načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lou Reed -- Electric Dandy - Bruno Blum

Lou Reed -- Electric Dandy

Elektronická kniha: Lou Reed
Autor: Bruno Blum
Podnázev: Electric Dandy

Kniha "Electric Dandy" je nejen životopisem amerického rockového písničkáře Lou Reeda, ale především vyčerpávajícím průvodcem po jeho tvorbě. Newyorský rodák Lou Reed (r. 1942) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 778
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Lou Reed - electric dandy
Spolupracovali: přeložila Marie Přibylová
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2014
ISBN: 978-80-751-1070-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha "Electric Dandy" je nejen životopisem amerického rockového písničkáře Lou Reeda, ale především vyčerpávajícím průvodcem po jeho tvorbě. Newyorský rodák Lou Reed (r. 1942) začal s hudbou začátkem 60. let a po prvotních pokusech stál v roce 1964 u zrodu skupiny Velvet Underground. Tato fascinující a těžko zařaditelná kapela (na jistou dobu jí vzal pod ochranná křídla také legendární umělec Andy Warhol) vydala mezi léty 1967 a 1970 čtyři opravdu zásadní alba rockové historie, aniž by zároveň byla nějak masivně propagována médii. Lou Reed "své" Velvety opustil v roce 1970 a vydal se na sólovou dráhu, přičemž i tehdy si udržel pověst originálního a uznávaného autora absolutně nepodléhajícího módním trendům a jdoucího si svou vlastní cestou. Za všechny jeho počiny lze například jmenovat album "Transformer" (1972) a skladby "Perfect Day" a "Walk on the Wild Side". Reed vydržel sólově nahrávat a vystupovat takřka 40 let, zemřel v roce 2013. Zajímavostí pro naše fanoušky je jeho přátelský vztah s Václavem Havlem. Nicméně tato kniha je hlavně o muzice a přináší zevrubný rozbor všech Reedových desek jak z éry Velvet Underground, tak z let následujících. Životopis a vyčerpávající rozbor umělecké tvorby amerického rockového písničkáře Lou Reeda (1942-2013), zakladatele skupiny Velvet Underground a neméně úspěšného sólového interpreta.

Popis nakladatele

Zasvěcená monografie z pera francouzského spisovatele a hudebníka Bruna Bluma, v hudební branži známého spíše pod pseudonymem Doc Reggae. Reedova kariéra je v knize zmapována opravdu podrobně, autor například rozebírá jeho první singl „So Blue“ z roku 1958. Velká pozornost je věnována textům.

(electric dandy : biografie)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bruno Blum - další tituly autora:
Lou Reed – elektrický dandy Lou Reed – elektrický dandy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bruno Blum

LOU REED

ELECTRIC DANDY

Biografie


Od téhož autora

Alba

Bruno Blum, New Rose, 1990

The War Album s The Wailers a Haïlé Sélassié, Bob Marley, Big Youth, Buffalo Bill,

Bruno Blum (vokály), Rastafari/55/BMG, 2001

Nuage dʼÉthiopie, De Luxe/Culture Press, 2001

Think Différent, Ménilmontant International/Culture Press, 2002

Amala & Blum Welikom 2 Lay-Gh-Us!, Ménilmontant International/55/BMG, 2003

Publikační činnost

Le Reggae, 2000, Librio (opravené vydání, dostupné v Du jazz à la techno, řada

Classic, 2007, Scali)

Electric Dandy, biografie Lou Reeda, 2001, Le Serpent à Plumes (první vydání)

Bob Marley, le reggae et les rastas, 2204, Hors Collection

Le Ragga, 2005, Hors Collection

John Lennon, 2005, Hors Collection

Sex Pistols, Clash et Punk, 2007, Hors Collection

Cultures Cannabis, 2007, Scali

Jamaïque: sur la piste du reggae, 2007, Scali

De lʼArt de savoir chanter danser et jouer la bamboula comme un éminent musicien

africain, 2007, Scali

100 tubec reggae á télécharger, 2008, Fedjaine

Příspěvky

Svazek „Glossaire“ a sto sedm hesel rockového slovníku Dictionnaire du rock,

2000, Robert Laffont

Le Siècle rebelle, slovník rebelů 20. století, 2001, Larousse

Portfolio fotografií a textů Couleurs reggae, 2001, Tana

Rebel Music, Kate Simon, 2005, Genesis Publications (Londýn)

Sur la route avec Bob Marley (s Markem Millerem), 2007, Scali

Ilustrace:

Pascal Samain, LʼÁbécédaire de rien de ce § #ç & %$ de monde du „rock“, 2007, Autour

du Livre

Pro více informací o autorovi viz docreggae.com


Bruno Blum

LOU REED

ELECTRIC DANDY

Biografie


ISBN 978-80-7511-070-1

ISBN 978-80-7511-071-8 (epub)

ISBN 978-80-7511-072-5 (pdf)

EXKLUZIVNĚ:

„Po svém odchodu

z Beatles hraje Lou Rýd

nějakou dobu s The Doors,

aby poté znovu založil

Velvet Underground.“

(Ach

jo...)

Přeložila: Marie Přibylová


E LE K T R IC K Ý, adj., z řeckého élektron – jantar

DA N DY, subst. (1817, z angličtiny) švihák, frajer, hejsek

Žijte svůj sladký, pomíjivý náctiletý život, luskejte prsty

v záři neonů a poroučejte si vanilkové koktejly. Dokud

dandyové znovu nezemřou pod ranami obušku reality.

Až za dlouhých deset let se budete moci vrátit k hedvábí,

saténu, sametu, kůži a elektřině...

Patrick Eudeline, Best, leden 1974

Dandyismus, moderní forma stoicismu, je konečně nábo

ženstvím, jehož jedinou svátostí je sebevražda.

Michel Butor, Podivuhodný příběh (Host)


7

Předmluva

Co se stane s rockenrolovými kritiky, když vyrostou? Začnou psát pro

rubriku Sport nebo Vzpomínáme.

Lou Reed

S Lou Reedem a členy skupiny Velvet Underground jsem se se

tkal u příležitosti několika rozhovorů pro měsíčník Best, pro který

jsem psal mezi lety 1977 a 1994. Mám pocit, že Lou si vždycky přál,

aby lidé jeho dílu porozuměli lépe, především ti, kteří ho vynášejí

do nebes, aniž ovládají (americkou) angličtinu natolik, aby nedo

cházelo k nedorozuměním s mnohdy zásadními následky. Jeho

výtržnosti stejně jako četnými klišé opředená image sebezničující

rockové hvězdy, která se mu brzy začala zajídat, postupem času

zastínily samu jeho pozoruhodnou tvorbu a výrazně zkarikovaly

její skutečnou podstatu. Rozhodl jsem se tedy, že se v rámci mož

ností daných mou kapacitou porozumět jeho dílu a obsáhnout ho

pokusím vzdát jeho bohaté tvorbě náležitou poctu.

Považoval jsem v tomto ohledu za nezbytné popsat jednotlivá sta

dia osobnostního vývoje tohoto umělce, který probíhal paralelně,

možná až asymptoticky, s vývojem profesionálním. A to i přesto,

že Lou Reed nesnáší, když se někdo z jakéhokoli důvodu zabývá

jeho osobním životem. Nutno podotknout, že se v žádném pří

padě nechci zaměřovat na jeho nejkontroverznější stránky, jako

například jeho zvyky a manýry či závislost na drogách.


8

Novináři se podle mě akorát snaží muzikanty přechytračit a dělají si

z nich legraci ... a pak to prodávají pitomcům. Jsou to pitomci, který

píšou zase jenom pro pitomce.

Lou Reed, 1975

Podívejme se na osobnost Lou Reeda v pravém slova smyslu.

V dalším textu se jí nezabývám nijak podrobně, do hloubky. Ně

kolik setkání mi umožnilo poněkud se přiblížit ke složité osob

nosti, která, ač od dob dospívání excentrická, je stále emočně vel

mi křehká. Lou Reed je neobyčejně inteligentní a má velmi ostrý

jazyk, zároveň je však úzkostný a často vyžaduje projevy uznání

a respektu. Nesnáší konflikty a vždy musí hrát prim. Po čtyřicítce

už si je sám sebou jistější, a jeho legendární bouřlivá povaha, která

děsí všechny jeho spolupracovníky, se projevuje jednou neskona

lou dobrotou, vzápětí nesmírnou krutostí a smyslem pro humor

neustále balancujícím na ostří nože.

Rozervaná rocková hvězda, enfant terrible rockʼnʼrollového světa,

se v okamžiku může změnit v arogantní monstrum, schopné ne

lítostného, brutálního psychického teroru. Abychom použili je

den z jeho oblíbených výrazů, dokáže člověka „rozmáznout jako

hmyz“. Doufám tedy, že toto necenzurované dílo, plod šesti let

práce a pětadvaceti let výzkumu a především neskonalého obdi

vu, nevzbudí jeho hněv. Ale jak sám Lou řekl v roce 1996 Eriku

Dahanovi z deníku Libération:

Těžko si umím představit, že by ještě dneska někoho zajímaly

dvacet let starý drby. Chtěl bych vidět ty lidi, který se nechtějí

změnit, dozvědět se něco novýho, číst nový knížky, stát se lepším,

silnějším, objevit nový planety. Nečtu svoje biografie a o svým ži

votě nemluvím, nabízeli mi celý jmění, když povím, jak to bylo

doopravdy, ale všechno je v mých písničkách, a já se nemusím

nikomu zpovídat, ani si vším tím hmyzem špinit ruce.

BB

reggaedoc@tele2.fr


ČÁST PRVNÍ

Sebedestrukce


11

1942–1954

RockʼnʼRoll

Samozřejmě, že jsem Žid. Nejsou snad ti nejlepší vždycky Židi?

Lou Reed

Lewis Alan Reed (nikoli Lewis Firbank ani Finkelstein, jak se často píše!) se narodil 2. března 1942 v nemocnici Beth El v Brooklynu, v New Yorku.

Jednou jsem četl v novinách, že hraju na harmoniku a jmenuju se

Louis Firbank. Musel jsem těm lidem napsat, že jim klidně ukážu

rodnej list. Dřív jsem si vymýšlel různý jména. A teď mi jedno z nich

přišili veřejně – Louis Firbank. Moje lež byla najednou oficiální. Lewis je syn Sidneyho George Reeda, účetního z Manhattanu, který si nechal změnit jméno z Rabinowitz na Reed, a Toby Futterman Reedové z Brooklynu. Oba rodiče se narodili v New Yorku a byli židovské víry. Lewis je úzkostné dítě, v něž jeho starostlivá matka vždy vkládala velké naděje. Očekávání rodičů, která se mu nedaří naplnit, jej bezpochyby dusí. Jeho matka je okouzlující, elegantní, krásná mladá žena s krátkými vlasy. Je mnohem energičtější a temperamentnější než jeho otec, který je vždy poněkud v pozadí. Píše se rok 1947. Louovi je pět let, když se narodí jeho sestra Elisabeth, které všichni přezdívají Bunny. Její narození malým Lewisem silně otřese, protože pozornost rodičů už nepatří výhradně jemu. I když má Lewis s rodiči dobrý vztah, odmalička je všemožně provokuje. Celý život se bude chovat podle stejného vzorce – nenávidí lidi, kteří ho milují, trápí je často až ďábelským způsobem, přitom ale zoufale touží po jejich náklonnosti. V písni ,How Do You Speak to an Angelʻ (1980), která vznikla v době, kdy pravidelně

12

dochází na psychoterapii, naráží v popisu duševních stavů člo

věka, který ho silně připomíná, dokonce na incest. Možná je to

způsob, jak poukázat na svůj velmi konfliktní vztah s matkou.

Už jako dítě vše dramatizuje. Je velmi citlivý až paranoidní, bez

ustání má pocit, že rodina se na něho domlouvá a týrá ho, a že

jeho blízcí to nevidí. Sidney a Toby Reedovi jsou především pro

totypem šťastného amerického páru ze střední třídy, který by pro

své děti obětoval vše. Lewis však šokuje historkami o jejich údaj

né podlosti, a rodiče, velmi shovívaví, mu vše tolerují, ačkoli jsou

jeho darebáctví stále více znepokojující.

Život v Americe 50. let se vyznačoval typickými maloměšťáckými

klišé – pojízdnými stánky se zmrzlinou a hamburgery a krásný

mi auty. Lewis začíná tyto atributy měšťáckého života velmi brzy

zpochybňovat a bojkotovat. Hodnoty jeho rodičů v něm probou

zejí chuť na vzpouru. Obzvlášť silně nesnáší konzervativního otce

svého nejlepšího přítele, Allena Hymana, a ačkoli je vždy zdvoři

lý, při sebemenší příležitosti svým dětským způsobem provokuje.

Je bystrý, jiný než ostatní, a přemýšlí o věcech způsobem, jaký

by většina lidí považovala za nesmyslný. Už v té době nenávidí

republikány, americkou pravici. Když se ho někdo ještě jako dítěte

zeptá, jakou poslouchá hudbu, odpoví, že ho to nebaví. Přesto se

však již v raném věku učí hrát na klavír a skládá krátké melodie.

Brzy ho to ale přestane bavit a zakrátko všeho nechá.

Rádio začal poslouchat až v jedenácti letech, když se Reedovi

odstěhovali z Brooklynu do Freeportu ve státě Long Island, ně

kolik desítek kilometrů od Manhattanu. Právě v té době (kolem

roku 1952) začínají první bílí diskžokejové, jako například Alan

Freed, vysílat černošskou „urban music“, již právě Freed překřtil

na rock &roll, aby ji ochránil před tvrdými dopady rasových před

sudků panujících v celých Spojených státech. Lou rád poslouchá

vysílání afro-americké hudby, jejíž označení „rock&roll“ je ještě

čerstvé, ale která již má svůj charakteristický styl. Nejraději má

černého diskžokeje Jocka Hendersona, který od roku 1953 vysílá

13

černý rock na rádiu WOV v New Yorku. Jeden z prvních rozhla

sových diskžokejů se proslavil svým citem pro výběr těch nej

lepších skladeb a svými veršované vstupy, které zněly jako texty

dnešních rapperů: „Not the imitator ... nor the duplicator ... but

the ORIGINATOR!“, jak rád uváděl sám sebe. Inspiroval jamajské

dýdžeje, jako například U Roye, který si jako pojmenování jedno

ho ze svých prvních hitů z roku 1970 vypůjčil právě Henderso

novu přezdívku „Ace from Outer Space“. A Louova skladba ,The

Original Wrapperʻ z roku 1986 neodkazuje na nikoho jiného než

právě na tohoto krále rozhlasového vysílání.

Ve skutečnosti je rock&roll jako svébytný styl ve Spojených stá

tech všeobecně rozšířený již přibližně od roku 1946. Svědčí o tom

například skladby ,Thatʼs All Rightʻ od Arthura Crudupa (1946),

,Rockinʼ the Houseʻ od Memphise Slima (1947), ,All She Wants to

Do Is Rockʻ od Wynonieho Harrise (1949) a další skladby, které vy

šly celé roky před nástupem Elvise Presleyho. V zemi, kde dosud

vládne rasová segregace, je však rock&roll stále poněkud stranou,

protože jeho interpreti jsou Afroameričané. Různé charakteristic

ké rysy definují četné styly, jako například „jump blues“ (v ýra z

né žesťové riffy), „swing“, „jazz“, „blues“ nebo „boogie woogie“

(termín často užívaný mezi bělochy, označující určité skladby ve

stylu swingu nebo western swingu, kterému se přezdívá i „boo

gie“ nebo „country boogie“). Pro většinu bílých posluchačů je

však rock především černošskou muzikou, která jim nic neříká.

Afroamerickou hudbu přijímají pouze v případě, že ji hrají bílí

muzikanti, jako například Glenn Miller, Beeny Goodman nebo

Frank Sinatra. Nejúspěšnější desky afroamerických muzikantů se

až do druhé světové války prodávají pod označením race music

(patří sem jazz, blues, swing, tzv. černý gospel či vokální žánry,

které později získají označení „doo wop“, „jump blues“, „boogie

woogie“ atd.). Nahrávky bílých interpretů, jako Sinatry, Bing

Crosbyho nebo The Mills Brothers, mnohdy ovlivněných černými

umělci, od nichž převzali část repertoáru (a stylu), patří k „popu“,

14

tedy do kategorie „variety“. Šlo o „populární“ hudbu neboli pop,

kde většinou černí umělci až na velmi malé výjimky stojí bokem

a v níž tedy převažují běloši – až na několik velikánů, jako třeba

Louise Armstronga, kteří bílé posluchače sice oslovili, avšak stá

le zůstávají ve škatulce race music. Třetí kategorii tvoří jižanská

bělošská hudba, takzvané country&western. Všeobecně je velmi

málo bělochů, kteří sáhnou do zvláštního regálu po nahrávce race

music, natož aby zašli do speciálních obchodů, navštěvovaných

výhradně Afroameričany.

Po válce je otevřeně rasistický termín race music nahrazen ozna

čením rhythm and blues, neboli r&b, který přetrvá po desetiletí.

Označuje však totéž co pojem race music – hudbu černých mu

zikantů. Různé styly afroamerické hudby – soul let šedesátých,

funk let sedmdesátých, hip hop soul počátku třetího tisíciletí

a tak dále – se tehdy všechny bez výjimky řadily do kategorie

r&b. V prvních poválečných letech tato zkratka dokonce označo

vala samotný rock&roll. Většina interpretů tohoto žánru upadla

vinou nezájmu bílého publika téměř v zapomnění: Floyd Dixon

(„Rockinʼ At Home“, 1949), Ralph Willis (,Iʼm Gonna Rockʻ, 1949),

Wally Mercer (,Rock Around the Clockʻ, 1951) nebo La Verne Ray

& Arlene Talley (,Rock and Rollʻ, 1950). Lou Reed se s černošským

rockem seznamoval od roku 1954 prostřednictvím rádia WINS,

především DJe Alana Freeda. Brzy začíná sbírat nahrávky černých

zpěváků a hudebního stylu, který ho silně ovlivní a který se vý

razně projevuje především na albech The Velvet Underground (kon

krétně v písni ,Candy Saysʻ z roku 1969) a Loaded (,Who Loves the

Sun, I Found a Reasonʻ, 1970).

Je potřeba připomenout, že v kategorii „country“ z let 1945–1954

se objevují i rychlé skladby, jejichž styl se dá přirovnat k rock -

&rollu. Tyto desky se prodávaly pod označením „western

swing“, „country boogie“ nebo jednoduše „boogie woogie“,

jako slavná skladba ,Guitar Boogieʻ Arthura Smithe & his

Cracker jacks z roku 1945. Dobrým příkladem jsou i ,Downtown

15

Boogieʻ od The Milo Twins (1947) nebo ,Guitar Boogie Woogieʻ

od T. Texas Tylera (1948). Oproti tomu vychází před rokem 1954

jen málo „bělošských“ nahrávek označovaných jako „rock“. Slo

vo „rock“ znamená houpavý pohyb, Afroameričané ho používají

především jako označení sexuálního aktu. Je to výraz specifický

pro afroamerický slang – pravidelně se vyskytuje v bluesových

skladbách čtyřicátých let (například v ,Rocking Chairʻ od Big

Billa Broonzyho z roku 1940, což je bezpochyby původní ver

ze ,Rock Me Babyʻ). V repertoáru černošských hudebníků jsou

tedy slova „rock“ a „rock&roll“ velmi rozšířená, v „bělošských“

skladbách se naopak najdou jen zřídka. Pouze několik bílých

umělců navázalo na úspěch už zpopularizovaných černošských

skladeb a tvoří skladby v rockovém duchu. Slovo „rock“ je v pu

ri tánské, často rasistické Americe něčím téměř kacířským –

vztahuje se k sexu a zároveň k černé populaci, je tedy vulgární

a ostudné. Na začátku padesátých let jsou nejznámějšími bílými

interprety černošských hitů Bill Haley & his Saddlemen, bílí Se

veřané, kteří přejali především skladbu ,Rocket 88ʻ (nazvanou

podle modelu automobilu) od Jackieho Brenstona & his Delta

Cats (1951), rock typicky černošského soundu a stylu, jejímž auto

rem je pianista a kytarista Ike Turner. Úspěch hitu ,Rock Around

the Clockʻ Billa Haleyho & his Cornets z roku 1954 znamená

v dějinách „bílé“ hudby údajné „zrození“ rock&rollu (ve skuteč

nosti se jedná spíše o masové představení tohoto žánru bílému

publiku). Díky němu a fenoménu Elvise Presleyho nachází od

roku 1954 pojem „rock“, dosud konotující především se slovem

„černošský“, své místo mezi bělošskou populací.

Pro Evropana je těžké si představit, do jaké míry je americká spo

lečnost ve zmíněné době rozdělena podle příslušnosti k tomu

kterému fenotypu, podle barvy pleti. Pro příklad – na konopí

indické, kterému se ve Spojených státech říká marihuana, je od

roku 1937 uvalena vysoká daň. Výsledkem je, že lékaři nemohou

konopí dále využívat k léčebným účelům, jak tomu bylo doposud. Způsob, jakým byla tato prohibice zavedena, charakterizuje onu temnou éru nadvlády frankistických, fašistických a nacistických ideologií. Zákaz konopí se brzy rozšíří do zbytku světa, včetně Indie, britské kolonie, kde se tato rostlina využívá odnepaměti. Místo aby se snažil podpořit své argumenty neoddiskutovatelnými, vědecky prokázanými fakty, sází ředitel Federálního úřadu pro narkotika (FBN) Harry Aslinger ve svém projevu ve prospěch zákona o prohibici v americkém Kongresu na rasistickou, populistickou a samozřejmě mnohem účinnější rétoriku. Konzervativní a xenofobní noviny vydávané jeho přítelem Randolphem Hearstem nenávist k Afroameričanům a jejich hudbě ještě rozdmychávají. V roce 1937 se šíří vlna módy boogie woogie a bílá mládež začíná tančit na černý jazz a swing, což se nelíbí mnohým bělochům, kteří věří, že tehdy ještě velmi neobvyklá smíšená manželství jsou proti přírodě. Novinářský magnát Randolph Hearst osobně vedl pro svou tiskovou společnost interview s Hitlerem, s nímž bezpochyby alespoň částečně sdílel názory na rasovou problematiku ve společnosti. Už několik let totiž ve svých novinách podporoval tvrzení, že Afroameričané nedokáží potlačit své sexuální pudy kvůli údajně neustálé konzumaci konopí, a že následkem toho znásilňují krásné bělošky. Anslinger tedy hrál na jistotu, když se tohoto předsudku chytil. Před Kongresem prohlásil:

„Ve Spojených státech je celkem 100 000 uživatelů marihuany. Vět

šinou jde o černochy, Hispánce, Filipínce a umělce z music-hallů. Je

jich ďábelská hudba, jazz a swing, je výsledkem užívání této drogy.

Marihuana má za následek, že bílé ženy vyhledávají sexuální vztahy

s černochy, umělci z music-hallů a tak dále.“ Dále tvrdil:

Hlavním důvodem pro postavení marihuany mimo zákon je vliv, kte

rý má na zdegenerované rasy.

1

1 Více viz Blum, Bruno. Cultures cannabis. Scali 2007

17

V tomto kontextu není těžké si představit, jaké reakce asi vzbuzo

val onen proslulý rock&roll, když se o deset let později začal hrát

v juke-joints, černošských podnicích, kde se marihuana kouřila ve

velkém.

Elvis Presley nicméně prorazil právě díky rockovým skladbám

černých muzikantů, jako ,Mystery Trainʻ (1953) od Juniora Parkera

či ,Good Rocking Tonightʻ od Roye Browna, která se stala hitem již

v podání černého rockera, „shoutera“ Wynonieho Harrise v roce

1947. Jednalo se v podstatě o revoluční společenský posun. Rocko

vý styl, který Elvis Presley přejal včetně typického „zoot“ neboli

„potápkovského“ oblečení, sugestivních tanečních pohybů a spe

cifického slovníku, se na bílé publikum valí ze všech stran, jako

by šlo o nejnovější trend – jenže pro bílé posluchače vlastně nový

je. Elvis Presley odkoukal tento styl v memphiských černošských

klubech a šíří jeho uvolněné pohyby i manýry dál. Působí nesrov

nale svůdněji a víc sexy než poněkud staromódní a afektované

zpívající hvězdy stříbrného plátna, jako je Bing Crosby, Frank

Sinatra, anebo, hůř, country zpěváci jako The Delmore Brothers

či typický Severoameričan Bill Haley, kterému je v roce 1955 už

třicet let. Název skladby ,I heard the news, thereʼs good rocking

tonightʻ od Juniora Parkera, kterou Elvis převzal, znamená do

slova „Prej si dneska večer si pěkně užijeme“. Pro slušnou společ

nost něco naprosto nepřijatelného. Elvise Presleyho, jehož taneční

pohyby a sugestivní texty plné sexuálních narážek jsou v teprve

nedávno zahájeném televizním vysílání často k vidění, vníma

la především starší bělošsklá populace jako bílého umělce, který

se snížil k napodobování černošského stylu. Značka „rock &roll“,

termín, který má sám o sobě sexuální konotace, tento dojem jen

posiluje. Není tedy nijak překvapivé, že Elvis vyvolá v podstatě

skandál.

Marketingová kampaň každopádně přinesla své ovoce – mimo

jiné proto, že díky rock&rollu k sobě našly cestu miliony čer

ných a bílých mladých lidí. Mezi velká jména rhytm&bluesových

18

rozhlasových programů se řadí Round Dog Lorenz z Buffala,

Jocko Henderson z Philadelphie a New Yorku. Brzy se proslaví

také Alan Freed, moderátor, který se ve svých televizních pořa

dech a na tanečních zábavách v Clevelandu ve 40. – 50. letech sna

žil prosadit nový termín rock&roll místo rasistického r&b nebo

rhythm&blues. K jeho rozšíření přispěl významným způsobem.

Postupně se Freedovi podařilo přitáhnout bílé publikum na „čer

nošské“ rhythm&bluesové akce, které moderoval a kde pochopi

telně mluvil o novém hudebním stylu jako o rock&rollu. V září

1954 začíná pracovat pro newyorské rádio WINS. Mladý Lewis

Reed vysílání Jocka Hendersona a Alana Freeda doma u rádia

přímo hltá.

Stejně jako Jenny v ,Rock and Rolluʻ, jedné z jeho budoucích skla

deb, ani Lewis nevěří svým uším a jeho život se obrátí vzhůru

nohama. S novou hudbou se mu otevírá nový svět, s příslibem

svobody, emancipace, identity. Jako by ho najednou něco osvítilo.

Rock&roll, to je písnička o mně. Kdybych býval nezaslechl v rádiu rock

&roll, netušil bych, že na týhle planetě existuje život.

Nebylo jí ještě ani pět

A Jenny už říkala, jaká je to nuda

že ani v tom rozhlase

nehrajou nic pořádnýho

Jednou si takhle pustí rádio

Nemůže věřit svým uším

Tancuje na tu senza muziku

Život jí zachránil rockʼnʼroll]

Lou Reed, RockʼnʼRoll, 1969

Lewis se okamžitě zamiluje do jump blues ze Západního pobřeží,

do rhythm&blues z Luisiany, rockabilly z Tennessee, a především

do newyorského doo wopu a jeho vokálních harmonií. Rock&roll,

19

který zahrnuje všechny tyto styly, je zatím ještě poněkud okrajo

vou záležitostí.

Později se Lou rozhodne naučit hrát na kytaru. Rodiče mu na

jmou učitele, a ten vydrží jednu jedinou lekci. Lou se odmítá učit

stupnice a pracovat na technice. Chce hrát to, co slyší na svých

oblíbených deskách, a jako mnoho rockových muzikantů se stane

samoukem. Hraje skladby ze svých desek a poctivě se notu po

notě učí akordy. Zkouší napodobit především sóla Roye Orbisona

a dvorních muzikantů vydavatelství Sun – Carla Perkinse, Scotty

ho Moora (Elvise Presleyho)...

Již jako dvanáctiletý spolu s bratrancem skládá písničky ve stylu

doo-wop. Rodiče si záznamy jeho nejranější tvorby uschovali.

1955 – 1959

So Blue

Chodil jsem na hodiny klasický hudby podělaných patnáct let, na teorii, na kompozici, všechno možný. Jednou se podívám na všechny svoje vysvědčení a zeptám se: „Znamená to, že teď můžu oficiálně dělat hudbu?“

Lou Reed

Ve třinácti letech Lewis zjistí, že ho přitahují chlapci. Toto poznání, které musí před puritánskou a homofobní americkou společností dobře tajit, ho ničí. Nutnost lhát a skrývat se mu značně zkomplikuje život. Nová situace ještě vyostří jeho útoky vůči rodičům, jediným možným terčům. O tomto období později řekl:

Lituju toho. Byl to velkej problém. Od dvanácti jsem se bejval mohl

dobře bavit a na nic z toho nemyslet. Byla to zatracená ztráta času.

Když člověku zakážou milovat, tráví drtivou většinu času tím, že si

pohrává s nenávistí. To nikomu nepřidá. Měl jsem pocit, že se proti

mně všichni spikli. Vztahy však Louovi nikdy nevydrží dlouho, a to ani s kamarády z období dospívání. Drtivou většinu času věnuje své skutečné vášni: rock&rollu. Od roku 1955 se začíná různým stylům rock&rollu černých muzikantů jako Bo Diddleyho (,Bo Diddleyʻ, 1955), Fats Domina (,Ainʼt That a Shameʻ, 1955), divokého Little Richarda (,Tutti Fruttiʻ, 1955) či geniálního umělce Chucka Berryho (,Maybelleneʻ, 1955), stejně jako bělošskému rockabilly říkat všeobecně rock&roll. Tímto termínem se označuje také nový energický, divoký tanec odvozený od jitterbugu a černošského lindy hop. Tato móda konzervativní Spojené státy šokuje. Díky filmu Blackboard Jungle (Džungle před tabulí, 1955) a také veleúspěšné skladbě ,Rock Around the Clockʻ

22

od Billa Haleyho & the Commets se nová hudba poprvé představí

široké bílé veřejnosti, která většinou nic netuší o jejích afroameric

kých kořenech. Podle kontroverzního jazzového kritika Hughe

se Panassiého, který zastával názor, že jazz ztrácí v interpretaci

bílých muzikantů svou autenticitu (čímž v podstatě podporoval

rasovou segregaci), je historie amerického bílého rocku zatížena

spoustou předsudků. Ať tak či tak, díky rádiu zaplavil rock&roll

Ameriku a mladá poválečná generace si jej zvolila za symbol.

1956

Elvis Presley se stává národní ikonou. Jeho popularita nemá ob

doby. V červnu zpívá v televizi hit zpěvačky Big Mama Thornton

,Hound Dogʻ, jehož autory jsou Jerry Leiber a Mike Stoller, a las

civně se přitom kroutí v kyčlích. Zemí rasových předsudků se

jako oheň šíří skandál – Elvis tančí nápadným, sugestivním způ

sobem, který byl do té doby připisován pouze Afroameričanům.

Lewis je nadšením bez sebe. Rock&roll je hudbou jeho generace.

Učí se písničky, a nechybí mu jediná z těch nejpopulárnějších de

sek. Jeho sbírka singlů je ohromující. Ve čtrnácti letech zakládá se

spolužáky svou první kapelu.

1957

Nejdřív jsem skládal klasickou hudbu, ta mě ale brzo přestala bavit.

Lou Reed

Sedmého října registruje Lou u ochranného svazu autorského ,So-

nátu č. 1 pro housle a klavírʻ. Jak s překvapením shledává jeho

kamarád z dětství Allan, Louovou tvorbou začíná prosakovat ho

mosexuální tematika. Ve stejném roce vychází román Na cestě od

23

Jacka Kerouaca, díky němuž se ocitnou na výsluní i další literární

díla beatnické generace. K této popularizaci značně přispěla bá

seň Kvílení (Howl) od Allena Ginsberga. Zásilka čerstvě vytiště

ných knih z Anglie je zabavena celníky a Ginsberg žalován za

obscénost. Proces však vyhrává a stejně jako vydavatel básně, ka

lifornský kritik Lawrence Ferlinghetti, který ho hájil proti všem,

se stává literární hvězdou. Beatničtí intelektuálové, kteří často píší

o tabuizovaných tématech, jako homosexualita a drogy, a milují

moderní jazz, hrají ve změně mentality Spojených států, která na

sebe nenechala dlouho čekat, zásadní úlohu. V 60. letech již značně

rozšířené beatnické hnutí zrodí především Boba Dylana a autory

jako Amiriho Baraku alias LeRoi Jonese, Lawrence Ferlinghettiho,

Gregoryho Corsa, Garyho Snydera a Williama Borroughse. Literár

ní dimenze Lou Reedova díla bezpochyby pramení z beatnického

antikonformistního hnutí, jehož nedílnou součástí je homosexuali

ta, politický aktivismus a tvrdé drogy. Beatnici a hipsteři, vášniví

milovníci jazzu

2

, údajně vulgární rock&roll neuznávají. A právě

Lewis se stane tím, kdo tuto propast překlene. O rok později vydá

vá Jack Kerouac vynikající román Dharmoví tuláci.

1958 – The Jades

Když zrovna není na vyučování, tráví Lewis čas ve studiu free

portského rádia, které se nachází poblíž školy. Nezmešká jedi

né vysílání pořadu The Night Train Allena Fredericka, v němž

hrají vokální skupiny, jako například The Aquatones, kteří také

žijí na Long Islandu. Rádio pravidelně hledá nové talenty a Lou

2 Pojmem „hipsteři“ se rozumí původní subkultura ze 40. let tíhnoucí

k jazzu, drogám a uvolněnému (sexuálnímu) chování. V současné době

označuje termín „hipster“ příslušníka subkultury hlásící se především

k tzv. indie hudbě, vintage/retro módě, nezávislému smýšlení a progre

sivním politickým názorům. Pozn. překl. přemlouvá zaměstnance, aby se pokusili protlačit do vysílání i jeho skladby. Snažil jsem se psát podobný věci, jako jsem slýchal v rádiu. Říkal jsem si, že to nebude zase taková věda. Že to bude legrace. Ale pochopitelně jsem neuměl zpívat jako černoši. Už tenkrát jsem to věděl. A ani jsem se o to nesnažil.

Lou Reed

Na střední škole se spřátelí s Philem Harrisem, u něhož rozvíjí svůj talent ke hře na kytaru.

The Jades nebyla žádná skupina. Měli jenom jednoho kytaristu a dva

zpěváky. Já jsem stál v pozadí. Nezpíval jsem; já jsem skládal. Phil Harris: S Louem jsem se setkal v posledním ročníku na střední

škole. Často jsme chodili na stejné předměty a já jsem býval často

u něho. Oba nás zajímala muzika a populární skupiny. Ten rok uspo

řádala škola několik vystoupení, a my jsme se s kamarádem Alem

Waltersem rozhodli vystoupit s imitací Little Richarda. Já jsem byl

hlavní zpěvák, a dodneška z toho chraptím. Lou a Al Walters zpívali

vokály, a Lou hrál ještě na kytaru. Jestliže se úspěch měří hlasitostí

potlesku, naše parodie se hodně líbila. Potom jsme se rozhodli, že bu

deme skládat písničky, a jednoho večera jsme u Loua dali dohromady

,So Blueʻ a ,Leave Her For Meʻ. Tehdy člověk nepotřeboval moc fan

tazie, aby dostal nápad, nemusel umět psát. Stačilo vybavit si nějaký

svůj zážitek a sepsat ho. Já jsem napsal celý text k ,So Blueʻ a Louovi

jsem pomáhal s ,Leave Her For Meʻ. Společně jsme hledali ty správné

akordy a skládali písničky a Lou je pak hrál. Olivier Landemaine: Měli jste už nějakou zkušenost s hraním v hudební skupině?

Já ne, jak Lou, to nevím. On pořád dělal něco kolem muziky, ale nikdy

mi o ničem nevyprávěl. Tenkrát na vystoupení byl v publiku Elliott

Gotfried, soused mé přítelkyně Karen. Ten výstup se mu moc líbil.

Zeptal se Karen, jestli bychom nechtěli zajít k němu a něco mu zazpí

vat, a už to bylo. Potom nám řekl, že zná jednoho člověka v hudeb

ním průmyslu, Boba Shada. Shad byl umělecký ředitel vydavatelství

Mercury a zrovna se chystal založit dceřinou společnost, která by nás

mohla zaměstnat. Bob Shad si nechal zazpívat nějaké naše písničky

a podle jeho reakce se zdálo, že se mu líbily. Vysvětlil nám, že rozjíždí

vydavatelství Time, a okamžitě nám nabídl smlouvu. Pokud si dobře

vzpomínám, s podpisem jsme neváhali. Neměli jsme koneckonců co

ztratit. Některé noviny zmiňují Richarda Sigala a legendárního saxofonistu Kinga Curtise.

Na toho si nevzpomínám, ale možná byl u nahrávání. Když jsme

dorazili do studia, zjistili jsme, že Shad speciálně pro tu příležitost

sehnal muzikanty. Mezi nimi byl i King Curtis. Měli jsme i pianistu

a bubeníka. Curtis je v obou písničkách hodně výrazný. Lou Reed: Ve studiu si zpěvák musel stoupnout na bednu, aby dosáhl

na mikrofon, protože vokály s náma předtím zpíval vysokej černoch.

Pamatuju si jako dneska, že to byl obr a u nosu mu visel hroznej šrák,

ale nikdo se mu to neodvážil říct. Proč jste na desce změnili jméno skupiny z The Shades na The Jades? P. H.: Myslím, že spousta umělců nosila v době, kdy jsme začínali, na

scéně sluneční brýle (anglicky shades, pozn. překl.). Podle mě Shad

chtěl, abychom se odlišovali, a proto jsme si změnili jméno. Nehledě na to, že jména Shad a The Shades by se bývala mohla plést. Ve studiu se Lewis setkává s aranžérem Alana Freeda Leroyem Kirklandem, který nahrávání řídí. Kirkland Lewise povzbuzuje a zve ho k sobě. Chlapec, polichocený a nadšený, ho bez ustání zahlcuje písničkami, které by si rád nechal upravit pro vokální skupiny z Freedovy produkce. P. H.: Lou nebyl zrovna nejlepší zpěvák, ale měl cit pro aranžmá a vý

borně se chytal ve sboru. Já jsem na koncertech občas hrál na kytaru,

většinou ale jen tak pro efekt. Když je skladba ,So Blueʻ nahraná, navrne Bob Shad Philu Harrisovi, aby ji nahráli znova, tentokrát bez Loua a Ala. Phil se jich zeptá, jestli nejsou proti, a poté s jejich souhlasem napíše a nahraje pro Time skladby ,Karenʻ a ,Walking in the Shadowsʻ, které se v žebříčku prodaných desek umístí na 150. místě a v Atlantě v Georgii se dostanou na samý vrchol. Phil Harris poté na čtyři roky narukuje k americkému námořnictvu. Jeho dvě děti hudbou žijí.

Po vydání So Blue jsme hráli v nákupních centrech a tak. Chodili

jsme po barech a na místa, kde by si lidi teoreticky mohli rádi poslech

nout nějakou muziku. Neposlouchali ale vždycky. Oblékali jsme se do

nejmenších detailů ve stylu padesátých let – sluneční brýle, kalhoty

s puky, bolasa a flitrová saka. Škoda, že nemám fotky, bohužel jsem si

žádný nenechal. Ale jestli někdo nějaký má, tak ten ze všech nejmenší

jsem já! Lou Reed: Hráli jsme v nákupních galeriích a na dalších rušných mís

tech. Já jsem byl vždycky moc mladej, a to tomu dodávalo šmrnc. No

sili jsme flitrový saka; tomu se tenkrát říkalo mít styl. Lidi to začali

označovat slovem punk, ale my jsme tenhle výraz chápali ve smyslu

grázl nebo šmejd a říkali jsme tak většinou dealerům. Lewisovi je právě 16 let, když skupině The Shades, přejmenované na The Jades, vychází v roce 1958 deska se skladbou ,Leave Her for Meʻ na jedné a ,So Blueʻ na druhé straně. Lewis hraje na kytaru. Středovka desky potvrzuje, že autorem jedné ze skladeb je právě on. Leave Her for Me Take away the oceans Take away the sea Take away the sunshine Take away the trees Take away the rosebuds That bloom in the spring Take away the blossoms All I ask is one thing Leave me my baby Please leave her for me [Můžeš si vzít moře můžeš si vzít oceán můžeš si vzít slunce i stromy ti nechám rád nech si květy, nech si poupata až na jaře rozkvetou i kytky ti nechám rád prosím jenom o jedno nech mi moji lásku prosím tebe, nech mi ji] Pomalá písnička, jejíž atmosféra – a jeden z hlavních motivů – se opakuje i ve skladbě ,I Found a Reasonʻ skupiny Velvet Underground z roku 1970.

Vliv na mě mělo všechno, především rock&roll, co jsem poslouchal,

pouliční skupiny, padesátkovej rock... Ty staromódní texty mě vždyc

ky bavily.

28

So Blue

Jeho jméno sice na středovce prvního výlisu nebylo uvedeno, hud

bu k písni ,So Blueʻ však nesložil a 28. listopadu neohlásil nikdo

jiný než právě mladý Lewis. Text je připisován zpěvákovi a kyta

ristovi Philu Harrisovi. ,So Blueʻ připomíná tehdejší variety mu

sic, je to nahrávka v rychlém tempu, ve stylu doo-wop na způ

sob občasné Elvisovy doprovodné skupiny The Jordanaires a ,Sh

Boomʻ od The Chords.

Walk down to your house last night

To see if you were home

Found out that youʼd gone out

And I was all alone

So blue so blue

Iʼm always crying over you

[Včera večer jsem šel k tobě

čekal, že mě pozveš dál

zjistil jsem, že nejsi doma

a já jsem tam zůstal sám

a nešťastnej

a pláču pro tebe]

Deska se neprodává, ale vysílá se na rádiu WINS v pořadu slav

ného DJ Murrayho the K, kterého ten den kvůli nemoci zastupuje

Paul Sherman. „Vyneslo mi to 69 centů,“ říká Lou. Obě skladby

vyšly v roce 2000 na CD.

29

1959

Dávali mi eletrošoky

A slibovali, že můžu zůstat doma u našich

Že nebudu muset do blázince

Lou Reed, ,Kill Your Sonsʻ, 1974

V roce 1959 si americký konzervatismus bere na mušku rock&-

roll, který je v několika ohledech považován za „podvratný“,

především kvůli míšení kultur a stykům mladých bělochů s čer

nochy, které odstartoval v zemi, kde značný počet států ještě

odmítá udělit volební právo osobám afrického původu. A také

kvůli tomu, že svádí k uvolnění mravů; typickým příkladem

jsou Elvisovy lascivní pohyby pánví, které pobuřují puritánskou

většinu a které televize od července 1956 cenzuruje. Amerikou

se stále ještě nesou dozvuky maccarthyovského honu na čaroděj

nice-komunisty a popravy Rosenbergových, která odhalila sílu

amerického antisemitismu a významně zasáhla i rodinu Reedo

vých. Ti nejzarputilejší z reakcionářských maloměšťáků namířili

své rasistické a konformní výlevy proti rock&rollu; mládež je jím

naopak unešena. Tisk, a především skupina Randolpha Hearsta,

rozdmýchává nejrůznější skandály. V této době je za únos nezle

tilé (bělošky) zatčen Chuck Berry, Jerry Lee Lewis mizí po sňatku

se svou příliš mladou sestřenicí ze scény, a Bo Diddley se ocitá na

mizině, protože jeho deskám se nedostává zasloužené pozornosti

– průkopníci rocku už vyšli z módy. Buddy Holly a Big Bopper

umírají při leteckém neštěstí, Little Richard vstupuje do kněžské

ho semináře, a o pár měsíců později je při automobilové nehodě

zabit Eddie Cochran a vážně zraněn Gene Vincent. Elvis si v Ně

mecku odkroutí vojenskou službu a vrací se domů s cílem stát se

filmovou hvězdou. V roce 1959 je, co se rock&rollu týče, monopol

tehdejších velikánů hudební produkce ohrožen. „Nový“ hudební

30

žánr ovládly malé skupiny a producenti, kteří se musejí obejít bez

orchestrů a velkých studií. Trustům nezbývá než přejíř do pro

tiútoku. Ve jménu mravnosti.

Rock&roll z rádií více méně mizí. Alana Freeda, který seznamo

val mladé z celého světa s rockovou kulturou a dostal do bílých

rádií černošskou hudbu stejně jako další Dje a až do té doby se ku

podivu statečně držel, zničí tiskem zosnovaná úplatkářská kauza.

Reakcionáři, dočasně odzbrojeni mladistvou energií Jamese Dea

na a Elvise Presleyho, vrací úder ve chvíli, kdy William Burrou

ghs vydává jednu ze svých nejvýznamnějších knih, Nahý oběd, jež

popisuje každodenní život člověka závislého na heroinu. Vychá

zejí i další významné knihy beatnických autorů, například bás

nická sbírka Štětování (Riprap) Garyho Snydera, Doktor Sax a Mexi

co City Blues Jacka Kerouaca či Self-Portrait from Another Direction

od Philipa Whalena.

V sedmnácti letech prodělává narcistní Lou Reed těžkou krizi

dospívání. Role rockera, kterou se v puritánském, konzervativ

ním prostředí rozhodl hrát, aby získal sebejistotu a našel sám

sebe, jeho rodiče, sužované systematickými projevy pubertálního

vzdoru, vážně znepokojuje.

Toby a Sidney se neodvažují ani pomyslet, že by jejich syn mohl

hned ve dvou ohledech ztělesňovat tu nejhorší noční můru Ame

riky 50. let: být rock&rollovým hudebníkem a navíc homosexuá

lem. Homosexualita je v té době naprosté tabu. Je to ještě horší než

hrát rock&roll, být komunistou nebo brát drogy. Neexistuje nic

skandálnějšího. Lou si je vědom nevole rodičů. Oni naopak nená

vistné výpady svého syna naprosto nechápou. Vezmou ho tedy

k psychiatrovi, který ho má z údajných homosexuálních sklonů

a podivínství vyléčit.

Elektrošoky

V roce 1959 se v určitých vážných případech stále praktikova

la lobotomie, a bylo také běžné podrobovat pacienty nelidské

31

praktice, jíž musel projít Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím

hnízdem: léčbě elektrošoky. Tuto ďábelskou „terapii“ podstou

pily i mnohé slavné osobnosti, například Jackie Kennedyová

a Louův budoucí učitel a přítel Delmore Schwartz. Počátkem

léta uposlechnou Lewisovi rodiče v dobré víře rady lékaře

a třikrát týdně vodí syna do obrovské, pochmurné psychiatric

ké léčebny Creedmore v Queens Village na Long Islandu. Při

první návštěvě je chlapec pohledem na její pacienty šokován.

Stále však ještě neví, co ho čeká: ve svěrací kazajce, se speciálně

navrženým gumovým roubíkem v ústech, aby se při výbojích

elektrického proudu neudusil jazykem, spoutaný, vyděšený,

omámený sedativy, musí snášet omračující dávky elektrického

proudu zaplavující jeho mozek, zanechávající na něm nesmaza

telné stopy, především co se týče paměti. Několik hodin po ka

ždém zákroku zůstává bezmocně ležet na lůžku, zmítán prud

kými křečemi. V průběhu léta 1959 se bezbranný Lou podrobí

léčbě několikasetvoltovým proudem celkem čtyřiadvacetkrát.

Ještě dlouho po tomto masakru svých neobyčejných mozko

vých buněk musí brát silné léky, například thorazin. Už nikdy

nebude stejný jako dřív.

Jeho homosexuální sklony ovšem nezmizí, a to i když mu trvá ně

kolik let, než se s nimi smíří a otevřeně se k nim přihlásí. Elektro

šoky navždy zůstanou jeho nejhorším životním traumatem a na

konci prázdnin napíše Lou o této „lahůdce“ jedovatý kousek ,Kill

Your Sonsʻ (v i z Sally Canʼt Dance, 1974). Po dobu několika měsíců

není Lou schopen udržet v hlavě, o čem čte. Neustále se musí vra

cet na první stránku. Ztrácí se ve své vlastní čtvrti. „Bylo to jako

hodně krutej bad trip po LSD“, řekl později. V červenci prohloubí

jeho depresi smrt jeho oblíbené zpěvačky Billie Holidayové, pro

niž napíše jednoho dne písničku Lady Day.

Dvacátého čtvrtého srpna podává Lou Reed ohlášku písničky

s výmluvným názvem ,Youʼll Never, Never Love Meʻ (Nikdy mě

nebudeš milovat).

32

Víc než kdy jindy se bouří proti rodičům. Bojí se, že ho elektrošo

ky zmrzačily navždycky. Nemůže rodičům odpustit, že něco ta

kového připustili, vlastně ještě hůř – že se naprosto otrocky pod

řídili vůli lékařů.

Po zbytek roku se Lewis snaží zotavit. Svěří se kamarádovi, že

má v sobě různé osobnosti, že slyší, jak si v jeho hlavě vykládají,

že nikoho nepotřebuje, a když se některé z nich nabaží, pošle ji

jednoduše pryč a na její místo vzápětí nastoupí nová. Trpí těž

kou nespavostí a píše básně. V jedné z nich vyjadřuje pocit, že ze

mřel a je navždy mrtev, a že by mohl využít toho, že nemůže spát,

a jít na noční promítání do kina. Má jediný sen – odejít z domova

a ospalého předměstí. S maturitním vysvědčením v kapse se spo

lu s kamarádem Allenem rozhodují zapsat na stovky kilometrů

vzdálenou Syracuse University.

A tak krátce nato veze Sidney Lewise a Allena na severozápad

státu New York, nedaleko Niagarských vodopádů, podat přihláš

ku na fakultu. Kamarádi přespí spolu s přísným panem Reedem

v hotelu, zaflirtují si s místními studentkami, a nakonec se dozví,

že jsou na Syracuse University přijati. Zanedlouho však Lewis ka

marádovi zničehonic oznamuje, že ho opouští. Navzdory společ

ným plánům se rozhodl pro studium na katedře volného umění

University of New York, kde se vyučuje hudba. Na podzim nastu

puje na fakultu v nechvalně známém Bronxu, kterému dal bůh

víproč přednost před mnohem příjemnějším prostředím fakulty

na Manhattanu v centru města, ve čtvrti Village. Lou podstupu

je kvůli předchozí léčbě elektrošoky náročnou farmakologickou

léčbu na psychiatrické klinice Payna Whitneye a zažívá období

osamělosti a těžké deprese. Je citlivý a snadno ztrácí kontrolu nad

svými emocemi.

Za nějaký čas se ale Lewis rozkouká a začíná chodit na koncerty.

Ne však na rock&roll. Když mu finanční situace dovolí, chodí do

hudebních kaváren a jazzových klubů. Ve Five Spot Café se setká

s ohromujícími muzikanty jako Thelonious Monk, John Coltrane

33

a Ornette Coleman. Když nemá na vstupné, poslouchá aspoň

venku. V roce 1959 se na jazzové scéně objevuje Ornette Coleman

se svým kvintetem. Inovativní, kontroverzní přístup Colemana

i jeho trumpetisty Dona Cherryho (The Shape of Jazz to Come z roku

1959) jde daleko za hranice všednosti a vede k polemikám radi

kálně rozdělujícím jazzový svět. Pro někoho je Ornette obyčejný

šumař (většinou hraje na umělohmotný saxofon). Podle jiných je

to génius, díky němuž nebude už hudba nikdy tím, čím byla dřív.

Jeho volný, vybraný a v nepřeberném množství kvalitních inter

pretů moderního jazzu pozoruhodně originální styl se rozvine

až do free jazzu, směru, jehož názvu dala vzniknout právě jedna

z jeho skladeb. Miles Davis, který byl na vrcholu slávy v roce 1959,

ve své autobiografii uvedl, že Ornette prý nevymyslel nic nového.

Jeho inovativní, na disonanci založený způsob hry však vzbudil

senzaci a lidé se sjížděli zdaleka, aby si na některém z legendár

ních koncertů ve Five Spot Café novou jazzovou hvězdu, The New

Thing, poslechli. Lewise uchvacuje jeho brilantní a zároveň bizar

ní styl, ale bezpochyby ho oslovila i jeho spontánnost a absence

striktně vyhraněné techniky, a především pozdvižení a nekoneč

né debaty, které Colemanova hudba všude vzbuzuje. Studium na

univerzitě je však pro něho hotovým očistcem. Připadá si nesmír

ně osamělý a trpí.

35

1960 – 1964

The Ostrich

Byli jsme anarchisti, ale měli jsme srdce.

Sterling Morrison

V písničce ,Kill Your Sonsʻ z roku 1974 vypráví Lewis o dlouhém

období deprese. Závěrem celý sklíčený tvrdí, že během té doby

nedostal jediný dopis a injekce léků proti úzkosti ho fyzicky niči

ly. V poznámce ke svému textu znepokojivé písně ,Lady Godivaʼs

Operationʻ (z alba White Light White Heat, 1968) z roku 1992 mimo

jiné uvádí, že léčba elektrošoky, kterou podstoupil v sedmnácti

letech, je bezpochyby příčinou toho, že „psal takový věci“.

Zničený, zlomený, po léčbě sedativy, opouští Lewis po prvním se

mestru na jaře 1960 univerzitu. Dlouho potom vykládal, jak při

branném výcviku namířil na velitele revolver, načež ho vyhodili.

V roce 1990 ale přiznal, že si všechno vymyslel.

Kamarád z dětství Allen Hyman na Lewise naléhá, aby začal cho

dit na stejnou školu jako on, na druhém konci státu New York.

Lewis, kterému je stále velmi špatně, se rozhodne na Syracuse

University, konkrétně na katedru žurnalistiky, zapsat. Stále ov

šem žije pouze pro muziku, která mu dává přesně ty pocity, kte

ré hledá. Ponoří se do sofistikovaného moderního jazzu s jeho

neobvyklými, neuhlazenými melodiemi. Fakulta je stejně šedi

vá a monotónní jako celé město Syracuse, jedna z hlavních bašt

amerického náboženského konzervatismu. Zdejší univerzita se

pyšní nejlepšími hráči fotbalu (amerického, of course) z celé země,

týmem Syracuse Orangemen, a stadion každou sobotu praská ve

švech. Za celé čtyři roky, které tu Lewis stráví, se Orangemeny

nepodaří nikomu porazit. Pro mnoho mladých jsou nedostiž

ným vzorem. Jejich sláva je se jménem školy nerozlučně spjata,

36

uchvacují a ovládají celou univerzitu, a to do té míry, že tu lze

hovořit o skutečném ztělesnění konformismu. Co se týče Lewise,

ten raději tancuje nebo hraje tenis, v němž se vypracuje na slušnou

úroveň.

Hned po příjezdu ho čeká nevyhnutelný šikanózní přijímací ri

tuál do univerzitního bratrstva Sammy Fraternity, kam patří jeho

kamarád Allen. Když mu Allen vysvětlí, čím je potřeba projít (po

nižování, opíjení do němoty atd.), prohlásí Lewis, že je to fašismus

a že se takových masochistických praktik nezúčastní. Nakonec

však přece dorazí. Na sobě má hodně malý oblek a všechny ko

lem provokuje. Nakonec dojde na urážky a bratrstvo ho mezi sebe

odmítne přijmout. Allen si začíná uvědomovat, že Lewis nadevše

rád šokuje. I přes prvotní odmítání se Lewis s tímto konzerva

tivním shromážděním stejně stýká a jeho extravagantní manýry

omlouvá jen skutečnost, že je Allenův kamarád. Brzy je však vy

loučen z branného výcviku v rámci programu ROTC

3

– do něhož

se musel přihlásit, aby se vyhnul tělocviku –, když odmítne upo

slechnout rozkaz.

Hned ve druhém týdnu studia se Lewis vyjádří k určitému stylu

psaní a profesor mu odpoví, že tam není od toho, aby kritizoval

jeho metody. Lewis se studiem novinařiny okamžitě končí. Místo

toho se dá na umění, konkrétně na dějiny opery a divadla a režii.

Velmi ho inspiruje především jeho profesor dramatického umění

ze Syracuse College of Arts and Sciences, což významně před

určí jeho další směřování. Právě zde se setká s muzikanty jako

Mike Esposito (budoucí člen skupiny The Blues Mangoos), jehož

skupina The Escorts se řadí k nejlepším ve městě, stejně jako The

Daiquiris (budoucí Young Rascals) Felixe Cavaliera, folk-rockový

zpěvák Peter Stampfel (jako člen dua The Holy Modal Rounders

bude později spolupracovat se skupinou The Fugs), zpěvák Gar

land Jeffreys (budoucí člen skupiny Grinderswitch), Nelson Slater,

3 The Reserve Officersʼ Training Corps jemuž Lewis později pomůže s produkcí alba (viz 1976), a Holmes Sterling Morrison, spolubydlící z neutěšené koleje, který se o šest let později stane kytaristou Velvet Underground. S Lou Reedem jsem se setkal na hodině tvůrčího psaní Delmorea Schwartze.

Sterling Morrison

Sterling Morrison chodí do školy s kamarádem z dětství Jimem Tuckerem. Ten má sestru Maureen, velmi chlapeckou dívku, která se později stane bubenicí Velvet Underground. Sterling se narodil 29. srpna 1942 v East Meadow (Westbury) na Long Islandu jako nejstarší syn do měšťácké rodiny původem ze Skotska. Má dva bratry a tři sestry. Žije v Bayportu na Long Islandu, kde se pět let učí hře na trubku, aby ve dvanácti letech, poté co jeho učitel narukoval, přesedlal na kytaru. Stejně jako Lewis poslouchá Alana Freeda a Jocka a oblíbí si rock&rollové kytaristy, především Bo Diddleyo, Chucka Berryho a Mickeyho Bakera, kterého přímo zbožňuje. Posléze objevuje T-Bone Walkera, Jimmyho Reeda, Djanga Reinhardta, Lonnieho Macka a později Steva Croppera.

Prvně jsem Loua slyšel hrát, když za naší kolejí cvičili důstojníci

v záloze. Bylo slyšet, jak vřeští dudy, a Lou vzal elektrickou kytaru

a spustil na plný pecky. A tak jsem zjistil, že v patře nade mnou bydlí

geniální kytarista. Morrison a Reed však spolu zatím ještě nehrají, nepočítáme-li sem tam nějaké improvizace na večírku, Sterling však působí v rock - &rollové skupině. Oba milují Ika a Tinu Turnerovy, tehdy ještě neznámé (jejich první album Kings of Rhythm vyšlo v roce 1960), a afroamerickou hudbu vůbec, což u bílých Američanů nebývá zvykem. Sterling je motorkář, který má rád drsnější společnost. Jeho černošský i bělošský rock je velmi agresivní, plný efektů

38

typu fuzz a distorze. Na fakultě není ani řádně zapsán, protože

nedostal stipendium, na přednášky ale vesele chodí.

V roce 1960 začne Lewis pracovat jako moderátor univerzitní roz

hlasové stanice WAER FM. Pouští především avantgardní jazz, ale

také rock&roll a doo-wop, což je oproti předchozímu vysílání pře

devším vážné hudby velký rozdíl. Jeho pořad má název Excursions

on a Wobbly Rail podle skladby freejazzového pianisty Cecila Taylo

ra, která vyšla na albu Looking Ahead v červnu 1959. Po dvě hodiny

třikrát týdně vysílá především Jamese Browna, Ornetta Colemana,

Archieho Sheppa a rockabilly. Vedení se však pořad nijak neza

mlouvá a podle Sterlinga Morrisona Lou o svůj pořad přišel kvůli

parodii na reklamu na prostředek pro posílení svalů. Lewis miluje

kýč. Všímá si na věcech těch horších stránek a trefně si z nich dělá

legraci, vždy připravený propuknut ve vysoký, skoro šílený smích,

který ostře kontrastuje s jeho krásným, hlubokým klidným hlasem.

Obléká se v beatnickém stylu a už teď nosí oblečení, které se dostane

do módy koncem šedesátých let. Do školy chodí bez kravaty, zato

v džínách, což je na tehdejší dobu dost odvážné. Vlasy má mnohem

delší než ostatní. Do třídy s ním chodí i budoucí slavná módní ná

vrhářka Betsy Johnsonová (pozdější manželka Johna Calea) a filmo

vý producent Peter Gruber. Lewis se stylizuje do Marlona Branda

a Jamese Deana. Osamělý chlapec se nechává výrazně inspirovat

slavným Lennym Brucem, geniálním hercem a komikem radikál

ně levicového smýšlení, který je proslulý svými nekonečnými im

provizacemi. Lewis kopíruje jeho projev (a záhy i jeho zálibu v sil

ných dávkách amfetaminu). Rád se nechává litovat a prezentuje se

jako rozervaný, zvrácený, romantický a nestálý básník, vymezující

se proti šedi maloměsta, kde vyrůstal. Působí dojmem, že čistota

je mu cizí. Staví na odiv děsivou zkušenost s elektrošoky a šikovně

tak kolem sebe soustřeďuje ty největší dobrodruhy z celé školy. Na

hodinách dramatické výchovy zinscenuje Arrabalův Hřbitov aut ve

stylu absurdního divadla. Hra pojednává o nadaném muzikantovi,

kterého jeho společník zradí a udá tajné policii.

39

Nakonec se Lewis setká s Lincolnem Swadosem, zvláštním a ori

ginálním studentem, který se také bouří proti hodnotám svých

rodičů. Swados se brzy stává Lewisovým přítelem a vlastně

alter-egem.

Oba přátelé toho však mají společného ještě víc. Oba jsou židov

ského původu a oba mají literární ambice. Excentrický Swados

zbožňuje Franka Sinatru a Dostojevského. Většinu času je za

vřený ve svém pokoji v suterénu a diskutuje se svým novým

kamarádem, kterého, uprostřed exkluzivního světa drsných

fotbalistů, bere jako dar shůry. Lewis pro Swadose později na

píše minimálně tři skladby, mimo jiné ,Harryʼs Circumcisionʻ

(v i z Magic and Loss, 1992). Svého nového kamaráda zbožňuje

a má ho za velký vzor. Přejímá jeho šarmantní vystupování

a velmi oceňuje, že ho Lincoln, paradoxně, nezastiňuje. Jeho

rebelující kamarád se špatně obléká a rozum mu chvílemi za

temňuje schizofrenie.

Lewis se čím dál tím víc věnuje hře na kytaru a účastní se ne

konečných diskuzí v místních barech, kde si občas dá i sklenič

ku. Co se léků týče, už tak umírněný není. Stále užívá prášky

proti vedlejším účinkům elektrošoků a kouří marihuanu, což

je v té době považováno za naprosté šílenství. Potuluje se po

nebezpečných černošských čtvrtích, kde se i jemu strachy ježí

tmavé kučeravé vlasy, které antisemitská Amerika považuje za

výmluvný znak židovského původu. V této bezstarostné době,

kterou ukončí až atentát na prezidenta Kennedyho, je novým

životním stylům rostoucím jako houby po dešti více nakloně

na právě židovská komunita než anglikánští křesťané. Lewis

potkává svou první studentskou lásku, Judith Abdallahovou,

korpulentní dívku arabského původu. Románek trvá pouhých

několik týdnů.

Později se Lewis setkává s Shelley Albinovou, která kvůli ne

bezpečnému dandymu v modrých džínách pošle k vodě svého

dosavadního přítele-fotbalistu a brzy se stává onou snoubenkou,

40

o níž bude vypravovat Lewisova píseň ,Pale Blue Eyesʻ z alba The

Velvet Underground z roku 1968. Shelley je jeho nejvýznamnější

múzou. Pár je prakticky nerozlučný po celé dva roky studií na

Syracuse University, Lewis však bude pod Shelleyiným vlivem

ještě dlouho poté. Shelley je zpočátku naivní a poddajná a do

volí Lewisovi přebrat vedoucí postavení v okruhu jejích přátel.

Zanedlouho si nechá dorůst své světle hnědé vlasy a vymění

sukně a perlové náhrdelníky za džínové kalhoty. Je to proslul



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist