Kniha: Loutkář - Jostein Gaarder

13

erik

To odpoledne začátkem září 2001 nás Erika Lundina do

provázelo na poslední cestě hodně. Mimo jiné i tvůjbratra

nec Truls, Agnes, a právě proto začínám své vyprávění tady.

Po deseti letech se s  jeho rodinou, s  Liv-Berit a  se dvěma

dcerami, potkám znovu. Tam jsem tě viděl poprvé.

Kostel ve Vestre Aker byl plný lidí a  k  hrobu jsme všichni

kráčeli v početných hloučcích. Slunce si pohrávalo v listech

stromů, ale zároveň i bodalo do očí a pro některé z nás to

byla vítaná příležitost nasadit si tmavé brýle. V uších nám

ještě zněl sborový zpěv, majestátní trubková sólaa omam

né tóny varhan.

Po uložení do hrobu jsme se vrátili ke kostelu a k faře. Na

to, že byl podzim, bylo nezvyklé teplo, možná dvacetstup

ňů. Slunce ale zmizelo za mrakem a od fjordu a z nížiny vál

čerstvý vítr.

Na pohřbu navštíveném tolika lidmi jsem snadno mohlzů

stat nenápadný, osamoceně jsem se loudal pod korunami

stromů a s nikým z pozůstalých jsem nekonverzoval. Užší

rodina má dost co dělat sama se sebou a se svýminejbliž

šími. Jak by si někdo mohl všimnout, že tu je někdo úplně

sám a  bez jakéhokoli vztahu ke komukoli ze smutečních

hostů, dokonce ani k nebožtíkovi?

14

Některé z účastníků jsem znal, jeden, můj bývalý žák, na mne kývl, ale nebyli jsme spolu v  dobrých vztazích, a  tak jsem na něj nemusel brát zřetel. Ještě jsem si všimlvysokého tmavého muže, s  nímž jsem se při několika příležitostech setkal, ale o něj mi nešlo. Byl zvláštní a nedalo se s ním počítat. Vzpomněl jsem si, že se mi o něm kdysi zdálo.Mával kolem sebe kosou.

Na prostranství před kostelem se lidé objímali a  mávali na sebe, někteří se ale teprve představovali a zdravili.Nejstarší účastníky vždycky někdo dovedl k zaparkovanýmautům, jedno po druhém startovalo a  pomalu sjíždělo z návrší od kostela, kde ještě zůstávaly skupiny lidí v černém.

Rozhodl jsem se, že zůstanu a účastním sevzpomínkového posezení. V oznámení přece stálo, že „všichni, kteřídorovodí Erika na poslední cestě, jsou vítáni na společném rozloučení“. Bylo mi jasné, že společensky bude ta událost pro mne náročná, ale ani mne nenapadlo, že bych odsvého úmyslu upustil. V  kostele jsem se posadil hodně dopředu a  k  prostřední uličce, samozřejmě vpravo. Tak jsem dobře viděl na pastora, který zahájil pobožnost tím, že pozdravil podáním ruky čtyři pokolení rodiny Lundinových, nejdřív vdovuIngeborg a pak děti mezi čtyřiceti a padesáti, všechnydoprovázené manželskými partnery. Přítomna byla i  vnoučata a pravnoučata.

Snažil jsem se uhodnout, která z dcer je Mariannea která Liv-Berit. Poznal jsem jen to, že Marianne je nejstarší, ale rychle jsem konstatoval, že mezi oběma sestrami jevelký věkový rozdíl, a tak bylo rozhodnutí jasné. Liv-Beritbylo něco málo přes čtyřicet a její sestra Marianne mohla být mého věku, tedy kolem padesáti. Nejstarší syn Jon-Petter seděl těsně u  své ženy Lise, nebylo těžké uhodnout, že to je profesorova snacha, protože Jon-Petter, Mariannea Liv-Berit byli světlovlasí, Lise tmavovlasá. Marianne jsempřiřadil ke Sverremu, se kterým se držela za ruku. Později jsem usoudil, že Liv-Berit nejspíš podává kapesník její muž Truls.

Pak ti mladí. Trvalo mi déle, než jsem je identifikoval, ale než jsme vyšli před kostel, měl jsem přehled i o nich.Fotky Ylvy a Joakima jsem si našel na internetu. Kdybychhledal dnes, našel bych jistě všechny na Facebookua Instagramu. Ale oznámení mi poskytlo užitečný přehled o  věkové posloupnosti. Proto nebyl neřešitelný úkol zařadit i Sigrid, Fredrika, Tuvu a Miu. Nejstarší vnučka Sigrid, něco ketřiceti, jistě byla ta, která seděla s asi tříletým chlapečkem na klíně vedle muže, jistě otcem dítěte, a asi patnáctiletéděvče musela být Mia, nejmladší vnučka, protože druhý nejmladší byl Joakim. O  pár let starší než Joakim byla Tuva, mladá dáma, u níž nemohlo dojít k záměně za teenagera.

Pastor skončil s podáváním ruky u nich. Ale kdo z těchdalších mladých byli sourozenci, bratranci a sestřenice?V tomto bodu mi úmrtní oznámení nepomohlo, a tak jsem záhadu zatím nechal uležet. Nezabýval jsem se ani spekulacemi, kdo jsou rodiče vnoučat. Na smuteční hostině se jistě dozvím víc. V  oznámení, které jsem měl v  náprsní kapse, nebyla pravnoučata zmíněna jmenovitě, ale jako „pravnoučataa ostatní příbuzní“. Nemohl jsem tedy vědět, kolik mladých mělo

16

vlastní děti, a  tudíž kolik pravnoučat starý profesor měl.

Mohlo být jedno anebo víc. V mnoha jazycích by se topo

znalo naprosto zřetelně, ale v  norštině nepoznáme rozdíl

mezi neutrem v singuláru a neutrem v plurálu, když máslo

vo jen jednu slabiku. Pořád jsem nevěděl, kdo z případných

sourozenců, švagrů a švagrových, synovců a neteří z norské

a švédské strany je na pohřbu, poněvadž se schovávali pod

kolektivním označením „ostatní příbuzní“. Napadlo mne

nicméně, kolik člověk může vyčíst z  úmrtního oznámení.

A už během pastorova proslovu se některé díry zaplnily: Jak

jsem předpokládal, čtyřletého synka měla s  sebou Sigrid,

jmenoval se Morten, ale Sigrid a Thomas měli i roční dceru

Miriam, nejmladší výhonek rodinného stromu.

Pastor vykreslil dojemný portrét švédského stipendisty,

který přišel na podzim roku 1946 do Osla, aby dokončildok

torát o eddické poezii a severských mýtech v rozsáhlýchstu

diích Magnuse Olsena. Tady se seznámil s Ingeborga zalo

žil rodinu, nejdřív jako stipendista, pak jako lektor a docent

na univerzitě, kde působil jako profesor staroseverské filo

logie. Tuto stránku Erikova života jsem zde zastupoval já. Na

případnou otázku bych rodině sdělil, že jsem sedával v jeho

posluchárně, ale že jsme po mnoho let udržovalii neformál

ní kontakty a posléze jsme se stali tím, co bych nemohlna

zvat jinak než důvěrnými přáteli. Teď už od té doby, co jsem

ho viděl naposledy, uplynulo mnoho let.

Snažil jsem se nevstoupit do společenské místnosti sboru

jako jeden z  prvních, ale ani mezi posledními. Když jsme

však vcházeli dovnitř, ten vysoký tmavý muž mě obdařil

17

udiveným pohledem a já okamžitě uhnul očima a ustoupil

o  krok stranou. Za trest jsem nakonec přece jen vstoupil

jako jeden z posledních.

Když jsem přišel ze  šatny, většina účastníků už seděla

u stolků a vzadu se někdo hekticky snažil prostřít propo

slední příchozí. Pamatuji si, že jsem se trochu bezradněza

stavil uprostřed, Tuva vstala, šla mne přivítat a zeptala se,

zda se mám kde posadit. Dnes si už nevzpomínám, co jsem

odpověděl, ani jak mne vodili po sále, ale skončilo to tím,

že mi našli volnou židli u  mladých. V  čelech stolu seděly

Tuva a Mia. Dále šikmo proti mně Ylva, z jedné stranymě

la Fredrika a z druhé Joakima, což byli, jak se ukázalo, její

bratranci, oba mladší než ona, ale ne o mnoho. Fredrik byl

z nich nejstarší a já brzy pochopil, že studuje právo a žeJoa

kim chodí do třetího ročníku střední školy na Fagerbor

gu. Byli to Sigridini bratři a  dva synové Jona-Pettera a Li

se. Vpravo ode mne seděla Liv-Berit a tvůj bratranec Truls,

jehož dobře znáš, a proto nepotřebuje další představování.

Rychle jsem přišel na to, že jsou to rodiče Tuvy a Mii,s ni

miž jsi vyrůstala od dětství. Hned jsem si všiml, že tvůjbra

tranec má na pravé polovině čela starou jizvu. Byla takná

padná, že jsem v duchu uvažoval, co se mu asi mohlo stát.

Ten příběh jsi mi o deset let později vyprávěla.

Samozřejmě chápu, že se tu zmiňuji o  příliš mnoha li

dech, než aby ses v  nich vyznala. Ale věz, že se všemi se

setkáš znovu. Během let po pohřbu Erika Lundina jsem

se znovu setkal s většinou profesorových dětí i vnoučat za

nových okolností, ne však se všemi najednou jako natom

18

to pohřbu, ale jednotlivě. První kapitolu ber jako úvodní

představení rodiny Lundinovy. Proč a  jak jsem se s  nimi

poté viděl, ponechám zatím stranou. Nemusím ti povědět

všechno najednou. Ostatně by to ani nebylo možné.

Nijak bezmezně rozsáhlá tahle galerie ani není. A kdoví:

Od Trulse ta jména už možná znáš? Jen krátce jezopaku

ji: Erik Lundin měl tři děti, Jona-Pettera kolem pětapade

sáti, Marianne o trochu mladší a Liv-Berit kolem čtyřiceti.

Pořadí podle věku vyplývá i z úmrtního oznámení, jak jsem

už psal. Jon-Petter a  Lise mají dceru Sigrid a  syny Fredri

ka a  Joakima, z  nichž zvláště o  Sigrid se ještě několikrát

zmíním. Marianne a  Sverre mají dceru Ylvu, bylo jí tehdy

kolem pětadvaceti a  tito tři budou hrát v  mém vyprávění

ústřední roli. Víc není třeba říkat. Manžel Liv-Berit je tedy

tvůj bratranec, jak jsi mi svěřila, vyrůstali jste spolu oddět

ství. Jeho žena se stala tvou přítelkyní a jejich dcery Tuvu

a Miu znáš od narození. Tehdy na pohřbu bylo Tuvě podle

mého odhadu asi dvacet let a Mie patnáct, ale o tom máš

jistě lepší přehled než já.

Přelétl jsem pohledem sešlost a odhadl jsem, že je nás kolem

stovky. Nikdy mě nenapadlo a také jsem to neměl v úmyslu,

že bych se na pohřebním posezení dostal tak blízkonejbliž

ším pozůstalým. Představoval jsem si sám sebe v  poněkud

méně významné roli u stolu vzadu v sále s ostatnímijednot

livci – s kolegy a známými Erika Lundina – s nějakou neteří

či synovcem bez partnerů. Situace, do níž jsem se dostal,

se mi nikterak nezamlouvala. Dala se do mě zima a udělalo se

mi nevolno. Přestože byli všichni kolem stolu v černém, jinak nic v jejich rodině nenaznačovalo, že jsou to viktoriánští pietisté. Na sobě měli elegantní vypasované šaty a šik obleky z nejlepších látek. Dámy nešetřily na líčidlech, na rtěnkách ani na laku na nehty, v uších a na zápěstích se jim blyštělo zlato a drahé kameny a Ylva, jak jsem si všiml hned poprvé, měla na krku safírově modrý přívěsek, skoro jako třetí oko, protože mělo stejnou barvu a  téměř stejný tvar jako její oči. Z  míry mne vyváděly i  všechny ty vůně kolem stolu, směsice různých parfémů, kolínských a  vod po holení. Takové smyslové dojmy jsem vnímal zvlášť citlivě, jelikož žiji sám. U mne doma v Gaupefaret není cítit v koupelně a v kuchyni nikdo než já.

Sousední stůl obsadil zbytek nejbližší rodiny. Sigrid,Thomas a  malý Morten seděli s  rodiči mladé maminky, s Jonem-Petterem a Lise, a dědeček držel na klíně dítě. V čele kralovala především Ingeborg, krásná stará dáma sestříbrnými vlasy. Vedle ní Marianne a Sverre, rodiče Ylvy, v celé široké rodině jediného jedináčka.

Když jsem viděl Marianne a  Sverreho tak zblízka, náhle jsem měl pocit déjà vu. Neznám je odněkud? Muselo by to být už hodně dávno. Sverre měl v levém ušním lalůčkučervený kamínek, to by mne mohlo přivést na stopu, protože ta rudá tečka mi něco připomínala, už jsem ji někdyviděl, a když jsem se přes stůl podíval na Ylvu, jako by se mi vybavila vzpomínka na její matku v mladých letech. Kromě toho jsem zaregistroval, že Sverre mluví nápadným jihonorským dialektem a jako by mě to nijak nepřekvapilo. Ale třeba jen tak fantazíruji, pomyslel jsem si. Ve svém zralém věku jsem se už setkal s mnoha lidmi.

U stolu seděl ještě další pár, žena a muž, ve stejném věku jako profesorovy děti, tedy mezi čtyřiceti a padesáti.Mluvili švédsky, lépe řečeno gotlandským nářečím, poznal jsem to podle charakteristických dvojhlásek.

*

Sigrid na konci velkého rodinného stolu vstala a cinklalžičkou do šálku od kávy. Téměř nikdo si toho nevšiml, protože

v sále to šumělo a hučelo. Sigrid si odkašlala a zazvonila na

sklenici s nožkou, tentokrát mnohem rozhodněji, a jala se

hlasitě a zřetelně promlouvat ke shromážděným.

Drahá rodino! Drazí přátelé a  kolegové Erika Lundina, drazí bývalí studenti...

Znovu mi přeběhl mráz po zádech, vrátila se nevolnost a napadlo mě, že tohle možná skončí špatně. Sigridpokračovala:

Jmenuji se Sigrid a  jsem Erikova nejstarší vnučka, dcera Jona-Pettera, který sedí po mé pravici. Je nejstarší Erikův potomek a  momentálně drží na klíně zástupce nejmladší generace, ten se jmenuje Morten. Ne, to ne, Mortene! Hezky zůstaň sedět u  dědečka... Rodina by tímto ráda poděkovala všem, kdo dnes vyprovázeli Erika na poslední cestě, a jsme vděčni i za to, že se nás tu sešlo tolik. Doufali jsme, že vás přijde hodně, ale nečekali jsme, že tak hodně. Ale přesto tu jeden chybí... dědeček by měl z každého z vás radost!

Ozvalo se několik vzlyků, ale Sigrid se nenechala vyrušit:

Za chvíli se bude podávat pohoštění, najíme se společně a  pokusíme se spolu víc seznámit. Postupně bude příležitost i  něco říci, ale dejte mi laskavě napřed znamení, protože jak asi víte, mám na starosti organizaci dnešního odpoledne. Na Erikově rozloučení nesmí chybět ani kulturní vložka, to bychom si neodpustili. Ale nejdřív dostanete sušenou šunku se smetanou, míchaná vajíčka,bramborový salát, křehký chléb, pivo a minerálku. Nevíme jistě, jestli se to v tomto domě smí, ale nachystali jsme i sklenku něčeho ostřejšího pro vás, kteří ji zvládnete a kteří už na to máte věk...

Sigrid se podívala na náš stůl a zastavila se pohledemu patnáctileté Mii, ale pak si všimla mne, cizího. Pokračovala:

Je to opravdu smutné, že nám dědeček odešel, ale já vám teď něco povím: Slíbila jsem mu, že vás tu pozdravím všechny dohromady a každého zvlášť. Věděl, že brzy zemře, a měl přání, aby některé z vnoučat bylo toastmaster, jaktomu říkal, a když jsem s ním mluvila naposledy, vzhlédl ke mně a  řekl švédsky: Rád bych, abys toastmasterem byla ty. Přikývla jsem, byla jsem nejstarší, a v rodině jsme to uždomluvili. Pak dodal: Pozdrav všechny. Nezapomeň ode mne všechny mé přátele a známé naposledy pozdravovat.

Dědeček žil v  Norsku padesát pět let. A  tehdy jsem ho poprvé slyšela mluvit švédsky. Přikývla jsem, možná jsem si utřela slzu. Pak dodal: A musíte zpívat! Musí to být oslava. Skutečná hostina, Sigrid. Opravdová staroseverská pohřební hostina! Slíbíš mi to?

A  s  těmi slovy, jeho vlastními, vás vítáme na vzpomínkovém setkání za Erika Lundina. Zůstaňte tak dlouho, jak můžete a  máte chuť. Sál máme k  dispozici až do pozdního večera.