načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lvi na vlnách -- Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku - Václav Králíček

Lvi na vlnách -- Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku

Elektronická kniha: Lvi na vlnách
Autor: Václav Králíček
Podnázev: Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku

- Barvité líčení série dramatických námořních střetnutí britské a francouzské flotily v prvním období Francouzské revoluce. Doba počátečního chaosu, převratných změn v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 198
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7145-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Barvité líčení série dramatických námořních střetnutí britské a francouzské flotily v prvním období Francouzské revoluce. Doba počátečního chaosu, převratných změn v organizaci námořnictva, úvodních malých i větších střetnutí, rytířských soubojů na vlnách i mnoha jiných událostí přinášejících velícím admirálům doslova noční můry vyvrcholila na jaře 1794 několikadenní námořní bitvou. A ve hře bylo hodně – konvoj 116 lodí plných zásob plující ze Spojených států do Francie zmítané revolučním kvasem, a hlavně - nedostatkem téměř všeho. O tučnou kořist proplouvající jim takřka pod nosem měli však eminentní zájem také Britové…

(anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789 až 1794 v Atlantiku)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Králíček - další tituly autora:
Bůh stál při Anglii - Tažení velké Armady 1588 Bůh stál při Anglii
 (e-book)
Bůh stál při Anglii. Tažení velké Armady v roce 1588 Bůh stál při Anglii. Tažení velké Armady v roce 1588
 (e-book)
Bůh stál při Anglii -- Tažení velké armády v roce 1588 Bůh stál při Anglii
Titanic - Nikdo nechtěl uvěřit Titanic
 (e-book)
Titanic -- Nikdo nechtěl uvěřit Titanic
 (e-book)
Titanic (Nikdo nechtěl uvěřit) Titanic (Nikdo nechtěl uvěřit)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Králíček

Lvi na vlnách

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

ANATOMIE NÁMOŘNÍCH BOJŮ

VELKÉ BRITÁNIE S FRANCIÍ

V LETECH 1789 AŽ 1794 V ATLANTIKU


Copyright © Václav Králíček, 2018

Cover © Vladimír Pfeifer, 2018

Drawings © Václav Králíček, 2018

Cover: detail of the painting by V. K. Killer (HMS Queen Charlotte);

courtesy of Shania a.s

Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2018

ISBN 978-80-7557-145-8 (Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7250-790-0 (Pražská vydavatelská společnost)

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK; Technická univerzita Liberec)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)

PhDr. Jan Koura, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák


Když se autorovi v dětství dostala do rukou kniha Reného

Grégra Vládcové oceánů, ani jeho nejbližší tehdy netušili, jak

velkého celoživotního koníčka potkal. Jen díky neuvěřitelné

laskavosti maminky knihy s námořní tématikou postupně přibývaly

– Borchard, Mowat, Forester, Hubáček...

Maminka to příliš nechápala, vždyť původem byla rodina vždy

svázaná především s půdou, přesto koníček obětavě podporovala.



Obsah

Vysvětlení základních pojmů 9

Doba chaosu 11

Ostrovní království bylo připravené 23

Rok 1793 – první rok bojů 46

Začátek roku 1794 82

Bitva slavného 1. června 1794 aneb Setkání dvou admirálů 96

Sladké chvíle slávy 153

Výprava bez úspěchu 168

Smutný konec roku 1794 178

Vybraná literatura a prameny 186

Order of Battle at the Glorious First of June 1794 187

Rejstřík lodí z textu 193

O autorovi 198



9

Vysvětlení základních pojmů Konec osmnáctého století byl opravdu bohatý na události. Uběhlo jen třináct let, během kterých Království Velké Británie za účin‑ ného přispění francouzského krále přišlo o své zámořské kolonie a místo nich se zrodily Spojené státy, když 14. července 1789 pa‑ řížský lid napadl vězení Bastilu, krutý symbol královské moci. Začaly se psát dějiny nové republiky a také revolučního francouz‑ ského námořnictva.

Jeho chaotické počátky a bouřlivý vývoj v prvních pěti letech jsme se v  následujícím textu pokusili zmapovat. Francouzská revoluce postupně převrátila chod celé Evropy, naše země nevyjímaje, ale za‑ sáhla i vzdálené kontinety. Všude tam, kde se nacházely francouzské kolonie. Proto jsme se s ohledem na rozsah publikace nevyhnuli ur‑ čitému zjednodušení a soustředili se především na střetnutí vedená v širých oblastech Atlantiku. Bojů ve Středomoří a v koloniích jsme se tak mohli dotknout jen okrajově.

Revoluce zasáhla takřka do všeho. Ve snaze zcela se odtrhnout od minulosti vyhlásil Konvent 24. října 1793 zavedení nového re‑ volučního kalendáře. Den první stanovil na sobotu 22. září 1792, tedy okamžik vyhlášení Francouzské republiky. Kalendář dělil rok na 12 měsíců, měsíce následně na tři desetidenní týdny. Den se skládal pro zjednodušení z deseti hodin a ty zase ze sta minut. Abychom se vyhnuli zmatkům v dataci a časech, raději používáme v celém textu kalendář a hodiny obvyklé jinde v Evropě. Například zatímco Evro‑ pa si užívala prosinec, ve Francii většinu měsíce nazývali Frimaire (z francouzského frimas – mráz, měsíc jinovatky) přičemž někdy v období mezi 21. až 23. prosincem začínal měsíc Nivôse (z latiny nivosus – zasněžený, měsíc sněhu).

Jenže revoluce zasáhla i archivy a písemné vzpomínky. A tak se občas, především na francouzské straně, vynoří příjmení kapitána či důstojníka a vzápětí zmizí. Nakonec není divu, vždyť zvláště v prv‑ ních letech se události vyvíjely neuvěřitelně překotně.


Lvi na vLnách 10

Namísto dnes nejvíce užívané délkové míry námořní míle čte‑ nář v textu často narazí na termín league, v tehdejší době mnohem frekventovanější. V britském námořnictvu se league rovnala třem námořním mílím čili vzdálenosti asi 5,6 km. Jen opravdoví znalci vědí, že slavný román Julese Vernea známý u nás pod názvem 20 tisíc mil pod mořem se v originále jmenuje Vingt mille lieues sous les mers, správně 20 tisíc leaguí pod mořem, přičemž v době vzniku románu přepočítavali Francouzi délkovou míru lieue přibližně na  4  kilo‑ metry. Kromě mílí se v textu užívá i u nás méně známá míra kabel, odpovídá cca 185 metrům.

U některých lodí uvádíme i jejich tonáž, kterou v žádném případě nelze zaměňovat za  dnes běžněji používaný termín výtlak. Tonáž je kalkulovaný objem trupu lodě, vypočítávaný z  násobků délky kýlu, šířky u dna a boční výšky nákladového prostoru. Anglicky se označuje jako Builder’s Measurement a zkratkou bm. Pochází ze sta‑ rého označení sudů s vínem (tun) z počátku 17. století. Podle počtu sudů, které mohla loď teoreticky přepravovat, se určovala její kapa‑ cita a vznikl tak základ pro výpočet přístavních a celních poplatků.

V  závěru knihy najde čtenář i  rejstřík lodí včetně roku uvedení do  provozu, a  především množství děl. Obecně platí, že od  74 děl a výše se jedná o lodě řadové, s počtem děl 40 a níže o fregaty a menší lodě. V boji platilo nepsané a dodržované pravidlo, že lodě řadové bojovaly zpravidla jen se stejně silným protivníkem. Fregaty a menší lodě se střetnutí s větším nepřítelem, pokud bylo možno, vždy vyhnuly.

Možná se budou čtenáři uváděné počty padlých zdát někdy příliš nízké, obzvláště s ohledem na prudkost či délku střetu. V průběhu celých dvacet dva let trvajících námořních bojů mezi Británií a zprvu revoluční republikou a následně císařskou Francií přišlo Královské námořnictvo takřka o 100 000 důstojníků a námořníků. Ale jen sedm procent z  nich skutečně padlo v  boji! Polovinu zahubily nemoci, takřka 30 procent úmrtí měl na  svědomí velký přítel námořníků alkohol a u zbývajících 13 procent si vybralo daň samo moře.

Pro onu dobu jsou příznačné i osudy hlavních protagonistů. Pa‑ radoxní je, že se oba, a právem, považovali za vítěze. A zatímco ten starší a zkušený praktik lord Howe odešel na odpočinek ověnčen slávou, ten mladší a ambiciozní, Villaret‑Joyeuse, za Republiky po‑ stupně upadl v nemilost.


11

Doba chaosu

„To je vzpoura?“ zeptal se Ludvík XVI. vévody

Rochefoucaulda, když se následující ráno,

15.  července  1789, dozvěděl o  pádu Bastily.

„Ne, sire, to není vzpoura, to je revoluce,“ suše

odvětil vévoda.

REVOLUCE VE FRANCII

V současnosti dávají někteří historici do souvislosti s Francouzskou revolucí i výbuch sopky Laki na Islandu 8. června 1783. Následkem erupcí uniklo do ovzduší neskutečné množství prachu a průměrná teplota v Evropě klesla o více než jeden stupeň Celsia. Nízké tep‑ loty ovlivňovaly úrodu v Evropě po následující tři roky. Zima roku 1784 byla nejdelší a nejstudenější, jakou kdy lidstvo zaznamenalo. Dokonce zamrzla i řeka Mississippi a ve vodách Mexického zálivu pluly ledové kry, jev do té doby nevídaný.

Docházelo k  nepředvídatelným výkyvům počasí způsobujícím

neúrodu, a tím velký nedostatek potravy. Citelně se to projevovalo především ve Francii, již dříve zdevastované králem a vysokou šlech‑ tou. Zoufalí vesničané, stejně jako chudí obyvatelé měst, trpěli hlady, vymírali po tisících a země se otřásala v základech propukajícími sociálními bouřemi. Ty vyvrcholily právě onoho 14. července 1789 nejprve raním útokem pařížanů na Invalidovnu a po jedenácté ho‑ dině dopolední obležením a posléze i dobytím Bastily, nenáviděného symbolu královské moci usazeného uprostřed města Paříže.

Britové vývoji ve Francii zprvu příliš nerozuměli, a když revoluce

vypukla, dlouholetý odpůrce ministerského předsedy Williama Pitta mladšího (1759–1806, zastupoval v parlamentu torye) sir Charles James Fox (1749–1806, od  roku 1784 úřadující předseda strany whigů) o  pádu Bastily dokonce prohlásil, že „je to nejdůležitější a také nejšťastnější událost světových dějin“. Whigové podporovali konstituční monarchii vládnoucí hannoverské dynastie a politickou


Lvi na vLnách 12 sílu opírali o průmyslníky a obchodníky. Na rozdíl od toryů, kteří svou základnu čerpali ve venkovské šlechtě a anglikánské církvi.

Jenže ve vztahu ke královské Francii byli Pitt i Fox kupodivu za‑ jedno. Jedním z nejvýraznějších následků prohrané války o kolonie v Americe se stala hluboká zášť vůči Ludvíkovi XVI. a obecně vše‑ mu francouzskému. Nepřekvapí proto, že obyvatelstvo království francouzskou revoluci těžko chápalo a  spíše vítalo. Určitou dobu dokonce převažovalo přesvědčení, že se Francouzi postupně doberou podobného politického systému jako oni a nakonec vznikne konsti‑ tuční monarchie. Velká Británie se proto zprvu ve spolku Rakouska a Španělska, bojujících s revolucí, nijak výrazně neangažovala. Ale i tak se v průběhu doby námořnictvo raději poznenáhlu připravova‑ lo (už kvůli odčinění předchozích porážek) na možnost budoucího konfliktu. Přitom ještě v roce 1792 prohlásil Pitt, že „v dějinách této země rozhodně neexistovala doba, kdy by jí situace v Evropě dávala větší naději alespoň na patnáct let míru, jako je tomu dnes“.

Od počátku revoluce byli nepřátelé Francie všude. Svatá říše římská, Velká Británie, Prusko, Rakousko, Španělsko, i to malé Portugalsko se postupně spojily v boji proti mladé republice. Nemluvě o tom, že ani celé území Francie se stále ještě neztotožnilo s převratnými ideály a v zemi zuřila občanská válka. Po počátečních neúspěších začala konečně mladá armáda porážet své nepřátele. V dubnu roku 1792 vyhlásila Francouzská republika válku Rakousku. Pruská podpora Rakouska málem skončila 21. září porážkou u Valmy, kde francouzská revoluční armáda vybojovala nad Pruskem své první větší vítězství.

Poprava občana Ludvíka Kapeta dne 21. ledna 1793, jak Ludví‑ ka XVI. v Konventu, a nejen tam, nazývali, se pro evropské panovníky stala doslova šokem. Jeho smrtí skončila éra velikých, absolutisticky vládnoucích francouzských králů. Vládnoucí rod přitom svou sto‑ pu vyrýval do dějin Francie od roku 987, kdy byl první Kapetovec Hugo zvolen králem. V  průběhu osmi staletí nebyl žádný z  jeho následníků z trůnu sesazen, jen dva byli zavražděni.

A  protože nejlepší obrana je útok, Francie vyhlásila vůdčímu členu nově vzniklé koalice Velké Británii (historici ji nazvou První koalicí) k 1. únoru 1793 válku. Nijak jí nevadilo, že už je ve válce s Rakouskem a Pruskem, ke kterým se připojily německé a italské státy a státečky a také Španělsko a Holandsko.


13

DOBA CHAOSU

Uprostřed tohoto neuvěřitelného chaosu zářily kokardy jakobí‑ nů jako pevný a zároveň nemilosrdný posel humanitárních ideálů republiky, prosazovaných prostřednictvím neustálého a Konventem institucionalizovaného strachu, hrubého násilí a absolutní absencí spravedlnosti. Do Francie vtrhla vláda teroru.

Nedá se přesně stanovit den, kterým vše začalo, ale od 2. červ‑ na 1793, kdy byli přímo na půdě Konventu pozatýkáni girondisté, se postupně chopili moci jakobíni. A  od  září  1793 pak Konvent v čele s Maximilienem Robespierrem (1758–1794) rozběhl popravy skutečných či jen domnělých nepřátel na plné obrátky. Období te‑ roru trvalo ve skutečnosti necelý rok a ukončil jej politický převrat 9. thermidoru roku II podle nového revolučního kalendáře. V ten den, pro ostatní Evropu krásný nedělní den 27. července 1794, byl naopak zatčen sám velký Robespierre a následující den urychleně popraven.

Během krátké doby se kvůli Robespierrovi a jeho metodám ocitlo ve vězení takřka půl milionu mužů a žen, povětšinou z politických důvodů. Do června 1794 šplhala čísla popravených strmě vzhůru. O 16 tisích existují záznamy proč byli gilotinováni, ale o dalších při‑ bližně 40 tisících se nic nedochovalo. Někteří odhadují počet obětí až na neuvěřitelné množství 200 tisíc popravených a zavražděných jenom v kraji Vendée. A to mluvíme o jednom z mnoha krajů Francie!

Zemi řídil Výbor pro veřejné blaho, jeden z 21 výborů původně

zřízených Konventem. Měl za úkol zajistit zásobování obyvatelstva,

obranu země a zahraniční politiku. Výbor Robespierre zcela ovládl. Neméně nebezpečný pro klid země byl i Výbor pro veřejnou bez‑ pečnost. Dohlížel na efektivní chod policie a organizoval boj proti odpůrcům revoluce uvnitř země.

Jak si Robespierre představoval ukončení občanské války, ilu‑ struje jeho prohlášení v Konventu. Tvrdil, že jediný možný způsob dosažení míru je potrestání všech zrádců a spiklenců, zejména těch poslanců a správců, kteří zklamali. Je zapotřebí, vyhlašoval, vyslat revoluční vojska pod velením vlasteneckých důstojníků, aby zlikvi‑ dovala aristokraty v Lyonu, Marseille, Toulonu, v kraji Vendéé, Jura a všude tam, kde se zvedají prapory roajalistů a hrozí povstání. Jen tento hrozný příklad potrestání zločinců prolévajících krev vlasten‑ ců a urážejících svobodu prý dokáže válku zastavit.


Lvi na vLnách

14

V  následných krocích po  ovládnutí Konventu jakobíni zruši‑ li původní feudální dávky, pokusili se stanovit minimální mzdy a  omezit neustále rostoucí ceny obilí. Dalším opatřením zaved‑ li také všeobecnou brannou povinnost, prozatím jen pro muže ve věku 16 až 25 let.

Mezitím chudší část obyvatelstva velmi rychle zjišťovala, že pro ni se revolucí vůbec nic nezměnilo. Žili sice v republice, král byl mr‑ tev, ale chudí byli stále chudí a hladoví stále hladovější. Paradoxně země postrádala jasné vedení. Chyběla nová ústava a neexistovala minimální mocenská infrastruktura zajišťující alespoň základní prosazování práva, klidu a pořádku v zemi.

Ve Vendée se zatím formovaly tisíce dobrovolníků v odporu vůči Paříži a střední třída se také přidávala. V Marseille, Lyonu a Tou‑ lonu zcela veřejně hovořili o federalizaci země, tak jak to původně prosazovali girondisté. Aby toho nebylo málo, i přes nádherné léto roku 1793 zemi reálně ohrožoval hlad. Úroda byla sice hojná, ale pro nedostatek vody nešlo spustit mlýny, a tak se nedostávalo mouky na chleba. Opět se množily útoky na obchody a rabování. Uprostřed léta se Konvent, vyděšený prudkou inflací cen základních potravin, pokusil stanovit maximální ceny vynucované drakonickými tresty. Výsledkem byly zavřené obchody. Obchodníci, pekaři i řezníci veš‑ kerá nařízení okamžitě bojkotovali.

Zároveň Konvent zoufale hledal cesty, jak získat pro francouz‑ ské obyvatelstvo, a  především armádu, dostatek potravin. Přitom v amerických přístavech kotvilo značné množství obchodních lodí, schopných alespoň částečně zmírnit nedostatek, a Američané byli připraveni lodě naložit. Jen bylo zapotřebí náklad bezpečně dopra‑ vit do vlasti. Kapitáni obchodních lodí se po vyhlášení válečného stavu mezi Francií a Velkou Británií bez dostatečně silného vojen‑ ského doprovodu odmítali vydat na moře, ale takový doprovod jim za současného stavu nemohl nikdo zaručit. Vždyť všechny lodě plu‑ jící pod francouzskou vlajkou se vyhlášením války staly pro britské námořníky doslova štvanou zvěří.

Už tak na Francii od roku 1793 útočily nepřátelské armády ze všech stran. Rakušané, Prusové a některé země Svaté říše římské ze seve‑ ru a východu. Armáda musela vyklidit Nizozemí a ustupovala až


15

DOBA CHAOSU

za hranice vlastní země. V březnu se Konvent pokusil vyslat flotilu obchodních lodí do  kolonií v  Západní Indii, ale ta se dostala jen do poloviny Biskajského zálivu. Země prohrávala na všech frontách. Byly ztraceny Flandry, armáda ustupovala z Alsaska, přišly zprávy o pádu Tobaga a o obsazení Martinique. Ztraceny byly i rybářské základny na Newfounlandu. Na zemi útočili i Piemonťané a ze zá‑ padu se přidali také Španělé.

POTÍŽE REVOLUČNÍHO NÁMOŘNICTVA

Před revolucí, ačkoliv to na první pohled vůbec nevypadalo, už byla situace ve francouzském námořnictvu neudržitelná. Nejenže se hro‑ madily potíže s nedostatkem financí, ty se vlastně vlekly chronicky již od  dob osvícené vlády Ludvíka  XIV., známého „Krále slunce“. Už tehdy příjmy státu tvořily jen asi dvacetinu státního dluhu. Situ‑ aci příliš nepomohl ani finanční eskamotér a podvodník John Law (1671–1729) ve dvacátých letech 18. století. Původem z dobré rodiny skotských bankéřů a zlatníků vymyslel geniální podvod na obyvatele Francie, který mimochodem úctyhodné bankovní domy v principu používají úspěšně do  dnešních dní. Ať už jde o  překotný a  ničím nekrytý tisk bankovek či bezdůvodné nadhodnocování v  podsta‑ tě bezcených akcií. Výsledek byl vlastně předem daný, následoval totální krach státních financí. Ani za padesát let v době vlády Lud‑ víka XVI. se státní finance nedokázaly z tohoto dezolátního stavu vymanit. Peníze chyběly všude a kupříkladu výplaty žoldu se čas‑ tokrát opožďovaly i o několik měsíců.

Stejně zoufale bojovaly s nedostatkem financí základny námoř‑ nictva a loděnice. Počátkem roku 1789 se nezaplacené závazky vůči dodavatelům, nevyplacené mzdy pracovníků loděnic, důstojníků a námořníků vyšplhaly na neuvěřitelných 400 milionů livrů. Tyto „drobné nedostatky“ námořnictvo ochromovaly dávno předtím, než si revoluce začala vybírat svou daň.

Přitom co se týče vývoje, doslova revolucí ve  stavbě válečných lodí se stal okamžik, když se ve čtyřicátých letech 18. století na moři objevily první francouzské řadové lodě o 74 dělech. Velmi robustní lodě se stavěly se ve dvou variantách Grand modèle a Petite modèle (anglicky Large a Common), přičemž rozdíl v  délce trupu byl jen několik metrů  – 51 a  57 metrů. Posádka čítala přibližně od  500


Lvi na vLnách 16 až do  700 důstojníků a  námořníků, vše záviselo na  velikosti lodě a zvyklostech daného námořnictva. Svou robustností a těžkou vý‑ zbrojí byly schopné v boji odolat i třípalubníkům. Přesto se obvykle stavěly do linie proti stejně silnému protivníkovi. Okamžitě se staly ve střetnutích hlavní páteří bojové linie řadových lodí a zde vytrvaly až do prvních desetiletí 19. století. Největší válečné lodě – třípalub‑ níky – zůstávaly ve flotilách vždy vzácnou menšinou.

První francouzské typy nesly 26 děl ráže 36 liber na hlavní pa‑ lubě, 28 děl ráže 18 liber na horní palubě a ty doplňovalo dalších 16 osmiliberních a čtyři čtyřliberní děla. Těžká hlavní výzbroj z nich vytvářela nebezpečného protivníka. Nezanedbatelná byla i ekono‑ mická výhoda. Na stavbu postačovala přibližně jen polovina financí vynakládaných obvykle na stavbu třípalubové řadové lodě, a přitom konstrukcí dokonale vyvažovaly palebnou sílu s nautickými vlast‑ nostmi robustních trupů.

Podle britského třídění válečných lodí se jednalo o řadové lodě III. třídy. První dvě třídy dále zůstaly vyhrazeny třípalubníkům o 110 a 90 dělech.

Obdobný náskok se týkal i fregat. Francouzské lodě kromě toho, že působily elegantněji, pluly rychleji včetně lepšího stoupání proti větru, lehčeji manévrovaly a také výzbrojí obvykle převyšovaly britské.

Problém tkvěl v  kvalitě materiálu, ale ten francouzští stavitelé ovlivnit nemohli. Na kontinentě používané dřevo na stavbu mělo v důsledku lehčího klimatu horší strukturu, bylo kvalitativně mno‑ hem měkčí a snázeji podléhalo zkáze než dřevo z britských ostrovů nebo ze Švédska.

Každá loď, kromě běžných oprav po určitých letech služby nebo po výraznějších poškozeních, procházela v loděnicích britské Ad‑ mirality takzvanou větší opravou. Ze záznamů vyplývá, že v rámci údržby byly vyčíslené práce na  původně francouzských stavbách vždy finančně mnohem nákladnější. Také technika stavby byla od‑ lišnější než britská a díky používaným technologiím možná i časově méně náročná. Francouzské loděnice využívaly při zpevňování spojů mnohem častěji železných hřebů a svorníků. Trupy lodí proto údajně vykazovaly větší náklonnost k deformacím a nebyly tak tuhé jako stavby britské. I z tohoto důvodu se z ukořistěných francouzských fregat snímala původní dělová výzbroj, protože těžší děla kladla


17

DOBA CHAOSU

více námahy na spoje trupu než běžně používané ráže v britském námořnictvu. Původní čtyřiadvacetiliberní děla nahrazovala osm‑ náctiliberní a ta zase dvanáctiliberní děla.

Zajímavé čtení představují i  dopisy britských důstojníků a  ná‑ mořníků sloužících na původně francouzských lodích a uchovávané v archivech Admirality. Leitmotivem většiny jsou nekonečné a opa‑ kované stížnosti na stísněné prostory na dolních palubách, kde se jen s  obtížemi daly rozmístit veškeré hamaky. Neustále se v  nich zmiňuje prosakování vody do  trupů, takže na  nich byla čerpadla v  mnohem větší permanenci. Lodě trpěly také špatnou ventilací vzduchu v  podpalubí. Co je nejzajímavější, mnozí zdůrazňovali problém s  hlukem plující lodě. Každá loď vydává během plavby specifické zvuky a o dřevěných stavbách plných pohyblivých sou‑ částí to platí dvojnásob. Neexistovala tichá loď, i přesto si důstojníci a stejně tak posádky stěžovali na nezvykle hlučné vrzání a sténání trupů trofejních lodí.

Krátce po revoluci se naprosto zhroutil po staletí udržovaný řád a autorita uvnitř námořnictva. V kombinaci s odporem revolucio‑ nářů vůči šlechtě jako takové mnoho důstojníků raději dobrovolně odešlo ze služby nebo uteklo do ciziny. Personálně byli v daném okamžiku nenahraditelní. Jejich dlouholeté zkušenosti, výcvik, od‑ bornost a zběhlost ve válečné taktice se den ze dne naučit nedaly. I když se námořnictvo pokoušelo získat důstojníky z obchodního loďstva, jejich znalosti, co se týkalo právě válečného řemesla, byly minimální.

V roce 1791 zůstalo v Brestu z 237 důstojníků jen 44, což v lep‑ ším případě znamenalo, že byli schopni s vypětím všech sil obsadit personálně maximálně čtyři až pět lodí z celkového počtu. Přitom Brest společně s Rochefortem a na jihu s Toulonem patřil mezi tři hlavní základny válečného námořnictva. K nim náleželo ještě několik menších. Na atlantickém pobřeží to byly Bayonne, Bordeaux, Lori‑ et, Cherbourg, Le Havre a Dunkerque a ve středomoří Marseilles.

Podle dekretu vydaného 1.  května  1791 a  několika dalších vy‑ hlášek měli v námořnictvu sloužit tři admirálové – ale tato pozice, využívaná za  království především pro členy královského domu nebo nejvyšší šlechty, nikdy v  revoluční Francii obsazena nebyla. K dosažení plné bojeschopnosti bylo zapotřebí:


Lvi na vLnách 18

9 viceadmirálů

18 kontradmirálů

180 kapitánů

800 důstojníků

200 nižších důstojníků

a dále kromě velkého množství poddůstojníků také:

50 velitelů lodí (menší plavidla)

60 odborníků dělostřelců

36 stavitelů lodí

36 odborníků na utěsňování lodí a dozor nad pumpami

18 zbrojířů

Vyhlášení branné povinnosti přivedlo v únoru 1793 do armády 300 tisíc nových vojáků a v srpnu dalšího téměř půl milionu. Během krátké doby dokázala Francie postavit do zbraně na 750 tisíc mužů a jedním z prvních úkolů armády zůstalo potlačení nepřátel uvnitř země. Kromě Lyonu, Bordeaux, Marseillle, Toulonu, Vendée obsadi‑ la armáda i Normandii a Bretaň. S počátkem léta se po zemi rozjeli komisaři delegovaní Výborem pro veřejnou bezpečnost. Ale naříze‑ né odvody se týkaly prioritně pozemních sil, nikoliv námořnictva.

Přitom revoluce zastihla francouzské námořnictvo paradoxně na vrcholu sil. Moderní, dobře vyzbrojené lodě vedli zkušení dů‑ stojníci a posádky tvořili vysoce vyškolení profesionálové zocelení Sedmiletou válkou a následně americkou válkou o nezávislost. Pod vedením velmi agresivního markýze de Castries, pověřeného říze‑ ním ministerstva námořnictva od roku 1780, produkovaly loděnice v Toulonu, Rochefortu a Brestu každý rok čtyři řadové lodě a stejný počet vynikajících fregat. V Cherbourgu se usilovně budoval umělý přístav, uvažovaná budoucí základna pro výpady proti britskému námořnictvu v Lamanšském průlivu.

Na  rozdíl od  pozemní armády měla revoluce na  námořnictvo už v zárodku zásadní a v podstatě rozkladný, až katastrofální vliv. Válečné lodě vyžadují velmi specifickou a složitou organizaci. Tyto válečné stroje, a nic jiného přes mnohdy velmi nákladnou výzdo‑ bu v podstatě nikdy nebyly, absorbují pravidelně značné množství státního kapitálu. Údržba, nová výstavba, nábor námořníků, školení důstojníků, nákup materiálu a potravin, to vše vytváří dokonale se‑ hraný válečný stroj, do kterého se s počátkem revoluce slovy básníka


19

DOBA CHAOSU

„nasypalo velké množství písku“. Námořnictvo, mnohem více než armáda, bylo vystaveno okamžitému politickému tlaku, snadnější‑ mu o to, že svou podstatou bylo vázáno na setrvávání v uzavřených námořních základnách. Nově vznikající a  z  Paříže dosazované revoluční tribunály hleděly na  námořní velitele s  hlubokým opo‑ vržením. Podezíraly je, často nikoliv neoprávněně, ze  sabotování revolučních ideálů.

Během období 1791–1792 většina velitelů a  důstojníků officier bleu („v  modré“, jak je pro aristokratický původ nazývali) došla k jednoznačnému závěru. Pokud se jim prozatím podařilo vyhnout gilotině, bylo více než zřejmé, že je jejich další setrvávání v námoř‑ nictvu nepřijatelné. Emigrace svým rozsahem doslova zdecimovala důstojnický sbor a ochromila bojeschopnost francouzského námoř‑ nictva na dlouhou dobu.

NARUŠENÁ ELITA A JEDEN Z MÁLA

Životní podmínky mužstva byly žalostné a  všeobecně se vědělo o velmi vysoké nemocnosti a s tím související úmrtnosti. K udrže‑ ní kázně se běžně používaly tresty, které provinilec často ani neměl šanci přežít. Před revolucí a ještě dlouho po ní se k námořnictvu, pokud nebyl přinucen okolnostmi, ať už odvodem nebo verbíři, nikdo nehrnul. I když se situace námořníků díky revolučním změ‑ nám po roce 1790 poznenáhlu lepšila, novou překážkou změn se paradoxně stali oni sami.

V srpnu 1790 Národní shromáždění přijalo nový Trestní zákon pro námořnictvo. Drakonické tresty sice zůstaly zachovány, ale zákon zaváděl systém poroty, aby zamezil libovůli důstojníků. Ná‑ mořníci dál protestovali a situaci zkomplikoval návrat lodi Leopard z kolonií do Brestu o pár dní později. Posádka lodě se během pobytu na Saint ‑Domingue (dnes Hispaniola a tehdy význačná francouz‑ ská kolonie) vzbouřila, zbavila se kapitána a o své vůli se navrátila do vlasti. Celou chaotickou situaci se podařilo dostat pod kontrolu až v průběhu roku 1791.

Přesto revoluce námořnictvo zasáhla mnohem silněji, než by se předpokládalo. Pro nižší velitele se najednou objevila možnost služebního postupu bez ohledu na původ a elitní klub důstojníků „v modré“ už nebyl jen uzavřeným klubem pro vyvolené. Do válečného


Lvi na vLnách 20 námořnictva najednou s  nebývalou ochotou přijímali důstojníky obchodního loďstva. Každý schopnější mladší důstojník byl kva‑ pem povyšován a z mnoha námořníků se během jednoho dne stali zkušení poddůstojníci.

Velmi pomalu se měnily i zdravotní podmínky běžných námoř‑ níků, kladl se větší důraz na dodržování hygienických zásad, větrání a zlepšení životních a pracovních podmínek.

Přesto přetrvávalo nenáviděné dělení na kasty, a i když uvnitř na‑ stávaly změny, obraz námořnictva se u běžného obyvatelstva příliš nezměnil. Stále mezi ním převažoval názor, že námořnictvo zbavuje poctivé občany svobody, zdraví a často také života.

Ještě před vzestupem vlivu jakobínů probíhal skrytý i otevřený boj mezi místními autoritami na základnách a námořními veliteli. K vyřešení problémů nepřispívaly ani vzdálenosti. Brest byl vzdálený od Paříže takřka šest set kilometrů, Toulon přes osm set kilometrů. To ve skutečnosti znamenalo deset i více dní cestování po špatných a nebezpečných cestách v rozvrzaných kočárech.

V roce 1793 měla Marine nationale, jak se nyní nazývala, ve sta‑ vu 82 řadových lodí a  79 fregat umístěných ve  třech páteřních válečných přístavech Brestu, Rochefortu a Toulonu. Polovina lodí byla schopna okamžité akce na moři, další čtvrtina byla ve vyni‑ kajícím stavu. V Brestu kotvilo 47 řadových lodí, devět fregat se silnou výzbrojí okolo 40 děl a  23 dalších vyzbrojených 32 děly. V Rochefortu mělo základnu 12 řadových lodí a stejný počet silně vyzbrojených fregat.

Pohled na starou brestskou přístavní pevnost z hradeb,

litografie P. Ozanne


21

DOBA CHAOSU

Ve stejném období mělo britské Královské námořnictvo ve stavu 153 řadových lodí, 42 dvojpalubníků (starší přechodová fáze mezi řadovou lodí a fregatou) a 99 fregat. Na rozdíl od Francouzů dis‑ ponovala Admiralita prvotřídním důstojnickým sborem. Na lodě mohlo okamžitě nastoupit 251 kapitánů, 167 komandéru a více než 1350 důstojníků, přičemž většina z nich patřila mezi ostřílené vete‑ rány americké války za nezávislost.

I když velké množství lodí stálo v rezervě, to znamená zakotve‑ né v přístavech, částečně odstrojené a zakonzervované a k dispozici v okamžiku vypuknutí války bylo jen 26 řadových lodí a 42 fregat, stavy se rychle měnily. O rok později již sloužilo 85 řadových lodí a 88 fregat, tedy více, než měli ve službě Francouzi. Pro ně byla situ‑ ace o to horší, že koncem roku 1793 došlo k likvidaci takřka čtvrtiny flotily, původně dislokované v Toulonu, kdy část obsadili Britové, část zničily samy posádky a ostatní nebyly schopné boje. Do roku 1794 vstupovalo francouzské námořnictvo chudší o  15 řadových lodí a 18 fregat.

Justin ‑Bonaventure, comte Morard de Galles (1741–1809) slou‑ žil ve válečném námořnictvu od svých šestnácti let. Kapitánem se stal v roce 1781 a pod admirálem Suffrenem bojoval proti Britům. V okamžiku vypuknutí revoluce patřil mezi zkušené a respektované velitele. Na rozdíl od mnoha svých šlechtických kolegů důstojníků officier bleu z „Grand Corps“, jak se námořnictvu také říkalo, se roz‑ hodl neemigrovat. Už v lednu roku 1792 povýšil na kontradmirála. Jeho prvním velkým úkolem se stala expedice do  Západní Indie (tehdy se tak označovala oblast Bahamských ostrovů a Antil), kde měl potlačit vzpouru a  nastolit pořádek v  koloniích. Na  moře se flotila pod Morardovým velením vydala z Brestu v srpnu.

Takřka přesně o rok později, v lednu 1793, jej jmenovali vicead‑ mirálem a následně v únoru převzal velení námořních sil v Brestu, částečně i  pro velmi špatný zdravotní stav původního velitele vi‑ ceadmirála Nicolase Henry de Grimouarda (1743–1794). Ministr námořnictva ve jmenování Morarda de Galles kromě jiného vyzdvihl jeho vynikající námořnické znalosti, talent a v neposlední řadě i ob‑ libu. Nicméně viceadmirál jmenování přijal s obavami a nadšený nijak nebyl. Snad tehdy ani netušil, jak je nepřipravený na nečekané překážky, kterým bude muset zakrátko čelit.


Lvi na vLnách

22

Vzápětí do  Brestu dorazila skupina reprezentantů Konventu

složená z pánů Henri ‑Pascala Rochegudea (1741–1834), Jacquese

Defermona (1752–1831) a Prieura de la Côte ‑d’Or (1763–1832). Přes

námitky viceadmirála a velitele Antoina‑Jeana‑Marie Thévenarda

(1733–1815) prosadili okamžité vyslání tří řadových lodí na hlídku

do Lamanšského průlivu. Viceadmirál se nalodil na Républicain (ještě

před rokem se jmenovala Royal Luis) a společně s Achille a Tourville

v doprovodu čtyř fregat se měli vydat na moře. Přes velké problémy

s naplněním stavů posádek konečně 9. března opravdu na moře vy‑

plul. V jakém stavu flotila byla, svědčí následující události. V prudké

bouři 17.  března ztratila Républicain hlavní plachty a  Morard de

Galles nebyl schopný ovládat loď, protože měl k dispozici jen třicet

námořníků ochotných plnit jeho povely. Na palubě Tourville byla

situace ještě kritičtější. Když kapitán Duval trval na splnění svých

rozkazů, posádka jej prostě zabila. Jiná verze hovoří o tom, že poté,

co námořníci v bouři odmítli splnit rozkaz, sám ze zoufalství šplhal

do lanoví a pádem se zabil.


23

Ostrovní království bylo připravené

DŮSTOJNÍCI, NÁMOŘNÍCI, NEMOCI, TRESTY I SMRT

Potomci britských aristokratů, nově se rodící buržoazie a přísluš‑ níci středního stavu viděli v  kariéře u  námořnictva jistotu. Nejen finanční, ale především prestiže. Námořnictvo jakožto hlavní opora impéria (pozemní síly byly zanedbatelné) zaručovalo tmavě mod‑ rým uniformám poměrně vysoký společenský status. A  na  rozdíl od praxe francouzského královského námořnictva se s trochou štěstí dokázali do důstojnického sboru propracovat i někteří ze spodních palub, tedy z nejnižších příček společenského žebříčku.

Po většinu osmnáctého století výběr budoucích důstojníků hod‑ ně závisel na kombinaci vlivu, styků s jednotlivými kapitány, ale také nadšení a štěstí. Což kupodivu padlo s neustále se rozvíjející válkou s Francií, kdy se houfem přihlašovalo šlechtické potom‑ stvo a  obsazovalo zajímavá místa. V  letech 1793 až 1815 mladí aristokraté tvořili asi 12 % z přibližně 1800 důstojníků, zatímco děti profesionálů, středního stavu či obchodníků až polovinu. Přesto, když došlo na povyšování, takřka 41 % nově povýšených kapitánů a  admirálů pocházelo právě z  první skupiny, zatímco z té druhé se to podařilo jen asi 22 %. Možná i proto tvořili páteř důstojnického sboru (více než jeho polovinu) sice potomci ná‑ mořních důstojníků, ale šlechtického původu. Jména jako Hood, Parker, Rodney či Pellew se neustále objevovala mezi vynikajícími důstojníky či admirály.

Existovala ještě jedna možnost, jak proniknout do důstojnického sboru Královského námořnictva. Zkušenosti získané na palubách lodí Východoindické společnosti nebo plavby v Pobaltí často zajis‑ tily adeptům místo důstojníka.

Velmi silnou motivací ženoucí mladíky z dobrých rodin na moře v době války nebyla sláva získaná ve skvělých bojích, ale jen a jen finance. V případě zajetí nepřátelské lodě se stávala majetkem vítěze


Lvi na vLnách 24 včetně nákladu. Pokud se kořist podařilo dopravit do  přístavu, a  nemuselo to být bezpodmínečně v  Británii, obvykle došlo k  co nejrychlejšímu zpeněžení. Výtěžek z prodeje se dělil podle přesného klíče mezi velitele a posádky lodí, které ji získaly. Admirálovi, velící‑ mu celé skupině, obvykle připadla suma ve výši 1/8 až 1/4, kapitán obdržel 1/4, důstojníci další 1/4 a zbytek se rozděloval posádce.

Někteří admirálové si tak během dlouholeté služby dokázali při‑ lepšit částkou až 300 tisíc liber. Pokud uvážíme, že v té době se roční služné admirála v činné službě pohybovalo okolo tří tisíc liber, nešlo o zanedbatelnou sumu. Když se Britům v průběhu sedmileté války podařilo během léta roku 1762 obsadit Havanu, každý velitel obdr‑ žel odměnu z kořisti rovnající se částce 70 tisíc liber.

Na rozdíl od „dolní paluby“, kde nejvyšší dosaženou profesní me‑ tou obvykle býval AS (Able Seaman), dělostřelec, tesař, loďmistr atd., čili poddůstojnická funkce, nováčky na „horní palubě“ zapisovali před rokem 1794 do posádky jako „kapitánovy sluhy“. Hochy po‑ většinou ve věku 12 až 14 let důstojníci pověřovali drobnými úkoly, průběžně zasvěcovali do řízení, výpočtů polohy a všeobecně velení. Vzhledem k požadavku odsloužených let nebyly výjimkou ani roční děti! Kapitány často vyzývali k náboru co největšího počtu sluhů. Milou pobídku představoval i příspěvek od Admirality 18 šilinků na  měsíc. Situace došla tak daleko, že koncem šedesátých let se například na  třípalubníku HMS Namur vyskytovalo 32 „kapitán‑ ských sluhů“, přičemž posádku tvořilo 651 námořníků. V roce 1759 na HMS Royal George admirála Hawkea během bitvy v Quiberonské zátoce sloužilo 30 těchto kadetů.

U každého „sluhy“ se předpokládala finanční účast rodiny. A tak zatímco v roce 1733 postačoval kapitánovi roční příspěvek pět liber, o šedesát let později už obvykle požadovali roční příspěvek 50 liber vyplácený až do dne přijetí adepta mezi důstojníky. Nepsaným pra‑ vidlem naštěstí bylo, že až polovina mladých gentlemanů obvykle po šesti letech služby plynule přecházela do důstojnického sboru.

Přítrž užívané praxi učinil až rok 1794, kdy vyšel rozkaz Admira‑ lity omezující počet budoucích kadetů v poměru čtyři kadeti na sto členů posádky. Zároveň došlo k rozdělení do tří skupin. Nejmladší gentlemani ve věku 13–15 byli k ruce důstojníkům. Ti starší, ve věku 15–17, obvykle sloužili s posádkou rozdělenou do skupin. Nejstarší


25

OSTROVNÍ KRÁLOVST VÍ BYLO PžIPRAVENÉ

gentlemani, kadeti první třídy, měli statut dobrovolníka a pobírali služné šest liber ročně. Důstojnické zkoušky jako takové nikdy se nekonaly, hlavní ukazatel tvořil požadovaný počet důstojníků dle potřeb námořnictva.

O kvalitě vzdělávání vypovídají i vzpomínky sira Williama Henry Dillona, původem levobočka irského obchodníka. Během čtyřdenní červnové bitvy v  roce 1794 jako mladý kadet utrpěl zranění třís‑ kou. Sir Dillon šel na moře jako desetiletý v roce 1790 a měl štěstí. HMS Alcide velel sir Andrew Douglas, člověk chápající důležitost vzdělání a  znalost cizích jazyků. Na  palubě jeho lodě vyučovali kadety ve  všeobecném rozhledu a  navigaci od  devíti do  dvanácti dopoledne a od dvou do čtyř odpoledne. Mezitím se samozřejmě podíleli na běžné práci na palubě. Přesto Dillon vzpomíná i na řadu drobných zranění způsobených krutou šikanou od kolegů kadetů, různé nadávky, pěstní souboje či boje na šavle mezi děly na palubě. Ale také třeba na krádež kapitánova pudinku či neustálé strkanice se stewardy. Zato na HMS Edgar měl vzdělávání na starosti člověk pověstný svým opilstvím a obscénností. Že na kadety neměl vliv, je zřejmé, zato byl vděčným námětem různých parodií a kanadských žertíků.

Samotní kadeti se poznali okamžitě podle druhu lodě. Vynika‑ jící v teorii i znalostech bývali obvykle ti z řadových lodí, špinaví a nevychovaní ze sloopů a brig. (Sloop, někdy také nepřesně šalu‑ pa, Francouzi je většinou nazývali korvetami, míval tonáž od 200 do 300 tun a délku do 30 metrů. Lodě nesly klasické ráhnové oplach‑ tění a měly jednoduchou nekrytou dělovou palubu obvykle osazenou dvaceti lehčími děly a  posádku od  100 do  200 mužů.) Elitu vždy tvořili kadeti z  fregat, inteligentní a  hrdí, okamžitě schopní čelit nebezpečí a nebojící se kdykoliv převzít odpovědnost.

I tak s přílivem mladých důstojníků ze šlechtických rodin (a ne‑ musel to být zrovna nejmladší syn nebo příliš chudá rodina) vznikaly na lodích komplikace. Chování a vystupování často příliš neodpoví‑ dalo zavedeným a mnoha lety prověřeným vztahům mezi důstojníky a námořníky, a co horšího, oni sami měli mnohdy problémy s udr‑ žením autority. Své vykonal neustálý nátlak ze  strany vlivných rodičů, aby je bez ohledu na zkušenosti a talent povyšovali. Došlo to až tak daleko, že si v přítomnosti dámy na palubě vlastní vlajkové


Lvi na vLnách 26 lodi kontradmirál Cuthbert Collingwood (1748–1810) při pohle‑ du na adepta důstojnické profese povzdechl: „Bounce (admirálův oblíbený pes) je mnohem užitečnější než onen důstojník, a navíc je zábavnější.“ Přesto ne všichni potomci slavných rodin v hodnocení propadli jako onen nešťastník.

První výraznou vlaštovkou, ovlivňující v následujících desetile‑ tích důstojnický sbor námořnictva, byl rok 1779. Král Jiří III. tehdy poslal syna, prince Williama Henryho, na moře jako kadeta (mid‑ shipmana). Zároveň přidal v  osobním dopise admirálu Hoodovi veledůležitý pokyn: „Tento mladý muž jde na moře jako námořník a jak připomínám, nesmí mezi ním a ostatními existovat vůči němu žádný rozdíl. Jinak by se vše pokazilo.“

Ačkoliv to zní na první pohled neuvěřitelně, mnohem větší naději na přežití v samotném boji měli nižší než vyšší důstojníci či velitel lodě. Při své práci se totiž obvykle pohybovali na méně exponova‑ ných místech paluby či v podpalubí u děl.

Kapitánovo stanoviště, respektive místo, ze kterého velel, se bě‑ hem bitvy nacházelo na ubytovací palubě, což je nejvýše položená paluba vedoucí přibližně od poloviny lodě až k zádi. S podobou ve‑ litelského můstku, tak jak jej známe dnes, neměla nic společného. Jen zde byl totiž dostatečně vysoko aby měl přehled. Zároveň s ním se zde pohybovali i ostatní vyšší důstojníci. Přitom šlo o místo zcela nekryté a nejméně chráněné jak proti účinkům dělostřelby, tak pře‑ devším proti palbě z mušket. Obvyklou praxí bylo umísťovat střelce do košů na stěžních a pro ty pochopitelně byly tmavé důstojnické uniformy se zlatými nárameníky korunované výrazným kloboukem vítaným cílem.

Většina velitelů patřila osobně k velmi statečným, nicméně ještě v polovině osmnáctého století řešil válečný soud Admirality dvoj‑ násobný počet případů zbabělosti (v období 1720–1750 šlo takřka o 40 důstojníků) oproti skutečně padlým velitelům. Co všechno zvládal typický námořník fregaty 35letý AbleSeaman (čili zkušený námořník), říkejme mu třeba Peter Smith, nelze snad‑ no vypočítat. Patřil k první skupině levoboční hlídky. Námořníci se dělili na pravoboční a levoboční hlídku a ty dále na další dvě až tři. Už nebyl nejmladší, přesto Smith náležel k předním košovníkům čili


27

OSTROVNÍ KRÁLOVST VÍ BYLO PžIPRAVENÉ

námořníkům šplhajícím po těch nejvyšších ráhnech. Obvykle jich bylo okolo dvaceti až třiceti na každý stěžeň. Tvořili jen asi dvacetinu posádky, ale považovali se za naprostou elitu a podle toho se také chovali. Odlišovali se i oblečením. Ti, co prošli službou v Indiích, preferovali křiklavé barvy, šperky (dnes by se použil výraz piercing) a výrazné tetování. Námořnické povolání je univerzální, na palubách sloužily různé národnosti a ani černoši nebyli výjimkou.

Na moře přicházeli hoši nejčastěji ve věku okolo osmi let. Když dosáhli 15 až 16 let, přeřazovali je mezi námořníky (pokud se na loď dostali již jako starší, zácvik trval přibližně půl roku). S  ohledem na fyzickou zátěž vydrželi na moři maximálně dalších dvacet let, pak si obvykle hledali snadnější práci u pobřežní plavby či v přístavech. Někdy se jim poštěstilo udělat poddůstojnickou kariéru nebo zcela výjimečně to dotáhli až na důstojníka.

Smith patřil k osádce prvního člunu. V boji pracoval u prvního děla na levoboku na přídi. Pochopitelně znal dokonale úkony celé osádky děla, aby mohl zaskočit za zraněné či mrtvé. V případě po‑ třeby jej odvolávali k práci u pump ve středolodí. Při vyplutí dohlížel na správně vinutí vytahovaného kotevního lana po celou jeho trasu

I námořníci měli nárok na odpočinek – nedělní večer na moři


Lvi na vLnách 28 až k vrátku. Pokud zaslechl povel „všechny ruce k plachtám“, praco‑ val na brámové čnělce na ráhnu přídavné plachty a na hlavní přední plachtě. Při provádění obratu s ostatními tahal buliny (ovládací lana plachet), a když loď obrat dokončila, přesouval se zpět k plachtám. Tam bylo jeho místo i při kasání plachet, ale když se kasaly plachty a spouštěla ráhna před bouří, pracoval u hlavního úvazníku, kterým se ráhna spouštěla. Při opětovném vytažení už byl na ráhně hlavní přední plachty a pomáhal s jejím spuštěním.

Tím ovšem výčet činností Petera Smithe nekončil. Mezi po‑ vinnosti patřilo i  řádné zavěšení i  svěšení hamaku. Když na  něj přišla řada, staral se o jídlo své skupiny. Takovému námořníkovi se přezdívalo „kuchař“. Nejposvátnější na palubách válečných lodí byla večeře. Obvykle se na ni vyhrazovalo 90 minut a odvolat ná‑ mořníky od jídla mohl důstojník jen v případech skutečné nouze. Na rozdíl od dnešních dob posádky velmi špatně snášely nedo‑ statek rumu či piva. Mezi Smithovy povinnosti patři také úklid podpalubí i paluby, ale ve skutečnosti měl v popisu práce takřka třicet různých činností.

Posádky lodí ohrožovala mnohá nebezpečí. Nejhorší byly nemoci. Od kurdějí, nejobávanější nemoci námořníků způsobovaných ne‑ dostatkem vitaminu C, přes pohlavní choroby až po úplavici a tyfus. Velitelé lodí velmi trnitě docházeli na to, že základem je bezpodmí‑ nečné dodržování hygieny. Nejen u posádky, ale především všech lodních prostor. I tak námořníky na dlouhých plavbách do tropů decimovaly malárie a žlutá zimnice.

Když se v  roce 1779 vydal s  kontradmirálem George Bridges Rodneyem (1718–1792) na moře lékař Gilbert Blane (1749–1834) coby jeho osobní lékař, asi ani on netušil, jak jeho hlášení, a přede‑ vším vydaná kniha Observations on the Diseases of Seamen, ovlivní budoucí zdravotní péči. Jím v roce 1793 doporučovaná pravidelná dávka citronové šťávy na prevenci proti kurdějím se stala závaznou normou válečného námořnictva už o dva roky později.

S kontradmirálem Rodneyem, nechvalně známým svou lačností po penězích, absolvoval roční pobyt v Západní Indii a výsledky Bla‑ neova pozorování byly alarmující. Ve dvacetičlené eskadře během plavby zemřelo 715 námořníků a vojáků námořní pěchoty, ale jen 59 v boji a na utrpěná zranění. V nemocnicích skonalo dalších 862


29

OSTROVNÍ KRÁLOVST VÍ BYLO PžIPRAVENÉ

námořníků. Z celkového počtu 12 109 mužů mu jich během roku zemřelo 1577, tedy každý sedmý! A dalších 350 mužů musel Bla‑ ne odeslat s následky zranění či chronickými onemocněními zpět do vlasti s doporučením k propuštění ze služby.

Na  rozdíl od  nemocí se s  jinými potížemi námořnictvo vždy vyrovnalo a  po  vině ihned následoval trest. Námořníci dostávali trest za nedodržení rozkazu nebo špatně odvedenou práci a mezi nejhorší provinění patřilo usnutí ve  službě, odmítnutí rozkazu, křivé chování či hrubé zanedbání hygienických zásad. Za vše, co bezprostředně ohrožovalo chod lodi. A protože na moři není až tak jednoduché využití žalářnického systému, snad až na odnětí dávek rumu, přišel ihned po provinění fyzický trest prováděný obvykle bičováním legendární devítiocasou kočkou nebo lodním lanem. Přesto musíme mít na paměti, že námořník byl na moři dvakrát cennější než na pevnině. Obvykle se trestalo rychle a potrestaný se okamžitě vracel do služby. Tresty se vždy vykonávaly za přítomnosti co největší části posádky, protože jen tak se zajistil jejich maximál‑ ní výchovný účinek.

Existoval ještě jeden trest bičováním, a  to proslulá „Run the gauntlet“, kdy provinilce trestala celá posádka. Procházel uličkou a každý jej musel udeřit koncem lana. Trest se ponejvíce využíval u zlodějin mezi posádkou a šlo o velmi účinný prostředek.

Námořníci museli spoléhat na  znalosti důstojníků, protože je‑ jich rozhodnutí ovlivňovala bezpečnost celé posádky. Bez dokonale sladěné práce stovek rukou tyto válečné stroje mohly jen stěží fun‑ govat. Posádky často tvořila pestrá směsice mladých a nezkušených promíchaných s  protřelými veterány, přičemž všechny spojovala vzájemná potřeba včetně vztahu s  poddůstojníky a  „horní“ palu‑ bou. Porušení nepsané dohody vždy vedlo k  potížím. Výmluvné jsou osudy mladého, dvanáctiletého kadeta, který nevynechal jedi‑ nou příležitost k potupení posádky a jeho metody se příliš nelišily od  dokonale propracovaného sadistického ponižování. Posádka toto chování s  tichým mumláním nějakou dobu snášela, ale brzy se dostavila odplata. Na  přední palubě jej zabila kartáčová střela, značně znetvořila tělo a část vnitřností rozházela po levoboku. Mís‑ to smutku vzbudila jeho smrt radost a posádka ji oslavovala téměř jako vítězství nad nepřítelem.


Lvi na vLnách 30

I Admiralita bedlivě sledovala velitele a občas se zbavovala kapi‑ tánů, kteří nedokázali dodržovat profesní standardy.

Na dobře fungující válečné lodi nikdy nebyl velký hluk, důstoj‑ níci udělovali povely bocmanům a ti je předávali obvykle pomocí píšťalky dál.

První pokus o kodifikaci předpisů přišel v roce 1731, další násle‑ dovaly a v předpisech vydaných v roce 1780 se dokonce vyžadovalo, aby žádný námořník nebo osoba na lodi nesměla být bezdůvodně udeřena či zneužita pod jakoukoliv záminkou. Stejně nedotknutelná byla přestávka určená k jídlu.

Zato nezřízená konzumace alkoholu patřila dlouhé roky k velkým tabu. Admirál Alexander Inglis Cochrane (1758–1832), který za‑ počal svou kariéru na moři už během americké války o nezávislost, ve svých vzpomínkách uváděl, že pití nikdo nepovažoval za slabinu. Stejně tak jedenáctiletý kadet lord Bernard Coleridge psal otci, že víno pro něj není žádný luxus. Grog mu nechutnal, a tak dostával dvě sklenice vína denně, k obědu a večeři, což odpovídalo polovině jeho přídělu. „Kazateli Jemmymu“ neboli kapitánovi Jamesi Gam‑ bierovi, veliteli HMS Defence a hluboce věřícímu metodistovi, se s tichým svolením na Vánoce 1794 opila do němoty kompletně celá posádka. Námořnictvo začalo řešit problém s alkoholem až v roce 1797, zato s obvyklou tvrdostí. Nejčastějším trestem za opilství bylo dvanáct až dvacet čtyři ran devítiocasou kočkou a pití se přestalo tolerovat i důstojníkům. U koho kapitán usoudil, že je pravidelným milovníkem džinu a průběžně se opíjí, následovalo okamžité vy‑ hození a v případě důstojníka tiché propuštění ze služby, jakmile to bylo možné.

Námořnictvo naopak nikdy neřešilo důvěrné vztahy mezi muži na palubě. Přátelství přerůstající mnohdy v intimní vztah vznikala během dlouhých plaveb a zpravidla se ihned rozpadla po návratu do přístavu a k rodinám. Nikdy však nesměla ničím narušit plynulý chod služby na lodi.

Předpisy natolik vnikly pod kůži námořníků, že během vzpoury v Nore roku 1797 námořník odmítl ublížit důstojníkovi, který ho nechal předešlý den zbičovat se slovy, že on si trest zasloužil. A do‑ dal: „Pane, vy jste gentleman a dobrý důstojník. Nikdy netrestáte zbytečně, a když to uděláte, má to vždy důvod.“


31

OSTROVNÍ KRÁLOVST VÍ BYLO PžIPRAVENÉ

NEJVYŠŠÍ V KRÁLOVSKÉM NÁMOŘNICTVU

„Ačkoliv vybojoval velké vítězství, místo ocenění se dostal do  kleští nespokojených důstojníků a  vůči jeho osobě nepřátelsky naladěné­ mu tisku.“

Sam Willis, historik

Lord Richard Howe, první hrabě Howe (8. března 1726 až 5. srpna 1799) Šlechtické kořeny lorda Richarda Howea sahají hluboko do šestnác‑ tého století. Richard se narodil 8. března 1726 v Londýně jako druhý syn Emanuela Scrope Howea, druhého vikomta Howe a Marie So‑ phie Charlotty, dcery baronky von Kilemansegg, posléze hraběnky Darlingtonové, nevlastní sestry krále Jiřího I. Postupně se jim na‑ rodily čtyři synové a čtyři dcery. Když bylo Richardovi osm let, král Jiří  II. jmenoval otce guvernérem na  Barbadosu, kde ani ne jako pětatřicetiletý už po dvou letech 28. března 1734 umírá. Udajně se prý ve velkých vedrech napil příliš studeného kokosového mléka.

Kariéru u  námořnictva Richard zahájil obvyklou cestou, když ve čtrnácti opustil Eaton a nastoupil coby midshipman na palubu HMS Severn. Lodi velel ctihodný Edward Legge a podléhala, stejně jako dalších pět lodí, velení komodora George Ansona (1697–1762) na výpravě do oblastí tehdy nazývaných Jižní moře, čili ve skutečnos‑ ti do jižního Pacifiku. Dostal za úkol prozkoumat západní pobřeží tehdejší španělské Ameriky a  obhlédnout zdejší přístavy. Přesto hlavním zájmem měly být španělské válečné galeony převážející zlato z Acapulca do Manily a drahým exotickým zbožím přetížené lodě obchodní.

Domů se Howe vrátil v roce 1742 a příliš se neohřál. Nechal se zapsat do posádky HMS Burford kapitána Franklina Lushingtona. Na lodi kromě jiných známých jmen začínal kariéru nešťastný admirál John Byng. Mladý Howe se vydal do Západní Indie pod admirálem sirem Chalonerem Oglem (1681–1750). Konflikt se Španělskem probíhal už od roku 1739, kdy se původně obchodní spor nakonec překlopil do podstatně větší války o dědictví rakouské. Na palubě HMS Burford zažil urputné boje při útoku na La Guayra na pobřeží


Lvi na vLnách 32 Caracasu. Mezi prvními těžce raněnými se tehdy ocitl velitel lodě kapitán Lushington. Ještě než ho odnesli do  podpalubí, stihl pře‑ dat velení prvnímu důstojníkovi. Poručík vyvedl loď z boje a vrátil se ke Curaçau. Raněného kapitána přenesli na pobřeží, kde po pár hodinách skonal. Poručíka následně postavili před vojenský soud a  před odsouzením ho zachránilo svědectví lodního tesaře, které potvrdili i  ostatní přeživší důstojníci. Všichni shodně vypovídali o těžkých poškozeních lodního trupu především na čáře ponoru. Zda Howe také svědčil, není známo.

Doma ho žádné povýšení nečekalo, a tak se Howe do Západní Indie opět vrátil. Netrvalo dlouho a od 25. května 1744 sloužil už jako poručík bombové lodě HMS Comet. Hodnost mu o rok později po návratu z tažení potvrdili 8. srpna 1745 krátce poté, co vyplatili posádku.

Rok 1745 patřil v britských dějinách k problematickým, opětov‑ ně propuklo Jakobitské povstání, ale pro Howea byl naopak rokem příznivým. Velitelem flotily operující od Dows v Průlivu a v Sever‑ ním moři ustanovila Admiralita viceadmirála Edwarda Vernona (1684–1757), skvělého námořního důstojníka proslaveného pře‑ zdívkou „Old Grog“.

HMS Baltimore, jíž Howe velel, 18. března dělostřelecky podporo‑ vala vylodění u Fort William hluboko ve skotském území v průběhu povstání, ale její čtyřliberní děla neměla proti silným kamenným valům žádnou šanci. Nečekaný a tvrdý boj postoupil až 1. května, kdy společně s fregatou HMS Greyhound narazil na dvě velké fran‑ couzské lodě, kotvící u Loch Nouy poblíž Mordentu. Fregata měla jen 20 děl, takže to bylo společně 34 oproti 66 francouzským. Britové prostě na úspěch neměli, i když se okamžitě pustili do boje. Howe utrpěl několik zranění hlavy, naštěstí, jak se ukázalo později, nijak vážných. A  kapitán Noel, velitel HMS Greyhound, v  hlášení jeho odvážné chování velmi vyzdvihoval.

Po  návratu komandéra oprávněně Howea povýšili na  kapitána a  20.  dubna  1747 dostal novou loď, fregatu HMS Tryton. Prvním samostatným úkolem byl doprovod konvoje do Oporta a Lisabonu. Koncem září už velel HMS Rippon, velení převzal po nemocném ka‑ pitánovi Holbornovi a s lodí mířil přes Atlantik k Leeward Islands (Závětrným ostrovům).


33

OSTROVNÍ KRÁLOVST VÍ BYLO PžIPRAVENÉ

Konec války o rakouské dědictví v roce 1748 pro něho neznamenal, na rozdíl od jiných, odchod na delší dobu do zálohy s polovičním platem. V roce 1751 velel fregatě HMS Glory, původně francouzské La Glorie, u jižního pobřeží Afriky. Od dubna 1752 až do května 1754 neopustil horní palubu HMS Dolphin. Neustále pendloval od Gibral‑ taru přes celé Středomoří a sváděl boje s berberskými piráty. Když ale HMS Dolphin v letech 1764–1766 jako první britská fregata za necelé dva roky obeplula svět, už jí nevelel. Tím šťastlivcem byl komodor John Byron, mladší bratr slavného spisovatele. Během cesty kromě jiného Byron



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist