načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Lovci hlav (paperback) - Jo Nesbo

Lovci hlav (paperback)
-15%
sleva

Kniha: Lovci hlav (paperback)
Autor:

Ve svém dalším románu autor bestselleru Nemesis uvádí na scénu nového hrdinu. Roger Brown je podle svého vlastního názoru nejlepší a nejhůře placený lovec hlav (headhunter) v Norsku, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  239 Kč 203
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9% 95%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 272
Rozměr: 120 x 195 mm
Úprava: 265 stran
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Hodejegerne
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: brožovaná lepená
Umístění v žebříčku: 535. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
ISBN: 9788087497463
EAN: 9788087497463
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román odehrávající se v současném Norsku, vypráví příběh Rogera Browna, tzv. lovce hlav, jehož práce se dá specifikovat jako personalistika pro horních deset tisíc. Sebevědomí, narozdíl od vzrůstu, nemá hlavní hrdina malé. Nejen, že je přesvědčen, že je ve svém oboru nejlepší, on je totiž opravdu nejlepší! K jeho zvláštnostem patří obchodování s uměním na černém trhu. Neuvěřitelně vynalézavým způsobem totiž dokáže ze svých klientů vymámit, mají-li nějaký cenný kousek doma a umělecké dílo posléze mizí (nahrazeno kopií) v jeho zlotřilých rukách. Jenomže jednoho dne padne kosa na kámen. Roger se seznamuje s velmi schopným kandidátem na vrcholovou pozici, Clasem Grevem. Jeho životopis je neuvěřitelný a Roger podléhá chvilkovému okouzlení, navíc má tento muž doma Rubensovu olejomalbu stomilionové hodnoty. Jakékoli sympatie však velmi rychle mizí, a to přesně v okamžiku, kdy Roger zjistí, že se Clas snaží okouzlit jeho úžasnou ženu. V tu chvíli začíná boj na život a na smrt...který bude mít ještě neuvěřitelný konec.

Popis nakladatele

Ve svém dalším románu autor bestselleru Nemesis uvádí na scénu nového hrdinu. Roger Brown je podle svého vlastního názoru nejlepší a nejhůře placený lovec hlav (headhunter) v Norsku, má příliš krásnou ženu a příliš drahou vilu, a proto si musí přivydělávat krádežemi uměleckých děl. K tomu využívá kontaktů, které získává při své práci. Clas Greve je dokonalý kandidát na jakoukoli vrcholnou pozici. Ženám připadá okouzlující, a navíc vlastní jeden Rubensův obraz stomilionové hodnoty. Dokáže-li Roger Brown tento obraz získat, vyřeší se tím jeho ekonomické potíže a navždy získá svou ženu Dianu. Když se však Brown dostane do Greveho bytu, zjistí něco, co vědět ani nechtěl. Roztáčí se nečekaný kolotoč událostí. Náhle se lovcem hlav stává někdo jiný, Brownovi jde o život a mění se ve štvanou zvěř. Začíná zběsilý hon a boj o přežití, ve kterém může zvítězit jen jeden... Yellow Bird Productions (společnost, která natáčela také Larssonovo Millennium) natočila filmovou adaptaci knihy. Film měl premiéru v srpnu 2011 v Oslu a v listopadu 2011 také u nás.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jo Nesbo - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Lovci hlav (paperback)" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO NESBØ

lovci hlav


Copyright © Jo Nesbø 2008

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2011

ISBN 978-80-87497-50-0



32

Kapitola 3 Vernisáž

Metr šedesát osm. Nepotřebuju žádného vypatlanéhopsy

chologa, aby mi vysvětlil, že to je třeba kompenzovat, že

fyzická malost je hnací silou pro realizaci věcí. Překvapivě

značnou část významných světových děl a událostí mají jak

známo na svědomí malí muži. Podrobovali jsme si říše,vy

mýšleli jsme nejchytřejší myšlenky, pokořovali jsme na fil

movém plátně nejkrásnější ženy, zkrátka vždycky jsmehle

dali boty na nejvyšším podpatku. Řada idiotů si všimla, že

někteří nevidomí jsou dobří hudebníci a že někteří autisté

dokážou z hlavy vypočítat druhé odmocniny, a to je ved

lo k závěru, že veškeré handicapy jsou skrytým požehná

ním. Za prvé je to pitomost. Za druhé – přece jen nejsem

trpaslík, mám jen mírně podprůměrnou výšku. Za třetí –

přes sedmdesát procent lidí na nejvyšších manažerských

postech má výšku převyšující průměr v dané zemi. Výška

se rovněž klade do pozitivního vztahu s inteligencí, příjmy

a nejvyššími příčkami na žebříčcích průzkumů oblíbenosti.

Když navrhuju někoho na vrcholovou pozici v nějaké firmě,

patří výška k mým nejdůležitějším kritériím. Výška vzbuzuje

respekt, důvěru a autoritu. Vysocí lidé jsou lépe vidět, ne

mohou se schovat, jsou jako stožáry, z nichž vítr ofoukal

nemorální jednání, reprezentují to, co jsou. Malí lidé sepobr />

33

hybují ve spodině, mají skryté plány, agendu, v níž jde o to,

že jsou malí.

Samozřejmě je to blbost, ale když navrhuju kandidáta na nějakou funkci, nedělám to proto, že dotyčný bude danou práci vykonávat nejlépe, nýbrž proto, že je právě tím člověkem, jehož klient zaměstná. Předkládám klientům hlavy, které jsou dost dobré, umístěné na takovém těle, jaké chtějí mít. K tomu, aby měli jakýkoli názor na to první, nemají moji klienti kvalifikaci, to druhé vidí na vlastní oči. Jako ti zazobaní takzvaní znalci umění na Dianiných vernisážích – nemají kvalifikaci na to, aby měli na daný portrét jakýkoli názor, ale dokážou si přečíst umělcovu signaturu. Svět je plný lidí schopných vypláznout balík za špatné obrazy dobrých umělců. A také průměrných hlav na vysokých tělech.

Řídil jsem své nové Volvo S80 zatáčkami cesty šplhající k našemu krásnému a trochu příliš drahému domovu na Voksenkollenu. Koupil jsem ho, protože když jsme si ho byli prohlédnout, objevil se Dianě na tváři ten její trpitelský výraz. Na čele jí nad mandlovýma očima modře tepala žíla, která se obvykle rozšiřuje, když se milujeme. Zvedla pravou ruku a uhladila si pěkné krátké slámově žluté vlasy za pravé ucho, jako by chtěla lépe slyšet, jako by se chtělaproposlouchat k důkazu, že oči mají pravdu – že tohle je ten dům, který hledala. Nemusela pronést jediné slovo – věděl jsem, že to tak je. A přestože jí záře v očích pohasla poté, co nám makléř pověděl, že už dostali nabídku převyšující odhadní cenu o jeden a půl milionu, věděl jsem, že jí ho musímkouit. Protože tohle byla jediná obětina, kterou jsem mohlpřinést, když jsem ji přemluvil, aby si nenechávala to dítě. Už si nepamatuju přesně, čím jsem argumentoval pro potrat, vím jen, že nic z toho nebyla pravda. Pravda byla, že ačkoli jsme byli pouze dva lidé na třech stech dvaceti superdrahýchmetrech čtverečních, nebylo tu pro dítě místo. Tedy nebylo tu místo pro mě a pro dítě. Protože já Dianu znám. Věnovala by všechnu svou lásku jen jemu a já bych to dítě nenáviděl od prvního dne. Takže místo toho jsem jí dal nový začátek. Domov. A galerii.

Zabočil jsem na příjezdovou cestu. Garážová vrata už dávno auto poznala a automaticky se otevřela. Volvovklouzlo do chladivé tmy a motor dodýchal, zatímco se vrata za mnou zavírala. Vyšel jsem bočními dveřmi garáže a kráčel jsem k domu po cestičce sestavené z kamenných dlaždic. Dům byl skvostná stavba z roku 1937 navržená OvemBangem, funkcionalistou, který se domníval, že náklady jsou podřízené estetice, a představoval tedy Dianinu spřízněnou duši.

Často mě napadalo, že bychom dům mohli prodat,přestěhovat se do něčeho trochu menšího, trochuobyčejnějšího, dokonce trochu praktičtějšího. Ale pokaždé, když jsem přišel domů a nízké odpolední slunce dávalo tak jako teď vyniknout obrysům, kresbám světla a stínu, podzimnímu lesu v pozadí žhnoucímu jako rudé zlato, mi došlo, že je to nemožné. Že to nedokážu utnout. Prostě proto, že ji miluju, a nemůžu tedy jinak. S tím souviselo i všechno ostatní: dům, lití peněz do galerie, drahé důkazy lásky, které onanepotřebuje, a životní styl, jaký si nemůžeme dovolit. Všechno jen kvůli utišení její touhy.

Odemkl jsem si dům, skopl jsem boty a deaktivoval do dvaceti vteřin alarm, aby nezačal v bezpečnostní agentuře Tripolis zvonit. Diana a já jsme se dlouho přeli o kódu, než jsme se shodli. Ona chtěla, aby zněl „DAMIEN“, prý podle jejího nejoblíbenějšího umělce Damiena Hirsta, ale já jsem věděl, že to je jméno, které dala našemu potracenémudítěti, a proto jsem trval na náhodné kombinaci písmen a číslic, již nelze uhodnout. A ona se podvolila. Jako vždycky, když jsem zatlačil na pilu. Protože Diana je měkká. Ne slabá, ale měkká a přizpůsobivá. Jako hlína, v níž sebemenší tlak zanechá otisk. Zvláštní je, že čím více se podvolovala, tímvětší a silnější byla. A tím slabší jsem byl já. Nakonec se nade mnou tyčila jako obří anděl, nebe viny, dluhu a špatného svědomí. A bez ohledu na to, jak tvrdě jsem dřel, kolik hlav jsem přinesl domů, jakou část z obsahu bonusového hrnce z hlavního sídla ve Stockholmu jsem si urval, nebylo to na odpustky dost.

Vyšel jsem po schodech do obývacího pokoje akuchyně, stáhl jsem si kravatu, otevřel jsem chladničku Sub-Zero a vytáhl z ní láhev San Miguel. Ne obyčejný Especial, nýbrž 1516, to velmi jemné pivo, jemuž dává Diana přednost,protože se vaří z čistého ječmene. Z okna obýváku jsem viděl do zahrady, na garáž a k sousedům. Oslo, fjord, Skagerrak, Německo, svět... Po chvíli jsem zjistil, že jsem pivo vypil.

Donesl jsem si ještě jedno a došel jsem se do přízemípřevléknout.

Když jsem míjel Zakázanou místnost, všiml jsem si, že jsou dveře pootevřené. Otevřel jsem je a hned jsem uviděl, že k drobné kamenné figurce stojící na nízkém stolečku pod oknem, stolečku podobném oltáři, položila čerstvé květiny. Stoleček byl v téhle místnosti jediným kusem nábytku akamenná figurka vypadala jako dětský mnich se spokojeným buddhovským úsměvem. Vedle květin ležel pár mrňavých dětských botiček a žluté chrastítko.

Vešel jsem dovnitř, napil se piva, posadil se na bobek a pohladil prsty hladké holé temeno figurky. Byla to mizuko jizo, figurka chránící podle japonské tradice potracené děti čili mizuko – vodní děti. To já jsem tu figurku přivezl domů po jednom neúspěšném lovu hlav v Tokiu. Bylo to v prvních měsících po potratu, kdy byla Diana ještě pořád na dně, a já jsem si myslel, že by jí třeba mohla být útěchou. Prodavačova angličtina byla příliš špatná na to, abych porozuměl všem podrobnostem, ale celá japonská idea spočívá nejspíš v tom, že když plod zemře, přechází duše dítěte do svého původního tekutého stavu – plod se stává vodním dítětem. A to – když do toho člověk zamíchá trochu buddhismu vjaonském stylu – čeká na znovuzrození. Mezitím člověk vykonává takzvané mizuko kuyo, obřady a drobné oběti, jež chrání duši nenarozeného dítěte a současně rodiče proti pomstě vodního dítěte. To poslední jsem Dianě nikdy nerozradil. Zpočátku jsem byl rád, zdálo se, že našla vkamenné figurce útěchu. Ale když se jí jizo postupně staloposedlostí a chtěla ho mít v ložnici, byl jsem nucen to zarazit. A prohlásit, že odteď se k figurce nikdo nebude modlit ani jí nic obětovat. Ačkoli právě v téhle věci jsem na pilu nikdynetlačil. Protože jsem dobře věděl, že bych mohl Dianu ztratit. A ona pro mě byla nepostradatelná.

Došel jsem do své kanceláře, zapnul počítač a hledal na netu, dokud jsem nenašel litografii Edvarda Muncha Brož, zvanou též Eva Mudocci, ve vysokém rozlišení. Tři sta padesát tisíc na legálním trhu. Na mém sotva víc než dvě stě. Padesát procent pro prostředníka, dvacet procent pro Kjikeruda. Osmdesát tisíc pro mě. Tak jako obvykle: sotva to stálo za námahu a v každém případě ne za riziko. Grafika byla černobílá. 58 × 45 cm. Přesně tak, aby se vešla na ádvojku. Osmdesát tisíc. Moc málo na zaplacení dalšíčtvrtletní splátky hypotéky na dům. A ani omylem dost na to, aby to pokrylo loňský schodek galerie, přestože jsem účetnímu slíbil, že ho zaplatím v průběhu listopadu. Z nějakého důvodu se také neustále prodlužovaly intervaly mezi tím, než se objevil další pořádný obraz. Od posledního, Modelka na vysokých podpatcích od Sørena Onsagera, uplynuly už více než tři měsíce, a navíc stejně hodil sotva šedesát tisíc. Něco se musí brzy stát. QPR musí vstřelit šťastnou branku,ukopnout se tak, aby je to – ať už zaslouženě, nebo ne – poslalo do finále ve Wembley. Prý se to stává. Vzdychl jsem aodeslal Evu Mudocci na tiskárnu. Bude šampaňské, proto jsem si objednal taxík. Když jsem do něj nasedl, udal jsem jako obvykle jen jméno galerie, byl to takový test naší marketinkové práce. Jenže řidič se na mě – také jako obvykle – jen tázavě podíval v zrcátku.

„Ulice Erlinga Skjalgssona,“ povzdechl jsem si.

Diana a já jsme se dlouho dohadovali o lokalitě, než se Diana rozhodla pro dva prostory. Mně se víc líbil ten ležící na ose Skillebekk–Frogner, protože tam člověk nalezne jak klienty ochotné platit, tak jiné galerie určité úrovně. Najít si místo stranou ostatních může pro novou galerii znamenat brzkou smrt. Dianiným vzorem byla Serpentine Gallery u londýnského Hyde Parku a rozhodla se, že její galerie by neměla být obrácená do žádné z těch velkých rušných ulic, jako jsou Bygdøyská třída nebo Stará drammenská ulice, nýbrž by měla ležet v tiché uličce otevírající prostor prorozjímání. Odlehlejší poloha navíc podtrhuje exkluzivitu,signalizuje, že tohle je pro zasvěcené, pro znalce.

Souhlasil jsem s ní a pomyslel si, že nájem možná přece jen nebude likvidační.

Dokud ovšem nedodala, že v tom případě by si mohla dovolit několik čtverečních metrů navíc na salonek, kde by se mohly po skončení vernisáží odehrávat večírky. Už sitotiž prohlédla jeden volný prostor v ulici Erlinga Skjalgssona, který je dokonalý, jenže příliš veliký. Jméno jsem vymyslel já: Gallery E. „E“ jako Erling Skjalgsson. Navíc to byl stejný typ jména, jaké nesla nejvíce prosperující galerie ve městě, Gallery K, což mělo, jak jsme doufali, naznačovat, že se zaměřujeme na zámožné lidi, kteří chtějí být „in“ a oceňují kvalitu.

Neargumentoval jsem tím, že když se název přečte foneticky a jedním dechem, zní „galerie“. Diana neměla ráda tenhle typ laciných efektů.

Nájemní smlouva byla uzavřena, rozsáhlá rekonstrukce zahájena a ruinování odstartováno.

Taxík zastavil před galerií a já si všiml, že u obrubníkuparkuje víc jaguárů a lexusů než obvykle. Dobré znamení,jakkoli to samozřejmě mohlo být tím, že na některé z okolních ambasád se koná recepce, nebo tím, že investorka amanažerka Celina Midelfartová pořádá ve své pevnosti,postavené ve stylu NDR, večírek.

Vešel jsem dovnitř. Z reproduktorů proudila příjemně tiše všudypřítomná hudba z osmdesátých let s výraznými basy. Bude následována Goldbergovými variacemi. To já jsemtohle CD Dianě vypálil.

Bylo tady už zpola plno navzdory tomu, že bylo teprve půl deváté. Dobré znamení, obvykle se klientela Gallery E neobjevuje před půl desátou. Diana mi vysvětlila, že narvané vernisáže jsou považovány za příliš vulgární, že poloprázdno podtrhuje exkluzivitu. Podle mých zkušeností ovšem čím víc lidí, tím víc prodaných obrazů. Pokývl jsem napravo i nalevo, aniž mi někdo pokývnutí opětoval, a řítil jsem se k mobilnímu baru. Dianin stálý barman, Nick, mi podal sklenku se šampaňským.

„Drahé?“ zeptal jsem se a ochutnal hořké bublinky.

„Šest stovek,“ odpověděl Nick.

„Tak to by se měly prodat nějaké obrazy,“ reagoval jsem. „Kdo je dnešní umělec?“

„Atle Nørum.“

„Vím, jak se jmenuje, Nicku, jen nevím, jak vypadá.“

„Támhle.“ Nick pohodil svou velkou ebenově černouhlavou doprava. „Vedle vaší ženy.“

Jen jsem stihl zaznamenat, že umělec je mohutný vousatý svalovec. Protože tam stála ona.

Bílé kožené kalhoty přiléhající k dlouhým štíhlým nohám, díky nimž působila ještě vyšší, než byla. Vlasy splývajícírovně dolů po obou stranách zarovnané ofiny. To pravoúhlé rámování umocňovalo dojem japonského komiksu. Volná hedvábná halenka zářila téměř modrobíle v místech, kde jí světlo bodovek dopadalo na úzká svalnatá ramena a prsa, která z profilu tvořila dvě dokonale vytvarované obliny. Bože, ty diamantové náušnice by jí vážně slušely!

Můj pohled ji neochotně opustil a přejel zbytekmístnosti. Publikum zdvořile konverzovalo před obrazy. Obvyklí lidé. Bohatí, úspěšní finančníci (oblek s kravatou), celebrity (oblek s designovým tričkem) toho správného druhu, tedy ty, které skutečně něčeho dosáhly. Ženy (designové šaty) byly herečky, spisovatelky nebo političky. A pak tu byl samozřejmě hlouček mladých, takzvaně slibných arebelujících umělců, podle svého vlastního tvrzení bez prostředků (roztrhané džíny, trička s nápisy), těch, které jsem v duchu nazýval QPR. Ačkoli jsem zpočátku krčil nos nad těmihle elementy na seznamu pozvaných, argumentovala Diana tím, že potřebujeme „koření“, život, něco trochu vícvzrušujícího než umělecké mecenáše, kalkulující investory a ty, co si sem chodí jen pěstovat kulturní image. Dobrá, ale tihle obejdové tu byli proto, že Dianu pěkně požádali opozvánku. A přestože Diana také věděla, že jsou tu kvůli tomu, aby si urvali nějakého kupce sami pro sebe, byla známá věc, že nikdy nedokázala odmítnout, pokud ji někdo z nich požádal o laskavost. Všiml jsem si, většina přítomných –zejména mužů – vrhá v pravidelných intervalech kradmé pohledy Dianiným směrem. Ještě aby ne. Je krásnější než kdokoli, koho oni někdy získají. Je nejkrásnější. To není předpoklad, nýbrž nevyvratitelný logický fakt. A je moje. Myšlenkou, jak nevyvratitelný ten fakt je, jsem se snažil sám sebe nemučit. Prozatím jsem se uklidňoval tím, že patrně stále trpípermanentní slepotou.

Spočítal jsem muže s kravatou. Tihle zpravidla nakupují. Cena za metr čtvereční Nørumových děl se nyní pohybuje okolo padesáti tisíc. Po odečtení padesátiprocentní provize pro galerii by nemělo být zapotřebí prodat toho moc, aby to byl lukrativní večer. Jinak řečeno: bylo by skvělé, kdyby to tak bylo, do dalšího Nøruma bude daleko.

Lidé teď proudili dovnitř a já jsem se musel přemístit, abych jim umožnil přístup k šampaňskému.

Došoural jsem se ke své ženě a k Nørumovi, chtěl jsem mu povědět, že jsem jeho zarytým obdivovatelem. To bylo samozřejmě přehnané, ale nebyla to přímo lež, ten chlapík je nepochybně dobrý. Jenže když jsem se chystal podat mu ruku, přepadl umělce prskající muž, jehož Nørum očividně znal z dřívějška, a odtáhl ho k jedné hihňající se ženě, která evidentně potřebovala čurat.

„Vypadá to dobře,“ prohlásil jsem a postavil se vedle Diany.

„Ahoj, lásko.“ Usmála se na mě, pak zamávala na dvojčata, že mají začít obcházet s jednohubkami. Suši už nebylo v módě a já jsem navrhl nový cateringový servis zrestaurace Alžír, severoafrickou francouzskou inspiraci, velice ostrou a velice módní. Ovšem jak vidno, objednala jídlo opět zBagatelle. Dobrý bože, nic proti tomu. Jenže cena třikrát vyšší.

„Dobré zprávy, drahoušku,“ spustila a nechala svou ruku vklouznout do mé. „Pamatuješ si na práci pro tu firmu v Hortenu, o které jsi mi povídal?“

„Pathfinder. Co je s ní?“

„Našla jsem dokonalého kandidáta.“

Podíval jsem se na ni s mírným údivem. Jako lovec hlav sice občas přirozeně využívám Dianin okruh známých a její klientské portofolio, které zahrnuje mnoho manažerů. A bez špatného svědomí, vždyť tuhle bezednou nádobu financuju já. Neobvyklé bylo to, že Diana přišla s konkrétnímkandidátem na konkrétní pozici.

Vzala mě pod paží, naklonila se ke mně blíž azašeptala: „Jmenuje se Clas Greve. Otec Holanďan, matka Norka. Nebo obráceně. To je jedno, před třemi měsíci sekl s prací a právě se přestěhoval do Norska, aby tu rekonstruovalzděděný byt. Byl výkonným ředitelem jedné z největšíchevropských firem na GPS technologie v Rotterdamu. A jejímspoluvlastníkem, dokud ji letos na jaře nekoupili Američani.“

„Rotterdam,“ pronesl jsem a upil šampaňského. „Jak se ta firma jmenuje?“

„HOTE.“

Málem jsem šampaňské vyprskl. „HOTE? Jsi si jistá?“

„Ano.“

„A tenhle Greve tam dělal výkonného ředitele? Máš jeho číslo?“

„Ne.“

Zasténal jsem. HOTE. V Pathfinderu se zmínili, že tahle firma je jejich evropským vzorem. Právě tak jako Pathfinder teď byla původně firma HOTE malým technologickým podnikem specializujícím se na dodávky GPS technologií armádním složkám v Evropě. Její někdejší výkonný ředitel by byl prostě dokonalý. A spěchalo to. Všechny personální agentury tvrdí, že berou výhradně takové zakázky, u nichž mají zaručenu exkluzivitu, protože je to předpoklad pro to, aby mohly pracovat seriózně a systematicky. Jenže pokud je ryba prostě dost velká a tučná, pokud se začne hrubá roční mzda blížit sedmicifernému číslu, jdou veškeré zásadystranou. A pozice výkonného ředitele v Pathfinderu je velicevelká a velice tučná ryba, pečlivě sledovaná konkurencí.Zakázku dostaly tři personální agentury: Alfa, ISCO a Korn/Ferry International. Tři nejlepší. Proto tu nejde jen o peníze.Jestliže pracujeme na bázi no cure, no pay, získáme nejprvejednorázovou částku kryjící náklady a pak další částku, pokud kandidát, kterého navrhneme, splňuje požadavky, na nichž jsme se s klientem dohodli. Abychom získali skutečnouprovizi, musí klient nicméně opravdu zaměstnat toho, koho doporučíme. Pěkná sumička, jenže tady jde o naprosto,narosto jednoduchou věc: o vítězství. Nejlepší ze všech. Boty na vysokém podpatku.

Naklonil jsem se k Dianě. „Poslouchej, drahoušku, tohle je důležité. Máš tušení, jak bych ho mohl zastihnout?“

Zasmála se. „Jsi tak roztomilý, když jsi rozdychtěný, lásko.“

„Víš, jak...“

„Samozřejmě.“

„Tak jak?“

„Támhle stojí,“ ukázala.

Před jedním z Nørumových expresivních obrazů – krvácející muž s maskou na obličeji – stála štíhlá, vzpřímená postava v obleku. Bodové světlo se muži odráželo od holé opálené lebky. Na spáncích měl silné zauzlované žíly. Oblek měl šitý ručně, odhadoval jsem ho na Savile Row. Košile bez kravaty.

„Mám ho sem přivést, lásko?“

Přikývl jsem a díval se za ní. Připravoval jsem se.Zaznamenal jsem jeho zdvořilou úklonu, když se Diana obrátila a ukazovala. Zamířili ke mně. Usmíval jsem se, ne přílišzeširoka, natáhl jsem ruku o chviličku dřív, než ke mně došel, ale ne příliš brzy. Celé tělo obrácené k němu, pohledopětující jeho pohled. Sedmdesát osm procent.

„Roger Brown, těší mě.“ Vyslovil jsem obě jménaanglicky.

„Clas Greve, potěšení je na mé straně.“

Kromě v Norsku téměř nepoužívané formální fráze, kterou pronesl při vzájemném představování, byla jehonorština takřka dokonalá. Ruku měl teplou, suchou, stisk pevný, bez přehánění a trval ony doporučené tři vteřiny. Pohled klidný, zvídavý, bdělý, úsměv nenuceně přátelský. Jediné, co bych mu vytkl, bylo to, že nebyl tak vysoký, jak jsem doufal. Necelý metr osmdesát, trochu zklamání vzhledem k tomu, že nizozemští muži jsou s průměrnou výškou 183,4 centimetrů antropometričtí mistři světa.

Ozval se kytarový akord. Přesněji řečeno G11sus4,úvodní akord písně A Hard Day's Night od Beatles ze stejnojmenného alba z roku 1964. Vím to, protože právě já jsem ho uložil jako vyzváněcí tón do telefonu Prada, než hoDiana dostala. Pozvedla tu štíhlou elegantní věcičku k uchu, omluvně na nás kývla a vzdálila se.

„Jestli jsem tomu dobře porozuměl, právě jste se sem přestěhoval, pane Greve?“ Samotnému mi připadalo, žetohle formální zahájení zní jako ze staré rozhlasové hry, ale v úvodní fázi je důležité se přizpůsobit a stáhnout se na nižší úroveň. Proměna přijde dost rychle.

„Zdělil jsem byt po své babičce v Oscarově ulici. Bylněkolik let prázdný a potřeboval rekonstrukci.“

„Ano?“

S úsměvem, zvídavě, ale nevtíravě jsem povytáhl obě obočí. Dost na to, aby teď přišel s poněkud detailnější odovědí, pokud ovládá sociální kódy a řídí se jimi.

„Ano,“ pokračoval Greve. „Po mnoha letech tvrdé práce je to příjemná pauza.“

Neviděl jsem důvod, proč nepřejít rovnou k věci. „Vefirmě HOTE, jak jsem postřehl.“

Mírně udiveně na mě pohlédl. „Vy tu firmu znáte?“

„Klientem personální agentury, v níž pracuji, je jejichkonkurent Pathfinder. Slyšel jste o nich?“

„Něco málo. Sídlí v Hortenu, pokud si dobře vzpomínám. Malá, ale prosperující firma, že?“

„Řekl bych, že docela povyrostli za těch pár měsíců, co jste mimo branži.“

„GPS branže se vyvíjí rychle,“ odvětil Greve a otáčel v ruce sklenkou se šampaňským. „Všichni myslí jen na exanzi, heslem je růst, nebo smrt.“

„To je mi jasné. Možná právě proto došlo k prodeji firmy HOTE?“

Smích způsobil, že se Grevemu na opálené drsné kůžikolem bleděmodrých očí vytvořila pěkná síť vrásek:„Nejrychlejším způsobem, jak vyrůst, je jak známo nechat se koupit. Odborníci se domnívají, že ti, kdo nebudou do dvou let mezi pěti největšími GPS firmami, jsou vyřízení.“

„Nezdá se, že byste s tím souhlasil.“

„Podle mého názoru jsou nejdůležitějšími kritérii propřežití inovace a flexibilita. A dokud existuje dostatek financí, je malá firma, která dokáže rychle reagovat, lepší než velká. Takže musím přiznat, že ačkoli jsem se po prodeji HOTE stal boháčem, byl jsem proti prodeji a hned po něm jsem dal výpověď. Očividně nesdílím většinový názor...“ Opět ten rychlý úsměv, jenž změkčil tvrdý, avšak pěstěný obličej. „Ale klidně za tím může být jen guerillový válečník ve mně. Co myslíte, Rogere?“

Přechod na křestní jméno. Dobré znamení.

„Vím jen to, že Pathfinder hledá nového šéfa,“ odpověděl jsem a naznačil Nickovi, že nám má donést další šampaňské. „Takového, který dokáže odolat pokusům o koupi ze strany zahraničních společností.“

„Vážně?“

„A mně připadá, že byste pro ně mohl být hodnězajímavý kandidát. Neměl byste zájem?“

Greve se zasmál. Byl to příjemný smích. „Omlouvám se, Rogere, musím rekonstruovat byt.“

Opět křestní jméno.

„Neměl jsem na mysli to, jestli by vás lákala ta práce,Clasi. Jen jestli by vás nelákalo si o ní popovídat.“

„Vy jste ten byt neviděl, Rogere. Je starý. A obrovský.Včera jsem našel za kuchyní novou místnost.“

Podíval jsem se na něj. To, že mu oblek tak dobře seděl, nezpůsobovalo jen to, že ho koupil na Savile Row. Byl dobře trénovaný. Ne, dobře trénovaný ne, vytrénovaný je tosprávné slovo. Protože neměl žádné boulící se svaly, jen šlachovitou sílu diskrétně patrnou na krku a zátylku, v držení těla, v nízké dechové frekvenci, v modrých kyslíkových hadicích žil na hřbetech ruky. A přesto se dala pod látkou oblekutušit tvrdost svalů. Vytrvalost, pomyslel jsem si. Nezměrnávytrvalost. Už jsem se rozhodl: tuhle hlavu chci.

„Máte rád umění, Clasi?“ zeptal jsem se a podal mu jednu ze sklenek, jež přinesl Nick.

„Ano. A ne. Mám rád umění, které něco ukazuje. Alevětšina toho, co vidím, se snaží předvádět krásu nebo pravdu, která tam není. Možná je to úmysl, jenže tam chybíkomunikační talent. Když nevidím krásu nebo pravdu, nejsou tam, tak prosté to je. Umělec, který tvrdí, že je nepochopen, je skoro vždycky špatný umělec, který byl bohužel pochopen.“

„V tom jsme zajedno,“ okomentoval jsem to a pozvedl sklenku.

„Promíjím většině lidí nedostatek talentu, možná právě proto, že ho mně samotnému bylo naděleno málo,“ dodal Greve a v šampaňském sotva smočil rty. „Ale ne u umělců. My netalentovaní pracujeme v potu tváře a platíme za to, aby si oni mohli hrát na náš účet. To je fér, tak to má být. Ovšem ta hra musí být zatraceně dobrá.“

Už jsem to dávno pochopil a věděl jsem, že výsledky testů a hloubkového pohovoru to jen potvrdí. Tohle je tensprávný muž. I kdyby na to ISCO nebo Mercuri Urval měli dva roky, nedokázali by najít tak dokonalého kandidáta.

„Víte co, Clasi? Budeme si muset promluvit. Diana si to totiž vyžádala.“ Podal jsem mu svoji vizitku. Nebyla na ní žádná adresa, faxové číslo ani webové stránky, jen moje jméno a číslo na mobil a v jednom rohu drobnými písmenky „Alfa“.

„Jak už jsem řekl...,“ začal Greve a podíval se na mojivizitku.

„Poslyšte,“ přerušil jsem ho. „Nikdo, kdo ví, co je pro něj nejlepší, Dianě neodporuje. Já nevím, o čem bychom měli mluvit, klidně o umění. Nebo o budoucnosti. Nebo orekonstrukci bytu. Mimochodem, znám v Oslu pár špičkových a cenově přijatelných řemeslníků. Ale promluvit si musíme. Co takhle zítra ve tři?“

Greve se na mě chvíli s úsměvem díval. Pak si úzkourukou pohladil bradu. „Řekl bych, že původním smyslem vizitky bylo vybavit příjemce dostatkem informací na to, aby mohl vykonat návštěvu.“

Vylovil jsem své pero Conklin, připsal jsem na rub vizitky adresu kanceláře a sledoval, jak vizitka mizí v kapseGreveho saka.

„Těším se na rozhovor s vámi, Rogere, ale teď půjdu domů a psychicky se připravím na to, že budu muset vynadat polským podlahářům. Pozdravujte svou okouzlující ženu.“ Greve se strnule, téměř vojensky uklonil, otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím.

Díval jsem se za ním a vtom se vedle mě vynořila Diana. „Jak to šlo, lásko?“

„Skvostný exemplář. Jen se podívej na jeho chůzi. Jako kočkovitá šelma. Dokonalý.“

„Znamená to...“

„Dokonce se dokázal tvářit, že nemá o tu práci zájem. Proboha, tu hlavu si musím pověsit na stěnu, vycpanou a s vyceněnými zuby.“

Spokojeně zatleskala rukama jako holčička. „Takže to bylo k užitku? Opravdu jsem byla k užitku?“

Natáhl jsem se a objal ji kolem ramen. Místnost bylavulgárně, nádherně nabitá. „Tímto se stáváš kvalifikovanoulovkyní hlav, moje květinko. Jak jdou prodeje?“

„Dneska večer neprodáváme. Neřekla jsem ti to?“

Na chviličku jsem zadoufal, že jsem slyšel špatně. „Tohle je jenom... výstava?“

„Atle se nechce obrazů zbavovat.“ Jaksi omluvně seusmála. „Chápu ho. Ani ty bys nechtěl přijít o něco tak krásného, ne?“

Zavřel jsem oči a polkl. Soustředil jsem se na to, že nesmím tlačit na pilu.

„Myslíš, že to byla hloupost, Rogere?“ uslyšel jsem Dianin ustaraný hlas a pak svou vlastní odpověď:

„Kdepak.“

Nato jsem ucítil její rty na své tváři. „Ty jsi tak hodný,lásko. A prodávat můžeme přece později. Tohle nám buduje image a dodává exkluzivitu. Sám jsi přece říkal, jak je todůležité.“

Přinutil jsem se k úsměvu. „Jasně, lásko. Exkluzivita je dobrá.“

Rozzářila se. „A víš co? Objednala jsem na afterparty dýdžeje! Toho z Blå, co hraje soul sedmdesátých let a o kterém jsi vždycky prohlašoval, že je nejlepší ve městě...“ Spráskla ruce a mně připadalo, jako by se mi úsměv uvolňoval z tváře, padal a tříštil se na podlaze. Ale v odrazu její pozvednuté sklenky se šampaňským byl ještě stále na místě. Znovu se ozval akord G11sus4 Johna Lennona a onazašátrala po telefonu v kapse kalhot. Prohlížel jsem si ji, zatímco štěbetala s někým, kdo chtěl vědět, jestli by mohl přijít.

„Samozřejmě můžete, Mio! Kdepak, jen vezmi dítě ssebou. Můžeš ji přebalit v mé kanceláři. Jasně že tu stojíme o dětský křik, bude to oživení! Ale budu si ji smět pochovat, slibuješ?“

Bože, jak tu ženu miluju.

Opět jsem pohledem přejel shromáždění. A náhle jsem se zarazil u malého bledého obličeje. To by mohla být ona. Lotte. Tytéž smutné oči, které jsem poprvé viděl právě tady. Nebyla to ona. Uzavřená kapitola. Ale Lottin obraz měpronásledoval jako toulavý pes po celý zbytek večera.



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.
Vystudoval ekonomii a obchodní administrativu a působil jako novinář na volné noze a burzovní makléř. Strávil několik měsíců v Austrálii, kam původně odjel odpočívat a napsat knihu o životě hudení kapely na cestách, a odkud se vrátil s téměř hotovým "Netopýrem".

Jeho nejznámější dílo, které mu přineslo celosvětovou popularitu, je soubor detektivních příběhů s osloským kriminalistou Harry Holem. Hlavní hrdina je drsný, autoritami pohrdající alkoholik, který se ve světě kriminálníků, vrahů a psychopatů pohybuje jako žralok ve vodě a v loužičce soukromého života se nekonečně plácá. Napínavé a propracované případy plné nečekaných zvratů čtenáře zavedou do Norska, Austrálie ale třeba i Bangkogu. Série čítá celkem deset samostatných knih - Netopýr (Flaggermusmannen, 1997), Švábi (Kakerlakkene, 1998), Červenka (Redstrupe, 2000), Nemesis (Sorgenfri, 2002), Pentagram (Marekors, 2003), Spasitel (Frelseren, 2005), Sněhulák (Snmannen, 2010), Levhart (Panserhjerte, 2011), Přízrak (Gjenferd, 2012) a Policie (Politi, 2013) (uvedeny jsou roky vydání v Norsku).
V roce 2008 vydal dílo Lovci hlav (Hodejegerne), detektivní román z prostředí vyšší společnosti v Norsku.
Jo Nesbo je rovněž autorem knih pro děti - Doktor Proktor a prdící prášek (Doktor Proktors prompepulver, 2007), Doktor Proktor a vana času (Doktor Proktors tidsbadekar, 2008), Doktor Proktor a konec světa. Možná... (Doktor Proktor og verdens undergang. Kanskje, 2010) a Doktor Proktor a velká loupež zlata (Doktor Proktor og det store gullrveriet, 2012). Tyto knihy věnoval Nesbo své dceři.
Po ukončení kriminální série o Harrym Hoelovi se Nesbo rozhodl pro unikátní projekt - pod pseudonymem Tom Johansen plánuje napsat trilogii ze sedmdesátých let. První část Krev na sněhu (Blod pä snö) již vyšla i v českém překladu v roce 2015 a práva na filmové zpracování koupilo studio Warner Bros. Druhá část Půlnoční slunce (Mere blod) vyšlo u nás na podzim stejného roku. Jedná se o krátké příběhy ze života lidí většinou z okraje společnosti, svým nábojem, přímočarostí a rozuzlením připomínající gangsterské film noir ze čtyřicátých let.

Jo Nesbo je vášnivý horolezec a na skalách zdolává trasy s lezeckým stupňem obtížnosti 7c (dle francouzské stupnice).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist