načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci - Zbyněk Vybíral

Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci
-4%
sleva

Elektronická kniha: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci
Autor:

Komunikace mezi lidmi zajímá jak běžné laiky, tak širokou škálu odborníků, a to od novinářů a pracovníků reklamy po psychoterapeuty a lékaře.Tím spíše nás všechny zajímá, proč ... (celý popis)
183
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 175
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-7429-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Komunikace mezi lidmi zajímá jak běžné laiky, tak širokou škálu odborníků, a to od novinářů a pracovníků reklamy po psychoterapeuty a lékaře.

Tím spíše nás všechny zajímá, proč nás druzí v komunikaci často klamou a jaké prostředky k tomu používají. Poprvé v češtině vychází knížka, která se těmto otázkám systematicky věnuje. Přestože výchozím oborem autora je psychologie, text má zřetelné mezioborové přesahy. Svou povahou spadá do disciplíny nazývané někdy "komunikační studia". Autorovou snahou je skloubit vysoký odborný standard se srozumitelným a seriózním popularizačním výkladem.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci
Vybíral Zbyněk
Cena: 217 Kč
Lži, samé lži Lži, samé lži
Jackson Lisa
Cena: 287 Kč
Lži, samé lži Lži, samé lži
Jackson Lisa
Cena: 229 Kč
Lži a mýty o tom, co jíme Lži a mýty o tom, co jíme
Levinovitz Allan
Cena: 254 Kč
K elektronické knize "Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci" doporučujeme také:
 (e-book)
Psychologie komunikace Psychologie komunikace
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lži, polopravdy a pravda

v lidské komunikaci

Zbyněk Vybíral


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Vybíral, Zbyněk

Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci / Zbyněk

Vybíral. -- Vyd. 2. -- Praha : Portál, 2008. -- 176 s. ISBN 978-80-7367-429-8 316.77 * 165.023.1 * 316.773-021.111 * 179.8 * 177.3 z sociální komunikace z pravda z nepravda z lež z pokrytectví z studie 316.4/.7 - Sociální interakce S vděčností jsem zavázán všem lidem,

kteří mě inspirovali, i okolnostem,

které mně umožnily napsat tuto knihu. Lektoroval Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý © Zbyněk Vybíral, 2003, 2008 Portál, s. r. o., Praha 2003, 2008 ISBN 978-80-7367-429-8 (tištěná kniha) 978-80-7367-946-0 (pdf) 978-80-7367-940-8 (ePub) 978-80-7367-920-0 (mobi)


Obsah

Předmluva ...........................................................................................7

KAPITOLA 1

Lhaní jako komunikační problém ............................................13

Lež je problém .............................................................................13

Čemu říkáme „lhaní“ ..................................................................15

Nevědomé lhaní ...........................................................................20

Polopravdy – problém neúplnosti pravdy ..................................22

Uvědomované si lhaní .................................................................26

Dárky nosí Ježíšek ......................................................................29

Nepravé intence ..........................................................................37

Hierarchie lží ...............................................................................40

Filozofické a logické problémy s pravdou ..................................41

Kdy se nevyplácí lhát ..................................................................46

Kdy lež není problém ..................................................................47

KAPITOLA 2

Jak se klame a jak se to pozná ..................................................49

Analýza přetvářky .......................................................................49

„Přirozenost“ ................................................................................51

Přetvářka jako součást norem ....................................................54

Je možné usmívat se na povel? ..................................................56

Hraní, mimikry a falešné self ....................................................58

Jak poznat lhaní: detekce neverbálního klamání

z gest a mimiky ...........................................................................65

Experimenty Paula Ekmana ......................................................69

Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže ...........................73

Metavýzkum aneb na co přišly dosavadní výzkumy ................75

KAPITOLA 3

Předstírání a klamání jako součást prodejních taktik ..........79

Scénáře klamání ..........................................................................80

Taktiky prodejců .........................................................................81

5


KAPITOLA 4 Nepravdivosti v politice, publicistice a vědě .........................103

Lhaní v politice ..........................................................................105

Lhaní v žurnalistice ..................................................................111

Zjišování a vyjadřování pravdivosti vědou .............................119

KAPITOLA 5

Nepravdivá data v naší mysli – kognitivní pohled ...............127

Vyhodnocovací algoritmy .........................................................127

K definici znalosti .....................................................................130

Podíl paměti na nepravdivosti znalostí ...................................132

Zkreslení v kognitivních mapách ............................................136

Příčiny nepravdivých dat v paměti ..........................................140

Úsudek vedoucí ke lži ...............................................................142

KAPITOLA 6

Verbalizace znalosti ...................................................................145

Intuitivní a induktivní verbalizace .........................................146

Mlhavý výklad a jiné nedostatky pravdivé verbalizace ........150

KAPITOLA 7

Etické a jiné souvislosti sdělování nepravdivého .................153

Pravdivé jako dobré

a nepravdivé jako špatné ..........................................................153

Etické lhaní a právo nevědět ....................................................155

Kteří lidé lžou více než druzí ....................................................158

„Dárky nosí Ježíšek“ podruhé ..................................................162

Pravdivost a nepravdivost z pohledu

diskurzivní psychologie .............................................................163

Závěr ...............................................................................................167

Literatura .......................................................................................169

6


Předmluva

Chtít popsat složitější jev v humanitní či sociální vědě znamená, že se nevyhneme jeho implicitním interpretacím. Co je pravdivé sdělení? A co je – oproti tomu – lživé? Na to může mít každý z nás trochu jiný názor. Už to, že pravdu oddělujeme od lži, je způsob, jakým rozumíme okolnímu i niternému světu. Sartre vzpomíná ve Slovech na to, co mu vštěpoval v dětství jeden starý příbuzný: „Pravda a báj jedno jsou.“ My se pro popis pravdomluvnosti, a naopak oklamávání druhých v lidské komunikaci dohodněme, že „jedno“ nejsou.

Je třeba předeslat, že jsem téma této knihy oprostil od řady souvislostí. Proto je pravděpodobné, že někdo jiný by uvedením odlišných kontextů zkonstruoval trochu jiný (nebo také dost jiný) text. Nezbývá nám než se s touto povahou bádání v sociálních a psychologických vědách smířit. Pro čtenáře to koneckonců může být povzbudivé: nad psychologickým textem si na řadě míst může vždy říci, že by téma uchopil jinak, nebo že v popsaném vidí ještě další, jiné souvislosti.

Abychom určitý sociální jev popsali, rozebrali a dospěli k zobecněným formulacím, musíme použít řady předem připravených „nástrojů“. Kromě představ, pojmových schémat, denotátů a konotátů (uchovávaných dat) jde o procedury třídění, analýzy a syntézy, algoritmy indukce a dedukce atd. Vycházíme rovněž z jistého světonázoru, zacházíme s komplexními reprezentacemi reality a s kulturně determinovanými konotacemi užívaných slov.

Tímto, snad trochu složitým úvodem nemá být řečeno, že zkoumaný jev fakticky neexistuje nebo že je zkonstruován (stvořen) pouze v badatelově mysli. Tak tomu (a v našem případě rozhodně!) není. Sociální fenomén většinou zároveň je evidentním faktem, který se prokazatelně vyskytuje v reálném světě a jeho výskyt bývá druhými lidmi ověřitelný.

7


V případě klamání a lhaní není pochyb o tom, že se reálně vyskytují. Možná si většina z nás dokonce přizná, že patří do repertoáru jeho vlastního chování.

Přesto chci zdůraznit, že analýza sociálního jevu, jakým je lhaní (nebo také jevu psychického, lže-li člověk sám sobě), je abstrakcí na základě hodnocení, porovnávání a interpretování a představuje subjektivní výklad části reality. Samo vynětí z kontextu a označení části chování či prezentování za lživé nebo klamavé je interpretací. To, co jeden člověk označí za jev P, někdo jiný může označit za jev L a prohlásit, že platí: P není L. Jinými slovy: Při analýze a při objasňování psychické, vztahové a sociální reality se jen vzácně shodneme s jiným interpretem.

Výsledkem analýzy psychické a sociální reality by nikdy neměla být dogmatická, jednostranná, natož svévolně zkreslující tvrzení o povaze psychiky a sociálna. Výsledkem by vždy měla být tvrzení, jež zůstávají otevřená diskusi. To, co platí o sociálním a psychickém projevu – totiž, že se na něj kdokoli může podívat z řady odlišných úhlů pohledu –, platí dvojnásob o jevu interpretovaném. Předpokládám, že s výklady v této knize budou někteří čtenáři souhlasit, jiní mi budou oponovat. Mohu jen doufat, že alespoň některé pasáže vyvolají odbornou diskusi a napomohou formulovat dalším kolegům jejich hypotézy, texty a závěry. Zkonstruovanost psychických a sociálních jevů si lze uvědomit nad výkladovými pojmy, kterých se používá k označování a ke konstatování. Klasickým příkladem jsou klinické diagnózy v psychologii a psychiatrii. Obsah pojmu je podřízen účelu popisu, ale i účelu výkladu. Označení často implicitně nabízí vysvětlení (pojímané někdy i jako implicitní hodnocení). Stačí se zamyslet nad termíny jako porucha, hraniční, nezralý, deficitní.

Protože slova mají (přesněji: mohou mít) vysvětlující a hodnotící dopad, je velmi důležitá jejich volba. Mezi konotacemi odborného termínu jsou důležité konotace jak na individuální rovině, tak trs sociálních reprezentací spojovaných se slovem v širším lidském společenství; jiný význam připisují některým slovům příslušníci odborné komunity, jiný laici apod.

V humanitní a sociální oblasti nejde postupovat nestranně,

sémanticky neutrálně, neaxiologicky. Jednoduše řečeno, není možné pouze popisovat. Konstatování bývají vnímána zároveň jako tvrzení o pravdivosti, výskytu, existenci, hodnotnosti či významnosti. Není možné pouze denotovat sociální, psychickou realitu. Lhaní nelze

8


pouze popsat. Protože k popisu a analýze nepoužíváme číslic či symbolů (ikon, indexů...), jako se to děje v matematice nebo chemii, nelze zamezit jiným a nepředvídatelným konotacím, které běžně dotvářejí významy slov v mysli recipientově. Musíme tedy počítat s tím, že cosi jako klam – klamný dojem, klamné představy – můžeme vytvořit i slovními nástroji analýzy, která rozebírá klamání. V rámci sociálních věd lze vytvářet a udržovat mnohá falešná zdání generalizacemi, oběhem nepodložených hypotéz (srov. podkap. Příklad šíření jedné nepravdivosti v psychologii) nebo třeba subtilním ideologizováním problému. Analyzovat pravdomluvnost a lhaní předpokládá, že tyto (pro)jevy dokážeme odlišit od jejich opaků, tedy od ne-pravdomluvnosti a od ne-lhaní. Jak se ukázalo při psaní této knihy, naplnit první předpoklad nebylo ničím samozřejmým. Pojem lži se proto nejprve stal problémem sám o sobě.

Mnozí z nás jsme si více či méně jisti, že přece poznáme, kdy nám druzí lžou, a kdy nám naopak říkají pravdu, že víme, co je a co není lež, že víme, kdy sami lžeme a kdy nikoli. Vyjděme však pro začátek z pochybnosti, zda někdy nejde o jistotu vystavěnou spíše na namlouvání si, na přesvědčení či víře, na důvěře a na spoléhání se na pravdomluvnost. Svých přesvědčení se přidržujeme ve chvílích znejistění. Přesvědčení si vytváříme a upevňujeme koneckonců proto, aby se nám díky nim a skrze ně snáze a přehledněji jednalo. Často však není po dlouhou dobu vůbec potvrzeno, že to, o čem jsme přesvědčeni, je pravda.

Prvním úkolem proto bylo zpochybnit samozřejmost pojmů pravda a lež.

Teprve po splnění tohoto úkolu se čtenář může zamýšlet nad používáním pravdivých, resp. nepravdivých informací a nad uplatňováním lhaní a klamání v sociálně, psychologicky či komunikačně víceméně běžných situacích. V samostatných kapitolách a podkapitolách mu kniha nabídne psychologický rozbor přetvářky, exkurz do zkreslování pravdivosti při prodeji, v publicistice a vědě, zastavení nad nepravdivými daty v našich mentálních mapách a paměti a naznačení toho, že vlastně nemusí být vůbec snadné sdělit informaci pravdivou.

Není to jistě veškerá problematika, která by mohla či měla být zahrnuta do psychologické knihy o pravdomluvnosti a klamání. Při výběru témat a znázornění jsem dal přednost těm příkladům a problémům, které úzce souvisejí s lidskou komunikací, s informováním

9


druhých a se zprostředkováním pravdy. Ukázky se vážou ke dvěma protikladným komunikačním záměrům, nejčastěji spojeným se sdělováním pravdivého a nepravdivého: Záměr zformulovat pravdivé. Snaha vyjádřit to či ono co nejpřesněji – co nejvýstižněji popsat to, co vím. Snaha eliminovat nesprávné pochopení (vyloučit ho, nepřipustit v tom, jak adresát porozumí našemu výkladu apod.). Za příklad byla zvolena verbalizace znalosti, tedy převedení do slov něčeho, o čem má popisující člověk sám pravdivou evidenci (ví, že opravdu ví). Na velmi podstatné problémy spojené s uskutečňováním této intence upozorňuje i kapitola 5 – o nepravdivých datech, jež máme uložena (zkresleně) v paměti a při komunikaci můžeme mít právě takováto data (tedy nepravdivá) „na mysli“, jakkoli jsme přesvědčeni o tom, že informujeme druhé pravdivě. Opačný záměr pravdivé skrýt, a tedy oklamat. Věrohodně vyjádřit nepravdivé tak, aby adresát uvěřil tomu, že dostává pravdivé informace. Čtenář v knize najde analýzu několika příkladů přetvářky v neverbální komunikaci a reklamního (marketingového) přesvědčování. Různost situací naznačuje šíři výskytu oklamávání.

Tyto záměry někdy dalekosáhle ovlivňují chování i prožívání člověka a formují jeho postoje k druhým lidem. Záměr vyjádřit či nevyjádřit se pravdivě, skrýt či neskrýt nepravdu souvisí s představami člověka o morálce, o ospravedlnitelných způsobech použitelných na cestě k úspěchu či k zisku, ale také o tom, co je a co není vhodné pro druhou osobu, s níž právě komunikuji.

Na příkladu informování ve zdravotnickém nebo psychoterapeutickém vztahu – a jistě i na příkladu jiných vztahů – je možné si uvědomit, že oba záměry mohou být přítomny souběžně, že mohou být uskutečněny v jedné a téže komunikační situaci. Záměrem může být něco prozradit – a současně něco zatajit. Pozornost zaměřená na vědomé i nevědomé úmysly lhát, na formy a úspěšnost předstírání, na druhy přetvářky apod. povede badatele k dalším výzkumům. Mohu předpokládat, že některé další zkoumání bude inspirovat i tato kniha. Kapitoly 5 a 6 je v tomto směru možno chápat jako před-výzkumné dílčí studie.

Kniha je určena širokému publiku zájemců o analýzu lhaní. Snažil jsem se na jedné straně o vysokou psychologickou odbornost, na straně druhé o srozumitelnost – a do jisté míry i o přitažlivost. Věřím, že text nabízí užitečný námět k psychologickým úvahám nad

10


tím, v jakých situacích a v jakých prostředích hraje lhaní, klamání a pravdomluvnost stěžejní roli v lidské komunikaci, stejně jako vodítko k tomu, jakým způsobem takto získaný materiál analyzovat.

Pokud je mi známo, jde v české odborné literatuře o první ucele

nou studii věnovanou výhradně psychologickým souvislostem, jež jsou spojeny s (ne)pravdivým informováním a lhaním.*

Zbyněk Vybíral

V Hradci Králové v červnu 2003

* Vím o jediném původním pramenu z poslední doby. Jde o publikaci Mleziva,

E. (2000). Encyklopedie lží, podvodů a klamání, Praha: Vyšehrad. Jedná se

však o knihu problematicky uspořádanou a pro odbornou a vědeckou práci

v této oblasti nevyužitelnou (nepodložené závěry, chybějící odkazy, popula

rizační nešvary). Navíc nejde o psychologickou monografii.

11


Lež nelze šmahem zavrhnout. Je však důležité jí porozumět,

abychom se proti ní mohli bránit, nechceme-li patřit k těm,

kteří se nechávají oklamat.

(Dwight Bolinger)

Jedině ten, kdo výpově činí, skutečně ví, jestli je upřímný.

(Dwight Bolinger)

Ačkoli se pravda skrývá v hloubce, máme schopnost svými sondami

do této hloubky pronikat.

(Karl Raimund Popper)

12


Kapitola 1

Lhaní jako

komunikační problém

Lež je problém

„Vedl jsem dvojí život, obojí lživý... Falešnou slávu jsem opravoval faleš

ným inkognitem.“ (J.-P. Sartre) Obsah pojmu „lež“ nápadně koresponduje s etymologií slova „problém“. Latinské problema znamenalo (Huizinga, 1971): ■ něco, co člověk před sebou drží nebo staví, aby se tím bránil, např. štít; ■ něco, co se druhému předhazuje, aby se toho chopil . Obě denotující charakteristiky jako by skutečně vystihovaly nejenom význam slova „problém“, ale i obsah výrazu „lež“. Obtížně bychom hledali jiný abstraktní termín, který se natolik svým obsahem překrývá s obsahem pojmu „problém“. Vše nasvědčuje tomu, že se dá říci, že lež je problém.

První denotát slova „problém“ vystihuje jeho obrannou funkci, a pro nás tedy i obrannou funkci lhaní. Myslím, že kolem sebe skutečně můžeme pozorovat zaštiování se problémem/lhaním a výstavbu (konstruování) problému/lži: člověk si problém/lež „před sebou ... staví“. Obranná funkce lhaní bývá v tomto smyslu zřejmá. Člověk si vylhanost před sebe postaví jako štít, protože nechce dovolit druhým lidem, aby odhalili, co je a co není pravda. Tuto denotaci (lhaní jako štít) zrcadlí i obecně rozšířené povědomí

13


o smyslu lhaní, zakódované do řady frazeologismů a rčení. Říká se například: „Nechce, aby ho prokoukli.“ Nebo: „Nechce, aby se mu dostali pod kůži.“ Nebo: „Nechce být nachytán na holičkách, nechce se prozradit.“ „On před námi něco skrývá.“ „Kdybychom tak do něj viděli.“ Tyto a další ustálené obraty rozrůzňují nuance prvního významu slova lež: lež jako štít.

Takovýto rozbor lhaní je možné vidět jako psychoanalytický.

Každá obrana je totiž – nahlíženo právě psychoanalyticky – psychickou funkcí, jíž se psychika člověka pokouší čelit jiným způsobem možná nezvládnutelným dynamickým silám „zevnitř“ – silám, jako jsou úzkost, strach, toužení, nutkání ublížit a jiné agrese, např. závist. Je potřeba zalhat tyto naléhající „vpády z nevědomí“, zastavit je, zadržet, zaštítit se proti nim. Lhaním se snažíme vystavět hráz úzkosti, potlačit touhu, zabrzdit agresi jejím popřením apod. (Lži typu: „Já se na tebe nezlobím.“ Nebo: „Ne, já to opravdu nechci, vůbec po tom netoužím.“)

Druhá denotace slova „problém“, zmíněná výše, vyjadřuje jeho

aktivní rozšiřování, „předhazování“ druhým, šíření. Také toto plně platí o lhaní. Lhaním se jedinec nejenom brání, ale současně má zájem na tom, aby lež rozšířil, aby byla v rozpravě (či šířeji vzato při jakékoli komunikaci, i neverbální) přijata. Často tu jde o obelstění adresáta a o dosažení toho, aby lež druhý člověk anebo druzí lidé považovali za pravdu. Aby se jí druzí chopili jako faktu, pravdy, skutečnosti, pravdivého výkladu apod. Aby ji vzali za (nabízenou) bernou minci. Za minci, která platí. Pokud bychom chtěli rozvinout tuto metaforu, mohli bychom uvažovat dále, že člověk, který lže, se pokouší vyplatit (vykroutit se a vyklouznout – ve smyslu vyvázat se z plnění dalších závazků či povinností, například z povinnosti sdělit pravdivé). Má zájem na tom, aby předhozená lež byla akceptována. Aby mu druzí uvěřili. Druhé rozšifrování pojmu lež můžeme proto označit za interaktivní.

Jak jsme právě uvedli, lež jednak je problémem, jednak problém

vytváří. Člověk si lhaním vytváří zaštítění a do vztahu s druhým člo

věkem vkládá část falešné (falešně interpretované, zkreslené,

aktivně oklamávající) reality.

Posluchač někdy pátrá po pravdomluvnosti mluvčího a zkoumá,

zda mu může věřit: „Kdybych tak pronikl k tomu, co si opravdu

myslí!“ Nebo: „Jak se dobrat jádra věci?“ Také toto je problém. Situ

ace způsobená lží nastoluje epistemologické otázky. Adresát poten

ciálního lhaní – posluchač, pozorovatel, náš partner – má problém

rozpoznat lež od pravdy. Přestože lhaní je svou podstatou problém,

14


někteří z psychologů, kteří se výzkumem klamání podrobně zabývají, nakonec docházejí k závěru, že lhaní je rovněž podmínkou našeho adaptovaného (a tedy úspěšného?) života ve společnosti. Čemu říkáme „lhaní“ Je zřejmé, že ve všech situacích, kdy neříkáme nebo jsme neřekli pravdu, nás není možno pokládat ihned za lháře. Například tehdy, kdy jsme sami byli oklamáni a uvěřili jsme sdělení, jež nám někdo namluvil. Nyní šíříme nepravdivé informace a vůbec netušíme, že neříkáme pravdu. Těžko však říci, že jsme lháři.

Dostali jsme např. dárek k narozeninám – řekněme, že od tchýně – a na očích jí vidíme, jak si přeje, aby se nám líbil. Aby nebyla zklamaná, předstíráme, že nám udělala radost. I když se nám zrovna takováto košile (kravata) nelíbí.

Kalifornský psycholog Paul Ekman (1997a) rozlišuje mezi lhaním a jinými druhy klamání. Pro lhaní stanovil dvě kritéria: ■ kritérium úmyslu s možností volby: Člověk má v úmyslu lhát. Schválně, a tedy úmyslně volí lhaní. Přitom má na výběr mezi „říci pravdu“ a „lhát“ – mohl by si tedy vybrat pravdomluvnost. Jeho záměrem je však lhát. ■ kritérium nenaznačení adresátovi, že je obelháván: Podle tohoto druhého kritéria není lhářem kouzelník, třebaže neříká publiku pravdu. Sama situace kouzelnického představení totiž naznačuje adresátovi, že v této situaci se pravda říkat nebude. Naopak: Nenaznačím-li druhému člověku vůbec nijak, že by to také nemusela být pravda, nenaznačuje-li mu to ani situační kontext (rámec komunikace), pak se s velkou pravděpodobností pokouším druhého obelhat. Kouzelníkovi se podobají také herci, hráči pokeru, obchodníci: nejsou to lháři, protože rámec situace je sám o sobě znamením toho, že se tu odehrává situace, kde není všechno pravda, co se říká. Publikum na to přistupuje. O herci v divadle neřekneme, že lže, tvrdí-li na jevišti, že umírá – má to v roli. Situační kontext divadelního představení je kódem k tomu, abychom nebrali ve své podstatě vážně nic z toho, co se v tomto prostředí řekne nebo odehraje. Situace pokeru je podobně zřejmá sama o sobě: není radno věřit slovům, mimickým signálům, úsměvu, roztrpčenému zamračení. Všechno může zname

15


nat pravý opak. Všichni hráči vědí, že toto ke hře patří, že tady se oklamává. Blafování není lhaní.

Další příklady, vázané na konání obchodníka, jež nejsou tak přesvědčivé. Ekman je přesvědčen, že i v běžné situaci nakupování se vztahuje nakupující zákazník k obchodníkovi podobně jako divák na kouzelnické show ke kouzelníkovi. Kupující si je údajně vědom toho, že k aktu prodávání a nakupování patří to, že prodávající nesděluje skutečnou (pravdivou) cenu, ale že nadsazuje. Podle Ekmana tedy ani prodávající není lhář. Právem lze namítnout, že takto zjednodušené odvození je zde, bohužel, pouze modelové: platí snad „papírově“, v každodenním životě se však stává modelem ryze teoretickým. Jestliže jsou totiž svým způsobem všichni kouzelníci stejní a situace předvádění kouzel obdobná, nedá se říci, že všichni prodejci jsou stejní a že různé situace prodávání jsou obdobné. Vyplatí se odlišovat prodejce, kteří hodně nadsazují (a neříkají nám o skutečné ceně produktu ani zdaleka pravdu), od prodejců, kteří nenadsazují tolik. Kouzelník zůstává kouzelníkem. Prodejce může, ale také nemusí být podvodníkem a lhářem (fiktivní prodej).

Většina definicí lhaní zdůrazňuje záměr. Lež můžeme vymezit například jako komunikační výměnu, jejímž cílem je přesvědčit druhého člověka o tom, že to, co si dosud myslel (resp. to, co si právě myslí), není pravda. Gordonová a Miller (2000) přidali k problematizujícím faktorům další: je rozdíl, jestli nám lže člověk z pozice „pronásledovatele“, nebo člověk z pozice „oběti“. Pakliže lež je situační konstrukt (zaměřený na zvládnutí situace, na „vybruslení“ z ní), musíme připustit, že je skutečně podstatné, kdo, proč, a dokonce v jaké pozici neříká pravdu.

Další otázka, kterou si většina z nás jistě v životě položila, zní: Můžeme hovořit o lhaní i tam, kde pouze něco zatajujeme? Ekmanova (1997a) odpově na otázku utajování pravdy působí šalomounsky: někdy utajování lhaním je, jindy není. Zatajit pravdu a nesdělit pravdivý stav je někdy možné označit za aktivní lež, jindy však samo „neřečení ničeho“ ještě lhaním není. Uveme si to na příkladech:

Nesdělená nevěra a její utajování: Zatajování můžeme označit za lhaní všude tam, kde byla uzavřena explicitní dohoda, že se bude říkat za všech okolností jenom a pouze pravda. Samo nevyslovení něčeho podstatného (a tedy například mlčení) je potom zákonitě lhaním. Tam, kde taková dohoda nebyla jasně „uzavřena“, samo zatajování (mlčení) ještě není lhaním.

16


Dítě neřekne rodiči, že dostalo ve škole špatnou známku. I zde platí výše uvedené. Pokud dítě ví, že má (tedy má povinnost, dohodlo se s rodiči, že musí nebo bude) rodiči říkat vše, co se přihodilo, rodič sám se ptát nemusí: předpokládá, že mu dítě o každé špatné známce řekne samo. Pokud tak neučiní, považuje Ekman „neřeklo nám to“ za lhaní. (K možným námitkám se dostaneme dále.)

Dívka, jež chodí s chlapcem, chce vědět, s kolika dívkami před ní její partner spal. Hoch vyhlašoval, že si navzájem řeknou opravdu všechno a nebudou si v ničem lhát. Ale skutečný počet svých předchozích partnerek o několik sníží (například ze šesti na dvě). Ekman ho nepovažuje za lháře. Vždy vyhlášený slogan „Řekneme si opravdu všechno, nebudeme si v ničem lhát“ je – podle něj – podobný onomu kouzelnickému představení. Nelze se jím řídit absolutně, je nadsázkou. Již svým patetickým zněním naznačuje, že je třeba mít se na pozoru.

Vedle postupů, jakými jsou utajování, zatajení a zamlčení, je rozšířeno také to, co bychom mohli označit jako přání „mít své tajemství“. Označení „tajemství“ vyhrazuje Paul Ekman pro situace, kdy člověk jednoznačně oznámí své přání něco si nechat pro sebe, kdy své přání „mít tajemství“ partnerovi sdělí. Ten, kdo nechce druhému říci pravdu, utajuje něco proto, že chce mít své soukromé tajemství, chce mít své „tajnosti“, sdílené například s kamarády nebo s přítelkyní, a svému partnerovi tento záměr (záměr neprozradit něco) explicitně naznačuje. Proto nejde o lhaní. Ten, kdo zachovává tajemství, nelže. Problematizování uvedených kritérií Ekmanova typologie má své slabiny a čtenáře mohly napadat nad předchozími řádky různé námitky. Na jednu výslovně upozorňuje sám autor. Ze dvou kritérií, podle nichž se rozhoduje, co je a co není lhaní, se vymyká tzv. patologický lhář. Je to jedinec, který nemá volbu (polovina prvního kritéria tedy není splněna) – něco ho ustavičně nutí nemluvit pravdu, vymýšlet si, konfabulovat a obelhávat druhé. Ekman sám připouští, že patologického lháře, podle své vlastní definice, by neměl za lháře považovat.

Jednu námitku jsme již vznesli proti situaci prodávání a nakupování. Sám autor ví také o další: prodávání prostřednictvím reklamy nijak nenaznačuje, že si má kupující dávat pozor, naopak. Reklamy bývají „se vší vážností“ oddány svému záměru obelhat nás. Použití reklamy lze tedy do kontextu lhaní zahrnout.

17




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist