načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lúzři: Tým v nemilosti - Sophie Hénaff

Lúzři: Tým v nemilosti

Elektronická kniha: Lúzři: Tým v nemilosti
Autor: Sophie Hénaff

Nevšední napínavý a francouzským nadhledem rafinovaně kořeněný detektivní román postavil svou jedinečnost na detektivním týmu lúzrů - zkrachovanců všeho druhu, kteří jsou policii k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 303
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Poulets grillés ... přeložila Helena Beguivinová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5658-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nevšední napínavý a francouzským nadhledem rafinovaně kořeněný detektivní román postavil svou jedinečnost na detektivním týmu lúzrů - zkrachovanců všeho druhu, kteří jsou policii k ničemu, ale jaksi nemohou být vyhozeni. Nežádoucí nově založený detektivní tým v sobě propojí opravdu plejádu neschopnosti. Nenapravitelní alkoholici, homosexuálové, nějaký ten smolař, či extravagantní policistka - spisovatelka. Takoví a jim podobní výstředníci jsou svoláni do služeb ve speciální jednotce, o jejímž vzniku rozhodl šéf pařížské justiční policie Buron. A jak se policie takto hodlá zbavit neschopných, tak potrestá jejich vedením ambiciózní a naopak velmi schopnou mladou komisařku Anne Capestanovou. Tak se provinila neoprávněným užitím služební zbraně. A i když se očekává, že Anne bude se svou smečkou lúzrů stát nenápadně v pozadí a nepřekážet, opak je pro neohroženou a sebevědomou Anne pravdou. I s takovým týmem hodlá dosáhnout skvělých výsledků! Napětí, nadhled, kulisy Paříže i opravdová detektivní práce - skvělá porce čtení a zábavy.

Popis nakladatele

Šéf pařížské justiční policie, takzvané Šestatřicítky, dostane skvělý nápad: sestavit tým lúzrů, alkoholiků, homosexuálů, pisálků, zkrátka všech těch, kteří jsou sice k ničemu, ale nemohou dostat vyhazov. Do čela týmu těchto odepsaných kriminalistů přichází ambiciózní mladá komisařka Anne Capestanová, která je tím potrestána za neoprávněné užití zbraně. Měla by sklopit uši, být zticha a plnit rozkazy, ale to ona neumí!

Zařazeno v kategoriích
Sophie Hénaff - další tituly autora:
Lúzři: Tým v nemilosti Lúzři: Tým v nemilosti
Lúzři: Stále spolu Lúzři: Stále spolu
 (e-book)
Lúzři: Stále spolu Lúzři: Stále spolu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lůzři:

Tým v nemilosti

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Sophie Hénaffová

Lůzři: Tým v nemilosti – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


LÚZŘI

Tým

v

nemilosti



Mojí malé smečce

a taky mým rodičům



LÚZŘI Tým v nemilosti 7

1.

Paříž, 9. srpna 2012

Anne Capestanová stála u  okna v  kuchyni a  čekala na úsvit.

Jedním hltem vypila obsah porcelánového šálku a  ten posta

vila na zelený voskovaný ubrus. Nejspíš právě dopila svou po

slední kávu coby policajtka.

Hvězda své generace a mistryně všech kategorií v bleskovém

vzestupu, skvělá komisařka Capestanová vystřelila, když střílet

neměla. Načež ji předvolali před disciplinární komisi, uštědři

li jí všemožné důtky a pokárání a na půl roku ji postavili mimo

službu. Pak bylo ticho po pěšině, až jí zavolal Buron. Její rád

ce, z  něhož se stal šéf Šestatřicítky, konečně prolomil mlčení.

Předvolal si Capestanovou na 9. srpna. To byl celý on. Jemně jí

tak dával na srozuměnou, že není na žádné dovolené, prostě jen

zrovna nemá přidělenou žádnou práci. Z tohohle pohovoru vy

jde buď jako policistka, nebo ji propustí. Zůstane v Paříži, nebo

ji přidělí někam na venkov, ale v každém případě bude vědět, na

čem je. Všechno bude lepší než se dusit ve vlastní šťávě někde

na půl cesty, tápat v nejistotě, která jí brání cokoli podniknout.


8 Sophie Hénaffová

Vypláchla šálek ve výlevce, do myčky ho dá až později. Byl čas

jít. Prošla obývákem, kde právě – jako už tolikrát – zněl výraz

ný Brassensův hlas. Byt byl velký a pohodlný. Nešetřila na přeho

zech ani na nepřímém osvětlení. Kocour blaženě pochrupoval,

jako by její vkus oceňoval. Hřejivé ovzduší však narušovaly stopy

prázdnoty jako namrzlé plochy na jarním trávníku. Druhý den

poté, co Capestanovou postavili mimo službu, její manžel ode

šel i s polovinou bytového zařízení. Byl to jeden z těch momentů,

kdy člověk od života dostane pořádnou ťafku. Komisařka to však

se sebelítostí nepřeháněla, vždyť si to docela zasloužila.

Vysavač, televize, pohovka a  postel – neuplynuly ani tři dny

a  to nejdůležitější si zase koupila. Vytlačené stopy na kober

ci ale dál naznačovaly, kde stála křesla jejího předchozího ži

vota. Světlejší místa na tapetách prozrazovala stín obrazu, pří

zrak knihovny, někdejší komodu. Capestanová by se byla raději

přestěhovala, ale bránila jí v  tom nejistá situace v  zaměstnání.

Dnešní rozhovor jí konečně ukáže, kudy se má v životě vydat.

Stáhla si ze zápěstí gumičku a stáhla si s ní vlasy. Jako každé léto

vyšisovaly, ale brzy opět zvítězí výraznější kaštanová barva. Me

chanickým pohybem si uhladila šaty a nazula si sandály. Kocour

ani nezvedl hlavu z područky. Pouze jedno jeho ucho se natoči

lo směrem k předsíni a poslouchalo přípravy k odchodu. Capes

tanová si přes rameno přehodila velkou koženou kabelu a strči

la do ní román Toma Wolfa Ohňostroj marnosti, který jí Buron

půjčil. Devět set dvacet stránek. „Aspoň budete mít co dělat, než

vás zavolám,“ ujišťoval ji. Než zavolal, měla dost času, aby pře

louskala ještě i třináct dílů Merlových Dědictví otců. A celou Ma

rie-Ange Guillaumovou. Nemluvě o hromadě detektivek. Buron


LÚZŘI Tým v nemilosti 9

a jeho fráze bez data a bez příslibu! Zavřela dveře, zamkla na dva západy a seběhla po schodech dolů. Ulice de la Verrerie byla v dosud mírném slunci liduprázdná. V  srpnu touhle časnou dobou jako by byla Paříž ponechána své přirozenosti, zbavená obyvatel, jako by přežila neutronovou bombu. V dálce vrhal oranžové záblesky majáček metařské dodávky. Capestanová kráčela podél výkladu obchodního domu BHV a přes Radniční náměstí. Přešla Seinu na ostrov de la Cité, až dorazila k číslu 36 na nábřeží Zlatníků.

Prošla obrovskou branou a  po dlážděném nádvoří zahnula vpravo. Na chvilku se zahleděla na vybledlý modrý nápis Schodiště A, Ředitelství justiční policie. Když se Buron ujal nové funkce, získal kancelář ve třetím patře, na poschodí pohlavárů, kde v chodbě opatřené kobercem nenosí bouchačky ani ti největší kovbojové.

Capestanová otevřela dvoukřídlé dveře. Žaludek se jí sevřel při pomyšlení, že ji propustí. Vždycky byla policistkou a  o  čemkoli jiném odmítala uvažovat. V  sedmatřiceti člověk nepůjde znovu studovat. Už ten půlrok nečinnosti byl dost těžký. Hodně toho nachodila. Metodicky prošla městem všechny trasy pařížského metra od jedničky do čtrnáctky, od konečné ke konečné. Doufala, že než se pustí do příměstských linek, zase nastoupí do služby. Někdy měla pocit, že musí podél trasy rychlovlaků běžet, aby splnila nějaký cíl.

Před zbrusu novou měděnou tabulkou s  vyrytým jménem regionálního ředitele justiční policie se narovnala a třikrát zaklepala. Buronův hluboký zvučný hlas ji vyzval, ať jde dál.

10 Sophie Hénaffová

2.

Buron vstal, aby ji přivítal. Jeho tvář baseta rámovaly šedivé

vlasy a vousy ostříhané po vojensku. Svět kolem sebe si neustá

le prohlížel laskavým, téměř smutným pohledem. Capestano

vou, která sama byla dost vysoká, převyšoval o hlavu. Na šířku

ji přesahoval o  pořádné bříško. Přes dobrácký vzhled z  něho

vyzařovala autorita, kterou nikdo nebral na lehkou váhu. Ca

pestanová se na něj usmála a podala mu Wolfovu knihu. Tro

chu pomačkala obálku a  v  ředitelově obličeji se mihl výraz

nespokojenosti. Capestanová nechápala, jak někdo může při

kládat takovou důležitost předmětům, a omluvila se. Odpově

děl, že přece o nic nejde, ačkoli si to vůbec nemyslel.

Za Buronem seděli v širokých křeslech Fomenko, bývalý šéf

protidrogového odboru, který se stal náměstkem regionálního

ředitele, a  Valincourt, jenž přešel z  vedení odboru kriminální

policie a vyšetřování k řízení všech centrálních sekcí. Capesta

nové vrtalo hlavou, co tu dělají takové kalibry. Vzhledem k je

jím posledním služebním výkazům se nezdálo příliš pravděpo

dobné, že by jí chtěli nabídnout místo. S  přívětivým výrazem

usedla proti šéfovskému triumvirátu a čekala na verdikt.

LÚZŘI Tým v nemilosti 11

„Mám dobrou zprávu,“ začal Buron. „Generální inspekce uzavřela vyšetřování, vaše dočasné uvolnění končí, můžete zase nastoupit. Incident nebudete mít v záznamech.“

Okamžitě pocítila obrovskou úlevu, měla pocit, že jí v žilách začíná proudit radost a  vybízí ji, aby vyběhla ven oslavovat. Přinutila se však soustředěně poslouchat dál. Buron pokračoval.

„Nastupujete v září, povedete vlastní oddělení.“

Tentokrát sebou Capestanová trhla překvapením. Že ji berou zpátky, bylo nečekané, ale že jí chtějí svěřit velení, to už bylo podezřelé. Cosi v Buronově řeči znělo, jako když si někdo s praskáním rozcvičuje prsty, než vám vlepí facku.

„Já? Oddělení?“

„Jde o zvláštní projekt,“ vysvětloval Buron a tvářil se neurčitě. „V rámci restrukturalizace policie s cílem zvýšit výkonnost jednotlivých sekcí bylo založeno nové oddělení. Bude podléhat přímo mně a  budou v  něm ti nejméně ortodoxní policisté.“

Buron řečnil, zatímco jeho spřeženci se ukrutně nudili. Fomenko bez zájmu zkoumal sbírku starých medailí v Buronově vitríně. Čas od času si rukou prohrábl bílé vlasy, popotáhl si okraj vesty od třídílného obleku nebo zíral na špičky svých kovbojských bot. U košile měl vyhrnuté rukávy, které odhalovaly chlupatá předloktí, jejichž tloušťka připomínala, že by Fomenko dokázal jedinou ranou pěstí vykloubit člověku čelist. Valincourt si pohrával se svými stříbřitými hodinkami a zjevně toužil, aby šly rychleji. Byl vyzáblý, měl ostré rysy a  snědou pleť. Jeho profil indiánského náčelníka jako by skrýval Sophie Hénaffová tisíckrát převtělenou duši. Nikdy se neusmíval a pořád se tvářil rozmrzele jako Jeho Veličenstvo, které někdo obtěžuje. Nejspíš si pozornost šetřil pro vznešenější úvahy a  čistší život. Obyčejní smrtelníci se ho neodvážili vyrušovat. Capestanová se rozhodla, že utrpení všem zkrátí.

„A konkrétně?“

Valincourtovi se taková drzost nelíbila. Jako dravec prudce otočil hlavu, čímž vynikl jeho ostře řezaný orlí nos. Tázavě pohlédl na Burona, ale k tomu, aby ředitele podráždila, to zdaleka nestačilo. Buron se dokonce uvolil usmát a usadil se pohodlněji v křesle.

„Dobře, Capestanová, tak já vám to shrnu: Pročišťujeme policii, aby si vylepšila statistiku. Alkoholiky, surovce, lenochy, lidi s depresí a podobně, prostě všechny, co zatěžují naše řady, ale nemůžeme je vyhodit, seskupíme do jednoho oddělení a to strčíme někam stranou. Pod vaším velením. Od září.“

Capestanová se vyvarovala jakékoli reakce. Otočila se k oknu a chvíli zkoumala modravé odlesky na dvojitém skle. Pak pohlédla na vlnky na Seině, která se třpytila pod jasným nebem, a snažila se vstřebat smysl slov svého nadřízeného.

Lidi na odpis. Prostě tak. Nebo spíš odpad. Skládka. Jednotka zavržených, ostuda policejního sboru, nacpaná do společného kontejneru na odpadky. A ona má být na tomto voru zatracenců třešničkou, jejich velitelkou.

„Proč bych tomu měla velet já?“

„Jako jediná máte hodnost komisaře,“ odpověděl Buron. „Zdá se, že patologie se obvykle projeví ještě před výběrovým řízením.“

LÚZŘI Tým v nemilosti 13

Capestanová by se vsadila, že tohle oddělení je Buronův nápad. Nepřipadalo jí, že se Valincourtovi a  Fomenkovi tento projekt líbí. Jednomu kvůli opovržení, druhému z lhostejnosti. Oba měli jiné věci na práci, tahle záležitost je zdržovala.

„Kdo v tom týmu bude?“ zeptala se.

Buron kývl bradou a  sklonil se k  poslední zásuvce svého psacího stolu. Vytáhl tlustou složku, kterou pohodil na psací podložku z lahvově zelené kůže. Desky nebyly nijak nadepsány. Anonymní oddělení. Pomalu složku otevřel a  z  řady různých brýlí narovnaných pod lampou si vybral ty s rohovinovou obroučkou. Buron střídal okuláry podle toho, zda chtěl vypadat moderně, vzbuzovat důvěru, nebo nahánět strach. Začal číst.

„Agent Santi, čtyři roky na nemocenské, kapitán Merlot, alkoholik...“

„Alkoholik? To bude mít to oddělení spoustu lidí...“

Buron desky zavřel a podal jí je.

„Nechám vás, abyste si to v klidu pročetla.“

Potěžkala složku, vážila jako telefonní seznam.

„Kolik nás bude? Ta vaše čistka se týká půlky policie?“

Regionální ředitel se znovu opřel v  křesle, až hnědá kůže pod jeho vahou zakvílela.

„Oficiálně čtyřicet.“

„To není oddělení, ale celý batalion,“ namítl posměšně Fomenko.

Čtyřicet. Policajti, kterým práce přinesla zdravotní potíže, hodiny sledování, kila nadváhy a rozvody, a teď je posílají na tuhle odstavnou kolej. Přidělili je tam proto, aby to konečně Sophie Hénaffová vzdali. Capestanová s nimi soucítila. Sama se mezi ně kupodivu nepočítala. Buron vzdychl a sundal si brýle.

„Poslyšte Capestanová. Většinou jsou mimo službu už roky. Nemáte naději, že je vůbec uvidíte, natož že je přimějete pracovat. Pro policii už neexistují, jsou to jména, nic víc. Jestli někteří do služeben docházejí, pak jen proto, aby tam kradli tužky. Nedělejte si žádné iluze.“

„Jsou mezi nimi důstojníci?“

„Ano. Dax a Évrardová jsou poručíci, Merlot a Orsini kapitáni.“

Buron se odmlčel a pozornost zaměřil na nožičku brýlí, jimiž točil v ruce.

„José Torrez je taky poručík.“

Torrez, přezdívaný Smolař. Nosil smůlu jako černá kočka. Našla se pro něj jakástakás funkce, ale nakonec to k jeho izolaci nestačilo, musejí ho odsunout ještě dál. Capestanová Torreze znala z doslechu. Všichni policajti v zemi znali Torrezovu pověst a křižovali se, kdykoli prošel kolem.

Začalo to obyčejnou nehodou: jeho parťáka pobodali při zatýkání. Rutina. Potom byl ale zraněn i ten, kdo parťáka nahradil. Riziko povolání. Ten následující schytal kulku a  třídenní kóma. Poslední zemřel, když ho shodili z vyššího patra jednoho činžáku. Torrezova vina byla pokaždé vyloučena. Nemohli ho z ničeho vinit, dokonce ani z nedbalosti. Jeho aura však od té doby byla hustší než smůla. Přitahoval neštěstí. Nikdo už s Torrezem nechtěl do týmu. Nikdo se ho ani nedotkl a jen málokdo se mu ještě podíval do očí. Kromě Capestanové, která na ty řeči kašlala.

LÚZŘI Tým v nemilosti 15

„Nejsem pověrčivá,“ poznamenala.

„Budete,“ prohlásil Valincourt hrobovým hlasem.

Fomenko přikývl a potlačil zachvění, jež rozhýbalo vytetovaného draka, který se mu ovíjel kolem krku jako památka na mládí v  armádě. Dnes nosil Fomenko široký bílý knír, jenž se mu pod nosem vějířovitě rozvíral jako ježatý motýl. Knír s drakem kupodivu docela dobře ladil.

Jako pokaždé, když zaznělo Torrezovo jméno, v místnosti na chvíli zavládlo ticho. Přerušil ho Buron.

„A nakonec je tu major Louis-Baptiste Lebreton.“

Tentokrát se Capestanová na židli narovnala.

„Ten z generální inspekce?“

„Právě ten,“ přiznal Buron a  bezmocně rozhodil rukama. „Vím, že vám věci právě neusnadňoval.“

„Ne. Nebyl zrovna nejvstřícnější. A co ten horlivý bojovník proti ušlechtilým kauzám dělá tady? Inspekce není součástí justiční policie.“

„Jakási stížnost, neslučitelnost povah, prostě nějaká interní záležitost, inspekce versus inspekce, vždyť oni se bez nás klidně obejdou.“

„Jaká stížnost?“

Tenhle Lebreton byl obludně nesmlouvavý, ale nikdo ho nemohl podezřívat z neregulérnosti. Ředitel naklonil hlavu a pokrčil rameny, gesto vyjadřovalo předstíranou nevědomost. Ti dva druzí s jízlivým úsměvem zírali na štukovaný strop a Capestanová pochopila, že víc z nich nedostane.

„Mezi námi,“ prohlásil Valincourt chladně, „právě vy byste po takových lidech neměla házet kamenem.“Sophie Hénaffová

Capestanová nehnula ani brvou, moc dobře věděla, že ona nemůže hodit ani ten nejmenší kamínek vůbec po nikom. Místnost ozářil sluneční paprsek a  zároveň se ozval vzdálený zvuk sbíječky. Nové oddělení. Nový tým. Teď jen znát jeho poslání.

„Dostaneme nějaké případy?“

„Spoustu.“

Anne Capestanová cítila, že Buron si začíná svůj nápad vyloženě užívat. Byl to jeho malý poprázdninový žertík, hračka při  zahájení nové funkce. Sloužím už patnáct let, a  on mi tu vyvede něco jako křtění nováčka, pomyslela si.

„Po domluvě s  prefekturou, regionálním vedením justiční policie a jejími centrálními sekcemi zdědíte všechny nevyřešené případy ze všech komisařství a služeben v regionu. Vybrali jsme z archivu všechny nejasné a odložené záležitosti. Pošlou je rovnou vám.“

Buron vrhl na kolegy spokojený pohled a pokračoval:

„Zhruba řečeno policie Ile-de-France se přiblíží stoprocentní objasněnosti, a  vy nulové. Jediné oddělení neschopných v kraji. Jak říkám, restrukturalizace.“

„C h ápu. “

„Krabice z archivu dostanete při stěhování,“ doplnil Fomenko a  poškrabal se na drakovi. „V  září, až vám přidělí nějaké místnosti. Šestatřicítka je plná jako rodinná hrobka, najdeme vám nějaký místečko jinde.“

Valincourt, s tělem strnulým jako vždy, ji varoval:

„Jestli se vám zdá, že jste z  toho vyvázla lacino, pletete se. Ale říkejte si, že od vás aspoň nikdo nečeká žádné výsledky.“

LÚZŘI Tým v nemilosti 17

Buron výmluvným gestem ukázal na dveře. Capestanová vyšla ven. I přes ta poslední nepříliš povzbudivá slova se usmála. Alespoň má nějaký cíl a perspektivu.

*

Valincourt s Fomenkem popíjeli pivo na zahrádce U Dvou paláců. Fomenko si v misce nabral hrst burských oříšků a energickým pohybem si je nacpal do úst. Schroustal je a pak se zeptal:

„Co si o té Buronově chráněnce myslíš?“

Valincourt ukazováčkem postrkoval jediný oříšek podél svého pivního tácku.

„Nevím. Je docela hezká.“

Fomenko se uchechtl a uhladil si knír:

„Jo, tu člověk nepřehlídne! Ale já myslel po profesní stránce. Co si vůbec myslíš o tom oddělení?“

„Je to podfuk,“ odpověděl Valincourt bez sebemenší známky zaváhání.

18 Sophie Hénaffová

3.

Paříž, 3. září 2012

Anne Capestanová na sobě měla svůj policajtský úbor – džíny,

baleríny, tenký svetřík a krátký baloňák – a v ruce svírala klíče

od svého nového komisařství. Odhadovala to na dvacet osob

z oněch čtyřiceti. I kdyby o tohle oddělení projevil zájem jen

každý druhý, stálo za to ho uvést do provozu.

Komisařka netrpělivě a popravdě řečeno i plná naděje vběh

la na náměstí, kde zurčela fontána Neviňátek. Prodavač právě

vytahoval kovovou roletu obchodu se sportovními oděvy po

čmáranou sprejem. Do dosud svěžího vzduchu pronikal pach

přepáleného tuku z prodejen rychlého občerstvení. Capesta

nová se obrátila k číslu 3 v ulici Neviňátek. Nebylo to bohu

žel žádné komisařství ani policejní služebna. Obyčejný činžák.

A  ona navíc neznala vchodový kód. S  povzdechem zašla do

kavárny na rohu, aby si ho vyžádala od šéfa. B8498. Pro lep

ší zapamatování si ho překřtila na barák – číslo departemen

tu Vaucluse – mistrovství světa ve fotbale, kdy ho vyhrála

Francie.

LÚZŘI Tým v nemilosti 19

Pětka nedbale napsaná na pomačkané cedulce u svazku klíčů označovala poschodí. Capestanová si přivolala výtah a vyjela do nejvyššího patra. Žádné přivítání v podobě úředně se tvářícího přízemí s výkladem, neonovým poutačem a procházejícími zákazníky. Strčili je až nahoru, bez jakéhokoli označení do ulice a bez domácího telefonu. Dveře ze schodiště vedly do rozlehlého bytu, zchátralého, ale světlého. Prostor sice nepůsobyl důstojně, zato byl přívětivý.

Předešlého dne, jakmile odešli elektrikáři a zaměstnanci telefonní společnosti, stěhováci přinesli všechno potřebné. Buron říkal, že si nemá dělat starosti. Podnik všechno zařídí, je zbytečné, aby se obtěžovala.

Od vchodu Capestanová zahlédla kovový psací stůl, celý rezavě zjizvený. Proti němu se na uříznuté noze nakláněl umakartový zelenkavý stůl, přestože pod něj vsunuli pár pivních tácků. Zbylé dva psací stoly tvořily černé překližkové desky položené na rozviklaných kozách. Když se zbavují policajtů, proč se nezbavit taky nábytku. Nedůslednost se tomuhle projektu vytýkat nedala.

V  parketách zely díry různých velikostí, stěny byly začouzenější než kuřákovy plíce, ale místnost byla prostorná a velká okna vedla na náměstí a nabízela výhled až ke kostelu svatého Eustacha přes někdejší zahrady Tržnice a jeřáby pracující na stavbě, se kterou se nejspíš nikdy neskončí.

Capestanová obešla rozpárané křeslo a zaznamenala, že krb není zazděný a vypadá funkčně. To je fajn. Chystala se pokračovat v obhlídce, když uslyšela, jak se otvírá výtah. Pohlédla na hodinky: přesně osm.Sophie Hénaffová

Muž si otíral turistické boty o rohožku a přitom zaklepal na pootevřené dveře. Husté černé vlasy jako by se řídily vlastním uspořádáním, a  přestože bylo teprve ráno, tváře mu tečkoval vous barvy soli a pepře. Vstoupil do místnosti a představil se s rukama zabořenýma do kapes bytelné bundy.

„Dobrý den. Poručík Torrez.“

Torrez. Takže jako první se dostavila smůla. Nezdálo se, že by se chystal ruku vytáhnout z kapsy, a Capestanovou zajímalo, zda z obavy, že by mu ji člověk odmítl stisknout, nebo jestli je jen nevychovaný. V pochybách, a aby se tomu problému vyhnula, se rozhodla, že sama mu ruku nepodá, ale usmála se na něj, tak aby byly zřejmé její mírumilovné úmysly, a svůj úsměv použila jako bílou vlajku vyjednavačů.

„Dobrý den, poručíku, já jsem komisařka Anne Capestanová, mám mít oddělení na starost.“

„Aha. Dobrý den. Kde mám svůj stůl?“ zeptal se, jako by bylo zdvořilosti učiněno zadost.

„Kde chcete. Kdo dřív přijde, ten dřív bere...“

„Můžu si to tu tedy prohlédnout?“

„Prosím.“

Sledovala ho, jak zamířil rovnou do zadních místností.

Torrez měřil tak metr sedmdesát a jeho tělo bylo samý sval. Jakožto černá kočka spadal do kategorie pumy. Hutný a podsaditý. Než se ocitl tady, působil v rámci třetího územního oddělení druhého obvodu. Možná bude znát hospody v  okolí. Zdálky viděla, jak otevřel poslední dveře na konci chodby, pokýval hlavou, vrátil se k ní a oznámil:

„Beru si tamtu.“

LÚZŘI Tým v nemilosti 21

Vrátil se do zadní místnosti a bez okolků za sebou zavřel dveře.

Nevadí.

Takže teď už byli dva. Zazvonil telefon a Capestanová ho hledala po místnosti mezi množstvím nejrůznějších přístrojů, které spolu ladily stejně málo jako nábytek. Zvedla šedivý aparát, který našla přímo na zemi u okna. Z druhého konce drátu ji pozdravil Buronův hlas:

„Dobrý den, Capestanová. Volám jen, že máte o  jednoho rekruta víc. Poznáte ho, nebudu vám kazit překvapení.“

Zdálo se, že ředitel je sám se sebou spokojený. Aspoň že někomu to přijde zábavné. Anne zavěsila a vyměnila šedivý telefon za bakelitovou starožitnost. Tu postavila na kovový stůl, který bude vyhovovat, když ho trochu otře. Zabrala si taky velkou lampu s krémovým stínidlem a odřeným podstavcem z  třešňového dřeva, kterou našla vedle kopírky. Pak z  kabely vytáhla vlhčené ubrousky a  patnácticentimetrovou pozlacenou Eiffelovku. Koupila si jí od prodavače suvenýrů na nábřeží hned první den, kdy byla přidělena do hlavního města. Přidala tlustý diář v červené kůži a černou propisku, a psací stůl měla zařízený. Stál šikmo mezi oknem a krbem. Ve čtyřiceti policajtech v jednom bytě tu bude trochu těsno, ale to se poddá.

Capestanová se vydala do kuchyně pro sklenici vody. Poměrně velká místnost byla vybavená viklavou ledničkou, starým plynovým sporákem a nízkou skříňkou z borovicového dřeva, modelem určeným pro chatařské kuchyňky. Skříňka byla prázdná, sklenice nikde žádné. Napadlo ji, že tu možná Sophie Hénaffová ani není zavedená voda. Zamířila k  proskleným dveřím vedoucím na terasu, kde se po plastové podpěře vinul žloutnoucí břečťan a vpíjel se do zdiva domu. Impozantní kameninový květináč v  jednom rohu obsahoval hromadu suché zeminy bez jakékoli stopy vegetace. Bylo vidět modré nebe a Anne se na chvíli zaposlouchala do Paříže ozývající se zdola. Když se vrátila do obýváku, zjistila, že už přišel bývalý major policejní inspekce Lebreton a  hned se usídlil u  stolu z černé překližky. Celá jeho vysoká postava se soustředila na otevírání jedné z krabic se spisy kapesním nožem. Postupoval klidně, jak měl ve zvyku. Lebreton byl neochvějný jak ve své nenucenosti, tak ve svých názorech. Capestanová si pamatovala neúprosnou předpisovost jeho výslechů. Kdyby se disciplinární komise přiklonila k jeho závěrům, ona by se do služby vrátit nemohla. Lebreton ji považoval za neotesanou. A  ona jeho za zabedněnce. Nádhera, že se tu setkávají. Stěží zvedl hlavu:

„Dobrý den, komisařko,“ řekl a znovu se zaměřil na krabici.

„Dobrý den, majore,“ odpověděla.

Pak se v místnosti rozhostilo monumentální ticho.

Teď už byli tři.

Capestanová se vydala taky pro krabici.

*

Capestanová i  Lebreton, každý s  hromadou krabic, už dobré dvě hodiny pročítali spisy. Krabice plné vloupaček, vykradených aut, podvodů s bankomaty nebo falešnou totožností pro

LÚZŘI Tým v nemilosti 23

ně nebyly žádným překvapením a Capestanové začínalo vrtat hlavou, v čem vlastně tkví jejich úkol.

Jejich četbu přerušil zvučný hlas. Strnuli s tužkou v ruce. Ve dveřích se zjevila asi padesátiletá ženská a zrovna dávala pořádně zabrat svému mobilu zdobenému štrasem.

„Ale jdi se vycpat, blbečku!“ řvala. „Píšu, co chci. A  chceš vědět proč? Protože nenechám žádnýho prťavýho kravaťáka, aby mi říkal, kam se můžu jít vychcat!“

Capestanová a Lebreton na ni ohromeně zírali.

Fúrie se na ně srdečně usmála, pak se trochu odvrátila a vyštěkla:

„Soudce nesoudce, ten mi může vlízt na hrb. Že mě úplně odstavíte? Fajn. Nemám co ztratit, a  jestli chcete něco vědět, není to vaše nejlepší operace. Takže když se mi zachce, aby ten váš připosranej náměstek v  další epizodě dostal hemeroidy, tak v  příští epizodě ty hemeroidy mít bude. Ať si na ně ten trouba přichystá mastičku.“

A rázně zavěsila.

„Dobrý den, kapitánka Eva Rosièrová,“ prohlásila s  napřaženou rukou.

„Dobrý den, komisařka Anne Capestanová,“ představila se Anne a s  dosud vytřeštěným pohledem podávanou ruku stiskla.

Eva Rosièrová byla nejspíš to Buronovo překvapení. Léta pracovala v  generálním štábu na nábřeží Zlatníků, dokud v  sobě neobjevila spisovatelské nadání. K  všeobecnému úžasu se do necelých pěti let její detektivky prodávaly v milionech výtisků a byly přeloženy do desítky jazyků. Jako každý policista Sophie Hénaffová hodný tohoto jména si vyšetřujících soudců vážila jen zdrženlivě, a když nestydatě čerpala své postavy z vod pařížského státního zastupitelství, neváhala si je dobírat. Nenamáhala se příliš maskovat jejich totožnost a zesměšňovala ty, kteří se jí znelíbili. Zpočátku se tím soudci užírali v tichosti: kdo by se poznal, sám sebe by prozradil a bylo lepší na sebe spíš moc neupozorňovat než vyvolávat skandál. Pak se na Rosièrovou obrátila jistá produkční společnost a ona si vzala dlouhodobé neplacené volno a pustila se do velkého dobrodružství v podobě televizního seriálu pro hlavní vysílací čas. Od té doby Laura Flammesová, kriminální policie zajišťovala prvnímu televiznímu kanálu a třicítce dalších televizí po celém světě příjemné čtvrteční večery.

V Šestatřicítce tato náhlá sláva vyvolala určité pobavení. Že se jako autoři detektivek proslavili policisté Olivier Marchal nebo Franck Mancuso, budiž. Ale že může mít chytrou hlavu a lehké pero i ženská, a navíc ze Saint-Étienne, to Pařížanům moc nešlo pod nos. Jenže to byl fakt. Když Rosièrová zbohatla, kupodivu požádala o opětovné zařazení do řad policie, ale přitom nepřestávala psát scénáře. A policii nezbylo, než se s tím smířit.

Co se však dalo tolerovat v románech, bylo těžké skousnout na obrazovce, která má početnější publikum. Nemluvě o tom, že se Rosièrová v samém srdci justiční policie honosila svými miliony před kolegy, kteří se jí o nic takového neprosili, takže nakonec začala jít nadřízeným na nervy. Posměšky, považované zpočátku za prkotiny, začaly dráždit lidskou ješitnost: těm, jimž se závidí, se nerado odpouští.

LÚZŘI Tým v nemilosti 25

Obzvlášť zapeklitý začátek další seriálové sezony vyvolal úplné pozdvižení a nadřízení se rozhodli zatnout umělkyni tipec. Rosièrovou poslali sem, takže tohle kolo vedení vyhrálo. Capestanová seriál pilně sledovala, připadal jí náramně zábavný a koneckonců docela dobromyslný.

Rosièrová se na Capestanovou usmála a  pak spočinula labužnickým pohledem na Lebretonovi: atletická postava, jasný pohled, jemné, ale mužné rysy, strohý, ale nutno uznat, že docela pohledný. Jeho hollywoodskou vizáž kazila jen hluboká svislá vráska přes pravou tvář, jakoby zmačkanou od polštáře. Lebreton byl zvyklý, že si ho podrobně prohlížejí, přátelsky se uklonil a potřásl si s Rosièrovou rukou. Ta se obrátila ke Capestanové:

„Dole čekají dva stěhováci s empírovým stolem. Kam si ho můžu postavit?“

„No vlastně...“

Kapitánka se otočila kolem dokola a  prohlížela si rozvržení místnosti.

„Šlo by to místo tohohle svinstva?“ ukázala na druhou desku na dřevěných kozách v rohu pokoje.

„To by šlo.“

*

V  osmnáct hodin stála Capestanová ve dveřích jako paní domu, na jejíž večírek nikdo nepřišel. Namáhala se naučit se zpaměti čtyřicet profesních životopisů, a nakonec se tu ocitla se třemi policisty, kteří se nejspíš zítra už neobjeví. Ona je Sophie Hénaffová k tomu v žádném případě nehodlala nutit. Pro každého z nich znamenalo přeložení do tohoto oddělení trest, nejspíš konec kariéry.

Jako ozvěna komisařčina chvilkového splínu přešel místností Torrez, aniž by svým kolegům věnoval jediný pohled. Když procházel kolem nich, Rosièrová a Lebreton se zachvěli překvapením a pověrčivostí. Torrez v bundě, s rukama v kapsách manšestráků, se chystal jít domů. Capestanová zaváhala, ale pak se rozhodla jednat otevřeně a  vysondovat, co má v plánu.

„Já tady zítra budu, ale vy to neberte jako povinnost,“ řekla poručíkovi.

Takhle malý tým stejně nemá valný smysl.

Torrez se nenechal zviklat a zavrtěl hlavou:

„Platí mě od osmi do dvanácti a od dvou do šesti.“

Poklepal si ukazováčkem na hodinky:

„Tak zítra.“

Pak vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Capestanová se obrátila k Rosièrové a Lebretonovi a čekala, co oni na to.

„Tohle místo je jen na pár měsíců,“ začala Rosièrová. „Nenechám se hloupě vyrazit jen proto, že bych nepřišla do práce.“

Konečky prstů pohladila svůj řetízek a nesčetné přívěsky na oblém hrdle, většinou samé medailonky svatých.

„Torrez má stejně vlastní kancelář, ne?“

Komisařka to přikývnutím potvrdila a pohlédla na Lebretona. Ten se ponořil zase do krabice, ale nejdřív stručně vyjevil své záměry:

„Musí tu být přece něco, co by se mělo vyřídit. Hledám to.“

LÚZŘI Tým v nemilosti 27

Začnou tedy ve čtyřech. Místo dvacítky, v niž zprvu doufa

la. Nakonec to ale není tak špatné – Capestanová byla celkem

spokojená.Sophie Hénaffová 4. Nazítří hledali celý den. Vybírali si nahodile z hory krabic postavených po celé délce chodby, listovali ve spisech v  naději, že vyčenichají nějaký případ, který by si zasloužil podrobnější vyšetřování. Rosièrová dala najevo únavu jako první:

„Vážně se máme patlat s  krádežemi mobilů až do svatýho Dyndy, komisařko?“

„Nejspíš ano, kapitánko. Neposlali nás sem proto, abychom chytali zločinecká esa, jako byl Mesrine. Neměli bychom to vzdávat, jeden nikdy neví.“

Rosièrovou to moc nepřesvědčilo. Postavila se k hradbě krabic.

„Tak další. Entetýky... Ále houby, jdu si něco koupit.“

Capestanová viděla, jak teatrálně rozmáchlým gestem popadla sako. Rosièrová obecně nebyla žena, které by bylo proti mysli být vidět: vlasy jí zrzavě plály, rty se leskly rudě, sako zářilo modře. K šatníku téhle kapitánky budící pozornost by se žádná nevýrazná béžová nebo šedá neodvážila ani přiblížit.

„Počkejte,“ ozval se Lebreton tiše.

LÚZŘI Tým v nemilosti 29

Právě si na stole otevřel nějaký spis. Capestanová s Rosièrovou k němu přistoupily.

„Vražda. Byl navrchu téhle,“ prohlásil a ukázal na lepenkovou krabici označenou „Zlatníci“. „Případ je z roku 1993 a jde o  muže jménem Yann Guénan. Zastřelili ho. Chlapi od říční policie ho vytáhli ze Seiny, zachytil se do lodního šroubu.“

Tři policisti hleděli na objevený poklad. S úsměvem na rtech na pár minut zachovali uctivé mlčení. Poklad patřil svému nálezci.

„Chtěl byste se toho ujmout?“ navrhla Capestanová Lebretonovi.

„Rád.“

Uvidí se, jestli rytíř vnitřních záležitostí se stejně dobře dokáže hrabat v  Seině a  v  mrtvolách, které občas vyplavou na hladinu. Capestanová počítala s tím, že pokud dojde na nějaké vyšetřování, zavede dvoučlenné týmy. Ona nechtěla Lebretona a nikdo nechtěl Torreze. Ve čtyřech to byly snadné počty. A tak se obrátila na Rosièrovou:

„Kapitánko, budete s ním v týmu.“

„Výborně,“ odpověděla Rosièrová a zamnula si buclaté ruce zdobené pestrobarevnými prsteny. „Fajn, tak co nám ten utopenec říká?“Sophie Hénaffová 5. „No tak, vezmi si mě.“

Ačkoli ani nezvýšil hlas a  snažil se být diskrétní, Gabriel nedokázal svým slovům zabránit, aby se v  bazénu v  Pontoise nerozléhala. Jeho žádost se nesla nad vodou, odrážela se od temně modrých kachlíků a vracela se jako ozvěna číhající na Manoninu odpověď.

To odpoledne byl bazén skoro prázdný, jen pár obvyklých návštěvníků plavalo sem a  tam ve snaze dospět k  nějakému neznámému cíli. Pokud Gabriel s Manon nezasahovali do jejich plavební dráhy, nezáleželo jim na hluku, na řečech ani na cákání. Manon plavala prsa dokonalým stylem bez ohledu na Gabrielovy neuspořádané pohyby, jak se pokoušel držet s  ní tempo. Usmála se skrz vodu, která jí stékala po tváři.

„Jsme moc mladí, Gabe.“

Gabriel se snažil odpovědí strefit do okamžiků, kdy Manon vynoří hlavu z vody. „Jsme ale plnoletí.“

„Pokud jde o tebe, tak teprve krátce.“

„Chceš, abych ti předvedl, že jsem dospělý?“ namítl, ještě náramně spokojený se včerejšími hrátkami.

LÚZŘI Tým v nemilosti 31

Dostal se pod vodu a  musel zapracovat nohama, aby znovu vyplaval na hladinu. Manon získala náskok dvou metrů, ale dohonil ji.

„Jestli se za mě nechceš provdat, mohla by sis mě třeba vzít? Zaregistrovat se jako partneři? Nebo se pokrevně sbratřit rezavým nožem?“

„Ty toho nenecháš, co? Už jsme o  tom mluvili aspoň třicetkrát...“

Předhonili jakousi babku s  koupací čepicí posetou gumovými kytičkami. Nevěnovala jim pozornost, jak byla soustředěná na vytčený cíl.

I Gabriel měl svůj cíl a nehodlal se od něj odchýlit.

„Můžu si kleknout, víš. Dokonce i v bazénu si dokážu kleknout, budu polykat vodu, ale požádám tě o ruku, jak se sluší a patří. Potřebuješ k tomu náležitou scénu? S prstenem v dortu, s jahodama v šampaňským?“

„Nech toho, vždyť se kvůli tvým řečem utopím.“

Manon byla úchvatná. I  ponořená do litrů chloru voněla. Gabriel z ní šílel. Žertoval, cákal na ni, jak se to dělá v romantických amerických filmech, nesmělý milenec s  něžným srdcem. Ve skutečnosti se však každičký atom jeho kůže upínal k  Manonině odpovědi, a  to mu vůbec k  smíchu nebylo. Ona se za něj musí provdat. Nesmí odejít, nesmí odletět, nesmí mu zmizet. Zajít za roh. Musí zůstat navždy a  nikdy mu nesmí chybět. Jestli nějaký papír má tu moc mu k tomu aspoň trošičku dopomoct, Gabriel ho podepíše.

„No tak, Manon. Já tě miluju. A mám to v programu na nejbližších padesát let,“ dodal.Sophie Hénaffová

„Vždyť máme ještě tolik času...“

Potřásl hlavou jako pes, když se otřepává. Na čelo se mu lepily rezavě hnědé vlasy.

„Ano. Padesát let. Začneme, kdy budeš chtít.“

Chytila se rukou za okraj bazénu, aby si oddechla a na chvilku si ho prohlédla. Podle jejích očí, jejichž sebemenší proměny dobře znal, věděl, že řekne ano. Zburcoval všechny své smysly a zapnul paměť. Tuhle minutu si do ní musí vrýt, tolik toho v životě pozapomínal, zásadní okamžiky, které zmizely bez naděje na návrat, ale tenhle musí zaznamenat do nejhlubších záhybů své mozkové kůry.

„Dobře. Tak se do toho dejme.“

Odmlčela se a dodala: „Ano.“

*

Cestou domů Gabriel doslova skákal radostí. Tu novinu musí sdělit otci. Dorazil na Beaumarchaisův bulvár, ještě pár metrů a bude doma. Dosud si vesele poskakoval, ale při každém pohybu cítil, jak mu v žaludku těžkne olověná kulička. Čím víc se blížil, tím větší ta kulička byla. Bylo to jako kamínek, pocit tísně, škytavka, snad to přejde, nevěděl, proč se to děje, takže to musí přejít.

Z kuličky byla už petanková koule. Kratičce zmáčkl zvonek a  pak si otevřel vlastním klíčem. Otec, pohodlně usazený ve strohém starožitném křesle, se k  němu obrátil a  vstal, aby ho uvítal. Byl velký, silný, majestátní. Jako katedrála. Sundal si brýle a chystal se zeptat jako každý večer, jak se Gabriel dnes měl.

LÚZŘI Tým v nemilosti 33

Gabriel spustil bez úvodu:

„Tati! Manon souhlasila, že si mě vezme.“

Zdálo se, že se otec chystá usmát, ale pak vůbec nezareagoval. Gabriel cítil, že je poněkud ohromený, zaskočený. Nejspíš si myslí, že je Gabriel ještě příliš mladý, že ještě dost nevyzrál.

„Chtěli bychom se vzít na jaře, pokud možno, budu potřebovat doklady.“

Otec náhle jako by ztuhl, jako by neznatelně ucouvl. Gabriel viděl, že se mu do pohledu vkradl jakýsi stín a už tam zůstal.Sophie Hénaffová 6. Když Capestanová vcházela do bytu, který jí nezbývalo než nazývat svým komisařstvím, uviděla rozložitého plešouna v modrém obleku. Na jedné straně se pod bradou zapomněl oholit a  kravatu měl celou flekatou, přičemž skvrny zřejmě pocházely z různých dní a od různých jídel. Na klopě saka měl odznak nějakého klubu, který se pokoušel vydávat za odznak Čestné legie. V ruce držel kelímek a zdvořile pokynul hlavou.

„Kapitán Merlot, k vašim službám. S kým mám tu čest?“

Ovzduší zamořil mocný pach červeného vína, takže Capestanová se při odpovědi snažila dýchat co nejméně.

„Komisařka Capestanová. Dobrý den, kapitáne.“

Nezdálo se, že by na Merlota nějaká hodnost udělala dojem. Vesele prohlásil:

„Těší mě, drahá přítelkyně. Nemohu se zdržet, mám schůzku, kterou nelze odvolat, ale doufám, že budu mít brzy to potěšení se s vámi blíže seznámit, jelikož...“

Řečnil ještě několik minut o  důležitostí své schůzky a  významu svých přátel, postavil prázdný kelímek na hromadu krabic v  hale a  slíbil, že se vrátí, jakmile mu to jeho nabitý

LÚZŘI Tým v nemilosti 35

program dovolí. Capestanová přikývla, jako kdyby se takováto docházka po libosti rozuměla sama sebou, a vešla do bytu odhodlána okamžitě vyvětrat. Zalistovala svou mentální kartotékou a vyhledala v ní Merlota. Kapitán, „dědek s tužkou“, jak se přezdívalo stárnoucím policistům z terénu přiděleným k sepisování protokolů. Po třiceti letech u mravnostní policie ho teď vyřadili ze hry. Tento notorický alkoholik a nenapravitelný žvanil většinu času prolenošil, ale uměl si získávat vlivné známé a  dokonale jich využívat. Capestanová doufala, že po těch svých schůzkách a několika aspirinech přijde posílit jejich řady. Mezitím musí trochu probrat k životu jejich čtyřčlenný tým, a hlavně přesvědčit Torreze, aby vyšetřoval v tandemu.

Předešlého dne objevila v jedné krabici z kriminálky mezi sebevraždou a dopravní nehodou zajímavý spis: šlo o starou dámu uškrcenou během vloupání. Pachatele nikdy nenašli. Stalo se to v roce 2005, ale případ by si zasloužil znovu otevřít.

Než odešla domů, položila jednu kopii tohoto spisu Torrezovi na stůl, aby si připravila půdu. Jestli přišel v  osm hodin a zabarikádoval se na konci chodby, jak očekávala, nejspíš teď spis pročítá. To však ještě nic nezaručuje.

Capestanová krátce pozdravila Louise-Baptista Lebretona, který si nainstaloval počítač a teď zápasil s hromadou kabelů, aby se připojil na internet. Odložila si kabelku a baloňák na židli vedle svého psacího stolu a mechanicky sáhla k pouzdru na opasku pro svůj Smith & Wesson Bodyguard. Tato pětiranná pistole ráže 38 byla kompaktní a lehká a dostala ji na Sophie Hénaffová přivítanou do týmu od Burona, tehdy svého šéfa v zásahové jednotce. Ale pistole na svém místě nebyla. Capestanová už neměla právo nosit zbraň. Aby dokončila ten pohyb a  příliš se přitom neztrapnila, předstírala, že si upravuje pásek, a pak rozsvítila stolní lampu.

Potom odnesla do kuchyně velkou červenou nákupní tašku, s níž přišla. Vytáhla z ní elektrický kávovar, krabici se šesti šálky a podšálky, čtyři velké hrnky, skleničky, lžičky, tři balíčky mleté kávy, cukr, saponát na nádobí, houbu a utěrku s potiskem Francouzské sýry. Nepříliš vřele nabídla kávu Lebretonovi. Odmítl. Příště se nebude namáhat.

S hrnkem v ruce si tedy sedla k psacímu stolu, aby prostudovala vraždu šestasedmdesátileté Marie Sauzellové, kterou zabili v červnu 2005 v jejím domku v čísle 30 v Marceauově ulici v Issy-les-Moulineaux. Capestanová otevřela spis. První fotka stačila, aby svět kolem ní přestal existovat.

*

Stará paní seděla důstojně na modré pohovce. Na očích a lícních kostech měla červené skvrny, mezi rty vykukovala špička jazyka a překrvená tvář dosud vyjadřovala náznak paniky. Měla však pěkně upravený účes a ruce způsobně položené jednu přes druhou. Želvovinová spona ve vlasech byla sepnutá obráceně.

Obývací pokoj kolem úpravně sedící oběti jako kdyby postihl výbuch. Ozdobné předměty svržené z poliček, podlaha posetá střepy porcelánových zvířátek. Fotografie popředí zachy

LÚZŘI Tým v nemilosti 37

tila růžové krystalky z barometru v podobě pudlíka slibujícího příznivé počasí. Kytice dřevěných tulipánů rozházená po koberci. Z nízkého stolku na ni ze své jakoby zázrakem nedotčené vodní lázně pohrdavě shlížela další kytice, tentokrát z čerstvých květin.

Následující snímek ukazoval jiný kout obýváku. Pod dubovou knihovnou ležela cédéčka a knížky nejrůznějších velikostí. Proti pohovce stál starší model televize s  vypouklou obrazovkou, kde běžel kanál dokumentárních filmů o  přírodě. Capestanovou zaujal jistý detail natolik, že si z kabely vytáhla skládací lupu. Vyňala ji z pouzdra a rámeček z leštěné oceli zaměřila na obrazovku. Dole v pravém rohu rozpoznala symbol přeškrtnutého amplionu. Televizní přijímač měl vypnutý zvuk.

Odložila lupu, pak si po stole rozložila fotografie, tak aby získala celkový pohled. Rozházený byl pouze obývací pokoj a hlavní ložnice. Koupelna, kuchyň a ložnice pro hosty zůstaly nedotčené. Komisařka rychle prolétla souhrnnou zprávu: zámek vchodových dveří byl vypáčený. Pak se napila kávy a na chvíli se zamyslela.

Vloupání. Pokud televize byla zapnutá, Marie Sauzellová se na ni dívala. Člověk nenechává televizi puštěnou, když jde spát. Uslyšela hluk a  vypnula zvuk, aby lépe slyšela. Obývák vede do předsíně, takže musela zloděje zaznamenat, jakmile se dostal dovnitř. Místo aby lupič utekl jako každý jiný, tenhle ji zabil. Pak si sedl, a pokud lze soudit z úpravy vlasů a obrácené sponky, oběť znovu učesal. Poté zdevastoval obývák, kde nejspíš hledal peníze, a ložnici, odkud zmizely šperky.Sophie Hénaffová

Capestanová v  ruce točila lupou. Tohle vloupání vypadalo nelogicky a  neobvykle. Asi nějaký nervózní pachatel. Možná narkoman nebo začátečník, což vyšetřování vždy ztěžovalo. Pustila se do zprávy soudního lékaře a protokolů svědeckých výpovědí.

Marie Sauzellová zemřela uškrcením. Její tělo bylo nalezeno se zpožděním, pravděpodobně tak čtrnáct dní po smrti. Lékař nemohl určit hodinu ani den skonu. Na pravém předloktí zaznamenal modřinu, nejspíš stopu obrany, ale pod nehty nenašel žádné stopy útočníkovy kůže.

Technici z oddělení zajišťování stop nenašli na místě činu žádné otisky ani stopy DNA kromě těch, které patřily oběti a  její uklízečce, ale ta se v  době vraždy nacházela na jihu Francie v Lavandou, kde pořád lilo, protože jak uvedla, „někdo má holt smůlu“, i když tím myslela svou dovolenou, nikoli zavražděnou. Přestože kriminální policie rychle dospěla k  závěru, že šlo o vloupání, které se zvrhlo, pátrala i jiným směrem. Výpisy telefonních hovorů uváděly spíše krátké telefonáty s  příbuznými, čísla úřadů, pár přítelkyň, nic zajímavého. Nic zvláštního se nenašlo ani v pohybech na bankovním účtu, ale konto měla zásobené pěkně.

Podle svědectví jedné přítelkyně vedla Marie Sauzellová bohatý společenský život a  obzvláště milovala tango: „Před rokem se mnou zašla na lekci tanga a úplně jí to změnilo život. Marie chodila na několik hodin tance týdně a  každý čtvrtek jsme spolu navštěvovaly taneční čaje v podniku Balajo. Nosívala neuvěřitelné šaty: sukně s rozparkem a velké výstřihy. Ve

LÚZŘI Tým v nemilosti 39

svém věku vypadala ještě pěkně... Ano, šlo jí to, a navíc byla tak veselá! I při tanci si broukala: tam tam tadam, tadadadam tam tam tadam... Je pravda, že její partnery to trochu rozčilovalo.“ Taneční figury tím nejspíš poněkud ztratily na hrdé kráse a  Capestanová se při představě zklamaného výrazu napomádovaných dědulů musela usmát.

Úřady vyrozuměl soused, Serge Naulin, padesát šest let. Bratra oběti, Andrého Sauzella, šedesát osm let, bytem v obci Marzac v  departementu Creuse, zneklidnilo, že jeho vzkazy zůstávají bez odpovědi, a souseda požádal, aby se šel podívat, zda je vše v pořádku. Naulin bez výsledku zvonil, a protože „se zdálo, že se zevnitř line odporný zápach“, zavolal hasiče a ti zas policii.

Protokol bratrovy výpovědi zabíral pouhé dvě stránky, ale v příloze ho spis líčil jako prudkého cholerika, který se už dopustil domácího násilí. Dokonale by pasoval na podezřelého. Jeho vina však byla vyloučena: nic na ni neukazovalo, neměl žádný zjevný motiv, byl daleko a nic nenaznačovalo, že by mohl být na místě činu. Kriminální policie se opět soustředila na tehdy aktivní lupiče. Nevedlo to k ničemu.

Musí se začít znovu od začátku, podívat se na místo činu a  vyzpovídat sousedy. I  po sedmi letech si možná někdo na něco vzpomene. Vražda u sousedů, na to lidi hned tak nezapomínají.

*

Jak Capestanová vstala a  chtěla zajít pro Torreze, spatřila ve vchodu tvář přímo hořící zvědavostí. Patřila mladíkovi s klátivou Sophie Hénaffová chůzí a řídkými světlými vlasy. Rozhlížel se ode dveří, pozdravil pokynutím ruky a  vzápětí zmizel. Komisařka ho identifikovala jako Lewitze, přeloženého z regionálního oddělení justiční policie v  Nanterre, kde tento horlivý praporčík během tří měsíců zničil tři auta. Dnes dopoledne byl už druhý, kdo se takto ukázal a zase zmizel. Uvážíme-li Merlotovu návštěvu, možná se dá říct, že oddělení se rozroste o spoustu nepoužitelných exemplářů.

To by jich bylo už šest.

Lebreton si dělal poznámky ze spisu Yanna Guénana a čekal, až se uráčí objevit korpulentní postava Rosièrové. Před otočením každé stránky ťukl tužkou o stůl, takový bubeníkovský tik. Nešířil však kolem sebe žádnou nervozitu, to nikdy. Než se dostal na generální inspekci, deset let působil jako vyjednávač u zásahové jednotky, takže se hned tak nenechal vyvést z míry. Ten chlap byl jako žulová skála, občas nakřápnutá záchvatem arogance. Capestanové procházející kolem nevěnoval žádnou pozornost. Skrze dveře komisařka uslyšela hlas Daniela Guicharda, jak zpívá Mon vieux. Zaklepala a trvalo nejmíň tři vteřiny, než se ozvalo „ano“, jasně dávající najevo: „Kdo mě to přichází otravovat a proč?“ Otevřela dveře, odhodlána ztělesňovat osobu otravující vědomě, a to kvůli práci. Torrez se rozvaloval na sametem potažené pohovce, která tu včera ještě nebyla. Jak ji dostal až sem nahoru? Záhada. Na stěnu připíchl dětský obrázek znázorňující sluníčko a psa nebo kočku, možná vlastně koně. Při pohledu na spis na poručíkově klíně usoudila, že ho právě dočítá.

LÚZŘI Tým v nemilosti 41

„Jedu do Issy,“ oznámila Capestanová. „Pojedete se mnou?“

„Nejedu nikam, s  nikým. Bez urážky,“ odpověděl s  nosem zabořeným do papírů.

Na psacím stole zachmuřeného policisty zaznamenala kelímek na tužky omotaný alobalem. Uprostřed vyrytá kytička nabarvená červeným lakem na nehty hlásala Tatínkovi k svátku. Capestanová přívětivě, ale bez úsměvu debatu zavedla žádoucím směrem:

„Ale ano. Tedy od osmi do dvanácti a od čtrnácti do osmnácti. Jestli chcete vyšetřovat, jdete se mnou, jsem vaše komisařka.“

Sama neměla ráda měření sil, ale pro svou práci potřebovala parťáka a k dispozici byl jedině Torrez. Takže ať se mu to líbí nebo ne, měl by se s tím smířit.

Torrez si ji chvíli měřil pohledem. Zatvářil se odevzdaně. Pomalu se rozhýbal a popadl svou bundu. Vykročil před Capestanovou a zasmušile ji varoval:

„Víte, v nemocnici neskončím nikdy já.“

Stejným tónem mu za jeho zády odpověděla:

„Bude-li do konce týdne po mně, bude jasné, že jsem udělala chybu.“Sophie Hénaffová Ostrov Key West, jižní Florida, Spojené státy, 18. ledna 1991 Alexandre na dřevěné verandě bílé přeplácané stavby – svého malého koloniálního domu – popíjel rum plný ledu. Orosená sklenice mu klouzala mezi prsty. Rosa vedle něho, v  osmém měsíci těhotenství, pila citronovou šťávu. Oba si vychutnávali pravidelný rytmus houpací lavice, lehké klapání dveřního rámu se sítí proti hmyzu a vůni popínavé bugenvileje. Jenže Rosa, obvykle tak aktivní, se na měkkém polštáři začínala příliš nudit, chtěla se projít, aspoň jen maličko, třeba jen někde tady poblíž.

Právě tu otevřeli nové muzeum a  ji napadlo, že bude zábavné se tam zajít podívat. Treasure Exhibit vystavovala nevelkou část kořisti, kterou slavný Mel Fisher vylovil z vraků dvou španělských galeon. Alexandre se také potápěl a představa, že půjde obdivovat chlápka, který si honí ego vystavováním části svých čtyř set milionů dolarů, a ještě za to bude muset platit, ho pranic nelákala, jenže Rosa, jeho největší poklad, naléhala.

Alexandre se jí nemohl nabažit a stále si ji musel prohlížet. Kubánka Rosa se stala Floriďankou jako tisíce těch, kdo uprchli před Castrem. Přesněji řečeno, neoslňovala svou krásou, ale spíš čímsi nepatrným ve svých pohybech, křivkami svých gest. Při pohledu na ně se Alexandrovi až svíral žaludek, jak dokonalou odpověď na své vlastní pohyby a svá vlastní gesta v nich spatřoval. Rosin pohled byl intenzivní směsí autority a melancholie, která ho ohromovala. A  čekala s  ním dítě. Budou tak

LÚZŘI Tým v nemilosti 43

spojeni na věky věků. Jestli se tedy Rosa chce prodírat hordami

nedbale oblečených a propocených turistů do Fisherovy vějič

ky na hejly, budiž, půjdou tam.Sophie Hénaffová 7. „Do prdele práce,“ vztekala se Rosièrová, když hledala svůj mobil.

Kabelu od Vuittona s  vlastním monogramem položila na venkovní schodiště a její obsah naštvaně prohrabávala. Nakonec telefon vytáhla a listovala v adresáři, až našla Lebretonovo číslo.

„Ano, tady Eva. Přijdu později, než jsem myslela. Ne, můj pes se rozhodl hrát mi na nervy, chodím s ním už půl hodiny, a on se ještě neuráčil vychcat. Ne, veterináře nepotřebuje, já ho znám, nic mu není, prostě mě chce naštvat, nechce, abych šla pryč. Co, Pilu,“ obrátila se k psovi, „myslíš, že se s tebou mamina potáhne až k Mont-Saint-Michel, co?“

Právě to si Pilot – pro své blízké Pilu – s nadšeným výrazem a  silnými tlapkami připravenými už na cestu zřejmě myslel, měl za to, že mamina s ním může zamířit rovnou do Normandie, vždyť co jiného by mohla mít na práci?

Lebreton jí na druhém konci aparátu oznámil:

„Probírám se případem toho námořníka.“

„Aha.“

LÚZŘI Tým v nemilosti 45

Rosièrová udělala pár kroků a  poškubávala přitom vodítkem, aby Pilua přiměla k akci, ale bylo to marné, čenichal, čenichal, a nic.

„Řekni mi, Louisi-Baptiste, vadilo by ti moc, kdybychom se sešli tady místo na komisařství? Tak bych toho svýho despotu ještě chvíli mohla vláčet venku a ty bys mi o námořníkovi pověděl u mě doma u kafe.“

„Kde to je?“

„Rue de Seine, 27.“

„Tak fajn, budu tam za čtvrt hodiny.“

Bylo to silnější než ona, takže musela dodat:

„Zvenčí to vypadá jako činžák, ale je to vlastně rodinný dům. Takže zazvoň, a je to.“ Předchozího večera se Eva Rosièrová zastavila na natáčení Laury Flammesové. Věděla, že tam nemusí, ale nemohla si pomoct. Trochu ji to zklamalo. Pokaždé doufala, že ji uvítají jako skutečnou hvězdu. Taky si představovala, že herci, vděční za tolik úderných replik, na ni budou vrhat své zářivé úsměvy. Jak ji režisér, celý šťastný, že může točit tak vynalézavé akční scény, bude obřadně poklepávat po ruce. Ale nic takového. Pořád nic. Po šesti úspěšných seriálových sezonách byla Rosièrová díky neprůstřelné smlouvě vyjednané neústupným agentem bohatá. Ale na place ji režisér včera uvítal s  nuceným úsměvem, jako kdyby chtěl zahnat babku postiženou alzheimerem zpátky do pokoje. Uctivost si schovával pro herečky. Scenáristé mají dodávat texty a pak neotravovat, mají sedět o samotě před klávesnicí počítače.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist