načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Má lady Jane – Cynthia Handová; Brodi Ashtonová; Jodi Meadowsová

Má lady Jane

Elektronická kniha: Má lady Jane
Autor: Cynthia Handová; Brodi Ashtonová; Jodi Meadowsová

– Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3483-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? Fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně.

Zařazeno v kategoriích
Cynthia Handová; Brodi Ashtonová; Jodi Meadowsová - další tituly autora:
Kdybychom se neviděli Kdybychom se neviděli
Má lady Jane Má lady Jane
Posmrtný život Holly Chaseové Posmrtný život Holly Chaseové
 (e-book)
Posmrtný život Holly Chaseové Posmrtný život Holly Chaseové
Má chudinka Jane Má chudinka Jane
 (e-book)
Má chudinka Jane Má chudinka Jane
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Má lady Jane

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Brodi Ashtonová, Cynthia Handová a Jodi Meadowsová

Má lady Jane – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Cynthia Handová

Brodi Ashtonová

Jodi Meadowsová

LADY JANE


Historie není nic jiného než fabule, na které

se shodla většina lidí.

Napoleon Bonaparte

11

Královská koruna mi nenáleží po právu

a vůbec mě netěší.

Lady Jana Greyová

Pro všechny, kdo vědí,

že pro Leonarda DiCapria

bylo na těch dveřích místa dost.

11

A pro Anglii.

Fakt se moc omlouváme za to,

co se právě chystáme udělat

vašim dějinám.


Část první

(v níž trošku zrevidujeme historii)



7

Prolog

M

ožná si myslíte, že ten příběh znáte. Zní asi takhle: Za

devatero horami a devatero řekami žila jedna šestnáctiletá

dívka jménem Jana Greyová, která byla donucena vdát se za úplně cizího muže (jménem Lord Guildford nebo Gilford nebo Gifford nebo něco takového) a brzy nato se stala vládkyní celé země. Královnou byla devět dní. A potom doslova (vážně doslova) přišla o hlavu.

Ano, je to tragické, pokud tedy považujete oddělení hlavy od zbytku těla za tragické. (My jsme ovšem pouhé vypravěčky a nerady bychom předjímaly, co bude ctěný čtenář považovat za tragické a co ne.)

Budeme vám vyprávět jiný příběh.

Dávejte dobrý pozor. Lehce jsme upravily některé menší detaily. Úplně jsme překroutily pár větších detailů. Některá jména byla změněna, abychom uchránily nevinné (nebo ne-tak-úplně-nevinné, nebo se nám prostě nějaké jméno vůbec nelíbilo a přišly jsme s nějakým lepším). A přidaly jsme špetku magie, aby to bylo trochu zajímavější. Takže se vlastně může stát cokoli.

Takhle se podle nás Janin příběh měl odehrát.

Má lady Jane | Část první

Začíná v Anglii (nebo v alternativní verzi Anglie, vzhledem k tomu, že se chystáme historii překroutit), v polovině šestnáctého století. Nebyly to snadné časy, především pokud jste byli Edian. Edianové měli to štěstí (nebo tu smůlu, záleží na úhlu pohledu), že dokázali měnit podobu z lidské na zvířecí a zase naopak. Někteří členové společnosti se například uměli měnit v kočky, což v zemi velmi zvyšovalo spotřebu ryb, ale také to drželo v mezích anglickou populaci krys. (Na druhou stranu jiní jedinci se dokázali měnit v krysy, takže to stejně nikdo nepoznal.)

Někteří si mysleli, že tahle zvířecí magie je parádní, jiní měli za to, že je to zrůdná ohavnost, jež by měla být neprodleně vymýcena. Tahle druhá skupina byla známa jako Veritové. Ti věřili, že člověk nemá co být ničím jiným než lidskou bytostí. A vzhledem k tomu, že Veritové tak nějak všemu veleli, Edianové čelili pronásledování a trestům, dokud jich většina nevymřela nebo se nezačala skrývat.

Což nás přivádí k onomu osudnému odpoledni na anglickém královském dvoře, kdy se král Jindřich VIII. v záchvatu zuřivosti proměnil v ohromného lva a k potěšení přihlížejících spořádal dvorního šaška. Všichni nadšeně tleskali, neboť šaška neměl nikdo rád. (Později dvořané zjistili, že celá věc nebyla dopředu nacvičenou scénkou ani důmyslným optickým klamem, ale že to skutečně opravdový lev opravdu rozžvýkal nebohého šaška. Jakmile tato pravda vyšla najevo, potlesk ustal, nicméně obecenstvo se shodlo na tom, že „si o to ten kašpar koledoval“.)

Král Jindřich ještě toho večera, hned jak se vrátil do své lidské podoby, vyhlásil, že Edianové nakonec nejsou až tak hrozní a napříště budou požívati stejných práv a privilegií jako Veritové. Rozhodnutí posvětit prastarou magii rozvířilo vlny v celé Evropě. Hlava Veritské církve nebyla Jindřichovým výnosem nijak potěšena, jenže pokaždé, když z Říma vyslali posla s listem obsahujícím důraznou důtku, Lví král dotyčného posla sežral.

Odtud pochází i známé rčení Nesežerte posla.

Prolog

Když Jindřich zemřel, jeho trůn zdědil jeho jediný syn Eduard. Náš příběh začíná vprostřed nelehké doby, kdy mezi Ediany a Verity klíčilo nepřátelství. Napětí se stupňuje, na anglickém trůně sedí náctiletý chlapec, který na něj má jen chatrný nárok, a jedna lady a jeden lord zatím netuší, že se jejich osudy brzy střetnou.

Naprosto proti jejich vůli.

Kapitola první

Eduard

U

kázalo se, že král umírá.

„Kdy?“ zeptal se pana Bouboua, královského lékaře. „Ko

lik mi zbývá času?“

Boubou si otřel pot z čela. Nerad členům královské rodiny předával špatné zprávy. V jeho profesi taková věc mohla vést za mříže. Nebo ještě hůř.

„Šest měsíců, možná rok,“ zaskřehotal. „V nejlepším případě.“

Houby, pomyslel si Eduard. Ano, už několik měsíců postonával, ale bylo mu šestnáct let. Přece nemohl mít na kahánku. Byl prostě jen nachlazený, to je celé, kašel se ho možná držel o něco úporněji než by měl, k tomu pocit svírání v hrudníku, neodbytná horečka, sem tam bolest hlavy, jistě, časté mdloby a ta podivná pachuť v ústech, to ano, ale že by umíral?

„Jste si jistý?“

Boubou přikývl. „Je mi to líto, veličenstvo. Jsou to úbytě.“

Aha. Tohle.

Eduard potlačil zakašlání. Hned se cítil hůř než před pár okamžiky, jako by jeho plíce tu novinu zaslechly a rovnou se rozhodly

Má lady Jane | Část první

to zabalit. Eduard znal lidi s úbytěmi. Vždycky chrchlali do odporných, krví potřísněných kapesníčků, byli celí roztřesení a malátní, a nakonec se omluvili, aby se mohli vzdálit od dvora a zemřít strašlivou, sípavou smrtí z dosahu pohledů útlocitných dam.

„Jste si... jistý?“ zeptal se znovu.

Boubou se nervózně zatahal za límec. „Mohu vám dát tonikum proti bolesti a zajistit, aby vám až do samého konce nic nescházelo, ale... Ano. Jsem si jistý.“ ̈

Do samého konce. To znělo zlověstně.

„Ale...“ Eduard toho chtěl v životě ještě tolik stihnout. Tak za prvé, chtěl políbit dívkou, hezkou dívku, tu správnou dívku, možná klidně za použití jazyka. Chtěl pořádat velkolepé, opulentní plesy, aby se před šlechtou mohl blýsknout svým tanečním umem. Chtěl konečně předčit v souboji svého učitele šermu, protože Bash byl jediný člověk, který ho zapomínal nechat vyhrát. Chtěl projet svoje království a cestovat po celém světě. Chtěl skolit nějaké ohromné zvíře a pověsit si jeho hlavu na zeď jako trofej. Chtěl vylézt na vrchol hory Scafell Pike, nejvýš, jak to v celé Anglii jde, rozhlédnout se po krajích, které se pod ním rozprostírají, a vědět, že je vládcem všeho, kam až jeho oko dohlédne.

Nic z toho se mu ale zjevně nemělo splnit.

Předčasný, takové slovo budou lidé používat, pomyslel si. Příliš  brzký. Tragický. Eduard už slyšel balady, kterými budou trubadúři opěvovat skvělého krále, jenž skonal příliš brzy.

Ubohý král Eduard, co pod zemí tlí,

Plíce si vykašlal, ještě se nenašly.

„Chci druhý názor. Lepší,“ prohlásil Eduard a ruku položenou na opěradle trůnu sevřel v pěst. Zachvěl se, jak se do něj dal náhlý chlad. Přitáhl si kožešinou lemovaný plášť blíž k tělu.

„Samozřejmě,“ kývl Boubou a couvl.

Eduard zahlédl v lékařových očích záblesk strachu a popadlo ho nutkání vsadit ho pro výstrahu do hladomorny, protože byl

Kapitola první | Eduard

král a král vždycky dostane to, co chce, a král nechtěl umírat. Přejel prstem po zlaté dýce, kterou měl u pasu, a Boubou ucouvl o další krok.

„Velice se omlouvám, vaše výsosti,“ zamumlal směrem k podlaze. „Prosím, nesežerte posla.“

Eduard vzdychl. Nebyl přece jako jeho otec, který by na sebe pravděpodobně vzal svou lví podobu a posla těch hrozných zpráv by na místě spořádal. Eduard v sobě žádné skryté zvíře neměl, nebo o něm aspoň nevěděl. Z čehož byl vždycky v skrytu duše tajně zklamaný.

„Můžeš jít, Boubou,“ pokynul lékaři.

Starý muž s úlevou vydechl a nechal Eduarda, aby o samotě čelil své neodvratné smrtelnosti.

„Houby,“ zamumlal si pro sebe znovu mladý král. Úbytě byly pro krále velmi nepříhodnou smrtí.

11

Později, když se novina o králově bezprostředně hrozícím skonu rozletěla po celém paláci, za ním přišly jeho sestry. Eduard právě seděl na svém oblíbeném místě, na parapetu v jednom z oken jižní věže Greenwichského paláce. Nohama komíhal sem a tam a sledoval hemžení lidí na nádvoří pod sebou podkreslené klidným šumem řeky Temže. Přemýšlel nad tím, že teď konečně rozumí Smyslu života, že už chápe to Velké tajemství, které se dalo vyjádřit velmi prostě:

Život je krátký, a pak umřeš.

„Eduarde,“ zašeptala Bess a rty se jí lítostivě zkroutily. Posadila se na parapet vedle něj. „Moc mě to mrzí, bratříčku.“

Eduard se pokusil na ni uculit. Uculování mu šlo. Byl to jeho nejvytříbenější královský um, ale tentokrát se mu povedla jen ubohá polovičatá grimasa. „Takže jste to slyšely,“ řekl a snažil se,

Má lady Jane | Část první

aby jeho hlas zněl lehce. „Pochopitelně jsem si vyžádal druhý názor. Nemám pocit, že bych umíral.“

„Ach, můj drahý Edoušku,“ zajíkla se Marie a otřela si krajkovým kapesníčkem koutek oka. „Můj rozmilý, drahý chlapče. Moje ubohé holoubátko.“

Eduard na chvíli zavřel oči. Nesnášel, když se mu říkalo Edoušku, a ještě víc nesnášel, když se s ním jednalo jako s batoletem v krátkých kamaších, ale od Marie si to líbit nechal. Vždycky mu bylo sester tak trochu líto, vzhledem k tomu, že je jeho otec prohlásil za levobočky, a tak vůbec. Toho roku, kdy v sobě objevil svou zvířecí stránku – začalo se mu říkat Rok lva – se Jindřich VIII. taky rozhodl, že jako král si může určit všechna pravidla, a tak anuloval svoje manželství s Mariinou matkou a poslal ji dožít do kláštera, aby se mohl oženit s Bessinou matkou, jednou z těch přitažlivějších dvorních dam. Jenže když mu Manželka č. 2 nedala mužského potomka a dědice a dvorem začaly kolovat zvěsti, že královna Anna je Edianka a sem tam se mění v černou kočku, aby mohla po schodišti nepozorovaně proklouznout ke komnatám královského trubadúra, nechal jí král setnout hlavu. Manželka č. 3 (Eduardova matka) udělala všechno správně, především tedy porodila králi potomka se správnými pohlavními orgány, aby se mohl stát budoucím vládcem Anglie, načež, protože nikdy nebyla na dlouhé vychloubání, okamžitě zemřela. Král Jindřich potom pojal ještě tři další manželky (jednu zapudil, jednu popravil a jedna měla to štěstí, že ho přežila – v tomto pořadí), ale žádné další děti už neměl.

Takže co se královského potomstva týkalo, zůstali jen tři – Marie, Bess a Eduard – a vzhledem k tomu, že jejich otec byl možná šílený a rozhodně nebezpečný a jejich matky mrtvé nebo ve vyhnanství, byli hodně nesourodá rodina. Vždycky spolu ale vycházeli poměrně dobře, hlavně díky tomu, že mezi nimi nikdy nebylo žádné soupeření o to, kdo si nasadí královskou korunu. Eduard byl jasnou volbou, neboť měl mezi nohama to správné náčiní.

Kapitola první | Eduard

Králem byl od svých devíti let. Vlastně si na dobu, kdy ještě nebyl králem, pamatoval jen velmi matně, a až do dneška měl za to, že se k němu kralování celkem hodí. Jenže teď mu je celá koruna a vládnutí pěkně na nic, pomyslel si hořce. Radši by se býval narodil jako neurozený poddaný, třeba syn kováře. Pak by si možná stihl v životě něco užít, než trvale opustí svou tělesnou schránku. Minimálně by určitě měl aspoň jednu příležitost políbit nějaké pěkné děvče.

„Jak se doopravdy cítíš?“ zeptala se ho vážně Marie. Ona vždycky všechno pronášela zcela vážně.

„Jako bych ubýval,“ odpověděl Eduard.

Bess se malinko pousmála, ale Marie jen truchlivě potřásla hlavou. Marie se nikdy nesmála jeho vtipům. Eduard a Bess jí za jejími zády už celé roky přezdívali „zaprděná Marie“, protože všechno brala tak vážně a pochmurně. Marie se bavila jen při popravách zrádců nebo když na hranici upalovali nějakého nebohého Ediana. Jak šlo o Ediany, byla Eduardova sestra překvapivě krvežíznivá.

„Na úbytě zemřela moje matka, víš.“ Marie podrážděně zkroutila v prstech kapesníček.

„Já vím.“ Eduard si vždycky myslel, že královna Kateřina zemřela spíš na zlomené srdce než na nějaký tělesný neduh, ačkoli měl za to, že zlomené srdce může zlomit i tělo.

On sám nikdy nedostane možnost zažít, jaké to je mít zlomené srdce, pomyslel si, a zaplavila ho další vlna sebelítosti. Nikdy se ani nezamiluje.

„Je to strašlivá smrt,“ pokračovala Marie. „Kašleš a kašleš tak dlouho, dokud si nevykašleš plíce.“

„Děkuji, rozhodně jsi mě utěšila,“ podotkl Eduard.

Bess, která vedle vážné, i když mnohomluvné sestry bývala obvykle spíš zamlklá, po Marii střelila pohledem a položila dlaň v rukavičce na Eduardovu ruku. „Můžeme pro tebe něco udělat?“

Má lady Jane | Část první

Eduard pokrčil rameny. Pálily ho oči a v duchu si opakoval, že rozhodně nebude brečet kvůli celé té věci s umíráním, protože pláč je pro holky a pro mrňata, a ne pro krále, a navíc by slzy stejně ničemu nepomohly.

Bess mu stiskla ruku.

Eduard jí stisk opětoval a rozhodně u toho nebrečel. Pak se navrátil k rozvahám nad výhledem z okna věže a nad smyslem života.

Život je krátký.

A pak umřeš.

Brzy. Šest měsíců, přinejlepším rok. Což mu připadalo jako děsně krátká doba. Loni v létě mu slavný italský hvězdopravec sestavil horoskop a vyhlásil, že král bude žít ještě dalších čtyřicet let.

Slavní italští hvězdopravci byli očividně pěkně prolhaní šmejdi.

„Alespoň si můžeš být jist, že i když tu už nebudeš, všechno bude v naprostém pořádku,“ pronesla vážně Marie.

Eduard se otočil a upřel na ni pohled. „Cože?“

„Jako s královstvím,“ dodala ještě vážněji Marie. „Království bude v dobrých rukou.“

Nad osudem království ještě Eduard příliš neuvažoval. Tedy po pravdě řečeno nad ním neuvažoval vůbec. Byl příliš zaneprázdněn úvahami nad tím, jak si vykašle plíce a pak už bude moc mrtvý na to, aby mu na tom záleželo.

„Marie,“ obořila se na sestru Bess. „Teď není vhodná chvíle na politiku.“

Než se Marie stihla začít hádat (a bylo jí vidět na očích, že se rozhodně chce hádat a tvrdit, že na politiku je vždycky vhodná chvíle), ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte,“ zavolal Eduard a do místnosti strčil svůj ohromný orlí nos John Dudley, vévoda z Northumberlandu a lord předseda královské rady.

Kapitola první | Eduard

„Ach, vaše veličenstvo, čekal jsem, že vás naleznu právě zde,“ prohlásil, když jeho zrak spočinul na Eduardovi. Marii a Bess jen zběžně přelétl pohledem, jako by se ani nechtěl obtěžovat tím, že by se na ně pořádně podíval. „Princezno Marie, princezno Alžběto. Vypadáte výborně.“ Obrátil se k Eduardovi. „Veličenstvo, mohl bych na slovíčko?“

„Klidně i na víc,“ opáčil Eduard.

„V soukromí,“ objasnil lord Dudley. „V poradní síni.“

Eduard vstal a oprášil si kalhoty. Pokynul svým sestrám a ty udělaly zdvořilé pukrle. Pak se nechal lordem Dudleym odvést dolů po schodech a řadou dlouhých palácových chodeb do síně, kde se každý den scházela králova soukromá rada, hodiny a hodiny vyplňovala náležité královské papíry potřebné k vládnutí a činila veškerá rozhodnutí. Král sám tu moc času netrávil, jedině když byl na některý dekret potřeba jeho vlastnoruční podpis nebo se jednalo o důležitou záležitost vyžadující jeho osobní přítomnost. Což se nestávalo moc často.

Dudley za nimi zavřel dveře.

Eduard byl z té procházky zadýchaný a okamžitě klesl do své

ho červeným sametem polstrovaného sedadla v čele půlkruhu

židlí (kde zpravidla sedávalo dalších třicet členů královské rady).

Dudley mu podal kapesníček a Eduard si ho přitiskl ke rtům a če

kal, až ho přejde záchvat kašle.

Když ruku s kapesníčkem odtáhl, našel na bělostné látce růžo

vou skvrnku.

Houby.

Eduard se na ni zadíval a pokusil se kapesník vrátit Dudleymu,

ale vévoda rychle zavrtěl hlavou. „Nechte si ho, veličenstvo,“ řekl

a přešel na opačnou stranu místnosti, kde si začal mnout bradku

tak, jak to obvykle dělával, když byl hluboce zamyšlený.

„Domnívám se,“ začal Dudley zlehka, „že bychom si měli

promluvit o tom, co uděláte.“


18

Má lady Jane | Část první

„Co udělám? Mám úbytě. To je nevyléčitelná nemoc. Zjevně nemůžu dělat nic jiného než umřít.“

Dudley vyloudil na tváři účastný úsměv, který nevypadal příliš přirozeně, vzhledem k tomu, že na usmívání nebyl moc zvyklý. „Ano, sire, to je pravda. Ovšem smrt si dříve nebo později přijde pro nás všechny.“ Znovu si začal hladit bradku. „Tato novina je velmi politováníhodná, to jistě, ale musíme s ní naložit co nejlépe. Než zemřete, musíme toho pro království ještě hodně vykonat.“

Ach, zase to království. Pořád jen království. Eduard přikývl. „Tak dobře,“ pronesl odvážněji, než se cítil. „Povězte mi, co mám dělat.“

„Za prvé musíme vyřešit otázku následnictví. Dědice trůnu.“

Eduard povytáhl obočí. „Vy chcete, abych se do jednoho roku oženil a zplodil dědice?“

To by mohla být legrace. Rozhodně by v tom muselo být líbání s jazykem.

Dudley si odkašlal. „Ehm... ne, vaše veličenstvo, na to nejste dostatečně zdráv.“

Eduard chtěl něco namítnout, ale pak si vzpomněl na růžový flíček na kapesníku a na to, jak vyčerpávající bylo jen projít palácem. Nebyl ve stavu, kdy by si mohl namlouvat nevěstu.

„Nuže,“ řekl, „to tedy nejspíš znamená, že na trůn usedne Marie.“

„Ne, sire,“ vrtěl naléhavě hlavou Dudley. „Nesmíme dopustit, aby anglický trůn padl do špatných rukou.“

Eduard se zamračil. „Ale Marie je moje sestra. A je nejstarší. A taky je –“

„Je to Veritka,“ namítl lord Dudley. „Marie byla vychována ve víře, že zvířecí magie je zlo, jehož se musíme bát a ničit ho. Kdyby se stala královnou, uvrhla by zemi zpět do doby temna. Edianové by nebyli v bezpečí.“

Kapitola první | Eduard

Eduard se zaklonil a zamyslel se. Všechno, co vévoda vykládal, byla pravda. Marie by Ediany netolerovala. (Nejradši je měla opečené dokřupava, jak už jsme zmínili dříve.) Marie navíc neměla vůbec smysl pro humor, uvažovala zcela zpátečnicky a jako vladařka by byla naprosto hrozná.

„Takže Marie to být nemůže,“ souhlasil. „A Bess taky ne.“ Otočil si na prstě prstenem s královskou pečetí. „Byla by sice lepší než Marie, to je jasné. Oba její rodiče byli Ediani, tedy pokud věříte těm kočičím historkám, ale co se týče Veritů, nevím, ke komu je loajální. Je tak trochu záludná. A navíc,“ dodal po další úvaze, „na trůn nemůže usednout žena.“

Možná jste si právě všimli, že Eduard byl tak trochu sexista. Nemůžete mu to však mít za zlé, protože celý svůj krátký život byl veleben prostě jen z toho důvodu, že se narodil jako kluk.

Přesto sám sebe rád považoval za pokrokově smýšlejícího krále. Nebyl po svém otci Edian (nebo o tom aspoň zatím nevěděl), ale edianství bylo součástí jeho rodinné historie a on sám byl vychován k tomu, aby s Ediany sympatizoval. Poslední dobou se zdálo, že napětí mezi oběma tábory stoupalo až k bodu varu. Množily se zprávy o tajemné edianské skupině, která si říkala Smečka a která přepadala a plenila veritské kostely a kláštery po celé zemi. Vzápětí začaly přicházet zprávy o Veritech, kteří odhalovali Ediany a následně na nich páchali násilnosti. A pak zase zprávy o pomstychtivých útocích na Verity. A tak dále, a tak dále.

Dudley měl pravdu. Potřebovali panovníka, jenž by s Ediany sympatizoval. Někoho, kdo by v zemi udržel mír.

„Takže, koho máte na mysli?“ Eduard se natáhl k postrannímu stolečku, kde z královského nařízení vždy byla miska čerstvých chlazených ostružin. Eduard ostružiny zbožňoval. Proslýchalo se, že ostružiny mají zázračné léčivé schopnosti, a tak se jimi poslední dobou cpal co nejčastěji. I teď si jednu strčil do pusy.

Má lady Jane | Část první

Ohryzek lorda Dudleyho poskočil nahoru a dolů a poprvé za celou dobu, co ho Eduard znal, vypadal krapet nervózně. „Prvorozeného syna lady Jany Greyové, vaše veličenstvo.“

Eduard se zakuckal.

„Jana má syna?“ vyprskl. „Jsem si poměrně jistý, že o něčem takovém bych se doslechl.“

„V tuto chvíli žádného syna nemá,“ vysvětloval trpělivě Dudley. „Ale bude. A pomineme-li Marii a Alžbětu, jsou Greyovi další v pořadí.“

Takže Dudley chtěl, aby se Jana vdala a zplodila dědice.

Eduard si svou sestřenku Janu nedokázal představit s manželem a dítětem, i když už jí bylo šestnáct let, takže na tehdejší dobu byla tak trochu stará panna. Největší Janinou láskou byly knihy: převážně o historii a politice a náboženství, ale v podstatě četla cokoli, co jí přišlo pod ruku. Doopravdy si užívala i četbu Platóna v řeckém originále, tak moc, že ho četla jen tak pro zábavu, a ne jen když jí to přikázali učitelé. Uměla zpaměti dlouhé epické básně a dokázala je na požádání recitovat. Především ale milovala zkazky o Edianech a jejich zvířecích dobrodružstvích.

Nebylo pochyb o tom, že Jana by Ediany podporovala.

Kolovaly zvěsti, že její vlastní matka je Edianka, ačkoliv nikdo nevěděl, jakou podobu na sebe bere. Když byli ještě Eduard a Jana děti, jednou z jejich oblíbených her bylo představovat si, jakými živočichy se stanou, až vyrostou. Eduard vždycky snil o tom, že z něj bude něco silného a nelítostného, třeba vlk. Nebo medvěd. Nebo tygr.

Jana se nikdy nedokázala rozhodnout, jakým zvířetem by se chtěla jako Edianka stát; Eduard si vybavil, že se rozhodovala mezi rysem a sokolem.

„Jen si to představ,“ šeptala mu tehdy desetiletá Jana, když spolu leželi rozpláclí na nějakém travnatém pahorku a vyprávěli si, jaké tvary jim připomínají mračna plující po obloze. „Klidně

Kapitola první | Eduard

bych mohla být tam nahoře a uhánět ve větru, a nikdo by mi neříkal, ať sedím rovně, ani by si nestěžoval, že neumím vyšívat. Byla bych volná.“

„Volná jako pták,“ přitakal Eduard.

„Volná jako pták!“ Jana se zasmála, vyskočila na nohy a rozběhla se z kopce dolů, až za ní vlály dlouhé rudé vlasy. Paže měla roztažené a předstírala, že letí.

O pár let později na sebe celé odpoledne pokřikovali nadávky, protože Jana se někde dočetla, že Ediané se často mění do své zvířecí podoby, když jsou rozrušení. Nadávali si a fackovali se, a Jana dokonce zašla ještě dál a hodila po Eduardovi kamenem, což ho skutečně vytočilo, ale po celou dobu si tvrdohlavě udrželi svoji lidskou podobu.

Bylo to pro oba ohromné zklamání.

„Sire?“ pobídl ho Dudley.

Eduard se oklepal a nechal vzpomínky vzpomínkami. „Chcete, aby se Jana vdala,“ dovodil si. „A už víte za koho?“

Při tom pomyšlení ho bodl osten smutku. Jana byla na celém světě jeho nejoblíbenějším člověkem. Jako malou ji poslali žít ke Kateřině Parrové (Jindřichově Manželce č. 6), takže spolu trávili hodiny a hodiny, dokonce měli i společné učitele. V té době se stali přáteli na život a na smrt. Eduard měl pocit, že Jana je jediná, kdo mu doopravdy rozumí a nechová se k němu jako k jinému živočišnému druhu jen proto, že je královského rodu. Kdesi v hloubi duše se zuby nehty držel představy, že by se možná jednoho dne mohl s Janou oženit sám.

Mluvíme samozřejmě o době, kdy se ještě nepohlíželo tak nelibě na to, když jste si vzali svoji sestřenici nebo bratrance.

„Ano, sire. Mám naprosto dokonalého kandidáta.“ Dudley začal rázovat sem a tam po síni a dál si mnul bradku. „Člověka se skvělým vychováním, z vážené rodiny.“

„Jistě. Kdo to je?“ zeptal se Eduard.

Má lady Jane | Část první

„Někdo, kdo v sobě nesporně má edianskou magii.“

„Ano. Kdo to je?“

„Někdo, komu by nevadilo, že je Jana zrzavá.“

Mluvíme samozřejmě o zemi, v níž se na zrzavé vlasy pohlíží stejně nelibě jako dnes na sňatky mezi příbuznými.

„Janiny vlasy nejsou tak hrozné,“ ohradil se Eduard. „V určitém světle nejsou až tak zrzavé, spíš jsou docela hezké...“

„Je to někdo, kdo ji srovná do latě,“ pokračoval Dudley.

No, to ovšem dávalo smysl, pomyslel si Eduard. Jana byla nechvalně proslulá svou umíněností. Odmítala být u dvora předváděna jako ostatní dívky z urozených rodin, a otevřeně se své matce vzpírala tím, že si na některé dvorní slavnosti nosila knihu a radši si někde v koutku četla, než aby šla tančit a zajistila si tak vhodného budoucího chotě.

„Kdo?“ zeptal se Eduard.

„Někdo, komu se dá věřit.“

To začínalo znít jako hodně vysoké nároky. „Kdo je to?“ Eduard zvýšil hlas. Neměl rád, když musel otázku opakovat víc než jednou, a teď už se ptal počtvrté. Navíc se mu z Dudleyho neustálého přecházení sem a tam dělalo špatně. Eduard bouchl pěstí do stolu. Ostružiny se rozlétly do všech stran. „Tak kdo? Sakra, Northumberlande, tak už to vyklopte.“

Vévoda se zastavil a odkašlal si. „Gifford Dudley,“ zamumlal.

Eduard nechápavě zamrkal. „Gifford kdo?“

„Můj nejmladší syn.“

Eduardovi chvíli trvalo, než tu informaci vstřebal. V duchu si sečetl všechna kritéria, která mu Dudley vyjmenoval: někdo z vážené rodiny, ano. Někdo, komu se dá věřit, ano. Někdo, kdo v sobě nesporně má edianskou magii...

„Johne,“ vyhrkl. „Vy máte v rodině edianskou magii?“

Lord Dudley sklopil oči. Přiznat se k tomu, že máte v krvi edianskou magii, bylo i v dnešní civilizované době, kdy vás za to

Kapitola první | Eduard

už nemuseli nutně upálit, poměrně nebezpečné. Být Edianem už nebylo, technicky vzato, protizákonné, ale v celé zemi stále žilo mnoho lidí, kteří sdíleli Mariin názor, že jediný dobrý Edian je mrtvý Edian.

„Já sám pochopitelně Edian nejsem,“ připustil po dlouhé odmlce lord Dudley. „Ale můj syn ano.“

Edian! To bylo až příliš dobré. Eduard na okamžik zapomněl, že umírá a že musí svoji nejlepší kamarádku strategicky provdat. „Jakou na sebe bere podobu?“

Dudley zrudl. „Tráví své dny jako...“ Rty se mu pohybovaly, jako by se snažily utvořit to správné slovo, ale nepodařilo se mu to.

Eduard se naklonil. „Ano?“

Dudley se pokoušel vymáčknout ze sebe aspoň hlásku. „On je... každý den... on...“

„No tak, chlape,“ naléhal na něj Eduard. „Mluvte.“

Dudley si jazykem navlhčil rty. „On... patří mezi lichokopytníky.“

„Cože? Co to je?“

„Hřebec, vaše veličenstvo.“

„Hřebec?“

„Kůň.“

Eduard se opřel a na chvíli nevěřícně otevřel ústa. „Kůň. Váš syn tráví své dny jako kůň,“ zopakoval, aby se ujistil, že to pochopil správně.

Dudley zkroušeně přikývl.

„Tak to se nedivím, že jsem ho nikdy neviděl u dvora. Skoro jsem zapomněl, že kromě Stana máte ještě dalšího syna! Neříkal jste náhodou, že váš druhý syn je nemožný hňup, a proto nepovažujete za vhodné, aby se účastnil společenských událostí?“

„Měli jsme za to, že cokoli je lepší než pravda,“ připustil Dudley.

Eduard si nabral další ostružinu a strčil si ji do pusy. „Kdy se to stalo? Jak se to stalo?“

Má lady Jane | Část první

„Před šesti lety,“ řekl Dudley. „Jak, to nevím. V jednu chvíli to byl třináctiletý chlapec a trochu se vztekal. A vzápětí z něj byl...“ Znovu to slovo nezopakoval. „Domnívám se, že pro lady Janu by byl vhodným manželem, sire, a to nejen proto, že je to můj syn. Je to dobrý chlapec – báječná stavba těla, tělesná zdatnost, obstojná inteligence, rozhodně to není žádný hňup – a dostatečně poslušný na to, aby vyhovoval našim záměrům.“

Eduard nad tím pár minut přemýšlel. Jana milovala všechno edianské. Určitě by jí nevadilo se za Ediana provdat. Ale...

„Skutečně tráví každičký den jako kůň?“ zeptal se.

„Každý. Od východu do západu slunce.“

„Nedokáže svou proměnu ovládat?“

Dudley zalétl pohledem k protější zdi, na níž se vyjímal ohromný portrét Jindřicha VIII., a Eduardovi došlo, jak hloupá je to otázka. Jeho vlastní otec proměnu ve lva ovládat nedokázal. Jakmile se ho zmocnil vztek, doslova vystrčil drápy, a pak zůstal lvem do chvíle, než ho hněv přešel, což mohlo trvat i několik hodin. Nebyl to moc pěkný pohled. Zejména když se král rozhodl použít některého dvořana jako hračku na žvýkání.

„Dobrá, takže to nedokáže ovládat,“ ustoupil Eduard. „To by ovšem znamenalo, že Jana bude mít manžela pouze v noci. Co je to pak za manželství?“

„Někteří by takové uspořádání jistě upřednostnili. I můj život by byl snazší, kdybych se své ženě musel věnovat jen v době mezi setměním a rozbřeskem,“ zasmál se chabě lord Dudley.

To by skoro bylo jako nebýt vůbec v manželství, pomyslel si Eduard. Ale Janě by takový svazek mohl poskytnout soukromí a nezávislost, na které byla zvyklá.

Mohlo by to pro ni být ideální.

„Je pohledný?“ dotázal se. Dudleyho starší syn Stan měl bohužel tu smůlu, že zdědil otcův obrovský nos. Eduardovi se příčila představa, že by Janu provdal za něco takového.

Kapitola první | Eduard

Dudley stiskl tenké rty do ještě tenčí čárky. „Obávám se, že Gifford je až příliš hezký pro svoje vlastní dobro. Dost přitahuje pozornost... ze strany dam.“

Eduard ucítil bodnutí žárlivosti. Znovu zvedl oči k otcovu portrétu. Byl Jindřichovi podobný, to věděl. Měli stejné zlatorudé vlasy a stejně rovný, majestátní nos, stejné šedé oči a stejné pomenší uši. Eduard byl dřív považován za pohledného mládence, ale teď byl pohublý a bledý, vyčerpaný po dalším návalu horečky.

„...ale bude jí věrný, to můžu zaručit,“ blábolil dál lord Dudley. „A až s Janou zplodí syna, vy budete mít edianského dědice. Problém vyřešen.“

A je to. Problém vyřešen.

Eduard si promnul čelo. „A kdy by se měla svatba konat?“

„Navrhl bych sobotu,“ odpověděl Dudley. „Za předpokladu, že se svazkem budete souhlasit.“

Eduard dostal záchvat kašle.

Dnes bylo pondělí.

„Tak brzy?“ zasípal, když konečně popadl dech.

„Čím dříve, tím lépe,“ přesvědčoval ho Dudley. „Potřebujeme nástupce trůnu.“

Jasně. Eduard si odkašlal. „Nuže dobrá. Dávám ke svazku svolení. Ale sobota...“ To mu připadalo strašně brzo. „Ani nevím, co mám na sobotu v plánu. Budu se muset poradit s –“

„Už jsem to prověřil, vaše veličenstvo. Máte volno. Obřad se navíc musí konat až po setmění,“ dodal Dudley.

„Jistě. Protože přes den je váš syn...“ Eduard slabounce zaržál.

„Ano.“ Dudley vytáhl svitek pergamenu a rozbalil ho na stole, kde se obvykle podepisovaly a pečetily oficiální královské listiny.

„Nejspíš musíte za seno utratit majlant,“ napadlo Eduarda a konečně se mu povedlo vyloudit na tváři veselý úšklebek. Prohlédl si pergamen. Byl to královský výnos – technicky vzato královské svolení – o tom, že lady Jana Greyová ze Suffolku bude

Má lady Jane | Část první

tohoto sobotního dne provdána za lorda Gifforda Dudleyho z Northumberlandu.

Úšklebek se m vytratil z tváře.

Jana.

Samozřejmě, to, že se s Janou ožení sám, byla jen fantazie. Co se týče politického kapitálu, neměla mu Jana moc co nabídnout – jistě, byla z bohaté rodiny a pyšnila se šlechtickým titulem, ale neměla nic, co by skutečně upevnilo jeho královský majestát. Eduard věděl, že se očekává, že jeho sňatek prospěje celé Anglii, ne jen jemu. Celý jeho život do paláce proudily zástupy velvyslanců, kteří mu k prostudování předváděli portréty dcer nejrůznějších královských rodů z celé Evropy. Eduard si měl vzít princeznu. Ne malou milou Janu s jejími knihami a velkými myšlenkami.

Dudley mu do ruky vložil brk. „Musíme myslet na dobro země, vaše výsosti. Ještě dnes se vydám na náš hrad, abych syna přivedl.“

Eduard namočil špičku brku do kalamáře, ale pak se zarazil. „Musíte mi přísahat, že na ni bude hodný.“

„Přísahám, veličenstvo. Bude z něj vzorný manžel.“

Eduard znovu zakašlal do Dudleyho kapesníku. V ústech měl podivnou, odporně nasládlou pachuť, která se vůbec nehodila k doznívající chuti ostružin.

„Chystám se provdat svou sestřenici za koně,“ zamumlal.

Pak přiložil brk k pergamenu, vzdychl a podepsal se.

Kapitola druhá

Jana

A

k té požehnané události dojde v sobotu večer.“

Lady Jana Greyová zvedla oči od knihy a zamrkala.

Mluvila na ni její matka, Frances Brandonová Greyová. „K čemu dojde v sobotu večer?“

„Nešij sebou, drahá.“ Lady Frances štípla Janu do paže. „Musíme mít jistotu, že ti míry vezmou naprosto přesně. Na dodatečné úpravy nebude čas.“

Jana už teď držela knihu tak nehybně, jak jen to šlo, v napřažené paži daleko od těla. Velmi slušný výkon na někoho, kdo si dokázal spojit prsty kolem vlastního nadloktí.

„Poprsí se nám ani o ždibínek nezvětšilo,“ oznámila švadlena své pomocnici. „A nejspíš se už nikdy nezvětší.“

Jana předvedla další úchvatný výkon, tentokrát v sebeovládání, a nepraštila švadlenou knihou po hlavě. Hlavně proto, že to byla velmi stará a vzácná kniha: Úplné pojednání o dějinách řepy  v anglických zemích, svazek pátý. Jana ho nechtěla poškodit. „No dobře, ale co se bude dít v sobotu večer?“

„Paže dolů, prosím,“ zavelela švadlena.

Má lady Jane | Část první

Jana svěsila ruce podél těla a založila si knihu ukazováčkem.

Matka jí knihu vytrhla, nevybíravě hodila drahocenné pojednání o řepě na postel a srovnala Janě ramena. „Stůj rovně. Chceš přece, aby na tobě šaty správně splývaly. Koneckonců, na svatbu si ty svoje knihy brát nebudeš.“

„Na svatbu?“ Jana se vyklonila, aby přes švadlenu dohlédla na matku, a do hlasu se jí vloudila mírná zvědavost. „Kdo má svatbu?“

„Jano!“

Jana se spěšně zase narovnala.

Švadlena si poznamenala míry jejích boků (zcela nevhodné k rození dětí – další z Janiných nedostatků) a posbírala si svoje náčiní. „Prozatím máme hotovo, mé paní. Přeji vám krásné odpoledne!“ A ve víru látek a jehel prchla z pokoje.

Lady Frances štípla Janu do ramene. „Ty máš svatbu, drahá. Dávej trochu pozor.“

Janě se okamžitě rozbušilo srdce, ale v duchu si opakovala, že není třeba mít obavy. Bylo to přece jenom zasnoubení. Zasnoubená už byla. Čtyřikrát, abychom byly přesné.

„Kdo je mým snoubencem tentokrát?“ zeptala se.

Lady Frances se usmála v domnění, že Janina reakce je souhlas. „Gifford Dudley.“

„Gifford kdo?“

Z úsměvu se stalo zamračení. „Mladší syn lorda Johna Dudleyho, vévody z Northumberlandu. Gifford.“

No, Dudleyovy Jana znala. Co se týkalo šlechtických rodů, patřila jejich rodina k těm méně významným. Byli známí především díky výstavním koním, které chovali a prodávali, a ještě díky jedné malé zajímavosti: John Dudley byl předsedou královy rady, pravou rukou panovníka, věrným rádcem a nejspíš nejmocnějším mužem v Anglii hned po Eduardovi. A i to poslední by někteří lidé zpochybnili.

Kapitola druhá | Jana

„Ach tak,“ vydechla Jana nakonec, ačkoli tohohle Gifforda nikdy u dvora nepotkala. To jí přišlo podezřelé. „No, jsem si jistá, že bude stejně úchvatný jako mí ostatní snoubenci.“

„Máš nějaké dotazy?“

Jana zavrtěla hlavou. „Vím všechno, co potřebuju. Koneckonců je to jenom zasnoubení.“

„Svatba je v sobotu, drahá.“ Její matka se zatvářila naštvaně. „V londýnském domě Dudleyových. Odjíždíme zítra ráno.“

V sobotu. To je... brzo. Mnohem dřív, než by Jana čekala. Slovo sobota už samozřejmě slyšela, ale nijak nepřemítala nad tím, jak brzo to je, ani si neuvědomila, co to pro ni znamená.

K té svatbě doopravdy dojde. Srdce se jí zase rozbušilo jako splašené.

„Mým největším přáním je, aby ses šťastně vdala dřív, než na to budeš příliš stará.“ Lady Frances nevysvětlila, jestli se to „příliš stará“ vztahuje na štěstí nebo na vdavky. „A vůbec, myslím, že se ti ten mládenec bude líbit. Slyšela jsem, že je to velmi pohledné stvoření.“

Takže lady Frances ho taky ještě neviděla. Janu zamrazilo. A k tomu ta možnost, že zdědil dudleyovský nos...

Jana si vzpomněla na švadleniny poznámky o jejím poprsí. A na to, že má nevzhledné zrzavé vlasy a postavu tak drobnou, že ji často mylně považovali za dítě. Možná by neměla být tak příkrá. Vzhled by koneckonců neměl určovat hodnotu člověka. Jenže ten příšerný nos...

„Děkuji za varování, matko,“ zavolala ještě, když lady Frances vycházela z místnosti.

Matka jí samozřejmě neodpověděla. Do soboty toho ještě musí hodně stihnout.

Sobota. To je za čtyři dny.

Jana se rychle oblékla. Pak vzala svoji knihu o řepě, vybrala si ještě druhou a třetí knihu (Edianové: Historické postavy a jejich pád 

Má lady Jane | Část první

a Jak přežít v divočině: Příručka pro dvořany) pro případ, že by tu první přečetla moc rychle, a zamířila ke stájím. Pokud se má tenhleten Gifford stát jejím manželem (ale do soboty se ještě mohla stát spousta věcí, připomněla si v duchu), pak měla právo vědět, do čeho přesně jde.

11

Jana během svého života prostudovala všechny existující mapy Anglie, historické i současné, a to včetně podrobnějších map jednotlivých částí království. Takže věděla, že Dudleyovský hrad, kde Dudleyovi přebývali, když nebyli v Londýně, leží jen půl dne cesty od Janina domova v Bradgate. Klidně by tam mohla dojet na koni, jenže v celé zemi bylo na vzestupu násilí a podle zpráv bylo nebezpečné cestovat po venkovských cestách sám a bez stráží. (Služebnictvo tvrdilo, že za nepokoje jsou zodpovědní Edianové – nějaká skupina, co si říká Smečka – ale Jana těm ohavným pomluvám odmítala věřit.) To poslední, co po té zničehonic oznámené svatbě potřebovala, bylo zaplést se do nějaké potyčky. A tak v zájmu zachování bezpečnosti (a v zájmu nenaštvání lady Frances) zvolila jako dopravní prostředek kočár.

Prostě jen chtěla zkontrolovat, jak to má mladý pán Dudley s nosem.

Byl nádherný den. Zvlněné kopce kolem Bradgate zářily v raně letním slunci. Stromy byly v plném květu. Sluneční světlo se třpytilo na hladině potůčku, který klokotavě uháněl podél cesty. Na vyvýšeném pahorku za ní se lákavě leskly červené cihly jejich sídla. Kočár se kodrcal vpřed, laně v křoví uskakovaly do strany a ptáčci cvrlikali své líbezné písně.

Jana měla Londýn ráda: pobyt ve městě měl samozřejmě své výhody, z nichž jednou byla blízkost bratránka Eduarda. Ale Bradgate Park byl její domov. Jana milovala čerstvý vzduch, modré

Kapitola druhá | Jana

nebe, staré domy na vzdálených pahorcích. Její děd měl v úmyslu udělat z parku nejlepší oboru pro lov jelenů v celé Anglii – a to se mu povedlo, takže zde často přijímali vznešené královské návštěvy. Na tom ale Janě ani v nejmenším nesešlo. (Jana na lov nejezdila, ačkoli slyšela, že Eduard je v něm poměrně zdatný.) Pro Janu byla procházka po Bradgate Parku druhým nejlepším způsobem, jak uniknout před problémy Skutečného života.

Tím úplně nejlepším způsobem byly pochopitelně knihy. Takže jen co zanechala Bradgate za sebou, nechala se uchvátit četbou úplného pojednání o dějinách řepy. (Věděli jste, že první, kdo řepu začal pěstovat kvůli kořeni a ne kvůli listí, byli starověcí Římané?)

Jana, jak už jsme zmínily výše, knihy zbožňovala. Nic si neužívala tolik jako tíhu statné bichle v dlaních, jeden nádherný svazek vědění vzácnější a úžasnější a úchvatnější než druhý. Nacházela potěchu ve vůni inkoustu, v drsnosti papíru, který jí šustil mezi prsty, v obracení stránek, ve tvarech písmen, která jí tančila před očima. A ze všeho nejvíc milovala to, jak ji knihy dokázaly přenést pryč z jejího všedního a dusivého života a nabídnout jí zkušenosti stovek jiných životů. Díky knihám mohla vidět svět.

Ne, že by to její matka dokázala kdy pochopit, pomyslela si Jana, když dočetla poslední stránku knihy o řepě a s povzdechem ji zavřela. Dokud byl lord Grey naživu, povzbuzoval ji ke studiu a čtení, ale lady Frances se s Janinou touhou po vědění nikdy nesmířila. Co by tak mladá dáma mohla potřebovat vědět jiného, říkávala často, než jak si najít manžela? Jediné, na čem Janině matce kdy záleželo, byl vliv a blahobyt. Nic nemilovala víc než připomínat všem okolo, že je z královské krve. „Moje babička byla královna,“ opakovala stále dokola a dokola. Smůla, že zesnulý král Jindřich lady Frances už dávno vyškrtl ze seznamu následovníků. Nejspíš proto, že se mu nelíbily její manýry.

Má lady Jane | Část první

Moc a peníze. To bylo to jediné, o co lady Frances šlo. A teď prodávala svou vlastní dceru, podobně, jako člověk prodává výstavní klisnu. Aniž by se jí třeba jen zeptala.

Typické.

Jana ze sebe setřásla důvěrně známý pocit roztrpčení a odložila knihu stranou. Píchlo ji u srdce při pohledu na ohnutý roh vazby, který kniha nejspíš utrpěla, když ji lady Frances nešetrně odhodila na postel. Chudinka kniha. Nezasloužila si, aby jí ubližovali jen proto, že se Jana musí vdávat.

Vdávat. Ble.

Jana si přála, aby se všichni přestali snažit ji provdat. Bylo to dost otravné.

Poprvé byla zasnoubená se synem obchodníka s hedvábím. Jmenoval se Humphrey Hangrot a vzhledem k tomu, že Hangrotovo hedvábí bylo jediné, které se v Anglii dalo koupit, Hangrotovi měli pod palcem jeho cenu. Humphreyho rodiče se nezdráhali Greyovým neustále připomínat, jak vzrušující je jejich nové bohatství. Docílili toho především tak, že svého vychrtlého synáčka navlékli do bezpočtu vrstev svého nejdražšího brokátu. Jana už ani nespočítala, kolika plesů v Hangrotovic sídle se musela zúčastnit; přežila je většinou s knihou v ruce.

Co se Humphreyho samotného týče, představil se jí jako „budoucí král... hedvábí“ a vybídl ji, aby mu sáhla na rukáv. No vážně, sáhni si. Ohmatej si ho. Popatřila již lady Jana kdy na tak vybranou látku? Jana se ho zeptala, jestli ví o tom, že se červi musí vařit ve svých kokonech, aby se vlákna odklížila, a potom s ní už Humphrey odmítal mluvit. Jejich zasnoubení bylo zrušeno poté, co se na scéně nečekaně objevil druhý obchodník s hedvábím, který byl ochotný prodávat látky levněji a přetáhnout tak Hangrotovým všechny zákazníky. Hangrotovi okamžitě upadli do bídy. Ukázalo se, že jejich přemrštěné ceny už

Kapitola druhá | Jana

nikdo platit nechce, a celá rodina se musela vystěhovat do nevelkého venkovského sídla, kde se na ně postupně zapomnělo.

Jejím druhým snoubencem byl Theodoure Tangler, houslový virtuos z Francie. Byl právě se svým Oceánským orchestrem na turné po Anglii, když za ním do Londýna přijela na návštěvu jeho rodina. Několik urozených rodin se doslechlo, že Tanglerovi chtějí pro svého syna najít ženu – dámu uhlazeného chování z dobrého rodu, které by nevadila manželova dlouhá nepřítomnost v případě, že by se rozhodla ho na turné nedoprovázet. Lord a lady Greyovi okamžitě navrhli svou dceru Janu – stále ještě se snažili oklepat z toho skandálu s Hangrotovými – a sňatek byl povolen.

Jana měla vytříbený hudební sluch a ráda si poslechla nějakou tu sonátu, menuet nebo i symfonii. Občas si dopřála i operu – nejradši měla tragédie, v nichž oba milenci zemřeli v trestu za nějaký slitovný skutek – ale styl hry svého novopečeného snoubence moc nemusela. Přišlo jí, že hraje poněkud bouřlivě. Theodoure sám byl také poněkud bouřlivý. Na mysl jí přišlo rčení „slon v porcelánu“. Jak dokázal hrát na tak jemný nástroj bylo pro Janu tajemstvím, a právě zmíněný nástroj byl příčinou, proč její druhé zasnoubení skončilo stejně rychle jako to první.

Dotyčné housle byly jedinečný Belmoorus od slavného zesnulého houslaře Beauforta Belmoora. A byly ukradeny. Odcizeny. Uloupeny. Uneseny ze svého místa v domě dětí Beauforta Belmoora. Stopy vedly přes celou Francii a skrz Španělsko až do Anglie. „Majitel“ houslí, který nástroj Theodourovi Tanglerovi zapůjčil – jak to dělají všichni majitelé hudebních nástrojů, kteří na ně sami nehrají, aby zajistili, že jejich instrument bude pravidelně používán – byl zatčen a navzdory tomu, že Theodoure byl v celé věci úplně nevinně, on i jeho rodina taktéž okamžitě upadli do bídy.

Má lady Jane | Část první

Třetí zásnuby Janu spojily s Walterem Williamsonem, vnukem slavného, ale samotářského vynálezce, ačkoli povaha jeho vynálezu byla prý státním tajemstvím. Nebýt celé té věci s manželstvím, Walter by Janě ani moc nevadil: zdál se být inteligentní a sečtělý a často mluvil o odkazu, který po sobě jeho děd zanechal. On sám byl též aspirujícím vynálezcem. Má to v krvi, prohlašoval, i když tedy nikdy neprojevil ani jiskru vynalézavosti.

Sotva měsíc po oznámení zásnub se na světlo dostaly dokumenty, z nichž bylo jasné, že Walterův dědeček byl zloděj a posledních patnáct let strávil za mřížemi. Veřejné mínění o Williamsonových spadlo na bod mrazu a (jak už si jistě domyslíte) výsledkem bylo okamžité upadnutí do bídy.

Co se týče čtvrtého zasnoubení – ukázalo se, že dotyčný mladík neexistuje. Janina matka (neboť Janin otec mezi třetími a čtvrtými zásnubami zemřel) obdržela malovanou miniaturu velmi pohledného jinocha. Neuvědomila si ovšem, že jde o ukázku, jež měla udělat reklamu portrétistovým schopnostem. A ač se Janina matka obvykle chovala poměrně inteligentně, teď si ve své zoufalé touze konečně Janu provdat špatně vyložila lístek, který byl k miniatuře připojen. „Předkládám vám příležitost hodnou postavení urozené lady Jany“ mělo inzerovat umělcův talent, ne smyšleného – i když neuvěřitelně pohledného – muže na obrázku. Lady Frances oznámila, že nabídku k sňatku přijímá, dřív, než stihl malíř poslat dopis s otázkou, kam má k portrétování lady Jany přijet, a s upozorněním, že honorář za jeho služby je nevratný. Vzteklá a zahanbená lady Frances vyprávěla poněkud upravenou historku – jak se stala obětí zlovolného žertu, a ještě ke všemu tak brzy po tragickém skonu svého manžela. Tentokrát okamžitě upadl do bídy malíř.

Zdálo se, že ucházet se o ruku lady Jany byl velmi rizikový podnik.

Kapitola druhá | Jana

Pokud se dalo usuzovat ze seznamu jejích dosavadních snoubenců, dny Gifforda Dudleyho – a dny vzkvětu jeho rodiny – byly sečteny.

Janě ho skoro bylo líto.

Sáhla po druhé knize, té o Edianech, a přejela po slově Edian prstem. Dala by cokoli za to, aby na sebe mohla brát podobu nějakého zvířete. Nejlépe něčeho, co by nikdo neotravoval ani nenutil do vdávání, třeba medvěda. Jenže pokud bylo edianství dědičné, jak na tom trvala řada lidí, pak ji toto dědictví přeskočilo. (Nikdo o tom sice neměl vědět, ale Jana jednou zaslechla svoje rodiče, jak se hádají o edianské magii její matky.) A pokud to byl dar propůjčovaný jen těm, kdo si ho zasloužili (což byla další oblíbená hypotéza, ačkoli mnohem méně vědecká), veškeré její snahy si ho zasloužit vyšly žalostně naprázdno.

V dálce se na vrcholku příkrého kopce tyčil k nebi hrad. Na úpatí svahu se choulila rušná vesnice, jejíž obyvatelé s vytřeštěnýma očima zírali na kočár, který projel branou a začal šplhat do kopce. Jana obdivovala vysoko se tyčící pevnost (vybudovanou v jedenáctém století, pokud se tedy v architektonickém odhadu nemýlila, a to se rozhodně nemýlila) z krásného bílého kamene a s úzkými štěrbinami místo oken. Vypadalo to, že tohle místo se dá velmi dobře bránit, až hrozivě dobře. Jako by hradní páni každou chvíli očekávali útok.

Kočár musel projet ještě třemi dalšími branami a padacím mostem přes hradní příkop, než dojel na hlavní nádvoří, kde kočí zastavil před elegantnější částí hradní budovy. Byla to očividně nová, modernější přístavba, se špičatými střechami a spoustou oken. Vypadalo to tu poněkud nehostinně. Klidně se podívejte, ale prosíme nesahat. Dokonale upravený, ale nezabydlený domov.

Jana se rozhlédla po tuctech oken, zda se v nich něco nemihne, ale všude byl klid, až na koně lelkující na rozlehlé louce na opačné straně hradu.

Má lady Jane | Část první

Tak tohle byli ti výstavní koně, co se jimi lord Dudley tak rád chlubil.

Jana vyskočila z kočáru a vydala se k zavřené bráně ohrady, aby si je prohlédla.

Byli to krásní koně s hladkou srstí a štíhlýma nohama. Nejskvostnější ze všech byl ovšem ztepilý hřebec na druhé straně louky. Proháněl se po trávě se vztyčenou hlavou a nastraženýma ušima a svaly na něm jen hrály. Pohodil hlavou tak, že mu hříva vlála ve větru, sluneční paprsky se odrážely od jeho lesklé kaštanové srsti. Byl zkrátka nádherný. Jana měla sice zkušenosti jen s poslušnými mírnými valachy vhodnými pro dámu, ale teď si byla jistá, že žádného koně, který by si tolik zasloužil neustálé vychloubání, ještě nikdy neviděla.

Jak úžasné by asi bylo, představovala si, žít jako kůň? Moci takhle běhat, rozlétnout se po zemi na těch silných mocných nohách. Nikdo by ji nesekýroval, neštípal, nepřipomínal, jak je malá a bezvýznamná.

Co všechno by dala za možnost změnit se v koně a utéct nejen z tohohle zasnoubení, ale od všeho, co s jejím životem bylo v nepořádku.

„Má paní,“ ozval se za ní mužský hlas. „Mohu vám s něčím pomoci?“

Jana se otočila a natáhla krk. Nejprve si všimla, že před ní stojí vybraně oblečený gentleman. Pak došla až k jeho hlavě.

A byl tam.

Ten nos.

Byl to vskutku ohromný, klenutý orlí nos, který vcházel do místnosti o celých pět vteřin dřív než jeho majitel. (Čtenáři jistě pomůže, když si vybaví morové masky s dlouhým nosem, které začnou lékaři nosit během několika desítek let. Povídá se, že ve skutečnosti byly navrženy podle dudleyovského nosu, ale nikdy ne v doslechu Dudleyho potomků.)

Kapitola druhá | Jana

Božínku! Co když je to Gifford?

„Přišla jsem navštívit lorda Gifforda Dudleyho,“ odpověděla váhavě Jana a přistihla se, že mluví k nosu. Jenže když ten nos byl přímo nad ní, nedalo se mu vyhnout. Ustoupila o rozvážný krok dozadu a doufala, že teď už mu uvidí do očí.

„Ach.“ Muž jí věnoval vědoucný úsměv. „Přišla jste za mým bratrem.“

Uf. Tenhle nos – tedy, tenhle muž – nebyl Gifford, ale Stan Dudley, jeho starší bratr, který otce sem tam doprovázel ke dvoru. (Ne, že by si Jana u dvora někoho moc prohlížela, na to měla moc knížek ke čtení.) Ale co když byl Giffordův nos ještě horší?

Přitiskla si knihy k hrudníku a přemítala, jestli se začít modlit. Mohla by modlitba za lepší velikost nosu být považována za prohřešek proti víře?

„Ano. Ráda bych Gifforda viděla. Hned.“

„Obávám se, že právě není k zastižení. Má, ehm, moc práce u koní.“ Stan zalétl pohledem k pastvině, ale pokud tam Gifford byl, Jana ho neviděla. Byli tam jen koně, kteří právě přešli k novým trsům trávy.

„Takže mě nepřijme?“

„Teď ne.“

To bylo k vzteku. Jana se chtěla na svého nastávajícího alespoň jednou podívat, než budou oddáni. Chtěla toho snad tak moc?

Stan natočil hlavu a jeho nos na okamžik zastínil slunce. „Vidím, že jste rozrušená. Moc se omlouvám, ale jistě víte, že můj bratr má na dámy čas až po setmění.“

Dámy? Množné číslo?

Pan Nos pokračoval. „A vy jste... Anna? Frederica? Janette?“

Jana nechápavě zamrkala. „Pardon, kdo?“

Stan si založil ruce na hrudi a prohlédl si ji důkladněji. „Rudé vlasy. To je nezvyklé. Nevzpomínám si, že by můj bratr mluvil o tom, že by jedna z jeho dam byla zrzka.“

Má lady Jane | Část první

„Jedna z jeho dam?“ vymáčkla ze sebe Jana.

„Jistě jste si nemohla myslet, že jste jediná. Měl jsem ovšem za to, že dává přednost brunetkám. Vyšším. A s plnějšími... tvary.“

Jana zalapala po dechu. To byl nehoráznost. Kdo si tenhle Stan myslí, že je? Jana byla přece královské krve (její prababička byla koneckonců královna), byla příbuznou a přítelkyní Eduarda VI. Král jí dopřával sluchu a jeho královský sluch se brzy doslechne o tom, jak neurvalý, drzý, troufalý a odporný muž –

Došlo jí, že nic z toho neříká nahlas. Místo toho jen tak stála s otevřenou pusou, zatímco ústa pod dudleyovským nosem se dál pokoušela uhádnout její jméno. Těch jmen bylo tolik. Ke každému písmenu abecedy minimálně jedno. To měl Gifford poměr s každou z nich? Nebo byl Stan prostě jen zlý?

„Tak dobře,“ řekl Stan nakonec, „vzdávám se. Pokud mi prozradíte, kdo jste, vyřídím mu, že jste za ním byla.“

Jana nasadila co nejpevnější tón. „Jsem lady Jana Greyová. Jeho snoubenka.“

Stan na chviličku strnul, jako by zkameněl, ale pak se spěšně uklonil. „Ach, jistě. Má paní, strašlivě se omlouvám. Neuvědomil jsem si... Nikdy bych nic z toho neřekl. Já jen, máte na urozenou dívku tak zrzavé vlasy. Chci říct... nikdy bych se o těch ostatních dámách ani nezmínil. Protože žádné jiné dámy ani nejsou. Nikde. Nikde na světě. Kromě mojí choti. A vás. Gifford vám bude věrným manželem. Bude věrný jako pes! No, tedy, jako pes ne.“ Stan vzdychl. „Omlouvám se, neměl jsem nic říkat –“

Jane ho probodávala pohledem. Tedy spíš jeho nos. Nic moc jiného se z něj vidět nedalo.

„Prosím, přijměte mou nejupřímnější omluvu, má paní.“ Stan Dudley se ještě několikrát chabě pokusil celou situaci napravit, pak zamumlal cosi o tom, že ji zanechá jejím úvahám – které byly zajisté stejně bělostně čisté jako okvětní lístky toho nejpanenštějšího stromu – a byl pryč.

Kapitola druhá | Jana

Takže. Její nastávající choť byl sukničkář. Záletník. Zhýralec. Zpustlík. Prostopášník. (Když byla Jana rozrušená, stával se z ní tak trochu chodící slovník synonym, což byl vedlejší účinek té usilovné četby.) Nebylo divu, že ho nikdy nikdo neviděl, vzhledem k tomu, že ten nemrava měl přes den – údajně – příliš práce u koní a po nocích s nevěstkami.

To bylo nepřijatelné.

Jana dupala zpátky ke svému kočáru. V duchu si chystala, co všechno řekne Giffordovi, Eduardovi, svojí matce a komukoli dalšímu, kdo měl v té svatbě prsty. Byla to velmi, velmi vzteklá slova.

Myslela si, že to zasnoubení zničí Giffordovi život. Ale poprvé (možná úplně poprvé za celý svůj život) se pletla: zasnoubení s Giffordem Dudleym zničí život jí.

Pokud tomu nezabrání.

Jana se narovnala. Gifforda Dudleyho si nevezme. (Co to je vůbec za jméno, Gifford Dudley? Jako vážně!) Ani v sobotu, ani nikdy jindy.

Kapitola třetí

Gifford (říkejte mu G!)

N

ejhorší na probuzení po západu slunce byla výrazná pachuť

trávy v ústech, politováníhodný vedlejší účinek toho, že

měl v ústech opravdovou trávu. Tato seno-v-puse-itida (nebo „senný dech“, jak tomu říkala jeho matka, jako by mluvila o ranním zápachu z úst) ovšem byla nevyhnutelná, když jste na konci každého dne byli neochočený kůň a na začátku každé noci neochočený muž.

Skoro muž, pravila by jeho matka. V devatenácti letech byl skoro muž. A rozhodně neochočený.

G (říkejte mu prosím G, a pokud možno ho neoslovujte jeho příšerným jménem Gifford Dudley, druhorozený – a tedy zcela bezvýznamný – syn lorda Johna Dudleyho, vévody z Northumberlandu) se přikrčil na všech čtyřech a pak se donutil vstát. Protáhl si slabiny, z nichž byla teď třísla.

Zavzpomínal na svou ranní projížďku krajinou. Tentokrát zamířil na severozápad, pěkně řízným cvalem přes zelenající se kopce a bujné lesy, celé hodiny, dokud nedostal žízeň. Říkal si, že není nic, co by se mohlo rovnat pocitu z života bez hranic a zábran a větru ve vlasech. V hřívě.

Kapitola třetí | Gifford (říkejte mu G!)

On se o tuhle schopnost neprosil. (Kdyby si mohl vybrat, rozhodně by si k ní přál i schopnost ji ovládat, ačkoli kletba, která se dá po libosti zapnout a vypnout, by se tak trochu míjela účinkem.) Ale mělo to svoje výhody. G nikomu nepatřil. (Kdo by chtěl napůl muže, napůl koně?) Mohl si vybrat místo na mapě a hned druhý den, jen co se slunce vyhouplo nad obzor, se tam vydat. (Za předpokladu, že jeho koňský mozek si zapamatoval kudy. G by spíš tvrdil, že koně nejsou zrovna proslulí svým orientačním smyslem, než že by se – i jako muž – mohl ztratit klidně i ve vlastním šatníku.) A nejlepší na tom bylo, že neměl žádné lidské povinnosti.

Během dne si plnými doušky užíval svobody, takže každé setmění bylo tak trochu zklamáním. G se rozhlédl po džberu s vodou, který mu v rohu vždycky nechával jeho sluha, doklusal k němu (lidským stylem, ale nejspíš u toho připomínal koně mnohem víc, než by to dokázal kterýkoli jiný člověk), nabral si plný hrnek vody a nalil si ji do pusy.

Pokaždé, když se proměnil, byl úplně vyprahlý, a dnes večer potřeboval mít všech pět pohromadě. Vzhledem k tomu, že jako člověk existoval výhradně v noci, mohl se účastnit jen omezeného počtu činností. S tím, jak nenuceně, až neomaleně G mluvil, a se svým obecně bujarým chováním nebylo těžké přesvědčit jeho rodiče, že tráví své lidské hodiny v budoárech dam pochybné pověsti nebo popíjením v nevěstincích. Lady Dudleyová často naříkala: „Ten chlapec a ty jeho pletky... Co s ním budeme dělat?“

G je nechal, ať tomu věří; dokonce se často chvástal svými úlovky, ab



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.