načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lucius - Daniela Mičanová

Lucius

Elektronická kniha: Lucius
Autor:

Ona je křehká dívka ztracená v nástrahách postmoderního světa, on se představí jako výstřední italský starožitník. Dohromady je svede prapodivné dědictví, které na ni čeká v ... (celý popis)


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Fantom Print
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 197
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ona je křehká dívka ztracená v nástrahách postmoderního světa, on se představí jako výstřední italský starožitník. Dohromady je svede prapodivné dědictví, které na ni čeká v malebném jihomoravském Mikulově. Následovat by mohl zcela všední milostný příběh, věc má ovšem nevšední háček. Výstřednost hlavního hrdiny může nabýt životu nebezpečných podob. Starožitník Lucio se totiž ve skutečnosti jmenuje Lucius, na svět přišel za vlády císaře Tiberia a po dlouhá staletí ho v neměnném stavu udržují pravidelné dávky lidské krve. Když coby římský mladík zatoužil poznat prastará egyptská mystéria, netušil, jak vysokou cenu za svou nezřízenou zvědavost zaplatí. Ve velebném přítmí tajné svatyně se proměnil v nemrtvého štvance věčností, od té doby bloudí světem v marné snaze naplnit touhu po lidské blízkosti. Ti, kdo mu kříží cestu, umírají nebo se mu začínají podobat. S novou moravskou láskou tedy přichází nejen jitřivý pohled do minulosti, uvězněné v zrcadle na vyvolávání duchů, nýbrž i nová naděje. A samozřejmě celá řada nových nástrah. Druhý díl upírské série Modrá krev Daniely Milanové spatřil světlo světa před více než patnácti lety. Pro elektronické vydání jej autorka znovu zevrubně pročetla, nově rozčlenila a propůjčila mu svižnější háv. Překvapivě přitom shledala, že je do svého plavého lva Lucia zamilovaná stejně bezhlavě jako dříve.

Související tituly dle názvu:
Lucius Lucius
Mičanová Daniela
Cena: 139 Kč
Hry Lucius Annaeus Seneca Hry Lucius Annaeus Seneca
Seneca Lucius Annaeus
Cena: 572 Kč
Žena s dranžírákem Žena s dranžírákem
Mičanová Daniela
Cena: 109 Kč
Daniela Daniela
Weeks Stephen
Cena: 336 Kč
Daniela Vinopalová Daniela Vinopalová
Drury Richard, Pečinková Pavla, Primusová Adriana
Cena: 748 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DANIELA MIČANOVÁ

LUCIUS


Jenny, za to, že mě chtěla mít v knihovně.

„Došel jsem na rozhraní života a smrti, vkročil na Proserpinin práh, projel všemi živly a vrátil jsem se. Uprostřed noci jsem spatřil slunce jiskřící jasným světlem. K bohům podsvětním i nebeským jsem přistoupil na dosah ruky a vzýval je z bezprostřední blízkosti.“

– Apuleius I. DÍVKA A SMRT

1.

Časně zrána ji vzbudilo příjemné zdání reprodukované hudby a mírně vzrušivý

pocit, jako by jí někdo cizí zlehounka, bříšky prstů laskal šíji. Bolest obratlů čili

počítačová nemoc působila Kristýně poslední dobou starost nikoliv právě nepatrnou a

povážlivě ohrožovala její skromné existenční jistoty, lze-li za takové označit poslušné

vysedávání nad listy virtuálního papíru v brněnské advokátní kanceláři.

Masáž by přišla vhod. Bohužel, jediná osoba schopná podobného aktu

milosrdenství, její nezávazný přítel Vít, se momentálně nacházela mimo vlastní ateliér

(výtvarný umělec), mimo město, z dosahu českých luhů a hájů.

Odhodlaně vtáhla do plic oživující dávku jitřního vzduchu, pak místo snových prstů

pustila na tělo ranní chlad. Hudba zůstávala dál – Largo z Novosvětské. Vzpomněla

mimoděk na pravidelnou dvořákovskou vsuvku, kterou si na základní škole několikrát

do roka neodpustil učitel hudební výchovy, vlastenec značně starosvětského ražení.

Hlavní role v ní vždy připadla lkavým smyčcům a pohřbu indiánského náčelníka.

Leckdo by hodil ponuré souvislosti za hlavu, Kristýna si je vyložila jako důvod k

mírnému znepokojení. Její vnitřní soundtrack spolehlivě fungoval coby předzvěst

příštího dění a zatím nikdy nezklamal. Proto jí taky před maturitou v hlavě zahrál

Vítězný pochod z Aïdy a při prvním seznámení s Vítem ouvertura k Čajkovského

Romeovi a Julii (měla, co naplat, ráda klasiku).

Neochotně se vysoukala z lůžkovin a za tlumeného pobrukování odkopla Vítův

nátělník pokrytý zběsilým barevným nánosem. Nepořádnost se od nepraktického

malíře nějak čeká, kolem šesté hodiny ranní ovšem dokáže i výjimečně tolerantním

dívkám ztrpčit život. Inu dobrá, domlouvala si, osprchuju se zatracenou studenou

vodou, vměstnám se do zatraceného kostýmku a půjdu vydělávat zatracené peníze do

zatracené advokátní kanceláře.

Rozlehlá stropní okna Vítova ateliéru zaplála v odstínech, které by dozajista ocenil,

kdyby jí, rošťák jeden, nepláchl za inspirací do Paříže. Kristýnina dlaň chvíli zaváhala nad

rádiem, pak v sobě raději nechala dohrát tklivou melodii. Ale teskné úvodní takty

dorážely znovu, znovu a znovu. Noc, která jim předcházela, přitom začala tak slibně...

Měsíc se jí bezostyšně vlámal do soukromí, aby ji od hlavy k patám polil chladnoucí

krví pohanských bohů, jimž prý kolovalo v žilách stříbro. A ona jim, jako téměř čistá

oběť oděná v bílém, přinášela něžnou, hřejivou a radostnou oběť. Jedinou, jíž byla v

osamělém soukromí schopná.

Odvážný myšlenkový taneček na pokornou sekretářku vyhlášené advokátní

kanceláře. Omlouvaly ji snad jen skryté sklony k čarodějnictví, z nichž ji kdysi vinil jistý

přemoudřelý spolužák – jako pyšný potomek údajného hornouherského hraběcího

rodu tomu musel samo sebou rozumět.

Svěsila z malířského stojanu egyptský kříž života anch navlečený na delším

stříbrném řetízku. Chvíli ho nechala marnotratně rozhazovat blýskavá prasátka, pak ho

s trochou lítosti vrátila na původní místo. Usedlý kancelářský kostýmek nenabízel pro

starověký symbol vhodné uplatnění. Ukořistila ho celkem nedávno při náhodné

návštěvě starožitnictví, aniž dokázala zodpovědně vysvětlit proč. Zdál se překvapivě

laciný, pohledný antikvář na ni potutelně pomrkával, nádavkem se rozhodla, že jí bude

přinášet štěstí. Nějaké nutně potřebovala. Přestávala ji těšit práce, přestával ji těšit

život, přestávala si rozumět.

Niterný koncert neustával. Provázel ji na tramvajovou zastávku, cestou nabíral na

hlasitosti, svévolně improvizoval z larga do běsnícího agitata. Dvořákovskou melodii

zpovzdáli prostupovala drásající jazzová trubka, nejspíš v rukou zvěčnělého Milese

Davise. Než dospěla na pracoviště na Jakubské ulici, běhal jí po zádech obstojný mráz.

„Kristýnko, pojďte na chvíli stranou,“ pokynula jí recepční.

Neochotně tu dobrou duši následovala houštinou varovně bouřlivých tónů.

„Před půl minutou vám volali rodiče. Prý vás jinde nedostihnou.“ (Ovšem, Vít

umanutě odmítal moderní techniku – a ona se z hloupé snahy zavděčit naučila žít bez

mobilu.) „Je mi to moc líto, ale umřel vám dědeček.“

Kristýna se obrátila v kámen. Nechápala obsah sdělení, odmítala surovou zprávu přijmout. Když k ní, přes všechen vynaložený odpor, pronikla, slyšela se k vlastnímu překvapení odpovídat: „Já vím.“

Po stručném ověřujícím telefonátu si vzala dovolenou. Neunesla nápor předstírané soustrasti, zvláště pokud se vtělila do přihlouplých naddimenzovaných očí paní Zdeny, nekorunované intelektuální špičky firemního sekretariátu. Samozřejmě míněna špička v důrazných uvozovkách.

Trocha falešného soucitu patřila k věci, ale venkoncem – co mohly kolegyně vědět? O předválečných rozvážkách mléka, o proradné rakouské statkářce, co dědovi tajně přetočila budík, aby nestihl vlak, o tom, jak Moravou táhla fronta a co z toho vzešlo, o zbit ém psovi, kterého se ujal po Němcích, když ho nějaký dobrák vyhnal z obsazených statků. O veškerých více či méně podstatných vláknech pospojovaných do rodinné mytologie, jejímuž jemnému předivu vděčíme za to, čím jsme. Dost!

„Samozřejmě, jen odjeďte,“ navrhl jí nezúčastněně šéf JUDr. Vladislav Nižinský, staromládenecký elegán obdařený prokvetlou kšticí, černým úzkým knírem a studenýma očima. S trochou dobré vůle mohl připomínat Clarka Gablea, Kristýna v něm viděla spíše křížence kocoura Mikeše a lidského predátora Hannibala Lectera. Alespoň nic nepředstíral.

„Potřebovala bych aspoň týden,“ předestřela mu polohlasně.

„Jistě. A kamže to vlastně jedete?“

„Kamže to vlastně jedu?“ K polednímu nebe nasáklo vodou, klesalo níž, hrozilo se dotknout země. Ponurý podsvětní šerosvit věstil letní bouří, cestovat se bude stylově. „Do Mikulova, pane doktore, do Mikulova.“

„Vždycky chcel rozprášit na lóčce...“ Babička se upínala k dědově vůli, vrstvila ji kolem sebe jako nepostihnutelné, nepokořitelné ochranné kouzlo. „Vždycky to tak chcel.“

Nebožtíkovo přání si pozůstalí samozřejmě vyložili jako rozkaz. Rozloučení se tedy odehrávalo v novém, moderním krematoriu napůl cesty mezi Brnem a Mikulovem, v obci zvané Štinkava.

Na prostorném parkovišti Kristýna taktak našla místo. Příbuzní a kolegové, středoškolští profesoři, se sjeli v hojném počtu. Překvapilo ji to, dojalo, na víc nezbyl čas. Před obřadní síní už na ni čekal otec. Zlehka ji objal kolem ramen, což byl nejodvážnější projev citu, jakého byl nejen na veřejnosti schopen, a svědčil o hloubce jeho pohnutí. Nechala se nenásilně nasměrovat mezi nejbližší pozůstalé.

Rodina přistoupila ke smutečnímu obřadu s náležitou dávkou povinné piety. Každý člen se zodpovědně vystrojil do černého, komu ten který kousek chyběl, nelenil a zapůjčil si. Babiččina strhaná tvář a matčiny zarudlé oči se Kristýně zadíraly pod kůži mocí žíravého jedu.

Ráda by se více podobala Robertovi. Její jediný bratr se případně oděl do tmavé kůže (inu, rocková hvězda), rovné vlasy barvy medu si na temeni spoutal do samurajského uzlu, výraz westernového štvance zastínil tmavou optikou. Přes efektní ústroj dokázal předstírat, že na funus zabloudil nedopatřením.

Matka Kristýnu náznakem políbila na tvář. „Infarkt,“ špitla, než káravě ukázala na stříbrný egyptský kříž na dceřině hrudi. „Hodí se to?“

„Troška egyptské symboliky? Proč by ne?“ Dívčin tichý hlas přehlušilo hartusení kamionů na nedaleké dálnici. Utěšené místo posledního rozloučení, jen co je pravda. Nezachrání je ani romantický březový hájek.

K rodinnému hloučku se diskrétně přitočil pohřební zřízenec. „Chce se někdo naposledy podívat na zesnulého?“

„Neboj se,“ konejšila pobledlou Kristýnu polohlasně matka. „Nemusíš.“

Nemusím a stydím se za to. Smrt, jediné tabu, které nám zůstalo.

Mezi početnými hosty zachytila bratrance Radka. Jako vrstevníci se po čas rodinných sešlostí považovali za spiklence, tedy než je rozdělila puberta. Pokud věděla, živil se jako novinář nebo zpravodaj nebo reportér nebo všecko dohromady. Z dohledu ho pustila sotva na pár let a už se stačil změnit. Zvážněl, zestárnul. Nejspíš jsem taky zestárla. Není to v šestadvaceti směšná úvaha?

Na rakev, již bezpečně uzavřenou, se vánkem větérku snesl usedavý žalozpěv.

Očistné Ave Maria konečně přehlušilo všechny intelektuální zábrany, Kristýna se

osvobozeně rozeštkala. Rozechvělou ruku jí zahřála matčina nabádavá dlaň. Taky

plakala.

Pánové projevovali smutek umírněněji, kromě strýce Josefa, od kterého se dávka

hlasitého histrionství čekala. Zaznělo táhlé Amen, fotograf vybavený profesionálně

soustrastným obličejem naposledy stiskl spoušť (to je nápad, fotit hordu usoužených

pozůstalých), následoval rozjezd na smuteční hostinu čili zpátky do Mikulova.


Babička v rozpačité roli ústřední vdovy usedla do čela salonku restaurace dříve

známé jako Rohatý krokodýl, nověji Tanzberg. Matka se odhodlaně umístila po jejím

boku, otec něco nadmíru důležitého polohlasně probíral se strýcem Josefem. Zbytek

společnosti přepíjel a přejídal žal pod dozorem číšníka, jehož kravatu z nějakého

důvodu zdobilo logo jisté komerční televize.

Kristýna působila jako spojka mezi bratrem rockerem a bratrancem novinářem,

jehož přítomnost v hudebníkovi probouzela jistou dávku nervozity. Patrně proto za

celou dobu neodložil tmavé brýle. A to se ho Radek všemožně snažil přesvědčit, že už

„nedělá do bulváru“.

„Vždycky chcel rozprášit na lóčce,“ držela se hlavní pozůstalá osvědčeného motivu.

„Chcete, abychom zůstali pár dní s vámi?“ navrhla jí Kristýnina matka.

„Mosím se na mrtvýho podívat. Vždycky,“ pokračovala po svém babička. „Mosím

se přesvědčit, esi odešel v pokoju.“

„To se dá?“ namítla Kristýna dosti tiše, prarodička se přesto zachmuřila a s ní

veškerý pozůstalý kolektiv.

„Dědovi už nikdo nepomůže,“ zasyčel významně otec.

„Aspoň to měl to rychle za sebou,“ navázala babička. „Když dám pod fotku kytičku,

zůstane pořád s náma.“

„To víte,“ přizvukovala matka.

Kristýna do sebe rychle vpravila gin s tonikem, pak podnikla pokus o rozptýlení

bratrancem. „Co ta tvoje seriozní novinařina?“

Radek si načechral světlou čupřinu: „Těžkej chlebík, hodně těžkej. A to bych

nejraději napsal cosi jako jihomoravskej gotickej román.“

Chápavě kývla. „Máš to tady rád. Já taky.“

„Bez Pálavy jako bez kořenů,“ škytl žurnalista.

„Poeto!“ lichotila mu.

„Popleto! Nešel bys raději do písňovýho textu?“ vložil se do rozhovoru nečekaně Robert, rozkurážený požitým alkoholem.

Než se novinář zmohl na příhodně jízlivou odvetu, odvlekly rockovou hvězdu dvě

hubené puberťačky. Nutně potřebovaly autogram. Alespoň tedy vnutil vizitku Kristýně.

„Můžeš mně helfnout. Kdyby tě třeba napadla nějaká peprná historka, ozvi se. Beru

všecko, nikdy nevíš, co tě inspiruje.“

„V naší advokátní kanceláři prožíváme jedno životní drama za druhým.“

„No právě.“

„Kde máš Víta?“ přikradl se k ní otec od lesa. Nikdy nedokázal pochopit zásady

jejic h dobrovolného nezávazného vztahu.

„V Paříži, omlouvá se,“ zalhala statečně.

„Prý jednomu konkurenčnímu umělci ze závisti počůral auto,“ vyzvídal pokradmu

Radek, pohled upřený na Roberta.

„Nejsi mimo službu?“ odmítla pověst jednoznačně potvrdit.

Zachránil ji znělý hlas strýce Josefa. „V Brně by nás kremace stála o dva tisíce míň,

včetně benzínu!“ Otec se snažil nejapného sourozence pantomimicky upozornit na

přítomnost ředitele dotčeného pohřebního ústavu, ale mamonáře snadno neumlčíte.

„O dva až o tři tisíce!“

„Přece se v takovou chvíli nebudeme handrkovat o pár tisíc, Pepku.“

„Na tvým místě bych se taky nehandrkoval,“ štětil se Josef, takto úspěšný

podnikatel. „Zavedená veterinární praxe, ekonomicky činná manželka i dcera, syn

mediální hvězda. Já, já živím úplně sám čtyři hladový krky!“

Zatímco otec nabíral zlehka popelavou barvu, zhrzený ředitel krematoria hlučně povstal, rámusivě zasunul židli a nasupeně odkráčel. Pověst svého ctihodného podniku nebral na lehkou váhu.

„Neměl bych tomu debilovi rozhodit sandál?“ škytnul Robert, upíraje krhavý zrak Josefovým směrem.

„Zkus to odložit,“ doporučila Kristýna.

Hodina pokročila. Starší účastníci pohřební hostiny, včetně babičky, se houfně omlouvali, mezi truchlící se jako zbraň hromadného ničení odněkud snesla kytara a do uvolněnější zábavy zazněla kolovrátková folková píseň o stáncích na levnou krásu. Strýc Josef rozvibroval hlasivky k srdceryvnému pěveckému výkonu, Radek vše mlčky sledoval s výrazem člověka, který si dělá pečlivé poznámky, Robert zjevně čelil náporu nutkavé nevolnosti. Kristýna se milosrdně chystala odvléci bratra do ústraní, vtom jí na rameni přistála cizí ruka.

Kde se vzal, tu se vzal, zhmotnil se za ní malebně vyhlížející stařešina. Snad ho přivál soumračný vítr, snad vysoupil z černobílého filmu pro pamětníky. Tvídové sako a košile s naškrobeným límečkem vnucovaly neodbytně představu prvorepublikového středoškolského profesora nebo bankovního úředníka. „Promiňte, jste jediná vnučka zesnulého pana učitele?“

„Co pro vás mohu udělat?“ vyklouzla jí odpudivě profesionální formule.

Změřil si ji blankytným, znepokojivě vědoucím pohledem. „Byli jsme s Otomarem důvěrní přátelé. Bedřich Svatoš, jméno mé.“

„Těší mě,“ přiznala nejistě. Důvěrní? Snad ne v tamtom smyslu?

„Jako blízkého kolegu mě pověřil jistým úkolem. Můžete mě prosím následovat? Rád bych vám něco ukázal.“

Zaskočeně se nechala neznámým panem Svatošem vyvést na čerstvý vzduch.

Nad vápencovými skalisky dozlátlo smrákání. Zpět v Mikulově. Myšlenka osvěžující jako pramínek křišťálové vody uprostřed vyprahlé pustiny. „Líbí se mi tady,“ podotkla bez souvislostí. „Moc.“

Starý pán zvolna, mlčky sestupoval po kočičích hlavách.

„Vždycky na všechnu mikulovskou krásu zapomenu,“ rozvinula mírnou variaci na nadhozené téma, víceméně pro sebe.

„Váš děd to věděl, proto vám odkázal pár maličkostí. Takhle zčerstva se to asi nehodí, ale v mém věku na odklady není čas.“

„Děda přece nebyl žádnej boháč,“ hlesla, přemožena nepravděpodobnou směsicí bolesti a zvědavosti.

„Jak se to vezme,“ namítl nečekaný průvodce, „přesto vám přenechal celý ateliér.“

Kristýna nevěřila. „Věnoval se nějakému umění? Snad by se pochlubil.“

„Však uvidíte.“ Doklopýtali k dolnímu okraji náměstí, tou dobou již je cudně halilo hutné šero. „Podle pamětníků se v ulicích zjevují duchové mrtvých ditrichštejnských knížat, zvláště zde poblíž rodové hrobky.“

„Zajímavé,“ nedokázala z hlasu včas vystrnadit zpěvavou jízlivost.

„Neberte místní pověsti na lehkou váhu,“ pokáral ji pan Svatoš. „Jevy mezi nebem a zemí se nevyplatí podceňovat.“

Shovívavý úsměv potlačila o něco úspěšněji.

„Jsme tady,“ ukázal na máslově žlutou fasádu rohového, příjemně úsporného domku. „V prvním patře si váš děd zřídil ateliér, snad přesněji studovnu. Unikal do ní před neutěšeným stavem hmotného světa. Dovnitř nesměla ani vaše babička. Než nás opustil, projevil přání, abych vás zavedl na místo a předal vám klíče.“

Nejistě se poškrábala za uchem.

„Ta dvě okna v patře,“ zopakoval.

Kývla, přitom maně zaznamenala skupinku postarších, obtloustlých občanek.

„Vnučka teho pana profesora, co měl dneska kremacu, víte, pani?“

„Zdědí po něm toto, ten horní byt či co.“

„Ná temu se říká štěstí v neštěstí.“

„A teho pána, co s ňó ide znáte?“

„To by bylo na dlóho...“

Bedřich Svatoš omluvně pokrčil rameny. „Lidi. Nepůjdete dál?“

„Snad zítra,“ připustila Kristýna. „Dnes nemám sílu.“

Kývl. „Já své poslání splnil. Pamatujte, ateliér je váš. Se vším, co v něm najdete.“

„Skoro jako v pohádce.“

„Velmi správně. Rád jsem vás poznal, slečno Kristýno. Hodně štěstí!“ Dvorně

pokynul na pozdrav, vzápětí zmizel ve strašidelně zakřivené boční uličce. Kapucínská,

stálo na orientační ceduli.

„Děkuju!“ Rozpačitě meškala před domem, v ruce dva opotřebované klíče.

Netušila, jak jí skanuly do dlaně. Stařík podivná... Mimochodem, jak asi vypadají

duchové mrtvých knížat?

S touto myšlenkou se raději vrátila na hostinu, která se beztak povážlivě nachýlila

ke konci. Když na místě nenašla Roberta ani Radka, zamířila do přechodného útočiště u

babičky.


4.

Vlahé venkovské jitro zbavené výfukových zplodin, drnčících tramvají a jiných civilizačních vymožeností netoliko že vyhnalo Kristýnu z vyhřátého lůžka, ale dokonce ji přimělo ke krátké procházce na čerstvém vzduchu. Domek jejích prarodičů se tiskl ke Kozímu vršku, jehož hranatou středověkou věž právě vzaly útokem šlahouny zběsile rozkvetlého bezu. Kráčela ptačím štěbetáním, plundrovala vůkolní vonnou nádheru a přemýšlela, kdy dopustila, aby ji nápor pracovních povinností odnaučil vnímat střídání ročních dob.

Teprve na zpáteční cestě si vybavila včerejší snovou příhodu. Kam jsem si uložila klíče od dědova ateliéru? Nejspíš do kabelky – jestli jsem si je nevymyslela. Po špičkách se vkradla do kuchyně.

Otec právě vařil kávu, podařilo se mu provonět celou místnost i přilehlou předsíň. „Jak to včera dopadlo? Nevyváděl Robert nepřístojnosti?“ Neklidně rázoval semtam, zjevně se odhodlával k zásadnější otázce. „Prý snad před časem někde někomu pomočil auto...“

„Probůh tati, je přece celébrita. Fanoušci by mu nedopustili, kdyby se nechoval jako opičák. Čeká se, že bude pít jako Dán, pořádat orgie, krást květinovou výzdobu nebo počůrávat auta a tak vůbec. Je dospělej.“ Nalila jim po šálku kávy. „Nic s tím nenaděláme.“

„Vím,“ pronesl sklíčeně, „pořád si nedokážu zvyknout.“

„Co babička?“

„Vystavila u dědovy fotky tu pitomou orchidej, vzala si prášek a usnula jako nemluvně.“

„Věděl jsi, že měl na náměstí ateliér?“ zeptala se nečekaně.

„No, babička si pravda stěžovala, že se před ní kdesi zamyká.“

„Takže se mi nic nezdálo,“ hlesla.

Otec na ni nechápavě zaostřil.

„Asi jsem ho zdědila.“ Stručně popsala včerejší události, jako důkaz předložila dvojici ohmataných klíčů, které hbitě vylovila z kabelky.

„Neříkej to před Josefem,“ varoval ji otec. „Jménem svých čtyř nezletilých dětí tě rozcupuje na kusy.“

„Vždyť si v Podivíně vystavěl celou tvrz. A já v jednom kuse nocuju u Vítka. Co

kdybych se do Mikulova přestěhovala?“

„Nechci ti brát iluze, ale k bydlení dědova trucovna asi moc nebude.“

Vyrušilo je pokradmé cvaknutí venkovních dveří. Do rodinného kroužku se vesele

vklátil postrádaný, společensky unavený Robert. Čpěl pivem, neuchopitelným dámským

parfémem a aktivitou, která s dámskou vůní zřejmě úzce souvisela.

„Opovaž se budit babičku!“ zasyčel na něho otec.

Rockerovy mickjaggerovské rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„Kde máš tmavý brýle?“ zajímala se sestersky o součást jeho image.

Robert velkoryse mávl rukou. „Sem je nechal jednomu kocórkovi. Pré sestřenica.

Vzdálená. Dostanu kafe?“

Otce od dalšího kázaní odradilo zapípání mobilu. „Potřebují mě u jednoho telení.

Za hodinu jsem zpátky.“

„Těžké lajf veterinářa,“ houkla rocková hvězda.


„Ve srovnání s tebou to bude procházka růžovým sadem,“ mínila Kristýna.

Nic jí nevymlouval. „Tak jako dostát špatné pověsti není dvakrát brnkačka.“

Ocitla se v pokušení prozradit jedinému bratrovi nenadálé štěstí. „Nechceš se

troš ku projít městem? V poslední době tě ponejvíc vídám ze záznamu.“

Obdařil ji nacvičeným křivým úsměvem. „Jak ze záznamu, co ze záznamu? Ten

festival v Krumvířu se sjížděl naživo. Soráč, jindy rád, ale musím si hodit dvacet. Večer

koncertuju v Práglu.“

„Máme závidět?“

„Neřekl bych.“ Hlasitě říhnul.

Šťouchla ho škádlivě loktem. „Ušetři mě úsporných projevů něžného citu.“

Tohle je on. Rohová budova v ústí Kapucínské ulice, dvě patra, máslově žlutá

fasáda, okna jako z dětského obrázku. Zaklepu a představím se domovnici?

Na klepání, ba ani na bušení se odpovědi nedočkala, přiměla se tedy zkusmo vnořit

větší klíč do zámku. Větší odpor nekladl. Přemohla tedy společenské zábrany a

vystoupala do patra. Dvoje dveře. Na prvních cedulka s ženským jménem, druhé

podezřele bez popisku. Menší klíč jí do nich záhy zjednal vstup.

Rozechvěle se přenesla do krátké předsíně, na niž navazoval světlý pokoj s

vyhlídkou na náměstí. Pár kousků věkovitého nábytku se téměř ztrácelo v závěji

knižních svazků rozmanitého stáří a objemu. Knihy masivním obloukem obchvacovaly

oblýskanou koženou sesli natočenou pro změnu k dalším dveřím, zamknutým. Kristýna

nejistě usedla, představivost pracovala na plné obrátky. Copak děda skrýval? Krvavé

tajemství hodné moravského Modrovouse?

Odpověď se dozajista ukrývala někde mezi řádky záviděníhodného knižního fondu.

Kompletní Ottův slovník naučný, staré německé encyklopedie, bichle psané stěží

čitelným písmem a zcela nestravitelným jazykem, francouzské a italské folianty. Taky

letité nánosy prachu. Babička dovnitř nesměla, děda se cítil nad všední úklid povznesen.

Namátkou zalistovala nejbližším svazkem. Geometrické obrazce doprovázené

latinskými vysvětlivkami, čili španělská vesnice.

Od dalšího pátrání ji odradily kroky. Ostražitě stočila zrak ke dveřím do chodby. Na

prahu stanula starší žena v plátěných květovaných šatech, patrně jedna z těch, co včera

sněmovaly před domem.

Krystýna uvítala narušitelku profesionálním úsměvem. „Dobré ráno. Jsem Kristýna,

pan Musil byl můj dědeček. Svůj ateliér mi údajně odkázal.“

Příchozí váhavě kývla. „Agáta Kroczmanová, sósedka. Upřímnó sóstrast. Ono se mu

to přihodilo tadyk.“

„Ten infarkt?“

Nezvaná informátorka kývla. „Tadyk, v tej jeho temnej komoře. Já ho našla.“

Kristýna se zachvěla. „V jaké temné komoře?“

„Nenakókla ste?“

„Vždyť je zamknuto.“

„Otevírá se sténým klíčkem jak dveře. Pré aby se provoz nezdržoval. Však kdo by

mu lezl do takové...“ Nestačila domluvit, dívka pohotově otevřela – a užasle strnula.

Čtyři stěny překrývala zřasená černá tkanina, v níž letmý dotek odhalil přírodní

hedvábí, mezi temnotemnými záblesky jako rybí břicho zářilo zrcadlo ve starožitném


rámu. Opodál drželo pozice černé křeslo obstoupené vysokým svícnem a předvěkým

gramofonem na vinilové desky. Víc nic.

„Tamhle bévaly okna do dvora,“ ukazovala sousedka na stěnu za zrcadlem. „Nechal

je zazdít, aby mohl provádět ty svoje hokuspokusy.“

„Co se tady dělo?“ přemýšlela nahlas Kristýna „Satanistické obřady?“

Paní Agáta se pokřižovala. „Vidíte to zrcadlo?“

Přehlédnout se dalo těžko. Když v něm Kristýna mimoděk zahlédla vlastní odraz,

nepříjemně ji zamrazilo.

Domorodkyně se znovu poznamenala křížkem. „V tym zrcadle totiž staré pán

vyvolával ty svoje psychomanty. Tak dlóho si zahrával, až ho z teho kleplo.“

„Jaké psychomanty?“ nechápala zmatená dědička.

„To já nevim, slečno. Dočetl se cosik v tech svojich bichlách, pak se skrz to zrcadlo

pokóšel domlóvat se záhrobím.“

Kristýna naprázdno polkla.

„A nakonec se mu to aji povedlo,“ soudila sousedka. „No nic, nic, nechám vás na

pokoju.“

„Počkejte, počkejte! Neznáte jednoho dědova kolegu? Starší, seriózní pán, mléčně

bílé vlasy, výrazně modré oči, tweedové sako. Jak se jen jmenoval? Teď si honem

nevzpomenu. Dovedl mě na místo, předal mi klíče...“

Sousedka důrazně zavrtěla hlavou, otočila se a kolébavým krokem úměrným

střední nadváze vyklidila pole.

Sama v podivném interiéru. Strach se zdál na místě, Kristýna přesto podrobila

temnou komoru důkladnější prohlídce, která vlastně neodhalila nic kromě štosu

starožitných elpíček, úhledně se vršily vedle gramofonu. Převážně barokní mistři, starý

dobrý Johann Sebastian Bach, Johann Pachelbel, Georg Friedrich Händel.

Vnořila se do svého vnitřního soundtracku. Kupodivu právě nepřehrával nic

výrazně děsivého, pouze mírně znepokojivého. Změť nadzemských vokálů v

nepravděpodobných polohách, několikanásobný playback, manýristické kytarové

hrátky, fenomenální nenapodobitelné falzeto. The March of the Black Queen, čili

Freddie Mercury v začátcích kariéry.

Aniž si nad tím dovolila přemýšlet, usedla do černého křesla proti zrcadlu. Skleněná

plocha jí vyslala v ústrety nakrátko ostříhanou mladou ženu, obdařenou zvědavýma

oříškovýma očima. Nepostradatelný egyptský kříž na její hrudi zaplanul jako bílé

vesmírné ostří. Přimhouřila oči, odraz se mírně zamlžil, odněkud vytryskl čistý proud

nezávislé neznámé melodie. Zdál prýštit ze stěn potažených černým flórem,

zhmotňoval se v hebkou, hřejivou mlhu, která ji konejšivě kolébala náručí tklivých

akordů.

Spinet? pomyslela si ospale. Netušila jsem, že je schopen takového smutku a

takové něhy.

Probudila se v pokročilém dopoledni. „No tohle! Klidně vyspávám na místě, kde

děda vyvolával nebezpečné psychomanty. To asi budu statečné děvče.“


5.

Z truchlících pozůstalých se v domku pod Kozím vrškem zdržel jen Kristýnin bratr,

rodiče a nezaopatřená pubertální dvojčata strýce Josefa, ony dvě vtíravé lovkyně

autogramů ze včerejška. Robert si stačil obstarat náhradní tmavé brýle, zřejmě proto,

aby se upovídaným diblíkům v lolitkovských okanýrkovaných šatech nemusel dívat do

tváře. Babička odmítala slevit na všeobecně rozšířeném klišé o jihomoravské

pohostinnosti, podávala polévku s játrovými knedlíčky, řízky, bramborový salát a nutila

všechny přítomné do jídla.

„Jak dopadl zákrok?“ obrátila se Kristýna na otce ve snaze nastolit neutrální téma.

„Všechno zvládla příroda. Vyslala na svět pěkné zdravé tele.“

„Pré si byla v té dědové trucovně,“ zkusila to nenápadně babička.

„Není tam nic k vidění, vážně. Jen haldy zaprášených knih a gramofon.“

„Nechápu, proč před námi utíkal,“ zalkla se matka nad lžící hovězího vývaru.

„Třeba utíkal před něčím jiným,“ navrhla bezděčná dědička.

„Před čím, prosím tě?“

„Například před nějakými vnitřními běsy.“

Příbuzní ji vesměs počastovali pohledy, které nesvědčily ve prospěch jejího

zdravého rozumu. Moudře se rozhodla troufalou myšlenku dále nerozvádět, ostatně

Robert už se hotovil k odjezdu.

„Rockové hvězdě není rodinný kruh dost dobrý?“ protestovala matka.

„Musím před šestou doklepat do Práglu.“

Josefova dvojčata se obzvlášť hlasitě rozhihňala navzdory babiččinu káravému

pohledu.

„Pro č je tady strýc Josef nechával?“ zeptala se Kristýna kapánek nedůtklivě otce,

když spolu doprovázeli Roberta k autu.

Jen pokrčil rameny. „Zřejmě hledá způsob, jak je zaopatřit. Neboj, zítra si je

odveze.“

„Zůstaneš dlouho?“ zajímala se unaveně, leč prakticky matka. „Babička ocení

společnost.“

„Vybírám si týden dovolené, v práci bych beztak nebyla dobrá ani do buřtů. A

kromě toho, asi bych se docela ráda poohlídla po zaměstnání v Mikulově.“

„Co dědova zašívárna?“ vrátil se otec k tématu dne. „Dá se tam bydlet?“

„Když se kurážně upraví.“

„Rozhodli jsme se jeho rozhodnutí ctít,“ oznámil jí trošku slavnostně. „Byt je tvůj,

dělej si, co chceš. Nebo co umíš. V případě potřeby obstaráme příslušné právní krytí.

Taky z tebe nebudeme násilím mámit pozvání, i když jsme samozřejmě všichni zvědaví

na místa, kam nikdo nesměl.“

Babička se rozeštkala. „Neměla sem ho poslóchat. Mosela ho najít ta hrozná drbna

odvedle.“

„Takže i tohle je pravda,“ podivila se Kristýna poněkud necitlivě.

Matka vyslala neverbální varovný signál, který striktně zapovídal další sypání soli

do čerstvých ran. A dívka ho přijala.


„Ano, Vítku, vinna ve všech bodech obžaloby. Půjčila jsem si bez dovolení tvého

hýčkaného Brouka. Jako jedinou polehčující okolnost uvádím pohřeb podivínského

dědečka.“

„Odpouštím ti!“ hulákal její nezávazný přítel do telefonního automatu. Najednou

mu neblahý vynález přišel vhod. „Stejně ho teď nebudu potřebovat. Zavřu se na pár dní

doma a zpracuju pařížskou inspiraci. Kdy se vrátíš?“

„Za týden?“

„To se skvěle hodí.“

„Jak bylo na Seině?“

„Hm,“ odvětil Vít oduševněle. „A hezkej funus, dojemnej funus? Zvládáš to?“

„Ani ne.“

Dlouze se odmlčel, jak už člověk mívá ve zvyku tváří v tvář smrti, konečnosti a

smutku.

Slitovně mu předhodila jiné téma. „Poslyš, Vítku, ty jsi takový světák, nevíš

náhodou, co jsou psychomanty?“

Sluchátko se přidušeně rozesmálo. „Jaký psychomanty? Mluv rychle, házím tam

poslední dvacku.“

„Totiž, zdědila jsem dědův ateliér. Paní odnaproti tvrdila, že tam něco takovýho

provozoval.“

„Zdědila jsi ateliér? Jako fakt?“

„Důležitější mi teď přijdou ti psychomanti.“

„Nemyslela dáma psychomantea?“

„A to je co?“

„Někde jsem o nich četʼ. Když se chceš spojit s duší zesnulýho, potřebuješ zvláštní

kabinu, psychomanteum.“

Černá draperie, zazděná okna, zrcadlo jako nenasytné oko věčnosti. A děda, který

se pokouší nahlédnout do záhrobí. Krystýna se zachvěla.

„Říkalasʼ něco?“ naléhal Vít.

„Jen mi to všecko secvaklo.“

„Že nasednu na první autobus do Mikulova!“

„Opovaž se! Nejdřív se s tím musím vyrovnat sama.“

„Kdybys mě opravdu, ale opravdu nutně potřebovala, ozveš se, že jo?“

„Na to vezmi jed,“ sdělila mu, byť netušila, jak přesně by se mohla ozvat. Její milý

zarputile odmítal telefon včetně mobilního, počítač a vůbec veškerá udělátka, která by

ho v případě nouze spojila s okolím. „A neboj se o mě. Mám samotu ráda.“

„To mě právě občas děsí,“ odvětil duchaplně.

„Kdepak, to tě právě při mě drží...“ Vážně jsem to řekla nahlas?

Jen položila sluchátko, zahltilo ji přilnavé švitoření Josefových nesnesitelných

dvojčat. Myšlenka na Roberta jim nedopřála klid. Má raději blondýnky, brunety?

Mladší, starší, vychrtlé nebo oblejší, jednu, nebo celý houfec? Zdalipak zná milující

sestra jeho oblíbenou značku pánské kosmetiky? Slipy nebo trenýrky? Holinky nebo

gumáky? Opravdu se zapletl s jistou zpěvačkou? Nechystají spolu duet? Nebo dítě?

„Bude ti smutno, co?“ škádlil ji otec, ledva Josefův Opel Corsa za tlumeného

předení definitivně odvezl pubertální diblíky k Neumětelům.


Kývla. „Nevím, jak to tady bez nich vydržím.“

Varovně pohnul pravým ukazovákem. „Bacha, Pepek si může dopozítří spočítat, že mu dvojčata v babiččině péči ušetří náklady na domácnost. Taky zvedáme kotvy. Kdyby cokoliv, zůstávám na příjmu,“ významně zaťukal na trochu komické kožené pouzdro s mobilním telefonem.

Matka, vybavená nepostradatelným příručním zavazadlem, vyměnila smuteční černé šaty za šedý kostým. Připomínala trochu italskou vdovu a trochu Boženu Němcovou. Kristýna si poprvé za nedlouhý život lítostivě všimla, že si musí pečlivě pěstěné tmavé vlasy nejspíš barvit kvůli šedinám. „Uvidíme tě, než se vrátíš do Brna?“

„Jasně, mami, slibuju.“ A kromě toho se do Brna vrátím jen dočasně. Zárodečná myšlenka získávala každou hodinou odhodlanější kontury. V hlavě ji hrály Mixed Emotions od Rolling Stones.

„Tak co,“ pobídla ji babička, ledva spolu osaměly, „nepředvedeš mi to hnízdo neřesti? Cos tam asi našla, že to nesmím za žádnou cenu vidět?“

„Nic zajímavýho, nekecám,“ zopakovala asertivně. „Jen haldy zaprášených knížek.“

Starší dáma si dotčeně posadila na hlavu slamák, sebrala v předsíni motyčku, a za tlumeného hudrování se pevným krokem vydala zušlechťovat předzahrádku.

6.

„Dřív náměstí vroubily stromy,“ ozvalo se Kristýně za zády, zatímco se pokoušela

klíčovou dírkou v kovaných vratech nahlédnout na nádvoří ditrichštejnské hrobky.

Babička vytrvale držela tichou domácnost a procházky Mikulovem se neomrzí. Hlas

samozřejmě patřil svévolnému poslovi, který jí předevčírem ukázal cestu k tajemnému

dědictví.

„Zase vy?“ zeptala se nepříliš důvtipně a nepříliš zdvořile. „Nevím, co si o vás

myslet. Místní se k vám nechtějí znát.“

„Copak na tom sejde?“ Páně Svatošovy oči vyzařovaly odzbrojující blankytnou

moudrost.

„Stromy ve dvoře před hrobkou?“ navázala na jeho vstupní narážku.

„Uzavřený parčík, svět sám pro sebe a pro ty uvnitř. Dokonalé místo k věčnému

odpočinku. Památkáři bohužel pojali podezření, že zeleň škodí architektuře.

Neposadíme se?“ Pokynul jí na nedalekou dřevěnou lavičku.

Neměla bych ho pozvat do kavárny? problesklo jí hlavou.

„Ach, není třeba, není třeba,“ protestoval, jako by jí – a sakra! – četl myšlenky. „Na

jaře dávám vždycky přednost čerstvému povětří. Košatý zelený věnec kdysi zdobil celé

náměstí, ne jako tahle žalobná košťata. Korzovali zde studenti, měšťané v nedělních

šatech...“

Kristýna se nenápadně ošila, hovor začal nepříjemně zavánět Jiráskovou

Filosofskou historií. „Kdypak to bylo?“

Nejistě si odkašlal. „Před válkou přece.“

Nebyla tak netaktní, aby se zajímala před kterou. „Věděl jste, co uvnitř najdu?“

Stařec si protáhl nohy. „Znal jsem záliby vašeho dědečka do detailu.“

„Pak byste mi je mohl trochu přiblížit.“

Usmál se. „Snad bude lépe, když se poučíte v moudrých knihách. Otomar jich

shromáždil požehnaně.“ Pomalu se zvedl. „Musím jít. Těší mě, že se vám líbí naše

unikátní hrobka. Průčelí navrchl sám Fischer z Erlachu. Škoda, že v ní neodpočívá

nejvýznamnější člen moravské větve Ditrichštejnů, v čas jeho smrti hrobka ještě

fungovala jako loretánský kostel.“

„A to byl kdo?“ informovala se Kristýna.

„Přece kardinál František,“ odtušil s lehkým údivem v hlase. Jak se někdo může

ptát na takovou samozřejmost?

Znovu zaostřila na malebné barokní dvojvěží. V místech, kde jím prosvítal strmý

svah Svatého kopečku, se zvídavě pohupovala luna, přesně jako ve Skácelově básni.

Když se po chvíli otočila na svého společníka s dalším dotazem, zjistila, že se po svém

zvyku vytratil.

Nezpůsobný vrtošivý stařík, pomyslela si, než vykročila k nepatrné části

mikulovského náměstí, která jí teď zřejmě patřila.

Pamětliva otcových pochybností, dala se do přezkoumávání parametrů

obyvatelnosti. Kromě určitého svérázu či stylizace se životním funkcím dědečkovy

trucovny nedalo nic vytknout. Elektřina zavedena, sociální zařízení titěrné, ale funkční,

stačilo svěsit černý flór, vymalovat, napéci sušenky a uspořádat provinilý odpolední čaj

pro opomenuté příbuzné.

Ale nejdřív tomu musím přijít na kloub. Takže sousedka nepřeháněla, děda špásoval se záhrobím v místnosti zvané psychomanteum.

Zkusmo prošla heslář několika tlustých svazků, vesměs německých, francouzských

a latinských. Coby nefalšované oběti postupující globalizace jí příliš nepomohly,

ovládala toliko angličtinu. Teprve delší, pečlivější hledání vyneslo na světlo nenápadnou

okultní příručku v češtině.

Jak prokázala novodobá pozorování, smrt ve smyslu, v němž toto slovo známe,

neexistuje. Jde pouze o setrvalý proces nepřetržitého koloběhu energií. Zrcadla,

křišťálové objekty (např. koule), v ideálním případě speciálně zařízené kabiny zvané

psychomantea pak za určitých podmínek umožňují komunikaci se zesnulými.

Na to zjištění si Kristýna raději sedla.

Zrcadlo o rozměrech zhruba 1,2 x 1 m zavěste asi 1 m nad zemí v uzavřené, nepříliš prostorné místnosti potažené přírodní textilií tmavé barvy. Před ně postavte křeslo, z kterého budete komunikaci řídit. Osvětlení se děje prostřednictvím 1ks svíce (nebo 150 w žárovky). Zdar seance zaručí příjemná, přiměřeně hlasitá hudba. Pokusy se doporučují provádět v intervalu 30 až 40 minut, vždy po setmění, nikdy před ním. Francouzský lékař a psychotronik Dr. Amoroso dosáhl tímto způsobem vynikajících výsledků.

Kniha jí zrádně vyklouzla z ruky. Návod na vyvolávání duchů věcnější než recept na bábovku. Děda se ho zjevně držel, proč by jinak investoval nemalou částku do přírodního hedvábí? Copak mohla nějaká zádušní laboratoř takhle počátkem jednadvacátého století fungovat? Pochybnosti se daly vyloučit jediným způsobem.

Sednu si do černýho křesla a vyzkouším postup na vlastní kůži.

Vnější podmínky tvůrčímu úmyslu nahrávaly. Smrákalo se, náhodou se oblékla do černého, stačilo zapálit svíčku a soustředit se na zesnulou osobu (jedna se přímo nabízela). Zkoumavě spočinula okem na rušivě stříbrném kříži. Hodí se to vůbec? zeptala se jako matka na pohřbu. A proč by ne? Špetka egyptské symboliky nikdy neškodí.

Zamkla se, rozechvělou rukou vdechla život okoralému knotu, a když vzápětí stanula mezi chladnou plochou zrcadla a měkkou září svíčky, vloudil se jí do duše strach. Ať děda zahlédl v tom zatraceným zrcadle cokoliv, vyděsil se k smrti. Ale co zmůže záchvěv strachu proti zvídavému odhodlání! Vsadila do gramofonu starého dobrého Johanna Sebastiana, pak se pohodlně uvelebila v černém křesle.

Svíčka se plápolavě vpíjela do zrcadlivé plochy, záhy obchvátila odraz zvědavé dívky paprsčitou mandorlou. Stříbrná ploška egyptského kříže v tom světle zlátla a vysílala do temnot Kristýninu nehmotnou podobu nekonečně znásobenou. Nasládle štiplavá vůně páleného vosku představovala křehké pouto se se světem smysly vnímatelným, pak i ono jediné pouto padlo.

Ostré kontury se pozvolna rozpíjely v barevném víru. Kristýna se ztrácela sama sobě, srdce jí zběsile bušilo do spánků, barokní hudba ji zbavovala vědomí. Ocitla se v netělesném bezčasí, kde nebylo nic než mnohoznačná věčnost a stát se mohlo cokoliv.

Tehdy se do varhanní bouře plaše vklínil spinet, něžně bezútěšný jako předchozího

dne. A v nekonečné hloubi zrcadla, v dálce oddělené neznámými světy, stanula mužská

postava.

Tak přece! Kristýna zatajila dech.


Ale jak už to tak chodí, všechno bylo trochu jinak. Odraz, tvor, duch, utkaný z nahodilých světelných částic se zvolna, plynule blížil. Než se dívka nadála, vzhlížely k ní smolně černé oči neznámého světce. Zračil se v nich pobožný, pološílený, láskyplný a bolestný výraz mučedníka, jak by ho namaloval El Greco. Chvíli se zdálo, že k ní vztahuje ruce, jako by ho zvláštním zaklídnadlem dokázala odvobodit. Ale jen otevřela ústa, bez varování se rozpadl, rozpustil se ve svém vlastním světle.

Zrcadlo, náhle chladně lhostejné, opět zobrazovalo jen prázdnou místnost, hořící svíčku a vyplašenou dívčí siluetu se stříbrným křížem na hrudi. V černých šatech, obklopena přítmím, vypadala jako pableskující hlava bez těla. Přiměla se pokořit vláčnou únavu, vpustila do komory pichlavé elektrické světlo a sfoukla svíčku. Gramofon dohrával první stranu desky. Sezení netrvalo déle než doporučenou půlhodinku.

Zesnulý se může zjevit v podobě, v níž ho experimentující osoba neznala. Například jako v době svého mládí, napověděla odborná literatura v civilnější místnosti.

Kristýna se krátce zamyslela, ale vzápětí myšlenku zavrhla. Pokud mohla soudit z fotografií, děda zamlada připomínal Charltona Hestona, snědý půvab vyhřívaný jižním sluncem mu byl poněkud cizí.

Pro úspěch experimentu je vhodné mít při sobě něco, co patřilo mrtvému... Že by nesnáz spočívala zde?

Na tomto místě musela Kristýna studium přerušit, cítila se do morku kostí vyčerpaná, vyšťavená, zbavená enegie. Sotva v ní zbylo dost vůle k překlenutí náměstí a přilehlé uličky ke Kozímu hrádku. Na místě činu ale určitě zůstat nehodlala.

„Tak ten Musiluj ateliér (pré ateliér!) zdědila jeho vnučka, pani. Brňačka,“ znělo právě z chodby. Madam Krozcmanová popustila uzdu držné sousedské povaze.

„Nepovidéte!“

„Jojo, na moju drahó dušu. Včera sem ju viděla. Beztak to taky zkóší, před

setměním se třepala nahoru.“

„Co zkóší, jak zkóší?“

„Pani, to snad ani nechcéte vědět...“

Dívka počkala, až Lítice dosněmují, teprve pak tichounce jako myška opustila

pozice. Večerní Mikulov, tlumeně osvětlený, skrytě pulzující a snový jako její

rozpoložení. Změna ji čekala až v přechodném bydlišti.

„Robert v televizi!“ provolávala babička místo pozdravu.

„Ale babi, Robert je pravidelnější než předpověď počasí.“

Prarodička zabručela cosi o krkavčích sestrách, vyčerpaná Kristýna to chtě nechtě

přešla velkorysým mlčením. Upínala se k posteli a nadýchané hoře péřových duchen, v

nichž se jedna nepříliš vysoká a nepříliš statná dívka bezpečně ztratí. Ztratit se ve

spánku jako v temně útrpných očích, po ničem víc netoužila.


7.

Jitra dívek špásujících se záhrobím přicházejí pozdě a podobají se spíše poledni.

Přesto se probouzela prodchnutá pocitem tepla, bezpečí – a posedlá touhou ho sdílet.

Ale s kým? Robert to z Prahy jen tak neotočí, Vít odmítá vlastnit telefon, nabízí se jediné

řešení.

Sešli se v zahrádce půvabné cukrárny na mikulovském náměstí. Renesanční dům

dodal atmosféru, Radek zase svou novou dívku, půvabnou modrookou černovlásku, na

jejíž přítomnosti dosti zarputile trval („Je totiž historička umění, víš?“).

„Jak se daří babičce?“ zajímal se někdejší bulvární novinář.

„Podle možností,“ odtušila a nespouštěla oči z jeho milé. Představila se jako Anna

Černá, nápadně připomínala Milenu Dvorskou v začátcích filmové kariéry, zároveň

vyzařovala jákési neuchopitelné neurotické kouzlo, jaké lze vidět snad jen ve snímcích

Woodyho Allena. Pokud se přiměla promluvit, činila tak tiše a ostražitě, co chvíli se

plaše rozhlédla, nebo si alespoň s Radkem vyměnila rozostřený pohled. Souhrn indicií

Kristýnu celkem oprávněně směřoval k podezření, že zde nebude jediná žena s

tajemstvím.

To Anna hlasovala pro láhev modrého portugalu.

„Tak jo, ale kdo nás odveze?“ souhlasil podmínečně Radek.

„Babička vám ráda poskytne přístřeší,“ nabídla Kristýna. „Nerada si zvyká na

samotu. Se mnou moc zábavy neužije.“

„Dva veselí nocležníci ji rozhodně vytrhnou,“ mínil žurnalista.

„Nemusíš pít s námi,“ upomenula ho zastřeným hláskem Anna.

„Nemusím.“ Radek si navyklým pohybem načechral střapatou kšticí. „Člověk se

zastřízliva dozví spoustu zajímavých věcí! Například proč jsi mě po letech najednou tak

nutně potřebovala vidět, drahá nevlastní sestřenko?“

„Že by raněná ješitnost?“ bránila dotčenou sympaticky Anna.

„Sám jsi mi dal vizitku,“ připomenula se Kristýna, proti své vůli náhle usměvavá. „A

nutně potřebuju někomu popsat hodně zvláštní zážitek.“

Radek kývl. „Jen do mě!“

„Jestli je to důvěrné, skočím si obejít zámek,“ navrhla Anna.

„Spíš bych trvala na slově zvláštní. Jak teď všichni víme, děda kromě domku pod

Kozím vrškem vlastnil malou zašívárnu v rohu náměstí. Dovnitř nesměla živá duše, což

je divný. Ještě divnější věc, on mi ten takzvanej ateliér odkázal.“

Zatímco vysvětlovala, k čemu tajemné dědictví sloužilo, Anna soustředěne

norovala dezertní lžičkou ve velkolepém zmrzlinovém poháru a Radek zvolna upíjel

minerálku. „Včera jsem se rozhodla seanci sama vyzkoušet.“

„Povedlo se?“ pídil se novinář celkem nevzrušeně.

„Povedlo.“

Anna jen pobaveně zvedla obočí, zato Radek se málem poprskal. „Nekecej!“

„A to já zase jo.“

„Kdo se ti zjevil? Děda? Vážně?“

„Ne, děda právě ne. Úplně cizí chlap. Mladej a tak nějak úpěnlivě krásnej. Až moc

krásnej na zásvětní odraz.“ Stručně elgrecovského světce popsala.

„Hm,“ soudil Radek, „celej Miguel Angel.“

„Kdo je Miguel Angel?“


„Můj předchůdce.“

Znělé cinknutí lžičky o podšálek je přimělo stočit zrak k Anně, stižené nenadálým

nechutenstvím.

Radek ji objal. „Promiň, neměl jsem ho připomínat.“

„V tom to není. Trochu, trochu se mi zatočila hlava. A nebyl to Miguel Angel.“

Bledá, ale statečná, pomyslela si Kristýna.

„To je přece jasný,“ přitakal brunetčin druh, „kde by se tady vzal.“

„To taky.“ Anna operativně přesedlala ze sladkostí na jiskřivý potugal. „Jestli

Kristýnu dobře chápu, viděla astrální odraz mrtvého člověka, což Miguela vylučuje.

Smím se zeptat, odkud máš ten kříž?“ Rozechvělými bříšky prstů se dotkla stříbrné

plošky, jako by ji mohla popálit.

„Z brněnského starožitnictví. Pan prodavač se zaklínal, že je opravdu poměrně

starý. Někdo se ho potřeboval rychle zbavit, takže nešrouboval cenu.“

Anna kývla. „Starožitnictví v pasáži Alfa hned vedle antikvariátu? To jsem byla já.“

Radek si nejistě zapálil, znepokojen představou zásvětního soka v lásce. „Co teda?“

mámil náhle zbytečně popudlivě ze své milé.

„Při podobných obřadech prý pomáhá věc, která patřila mrtvému.“ Černovlásčin

hlas zněl sotva vánkem větérku.

„Četla jsem o tom,“ přitakala Kristýna.

„Smím si ho ohmatat?“

Tázaná svolně řetízek vnořila do Anniny rozechvělé dlaně.

„Všechny vypadají podobně, mýlka se přesto zdá vyloučená. Dostala jsem ho za

okolností, eh... za okolnosti hodně nepříjemných. Dlouho jsem se ho neodvážila

dotknout, dodnes s tím mám problém, potom musel z domu. Ten kříž skrývá

pozoruhodnou minulost, a nemyslím tím pár desetiletí.“

Radek se zachvěl, jako by si právě dal dvě a dvě dohromady. „Počkat, počkat, jako

že by to byl ten kříž?“

Anna, nyní o poznání sebejistější, rozhodně kývla.

„Přestávám tomu rozumět,“ přiznala Kristýna.

„S Radkem jsme se stali svědky divného dění, vlastně jsme se díky tomu seznámili.

Při té příležitosti se mi dostal do ruky nevšední příběh, z valné části se odehrál zde v

Mikulově.“ Anna si mimoděk manicky pohrávala s dezertní lžičkou.

„Už nebudete?“ zaskočil je číšník.

„Děkuju, kapánek jsem se přecenila,“ přisvědčila černovláska, upírajíc lítostivý

pohled na nedojedený zmrzlinový pohár. „Olivy nemáte?“

Číšník nepříliš nešťastně zavrtěl hlavou.

„Škoda.“ Obrátila se ke svým společníkům. „Představte si, znám v Brně kavárnu,

kde k vínu prodávají olivy kusovky po dvou korunách.“

„Můžeme se vrátit k tématu?“ upozornila ji jemně Kristýna. Nepříjemné okolnosti,

pozoruhodná minulost, divné dění, nevšední příběh – a ona se začne vykecávat o

olivách!

„Podle onoho, eh, vyprávění původní majitel egyptského kříže spáchal sebevraždu.

Stalo se to v domě zkraje mikulovského náměstí. Tam, kde se dnes nachází ateliér tvého

dědečka.“

Kristýna pomalu polkla. „Kdybych si měla dělat těžkou hlavu se vším...“


Anna se nedala zastavit. „Ten, říkejme mu raději tvor, nebyl obyčejný smrtelník a všechno se odehrálo za třicetileté války. Počítám v roce 1645, pár týdnů před dobytím Mikulova Švédy.“

„A když nebyl běžný smrtelník, tak kdo potom? Umělec, básník, malíř, sochař, muzikant?“ Kristýna si dolila čistého vína.

„Umělec jo, hudebník ze Španěl,“ černovláska nahmatala pod stolem Radkovu pohotovou dlaň. „Ale já myslela neobyčejnost jinýho druhu. Byl to tvor, bytost na rozhraní dvou světů, tak nějak... nemrtvý.“

„Když to shrnu,“ Kristýna si v krátkém sledu dolila podruhé, aby nemusela důvodně pochybovat o zdravém rozumu obou přítomných, „krasavec, který se mi včera zjevil v psychomantickém zrcadle, byl upír. V roce 1645 spáchal v domě na mikulovském náměstí sebevraždu, přitom se mu na krku houpal tenhle pohanskej kříž.“

„Správně,“ potvrdil Radek.

„No páni!“ vydechla jeho sestřenice.

„Před rokem bych si taky významně ťukala prstem na čelo,“ ujistila ji Anna, „i když jsem se pokládala za odbornici v oboru.“

„V jakým oboru?“ Kristýna žasla čím dál víc.

„Vampyrologie.“ Spolehlivá nápověda z Radkovy strany.

„To existuje?“

„Nejen to. Vampyrologové se všemožně organizují, pořádají pravidelná setkání, na jednom jsme se s Radkem seznámili. Měla jsem tehdy spolubydlící,“ Annin pohled se na okamžik zamlžil, „ale to sem nepatří. Upírologové se zajímají o folklor, literární díla, tematicky zaměřené pokulturní odkazy, ano, někteří se šatí do černého a poflakují se po hřbitovech. Ovšem zatím nikdo z nich se, alespoň pokud vím, nesetkal se skutečným exemplářem. Možná by záhy litoval. Naštěstí mám tohle období za sebou.“

„A proč?“ nechala se Kristýna strhnout (červené víno vždycky hůř snáším, sakra). „Upíři jsou přece sexy. Tak mi teda jako bývalá odbornice vysvětli, jak může taková bytost na rozhraní dvou světů, nemrtvý, páchat sebevraždu?“

„Očistné živly. Oheň, v případě Orlanda přímé sluneční světlo.“

„Orlando!“ Kristýna se dočista zasnila.

„Jistý kolega mi kdysi poskytl rukopisný záznam...“

Více se toho odpoledne nedozvěděli. „Přišel sem o něco?“ zazurčelo jim neslušně za zády. „Prolezʼ sem všechny místní paluše, nejvykřičenější mě nenapadla.“

Kristýna pokynula příchozímu vedle sebe. „Který větřík tě přivál, Vítku?“

Výtvarník si opálenými prsty promnul nedbale elegantní plnovous. „Vánek jménem zvědavost. Řeči o takzvaných psychomantech a tajemných ateliérech mi nedaly spát. Nemohʼ bych se řádně soustředit na prácu a umělec se, jak známo, nesmí nutit. I sbalil jsem si raneček a voilá, zde mě máte. Starejte se o mě, pečujte o mě, nakrmte mě kaviárem, napojte mě šampaňským. Mimochodem, vás, černovlasá madam, bych celkem rád vymaloval. Co byste řekla osmi korunám na hodinu?“

„Přepadneš si mě a ještě chceš, abych se s tebou dělila o postel a vlastní živočišný

teplo?“ Mírné ovínění nedosáhlo stupně, kdy by si lehkou podroušenost přestala

uvědomovat.

„Ženy vykazují nižší tělesnou výhřevnost, to je dokázaný. A vůbec, nevoď mě za

nos,“ smál se Vít a klidně se přitom skládal pod babiččinu péřovou duchnu v

ošoupaných džínech. „Ve skutečnosti překypuješ štěstím, že jsem tě nenechal napospas

temným záhrobním silám psychomatům.“

Kristýna se po jeho vzoru zachumlala do hebkého tepla. „Jestli hned neshodíš ty špinavý gatě, vykážu tě za dveře. Zůstane ti jen rohožka, na které nenocuje ani babiččin kokršpaněl!“

Vít se vztyčil a provedl několik směšných prostocviků. „To nemohu riskovat. Kdybych shodil i kalhoty, mohlo by se snadno stát, že se samou vášní neudržíš. A pak konečně předvedeš, co se skrývá pod seriozní netýkavou slupkou. Opravdová žena, citlivá, vášnivá, milující.“

Proti své vůli se rozesmála. „Máme chvilku romantiky?“

Vít se neobratnými prsty marně snažil rozepnout kovové knoflíky na poklopci. „Smím si romantiku dovolit. Jsemť umělec. To je něco jinýho než ty nafoukaní suchaři u vás v práci. Tak co, pustíš si mě konečně na tělo?“ Náruživě se vnořil za Kristýnou. „Říkej si, co chceš, jedůvko jedovatá, stejně se beze mě neobejdeš. Sem pro tebe vzduch i voda, tvoje cukry, tuky, bílkoviny, tvůj denní chléb a džbánek piva, sem všecky nepostradatelný esenciální aminokyseliny, taky vitamíny a červený krvinky, bílý krvinky, tvoje krevní plazma i tvoje krevní destičky.“

Starožitná postel se otřásala v náporu zvonivého dívčího veselí. „Dobře, připouštím. Ale hlavu si musíš odložit na polštář, trochu mě tíží.“

„Protože je plná tebe.“

„Př estaň, Vítku, jak ti mám potom sdělit závažnou životní skutečnost?“

„Co může být závažnějšího než naše nehynoucí láska?“

„Nemám to slovo ráda.“

„To bych rád věděl proč.“

„Zavání citovým vydíráním.“

Vít se opřel o čelo z masivního ořechu. „Opouštíš mě? Umělec vykázán za hradby? Chápu, kumšt nenese tolik, co dejme tomu advokacie.“

„Ne, neopouštím tě.“

„Dobře. Co horšího by mě mohlo potkat?“

„Něco se ve mě hnulo. Nedokážu se natrvalo vrátit, chci přesídlit do Mikulova.“

„Do takové díry? Vzpamatuj se, milá zlatá, budeš tady chodit dvakrát týdně do opery? Toho svýho Verdiho si pustíš leda v rádiu. Přežiješ to?“

„Nepřežijeme to nikdo, Vítku. A od poslechu hudby jsou už dneska mobilní telefony.“ Odehnala podivný smutek. „Celé čtyři dny jsem čekala, kdy se to zlomí, kdy se začnu těšit na drobné všednodenní radosti, které si dopřávám v našem malém velkoměstě. A ono nic. Nějakým záhadným způsobem sem patřím.“

Vít se trhaně nadechl. „Cos k jezeru ji nutí, nic doma, nic jí po chuti? No, nebudu ti to rozmlouvat.“

Zdráhavě mu otevřela náruč zahalenou měkkým růžičkovaným flanelem. Když se jí

vzápětí po bříšku rozprostřela bohémsky rozcuchaná kštice, rozpačitě ho v ní povískala.

(Proč se sakra cítím provinile?). „Než se mi podaří vycouvat z otročiny v advokátní

kanceláři, uplynou dva měsíce. A můžeš za mnou třeba jezdit na víkendy.“

„Hm, hm, a myslíš, že tady najdeš práci?“ Vít vynakládal značné úsilí, aby se dobral

konce jejího dlouhého nočního úboru.

„Čert ví.“

Konečně se mu podařilo proniknout až na holou kůži. „Nosíš košili jako nějaká selka!“

„Ten citát znám, je z Báječné Angeliky.“

„Très bien. Takže taky víš, co po něm následovalo. Rudolfínská, pardon, ludvíkovská doba...“

Nad ránem nenápadně vyklouzla z výtvarníkova majetnického objetí a usadila se k oknu. Temnota ustupovala chvějivé mlze, svět se vláčně podvoloval sivému úsvitu a přivolával nepříjemně zásadní úvahy. Mohla návštěva z míst mezi životem a smrtí ponoukat k unáhleným rozhodnutím? Zvláště návštěva s tváří uhrančivého barokního světce? Orlando, který páše sebevraždu...

„Copak to děláš?“ zabručel Vít z polosna.

„Rozjímám.“

„Ztráta času.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist