načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Madame Picasso - Anne Girardová

Madame Picasso

Elektronická kniha: Madame Picasso
Autor:

Utajený příběh Evy Gouelové, nezapomenutelné ženy, jež získala srdce jednoho z největších malířů naší doby. On byl malířem století, ona byla láskou jeho života… Ma jolie, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  265
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 347
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Ladislav P. Valík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9446-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román z doby pařížské Belle Époque o vztahu Pabla Picassa a prosté dívky Evy Gouelové, který významně zasáhl i do malířovy tvorby. Neopakovatelná atmosféra Paříže na počátku 20. století je kulisou románu, na jehož počátku stojí náhodné setkání Evy Gouleové, která pracuje jako švadlena v kabaretu Moulin Rouge, s jedním z nejoslavovanějších malířů minulého století. Jejich vzájemná náklonost vzplane velmi rychle, ale je komplikovaná především Picassovými dalšími známostmi, například s Fernande Olivierovou. Sledujeme tento bouřlivý vztah protkaný řadou schůzek a rozhovorů s nezapomenutelnými umělci této doby, ať je to večírek po boku Guillauma Apollinaira nebo návštěva na venkově u George Braqua. Když se po několika letech zdá, že tito milenci nalezli relativní klid, vypuká 1. světová válka a do osudů hrdinů nečekaně zasáhne tragická událost, která vystaví jejich společný život nejtěžší zkoušce.

Popis nakladatele

Utajený příběh Evy Gouelové, nezapomenutelné ženy, jež získala srdce jednoho z největších malířů naší doby. On byl malířem století, ona byla láskou jeho života… Ma jolie , má krásko, nazýval jeden z nejslavnějších malířů nové doby dívku, která mu náhodou zkřížila cestu, aby už z jeho života nikdy neodešla. Kdyby byl tenhle příběh vymyšlený, mnozí by ohrnuli nos nad další neuvěřitelnou „pohádkou o Popelce“. Jenomže tohle je pravda. Jen místo prince potkala Eva Gouelová, chudá venkovská dívka a švadlenka v kabaretu Moulin Rouge, Pabla Picassa . A výstřední mladý génius k ní brzy zahořel stejnou vášní jako ona k němu. S jiskřivým půvabem a smyslností nás jejich příběh zavede do opojné Belle époque , do pařížských kaváren a salonů, kde nad sklenkami pernodu diskutují veličiny jako Gertrude Steinová či Guillaume Apollinaire . Nahlédneme nejen do soukromí Piccasova ateliéru a ložnice, ale i do jeho záhadného rozervaného srdce.

Předmětná hesla
Picasso, Pablo, 1881-1973
Gouel, Eva, 1885-1915
* 20. století
Malíři -- Španělsko -- 20. století
Milenky umělců -- Francie -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Anne Girardová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1MADAME PICASSO

Anne Girardová

MADAME PICASSO


3MADAME PICASSO

Anne Girardová

MADAME

PICASSO

Přeložil

Ladislav P. Valík


4 Anne Girardová

Copyright © 2014 by Diane Haeger

Translation © Ladislav P. Valík, 2015

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-733-7 (pdf)

Toto dílo je fikce. Jména, místa, postavy a události neodpovídají

vždy skutečnosti a vycházejí z autorčiny fantazie.


5MADAME PICASSO

Věnováno

Stephenu Robertovi


6 Anne Girardová


7MADAME PICASSO

ČÁST PRVNÍ

TOUHA, PŘÁNÍ, VÁŠEŇ

Cikánka předem pověděla,

že naše žití zdusí.

My řekli sbohem jí a pak,

jak pták Naděje vyletěla.

– Guillaume Apollinaire


8 Anne Girardová


9MADAME PICASSO

KAPITOLA PRVNÍ

Paříž, Francie, květen 1911

Eva se vyřítila zpoza rohu a kolem stříkající fontány nanáměstí Pigalle proběhla přesně o půl třetí. Vzhledem k neomluvitelnému zpoždění popadla přední lem svých modrých šatů se skládanou sukní, zdvihla si je nad kolena azbytek cesty po rušném bulváru de Clichy, jenž se utápěl vestínu větrného mlýnu Moulin Rouge, který se tyčil nad ním,

proběhla ostrým poklusem. Lidé se zastavovali apřekvapeně civěli na půvabnou mladou ženu – na její rozjařené tváře,

velké modré oči plné zoufalství a mahagonové vlasy, které za

ní vlály a proplétaly se s karmínovou mašlí na slaměnémklobouku. Přidržovala si ho volnou rukou, aby jí v tom trysku

neodletěl. Občas probleskly nohavičky spodního prádla, ale

příliš ji to netrápilo. Šance jako tahle se jí už nikdy nemusí

naskytnout.

Vrhla se mezi dva černé kočáry s koňmi, které sepřetahovaly o místo s automobilem poháněným elektřinou, azamířila do uličky mezi obchodem s pánským prádlem acukrárnou, jejíž výlohu stínila růžovo-bílá markýza. Ano, tohle byla ta zkratka, o které jí Sylvette nedávno pověděla, jen kdyby ji v běhu nezpomalovaly kočičí hlavy. Jelikož sem sluncesvými paprsky nedosáhlo, dlažební kostky byly šedé a pokryté mechem, takže na nich dvakrát téměř uklouzla. Pouhých pár metrů před cílem navíc skočila přímo do tmavékaluže, která jí vystříkla na černé knoflíčkové boty a napunčochy.

„Jdete pozdě!“ zaburácel hlas, sotva se jí podařilo shlavou plnou paniky zastavit.

Zlověstně vysokou kostymérku středních let, která jako


10 Anne Girardová

by před ní vyrostla ze země, rámoval oblouk vchodu do

zákulisí. Kostnaté ruce madame Léautaudové, oděné vhrubých černých sametových šatech, spočívaly na širokých

bocích. Vysoký šněrovací límec jí zcela zakrýval krk, stejně

jako šněrovací manžety zápěstí. Z nápadných rysů a výrazu

její tváře, nad níž se zvedal mohutný drdol v barvě břidlice,

čišelo ryzí pohrdání.

Eva byla z toho úprku celá zadýchaná a cítila, jak ji pálí tváře. Celou cestu z Montmartru přes Pigalle urazila úplně sama. „Odpusťte, madame! Přísahám, že jsem přišla tak rychle, jak jen to šlo!“ zajíkala se a snažila se popadnout dech, jakkoli přitom vypadala hloupě.

„Myslíte, že stačí se zaculit a zapomeneme na všechno? Lidé tady platí za představení a očekávají, že ho také uvidí, mademoiselle Humbertová. Je nepřijatelné, abyste bylapříčinou jakéhokoli zpoždění programu. Toto vážně není nijak zvlášť dobrý první dojem, když je před začátkem nutnodohlédnout na tolik věcí, to vás tedy ujišťuji!“

Přesně v tom okamžiku se přiřítila Evina spolubydlící Sylvette v zeleném kostýmku plném volánků a silných černých punčochách. Líčením měla připomínat panenku, s dlouhými černými řasami a přehnaně velkými růžovými rty. Vlasy barvy stromové kůry měla bezchybně stažené do drdolu na vršku hlavy.

Některá z dívek jí nejspíš o celém tom rozruchu pověděla, protože ještě držela v rukou otevřenou dózu bílého pudru na obličej, jak honem spěchala Evě na pomoc.

„Už se to znovu nestane, madame,“ sypala ze sebe překotně Sylvette a sestersky Evu objala kolem mnohemsubtilnějších, hubenějších ramen, než byla ta její.

„Naštěstí pro vás si jedna z tanečnic natrhla při zkoušce spodničku i s punčochami a stejně jako ve vašem případě před malou chvílí je i naše švadlena čertvíkde, jinak bych vás bez mrknutí oka poslala rovnou domů. Vy všechnykrasotinky, přijdete si sem a myslíte si, že vám hezká tvářička otevře veškeré dveře – ale jen do chvíle, dokud nenajdete něco lepšího, nebo neklofnete v publiku bohatýhošamstra, co vám učaruje. A já tady zůstanu zase sama.“

„Nebojím se tvrdé práce, madame, a ujišťuji vás, že nic z toho, co popisujete, se nestane. Nehledám muže, který


11MADAME PICASSO

by mě spasil,“ odvětila Eva s veškerým odhodláním arazancí, jichž byla křehká dívka s velkýma modrýma očima jako

ona vůbec schopna.

Madame Léautaudová nicméně netrpěla naivitou,ambicemi ani krásou, a tak Evino naléhavé ujištění nepadlo na příliš úrodnou půdu. Sylvette Evu toho rána před madame Léautaudovou varovala – pokud tahle sůva neuvěří v její upřímnost, ocitne se Eva šupem zpátky v jejich skromném společném pokojíku v la Ruche, v domě, který se mupodobou se včelím úlem postaral o název. Sama Sylvette tu pracovala něco přes rok a zatím byla pouhou sboristkou ve dvou číslech, anonymní postavou v pozadí – takovou, která do záře reflektorů v přední části jeviště ještě nevkročila.

Dveřmi prošla trojice tanečnic v kostýmech, nepoměrně okázalejších, než jaký na sobě měla Sylvette, děvčat, které přilákalo štěkání vrchní kostymérky. Dychtily stát se svědky hádanice. V této vypjaté chvíli Eva z jejich nalíčených tváří zcela jasně četla, jak si ji měří blahosklonnými pohledy. Jedna z dívek si založila ruce v bok a výsměšně povytáhla obočí. Další dvě si cosi šuškaly. Evě přitom vytanuly namysli její někdejší sokyně, s nimiž se potýkala za svéhodospívání v rodném Vincennes – dívky, pro které ona nikdy nebyla dost dobrá. I ony byly jedním z důvodů, proč odtamtud musela pryč.

Na kratičký okamžik nedokázala myslet na nic. Její srdce se utápělo v bolestných vzpomínkách.

Jestli přijde i o tuhle šanci...

Riskovala tolik, jen aby mohla opustit periferii. A co hůř, ze všeho nejvíc ji trápil nesouhlas vlastní rodiny. Chtělajediné: něčeho zde, v Paříži, dosáhnout; zatím se však její ambice zrovna moc nenaplňovaly. Sklopila oči a cítila, jak se jí do koutků derou slzy. Nesmí dopustit, aby dívky jako tyhle spatřily její slabost. Ve svých čtyřiadvaceti nechtěla, aby kdokoli věděl, že dětskou stránku své osobnosti nemá ještě plně pod kontrolou. V sázce toho zkrátka bylo ažpříliš, po roce plném neúspěchů, který zatím v Paříži prožila, nemohla riskovat, že ostatní uvidí její zranitelnost.

„Máte v úmyslu stát se tanečnicí jako tyhle?“ otázala se jí madame Léautaudová a ostře kývla hlavou směrem k trojici dívek. „Tomu, aby tu mohly pracovat, musely obětovat


12 Anne Girardová

spočet hodin cvičení a tvrdé práce, takže pokud jen čekáte

na zázrak, pouze marníte čas, můj i svůj.“

„Umím spravovat krajky,“ vylétlo z Evy bez nejmenšího zaváhání.

Což byla pravda. Její matka se totiž věnovala navrhování šatů už od Evina dětství. A něco z toho si s sebou vzala z Polska do Francie. Madame Gouelová naučila svou dceru umění práce s jemnými očky, která jí pomůže se splácením účtů, až si ve Vincennes najde nějakého hodného muže a povede dál svůj předvídatelný život. Nebo takové aspoň byly naděje rodičů, než jejich dceru po třiadvacátýchnarozeninách zlákalo kouzlo Paříže. Toto byla první skutečná příležitost, kterou se Evě podařilo získat. Její finanční rezervy už byly téměř na suchu.

Sylvette ze strachu, aby neohrozila své už tak křehképostavení v tomhle podniku, neřekla na podporu svépřítelkyně nic. Poskytla však Evě tuto možnost – pověděla jí, že Moulin Rouge hledá šikovnou švadlenu, neboť ta spousta vykopávání nohama a piruet, které musejí dívky připředstavení absolvovat, často končí natrženými či rozpáranými kostýmy. Co se z toho Evě podaří vytěžit, teď už bude čistě na ní a jejích schopnostech.

„Dobře, vyzkouším si vás,“ usoudila po chvíli s výrazem krajního přemáhání madame Léautaudová. „Ale jen proto, že teď nemám na vybranou. Pojďte se mnou, spravíteAurelii spodničku. Pusťte se do toho a doneste mi důkaz své šikovnosti dřív, než děvčata skončí se zkouškou.“ „Oui, madame,“ přikývla Eva. Byla tak dojatá, že ji začaly ovládat emoce, ale podařilo se jí je zkrotit a přinutit se k úsměvu.

„Vy jste vážně zvláštní, taková malá nymfa, co? Anemohu říci, že nejste atraktivní. Jakže se to jmenujete?“ prohodila madame nenuceně v návaznosti na to, co se o Evě dozvěděla od Sylvette.

„Marcelle. Marcelle Humbertová,“ odvětila Eva aposbírala všechnu kuráž, aby vůbec dokázala vyslovit nahlas své nové pařížské jméno, o němž doufala, že jí přinese štěstí.

Už v den, kdy přijela do města v prostém plátěnémkabátě, který jí byl o číslo větší, s černým plstěným kloboukem na hlavě a s veškerým svým majetkem vměstnaným do staré


13MADAME PICASSO

tašky, byla Eva Gouelová posedlá nezlomným odhodláním.

Byla plně připravena dobýt Paříž, navzdory nerealistickým

představám, které s tímto svým cílem v duchu spojovala.

Nehledě na to by však tato práce znamenala začátekněčeho fantastického. A když na to přijde, Eva věděla, že se dějí

i podivnější věci.

Madame Léautaudová sklonila bradu, pod níž seprostíral límeček z černé krajky, otočila se a vyrazila směrem ke dveřím na jeviště. Kývnutím Evě naznačila, že ji mánásledovat. A právě tehdy Eva poprvé spatřila tento nový, fantaskní svět – vnitřek slavného Moulin Rouge.

Zdi na vzdálené straně ode dveří byly celé černé, bohatě zdobené rozmáchlými, vířivými motivy vyvedenými zlatou barvou. Rudé sametové drapérie majestátně lemovalystěny, takže celé místo z tohoto bodu působilo jakoromantická, exotická jeskyně. Byl to zvláštní, opojný svět, do něhož měla Eva možnost poprvé nesměle nakouknout. V srdci se jí stejným dílem mísilo vzrušení se strachem.

Snažila se cestou nerozhlížet příliš okatě kolem dokola. Ruce sepjala za zády a cítila, jak jí bije srdce. Sama si ještě nebyla tak docela jistá, jak se dokáže za tak malou chvilku uklidnit a protáhnout vůbec nit uchem jehly.

Prostory za jevištěm se utápěly ve stínu, přestože sem zvenčí vzdáleně dopadaly denní paprsky. Cítila vůnirozlitého likéru a vyčpělého parfému. Působilo to na nidokonce i trochu zlověstně, ale o to víc pro ni byla celá situace vzrušující. Jak kolem ní tanečnice v kostýmech proudily na jeviště a zase ze scény, začala v nich rozpoznávat dívky z plakátů, které byly k vidění téměř po celém městě. Poznala baletku-mima Marisku, hlavní tanečnici Mado Minty a nádhernou comedienne Louise Balthyovou, kterávystupovala jako Tyrolská panenka Caroline nebo jako laNégresse. Byl tu i drezér Romanus, dále monsieur Toul se svými vtipnými skladbami a celý španělský taneční soubor vtypických krátkých červených bolerkách a černých kloboucích s třásněmi.

Eva by vůbec nedokázala říct, co by dala za to, aby mohla tyto věhlasné umělce spatřit zblízka, natož kdyby se s nimi mohla přímo seznámit. Tato vyhlídka ji děsila i vzrušovala současně.


14 Anne Girardová

Co když ji teď madame Léautaudová odmítne, pouhý krůček před cílem, o kterém tolik snila? Musela by se vrátit zpátky na předměstí? Ne, tohle ona nedopustí. DoVincennes se v žádném případě nevrátí. Jenže pokud by zůstala v Paříži... Její pracovní možnosti se velice kvapnězmenšují. Návrh, s nímž přišel Louis – aby se stala jeho milenkou, a on se pak o ni postará –, by potom mohl být jedinou její možností.

Chudák Louis. Byl druhým člověkem, kterého v Paříži poznala. Seznámila je Sylvette. Protože měl stejně jako její matka polské kořeny a navíc oba bydleli v la Ruche, jejich přátelství se velice záhy ještě upevnilo. Od té doby se z nich stala nerozlučná trojice.

S Louisem se toho dne už viděla, potřebovala všakzmizet na pohovor do Moulin Rouge. Kvapně se vymluvila, že zapomněla něco udělat, a vyrazila za roh. Louis zrovna stál před obchodem pana Vollarda a dával dohromady své portfolio akvarelů. Pro samé obavy ze schůzky, která ho uvnitř čekala, ale moc nevnímal, co mu říká. Ambroise Vollard byl uznávaný obchodník s uměním na dlážděné rue Laffitte a po několika měsících konečně svolil, že si Louisovu práci prohlédne.

Louis, jehož skutečné jméno znělo Lodwicz, studoval na Académie Julian, po večerech maloval a své kresbyprodával novinám La Vie Parisienne, díky čemuž dokázal platit činži. Skutečnost, že se jeho impresionistické akvarely – na rozdíl od kresbiček a ilustrací – neprodávaly, honepříjemně frustrovala.

Ve snaze proniknout blíž k jejímu srdci Louis Evě čas od času půjčoval peníze a pravidelně ji brával na večeře. Ona ho za milence nechtěla, ale stejně tak ho nechtěla ani zklamat. Věrnost pro ni znamenala všechno.

A nyní stála Eva v šatně za jevištěm před madameLéautaudovou, která si bedlivě prohlížela lem spodničky, kterou Eva právě zašila.

„Nevidím stehy, ani kde to bylo roztržené, velice čistá práce,“ pronesla s obdivem i s nelibým překvapením vhlase. „Můžete začít dnes večer. Vraťte se přesně v šest a ani o chvilku později. A tentokrát tu buďte včas.“ „Merci, madame,“ podařilo se Evě špitnout hlasem, z


15MADAME PICASSO

hož byla cítit ne víc než pouhá špetka sebedůvěry. Kolem

nich zrovna prošla skupinka divadelních techniků akulisáků a všichni se čemusi pochechtávali.

„Během představení budete stát vzadu v bočních křídlech. Sylvette vám ukáže, kde nebudete nikomu překážet. Pokud bude některý z účinkujících potřebovat spravitkostým – přišít knoflík, manžetu či límeček –, budete na to mít jen pár minut. Není čas lelkovat, rozumíte mi? Naši mecenáši neplatí takové peníze za to, aby před nimi děvčata pobíhala v roztrhaných kostýmech, ale zároveň nesnesou ani žádné přerušení programu.“

A pak se madame Léautaudová mírně předklonila atlumeným hlasem zamumlala: „Jak vidíte, mademoiselle Balthyová, naše úžasná comedienne, nepatrně přibrala. Sice jí můžeme trochu přitáhnout korzet, ale až zase udělá jednu z těch svých taškařic, její prádlo to moc dobře neponese.“ Madame Léautaudová se lišácky zazubila a mrkla.

O pár okamžiků později už byla Eva zase venku vušmudlané uličce a poprvé ve svém životě pocítila vzrušení zvítězství. Když pádila zpět na rue Laffitte, kde na ni čekal Louis, samým vzrušením si připadala, jako by létala. Do kopce vyjela lanovkou a k obchodu monsieur Vollarda utíkala, co jí síly stačily. Bylo příjemné mít těch párposledních měsíců v Paříži po ruce polského kumpána – někoho, kdo rozuměl způsobu jejího uvažování a pohnutkám, aniž by to musela vysvětlovat ve francouzštině. A nehodlala na tomto stavu nic měnit tím, že by snad svého přítele opustila.

Louis jí byl bratrem, přestože věděla, že on by si přál víc. Ale byli si až příliš podobní na to, aby se k sobě hodili jako pár. On byl spolehlivý a vlídný a Eva v Paříži potřebovala právě tohle daleko víc než nějaký románek.

Louis se svou vytáhlou postavou a popelavě modrýma očima nebyl zrovna předmětem jejích fantazií. Pořád ještě nedokázal zcela potlačit svůj výrazný polský přízvuk. Avůbec nebažil po městském stylu, pro nějž ona naopakhorovala. Stále si voskoval konečky svého plavého kníru, nosil nevýrazný vysoký klobouk, tříčtvrteční vestičku a dvoubarevné kotníčkové boty, které byly v módě před více neždeseti lety.


16 Anne Girardová

Přesto to byl právě Louis, kdo jí vymyslel jméno Marcelle, a ona mu za to byla z celého srdce vděčná – Marcelle jí zcela zjevně přinesla štěstí. V malé venkovské hospůdce Au Lapin Agile, útulně zastrčené na Montmartru, Louis tenkrát nad sklenkou vína zčistajasna prohlásil, žeskutečnou Pařížanku z ní udělá pouze jméno, které bude znít dokonale francouzsky.

Svému novému jménu se Eva nějakou dobu pohihňávala, ale okamžitě věděla, že se jí líbí. Být někým jiným jí připadalo rozmarné a současně osvobozující a síla, kterou to v ní probouzelo, byla tak podmanivá. Marcelle dokázala věci, na které si Eva netroufla. Eva byla opatrná a skromná. Marcelle bezstarostná a sebevědomá, navíc i trochusvůdná. Dokonce dokázala ovládnout ten správný, zpěvný tón v hlase a svůj šatník drobnými úpravami přizpůsobilanejnovější módě – například si pořídila sukně do půli lýtek a široké pásky.

Louis ji vždycky škádlil, že má nos jako knoflík, drobný a s bambulkou na konci. Eva si byla vědoma svýchhlubokých a velkých modrých očí rámovaných dlouhými tmavými řasami. Postavu měla drobnou a útlou a podleLouisových slov se v ní nevinnost snoubila se svůdností. Eva si ale nevinná rozhodně nepřipadala. Uvnitř byla jako sud se střelným prachem, plná odhodlání poprat se s nástrahami života.

Toužila stát se součástí nové, bujaré Paříže, Moulin Rouge a Folies Bergère. Slavná Sarah Bernhardtová a IsadoraDuncanová přitahovaly na Trocadéro zástupy lidí a umělkyně Colette, která se proslavila o dva roky dřív, políbila na jevišti jinou ženu tak vášnivě, divže v ulicích nezpůsobila protestní průvody. Oj, být tak tehdy u toho! Paříž v Eviných očíchkyěla životem, ulicemi plnými odvážných mladých umělců, spisovatelů a tanečníků, odhodlaných bořit hranice azanechat po sobě stopu.

Všichni četli de Maupassanta nebo Rimbauda pro jejich realistické líčení života, zvláštní pozornosti se však těšily i radikální práce dvou nových pařížských básníků, MaxeJacoba a Guillauma Apollinaira. Eva na Appollinairově díle zbožňovala to, jak směle a jízlivě na ni jeho verše působí – na ni, prostou konzervativní dívku z předměstí. Jedna


17MADAME PICASSO

sáž z jeho básně Cikánka pro ni byla po dlouhou dobuztělesněním divokého a vzrušujícího života v Paříži.

Cikánka předem pověděla,

že naše žití zdusí.

My řekli sbohem jí a pak,

jak pták Naděje vyletěla.

Navzdory prudkému stoupání zpět na Montmartrezdolávala Eva cestu kolem šňůry krámků podél rue Laffitte jako nic a do Vollardova obchodu dorazila rozzářená jako malé dítě. Louis ji zahlédl přes výlohu. Drobný zvonek nade dveřmi zacinkal, když je otevřel a vyšel ven.

„Už mám po schůzce – a já tě ani nemohl představit jako svou múzu. Přece jsi věděla, co to pro mě znamená. Kde jsi kčertu byla?“

„Podařilo se mi najít skutečnou práci! Budu sice dělat jenom švadlenu, ale je to jen začátek. Chtěla jsem těpřekvapit.“

Vše bylo rázem odpuštěno. Dlouhými, štíhlými pažemi si ji přitáhl k sobě a roztočil ji dokola, až se její skládaná sukně rozvinula jako poupě.

„Já věděl, že nakonec něco najdeš!“

Když ji pak konečně postavil zpátky na zem, pevně jipřivinul ke svému pohublému tělu.

Vycítila, že si uvědomil hranice jejich přátelství, když o krok ustoupil a jeho bledé líce zalil nach.

„To jsou báječné zprávy. Ale já mám pro tebe takypřekvapení – teď budeme slavit!“ Usmál se a odhalil řaduzažloutlých křivých zubů.

Ukázal jí dvě vstupenky a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Salon des Indépendants, zítra odpoledne,“ oznámil snáležitou hrdostí.

„Propána, jak se ti podařilo je sehnat? Tam by chtěl v Paříži úplně každý!“

Skutečně, tyhle lístky bylo prakticky nemožné získat. Eva byla vždy příliš chudá nebo obyčejná na to, aby seúčastnila většiny toho, co Paříž nabízela, všechno to pro ni byly jen sny, báječný život na dosah ruky, přesto nedostižný.Ačkoli nebyla dvakrát nadšená tím, že stráví celé odpoledne


18 Anne Girardová

sama s Louisem, měla nyní možnost se zúčastnit slavného

Salonu nezávislých! Byla to jedna z nejvýznamnějšíchkaždoročních uměleckých výstav a všichni mladí výtvarníci ve

městě se rvali o možnost vystavovat svá díla po bokuvěhlasných jmen. Každý, kdo v Paříži něco znamenal, chtěl být

u toho.

„Můj šéf z novin získal vstupenky pro svou ženu. Ale ukázalo se, že někteří umělci jsou podle jejího vkusu příliš vulgární.“

Eva se pousmála. Sylvette by Louisovi za takovounabídku utrhla ruce – a vlastně kdokoli v Moulin Rouge.Odmítnout nepřipadalo jednoduše v úvahu.

Kráčeli jednou z uliček, která se klikatila kolem celého Montmartru, jehož břidlicové střechy a oprýskaná omítka je zpod příkrovu padajícího oparu vítaly již z dáli. Veselým krokem minuli stánek přetékající košíky plnými čerstvého a zdravého ovoce a zeleniny. Sladké ovocné aroma semísilo s vůní čerstvě upečeného chleba z boulangerie vevedlejším vchodu.

Eva pohlédla k Moulin de la Galette opodál a na jeho malebný větrný mlýn. Ano, všechny tyto malé mlýny a tajné dlážděné uličky, které ukrývaly taneční parkety anevěstince nevalné pověsti, se tu mísily s vinicemi, zahradami astády ovcí a koz. Na protějším svahu přehlíželo celou scenerii náměstí Ravignan, jež proslavilo mnoho umělců a básníků, kteří žili a pracovali ve starém, rozpadajícím se domě,známém jako Bateau-Lavoir.

To pomyšlení v ní vyvolalo chvění, které se snažilapotlačit.

„Co se stavit v la Maison Rose na kratičkou oslavu, než vyrazíme domů?“ navrhl Louis. „A pak – třeba mi dovolíš i malinký polibek.“

„To už jsme si přece vyjasnili, zlato. Ale je milé, že tostále zkoušíš.“ Zasmála se a snažila se, aby to vyznělo přátelsky.

„Pak se tedy staň mou múzou, když už ne družkou.“ Usmál se. Nic, dokonce ani to, že odmítla jeho návrhy,nedokázalo zkalit dvě velká osobní vítězství, kterých dnesdosáhli. „Teď, když Vollard koupil jeden z mých obrazů, budu múzu potřebovat. To je moje další velké překvapení.“

„No to je báječné!“ vykřikla Eva radostně. „V tom


19MADAME PICASSO

padě ovšem musíš mít francouzskou múzu. Rozhodně ne

polskou,“ dodala s potutelným úsměvem ve tváři.

„Tak, piękna dziewczyno,“ souhlasil polsky. Ano, krásná

dívko. „Francouzskou múzu. Každý dobrý umělec pro svou

inspiraci nějakou potřebuje.“

Večer se Moulin Rouge proměnil ve zcela jiný svět, než jak

ho Eva poznala ve dne – třpyt jasných světel, pronikavá vůně

silných parfémů a líčidel, všetečné hemžení. Bylo vzrušující

představovat byť jen malinkaté kolečko tohoto ohromného

soukolí.

Aby nepřekážela kulisákům a účinkujícím, kteří neustále pobíhali od jednoho stojanu s kostýmy ke druhému, stála Eva stranou a nevycházela z údivu. Byla naprostofascinována zástupem rozličných umělců; všichni si povídali, šeptali, navzájem se pomlouvali a mnozí z nich vydatně pili. To aby zahnali trému, jak se smíchem prohlašovali.

Eva si všimla, že jejich pestrobarevné kostýmy působí zblízka překvapivě nevkusně. Byly zjevně velmi lacině ušité. Její matka ji už před dlouhou dobou učila, jak poznat ten rozdíl. Při bližším zkoumání si Eva všimla záplat, oprav, zažloutlých límečků a špinavých punčoch. Bylo to pro ni zklamání, ale nenechala se tím připravit o absolutní nadšení z toho, že v tomhle prostředí vůbec může být. Bylo tovšechno tak vzrušující, tak živé, tajný pohled do světa umělců!

Zatímco čekala, zda ji zavolají, nijak se nesnažila poutat na sebe pozornost. Sepjala ruce, aby se jí moc netřásly, a srdce jí bilo jako o závod. Znala všechny účinkující. Mado Minty ve smaragdovém taftovém kostýmu s rozvlněnými boky, sešněrovaným pasem a těsným korzetem kolem ní proletěla jako první. Přímo naproti, poblíž věšáku s klobouky a čelenkami, stála slavná comedienne Louise Balthyová. Její protáhlý obličej a temné oči byly zcela jedinečné. Zrovna si pochutnávala na zákusku.

A přesně jak madame Léautaudová předpověděla, vprůběhu představení Evu povolali do práce s jehlou a nití hned několikrát.

Náhle ucítila, jak jí někdo zakopl o nohu.

„Hej, dávej pozor, co děláš! Nevidíš, že jdu?“

Eva sebou škubla, jakmile si uvědomila, že onen


20 Anne Girardová

rý hlásek mluví na ni. Zvedla pohled od košíku se šitím

a spatřila nádhernou ženu v elegantním kostýmu sbohatými detaily. Vypadala přesně tak jako její plakáty a Eva by

ji poznala kdekoli. Mistinguett! To ona byla momentálně

hlavní hvězdou Moulin Rouge.

„Já... já se omlouvám,“ vykoktala Eva směrem k vysoké atraktivní umělkyni, která se na ni mračila.

„Kam jen na tyhle lidi chodí?“ Mladá žena se sodfrknutím narovnala a ometla ze sametového korzetu svéhokostýmu prakticky neviditelné nitky a prach.

„Dvě minuty, Mistinguett! Dvě minuty do dalšíhovýstuu!“ vykřikl kdosi.

„Sylvette! Kde zas kčertu vězíš?“

Její pronikavý hlas zvedal hlavy a jen o chviličku později se odkudsi vyřítila Evina spolubydlící s kostýmem jennapolo oblečeným a se sklenkou červeného vína v ruce.

„Omlouvám se, mademoiselle. Zrovna jsem –“

„Mně je, Sylvette, úplně ukradený, s čím jsi zrovna byla v nejlepším.“

Když se velká hvězda chovala k její spolubydlící jako ke služce, Eva mlčela, ani se nepohnula. Když celá scénaskončila, sklopila zrak a s pocitem určitého zahanbení se vrátila zpět ke své jehle a niti.

Představení pokračovalo a Eva postupně pracovala na dalších a dalších kostýmech. Natržený rukáv, urvanýknoflík. Nakonec to ale byla Mistinguett, nikoli LouiseBalthyová, kdo si při vysokém kopu natrhl spodní prádlo.Vyřítila se z jeviště a sjela Evu naštvaným pohledem.

„No na co koukáš?“

Ta otázka mezi nimi dlouho provinile visela. Dobrý bože. Necivěla na ni přece, že ne? Eva si nebyla jistá. Mistinguett si ji nevraživě měřila, zatímco ji mladičká asistentkagarderobiérky přidržovala za ruku, aby si mohla natržené spodní kalhotky přetáhnout přes vysoké šněrovací boty.

„Promiňte. Jenom tu čekám,“ odpověděla Eva pokorně.

„To jako na co?“

„Na vaše prádlo, mademoiselle. Abych ho mohla zašít.“

„Ty? Tebe jsem tady ještě nikdy neviděla!“

„Možná jsem tu nová, mademoiselle, ale s jehlou a nití to umím moc dobře.“


21MADAME PICASSO

Mistinguettiny liščí oči se rozšířily. „Ty se mi vysmíváš?“

„Ne, to rozhodně ne, mademoiselle Mistinguett.“

Eva cítila tíhu pohledů některých účinkujících vrozmanitých kostýmech i pokrývkách hlavy, kteří kolem ní procházeli. Ti všichni věděli, že když temperamentní hvězdu chytne amok, je lepší zacouvat do pozadí.

„Ani bych ti to neradila!“

Mistinguett se otočila jako na obrtlíku. „A pospěš si. Moje velké číslo je už ve druhé půlce.“

Eva si na kratičký moment pomyslela, že by mohlaprádlo sešít pouze volným stehem, aby si je Mistinguett téhož večera roztrhla podruhé. Nakonec se ale rozhodla tuto – jistě moudrou – taktiku opustit. Příležitost, jako byla tato, potřebovala až příliš. Pomsta tedy bude muset ještě počkat.

Jakmile byla krize odvrácena, Mistinguett odešla svysokým mladým mužem s hustými blond vlasy, které mělulíznuté v několika vlnách. „Kdo je to?“ zeptala se Eva Sylvette, která čekala na nástup na svoje druhé číslo.

„Jmenuje se Maurice Chevalier. Závěrem druhépoloviny s ní tančí tango. Pro svůj talent ale tuhle práci rozhodně nedostal.“ Eva její významné mrknutí oplatila úsměvem.

Na tomhle úžasném místě se toho dělo tolik. Tolik vystoupení, tolik osobností a tolik jmen, jež si měl člověk zapamatovat. V tuhle chvíli ale měla Eva co dělat sama se sebou. Všechny chybky by byly okamžitě vidět.

Zatímco se zákulisí během přestávky začalo plnit účinkujícími, Eva se osmělila a rychle vykoukla zpoza těžkésametové jevištní opony.

Při pohledu na tak ohromné publikum vměstnané do hlediště se jí srdce divoce rozbušilo. Hleděla na mořehedvábných kloboučků a záplavu buřinek a klobouků. V celém kabaretu nebylo jediné volné místo.

Jak Eva přejížděla pohledem noblesně oblečenou skuinu hostů, její zrak neustále přitahovala skupinkatmavovlasých mužů exotického vzezření oděných v široké škále odstínů černi a šedi. Seděli prominentně u stolu nejblíže jevišti. Tabule byla poseta lesem lahví od vína a whisky a nespočtem sklenic. Z jejich živelné konverzace vytušila, že všichni pocházejí ze Španělska. Hrbili se v křesílkách, stále si něco šuškali, hojně popíjeli a snažili se co


22 Anne Girardová

řeji bavit, jako banda výrostků, než bude přestávka ukonce. Eva z nich cítila cosi bouřlivého, divokého.

Jeden z nich ale přece jen vybočoval. Muž mocného vzezření, s dlouhými, rozcuchanými vlasy barvy havraních křídel a pronikavým pohledem černých očí. Byl dobřestavěný, měl široká ramena a na sobě béžové kalhoty a bílé tričko z mačkané bavlny s dlouhými rukávy vyhrnutými k loktům, jež odhalovalo opálené svalnaté paže. Sako měl pověšené přes opěradlo. Byl neskutečně atraktivní.

Bylo patrné, že musí jít o někoho významného, protože trůnil v čele stolu. Když se Eva odvracela od opony,uvědomila si, že vedle sebe nemá žádnou půvabnou dámu. Muž, který vládne takovou silnou aurou a tak pronikavýmpohledem, jistě musí mít manželku. Nebo aspoň milenku.

Chtěla se zeptat Sylvette, zda nezná jeho jméno, ale v tom okamžiku spustil orchestr na znamení začátkudruhé poloviny představení a už slyšela, jak se po ní madame Léautaudová shání. Marnivé myšlenky musely počkat, teď ji čekala práce a Eva byla odhodlaná v ní uspět.


23MADAME PICASSO

KAPITOLA DRUHÁ

Stál naboso před malířským stojanem, na sobě pouzebéžové kalhoty vyhrnuté nad kotníky, skvrnité cákanci od barev.

V jedné ruce třímal štětec. Ranní světlo proudilo do jeho

vyvýšeného ateliéru v polozbořeném domě, jemuž seříkalo Bateau-Lavoir. Před oknem, z něhož se nabízel pohled

na svah s vinicemi, mezi nimiž se pásly ovce, stál malířský

stojan. Za ním se prostírala vyhlídka na město, pestrámozaika břidlicově šedých střech a komínů.

Chladná podlaha s dlaždicemi byla poházená hadry, plechovkami od barev a štětci. Omítnuté stěny pokrývalo množství obrazů. Na tomto místě se Pablo Picasso cítilněčím víc než jen malířem. Ve svém ateliéru si připadal jako zbožňovaný španělský matador, jenž jako rozzuřené býky krotí mokrá plátna.

Malování spočívalo ve svádění a podmanění.

Teprve když dokázal zahnat své soukromé myšlenky,procitlo plátno k životu. S otěžemi, jež je držely na uzdě, sePicasso před svým protivníkem pokořil. Plátno se mu otevřelo jako milenka, zmocnilo se jej – ovládlo ho stejnýmizbraněmi, jaké dovede užívat vášnivá, smyslná žena. Všechnasrovnání mu nespoutaně vířila hlavou. V ten okamžik se práce na obraze stala nejexotičtější milenkou, pokořenou ahýčkanou současně.

Barva mu ulpívala na prstech i kalhotách, kapkyinkoustové černi značkovaly jeho hruď, ruce i nohy. Tvář mu nyní špinil temně rudý cákanec barvy, který pokračoval i přes široký pramen dlouhých černých vlasů.

V jeho ateliéru bylo takto zrána ticho, jako by jej


24 Anne Girardová

lil neproniknutelný opar klidu. Picasso si chvíle, jako byly

tyto, užíval plnými doušky. Hleděl na osychající plátno a na

krychle a čáry, které k němu promlouvaly stejným jazykem

jako poezie. A přesto mu toto ticho přinášelo myšlenky

i na jiné věci.

Po včerejší hádce toho Fernande opět hodně vypila, tak se rozhodl zajít do Moulin Rouge a najít útěchu v družné společnosti svých španělských přátel. Jeho věhlas, jenž se v poslední době začínal šířit Paříží, sice nepatrně ubral na síle jeho vnitřnímu neklidu, ale přesto věděl, že jak skončí noc, Fernande bude opět doma v jejich novém bytě – a že se na ni stále ještě příliš zlobí. Rozhodl se zamířit proto rovnou do ateliéru.

Miloval Fernande. O tom nikdy nepochyboval. Než ho poznala, byla provdaná za muže, který ji pouze zneužíval a bil. Utekla od něj, ale dokonce ani nyní nenašla dostatek odvahy, aby se s ním rozvedla, a Picasso cítil obrovskou potřebu ji kvůli tomu chránit. Přečkali spolu hladová léta a společně protrpěli v Paříži i těžké období, jímž si každý neznámý začínající umělec musí projít, což jen upevnilo jejich vzájemné pouto – a to vše navzdory přetrvávajícíneschopnosti se dokonce i nyní, po tolika letech, vzít.

Přesto se mu s postupem času začala do mysli vkrádat pochybnost, zda to všechno stačí. Malířovy protichůdné názory na jejich vztah se brzy začaly promítat i do jiných oblastí jeho života. V neustále rostoucím stínu třicátýchnarozenin čím dál víc pociťoval, že jeho život není úplný. Ale možná to bylo jen samotným pomyšlením na tutoskutečnost.

Picasso vzal do ruky jeden z menších štětců a namočil jej v plechovce žluté barvy. Za ušmudlanými okny svítilo slunce. Chvíli sledoval pasoucí se ovce, které činily ztohoto malého koutu Montmartru venkovskou idylu. V mysli jej bodla vzpomínka na Barcelonu a matku, která si o něj den co den dělala starosti.

Pomyšlení na rodinu a dětství v celé jeho prostotě mu vířilo hlavou jako špulka nití. Vzpomněl si na svou mladší sestru Conchitu, na její veliké modré oči a nádhernou nevinnost. Dokonce i teď, po tolika letech, mu chyběla, ale snažil se ten stesk vytěsnit z hlavy a přimět se myslet na


25MADAME PICASSO

něco jiného. Co se stalo, to už nedokáže změnit. Jediné,

co z takových stavů vždy pramenilo, byla bolest, protkaná

hrozným pocitem viny.

Klepání na dveře zaplašilo jeho úvahy a zahnalo je do nejvzdálenějšího kouta mysli. Dveře se otevřely a dovnitř vevrávorala dvojice mladíků. Jeho dobří přátelé –Guillaume Apollinaire a Max Jacob. Smáli se, jeden druhéhobratrsky objímali a táhl z nich pach silného alkoholu.

„To jsou ty Pablovy sliby,“ zablábolil Apollinaire a okázalým gestem obsáhl celou místnost. „Včera jsi vykládal, že se s námi potkáš v Au Lapin Agile, hned po představení v Moulin Rouge.“

„Já toho napovídám, amigos,“ zabručel Picasso a vrátil se ke svému obrazu. Jakkoli ho vyrušení od práce rozladilo, cítil jistou úlevu, že přišli jeho přátelé, a ne Fernande.

Picasso tyhle dva nezvedené básníky miloval, jako by to byli jeho vlastní bratři. Podnítili jeho zájem o ideje, poezii, zamýšlení nad věcmi – a to ho posouvalo v jeho umění dál. Mluvili spolu, pili spolu, divoce se hádali a nastolilivzájemnou hlubokou důvěru, které si Picasso cenil obzvláště nyní, když začínal sklízet první plody své skutečné slávy. Nebyl si totiž vždy tak docela jistý, zda ho mají lidé rádi pro jeho slávu nebo pro to, kým opravdu je. Maxe Jacoba sGuillaumem Apollinairem však dokázal do té druhé skupinyzařadit bez jakýchkoli pochybností.

Max, ten drobnější z nich, byl upravený, sečtělý a neředstavitelně duchaplný syn krejčího z Quimperu. Byl také první, koho Picasso zde v Paříži poznal. Oné zimy před deseti lety byl Picasso v takové nouzi, že byl nucen pálit své vlastní obrazy, jen aby nezmrzl. Max mu poskytl střechu nad hlavou a postel, ve které se vždycky po osmi hodinách střídali. Max spal v noci, kdy Picasso pracoval, a Picasso se pak prospal přes den. Max toho mnoho neměl, ale o všechno, co měl, se s Pablem vždy podělil.

Obecně se předpokládalo, že to je Max, kdo taháApollinaira po divokých večírcích, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Maxova závislost na opiu a éteru ho totiž ve srovnání se šarmantním a přemýšlivým Guillaumem Apollinairem, který nyní točil kormidlem jejich společenského života, značně znevýhodňovala.


26 Anne Girardová

„Kde máš whisky?“ zavrávoral Max.

„Nemám,“ odsekl podrážděně Picasso.

„To ji Fernande všechnu vypila?“ zajímal se Apollinaire.

„Dalo by se to tak říct.“

„Kecáš! Od té doby, cos jí dal to hnízdečko na bulváru de Clichy, sem už skoro vůbec nepáchne, a my to víme,“ kontroval Max a lehce se mu pletl jazyk.

„No, tak včera přišla. Hádali jsme se, tak se mi pustila do whisky, protože jsem tu neměl žádné víno,“ odpověděl Picasso francouzsky, ale v jeho řeči nezaměnitelně zněla melodie andaluských kořenů. Všichni mu vždycky vytýkali, že jeho francouzština je strašlivou směsicí nesprávnýchsloves a časů – a on si toho byl také vědom –, ale takhle brzy ráno mu to bylo jednoduše fuk.

„Aha,“ zahučel Apollinaire bezbarvým hlasem a pokleáním ukazováčku na plátno ověřil, zda je malba mokrá. Už se totiž naučil, že Picassovým historkám nelze vždy věřit doslova. „To by vysvětlovalo hromadu věcí.“

„Ať udělala, co chtěla, stejně jí odpustíš. Jako pokaždý,“ poznamenal Max.

Pablo pocítil, jak mu poryv úzkosti sevřel hruď. Začínalo to všechno působit jako kruh, z něhož není úniku.Nejlepší je pracovat a nad ničím nepřemýšlet. Nemyslet na ni, na marnost života ani na divoký neklid, jenž zasahuje jeho srdce den co den stále silněji. Musí tyhle myšlenky pohřbít, stejně jako vzpomínky na svou sestru a na to, jak zemřela.

Max se rozhlédl po ateliéru a všiml si zásoby nových pláten. Při pohledu na dvojici hrubě tesaných iberských kamenných hlav posazených vedle závěsu, za nímž seukrývalo Picassovo lůžko, se na chvíli zastavil. „Ty je pořád ještě máš?“

„Proč bych je neměl mít? Byl to přece dárek,“ kývlPicasso ke dvojici bust ze starožitnictví, které používal při studiu mnoha detailů svých děl.

„Podivínské dárky, jen co je pravda. Vždycky na měpůsobily, jako kdyby je někdo ukradl z muzea,“ zhodnotil to Max suše. Přejel prstem po hrdle jedné z nich a dotkl se i druhé hlavy. „To mi pověz, kde se dá něco takovýho sehnat? Tedy – legálně,“ dodal na vysvětlenou.

Apollinaire pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Já je


27MADAME PICASSO

dostal od svého asistenta, který se mě jimi snažil uplatit,

abych ho v Paříži seznámil s nějakými lidmi. Nejspíš simyslel, že to na mě udělá dojem. Tak jsem je dal Pablovi. To je

celé. Nikdy jsem neměl ve zvyku pídit se po tom, odkud ty

dárky pocházejí.“

„Nebo odkud pocházejí ženy,“ poznamenal v dobrém rozmaru s potutelným úsměvem Max. „A přesto chodí zanaším drahým Picassem – a obojího se mu dostává v míře více než štědré.“

„Skončili jste už, vy dva?“ zavrčel Picasso, až mu neposedný pramen černých vlasů spadl přes oči.

„U všech bohů, co má tohle znamenat?“ ozval seApollinaire, aby změnil téma. Hleděl přitom na mokré plátno na Picassově stojanu.

Picasso obrátil oči v sloup. „Proč by mělo umění vždycky něco znamenat?“ vyštěkl.

„Tady ten kruh mi připomíná cello,“ spustil rozpustile Max. Hleděl spolu s Apollinairem na plátno a zamyšleně se drbal palcem a ukazováčkem ve vousech. Oba muži se na sebe podívali. „Mně to připomíná spíše dámskou derrière,“ dal své vysvětlení s ďábelským úsměvem k dobru Apollinaire.

„Nejsem si tak docela jistý, jestli jsi zrovna ty, drahý Apo, něco takového vůbec kdy viděl,“ podotkl Max s použitím roztomilé přezdívky, která už k jeho příteli nerozlučněpatřila.

„Inu, já možná ne, ty ale zcela jistě ne.“

„Copak nic necítíš, když se koukneš na plátno? Díváš se snad pouze očima?“ vyjel podrážděně Picasso, protože ho vyrušili zrovna ve chvíli, kterou považoval za posvátnou, nemluvě o hloupých řečech, které nyní z legrace nad jeho dílem vedou. „Dios mío, někdy mám pocit, že mám kolem sebe samé idioty!“

„Tak co mě se týče, jsem zmatený.“ Apollinaire se zachechtal a předstíral, že si bedlivě prohlíží plátno. „Pablo, tvá mysl je pro mě záhadou.“

„Umírám žízní, jen o tom mluvím. Nezajdeme se někam napít?“ navrhl Max.

„Vždyť není ještě ani poledne,“ odsekl Picasso.

„Na pivo není nikdy špatná doba, tedy ani ráno. Správně


28 Anne Girardová

nastartuje den,“ pronesl obřadně Apollinaire, který se nad

oběma přáteli tyčil jako sličný – byť poněkud shrbený – obr.

„Běžte sami. Já budu ještě pracovat a pak se na chvilku natáhnu.“ Picasso kývl směrem k jednoduché posteli seželezným rámem, která stála v rohu ateliéru. Přes ni ležela světle zelená prošívaná deka s červenými růžemi, kterou mu jeho matka poslala ze Španělska. Odhodil si vlasy z očí.

„Hodláš spát tady?“ zeptal se s jistou dávkou překvapení Max, který pamatoval i Picassova dávná hubená léta zde na Montmartru. Neměl vůbec důvod trávit v tomhlepolorozpadlém hnízdě víc času, než bylo nezbytně nutné.„Nemyslíš, že to tvému vztahu s La Belle Fernande může jen ublížit?“

„Já a Fernande budeme v pohodě. Jako vždycky,“ ujistil Picasso své přátele a obrátil se k nim zády, aby vybralvhodný štětec. „Běžte. Uvidíme se v sobotu večer u Gertrude, jako vždycky,“ ujistil je a začal rozmíchávat v plechovcebarvu.

Na sobotní večerní salon Getrude Steinové se však velice těšil. Vyhledával zde mladé umělce, ale hlavně intelektuální rozpravy se slečnou Gertrude, která se ráda účastnila každé debaty. Představovala pro něj výzvu. Nutila ho přemýšlet a dokázala zpochybnit jakékoli společenské pravidlo, které se zpochybnit dalo. Tato žena byla přírodní úkaz! Kéž by ho tak přitahovala také tělesně.

„A teď už mě nechte pracovat.“

„Nezapomínáš na něco? Slíbils, že zítra půjdeš na Apovo čtení v Salonu nezávislých,“ připomněl Max Picassovišeptem, když se blížili ke dveřím.

„Nezapomněl,“ ubezpečil jej Picasso.

Pravda byla ale taková, že zapomněl. Dočista. Na kratičký okamžik po probuzení, kdy měla oči ještězavřené, ale příkrov spánku už z ní začínal sklouzávat, seFernande zdálo o jejím manželovi, muži, který ji bil a týral. Zděšeně otevřela oči, ale spatřila jen malinkatou opičku, malpu kapucínskou s kožíškem v barvě karamelu,oblečenou v červené vestičce s přišitou kravatou. Opička na ni upírala černá korálková očka a za ní stál Pablo s úsměvem na tváři.


29MADAME PICASSO

„To je ta opička z kavárny?“ vyhrkla Fernande a snažila se nějak rozumem zpracovat přítomnost toho tvorečka, který jí seděl na hrudi a pečlivě se šlechtil. Bylo to naprosto absurdní, zejména ve spojení s doznívající noční můrou, která ještě tak docela neopustila její mysl.

„Jo. Koupil jsem ji dneska ráno cestou domů z ateliéru. Jednak je úplně unikátní, ale hlavně se jí u nás v naší malé menažerii povede lépe, než jak s ní zacházeli doposud.“

Fernande koukla na jejich chundelatého pasteveckého psa Friku, siamskou kočku Bijou a bílou myšku, kterábydlela v dřevěné klícce u okna. Ano, menažerie byl vlastně docela přiléhavý název.

Posadila se a přikrývka jí sklouzla z nahých prsou.Dlouhé kaštanové vlasy jí stékaly z ramen a zvýrazňovaly zelené oči. Zvířátko několika ladnými pohyby seskočilo z jejího klína na šatník a odtud na podlahu. „Já vím, ale opičák,Pablo?“

Klesl na pelest postele vedle ní. „Chovali se k němu hnusně a zanedbávali ho. Znáš mě, nemohl jsem ho v tom nechat. Neměl jsem s sebou dost peněz, tak jsem tomuflašinetáři na oplátku nakreslil obrázek. Vypadal, že je s tím obchodem docela spokojený.“

Pokoj se nyní topil v jasném ranním slunci a Fernande se rozhlédla po všech těch zachráněných zvířatech kolem sebe, která Picasso přivlekl domů a vymínil si, že s nimibudou žít. „A navíc je to investice,“ pokračoval vevysvětlování. „Bude se mi hodit na nějakou novou studii. Opice byly uměleckým symbolem už ve středověku, takže by mohla být i užitečná.“

„Když zrovna nebude zadělávat podlahu nebo nábytek.“

Fernande si povzdechla a dál sledovala drobné stvoření, jak zanechává na koberci loužičku a hned nato beze stopy výčitek běží přes pokoj. Picasso vytáhl z kapsy kousekcroissantu, aby je nakrmil. Bijou a Frika si lehly na koberec a bez výraznějšího zájmu líně pozorovaly novéhospolubydlícího.

Nakonec Fernande vzdychajíc vstala z postele, aby seoblékla. Tuto jemnou stránku Pablovy osobnosti milovala ze všeho nejvíce. Kdoví, třeba jednou, když ho budedostatečně milovat, jim Bůh požehná skutečným dítětem. Věděla,


30 Anne Girardová

že Pablo zoufale touží po rodině, takové, jakou měl jako

malý chlapec v Barceloně.

Když si oblékla košilku a zrovna si zapínala knoflíky blůzky, všimla si jeho pátravého pohledu. Zpod jejího polštáře vyčuhoval obrázek, skica nakreslená tužkou, pro kterou Fernande stála modelem, zjevně pořízená v době, kdy byl Picasso na Montmartru. Věděla, co si o pózování projiné malíře myslí, ale přesto to udělala. V jejich nádherném novém bytě byly dny tak dlouhé, a on snad přece neníjediný, kdo si zaslouží slávu. Jeho úspěch probouzel to nejlepší v ní.

„Co je to?“

„Vždyť vidíš, co to je.“

Bylo jí jasné, že ten styl okamžitě pozná. „Ty jsi stála van Dongenovi?“

„Pablo, buď rozumný. Většinu dní jsi celé hodiny pryč a Kees je jeden z mých starých přátel. Proboha, vždyť se známe s jeho ženou a dcerkou.“

„Ale pořád je to muž, a tys mu stála modelem úplně nahá.“ Rozčíleně rázoval po pokoji, zatímco si zapínala dlouhou černou sukni. Popadl ji za zápěstí a silou si jipřitáhl k sobě. Z toho pohybu čišelo zoufalství. „Copak jsem ti nedal všechno, cos kdy chtěla? Tenhle byt, krásné oblečení, šatník plný klobouků, rukaviček a bot, stejně jako možnost navštívit kteroukoli restauraci v Paříži, která se ti jen zamane, abys nemusela dělat tuhle ponižující práci?“

„Pro mě to není práce, osvobozuje mě to.“

Rozhostilo se mezi nimi ticho, v němž Fernandenašpulila nevinně rty a doširoka otevřela oči. „Takže se budeme hádat i dneska?“ zeptala se.

„Nehádáme se, je to neshoda. Jenom neshoda.“

„Těch neshod je poslední dobou nějak moc, nezdá se ti?“

Přitiskl jí rty na tvář a uvolnil sevření jejích zápěstí.Ovinul paže kolem ní a sjížděl jí dolů po zádech, přimykal si ji k sobě. Ve svádění je vážně třída, pomyslela si Fernande a snažila se zapudit představu omračujícího počtu žen, na kterých své dovednosti vylepšuje. I ona dokázala lidmi skvěle manipulovat, ale oba věděli, že na něj nemá.

Palcem jí zvedl bradu, aby nemohla uhnout jeho


31MADAME PICASSO

hledu. „Hlavní je, že se vždycky usmíříme, to je ta nejlepší

část,“ pousmál se.

Bylo velmi těžké se na Picassa zlobit za to, jakpřesvědčivý dokáže být, když ji touha, která se jí vždycky zmocňovala, zbavila veškerých zábran. Chtěla se s ním vrhnout přímo do té velké vyhřáté postele, i když kouzlo překvapení zjejich vztahu už vyprchalo. Na druhou stranu jeden druhého milovali, a když na to přišlo, tohle samo o sobě jí stačilo. A jemu ostatně také.

„Chci, abys van Dongenovi řekla, že už mu nebudeš stát modelem.“

„Ty mi nevěříš?“

„Tohle přece není otázka důvěry.“

Fernande v jeho hlase rozpoznala neskrývanou břitkost a přemýšlela, kolik toho asi ví o tom, co těch posledních pár hodin, co byl na Montmartru a pracoval, dělala. „Samozřejmě že je.“

„Rozhodně nelituju těch let, kdy jsem tě snažil chránit, po tom všem, co ti tvůj muž udělal. Určitě sis zasloužila něco lepšího.“

Pomyslela si, že ona sama není tak přesvědčená o tom, že si zasluhuje být vyzvednuta na tak vysoký piedestal, na jaký ji Pablo před pěti lety postavil. Ale nedokázala sepřimět k odmítnutí, neboť malá část jí samé stále lačnila po jeho obdivu. Místo toho mu přitiskla dlaň na hruď, na tělo, které tak dokonale znala a o němž dobře věděla, jakzareaguje. Překvapilo ji, když její ruku jemně odstrčil stranou, a místo aby věnoval pozornost jí, zahleděl se na opičku, která se usadila na širokém, chundelatém hřbetě jejich psa. Při tom pohledu měla Fernande rázem srdce těžké jako kámen. A netušila proč.

„Zajdeme si přes ulici do L’Ermitage na oběd, jen my dva, co říkáš?“ navrhla a snažila se, aby to znělo rozverně. Náhle mezi nimi cítila jakousi novou bariéru a vůbec se jí to nelíbilo.

„Dobře. Ale ne že mi zase budeš nadávat, až budu chtít vzít domů zbytky pro Friku.“

„Někdy mám pocit, že máš toho psa raději než mě.“ „Dios mío, Fernande, vždyť jsem přece pořád tady, ne?“


32 Anne Girardová

KAPITOLA TŘETÍ

„Já to nedokážu! Nedokážu!“

Nejdřív slyšela svůj vlastní hlas – vzpomněla si, co senaosledy stalo, když odcházela z domu, a vzpomínka na tu scénu se jí rázem rozběhla v hlavě v živých barvách.

Rodiče na Eviny protesty nijak nereagovali. Matka stála usporáku a ve velkém plechovém hrnci míchala polévku z řepy. Otec seděl na druhé straně malého kuchyňského stolu, lokty se ztěžka opíral o desku a v ruce svíral zpola plnou sklenici. Kdykoli se napil levného, kyselého vína, býval vždycky tak podrážděný, že se na něj nikdo raději ani neodvážil promluvit.

„Kochany tato,“ přitiskla se k němu Eva a doufala, že ho něžný projev její náklonnosti obměkčí. Přesto věděla, že se v jejím hlase skrývá něco hrubšího, co nedokázala zcela ovládnout. Něco, co uslyší jen on, protože ji velmi dobře zná.

Vůně vepřového masa, zázvoru a kyselého vína se mísila srostoucím napětím.

„Co je na monsieur Fixovi špatnýho?“ zavrčel na ni otec.Seděl předkloněný a od sklenice vína zvedl jen oči, vyhlížející zpod unavených víček, jako kdyby se pro něj život sám stal stejnýmbřemenem jako pro její matku. Nebylo mu ještě ani čtyřicet. „Není pro tebe dost dobrej, nebo co?“

„Já ho ale nemiluju, tato.“

„Pche, láska!“ zabručel a máchl rukou ve vzduchu. „S jeho rodinou už je to domluvený. Holka jako ty by měla mít manžela, dům plnej děcek a zajištěnej život poblíž rodičů.“

Škublo to s ní, jako by nad ní právě vynesl ortel smrti. Holka jako ty. Tím ve skutečnosti myslel dívku, která ve třiadvaceti stále ještě není provdaná, nezná muže, vztahy ani svět. Jak ale


33MADAME PICASSO

govat, aby nezažehla jeho prchlivost a vztek, to Eva nevěděla,protože ona po sňatku nelačnila. Jediné, po čem skutečně toužila,

bylo něčeho v životě dosáhnout. Její matka dál nerušeně míchala

polévku.

„Nevzala bych si ho, ani kdyby to byl jediný muž na světě, který by mě chtěl.“

„Ale vezmeš si ho.“

„Ty mě nechápeš, tato! Takový život by mě zabil, já to vím!“

„Je to první vážná nabídka, kterou jsi dostala. Prokrista, ty se za něho vdáš a basta.“

„Jsem už dospělá! Žádáš příliš!“

„Evo Céleste Gouelová – vždycky budeš moje dítě, a protouděláš, co ti říkáme, na tom není co chápat nebo nechápat,“prohlásila znenadání její matka a třískla dřevěnou lžící, která zarachotila na dlaždicích podlahy.

„Ne! Povídám, že si ho nevezmu.“

V ten okamžik jí přistála na tváři tátova dlaň, až se jí hlava otočila. Ohromilo ji to, protože nikdy předtím ji otec neuhodil.Rodiče ji milovali. Vždycky ji milovali. Když obracela tvář zpět k otci, ucítila na rtech pramínek krve. „Jsi naše dcera, dlužíš nám to, a jako že je Bůh nad námi, budeš madame Fixová, i kdyby tě to mělo zabít!“

Ticho nakonec prolomila matka. V očích se jí leskly slzy. „Evo, prosím. Je solidní, neopustí tě, když znovu onemocníš. Ten zápal plic loni tě málem připravil o život. Vždycky jsi měla chatrný zdraví, hlavně plíce. Pokud se vydáš někam, kde tě nedokážeme ochránit, stane se ti něco zlýho. Něco strašnýho. Vím to!“

„Evo? Posloucháš mě vůbec?“

Ty události byly stále příliš živé, opět ji zcela pohltily. Teprve Sylvettin hlas ji vytrhl ze vzpomínek a přiměl je sklouznout zpět do zákoutí její hlavy. V místnosti, kde se obě nacházely, byla tma, takže slzy v Eviných očíchSylvette neviděla. Zpěv cvrčků, který se otevřeným oknem linul dovnitř, ji vytrhl ze zamyšlení a vrátil zpět k příběhu, který Sylvette celou tu dobu vyprávěla – a který Eva vůbecneposlouchala.

„Zase dumáš o tom, co se stalo s rodiči?“ nadhodilaopatrně Sylvette.

„Je to prostě jen živá vzpomínka, která se mi v noci občas vynoří, nic víc. Jsem v pořádku.“


34 Anne Girardová

„Chceš si o tom popovídat?“

„To by ničemu nepomohlo.“ Eva cítila, jak se jí z očířinou slzy a osychají na tvářích. Ani se je už nesnažila otírat. Ještě chvíli poté se mezi nimi prostíralo němé ticho.

Skromný pokoj, který spolu sdílely, byl zalitý měsíčním svitem. Obě dívky ležely na zádech, hleděly do stropu a Eva naslouchala Sylvettinu rytmickému oddechování.Připadalo jí svým způsobem konejšivé a ta jistota ji uklidňovala. Pohlédla na dřevěnou komodu s porcelánovýmiúchytkami, která oddělovala jejich postele. O chvilku později se jí Sylvette pokusila zlepšit náladu.

„Všimla sis toho výrazu v Mistinguettině tváři, když jsi jí řekla, že to ty jí budeš zašívat spoďáry?“ zakuckala seSylvette smíchy. Ten zvuk Evě připomněl rolničky.

Nemohla si pomoct a po chvíli už se chichotaly obě dvě.

„Nenávidí mě,“ zaskučela Eva.

„Nenávidí všechny ženy, které pro ni představujouhrozbu.“

„Nejsem ani krásná, ani talentovaná jako ona, takjakáak já jsem asi hrozba?“

„Ale máš velkého ducha. Lidi to cítí. A chlapi na tebe koukají jinak než na takové, jako je ona. Ty jsi sladká anevinná. Mají potřebu tě chránit.“

„Nejsem zase tak nevinná. A rozhodně ne sladká.“

Sylvette se zahihňala. „Ále kdepak, věř mi, jsi!“

Vzpomínky na to, jakým způsobem opustila domov, se jí znovu vplížily do mysli. Vzdor, který vůči své rodiněprojevila, ji strašil. Týden po hádce s rodiči dokázala Evaposbírat veškerou kuráž, koupit si jízdenku do Paříže a rodičům neprozradit ani slovem, kam jede. Příliš se bála, že by jí to rozmluvili.

Máma s tátou nebyli nijak hrozní lidé. Eva dobře věděla, kolik sil stálo matku, aby celou rodinu vytáhla z chudoby, v níž žili ve Varšavě, a jak moc doufala, že se Eva jednoho dne provdá a bude na klidném francouzském předměstí vychovávat děti. Eva ale její sny nesdílela. Když toho dne nastoupila do vagonu metra v jediných botách, které měla, slzy na její tváři už osychaly. Byla si dobře vědoma, jak moc tím rodiče raní, ale příliš toužila po vzrušení. A stáledoufala, že nalezne něco víc, než co by ji čekalo doma.


35MADAME PICASSO

„Sylvette?“

„Hmm?“

„Co se stalo s tou švadlenou přede mnou?“

„Nelíbila se Mistinguett,“ odpověděla po chvilce mlčení Sylvette.

„Nahání mi strach,“ přiznala Eva.

„Možná bych ti to ani neměla vykládat, ale třeba ti to pomůže a bude ti líp. Mistinguettino skutečné jméno zní Jeanne, ale nikdo se ji tak neodvažuje oslovovat.“ „Proč?“

„Protože její matka byla taky švadlena. A já bych řekla, že se snaží co nejvíc odpoutat od své minulosti, stejně jako ty. A díky všemu tomu komandování se jí to snad i daří. Je to ale její slabina. Myslím, že vzpomínky na ty dny ji dokážou ranit, takže pak kolem sebe vztekle dští síru a oheň.“

„Poslyš, Sylvette?“ „Ano?“

„Díky, žes mi pomohla najít práci,“ špitla Eva a naokamžik se odmlčela.

„To nic nebylo. Jenom jsem ti o tom místě řekla. Získalas ho už sama svou šikovností,“ ujistila ji Sylvette se zívnutím. „A kromě toho mi to určitě jednoho dne oplatí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist