načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Maestro -- Pátrání po hudbě z koncentračních táborů - Thomas Saintourens

Maestro -- Pátrání po hudbě z koncentračních táborů

Elektronická kniha: Maestro -- Pátrání po hudbě z koncentračních táborů
Autor:

niha Maestro – pátrání po hudbě z koncentračních táborů sleduje cestu pianisty Franceska Lotora po stopách skladatelů, kteří tvořili navzdory osudu a hudbu skládali i v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Maestro
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložila Hana Bělíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1114-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly o skladatelích židovského původu a hudebnících vězněných za druhé světové války v koncentračních táborech a věznicích se střídají s příběhem italského pianisty a badatele Francesca Lotora, jenž svůj život zasvětil znovuoživení jejich hudby. Zanícený muzikolog z italské Barletty se od 90. let intenzivně věnuje hudbě pronásledovaných a vězněných především židovských skladatelů s těžištěm mezi pražskými rodáky a tzv. terezínskými skladateli. V jednotlivých kapitolách sledujeme osudy pronásledovaných hudebníků v prostředí mezi životem a smrtí a cesty pátrání Francesca Lotora po materiálech a partiturách. Rekonstruuje tak umělecké počínání Ervína Schulhoffa v pevnosti Wülzburg, Hanse Krásy, Gideona Kleina a Viktora Ulmanna v Terezíně, Rudolfa Karla v pankrácké věznici, varhaníka Gregora Schwakeho v Dachau, zpěvačky Fridy Misulové v Osvětimi, zpívajícího Alexandera Kulisiewicze v Sachsenhausenu, skladatele Jozefa Kropinského v Buchenwaldu, holandskou hvězdnou dvojici showmanů Johny and Jones ve Westerborku, skladatele Émila Goué v Nieburgu nad Weserou, zpěváky Harryho Berry v japonském Omori, Berta Boccosiho s Bertoldem Hummelem a Artura Coppolu s Giovannim Guareschim v Sandbostelu. Cílem dlouholeté Lotorovy práce je oživování této hudby; sestavil vlastní orchestr, realizoval např. inscenaci opery Brundibár Hanse Krásy a vytvořil rozsáhlý soubor nahrávek rekonstruované hudby z koncentračních táborů v sérii KZ Musik.

Popis nakladatele

niha Maestro – pátrání po hudbě z koncentračních táborů sleduje cestu pianisty Franceska Lotora po stopách skladatelů, kteří tvořili navzdory osudu a hudbu skládali i v koncentračních táborech. Sledujeme tak život nejen Hanse Krásy, Viktora Ullmana či Erwína Schulhoffa, ale i méně známých skladatelů, například Rudolfa karla, Émila Goué, Berta Boccosiho a dalších.

Předmětná hesla
Lotoro, Francesco, 1964-
* 1939-1945 * 20. století
Muzikologové -- Itálie -- 20. století
Hudebníci -- Evropa -- 20. století
Koncentrační tábory -- Evropa -- 1939-1945
Hudební život -- Evropa -- 20. století
Dějiny hudby -- Evropa -- 20. století
Druhá světová válka (1939-1945)
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Thomas Saintourens

MaeSTro

pátrání po hudbě z koncentračních táborů

Thomas Saintourens

Mae

ST

ro

Kniha Thomase Saintourense Maestro

– pátrání po hudbě koncentračních

táborů sleduje cestu pianisty Franceska

Lotora po stopách skladatelů, kteří

tvořili navzdory osudu a hudbu skládali

i v koncentračních táborech. Před

čtenářem se tak otvírají životy nejen

Hanse Krásy, Viktora Ullmana či

Ervína Schulhoffa, ale i méně známých

skladatelů, například Rudolfa Karla,

Émila Goué, Berta Boccosiho a dalších. Thomas Saintourens (1983) je francouzský novinář a spisovatel. Vystudoval Institut politických věd v Bordeaux a má titul z fakulty žurnalistiky Pařížského institutu politických věd (l’IEP). Spolupracuje s mnoha deníky a časopisy, kde se zaměřuje hlavně na společenská témata. Společně s ragbistou Raphaëlem Poulainem napsal v roce 2011 knihu Quand j’étais Superman, která vyšla v nakladatelství Robert Laffont.


Thomas Saintourens

MAESTRO

pátrání po hudbě z koncentračních táborů


Thomas Saintourens

Le Maestro

À la recherche de la musique des camps

translation © Hana Bělíková

copyright © Editions Stock, 2012

ISBN

978 -80 -7511-114-2 (Volvox Globator)

978-80-87912-21-8 (Ústav pro studium totalitních režimů)

978 -80 -7511-115 -9 (epub)

978 -80 -7511-116 - 6 (pdf )


Dílo bylo vydáno pod vedením Philippa Broussarda


Abychom čtenářům umožnili spojit četbu s poslechem,

doporučujeme najít si ukázky z nejvýznamnějších děl na

následující internetové stránce: www.ilmc.it

Všech 24 dílů encyklopedie KZ Musik je k dispozici na

internetové stránce hudebního vydavatele Musikstrasse

(www.musikstrasse.it).


5

Barletta, 9. července 2011

Tak, a jsme tady. Via dell’Industria, Barletta, Itálie.

Úplně na jihu, v samém srdci Apulie.

Ulice je plná továren a skladišť, asfaltová stezka, která nikam nevede. Mezzogiorno, oblast poledního slunce,obsazená výrobními halami, pláž bez slunečníků, na které jižní vítr scirocco pálí kůži na troud a rozhání jedovatě šedé mraky a zápach z tavíren kovů. Rozpálený asfalt se lepí na podrážky jako vyžvýkaná žvýkačka. A přitom jen pět set metrů odtud směrem na sever jsou v oknechkvětiny, na ulicích skútry a kolem život.

Pokud jedete z centra, je potřeba třikrát odbočit, než se dostanete na via dell’Industria. Projedete kolemobchodního centra Mongolfiera, městského korábu, nad kterým se klene zelená plastová vzducholoď. Pak objedetebetonárnu, kterou rez prožrala až do základu. Za křovisky a olivovníky schovává vysoký násep železnici, vedoucí směrem do Bari.

Není to cesta pro pěší – místo chodníků jsou tu jen krajnice z oblázků. Budovy mají nanejvýš dvě patra a jsou chráněné automatickými bránami. Číslo 93 je betonová krychle, vystavěná symetricky kolem bílého schodiště, které střeží socha Ježíše v životní velikosti.

Z balkónu zaznívá hudba. Tóny piana se sypou poschodišti a horská dráha arpeggia téměř překrývá zpěv cikád. Ze stínu se vynoří vlčák, s hrudníkem hrdě vypnutým výstražně cení zuby. Zpod zaparkovaných aut sevyplíží smečka kříženců, kteří se jako na povel zastaví pod schodištěm.

Přece jen by chtěli vystoupat nahoru, následovat tóny. Thomas Saintourens

Byt, do kterého míříme, je ponořený v polostínupoledního žáru. Je tu těsno a vzduch snad ještě dusnější než venku. Kupředu to jde ztuha, jako kdybychom byli pod mořem – spánky v kleštích, nohy a ruce jako zolova. Z interiéru čiší askeze a jednoduchost. Stěny jsou bílé a nábytek ze surového dřeva.

Hudba přichází až ze samého konce bytu, z místnosti zavalené papíry, složkami a disky. Podél zdi stojí tři školní lavice. Na první leží kroužkový blok a nádoba s tužkami. Na druhé je počítač a tiskárna. Na třetí laptop. Všudekolem jsou stohy CD, vinylových desek na 45 otáček, kazet. Také jsou tu dva klavíry – jedno důstojné poloviční křídlo, schované snad pod tisíci partiturami, a jeden elektrickýnástroj japonské výroby. Obří ruce připomínající sklípkany hrubě dopadají na jeho jemné klávesy. Upocený klavírista hraje a na nose se mu třpytí černé brýle. Jeho vlnité vlasy se potem lesknou a připomínají tak napomádované účesy koncertních mistrů z dřívějška. Modrá košile je v podpaží promáčená, rukávy vyhrnuté vysoko nad zápěstí.

Hraje, avšak jeho myšlenky jsou jinde, rozhodně ne v Barlettě.

Za ním stojí rezonanční skříň z polic, na kterých se vrší krabice s partiturami. Na nálepkách čteme: Praha, Berlín, Brno. A dál: Goué, Kropinski, Ullmann. Na vrchní polici: Terezín, Dachau, Auschwitz.

Už dvacet let nehraje Francesco Lotoro ani Mozarta, ani Chopina. Zamířil dál, možná až příliš daleko, a upnul se na jediné poslání: přivést znovu k životu „hudbutáborů“, kterou více či méně potají skládali vězni různého původu a různého vyznání mezi lety 1933 a 1945.

Toho letního odpoledne je Francesco na pokraji sil, hlava hrozí prasknutím. Topí se v dluzích, padá únavou, a hraje tu sám, jako z jiného světa, symfonii českéhoskladatele Ervína Schulhoffa. Na konci této proklaté uličky, někde mezi továrnou na zmrzlinové kornouty a čistírnou

7

Maestro

koberců, vylétají tóny oknem ven a zanikají v horkém

letním vzduchu. Ve svých sedmačtyřiceti letech nemá

Francesco nic, jen svou hudbu. Ale ta je jeho pokladem.

Ervín Schulhoff

Pevnost Wülzburg, Německo, 1942

V posledních hodinách pracuje Ervín Schulhoff vpolostínu své cely ještě překotněji. Skladateli českého původu

je jasné, že jej tuberkulóza brzy ochromí. Že ho pevnost

Wülzburg, obrněná budova s půdorysem hvězdy tyčící se

na kopci kdesi v Bavorsku, co nevidět připraví o zbytek

sil. Snaží se odhadnout, kolik hodin života mu ještězbývá, kolik jednání ještě bude moci připsat ke své symfonii.

V záhybech not, čmáraných nemocnými gesty, zanechává

osmačtyřicetiletý pianista nápovědu komusi, kdo se snad

jednoho dne tohoto díla ujme a vdechne mu život. Abyzískal čas a oklamal cenzuru, pomáhá si vězněný skladatel

zkratkami. Na partituře najdeme písmena A, B a C,odkazující na opakující se pasáže. Tu a tam se objevujíhvězdičky a jiné zvláštní symboly, třeba malé zavináče (@),

které připomínají tajný kód, zakázaná slova. Hudebník

chce skládat, skládat až do samého konce, a předatposelství dál.

Na co a na koho myslí, zatímco jeho pero klouže ponotovém papíře? Jistě netuší, že existuje Barletta, nedovede si ani představit, že za šedesát let bude jeho symfonie znít pod rukama italského klavíristy s vyhrnutými rukávy.

Ervín Schulhoff umírá 18. srpna 1942.

Ervín Schulhoff umírá na stránce 23, ve čtvrtém aktu své poslední symfonie „8“, své hudební závěti.

Historie tohoto zapomenutého hudebníka nás vrací až na začátek 20. století. Do doby, kdy slavní mistřipřebývali ve Vídni, v Kolíně, v Lipsku. Mladého Ervína,rozeného Pražana, si coby mladého hudebního génia podávají Thomas Saintourens ty největší kapacity – doporučující dopis od Antonína Dvořáka, soukromé lekce u Clauda Debussyho... Všestnácti letech, tedy v roce 1910, už má o věhlas postaráno. Jeho vzestup však přerušuje vojenská služba. Ve dvaceti letech nastává nejkrušnější období (1914–18) ve službách rakousko-uherské armády. Mezi zákopy a vojenskými nemocnicemi se elegantní pianista zcela proměňuje. Po bitvě u Asiaga (Itálie, 1916) komponuje podzasněženými vrcholky Dolomit skladbu pro piano, nazvanou Fünf Grotesken. Z Velké války se vrací vysílený a opilý smrtí a šílenstvím.

Jako přesvědčený komunista a avantgardní rebelobjevuje atonalitu a vrhá se do hudebních experimentů, odhalujících jeho bouřlivou povahu skrývající šílenství. Odhaluje svou temnou stránku – smysly na vrcholupozornosti, rytmika tlukoucího srdce, nespoutaná divokost. Celé noci tráví po barech ve zběsilých tanečních orgiích s děvčaty. V Berlíně přebývá u dadaistů. V Praze bere jeho talent na milost národní rozhlas – odměnou je jim Sonata erotica pro sólistku: zpěvačka v ní předstíráorgasmus za doprovodu piana.

Pro klišé tehdejší doby je Schulhoff neuchopitelný. Jeho muka jsou dobře viditelná na dřevorytu Conrada Felixmüllera z roku 1924: nesouměrná obočí,horečnatý pohled, úzké a zlověstné rty, antracitově černé vlasy uhlazené pomádou, vázanka a černý oblek. Upír sesukovitýma rukama, sedící za obřím pianem, za skutečnými varhanami, schovanými pod notovou partiturou.

Jeho tvorba je totální, zcela bez kompromisů. Hudbou bojuje proti zkostnatělosti ducha – posílá kobercové nálety hudebních bomb, které jako planoucí jazz vybuchují vrozustilých symfoniích. Jeho dílo Ogelala, „mys teriózní balet“, je směsí zaranžovanou na podkladu zběsilého foxtrotu a inspirovanou mexickou legendou. Dokonce se odvažuje pomýšlet i na velkolepé zhudebnění Manifestu

Maestro

komunistické strany doprovázené světelnými azvukovými efekty.

Talentovaný umělec stejnou měrou omračuje i pobuřuje. Jeho hudba zní na BBC, účastní se festivalů a celá Evropa se diví jeho výstřednostem. Všude ho vítá potlesk, všude, až na Německo Třetí říše, kam má zakázaný vstup a kde jeho operu Flammen, inspirovanou legendou o Donu Juanovi, stahují z plakátů. Po výstavě v Düsseldorfu na jaře 1938 ho nacistický režim označuje za„degenerovaného umělce“ a řadí ho mezi nečisté a nebezpečné tvůrce (mezi nimiž najdeme jak Židy, tak levičáky nebo Romy...). O dva roky později se jeho jméno objevuje na čestném místě v Encyklopedii Židů v hudbě. „Degenerovaný“ je pražský génius v očích německých cenzorů hned třikrát – je Žid, komunista a ještě příležitostný homosexuál. On je však obelstí používáním různých pseudonymů. Hanuš Petr, Georg Hanell, Eman Balzar, Franta Michálek, Jan Kaláb – ti všichni jsou maskovaným Schulhoffem.

Úsvit druhé světové války je pro Ervína velmibouřlivým osobním obdobím. Jeho žena je nemocná, on sezamiluje do studenta, umírá mu matka, rozvádí se, znovu se žení, má zakázáno hrát, je pronásledován. Přátelé se ho snaží přesvědčit, aby odjel do Velké Británie nebo do Spojených států, on se však rozhoduje pro sovětskéobčanství jak pro sebe, tak pro svou novou ženu a svého syna Petra. Třináctého června 1941 získává přistěhovalecké vízum do SSSR. Jenže Hitler vyhlašuje Stalinovi válku a nařizuje invazi na východ. O deset dní později je Ervín Schulhoff zadržen a deportován do Wülzburgu, podfalešným jménem Gustavovič. Ani jako Žid, ani jakokomunista, ani jako homosexuál, nýbrž jako sovětský státní příslušník. Jeho propůjčená identita ho alespoň uchránila před prací v táboře, která by ho jako Žida neminula.

Již po prvních měsících věznění se zima a hladpodeisují na jeho zdraví – přichází tuberkulóza. Při životě Thomas Saintourens ho udržuje jen skládání. Tvoří klavírní kompozice, aniž by ho kdy napadlo, že by některá z nich opustila zdi pevnosti.

Čtrnáctého března 1942 jsou při pokusu o útěk z Wülzburgu na lesní cestě dopadeni dva mladí Rusové. Jejich těla jsou následně vystavena na centrálním dvoře, všem pro výstrahu. Následkem události se všichnivězni ponoří do ticha. Schulhoff usedá k prázdnému listu, na který vrhá první tóny své osmé symfonie, věnované dvěma hrdinům. Na konci dubna dokončuje druhou větu. Začátkem léta ho zachvacuje horečka, a on uzavírá třetí větu, allegro con molto fuoco, a poté se pouští do čtvrté, která se nejprve odvíjí v melodiích polky, než sepřemění v triumfální fanfáry. Ve dvacátém osmém taktu, dne 18. srpna 1942, slavnostní pochod končí. Schulhoffůvživot zhasíná, přemožen chorobou. Na stole zůstává dvacet tři listů symfonie. Tyto dokumenty, zachráněné předzkázou a zapomenutím, znovu ožívají o šest desetiletí později, v Itálii, v průmyslové zóně města Barletta.

Francesco Lotoro myslel na Ervína Schulhoffa již od své první návštěvy v Praze v roce 1990. V té době však neměl o symfonii „8“ dostatek informací. Ve spěchu si dokonce spletl budovy a pátral po partituře v Národním muzeu, zatímco v klidu odpočívala v depozitáři Muzea české hudby, které je jeho součástí.

O dvanáct let později, v srpnu roku 2002, se Francesco rozhodl do Prahy vrátit a pokusit se konečně získat kopii nedokončeného díla. Jen několik dní před jeho odjezdem se řeka Vltava vylila z břehů a svými bahnitými vodami zaplavila ulice české metropole. Televize ukazovalazáběry lodí, plavících se po hlavním náměstí, a obyvatel vplavkách. Sloní hvězda pražské zoo zahynula ve vlnách. Metro i tramvaje přestaly jezdit. Byla v ohrožení i „Osmička“, uložená v suterénu muzea? Francesco si už představoval, jak partitura proplouvá pod Karlovým mostem...

Maestro

Vystresovaný na nejvyšší možnou míru odložilzavazadla v hotelu Palma a spěchal pátrat po Schulhoffovi v archivech. Vrátný, který měl zrovna službu na vrátnici muzea, se na něj obořil, v hlase silné rozhořčení: „Copak nevíte, co se tady teď děje?“ Francesco Lotoro serozhodl rozbít tábor. Posadil se do křesla před místností, kde právě rokovalo vedení muzea, a čekal celý den, dokud si ho těsně před tím, než došlo k vypnutí proudu, nevšimla pracovnice muzea. Podle toho, co věděla, byla partitura přemístěna do bezpečí horních pater. Stačil šek s částkou v dolarech, a návštěvník z Itálie měl přislíbeno, ženásledující den obdrží kopii mikrofilmů. Před ním se o ně ještě nikdo nezajímal.

Když byly filmy vyvolány, ukázalo se, že partitury jsou neskutečných rozměrů. Na začátku bylo na každéstránce dvacet osnov, později čtrnáct a v posledních větách dvanáct. Záplava not, které bylo potřeba rozluštit aručně přepsat. Schulhoff byl naprosto přesný, puntičkářský. Pouhé tři dny života navíc by mu stačily k dokončení díla. Francescovi to trvalo tři roky.

Po návratu do Barletty začal nejprve prázdnými místy v textu, která představovala největší záhadu. Jejich účelem bylo vyhnout se cenzuře. Klíč k jejich pochopení přinesl až Petr Schulhoff, mistrův syn – ve skladatelověšifrovaném jazyce nesou chybějící postavy jména Marx, Lenin a Stalin. Co se týká tajemného znaku „@“, tenpředstavoval Arbeiter, tedy dělníky. Kousek po kousku vyplňoval Francesco bílá místa. Protože v té době ještě nemělpočítač, pomáhal mu jeho přítel, šéfdirigent Paolo Candido, který všechno přepisoval do úhledné a čisté podoby a kaž - dé dva dny posílal novou stránku ke studiu.

Symfonie „8“ je monumentem, není skladbou jen pro klavír. Schulhoff ji komponoval pro celý orchestr, bohaté obsazení nástrojů navozoval poznámkami v rukoise. Někde se objevovaly „bubny“, jinde „trombóny“... Thomas Saintourens Bojoval s časem, a tak práci vždy označoval datem, kdy začal pracovat na jednotlivých větách. Poslední značkou bylo datum 12/05/1942, které ohlašovalo čtvrtou část...

Na začátku evokují pohyby levé ruky klidnou a jako hedvábí hladkou atmosféru, podmalovávanou rytmem tympánů a kontrabasu, ke kterému se později přidáváburácení tub. Pravá ruka na své části klaviatury řídíhousle a rozpoutává bouři tónů. Na konci stránky 22 slibuje Schulhoff epický útok, nový začátek. Subito in tempo di marcia triomfale píše v ambiciózní poznámce. Jenže těsně před ohlášeným triumfem mizí v propasti smrti, a nadvacáté třetí stránce zanechává jediný durový akord.

Z Wülzburgu do Barletty, z roku 1942 až na začátek třetího tisíciletí, probíhá mezi oběma hudebníky jakási myšlenková komunikace. Ruce italského hudebníkakoírují pohyby českého vězně. Chybí jen konec, poslední věta, která měla znovu uchopit podstatu díla a zjemnit ji.

Aby poslední díl skládačky našel, zavírá se Francesco do bytu, který v té době sdílí se svou manželkou Grazií. Bydlí v přízemí domu číslo 7 v historické uličce via San Ruggero, něžně se vinoucí směrem k plážím Barletty. Pro Francesca neexistuje nic jiného než jeho poslání, všechno ostatní je teď vedlejší – společenský život, odpočinek,hodiny klavíru, dokonce i Grazia. Schulhoff je totižobrovský orchestr, který je třeba zahrát pouhými deseti prsty. Symfonie „8“ je skoro hodinu a deset minut trvající opus, běh na dlouhou trať s tempem sprintu. Na partiturách označil vězněný skladatel malými písmeny, jak dlouho má každá věta trvat. „V průměru 13“, píše se u první, „9“ u druhé a „21“ u třetí. Lotoro s těmito přechody počítá, když cizeluje synchronizaci. Jenže hlava vypovídáslužbu. Centrem města se ozývají výbuchy hněvu. Okřikuje chlapce, kteří kopou míč o bránu do dvora. Nesnese zvuk balónu, má z něj fóbie. Chce se přestěhovat, ale na to není čas. Je „Osmičkou“ posedlý, odevzdává jí tělo i duši, bez

Maestro

jediného dne oddechu. Paže vykonávají mechanicképohyby, mozek se přehřívá. Nechodí na slunce, ani se s Grazií

neprochází po pláži, přestávky dělá, jen aby rychle snědl

porci špaget.

Každou noc po osm měsíců hraje na vypnutýelektrický klavír, zatímco jeho družka odpočívá za policí sknihami v jediné místnosti jejich bytu. Zvuk není potřeba – Francescovi bohatě stačí klapání kláves a procvičování prstů. Až do brzkých ranních hodin hraje na piano, dokud mu Grazia naposledy neřekne, aby si šel lehnout.

Aby symfonii „8“ zvládal co nejlépe, přehrává ji Francesco ve správném sledu a pak pozpátku. Jednahodina tam, další hodina zpátky, šest cest každý den, nežsvému roztřesenému tělu dovolí konečně spočinout na lůžku. Ani piano nevydrží nápor Schulhoffovy hudby – rozpadá se, klávesy jsou zprohýbané. Ani ne po roce zničilo noční klapání mechanismus klavíru. Když se na nástroj přišel podívat známý opravář, zmohl se jen na výkřik: „Frangé, tys ho snědl! Je mi jedno, cos to tady prováděl, a ani to nechci vědět. Ovšem něco takového jsem ještě neviděl!“ Pod brutální silou hudebníka se všechny klouby a spoje doslova roztekly.

V okamžiku, kdy hudební nástroj vypustil duši, je Francesco Lotoro napnutý jako struna od houslí, nicméně již dosáhl virtuozity. Cítí, že je připravený poříditnahrávku symfonie „8“.

Když vstupuje do sálu konzervatoře ve městě Foggia, je Schulhoff v něm, jejich těla splynula. Třiašedesátiminutová skladba je zaznamenána na disk a do Barletty se již Francesco vrací sám.

Na nádraží přichází hodinu před odjezdem zpátečního vlaku. Čeká na nástupišti, vyčerpaný, ponořený donarostého klidu, jako horolezec na vrcholu.

Následujícího dne není schopen vstát. Jako bypotřeboval spát rok v kuse. Paže má ztuhlé, hlavu dokonale

vymetenou. Každý pokus vzdálit se z lůžka končízhrou

cením. Medvěd je na konci sil a musí se pohroužit dozim

ního spánku. Rok se piana ani nedotkne. Ale i tak může

pokračovat ve svém hledání...

Barletta, 10. července 2011

Barletta bylo kdysi místo velkého obuvnického průmyslu

a vyráběly se tu hlavně boty s gumovou podrážkou.

To bylo předtím, než přišli Číňané.

Někteří výrobci se snažili držet krok i za cenu snížení zisků, ale dnes se v Barlettě vyrábí jen jediný typ, a to bezpečnostní obuv. Zdá se, že značkové boty prostavební dělníky se v dílnách v Guangdongu kopírují hůř než pánské střevíce. Ještě stále se tu vyrábí oblečení značky Monella Vagabonda, místní chlouba se žábou ve znaku. Vlastní značku si sice drží i další společnosti, ale jiždávno tu nic nevyrábějí. Spojily se s asijskými či albánskými výrobci a slouží jen jako výkladní skříň pro prodej zboží, které ještě před několika lety v Itálii samy vyráběly.

Barletta má devadesát tisíc obyvatel, jednadvacet kostelů a na město dohlížejí dva svatí patroni: Santo Ruggero Vescovo a Santissima Madonna dello Sterpeto. Je začátek července a město je ponořené doprázdninových činností, tedy někde mezi siestou a pláží. Místní klevetnice bojují s karbaníky o místa ve stínu. Jdete-li po některé z hlavních ulic, jejichž bílé dlaždice pohlcují sluneční paprsky a tak zvyšují denní žár, zní vaše kroky zvláštní ozvěnou, jako by snad ohlašovaly průvodkajícníků – a připomínaly dvě tisíciletí křesťanské historie. Vždyť město bylo v době křížových výprav sídlembiskupa z Nazaretu. A jako zvláštní připomínka té doby, i současný biskup nese čestný titul biskup měst Barletta, Morletta, Trani a ... Nazaretu.

V roce 1978 se po obou stranách via dell’Industriarozléhaly prázdné průmyslové pozemky, na kterých měsíc za Thomas Saintourens měsícem vyrůstaly nové a nové továrny. Francescův strýc tam vlastnil společnost Fregilegno, a na ulici Madonna vecchia dello Sterpeto vyráběl dřevěné sochy.

To bylo Francescovi patnáct a právě se mu podařilopřestěhovat klavír z obývacího pokoje do strýčkovy továrny. Tam aspoň nebude nikoho rušit a může hrát i v průběhu zápasů Interu Miláno, kdy otec a bratr vyžadují naprosté ticho. Frangé je spíš intelektuál a raději pobývá vespolečnosti knih než středních útočníků. Po nocích doluje vědomosti z encyklopedií a jako horník si svítí baterkou na čele. Ve dne dělá domácí úkoly pro nejmladšího bratra a dvě sestry.

Strýcovu továrnu má Francesco asi pět kilometrů od domu. V hlavní budově se nachází rozlehlé podkroví, a tam řezbáři přestěhovali piano. Francesco sem jezdí na kole každý den ve stejnou dobu, mezi půl třetí a desátou večer. Starostlivá matka, Concetta, nikdy nezapomene přibalit synovi do brašny panino a lahev s vodou.

Mladý hudebník přehrává svá sóla v polostínu. O patro níž dělníci brousí, vyřezávají, tvarují vlysy, držadla,madony a občas i Jezulátka. Francescovy oči trpí v záplavě pilin ve vzduchu, ale on pokračuje a dokonce si na svévyvýšené orchestřiště nechává přinést druhé piano, tentokrát koncertní křídlo. Kromě toho si sem stěhuje i kamna, aby si v zimě mohl zahřívat prsty. O nedělích, když strážný od 17 do 22 hodin zamyká továrnu, zůstává hudebníkzavřený ve svém doupěti. Večer čeká, až bude odjíždět strýc, který cyklistu doprovází – auto jede za kolem, světlomety naplno svítí na cestu a klakson odhání toulavé psy.

Francescův otec Giuseppe je krejčí. V jednu dobu se spojil s bratrancem a otevřel si v centru města butik. Je také amatérským operním pěvcem – když Inter vyhraje, zpívá v kuchyni Tra viat t u. Concetta je pantaloniera –přišívá knoflíky a upravuje rub kalhot, aby lem dobře doléhal na střevíce.

Maestro

Jejich syn se vrhá do učení se stejnou posedlostí,jakou věnuje pianu. Tedy s výjimkou těch dní, kdy pouze předstírá, že chodí do školy. Ve čtvrtek ráno vyrážípěšky a pak zahne směrem k továrně. Vrací se na oběd, jako by se nic nedělo. A pak už zbývá jen napodobit matčin podpis – tři propojené smyčky v jednom tahu perem – a omluvit nepřítomnost pár slovy: „vážné rodinnédůvody“. Strategie funguje celý jeden měsíc. Koneckonců i tak maturuje Francesco se ziskem 58 bodů ze 60.

Ani na chvíli neuvažuje, že by následoval rodiče a živil se jako krejčí, a stejně tak nepřipadají v úvahu medicína ani práva. Chce se stát koncertním mistrem, jiná možnost neexistuje. S maturitou v kapse se zapisuje nakonzervatoř ve městě Monopoli na jih od Barletty. Dokonce i jeho vojenskou službu doprovází hudba – slouží v jednotce bersaglieri

1

na Sardinii, kde přehrává fanfáru regimentu

a zavírá se do kapličky, která je shodou okolnostívybavena pianem. A tak je připravený transformovat vojenské

popěvky do zvučných písní, a v hnědé uniformě sešpičatým kloboukem předvést svůj um početnýmnávštěvníkům koncertu. V obdivu k mladému talentu ho nadřízený

posílá na jih ostrova ke krejčímu, aby si tam nechal ušít

frak a bílou košili na míru.

Po návratu do Barletty se vojín Lotoro vrací ke svým klavírům, kterých se v továrně v jeho nepřítomnosti nikdo ani nedotkl. V patře pod ním dělníci neustávají pracovat ve směnách – třikrát osm hodin. Venku se potulují psi.

Na konzervatoři v Monopoli, městě obehnanémhradbou pobřeží, se Francesco od jednoho Maďara dozvídá o akademii Franze Liszta, prestižní budapešťské škole. Tam by měl možnost alespoň zavadit o mistrovské kvality. Rozhodně chce zkusit štěstí. Přes prázdniny trénuje Bacha a Bartóka a na akademii je přijat. 1 Bersaglieri – lehká pěchotní jednotka italské armády. Jejich helmy a klobouky zdobí tetřeví peří. Pozn. překl. Thomas Saintourens

Budapešťské památky pro něj zůstávají tajemstvím. Maďarští profesoři jsou mnohem náročnější než jejichitalské protějšky. Aby své umění vypiloval, musí Francesco cvičit téměř bez přestání, od půl sedmé ráno do desíti večer. V kostech cítí, že ho studium dovede na dosud neprobádaná hudební i intelektuální území. Postupně se seznamuje s Nietzschem a Pasternakem. A v posledním roce objevuje skladby vězňů z českého tábora v Terezíně: Viktora Ullmanna a Gideona Kleina. Jejich hudba nahranici života a smrti ho chytila pod krkem.

V prosinci 1989 se Francesco vrátil oslavit Vánoce do Barletty. Pár dní strávených s rodinou následoval návrat do Maďarska, kde dokončoval druhý rok na akademii. Aby nevyšel ze cviku, opakoval v garáži svých rodičů, kam se piana přesunula z továrny. Nebylo to nejideálnější prostředí – seděl mezi kanystry, obklopený zápachem nafty aolivového oleje. A navíc musel hudebník sedět co nejblížklávesám – za zády měl totiž nárazník otcova Opelu Vectra.

Jednoho lednového rána ho začalo svědit levé oko. Jako kdyby měl pod víčkem nateklou bulku. Přestával vidět, jen stěží rozeznával jednotlivé klávesy. Vyběhl zpátky do domu, a tam ho před zrcadlem v koupelně čekal nemilý pohled – levá strana obličeje opuchlá, jako kdyby se právě vrátil z ringu. Francesco věděl, že jeho zrak je křehký. Matka mu to neustále opakovala a dokonce mu pořídila i speciální čočky, které však v Maďarsku nikdy nepoužil. Středoevropská země pro něj byla jeden dlouhý den, který ho stál nejen zdraví, ale i mnohé sny.

Mladý Ital se už do Budapešti nevrátil. Otec hoodvezl do nemocnice v Bari, kde mu chirurg přišil víčka, tak jako jeho matka Concetta zašívala rub kalhot. Poprvé vživotě nemohl pianista hrát. S pirátskou páskou přes oko čekal na dárce rohovky. Nečekaně a nedobrovolně se jím stala jeho vlastní teta, která v únoru toho roku zemřela. Transplantace. Panenka se zhojila, krátkozrakost upravila,

Maestro

„Frangé – robot“ se mohl znovu naplno pustit do hraní.

Avšak už ne v Maďarsku, ale v Itálii.

V roce 1990, po roce, kdy vyhrával jednu regionální soutěž za druhou a pořádal recitály, se pianista začetl do encyklopedie DEUMM

2

. Stránku za stránkou pečlivě

studoval 12 tehdy existujících svazků a u každéhohudebníka sledoval místo narození a úmrtí. Postupně se oči

začaly zaměřovat na jméno, které se opakovalo snadstokrát – Osvětim. A další, které bylo zmíněno mnohokrát

– Terezín, nacistické ghetto nedaleko od Prahy, kde byli

zavřeni někteří z největších hudebníků své doby.

Listopad 1990 a Francesco Lotoro nasedá do letadla směr české hlavní město. Vydává se tak trochu naslepo, pohání ho zběsilá zvědavost, je si naprosto jistý, že tato cesta mu změní život. Těsně před odletem mu matkapřibalila do koženého kufru pár pořádných teplých bot. Měla asi pocit, že Praha, město tak vzdálené od Barletty, musí být plná tučňáků a iglú. Syn sice reptal, avšak ona nebyla tak úplně na omylu – město bylo pod sněhem a pozamrzlé Vltavě se procházely labutě. Francescovy mokasíny se při první procházce z hotelu Palma rozpadly. Na druhou stranu politicky procházela země obdobím jarní oblevy – komunistický režim padl a na bankovky se lepily kolky, aby se zabránilo devalvaci národní měny.

Vedoucí hudebního oddělení Městské knihovny Blanka Červinková připravila vše potřebné pro příjezd tajemného Itala. Koneckonců cizinec, kterého zajímají Gideon Klein a Viktor Ulmann, se neobjeví každý den.

V Praze zavádí Francesco každodenní rituál – vstává za rozbřesku, v sedm ráno opouští pokoj v hotelu Palma, a s pomocí lámané angličtiny prochází univerzitníknihovny, zpovídá archiváře, vyzvídá u antikvářů. A jelikož v té 2 Dizionario Enciclopedista Universale della Musica et dei Musicisti – Všeobecná encyklopedie hudby a hudebníků, 22svazkováencykloedie vydávaná v Itálii mezi lety 1983–2005. Thomas Saintourens době není nic v digitální podobě, musí každou partituru kopírovat.

V poledne se vrací do hotelu, aby se posilnil vydatným a poměrně levným obědem. Následně se vrací k práci a pokračuje až do zavírací doby jednotlivých institucí. Všechno katalogizuje, neustále kopíruje, a aby ušetřil čas, mávypočítaný každý pohyb – když pokládá list na sklo stroje, už má nachystaný další. Dvakrát se mu stalo, že vynechal stránku, která byla přilepená na jinou. Ale nemá čas vracet sezpátky. Je naprosto pohlcen zběsilostí svého pátrání.

Šestý den, a jeho pokoj je vydlážděný partiturami. Sedmého dne se koberec ztrácí pod dílem Gideona Kleina, hudba Viktora Ullmana zabírá koupelnu. Obě ztracené osobnosti zcela naplňují duši samotáře Francesca, který hltá hudbu stejně tak, jako kdysi hltal historické knihy. V noci nemůže spát, hlavou se mu honí notové osnovy na pergamenovém papíře a hrají jeden nekonečný nápěv.

Jednoho rána obětuje půl hodiny práce a kupuje další zavazadlo – levný model, pružný, ale dostatečně pevný. Za pouhé dva týdny objevil na stovku partitur a získaldokumenty z první světové války i díla mistrů 19. století. Dnes už ví proč – aby mohl plně pochopit prokletéhudebníky z Terezína, musí se dostat do hloubky jejich duší,studovat jejich učitele – Viléma Kurze, Aloise Hábu, Arnolda Schönberga...

Jedním osudem je zcela posedlý – fascinuje ho Gideon Klein, zastřelený v pětadvaceti letech v Osvětimi. Ještě předtím, v Terezíně, skládal Klein sonátu pro piano, skladbu pro smyčcové trio a ukolébavku.... Francesco věděl, že tento talentovaný hudebník byl i za branami koncentračního tábora velmi plodný. Do rukou se mu dostává i jeho fotografie – klasický sépiový portrét krásného mladíka s rovným nosem a sametovýmpohledem. Poslední večer svého pobytu balancuje mladý Ital na koberci partitur a zjišťuje, že pokud nepoleví a bude

Maestro

s objevováním pokračovat stejným tempem, mohlo by se

mu podařit objevit všechno a všechno zahrát, Gideona

i ostatní. Ještě nikdy se necítil tak silný. Ano, musí

a bude pokračovat.

Sotva se vrátil k rodičům do Barletty, už se Francesco znovu chystá odjet. Aby něco málo vydělal, znásobujepočet koncertů a hraje dokonce po večerech v restauracích. Pár týdnů po svém pražském „prozření“ se opět vrací na břehy Vltavy. Tam ho Blanka Červinková, knihovnice, a Petr Pokorný, bývalý disident a skladatel, provázejí do tajných archivů, a do dobře vybavených obchodů snahrávkami. V červenci 1991 ho Blanka doprovází dohudebního knihkupectví Divertimento, na výjimečné místo, které na zažloutlých stránkách partitur skrývá celouhudební historii střední Evropy.

Toho dne se Francesco Lotoro poprvé setkává sfantomem Gideona Kleina. Zatímco se probírá stohemdokumentů v zadní části obchodu, objevuje se tvář. Bezpochyby Kleinova ... jen v ženské podobě. Je to Kleinova sestra Eliška, bývalá vězeňkyně z Terezína. Život zasvětila památ ce svého bratra. Mluví na Francesca německy, a ten jí sice nerozumí ani slovo, ale je tak omráčen emocemi, že si netroufá nic říct. Už jen setkání je bolestnoupřipomínkou oné tragédie, ze které mrazí.

Eliška přináší celou krabici plnou skladeb, které její bratr zkomponoval v průběhu zajetí. Podává Francescovi pergamen v barvě tabáku, srolovaný hedvábně jemnýpaír, signovaný násadkovým perem tam, kde bylypředtištěny osnovy: Gideonova sonáta, datovaná 23. října 1943 v Terezíně. Drobným písmem psané poznámky k rytmu naznačují, že umělec měl k dispozici metronom, což byl luxus. Jeho sestra, sama pianistka, zvedá ruce a naznačuje rytmiku, a zpěvem ukazuje, jak je třeba interpretovat třetí větu. Ještě než se rozloučí, věnuje partituru Francescovi, a omylem signuje „20. 7. 1944, Praha“.

Francesco Lotoro nahrává první klavírní CD, které se ve Francii prodává pod názvem Hudebníci – mučedníci holokaustu

3

. Sotva však CD vychází, je mu jasné, že se

nemůže omezovat jen na klavírní skladby. Hudbakoncentračních táborů sahá mnohem dál a on neodhalil ani pouhé

obrysy. Jsou tu i další nástroje a další pražské židovské

oběti, různé podmínky zajetí, různé doby. Napříště je tedy

potřeba postupovat vědecky, jako archeolog, a přijmout

výzvu – je třeba najít a zařadit veškerou hudbu, která byla

vytvořena v zajetí v době mezi otevřením tábora v Dachau

v roce 1933 a japonskou kapitulací v srpnu 1945. Probudit

tóny, které se rodily a umíraly v zajetí. Prorazit díru ticha

v hudební historii 20. století. Musí se vypořádat skrverolitím skladatelů. Mnozí z nich věděli, že se živí ven

nedostanou, ale ani to je neodradilo od snahy zachovat si

alespoň tvůrčího ducha a s ním i skutečnou svobodu.

V devadesátých letech dává Francesco přednost bádání před tradiční činností pianisty. Třetinu času, častosahajícího hluboko do noci, věnuje různým nahrávkám Bachových mší společně s maestrem Aldem Ciccolinim a CD napočest čtyřiceti let festivalu Pražské jaro. Avšak v kanceláři se mu hromadí dokumenty, a tak se rozhodne věnovat se zcela a naplno zapomenuté hudbě. Z vášně se stáváposlání, a on uhání směrem k uměleckému obzoru, za který se zatím ještě nikdo nepodíval. Naštěstí existují i jedineční historici, se kterými může písemně konzultovat: Němec Guido Fackler (Univerzita ve Wülzburgu) a Američan Bret Webb (muzeum holokaustu ve Washingtonu)... Také se může spolehnout na spolek amatérů a potomkysamotných hudebníků, kteří mu na jeho cestě pomáhají.

Praha je i nadále jeho nejoblíbenější destinací, jenže terezínské archivy, uchovávané v místním muzeu, jsou nakonec zklamáním. Kopie partitur jsou vystavené ve 3 Shoah. Les Musiciens martyres de l’Holocaust, Arion, 1995.

25

Maestro

vitrínách a není možné se k nim dostat. Nepomohlo ani

to, když představil svůj encyklopedický projekt a zmínil

se o svých českých přátelích. Naštěstí si všiml, že poote

vírací době přicházejí do muzea malíři, aby si postavili

stojany před plátna, vytvořená v táboře, a nechali seinspi

rovat. A tak se k nim přidává a vytahuje kroužkový blok.

Postupně, takt po taktu, notu za notou, i přes matoucíod

lesky na skle přepisuje skladby vězněných mistrů: Kleina,

Krásy, Bermana a všech ostatních.

V roce 1994 se Francesco poprvé vydává do Izraele,

na cestu, kterou plánoval mnoho let. Po příletu sipronají

má pokoj v malém hotelu v Tel-Avivu. Jenže – knihovny

a archivy se nacházejí v Jeruzalémě. Navíc je sám a příliš

dojatý z toho, že může kráčet po této zemi. Pět dní pátrání

nepřináší mnoho výsledků – takovou cestu je třebapláno

vat s větším předstihem a pečlivěji. Ale on se vrátí. Ame

zitím se vrací na cestu Evropou, kterou započal v Praze.

Jakmile mu to stav bankovního účtu dovolí, opouštípoho

dlné bydlení v Barlettě, v ruce prázdný kufr, a vydává se

po stopách ztracené hudby. Paříž, Vídeň, Berlín, Záhřeb,

Kodaň, Krakov, Brno, Norimberk, Amsterdam... Ane

smíme zapomínat na Prahu a Jeruzalém, které navštěvuje

minimálně jednou ročně. Po cestě zjišťuje, že v Osvětimi

bylo šest orchestrů, další, čítající osmdesát čtyřihudeb

níků, byl v Buchenwaldu, desítky talentovanýchhudeb

níků prošly Terezínem, důstojnickými věznicemi mnoho

francouzských mistrů, v Ravensbrücku byly ženské sbory,

v milánských kobkách zněly milostné písně a Westerbork

hostil jemné umění holandského kabaretu...

Johnny and Jones

Tábor ve Westerborku, Nizozemsko, 1943

Ještě ani nevystoupili z dobytčího vagónu a už duo Johnny

and Jones rozdává autogramy vězňům ve Westerborku.

Příjezd holandských zpěváků do tohoto tranzitního azadržovacího ostrůvku nacismu na severu Nizozemska už

několik dní proudil místní šeptandou. Mnoho vězňůzpočátku nevěřilo, že by zrovna tyto hvězdy měly dorazit

mezi ně. Měli vlastní zkušenosti s téměř vražednou silou

zvěstí – z jedné strany je slibována okamžitáintervence Spojenců, z druhé okamžitá likvidace. Za zavřenými

dveřmi tábora vládne jedna železná pravidelnost – každé

pondělí večer je odtud vypraven vlak do Osvětimi.

Bylo to 9. října 1943, kdy byli Nol van Wesel („Johnny“) a Max Kannewasser („Jones“) s vlasy stejně nablýskanými jako jejich špičaté střevíce přivítáni jako hvězdy. A tady je máme – umělce, jejichž sláva sahá až do Belgie. Bylizatčeni v Amsterdamu, v rámci protižidovské razie. Místní úřady slíbily Berlínu čtyřicet tisíc zatčených. Vzhledem k tomu, že tento cíl měl být splněn do konce roku 1942, byla nizozemská policie odhodlaná víc než kdy předtím a procházela všechno – azylové domy, hotely, nahrávací studia. A neunikli jí ani Johnny and Jones.

Dvojice se zná už mnoho let. Jejich cesty se poprvé střetly v Amsterdamu, v obchodním domě De Bijenkorf (přezdívaném „Úl“), sídlícím na známé adrese na náměstí Dam. Našli jste tu všechno, od ložního prádla až po sledě v oleji. Na začátku třicátých let tu byli Max a Nolzaměstnaní v oddělení domácích potřeb. Prvnímu bylo tehdy dvacet, druhému devatenáct let. A oběma hýbala společná Thomas Saintourens vášeň – američtí showmeni. V roce 1934 se v rámcivýročního večírku pro zaměstnance rozhodli vystoupit jako swingový kvartet a přibrali k sobě ještě další dvakolegy. Vystoupení The Bijko Rhythm Stompers zachvátilo všechny od první písně. Majitelé byli jako omráčení –tento večer stojí za zapamatování, neboť tihle mladíci mají talent, který se dá prodat dál.

Stali se pilířem spolku zaměstnanců a následující dva roky se hudebně pohybují v oblasti jazzových základů. Max začíná zpívat pod pseudonymem Andy Yazoo zadorovodu poloprofesionálních hudebníků Merry Makers. Nakonec však vytvářejí dvojici a začínají si říkat Johnny and Jones. V roce 1936 je vlivný židovský producent Henri Wallig bere na zkoušku do svého slavného Kabaretuneznámých. Výsledek je přesvědčivý a hvězdná kariéra může začít. Bývalí příkladní zaměstnanci se spojují s jazzovým orchestrem The Ramblers a chystají se na první oficiální nahrávky. A mezitím je opulentní ředitelé divadel najímají na zkoušku pro sérii představení v pobřežním kabaretu v Schevingenu, lázeňské destinaci pro obyvatele Haagu. I tentokrát se úspěch dostavuje okamžitě.

Podle puristů z časopisu Jazz Magazine jsou prstykytaristy poněkud váhavé, nicméně každé představení končí potleskem ve stoje. A představení z 9. srpna 1936, které duo předvedlo v kasínu přímořského městečka Den Helder, je dokonce povyšuje do postavení „fenoménu“ roku.

Mezi show piluje Johnny hru na kytaru a velmipozorně studuje techniku svých amerických vzorů – Eddieho Langa, talentu z Philadelphie, Dicka McDonougha, drancujícího nahrávací studia se sklenkou ginu aznámého jako doprovod Billie Holidayové i Fatsa Wallera. Jeden muž ho však okouzlil nade všechny ostatní,virtuózní cikán, schopný roztočit ve swingovém rytmu celý Hot Club de France i se třemi prsty na levé ruce – Django Reinhardt.

Maestro

Na podzim 1938 mají Johnny and Jones první hit. Mr Dingles je veselá jazzová hříčka, doprovázená hrdelními zvuky. Jsou evropskými průkopníky na poli amerického černošského jazzu a ihned si vytvářejí vlastní styl –kytara, chytlavé refrény, veselé hlasy a swing, který bydokázal roztančit i mrtvého. Své publikum svádějínapomádovanými vlasy a dokonalými obleky s květinou v klopě. Kabarety v Amsterodamu se o ně perou. Veřejné rádio VARA dokola pouští jejich tituly a ohlašuje jejich účast na letních festivalech. Mají dar míchat americké odkazy, amsterdamský humor, židovské vtipy a slovní hříčky azesměšňovat aktuální témata. Nahrávací studio Panachord (které v roce 1939 kupuje Decca) s nimi rozhodně nedělá chybu – sotva podepsali první smlouvu, a už je jasné, že půjde o jedny z nejlépe prodávaných nahrávek. Následuje sedm alb. Swing Your Song, Violetta duní tanečním sálem Pschorr v Rotterdamu, známým charlestonovým klubem, kde se v záblescích spodniček pohupují kolena revolučním směrem. Uprostřed všeho toho šílenství objevuje dvojice v březnu 1939 Belgii. Nejprve zpívají v antverpské zoo, v doprovodu mezinárodních hvězd takového formátu, jako jsou Mills Brothers – černošské vokální kvarteto z Ohia. Johnny and Jones se konkurencí z USA nenechajízahanbit a jejich „hey de hey“ a „ho de ho“ v Cab Calloway si získává respekt amerických mistrů. O týden později se duo představuje na olympijském stadionu v Antverpách, kde rozehřívají diváky před přátelským zápasem Belgie– Nizozemsko (který končí 5:4 ve prospěch domácích).

Jenže stejným tempem, jakým nacistické jednotkyzachvacovaly Evropu, se přiostřovala také protižidovská opatření v Amsterdamu. Johnny a Jones se musí vzdát svého slavného amerického přízvuku. Brzy mají zakázáno vystupovat pro jiné než čistě židovské publikum, cožznamená, že se v podstatě nehnou ze čtvrti Plantage. Nacističtí okupanti po nich vyžadují, aby měli na kostýmech přišitou Thomas Saintourens žlutou hvězdu. Požadavek plní, ale květina v klopě jimnechybí nikdy.

Dvacátého čtvrtého srpna 1941, v neděli, vystupují na oslavu vítězství haagského fotbalového klubu ADO v šampionátu. A to je jejich poslední veřejná nahrávka. Od tohoto okamžiku se musejí skrývat před policejními raziemi, ke kterým v Amsterdamu dochází. Samozřejmě si vždycky nějak poradí a budou zase vystupovat, ale jsou si velmi dobře vědomí, že nic už nebude jako dřív.

Oba se v roce 1942 žení s nežidovkami, a snaží sevyhnout zatčení. Nakonec jsou zadrženi na podzim 1943, kdy jsou objeveni ve svém úkrytu v kleci výtahu. A 9.října je i s manželkami odváží vlak do Westerborku...

Toho dne se tábor jen hemží siluetami těch, kteří tu jen přestupují a čeká je krátká zastávka před odjezdem na místo konečného pobytu – do Osvětimi, Sobiboru nebo Bergen-Belsenu. Pro snadnější manipulaci byla železnice prodloužena až do samého středu areálu tábora. Novánástupiště byla vyšperkována přezdívkou „třída Zoufalců“. Mezi lety 1942 a 1945 se po ní prošlo více než sto tisíc lidí.

Jsou tu i další vězni se zvláštním postavením, říká se jim „permanentní“: Němci, nizozemští Židé, celkem asi dva tisíce lidí ubytovaných v barácích. Johnny and Jones se připojují právě k nim a doufají, že je jejich pověstzachrání před odjezdem směrem na východ.

V té době je ve Westerborku výkvět soudobé německé a holandské kabaretní scény, našli byste tu jak již známé hvězdy tak hvězdy vycházející, a někteří umělcidokonce mohou v táboře vystupovat. Vedoucí tábora, SS Albert Konrad Gemmeker, tajemný a všudypřítomný muž,kterého stále doprovází malý psík, se nechal přesvědčit bývalým komikem Maxem Ehrlichem a nechal otevřít divadelníkavárnu. Každé úterý zde před nabitým sálem ožívákabaretní duch. Vystupuje tu až padesát jedna umělců včetně špičky židovského umění té doby, kterým sekundují ti

Maestro

nejlepší osvětlovači, maskéři a profesionální technici.

Vězni sem přicházejí obdivovat Williho Rosena, pianistu

s malými kulatými brýlemi na nose, Camillu Spirovou,

kyprou filmovou hvězdu, která vystupuje s písněmi

z vlastních filmů, Esther Philipsovou, svůdnou tanečnici

ve šťavnatě krátké sukni, nebo taky sexy sbor Westerbork

Girls. Všichni vystupují na prknech vyrvaných zesynagogy v sousedním městě Assenu. Talenty umělců jsou do

okolí vytrubovány roznašeči plakátů: „Humor a melodie“,

„Třikrát hurá řediteli!“, „Dokonale překvapivé“... Párhodin zpěvu, tance a smíchu dovoluje zapomenout na krutý

pobyt v táboře, na prokleté pondělní večery, kdy dozorci

baráků povolávají k odjezdu ty, pro které je určená „třída

Zoufalců“.

Johnny a Jones jsou přiřazeni k práci na rozebíránívraků letadel, sestřelených v bitvě. V dílně se třídí kousky kokpitů, rozmontovávají turbíny, sbírají díly, které je ještě možné použít. Přestože ostatní pracují holýma rukama, kytarista Johnny se snaží co nejvíce chránit prsty, a tak u stolu rozebírá motory v obrovských chlupatýchrukavicích. Duo je myšlenkami jinde, už si chystají návrat na scénu a připravují nové scénky. Jenže SSman Gemmeker o židovskou dvojici dvakrát nestojí. Chce mít kontrolu nad texty písní kabaretu, proto se ve Westerborku smízpívat jen v němčině. A tak jsou pro něj tihle mladíci příliš „američtí“ a jejich žvatlání nemá žádný styl. Protože jim nechce povolit vystupování v rámci úterní revue,začínají hudebníci chodit na intenzivní kurzy němčiny, které jsou v táboře pořádány. Konečně je jim umožněno sejedno úterý účastnit v poněmčené verzi (Johnny und Jones) „Barevného večírku“, avšak nakonec zůstává jen u tohoto jediného vystoupení.

Navzdory zákazům podstupují riziko a skládají několik písní v holandštině, jako závan naděje, zpívaný raději vtáboře než před Gemmekerem a jeho klikou. V dokonalých

32

Thomas Saintourens

kostýmech zhudebňují život v táboře (Zbouráme zeď)

a skládají hymnu, postavenou na rytmu „dudidudu“,popě

vek zabarvený jejich věhlasem z let na svobodě, nazvaný

Serenáda z Westerborku:

Zdá se, že na tom nejsem nejlíp

Zdá se, že jsem ztracený ve vlastních myšlenkách

Náhle jsem někdo jiný

Srdce mi tluče jako ztroskotané letadlo.

Zpívám serenádu z Westerborku

Podél stezky tu na zem svítí malý stříbrný měsíc

A já zpívám serenádu z Westerborku

S krásnou dívkou se tu bok po boku procházíme

A mé srdce hoří jako oheň v krbu

Doma u mámy jsem nic takového necítil

Zpívám serenádu z Westerborku

Mezi baráky, napsal jsem ji na vřesovišti

Tuhle romanci z Westerborku...

Jednoho srpnového rána roku 1944 opouštějí Johnny

a Jones tábor na základě dočasné propustky

4

. Občas se

takto dostávají za hranice Westerborku společně sespo

lupracovníky z dílny, aby zpátky dovlekli vrak letadla,

které spadlo někde poblíž. Tentokrát je však čekáauto

mobil, který je má dovézt až do Amsterdamu. Město je

v té době takzvané jew free city, ve kterém je přítomnost

Židů – neřkuli hudebníků z Westerbroku – teoretickyza

kázaná. I přesto překračují dva mladíci veškeré zátarasy,

aby se potají dostali až do obchodnického předměstípo

dél Vondelparku. Řidič je vysazuje před šedivou budovou,

4 Okolnosti jejich odchodu jsou nejasné. Zdá se, že Max Ehrlichvy

užil svého vlivu u vedoucích tábora, aby získal propustku najedno

denní návštěvu nahrávacího studia.

Maestro

kterou oba dobře znají: číslo 154 na PC Hoofstraat. Jdou

po schodišti nahoru, pozdraví se s producentem a vstupují

do studia společnosti Nekos. Nemají čas rozcvičit ani hlas,

ani prsty, musí se podělit o své šťastné písně. Johnny se

chopí kytary, Jones spouští na plné hlasivky: „Zdá se, že

na tom nejsem nejlíp... Zdá se, že jsem ztracený ve vlast­

ních myšlenkách...“ A je hotovo, Sernáda z Westerbroku

je zaznamenána do ještě teplých drážek vinylové desky.

Celkem nahrávají dva přátelé šest písní, které se zrodily

v táboře. Ještě toho večera se vracejí do Westerbroku. Ani

na okamžik je nenapadlo utéct – Gemmekerovi muži měli

v rukou jejich manželky.

Krátký okamžik svobody nečeká pokračování. Oněkolik dní později, 4. září 1944, jsou všichni členovékabaretu ve Westerborku a další dva tisíce vězňů seřazeni na „třídě Zoufalců“ a nakládáni do vlaků směrem na východ. Podle dohadů je čeká Terezín – české ghetto, které je prý plné muzikantů. Tam však stráví jen několik hodin na nástupišti. Pak se konvoj vydává směrem do Polska. Osvětim. I tam je zastávka jen krátká. Další odjezd. Vlak uhání po další černé dopravní tepně Evropy Třetí říše – Sachsenhausen, Ohrdruf, Buchenwald. A nakonecvyhlazovací tábor Bergen-Belsen, kam se dostávají na začátku března. Jones tam umírá 20. března 1945, Johny 15.dubna, v den, kdy je tábor osvobozen britskými vojsky. Dlouho se mělo za to, že se amsterdamské nahrávkyztratily. Až do chvíle, kdy se bývalý zvukař studia Nekos Hans Luder svěří, že si potají uschoval nahrávky na starýchcívkách (v Itálii jim říkají „pizzas“), které později odkázal muzeu ve Westerborku. Zvuk je sice tlumený a nahrávka je přerývaná a přeskakuje, avšak i tak světu jasně ukazuje talent dvou showmenů z Amsterdamu.

Francesco Lotoro, zběsilý badatel z Barletty,rozhodně nehledal zábavnou muziku, když se pustil do historie Thomas Saintourens Westerborku. „Vážný“ pianista hledal v archivech tábora partitury skladatelů klasické hudby Nico Richtera a Gézy Frida. K jeho velkému překvapení mu institucezabývající se hudbou holandských koncentračních táborů zaslaly dvě CD – na jednom Willy Rosen, na druhém Johnny and Jones. Kabaret... Namísto symfonií objevuje Francescošílené umělce z prokletého tábora. Serenádu z Westerborku se mu bez větší námahy daří přepsat z audiozáznamu, ale dalších pět písní mu uniká (dvě jsou v němčině, tři vholandštině) – nic snadného pro Itala z Apulie, který se s němčinou nikdy nesetkal.

Mezi okamžikem, kdy se k němu dvě CD dostávají, a nahrávkou pořízenou Francescovým orchestrem uplynou tři roky. Nejprve dostává tlustý balík od Alana Ehrlicha, vnuka Maxe, dramaturga westerbrockých úterníchvečírků. V rukou má změť partitur, útržků písní. Vzácnédokumenty přidává k textům písní, získaným z památníku Yad Vashem v Izraeli. Francesco tak má veškeré podklady, které potřebuje k rekonstrukci úspěchu tábora. Spomocí přítele z Německa, profesora na institutu germánských studií v Římě, přepisuje z odposlechu všech šest skladeb z alba nahraného v Nekosu.

Na míle vzdálený od Bacha cizeluje Francesco Lotoro partitury Johnnyho a Jonese na svém klavíru. Když hraje Wij slopen met muziek („Rozbouráme muziku“), vzpomíná si na svá mladá léta, kdy hrál na piano v elegantnírestauraci ve městě, aby si přivydělal na konzervatoř. V té době se ani netroufal majitele zeptat, jestli v rámci platu dostane i najíst, a tak se po půlnoci vracel domů, kde ho čekalo jídlo od matky Concetty, která u okna vyhlížela synův návrat.

Aby mohl holandské duo v italské Apulii znovuoživit, přizval si Francesco dva přátele, na které se v tomto ohledu mohl naprosto spolehnout. Paolo Candido jekomediant s veselým hlasem a Angelo De Leonardis má jemný a vřelý baryton. A oba jsou ochotní zpívat třeba v jazyce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist