načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lovci přízraků - Vladimír Šlechta

Lovci přízraků
-11%
sleva

Elektronická kniha: Lovci přízraků
Autor:

Detektivní román z postapokalyptického světa. Měla to být "dovolená u moře". Tak jsem si to alespoň představoval. Na cestě do Anatarchonne jsme však našli tělo zavražděného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 235
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6268-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Budoucnost lidstva je ohrožena rychle se tenčícími zásobami fosilních paliv. Nová naděje svitne s objevem nových zdrojů na Marsu. Na tuto planetu s novou budoucností se však dostanou jen ti šťastnější, schopnější, či důraznější jedinci. Zajímavá SF řada českého autora se skládá z jednotlivých samostatných románů, které na sebe volně navazují a mapují právě historii nového světa. V nejnovějším přírůstku z oggerdovského světa se sejde několik starých dobrých charismatických i svérázných hrdinů. Kyborg Oggerd, zkušený technolog Hal Hargo a Gowery Fink, chlapík s vynikajícím úsudkem i brilantní myslí. Tato trojice si bude muset v okolí vojenského města poradit s řešením vraždy, přičemž ve hře bude i podivný neuchopitelný přízrak. Šesté pokračování z volně navazující série sugestivních postkatastrofických sci-fi románů Všechno na Mars - Oggerd renomovaného českého autora. Tentokrát s příchutí detektivního románu.

Popis nakladatele

Detektivní román z postapokalyptického světa.

Měla to být "dovolená u moře". Tak jsem si to alespoň představoval. Na cestě do Anatarchonne jsme však našli tělo zavražděného velitele místní vojenské posádky. Objasnění vraždy se rázem stalo prioritou číslo jedna. Neměli jsme po ruce žádného detektiva, proto jsem se  musel ujmout vyšetřování já, Gowery Fink.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

LOVCI PŘÍZRAKŮ

Copyright © 2015 by Vladimír Šlechta

Cover © 2015 by Michal Ivan

Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­269­3 (PDF)


Vladimír Šlechta

Lovci

přízraků

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

Krvavé pohraničí

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard

Gordonova země

1. Zahrada sirén

2. Ploty z kostí *

3. Hořící přízraky

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

Kukaččí mláďata *

Oggerdovský cyklus

Emma z umírajícího města

Střepy z Apokalypsy

Lovci přízraků

Kyborgovo jméno

Keltská brána

Mimo cykly

Rok Havrana

Tajemství Morie

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon


5

Kapitola první:

Vražda

Tělo jsme uviděli na vzdálenost dvaceti metrů. Muž,oblečený v oficírské uniformě, ležel přímo na cestě. Neměl

žádné viditelné zranění, vlastně to vypadalo, jako by si

tady dopřával dopolední šlofík.

Dominikův vraník poplašeně odskočil. Dominik škubl uzdou a zabránil mu v útěku. „Vždyť je to oberstleutnant Wankel!“ vykřikl.

To už jsem tušil, že je ležící muž mrtvý. Jinak by seDominikův vraník neplašil. Na tohle mají koně čuch.

Seskočil jsem ze sedla a vydal se k tělu. Moje rezavá klisna, kterou jsem podle její připálené barvy pojmenoval Vánočka, zůstávala klidná. Ta už viděla tolik mrtvých lidí, že je nejspíš pokládala za běžnou součást krajiny. Jak jsem šel k ležícímu muži, ťapala za mnou jako věrný psík.

Oberstleutnantovo tělo leželo napůl utopenév travinách, proto jsme je uviděli, až když jsme byli skoro u něj.

Vladimír Šlechta

Zmínil jsem se, že leželo přímo na cestě. Nebyla to ovšem

cesta, jakou byste si asi představili, ale jen tenoučká

šmouha, klikatící se přes povlovné pahorky. Párkrát za rok

tudy prošla karavana a jinak sem nikdo nezavítal. Všude

kolem rostla tráva, a na cestě také, jen o něco nižší a o něco

neduživější.

Z oberstleutnanta, čili po našem plukovníka, jsem viděl především lesklou pleš. Oblékl si pískově hnědou blůzu, vhodnou do tohoto horkého podnebí. Ramenní výložky měl dvakrát větší, než předepisují císařské vojenské řády, což o něm něco vypovídalo. K blůze si oblékl mušketýrské kalhoty se širokými červenými lampasy a obul si pěšácké střevíce s ovinovačkami. To o něm také něco vypovídalo. Takovéhle kalhoty, doplněné ovinovačkami, jsouvyjádřením určitého životního postoje. Nositel jimi deklaruje náklonnost ke starým dobrým časům a ke starým dobrým hodnotám.

Nevím, jestli si po ránu nasadil čepici. Nikde tady neležela.

Sklonil jsem se nad tělo a pohlédl oberstleutnantovi do obličeje. Měl tlusté rty, bambulovitý nos, hladceoholené tváře a pod nosem malý knírek, přibarvený načerno. Jediným pohledem jsem poznal, že býval typem velitele, kterému se říká vzteklý mizera. Nechtěli byste pod ním sloužit.

Býval – to je to správné slovo. Někdo mu udělal díru do hlavy. Když mluvím o díře, tak mám na mysli díru skrznaskrz. Dokonale kruhovou díru o průměru zhruba třícentimetrů, která procházela levým okem a vedla až k zátylku.

Popadl jsem oberstleutnanta za ramena a přizvedl ho. Tělo už ztrácelo vláčnost, dostavovala se rigor mortis. Z toho jsem usoudil, že smrt nastala před jednou či dvěma hodinami.

Dírou v hlavě jsem zahlédl trávu. Něčemu takovému

Lovci přízraků

byste nevěřili. Ani já jsem tomu nevěřil – a to jsem to viděl

na vlastní oči.

„Je mrtvý?“ zeptal se Dominik ze sedla.

Přikývl jsem. „Mrtvější už bejt nemůže. Podívej.“

Přizvedl jsem oberstleutnanta ještě víc, podepřel mu hlavu a pomaličku ji natáčel, až uviděl díru i Dominik.

„Ježíši Kriste!“ vyhrkl.

Do této chvíle jsem neměl ponětí, že je nábožensky založený.

Mimoděk jsem strčil ukazovák do místa, kdebývalo oberstleutnantovo oko. Vnitřek byl spečený, hrbolatý a jaksi sklovitý. Něco sežehlo oberstleutnantovy tkáně, vytvořilo miniaturní tunýlek a zabránilo krvi, mozkua dalším tekutinám, aby vhrkly do uprázdněného prostoru.

„Ježíši Kriste,“ kvílel Dominik. Nasucho se dávil. Jeho vraník, který už necítil pevnou ruku na uzdě, začal znovu jančit.

„Tys ještě neviděl mrtvolu?“ zeptal jsem se. „Století válek skončilo docela nedávno. Tys nebojoval?“

„Samozřejmě že jsem sloužil,“ zajektal Dominik. „Bojoval jsem! Viděl jsem spoustu mrtvol! Ale tohle je přeci oberstleutnant Wankel!“

„Jo tak,“ přikývl jsem. „To je pak v pořádku.“

Něžně jsem položil mrtvolu do trávy. Dominik sáhl k pasu a vytáhl pistoli. Třikrát vystřelil do vzduchu:prásk-prásk-prásk. Byl to signál, aby všichni, kteří jsou poblíž, všeho nechali a přispěchali sem. Obvykle stačí dvojí vystřelení. Třetí výstřel přidal Dominik jako bonus.

Dominikovu vraníkovi, už tak poplašenému mrtvolou, neudělal zvuk výstřelů dobře. Vzepjal se a Dominik měl co dělat, aby nesletěl ze sedla. Moje rezavá klisna stála jako zaražený hřebík. Té jsou nějaké výstřely šumafuk.

„To střílení bylo předčasný,“ řekl jsem. „Měli jsme počkat na Oggerda.“

Vladimír Šlechta

Jen co jsem to dořekl, houkl zepředu, nalevo od cesty,

další výstřel. Podle zvuku z muškety.S několikavteřinovým zpožděním mu z pravé strany odpovědělo hluboké

prásknutí z brokovnice.

„Vojáci z Anatarchonne už oberstleutnanta hledají,“

křikl ze sedla Dominik. „Budou tu hned.“

Poplácával vraníka po krku, aby ho uklidnil.

„To se mi nelíbí,“ řekl jsem. Vylovil jsem z jednéz brašniček, které nosím zavěšené na vojenském řemení,krátkovlnnou vysílačku. Párkrát jsem stiskl příslušný čudlík, aby

to na druhé straně zabzučelo.

„Oggie, jsi tam? Příjem,“ řekl jsem do mluvítka.

„Co se děje, Pěnkavko?“ ozvalo se z vysílačky.

Pěnkavka – malá roztomilá pěnkava – to je mápřezdívka. Jedna z mých přezdívek. Je to slovo v mé mateřštině,

v češtině. Protože se pohybuji v germanofonnímprostředí, všichni to komolí. Obvykle říkají Pjen-kchaf-kcha,

pokud rovnou nevynechají pár písmenek. Byl bychradši, kdyby už na malé české pěnkavy zapomněli, ale oni

si zvykli a komolí to dál. Jmenuji se totiž Fink. Celým

jménem Gouvernet Raymond Fink, ale Gouvernetem ani

Raymondem se nezatěžujte. Křestní jména nepoužívám

a nikdo je nezná. Fink, pokud to nevíte, znamenáv germánštině pěnkava. Proto Pjen-kchaf-kcha. Připadá vám

to komplikované? To věřím, ale já jsem komplikovaný

člověk.

Jedině Oggerd, ač zdánlivě Germán jako poleno,vyslovuje Pěnkavku čistě a bez komolení. V jeho dětství, nakteré si nepamatuje, se skrývá jakási záhada, kterou jednou

možná rozluštíme.

Ale zpátky k mrtvole.

Z vysílačky zazněl Oggerdův hlas: „Už jstev Anatarchonne? Slyšel jsem střelbu. Přepínám.“

Příjem trochu vynechával. Usoudil jsem, že Oggerd


9

Lovci přízraků

se nachází tak čtyři kilometry od nás. Na tu vzdálenost

by vlastně ani nemusel zaslechnout výstřely z pistole.

Jenomže Oggerd má kromě superzraku a dalšíchvýjimečných schopností i supersluch.

„Do Anatarchonne nám zbejvá pár kiláků,“ řekl jsem. „Pořád jsme na cestě. Máme tady akutní problém. Na cestě leží mrtvej oberstleutnant Wankel. Zavražděnej. Dominik vystřelil do vzduchu, aby přivolal místní, a oni se sem nejspíš už stahujou. Pobídni valacha a co nejrychleji sem přicválej, přepínám.“

„Víte, kdo ho zavraždil?“

„Ne, to nevíme. Leží tady, jako by spadl z nebe. Je toúplná záhada.“

„Rozumím, jedu k vám, konec.“

Málo slov a spousta činů, to je prostě Oggerd. V tom se ode mne liší. U mě je to naopak.

Vyškrábal jsem se do sedla, abych měl lepší rozhled. Instinkt mi napovídal, že se k nám řítí kupa problémů. Ne že bych se s problémy neuměl vypořádat. Celý můjživot – to je nepřetržitý řetězec problémů. Jeden problém za druhým a někdy přicházejí i v houfech. Ale tentokrát jsem doufal, že budu mít chvíli klid. Ještě před půlhodinou jsem si namlouval, že v Anatarchonne strávímpříjemnou dovolenou u moře. No nic, odpočinek se odkládá. Snad to vyjde příště.

Čekali jsme, slunce začínalo připalovat. Před několika dny jsem odložil své tmavomodré, žlutě vzorovanépončo, protože mi v něm bylo horko. Chodil jsem v lehkých plátěných kalhotách, které jsem si prozřetelně obstaral ještě v Bornnu. Kalhoty jsem doplnil opranou vojenskou košilí s vyhrnutými rukávy a po pirátsku uvázanýmšátkem. Své obvyklé šněrovací boty jsem vyměnil zaarmádní kecky se svrškem z hrubého plátna, do kterého ve fabrice prorazili větrací otvory. Neměl jsem zbraň. Tou

Vladimír Šlechta

dobou jsem žádnou nenosil. Prožíval jsem jedno ze svých

pacifistických období.

Sebekriticky musím uznat, že jsem nejspíš vypadal jako vyčouhlý hubený kluk. V posledních dnech jsem totiž ztratil pár kilo. Trpěl jsem nespavostí, zapomínal jsem jíst. Kolesová paroloď, která nás vezla na jih, zasoumraku vyhazovala kotvu a čekala na rozednění. Reliéfříčního koryta se neustále měnil, plavba za tmy představovala neúměrné riziko. V noci, když jsem se pokoušel spát, mě rušilo ticho a drobné noční zvuky. Do půlnoci jsem hrával šachy s Dominikem, pak jsem ve světle blikavé lampičky četl vypůjčené knížky a nebo jen tak zíral do temných vod Dunaje. Ani přes den jsem nedokázal usnout, protože mě rušilo hlasité pleskání koles. Byl jsem asi jediný, koho rušilo. Všechny ostatní uspávalo.

Celé dny i noci jsem zůstával bdělý, pokud se stavu, do kterého jsem upadl, dá říkat bdělost. Zapomínal jsemsnídat, obědvat i večeřet. Doufal jsem, že se to zlepší, aždorazíme do Anatarchonne. Měl jsem představu, že je to jakési letovisko s hotelovým režimem snídaní, přesnídávek,obědů, svačin a večeří. Jenže jak řekl zlý vlk Karkulce: nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Při pohledu na zavražděného oberstleutnanta mi bylo jasné, že se v příštích dnech žádné pohodičky nedočkám.

„Doufám, že tady bude dřív Oggerd než místní lidi,“ řekl jsem Dominikovi, aby řeč nestála.

„Proč?“ podíval se na mě Dominik.

„Proč?“ zavrtěl jsem hlavou v předstíraném údivu. „Copak ti není jasný, co tohle znamená? Je to provokace! Předhodili nám mrtvýho oberstleutnanta na cestu,abysme ho našli!“

„Nemohli vědět, že přijedeme zrovna dneska,“ namítl Dominik. „Nemohli vědět ani to, jestli přijedeme tenhle týden. Tady nejsou žádné jízdní řády...“

Lovci přízraků

„Když to říkáš,“ pokrčil jsem rameny. „Ty se vyznáš v místních poměrech...“

Musím říct, že jsem Dominika znal jenom zběžně. Podle přízvuku vyrůstal v Bornnu, věděl jsem však, že nějaký čas pobýval v Anatarchonne. Do Bornnu odtud přivezl zprávy, které pak podnítily naši výpravu. Nevěděl jsem, jakou záhadou se budeme zaobírat tentokrát. Obvykle mě Oggerd pověří, abych se pohrabal v Bornnskémcentrálním archivu a shromáždil všemožná fakta. Tentokrát to po mně nechtěl. Ani Hal Hargo, vědecký člen našeho tříčlenného týmu, se o cíli naší cesty nešířil. Zahalil se do tajuplného mlčení – ale to je u něj obvyklé.

Abych se však vrátil k Dominikovi: byl vysokýzhruba jako já, tedy něco přes metr osmdesát. Starý byl také zhruba jako já, tedy kolem třicítky. Na rozdíl ode mne však vypadal mužně. Hnědé vlasy měl krátce ostříhané, ovšem s delší ofinou, která vytvářela jakýsi rošťácký rozcuch. Na bradě měl malý důlek – přesně takový, jaký připadá ženám neodolatelný. I dnes si oblékl pískovou vojenskou blůzu, stejnou, jako měl oberstleutnant, ovšem bezhodnostního označení. Vzal si k ní volné hnědé kalhoty s velkými postranními kapsami. Blůzu si přepásal širokýmřemenem s pouzdrem na pistoli. Po ránu se hladce oholil – na rozdíl ode mě. Moje tváře zdobilo několikadenní strniště.

Na první pohled byl Dominik chlápek z hóch nóbl rodiny, kterému už od nejútlejšího dětství vtloukali do hlavy, že je něco extra. Ne že by byl nafrněný, prostě ho obklopovala jakási aristokratická aura. Když jste však prorazili jehoskořápku, dalo se s ním mluvit o všem možném – o knížkách, o politice, o filozofii. Svedli jsme spolu spoustu šachových partií. Někdy jsem porážel já jeho, jindy porážel on mě. Pořád to pro nás byla zábava a ne utrpení.

Dominik měl dokonce i svého domorodého sluhu,věřili byste tomu? Snědého a šikmookého chlapíka zvaného


12

Vladimír Šlechta

Kublaj, kterého si údajně přivedl právě z Anatarchonne.

V tuto chvíli se však Kublaj zdržoval u transportéru. Stejně

jako Hal Hargo a stejně jako dalších dvacet lidí.

Měl jsem povědomí o tom, že Dominik je císařskýpověřenec. Loňské léto byl v Anatarchonne na inspekční cestě.

Když pak do Anatarchonne vyslali nás tři, specialisty na

průzkum technologických anomálií, dali nám Dominika

k ruce.

Seděli jsme s Dominikem v sedlech a čekali. Všude, kam

až jsem dohlédl, se rozprostíraly travnaté vrškya mělká údolíčka. Nad námi se klenula modrá oblohas rozjásaným sluncem, na cestě leželo tělo, kolem něj bzučely

mouchy. Občas jsem se ohlédl k severu, kde se zdvíhaly

Karpaty. Byly tak vzdálené, že se podobaly soustavědětských báboviček.

Pak jsem zahlédl pohyb – a to hned na několika místech.

Z různých směrů se k nám hrnuli ozbrojení muži. Byl jich

nejméně tucet. Někteří se k nám blížili pěšmo, jiní jeli na

oslech, všichni však spěchali. Byli u nás během chvíle.

Všichni měli klobouky či čepice, jinak to v tomhlehorkém podnebí ani nešlo. Někteří byli ustrojeni dostejnokrojů pískové barvy, ovšem mnohem obnošenějších, než

jaký si oblékl Dominik. Jiní vypadali jako bandamarodérů. Blůzy nechali doma, od košil utrhli rukávy, abyvšichni viděli jejich vypracované bicepsy. Kalhoty ustřihli pod

koleny. Šikmo přes trupy si zavěsili patronpásy či široké

řemeny s brašničkami a rohy na prach.

Vojáci i marodéři byli vyzbrojeni širokým spektremstřelných zbraní. Zhruba polovina měla muškety, ale zahlédl

jsem i brokovnici na standardizované patrony, několik

zbastlených dvouhlavňových pistolí a stařičký kalašnikov,

upravený na střelbu jednotlivými ranami. Nesmímzapomenout na jednu moderní opakovačku, které však její

majitel upiloval kus hlavně.


13

Lovci přízraků

Když uviděli zavražděného oberstleutnanta, začali halasit. Někdo vykřikl údivem, jiný vztekem, dalšízděšením. Nade všemi však vyniklo vysoké ženské zaječení. Na mrtvolu se vrhla žena v kompletní uniformě. Objímala mrtvého a hlasitě plakala. V první chvíli jsem ji pokládal za vojáka-muže, sedací část pískových kalhot však měla bezezbytku vyplněnou. Zajímavě vyplněnou.

Zastyděl jsem se, že ji takhle okukuju, zatímco onaoplakává zavražděného oberstleutnanta.

Z klubka lidí a oslíků se vyčlenil nařvaně vyhlížejícíchláek s našišato nasazenou čapkou. „Ticho, všichni! Držte huby!“ zařval.

Okamžitě zmlkli, pouze vojanda, ležící na mrtvole,hlasitě štkala. Nařvaný týpek se k ní naklonil, položil jímasitou ploutev na rameno a nečekaně něžně řekl: „Pomstíme ho, Trudi, slibuju. Dáme těm zkurvencům lekci, na kterou nezapomenou... Vzchop se, přestaň tady dělat divadlo...“

Žena vstala z mrtvého. Zahlédl jsem její obličej s ostře rudými skvrnami a stopami slz. Usoudil jsem, že je o něco starší než já, mohlo jí být tak pětatřicet. Čepice se jísvezla z hlavy, odhalila hnědé vlasy, dlouhé jen natolik, aby se daly sepnout do dvou kratičkých culíků.

Nařvaný týpek vykročil směrem k nám. Jeho pohled měl takovou sílu, že Dominik sklouzl ze sedla a postavil se na zem. Raději jsem taky sesedl, abych týpka zbytečněneprovokoval.

„A ty tady děláš co, Dominiku?“ zeptal se týpek. I do této

kratičké věty se mu podařilo vměstnat dva důrazy.

Dominik poslušně odpověděl: „Jedeme předtransportem, Franzi.“

„Co se tady stalo? Kdo to oberstleutnantovi udělal?“

„To já nevím, Franzi. Takhle jsme ho našli.“

„Kdo tady střílel?“ pokračoval Franz ve výslechu.

„Vystřelil jsem do vzduchu,“ vysvětlil mu Dominik.


14

Vladimír Šlechta

„Abych přivolal pomoc. Před tím jsme žádnou střelbu

neslyšeli.“

Musím říct, že týpek jménem Franz vypadal jako velitel loupežníků. Měl buldočí obličej s několikadennímstrništěm, kalhoty si zkrátil pod koleny a z košile utrhl rukávy. Paže měl mimořádně svalnaté a původně snad i tetované. Modrý tetovací inkoust se však ztrácel v hnědémopálení. Opásal se širokým patronpásem, za který si zastrčil bambitku se dvěma hlavněmi umístěnými pod sebou. Záměrně používám slovo bambitka, protože nevím, jak jinak to nazvat. Byla to jedna z těch sflikovanýchvymyšleností, jakých se koncem Století válek vyrojily tucty.

„Oberstleutnant je mrtvý zhruba dvě hodiny,“ vmísil jsem se do debaty. „Dostavuje se posmrtná ztuhlost, jak si můžete všimnout.“

„A  ty jsi kdo?“ upřel na mě Franz pichlavý pohled. Zaškaredil se. Škaredil se už předtím, ale teď ještě přitlačil.

„Kromě jinýho jsem i doktor,“ řekl jsem. „Takovýhle věci poznám.“

„Jen jestli nekecáš,“ zavrčel Franz. „Na doktora jsi nějakej mladej.“

„Ten kluk má pravdu, Franzi,“ křikl od mrtvoly vousáč, kterému už mohlo táhnout na padesátku. „Herroberstleutnant už je skutečně jak prkno, takže tady leží dvě hodiny.“

Vousáč byl majitel oné zkrácené opakovačky. Nevím, proč svou zbraň takhle zmrzačil. Repliky Mausera 98 jsou spolehlivé a přesné. Zkrácením hlavně se nedosáhneničeho, akorát se výrazně sníží přesnost.

„Koukni na tu díru, co mu udělali do hlavy, Franzi,“ pokračoval vousáč. „Dělají si z nás prdel! Myslí si snad, že jim to projde?“

„Neprojde jim to!“ procedil Franz mezi zuby.

„Podle mýho názoru,“ podrbal se vousáč za uchem, „bysme měli pověsit Evžena. To mi připadá jako dobrej

Lovci přízraků

začátek. Pak bysme měli pověsit pár dalších. To je ale na

tobě. Ty musíš zavelet.“

„Jo,“ kývl Franz. „Pověsíme Evžena a pak se uvidí.“

Otočil se k Dominikovi. Jakoby mimochodem se zeptal: „Přivezl jsi, co jsi mi slíbil?“

„Ale jistě, Franzi,“ přikývl Dominik.

Franz zakřičel na vojáky: „Hoďte oberstleutnantovo tělo na osla. Vezmeme ho k doktorovi, ať ho připraví dohrobu. Moltke, Tieriusi, popadněte tělo, kurva, musím říkat všechno dvakrát?“

Chytil za uzdu jednoho z oslů, kteří postávali opodál. Vyhoupl se do sedla. Ano, slyšeli jste dobře, osel mělskutečně sedlo.

„Grubere!“ vykřikl. „Ujížděj napřed! Zburcuj posádku pro případ, že by se místní postavili na odpor! Vyostatní za mnou! Zrychleným přesunem, kurva! Nikdo ať se neloudá, nebo si ho podám! Držte se v houfu! Trudi,naskoč za mě!“

Natáhl pravici. Vojanda se jí chytla a vyhoupla se na oslí zadek. Gruber, na jiném oslovi, už uháněl plnou rychlostí pryč.

Celý houf, pěšmo či na oslících, se dal do pohybu. Bylo vlastností téhle podivné zvlněné krajiny, že nám za pár minut zmizeli z dohledu.

„Ještě že je nenapadlo zrekvírovat naše koně,“ řekl jsem do prázdna.

„To jsme měli opravdu štěstí,“ přisvědčil Dominika myslel to vážně.

Zacvakal jsem čudlíkem na vysílačce. „Oggie! Nevím, kde jsi a co tam děláš, ale přichvátni si. Tady se to docela podělalo.“

„Pojedu za vojáky,“ vyhrkl Dominik, ve tváři nápadně bledý. „Zkusím je zastavit, než udělají nějakounepředloženost.“

Vladimír Šlechta

Skutečně řekl nepředloženost. Aristokratická výchova se nezapře. Také mám takovou, ale obratně ji tajím.

„Počkáme na Oggerda,“ řekl jsem. „Ten je nazastavování zdivočelýho davu hotovej specialista.“

„Stejně bych to měl zkusit...“ zachraptěl Dominik, ale nejspíš byl rád, že jsem mu zabránil v odjezdu. Térozlícené bandě by to rozhodně nerozmluvil. Akorát by slízl pár facek. Pokud by ho rovnou nepověsili vedle toho... vedle koho vlastně?

„Koho chtějí pověsit?“ zeptal jsem se.

„Evžena,“ řekl Dominik.

Že by to byl můj krajan, rodák od Vltavy? pomyslel jsem si.

„Kdo je Evžen?“ zeptal jsem se. „Nějakej místní rebel?“

„Ne, rebel určitě ne. Mezi místníma je pár skutečných rebelů a Evžen se je snaží mírnit. Pokouší se uhlazovat spory mezi armádou a místními občany.“

Pokouší se uhlazovat spory? pomyslel jsem si. Spory mezi místními obyvateli a vojáky? To jsou mi ale novinky.

Pak jsme mlčeli. Po nekonečných patnácti minutách se nad blízký obzor vyhoupl Oggerd. Vlastně nevím, jestli to bylo patnáct minut. Nenosím hodinky.

Oggerd hnal koně volným cvalem, aby ho neschvátil. Vlál za ním dlouhý světlý plášť, takže to vypadalo, jako by se k nám přibližoval křižácký rytíř z pradávných časů.

Oggerd je vysoký, ramenatý a věčně podmračený chlap. S důrazem na slovo podmračený – jeho podmračenost nepřehlédnete. Nevím, ke komu bych vám ho připodobnil, ale mně osobně připomíná ďábla, jehož podobiznu jsem kdysi dávno viděl na předapokalyptické mozaice v ruinách Zaragozy. Má černé vlasy a černé vousy, oboje si udržuje ostříhané nakrátko. Už jsem se zmínil o jeho plášti: nebyl to ani tak plášť jako spíš přehoz se záhybem, který sloužil jako improvizovaná kapuce. Oggerd si ho nechal ušítještě na palubě parolodi Hecht. Mohl to sice udělat jako my

Lovci přízraků

ostatní, tedy odložit nadbytečné svršky a chodit jenv kalhotách a košili, nechtěl se však vzdát svého plastikového

krunýře s matným reliéfem dravého ptáka a s distinkcemi

majora císařské armády. Distinkce, umístěné na levéstraně hrudníku, si nechal nedávno přetáhnout zlatou barvou,

aby v Anatarchonne všichni věděli, s kým mají tu čest.

Plastikový krunýř však v horkém podnebí fungoval jako

pekáč na smažení husy. Pokud se Oggerd nechtěl usmažit,

musel ho něčím zakrýt. Zakryl ho touhle mušelínupodobnou látkou, která na parolodi Hecht za dne sloužila pro

zřizování protislunečních zástěn a v noci pro zřizování

protikomářích zástěn.

K plášti a ke krunýři si doplňte maskáčové kalhoty s postranními kapsami, vysoké armádní kecky, spoustu zbraní – a máte Oggerda v celé jeho kráse i děsivosti.

Když už jsem se zmínil o zbraních: u pasu mu visela automatická pistole, přes sedlo měl položenou repliku pušky Mauser 98 a nad pravým ramenem mu vydouvala plášť rukojeť řezáku, předapokalyptické věcičkys monomolekulárním ostřím. Řezák mu na zádech přidržovaly magnetické spony, protože ostří by z každého pouzdra okamžitě udělalo třásničky.

„Co se stalo?“ zeptal se Oggerd.

„Místní vojáci tady byli dřív než ty. Naložili tělozavražděnýho oberstleutnanta na osla a odvezli ho. Usoudili, že ho zavraždil někdo z místních. Vyrazili klusem, abyzlynčovali jakýhosi zdánlivýho provinilce.“

„Oni vědí, kdo je vrah?“

„Vědí prdlajs, stejně jako my. Prostě si chtějízchladit žáhu na nějakým chudákovi. V tom bychom jim měli zabránit.“

„Zabráníme,“ přikývl Oggerd. „Jedeme.“

Kapitola druhá:

Vlajkový

stožár

Nemám ponětí, jak dlouho jsme jeli. Byla to situace, kdy

se vteřiny táhnou jako sirup, ale minuty cupitají jako hejno

švábů, když na ně v noci posvítíte baterkou. Krajina byla

stále táž, zdánlivě přehledná, se vzdálenými Karpatami za

našimi zády.

Nejprve jsme zahlédli pozorovatelnu. Přesněji řečeno, přiblížili jsme se k ní natolik, abychom ji rozeznali. Tyčila se nad obzorem jen do té míry, aby se z ní daly přehlédnout všechny ty oblé vršky. Při pohledu z dálky splývalas terénem a já bych si jí nevšiml, kdyby mě Oggerd měneupozornil mávnutím. Tomu chlapovi neuteklo vůbec nic.

Pak se vpředu začala rozevírat proláklina. Širokáa rozlehlá. Opravdu široká a opravdu rozlehlá.

Zpočátku jsem zahlédl jen její vzdálený okraj, který se nacházel několik kilometrů od nás. Jak jsme cválali vpřed, propadlina se před námi rozevírala víc a víc. Na jejím dně se zaleskla voda. Spousta vody. A pak, když jsme se ocitli

Lovci přízraků

na hraně sešupu, už to nevypadalo ani jako propadlina.

Spíš jako mořský záliv.

U strážní věže jsme zastavili koně. Byla to robustnístavba z kamene a nepálených cihel, vysoká nanejvýš deset metrů. Víc nebylo v téhle krajině zapotřebí. Zatímco jsem seděl v sedle a vyjeveně civěl, Oggerd mi hodil otěže svého valacha. Seskočil a vběhl do dveří věže.

Zíral jsem dolů na tu úžasnou scenérii. Vodní plocha byla dokola ohraničena temnou linií pevniny, zdálo se mi však, že daleko na jihu se nachází průliv či průplav,který ji propojuje se skutečným mořem. Zároveň jsem věděl, že to, na co se dívám, je jen laguna, vytvořená rozlitým Dunajem. Za ní, oddělená průplavem, mohla být jendalší laguna. Původní Černé moře, pokud tam vůbec nějaké zůstalo, se nacházelo sto kilometrů odsud.

Pevninu tady během Apokalypsy rozervaly neznámé síly. Dunaj, který dříve vedl souběžně s pobřežím Černého moře, teď tekl napřímo. Dosud si však nevytvořil široké stabilní koryto, přetrvávala tady nesplavná soustavatrhlin, mokřin, kanálů, lagun a kataraktů. Paroloď Hecht nás dovezla až tam, kam to bylo možné. Dál už jsme museli po svých.

Samotné Anatarchonne se nacházelo nalevo od nás. Před stoletím, nebo tak nějak, se tam utrhl svah. Nahoře zůstala strmá smyková plocha, dole zapracovala spousta lidí. Pilně se tam činili snad několik desetiletí. Vybudovali komplikovanou soustavu teras se zahradami, políčky, pastvinami a řídce rozmístěnými domy, utopenýmiv zeleni.

Paroloď Hecht, která nás vezla na jih, byla sicevypravena primárně pro Anatarchonne, ale i tak jsme postupně

zastavili ve třech velkých příbřežních osadách. Všechny

do jedné byly špinavé, rozbahněné, nasáklé čmoudem

z karbonizačních jednotek i výpary z destilačních kolon,


20

Vladimír Šlechta

kterými věčně opilí osadníci proháněli všechenbiologický materiál, který dokázali přeměnit ve špiritus. Ve

srovnání s nimi vypadalo Anatarchonne až nadpozemsky

čistě.

Nad stinnými háji jsem viděl roztočené vrtule větrných generátorů. Zahlédl jsem blikotání vzdálenýchfotovoltaických panelů. Dole na vodní hladině se k dlouhým molům vracely čluny z ranního rybolovu. Začínal jsem chápat, že tohle údolí není jen tak nějaký balíkov, ale zázračné, přímo pohádkové zákoutí.

Trochu předběhnu a prozradím, že tady žilo osm tisíc lidí – a všechny živily tyhle terasy. Z toho si můžeteodvodit, jak bylo stupňovité pobřeží rozsáhlé. Neodvodíte si však členitost, komplikovanost a propracovanost.

Shora křikl Oggerd: „Nikdo tady není!“

Vzhlédl jsem a uviděl ho, jak se vyklání přes horní rantl strážní plošiny.

„Nejspíš se všichni účastní lynčování,“ zavolal jsem v odpověď.

Oggerdova hlava zmizela. Zatímco sbíhal po schodech, zeptal jsem se Dominika: „Máš tušení, kde chtějí toho nešťastníka oběsit? Protože jestli to budeme hledat,nejspíš přijdeme pozdě.“

„Určitě to bude před kasárnami,“ řekl Dominik. „Tam se takové věci odehrávají.“

Oggerd už vybíhal ze dveří strážní věže. Vyhoupl se do sedla. Plášť za ním zavlál.

„Jeď první, Dominiku,“ křikl jsem.

Vyrazili jsme. Dlouhá prašná cesta sestupovala v povlovném spádu, dole obloukem zahýbala doprotisměru a pak vedla zase nahoru. Shora vypadala jako zahnutý jazyk nějakého mloka. Nalevo od cesty, blíž k Anatarchonne, byl umístěný nízký val, opatřený zídkou. Od samotné cesty ho oddělovala rokle, ve které rostly

Lovci přízraků

suchomilné keře se spoustou trnů. Příjezdová cesta tak

představovala dobře hájitelný úsek. Pokud byste měli

dostatečné množství střelců, ukrytých za zídkou, žádný

nepřítel by se nedostal až dolů, do zatáčky. Leda by se tam

skutálel mrtvý.

V tuto chvíli však byly palposty na souběžném valu prázdné. Nikdo se nás nepokusil zastavit.

Během chviličky jsme projeli širokým obloukem,který nás vrátil výš na svah. Dorazili jsme na křižovatku. Příjezdová komunikace se tady rozdělovala do několika směrů. Dominik ukázal: „Tudy!“

Vjeli jsme do řídkého háje. Místní stromys pokřivenými kmeny tu rostly jen osamoceně, roztahovaly však větve doširoka a zastiňovaly zemi. V prolukách se na nízkých konstrukcích pnula vinná réva. Při zemi se táhly zídky, nasucho vyskládané z kamenů. Vlastně tu nevedla jediná cesta, ale hotová změť cestiček a pěšin. Bez Dominikabychom nenašli správný směr.

Rázem se ochladilo, jako by se pod stromy změnila roční doba – z horkého léta na časné jaro. Oggerd si za jízdy sundal z ramen mušelínový plášť – to aby všichni viděli jeho šedý plastikový krunýř se zlatě zářícímidistinkcemi. Pušku si pověsil za řemen na záda, aby měl obě ruce volné.

Zničehonic jsme vyjeli zpod korun stromů. Slunce se do nás opět opřelo plnou silou. Před námi, za rozsáhlým buzerplacem, se táhla fronta vojenských baráků.

Do této chvíle jsem neviděl jediného místního živáčka, ale tady se jich hemžilo docela dost. Vojáků i domorodců. Domorodci byli oblečení v bílém – či spíše v ušmudlaně bílém. Buď do dlouhých hábitů, nebo do halen a volných kalhot, které vypadaly, jako by patřily k pyžamu.Z místních lidí se sem seběhli především ženy, děti a starci. To mělo logiku. Dospělí muži teď pracovali na polích

Vladimír Šlechta

a v zahradách, nebo přiváželi z laguny čerstvě nalovené

ryby. Vše se seběhlo nesmírně rychle, muži dosud o ničem

nevěděli.

Místní lidé se drželi ve stínu stromů, vyrůstajících kolem buzerplacu. Proti nim se na trávníku, do kterého slunce vypálilo rezavé skvrny, utvořil řídký kordónvojáků v sepraných a vybledlých uniformách. S namířenými zbraněmi, především standardními mušketami, udržovali obyvatele mimo hlavní dění.

„Přivádím důstojníka, přivádím důstojníka!“ zaječel Dominik duchapřítomně. Byl to od něj dobrý nápad. Jinak by po nás snad začali střílet, což by si Oggerd nenechal líbit a skončilo by to hromadou mrtvol. Takhle si všimli Oggerdova zlatě zářícího hodnostního označení a nechali nás projet.

Cválali jsme přes buzerplac. U vlajkového stožáru,tyčícího se před hlavním vstupem do kasárenských baráků, se hemžila smečka vojáků. Především těch, kteří vypadali jako marodéři. Dva či tři zápasili s bělovlasým človíčkem, další dva stáli připraveni u rumpálu. Ostatní hulákali a gestikulovali.

Vlajkových stožárů jsem viděl celé tucty, ovšem tenhle patřil k nejmasivnějším. Už jsem se zmínil o rumpálu. Normální vlajkový stožár žádný rumpál nepotřebuje. Je to jen dlouhá žerď, zapíchnutá do země a vztyčená vzhůru. Dole má jedno otáčecí kolečko, nahoře druhé. Mezikolečky vede smyčka pevného lanka. Na úchyty, které jsousoučástí lanka, zavěsíte vlajku. Pak už jen ručkujete, dokud vlajku nedostanete až na vrchol. Žádná vlajka není tak těžká, abyste ji museli vytahovat rumpálem.

Tady však rumpál měli. Vsadil bych se, že na stožár v minulosti vytáhli pár nežádoucích osob a nechali je tam viset místo vlajky. Tohle nedělali poprvé.

Franz, onen pořízek s dohněda opálenými bicepsy,

Lovci přízraků

nešťastnému človíčkovi právě navlékl oprátku. Viděl jsem,

jak ji důkladně utáhl. Chystal se dát pokyn, aby začali točit

rumpálem.

Oggerd seskočil z koně. Tasil pistoli a dvakrát vystřelil do vzduchu. Pistoli hned zarazil zpátky do holstru.

„Přestaňte!“ zaburácel. Znělo to jako zařvání šelmy.

Účinek jeho hlasu byl okamžitý. Samozvaní katipřestali zápasit s bělovlasým človíčkem. Většina přítomných se mimoděčně postavila do pozoru. Franz se však nenechal zastrašit. Pustil oprátku. Ohlédl se. Zároveň s ohlédnutím už tahal z opasku tu svoji bambitku.

„Jdi do prdele,“ procedil mezi zuby. Namířil naOggerda. Oggerd čekal do poslední chvíle, pak se bleskurychle pohnul. Levicí popadl Franzovu ruku a zvedl ji vzhůru. Třeskla rána, ovšem výstřel šel pánubohu do oken. Oggerd pak sekl Franze malíkovou hranou přes spánek. Franz se sesypal jako pytel brambor.

Zároveň s Franzem spadl na zem i bělovlasý Evžen, od kterého odskočili pochopové. Obouruč se chytil zasmyčku, pevně utaženou kolem krku. Poulil oči, cožznamenalo, že se dusí. Seskočil jsem ze sedla a vrhl se k němu. Už v pohybu jsem tahal z kapsy vyhazovací nůž. Mávnutím jsem osvobodil čepel, zasunul jsem ji mezi katovskou oprátku a Evženův krk. Pak už stačilo jen krátké zapižlání. Evžen se chrčivě nadechl.

Za zády mi burácel Oggerdův hlas: „Jsem důstojník císařské armády! Chci mluvit s velitelem!“

„Oberstleutnant Wankel je mrtvý!“ odpověděl mukdosi. Podle křaplavého hlasu to byl postarší vousáč sezmrzačeným mauserem. Ohlédl jsem se. Opravdu to byl on.

„Zavraždili ho!“ dodal vousáč.

„Kdo ho zavraždil?“ zaburácel Oggerd.

„To my nevíme,“ pípl vousáč vzdorně. „Ale zjistíme to.“

„Kdo je oberstleutnantovým zástupcem?“

Vladimír Šlechta

„Leutnant Maus.“

„Kde je?“

Vousáč ukázal na bezvládného Franze: „Tady leží.“

„A kdo jste vy?“

Vousáč srazil paty. Předpisově zasalutoval: „Feldwebel Schimanski, pane majore, k vašim službám!“

„Zavelte nástup poddůstojníků, feldvéble!“ štěklOggerd. Když to bylo nutné, uměl se chovat jako dokonalý lampasák. Nebýval nejmladším majorem císařské armády jen tak pro nic za nic. Hodnost majora nezískalproháněním nováčků po buzeráku, ale za zásluhy v boji. Teď, po deseti letech, byl pořád jen majorem. Jeho kariérní postup kdosi rázně utnul.

Feldvébl Schimanski začal chraplavě pořvávat. Já jsem se věnoval Evženovi. Byl to bělovlasý stařeček jakověchýtek, ale zároveň se v něm skrývala nečekaná houževnatost. Očekávali byste, že mu při nešetrném zacházenípopraskalo pár žeber. Starým lidem praskají kosti takřka samy od sebe. On měl však skelet v pořádku. Vehementně se stavěl na nohy, v čemž jsem mu mimoděčně bránil.

„Kdybyste byl tak laskav a přestal mě objímat,“ požádal mne přiškrceným hlasem. Opravdu přiškrceným. Hlas člověka, který měl kolem krku utaženou smyčku, znícharakteristickým způsobem. Někdy trvá i několik dní, než se vrátí k normálu.

„Promiňte,“ řekl jsem.

„Ještě si začnou myslet, že spolu něco máme, hihihi,“ zachichotal se stařeček, zatímco se zvedal. „Dostaneme se do řečí!“

Rovněž jsem se postavil.

„Cože?“ vyjekl jsem.

„To byl vtip,“ mrkl na mě šibalsky. Drobnými pohyby si oprašoval oblečení. Měl na sobě volnou košili, přetaženou přes kalhoty z režného plátna, a k tomu světlou vestičku,

Lovci přízraků

decentně vyšívanou žlutými a světle fialovými nitěmi. Byl

bos, jeho domácí trepky se povalovaly opodál. Musím říct,

že jeho jednoduché oblečení, i takhle zválené, vypadalo

elegantně.

Prsty si přičísl dlouhou ofinu. Vlasy měl přerostlé, avšak nedávno umyté, opečovávané a s jakousi bohémskoufazónou. Dnes po ránu se stihl i oholit, stále z něj ještěnevyprchala vůně vody po holení. Jeho tvář vypadala jaksi dětsky, to však není u starých lidí neobvyklé.

Nevěřícně jsem na něj civěl. Právě unikl smrtioběšením, a přesto si nedokázal odpustit vtípek.

Poručík Franz Maus, ležící po mé pravici, tiše zanaříkal.

„Do prdele, Oggie,“ vyjekl jsem česky. „Tys ho nechal naživu!“

Oggerd by ho samozřejmě dokázal zabít úderem ruky, jenže ho ze mně neznámého důvodu pouze omráčil. A to byl problém. Franz Maus, poručík Franz Maus, se obrátilproti důstojníkovi s vyšší hodností. Kdyby se jen obrátil – on na něj namířil zbraň. Kdyby to udělal obyčejný kmán,jednoduše by ho oběsili. Jenže Franz Maus byl poručík a jako takový musel být postaven před důstojnický soud,složený – i v polních podmínkách – z nejméně tří důstojníků. Tady se v tuto chvíli, jak jsem pochopil, vyskytovalpouze jediný důstojník. Oggerd. Tušil jsem, že důstojnickou hodnost má i Dominik, ale pořád nám chyběl třetí. Třetí do mariáše i do důstojnického soudu. Což znamenalokomlikace. Budeme muset leutnanta Mause uvěznit a pak ho vzít na sever, až nás bude odvážet paroloď. V Bornnu se to může celé obrátit proti nám.

„Oggerde, ty blázne! Ten nám ještě způsobí plnoproblémů,“ dodal jsem. Opět česky.

„Bitte?“ zasípěl stařeček. Konverzace dosud probíhala v germánštině. Když jsem přešel na češtinu, přestal mi rozumět.

Vladimír Šlechta

Vrátil jsem se ke germánštině: „Vy jste Evžen?“

„Jistě,“ přikývl. „Evžen Dauger, k vašim službám.“

„Podle jména jsem usoudil, že jste můj krajan. Rodák od Vltavy.“

„To jméno se v naší rodině dědí,“ vysvětlil mi. „Moji předkové přišli před Apokalypsou z východu.“

Překvapilo mě, že o Apokalypse mluví docelafamiliárně. Jako by ji snad pamatoval. To však nebylo možné. Vypadal sice staře, ale dvě stě let mu být nemohlo.

Než jsem stačil dát najevo údiv, ozval se za mými zády Oggerd: „Pěnkavko!“

Ohlédl jsem se.

Dav vojáků shromážděný na buzerplace se užpřeskuil do jakéhos takéhos tvaru. Kordon, který udržoval domorodce mimo exekuci, zůstal na svém místě. Před kordonem se však změnila situace. Z lesíka obkružujícího buzerplac vystoupili domorodí muži. Konečně sempřichvátali z polí a zahrad.

Tvářili se bojechtivě a přinesli si zbraně.

„Vojáci! Na můj povel!“ zaburácel Oggerd. „Nestřílet! Všichni ustupte! Deset kroků vzad! Zastavit stát!Zakleknout! Zbraně sklopit!“

Nevím, jestli jsem Oggerdovu vojenskou hantýrku interpretoval správně. Nejsem v ní příliš zběhlý. Systém vojenských povelů je mi natolik proti srsti, že si z nějodmítám cokoliv zapamatovat. Jsem totiž ne-voják. Antivoják. Může se vám zdát divné, že se mým přítelem stal major císařské armády, ale životě se přihodí i podivnější věci. On Oggerd není typický zelený mozek, i když se právěpředvedl jako dokonalý lampasák.

Smyslem Oggerdových povelů bylo uvést kordonvojáků do semknutějšího, nikoliv však zahuštěnějšího tvaru. Zakleknutí menšilo jejich zásahovou plochu. Tím, žeskloili zbraně, dali najevo ochotu k vyjednávání.

Lovci přízraků

„Promluvím s nimi,“ zasípěl Evžen. „Uklidním je.“ Hlas mu legračně přeskočil.

Oggerd, aniž se ohlédl, řekl: „Promluv s nimi ty, Pěnkavko.“

„Jasně, Oggie.“

Tohle je náš obvyklý postup. Oggerd zastrašuje nebo rovnou střílí, kdežto já mluvím a uklidňuji.

Popadl jsem Evžena za loket. Postrčil jsem ho vpřed, aby domorodci viděli, že je stále naživu.

„Jsme císařovi pověřenci!“ vykřikl jsem. „Zajistíme tady právo a pořádek!“

S těmi pověřenci jsem to trochu přehnal, ale někdy je lepší přikrášlit skutečnost a zachránit pár životů, no ne?

Kývl jsem na Dominika, který postával opodál. Vybídl jsem ho, aby se ke mně přidal. Místní ho znali. Nevěděl jsem, do jaké míry si ho oblíbili, jeho přítomnost však dodala mým slovům váhu.

Všichni tři, já, Evžen i Dominik, jsme prošli rojnicíklečících vojáků.

Místní muži sem přiběhli v ušmudlaných halenách a v plátěných kalhotách, na hlavách měli slaměnéklobouky. Přinesli si zbraně, nijak je však nevystavovali na odiv. Měli je zabalené v pytlovině, ze které jen tu a tam vyčnívala hlaveň. Zamrazilo mě. Nebyly to holé laufy jako u mušket. Patřily k nim dodatečné serepetičky.

Něco takového se už dvě stě let nevyrábí.

Předapokalyptické zbraně nejsou zase tak neobvyklé. Kdejaký hodnostář jich má pověšených na stěně tucet – jako dekoraci. Většinou se z nich nedá střílet. Buď leželyv troskách a zapracovala na nich koroze, nebo je desítky let někdo používal a opotřeboval součástky až do stavunefunkčnosti. A i kdyby se z nich dalo střílet, zásadním –a v podstatě nepřekonatelným – problémem je střelivo. To je však obsáhlé téma, které si nechám na později.

Vladimír Šlechta

Hlavou mi proběhlo: Pokud jsou ty zbraně skutečně předapokalyptické, pokud jsou stále funkční,automatické a s plnými zásobníky, tak jsme v prdeli. Ze stovkyvojáků – i z mé maličkosti – se v příští minutě stane náplň do karbanátků.

V chůzi jsem vykřikoval. Podobné situace totiž vyžadují nepřetržité žvanění.

„Došlo tady k politováníhodným událostem! Slibuji, že budou řádně vyšetřeny! Viníci budou potrestáni!“

Mávl jsem za sebe: „Velení se ujal major Oggerd. Můžu vám zaručit, že je naprosto nestranný a naprostoobjektivní!“

Před shluk místních mužů předstoupil pačesatýpořízek ve světlé haleně a volných kalhotách. Měl mimořádně odpudivý obličej. Na levé tváři se mu vytvořilo cosi jako malý kráter, protkaný žilkami. Pod tenoučkou slupkou masa jsem rozeznával zuby. Oběma rukama drželzcuchanou pytlovinu, ze které vyčuhovala masivní hlaveňs jemně provedenou muškou, zakrytou obloukovitou stříškou.

„Kecy,“ řekl čistou germánštinou, dokonce snads bornnským přízvukem. „To jsou jen kecy.“

Za mými zády, blíž, než jsem čekal, zaburácel Oggerd. „Zaručuji se slovem císařského důstojníka, že zde bude obnoven řád a pořádek.“

Rebelové mimoděčně ucouvli. Ti nejstatečnější o krok, ti méně stateční o dva či o více kroků. Oggerd je prostě osobnost. Když se rozburácí, jde z něj strach. V té chvíli připomíná přírodní živel, například uragán.

Oggerd pokračoval v burácení: „Došlo zde k vraždě. Byl zavražděn velitel posádky oberstleutnant Wankel.“

Shromážděným davem to zahučelo. Vojáků tady byla zhruba stovka, místních se v mezičase seběhlo ještě víc. Dohromady to dělalo tři, možná čtyři stovky lidí. Takže to bylo slyšitelné zahučení.

Lovci přízraků

Pochopil jsem, že část vojáků se o Wankelově smrti dozvěděla teprve teď. Poručík Franz Maus zahájillynčováni, aniž by se posádce obtěžoval sdělit, proč se tak děje.

„Vražda musí být neprodleně vyšetřena,“ burácel Oggerd. „Z moci svěřené mi císařem ustanovujivyšetřovatele. Bude jím zde přítomný Gowery Fink.“

Gowery, pokud jste to nepochopili, je moje přezdívka. Jedna z několika.

Pak ke mně Oggerd dopochodoval a položil mi ruku na rameno. To aby všichni viděli, koho má na mysli. Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Tohle jsem vážněnečekal.

„Vrah bude odhalen a potrestán. Pane Daugere, máte nějaké námitky?“ obrátil se Oggerd na Evžena. Všimněte si, že i v tom mumraji si zapamatoval jeho jméno.

„Ne,“ pípl Evžen. „Nemám.“

„Teď se rozejděte,“ mávl Oggerd na shromážděné čumily.

Opravdu se začali rozcházet. Dívali jsme se, jak serozcházejí. Oggerd je sledoval svým neúprosným kukučem.

„Tos mě namočil do pěkný kaše, Oggie,“ hlesl jsem. „Copak jsem nějakej detektiv?“

„Jsi vyjednavač.“

„Vždyť nemám zápisník! Ani zvětšovací sklo!“

„K čemu?“

„Tohle detektiv potřebuje. Lupu, zápisník a další věci.“

„Hargo ti půjčí, co budeš potřebovat. Má několikzápisníků i zvětšovacích skel. Nedivil bych se, kdyby s sebou vezl příruční laboratoř.“

„Jo, v tom obrovským kufru si určitě neveze náhradní trička. Ale on mi nic nepůjčí. Vždyť víš, jakej je.“

„Budete pátrat spolu. Hargo by měl přinejmenšímprohlédnout oberstleutnantovo tělo.“

„Jo, to by měl. Ale musíš mu dát rozkaz. Na mě by se vykvajznul.“

Vladimír Šlechta

Do našeho tichého rozhovoru vpadl Evžen. „Haló,mladí mužové! A co já? Na mě se zapomnělo?“

Ohlédl jsem se, Evžen se zubil od ucha k uchu. Byl to opravdový nezmar.

„Určitě si s vámi ještě promluvím, Evžene,“ řekl jsem. „Ale až později. Vraťte se domů. Kde bydlíte?“

„Bydlím slabých deset minut odsud,“ vysvětlil mi. „Musel jsem si tady postavit nový dům. Oberstleutnant Wankel mě chtěl mít nablízku a pod dohledem, hihihi.“

„Zastavím se u vás později.“

„Už teď se těším na vaši návštěvu...“

„Doprovodím Evžena domů, jestli dovolíš, Gowery,“ řekl Dominik.

„Dovolím, proč bych nedovolil,“ pokrčil jsem rameny.

„Pošli za mnou Kublaje, až ho uvidíš,“ požádal mě ještě Dominik.

V tu samou chvíli zabzučela moje vysílačka. Rutinním pohybem jsem ji vytáhl z brašničky a přiložil si ji k uchu. „Příjem.“

„Tady doktor Hargo. Jsme na okraji srázu, vidíme údolí. Máme pokračovat, pane Oggerde? Přepínám.“

Hal Hargo pochopitelně nemluvil se mnou, ales Oggerdem, který poslouchal na stejné frekvenci.

„Pokračujte dolů a pak ke kasárnám,“ řekl Oggerd. „Přepínám.“

Oggerd nemusí tahat vysílačku z futrálu jako já, má ji ukrytou ve vroubkovaném límci svého šedého pancíře, vždy pohotově. Sluchátko má kablíkem vyvedené dojakési záušnice. Ovládá vysílačku poklepáním do míst, kde mu pancíř zakrývá pravou klíční kost. Pokud má zaměstnané obě ruce, třeba držením pušky, dokáže ji přepínatbezdotykově. Telepaticky. Nebo možná telekineticky, nemám v tom úplně jasno. Tohle telepaticko-telekinetickéovládání je mu však nepříjemné, jinak by to dělal pořád.

Lovci přízraků

Z vysílačky jsem slyšel Oggerdův hlas zřetelně,v reálu skoro vůbec. Oggerd sotva ševelil, hrtanový mikrofon však jeho slova zachytil a patřičně zesílil.

„Nemáte tam nějaké potíže?“ zeptal se Hargostarostlivě. „Vezeme cenný náklad. Samotný transportér je také cenný.“

Tohle je celý Hargo. Naprosto oddaný práci, o vlastní bezpečí se nestará. Ani o moje bezpečí. Ani o Oggerdovo.

„Pokračujte na posádku,“ zaševelil Oggerd domluvítka. „Je s vámi nějaký průvodce? Zná někdo cestu až sem, příjem?“

„Je tady ten šikmooký burš pana Dominika, přepínám,“ řekl Hargo.

„Tak ať vás vede. Čekáme vás. Konec.“

„Pojedu jim naproti,“ navrhl jsem. „Cestu si snadpamatuju.“

„Tak jeď,“ souhlasil Oggerd. „Někoho s tebou pošlu.“

Otočil se na vousáče, který rozpačitě postával opodál. „Feldvéble!“ křikl. Hlas mu okamžitě vojensky zhrubnul. „Jak to, že na pozorovatelně není hlídka?“

Schimanski se přikrčil: „On tam nikdo není?“ pípl.

„Vyčleňte tři muže a urychleně je odešlete! Doprovodí Goweryho k transportéru! Následně obsadí hlídkovou věž!“

Schimanski sklapl podpatky: „Provedu!“

Začal štěkat povely. I jeho hlas se v jediném okamžiku změnil – z ustrašeného na zupácký.

„Máš pro mě nějaké rady, Pěnkavko?“ zeptal se tiše Oggerd.

„Srovnej je do latě. Ukaž jim vojnu jako řemen. Zdá se, že si tady oberstleutnant zařídil vlastní království a sám sebe prohlásil za neomezenýho vládce. Všimni si, že někteří vojáci jsou ustrojeni přímo předpisově. Po těch šlapal. Jiní vypadají jako žoldáci nebo marodéři.

Vladimír Šlechta

To byla oberstleutnantova osobní garda. Na ty si dejpozor.“

„Rozumím,“ přikývl.

To už k nám spěchali tři vojáčci s mušketami. Poohlédl jsem se po své Vánočce. Stála opodál. Vyhoupl jsem se do sedla a vydal se zpátky po vlastních stopách.

Ještěže se mnou Oggerd poslal vojáky. V tom zeleném bludišti bych určitě špatně odbočil. Když jsme pak opustili stín stromů, zaslechl jsem vzdálený zvuk trubky. Ohlédl jsem se. Na vlajkovém stožáru, který se vypínal až nad koruny stromů, se třepotala vlajka.

Kapitola třetí:

Vyšetřovací

skupina

Transportér už minul spodní zatáčku a teď si to šinulzpátky do kopce. Bylo to nízké monstrum, posazené našesti bantamových kolech. Kola i šasi, pokud se tomu tedy

říká šasi, byla vyrobena ještě před Apokalypsou. Pátrači

je našli v troskách obřího souměstíDortumund–Essen–Düseldorf. Může se vám zdát divné, že šasi za těch

dvě stě let nezkorodovalo a nerozpadlo se na rezavýprášek, bylo však vyrobeno z nesmírně odolného materiálu

zvaného kovoplastik, který přetrvá věky. Analogicky bych

mohl pohovořit i o pneumatikách, ale myslím si, že šasi

jako příklad stačí.

Nejnápadnější součástí transportéru byl válcovývyvíječ dřevoplynu, vedle něhož se nacházela subtilní kabina. Zbytek monstra tvořila široká korba pro uložení nákladu. Hromada materiálu byla ke korbě připevněna pomocí lan, řemenů a plachet.

Neumíte si představit, jaké problémy jsme měli, než

Vladimír Šlechta

jsme transportér vyložili na břeh. Celý den jsmerejdovali v příbřežních dunajských vodách. Paroloď hledala

nejvhodnější místo a téměř uvízla na mělčině. Na palubě

jsme přivezli poskládaný pontonový most. Ten jsme pak

již náležitě rozložený šíbovali po dunajské hladině pomocí

dvou záchranných člunů. Zatímco jsme šíbovali, Oggerd

stál na zadní palubě parolodi a bedlivě sledoval řeku. Pod

hladinou se prý, jak tvrdil kapitán, skrývala monstras ostrými zuby a mnoha chapadly. Já osobně jsem nezahlédl

ani jediné chapadlo, Oggerd však v jednu chvíli několikrát

vystřelil do vody. Na hladinu se vyvalila krev a bylo jídocela dost. Poté začala hladina bublat, jako by se vařila. Zdálo

se, že se v kalných vodách Dunaje cosi zmítá ve smrtelné

křeči a jiná zubatá cosi to zaživa žerou. Bublání násnatolik znervóznilo, že jsme přerušili šíbování. S vyloďováním

transportéru jsme pokračovali až druhý den.

Pak jsme museli vylodit náklad a přeložit ho natransortér. Přivezli jsme toho spoustu. Do Anatarchonne jezdil parník jedenkrát ročně, a co nepobral letos,muselo počkat až do příštího roku. Vezli jsme léky, přístroje, uniformy, zbraně, munici, propagandistické brožury, remitendu Bornnského kurýra a tak dál. Naštěstípřivezla paroloď i dvacet čerstvých rekrutů, kteří měli vystřídat veterány z anatarchonnské posádky. Společně s lodníky z parolodi jsme měli dostatečnou pracovní sílu. Když jsme však vyloďovali transportér, museli jsme přiložit ruku k dílu i já s Dominikem. Jedině Hargo byl osvobozený od práce – a to z důvodu své přespříliš rachitické postavy. Jediným opravdovým ulejvákem se stal Dominikůvsluha Kublaj. Práce pro někoho jiného než pro Dominika ho zřejmě urážela.

Za normálních okolností se transportér pohybovalrychlostí čtyř až pěti kilometrů v hodině. To proto, aby mustačil pěší doprovod. V případě potřeby prý dokázal zrychlit

Lovci přízraků

až na závratných patnáct kilometrů v hodině, toho jsem

však nikdy nebyl svědkem. A sledovat, jak se ploužíčtyřkilometrovou rychlostí, bylo stejně vzrušující jakopozorovat hlemýždě, který spěchá do zeleninové zahrádky. Jistě

jste pochopili důvod, proč jsme dnes s Dominikem vyrazili

napřed.

V dřívějších dobách převážely náklad karavany oslíků. Někdy se musely otočit dvakrát, protože v Anatarchonne neměli dost nákladních oslů. Transportér teď přivezl všechny zásoby najednou. Zůstane tady napořád, bude převážet zásoby i v dalších letech a oslíci budou navždy ušetřeni dřiny. Inu, pokrok nezastavíš.

Abych však řekl úplnou pravdu, pokrok je sicenezastavitelný, ale občas se vrátí o pár století zpět. Teď se, jak prohlašuje císařská propaganda, nacházíme na technické úrovni zhruba roku 1900. V minulé Evropě se těm časům říkávalo secese a my teď máme takzvanou Novou secesi. Nežijeme však v roce 1900. Stále tady přetrvávajívzpomínky na složitě strukturovanou a digitalizovanouspolečnost jedenadvacátého století. A také vzpomínky natakzvaný Čas zázraků. Některé projevy Času zázraků vidíme na vlastní oči: například mrtvá orbitální města, která nám každou noc visí nad hlavami. Ona tam visí i ve dne, jenže za denního světla nejsou moc dobře vidět.

Pobídl jsem Vánočku vstříc supícímu transportéru. Už z dálky jsem viděl, že Hal Hargo sedí v kabině vedle strojníka. Díval se, jak mašinfíra mačká čudlíky, tahá za páky a kroutí volantem. Hal Hargo, vědecký člen našeho tříčlenného týmu, je doktor přírodních věd a všeobecné technologie. Jeho oborem je fyzika, chemie a biologie, ale fušuje do všeho. Ohromně ho zajímá i strojní technika. Dokáže opravit jakýkoliv rozbitý přístroj a většinou ho i vylepší.

„Co se stalo?“ křikl Hargo, když mě uviděl.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist