načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Má ji rád, nemá ji rád - Sharon J. Bolton

Má ji rád, nemá ji rád

Elektronická kniha: Má ji rád, nemá ji rád
Autor: Sharon J. Bolton

Extravagantní přitažlivá advokátka a úspěšná autorka detektivních románů Maggie Roseová není typ ženy, která by se něčeho zalekla. Obávaná ve své profesi, neboť dokáže vyhrát ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 558
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Daisy in chains ... přeložila Markéta Polochová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8215-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Extravagantní přitažlivá advokátka a úspěšná autorka detektivních románů Maggie Roseová není typ ženy, která by se něčeho zalekla. Obávaná ve své profesi, neboť dokáže vyhrát a vyřešit i takové případy, které už každý před ní vzdal. Případ Hamishe Wolfa pro ni není zajímavý, ale shoda okolností ji nakonec přivede za tímto podivným doktorem sympaťákem do vězeňské cely, aby s ním probrala jeho údajnou nevinu. Faktu, že by ji mohl tento muž nějak okouzlit, se jen směje. Příběh se však rozbíhá nepředvídatelným směrem a rozuzlení rozsáhlého psychothrilleru připraví nakonec šokující pointu. Napínavý krimithriller rafinovaně pracuje s motivem zvráceného charismatu sériových vrahů a jejich podivných fanklubů psychicky labilních žen. Jedním z takových zločinců je i atraktivní lékař Hamish Wolfe, odsouzený za vraždu několika dívek.

Popis nakladatele

Doktor Hamish Wolfe je sériový vrah, odsouzený na doživotí za únos a vraždu tří dívek. Zároveň je však velmi pohledný, charismatický a nesmírně přesvědčivý. Dostatečně přesvědčivý na to, aby jeho obdivovatelky uvěřily jeho tvrzení o nevině. A dostatečně pohledný a charismatický na to, aby v něm pisatelky dopisů viděly muže svých snů.
Maggie Roseová je jiná: tvrdá, extravagantní a nesmírně úspěšná advokátka. Ujímá se pouze takových případů, které může vyhrát. Nikdo neví, podle jakého klíče si vybírá, snad se řídí neomylným instinktem.
A právě o její pomoc Hamish nyní usiluje. Chce, aby změnila jeho osud. Maggie váhá, ale pak se rozhodne případ převzít. Je přesvědčená, že šarmu svého nového klienta dokáže odolat. Anebo se poprvé ve své kariéře fatálně mýlí?

Zařazeno v kategoriích
Sharon J. Bolton - další tituly autora:
Temné říční proudy Temné říční proudy
 (e-book)
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Temné říční proudy Temné říční proudy
Už teď jsi mrtvá Už teď jsi mrtvá
Malé temné lži Malé temné lži
Rakvář Rakvář
 
K elektronické knize "Má ji rád, nemá ji rád" doporučujeme také:
 (e-book)
Nejlepší bloger na světě Nejlepší bloger na světě
 (e-book)
Siréna Siréna
 (e-book)
Plíseň Plíseň
 (e-book)
Povídky toaletní Povídky toaletní
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Květáky se nenosí Květáky se nenosí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2016 by Sharon J. Bolton

Translation © 2017 by Markéta Polochová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DAISY IN CHAINS,

vydaného nakladatelstvím Bantam Press, Londýn 2016,

přeložila Markéta Polochová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektorky: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v květnu 2017

ISBN 978-80-7498-216-3


Všem ženám z knižního klubu Blue Socks,

které mě od samého začátku mocně povzbuzovaly.



Tato kniha je dílem fikce. Na několika místech jsem jako

literární prostředek použila skutečná jména některých novin

nebo časopisů, všechny titulky, jména novinářů i obsah jed

notlivých článků jsou však smyšlené. Články, novináři a dal

ší jména, postavy v knize i popisy jednotlivých událostí jsou

výhradně dílem autorské imaginace. Jakákoli podobnost se

skutečnými osobami nebo událostmi je čistě náhodná.



9

Prolog

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road

Newport

Má lásko, když myslím na okamžiky, které mi přinášely největ­ ší potěšení – šplhání na nedobytnou skálu, pozorování měsíce nad mořem na  Štědrý den ráno nebo to, když můj pes poprvé uviděl sníh –, všechny blednou vedle chvíle, kdy jsem se Ti podíval do očí a v nich jsem spat­ řil, že mě miluješ.

Vstoupila jsi na toto bezútěšné místo jako duha. Tvé barvy září, plaší stíny a zjemňují chlad i nelítostné kon­ tury mého vězení. To Tvá přítomnost všechno mění.

Když jsem sem vstoupil poprvé, měl jsem pocit, že žádný osud, který by mě mohl potkat, by nemohl být krutější. Jak moc jsem se pletl. Ty mříže nic nezname­

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

nají. Ale fakt, že jsem od Tebe odloučený a musím jed­

notlivé okamžiky každého dne prožívat bez Tebe, to je

mučivá trýzeň, která mě zlomí.

Toužím po Tobě.

Hamish

VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON A SOMERSET. REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2 Hamish Wolfe

11

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road

Newport

Maggie Roseová

Literární agentura Ellipsis

Bute Street

Londýn WC3

Pondělí 2. listopadu 2015

Nejdražší slečno Roseová,

nejsem vrah.

Je mi jasné, že právnička ve Vás bude říkat: důkaz,

poskytněte mi důkaz pro své tvrzení. A  věřte mi, to

mohu: můžu Vám poskytnout celou řadu důkazů. Ale

pro teď mi dovolte, abych apeloval na osobu, která bez

ustání hledá pravdu a jíž, jak dobře vím, jste. Jsem ne­

vinný. Pomozte mi, prosím.

S úctou Váš,

Hamish Wolfe

12

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

Anne Louise Moorcroftová

Literární agentura Ellipsis

Bute Street

Londýn WC3

pan Hamish Wolfe

Státní věznice Isle of Wight

18. listopadu 2015

Re: Maggie Roseová

Drahý pane Wolfe,

má klientka velice lituje, ale její odpověď zůstává

neměnná. Projekty a případy, na nichž se aktuálně

podílí, ji plně zaměstnávají a ještě nějakou dobu

budou, takže Vaši žádost musí znovu odmítnout

a nemůže bohužel poskytnout konzultaci k Vašemu

případu.

Požádala mě, abych jí žádnou další korespondenci

od Vás nepřeposílala. Proto bude nejlepší, když nás

v budoucnosti již nebudete kontaktovat.

Se srdečným pozdravem

Anne Louise Moorcroftová

1

Na somersetském pobřeží Bristolského zálivu se přibližně ve stejné vzdálenosti od Mineheadu a Weston-super-Mare nachází široká odvodňovací strouha.

Nikdo to tam nemá rád.

Leží tady zčernalé potrubí, které měří přibližně jeden a čtvrt metru v průměru. Strouha odvádí nadbytečnou vodu z obdělávaných hospodářských oblastí v Mendipy Hills a vlévá se do zálivu ve vzdálenosti asi sto metrů od zděné zábrany na pobřeží. Když nastane vysoký příliv, vtéká do ní mořská voda, hučí a rachotí uvnitř, zatímco kameny a naplavené dřevo s překvapivou zuřivostí narážejí na okolní betonové stěny.

Když kolem vstupního otvoru procházejí výletníci, lidé venčící psa nebo rybáři, obvykle zrychlí krok. Čtvercový železný plot je sice drží v  dostatečné vzdálenosti od  výpusti, ale vysoké oplocení připomínající klec vytváří hodnověrnou iluzi, že tam dole pod povrchem se pohybuje něco hrozivého. Nikdo navíc necítí žádné potěšení ze smradlavých, olejových kapek, které s každou trochu silnější vlnou prostřikují skrze

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

ocelová oka plotu. Dovnitř se dostávají nejrůznější organické látky, uvíznou tam a hnijí. Pravdou je, že strouha do sebe pohlcuje a uzavírá všechno, co je na moři nepříjemné a odporné. Maggie Roseovou ta strouha vždycky znervózňovala. Během několika málo minut by dostala strach, že v ní nakonec zemře.

Když se Maggie dostane až sem na  pobřeží, většinou se vy dává stezkou podél útesů. Tentokrát ji ale zaujme malá panenka Raggedy Ann, která leží položená na  zděné zábraně. Maggie se zdráhavě ohne, aby panenku vzala ze země. Je to divné, protože do těchto končin děti nikdy nechodí. Není tu písečná pláž, na které by si mohly hrát u moře, a po velkých vyhlazených kamenech se už tak chodí docela nepříjemně. Maggie tady ještě nikdy nepotkala žádné dítě, a o to víc by ho tady nečekala přímo uprostřed zimy.

Maggie drží panenku v ruce a začne se otáčet kolem dokola. Pohlédne na zuřící vodu i na racky, kteří si šibalsky poletují vysoko v oblacích. Na vzdálené louce spatří ovce, které nešťastně popocházejí a srst mají promrzlou.

Pláž je skoro prázdná. Maggie nikde nevidí žádné dítě, spatří jenom dva lidi, kteří by snad nějakého prcka mohli ztratit. Oba stojí až po kolena ve vodě právě v místech, kde ze strouhy vyvěrá voda do zálivu. Je tam hubená žena s krátce střiženými, plavými vlasy a muž, který je oblečený jako rybář. Ta žena vypadá, jako by se snažila do strouhy dostat, ale prudce narážející vlny i rybář, který ji drží, jí to nedovolují.

„Co se stalo?“ Maggie si není jistá, jestli ji vůbec uslyší, protože vítr prudce duje a  hučí a  pohřbívá všechny zvuky. Slyšet je pouze hlasité burácení. Do  obou mezitím narazí další vlna. Muž, kterého náraz smete, spadne do vody.

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

Když do ní Maggie vstoupí, zjistí, že voda je ledově studená. Kvůli zvířeným oblázkům je brodění v prudkém vlnobití ještě nebezpečnější. Šedavou vodou plnou naplavenin a bahna navíc není vidět na dno. Maggie námahou popadá dech, ale podaří se jí dostat až k  oběma lidem. Rybář se mezitím vyhrabal zpátky na nohy.

„Jdu dovnitř,“ říká zrovna žena. „Jestli se jí něco stane, mého syna to zabije.“

Ta panenka, kterou teď Maggie svírá v  kapse. Že by ženina vnučka? Šestileté nebo menší dítě může rourou projít, aniž by muselo sehnout hlavu. Navíc by vidělo jenom dobrodružství, které výprava do  tajemného, temného tunelu poskytuje, ale už ne nebezpečí přicházející se sílícím přílivem.

„Kdy jste ji naposledy viděla?“ Maggie musí svoji otázku zakřičet ženě přímo do ucha.

„Před minutou, maximálně před dvěma.“ Ženě vším tím překřikováním větru a vln skoro odchází hlas. „Běžela hlouběji dovnitř, dál od vln.“

To je aspoň relevantní informace.

„Tudy ale dovnitř nemůžete,“ řekne Maggie. „Za několik minut bude strouha plná vody. Obě byste se v ní utopily.“

Několik minut je navíc spíš přehnaně optimistický časový údaj. Voda už je hodně vysoko a  s  přílivem teď dosahuje Mag gie až ke stehnům. S každou nově přicházející vlnou navíc hladina vody v rouře znatelně stoupá. Ještě chvíli, a ta malá už nebude mít před vlnami kam ustupovat.

„Snad by se nám ji mohlo podařit vytáhnout tamhle, o kousek dál.“ Maggie se otočí na rybáře. „Mohl byste zůstat tady tak dlouho, dokud to bude bezpečné? Pro případ, že by

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

ji to vyplavilo ven tudy?“ A  ženě nařídí: „Pojďte se mnou. Budu potřebovat pomoc.“

Obě se chytí za  ruce a  začnou se brodit vlnami zpátky ke  břehu. Než se jim k  němu podaří dostat, mají už všechno oblečení úplně promáčené a  nacucané vodou. Když vyšplhají nahoru na  betonovou stěnu, Maggie, která je zjevně o  více než dvacet let mladší, se rozběhne napřed. Prochází tudy každý den. Viděla, jak dělníci lezou do strouhy otvorem seshora.

„Co to je?“ zeptá se žena, když Maggie konečně dostihne. Ta si mezitím prohlíží plot obklopující vstupní otvor do strouhy.

„Pst!“

Obě se zaposlouchají do lomozu, nárazů a skučení, které se ozývají zdola pod jejich nohama. Něco obrovského tam dole naráží do stěn.

„To, co slyšíte, jsou vlny.“ Maggie ukáže skrz pletivo. „Až bude příliv v  plné síle, voda vytryskne ven mřížovím nad otvo rem, který vidíte. Nic takového se ale zatím neděje. To znamená, že roura pod námi zůstává zatím suchá minimálně při odlivu vln. Voda ji ještě nestačila úplně zaplavit. Pomozte mi nahoru.“

Když je na druhé straně plotu, Maggie poklekne a skloní se těsně nad mříží, s níž se pokouší pohnout. „Haló! Slyší mě tam dole někdo? Pojď za mým hlasem!“

„Daisy,“ řekne žena ztěžklým, chraplavým hlasem. „Jmenuje se Daisy.“

Maggie se ještě víc přitiskne nad otvor a  znovu zakřičí dovnitř. „Daisy, jestli mě slyšíš, jdi za mým hlasem.“ Znovu zalomcuje mříží, ta se ale ani nehne.

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

„Pomohlo by tohle?“ Právě za nimi dorazil rybář, který se teď natahuje k Maggie a něco jí podává. „Je to multifunkční nůž, Leatherman. Zkuste některý z klíčů na matice.“

Zatímco Maggie naslouchá nářkům babičky té holčičky, bere si od  rybáře multifunkční nástroj a  nachází klíč, který odpovídá velikosti matek, jimiž je mříž připevněná k otvoru. „Vydrž, Daisy, už jdeme.“ Znovu zkusí mříží pohnout. Tentokrát ucítí, jak jí kov pod rukama povoluje.

„No tak, holka, vydrž,“ vykřikne rybář. „Ty to přece zvládneš.“

Mříž je konečně povolená. Poklop teď leží na betonu vedle otvoru a Maggie zírá do temnoty pod sebou. Dřív než si to může rozmyslet, spustí nohy dolů a skočí dovnitř do strouhy. Jakmile je v tunelu, rozhlédne se, ale nevidí ani neslyší vůbec nic kromě rachotu blížících se vln. Aby neztratila rovnováhu, přidržuje se okolních stěn. Skloněná až k pasu začne postupovat dopředu a neustále na dítě povzbudivě volá.

„Daisy! Ničeho se neboj. Jenom postupuj ke mně.“

Maggie udělá sotva deset kroků směrem ven k  výpusti, a voda už jí dosahuje až po kotníky. Hladina ve strouze se navíc s každou další přicházející vlnou o něco zvyšuje. Babička i rybář na Daisy shora bez ustání volají, což je dobře, protože pokud by se tomu mohla vyhnout, Maggie by tady dole ráda křičela co nejméně. Ujde sotva dalších dvanáct kroků a vodu má skoro po kolena. Z ohýbání ji začínají bolet záda a cítí, že ji stehenní svaly v tak nepřirozené pozici už dlouho neudrží.

„Daisy?“

Vtom se proti ní vyřítí obrovská vzedmutá vlna a uhodí ji naplno do obličeje. Ta malá je bůhvíkde. Všechno je ztracené. Je to beznadějné. Maggie se natočí a další vlna, která do

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

ní narazí, ji vychýlí z rovnováhy. Dopadne tvrdě na kolena, když vtom uslyší těsně za  sebou škrábavý zvuk následovaný přidušeným zafňukáním. Někdo tu těžce dýchá. Tiskne se k ní nějaké roztřesené tělo. Maggie se otočí a uvidí vyděšený pohled očí, které se vpíjejí do jejích. Pak k ní dolehne zoufalé a zároveň vděčné zakňučení.

Daisy je pes. Respektive fena.

Za  vlastní hloupost si může Maggie vynadat až později. Teď ale popadne fenku pevně za  obojek právě v  okamžiku, kdy se další vlně málem podaří stáhnout s sebou psa na volné moře. Jakmile vlna odezní, zapře se fena o Maggiino tělo, škrábe se po ní a dere se k otvoru.

Další vlna, tentokrát mohutnější. Maggie se na pár vteřin ocitne pod hladinou a cítí, jak jí nohy podkluzují na zmáčeném a zabahněném betonovém dně. V kulaté a hladké rouře není nic, čeho by se člověk mohl zachytit. Další vlna, která ji opět postrčí o kousek dozadu. Problém je, že vlny přicházejí rychle po sobě. Tím pádem nemá čas se vzpamatovat z nárazu jedné, a už udeří další, takže to Maggie tlačí pořád dál a dál do tunelu pryč od poklopu.

Kousek od ní mocně štěká Daisy, která se sama nedokáže vyškrábat nahoru a zachránit se. Postarší žena i rybář pořád křičí. Maggie je tak zmrzlá, že se skoro není schopná hýbat, a  navíc sotva lapá po  dechu. Přesto se ale zapře a  začne po čtyřech postupovat kupředu.

Zemře tady při záchraně psa. To je vážně pošahané.

A pak na ni Daisy vyskočí. Drápy se jí zařezává do bundy a využívá ji jako žebřík, po němž lze vystoupat vzhůru. Ozve se škrábání drápů o beton a potom je aspoň ona v bezpečí.

Maggie se zvedne na nohy, zapře se lokty pevně o výstup

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

ní otvor, přitáhne se, odrazí a pak vyskočí nahoru. Konečně se bezpečně ocitla na suché, pevné zemi. Beze slova se sveze na zem vedle vyčerpané Daisy.

„To je ono, hodná holka, chytrá holka, moc dobrá práce.“

Maggie si není úplně jistá, jestli žena pochvalně promlouvá k ní, nebo ke zvířeti, které se jí právě podařilo zachránit před utonutím. Zvedne ruku a  pohladí promáčeného, třesoucího se psa po hřbetě. Z roztomilého psího čumáku na ni upřeně hledí dvě obrovské hnědé oči. Bílou, hladkou srst zdobí občasné černé fleky. Daisy je dalmatinka.

„No tak, krasavice,“ řekne a  rukou fenu odstrčí kousek na stranu právě ve chvíli, kdy přijde další vlna – ta, která je mohla obě zabít – a  otvorem ze strouhy vytryskne nahoru proud vody. Maggie zaslechne, jak něco kovového dole naráží do  stěn roury, a  instinktivně vytuší, co to je. Když pak rychle prohledá kapsy, její podezření se potvrdí: Maggie dole v tunelu ztratila klíčky od auta.

„Jmenuji se Sandra,“ představí se žena, když startuje motor a mává na rozloučenou rybáři. „Zavezu vás domů, budeme tam hned.“

„Děkuji vám.“ Maggie sleduje ve zpětném zrcátku, jak je její auto pořád menší a menší. Bude sem muset později dojet na kole a auto si vyzvednout. Nebo si zavolá taxíka.

„Myslím, že vzadu bude ještě jedna deka.“

Maggie už má sice přes ramena přehozenou jednu deku a  žena zapnula topení na  maximum, přesto se ale nemůže přestat třást. „Jste si jistá, že se zvládnete bez klíčů dostat domů? Mohla bych vás totiž zavést k  nám a  napustit vám horkou vanu. Mimochodem, já jsem Sandra.“

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

„Mám v zahradě pro takové případy schovaný klíč.“ Maggie by byla daleko raději, kdyby strávily zhruba dvě míle cesty, které je k ní domů čekají, mlčky.

„Můžu zavolat manželovi. Řeknu mu, aby zapnul topení, a uděláme vám horkou čokoládu, co vy na to? V oblečení mé velikosti budete sice plavat, ale zase bude suché a zahřeje vás.“

„Moc vám děkuji, ale doma mám zapnuté topení.“

„A vy máte psa?“ Sandra rozhodně není atraktivní žena. Má příliš protáhlý obličej, propadlé tváře a  tak úzké rty, že téměř nejsou patrné. Zato sanice má ostré a vystouplé. Musí jí být stejná zima jako Maggie. Pokožku má podivně flekatou a špičku nosu úplně červenou. Zjevně by se také potřebovala co nejrychleji dostat domů.

„Nemyslíte si, že kdybych měla psa, byl by na procházce společně se mnou?“ Maggie se otočí a  podívá se na  dalmatinku, která tvrdě usnula na zadním sedadle. Panenka Raggedy Ann, kterou Daisy vyčenichala a domáhala se jí ještě dřív, než obě přelezly plot, teď leží feně pod hlavou a je z ní vidět sotva kousek. „Jsem ráda, že je Daisy v pořádku.“

Sandra zastaví u krajnice a předjede je další auto. „Dnes jsem sem přijela, abych si s  vámi promluvila,“ řekne. „Nechtěla jsem jet k  vám domů, nechtěla jsem vám narušovat soukromí, a tak jsem si říkala, že bych na vás mohla počkat na pláži. A potom, těsně předtím, než jste přijela, se Daisy zaběhla. Moc nechybělo a dopadlo to katastrofálně.“

Maggie se dívá zpříma na  silnici před sebou. „Cesta je volná,“ podotkne pouze.

„Přijela jsem tady dnes ráno,“ řekne Sandra dřív, než zařadí rychlost. „Byla jsem tady i  včera po  ránu. Viděla jsem

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

vaše auto vyjíždět od  domu. Napadlo mě, že pojedete sem. Říkala jsem si, že sem za přílivu jezdíte.“

Pokud má žena takový přehled o  tom, co Maggie dělá, musela ji sledovat déle než dva dny. Pravděpodobně za  ní na pláž jela už někdy dříve.

„A o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ Za chvíli budou na hlavní silnici. Kdyby nebylo zbytí, mohla by odtud Maggie už dojít pěšky.

„Četla jsem všechny vaše knihy.“ Sandra ztěžka dýchá, jako by ani neseděla v  autě a  neprojížděla zvolna krajinou, ale pohybovala se rychlým tempem po svých. „Někdo mi tři z  nich poslal asi před půlrokem poštou. Nějaký anonymní dobrodinec, nikdy jsem nepřišla na  to, kdo to byl. Ostatní jsem si potom dokoupila.“

„Děkuji.“ Odtud to může trvat ještě deset, patnáct minut, než dojedou k Maggiinu domu. Pokud by byla nucena dojít část vzdálenosti pěšky, zabere jí to samozřejmě znatelně víc času.

„Moc se mi líbily. I  když nevím, jestli líbily je zrovna to správné slovo. Nejsem si tím jistá. Připadaly mi velice zajímavé. Umíte vystavět dobrou zápletku. Všechny byly hodně čtivé. Žádné zbytečné technické složitosti. Navíc s nezvyklou lehkostí popisujete krvavé scény i násilí.“

„Čtenáři čtou krimi a thrillery zejména kvůli neopodstatněnému násilí, které se v nich popisuje,“ podotkne Maggie.

„Pracujete na další knize?“

„Jistě.“

„Předpokládám, že mi asi nemůžete prozradit, o čem má být? Myslím tím, o kom teď budete psát?“

„Můžu si dělat, co chci a co sama uznám za vhodné. Ale

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

obávám se, že nerada mluvím o  práci, kterou mám teprve rozdělanou.“

„Asi si teď říkáte, proč takhle mluvím a k čemu se snažím dospět.“

„Abych byla upřímná, spíš by mě zajímalo, jak jste přišla na to, kde bydlím.“

Sandra zpomalí, aby zabočila za  roh. Když je znovu na rovné silnici a  může zrychlit, podívá se na  Maggie. „Jsem Sandra Wolfová,“ řekne.

Obě ženy na  sebe chvíli jen mlčky zírají. „Hamishova matka,“ dodá Sandra, přestože nic takového není nutné.

„A tohle je Hamishův pes.“ Maggie se ohlédne přes rameno a znovu si prohlédne nehybné zvíře. „No jistě. Vzpomínám si na jednu fotografii, na níž byli ti dva spolu. Při soudním procesu se právě tato fotka často objevovala.“

„Tým jeho obhájců měl za  to, že právě ona bude nejvíc vzbuzovat sympatie a vyvolávat soucit. Hamish se svým milovaným psem. Ne, že by to nakonec k něčemu bylo.“

„A fena se jmenuje Daisy?“

„Syn vám psal. Čtyřikrát. Vím, že jste jeho dopisy četla. Ukázal mi vaše odpovědi.“

„Jak se vám podařilo zjistit, kde bydlím?“

Sandřin výraz i  lehce předsunutá brada prozrazují chování člověka, který ví, že není v právu, ale přesto se nehodlá jenom tak vzdát. „Někdo to pro mě zjistil. Slíbila jsem, že neprozradím, kdo to byl. Nemusíte se ale ničeho obávat. Ani ve snu by mě nenapadlo narušovat vaše soukromí. Právě proto jsem čekala na  pláži, abychom si mohly promluvit.“

„Dalo by se polemizovat, jestli právě to není daleko větší

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

narušení mého soukromí. Doma bych vás vůbec nemusela pustit dál, stačilo by mi zdvořile vás odmítnout a zavřít dveře. Ale teď nemůžu dělat nic jiného než čekat, až mě dovezete domů.“

Vyjedou na hlavní silnici. Sandra zatáhne ruční brzdu.

„Slečno Roseová, můj syn je nevinný. On není žádný vrah. Vždyť já ho znám.“

Maggie si přitiskne ruce pevněji k tělu. Zima, kterou pociťuje, jí začíná způsobovat fyzickou bolest. „Jsem si jistá, že tomu, co říkáte, pevně věříte. Umíte si ale představit, že by matka kteréhokoli odsouzeného násilníka tvrdila něco jiného? V  tuto hodinu tady bývá poměrně hustý provoz. Jeďte opatrně.“

Vjedou do cesty nějakému žlutému osobáku.

„Tu noc, kdy byla zabita Zoe Sykesová, byl Hamish se mnou.“ Sandra ignoruje mocné zatroubení řidiče žlutého auta. „Dali jsme si večeři a pak jsem ho zavezla domů. Prostě ji nemohl zabít,  a z toho přece jasně vyplývá, že nezabil ani ty další dívky. Nebo snad ne? Všechny čtyři mladé ženy se přece staly obětí jediného pachatele, takže pokud Hamish jednu z nich nezabil, nemohl zabít ani ty ostatní.“

Vjedou do vesnice. K Maggiinu domu už to není ani pět minut jízdy. „Obávám se, že toho o případu, v němž figuroval váš syn, vím jenom velice málo.“

„Policie mi nevěřila. Mysleli si, že lžu. Ani restaurace nám nemohla pomoct, nemají totiž kamerový systém. A zaměstnanci si na nic nevzpomněli, ale já dobře vím, že tam byl se mnou. A proto nemohl zabít tu dívku, Zoe Sykesovou.“

„A přesto celá porota uvěřila tomu, že to udělal.“

„Byla jste někdy ve vězení, slečno Roseová?“

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

„Ano, mnohokrát.“

„Tak potom dobře víte, jaké to tam je. Slušní lidé, lidé jako Hamish, ve vězení nemohou přežít. Všechen ten zápach, násilí a neustálý křik. Od chvíle, kdy ho odsoudili, neměl ještě ani chviličku klidu.“

„Potom to nejlepší, co pro něj můžete udělat, je dodávat mu dostatečné množství špuntů do uší.“

Sandra sebou trhne. „Zrovna včera se na jeho patře strhla rvačka. Všichni si tam na něho zasedli a nedají mu pokoj. Každičký den, kdy tam je, se musí strachovat o život.“

„Proč já?“

„Promiňte?“

„Proč je pro vašeho syna tak strašně důležité, abych se jeho případem začala zabývat právě já? Tady prosím zabočte doprava a jeďte po High Street.“

„Nejsem v  tom sama. Existuje celá řada lidí, kteří Hamishe podporují. Jsou to lidé, kteří o jeho případu četli. Lidé, kteří vědí, že tady došlo k justičnímu omylu. Slečno Roseová, přála bych si, abyste se s nimi setkala. Mají i vlastní webové stránky. Můžete se na ně podívat.“

„Paní Wolfová.“

„Prosím, říkejte mi Sandro.“

„Jak už jsem napsala přímo vašemu synovi, mám v  dohledné době zcela zaplněný diář. Jednoduše nemám čas. Tady před hospodou doprava. Děkuji vám, že jste mě dovezla až domů.“

„Mohla bych vás zavézt zpátky, abyste si vyzvedla auto. Až se převléknete.“

„Vezmu si taxík. A nezlobte se na mě pro mou otevřenost, ale skutečně bych ocenila, kdybych vás už nikdy nepotkala na pláži, kde byste na mě čekala.“

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

„Počkejte!“

Maggie už je jednou nohou venku z  auta. Ještě se otočí a  vidí, že k  ní Sandra natahuje ruku a  něco jí podává. Je to malá, hranatá krabička. „Požádal mě, abych vám to dala. Sám je vyrábí.“

Maggie začne odmítavě vrtět hlavou. Daisy na zadním sedadle líně otevře oči.

„Prosím vás, Maggie. Nikomu přece neublíží, když si to vezmete.“

Maggie si tedy žlutou krabičku převázanou bělostnou stuhou od  Sandry převezme, zabouchne za  sebou dvířka vozu a vydá se ulicí k domu. Až když zajde za roh a Sandra už ji nemůže vidět, dárek rozbalí.

Uvnitř je květina vyrobená z papíru. Má bílé okvětní lístky. Stonek i  listy jsou jasně smaragdově zelené. Květina je nádherná a dokonalá.

Odsouzený vrah poslal Maggie Roseové růži.

26

2

Webové stránky The Times, pondělí 8. září 2014

KONTROVERZE V SOUDNÍ SÍNI PŘI

ZAHÁJENÍ SOUDNÍHO PROCESU

S HAMISHEM WOLFEM

Obviněný chirurg Hamish Wolfe se u soudu odmítl

vyjádřit k procesu, který proti němu dnes prvním

dnem v Old Bailey začal. To v souladu s anglickými

zákony znamená, že s ním bude nadále jednáno, jako

by sám zaujal stanovisko „Nevinen“.

Wolfe, oblečený v tmavě šedém obleku a bílé

košili, věnoval zvýšenou pozornost všem soudním

náležitostem. Když ho ale soud vyzval přímo, aby

vyjádřil své stanovisko, mlčel, přestože mu soudce

Peters třikrát připomenul, že je v jeho nejlepším

zájmu promluvit.

27

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

Až do svého zatčení byl Wolfe přední chirurg,

specialista na vyjímání nádorů a jeden

z nejoceňovanějších mladých lékařů na jihozápadě.

Byl to aktivní sportovec, hrál ragby a hokej,

a zároveň zkušený a talentovaný horolezec. Celkově

vzato je to nesmírně pohledný mladý muž, který,

jak se alespoň zdálo, prožíval šťastný život v kruhu

milující rodiny a mezi mnoha přáteli. Teprve

přednedávnem oznámil světu svoje zasnoubení se

známou modelkou Claire Coleovou. Dnes ale čelí

obžalobě z únosu a vraždy čtyř mladých žen. Pokud

bude odsouzen, pravděpodobně stráví zbytek života

za mřížemi.

Zmizení čtyř mladých žen mezi červnem 2012

a listopadem 2013 představovalo pro policisty

v avonském a somersetském okrsku jedno

z nejobsáhlejších vyšetřování. Zlom v případu

nastal díky detektivovi Peteru Westonovi a právě

na základě jeho obvinění došlo v prosinci 2013

k zatčení Hamishe Wolfa.

Případy, kdy obžalovaný odmítne před soudem učinit

prohlášení o své vině či nevině, jsou velice zřídkavé.

Ze strany obžalovaného se většinou jedná o snahu

získat převahu a nepřijmout nadřazenou autoritu

soudu. Zajímavé je, že tři nezávislé psychiatrické

posudky uznané Královskou právní komorou byly

předloženy v nekompletním znění. Vyvolává to stále

silnější spekulace, že Wolfe možná není schopen

vystoupit před soudem a účastnit se přelíčení.

28

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

Detektiv Weston, který Wolfa zatýkal, však takovou

spekulaci důrazně popřel.

„Úplný nesmysl,“ okomentoval Weston, který byl

povýšen do hodnosti seržanta. „Wolfe dokonale

chápe, o co v procesu jde, a je víc než schopen

vystoupit a přednést svoje vyjádření o vině či nevině.

Jenom si s námi všemi hraje, protože to je to, co

dělává.“

Případ Královský soud versus Hamish Wolfe bude

pokračovat zítra.

(Maggie Roseová:

složka k případu 004/TT8914 Hamish Wolfe)

3

„Fakt už musím končit. Co kdybys to probral s Timem?“

„Tak to kurva ani omylem –“

Ozve se obsazovací tón. Detektiv Pete Weston začne v duchu počítat. Jedna, dvě, tři – ale ne, tentokrát se nedostane až k dvouciferným číslům. Tentokrát ne.

Pohledem zabloudí na sedadlo spolujezdce, kde jako nedbale pohozené smetí leží zlaté hodinky. Zvedne je a přitom uvažuje o jejich schopnosti podržet si teplo i ve dnech, jako je tenhle. Pak se na ně na chvíli zadívá.

Nikdy by mu nepadly.

Pořád ještě vytočený vystoupí z auta a otevře kufr. Sotva si všímá miniaturních úlomků ledu, které se mu zabodávají do holé kůže. Hasák je ledově chladný tím způsobem, kterým zlato nikdy zledovatět nemůže. Upustí hodinky na chodník a potom do nich s rozmachem flákne hasákem, který třímá v ruce.

Sebere ze země tři kousky a ani se nenamáhá, aby posbíral i  všechny střípky krycího sklíčka. Z  palubní přihrádky vy

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

táhne sáček na  důkazy a  kousky rozbitých hodinek do něj mrskne. Teď už se mu ruce třesou zimou, ale stejně ještě sáhne po telefonu.

Našel jsem tvoje hodinky, vyťuká do zprávy. Musely nějak zapadnout mezi sedadla. Myslím, že by mohly jít opravit. Pře­ dám je Timovi.

Domácí záležitosti by tímto byly vyřízené a  on se může konečně vrátit k práci.

Otevře železnou bránu a  vydá se po  zledovatělé krustě, která mu křupe pod nohama, nahoru cestou lemovanou ojíněnými vavřínovými keři. Zahrada je dlouhá a  úzká. Vedle raně georgiánské fary rostou vysoké stromy, sklánějí se nad ni a jako starostliví rodiče jí vlastními těly poskytují přístřeší. Po  obou stranách vstupních dveří jsou prostorná okna a Weston má pocit, jako by, ačkoli uvnitř nikdy nebyl, mohl popsat elegantní, prostorné pokoje s vysokými, vyřezávanými stropy a zelenkavými stěnami.

U červeně lakovaných dveří není zvonek ani klepadlo, jenom staromódní zvonec, za nějž Weston zatahá a který vydá hluboký, čistý, kovový zvuk. Čeká třicet vteřin, možná minutu, než uslyší, jak někdo uvnitř odstraňuje ze dveří řetízek a odemyká.

Když se dveře otevřou, zavane do venkovního chladu teplý vzduch zevnitř a přímo před Westonem stojí nějaká žena. Díky zvýšenému prahu je její obličej na stejné úrovni s jeho.

„Slečna Roseová? Maggie Roseová?“

Má pocit, jako by nad sebou dočasně ztrácel kontrolu, protože je překvapený. Každý polda v  tomhle okrsku nejednou slyšel o  Maggie Roseové: obhájkyni a  autorce krimi thril lerů, která je snad pro všechny místní policajty něco jako

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

osina v  zadku, ale málokterý z  nich se s  ní skutečně setkal. Neposkytuje žádné rozhovory a  éterem nekolují ani její fotografie.

Bude jí kolem čtyřiceti, možná maličko přes, a je tak hubená, že působí křehce a zranitelně dokonce i v přehnaně velkém bílém vlněném svetru, který jí dosahuje až ke stehnům. Má drobné rysy a ostře řezaný, hodně bledý obličej, ve kterém se skví modré oči.

A stejnou barvu mají i její vlasy.

„Co pro vás můžu udělat, detektive?“ zeptá se.

Není to namodralý odstín, jaký nosí noblesní postarší dámy. Nejsou to ani nesmělé modré prameny, které jsou čas od času k vidění na některých návštěvnicích festivalu v Glastonbury. Maggie Roseová má vlasy jasné, tyrkysově modré barvy, a volně jí splývají k ramenům.

Weston nemá tušení, odkud ví, že je policajt.

„Detektiv seržant Peter Weston,“ představí se a  zvedne služební průkaz. „Doufal jsem, že byste mi mohla věnovat pár minut svýho času.“

„Tak pojďte na chvíli dál.“

Weston ji následuje světle zelenkavou chodbou podél pečlivě zavřených výplňových dveří. Kuchyň, do  níž nakonec oba vejdou, je prostorná a vymalovaná v odstínech krémové a zlatavé barvy.

Zatímco se Weston rozhlíží – koneckonců je to polda, takže si nemůže pomoct –, usedne Maggie Roseová do křesla poblíž kamen. Na nohách má obrovské, kožešinové boty, modré stejně jako její vlasy.

„Posaďte se.“

Weston si sedne na  židli a  koutkem oka si změří laptop

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

položený na  stole, ale spořič obrazovky mu nabídne jenom pohled na měnící se scenérie arktických plání: vidí masivní sněhové závěje, ledová uskupení a namodralé kry.

„Mohla byste mi prosím potvrdit, že jste skutečně Maggie Roseová?“

„To jsem. Bude to trvat dlouho? A žádá se ode mě, abych vám v rámci pohostinnosti nabídla hrnek kávy?“

„To je na vás, slečno Roseová. Jsem tady, protože vás, jak jsem vyrozuměl, včera navštívila jistá Sandra Wolfová.“

Maggie přikývne a promluví: „Pokud jsem to správně pochopila, přišla nejprve sem, ale nepokusila se mě kontaktovat doma. Namísto toho mě sledovala až na pláž, kde za mnou teprve přišla.“

Maggie Roseová má odměřený styl mluvy. Uvážlivě volí každé slovo, jako by hovořila k publiku.

„Moh bych se vás zeptat, vo čem jste spolu mluvily?“

„Předpokládám, že to tušíte.“

„Rád bych to slyšel přímo vod vás.“

„Chtěla, abych se ujala případu jejího syna a  abych její nade vše milované dítě – v jehož nevinu ta žena mimochodem bezvýhradně věří – dostala z vězení.“

„A co jste jí na to řekla?“

Maggie Roseová zamrká. Řasy má hodně tmavé, přesto Weston nevidí obvyklý lesk řasenky. „Mohla bych se nejdřív na něco zeptat já vás?“

„Jen do toho.“

„Jak víte, že jsme se setkaly?“

„Sledujeme webový stránky, který spravuje Sandra Wolfová ještě s  několika přáteli. Maj tam i  veřejně přístupnej chat. No a vona – Sandra Wolfová, vo který se teď spolu ba

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

víme – sdělovala jinýmu členu tý jejich skupiny, že se s vámi setkala.“

„Pak budete pravděpodobně znát i odpověď, kterou jsem jí dala.“

Nachytala ho. „Zkusí to znovu,“ odpoví proto Weston. „Sandra Wolfová rozhodně není ženská, která se snadno vzdává. A  příště už by se nemusela namáhat a  čekat na vás zdvořile na pláži, může zabušit rovnou na dveře vašeho domu. A taky by s sebou mohla přivýst některý ze svejch přátel. Sandra Wolfová je truchlící žena, slečno Roseová. Věří, že to na jejího syna všechno ušili, a takový ženský bejvaj často dost nestabilní.“

Maggie si na křesle přesedne. Skrčí nohy, takže se botami dotýká zadku. „Takže vy jste sem přišel, protože si o mě děláte starosti?“

„Jsem tady, protože tadle skupinka lidí – který bych, upřímně řečeno, nejradši nazýval magoři nebo vyvrženci, což je ale poněkud kritický a není to dvakrát profesionální, takže se spokojím s  voznačením pomýlený individua –, si může ve svým volným čase dělat, co bude chtít. A já bych byl nerad, kdyby vobtěžovali, nebo dokonce zastrašovali řadový vob č any. “

Maggie Roseová se mu dívá zpříma do očí. „Ale já jsem nebyla nijak vystrašená.“

„Nic takovýho bych ani nepředpokládal.“

„A navíc mi tady do očí lžete.“

Weston nasadí přemrštěně šokovaný tón: „Můžete to zvopakovat?“

„Nejste tady proto, že byste o  mě měl starost. Jste tady, protože si nepřejete, abych se ujala případu Hamishe Wolfa.

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

Nechcete totiž, abych se prohrabávala starými spisy a zkoumala detaily, nacházela vaše chyby a  hnala vás k  odpovědnosti. Chytit Hamishe Wolfa a dostat ho za mříže byl největší úspěch vaší dosavadní policejní kariéry – byl jste to přece vy, kdo ho tehdy zatkl, viďte? Vzpomínám si, že jsem četla vaše jméno v novinách. A teď se nedokážete smířit s představou, že by někdo mohl tím vaším nezvratitelným přesvědčením a sebedůvěrou otřást.“

Pete Weston cítí, jak se mu rozbušilo srdce. „My jsme tehdy žádný chyby neudělali. Hamish Wolfe je vinnej.“

„Všichni dělají chyby. Dokonce i Hamish Wolfe. A právě proto jste ho nakonec chytili. A pokud jde o tohle, souhlasím s vámi. Navíc rozhodně nemám v plánu chopit se jeho případu jako obhájkyně.“

Maggie se znovu pohne. Tentokrát položí nohy zpátky na podlahu. „Ale dovolte mi, abych s vámi mluvila zcela otevřeně, detektive,“ řekne. „Pokud bych se měla rozhodnout jinak a Hamishe Wolfa hájit, žádný nátlak z vaší strany by mé rozhodnutí nemohl zvrátit.“

Weston se postaví dřív, než to stihne ona. „Nevadilo by vám, kdybych si u vás vodskočil? Venku je zima jak v psírně a já měl až moc kafe, vobávám se.“

Maggie pokývne ke dveřím za jeho zády. „Tudy se dostanete do chodby. Dveře přímo naproti vám vedou do spodní koupelny.“

„Díky.“ Potom opustí pokoj a  cítí na  svých zádech její upřený pohled. Po  pravé ruce uvidí zadní dveře domu se skleněnou výplní i  dvojitou garáž venku. Spodní toaleta je malý prostor, jednoduchý a  ryze funkční. Po  levé ruce má Weston další dveře.

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

Z  kuchyně, kterou právě opustil, se ozývá nějaký zvuk. Nerozumí sice slovům, ale neomylně pozná, že slyší něčí hovor.

Když se Weston vrátí do  pokoje, naklání se Maggie Roseová nad stolem a dívá se na monitor laptopu. Je tam sama. Maggie zaklapne laptop, ale Weston si přesto stihne všimnout jména, které bylo na  obrazovce napsané. Bylo to jeho jméno.

„Děkuju vám,“ řekne. „Myslím, že už jsem vás vokrad vo dost vašeho vzácnýho času.“

Maggie na to nic neřekne, jenom se znovu posadí do křesla. Tentokrát skrčí kolena pod bradu a  přetáhne si přes ně mohutný svetr. Na  způsobu, kterým Maggie Roseová sedí, je něco bytostně dětského. A kdyby neměla tak ostře řezané rysy tváře, vypadala by teď skoro jako malá holčička.

Pete Weston udělá krok ke dveřím. „Mrzí mě, že za váma Sandra Wolfová přišla. Lituju i  toho, že jste musela dostávat dopisy vod Hamishe Wolfa. To jsme taky zjistili na tý jejich webový stránce. Kéž bych moh něco udělat s nepohodlím a narušením vašeho soukromí, ke kterýmu tím došlo, ale vobávám se, že to není v mejch silách ani v mý pravomoci. Dokud neporušujou zákon, můžou si tihle lidi dělat, co se jim zlíbí.“

„Zákonům rozumím víc než dobře, děkuji za vysvětlení.“

„Ale jedno udělat můžu. Dám vám radu. A moje rada zní, abyste si nic nezačínala se Sandrou Wolfovou ani s  toudle Vlčí smečkou nebo jak si ta banda outsiderů zrovna říká. A důrazně vám radím, abyste si nikdy nic nezačínala s Hamishem Wolfem. Vopakuju: nikdy a  za  žádnejch vokolností.“

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

„Pokud mi opravdu jenom upřímně a  dobře radíte, detektive, proč mám pocit, jako bych se měla cítit ohrožená?“

Ani se nepohnula. Pořád sedí v obrovském křesle zkroucená jako kočka. A Weston si snad ani neumí představit, že by se právě mohl dívat na někoho, kdo by vypadal míň ohroženě než ona v daném okamžiku.

Z náhlého popudu přejde Pete k oknu. K domu patří obrovská zahrada, ale těch několik barev, které jsou vidět pod nánosem sněhu a  ledu, je mdlých a  vybledlých. Chodník, který vede od zadních dveří do zahrady, působí křídově bílým dojmem. Vysoké cihlové zdi, linie vzrostlých stromů i husté křoví jako by se domluvily, že k domu nepropustí téměř žádné sluneční paprsky.

„Bydlíte tady sama, slečno Roseová?“

V  odrazu skla se objeví pohyblivý odraz. To se za  ním Maggie Roseová zvedla z křesla. Její bledá pleť a zářivě modré vlasy se mu najednou zhmotnily za zády.

„Pocit, že bych si měla připadat vyděšená, prozatím neodezněl,“ řekne místo odpovědi na jeho otázku.

„Omlouvám se. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vás nějak polekat.“ Otočí se obličejem k ní. „Než jejího syna zatkli, byla Sandra Wolfová bezpochyby roztomilá somersetská středostavovská dáma, která pracovala na částečnej úvazek, zvala si přátele na večeři a v sobotu večer jídávala v golfovým klubu. Ale všichni dobře víme, čeho jsou samice schopný, když někdo vohrožuje jejich mláďata.“

„Měla jsem jenom pocit, že je to hodně nešťastná žena, ale budu na vaše slova pamatovat.“

Pak se otočí a Weston nemá na vybranou. Musí ji následovat ven z  pokoje. V  chodbě se rozhlédne, aby rozpoznal

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

nějakou stopu po  dalším obyvateli domu, ale dveře do  neznáma zůstávají zavřené.

„A  ta jejich nátlaková skupinka, to je příběh sám pro sebe,“ pokračuje Weston. „Podle mě nikdo z nich nebyl nikdy úplně normální. Některý maj záznam, jsou to drobný delikty, jiný měli v minulosti psychický problémy. Většina je bez práce nebo dělaj něco podřadnýho. V životě vlastně skoro nic nemaj, a  aby vyplnili mezeru, vrhli se na  tenhle případ. Když už se ho navíc jednou chopili, snaží se působit co možná nejpřesvědčivěji a využít všechny dostupný prostředky. Samostatně by asi nikdo z nich větší problém nepředstavoval, ale navzájem se podporujou a hecujou.“

Když dojde až ke vstupním dveřím, otočí se Maggie Roseová na Westona. „Takový princip dobře znám. Říká se tomu skupinové myšlení.“

„No, tak to tady funguje dokonale. Takže jestli vám můžu přece jenom radit, zkontrolujte si všechny bezpečnostní vopatření na domě. Ujistěte se, že máte dobrý a pevný zámky, pořiďte si pár reflektorů navíc, pokud je teda ještě nemáte, a zadělávejte si dveře na řetízek. Ti lidi totiž věděj, kde bydlíte.“

Svaly v  jejím obličeji se na  moment uvolní, až Westona napadne, že se chystá usmát, ale ona jenom řekne: „Budu na to myslet.“

Pete využije příležitosti a  rychle mrkne nahoru. V  mezipatře ale taky nikoho nevidí. „Prosím vás vo to,“ řekne. „Ale především se nenechte zlákat a nezačínejte si nic s Hamishem Wolfem. Koukal jsem tomu člověku do vočí a věřte mi, není v nich vůbec nic lidskýho. Wolfe není člověk, slečno Roseová. Je to stvůra.“

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

A  Maggie Roseová se usměje. Tentokrát je to skutečný, nefalšovaný úsměv. Má širší ústa, než si předtím uvědomil, a  její světlé rty jsou v  úsměvu docela plné. Zuby má rovné, drobné a bělostné. „Slyšela jsem, že na něho ženy dost letí.“

„S tím asi neměl problém. To proto se mu jich taky podařilo tolik zabít.“

„A  víte co, to mě na  tom vlastně dost zajímá. Ne to, jak oblíbený byl ještě před zatčením. Je to velice pohledný muž, o tom není sporu, takže na tom by nic zvláštního nebylo. Ale fascinuje mě počet žen, které mu nepřestávají psát dopisy do vězení. Proč by něco takového dělaly? Co o tom soudíte?“

„Všichni sérioví vrazi maj fanklub,“ odpoví Weston.

„Fascinující.“ Maggie Roseová se nepřestává usmívat, když se natahuje po  klice. „Díky tomu by z  jeho příběhu mohla být sugestivní kniha. Kdybych na  něj tedy měla čas, což ale nemám.“

„Vobávám se, že Wolfa byste nezajímala,“ řekne Pete.

Přitom si vymění místa ve  dveřích. Když kolem ní prochází, zachytí Weston z jejích vlasů nádech podivného, chemického odéru.

„Proč myslíte?“

Pete Weston ji sjede pohledem odshora až dolů. „Protože máte zhruba vo pětadvacet kilo míň než ty holky, který Wolfa zpravidla přitahujou. Děkuju vám za váš čas.“

Než stačí ujít po cestě od domu tři kroky, dveře se za ním zabouchnou. Weston se neohlédne ani nezpomalí, přestože mu v kapse začne zvonit telefon, zrovna když se blíží k brance. Nastoupí do auta a zabouchne za sebou rychle dveře, aby nechal mrazivý vzduch venku. Až pak se podívá na  mobil. Volá mu jeden z jeho konstáblů, čtyřiatřicetiletá Liz Nuttal

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

lová. Weston klikne na  Přijmout. „Tak copak potřebuješ, Nutt y. “

„Takže jseš tam?“ řekne Nuttalová. „Jak to šlo?“

„Je úplně jiná, než jsem si myslel, to bezesporu. Ale pokud jde vo Wolfa, vypadá to, že ji jeho případ nechává poměrně chladnou. Neměl jsem dojem, že by se chtěla se Sandrou Wolfovou dál stýkat.“

„A  nemůže to na  tebe jenom hrát? Mimochodem, sháněl se po tobě Latimer. Řekla jsem mu, žes jel na radnici na schůzku vohledně protidrogovejch vzdělávacích programů.“

„Moc hezký.“ Jejich nadřízený, šéfinspektor Latimer, se totiž o nic z toho, co se mohlo na radnici dít, zajímat nebude. Nijak se netajil tím, že ho veškerá byrokracie nudí.

„Poslyš, Nuts, udělej mi jednu laskavost. Můžeš? Vomrkni pro mě tu faru.“ Při těch slovech se Weston podívá na veliký dům, ze kterého před chvílí vyšel. „Seznam voličů, veřejný služby a podobně, však to znáš. Když jsem u ní byl, Roseová s  někým mluvila, ale podařilo se jí ho přede mnou šikovně zatajit, ať to byl, kdo chtěl. Jako by si nepřála, abych věděl, že v tom baráku není sama.“

„Nic jsem nenašla,“ řekne Liz po chvilce mlčení. „Nic nenasvědčuje tomu, že by měla partnera nebo podnájemníka. Vůbec žádnej záznam, prostě nikde nic.“

Pete se ještě pořád dívá na dům. Okna jsou čistá a prázdná. „Uvnitř byl ještě někdo další,“ řekne. „Tím jsem si jistej.“

40

4

www.CommonplaceSexism.com

JAK SE MŮŽE STÁT TLOUŠŤKA OTÁZKOU

ŽIVOTA A SMRTI

Vydala 5. října 2014 Beth Tweedeyová, pravidelná

přispěvatelka a dívka, která se „netají tím, že má

oproti normálu pěkných pár kil navíc“.

Zoe Sykesovou, Jessie Toutovou, Chloe Woodovou

a Myrtle Reidovou zavraždili, protože byly tlusté. To

je nezvratný fakt.

Na Zoe, Jessie, Chloe a Myrtle se pachatel zaměřil

kvůli jejich nadměrné konfekční velikosti. Následně

byly zavražděny. Stále ještě nevíme přesně, jak

k tomu došlo, ale můžete se klidně vsadit, že to

nebylo nic příjemného. Jejich těla byla pohozena

v temných, vlhkých, podzemních prostorách,

41

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

v nichž měla patrně už navždycky zůstat a nikdy se

neobjevit. Zoeino tělo se ostatně dodnes nenašlo.

Čtyřem mladým ženám se stalo něco takového,

protože žijeme ve společnosti, v níž váha a nadváha

představují poslední baštu předsudků. A protože

tloušťkou všichni přiznaně opovrhují, jako bychom

mohli její vyhlazení tolerovat snáz.

V průběhu posledních dekád bez ustání narůstaly

projevy nepřátelství vůči těm, kteří neodpovídají

námi unifikované představě o dokonalém těle.

Ale no dobře, vždyť já vím, na holky ve školních

uniformách nadměrných velikostí se pokřikovalo

odjakživa. Tlustí lidé – a obzvlášť obézní ženy – byli

vždycky (ohromným) terčem pro vtipy komiků, ale

v posledních letech tento „tloušťkismus“ o poznání

potemněl.

Byli jsme svědky toho, jak jsou obézní ženy napadány

v barech i na ulicích, a to jak muži, tak ženami.

Dentální hygienistka Tracey Keithová, která váží sto

třicet kilogramů, zůstala ležet otřesená a se spoustou

podlitin a modřin po slovním i fyzickém napadení.

Stalo se to, když se loni v červnu vracela jedné

noci domů vlakem. A čímže útočníky tak popudila?

Zabírala příliš mnoho místa na sedadlech. Existuje

celá řada žen s podobnými zkušenostmi a příběhy.

Tlustým ženám je odpírán vstup do nočních klubů

a stávají se terčem nadávek v lékařských ordinacích,

protože jakmile si dovolí onemocnět, musí se jejich

choroba přece automaticky vztahovat k nadměrné

42

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

tělesné hmotnosti, takže to, že jsou nemocné,

je nakonec jenom jejich vina. Lidé s nadváhou

nedostávají práci, nesmějí se účastnit některých

pracovních pohovorů, a dokonce si v polovině

případů nemůžou ani zavolat taxíka, jako by snad

jejich nadměrná hmotnost mohla způsobit újmu

potahům na sedadlech v autě.

A tohle všechno mlčky tolerují ti, kdo mají postavení,

vliv a tím i možnost něco změnit.

Najednou se zdá v pořádku, že surovci, jako

třeba hnusák Ron Carter píšící pro The Spectator,

mluví o „nechutně tlusté ženské“ ve frontě

u pokladny v Tescu, již podle jeho slov doprovázejí

její „obtloustlé dětičky“. Zdá se v pořádku, když

vtipkuje, jak by je všechny měli poslat do tábora,

kde je hladověním přinutí rapidně zhubnout. Pokud

vzdělaní lidé, kteří veřejně formují i názory ostatních,

budou mluvit takto, jak se potom může vyjadřovat

obyčejná masa blábolící na twitteru?

Jako národ jsme pyšní na to, že jsme odlišní a sví.

A přesto je vůči lidem s nadváhou používána de

facto nulová tolerance. Ženy, které váží stejně jako

já nebo i víc, nemůžou jít v klidu po ulici, aniž by

je někdo slovně nebo fyzicky napadal. Jako by se

nás obecně uznávaná pravidla chování, respektu

a vzájemné zdvořilosti jednoduše netýkala.

A teď se zdá, že pro nás neplatí ani to nejzásadnější

z deseti Božích přikázání. Hamish Wolfe přísahal,

43

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

že bude zachraňovat životy, kdykoli to bude

možné. Ale pak se nechal tím, kolik viděl v Národní

zdravotní službě tlustých lidí, rozlítit natolik, že

vzal záležitosti do svých rukou. Dokonce i těm, kdo

navenek odsuzují jeho násilné činy, se tajně ulevilo,

že nezabil nikoho důležitého. Rozhodl se totiž

zabíjet tlusté, neatraktivní ženy, a na tom přece není

nic tak špatného. Vlastně tím nám všem prokázal

velikou službu, protože svým činem v příštích letech

znatelně snížil náklady Národní zdravotní služby.

Máte pocit, že teď už přeháním? Tak si na sociálních

sítích najděte kombinaci Hamish + tlustí lidé. Uvidíte,

co všechno tam najdete.

Svým jednáním legitimizoval Wolfe špatné zacházení

s obézními lidmi i jejich zneužívání. Tím nás poslal

o několik desítek let zpátky.

Hamish Wolfe nikdy nevyjde z vězení živý. Ale

nebezpečí, které na takové ženy v ulicích čeká, s jeho

uvězněním rozhodně nezmizelo.

KOMENTÁŘE:

HruštičkaSuzie napsala...

Jsem sice tlustší, než je obvyklé, ale jinak jsem

úplně zdravá žena. A přesto jsem si dnes vyslechla

následující hanlivá oslovení: Sude, Slonice Nelly

nebo Tlustá krávo. A to máme sotva brzké

odpoledne. Už dávno jsem přestala počítat, kolikrát

do mě úplně cizí člověk na ulici dloubl, postrčil mě

nebo do mě žduchnul jenom pro to, jak vypadám.

44

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

Když stojím ve frontě v Asdě, ostatní zákazníci se

mi koukají do košíku a pohrdavě se ušklíbají. Jeden

muž se mě dokonce jednou zeptal, jestli mám tohle

všechno v plánu sníst úplně sama. Mám tři děti, díky

za optání, kreténe. Takže máš úplnou pravdu, Beth,

na tlustých ženách vždycky záleží o něco míň.

MellSouth napsala...

Temnější stránkou ponižování tlustých je

i předpoklad, že obéznější ženské jsou automaticky

lehké holky. Protože vypadají, jak vypadají, půjdou

přece s každým, kdo se naskytne a projeví zájem,

vždyť ony musí být vděčné za trochu té pozornosti.

Nemají dovoleno být nějak vybíravé, musí brát,

cokoli se jim namane (a často to taky dělají). Jakmile

kdokoli sáhne na tlustou ženskou v baru – poplácá ji

po zadku nebo jí sáhne na prsa –, budou to všichni

kolem brát jako zábavné rozptýlení. Navíc si o něco

takového buď říkala, nebo by měla být vůbec

vděčná, že je na ni někdo ochotný máknout. Obézní

ženy prostě nemají stejná zákonná práva jako jejich

vyzáblejší kolegyně.

GazboGoon napsal...

Z tlustých krav jako vy se mi zvedá kufr. Přestaňte

žrát, děvky zasraný, a vaše problémy štandopéde

zmizí.

Jeezzer napsal...

Šukali jste někdy s tlustoprdkou? Pokecejte si s ní

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

o prdech a pak nám dejte vědět. LOL.

„Nikdy se těmi komentáři nedokážu prokousat.“

„A dobře děláš.“ Maggie zaklapne laptop.

„Myslíš, že lidi něčemu takovému skutečně uvěří? Že jsou ty vraždy něco jako pomsta tlusťochům?“

„Ne. Většina toho, co se psalo v mezinárodním tisku, byla daleko decentnější.“

„Například?“

Maggie chvíli hledá v záložkách. „Třeba tady. Tenhle text v Te l e g r a p h u.“

Telegraph Online. Středa 15. října 2014.

TLOUŠŤKA NENÍ TO, OČ TU BĚŽÍ

Zděšená hysterickými reakcemi, které minulý měsíc

provázely odsouzení Hamishe Wolfa, argumentuje

Sally Kelseyová, proč nebyla tloušťka jeho obětí

nikterak relevantní.

Od chvíle, kdy nastoupil Hamish Wolfe do vězení,

aby si zde odpykal svůj trest, neuplynul snad ani den,

kdy bychom nebyli konfrontováni s ostře kritickým

článkem zaměřeným na „zostuzování tlustých

lidí“. „Spravedlnost i pro tlusté holky!“ vykřikoval

v titulku svého článku zrovna minulý týden jeden

známý blogger, jako by snad Hamish Wolfe nedostal

doživotí, což ho bezpečně oddělí od okolního světa

po zbytek jeho života. Nejsem si vědoma toho, že by

mohla spravedlnost vynést tvrdší rozsudek než právě

46

Žčř žěfiůČfiĚžňťžě

doživotní žalář.

Policie čelila kritice, že ho nedopadla dostatečně

rychle. Už když v červnu 2012 zmizela Zoe Sykesová,

měli si prý policisté uvědomit, že se tady jedná

o útok vraha zaměřeného na dívky při těle. Bez

ohledu na to, že se tělo Zoe nikdy nenašlo a že

celé dny, týdny i měsíce po svém zmizení byla Zoe

Sykesová neustále vedená jako pohřešovaná osoba,

měla policie už tehdy vědět, že je něco špatně.

Pravděpodobně měli také varovat všechny obézní

dívky a oznámit jim, že jsou v nebezpečí.

Média čelila pro změnu obvinění z toho, že

sériového vraha nebrala dost vážně, protože

„zabíjel výhradně tlusté dívky“. Nás novináře

potom obviňovali, že jsme tiše souhlasili

s chováním „spodiny“, lidí, kteří se prezentovali

na facebookových nebo twitterových účtech obětí

a zaplavovali je nenávistnými komentáři, podle nichž

dostaly akorát to, co si zasloužily.

Jenomže těm, kteří celou aféru komentují tímto

způsobem – ať už oficiálně, nebo na neoficiálních

kanálech –, něco dost podstatného uniká.

Hamish Wolfe rozhodně nespustil samozvanou

kampaň proti obézním ženám. Na takový nesmysl

byl až příliš inteligentní. Byl to zabiják, masový vrah,

a jako každý sériový vrah naší doby měl i on svůj

typ obětí. Zoe, Jessie, Chloe a Myrtle prostě pouze

odpovídaly jeho typu. Líbily se mu. Bohužel pro

47

Žčř žřěčfiůřČĚňčř žřěčfi

ně jim to Wolfe dával najevo velice nepříjemným,

zvráceným způsobem.

Existuje celá řada důkazů, a mnohé z nich byly

zveřejněny také během soudního procesu, které

ukazují, že Hamish Wolfe měl odjakživa slabost

pro boubelky. Pro naši společnost, tak posedlou

dokonale formovanou postavou, je něčemu

takovému zjevně těžké uvěřit, zvlášť s ohledem

na to, že Wolfe svým vzezřením a dokonale

vypracovanou postavou připomíná řecké bohy.

Pravdou ale je, že se mu dívky při těle skutečně líbily.

(A nenechte se prosím mýlit fotografiemi v novinách,

na nichž ho můžete vidět bok po boku s jeho

vychrtlou přítelkyní – někteří muži jsou překvapivě

dobří ve využívání svých partnerek jako kamufláží

a štítů.) Ještě na univerzitě chodil Wolfe s několika

obézními dívkami. Dokonce prý bylo nalezeno

i poměrně nehezké video, na němž má Wolfe

sex s mladou dívkou výrazně rubensovských

proporcí.

To, co udělal, je strašlivé. Šokující. Ale o naší

společnosti to nevypovídá nic víc než to, že čas

od času vyprodukujeme zvráceného a nemocného

jedince. A na Hamishi Wolfovi je toho zvráceného

a špatného až dost. Žádný seriózní komentátor ale

nikdy ani slovem nenaznačil, že by něco špatného

bylo i



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist