načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Magická Paříž – Prokletí Černé královny – Pierre Pevel

Magická Paříž – Prokletí Černé královny
-40%
sleva

Elektronická kniha: Magická Paříž – Prokletí Černé královny
Autor: Pierre Pevel

První část ze série fantasy románů "Magická Paříž", které se odehrávají v okouzlující atmosféře metropole nad Seinou, procházející secesním obdobím. Představte si Paříž na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Paris des merveilles - Les enchantements d’Ambremer přeložila Dana Melanová
Skupina třídění: Francouzská próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2923-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První část ze série fantasy románů "Magická Paříž", které se odehrávají v okouzlující atmosféře metropole nad Seinou, procházející secesním obdobím. Představte si Paříž na počátku 20. století: pánové v buřinkách, dámy v korzetových šatech, široké bulváry, první automobily, vstupy do metra zdobené nádhernou secesní výzdobou. Pak si představte Paříž magickou - místo, kde se realita prolíná se světem čar a kouzel. Kolem chrličů na Notre-Dame poletují barevní ptáčci, Eiffelova věž z bílého dřeva zpívá, v Seině plavou sirény a okřídlené kočky diskutují o filozofii. Vítejte v Ambermeru, světě plném intrik, tajemství a kouzel... Mága a detektiva Louise Griffonta přivede vyšetřování celkem banální záležitosti na stopu nelegálního obchodu s kouzelnými předměty. Jak pátrání pokračuje, odhaluje zločiny mnohem temnější. Sériové vraždy a únosy, ve kterých figuruje Černá královna - zrádkyně a odvržená sestra královny víl Méliany. Griffont se rozhodne spojit síly s baronkou Isabel, okouzlující vílou, která miluje záhady a dobrodružství a která zná Černou královnu až příliš dobře. Dokážou společně případ vyřešit a uniknout z kruhu temnoty, který se kolem nich pomalu ale jistě uzavírá?

Popis nakladatele

Fantasy odehrávající se v okouzlující atmosféře secesní Paříže.

Představte si Paříž na počátku na 20. století: pánové v buřinkách, dámy v korzetových šatech, široké bulváry, první automobily, vstupy do metra zdobené nádhernou secesní výzdobou.
Pak si představte Paříž magickou – místo, kde se realita prolíná se světem čar a kouzel. Kolem chrličů na Notre-Dame poletují barevní ptáčci, Eiffelova věž z bílého dřeva zpívá, v Seině plavou sirény a okřídlené kočky diskutují o filozofii.
Vítejte v Ambermeru, světě plném intrik, tajemství a kouzel…

Mága a detektiva Louise Griffonta přivede vyšetřování celkem banální záležitosti na stopu nelegálního obchodu s kouzelnými předměty. Jak pátrání pokračuje, odhaluje zločiny mnohem temnější. Sériové vraždy a únosy, ve kterých figuruje Černá královna – zrádkyně a odvržená sestra královny víl Méliany.
Griffont se rozhodne spojit síly s baronkou Isabel, okouzlující vílou, která miluje záhady a dobrodružství, a která zná Černou královnu až příliš dobře.
Dokážou společně případ vyřešit a uniknout z kruhu temnoty, který se kolem nich pomalu, ale jistě, uzavírá?

Zařazeno v kategoriích
Pierre Pevel - další tituly autora:
Meče kardinála de Richelieu Meče kardinála de Richelieu
Vznešené království - Rytíř Vznešené království
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Magická Paříž

Prokletí Černé královny

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Pierre Pevel

Magická Paříž – Prokletí Černé královny – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


MAGICKÁ

PAŘÍŽ

Prokletí Černé královny

Pierre Pevel



5

Byla jednou Paříž divů...

... místo s pařížskou scenérií, které však nikdy tak úplně neexistovalo. Pohádky z dřívějších časů a stejně tak bájná stvoření, která je inspirovala, mají vlast. Této vlasti se říká Druhý svět. V atla­ su ji nehledejte, nenajdete ji ani na mapě staré tisíc let. Druhý svět není země, ostrov ani světadíl. Druhý svět je... zkrátka svět, namouduši. Žijí tam víly a jednorožci, obři a draci. Daří se tam městům i královstvím, která jsme připisovali pouze legendám. A čas tam ubíhá úplně jinak.

Druhý svět sousedí se světem naším. Kdysi si oba světy byly tak blízké, že se občas jeden druhého dotýkaly. Tehdy vznikaly nenápadné přechody, zamaskované cesty, vratké mosty přes propast, jež odděluje tyto světy a obvykle se nedá překročit. Kdo tudy přešel, mohl potkat v zákrutu ztracené pěšiny smut­ nou královnu, laskající bílého jelena, jemuž do boku pronikl šíp; jindy zase pastevec prozkoumával strž a za ní objevil údolí, které čaroděj odsoudil k věčné zimě; tu zase osamocený rytíř projel v cestě za slávou blyskotající se stěnou vodopádu k ne­ známým krajinám, kde na něj čekalo dobrodružství. Kolik lidí učinilo podobnou zkušenost? Kolik básníků a pěvců vyprávělo o těchto cestách? Určitě dost na to, aby jim ostatní naslouchali. Ale příliš málo na to, aby jim uvěřili. Již tehdy učenci popírali existenci Druhého světa a jeho divy. A titíž se i dnes mudrlant­ sky snaží přemalovat naše sny šedou barvou...

Ale zapomeňme na ty protivné osoby a vraťme se k Dru­ hému světu. Vskutku existuje, a stačilo málo, a mohl změnit historii. Co by se asi stalo, kdyby se Druhý svět a jeho kouzla od nás nevzdálily, ale naopak se k nám přiblížily? K čemu by došlo, kdyby Druhý svět, podporován příznivou astrální kon­ junkcí nebo rozmarem osudu, svobodně rozvíjel svůj vliv na naši Zemi a naplnil ji zázraky, které by nám časem připadaly naprosto běžné?

S vaším dovolením připusťme, že k tomu došlo, a přenes­ me se do Francie na počátku dvacátého století. Ještě přesněji: prozkoumejme její hlavní město. Co máme před očima? Na první pohled vidíme malebnou a zastaralou Paříž z období belle époque. Je to Paříž širokých bulvárů a haussmannov­ ských činžáků, dlážděných ulic a plynových pouličních lamp, lidových čtvrtí, kde jako by se od Vidocqových časů nic ne­ změnilo. Je to však i Paříž prvních automobilů, triumfující secese a Elektřiny – víly, která se začíná kradmo ukazovat. Na zdech se roztahují malované reklamy: obrovskými pís­ meny vychvalují sušenky Lefèvre­Utile, Michelinovy pneu­ matiky a pastilky Cachou Lajaunie. Pánové mají hrdé kníry, na hlavách buřinky a slamáky; dámy nosí šněrovačky, sukně a spodničky, vysoké šněrovací botky. Už se mezi fiakry ob­ jevují nablýskané hřmotící automobily, patrové omnibusy, tramvaje tažené koňmi, mezi nimi se proplétají ruční vozí­ ky, cyklisté a neohrožení chodci. Na nádražích plivají, kašlou a chrápou obrovité parní lokomotivy, jejichž hvízdání, ohla­ šující odjezd vlaku, se rozléhá pod vysokými střechami hal. Eiffelova věž se z výšky svých dvaceti let dívá, jak na vrcholku Montmartru vyrůstá bazilika, připomínající nazdobený dort. Tu a tam se množí markýzy ze skla a zelené litiny, chránící vchody do metra, které se od Světové výstavy pod zemí stále rozvětvuje a značí počátek století i nové éry.

Tak to je tedy stručně Paříž, jaká byla. A teď si před­ stavte...

Představte si hejna barevných ptáků hnízdících mezi chr­ liči Chrámu Matky Boží; představte si, že na Elysejských po­ lích se v noci z listoví stromů line něžné, zlatohnědé světlo; představte si, že v Seině sídlí sirény; představte si, že v každé fontáně se koupe rusalka, v každém parčíku skotačí dryáda; představte si, že vrby se vesele chichotají; představte si, že kočky mají křídla a trochu školometsky diskutují o filozofii; představte si, že ve Vincenneském lesíku žijí pod dolmeny šotci; představte si, že za pultem v bistrech pobíhají skřeti s vyhrnutými rukávy, šaškovskou čepicí a špačkem cigarety za uchem; představte si, že je Eiffelovka postavená z bílého dřeva, které za svitu měsíce zpívá; představte si, že drobouncí strakatí dráčci loví hmyz těsně nad trávníky v Lucembur­ ské zahradě a v letu lapají krystalky síry, které jim házejí děti; představte si moudré a hovorné stoleté duby; představte si jednorožce v parku Buttes­Chaumont; představte si, jak královna víl jede do opery automobilem Rolls Royce Silver Ghost; a k tomu si ještě představte temná spiknutí, několik šílených učenců, dva nebo tři zlé čaroděje a soukromé kluby pro gentlemany – mágy.

Tohle všechno si představte, a budete mít jakýs takýs (nepatrný) pojem o tom, co je to Paříž divů...

Prolog

Rychlík z Petrohradu do Varšavy, tažený překypující silou mohutné lokomotivy, se řítil hvězdnatou mocí jako slepé monstrum, jež nemohlo nic zadržet. Temná masa poháněná parou se valila polskou krajinou a šířila hluk připomínající kovárnu; plnila vzduch pronikavým hvizdem, když se blížila k vesnickým nádražím, kterými projela bez zpomalení, a vzá­ pětí zmizela za zuřivého kraválu v rozechvělém tichu, v němž se vznášela prchavá mračna žhnoucích uhlíků.

Byla téměř půlnoc a navzdory tomu kraválu vypadalo všechno podivně klidné v lůžkovém oddělení první třídy, které obývala baronka de Saint­Gil. Tady pouze lehké kolébání spíše hýčkalo, než obtěžovalo, a nepříjemné zvuky jen velmi tlume­ ně pronikaly lakovaným dřevěným obložením, koženým táflo­ váním a sametovými závěsy. Na stolečku zvonila stříbrná lžič­ ka položená na podšálku čajového servisu. Přestože byly dveře na toaletu zavřené, chvěly se v pantech a narážely o zárubeň v diskrétním rytmu kolejových pražců.

Isabel de Saint­Gil seděla ve výklenku upraveném jako la­ vice a četla ve svitu lampy, jejíž plamen se lehce zachvíval. Byla krásná a elegantní, vysoká, štíhlá, hrudník měla stažený korzetem, který ji nutil držet se vzpřímeně a současně podtr­ hoval její vábné oblé tvary. Dosud na sobě měla šaty s honzí­ kem slonovinově béžové barvy, které si oblékla na večeři v re­ stauračním vagonu. Klobouk si však už odložila a její hustá rezavá hříva, protkaná světlými pramínky, byla vyčesána do rafinovaného drdolu, jen pár neposlušných kadeří z něj uni­ kalo a vlnilo se jí na šíji. Mladá žena byla zcela zaujatá četbou a pohnula se, jen když otáčela stránku; její jemný profil spoře osvětlovalo nepříliš jasné zlaté světlo. Přehodila si nohu přes nohu, a hedvábí zašustilo. Ukázala se hezká botka a nadzved­ la sukni a spodničky, jejichž těžký zpevněný okraj se od této chvíle pohupoval podle pomalého rytmu vlaku.

Patrně příliš krátký knot lampy zčistajasna zaprskal a zhasl, a kupé se ponořilo do tmy. Isabel de Saint­Gil bezmyšlenkovitě luskla prsty. Plamen se poslušně znovu rozhořel a vtom kdosi zaklepal na dveře.

„Ano?“

„To jsem já, paní,“ pravil tlumený hlas.

Baronka nevzrušeně zvedla pohled. Duhovka jejích očí byla temně jantarová a zářily v ní smaragdové záblesky.

„Dobrá, Luciene... Pojď dál,“ pronesla.

Objevila se osoba, která by zezadu mohla připomínat mu že malého vzrůstu. Drobná postava, sotva metr padesát, ve skrom­ ném konfekčním obleku a s pěkně vycíděnými střevíci, držela v ruce buřinku. Ale Lucien Labricole nepatřil k lidskému ple­ meni. Byl to skřet, jak o tom kromě jeho výšky svědčily i velké mandlové oči, vystupující lícní kosti, ústa beze rtů a chybějící brada. Pro tuto rasu byla typická hlavně hrubá pleť barvy pís­ ku. Dalším charakteristickým rysem byly zlomyslně svítící oči.

„Nespala jste,“ zkonstatoval a zavřel za sebou dveře.

„Dobře vidíš, že ne.“

Lucien vypadal vzrušeně.

„Co se děje?“ zeptala se klidně baronka. „Něco vážného?“

„Řekl bych, že ano, má paní. Ulisjenko je nám na stopě.“

„Úžasná novina!“

„To jistě ne. Ale chci říct, že není daleko.“

„Skutečně?“

Skřet zachytil v jejím tónu osten ironie.

„Vy jste to věděla?“

Isabel de Saint­Gil jen nedbale mávla rukou.

„Výhodou při jednání s muži a hlavně s vojáky je, že jsou předvídatelní... Můžeš mi nalít šálek?“

Lucien sledoval barončin pohled až ke stolečku a čajové­ mu servisu. Zvedl konvici a zkonstatoval, že nic neváží.

„Je prázdná,“ pravil.

„Ale ne. Tak ji dolij.“

Poslechl, a kouřící pramínek nejlepšího kenilworthu už stékal do šálku. Skřet se diskrétně usmál a sám pro sebe po­ kýval hlavou.

„Cukr?“

„Prosím.“

Lucien podal své paní šálek i s podšálkem. Zatímco Isabel de Saint­Gil míchala lžičkou čaj, utrousila:

„Poslouchám tě.“

„Nuže, řekl mi to vrchní číšník z restauračního vozu...“

„Francouz?“

„Ještě lépe, pochází z Batignolles!“

„Svět je malý...“ poznamenala baronka.

Potom navázala:

„A dál...?“

„No a v poslední etapě naší cesty čekal na vlakvedoucího telegram. Byl v něm příkaz zpomalit rychlost a nakrátko za­ stavit mimo jízdní řád v jednom hnízdě, jehož jméno jsem nezachytil, ale podle mého mínění asi nebude moc daleko.“

„A z toho vyvozuješ...“

„Že Ulisjenko a jeho pochopové tam budou čekat!“ vzru­ šeně vyhrkl Lucien. „A že nastoupí, aby nás mohli chytit za límec.“

„Tvoje dedukce jsou velmi správné,“ řekla baronka a napi­ la se čaje. „Ostatně se mi zdá, že zpomalujeme...“

*

Nebylo to vlastně ani nádraží. Jenom místo ztracené ve ven­ kovské krajině – s nástupištěm krytým zvetšelou střechou pouze na jedné straně a s přístřeškem a cisternou – kde moh­ la lokomotiva načerpat zásoby vody. V dálce se dal ve tmě rozeznat ještě temnější osamocený statek a několik stromů, jejichž siluety se odrážely na horizontu.

Velkou rychlostí sem přijížděl daimler s odrytou střechou a drkotal po cestě s vymletými kolejemi. Ostře zatočil, vyjel na rampu nástupiště a prudce zastavil v protisměru, až pne­ umatiky zaskřípěly. Dvojitý kužel reflektorů šlehal po okolí. Čtyři ozbrojení ruští vojáci se tísnili na zadních sedadlech impozantního vozu, zbraně měli postavené mezi koleny. Vepředu vedle řidiče, jemuž kvůli ochranným brýlím a hel­ mě s hledím nebylo vidět do tváře, seděl plukovník caro­ vy tajné policie Ulisjenko. Byl to vysoký, suchý padesátník s výraznými rysy a šedivějícími, nakrátko ostříhanými vlasy. Měl sice civilní oblek, ale všechno na něm – od strohého vy­ stupování až po přísnou fyziognomii – ukazovalo na vojáka z povolání.

Plukovník se prudce zvedl, rukama se pevně zachytil o přední sklo a upřel své ocelově šedé oči na severovýchod. Zaslechl zpomalující vlak ještě dříve, než ho spatřil, a rty se mu stáhly do ledového úsměvu.

Včas, pomyslel si.

Jak se rychlík Petrohrad–Varšava blížil, přikázal Ulisjen­ ko svým vojákům, aby vystoupili z vozu, a pak udělal to­ též. Rychlík se sunul podél nástupiště krokem; muži po­ čkali, až k nim dojede poslední vagon, a pak vyskočili na jeho zadní plošinu. Vlakvedoucí tam na ně čekal a za­ pískal, potom se vyklonil a zamával lucernou, aby strojvůd­ ci viděli jeho znamení.

Vlak okamžitě nabral svoji obvyklou rychlost.

*

„Dobrá,“ ucedil Lucien Labricole a očima sledoval vzdalující se vlak. „A co teď?“

Na hlavě měl buřinku a jenom stěží zvedl úctyhodné za­ vazadlo. Těsně vedle něj stála na chodníčku vedle nástupiště Isabel de Saint­Gil a rovněž pozorovala zmenšující se vlak. Oblékla si mohutný rezavý plášť, sladěný ozdobami s klobou­ kem, a nesla napěchované cestovní zavazadlo.

„A teď,“ pravila, „využijeme automobilu, který nám tu plukovník Ulisjenko laskavě nechal k dispozici.“

Skřet se otočil k nástupišti. Daimler se skutečně nehnul z místa a jeho reflektory stále svítily. Šofér zůstával. Opíral se o karoserii, brýle mu visely na krku a helmu si zvedl na čelo; právě si zapaloval cigaretu.

„A co on?“ zeptal se Lucien.

„On?“ odvětila baronka žertovným tónem. „Jsem si jistá, že nás odveze, kam budeme chtít.“

Naprosto přirozeně vykročila kupředu, došla na nástupiš­ tě a blížila se ve světle reflektorů k vozu.

„Jste volný?“ otázala se.

„Zajisté, paní baronko,“ odvětil šofér s posměšným pří­ zvukem chlapa z Belleville.

Nevěřícný Lucien je rychle dostihl.

„Auguste! Jsi to ty, Auguste?“

„Jistě, Lulu,“ opáčil řidič s širokým úsměvem. „Jsem to já!“

„Myslel jsem si, že na nás čekáš ve Varšavě!“

„No, a vidíš...“

Auguste Magne, břichatý a současně svalnatý, převyšoval pidimuže o několik hlav. Bez námahy se chopil zavazadel a urovnal je do zadního zavazadlového prostoru. Lucien však nepřestal naléhat:

„Nepochybuju o tvém nadání, ale říkám si, jak se ti po­ dařilo zmást Ulisjenka a ty druhé. Museli přece s tebou mluvit, ne?“

„Da.“

„A jak jsi to provedl?“

„Poslouchal jsem, když bylo nutné poslouchat, a odpově­ děl jsem, když bylo třeba odpovědět. Ale u vojáků se to nedě­ je tak často.“

„V ruštině?“

„Jo, kruci!“

„A odkdy žvaníš rusky?“ udivil se skřet.

Auguste se bez odpovědi prosebně obrátil k Isabel de Saint­Gil:

„Ještě k tomu, má paní... Mohla byste pro mě něco udě­ lat? Protože už vlastně nevím, v jakém jazyce myslím...“

„Neznepokojuj se,“ uklidnila ho baronka. „Účinky toho kouzla se brzy rozplynou. Za několik hodin nebudeš umět ani slovo rusky.“

Nasedli do vozu, baronka sama využila pohodlí zadního sedadla.

„Ty, Gusi, necháš mě řídit?“ zeptal se Lucien.

„A kdopak má krásnou helmu?“

„Ty.“

Augustovy oči se smály, ale přesto nasadil falešně zkor­ moucený výraz a pokrčil rameny.

„Kutna dělá mnicha,“ uzavřel to a usedl za volant. „Tak kam teď, paní baronko? Jedeme do Varšavy?“

„Ne, to je příliš nebezpečné. Směr jih.“

„Rakousko?“

„Ano. Hranici přejedeme v Krakově. A odtamtud pak Ví­ deň, Bavorsko... a Paříž.“

„Ach...“ povzdechl Lucien zasněně. „Paříž... Konečně!“

Auguste se zeširoka usmál a nastartoval.

„Jedeme! Cestou necestou, řádem neřádem!“

Vám, kdo čtete tyto řádky, bude tahle průpovídka jistě připadat značně ubohá. Každopádně to tak připadalo Isabel de Saint­Gil, která se přesto shovívavě usmála a zabořila se hlouběji do pohodlného sedadla. Lucien Labricole však po­ kýval hlavou a potichu mu vyčetl:

„To jsi nemusel, Auguste... Opravdu nemusel...“

17

Kapitola první

Čtyřiadvacátého července odpoledne přejel fiakr po Mariině

mostě, pokračoval v cestě podél Anjouského nábřeží, potom

opustil rušný provoz a pustil se po zvučném dláždění poklid­

né uličky na Ostrově svatého Ludvíka. Ještě je třeba pozna­

menat, že bylo toho dne v Paříži nádherné počasí. Na obloze

zářilo obrovské slunce a jen tu a tam se po ní rozplývaly roz­

třepené, téměř nehybné mráčky. Ze Seiny stoupala hladivá

svěžest.

Ulička lemovaná nádhernými domy končila jako slepá

ulice na výstavném kruhovém náměstí. Kočí dovedl své koň­

ské spřežení až na její konec, pak se vrátil a zastavil před čís­

lem sedmnáct. Z fiakru vystoupil elegantně oděný padesát­

ník. Otevřel jedno křídlo dveří vsazených do dvoukřídlých

vrat a záhy už šlapal po štěrkem vysypaném nádvoří, až se

před ním objevila fasáda krásného měšťanského domu. Vy­

běhl po vnějším schodišti, zatáhl za šňůru zvonku, a zatímco

čekal, upravil si vestu, kterou zakulacovalo pěkné bříško.

Uvnitř dozněl zvonek, ale nic se nedělo. Muž zazvonil znovu

a svraštil obočí. Podíval se na své kapesní cibule, pak se ještě

pro jistotu mrkl na mosaznou tabulku připevněnou na zdi.

Bezpochyby byl ve správnou dobu na správném místě. O krok

couvl, díval se do oken a zdálo se mu, že se v prvním pos­ chodí pohnula záclona. To ho přesvědčilo. Smekl klobouk a vstoupil.

„Pane Griffonte...? Je tu někdo...?“

Opomněli jsme říct, co stálo na tabulce. Návštěvník tam mohl číst:

Louis Denizart Hippolyte Griffont

Mág Azurové lóže

Jen pro objednané

*

Hala byla pustá. Na věšáku visely vedle velkého zrcadla sako, pršiplášť a buřinka. Na stolku čekala pošta, až si ji někdo pře­ čte. Vlevo stoupalo nahoru schodiště. Navoskované parkety lehce vrzaly.

„Pane Griffonte...? Tady pan Carrard. Nikdo neodpoví­ dal, tak jsem si dovolil vstoupit...“

Jeho hlas zněl přinejmenším váhavě.

Jmenovaný Carrard nesměle kráčel dál temnou a tichou chodbou. Nepotkal živou duši a došel až do salonu, jehož vy­ soká, dokořán otevřená francouzská okna za polozavřenými okenicemi vedla do zahrady. Místnost byla vzorně čistá, pře­ pychově a vkusně zařízená. Okrové přítmí lichotilo kůži, las­ kalo měď a lahodilo lakovanému dřevu. V čalouněném křes­ le dřímal kocour stočený do klubíčka. Měl hustou, krátkou, hedvábnou, modrošedou srst, ale hlavně – a Carrard jen vy­ kulil oči – ochmýřená křídla složená podél boků. Nebylo po­ chyb: je u mága...

Zvíře zvedlo jedno víčko, mrklo na návštěvníka a opět se vrátilo ke své siestě. Avšak ani se nepohnulo, když se najed­ nou ozval strašlivý kravál, který vylekal Carrarda. Ze zahrady sem doléhal zvuk spalovacího motoru, jemuž selhával startér. Hluk se ozval znovu a pak žalostně utichl, tentokrát ho však doprovázely tlumené nadávky.

Carrarda to zarazilo, ale současně přesvědčilo, že konečně někoho objevil, a vyšel do zahrady. Na okamžik ho oslnilo prudké slunce, než se vydal pod loubí růžového sadu v plném květu. Vzadu se tyčilo malé stavení z červených cihel, odkud se ozývalo vrčení motoru. Carrard došel až k němu a s údi­ vem spatřil dílnu s dokořán zejícími rozviklanými dveřmi a jediným oknem. Uvnitř se ve změti různého nářadí a ná­ hradních dílů jakýsi muž bez úspěchu snažil seřídit motocykl na špalcích. Kupodivu to tady nepáchlo benzínem ani hor­ kým olejem – spíše tu byl cítit teplý med. Z motoru však přesto vystupovala při každém stisknutí pedálu plynu podiv­ ná zlatistá mračna.

„Promiňte,“ odvážil se Carrard ve chvilce přestávky.

Druhý muž zvedl nos, usmál se, vypnul motor a narovnal se. Byl to vysoký krásný čtyřicátník atletické postavy, i přes lehkou začínající tělnatost. Oči měl velmi světle modré. Hus­ té hedvábné vlasy, navzdory jeho věku bílé jako sníh, se ve světle leskly jako ocel. Temnější a pěkně zastřižený knír už také šedivěl. Měl vyhrnuté rukávy u košile, rozepnutý líme­ ček; šle mu plandaly na stehnech. Ačkoli byl ten muž oblečen velmi nedbale, jeho vzhled působil přesto stále impozantně. Měl v sobě ono cosi, co se obvykle připisuje pouze britským gentlemanům a spočívá ve schopnosti vypadat stále co nejlé­ pe, a to v jakémkoli oděvu a za všech okolností: zkrátka před­ stavoval směsici na odiv stavěné jistoty a přirozené elegance.

„Dobrý den,“ pravil.

„Dobrý den, pane.“

„Pojďte dál, pane, prosím.“

Carrard se snažil, aby na nic nešlápl.

„Co pro vás můžu udělat, pane?“ zeptal se kutil a utíral si ruce do hadru.

„Jsem Carrard.“

„Těší mě.“

„Mě rovněž.“

„Čím vám můžu prospět?“

„Myslím, pane, že máme schůzku...“

„Myslíte?“

„Ano. Mám tu čest hovořit s panem Louisem Griffontem?“

„Ovšem.“

„Tak jsem si tím jistý: máme schůzku.“

„Skutečně? A kruci!“

Natáhl si šle, popadl sako, které viselo na hřebíku, a dodal naprosto přirozeně:

„Musel jsem na to zapomenout... Připomněl byste mi las­ kavě, jaký máme den?“

*

„Opravdu, pane Carrarde, to se nedá prominout.“

Usadili se v salonu v pohodlných křeslech stojících po stra­ nách nízkého stolku. Okenice jednoho okna teď byly otevře­ né a vpouštěly sem světlo. Pomalé tikání pendlovek odpočítá­ valo vteřiny. Okřídlený kocour spal.

„Takže ještě jednou,“ pravil znovu Griffont, „prosím, abyste mě laskavě omluvil. Když pracuju na Nezkrotné, nesleduju čas, a protože jsem svého sluhu pověřil nějakými pochůzkami po městě, nebyl tu nikdo, kdo by vás přijal.“

Stačil se převléknout a lehce se upravit. Teď měl na sobě elegantní šedý oblek s dvouřadým sakem a jednořadou vestou; s celkem sladěná kravata temnější šedi svírala stojací límec bílé bavlněné košile. Na prsteníku jeho levé ruky zářil safír pečetního prstenu.

„Nezkrotná?“ opakoval Carrard.

„Můj motocykl, říkám mu tak. Víte, momentálně pracuji ještě na posledních úpravách motoru, který jsem vynalezl. Nefunguje na benzín, ale na podivuhodné světlo.“

Carrard sice nechápal, ale přikývl. Bylo mu známo, že ně­ které druhy stromů dovezených z Druhého světa mají schop­ nost zachycovat a uchovávat sluneční světlo. Rovněž tak vě­ děl, že tyto stromy produkují světélkující mízu – pověstné podivuhodné světlo, které se dá sbírat. Netušil však, že by se mohlo stát pohonnou látkou.

„Čaj?“ zeptal se Griffont.

Zamyšleného Carrarda to překvapilo a vteřinu váhal.

„Ehm... ano. Velmi rád.“

Griffont vstal a přešel do vedlejší místnosti. Carrard vrhl neklidný postranní pohled na okřídleného kocoura, který – na to by byl přísahal – neztratil nic z rozhovoru, byť měl při­ vřené oči. Aby odvedl myšlenky, zadíval se na hodiny, které vydávaly drnčivý zvuk pendlovek, a zaznamenal, že kyvadlo nehybně visí.

Griffont se skoro okamžitě vrátil s porcelánovým servisem na podnose.

„Můžu se vás zeptat, kdo vás ke mně doporučil?“ otázal se, usedl a postavil podnos na nízký stolek.

„Pan Falissière.“

„Ach! Edmond patří k mým výborným přátelům...“

Griffont poklepal na čajovou konvici, v níž to najednou zabublalo a hrdlem vyšlo trochu páry. Hned nato naléval.

„Cukr? Mléko? Citron?“

„Ne, děkuji.“

Carrard vypil doušek a cítil povinnost říct:

„Je vynikající.“

„Kenilworth.“

„Prosím?“

„Ten čaj. Je to Kenilworth, můj oblíbený druh. Dodávají mi ho z Londýna.“

„Výtečný, opravdu.“

Carrard odložil šálek a podšálek, potom si popotáhl cípy saka.

„A co kdybychom si popovídali o tom, co vás zajímá...“ navrhl Griffont.

„Jistě... Možná víte, že jsem ředitelem soukromého hráč­ ského klubu: Klub Richelieu v Richelieuově ulici ve druhém okrsku. Můj podnik zahájil činnost před šesti lety. Přitahuje vybranou a věrnou klientelu, muže z nejlepší společnosti. A až do nynějška nic neposkvrnilo jeho úctyhodnost.“

Vše bylo řečeno s jistým stavovským uspokojením. Ko­ cour ve svém křesle líně změnil pozici a znuděně povzdechl. Carrarda to zmátlo, cítil se jako profesor, jehož výklad přeru­ šil výkřik nepozorného lajdáka.

„Prosím, pokračujte,“ pravil Griffont a vrhl temný pohled na kocoura.

Carrard rozpačitě zakašlal do dlaní a navázal:

„Už nějakou dobu však teď jeden z mých stálých hostů vy­ hrává. Vyhrává hodně, nikdy neprohraje, a to s pravidelností, která by mohla vzbudit obdiv, kdyby nebyla podezřelá. Ten člověk, o němž mluvím, totiž není obratný hráč. Zato se zdá, že se těší až neuvěřitelnému štěstí. Raději řeknu: nemožnému štěs­ tí. Jako by se díval svým spoluhráčům do karet. To však nelze!“

„A co hraje?“

„Trochu všechno. Bakarat, whist...“

„Ale pokaždé jsou to karty...“

„Ano, jistě.“

Griffont dopil šálek a položil ho na stolek vedle sebe.

„Jméno toho muže?“

Carrard zaváhal.

„Odtud to jméno nevyjde,“ ujistil ho Griffont.

„Jérôme Sébrier.“

„Jaká je jeho profese?“

„To nevím. Myslím, že žije z malé osobní renty. Ale je to muž z vysoké společnosti a až donedávna jsem neměl jediný důvod litovat, že jsem ho do klubu přijal.“

„Byl vám doporučen?“

„Zajisté. Pravidla vyžadují, aby každý nově přijatý člen měl svého kmotra.“

„A kdo je Sébrierovým kmotrem?“

„Pan François Ruycours,“ nadmul se pýchou Carrard. „Bezpochyby ho znáte...“

„Podle jména,“ ucedil Griffont, na nějž to jméno valně ne­ zapůsobilo.

Ruycours byl známá pařížská osobnost. Jako dědic vzneše­ né rodiny zaujímal nejasně definované místo na ministerstvu zahraničí na nábřeží d’Orsay, ale proslavil se hlavně svými způsoby, vybranými manýry a adresářem přecpaným jmény. Měl všude otevřené dveře. Přetahovali se o něj a pouhá jeho přítomnost mohla přinést proslulost nějakému salonu či re­ stauraci. Večírek, jehož se nezúčastnil, ztratil prestiž.

Griffont chvilku přemýšlel a hladil si přitom palcem a uka­ zovákem prošedivělý knír.

„Jste si skutečně jistý, že pan Sébrier jen zkrátka neprožívá proklatě šťastné období? To se může stát špatným hráčům stejně jako těm nejlepším...“

„Jsem si tím jistý.“

„Takže hraje falešně.“

„Samozřejmě, ale jak to dělá? Mí krupiéři ho sledují, rov­ něž tak několik strážců, které jsem najal. Já sám jsem pozoro­ val Sébriera zblízka. Marně.“

„Někteří falešní hráči jsou velmi obratní.“

„Nikdy ne natolik, aby na delší dobu zmátli několikero párů pozorných očí. Mohu se pochlubit, že znám všechny jejich triky, a někteří moji dozorci jsou dokonce bývalí falešní hráči, kteří se napravili...“

Griffont si dopřál chvilku času a pak upřel na Carrarda své modré oči.

„Takže jste si vyvodil, že by za tím mohlo být kouzlo,“ řekl.

„Ano.“

Vstal, Carrard ho hned následoval.

„Nemůžu vám nic slíbit, pane. Jen se zakrátko osobně vy­ dám do Richelieua, abych se podíval, oč tam přesně běží.“

„Nic víc nežádám,“ opáčil Carrard a vzal si klobouk.

Viditelně se mu ulevilo.

„Jen si pomyslete, v jaké jsem situaci. Nemůžu Sébriera vykázat bez důkazu, a přesto...“

„Ničeho se neobávejte. Ujmu se toho případu.“

Přešli do haly.

„Má Sébrier nějaké ustálené zvyky?“ zeptal se ještě Grif­ font, když otevíral návštěvníkovi dveře. „Třeba dává nějaké­ mu večeru v týdnu přednost?“

„Hraje u mě každou sobotu večer.“

„Znamenitě, tedy na shledanou v sobotu.“

„Na shledanou, pane Griffonte. A děkuji.“

Na schodišti si stiskli ruce.

*

Když se Griffont vrátil do salonu, rozepnul si knoflíčky u ves­ ty a natáhl se na pohovku, kotníky si křížem položil na jedno opěradlo, šíji si opřel o druhé. Do kapsy saka sáhl pro zapalo­ vač a stříbrné cigaretové pouzdro. Vytáhl cigaretu, zapálil si ji a vypustil ke stropu několik obláčků dýmu.

Sotva třikrát potáhl, okřídlený kocour pokrčil čenich a zakašlal.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se ho Griffont.

„Myslím si, že je to hodně nepříjemný zlozvyk,“ odvětilo zvíře s oxfordským přízvukem.

„Nemluvil jsem o tabáku, Azincourte.“

Kocour se zvedl a dlouze se protáhl. Nejdříve vyhrbil hřbet a zatáhl hlavu. Potom zvedl zadek a předními tlapkami dosáhl co nejdál. Současně dvakrát roztáhl svá chvějící se kří­ dla do plného rozpětí.

Když skončil s touto jógou, naléhal Griffont dál:

„Tak co? Jaké je vaše mínění?“

„Podle mého,“ pravil Azincourt, „je v tuto chvíli nejdůle­ žitější, že přijdete pozdě na schůzku.“

Griffont se nadzvedl na lokti.

„Na schůzku?“

„S madam de Brescieux.“

Griffont se prudce posadil. Jak je vidět, i mág může být roztržitý a zapomínat.

„To je dneska večer?“

„Ano,“ potvrdil rozvážně kocour.

Griffont se zlobil sám na sebe. Mrkl na hodiny, zaklel a vyběhl ze salonu, cestou si zapínal vestu. V chodbě se najed­ nou zarazil. Vrátil se, postavil se do dveří, zkřížil paže a pode­ zíravě se zadíval na kocoura.

„Poslyšte, Azincourte...“

„Ano?“

„Jak víte, že se mám dnes večer sejít s madam de Brescieux?“

Kocour zaváhal.

„Bezpochyby jste přede mnou o té schůzce mluvil,“ zkusil to.

„Jsem si jistý, že nikoli.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

„Tak to musel být Étienne...“

„Ani ten ne.“

„Ach...!“

Rozpačitý Azincourt se zadní tlapkou poškrábal za uchem.

„Vy jste zase četl moji poštu, že?“ vyjel na něj Griffont.

„Tedy, já...“

„Víte dobře, že to nesnáším! Nemůžete si to odpustit?“

Griffont nečekal na kocourovu odpověď a obrátil se k od­ chodu. Uražený Azincourt setrval ve stejné pozici ještě něko­ lik vteřin a potom vznešeně odkráčel do zahrady.

Okřídlené kočky, bytosti pocházející z Druhého světa, se nespokojují s tím, že mluví. Jsou to učenci, a za tuto vlastnost vděčí výjimečné dlouhověkosti a jedinečné schopnosti: vstře­ bávají totiž obsahy knih, na nichž spí. A nejen knih, novin, ale všeho psaného, ať už tištěného či ne, počítaje v to i kore­ spondenci.

Griffont se právě chystal vyjít z haly, když vešel Étienne. Vysoký a hubený sluha měl černé oči, pleť bílou jako křída, vysoké čelo a vlasy spíše oranžové než rezavé. Byl v černém obleku s vestou, na oslnivě bílé náprsence se vyjímal černý motýlek.

„Pán odchází?“ zeptal se udivujícím basem.

„Ano, Étienne. Mám schůzku.“

„Pán povečeří venku?“

„Ano. Užijte si večer.“

„Děkuji, pane. Přeji pánovi hezký večer.“

„Na shledanou, Étienne.“

Po těch slovech Griffont odešel. Ani za sebou nezavřel dveře.

27

Kapitola druhá

Eiffelovka se tyčí na levém břehu, na konci Martova pole

mezi vojenskou školou a Seinou. Věž vysoká přes tři sta met­

rů byla jednou z hlavních atrakcí hlavního města už v belle

époque. Dokončili ji v roce 1889 pro Světovou výstavu, která

se toho roku konala v Paříži. Byla postavena podle plánů své­

ho slavného architekta, ale přesto ji všichni pokládali za vý­

tvor Druhého světa. Armáda skřetů ji skutečně zbudovala ze

dřeva stromu na Zemi neznámého. Tomuto čistě bílému dře­

vu se připisovaly neobyčejné vlastnosti, z nichž dvě byly pro­

kázány: za svitu hvězd se z něj linulo tlumené světlo a za úplň­

ku vydávalo melodický, vážný, stěží postřehnutelný zvuk.

Věž byla architektonickým veledílem, gigantickou a půvab­

nou konstrukcí z drážek a čepů, takže Pařížané hrdě tvrdili,

že v ní není ani jeden šroubek. To tvrzení sice bylo pravdivé,

ale přece jen spíše zavánělo slovní hříčkou, neboť několik

šroubů a matic muselo držet pohromadě mechanické výtahy

pohybující se mezi poschodími.

Griffont dorazil na místo ve fiakru a vyšel na druhou plo­

šinu. Na hlavě měl šedou buřinku ladící s oblekem a v ruce

držel hůlku s hlavicí ve tvaru bájného ptáka gryfa – napůl

lva, napůl orla –, jenž ve spárech svíral modrý broušený kry­

stal. Griffont byl tím, čím byl, a tato hůlka pro něj znamena­ la víc než pouhý doplněk. Obezřetný mág nikdy nevychází bez své hole.

Cécile de Brescieux již čekala; opírala se lokty o zábradlí a pozorovala město. Byla krásná a štíhlá, s pružnou, urostlou postavou, chránila se před sluncem krajkovým slunečníkem. Možná neměla tak zaoblené tvary, jak to vyžadoval tehdejší diktát módy, ale tento nedostatek bohatě vynahrazovalo její uhlazené chování a výjimečný půvab, který ještě podtrhoval sytě červený kostým lichotící její bledé pleti a uhlově černým vlasům. Na rukavici levé ruky jí zářil na prsteníku rubín.

Griffont si lokty razil cestu mezi chodci, přiblížil se až k ní, a protože ho neviděla, pravil:

„Promiňte. Mám zpoždění.“

Cécile de Brescieux se pomalu obrátila a usmála se na něj, což vydalo za všechna odpuštění.

„Ale ne, vůbec ne,“ odvětila.

Sklonil se k ní a zlehka se dotkl rty ruky, kterou mu po­ dávala.

„Dobrý den, Cécile.“

„Dobrý den, Louisi.“

„Odkdy jste v Paříži?“

„Sotva pár dní.“

„A zůstanete?“

„Nakrátko.“

Společně se pak obrátili k městu, které se rozkládalo pod nimi. Byla tu Suffrenova třída, velké pouťové kolo, které se dosud točilo, pozůstatek po Světové výstavě z roku 1900. Ale v dálce směrem na severozápad, daleko za hranicemi měs­ ta, přitahovala pohledy jiná kuriozita – zvedaly se tam štíhlé a bílé věže paláce královny víl a zářily jako fata morgana. Toto vzácné divadlo přitahovalo většinu zvědavců na ploši­ ně, takže Griffont a Cécile de Brescieux, kteří stáli stranou, nebyli rušeni.

„Můj dopis vás určitě překvapil...“

„Trochu...“

Vlastně se naposledy viděli před rokem a jeden druhému o sobě nedali vědět.

„Ale dopis sám mě neudivil tolik jako místo schůzky,“ pravil Griffont. „Zdálo se mi, že Eiffelovku příliš v lásce ne­ máte...“

„To opravdu ne. Ale kde najdete v Paříži lepší místo, od­ kud na ni neuvidíte?“

„Bod pro vás.“

Vyměnili si spiklenecký pohled.

Cécile de Brescieux byla čarodějka, proto se od poslední­ ho setkání vůbec nezměnila. Byla členem Růžové lóže, a ne­ patřila tudíž ke stejnému bratrstvu jako Griffont. Existovalo více lóží, z nichž tři nejznámější nesly označení podle jejich emblematické barvy: růžová, azurová a zlatá. Každá lóže mě­ la jinou filozofii a sledovala jiný cíl. Ačkoli bratrstva částečně působila z vypočítavosti či ze zvyku v utajení, přesto mělo každé z nich svoje oficiální sídlo. Pryč byly doby, kdy mágové museli provozovat svoji činnost ve skrytu.

Cécile de Brescieux náhle zvážněla, položila ruku na Grif­ fontovo zápěstí a pravila:

„Musím k vám být upřímná, Louisi. Napsala jsem vám nejen proto, že jsem opět chtěla vidět starého přítele.“

„Aha.“

„Mohl byste mi prokázat jistou službu.“

„Přeruším vás.“

Zaraženě na něj pohlédla.

„Prosím?“

„Dokážete si představit, že bych vám tu službu odmítl prokázat?“

Zaváhala.

„Já... myslím, že ano...“

„A nebyl bych v tom případě ve vašich očích zbabělec, hrubián nebo špatný přítel?“

„Jistěže ne.“

„Takže se obracíte na mága a spřízněnou duši, je to tak?“

Přisvědčila.

„V tom případě, odložme náš rozhovor na později, ano?“ uzavřel to Griffont. „Nechci riskovat, že by odmítnutí z mé strany pokazilo naše shledání. Stravme spolu příjemný večer, později bude dost času, abychom probrali vaši záležitost. Sou­ hlasíte?“

„Budiž.“

A Griffont nabídl Cécile de Brescieux rámě, do nějž se ochotně zavěsila.

*

Na Branlyho nábřeží nasedli do fiakru, jeli podél Seiny, dále po mostě Alexandra III., Královskou ulicí, přejeli náměstí Svornosti a vystoupili u chrámu Madeleine. Potom kráčeli pěšky po velkých bulvárech a rozprávěli. Stmívalo se, večer byl vlahý a klidný. Paříž se pomalu chystala změnit tvář. Děl­ níci, řemeslníci, úředníci a švadlenky se po skončeném pra­ covním dni vraceli domů. Ti, které neodvážel omnibus, mi­ zeli ve vchodech do metra, zatímco poslední milovníci toulek po městě už se na chodnících potkávali s prvními nočními ptáky. Městští zřízenci zapalovali plynové lampy.

Bylo ještě brzy, a tak Griffont navrhl, aby se před večeří trochu prošli. Zvolna vystoupali po bulváru Kapucínů, mi­ nuli Operu, došli až do Drouotovy ulice a pak zamířili zpát­ ky. Celou cestu, která vedla pod stromořadím, si vychutnáva­ li scenérii, již nabízely fasády velkých hotelů a divadel, výlohy obchodů, předzahrádky restaurací, stánky zmrzlinářů, čajov­ ny a přeplněné terasy kaváren.

Byla trochu strkanice, vlahý večer vytáhl lidi do ulic. V módě byl slamák. Seděl na hlavě mnohých pánů i slečinek, které s přeštípnutým pasem, v lehké sukni a bílé blůze vesele kráčely ve dvou či ve třech. Svobodní číhali na oplacené úsmě­ vy. Páry se procházely zavěšené. Pravidelně člověk v da vu po­ tkával nádherné uniformy, které jejich majitelé hrdě před váděli. Na lavičkách dělali povyk uličníci, obtěžovali dív ky a vysmíva­ li se měšťákům. Několik strážníků s bílým obuškem za opas­ kem a temným pohledem pod štítkem čepice bdělo nad pořád­ kem. Pouliční vyvolávači přitahovali hrozny zvědavců. Někteří prodávali zázračné zboží: nože, které se nikdy neotupí, univer­ zální odstraňovače skvrn, hadry, které se nikdy neopotřebí; jiní nabízeli různé tretky, šátky a kapesníky, kravaty po tuctech, papírové hračky. Jeden obchodník s lékořicovou šťávou nesl na zádech svoji chromovanou cisternu a cinkal pohárky, v nichž podával svůj nápoj. Z fiakrů pravidelně vystupovali elegantní dámy a pánové v černých oblecích a mizeli pod markýzou di­ vadla nebo ve dveřích nějaké restaurace.

Griffont a Cécile de Brescieux si vybrali velkou osvětlenou restauraci, jejíž interiér byl obložený dřevem, nábytek potažený kůží a zářilo to tady zlacenými zrcadly. Požádali o tichý stůl, večeřeli, vzpomínali na společné známé a probírali poslední novinky z malého světa mágů. Cécile navštěvovala Paříž jen zřídka, a měla se tedy mnohé dovědět. Zdrželi se tu poměrně dlouho, a když vyšli, byla venku překrásná hvězdnatá noc. To vnuklo Griffontovi nápad, že pojedou v otevřeném kočáře až na Elysejská pole, kde se listoví stromů, lemujících tuto tří­ du, mělo právě duhově zbarvovat a vydávat trochu světla, jež nastřádalo během dne. Cécile však byla unavená a odmítla, proto zamířili směrem k paláci Garnier a hledali fiakr.

„Dovolíte?“ otázal se Griffont, než si zapálil cigaretu.

„Prosím, poslužte si.“

Náměstí Opery bylo téměř pusté. Dnes večer se nehrálo.

„Co kdybychom přešli k věci?“ navrhla Cécile de Brescieux.

„Poslouchám.“

„Nuže, přála bych si, abyste zašel místo mě do knihovny v Ambremeru a vypůjčil mi tam několik knih.“

„Knih?“

„Ano. Zde je seznam.“

Z kabelky vytáhla složený papír a podala ho Griffontovi. Přelétl očima popsaný list a obsah mu připadal bezvýznam­ ný: stály tam názvy čtyř nebo pěti knížek o magii; poslední byla jakási tajemná rodinná kronika.

„Abych vám to vysvětlila, Louisi... Ráda bych využila va­ šeho prostřednictví, abych sama zůstala ve stínu. Nechci, aby se vědělo, že jsem do těchto knih nahlédla.“

„Se vědělo?“

„V Růžové lóži.“

V Griffontových očích to pobaveně zaplálo; Cécile de Brescieux měla značně nespoutaného a akčního ducha, takže nevycházela vždycky nejlépe s hierarchií svého bratrstva.

„Jistě, Cécile. Ale prokažte mi prosím laskavost.“

„Ano?“

„Neurážejte moji inteligenci a vyškrtněte čtyři tituly z toho seznamu. Neboť pouze rodinná kronika těch...“

A přečetl:

„... LaTour­Fondvalových vás zajímá, že je to tak?“

Čarodějka se usmála.

„Věděla jsem, že se mám obrátit na vás...“ pravila.

A čtyři zbytečné odkazy zmizely z papíru.

*

Griffont usadil Cécile de Brescieux do fiakru a mávl na další­ ho kočího, který ho na jeho žádost vysadil na Radničním ná­ městí. Zbytek cesty urazil pěšky volným krokem, svižně má­ val hůlkou a na tváři měl šťastný výraz. Vzal to přes most Ludvíka Filipa, potom po Bourbonském a Anjouském nábře­ ží, zahnul do své ulice, ale minul číslo sedmnáct. Dorazil až ke kruhovému náměstí a strčil do kovových vrátek, které uza­ víraly úzký průchod mezi dvěma činžáky.

Na jeho konci byl rozkošný, všemi zapomenutý parčík, ztracený mezi slepými zdmi. Zanedbané záhony a zarostlé chodníčky, stará fontána, která už neměla vodu, několik stromů a dvě nebo tři červotočem prožrané lavičky svěd­ čily o tom, že se o něj už dávno nikdo nestará. Vinula se tudy zaplevelená štěrková cesta; rychle dovedla návštěvníka k cíli.

Griffont se jako obvykle usadil na lavičku do stínu větvoví starého dubu. Odložil klobouk, rozepnul si vestu, pohodlně se uvelebil, zapálil si cigaretu a bavil se tím, že z úst vypouštěl barevné kotoučky dýmu.

„Dobrý večer, Louisi,“ ozval se vážný hlas, jehož krásný tón připomínal zvuk violoncella.

„Dobrý večer, Balthazare.“

„Nádherná noc, že?“

„Opravdu nádherná,“ potvrdil Griffont.

Hovořil ke stromu, jehož mohutný kmen se tyčil za opěra­ dlem lavičky, na níž seděl. Hlas dubu jako by přicházel z jeho listoví. S trochou představivosti se člověku mohlo zdát, že v hrbolaté a drsné kůře vidí náznak obličeje.

„Dlouho jste tady nebyl.“

„Skutečně? To je mi líto.“

„No, když říkám dlouho, pak mám na mysli vaše kritéria. Nikoli moje, samozřejmě... Zač tedy vděčím té radosti, že vás opět vidím...?“

Griffont si ulehčeně povzdechl.

„Strávil jsem velmi příjemný večer, víte? A protože se mi ještě nechtělo domů...“

„Dobře jste udělal... Říkáte, že jste prožil velmi příjemný večer? Vyprávějte mi o něm.“

Mág s radostí poslechl a podrobně vylíčil průběh své schůzky s Cécile de Brescieux.

„Zdá se mi, že paní de Brescieux je vaše velmi dobrá pří­ telkyně,“ pravil Balthazar. „Už jednou jste mi o ní povídal.“

„Ano. Občas se vídáme, když má cestu do Paříže. Ale ne­ mluvil bych zrovna o přátelství...“

„Ne?“

„Spíše jde o vzájemný obdiv a úctu. A také o obapolnou důvěru, která nebyla za celá léta nikdy zklamána. Ona je vel­ ká čarodějka, víte? Velmi vzdělaná.“

„Znáte ji tedy už dlouho.“

„To je slabé slovo!“ zvolal pobaveně Griffont. „Byli jsme si představeni za Regentství.“

„Za Regentství?“

„Ano, za Ludvíka XV.“

„Hrome!“

Balthazar byl starý přibližně sto let. Narodil se v Druhém světě a jako velmi mladého ho přesadili do Paříže. V té době vzbudila ta událost senzaci: ztělesňoval symbol. Potom plynul čas a skoro se zapomnělo na první moudrý dub, který víly darovaly lidem. Eiffelovka a její tuny kouzelného dřeva do­ končily dílo zapomnění.

„Přesto nechápu,“ pravil Balthazar, „proč si paní de Bres­ cieux nepůjčí sama knihu, která ji zajímá.“

Griffont se neurčitě ušklíbl.

„Myslím, že podniká nějaká pátrání, která se jejímu bratr­ stvu zrovna nezamlouvají. Jak ji znám, mohla dokonce dostat rozkaz, aby nic nedělala. Odtud to přání diskrétnosti. Kaž­ dopádně by to nebylo poprvé, co nedbala na direktivy Růžo­ vé lóže.“

„Pátrání?“

„Nevím, oč jde.“

„Nezeptal jste se?“

„Ne. Bylo by to netaktní, že? A pak, už jsem vám řekl, že mám v Cécile naprostou důvěru. Pokud bude třeba, abych něco věděl, vysvětlí mi to v pravý čas. Kromě toho...“

Balthazarovy větve se zachvěly závanem větru a Griffont se taktně odmlčel. Věděl, že učené stromy se takhle dorozu­ mívají s celým světem, že vítr přenáší zprávy z listoví do lis­ toví. Stejné to bylo s toky vod, jejichž peřeje a zurčení hovo­ řily ke skalám, k břehům, k rusalkám. I oceán promlouval k tomu, kdo mu uměl naslouchat.

„Krátce,“ uzavřel to Griffont, když větve přestaly hovořit, „tuhle službu jsem jí nemohl odmítnout.“

„Takže brzy přinesete onu slavnou knihu paní de Brescieux?“

„Ne. To není přesné... Domluvili jsme se, že nechám kni­ hu ve své lóži a že si ji tam Cécile příležitostně vyzvedne.“

„To byl její nápad?“

„Myslím, že ano.“

„A vy nevíte, kde paní de Brescieux bydlí...“

„Vidíte!“ zvolal udiveně Griffont. „Máte pravdu! Zapo­ mněl jsem se jí na to zeptat.“

„Mohla vám to říct sama.“

Najednou zaskřípěla vrátka do parčíku.

„Ach! To jsou mí zamilovaní,“ pronesl Balthazar.

„Prosím?“

„Už nějaký čas se tady každý den o půlnoci scházejí. Jsou mladí, nevinní, milují se a vyslovují rozkošné přísahy.“

„Na téhle lavičce?“

„Ano, právě na ní.“

„To tedy musím pryč!“

„Děkuji vám za ně.“

Griffont se zvedl, vzal si hůl a klobouk, ale zapomněl si zapnout vestu.

36

„Kdy půjdete do Ambremeru?“ zeptal se dub potichu.

„Už zítra,“ zašeptal Griffont.

„Přijdete mi o tom povědět?“

„Slibuji. Na shledanou.“

„Dobře se vyspěte, Louisi.“

Griffont na zpáteční cestě potkal dva mladé objímající se

lidi a usmál se na ně.

Ani si toho nevšimli.

Kapitola třetí

Nazítří se Griffont probudil ve skvělé náladě a pochutnal si na výtečné vydatné snídani, kterou mu připravil Étienne. Ko­ lem deváté hodiny vyšel z domu, pěšky opustil Ostrov svaté­ ho Ludvíka a v ulici Rivoli zašel do metra. Byla to linka číslo jedna, tedy první, která byla v Paříži v roce 1900 vybudována mezi Vincennes a Maillot. O devět let později měla Paříž jen dalších šest.

V úzkém vagonu z lakovaného dřeva se Griffont nechal kolébat až do konečné stanice. Vystoupil tedy u Maillotské brány a na nástupišti si všiml starého známého, který jel stej­ nou soupravou jako on. Byl jím skřet jménem Népomucène Lherbier. Měl na sobě světlé šaty a na hlavě slamák, v ruce nesl doktorský kufřík.

„Hej! Lherbiere!“

„Griffonte!“

Nepomucène Lherbier byl zvláštní případ. Ne proto, že byl skřet, ale protože byl doktor medicíny. A ještě přesněji, byl zvláštní případ, protože byl skřet a k tomu doktor medicíny. Skřeti sice nebyli hlupáci, ale neměli příliš chuti ani nadání ke studiu. Byli z nich šikovní řemeslníci, mechanici, jakým nebylo rovno, výjimeční instalatéři, klempíři, geniální kutilo­ vé. Ale knihy – pokud nešlo o technické příručky nebo inže­ nýrská pojednání – jim padaly z rukou. Učení skřeti neexis­ tovali. S jedinou výjimkou.

„Jak se vám daří, Lherbiere?“

„Velmi dobře, děkuji.“

„A jak se mám já?“

Skřet se usmál.

„Podle mého se vám daří znamenitě.“

„Vynikající diagnóza. Jste nadaný.“

Lherbier byl tedy lékař, a navíc jeden z nejlepších v Paříži. Nebylo však pro něj lehké prosadit se a vykonávat své povolá­ ní. Protože pocházel z této rasy, jen těžko si dobýval důvěru lidí. U skřetů zase vzbuzoval bázlivý, někdy až nepřátelský údiv. Jeho bratři ho považovali za zvláštního tvora, jako by byl vykolejený. Marně opakoval, že nemocný je vždycky je­ nom porouchaný organický stroj, nikoho nepřesvědčil. Kdy­ by měl nějaký tvor sloužit jako potvrzení přísloví, že nikdo není ve vlastní zemi prorokem, byl by to zajisté Nepomucène Lherbier.

„Jedete do Ambremeru?“ otázal se.

„Ano,“ odvětil Griffont.

„Jako já!“

Společně se vydali spojovací chodbou a dorazili na jiné podzemní nástupiště. Lherbier zaplatil u okénka svůj lístek měděnou mincí, která platila pouze ve Druhém světě; Grif­ fontovi stačilo, aby ukázal svůj pečetní prsten mága z Azuro­ vé lóže. Obr, který je pouštěl dál, se na ně vlídně usmál. Ov­ šem jeho mohutná, dva metry padesát vysoká figura, nízké čelo a malá vpadlá očka pod srostlým obočím působily velmi nebezpečně až hrozivě navzdory na odiv stavěné laskavosti.

Na nástupišti nepostávalo mnoho lidí, jen několik mužů a žen. Hlavně skřeti. A pak jedna elegantní dáma v klobouku se závojíčkem, příliš vysoká, jemná a ušlechtilá na to, aby pa­ třila k lidskému plemeni. Bezpochyby to byla víla. Držela se stranou, nehýbala se a nemluvila. Nikdo se k ní nepřibližoval a všichni rozmlouvali tiše, jako by byli v kostele.

Přijel vlak stejně luxusně vybavený a pohodlný jako sou­ pravy pařížského metra. Dveře vagonů ovšem nezdobil znak hlavního města, ale erb Ambremeru: olistěný strom, z nějž vykukovala věž s cimbuřím pod sedmi hvězdami rozmístě­ nými do kruhu. Griffont a Lherbier se sami usadili v první třídě; víla nastoupila do prvního vozu, který byl vyhrazen pro její národ. A jakmile nastoupili všichni pasažéři, metro se dalo do pohybu.

Když vlak projížděl podél Neuillyské třídy až k Seině, ob­ jevilo se nakrátko slunce, pak se souprava zanořila do nového tunelu. Ze stropu visely na stříbrných řetízcích opalizující koule a z nich se po vozech šířilo namodralé světlo.

„Co budete dělat v Ambremeru?“ zeptal se Népomucène Lherbier.“

„Vyzvednu tam ve vílí knihovně jednu knihu. A vy?“

„Jedu tam pro lék. Jeden můj pacient trpí strašlivými noč­ ními můrami, které nejsou zaviněny špatným zažíváním, to mi věřte. Je to k uzoufání, ale já počítám s tím, že by mu mohla ulevit Liliapis azura. Jak víte, tahle květina roste je­ nom ve Druhém světě. A i tam je vzácná. Nejsem si jistý, jest­ li ji u lékárníka seženu.“

„K jakému apatykáři chodíte?“

„Nejčastěji k Orismondu Ludionovi. A nebo Lepageovi.“

Griffont sebou cukl.

„Pochybuji, že byste u Lepagea sehnal, co potřebujete. Ale Orismonde bývá obvykle dobře zásobený... Kdybyste neu­ spěl, zkuste štěstí u Sigisberta Falea.“

„V ulici Žlutých platanů?“

„Ano. Odvolejte se na mě, pokud to bude nutné.“

Griffont mu podal svoji navštívenku; skřet ji s úsměvem přijal.

„Děkuji vřele, Griffonte. Jestli pro vás také můžu něco udělat...“

„Zapomeňte na to. Spíše mi povězte, co je u vás nového...“

A rozhovor pokračoval v přátelském tónu.

Jakmile vlak překročil hranici mezi světy, nic se nestalo, jen svit z luminiscenčních koulí se změnil z modrého na žlu­ té. Griffont pocítil lehké mravenčení na zátylku. Právě vjeli do Druhého světa; brzy dorazí do hlavního města víl Ambre­ meru. Na Zemi se toto město iluzorně rozkládalo uprostřed lesa v Saint­Germain. Ale šlo opravdu pouze o iluzi. Mohli jste k němu kráčet, jak dlouho jste chtěli, nikdy jste k němu nedospěli, ani jste ho neztratili z dohledu – představte si ob­ raz, na němž je v pozadí věž: i kdybyste přilepili nos na plát­ no, ta věž by byla stále stejně daleko v krajině. Stejné to bylo s Ambremerem, vzdáleným navzdory tomu, že byl vidět, a nepřístupným každému, kdo nepřešel do Druhého světa.

Aby se dalo cestovat z jednoho světa do druhého, bylo potřeba překročit nehmotné propasti. Umožňovaly to začaro­ vané mosty nebo přechody. Některé byly efemérní, přesuno­ valy se z místa na místo; jiné přetrvávaly. Kouzla a vzácné čáry vás rovněž mohly přenést z jedné strany zrcadla na dru­ hou, ale to vyžadovalo výjimečný a nebezpečný výdaj energie. I pro mága Griffontova formátu bylo rozumnější a pohodl­ nější neporušovat zbytečně přírodní zákony. Raději tedy pou­ žíval cesty, které otevřely víly, když se za úsvitu krvavé napo­ leonské epochy rozhodly ukázat na veřejnosti a vyjevit existenci Druhého světa.

Od oné památné události, když pominul úžas a – pro ně­ které – i zděšení, bylo přecházení ze Země do Druhého světa stále běžnější a častější. Ale musíme přiznat, že nešlo ani tak o vzájemné ovlivňování: spíše Druhý svět pronikal do světa pozemského, nikoli naopak. Skoro žádá lidská technologie a civilizační vymoženost se neujala ve Druhém světě a jen málo žen a mužů se tam na dlouhou dobu usadilo. Ale náro­ dy a bytosti z Druhého světa se naopak skvěle aklimatizovaly na Zemi. Magie se rovněž ze všech sil snažila ovlivnit přírodu na Zemi: všude, kde dosud nebyla, záhy rozšířila svoji flóru, svoji faunu a svá kouzla. Přesto se vliv Ambremeru neuplatnil na celé zeměkouli. Většina kontinentů zůstala ušetřena, a do­ konce i v Evropě byla Paříž zcela výjimečná. Nikde jinde ne­ byl Druhý svět tolik přítomen jako právě zde. Taková se zdá­ la být vůle víl. Nevědělo se, proč tomu tak je; i mágové o tom měli jen mlhavé tušení a mlčeli.

Vlak zpomalil a zastavil v jedné podzemní stanici, která se velice podobala těm, s jakými se člověk setkával v Paříži. Stej­ ná architektura, stejné zařízení, stejný mobiliář; tedy i stejná výzdoba, ovšem kromě zeleného břečťanu vinoucího se po bí­ lých keramických dlaždicích. Na velkých smaltovaných ce­ dulích z jedné i z druhé strany klenby bylo velkými modrými kapitálkami napsáno „AMBREMER“. Cesta od Maillotské brány až k této konečné zastávce netrvala déle než dvacet mi­ nut. Všichni vystoupili.

Griffont a Lherbier se na povrchu rozloučili pod skleně­ nou markýzou, úplně stejnou, jakou v modern style navrhl Hector Guimard pro Paříž. Kolem však už nic jiného nepři­ pomínalo francouzské hlavní město.

Bylo to jiné město, jiný dav, jiný svět.

*

Ambremer byl středověké město, ale takové, jak si ho vy, já a většina našich současníků ve snech představujeme. Tedy malebné a křivolaké, ovšem s uličkami dlážděnými, a nikoli blátivými, s domy spíše z krásného kamene než ze špatné ma­ zaniny, se střechami z červených tašek, a ne ze špinavých doš­ ků. Nepáchlo to tu močí, splašky ani hnojem, ale všude to vonělo. Město lemovaly hradby. V jeho centru se na pahorku tyčily štíhlé bílé věže pověstného paláce královny víl. Přístav omývaly klidné vlny velkého jezera, skoro vnitrozemského moře. Na nárožích – na fasádách stavení pod oblouky kle­ noucími se nad podchody – visely lucerny, které se samy roz­ svěcovaly. Na obloze zářila dvě slunce Druhého světa, jedno žluté, druhé modré a trochu menší, sotva viditelné. Žluté slunce šlo svým obvyklým během: vycházelo a zacházelo; modré stálo na místě a v noci svítilo jako luna.

Obyvatelstvo bylo přinejmenším kosmopolitní: skřeti, obři, samozřejmě víly, nahé rusalky seděly na okrajích fontán, dryády – rovněž bez oděvu – se pohybovaly ve stínu velkých stromů. Bylo tu hodně žen a mužů, ale nedalo se příliš spolé­ hat na první dojem, neboť mnoho bytostí z Druhé světa se bez zlého úmyslu oblékalo a česalo jako lidé. Většina obyvatel Ambremeru nosila klobouky a šaty podle módy, jaká v té době vládla v Paříži; zdejší by se tam klidně ztratili. Pouze víly měly vlastní módu: odívaly se do lehkých a průsvitných látek, které sotva zakrývaly jejich vysoká štíhlá těla. Byly pro­ stovlasé, krásné a plné vznešeného půvabu, vlasy nosily roz­ puštěné nebo spletené do těžkého copu, který jim sahal po pás. Byly vidět, jak kráčejí po ulicích. Ony neviděly nikoho.

Griffont vstoupil pevným krokem do knihovny, sledován bdělým pohledem bílé okřídlené kočky. U vchodu se zapsal do knihy návštěv a nechal si ukázat cestu; nasměrovali ho k oddělení historického archivu a soukromých osob ze světa lidí. Tam se Griffont obrátil na starého úředníka skloněného nad katalogem. Byl to malý, kostnatý, téměř holohlavý mu­ žík, mohlo mu být sto let. Jako by se ztrácel v tmavém obleku vyšlém z módy; jeho hubený krk plaval v košilovém límečku; na zahnutém nose měl lorňon. Titul knihy, který uvedl mág, mu nic neříkal, ale bude hledat: patrně si to vyžádá určitý čas. Griffont řekl, že nespěchá. Zatím se tady trochu projde.

Královská knihovna v Ambremeru byla světlá a vzdušná, bylo to skutečné veřejné místo. Sice se tu dbalo na klid čtená­ řů, ale všichni se tady mohli klidně procházet a bavit se. Bu­ dova vypadala spíše jako palác se svými závratně vysokými stropy, mohutným sloupovím, obrovitými okny. Byl tu ne­ spočet teras, nádvoří a chodeb, ani jste si nevšimli, jestli jste uvnitř nebo venku. Tuto iluzi ještě podporoval kvetoucí břeč­ ťan, který sem prorůstal okny a dveřmi, šplhal se po pilířích či v kaskádách visel z klenby. Do klidných zahrad vedla okna i zasklené dveře. Stromy rostly pod prolamovanými kupole­ mi; fontány zpívaly v místech, kde se křižovaly chodby; sochy stály ve výklencích tichých a světlých čítáren. Tisícovky knih byly seřazené všude na stěnách, pod arkádami, v osvětlených vitrínách. Rozkošné barevné víly­světlušky vesele poletovaly mezi inkunábulemi, vzácnými tisky a svázanými rukopisy. Občas na knihovníkovu prosbu vyslídily těžké svazky na ne­ přístupných policích; přinášely je a potom usedly na vysoké regály a diskrétně sledovaly vzácná díla, zatímco se jimi čte­ náři probírali.

Griffont využil klidu jedné křížové chodby, kde spal starý unavený lev­albín. Uhodl, že je tady ještě někdo, dokonce na stejné lavičce, kde sám podřimoval. Usmíval se na něj jakýsi muž v antracitovém obleku. Měl prošedivělé skráně, ale knír velmi černý, mohlo mu být tak padesát pětapadesát let. Byl to velmi hezký muž, elegantní a vznešený. Nejvíc však udivova­ ly jeho plazí oči za malými kulatými brýlemi se stříbrnými obroučkami.

V ruce držel knihu.

„Dobrý den, pane Griffonte,“ řekl. „Mám vaši kroniku.“

„Dobrý den, Sah’arkare.“

Griffont se zvedl, aby mu podal ruku.

„Nevěděl jsem, že patří k vašim povinnostem nosit žada­ telům knihy,“ dodal žertovně. „Musíte mít spoustu práce...“

„Vy sem však tak často nechodíte,“ odvětil laskavě konzer­ vátor Královské knihovny v Ambremeru.

Griffont vzal knihu a mechanicky ji prolistoval.

„Děkuji,“ řekl.

„Není zač. Můžu vás doprovodit?



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist