načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Machinace - Hayley Stoneová

Machinace

Elektronická kniha: Machinace
Autor:

Nastalo období Machinací. Stroje se vzbouřily a nyní se snaží vyhladit i poslední zbytky lidské civilizace. A co víc, Rhona Longová, symbol a vůdkyně odboje, byla zabita při záchranné ... (celý popis)


hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 360
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4910-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nastalo období Machinací. Stroje se vzbouřily a nyní se snaží vyhladit i poslední zbytky lidské civilizace. A co víc, Rhona Longová, symbol a vůdkyně odboje, byla zabita při záchranné misi. Dostává ale druhou šanci – jako klon, který si neuchoval skoro žádné vzpomínky. Rhona si musí získat zpět důvěru svých přátel, svého bývalého partnera i celé své základny, zatímco se stroje chystají k dalšímu velkému útoku.

Související tituly dle názvu:
Machinace Machinace
Stoneová Hayley
Cena: 254 Kč
Machinace Machinace
Stoneová Hayley
Cena: 179 Kč
Môj život Môj život
Okinesová Hayley, Okinesová Kerry
Cena: 225 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Machinace

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Hayley Stoneová

Machinace – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




5


6


Mým rodičům, kteří mě seznámili s Hvězdnými válkami

a dali tak vzniknout celoživotní posedlosti sci-fi a fantasy.

Za to všechno můžete vy.

Mám vás ráda.



9

KAPITOLA

PRVNÍ

Nikdy tu nebyli žádní uprchlíci.

Žádní stateční přeživší, kterým se nakonec podařilo od­

vysílat nouzový signál. Žádní opozdilci, co by na poslední

chvíli unikli vyhlazení Skagwaye nebo Whitehorsu. Kolem

nás je sníh, led a v dálce vykuchané město Anchorage, jeho

panorama je zmrzačené a rozdrcené, vyplňují ho rozbité zbyt­

ky obchodů a lidských domovů. Od své předchozí návštěvy

vím, že město je pomalu pohlcováno mořem, které mění jeho

centrum v ledovou tříšť. Nikdy tu ale nebyli žádní uprchlíci.

Je to past.

Tahle myšlenka mnou projede jen pár vteřin předtím, než země vybuchne a já schytám několik ran do hrudníku, které mě srazí na záda. Nejdřív si říkám, že jsem v pořádku.V pořádku. Protože od toho přece mám neprůstřelnou vestu, ne?

Snažím se rozhýbat nohy, přikázat jim postavit se, pohnout

se. Ale necítím je. Po zádech uniformy se mi rozlije nevysvět­

litelné teplo a v puse cítím pachuť jako u zubaře. Tenhle detail

přebije všechno ostatní, vynoří se s děsivou přesností – realita

přetvořená v krvavé kopí, jehož hrot do mě proniká. Takhle

chutnají moje plíce.

Ne. Nejsem v pořádku.

„Rhono!“ křičí Camus. Přiskočí ke mně, ale přes sníh na­ hromaděný u hlavy ho slyším tlumeně.

„Camusi,“ vydechnu ztěžka. „Camusi. Camusi.“ Jeho jmé­ no je modlitba. Jako bych ho vyzývala, aby mě zachránil.

Klekne si ke mně. Obličej  – dlouhý orlí nos, lícní kosti

vysoké a ostré jako jeho oči – mu potemní, uvržen do stínu


10

aureoly světla za jeho hlavou jako u  středověké ikony, jen

obráceně. Možná je to takhle lepší. Nevidím mu do tváře

ztrhané panikou. Jenom cítím polibek jeho tmavých vlasů, jak

mě lechtají na tváři, když se mě ze všech sil snaží zvednout

zpátky na nohy.

Jakmile mnou pohne, vykřiknu a na bělostnou kombinézu mu dopadne tmavá krev. Rozpíjí se jako Rorschachova skvrna. Co vidíte?

„Ne,“ zamumlám. „Je pozdě. Camusi, je pozdě.“

„Ne,“ odmítá. Zkouší to znovu.

A já znovu vykřiknu. „Camusi!“ Slabou ruku mu přitisknu na rameno. „Přestaň. Prosím.“

Z úst mi pořád vytéká krev, a když si ji setřu – jako kečup nebo hořčici –, zůstane mi na rukavici a dlouhá šmouha se táhne po rukávu bundy. Když se snažím nadechnout, zející díra v hrudníku sípe. Připadám si jako balon, ale nechci od­ letět pryč.

„Musíme tě odsud dostat.“ Rukou v  rukavici mi odhrne

vlasy z obličeje a rudé prameny přilnou k ledové krustě. V tu

chvíli tu rukavici nenávidím. Chci cítit jeho kůži, jeho rty,

tíhu jeho těla, ještě jednou. „Stroje –“

„Už se stalo.“ Zostra se nadechnu, ale je to těžší a  těžší.

„Podívej se na mě, Camusi. Jsem jako jehelníček.“

Na rty se mi prodere úsměv, jako utopenec plující na hla­ dině jezera. Ani umírání zjevně nezvládne potlačit můj smysl pro humor. Plus pro mě.

Vítr musí foukat od severu, protože nám do očí vhání kouř

a halí nás do našedlého závoje. Zápach popela se sem celkem

hodí, jako by nastával konec světa. A ten hluk... Pořád sly­

ším vrčení nedalekých strojů, výboje statické elektřiny a taky

masitější zvuky probíhajícího masakru a kovu nořícího se do

lidských těl.

Umírají. Můj tým, mí přátelé, umírají. Kvůli mně.

„Musíš mě tu nechat,“ vybídnu Camuse.

„To ani náhodou.“ Camus mě popadne za ruce a pevně mi

je přitiskne na sípající ránu v hrudi, aby ji zacpal, a přikáže

mi, ať je tam držím. „Vydechni,“ nařídí mi a převrátí mě na

stranu, abych mohla snadněji dýchat zdravou plící. Když to

zjevně nepomáhá, postěžuju si a on mi opatrně pomůže zpát­

ky do polosedu. Shrbím se do jeho hluboké náruče.

A myslím jenom na to, že on to neví.

Hlavou se mi honí myšlenky, rozmotávají se jako klubíčko,

jehož vlákno se zachytilo o křídlo stíhačky. Měla bych mu to

říct. Měla bych mu to... říct. Co jsem udělala.

Možná je to poslední příležitost...

„Vrátím se ti,“ zašeptám, hlavu opřenou o Camusovo rame­

no. Před očima se mi začíná zatmívat. Mizí – nebo mizím já.

Každopádně je čím dál těžší ho vidět, vidět ten obličej, který

nade všechny miluju.

„Rhono,“ říká Camus a já mu očima visím na rtech a sna­ žím se soustředit na jeho slova. „Rhono, zůstaň se mnou. Zů­ staň vzhůru. Otevři oči. Vydrž. Pomoc...“ Vím, co chce říct. Pomoc je na cestě. Chce mě ujistit, dát mi něco, čeho se můžu držet. Ale pomoc nepřijde. To my jsme měli být ta pomoc.

Tiskne mi ruku, snaží se mě tu udržet. Kéž by to šlo.

Bože, nechci umřít.

Po tvářích se mi valí slzy, cítím jejich teplo. Nevím, jestli jsou moje, nebo jeho. „Miluju tě,“ dostanu ze sebe, i když se dusím krví. Přivine mě k sobě, skloní se a ochutnám popel na jeho rtech, suchých a popraskaných od větru. Škrábou a dřou po těch mých – tak opravdové, tak hmatatelné – a já se snažím nabýt vědomí jako princezna probuzená z kletby.

„Vrátím se ti,“ zopakuju neslyšně. „Nenechám tě – nene­ chám tě bojovat samotného.“ Napadne mě, že nepochopí, co mám na mysli, ale nemám dech ani energii na vysvětlování. Slova se mi v  hrdle lepí jako med. Dech mi chrastí kolem kovu v hrudi a nedaří se mi zformovat myšlenky do žádného útvaru, který by dával smysl.

Aspoň že bolest ustupuje, což je příjemné, ale taky špatné. Ne že bych potřebovala další nápovědu k tomu, co už vím. Co už mi sdělila pachuť plic.

„Rhono! Bojuj! Nezavírej oči!“

Promiň, Camusi.

„Pomoc! Potřebuju zdravotníka, hned! Kde je ksakru zdra­ votník?!“ U  posledního slova se mu zlomí hlas, vyskočí do vyšších tónů.

„Veliteli!“ odpoví mu někdo milion kilometrů daleko. „Mu­ síme jít. Hned.“

Mám

před tebou

náskok


13

KAPITOLA

DRUHÁ

Po smrti se probudím v kovovém lůně.

Prvních pár sekund jsem v klidu, hovím si na místě, kde mě

nedostihnou žádné myšlenky. Kde se mě nikdo – nic – ne­

může dotknout. Pak mě zasáhne pocit, tak cizí, že ho nejprve

neumím pojmenovat. Bezpečí. To je ono. Sladké osvobození

od strachu a úzkosti, které byly posledních pět let nepříjem­

nou konstantou mého světa. Půlka desetiletí, skoro pětina

mého života.

Nakonec se to strojům povedlo. Jsem mrtvá. Musím být

mrtvá, protože už teda rozhodně nejsem nikde poblíž Ancho­

rage. Takže vyhráli, já prohrála. Je ostuda, jakou úlevu cítím.

A přece.

Boj nezanechal mé tělo v takovém stavu, jaký bych čeka­ la. Svaly mám napjaté, zatínají se při občasném zakymácení, které ve mně ještě před chvílí vyvolávalo touhu se schoulit uvnitř toho slova – bezpečí, tak jemné slovo – a znovu usnout.

Namísto toho se mi s každým okamžikem vracejí smysly – nejdříve zakalený, rozmazaný zrak, následuje nasládlá chuť umělé hmoty a  pronikavý zápach chemikálií, který mě pálí v nozdrách.

Špatně. Rozbzučí se ve mně strach jako zpanikařený sršeň uvězněný v domě. Špatně. Špatně. Všechno je to špatně.

Kromě obličeje mám celé tělo ponořené v  čiré tekutině

a pozoruju ji, jak se při tlumeném burácení chvěje. Skrz ne­

průhledné víko mého útočiště každou chvíli něco problesk­

ne a zbarví vodu dočervena. Jenom světelný klam. Nebo ne?

Aniž se ujistím, že – zase – nekrvácím, začnu se vzpírat.


14

Když se zkusím nadechnout, poprvé zaznamenám bolest.

Něco mi vězí v  krku. Dusím se, dávivý reflex se projevuje

v plné síle, zoufale si snažím vyrvat intubační trubici. Prsty

mám ztuhlé, jakoby artritické a nové, šmátrám rukama. Nějak

se mi podaří tu věc vytáhnout, lapám po dechu.

Jsou tu hadičky. Zrovna jsem si jich všimla – desítky a de­ sítky hadiček jako drobounké křečové žíly připojené k mým pažím a k celému nahému tělu. Mizí ve stěnách mého očistce o velikosti metr krát dva. Nejděsivější je ta jeho záhadnost.

Jak jsem se sem dostala?

Kde to je, to sem?

Najednou se mi sevře hruď: nemůžu dýchat. Umírám? Ne. Jenom hyperventilace. Přitisknu si na hrudník ruku – přísa­ hám, že srdce se mi snaží prokopat žebry ven – a snažím se po­ tlačit narůstající hysterii, dělám, co můžu, abych se jí zbavila.

Panika nepomůže, napomínám se. Jenom to zhorší.

Ale to mi nezabrání bušit do stropu toho malého vězení v naději, že se víko otevře.

TEĎ!

V mlze rozpoznávám tvary, rozmazanou siluetu nějakého člověka – nebo lidí – pobíhajícího kolem.

„Pomoc,“ zařvu, abych vyzkoušela svůj hlas. Vyjde ze mě jen nesrozumitelný šepot. Ubohé. Zkusím to znovu. „Pomoc!“ Modlím se, aby to bylo dost nahlas a aby si toho spolu s mým bušením někdo všiml.

Objeví se mužský obličej a na skle přilepené dlaně. Jestli něco říká, tak ho přes to sklo neslyším.

„Dostaňte mě odsud!“ křičím a  hrůza v  hlase zlikviduje

i tu špetku důstojnosti, která mi zbývala. „Prosím! Proboha,

dostaňte mě ven! Já chci ven!“

Teď už do skleněné klenby kopu i  chodidly. Pokusím se

o páku, zády zatlačím o zem a vzepřu se. Spíš sebou ale jen tak

plácám ve vodě. Dráty se mi omotají kolem rukou a nohou,

překáží mi, a hlavně mi brání v úniku.


15

Když mi ten muž zmizí z dohledu, frustrace rázem přemění strach ve vztek. Což je vlastně příjemnější. Vztek zvládám.

„Hej! Nechoď pryč! Kam jdeš?“ Kdo ví, jestli mě vůbec slyší. Ale něco mi říká, že ať už je to kdokoli, je mou poslední nadějí.

„Vrať se! Pořád jsem tady! Jsem tady! Nechoď. Pryč.“

Při každém slově tluču pěstí do stropu, i když hlas, rozdrá­ saný tísní, mi slábne.

A pak se ozve ostrý sykot dekomprese, jako by sto lidí vy­

dechlo najednou. Komora se otevře a víko se z poloviny od­

sune a pak se zasekne. Ten muž už je zpět a společnou silou

se nám víko podaří odsunout úplně.

Možná je to deliriem, ale obejmu ho, svého neznámého zachránce, a ani nedokážu slovy vyjádřit vděk – ale nějaká se mi podaří dát dohromady.

„Děkuju,“ opakuju pořád hloupě. „Děkuju, děkuju.“

Nevím, jestli to náhodou není ten, kdo mě do toho pouzdra původně zavřel, ale teď záleží jedině na tom, že mě odtamtud vytáhl.

„Promiň.“ Zručně odpojí elektrody a sundá ze mě všechny

hadičky. „Promiň, moc mě to mrzí.“

Pomůže mi ven a přikryje mě něčím, co vypadá spíš uměle

než jako látka. Mozek zaznamená, že je to protišoková fólie.

A pak je najednou všechno studené a drsné a nevlídné. Vrátí

se k počítači opodál a já pomrkávám v umělém světle, které

i nadále přeblikává mezi bílou a červenou, občas úplně zhas­

ne a místnost se otřese. Houkají sirény, naléhavé nebezpečí.

Nebezpečí. Nebezpečí, Wille Robinsone.

Moment. Odkud se tahle myšlenka vzala?

Kolem nás je pět dalších nádrží stejných jako ta, ve které

jsem byla já. Kdo ví, co je v nich. Nebo kdo.

Jsem natolik zaneprázdněná snahou pochopit, co se to děje, že si nevšimnu, že na mě mluví.

„Rhono.“ Krátce zvedne prsty od klávesnice a luskne. „Rho­ no.“

Když to řekne poněkolikáté, podívám se na něj. Zní mi to povědomě. Možná nějaké jméno? Muž na mě s očekáváním hledí. Nevím, co chce za odpověď. Nerozumím ani otázce.

„Kolik si toho pamatuješ?“

„Pamatuju?“

Vzhledem k okolnostem a všeobecnému chaosu se mnou má pozoruhodnou trpělivost.

Očima těká mezi mnou a monitorem, prsty zběsile poletují nad klávesnicí, i když se zrovna nedívá na obrazovku. „Víš, kdo jsem?“ Klap klap klap klap. Ty hlasité úhozy mě rozptylují a já mhouřím oči a snažím se za jejich doprovodu soustředit. „Nebo kde to jsi?“

Času není moc, to mi nikdo ani nemusí říkat, ale stejně pár vteřin zkoumám jeho profil. Má štíhlý a hranatý obličej a nemůže být o moc starší než já. Dvacet šest, dvacet sedm maximálně. Hnědé vlasy má sice krátké, ale rozcuchané a ne­ upravené, tu a tam mu odstávají. Na to, že je to vědec nebo doktor nebo co, nepůsobí moc duchapřítomně. I když se ne­ usmívá – ať už z toho monitoru čte cokoli, tíží ho to natolik, že mu koutky úst směřují dolů jako kotva –, na obou tvářích má zřetelné dolíčky. Spodní ret má růžový a opuchlý, jako by se do něj kousal. Zlozvyk z nervozity. To vím jistě. Vím, ž e ho znám.

Něco ale v hlavě nemám v pořádku. Něco tam chybí, včetně jeho jména a jaký k sobě máme vztah.

„Ne.“ Hlas mi přeskočí. „Co se mnou je?“

V tmavých očích má chápavý a lítostivý pohled plný něhy.

