Loutkář - Jostein Gaarder

13
erik
To odpoledne začátkem září 2001 nás Erika Lundina
doprovázelo na poslední cestě hodně. Mimo jiné i tvůj bratra -
nec Truls, Agnes, a právě proto začínám své vyprávění tady.
Po deseti letech se s  jeho rodinou, s  Liv-Berit a  se dvěma
dcerami, potkám znovu. Tam jsem tě viděl poprvé.
Kostel ve Vestre Aker byl plný lidí a  k  hrobu jsme všichni
kráčeli v početných hloučcích. Slunce si pohrávalo v listech
stromů, ale zároveň i bodalo do očí a pro některé z nás to
byla vítaná příležitost nasadit si tmavé brýle. V uších nám
ještě zněl sborový zpěv, majestátní trubková sóla
a omamné tóny varhan.
Po uložení do hrobu jsme se vrátili ke kostelu a k faře. Na
to, že byl podzim, bylo nezvyklé teplo, možná dvacet
stupňů. Slunce ale zmizelo za mrakem a od fjordu a z nížiny vál
čerstvý vítr.
Na pohřbu navštíveném tolika lidmi jsem snadno mohl
zůstat nenápadný, osamoceně jsem se loudal pod korunami
stromů a s nikým z pozůstalých jsem nekonverzoval. Užší
rodina má dost co dělat sama se sebou a se svými
nejbližšími. Jak by si někdo mohl všimnout, že tu je někdo úplně
sám a  bez jakéhokoli vztahu ke komukoli ze smutečních
hostů, dokonce ani k nebožtíkovi?





14
Některé z účastníků jsem znal, jeden, můj bývalý žák, na
mne kývl, ale nebyli jsme spolu v  dobrých vztazích, a  tak
jsem na něj nemusel brát zřetel. Ještě jsem si všiml
vysokého tmavého muže, s  nímž jsem se při několika
příležitostech setkal, ale o něj mi nešlo. Byl zvláštní a nedalo se s ním
počítat. Vzpomněl jsem si, že se mi o něm kdysi zdálo. Má -
val kolem sebe kosou.
Na prostranství před kostelem se lidé objímali a  mávali
na sebe, někteří se ale teprve představovali a zdravili.
Nejstarší účastníky vždycky někdo dovedl k zaparkovaným
autům, jedno po druhém startovalo a  pomalu sjíždělo z 
návrší od kostela, kde ještě zůstávaly skupiny lidí v černém.
Rozhodl jsem se, že zůstanu a účastním se
vzpomínkového posezení. V oznámení přece stálo, že „všichni, kteří
doprovodí Erika na poslední cestě, jsou vítáni na společném
rozloučení“. Bylo mi jasné, že společensky bude ta událost
pro mne náročná, ale ani mne nenapadlo, že bych od
svého úmyslu upustil.
V  kostele jsem se posadil hodně dopředu a  k  prostřední
uličce, samozřejmě vpravo. Tak jsem dobře viděl na
pastora, který zahájil pobožnost tím, že pozdravil podáním
ruky čtyři pokolení rodiny Lundinových, nejdřív vdovu
Ingeborg a pak děti mezi čtyřiceti a padesáti, všechny
doprovázené manželskými partnery. Přítomna byla i  vnoučata
a pravnoučata.
Snažil jsem se uhodnout, která z dcer je Marianne
a která Liv-Berit. Poznal jsem jen to, že Marianne je nejstarší,
ale rychle jsem konstatoval, že mezi oběma sestrami je vel-





15
ký věkový rozdíl, a tak bylo rozhodnutí jasné. Liv-Berit
bylo něco málo přes čtyřicet a její sestra Marianne mohla být
mého věku, tedy kolem padesáti. Nejstarší syn Jon-Petter
seděl těsně u  své ženy Lise, nebylo těžké uhodnout, že to
je profesorova snacha, protože Jon-Petter, Marianne
a Liv-Berit byli světlovlasí, Lise tmavovlasá. Marianne jsem při -
řadil ke Sverremu, se kterým se držela za ruku. Později jsem
usoudil, že Liv-Berit nejspíš podává kapesník její muž Truls.
Pak ti mladí. Trvalo mi déle, než jsem je identifikoval, ale
než jsme vyšli před kostel, měl jsem přehled i o nich.
Fotky Ylvy a Joakima jsem si našel na internetu. Kdybych
hledal dnes, našel bych jistě všechny na Facebooku
a Instagramu. Ale oznámení mi poskytlo užitečný přehled o  věkové
posloupnosti. Proto nebyl neřešitelný úkol zařadit i Sigrid,
Fredrika, Tuvu a Miu. Nejstarší vnučka Sigrid, něco ke
třiceti, jistě byla ta, která seděla s asi tříletým chlapečkem na
klíně vedle muže, jistě otcem dítěte, a asi patnáctileté
děvče musela být Mia, nejmladší vnučka, protože druhý
nejmladší byl Joakim. O  pár let starší než Joakim byla Tuva,
mladá dáma, u níž nemohlo dojít k záměně za teenagera.
Pastor skončil s podáváním ruky u nich. Ale kdo z těch
dalších mladých byli sourozenci, bratranci a sestřenice?
V tomto bodu mi úmrtní oznámení nepomohlo, a tak jsem záhadu
zatím nechal uležet. Nezabýval jsem se ani spekulacemi, kdo
jsou rodiče vnoučat. Na smuteční hostině se jistě dozvím víc.
V  oznámení, které jsem měl v  náprsní kapse, nebyla
pravnoučata zmíněna jmenovitě, ale jako „pravnoučata
a ostatní příbuzní“. Nemohl jsem tedy vědět, kolik mladých mělo





16
vlastní děti, a  tudíž kolik pravnoučat starý profesor měl.
Mohlo být jedno anebo víc. V mnoha jazycích by se to
poznalo naprosto zřetelně, ale v  norštině nepoznáme rozdíl
mezi neutrem v singuláru a neutrem v plurálu, když má
slovo jen jednu slabiku. Pořád jsem nevěděl, kdo z případných
sourozenců, švagrů a švagrových, synovců a neteří z norské
a švédské strany je na pohřbu, poněvadž se schovávali pod
kolektivním označením „ostatní příbuzní“. Napadlo mne
nicméně, kolik člověk může vyčíst z  úmrtního oznámení.
A už během pastorova proslovu se některé díry zaplnily: Jak
jsem předpokládal, čtyřletého synka měla s  sebou Sigrid,
jmenoval se Morten, ale Sigrid a Thomas měli i roční dceru
Miriam, nejmladší výhonek rodinného stromu.
Pastor vykreslil dojemný portrét švédského stipendisty,
který přišel na podzim roku 1946 do Osla, aby dokončil dok -
torát o eddické poezii a severských mýtech v rozsáhlých
studiích Magnuse Olsena. Tady se seznámil s Ingeborg
a založil rodinu, nejdřív jako stipendista, pak jako lektor a docent
na univerzitě, kde působil jako profesor staroseverské
filologie. Tuto stránku Erikova života jsem zde zastupoval já. Na
případnou otázku bych rodině sdělil, že jsem sedával v jeho
posluchárně, ale že jsme po mnoho let udržovali
i neformální kontakty a posléze jsme se stali tím, co bych nemohl
nazvat jinak než důvěrnými přáteli. Teď už od té doby, co jsem
ho viděl naposledy, uplynulo mnoho let.
Snažil jsem se nevstoupit do společenské místnosti sboru
jako jeden z  prvních, ale ani mezi posledními. Když jsme
však vcházeli dovnitř, ten vysoký tmavý muž mě obdařil





17
udiveným pohledem a já okamžitě uhnul očima a ustoupil
o  krok stranou. Za trest jsem nakonec přece jen vstoupil
jako jeden z posledních.
Když jsem přišel ze  šatny, většina účastníků už seděla
u stolků a vzadu se někdo hekticky snažil prostřít pro
poslední příchozí. Pamatuji si, že jsem se trochu bezradně za -
stavil uprostřed, Tuva vstala, šla mne přivítat a zeptala se,
zda se mám kde posadit. Dnes si už nevzpomínám, co jsem
odpověděl, ani jak mne vodili po sále, ale skončilo to tím,
že mi našli volnou židli u  mladých. V  čelech stolu seděly
Tuva a Mia. Dále šikmo proti mně Ylva, z jedné strany
měla Fredrika a z druhé Joakima, což byli, jak se ukázalo, její
bratranci, oba mladší než ona, ale ne o mnoho. Fredrik byl
z nich nejstarší a já brzy pochopil, že studuje právo a že
Joakim chodí do třetího ročníku střední školy na
Fagerborgu. Byli to Sigridini bratři a  dva synové Jona-Pettera a 
Lise. Vpravo ode mne seděla Liv-Berit a tvůj bratranec Truls,
jehož dobře znáš, a proto nepotřebuje další představování.
Rychle jsem přišel na to, že jsou to rodiče Tuvy a Mii,
s nimiž jsi vyrůstala od dětství. Hned jsem si všiml, že tvůj
bratranec má na pravé polovině čela starou jizvu. Byla tak
nápadná, že jsem v duchu uvažoval, co se mu asi mohlo stát.
Ten příběh jsi mi o deset let později vyprávěla.
Samozřejmě chápu, že se tu zmiňuji o  příliš mnoha
lidech, než aby ses v  nich vyznala. Ale věz, že se všemi se
setkáš znovu. Během let po pohřbu Erika Lundina jsem
se znovu setkal s většinou profesorových dětí i vnoučat za
nových okolností, ne však se všemi najednou jako na tom-





18
to pohřbu, ale jednotlivě. První kapitolu ber jako úvodní
představení rodiny Lundinovy. Proč a  jak jsem se s  nimi
poté viděl, ponechám zatím stranou. Nemusím ti povědět
všechno najednou. Ostatně by to ani nebylo možné.
Nijak bezmezně rozsáhlá tahle galerie ani není. A kdoví:
Od Trulse ta jména už možná znáš? Jen krátce je zopaku -
ji: Erik Lundin měl tři děti, Jona-Pettera kolem
pětapadesáti, Marianne o trochu mladší a Liv-Berit kolem čtyřiceti.
Pořadí podle věku vyplývá i z úmrtního oznámení, jak jsem
už psal. Jon-Petter a  Lise mají dceru Sigrid a  syny
Fredrika a  Joakima, z  nichž zvláště o  Sigrid se ještě několikrát
zmíním. Marianne a  Sverre mají dceru Ylvu, bylo jí tehdy
kolem pětadvaceti a  tito tři budou hrát v  mém vyprávění
ústřední roli. Víc není třeba říkat. Manžel Liv-Berit je tedy
tvůj bratranec, jak jsi mi svěřila, vyrůstali jste spolu od
dětství. Jeho žena se stala tvou přítelkyní a jejich dcery Tuvu
a Miu znáš od narození. Tehdy na pohřbu bylo Tuvě podle
mého odhadu asi dvacet let a Mie patnáct, ale o tom máš
jistě lepší přehled než já.
Přelétl jsem pohledem sešlost a odhadl jsem, že je nás kolem
stovky. Nikdy mě nenapadlo a také jsem to neměl v úmyslu,
že bych se na pohřebním posezení dostal tak blízko
nejbližším pozůstalým. Představoval jsem si sám sebe v  poněkud
méně významné roli u stolu vzadu v sále s ostatními
jednotlivci – s kolegy a známými Erika Lundina – s nějakou neteří
či synovcem bez partnerů. Situace, do níž jsem se dostal,
se mi nikterak nezamlouvala. Dala se do mě zima a udělalo se
mi nevolno.





19
Přestože byli všichni kolem stolu v černém, jinak nic v jejich
rodině nenaznačovalo, že jsou to viktoriánští pietisté. Na
sobě měli elegantní vypasované šaty a šik obleky z nejlepších
látek. Dámy nešetřily na líčidlech, na rtěnkách ani na laku
na nehty, v uších a na zápěstích se jim blyštělo zlato a drahé
kameny a Ylva, jak jsem si všiml hned poprvé, měla na krku
safírově modrý přívěsek, skoro jako třetí oko, protože mělo
stejnou barvu a  téměř stejný tvar jako její oči. Z  míry mne
vyváděly i  všechny ty vůně kolem stolu, směsice různých
parfémů, kolínských a  vod po holení. Takové smyslové
dojmy jsem vnímal zvlášť citlivě, jelikož žiji sám. U mne doma
v Gaupefaret není cítit v koupelně a v kuchyni nikdo než já.
Sousední stůl obsadil zbytek nejbližší rodiny. Sigrid,
Thomas a  malý Morten seděli s  rodiči mladé maminky, s 
Jonem-Petterem a Lise, a dědeček držel na klíně dítě. V čele
kralovala především Ingeborg, krásná stará dáma se stříbr -
nými vlasy. Vedle ní Marianne a Sverre, rodiče Ylvy, v celé
široké rodině jediného jedináčka.
Když jsem viděl Marianne a  Sverreho tak zblízka, náhle
jsem měl pocit déjà vu. Neznám je odněkud? Muselo by to
být už hodně dávno. Sverre měl v levém ušním lalůčku
červený kamínek, to by mne mohlo přivést na stopu,
protože ta rudá tečka mi něco připomínala, už jsem ji někdy
viděl, a když jsem se přes stůl podíval na Ylvu, jako by se mi
vybavila vzpomínka na její matku v mladých letech. Kromě
toho jsem zaregistroval, že Sverre mluví nápadným
jihonorským dialektem a jako by mě to nijak nepřekvapilo. Ale
třeba jen tak fantazíruji, pomyslel jsem si. Ve svém zralém
věku jsem se už setkal s mnoha lidmi.





20
U stolu seděl ještě další pár, žena a muž, ve stejném věku
jako profesorovy děti, tedy mezi čtyřiceti a padesáti. Mluvi -
li švédsky, lépe řečeno gotlandským nářečím, poznal jsem
to podle charakteristických dvojhlásek.
*
Sigrid na konci velkého rodinného stolu vstala a cinkla
lžičkou do šálku od kávy. Téměř nikdo si toho nevšiml, protože
v sále to šumělo a hučelo. Sigrid si odkašlala a zazvonila na
sklenici s nožkou, tentokrát mnohem rozhodněji, a jala se
hlasitě a zřetelně promlouvat ke shromážděným.
Drahá rodino! Drazí přátelé a  kolegové Erika Lundina,
drazí bývalí studenti...
Znovu mi přeběhl mráz po zádech, vrátila se nevolnost
a napadlo mě, že tohle možná skončí špatně. Sigrid
pokračovala:
Jmenuji se Sigrid a  jsem Erikova nejstarší vnučka, dcera
Jona-Pettera, který sedí po mé pravici. Je nejstarší Erikův
potomek a  momentálně drží na klíně zástupce nejmladší
generace, ten se jmenuje Morten. Ne, to ne, Mortene! Hezky
zůstaň sedět u  dědečka... Rodina by tímto ráda poděkovala
všem, kdo dnes vyprovázeli Erika na poslední cestě, a jsme
vděčni i za to, že se nás tu sešlo tolik. Doufali jsme, že vás
přijde hodně, ale nečekali jsme, že tak hodně. Ale přesto tu
jeden chybí... dědeček by měl z každého z vás radost!
Ozvalo se několik vzlyků, ale Sigrid se nenechala vyrušit:
Za chvíli se bude podávat pohoštění, najíme se
společně a  pokusíme se spolu víc seznámit. Postupně bude pří-





21
ležitost i  něco říci, ale dejte mi laskavě napřed znamení,
protože jak asi víte, mám na starosti organizaci dnešního
odpoledne. Na Erikově rozloučení nesmí chybět ani kul -
turní vložka, to bychom si neodpustili. Ale nejdřív
dostanete sušenou šunku se smetanou, míchaná vajíčka,
bramborový salát, křehký chléb, pivo a minerálku. Nevíme jistě,
jestli se to v tomto domě smí, ale nachystali jsme i sklenku
něčeho ostřejšího pro vás, kteří ji zvládnete a kteří už na to
máte věk...
Sigrid se podívala na náš stůl a zastavila se pohledem
u patnáctileté Mii, ale pak si všimla mne, cizího. Pokračovala:
Je to opravdu smutné, že nám dědeček odešel, ale já
vám teď něco povím: Slíbila jsem mu, že vás tu pozdravím
všechny dohromady a každého zvlášť. Věděl, že brzy zemře,
a měl přání, aby některé z vnoučat bylo toastmaster, jak
tomu říkal, a když jsem s ním mluvila naposledy, vzhlédl ke
mně a  řekl švédsky: Rád bych, abys toastmasterem byla ty.
Přikývla jsem, byla jsem nejstarší, a v rodině jsme to už
domluvili. Pak dodal: Pozdrav všechny. Nezapomeň ode mne
všechny mé přátele a známé naposledy pozdravovat.
Dědeček žil v  Norsku padesát pět let. A  tehdy jsem ho
poprvé slyšela mluvit švédsky. Přikývla jsem, možná jsem
si utřela slzu. Pak dodal: A musíte zpívat! Musí to být oslava.
Skutečná hostina, Sigrid. Opravdová staroseverská pohřební
hostina! Slíbíš mi to?
A  s  těmi slovy, jeho vlastními, vás vítáme na
vzpomínkovém setkání za Erika Lundina. Zůstaňte tak dlouho, jak
můžete a  máte chuť. Sál máme k  dispozici až do
pozdního večera.