načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Magická kuchařka -- Tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic - Otomar Dvořák

Magická kuchařka -- Tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic

Elektronická kniha: Magická kuchařka
Autor: Otomar Dvořák
Podnázev: Tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic

Seznámení s tzv. černými kuchyněmi našich prababiček, vesnickými kuchyněmi, kde příprava jídla byla rituálem. Přehled svátků, typických českých jídel, recepty. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 125
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2.
Skupina třídění: Kuchařství. Potraviny. Vařená jídla
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Beroun], Machart, 2011
ISBN: 978-80-875-1706-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Seznámení s tzv. černými kuchyněmi našich prababiček, vesnickými kuchyněmi, kde příprava jídla byla rituálem. Přehled svátků, typických českých jídel, recepty.

Popis nakladatele

Nehledejte zde návody k výrobě alchymistických elixírů. Tahle kniha vás zavede do tajemně zakouřené černé kuchyně našich prababiček, do barokní a středověké vesnice, aby vám ukázala, že příprava jídla byla rituálem, udržujícím prosperitu rodu i řád světa. Málokoho dnes napadne, že zdobení koláče je vlastně vytváření mandaly, že koblihy jsou modelem koňského trusu, že ornament na velikonočním vejci je zaklínadlem a magickým záznamem, který lze přečíst a jímž dárce cosi sděluje obdarovanému. Najdete zde přehled rituálních jídel pro všechny svátky roku, z nichž některé jsou známé (velikonoce, vánoce), jiné zapomenuté (např. liščí neděle, rusalčí dny, a pod.). A víte, že moravští vrabci se původně dělali opravdu z vrabců? Kromě zajímavého vyprávění zde naleznete i desítky méně známých receptů. Ať už se rozhodnete uvařit „Hadí mord“, „Kaši pro duše nebožtíků“ nebo „Polévku proti upírům“, pokusíte se o „domácí pivo“ nebo „medovinu“, určitě poznáte, že vaření je nedílnou částí dávné lidové magie, která má co říci i nám, v době chvatně hltaných hamburgerů. (tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Otomar Dvořák - další tituly autora:
Vzpoura mrtvých Vzpoura mrtvých
 (e-book)
Hořící lilie Hořící lilie
Křivoklátským královským hvozdem Křivoklátským královským hvozdem
Za poklady brdských hřebenů Za poklady brdských hřebenů
Srdce v kleci -- Román o něžném rváči Janu Nerudovi Srdce v kleci
Zločin štábního strážmistra Zločin štábního strážmistra
 
K elektronické knize "Magická kuchařka -- Tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic" doporučujeme také:
 (e-book)
Vzpoura mrtvých Vzpoura mrtvých
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ppppppppppppoooooooooodddddddddddlllllllleeeee rrrrrrrreeeeeeeeeeeccccccccceeeeeeeeepppppppppppttttttttttááááááááááářřřřřřřřřřůůůůůůůůůůů sssssssssstttttttttaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrýýýýýýýýýcccccccchhhhhhhh čččččččaaaaaaarrrrrrrrooooooodddddddddděěěěěěějjjjjjnnnnnnniiiiiiccccccccccc

MAGICKÁ

KUCHAŘKA

OOOOOOOtttttooooooooommmmmmmmmmmaaaaaaaaaarrrrrrrrrrr DDDDDDDDDDvvvvvvvvvoooořřřřřřřřřřáááááááááááááákkkkkk


tajemství černé kuchyně

podle receptářů starých čarodějnic

MAGICKÁ

KUCHAŘKA

Otomar Dvořák


text © Otomar Dvořák, 2011

grafi cká úprava © Kameel Machart, 2011

ISBN 978-80-87517-07-9


3

Z

vu vás na výlet proti proudu času: do černé, očazené kuchyně, kde kouř štípe

do očí a tančící plameny vrhají po stěnách pitvorné stíny. Visící svazky by

lin, kotle, hmoždíře a zvláštně tvarované nádoby, hořkosladké vůně, možná

i ten černý kocour, který se vyhřívá na peci, a skřítek harašící kdesi mezi pánvemi, dotvářejí charakter tajné laboratoře vesnické čarodějnice. Skutečná vědma žila někde za vsí, možná byla ženou uhlíře na lesní mýtině či včelaře brtníka s jeho chaloupkou na muří noze, možná to byla žena kováře, který ovládal démona ohně, nebo mlynáře, spřáteleného s vodníky a čerty.

Ale magie „vládkyně krbu“ nebyla vyhrazena jen takovýmto specialistkám. Ještě

před sto lety každá hospodyně na vesnici byla tak trochu čarodějnicí a znala staré magické postupy, jimiž zajišťovala prosperitu rodu. To ona proměňovala suroviny, dodávané muži, v energetickou, ale i duchovní a mystickou sílu. Mnohé kuchyňské rituály nám mohou z dnešního hlediska připadat dětinské a směšné, měly však svou tradicí ověřenou úlohu při napojení na duše předků a kromě skutečných přesahů do astrálních dimenzí stmelovaly i společenství pokrevních příbuzných kolem „jednoho stolu, jedné mísy a jednoho ohně“.

autor

„V KOTLI COSI BUBLÁ, VAŘÍ,

TAJEMNÉ DÍLO SE DAŘÍ...“

ÚVOD


kapitola první

OHEŇ


5

Zapálení ohně D

nes nám to připadá jako samozřej

most, kterou provádíme jaksi bez

děčně: vyjmeme z krabičky zápalku

a škrtneme, přidržíme plamínek pod

kusem zmuchlaných novin...

Napadlo vás někdy, že zapálení ohně je čaro

dějnický úkon, při němž vyvoláváme na svět neklidného a proměnlivého „démona požírače“?

Naši předkové chápali oheň jako živou bytost,

tělesně přítomného boha, ke kterému je třeba se chovat s náležitou úctou. Pronášeli k němu prosby, házeli do něj symbolické dary, obětovali mu drobty chleba a kosti, věštili z pohybu a barvy plamenů, z jisker a kouře. Věřili, že oheň léčí a uzdravuje. Ostatně ani vědci nepopřou jeho desinfekční a koncentrační sílu. Plamen je vlastně hmota ve stádiu prudké, bouřlivé přeměny a dokáže proto s sebou strhávat a spalovat i různé škodlivé energie.

Pokud tedy chcete rozdělat oheň postaru,

potřebujete k tomu křesadlo a troud (práchno). Křesadla mívala různé konstrukce, ale jejich základem bývala vždy ocílka, škrtající o kousek křemene – podobně jako u dnešních zapalovačů. Vykřesané jiskry dopadaly na troud. Tento černý

prášek se získával ze sušené dužiny chorošů, ci

zopasných stromových hub. Jakmile troud začal

doutnat, přiložilo se k němu suché chrastí a jem

ně se foukalo, dokud nevyskočil plamínek.

Oheň v domácím krbu nesměl nikdy vyhas

nout; věřilo se, že takový prohřešek by způsobil

těžké pohromy a přivolal by do domu nemoc. Je

dině když zemřel některý člen rodiny, uhasil se

oheň v krbu a nechaly se plát jen svíčky na prkně

s nebožtíkem. Po návratu z pohřbu přinesla hos

podyně nový oheň od sousedů. Ovšem takováto

vzájemná služba byla pro

jevem nejhlubší důvěry;

dát oheň někomu nezná

mému by znamenalo vydat

se mu na milost a nemilost

a riskovat ohrožení samot

ného srdce domácnosti.

Planoucí oheň byl totiž ne

zastupitelným energetic

kým centrem domu, hořel

nepřetržitě ve dne i v noci,

v létě i v zimě. Samozřejmě

vládkyně krbu odlišovala

jeho formy udržovací, kdy tvrdé dubové poleno po

dlouhou dobu řežavělo pod hromádkou teplého

popela, od pracovních, jimiž byly vysoký plamen,

nízký plamen, žhavé uhlíky, horký kouř, ale také

horké kameny a cihly, na které se přímo pokládalo

těsto (což byla technika využívaná v pecích). Horké

kameny se někdy vkládaly přímo do nádob, jejichž

obsah se měl uvést do varu.

OHEŇ

Dobová rytina zobrazující prodavače troudu.


6

OHEŇ


7

Velikonoční znovuzrození (zmrtvýchvstání)

se týkalo i ohně. Na Bílou sobotu býval před kostelem zapalován „svatý oheň“, který kněz kropil vodou svěcenou na Tři krále a zapaloval od něj svíci zvanou paškál, se kterou vnášel do chrámu nové „světlo Kristovo“ (lumen Christi). Povinností hospodyně bylo donést žhavé oharky z tohoto posvátného velikonočního ohně domů a jimi znovu rozdělat oheň v domácím krbu, uhašený při pašijích na znamení Kristovy smrti. Tento obřad má však tradici již předkřesťanskou; je symbolem neustálé obnovy života.

Za nejmagičtější a je

dině účinný proti očarování a nemocem byl považován takzvaný „živý“ nebo také „čistý“ oheň, který musel být rozdělán tím nejpradávnějším pravěkým způsobem: třením dřeva o dřevo (tedy oheň, jehož zárodky spí přímo ve dřevě). Vznik černé kuchyně M

nozí z nás už si nedovedou před

stavit správné rozložení ohnišť

uvnitř někdejšího domu. To, že

užívám množného čísla není ná

hoda; vesnické domy se dřív rozlišovaly podle po

čtu ohnišť – od jednoohnišťových až po trojohniš

ťové. Dokonce se platila daň podle počtu ohnišť

v domě. Počet ohnišť ovšem nijak nesouvisí, jak by

nás snad mohlo napadnout, s počtem vytápěných

místností. Všechna ohniště byla soustředěna na

jediném místě!

Základem bylo otevřené ohniště, často vyvý

šené na špalku udusaného

jílu obloženého kameny.

Tady vařila hospodyně na

otevřeném ohni v hlině

ných hrncích, přistrčených

do přesně odhadnutých

vzdáleností od plamenů,

vložených do řeřavých uh

líků nebo umístěných na

železné trojnožky. Někdy

visel nad tímto ohništěm

železný kotel na řetěze

a háku (říkávalo se mu

kumhar).

Ohniště bývalo už

od pravěku umísťováno

v zadním rohu vpravo ode

dveří. Byl to jeden z po

svátných prostorů místnosti zvané jizba (odvo

zeno snad z románského slova estuva = vytápěti;

tedy místnost vytápěná na rozdíl od síně, která

byla chladná). V západoslovanských zemích bylo

již od 10. století zvykem, že otevřené ohniště bylo

umístěno před pecí. Zatímco ohniště tedy slouži

lo k vaření, ať už polévek, kaší, masa atd. (občas

OHEŇ

Dávným symbolem ohně byl salamandr.


8

i k opékání masa, ryb a těsta na rožni), pec byla určena k pečení – především chleba, ale také různých placek, koláčů a dalšího pečiva. Jejím předchůdcem býval plochý kámen, na němž se rozdělal oheň; když se kámen rozpálil, oharky se z něj smetly a položila se na něj těstová placka. Pec je ovšem dokonalejší; rozpálená kamenná či cihlová komora sálá i z boků a shora, takže pečivo se peče stejnoměrně. U nás bývaly pece dvojího druhu: na severu spíše hranolovité s rovnou vrchní plochou, na níž se spalo a kde se také sušilo zrní, len a konopí. Na jižní Moravu a Slovensko zasahoval z Maďarska a Balkánu typ kupolovité pece. Kromě pečení držela pec dlouho teplo a proto zejména v zimním období byla základem vytápění domu (a spaní na vyhřáté peci bylo přímo „protekčním“ privilegiem – často bývalo toto místo vyhrazeno pro menší děti).

Vzpomínáte na pohádku O perníkové cha

loupce, kde se ježibaba chystá posadit děti na lopatu a šoupnout je do pece, aby si je upekla? Nuže, to není žádná pohádková nadsázka, ale obraz jednoho běžného léčebného postupu. Čeněk Zíbrt píše: „O dětech, které mnoho jedí a přec nerostou, se říká, že mají ostarka. Takové dítě se

prý dalo vyléčit jediným způsobem. Posadili ho

na dřevěnou lopatu a šoupli do pece, vyhřáté po

pečení chleba. Když se vzpouzelo, tak ho k lopatě

přivázali.“ Nedonošené děti dávaly porodní báby

do pece „zapékat“; šlo vlastně o jakousi primitivní

náhražka inkubátoru. Také nemocný, který trpěl

zimnicí a zahleněním, byl namazán tukem a nahý

uložen do vyhřáté pece, aby z něj „horkost nemoc

vytáhla“.

Koncem 18. století

přibyla další vymoženost:

sporák. V podstatě to bylo

ohniště uzavřené dokola

zídkou a svrchu překryté

železnými, litinovými plá

ty, které se rozpálily a na

nichž se dalo vařit „úspor

ně“, s menší spotřebou

dřeva. Na rozdíl od pece,

ze které se po rozpálení

uhlíky vymetly, pod plá

ty sporáku se oheň stále

udržoval – i během vaření

a pečení.

Pro uložení paliva

sloužily takzvané „poleni

ce“. Jsou to dva rovnoběžné trámy asi metr pod

stropem jizby, zasazené do protilehlých roube

ných stěn. Na nich bylo naskládáno dřevo k tope

ní, vysychalo tam a přitom nezabíralo prostor na

podlaze.

Kouř z pece a ohniště se původně nikam ne

odváděl; rozlézal se po jizbě, tvořil šedivý oblak

OHEŇ


9

pod stropem a unikal dveřmi nebo zvláštním okénkem, ponechaným nad nimi k tomuto účelu. Dnešní člověk by zřejmě v takové zakouřené místnosti dlouho nevydržel. Hladina kouře nutila lidi zdržovat se a vykonávat různé práce co nejníž při podlaze. Sedávalo se proto na nízkých špalcích a stoličkách nebo přímo na zemi na otepích slámy či ovčích kožešinách. Takový stav byl v chalupách zemědělců ještě ve středověku.

V dalším vývoji se projevovala snaha zbavit se

nepříjemného kouře a tak došlo k tomu, že teplá pec sice zůstala v obytné jizbě, ale její dvířka (čelisti) byly vyvedeny do síně, jakési menší místnosti, skrze kterou se vcházelo do jizby. Tam bylo přemístěno i otevřené ohniště. Nad ně byl umístěn lapač kouře, dřevěné, dole se rozšířující bednění, omazané hlínou, aby se nevznítilo. Kupodivu tento prvotní komín nekončil na střeše, jak je dnes dobrým zvykem, ale na půdě, kde vrcholil kamenným uzávěrem s bočními otvory k zachycení jisker. Kouř z půdy odcházel škvírami mezi došky a „zauzením“ doškové slámy fungoval jako prevence proti jejímu plesnivění.

Tento typ komína, který oddělil kouř od ohně,

se nazýval koch a prostor pod ním kochyně (kochat, kuchat znamenalo původně oddělovat).

A tak vznikla naše známá kuchyně. Od zbytku síně

ji ještě později oddělili příčkou, takže byla oprav

du černá – přece jen stále trochu zakouřená a ta

jemně zšeřelá (často bez oken nebo jen s jedním

malým okénkem). Většinu místa v ní zaujímalo

ohniště a nad ním sazemi pokrytý odsávací otvor

komína (v pozdější době již kamenného nebo cih

lového), jímž stále hučel průvan a za větrného po

časí v něm bolestně naříkala meluzína.

Začazené ohniště bylo nutno často vymazávat

jemně rozdělanou hlině

nou kaší. Hned za mokra

kreslily ženy pomocí prstů

na čerstvě vymazané stěny

ohniště a do podkomína

pásy a vlnovky a tiskát

kem vyřezaným z řepy či

bramboru a namočeným

do vápna mezi ně umisťo

valy růžice a hvězdy. Byly

to symboly země, vody

a základních životních

principů (blíže je poznáme

v kapitole o ornamentu).

Fungovaly jako magická

ochrana proti požárům, ale také nebezpečným

démonům, ďáblům a čarodějnicím, které s obli

bou vnikají do domu komínem (pozoruhodná jsou

ovšem svědectví o různých typech blesků, zejmé

na kulových, které se vynořily z komína; možná

zde jako důležitý činitel funguje elektrická vodi

vost sazí a kouře).

OHEŇ


10

V mnohých hospodářstvích existovaly letní ku

chyně: během teplého období bylo ohniště umístěno na dvoře pod otevřeným přístřeškem a také pec měla další dvířka, vedoucí ven mimo dům. Pomůcky a nádoby K

vybavení ote

vřeného ohniště

patřilo několik

nezbytných po

můcek. Železný pohrabáč k manipulaci s hořícím dřevem a uhlíky, dále železný koník, zvaný též kozlík, o nějž se podpírala hořící polena a někdy se na něm také opékalo maso, rožeň a různě tvarované kované trojnožky, na které se stavěly nádoby. K peci ještě náležely dvouzubé vidle lyrovitého tvaru, jimiž se vkládala dovnitř polena (právě těmito vidlemi jsou vyzbrojeni pohádkoví čerti!), ohřeblo – to byla půlkruhovitá či trojúhelníková dřevěná deska na tyči a složila k vyhrabávání uhlíků a popele z rozpálené pece a samozřejmě dřevěná lopata na sázení chleba a pečiva.

Až do zavedení „sporáků“ se nejen k uchová

vání potravin, ale i k vaření na otevřeném ohni používalo především hliněné nádobí. Mělo specifi cké

tvary a přesné určení. Něco napovídají už názvy:

máslák, smetaník, mlékáč, kvašňák, pařák, povid

lák. Máte však představu, jak vypadal srostlík? To

byla spojená dvojice džbánovitých nádob se společ

ným kruhovým uchem nahoře. Používal se k nošení

dvou chodů (např. polévky a kaše) na pole. Nebo

koutňák, úzký a hluboký hrnec s uchem nahoře na

způsob košíčku: v něm kmotra obřadně přinášela

šestinedělce silnou slepičí

polévku. Baňaté džbány

se zúženými hrdly sloužily

k uchovávání tekutých po

travin (co nejmenší plocha

hladiny přicházela do styku

s okysličujícím vzduchem).

Hliněné nádoby, které

nebyly zevnitř glazované,

se musely pravidelně „vě

trat“, aby v jejich pórech

nezahnívaly organické

zbytky a nezpůsobovaly ne

příjemný zápach. Po vymytí

horkou vodou a vydrhnutí

bílým křemičitým pískem

je hospodyně napichavala

dnem vzhůru na plaňky

plotu a nechávala je tam i několik dní na větru

a slunci „vydýchat“. Tyto džbánky a hrnce na plo

tech dvorů a zahrad patřívaly ke koloritu vsí, ale

dnes už je tam uvidíte dost vzácně.

OHEŇ

Na sázení chleba a pečiva do pece používala

hospodyně dřevěnou lopatu.


11

OHEŇ


kapitola druhá

VODA




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist