načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lovec věna - Katherine Luka

Lovec věna

Elektronická kniha: Lovec věna
Autor:

Dva roky po konečné porážce Napoleona se panství Fallstone ocitne opět v krizi, a Fergusson Fleming, baron z Fallstone, hledá cestu, jak se z finančních problémů dostat. Madelyn je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4839-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dva roky po konečné porážce Napoleona se panství Fallstone ocitne opět v krizi, a Fergusson Fleming, baron z Fallstone, hledá cestu, jak se z finančních problémů dostat. 
Madelyn je dívka z dobré rodiny, která si zakládá na rodinném jménu i společenských konvencích, ale rozhodne se dát lásce přednost před vším ostatním. 
Prchá z domu, aby se mohla vdát za tajného snoubence, ale svatba je jen začátek a před Madelyn náhle stojí otázka jak, a zda vůbec, dokáže žít s tím, koho si vzala.

Zařazeno v kategoriích
Katherine Luka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lovec věna

Katherine Luka

1. vydání

vydáno v srpnu 2017 jako 56. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-053-7 (epub)

ISBN 978-80-7570-054-4 (mobi)

ISBN 978-80-7570-055-1 (pdf)


1. KAPITOLA

Stromy, vzdálené od cesty dál neţ pár metrů, se ztrácely v mlze.

Nebo je moţná viděla tak rozmazaně kvůli slzám.

Nejspíš obojí. Kočí jel pomalu, ale i tak kaţdé cinknutí podkovy unášelo Madelyn dál na sever. Pryč od lásky a štěstí.

Prosluněné dny plné vůně růţí uţ byly minulostí, a tajně doručované vzkazy macecha spálila. Madelyn věděla, ţe ji nikdy neměla ráda, bylo to vzájemné, ale něco tak odporného stejně nečekala.

Otřela si oči a tiše se vysmrkala. Sice tu nebyl nikdo, kdo by zkritizoval její pláčem opuchlou tvář, ale uţ dávno se naučila, ţe pravá dáma vţdy drţí své city na uzdě. Nebude kvílet a lomit rukama, nikomu by tím neprospěla. Místo toho najde způsob, jak dosáhnout štěstí a vypálit té nepřející čarodějnici rybník.

Koně vytrvale klusali směrem na Newcastle a Madelyn se opřela o polstrování.

Nemyslela na strýčka z matčiny strany, ke kterému ji macecha za trest poslala, ale vrátila se ve vzpomínkách ke dni, kdy se seznámila s Georgem.

Bylo jaro, všechno kvetlo a šlechta se teprve sjíţděla do města. Sezóna měla pomalu začít. Zatím tu bylo poměrně málo zajímavých lidí, a těch pár večírků či odpoledních recitálů přitáhlo skoro všechny.

A na jednom z nich George poprvé uviděla. Přišel se skupinou přátel a jeho bezstarostný úsměv přivábil pohledy mnoha dívek. Ten večer hodně tančil. Byl elegantní, příjemný společník a tolik mu to slušelo! Kaštanové vlasy měl pečlivě sčesané z čela, tvář hladce oholenou a sako i kalhoty podle poslední módy. Madelyn zachytila jeho pohled, kdyţ na chvíli odpočíval u stolů s občerstvením. Kdyţ se na ni podíval podruhé, slabě se usmála.

Pak ji našla Lilian a rozhodla, ţe je čas jet domů.

O týden později se viděli zase. Tentokrát nepromeškal příleţitost a poţádal ji o tanec. Kdyţ krouţili po parketu, Madelyn se štěstím motala hlava. Nehovořili a ona byla docela ráda, protoţe se příliš bála, ţe by plácla nějakou hloupost a úplně se před ním znemoţnila. Druhý den jí však poslal květiny.

Do města přicházelo léto a Madelyn proţívala svou první lásku. Kaţdé setkání, pohled či podání ruky měly skrytý význam. Navzájem si posílali vzkazy, jakoby náhodou se setkávali v parku.

Madelyn věděla, ţe Lilian George nemá ráda, a tak si dávala dobrý pozor, aby macecha nepřišla na to, ţe se jejich vztah rozvíjí. Stejně to nějak zjistila.

Kočár cuknul a Madelyn otevřela oči. Ještě před chvílí by přísahala, ţe cítí vůni růţí, ale teď se musela smířit s krutou realitou. Studený a krátký podzimní den se chýlil k závěru a kočí zastavil před hostincem. Nejpozději pozítří ráno budou v Newcastlu. Ve vyhnanství.

Lilian zřejmě pochopila, ţe Madelyn nehodlá pokorně klopit hlavu a odkývat kaţdý její příkaz, a tak se rozhodla znemoţnit jí románek tím, ţe ji odeslala k příbuzným.

Sice tím vyvolá vlnu otázek a spekulací, ale podrţí si kontrolu nad veškerým majetkem, který Madelyn zdědila po otci.

Madelyn vystoupila a její komorná Nelly ji doprovodila do hostinského pokoje. Bylo tam teplo a postel byla naštěstí dost velká, aby se tam obě pohodlně vešly.

Ráno pokračovali v cestě a zatímco Nelly pospávala, Madelyn strnule zírala z okna, unavená a podráţděná, a v duchu spílala maceše za její panovačnost.

„Zlatíčko Madlene, vítej!”

Madelyn pevně stiskla zuby a udrţela na tváři úsměv. Teta Lucietta byla jako obvykle roztomilá a trochu povrchní. Kdyţ k tomu připočetla strýčkovo pochmurné pokyvování hlavou, uvědomila si, ţe se od otcova pohřbu, kde je viděla naposledy, vůbec nic nezměnilo.

Vedli ji do domu přecpaného nábytkem a porcelánovými soškami pastýřek, které teta zboţňovala, a Nelly s lokaji mezitím stěhovala její kufry do přiděleného pokoje.

„Tak povídej, Madlene, jak je v Londýně? Touhle dobou jistě nádherně.”

Madelyn si představila těţké mlhy, smog, popílek, bláto... „Nádherně,” přikývla, aby nebyla nezdvořilá.

„To jsem si myslela. Všechny ty nablýskané lustry, hromady pozvánek se zlaceným písmem a módní plesové róby, och, jen na to pomyslím, mám chuť tančit!”

„Ovšem,” přitakala Madelyn. Tančit... taky by tančila. S Georgem.

„No tak, drahá, nech naši malou Madlinku vydechnout. Pak nám jistě ráda všechno poví.” Strýc hovořil pomalu a zádumčivě. Madelyn si na matku moc nepamatovala, ale byla si jistá, ţe strýčka ničím nepřipomínala. Ačkoliv, kdyţ se strýček vzácně usmál, píchlo Madelyn u srdce. Takhle přesně se dovedla usmívat maminka, jenţe to dělala mnohem častěji. Bohuţel však zemřela, kdyţ bylo Madelyn pouhých osm let.

Poděkovala strýčkovi a tetě za milé přivítání a ráda vyuţila moţnosti odpočinout si po cestě v nabídnutém pokoji.

Při večeři musela strýčkovi a tetě vyprávět o všech novinkách z Londýna. Teta se nikdy nenasytila podrobností o módě a strýček z ní tahal pikantnosti, které mohl dát k dobru u kulečníkové partie.

„Víš, zlatíčko, aby sis nemyslela, my tady v Newcastlu taky nejsme ţádní burani. Naše společenské události jsou sice, pravda, skromnější, ale taky se jistě budeš bavit.” Teta se na Madelyn laskavě usmívala a ta zdvořile kývala. Nechtěla tetu urazit, ale obávala se, ţe bez George ji vlastně ţádná zábava neláká.

„No tak, Henry, pověz Madlene o tom soaré, na které jsme pozváni příští týden.”

Strýček se rozhovořil a Madelyn se tvářila zaujatě. Dáma není nikdy nezdvořilá. A neodbývá laskavé příbuzné.

„Och, a málem jsem zapomněla - příští sobotu jsme pozváni na oběd dobročinného spolku pro válečné veterány. Je to hrozné, viď zlatíčko.”

Madelyn zamrkala a snaţila se dopátrat, zda něco nezmeškala. Je hrozné, ţe jsou pozváni na oběd?

„Těch ubohých vdov a sirotků, kteří po té odporné válce s tím namyšleným Francouzem zůstaly... je mi jich upřímně líto. A tak jsme se s několika přítelkyněmi rozhodly zaloţit dobročinný spolek, víš, zlato. A naši báječní manţelé nás tolik podporují. Je dobré pomáhat bliţním, ţe ano, Madlene?”

„Jistě, tetinko.”

Madelyn si nemohla pomoci, myšlenkami se zatoulala na jiné soaré.

Tančila s několika přijatelnými gentlemany, ale nepřestávala sledovat zdobené hodiny. Kdyţ ručička poskočila na jedenáctku, omluvila se známé, s níţ konverzovala, a vyklouzla do vlahého večera. Drţela se ve stínu, mimo obdélníků světla dopadajících okny na dláţděnou terasu, a snaţila se prohlédnout tmu. Najednou ucítila závan pánské kolínské a otočila se.

„Geor...”

„Pssst!” jemně jí poloţil prst na rty.

Kývla a usmála se. Stáli tak blízko u sebe, ţe stačilo udělat jediný krátký krok a ocitla by se v jeho objetí. To vědomí ji rozechvívalo.

„Bála jsem se, ţe tu dnes nebudeš. Uţ jsem tě neviděla téměř měsíc!”

Tiše se zasmál: „Přeháníš, Motýlku. Byl jsem pryč sotva čtrnáct dní. Povolal mě otec, a jeho je, jak víš, těţké odmítnout. Kdybych nemusel za ním, ani na minutu bych tě nespustil z očí. Ne, nesměj se mi, kdybych mohl, stál bych čestnou stráţ pod tvými okny kaţdičkou noc.”

Zachichotala se. Věděla, ţe to nemyslí váţně, ale líbilo se jí, ţe to říká. Bylo to pošetilé, ale tak sladké... Kdo by se jí divil, ţe jeho lichotkám nemůţe odolat? Vţdyť byl tak pohledný, pozorný a šarmantní... a ona proţívala svou první sezónu. Věděla, ţe má pořádně nakročeno ke staropanenství a taky věděla, komu za to vděčí. To Lilian přesvědčila otce, aby ji v internátní škole pro mladé dámy nechal o dva dlouhé roky déle, neţ bylo obvyklé. Kdyby otec nakonec nezakročil, nejspíš by tam hnila doteď.

„Ach můj boţe, tolik jsi mi scházela! Voníš, jako šeřík.”

Potěšeně se zasmála a nedodala, ţe to nejspíš bude opravdový šeřík, který roste pod terasou, přímo pod místem, kde stáli.

„Tak mi pověz, kde jsi byl? Chci vědět, co zajímavého jsi proţil,” špitla a dotkla se jeho rukávu.

„To by tě nezajímalo.”

„Zajímá mě, co děláš.”

„Ale ne, tohle váţně ne, to mi věř. Vţdyť to nebaví ani mě. Na tvoji krásnou hlavinku je to aţ příliš sloţité.”

„Nepodceňuj mě,” poţádala ho mírně. Sice ji dráţdilo, ţe od ní neočekává příliš rozumu, ale uţ se s tím setkala i dřív. Doufala, ţe George si časem uvědomí, ţe není úplně hloupá.

„Ach, tak dobře. Otec má nějaké potíţe s... věřiteli.”

„S věřiteli?!”

„Ne, neboj se. Navrhl jsem mu plán a on ho schválil. Brzy bude všechno v pořádku. A teď mi pověz, s kým jsi tančila, kdyţ jsem tu nebyl? Kaţdého z nich vyzvu na souboj!”

Madelyn se usmála a poškádlila ho: „Se všemi svobodnými mladíky v Londýně. A někteří byli váţně velmi milí.”

George se teatrálně chytil za srdce. „Jestli jsi někomu z nich dala slovo, pak není jiné cesty, neţ vypít jed!”

„Rómeo, nepřeháněj,” chichotala se.

„Nepřeháním. Myslím to váţně!” Uchopil Madelyn za ruku a zvedl ji ke svým rtům. Látka na šatech tiše zašustila a Madelyn zavřela oči. Jeho dech na zápěstí a jemný dotek rtů ji přinutil vzdychnout.

„Noc svíce zhasila, veselý den vyvstává na špičkách za mračnou horou: jít musím abych ţil, prodlím-li umru.”

„Chceš odejít? A ještě nesvítá: to byl slavíka hlas, ne skřivánka, jenţ pronikl tvé ucho zděšené.”

„Uţ musím má Julie, kdyby někdo přišel... Však víš. Ale neboj se, najdu způsob, jak tvou nevlastní matku obměkčit.”

„Doufám ţe to nebude zahrnovat jedy a dýky,” hlesla napůl v ţertu.

George neodpověděl, uţ ji neslyšel, sestoupil z terasy do zahrady a hodlal obejít dům a vrátit se dovnitř francouzským oknem v knihovně. Pak se usadí s ostatními muţi v karetním salonku, a nikdo si ani nevšimne, ţe byl pryč.

Madelyn uţ se venku víc nezdrţovala. Vrátila se do sálu a od číšníka převzala skleničku se slabým vinným střikem, určeným pro mladé dívky.

Po večeři se teta se strýčkem obyčejně zdrţovala v salonu a vyšívala. Strýček si v pohodlném ušáku četl noviny a Madelyn se k nimchtěnechtě připojila. Poţádala Nelly, aby jí přinesla rozečtenou knihu a pak předstírala zaujetí příběhem, dokud teta neodloţila vyšívání. Ve vzájemné shodě pak vyšli do patra, kde si mnohomluvně popřáli dobrou noc a odešli kaţdý do své loţnice, pěkně tak, jak se sluší.

Madelyn si rozčesávala vlasy a snaţila se zapudit nevítanou představu baculaté tety, a strýčka v noční košili, jak se plíţí do tetiny loţnice.

Zvláštní, říkala si, ţe se vůbec neptali, co strašného provedla, ţe ji Lilian potřebovala odstranit.

O několik dní později přišel dopis. Měla štěstí. Kdyby si nezvykla kaţdé ráno chodit na procházku kolem bloku, aby si uţila chvíli ticha bez tetina švitoření, byla by ho propásla. A její ţivot by se pravděpodobně ubíral směrem k tupé nevzrušené úctyhodnosti, jakou bylo prosáklé všechno v tomto domě.

Leţel na stolku v hale, kde ho odloţil lokaj, a čekal, aţ majordomus hromádku roztřídí a zanese adresátům. Madelyn nevěřila, ţe by jí ho strýček předal, a tak po něm nenápadně sáhla sama. Schovala ruku do záhybů sukně a přečetla si ho ještě před snídaní, po té co jí Nelly učesala vlasy a odešla do prádelny s jedněmi zašpiněnými šaty.

Motýlku, tolik mi scházíš!

Když tu nejsi, ani slunce nezáří, a ptáci nezpívají, ale vřeští.

Pokoušel jsem se promluvit s Tvou nevlastní matkou, ale je neoblomná, jako skála.

Jsem zoufalý! Vždy jsem považoval za svou povinnost gentlemana jednat čestně, ale nyní... Zdá se, že mě okolnosti nutí vyslovit se jasně, i když nemám požehnání lady Whiteové.

Tak zkrátka, Motýlku, mé srdce přetéká city, které však prsty nedokáží vypsat.

Miluji Tě! Miluji Tě, jako východ slunce, jako čerstvý jarní vzduch, jako zajatec svobodu!

Nemohu žít bez Tebe, a tak... Ano, odvažuji se říci, k čemu mi dává právo pouze láska: Žádám Tě tímto o ruku.

Budeš-li souhlasit, způsob, jak být spolu už najdeme.

Navždy Tvůj

George Timothy Sims, vikomt Avery

Madelyn sloţila ruce s dopisem do klína a zavřela oči. Cítila, jak jí po tváři klouţou horké slzy, ale nemohla je zastavit. „Ano,” hlesla a byla tak šťastná, jak jen dívka můţe být.

Ano, to se snadno řekne, ale hůř se takovému slovu dostojí, kdyţ člověk trčí dobrých pět set kilometrů od své lásky.

Madelyn celý den chodila jako v růţovém oparu. Usmívala se na tetu a dokonce ji ani nerozčilovalo, jak teta i strýček komolí její jméno.

V dobrém duševním rozpoloţení přečkala i návštěvu několika Luciettiných přítelkyň, které měly stejný smysl pro humor, jako teta, a byla tak nadšená, ţe ji jejich hlasité hihňání ani netahalo za uši.

Večer, kdyţ jí Nelly rozpustila vlasy, ulehla do postele pořád ještě v té zvláštní náladě a před očima jí pluly vzpomínky.

George na koni v parku, George, jak jí daroval sbírku Byronových básní a spokojeně se smál jejímu úţasu, George, jak se sklání, aby jí políbil ruku... a její nejhýčkanější vzpomínka - jak ji vzal opatrně do náruče a vtiskl jí dlouhý, něţný polibek na rty.

Stalo se to v růţové zahradě lady Stathamptonové, uprostřed pěveckého vystoupení jedné z jejích dcer. Zahrada byla osvětlená lampiony a všichni upírali pohled na malé jeviště. George ji nenápadně zatáhl za strom a ve tmě ji zlehka objal. V ţaludku ji šimrali motýlci a nemohla popadnout dech. Poprvé v ţivotě v muţském objetí! Vůni jeho kolínské si chtěla zapamatovat navěky. Matně tušila, ţe to není všechno, a kdyţ sklonil hlavu, v očekávání zvedla tvář.

„Smím?” zašeptal.

„Ano,” hlesla a byla uchvácena jeho galantností.

George jemně přitiskl své rty na její. Bylo to příjemné a Madelyn touţila zastavit čas.

Někde za stromem se publikum roztleskalo a George polibek přerušil.

Madelyn se usmála a on jí zašeptal: „Jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy potkal.”

Madelyn se chtěla otočit a oplatit mu lichotku, ale uţ byl pryč. Rozplynul se v noční tmě, aby jí nezničil pověst.

Ráno bylo jiskřivě nádherné. Jeden z posledních slunných dnů, poznamenala teta u snídaně, s pohledem upřeným na zlatavé listí za okny.

Strýček to mumlavě potvrdil zpoza novin.

Madelyn se uţ před hodnou chvílí vrátila z procházky, takţe o tom věděla víc, neţ teta i strýček dohromady, ale nekomentovala to a způsobně jedla. Při tom v hlavě probírala plán, jeţ se zrodil právě na procházce. Plán na společný ţivot s Georgem. Plán útěku.

V kaţdém případě bude nutné zjistit pár věcí, neţ se do tak dobrodruţného podniku vrhne. A utajení je důleţitější neţ čas, takţe rozhodně musí vynechat sluţebnictvo v domě.

Madelyn se po několik následujících dní věnovala všem společenským aktivitám své tety, ale jak měla volnou chvilku, trávila ji v knihovně, kde si procházela mapu, turistické průvodce a dokonce narazila na sbírku zákonů. Rychle ji prolistovala, aby se ujistila, ţe to, co se chystá spáchat není zločin, a pak se pustila do balení.

„Slečno?”

„Ano, Nelly?”

„Zjistila jsem, ţe dostavníky vyráţejí kaţdou sobotu odpoledne.”

„Ach, výborně, to se skvěle hodí. V sobotu se koná ten tetinčin dobročinný oběd na který máme přijít uţ v deset.”

„Slečno, odpusťte, ale vy to myslíte doopravdy váţně?”

„Neměj strach, Nelly. Mám to promyšlené. Kdyţ zítra zajdeš na poštu a pošleš tenhle dopis, bude všechno v naprostém pořádku.”

Prošla si všechny dostupné informace, a byla si jistá, ţe to zvládne. Na několik dní dá Nelly volno, a komorná odjede na návštěvu k rodičům, coţ by mohlo pomoci zmást stopu, jelikoţ strýček jistě bude hledat dvě dívky a ne jednu. Sama nasedne do dostavníku na Carlisle, a pak přestoupí do jiného vozu směřujícího na Lockerbie. Vlastně to bude úţasné dobrodruţství. A v dostavnících cestuje mnoho lidí, takţe co by se jí mohlo stát? V Gretně uţ by ji měl čekat George, ale kdyby ne, ubytuje se v hostinci U kančí hlavy, o kterém četla v průvodci, a počká tam na něj.

„A nechcete si to ještě rozmyslet, slečno? Lady Whiteová se bude zlobit...”

Madelyn vstala od toaletního stolku a mírně pohladila svou komornou po rameni: „Bude se muset smířit s tím, ţe vţdycky není po jejím.”

V pátek Madelyn naposledy procházela svůj plán. Na stole v knihovně měla rozloţenou mapu, kdyţ právě vešel strýček.

„Copak tu hledáš, Madlinko?”

Madelyn se zamračila, ale odvrátila tvář, aby to strýček neviděl. Jestli jí ještě jednou řekne tou směšnou dětskou přezdívkou, asi ho... asi ho... zhluboka se nadechla a vydechla.

„Přemítám, strýčku, kde leţí Ben Newis...” odpověděla, kdyţ ovládla své rozrušení.

Strýc se zatvářil shovívavě a přišel k ní, aby jí s hledáním nejvyššího vrcholu Skotska pomohl.

Madelyn si oddychla. Někdy mělo výhody, ţe ji muţi povaţovali za hlupačku, ale většinou ji to spíš rozčilovalo.

„Ach děkuji, strýčku Henry. Co bych si bez tebe počala?” prohodila konverzačně, a strýčkovi poklona očividně udělala dobře. „A po čem pátráš ty?”

Strýc se zasmál do svých mroţích vousů a mávl rukou: „Nic pro tvou krásnou hlavičku. Potřebuji si ověřit nějaké zákonitosti vlastnictví plnokrevníků. Naskytla se mi výhodná koupě, a tak jsem si říkal... no, nebudu tě tím obtěţovat. Utíkej za tetičkou, děvenko, čeká na tebe s čajem.”

Madelyn se mdle usmála a poslechla. Kdyby nevěděla, ţe uţ zítra to všechno skončí, asi by se zbláznila. Takhle dokázala udrţet přívětivý výraz na tváři i kdyţ jí strýčkovo blahosklonné jednání šlo pořádně na nervy.

Cestou do loţnice si v duchu prozpěvovala.

Uţ zítra, uţ zítra, uţ zítra! KAPITOLA

Kočáry se řadily na rozmoklé příjezdové cestě a bylo jich překvapivě dost, na to, ţe mělo jít o malý oběd dobročinného spolku pro válečné veterány. Lady Tateová se zřejmě rozhodla přilákat pro svůj projekt co nejvíce bohatých mecenášů.

Fergusson postával poblíţ ohromného krbu a tvářil se, ţe si prohlíţí krajinku zavěšenou nad ním. Ve skutečnosti však bedlivě sledoval dění.

Majordomus kaţdého ohlásil a Fergusson si příchozí nenápadně prohlédl a zařadil si jména k obličejům. Většinu jich samozřejmě alespoň zběţně znal, ale bylo dost takových, které viděl dnes poprvé.

Popotáhl se za nákrčník a vzápětí si v duchu vynadal. Dnes musí zapůsobit příznivým dojmem. Druhou šanci pravděpodobně nedostane.

Musí vypadat jako gentleman, mluvit jako gentleman a chovat se jako...

„Lord a lady Larchovi a jejich neteř, slečna Whiteová.”

Fergusson nakrčil obočí - Whiteová? Asi shoda jmen. Těţko by se tu objevila Madelyn Whiteová, miláček londýnské sezóny, opěvovaný ve společenských rubrikách snad všech dostupných novin. Dávali ji za vzor - prý je ctnostná, má vybrané chování a vytříbené způsoby. Uţ si nevzpomínal, co přesně o ní ještě psali, stejně to byly ţvásty. Něco o jejích havranních vlasech a porcelánové pleti. Pochyboval, ţe by se tak snaţili, kdyby neměla peníze.

Jenţe Madelyn Whiteová je měla. Přesněji, zdědila je po smrti svého otce. Paneboţe! Jen si představil prosperující ţelezárny a uhelné doly, srdce mu začalo bít rychleji. Starý White věděl, jak správně investovat, aby zabezpečil svou dceru. Ne jako ten pitomec, který zplodil jeho! Inu, kdyby měl naději, ţe s někým takhle bohatým uskuteční výhodný obchod, nejspíš by taky vypotil pár zdvořilých frází o jejích vlasech, pleti a - očích! Fergusson na vteřinu poztrácel všechny myšlenky. Dívka, která sestupovala ze tří schodků do prostorného salónu měla opravdu krásné oči. Tmavé a velké, jaké mají vznešené arabské klisny. A kromě toho, samozřejmě, taky dechberoucí postavu, pokud se to dalo posoudit v šatech se širokou sukní a s bohatě nabíranými rukávy. Pohybovala se s grácií, a černé vlasy, vyčesané do sloţitého účesu, se při tom zlehka otíraly o odhalenou šíji.

Fergusson si s hrůzou uvědomil, ţe na ni civí, jako vesnický balík. Ţenský uţ přece viděl. I dámy. A bez těch kanýrků a krajek vypadaly všechny nakonec vlastně stejně.

To, co povaţoval za důleţité, se podle hedvábných spodniček nepozná. Zásadní je přece hrdost, čest a loajalita. A ještě pár dalších věcí, ale dnes tu není od toho, aby dumal nad podobnými nesmysly. Jestli je tahle kráska skutečně ta Madelyn Whiteová, tak ji osloví z jediného důvodu - a tím jsou peníze jejího otce.

„Zdravím, Fergussone,” ozvalo se vedle něj. Okamţitě se otočil.

„Slyšel jsem, ţe ti vyhořela pila.”

Fergusson pokrčil rameny a nevesele kývl.

„To mě mrzí. Co budeš dělat?”

„Postavím ji znovu, co asi.” Snaţil se tvářit sebejistě, ale Seana McKinleyho neoklamal. Sean věděl nebo aspoň tušil, ţe do pily vloţil spoustu úsilí i všechen svůj volný kapitál, a jestli vyhořela, tak je zase na začátku. Zrovna teď, kdyţ konečně získal přístup k některým obchodům v Newcastleských loděnicích.

„Aha.”

„Co aha?”

„Tím se vysvětluje, co děláš tady, kdyţ společenské akce nemáš rád.”

Fergusson se pousmál: „A co tu teda podle tebe dělám?”

„Konečně hledáš vhodnou dědičku, jak jsem ti radil uţ dávno.”

Fergusson se najeţil: „To je aţ poslední moţnost.”

„No, vím, ţes to říkal, ale věci se mění.”

„Zatím ne! Ještě zvládnu zabezpečit rodinu sám.”

Sean protočil panenky: „Vţdyť to není ţádná hanba, dělá to spousta lidí.”

Fergusson cosi zavrčel a Sean tiše odfrknul. Pak potřásl hlavou a plácl přítele po rameni: „Tak pojď. Někoho ti představím.”

„Obchodního partnera, ne nevěstu,” poţadoval Fergusson a Sean kývl.

Ukláněla se, zdvořile konverzovala a usmívala se. Dlouhé hodiny se ani nehnula od tetina boku - nepočítaje v to několik vyzvání k tanci. Teta Lucietta byla roztomilá a velmi oblíbená, takţe se kolem nich neustále motali lidé. Madelyn jejich plytký hovor stíhala na půl ucha sledovat, a při tom klouzala nezúčastněným pohledem po přítomných.

Na dobročinný oběd, uspořádaný formou bufetu, přišli nejrůznější lidé. Převáţně šlechtici, ale i několik mecenášů z podnikatelských sfér. Hostitelé se nebránili nikomu - pokud neměl hluboko do kapsy. A právě proto bylo mistrovským tahem vyhnout se přísnému zasedacímu pořádku, k němuţ by nutila klasická tabule.

Kromě toho, toto není Londýn, jen Newcastle. Místo, kam ta nejušlechtilejší smetánka takřka nezavítá. Tedy, kromě ní. Madelyn se v duchu hořce usmála. Všimla si, ţe ji pár lidí okukuje. Ovšem, její otec byl hodně známá postava. Všichni určitě uvaţují, proč dcera Huberta Whitea, bohatého a schopného vikomta, trčí tady, na hranicích se Skotskem. Co provedla? Nějaký skandál? Není v očekávání?

Všichni tak moc baţili po drbech, aţ se Madelyn skoro chtělo všechno na ně vykřičet. Je zasnoubená! Je zamilovaná! A nevlastní matka jí nepřeje ani kapičku štěstí.

Ale uţ to nebude trvat dlouho.

Najednou zavadila pohledem o svého strýčka. Stál v hloučku muţů, kteří o něčem ţivě diskutovali. Jistě o obchodu. O čem jiném?

Madelyn se napila z křišťálové číše a mimoděk klouzala pohledem po strýčkových společnících: Hubený aristokrat s brýlemi, tvářil se inteligentně, ale těţko říct. Uţ od pohledu nafoukaný čtyřicátník s brunátným obličejem. Mladý Barnaby, nevýrazný muţ ve středních letech, s nímţ se letmo setkala v Londýně. Čert ví, který vítr ho sem zavál.

Vsadila by se, ţe počítá procenta třikrát rychleji, neţ kterýkoliv z nich, ale jelikoţ byla ţena, nikdo by tuhle sázku nepřijal. Od ní se očekávalo, ţe bude půvabně tančit a tvářit se uchváceně, kdykoliv nějaký muţ prohodí rádoby inteligentní poznámku. Někdy jí tahle přetvářka šla silně na nervy. Ve škole se jí sice nelíbilo, jelikoţ musela dodrţovat mnoho přísných pravidel, ale aspoň se nemusela tvářit, ţe je úplná husa, která nerozpozná lokomobilu od lokomotivy.

Obdrţela další pozvání k tanci a zdvořilost jí velela neodmítnout - a nestěţovat si na pošlapané špičky.

Hudba hrála výtečně. Madelyn by si ji ráda vychutnala, jen kdyby její tanečník nebyl takové dřevo. Zatnula zuby a přinutila se udrţet na tváři přívětivý úsměv. Vţdyť uţ to nebude dlouho trvat!

A aţ se vdá, protančí na kaţdém plese troje střevíčky. Zbytek tance se pokoušela přivolat vzpomínky na George. Ach, kdyţ ten ji vzal na parket, vznášeli se, jako labutě...

Při návratu do tetinčiny ochranné náruče si nenápadně oddechla a zatouţila na moment se opřít o zeď za obřím květináčem s palmou. Jenţe Madelyn byla vychována, aby se za všech okolností chovala jako pravá dáma, a tak to nakonec neudělala.

Rezignovaně si stoupla vedle tety a opět se znuděně rozhlíţela. Uţ jen dvacet pět minut, a bude čas!

Nedalo jí to a očima znovu zabloudila ke strýčkově skupině. Probírají ještě pořád akcie národní banky, nebo uţ přeskočili na nejnovější plány ohledně ţeleznice? Ne, to asi ne, strýčka novinky spíše odrazovaly. Byl totiţ tak konzervativní, ţe novou příleţitost nerozpoznal, ani kdyţ ho praštilapřesOči!

To jsou ale tvrdé oči. Madelyn se zaskočeně dotkla hrdla, hned však dala ruku dolů a uhnula pohledem. Dlouho to však nevydrţela. Ke skupině finančních teoretiků se přidal kdosi nový. Vysoký ramenatý chlap, který by nutně potřeboval lépe padnoucí sako. To, které měl, jeho urostlé postavě moc nelichotilo. A i kdyţ bylo z kvalitní látky, ušil je někdo, kdo si s poslední módou dosud nepotykal.

Madelyn si o sobě nikdy nemyslela, ţe je povrchní nebo malicherná. Ale moţná je. Jak jinak lze vysvětlit, ţe k němu stále znovu stáčí zrak. Měl husté tmavé vlasy, dost přerostlé a na krku staţené černou stuţkou. Tvář hladce oholenou a výrazný nos. Zlomený nos, opravila se, po důkladnějším zkoumání.

Hovořil zapáleně a občas prudce gestikuloval.

Buran.

Ale jako jediný z nich vypadal, ţe opravdu ví, o čem mluví. To Madelyn zaujalo. Kéţ by tak mohla vyslechnout jeho návrh.

Bylo jí jasné, ţe jim přednáší návrh, protoţe... Madelyn vlastně nevěděla proč je to tak jasné, ale vnitřně to cítila, viděla to v jeho tváři.

Nakonec zřejmě usoudil, ţe mu zde pšenka nepokvete, omluvil se a vyrazil ke stolům s obědem.

Barnaby ji přišel poţádat o tanec a ona z povinnosti souhlasila.

Fergusson se zhluboka napil, ale sladký punč jeho ţízeň nezahnal. Bylo to k vzteku!

I kdyţ se to dalo čekat. Říkal Seanovi od začátku, ţe bavit se s těmihle staromódními zatuchlými aristokraty nemá ţádný smysl. Jenţe Sean byl přesvědčený, ţe i tohle musí zkusit.

Vzal číšníkovi z podnosu šampaňské a hodil ho do sebe. Zalechtalo aţ v nose, ale aspoň to nebylo tak sladké a navoněné, jako punč. Bohuţel, whisky tu asi čekat nemůţe.

Kéţ by uţ mohl jít domů.

Kéţ by bylo kam.

Zachmuřil se a narovnal ramena. Ne, fňukat nemá smysl. Je tu, aby bojoval. Aby našel způsob, jak vrátit svému panství prosperitu.

Ještě nevyzkoušel všechny moţnosti. I kdyţ mu jich uţ zrovna moc nezbývá.

Pootočil se a pročesával očima sál. Přece tu musí být někdo, kdo by byl ochoten s ním spolupracovat. Někdo, kdo se za něj zaručí, aby dostal půjčku.

V kole zahlédl Barnabyho. Nudný a nezajímavý chlapík, ale kdyby dostal příleţitost pohovořit s ním o samotě, snad by ho přesvědčil. Zamyšleně na něj civěl, a dost dlouho mu trvalo, neţ vzal na vědomí jeho partnerku. Nebyl tu, aby obdivoval ţenské půvaby, přišel pracovně, ale... Dívka s vysoko vyčesanými temnými vlasy a křehkou šíjí tančila lehce, jako bludička na vřesovišti. Jemná a ţenská, aţ mu zatrnulo.

Takţe Barnaby se zná se slečnou Whiteovou? Klouzal pohledem po její štíhlé postavě a při tom přemýšlel, jak zařídit, aby je Barnaby seznámil. Ve společenských manýrech se nijak zvlášť nevyznal, ale bylo mu jasné, ţe k ní, jakoţto k mladé svobodné dívce, těţko můţe bez okolků přistoupit a poţádat ji o půjčku.

Nebo o cokoliv jiného.

Těţce vzdychl. Ano, je krásná. Ale s tou svou dokonalostí je úplně mimo jeho dosah, takţe si bude gratulovat, i kdyţ se mu podaří z ní vymámit příslib malé půjčky. O čemkoliv jiném si můţe nechat leda zdát.

Madelyn doprovázela tetinku ke stolům s bufetem. Sama neměla nervozitou na jídlo ani pomyšlení, ale teta ji odmítla nechat bez dozoru. Madelyn doufala, ţe aţ se teta občerství a snad i něco popije, její ostraţitost trochu ochabne. Vlastně to byla součást plánu.

Dlouhé stoly poblíţ oken se prohýbaly pod nejrůznějšími lahůdkami. Krevety a mořské ryby se tu vystavovaly ozdobené vějíři zeleniny, paletu chutí doplňovaly různé omáčky, pečivo, masa a jiné oblíbené pochoutky.

Teta poţádala slouţícího, aby jí naservíroval zauzený hovězí jazyk a brambory, a Madelyn nenápadně pokračovala dál, kolem stolů. Předstírala, ţe si prohlíţí, co tu je, a vybírá. Potřebovala otestovat, jak je na tom tetina pozornost.

Blízko dveří na terasu, po nichţ stékaly kapičky deště, postával Barnaby s tím vysokým cizincem a tvářil se rezervovaně.

Madelyn zvědavě natáhla uši.

„Je jisté, ţe na tom vyděláte stejně, jako já.”

„Ale lord Wernon se zmiňoval, ţe jejich akcie zaznamenaly prudký pokles...”

„K čertu s Wernonem! Vţdyť je to trouba, kterej nedohlídne dál, neţ na knoflíky na svý vestě!”

Madelyn se pro sebe pobaveně ušklíbla, ale hned to zamaskovala skleničkou s vinným střikem, jiţ pozvedla k ústům.

Barnaby se vypjal a odměřeně na muţe kývl: „Lord Wernon je můj přítel.”

Cizinec rozhodil rukama: „Ale obchodu nerozumí. No tak, Barnaby! Přece nedáte svý peníze někomu, kdo je ochotnej za stávajících podmínek obchodovat s kontinentem. Vţdyť za celní poplatky dáte skoro stejně, jako za přepravu!”

„Odpusťte, lorde Flemingu, ale vzhledem k vaší rodinné minulosti vás skutečně nepovaţuji za vhodného rádce ohledně svých financí.”

Fleming se narovnal a zatvářil se kamenně.

„V tom případě mě těšilo, pane.” Prudce se obrátil na patě a odkráčel.

Madelyn přijala talířek s kouskem šunky a tvářila se, ţe jí. Ve skutečnosti však střídavě sledovala tetičku a hodiny.

Je čas. Konečně.

Při odchodu ze zaplněné jídelny ještě letmo zahlédla neotesaného cizince. Pokoušel se pro své záměry nadchnout někoho dalšího. Nemohla si pomoct a zakroutila hlavou: S tímhle chováním nemá ţádnou šanci, i kdyby měl nakrásně pravdu. Je příliš přímočarý a projevuje neodpustitelnou hrubost.

Madelyn vyšla z jídelny a zamířila do dámského salonku. Za prvé potřebovala, aby ji tam ostatní dámy viděly, čímţ zastře stopu, a za druhé se tam měla sejít s Nelly.

Komorná byla nervózní, ale nezklamala. Měla připravený velký koš přikrytý šátkem a zavedla svou paní do odlehlého pokoje, který měla za úkol najít.

Za chvíli vyšly zadem z rezidence dvě dívky v prostých šatech s pláštěnkou přes hlavu, a naskočily do droţky, která na ně čekala za rohem. Zavezla je přímo k dostavníkové stanici, kde obě vystoupily do drobného deště.

Nelly včas připravila do najaté droţky své i Madelynino zavazadlo, a to si teď kaţdá nesla.

Za čtvrt hodiny odtud vyjede jeden dostavník na Carlisle a druhý na Londýn. V kaţdém bude sedět jedna dívka, a obě se budou mlčky modlit, s pohledem upřeným na ubíhající krajinu.

Nelly úpěnlivě prosila za to, aby se její paní nic nestalo a ona nepřišla o místo.

Madelyn ţádala o poţehnání k cestě za svou láskou.

A drobné mrholení se změnilo v hustý, vlezlý déšť.

Natřásání kočáru bylo ubíjející, a pach kvašeného zelí a česneku, táhnoucí z jednoho zavalitého spolucestujícího, zvedal Madelyn ţaludek.

Šedý, kalný a nanicovatý den za okny, se blíţil k závěru.

Kočí uţ před nějakou dobou zvolnil a z venku se chvílemi ozýval zvuk vody, cákající na podvozek, kdyţ projíţděli kaluţemi.

Kdyby bylo opravdu ticho, slyšeli by zřejmě i pleskání kopyt do rozměklé hlíny. V kočáře ale jedna stará paní stále dokola, monotónně a pološeptem drmolila slova nějaké modlitby. Madelyn si přitáhla ke krku plášť a otřásla se. Okénko se dávno zamlţilo, takţe ven uţ pořádně neviděla. Přesto si v srdci uchovávala dobrou náladu. Vţdyť je na cestě. Uţ brzy se shledá se svou láskou. A pak spolu stráví celý ţivot.

Představovala si, co bude v takovém pošmourném podzimním dni dělat tak za dvacet let. Viděla George s tím jeho příjemným úsměvem a kolem nich jí fantazie rozesadila dorůstající děti. Všichni odpočívají u krbu a střídají se v předčítání nějaké knihy. Tiše vzdychla.

Najednou sebou kočár trhnul, aţ stará paní nechtěně vrazila loket do břicha obtloustlého muţe. Madelyn se křečovitě chytila dvířek dostavníku.

Kočí hulákal a koně řehtali. Kolem nich po druhé straně silnice prosvištěl temný stín nějakého velkého kočáru, jehoţ plnokrevníci dusali krkolomným tempem po kluzké cestě.

Kabina se naklonila a kola začala prokluzovat. Koně zabírali, ale dostavník jel spíš dozadu a na stranu, neţ dopředu. Najednou něco křuplo, povoz sebou znovu trhnul, pasaţéři zaječeli úlekem, něco uhodilo do přední části kabiny a kočí zvenku zavřískl bolestí. V tu chvíli uţ křičeli i všichni uvnitř, protoţe s ohlušující ránou a tvrdým ţuchnutím, přistál kočár na boku.

Koně bolestně rţáli, kopali kolem sebe a ještě víc se zamotávali do postrojů. Kočí na ně něco řval, ale jestli tomu věnovali pozornost tak, jako cestující uvnitř vozu, nebylo divu, ţe zmatek nebral konce.

A stará paní, která zůstala na vrcholu lidské hromady ze sténajících a zkroucených cestujících se stále modlila. Jenom přidala na hlasitosti.

„Pani,” nevydrţel to jeden muţ ve středních letech, „víte, zázrak by byl moc fajn, ale nám by docela stačilo, kdybyste se pokusila votevřít ty dveře.”

Madelyn na spodku hromady se bolestně pousmála, a začala shledávat své končetiny. Ruce měla zkroucené pod sebou, na jedné noze jí leţel obtloustlý pán a druhá... au! Podivně se zaklínila pod sedačku a přimáčkl ji něčí cestovní koš.

Madelyn v těsném prostoru zápasila o dech a celá se třásla. V hlavě neudrţela jedinou kloudnou myšlenku, protoţe se tam roztahoval šokovaný úţas.

Co se stalo? A co teď? Co budu dělat?

Jsou na cestě teprve tři, čtyři hodiny a uţ taková pohroma! Jestli ji strýček začne hledat, dopadne ji jako nic. A příště se jí uţ vyklouznout nepodaří!

Všichni kolem hekali a sténali, a Madelyn se hlavou honily střípky naprosto neuţitečných myšlenek.

Konečně se těm nahoře podařilo otevřít dvířka a vysoukat se ven. Pak vytáhli starou paní, jednu hospodyni s šátkem nakřivo a tlustého pána. Nakonec se ven protáhla i Madelyn.

Kočí uţ odvázal koně a uklidňoval je pytlíčky s ovsem. Ostatní si prohlíţeli svá zranění. Nic váţného se naštěstí nestalo, bylo tu jen pár odřenin, monokl a Madelynin pohmoţděný kotník.

Tlustý pán právě všem vysvětloval, jak je nutné konečně zavést nějaký zákon, který by kočáry přinutil jezdit ohleduplnou rychlostí a Madelyn se nešťastně opřela o kolo převráceného dostavníku. Ruce měla prochladlé a roztřesené.

„Co budeme dělat?” ptal se jeden z muţů kočího, a ten mu vysvětlil, ţe je nutné, aby se někdo vydal do nejbliţší vesnice pro pomoc, protoţe dva z koní jsou zranění a kočár zapadl do příkopu takovým způsobem, ţe ho ti zbývající sami neutáhnou. Kromě toho měl zlomené kolo, a to musí opravit zkušený kolář, jinak se stejně za pár kilometrů rozsype.

Najednou přísně vyhlíţející hospodyně vykřikla: „Někdo sem jede!”

„Povoz?” zeptal se s nadějí tlustý pán a vyhlédl zpod svého pršipláště.

„Ne, jen jezdec. Hej, pane, tady!” vykřikl kdosi a osamělý jezdec na obrovském koni zpomalil.

„Měli jsme nehodu! Nějakej šílenec v protisměru řízl tudle zatáčku tak zvostra, ţe sem musel uhnout málem aţ do příkopu, no a to bahno s náma ujelo. Máme zlomený kolo a zraněný koně. Prosim vás, pane, nemoh ́ byste nám zajet pro pomoc?!”

Muţ seskočil z koně, a šel se podívat blíţ. Slunce, pokud nějaké za těmi mraky vůbec bylo, se sklánělo k západu a studené šero se stávalo temnějším.

Vysoký muţ opatrně sestoupil do strouhy a uznale hvízdl. „To kolo je úplně zrušený, a nejspíš je naštíplá i osa. Je do toho houby vidět...” mluvil sice s kultivovaným přízvukem, ale pouţíval samé nespisovné výrazy. Madelyn prudce zvedla hlavu.

Tenhle hlas uţ dneska slyšela. Hluboký a sytý a nesmírně zvláštní tou směsicí hovorového a vytříbeného jazyka. Postavila se

„Kus odtud je farma, zajedu tam, a řeknu jim o pomoc.”

„To byste byl moc hodnej, páč na koni tam budete vo půlku rychlejc, neţ kterejkoliv z nás.”

Muţ se na kočího krátce usmál, a pak přejel očima po pasaţérech, shromáţděných okolo: „Jinak jste všichni v pořádku?” Zarazil se. Znovu se vrátil ke štíhlé dívce opírající se o dostavník. Skoro nevnímal, ţe ostatní cestující mumlavě potvrzují, ţe jim nic váţného není.

Tohle není pravda! To nemůže být pravda... protože, prostě... je to jen výplod mýho unavenýho mozku.

Bezděky udělal krok blíţ k ní. Zvedla hlavu a celá se narovnala. V tom pohybu byla důstojnost a elegance, kterou obdivoval uţ dnes v poledne. Mlčela, a prohlíţela si ho zrovna tak udiveně. Je to ona. Sice bylo čím dál větší šero, ale tyhle veliké tmavé oči by si nedokázal splést.

Najednou mu došlo, ţe prší a všichni na něj zírají - a on civí na dívku, které nebyl ani představen.

„Kolo!” zamumlal podráţděně, a pleskl rukou o bok dostavníku.

Pak se obrátil ke kočímu: „Víte, co? Běţte se schovat támhle do toho lesíka. Vemte s sebou i koně. Přes to jehličí na vás nebude tak pršet.” Tlustý muţ to povaţoval za dobrý nápad a kočí také. Všichni si posbírali svá příruční zavazadla, a zamířili k blízkému hájku.

Dívka však na chvíli zůstala nerozhodně stát.

„Slečno Whiteová?” oslovil ji tiše.

Okamţitě ztuhla.

„Co tady ksakru děláte?”

Změřila si ho podezíravým pohledem a narovnala se, jako pravítko: „Promiňte, pane, ale nebyli jsme si představeni, a s cizími lidmi já zásadně-”

„Fergusson Fleming, lord Fallstone,” přerušil ji a nápřáhl pravici.

Tak trochu zkoušel, jak tahle dáma zareaguje. Potřásání rukama bylo mimo etiketu - tedy alespoň v její části světa.

Přesně jak předpokládal, Madelyn zaváhala. Potom však pomalu kývla a opatrně vloţila svou dlaň do jeho. „Lady Madelyn Whiteová.”

Okamţitě poté svou ruku stáhla a ukryla ji v pláštěnce.

„Tak, teď uţ se známe, takţe mi můţete říct, co tu děláte.”

Na chvíli pohlédla stranou. Ostatní cestující uţ byli dávno mimo doslech a Madelyn měla dojem, ţe šero rychle zhoustlo.

„Věřte nebo ne, ale já mám takový pocit, ţe jste vzala do zaječích. Čeká vás nějaké dostaveníčko?”

„Do- dostaveníčko? To si vyprošuji!”

Fergusson rychle přemýšlel. Z toho, jak je oblečená a nervózní, vyplývá jediný závěr - je na cestě někam, kam ji rozhodně neposlala rodina.

Jeho zklamání z dnešního odpoledne se pomalu vytrácelo. Sice nenavázal ţádné doopravdy uţitečné kontakty, ale tenhle jeden by mohl stát za sto jiných. Obchodní partnerství s Whiteovými ţelezárnami. Zatraceně! Jen na to pomyslel, zrychlil se mu tep. Stačilo by zmínit před některými loďaři v Newcastlu tohle jméno, a cesta k těm nejvýhodnějším kontraktům by byla volná! Sakra, to je snad sen! Pokud naváţe dobré vztahy s touhle hezoučkou dědičkou, mohl by dostat půjčku od Whiteů. A kdyţ mu půjčí Whiteovi, tak pak uţ kaţdý. Pak opraví pilu a rozjede konečně svůj plán na zajištění panství. Paneboţe!

Pokud... pokud se nechystá provést něco, za co ji zbytek rodiny vydědí... V tom případě by bylo nejlepší ji pěkně posadit na koně a odvézt zpátky do Newcastlu, tetičce a strýčkovi.

Hmm, jenţe ti mají s Whiteovými ţelezárnami pramálo společného a nejspíš by se lady Whiteové, vdově po vikomtovi, o tomhle faux pas raději ani nezmínili, čímţ by pěkně rychle zhasla i jeho sláva. Zatraceně!

„Budeme tu ještě dlouho stát a moknout?” zeptal se dívky.

Madelyn vzdychla. I ona přemýšlela. Pokud tu bude s ostatními cestujícími čekat, aţ někdo vyprostí a opraví dostavník, strýček ji dohoní. A potom si o ţivotě s Georgem můţe opravdu nechat jen zdát.

O tomhle muţi toho moc neví. Choval se podivně a vypadal ještě zvláštněji. Musel mít skvělé vzdělání, protoţe na dobročinném obědě se choval docela kultivovaně, na druhou stranu ty jeho hrubé výrazy a nestříhané vlasy. Ale měl v sobě i kus slušnosti, kdyţ zastavil, aby pomohl převrácenému dostavníku. Třeba se s ním můţe rozumně domluvit. Během oběda ho viděla mluvit s mnoha lidmi - a ze všech se snaţil vymámit peníze. Nejspíš je váţně potřebuje.

Tichý šum padajících kapek odměřoval čas. Jestli tu budou postávat ještě dlouho, všichni akorát nastydnou.

„Vlastně mám návrh,” pronesla nakonec.

„Opravdu?”

„Potřebuji se co nejrychleji dostat do... Gretna Green.” Tak, a bylo to venku. Sledovala, jak povytáhl obočí, ale kromě toho to nijak nekomentoval.

„Kdyţ mě tam v pořádku dopravíte a nebudete se na nic ptát, dobře vám zaplatím.”

„Jak dobře?”

„To záleţí.” napjatě si tiskla ruce. Otec jí v dopisech občas líčil některá jednání, na která byl pyšný, proto věděla, ţe je dobré při vyjednávání drţet druhou stranu v určité nejistotě.

„Na čem?”

Nutila se do klidu. Kaţdou chvíli se můţou ze zatáčky vynořit její pronásledovatelé. Zjistil uţ strýček s tetou, ţe zmizela? Ovšemţe ano, ale otázka je, jestli tuší, kam se vydala.

„Inu, záleţí to na tom, za kolik jste ochoten to provést.”

„Dvě stě liber,” odvětil bez zaváhání.

Madelyn potlačila syknutí. Nebyla to malá částka, ale ani přemrštěná. Poradila by si s tím. Na smlouvání neměla náladu, důleţitější bylo dát se opět do pohybu.

Kývla a s trochou obav natáhla ruku.

Potřásl jí a potom se rozhlédl tmavým šerem.

„Co vaše zavazadla?”

„Tašku mám u sebe a nic jiného jsem si s sebou nebalila.”

„Takţe se konečně můţeme hnout?”

Kývla. Nohy měla studené jako rampouchy a nebýt dostavníku, o který se opírala, byla by klouzala v blátě. Teď se pokusila udělat krok do kopce, ale pohmoţděná noha zaprotestovala.

Fleming vzal její objemnou tašku a vykročil ke svému koni. Zavazadlo měl uţ dávno přivázané a Madelyn dosud urazila jen mizivou vzdálenost. Noha ji neposlouchala. Při kaţdém kroku jí kotníkem projelo ostré píchnutí. Statečně kulhala k okraji příkopu a Fleming se po ní ohlédl.

Najednou jí levá noha ujela na blátě a jedinou záchranou bylo prudce došlápnout na pravou.

Zaúpěla bolestí a pevně stiskla víčka.

Najednou ucítila, jak letí vzhůru. Znovu vyjekla, ale to uţ ji Fleming bezpečně drţel v náručí. Překvapeně zalapala po dechu a vůbec netušila, jak se v téhle situaci zachovat.

„Chyťte se mě, zatraceně, nebo v tom marastu skončíme oba.”

Madelyn váhavě poslechla. Poloţila mu paţi kolem ramen, a druhou se zachytila za své vlastní zápěstí. V téhle poloze neustále naráţela obočím do okraje jeho klobouku, a tak se nakonec přikrčila a hlavu si poloţila na jeho rameno.

„To je lepší,” zabručel, a Madelyn se zdálo, ţe jí ten zvuk zavibroval celým tělem.

Chvíli se strachovala, jestli přece jen neupadnou, ale Fleming našel místo, kde příkop nebyl tak hluboký a rozrytý kopyty dostavníkových koní, a docela snadno se z něj dostal. Pak písknul na svého koně a zavolal jeho jméno.

Na cestě se ozvaly kroky a Madelyn chvíli jen tiše spočívala v jeho náruči. V té chvíli ji zaplavil velmi zvláštní pocit. Cítila se v bezpečí a chráněná, ale jeho vůně způsobovala, ţe jí po páteři probíhalo jemné chvění, takový příjemný neklid.

„Výborně, Odine, hodnej kluk,” pochválil velkého hřebce, a bez okolků vysadil Madelyn na jeho hřbet.

Dívka se křečovitě chytila sedla a Fergusson chvíli postál u koňské hlavy a předstíral, ţe rovná udidlo.

Zatraceně! Ovládej se, pitomče! Pěkný holky už jsi přece viděl. A taky držel v náruči. Není ničím výjimečná. Není oblejší, ani hebčí, ani voňavější. A hlavně není tvoje! Tak se koukej dát dohromady, než pozná, jak tě rozhodila.

S vynaloţením jistého úsilí ovládl svůj dech i jiné části těla, kterým se moc líbilo, jak se k němu před chvílí tiskla, a vyhoupl se za ni do sedla. V tu chvíli si uvědomil, ţe předchozí námaha byla zbytečná. Bylo to tu zas. Seděla mu kříţem přes stehna a i kdyţ se snaţila o správně vzpřímený jezdecký posed, jak se na dámu sluší, co chvíli se o něj otřela, nebo ji Odinova houpavá chůze hodila na jeho hruď.

Madelyn s vypětím všech sil udrţovala narovnaná záda. Bylo jí zima a kdyţ vítr vlezle foukl pod pršiplášť, dala by půl Whiteových dolů za teplý krb a hrnek čaje. A k tomu se celá třásla, jak na ni doléhal šok z proţité nehody. Asi po čtvrt hodině jí uţ slyšitelně drkotaly zuby, a záda měla ztuhlá a bolavá.

Odin opatrně našlapoval na cestě plné výmolů a bláta, a do okolní krajiny se vkrádal večer.

Kaţdý krok statného černého koně ji zhoupl blíţ k Flemingovi a stálo ji víc a víc námahy se opět zvedat a odtahovat. Boţe! Dá mu směnku na těch dvě stě liber hned, jen kdyţ jí dovolí, aby se opřela o jeho pevnou postavu a načerpala trochu jeho klidu a jistoty. A tepla!

Po chvíli si uvědomila, ţe vzduch naplnila nová vůně. Kouř a polévka.

Zbystřila. Kousek vlevo od cesty svítila okna malé farmy.

Fleming tam zabočil, ale nechal Odina stát mimo světlo dopadající z oken. Seskočil a přikázal hřebci počkat.

V tichu, které se rozhostilo, slyšela Madelyn dopadat drobné kapičky na svůj povoskovaný plášť. Tap tap tap trrrtatatap, tap tap...

Náhle vrzly dveře a ven vyšly čtyři muţské postavy. Tři s lampami zamířily k hospodářským stavením, jedna k ní.

„Pomůţou jim?”

„Jo. Paní domácí uţ dala vařit víc vody na čaj, aby se zahřáli, aţ přijedou. A my popojedem. Ještě tak hodinku odtud je slušný hostinec. A jelikoţ dneska nepřivítá hosty z dostavníku, vsadím se, ţe bude mít spoustu volných pokojů.” KAPITOLA

Fleming měl pravdu. V hostinci byl klid, a tak si vybrali dva malé pokoje na konci chodby, dál od schodů. Ve výčepu bylo teplo a u baru postávalo jen několik místních.

Fleming ji napřed nechal sedět u krbu a zanesl nahoru své i její zavazadlo, a pak se vrátil k večeři.

Mezi tím se Madelyn trochu sebrala. Sundala si mokrý plášť a uhladila si vlasy. Neţ přišel dolů, vrátila se jí dokonce i barva do tváří.

Sedl si naproti ní a kdyţ se objevila hostinská, objednal večeři, pivo, čaj a dvě whisky.

Madelyn potlačila zamračení, obava však zůstávala. Co kdyţ se její průvodce opije? Co kdyţ ráno nevyrazí na cestu včas? A co kdyţ se pod vlivem alkoholu bude chovat nevhodně? Stiskla ruce v klíně, aby zakryla, jak se jí chvějí.

Hostinská po chvíli přinesla pití a slíbila, ţe večeře bude co nevidět.

Madelyn si chvíli váhavě prohlíţela velký hrubý hrnek s tmavou tekutinou, ale neţ usoudila, ţe tohle zřejmě opravdu bude její čaj, stalo se něco nečekaného.

Fleming vzal jeden koflík s pálenkou a nalil ho do jejího hrnku.

Madelyn vyjekla.

Fleming si toho ale nevšímal. Přičichl ke své skleničce whisky, a jelikoţ se mu zřejmě nezdála nijak úchvatná, na několik doušků ji vypil.

Pane Boţe! Tohle opravdu není gentleman! K čemu se to rozhodla?!

„Vypijte to,” zabručel a přistrčil jí hrnek.

„Děkuji, ale změnila jsem názor. Nemám ţízeň.” Snaţila se ovládat svůj hlas, aby nekřičela. Jeho jednání ji absolutně pobouřilo! Co si to o ní myslí? Dáma za ţádných okolností tvrdý alkohol nepřijímá.

Podíval se na ni s překvapeným výrazem. Copak se ještě nikdy nesetkal se skutečnou dámou? Vypadalo to tak. Ale Madelyn dáma je. A má své zásady.

Posunul hrneček ještě blíţ k ní a vyzývavě jí pohlédl do očí: „Snad nemáte strach? Je tam toho jen kapička. Do pravýho irskýho čaje by ty panáky měly přijít dva. Ale tahle whisky je skotská, takţe se vsadím, ţe jeden bude stačit.”

„Nemám strach. Jsem rozhořčena.” Madelyn zvedla bradu.

Fleming pomalu roztáhl rty v pobaveném úšklebku.

Kdyby neměla takový hlad, byla by se zvedla a důstojně odešla do svého pokoje. S takovým hanebným člověkem by rozhodně neměla stolovat.

A nejspíš by s ním neměla ani mluvit.

A - určitě by s ním neměla cestovat do Gretna Green.

Vzdychla, ale vzápětí se opět narovnala a čelila jeho pohledu: „Ţádám vás, abyste mi objednal nový čaj.”

Ignoroval ji.

Zvedl své pivo a zhluboka se napil.

Příšerný člověk!

„Vypijte to. Zahřeje vás to. Je to ověřený recept.”

Madelyn zaťala zuby. Nesnášela ten přezíravý tón. Takţe on si myslí, ţe whisky v jejím čaji je pro její dobro?

„Děkuji, nechci.” Víc nebyla schopná říct, aniţ by mu vynadala. A Madelyn na veřejnosti ještě nikdy nevyvolala hádku. To by byl téměř stejný poklesek, jako odhalit vlastní spodničku.

„Trocha whisky ještě nikoho nezabila. A aspoň vám to rozproudí krev.”

„Věřte, ţe to nemám zapotřebí.”

Fleming se znova ušklíbl: „To si pište, ţe jo.”

„Kdo si myslíte-”

V tu chvíli se u nich zastavila hostinská s tácy jídla. Madelyn zmlkla, jako kdyţ utne a zatvářila se zdvořile. Poděkovala a počkala, aţ se ta ţena vzdálí. Měla v úmyslu ho znovu ujistit, ţe k něčemu tak nízkému se nepropůjčí, kdyţ vytáhl z malého pouzdra na opasku nůţ a pustil se do jídla. Její výhrady mu byly lhostejné.

Madelyn pevně stiskla rty, aby na něj nezačala křičet. Opravdu se snaţila. A jelikoţ jí roky vštěpovali důstojné chování, podařilo se jí vypravit ze sebe: „Zařiďte, prosím, aby mi přinesli nový čaj,” a neječet.

Fergusson předstíral, ţe si jejího zuřivého rozkazu nevšímá. Vypadalo to, ţe ta holka pukne, jestli neupustí páru. Ale to nebyla jeho starost. On se pokoušel zařídit, aby do cíle své cesty dorazila ţivá a zdravá, za coţ mu slíbila odměnu. Pokud s jeho způsoby nesouhlasí, ponese si následky sama.

Madelyn ho probodávala pohledem.

Na stole před ní stydla večeře, a vůně pečeně jí kroutila sevřený ţaludek. Hlad pomalu přemáhal vůli se hádat.

Nakonec důstojně uchopila příbor a -

Fergusson jí odtáhl prkno z dosahu.

Vytřeštila na něj oči.

„Napřed ten čaj.”

„Prosím? Jak se opovaţujete?!” Madelyn sevřela v prstech nůţ.

„Po jedné whisky se z vás nestane padlá ţena, jasný? Zahřeje vás to, a uvolní bolavý svaly. To je všechno.”

„Ale já to nechci.”

„Nechcete se cítit líp?” zeptal se posměšně.

„Ne, kdyţ kvůli tomu musím porušit své zásady.” Madelyn zbělaly klouby prstů, jak se musela ovládat, aby mu nůţ nezabodla do ruky. Tím by ovšem porušila zase jiné zásady, takţe byla v pasti. Jediným skutečně elegantním řešením by bylo zvednout se a jít spát. Tím by ho dokonale setřela. Dokázala by mu, ţe je povýšená nad jeho machinace i nad tak přízemní věci, jako je jídlo a pití. Ach ano! Dokázala si představit, jak by mu spadla čelist.

Jenţe jí právě v té chvíli zakručelo v ţaludku a Madelyn si uvědomila, ţe musí jíst, aby zvládla cestu v takovém nečase. Kdyţ nebude mít sílu, strýček ji brzy dohoní.

Pozoroval ji, a bylo jasné, ţe nehodlá ustoupit.

Mračila se, a uţ se ani neobtěţovala to skrývat. Copak se ten chlap ani trochu nestydí?

Ţe muţi mívají sklony k nadřazenosti, na to si uţ zvykla. Ţe podceňují

její schopnost vlastního úsudku, to ji sice dráţdilo, ale uţ se s tím

setkala. Ale tahle do nebe volající drzost, to uţ bylo prostě moc!

„To je vydírání,” upozornila ho rozhořčeně.

Pokrčil rameny.

„Jsem naprosto schopná se sama rozhodnout, co chci a nechci pít. Chápete?”

Přikývl.

Přesto dál drţel tác z jejího dosahu. Jako by tím chtěl říct, ţe se přece stále můţe rozhodnout. Buď vypije posilující nápoj a také se nají, nebo nevypije - a večeři nedostane.

Choval se k ní, jako by byla dítě.

Madelyn otřásla vlna frustrace, následovaná dalším zakručením ţaludku.

„Fajn!” vyrazila ze sebe zuřivě. „Fajn, jak chcete. Ruším naši dohodu. S člověkem vašeho raţení nechci mít nic společného!”

„To jste váţně takový zbabělec?”

Madelyn vykřikla. „Zbabělec? Jak se vůbec opovaţujete mě tak označit? Vţdyť vůbec-”

„Řekl jsem zbabělec, protoţe jen fakt velkej srab by se bál jednoho panáka whisky. Proboha! Copak si myslíte, ţe vás to otráví? Nebo ţe se otevře země a pohltí vás peklo? Jste jak malá! Dobrou chuť,” dodal a přistrčil jí prkno.

Madelyn na něj vteřinu zírala. Rozčilil ji tak, jako nikdo od chvíle, kdy ji nevlastni matka poslala na sever. Vlastně - ani Lilian ji snad nikdy takhle nevytočila.

„Myslíte si, ţe jste chytrý, ţe? Myslíte si, ţe se teď napiju, abych vás přesvědčila, ţe nejsem zbabělá. Ale to je omyl. Já vám nic dokazovat nemusím.” Zabodla nůţ do masa a ukrojila si řádný kus. Pak ho porcovala na malá sousta a při tom si brblala pod nosem něco o nebetyčně arogantních chlapech.

Kdyţ dojedla, způsobně si otřela ústa ubrouskem, sloţila příbor na stranu a z kapsy vytáhla několik mincí.

„Děkuji za svezení a za večeři. Nocleh vyrovnám ráno sama. Sbohem.”

Fergusson drobné nechal bez povšimnutí leţet a tvářil se, ţe ho vůbec nezajímá. Sotva se ovšem odvrátila od stolu, upřel oči na její štíhlá záda a boky, stoupající s námahou a kulhavě do schodů, a pomalu se usmál.

Madelyn zuřila. Rozvázala si boty a teď je páčila z prochladlých nohou. Nešlo jí to a tak se cítila ublíţená, opuštěná a zrazená. Hřbetem ruky si otřela zamlţené oči a znovu umíněně popadla špičku a patu koţené botky na nízkém podpatku. Zatáhla, bota povolila a Madelyn ji s uspokojením pustila na podlahu.

Tělo ji svědilo, jak na ní dosychaly vlněné šaty, a únavou jí klesala víčka. Neměla jet bez Nelly. Její komorná se vţdycky postarala, aby na ni na posteli čekala vyvětraná a nahřátá noční košile a pod peřinami teplá cihla.

Hloupý nápad, vyrazit takhle nalehko! Ale muselo to být. S vlastním kočárem by se daleko nedostala. Takhle snad pro strýčka bude mnohem těţší ji najít a její úmysl jí překazit. Vzdychla, upustila i druhou botu a začala si rozepínat jednoduché černé šaty, které si vypůjčila od Nelly. Nechtěla být cestou moc nápadná a aţ teď jí došlo, ţe by své běţné oblečení vlastně sama ani nesvlékla, protoţe mělo většinou zapínání na zádech.

Vztek ji ještě úplně neopustil, a kdyţ si uvědomila, jakou má ţízeň, nejradši by se do šenku vrátila, a Flemingovi pořádně vynadala.

Ale to by musela dolů po schodech. A potom zase nahoru... jen si to představila, raději ten nápad pustila z hlavy. Stejně by to ničemu neprospělo. Je-li někdo tak omezený a arogantní jako lord Fallstone, pak by s ním ţádná dáma neměla ztrácet čas.

V dlouhé noční košili si sedla na postel a začala si vytahovat sponky z vlasů. Zvlhlý drdol uţ pořádně tahal, a kdyţ vlasy osvobodila, pocítila takovou úlevu, ţe málem přeslechla i ostré ťukání na dveře.

Boţe! Co se děje? Vyskočila a srdce se jí divoce rozbušilo. Dostihli ji! Odvlečou ji zpátkya„Madam?”

To nebyl strýčkův hlas.

Hostinská se ozvala znovu: „Madam, přinesla jsem vám čaj.”

Madelyn překvapeně udělala několik kroků ke dveřím. „Ale- já si ho neobjednala.”

„Jo, já vím. Posílá ho pan Flash.”

Flash? Pak se jí rozsvítilo. Tohle jméno přece pouţili jako krytí, aby se nikdo nevyptával, proč cestují spolu.

Madelyn odšoupla zástrčku a pootevřela dveře. V jejím zorném poli se objevil velký hrnek čaje, a neţ si stačila uvědomit vzdalující se ţenské kroky, otevřely se dveře dokořán.

Madelyn se nadechla k výkřiku, ale to uţ byl Fleming uvnitř pokoje a kopnutím zavřel dveře.

Madely



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist