, je to babi Svět! Musí to být ona! 18

„Vy jste doopravdy... z té knihy...?“

Aurélie se zakoktala. Babi Svět jen s úsměvem přikývla.

„Já... zavolám bratra...“

Babi Svět jen zvedla ruku a zarazila ji.

„Já jen, aby se Lojzíček neztratil. Mám ho na starosti.“

„Neboj. Nakonec se neztratí,“ usmála se na ni tajemně babi Svět. A náhle na Aurélii upřela své velké a moudré oči.

„Jsi tady šťastná?“

„Kde tady? Myslíte v tomto knihkupectví?“

„Ne, myslím tady. V reálném světě.“

„Vy jste herečka, že? A tohle máte naučené ve své roli,“ podívala se na ni dívka nedůvěřivě.

„Proč si to myslíš, milá Aurélie?“

„Protože mluvíte přesně jako ta postava v knížce Magický autobus. A odkud vlastně víte, jak se jmenuju?“

„Kolikrát jsi tu knihu přečetla?“

„Od té doby, co ji mám, tak ji čtu pořád dokola!“

Babi Svět se na Aurélii usmála a pomalu ji pohladila po vlasech.

„A chtěla bys navštívit Říši snů?“

„Kdo by nechtěl!?“

„Třeba ten, co se bojí.“

„Já nejsem zbabělá!“ 19

„Nemusíš být zbabělá, aby ses bála svých snů,“ podívala se na ni docela vážně ta krásná paní.

„A vy víte, jak bych se tam dostala?“ zeptala se nesměle Aurélie. To přece není možné, to nemůže být ona, opakovala si sama pro sebe.

„Vždyť ty to víš taky! Přece jsi četla svou knihu.“

„No jo, ale to bych tady musela mít ten magický autobus! Vy mě jen tak zkoušíte,“ nedala se Aurélie.

„Tenhle magický autobus?“

A babi Svět zašmátrala ve svém velkém kapsáři, tak velkém, že by se do něj vešly všechny dětské sny, jak sama říkala, a vytáhla z něj malý autobus. Tak malý, že se málem skryl v její staré, vrásčité dlani.

Aurélie se na ten autobus nemohla vynadívat. Hrál všemi barvami. Krásný starý autobus, vypracovaný do každičkého detailu! Škoda jen, že je tak maličký. Tak ráda by do toho malinkého autobusu usedla. Jen kdyby to šlo!

„Lidé by měli mít společné sny,“ usmála se na dívku babi Svět. „Společné sny a ideály. A právě do těchto snů přiváží lidi tenhle autobus. Někdy je poloprázdný, někdy nacpaný k prasknutí. Jak už to u autobusů bývá.“

„Ale to je přece jenom hračka,“ povzdechla si trochu zklamaně Aurélie. Ale přece jen se něco v ní odmítalo vzdát