načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Má sestra je sériový vrah – Oyinkan Braithwaiteová

Má sestra je sériový vrah

Elektronická kniha: Má sestra je sériový vrah
Autor: Oyinkan Braithwaiteová

– Korede je zahořklá. Není divu… Její sestra Ayoola je krásná a oblíbená, jenže dost možná i šílená. Měla přítele, ale ten je teď po smrti. Stejně jako ti dva před ním.  – Korede vytrhne od večeře vyplašený ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 215
Úprava: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu My sister, the serial killer ... přeložil Petr Štádler
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7982-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Korede je zahořklá. Není divu… Její sestra Ayoola je krásná a oblíbená, jenže dost možná i šílená. Měla přítele, ale ten je teď po smrti. Stejně jako ti dva před ním. 

Korede vytrhne od večeře vyplašený telefonát. Volá jí sestra Ayoola a Korede hned ví, co se od ní čeká: bělidlo, gumové rukavice, pevné nervy a silný žaludek. Tohle je třetí chlap, kterého Ayoola poslala do věčných lovišť — prý v sebeobraně. Třetí tělo, kterého se Korede bude muset zbavit. V zájmu všech Nigerijců by měla jít na policii, jenže ona svou sestru miluje a rodina je přece na prvním místě. 

Pak ale Ayoola začne chodit se sympatickým lékařem z nemocnice, kde Korede pracuje jako zdravotní sestra. Korede doktora Tadeho už dlouho miluje a nehodlá se smířit s tím, že i on skončí s kudlou v zádech. Jenže zachránit jednoho by znamenalo obětovat druhého… 

Do milostného trojúhelníku mezi Korede, Ayoolou a Tadem se vplétá obraz dětství obou sester, poznamenaný temnou vzpomínkou na krutého otce a jeho tragickou smrt. Nebo snad ne zase tak tragickou? 

Román o lásce, o Lagosu a o tom, že krev je hustší než voda. A hlavně se hůř odstraňuje z koberce. 

Kniha získala nominaci na Booker Prize 2019. 

 ––––

Má sestra je sériový vrah je jako dýka, která pronikla mezi žebry přímo do levé srdeční komory — přesná, jistá a smrtící.
– The Financial Times

Román zabývající se vztahem dvou sester, kde muži vystupují jako vedlejší postavy, které se mohou — ale nemusejí — dožít poslední kapitoly, je odpovědí na krimi, v nichž velmi často tvoří hlavní zápletku hrůzná smrt mladých žen.
– The Guardian

Tento žhavý debut Oyinkan Braithwaiteové je ostrý jako břitva, kousavě vtipný a geniálně vystavěný — nenajdete v něm ani jediné slovo, které by nebylo na svém místě.
– Publishers Weekly

Zařazeno v kategoriích
Oyinkan Braithwaiteová - další tituly autora:
Má sestra je sériový vrah Má sestra je sériový vrah
My Sister, the Serial Killer My Sister, the Serial Killer
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Má sestra je sériový vrah - CDmp3 (Čte Zuzana Kajnarová) Má sestra je sériový vrah
 (audio-kniha)
Má sestra je sériový vrah Má sestra je sériový vrah
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MÁ SESTRA

JE SÉRIOVÝ VRAH



Brno 2019


My Sister, the Serial Killer

Copyright © Oyinkan Braithwaite, 2019

Translation © Petr Štádler, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0115-1 (PDF)

ISBN 978-80-275-0116-8 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0117-5 (MobiPocket)


Mé rodině, kterou moc miluju:

Akinovi, Tokunbovi, Obafunke, Siji, Oreovi



9

SLOVA

Ayoola mě přivolá následujícími slovy: Korede, já ho

zabila.

Doufala jsem, že tahle slova už nikdy neuslyším.


10

BĚLIDLO

Určitě jste netušili, že bělidlo umí zakrýt pach krve. Lidi

ho většinou používají bez rozmyslu, protože mají pocit, že se hodí na všechno — nedají si tu práci, aby si přečetli vzadu na etiketě složení, nedají si tu práci, aby si zašli čerstvě otřený povrch prohlídnout pozorněji. Bělidlo sice dezinfikuje,

ale na zbylou špínu tolik nezabírá. Sama ho tudíž vytáhnu až poté, co z koupelny vydrhnu veškeré známky života...

a smrti.

Místnost, kde se teď nacházíme, zjevně nedávno prošla

renovací. Dýchá z ní, jak je nepoužívaná, zvlášť když jsem

ji teď skoro tři hodiny cídila. Nejtěžší bylo vydrhnout krev, která prosákla pod tmel kolem sprchy. Na tahle místa se často zapomíná.

Nikde nemá nic položeného; sprchový gel, kartáček i pas

tu si ukládal do skříňky pod umyvadlem. Pak je tu ještě

předložka, černý smajlík na žlutém obdélníku v jinak bílé místnosti.

Ayoola trůní na záchodovém sedátku, kolena přitažená

rukama k tělu. Krev na šatech jí mezitím uschla, takže ne

hrozí, že by pokapala bílou, teď už nablýskanou zem. Dredy má sepnuté na temeni, aby jimi nezametala podlahu. Pokukuje po mně velkýma hnědýma očima, bojí se, že jsem naštvaná, že se za chvíli vyškrábu na nohy a začnu jí kázat.

11

Nejsem naštvaná. Když už, tak jsem zmožená. Z  čela

mi na podlahu odkapává pot a  já ho modrou houbou

utírám.

Zavolala mi, právě když jsem si chystala jídlo. Všechno

jsem si rozložila na podnos — nalevo od talíře vidličku, na

pravo nůž. Ubrousek jsem si poskládala do korunky a po

stavila doprostřed talíře. Film byl zastavený na úvodních

titulcích, a zrovna ve chvíli, kdy cinkla trouba, se mi na stole

prudce rozvibroval mobil.

Než se vrátím, jídlo bude studené.

Vstanu a v umyvadle si opláchnu rukavice, ale nestáhnu

si je. Ayoola se dívá na můj odraz v zrcadle.

„Musíme odklidit tělo,“ oznámím jí.

„Jsi na mě naštvaná?“

Normální člověk by možná naštvaný byl, já teď ale cítím

naléhavou potřebu zbavit se těla. Když jsem dorazila, odnesly

jsme ho do kufru mého auta, abych mohla koupelnu v klidu

vydrhnout a vytřít a nemusela při tom snášet, jak na mě civí

jeho studené oči.

„Vem si kabelku,“ odpovím.

Vrátíme se do auta. Tělo na nás pořád čeká v kufru.

Takhle pozdě v noci po Třetím pevninském mostě prak

ticky nic nejezdí, a protože tu nejsou lampy, je tma jako

v pytli, ale když se zadíváte z mostu, uvidíte světla města.

Putuje tam, kam putoval ten poslední — přes okraj a do

vody. Aspoň mu tam nebude smutno.

12

Trocha krve se vpila do vystýlky kufru. Ayoola má pocit

viny, a nabídne se, že flek vyčistí, ale já na něj naliju svou do

mácí směs — dva hrnky vody, jedna lžíce čpavku. Netuším,

jestli v Lagosu vůbec mají vybavení na důkladný krimina

listický rozbor, každopádně Ayoola by to nikdy nevyčistila

tak pořádně jako já.

13

NOTÝSEK

„Co byl zač?“

„Jmenoval se Femi.“

Jméno si zapíšu. Jsme u mě v pokoji. Ayoola dřepí v tu

reckém sedu na pohovce, hlavu na zadním opěradle. Je už

vykoupaná, já zatím spálila její šaty. Teď má na sobě růžové

tričko a voní po dětském zásypu.

„A příjmení?“

Zamračí se, sevře rty a potřese hlavou, jako by se to jméno

snažila vytřást z hlubin paměti. Nevytřese. Pokrčí rameny.

Měla jsem mu sebrat peněženku.

Zavřu notýsek. Je malý, menší než moje dlaň. Jednou

jsem se dívala na TEDx, kde nějaký chlápek vykládal, že

u sebe nosí notýsek a každý den si zapisuje jednu věc, která

mu udělala radost, a jak mu to změnilo život. Proto jsem si

taky jeden koupila. Na první stránku jsem si zapsala: Viděla

jsem z pokoje bílou sovu. Potom už je notýsek skoro prázdný.

„Hele, já za to nemůžu, víš.“ Ne, nevím. Nevím, co má

na mysli. Nemůže za to, že si nedokáže vzpomenout, jak se

jmenoval příjmením? Nebo nemůže za jeho smrt?

„Řekni mi, co se stalo.“

14

BÁSNIČKA

Femi jí napsal básničku.

(Básničku si zapamatuje, ale jeho příjmení ne.)

Že není dokonale krásná?

Schválně, ukaž.

Nebo zkus najít takovou,

která vedle její krásy

nepovadne.

Dal jí to napsané na dvakrát složeném papírku, jako se

to dělávalo na střední, když v zadních lavicích putovala mi

lostná psaníčka. Dojalo ji to (jenže Ayoolu vždycky dojme,

když někdo vychvaluje její přednosti), a svolila, že bude jeho.

Když měli měsíční výročí, tak ho u něj doma v koupel

ně pobodala. Samozřejmě nechtěla. Vztekal se, ječel na ni,

z jeho horkého dechu cítila cibuli.

(Ale proč u sebe měla nůž?)

Nůž měla na obranu. S chlapama ženská nikdy neví, něco

jim přeletí přes nos, něco si zamanou a musejí to mít. Ne

chtěla ho zabít, jenom ho tou zbraní odstrašit, ale nezabralo

to. Měřil přes metr osmdesát, takže mu Ayoola s tou svou

drobnou postavičkou, dlouhými řasami a plnými růžovými

rty musela připadat jako panenka.

(Takhle to popsala ona, ne já.)

15

Zabila ho první ranou, direktem přímo do srdce. Pak ho

ale pro jistotu bodla ještě dvakrát. Složil se na zem. Slyšela

jen vlastní dech, víc nic.

16

TĚLO

A tuhle už jste slyšeli? Dvě holky vejdou do místnosti. Místnost

je v bytě. Byt je ve třetím patře. V místnosti leží mrtvola dospělého

muže. Jak dostanou tělo do přízemí, aniž by je někdo viděl?

Zaprvé si všechno připraví.

„Kolik potřebujeme prostěradel?“

„Kolik jich má?“ Ayoola vyběhla z koupelny a vrátila se

vybavená informací, že prostěradel našla ve skříni pět. Kou

sala jsem se do rtu. Potřebovaly jsme jich hodně, ale měla

jsem strach, aby jeho rodina nepostřehla, že má Femi jen

jedno prostěradlo — to na posteli. U průměrného mužské

ho by se nad tím člověk ani nepozastavil, jenže tenhle byl

pečlivý. Knížky si řadil abecedně podle autorů. V koupelně

měl kompletní sadu čisticích prostředků, dokonce si kupoval

stejnou značku dezinfekce jako já. A kuchyň se mu celá blýs

kala. Ayoola tu působila nepatřičně, jako nějaká plesnivina

v jinak neposkvrněné formě života.

„Dones tři.“

Zadruhé vydrhnou krev.

Vysávala jsem ji ručníkem a ždímala do umyvadla, dokud

nebyla podlaha suchá. Ayoola postávala opodál a netrpělivě

přešlapovala na místě. Nevšímala jsem si jí. Zbavit se těla

trvá mnohem déle než zbavit se duše, zvlášť když nechcete

zanechat po zločinu žádnou stopu. Jenže oči mi neustále

17

sklouzávaly k mrtvé hroudě opřené o stěnu. Bylo mi jasné, že

dokud se tělo nepřesune jinam, nevydrhnu to tady pořádně.

Zatřetí z něj udělají mumii.

Podlaha už uschla, a tak jsme na ní roztáhly prostěradla

a Ayoola ho na ně nakulila. Já se ho nechtěla dotýkat. Vi

děla jsem pod bílým tričkem jeho sošné tělo. Vypadal jako

chlap, který by měl pár více méně povrchových ran přežít,

jenže to Achilles a Caesar taky. Smutná představa, že mu teď

ta široká ramena a vystouplé břišáky ohlodá smrt, až z něj

zbydou jenom kosti. Když jsem do koupelny vešla poprvé,

třikrát jsem mu zkontrolovala pulz, a potom ještě třikrát

navrch. Působil tak pokojně, jako kdyby spal — hlavu měl

skloněnou, záda shrbená u zdi, nohy šejdrem.

Ayoola jeho tělo za vydatného funění a supění nahrnula

na prostěradla. Otřela si pot z čela a rozmázla si po něm krev.

Poté co tělo z jedné strany přikryla prostěradlem, přiložila

jsem ruku k dílu a společně jsme ho do všech prostěradel

důkladně zamotaly. Stály jsme nad ním a prohlížely si ho.

„Co teď?“ zeptala se.

Začtvrté tělo přenesou.

Mohly jsme jít po schodech, ale představila jsem si, jak

neseme nahrubo zabalené tělo — není pochyb, co to je —

a někoho potkáme. Zamyslela jsem se, jak by se to případně

dalo vysvětlit...

„Chceme si vystřelit z brášky. Spí jako dřevo, tak ho neseme

jinam.“

18

„Ne, ne, to není člověk, za koho nás máte? To je figurína.“

„ Ne , ma, to je jenom pytel brambor.“

Představila jsem si, jak potenciální svědek třeští oči hrů

zou a bere nohy na ramena. Ne, schody nepřipadaly v úvahu.

„Musíme výtahem.“

Ayoola otevřela pusu, že se na něco zeptá, ale pak zavrtěla

hlavou a pusu zase zavřela. Své si už odvedla, zbytek nechá

vala na mně. Zdvihly jsme ho. Měla jsem zapojit kolena, ne

záda. Cítila jsem, jak něco křuplo. Pustila jsem svůj konec

těla, až zadunělo o zem. Sestra obrátila oči v sloup. Opět

jsem ho popadla za nohy a odnesly jsme ho ke dveřím.

Ayoola vystřelila k výtahu, stiskla tlačítko a hned zase

pelášila zpátky. Znovu Femiho zvedla za ramena. Vykoukla

jsem z bytu a ověřila si, že na patře pořád nikdo není. Byla

jsem v pokušení začít se modlit, prosit, aby se cestou ze dveří

k výtahu neotevřel žádný byt, ale jsem si poměrně jistá, že

tohle jsou přesně ty modlitby, které Bůh nevyslyší. A tak

jsem radši spoléhala na štěstí a rychlost. V tichosti jsme ho

došoupaly po kamenné podlaze k výtahu. Stouply jsme si

stranou, když vtom cinkl a rozevřel tlamu. Nahlídla jsem

dovnitř, jestli je opravdu prázdný, znovu jsme nadzvedly tělo

a pak ho napěchovaly do kouta, aby nebylo hned na očích.

„Držte mi ten výtah, prosím vás!“ křikl hlas. Koutkem

oka jsem postřehla, jak Ayoola užuž mačká tlačítko, kte

rým se zastavují dveře. Pleskla jsem ji po ruce a místo toho

drtila tlačítko přízemí. Dveře se zasunuly a já ještě zahlídla

19

rozladěný výraz mladé mámy. Měla jsem trochu výčitky —

v jedné ruce vlekla mimino a v druhé tašky —, ale ne tak

velké, abych riskovala vězení. A co kloudného vůbec může

mít v tuhle hodinu za lubem, a ještě k tomu s děckem?

„Co blbneš?“ sykla jsem na Ayoolu, i když jsem věděla,

že po tom tlačítku sáhla podvědomě; stejně bezděky možná

předtím vrazila Femimu nůž do těla.

„Sorry,“ zněla lakonická odpověď. Málem jsem ji zasypala

přívalem nadávek, ale spolkla jsem je. Nevhodná chvíle.

V přízemí jsem Ayoole nakázala, ať drží výtah a hlídá tělo.

Kdyby se někdo blížil, zavře sestra dveře a vyjede do horní

ho patra. Kdyby si někdo zkoušel výtah přivolat z jiného

poschodí, bude sestra blokovat dveře. Sama jsem běžela pro

auto a přistavila ho k zadnímu vchodu, kam jsme následně

tělo z výtahu dovlekly. Srdce mi přestalo tlouct jako splašené,

teprve když jsme zabouchly kufr.

Zapáté dezinfikují.

20

MUNDÚR

Vedení nemocnice rozhodlo, že sestrám vymění bílé uni

formy za světle růžové, jelikož bílé začínaly získávat odstín

sražené smetany. Já si ale nechávám svoji bílou — vypadá

pořád jako zbrusu nová.

Tade si toho všimne.

„Jak to děláte?“ zeptá se a dotkne se lemu mého rukávu.

Mám pocit, jako by se mě dotkl na kůži — tělem mi projede

hřejivá vlna. Předám mu kartu dalšího pacienta a přemýš

lím, jak tenhle rozhovor protáhnout, ale pravda je taková, že

z čistotnosti nikdy žádné sexy téma neuděláte, leda by šlo

o umývání sportovního bouráku v bikinách.

„Zeptejte se strýčka Googla,“ odpovím.

Zasměje se mému vtípku, koukne do karty a zaskuhrá.

„Už zase ta Rotinuová?“

„Myslím, že ráda vidí ten váš kukuč, pane doktore.“ Zved

ne ke mně oči a zazubí se. Pokusím se mu úsměv oplatit

a nedat najevo, že mi z jeho pozornosti vyschlo v puse. Ces

tou ke dveřím se zhoupnu v bocích, jak to s oblibou dělává

Ayoola.

„Jste v pořádku?“ zavolá za mnou, když sahám po klice.

Otočím se k němu.

„Hmmm?“

„Nějak divně jste našlápla.“

21

„Jo aha. Natáhla jsem si sval.“ Ostudo, znám tvé jméno.

Otevřu dveře a rychle vypadnu.

P

aní Rotinuová sedí v přijímací hale na jedné z mnoha ko

žených pohovek. Má ji celou pro sebe, a tak zbytek místa

obsadí kabelkou a taštičkou na mejkap. Jakmile se přiblížím,

pacienti vzhlídnou — každý doufá, že přišla řada na něj. Paní

Rotinuová si pudruje obličej, ale když k ní přistoupím, přestane.

„Už mě pan doktor přijme?“ zeptá se. Kývnu, paní Roti

nuová vstane a zaklapne pudřenku. Pokynu jí, ať jde za mnou,

ale ona mi položí ruku na rameno a zarazí mě: „Já vím kudy.“

Paní Rotinuová má cukrovku druhého typu. Jinými slo

vy, kdyby se správně stravovala, trochu zhubla a brala včas

inzulin, nemusela by k doktorovi chodit tak často. A tady

ji máme, divže si k Tademu do ordinace nehopká. Já jí ale

rozumím. Když se na vás Tade zadívá, máte pocit, že v tu

chvíli neexistuje na světě nic důležitějšího než vy. Neodvrátí

oči, pohled mu neotupí, a jak štědře rozdává úsměv!

Zamířím tedy k přijímací přepážce a prásknu na ni svoji

psací podložku, až se Yinka probudí. Naučila se spát s ote

vřenýma očima. Bunmi se na mě zakaboní, protože zrovna

po telefonu objednává pacienta.

„Co blbneš, Korede? Jestli nehoří, tak mě nebuď.“

„Tohle je nemocnice, žádný penzion.“

„Krávo,“ zamumlá mi na odchodnou, ale nevšímám si jí.

Mou pozornost upoutalo něco jiného. Zasupím přes zaťaté



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.