Nijak tím nezmírňuje moji stoupající hrůzu. Přestane psát.

„Je příliš brzy,“ řekne spíš pro sebe než ke mně.

„Co?“

„Promiň.“

To je počtvrté nebo popáté, co se omluvil, a já si začínám

říkat, že pro to možná má dobrý důvod, že je zčásti zodpo­

vědný za to, v jakém jsem stavu. Přesto si ale nemůžu pomoct


17

a věřím mu. Nevím přesně proč. Je v tom víc než jeho vlídné

králičí oči nebo to, že mě osvobodil. Ať už je to cokoli, moje

srdce i instinkty souhlasí: je to dobrý člověk. Nejspíš. A mo­

mentálně taky to jediné, co mám.

„Není čas na vysvětlování,“ řekne. „Musíme jít.“

„Co oblečení?“ navrhnu, stále ještě zabalená do protišokové fólie.

Rychle odvrátí oči. „Á! Jasně.“ Pár úhozů na klávesnici a po­ odejde ke skříni, otevře ji a vytáhne něco, co vypadá jako neo­ prenová kombinéza, až na to, že není černá, ale bílá. Když mi ji podá, všimnu si v látce jemné termovrstvy, která má zadržovat teplo. Určitě jsme někde, kde je zima.

Nečekám, až se otočí. Na cudnost není čas. Je to ale jed­

no, protože jakmile odložím fólii, zdvořile se ke mně obrátí

zády. Nasoukám se do obleku a zapnu jej. Nepodaří se mi ale

vytáhnout zip až nahoru a  odkašláním požádám o  pomoc.

Dopne mě.

„Vcelku odvážný kousek,“ prohlásím a on se usměje. Krás­

ným úsměvem. Tenhle muž má se smíchem dost zkušeností,

pomyslím si, asi z nějaké jiné doby, jiného místa. Před vším

tím šílenstvím a stroji.

„Taky budeš potřebovat rukavice.“ Už mi nějaké našel. „Abys to měla komplet.“

Zaskočí mě jeho pohotová reakce. Vzhledem k okolnostem je to tak absurdní, tak nepatřičné, že se nám oběma zasměju.

Když si rukavice začnu oblékat, zdi se znovu otřesou. Ten­

tokrát poznám, co za tím stojí  – nějaká minometná palba.

Na docela dlouhou chvíli zhasnou světla a jediné, co slyším

mezi přerušovaným houkáním sirény, je náš dech. Zvuk, který

mě vždy uklidňoval, hlavně ve tmě. Je to život, který šeptá:

Jsem tady, jsem pořád tady, naživu. A je to další věc, která nás

odlišuje od strojů.

Měly být naše záchrana. Je to náhlé, nelítostné prozření, zcela jasné, jako bych si zrovna uvědomila zradu. Vytvořili jsme stroje, abychom si ulehčili život, opatrně jsme si jimi nechali zavázat oči, aby nikdo neviděl, jak hrozně stravujeme planetu. Válka, přelidnění, frakování, uhlíkové emise – proč nezapojit další technologii a  nedoufat, že problémy prostě zmizí?

Stroje za nás měly tyhle problémy vyřešit, aniž bychom

museli měnit životní styl a  kulturu. Mohly za nás bojovat,

vyrábět nám jídlo, léčit nemocné a zraněné, a dokonce i vyko­

návat takové lehké úkoly jako dopravovat nás z jednoho místa

na druhé bez znečišťování prostředí. Vyráběly se samozřejmě

samy  – a  pokud se na tom někomu něco nezdálo, můžu se

jenom domnívat, že byl umlčen firmami a vládami, které díky

šťastné klientele bohatly a bohatly. Díky nám.

Když generátor znovu naskočí a světla se rozsvítí, někdo po

mé levé straně rozrazí dveře, až uskočím, a dovnitř vejde další

muž. Instinktivně sahám po zbrani u pasu – ale žádná tam

není. Žádná pistole, dokonce ani prázdné pouzdro. Připadám

si ještě zranitelnější, než když jsem byla nahá.

„Samueli, musíme jít,“ oznámí nově příchozí a tvrdý ně­ mecký přízvuk dodá jeho ráznému příkazu na naléhavosti. „Hned.“

Pomalu se mi do mysli vracejí obrazy, paměť víří. Samuel, říkám si. Konečně si můžu k obličeji přiřadit jméno. Pokou­ ším se soustředit a do hlavy jako by se mi hnala krev. Chvilku si říkám, jestli by nepomohlo udělat stojku. Asi ne.

Samuel.

Jo! Něco tam je. Slaboučký záchvěv vzpomínky.

Samuel je smích za vlahého deště. Zdroj odpovědí na ho­ dinách chemie. Béčkové sci­fi filmy. Pohřeb. Později plán. Je to přítel. Můj přítel.

Jak jsem mohla zapomenout?

A proč si nemůžu vzpomenout na víc?

„Už jenom pár minut,“ pronese Samuel od počítače. „Ještě se mi nezkompilovala nejnovější data. A taky mám problém s lokálními servery, nereagují na moje dotazy.“ Opatrná pauza. Letmo pohlédne ke mně. „Ona se pořád ještě... aklimatizuje.“

Němec na mě hledí zpod tmavého huňatého obočí, jako bych byla jídlo, o kterém neví, jestli bude schopný ho strá­ vit. Kdysi určitě býval blonďák, asi i  hezký, ale teď je samý úšklebek, šediny a únava. Ta jeho upřená zvědavost mě začíná znervózňovat. Spíš to vypadá jako podezření. Dobře, já ti taky nevěřím. Jeho strhaný obličej, pevný postoj ani automatická puška, kterou má přes rameno, neznačí nic přátelského. Ale pořád je to člověk, upomenu se. A  to se počítá, mnohem víc než kdysi.

„Nech to tak,“ vyzve Samuela, ale nespustí ze mě pohled.

Co čeká, že udělám? Vážím možná tak šedesát kilo i v mok­

rém oblečení, a mokrá teď nejsem. Už ne.

„Vteřinku,“ slibuje Samuel. „Jenom vteřinku –“

Přeruší ho tlumené zahřmění a stropní světla se rozkývou.

Naše stíny se naklánějí ke zdi, stáčejí ke stropu, rostou a zase

se zmenšují, rostou, zmenšují se. Skleněné kádinky na ko­

vovém stole se chvějí a  vesele zvoní, jako cinkání skleniček

se šampaňským. Siréna umlkne. Pak se budovou rozlehne

svištivý zvuk, jako drak chrlící plameny – hlasité a strašlivé

peklo. Strop se začíná drolit a na nás se snášejí vločky omítky.

„Ne,“ vyštěkne Němec, jehož jméno stále ještě neznám. I když je o něco menší než Samuel, je rozhodně statnější – pevná, hranatá masa svalů. Popojde, popadne Samuela za límec košile a  smýkne jím ke dveřím, které zřejmě vedou z budovy. „Hned.“

Samuel se ale nenechá přinutit ani násilím. Odstrčí ho a  vrátí se k  počítači. „Počkej. Musím jenom...“ Chvíli zase buší do klávesnice, několikrát mačká enter a pak prudce za­ vře oči. „Stroje se musely dostat až k serverům. Snažím se ty soubory zkopírovat –“ kývne směrem k  přenosnému disku na stole, který je s počítačem propojen obyčejným USB ka­ belem – „ale počítač mi tvrdí, že jejich umístění neexistuje.“

„Jaké soubory?“ zeptám se, i  když tuším, že odpověď už znám.

Samuel zaváhá. „Důležité. Životně důležité.“ Pohledem přeskočí na Němce. „Musíme do serverovny. Přímo ke zdroji. Musíme –“

„To nejde,“ přeruší ho Němec. „Je na druhý straně základny, kousek od místa, kudy se dostaly dovnitř.“

„Máme zbraně,“ podotkne Samuel.

„Ale málo. Stroje jsou v přesile nejmíň šest ku jednomu.“

„Tak si jich vezmeme víc.“

„Ne.“ Je neústupný.

„Ulrichu, prosím,“ zkouší to. Takže se jmenuje Ulrich. Jak – no – německé.

K mému překvapení Ulrich soucitně nakrčí obočí. Ale pak

Samuela popadne a  znovu ho táhne ke dveřím. Ten se mu

tentokrát nevzpírá. Poraženě mu sklesnou ramena. Naposledy

se toužebně podívá na počítač, popadne disk a pokyne mi, ať

je následuju.

Všichni tři vyjdeme z místnosti bez oken na dlouhou chod­ bu, taky bez oken. Příjemná změna prostředí.

Nakonec dorazíme na rozcestí, ze kterého vybíhají dvě chod­ by. Němec se vydá jednou, ale Samuel ho zastaví.

„Ulrichu! Kam jdeš?“

„Do skladu zbraní,“ odpoví.

„Nepřišel jsi odtamtud zrovna?“ Podívám se na jeho pušku.

„Pospíchal jsem.“ Ulrich mě probodne pohledem, jako by to byla moje chyba, že stroje na základnu pronikly tak rychle, že neměl čas být pečlivý. „Budeme potřebovat více zbraní. Éempéčka, munici...“

Nevím, co myslí těmi éempéčky, ale Samuel zjevně ano. „Dobře. Co zásoby?“ zeptá se. „Jestli opustíme základnu, bu­ deme potřebovat nějaké základní vybavení.“

„Ve skladu kousek od rekreační místnosti. Už jsem ho na­

chystal.“ Ulrich si chytne pušku. „Potkáme se tam za pět mi­


21

nut. Vemte to oklikou, mimo vnitřní haly. Na rozích pozor.

Pět minut.“ Zvedne ruku, jako by si se mnou chtěl plácnout,

a pak odběhne.

Cestou mi Samuel vysvětlí, že i když se základna rozkládá na několika kilometrech čtverečních, v žádné části není moc velká. Hlavně proto, aby ji senzory strojů neodhalily.

„Pořád nás hledají,“ povzdechne si vyčerpaně, „systematic­

ky pročesávají celou planetu a hledají zbytky lidského odboje,

lidi ukrývající se na odlehlých místech, jako je tohle.“

Co si vybavuju z naší strategie, znamená to, že jsme někde na severu v horách. Možná na Aljašce. Vybavení navršené ve skladu tomu odpovídá.

„Vezmi si nějaké teplé oblečení a všechno jídlo, co se vejde do tamhletoho batohu,“ pokyne mi Samuel, zatímco bezpeč­ ně ukládá disk do pevného pouzdra, a pak si obleče bundu dvakrát větší než on sám. Jakmile se zapne, začne cpát izo­ lované lahve a potraviny, které Ulrich nachystal, do modrého batohu.

Pořád si zvykám na pohyb. Končetiny mám jakoby ospalé, ale podaří se mi taky něco dělat. Nemůžu si pomoct a musím při balení pokukovat po Samuelovi. Do úkolu se pustil hrozně soustředěně. Vím, že má odpovědi na moje otázky. Taky vím, že teď asi není ten nejvhodnější čas na výslech, ale musím se zeptat. Ze všeho toho přemýšlení už šílím a později možná nebude příležitost  – záleží, jak to všechno dopadne. Stroje jsou účinní zabijáci. To můžu osobně potvrdit.

Navíc máme pět minut. Dost času na pár otázek a odpo­ vědí.

Přemýšlím nad nějakou nenásilnou otázkou, kterou bych si ho trochu oťukala, ale pak to rychle zavrhnu. „Kde to jsme, Samueli? A jak jsem se sem dostala?“

Zastaví se a pohlédne na mě. „Aljaška.“ Trefa. „Kousek na jih od Brooksova pohoří, i když některé části základny sahají až do hor.“

Všimnu si, že se obratně vyhýbá druhé otázce. Hledíme na sebe, mrháme cennými vteřinami v  nepříjemném tichu. Samuel vypadá jako dusící se ryba, otvírá a zavírá pusu. Snaží se, ale nemůže najít ta správná slova.

Nějaká mu tedy najdu já. „Jsem mrtvá, že jo?“ Jsem hrdá na to, jak klidně to znělo.

„To je těžko... Neřekl bych... Záleží na úhlu pohledu?“ Hodí si batoh na záda a vydá se ke dveřím. „Promiň. Možná bychom s tímhle rozhovorem měli počkat, až bude víc času –“

„Máme dvě minuty,“ zahradím mu cestu. „Mluv.“

„Rhono...“

„Rhono. To už jsi říkal. Hádám, že je to – moje jméno? Tak proč mi připadá, že ke mně nepatří? Proč si na tebe pořádně nepamatuju?“

Smutně se usměje. „Možná proto, že jsem nikdy nic po­

řádného nebyl?“

„Víš, že na tohle jsem se neptala.“

Nutno uznat, že Samuela moje situace dost tíží. „Nevím přesně, co se stalo. To je pravda, přísahám. A ty, ty jsi Rhona Longová. V jistém smyslu. Máš její DNA, identicky zakódo­ vané do poslední skryté mutace. Máš taky její osobnost, její zážitky a její vzpomínky. Nebo bys měla mít. Něco do toho přenosu muselo zasáhnout, nebo to možná je tím předčasným zahájením porodního procesu. Dokud neudělám nějaké testy, nevím to jistě.“

„To zní všechno moc hezky a vědecky, ale co to znamená?“

„Znamená to...“ Polkne. Oddaluje to, napadne mě. „Zna­

mená to, že jsi klon.“

Klon. To je snad sranda. Chci vymyslet nějakou chytrou odpověď, něco pohotového, duchaplného, ale nic mě nena­ padá. Žádná slova se nehodí k tomu zmatku, panice, slepému chaosu pocitů, které mnou probíhají povzbuzené adrenali­ nem. Vím, že je to pravda. Jedině pravda může vzbudit něco tak zatraceně hrozného.

Nakonec ze sebe dostanu: „Jak? Teda, proč? Kdo by to dě­

lal?“

„Ty.“

Pořád se tváří hrozně omluvně. Docela bych mu chtěla jed­

nu vlepit.

Pak se objeví Ulrich a vrazí mi do rukou pušku, čímž dost pokouší osud. „Co vám tak trvá?“ zamračí se.

Jestli mi ten Němec předtím připadal ozbrojený, tak teď je ozbrojený až po zuby. Na kalhotách ze síťované látky má ně­ kolik pouzder a v každém elektromagnetickou pulzní pistoli. Jasně, éempéčka! Aspoň jedna záhada vyřešena. Výše u  pasu má další dvě, pár nožů a několik drahých EMP granátů. Ty poznám podle malých modrých diod po obvodu – připomí­ nají světelný řetěz a  značí, že je granát neaktivní. Alespoň zatím. A to ani nepočítám ten automat na ramenou a kdo ví, co všechno má v tom černém batohu.

Když si Ulrich všimne, jak zkoumám jeho arzenál, napůl úst se usměje. „Rád dělám věci pořádně.“

„To vidím.“

Moje vlastní zbraň není ani zdaleka tak působivá jako Ul­ richova výzbroj. Jenom taková obyčejná elektromagnetická pulzní pistole. Velikostně odpovídá starým pistolím s pojist­ kami z dob před několika desetiletími, kdy ještě technologie nebyla naším největším nepřítelem a kulky nebyly považová­ ny za zastaralé. Zkusím vyndat zásobník, zkontroluju hladi­ nu energie a úspěšně jej zase zaklapnu zpátky. Je to zvláštní. Pamatuju si spoustu bojových taktik, pamatuju si, jak rozložit a zase složit zbraň, věci o válce, ale nevybavím si text oblíbené písničky nebo jakou zeleninu jím nejraději nebo jestli ji mám vůbec ráda.

Poprvé uvažuju nad tím, jaký typ člověka Rhona Longová byla. A jestli jsem teď jiná. Něco víc – nebo něco míň.

Moji narůstající krizi identity přeruší další výbuch. Trefa nebo jenom těsně vedle, protože světla naposledy statečně zablikají a pak nastane tma. Síla nárazu mě málem shodí na zem. Ustojím to tak, že se přidržím stolu. Prsty mi kloužou po kovu, ale na poslední chvíli se chytnu. Pár děsivých chvilek se bojím, že se propadl strop a pohřbil nás zaživa.

„Samueli,“ ozvu se a vydám se směrem, kde jsem ho viděla naposledy.

„Vydrž,“ odpoví. „Už to skoro... mám.“ Tvář mu náhle ozá­

ří úzký paprsek světla, zvýrazní mu vrásky. „Všichni v poho­

dě?“ Máchne kuželem světla směrem ke mně.

Prudce zamrkám a pak si oči zacloním rukou. „Jo.“

Samuel přesune světlo k mohutnému stínu Ulricha.

„Baf,“ prohodí Ulrich sarkasticky. „Jdeme.“

Teprve když vyrazíme, něco mi dojde: v celé budově jsem neviděla žádné další lidi. Jistě, neabsolvovala jsem žádnou důkladnou prohlídku, ale co jsem viděla, to mi připadalo jako trochu moc místa pro jednoho vojáka a  jednoho technika/ vědce/doktora nebo co to Samuel je, a to i s ohledem na do­ statečně velký prostor, který by většina normálních lidí chtěla Ulrichovi poskytnout.

„Kde jsou ostatní?“ zeptám se Samuela, zatímco spěcháme

labyrintem chodeb. Připadám si jako krysa v bludišti. Nevím,

kam jdeme ani co nás tam čeká. Ulrich se chopil vedení,

takže musím spoléhat na jeho orientační smysl. Udává skoro

až zničující tempo, pečlivě se rozhlíží, zbraň má připra ve ­

nou.

Samuel mi věnuje zvláštní pohled. „Nikdo jiný tu není.“

„Jakože už se všichni evakuovali?“

„Ne. Teda, jak se to vezme. Vědci, kteří tu pracovali, se pře­ sunuli do McKinley, ještě než jsme sem přišli. Jsme tu jenom my s  Ulrichem. Sami dva poslední... asi už dva roky nebo tak nějak.“

Teď je s  udiveným pohledem řada na mně. „A  kde jsem

byla celou tu dobu já? Myslím já­já. Ne já­klon.“ Sakra, to

bude ještě zmatek.


25

„Doma na základně McKinley.“ Řekne to takovým tónem,

jako by to bylo úplně jasné.

Základna McKinley. Základna McKinley... Něco mi to ří­ ká – jako bych měla v hlavě nějakou sjetou vílu, ale nakonec se rozhodnu to prozatím neřešit.

„To jsme spolu nebyli tak dlouho?“ zeptám se místo toho. Připadá mi to zvláštní, že jsem poslední měsíce předchozího života trávila bez nejlepšího kamaráda. Chyběl mi Samuel? Byli jsme spolu pravidelně v kontaktu? Jak mu bylo, když se dozvěděl, že jsem mrtvá?

Samuel se soustředí na Ulrichova záda. „Jo...“ vydá ze sebe

pomalu a  tím slovem prosakuje lítost. Než ho můžu začít

vyslýchat, jaké pro něj naše odloučení bylo, usměje se. „Ulrich

ale není tak hrozný společník. Umí fakt dobře poker. Jak si

asi umíš představit, z jeho výrazu se nedá vyčíst vůbec nic.“

Netuším, jestli si dělá legraci. „Aha. A o co jste hráli?“

„Hlavně o sladkosti.“

Představa, jak Samuel s Ulrichem sedí u stolu, hrají karty a místo peněz si dávají lentilky, je na mě moc. Skoro tomu nevěřím. Ale Samuelův tón nijak nenaznačuje, že si vymýšlí. Zavrtím hlavou. „No dobře. Ale nijak to nevysvětluje, proč tu není nikdo jiný. Neměli by tu být třeba laboranti nebo tak něco?“

Než se stihnu pustit do mámení další odpovědi, Ulrich mě umlčí. Vypne baterku. Ve stejnou chvíli se náhle zastavíme a přitiskneme ke stěně. Nikdo mi nemusí přikazovat, co mám dělat, prostě to dělám. Můžete tomu říkat třeba instinkt nebo pud sebezáchovy nebo jak chcete.

Na některé zvuky nikdy nezapomenete, i když byste rádi. Vrčení motoru stroje mezi ně patří, mám ho tak zakořeněné v podvědomí, že mi v jeho staccatovém rytmu umí bít i srdce. Když ho teď poslouchám, začne se mi špatně dýchat, hrudník se mi sevře v panice, a jako bych se nemohla rozhodnout, jestli utéct, nebo zůstat a  bojovat. Zadržím dech a  představím si nějaké klidné místo  – tohle jsem se naučila od svého otce. Nebo teda asi Rhona od Rhonina otce, no.

Vrr-vrr-vrr. Vrčení se přibližuje a je čím dál hlasitější.

Nahmatám pistoli a  snažím se najít ten nejlepší úchop. Modlím se, abych ji pořád uměla používat.

Samuel vedle mě hlasitě dýchá. Vím, že si nemůže pomoct. Není na tohle trénovaný. Patří do laboratoře, bojuje na inte­ lektuálním poli, jeho zbraní je mozek. To nám ale teď nijak nepomůže. A nijak to nezabrání tomu, aby nás prozradil. Aby nás dostaly.

Vrr-vrr-vrr-vrr-vrr.

A  dost. Někdo musí převzít iniciativu. Ulrichovi možná nevadí nechat nepřítele přijít až k nám, ale já vždycky dávala přednost útoku před obranou. Krátce si připomenu, že mo­ ment překvapení už pomohl lidstvu vyhrát mnoho bitev – a to jak ve starověku a  středověku, tak i  v  moderní době. Tak­ že když se odrazím od zdi a vyběhnu za roh, nemám jinou možnost než důvěřovat časem prověřenému triku. Nejasně si uvědomuju, že na mě Ulrich něco křičí, asi německy, a Samuel na mě volá, ale ani jedno mě nezastaví. Stejně už je pozdě. Už jsem si zvolila útok.

Ve zlomku sekundy, který mám na to, abych posoudila situa ci, napočítám tři stroje. Mohutné siluety rozpoznám i s rozšířenými zorničkami. Ze tmy na mě zírá jejich červená optika. Jako oči příšer, o  kterých jsem si jako malá mysle­ la, že na mě vylezou ze skříně. Ten pohled mě napumpuje adrenalinem, který mi pomáhá zůstat v pohybu. Smysly mám strachem tak vyostřené, až mi připadá, že jak se ke mně blíží, slyším každé vrznutí jejich hydrauliky.

Každopádně je to ta nejlepší možná situace, protože stroje

z  nějakého důvodu většinou pracují v  násobcích tří. Nikdo

neví proč. I  když se nám kdysi podařilo pár jich zajmout

a  rozebrat, způsob jejich naprogramování zůstává záhadou.

Víme, jak fungují, ale ne proč dělají to, co dělají, nebo proč


27

se obrátily proti nám. Důležitější je ale to, co víme: víme, jak

je zničit.

Ještě než začnu střílet, pokleknu, abych byla menší cíl a bylo

těžší mě trefit. Není to zrovna vrchol partyzánství, ale na dru­

hou stranu, oni žádný útok nečekají.

VRR-VRR-VRR.

Než stihnou zareagovat, vydechnu a zmáčknu spoušť. Jed­ nou, dvakrát, a znovu. Temnotu prosvětlí tři jasné bělomodré záblesky, to když v procesorech strojů pod náporem elektrické energie dojde ke zkratu. Světelná show je krátká, ale uspokoji­ vá. Nevykřiknou na protest, nejeví sebemenší známky bolesti nebo emocí; prostě se vypnou.

Skloním zbraň, mám trochu závrať a jsem dost zadýchaná. Samuel s Ulrichem proběhnou kolem mě. Pořád křičí, ale teď to vypadá, že spíš na sebe, a chvíli mi trvá, než jejich rozhovor pochytím.

„Deset vteřin,“ říká Samuel a Ulrich na to odsekne něco německy. Něco jako šel? Šmel?

Samuel rozkopne hrudní dutinu stroje, sáhne dovnitř a vy­

táhne procesor. O pět vteřin později se podle očekávání znovu

rozbzučí  – srdce bezcitného stroje bije dál. Ulrich není tak

ohleduplný. Do jednoho stroje mrskne granát a ke druhému

přiloží ústí pušky a vypálí do něj půlku zásobníku. Nepochy­

buju, že kdyby nehrozilo, že jich tu je poblíž víc, vystřílel by

všechno.

„Co to sakra bylo?“ osočí se na mě Ulrich rozzuřeně, jak­ mile si na mrtvole nepřítele vybije vztek.

Připadám si hloupě. Zezačátku stačil jeden přímý zásah

éempéčkem, jenže lidé nejsou ti jediní, kdo se vyvíjí a  učí.

I stroje jsou už chytřejší. Posílily. Teď jim trvá deset sekund,

než se restartují, a zničit je je dvakrát náročnější.

„Zapomněla jsem na ten restart,“ přiznám.

„Málem jsi nás zabila!“ Stojí teď přímo přede mnou, ale

nechci se nechat zastrašit.


28

„Mrzí mě to, stačí?“

Němec zůstane stát nehybně jako socha, mlčky, zuřivě funí, dokud nezasáhne Samuel. „Hej,“ přátelsky mu položí ruku na rameno. „Omluvila se. Měli bychom vyrazit. K přístupovému tunelu je to ještě víc jak kilometr a  brzy si všimnou ztráty aktivních jednotek.“

Ulrich Samuelovu ruku prudce setřese a vydá se pryč. „Rho­ na by takovou chybu neudělala.“

„Já jsem Rhona,“ sdělím jeho zádům. A pak tišeji, jako bych chtěla ujistit sama sebe: „Jsem Rhona.“

Od Berlínské zdi ale nepřichází žádná odezva, a tak tam

v rozpacích a nesvá zůstanu stát. Poprvé od výpadku světel

jsem za tu tmu ráda. Takhle mi aspoň nikdo nevidí do tváře

a nepozná, že se mě Ulrichova slova dotkla. Je to hrozné, když

zemřete a probudíte se jako někdo jiný, ale ještě horší je, když

vám to někdo připomíná. Ani nevím, jestli má pravdu, nebo

ne. Nevím, co mám cítit, snad jen kromě samoty.

Samuel je za mnou s baterkou. Asi čeká, až vyrazím. Ale

když vykročím, klopýtnu, i když mi v cestě nic nestojí. Jako

by ze mě ten boj vysál sílu a úplně mě vyšťavil. Nechápu to.

Už jsem zažila spoustu akcí, a dokonce i cvičení, která byla

náročnější než tohle, ale žádné mě tak nevyčerpalo.

Opírám se o stěnu a snažím se zůstat na nohou, doufám, že to přejde. Vím, že zůstat tady znamená smrt. Po pár minutách už to ale nevydržím.

Sesunu se k zemi.

„Jsi v  pořádku?“ Samozřejmě je to Samuel, kdo se stará. Skloní se vedle mě a jeho přítomnost mi překvapivě dodává klid. Cítím, jak mě chytá za ruce, ale pak mi dojde, že je to jen proto, aby mi mohl zkontrolovat pulz. Srdce mi pořád bije nepravidelně. Nemůžu popadnout dech, i když sedím.

„Jo,“ odpovím. „Jenom jsem si řekla, že si na chvíli sednu

na zem.“

Zasvítí mi do obličeje baterkou, a  i  když je schovaný za její září, přísahala bych, že mu na čele vidím ustarané vrásky. „Teče ti krev z nosu, Rhono.“

„Co?“ Utřu si nos a prsty mám mokré a červené.

Nepamatuju si, že bych kdy byla přecitlivělá, ale pohled

na krev mě vykolejí. Vyděsí mě. Otírám si nos, znovu a ješ­

tě jednou, snažím se krev setřít z horního rtu a pak z prstů.

Ne jde ale dolů a z nosu mi pořád teče. S každou kapkou mi

dochází klid. Na mysl se mi dere okamžik mé smrti, kdy byl

svět samá krev a oheň.

Vrátím se ti. Nenechám tě bojovat samotného.

Nějak vím, že takhle zněla moje poslední slova. Vidím ob­ ličej, někoho, o kom vím, že mi byl – je – drahý, ale je roz­ mazaný, jako bych ho viděla zvlhlýma očima. Od toho dne si nepamatuju nic.

Dusím se minulostí a potlačuju slzy, ale Samuel moje ho­ rečnaté úsilí zastaví a s pozoruhodnou něžností mě chytne za zápěstí. Ještě chvíli se mu vzpírám, paličatě toužím po někom, koho si nepamatuju.

„Rhono. No tak, je to v pořádku. Je to v pořádku.“

„Co to se mnou je?“ podaří se mi dostat z oteklého hrdla.

„Vystavuješ svoje tělo většímu stresu, než na jaký je zvyklé, to je všechno.“ Navede mi ruku k nosu a prsty mi přitlačí na jeho měkké části. „Drž si to tady a za pár minut by to mělo přestat. A trochu předkloň hlavu. Nebude ti tak zle.“ Lemem bundy mi otře zbytky krve.

„Já si tě pamatuju, abys věděl,“ vyhrknu. Se stisknutým no­ sem hrozně huhlám, takže na chvíli povolím prsty, abych zně­ la normálněji. „Pamatuju si tě, Samueli.“

V obličeji se mu zračí každá myšlenka a emoce. Rozjasní se, otevře se jako květina slunci. „Opravdu?“

„Ne všechno,“ přiznám, „ale něco jo. To důležité.“

V očích mu zůstane naděje, až mi z toho cuká u srdce.

Než se může začít ptát, Ulrich nás vyruší. „Jestli neumírá, tak jdeme,“ prohlásí a bez zbytečných cavyků mě zvedne na nohy. Neobtěžuju se zeptat, co by navrhoval, kdybych umírala. Začínám mít pocit, že tomuhle chlapovi jde nejdříve o přežití a až pak o loajalitu. I když bych ráda, nemůžu mu to mít za zlé. O přežití nám teď jde všem. Dokonce i mně.

Zejména mně.

Když vyjdeme, znovu si chytnu nos. Samuel mi pomáhá, namáčkne nás mezi zdi úzké chodby. Asi po třiceti metrech se mi začne vracet síla a po padesáti už jeho pomoc nepotřebuju. Stejně ale zůstane vedle, že prý by se to mohlo vrátit, a tehdy mi dojde, že možná taky někoho potřebuje. Říkám si, jestli bych to třeba nemohla být já.

Vrr-vrr-vrr.

Vrátí se to jako zlý sen, zrychlíme, jako by nám hořelo za patami. Celý útěk připomíná noční můru, ženeme se neko­ nečnou chodbou ve tmě a  pronásledují nás monstra, která nevidíme, ale slyšíme.

A pak jsme najednou ve slepé uličce.

„Odbočili jsme špatně?“ zeptá se Samuel. Pozoruju cestu, kterou jsme přišli, hlídám, čekám.

„Ne,“ odvětí Ulrich.

„Museli jsme někde špatně zabočit...“

„Nein,“ trvá na svém Němec naštvaně. Začne šmátrat po stěně, světlo Samuelovy baterky ho následuje a ozáří prázdné místo. Ulrich několikrát zaklepe a  poslouchá. Pokaždé mě to vyleká. V  tom tichu je to hlučné a  řekla bych, že stroje určitě zachytí vibrace svými senzory. Nemusí nás vidět, aby nás mohly zabít – výhody pokrokových zaměřovacích systé­ mů vytvořených kdysi dávno nejlepšími světovými odborníky. Věděli, že bude použit na lidi; jenom netušili, že úplně na všechny.

„Ulrichu,“ pronesu neklidně a odhaduju vzdálenost, která nás dělí od strojů. Vrčení už je konstantní, což znamená, že stroje nabraly rychlost. Máme pár minut – když budeme mít štěstí. „Klidně s tím ťukáním přestaň.“

„Maul halten,“ odsekne. Nepotřebuju tlumočníka, abych si tipla, co to znamená. Buď zticha.

Samuel se pořád ohlíží a je vidět, že si v hlavě promítá naši cestu a asi se snaží přijít na to, jak to, že jsme skončili tady, uvěznění jako hlodavci ve špatné chodbě bludiště. V chodbě s pastí, ne se sýrem. Jestli nás z toho Ulrich nedostane, dou­ fám, že Samuel ví o nějaké únikové cestě. Kdybych věděla, že to dopadne takhle, dávala bych cestou větší pozor na cedule a dveře.

Pistoli mám pořád namířenou do temnoty.

Vrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrr. Jako by mi v uších bušila krev, tak nahlas, že si skoro nevšimnu Ulrichova zvolání.

„Zpátky,“ mávne na nás. „Dozadu.“

A pak dobře mířenou ranou pěstí prorazí zeď. Rozbije se

snadno, jako by byla z  papíru. Vytáhne několik hranatých

kusů nějaké výbušniny, soudě podle označení. Způsob, ja­

kým ji klade podél protější zdi  – opatrně a  rozvážně –, mě

znervózňuje. Nevím, co chce dělat, ale je mi jasné, že bych

neměla zpochybňovat plán chlápka s nebezpečnou výbušni­

nou v rukách.

Jakmile je hotový, vracíme se zpět a jen o vlásek se vyhneme strojům tak, že se schováme v malém skladu. Dojdu k závěru, že stěnami neproniknou tepelné senzory, díky čemuž se nám podaří se skrýt. Ještě že tak.

Uvnitř jsou nějaké chemikálie a vysavače a další úklidové

náčiní, nic, co by se hodilo k boji. Připadá mi to, jako bych

se dostala z  jednoho uzavřeného prostoru do druhého, byť

trochu většího.

„Tohle je tvůj plán?“ zeptá se Samuel, kterého zjevně rozči­ luje Němcovo tajemné chování a situace, do které nás dostalo.

Ulrich se zazubí.

„Ne,“ odpoví a zvedne ruku. Má v ní rozbušku. „Tohle je můj plán.“

A pak zmáčkne spínač. KAPITOLA TŘETÍ Ulrichova ohnivá show zaměstná naše pronásledovatele na­ tolik, že nějakým zázrakem vyvázneme a dostaneme se ven. Místo strojů nás tam čeká noční obloha zacloněná světlem a měnícími se barvami. Nehybně stojím, zatímco svět nade mnou uhání jako stará videokazeta převíjená vpřed, dokud mě Ulrich nepostrčí.

Pár minut nato se země zachvěje, jako když obrovi zakručí v břiše, a já se tak tak stihnu obrátit, abych viděla, jak její po­ vrch pukne. Brookská základna vychrlí ohnivou spirálu, která se točí dokola, letí k nebi a chvíli běsní, než ji zadusí chlad a  vítr a  plameny se promění v  černý kouř. Výbuch rozpráší sníh – nebo omítku? –, uhlíky, popel a rozbitou drť ze všeho, co na základně bylo, skoro kilometr daleko, na hlavu a ramena se nám snesou jedovaté lupy.

„Je to pryč,“ zašeptá Samuel a já ho přes oheň, který zá­ kladnu pohlcuje, skoro neslyším. Vypadá zmateně a zdrceně. Dokonce i ta slova znějí rozpačitě, jako by nemohl pochopit, co se to stalo, o co přišel.

„Některý stroje možná přežily,“ varuje Ulrich. „Musíme

pokračovat.“

Samuel přikývne, ale stejně ho za chůze několikrát při­

stihnu, jak přes rameno vrhá na hořící základnu pohled plný

zoufalství.

Při každém kroku se můj teplý dech na studeném vzdu­ chu mění v chomáčky osamělé mlhy, která stoupá jako kouř z krbu. Nebo ze zničené výzkumné základny. Rozptýlí se mno­ hem dřív, než se dostane k polární záři probíhající nám nad hlavami na temném pozadí hvězd. Potěší mě to na duchu, ten přírodní jev mě uchvátí.

Kolikrát už jsem polární záři pozorovala? A s kým?

Dole na zemi to ale nevypadá zdaleka tak působivě, jak se plahočíme udusaným sněhem. Vysoké hory Brooksova po­ hoří jsou za námi, před námi jen bílá rovina, holý terén. Vítr neustává, jako by mě někdo rukama tlačil zepředu do rame­ nou. Sice nevím, kde přesně jsme, ale musí to být někde na kraji mapy.

„Romantika, co?“ pronesu částečně sama k sobě, ale hlavně

abych prolomila dlouhé ticho.

Samuel vypadá poplašeně. „Co?“

Ukážu kolem sebe. „Sníh. Polární záře. Útěk před vražed­ nými stroji. Romantika.“

Samuel se usměje, ale hned zase přestane, jako by se usmí­ vat neměl. Otevře ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslí. Jeho rozpaky mě skoro zneklidní, ale zasáhne Ulrich.

„Romantika,“ souhlasí s netečným úšklebkem, obočí oba­ lené ledovými krystalky.

„Jo,“ přitaká Samuel nepřesvědčivě. „Romantika, hm, to

teda jo.“

Dříve můj smysl pro humor oceňoval, i když zrovna nebyl čas na vtipy. Nevím, co se změnilo.

Ulrich před námi neúnavně postupuje a já se otočím k Sa­ muelovi. „Tak co, věděls, co má Ulrich za lubem?“ Podrob­ nosti našeho útoku mě samozřejmě zajímají, ale hlavně chci udržet nějakou konverzaci.

„S tím zastavěným přístupovým tunelem?“ Zavrtí hlavou. „Vůbec. Nebylo to na žádném novějším plánu základny, a když si Ulrich řekl, že ho nechá vyhodit do povětří a udělá z něho zkratku, nebylo to zrovna podle bezpečnostních protokolů. Ale vyplatilo se. Přinejmenším jsme získali čas, takže bychom ty protokoly možná měli aktualizovat. Jen ať si ty stroje pořád lámou hlavu. Teda, ne doslova.“

„Jak dlouho myslíš, že jim bude trvat, než zjistí, že nás hle­ dají ve špatné díře?“

„Těžko říct. Nejmíň pár hodin.“

Ani zdaleka ne dost dlouho. „Jestli nás chytnou tady venku, v prostoru...“

„Nechytnou. Neboj. Kousek odsud je les. Můžeme se tam zašít, než přijde pomoc.“ Žádné stromy ale zatím nevidím, na horizontu je jenom rozlehlá prázdnota. Taky je to poprvé, co slyším o nějaké posile.

„Pomoc?“ zeptám se.

„No, ne všechno v bezpečnostních protokolech je na nic. Ten útok sice přišel docela nečekaně, ale podařilo se mi vyslat nouzové volání, než nám zrušili spojení.“

„Dobře, takže stromy a pak záchrana. Chápu. Zatím se mi

to líbí.“

„Doufejme, že to bude takhle snadné.“

Nechám ho tam ponořeného do vlastních myšlenek a ně­

kolika dlouhými kroky doženu Ulricha, který se zdá imunní

vůči živlům a vůbec nepotřebuje zastavovat, aby mohl popad­

nout dech. Vypadá, že mu táhne na šedesát, ale má větší výdrž

než já nebo Samuel. Jsem ráda, že ho máme v týmu. Hlavně

od chvíle, kdy jsem zjistila, že když půjdu ve správném místě

za ním, nebude na mě přes jeho hranaté tělo tolik foukat. Je

ale těžké udržovat to jeho nepolevující tempo, skoro nemož­

né. Aspoň během našeho hovoru se ale snažím.

„Jak jsi teda věděl, kde ta cé čtyřka je?“ zeptám se nenuceně, jako bychom se bavili o počasí.

„Přihlásil jsem se sem jako ochranka, ale to neznamená, že by všechno myšlení bylo jenom na něm.“ Ulrich namíří prst v  rukavici směrem k  Samuelovi, ale ten nám nevěnuje pozornost. „A nebyla to cé čtyřka.“

„Tak co to bylo?“

„Speciální výroba. Moje vlastní.“ Pokrčí rameny. „Měl jsem spoustu času.“

„Když jste zrovna nehráli poker, jo?“

Usměje se, za rozpraskanými rty mu skoro nejsou vidět

zuby. „Mezi náma? Švindluju. Ale tomu klukovi to neříkej.“

Prsty si přejedu po ústech, jako že budu mlčet, a  najednou

k tomuhle chlápkovi pocítím takovou nevysvětlitelnou přízeň.

Možná jsem ho předtím špatně odhadla.

„Říkals, že ses sem přihlásil,“ nadhodím, testuju náš nový vztah, toužím po odpovědích víc, než jsem si myslela.

Konečně se zastaví a dlouhou chvíli na mě hledí, něco hle­

dá. Nebo možná někoho. Přátelskost se mu z očí vypaří jako

můj dech na ledovém vzduchu. „Jo,“ pronese. „Z dobrý vůle

pro kamarádku.“

Nemusí to říkat, vím, že myslí Rhonu.

Ale ne mě.

„Musela to být teda dobrá kamarádka,“ prohlásím v naději,

že se mu dostanu spíš do srdce než do hlavy.

„To byla,“ odfrkne si, upraví batoh a vykročí. Zůstanu po­ zadu.

Dožene mě Samuel a jdeme společně. Chvíli ani jeden z nás

nic neříká a já se nořím do představ, jaký asi byl náš vztah, než

jsem zemřela. Uvolněný? Sourozenecký? Strávili jsme dětství

společně, honili se po okolí a  blbli na ulici? Byl mi Samuel

nablízku, když mi někdo poprvé zlomil srdce? Vím, že se to

jednou nebo dvakrát muselo stát, i když si to nepamatuju.

Mrknu na něj a vidím, že i on se na mě dívá. Usměje se, skoro nesměle, čímž mě povzbudí v dalších divokých předsta­ vách o mém ztraceném dospívání a jeho roli v něm.

Protože se dívám na něj, a ne kam šlapu, vrstva ledu pod nohama mě zaskočí. Podklouznu a rozhodím rukama, abych získala rovnováhu nebo zmírnila pád. Samuel mě ale chytne.

„Pozor. Člověk si tu snadno vymkne kotník. To bychom

byli v pěkný kaši.“

„Trocha kaše by mi teď nevadila.“

Zasměje se a je to takový dýchavičný, pištivý zvuk a mnou projede zvláštní pocit vítězství, že ho slyším. „No dobře. Ale radši bych teď osud moc neprovokoval.“

„Pověrčivý, jo? A já tě měla spíš za vědátora.“

„To já si zas nemyslím, že by se to vylučovalo. Neberu to jako pověrčivost, spíš jako takovou... takovou vesmírnou soudnost. Připadá mi bezpečnější předpokládat, že nerozu­ mím úplně všemu, a snažit se vyhnout možným problémům.“

Je to zajímavá filozofie, hlavně od vědce. Vzhlédnu na ne­

be plné života. Pořád je ve své přirozené kráse tak úžasné.

Něco mi to připomene. „Jednou mi někdo řekl, že pohled

na některé věci může dát člověku zapomenout na svět a jeho

problémy. Je zvláštní, že zrovna to je jedna z těch mála věcí,

co si pamatuju.“ Pohlédnu na Samuela. „Řekls mi to ty, co?“

Zrychlí se mu dech, teplo se ve vzduchu kolem jeho úst

mění v  krystalky a  já nepoznám, jestli tak oddechuje kvůli

cestě nebo kvůli tomu, co jsem právě řekla. „Jo,“ odpoví se

zdrženlivým úsměvem, ale podle jeho pohledu poznám, že

ho to dojalo. „Jo, to jsem byl já. Pamatuješ si to?“

„Na něco se asi zapomíná hůř.“ Nebo na někoho.

„Rhono.“ Když vysloví moje jméno, srdce mám až v krku. Jako by mi pořád patřilo. „Až budeme moct, rád bych s tebou provedl kognitivní rozhovor.“

„Není to žádný krycí název doufám?“ dobírám si ho a stře­

lím po něm pohledem.

Zvedne tlusté buclaté rukavice a  usměje se. „Přísahám,

všechny moje úmysly jsou naprosto počestné.“

„No dobře, co to teda je?“

„Je to takový způsob, jak oživit paměť, docela úspěšně se používá i u obětí zločinů a pacientů trpících amnézií. Není tak invazivní jako hypnóza, budeš normálně při vědomí, ale pomůže mi to určit, kolik si toho pamatuješ. Kéž bychom ho mohli udělat dřív, ale... nebyl zkrátka čas.“

„Tak jo, jsem pro.“ Jako by o tom byly nějaké pochybnosti.

*


37

Nevím, jak dlouho nám trvá dojít k  lesu a  kolik kilometrů

ujdeme, ale když se do něj konečně dostaneme, jsem už za

hranicí bolesti a zimy, schoulená v hlavě ve vzpomínkách na

teplo a pohodlí. Znovu mi teče krev ze suchého a popraska­

ného nosu. Samuel vypadá, že za chůze napůl spí. Jak je na

tom Ulrich, těžko říct, protože je ke mně zády. Ta se pro mě

stala permanentním bodem v mém zorném poli, což je jeden

z důvodů, proč jsem tak vděčná za ty borovice. Aspoň se můžu

dívat na něco nového.

Jdeme hlouběji mezi vysoké stromy, kde je les hustější a po­

skytuje lepší ochranu. Stromy jsou jako temní strážci v bílých

róbách, protáhlé končetiny tíhnou pod napadaným sněhem.

Vítr je tu mírnější, oslaben kmeny, větvemi a křovím.

Rozhlédnu se kolem, ze stínů očekávám pohyb, ale kromě občasného zvuku zvířat tu panuje klid. Ticho zesiluje každé křupnutí našich kroků, našlapujeme po křehkém borovicovém jehličí.

Vtom za mnou něco dopadne.

Okamžitě se otočím, zvednu zbraň –

– a zády narazím do Ulricha, který instinktivně namíří svoji

zbraň na mě. Padám, a když přistanu na zadku, ten zvuk se

ozve znovu.

„Klid,“ ukáže Samuel na nedaleké husté větvoví, které už odmítá nést těžký sníh a shazuje jeho rozbředlé hromady na zem. Úleva je obrovská. Všichni se krátce zasmějeme a sna­ žíme se přejít skutečnost, že jsme se s Ulrichem málem za­ střelili.

Jsem hrozně unavená – nohy mám těžké jako z kamene –, ale teprve když si všimnu, že Samuel opakovaně klopýtá v zá­ věji a začíná se opožďovat, promluvím. „Musíme se zastavit,“ oznámím.

Ulrich se zarazí.

Nasadím zachmuřený úsměv a pokračuju: „Mám dost. Jestli

budeme takhle pokračovat, tak ti garantuju, že někdo zakopne


38

a zlomí si nohu nebo si vymkne kotník. Jestli nás stroje dože­

nou v tomhle stavu, budeme v boji k ničemu.“

„Až nás doženou,“ opraví mě Ulrich.

„Jo. Podívej, co takhle se na noc utábořit. Trochu se pro­ spat. Dobít baterky.“ Samuel sebou při té metafoře cukne. Tak jo, špatně zvolená slova. „Jinde to lepší nebude. Můžeme se střídat v hlídání, aby nás nikdo nepřekvapil, ale musíme si odpočinout, jinak padneme únavou.“

Ulrich v odpověď upustí svůj batoh na zem. „Beru si první hlídku. Dvě hodiny.“

„Tři.“ Zkouším štěstí, i když jsem si celkem jistá, že jsem ho zatím moc neměla. „Další hlídku si vezmeme se Samuelem a pak se zase dáme na cestu. Šest hodin.“

„Ženská paličatá.“ Beru to jako kompliment. Vzdává se

a přikývne.

Ze tří čtvrtin nás obklopuje příkrý násep a z vrchu nás chrá­

ní klenba z borovicového jehličí, takže máme pro zbytek noci

příhodnou skrýš. S  sebou neseme jeden malý cestovní stan

a dva spacáky. V aljašské zimě to není nic moc, ale asi to pře­

žijeme – pokud si necháme své termovrstvy. Oheň riskovat

nemůžeme, ať je zima, jaká chce. Kdybych si měla vybrat,

jestli umrznout, nebo se nechat zajmout stroji, ani chvíli bych

neváhala a umrzla.

Všichni vědí, co se stane, když vás stroje dostanou živé.

Pokud máte štěstí, jdete do pracovního tábora. Pomalu se

upracujete k smrti v jedné z továren vedle dalších dostateč­

ně zručných nešťastníků. Jinak mučení, vymývání mozku...

Zjevně si pamatuju historky o lidech, kterým stroje pod kůži

zavedly čipy jako psům a pak do nich pouštěly elektrické šoky

pokaždé, když nesplnili příkaz. Ale možná to není pravda,

možná z lidí jenom mluví strach. Pravda je ale to, co se děje,

když jsou tihle zajatci vypuštěni. Vždycky se jim podaří najít

hnízdo odporu, jako když lovečtí psi zavětří zraněnou lišku.

Někdy se začleňují dost dlouho na to, aby si ostatní přestali


39

dávat pozor  – a  pak je všechny ve spánku pozabíjejí. Jindy

stroje zasáhnou ještě dřív a špinavou práci si udělají samy.

Je úžasné, kolik si toho pamatuju o válce, odboji, strojích a jejich neosobní krutosti – ale nevzpomenu si, jak jsem přišla k  té malé srpovité jizvě, kterou jsem zrovna před chvilkou objevila dole na bradě.

Pomůžu Samuelovi postavit stan. Jde to pomalu – trapně pomalu, dokonce i s jeho mozkem a mou nápaditostí. Ulrich dělá přesně to, co slíbil: hlídá – a nic moc jiného. Dokonce se mi zdá, že se trochu drze uculuje, jako by si ten náš boj se stanem užíval.

Když se pokouším připevnit jednu stranu, Samuel pronese tak potichu, že to skoro neslyším: „Díky.“

„Poděkuj mi, až to budeme mít za sebou.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist