načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Losos v kaluži – Markéta Lukášková

Losos v kaluži

Elektronická kniha: Losos v kaluži
Autor: Markéta Lukášková

- Cynická Bára není typ holky, která se ráno probudí se sexy rozcuchem, protáhne se a na první pokus vyfotí #nomakeup selfie, za kterou dostane 200 lajků, než dojde do koupelny. Je spíš ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 223
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0954-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cynická Bára není typ holky, která se ráno probudí se sexy rozcuchem, protáhne se a na první pokus vyfotí #nomakeup selfie, za kterou dostane 200 lajků, než dojde do koupelny. Je spíš ten typ holky, která se ráno bojí podívat do zrcadla, na zůstatek účtu a do lednice. Její život se otočí vzhůru nohama, když jí umře babička a „odejde do nebe“. Bára ale zjistí, že smrtí nic nekončí, naopak jí všechno začíná!

Zařazeno v kategoriích
Markéta Lukášková - další tituly autora:
Losos v kaluži Losos v kaluži
Panda v nesnázích Panda v nesnázích
 (e-book)
Panda v nesnázích Panda v nesnázích
InTyMně InTyMně
Vlaštovka v bublině Vlaštovka v bublině
 (e-book)
Vlaštovka v bublině Vlaštovka v bublině
 
K elektronické knize "Losos v kaluži" doporučujeme také:
 (e-book)
Blackout Blackout
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Losos v kaluži

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Markéta Lukášková

Losos v kaluži – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Markéta Lukášková

v kaluži

Losos

Praha 2017


Copyright © Markéta Lukášková, 2017

Illustrations © Lada Brůnová, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-267-0954-1

ISBN e-knihy 978-80-267-1019-6 (1. zveřejnění, 2017)

Věnováno mým dvěma babičkám, za všechny

ty buchty, knedlíky, jahody s cukrem a smetanou,

smaženice, Staré pověsti české, pohádky, výlety,

rozmazlování a lásku.

A všem ostatním babičkám za to, že jsou.


• 5

Barbora

Nejhorší jsou rána, kdy se vzbudíte a v hlavě vám hraje pís­

nička nebo znělka z reklamy, kterou nesnášíte. Třeba jako

mně dneska. Vlastně je to fascinující – než si vůbec stačim

uvědomit, že právě probíhá proces probouzení, že se jmenuju

Barbora a mám u pusy zaschlou slinu, v uších už mi napros­

to zřetelně zní „Sconto nábytek, bytu i kapse na míru“. Ať

člověk chce, nebo ne, tohle mu dost jasně definuje i zbytek

celýho dne.

Nikdy jsem bohužel nebyla ten typ holky, co se posadí

na posteli s lehkým sexy rozcuchem, protáhne se, župan jí

oblečou srnky a ona na první pokus vyfotí ranní #nomakeup

selfie, za kterou dostane dvě stě lajků, než dojde do koupel­

ny. Jsem spíš ten typ holky, co se ráno bojí podívat do zrcad­

la, na zůstatek na účtu a do lednice. Vlastně se bojim skoro

všeho. V lesklejch magazínech pro ženský, který nosí fejkovou

Vuittonku, o tom teď hodně píšou, říkaj tomu úzkosti a je asi

in jima trpět. Milá ženo, vyhrab z kasičky sto tisíc, kup si za to

rtěnku Chanel, bavlněný tričko Karl Lagerfeld, kabelku s bam­

bulí, buď divná, choď k psycholožce, zobej nějaký neškodný

antidepresiva a hodně o tom vyprávěj kámoškám v centru

na kafi za osmdesát korun. Hnusnej náramek s přívěskama

ti příťa zabalí pod stromeček, takže se neboj, že bys snad

někdy v životě byla něčim zajímavá.


6 •

A teď zpátky k mýmu utrpení. Kromě úzkostí trpim taky se svojí spolubydlící. Jmenuje se Petra a studuje nějakou humanitní vědu, jejíž název si zaboha nemůžu zapamatovat. Petra naštěstí taky není typ, kterej oblíkaj srnky, ji oblíká pře­ vážně náhodnej výběr z blešáku. „Oblečení beru čistě jako praktickou záležitost,“ říká mi pokaždý, když se střetneme na chodbě a ona zaznamená můj tázavej pohled na svoji mikinu s nápisem Marmelády Krňany. „Firemní, po tátovi, no.“ Karl Lagerfeld by při pohledu na ni sežral tu svoji kočku, kterou si chce vzít za manželku, jak někde říkal. Není to tak dávno, co jsem žila s přítelem. Nesnášim to slovo, radši před lidma ironicky říkám příťa, aby to vypadalo, že mi na tom zas tak nezáleží, a navíc jsem vtipná. A rozhodně přece nejsem klasická, normální, klišovitá buchta a nejedu podle těch zajetejch šablon života. Byla jsem celej život přesvědčená, že nikdy nebudu bydlet s klukem, říkat mu přítel a vyprávět o něm lidem historky, který je nezajímaj. Jenže ono to klišé muselo na nějakým základu vzniknout, že. A tak jsem se ve čtyřiadvaceti sestěhovala s Václavem a v duchu vybírala vzorek na svatební porculán, abych se po dvou letech a dvou měsících stěhovala k potrhlý second hand maniačce Petře, pouštěla si po večerech takovou tu naštvanou písničku od Alanis Morissette a koukala se na sebe do zrcadla, jak jsem škaredá, když brečím.

Záchvaty sebelítosti byly vůbec moje hobby, úplně nejčas­ tějc jsem si před spaním představovala, že jsem umřela, ko­ ná se pohřeb a on tam sedí v první řadě. Zdrcenej z toho, že mě opustil, protože jsem byla skvělá. Taková představa mě vždyc­ ky dojala.

• 7

S Václavem jsme se seznámili strašně banálním způsobem. Bylo to na oslavě narozenin kamarádky, kam jsem šla ze slušnosti, což je věc, kterou na sobě fakt nemám ráda. Tvá­ řim se, jak naplno prožívám každej den a neztrácím čas se zbytečnejma lidma, a pak najednou trávim čtvrteční večer v podniku, co má atmosféru jak čekárna u doktora, srkám gin s tonikem za sto padesát korun a dělám, že poslouchám lamentování nějaký Terezy nebo Lenky o tom, kolik stojí svá­ zat diplomku, kolik kreditů jí chybí tenhle semestr a jak se nevyplatí jezdit za rodičema na Moravu vlakem.

„Takže jezdíte autem,“ řekla jsem jí na to nepřítomně a prs­ tem sjížděla na mobilu Instagram.

Další moje spolužačka má dítě a naaranžovala ho do zátiší mezi dudlík a kytici tulipánů. „No ne, vždyť ti to říkám, tím vlakem se to vyplatí, ale jen když máš In Kartu a přestoupíš v Pardubicích.“

„Aha.“ Srkla jsem si gin­toniku. Srk za třicet korun. Hlavně že si šetříš na motorku, krávo.

A pak vešel on. Kdybychom žili v románu Jane Austenový, další dvě strany by mi zabral popis toho, jak se veškerý jeho charisma, srdečnost a zevrubná dokonalost ducha zrcadlily ve stylu jeho chůze a v gestech, řeči těla, směru, kam vlál jeho kabát, nonšalantně přehozenej přes ramena, a jak po­ hodil hřívou hustých vlasů a propálil mě pohledem, v němž se setkávala touha a plachost, hrdost a skromnost, víno a ne­ vinnost, ale Mark Darcy se po nocích po Praze v jedenadva­ cátým století nepotuluje. Václav se prostě vpotácel do hos­ pody krokem střelenýho jelena, přimhouřil oči, rozhlídnul se po lokále a pohledem se zastavil u mě. Po tváři mu přeběhl • takovej zvláštní úsměv, jako když jde člověk kolem McDonalda a v duchu si během vteřiny řekne, že kašle na diety a skočí si pro jednoho cheese. Jo, já byla jeho cheesebur­ ger. Sednul si vedle mě. „Nazdar, proč tu dřepíš s takovejma divnolidma?“

Vysvětlení, proč jsme ještě ten večer skončili u mě, ne­ mám. Svedla bych to na gin­toniky, ale za ty prachy jsem jich zas tolik nevypila. Nicméně asi už za tejden jsem mu při společný snídani detailně zkoumala rysy v obličeji, abych se ujistila, že je to kluk, co je strašně podobnej mýmu tátovi, a tudíž je to pro mě ten pravej, protože my holky si přece vždycky vybereme toho, co vypadá jako náš táta, píšou to v článcích takový ty časopisecký psycholožky, co maj vedle textu fotku, kterou si najdete ve fotobance pod heslem „pro­ fesionalita“. Václav s mým tátou si byli podobný asi jako Mi­ rek Donutil a Alain Delon, ale to tenkrát hormonama zblblá Barbora naprosto odmítala vidět. Navíc tátu znám jen z fotky a ta určitě zkresluje, takže co jako. „Co je za znamení?“ zeptala se mě kolegyně Šárka na obědě poté, co jsem jí během jedněch lasagní vysvětlila, že můj no­ vej kluk je v podstatě hezčí a mladší Chuck Norris.

„Já nevim, má narozeniny sedmýho dubna...“

„Hm, takže Beran. Hele, od těch dál, s těma je to vždycky složitý, jsou to egomaniaci.“

„Aha, ježišmarjá, tak to já se s ním jdu hnedka rozejít!“

„Nepřeháněj.“

„Nezavoláme ještě nějakýmu věštci do televize, aby mi řekl, co si o mým vztahu myslí siderický kyvadýlko?“

• 9

Horoskopy jsou kravina a Václav je nejlepší. Tečka.

Teda byl. Asi tak rok byl fakt nejlepší. Pak mi spadly růžový

brejle, a nic mě v životě nevytáčelo víc než způsob, jakým

říká čaudy do telefonu. „Čaudyyyyyyyeeeeeaaaaaa.“ Z člově­

ka, kterýmu bych bez mrknutí oka darovala ledvinu, se stal

člověk, kterýmu bych bez mrknutí oka darovala jednosměr­

nou letenku do Bolívie.

Když se zamilujete, tak vám připadá jako naprosto geniální

nápad začít společně bydlet. V co nejmenším bytě. Protože se

milujem a navždy budem a žijeme jen z naší lásky. Nepodstat­

nosti, jako že se nám do bytu nevejde jídelní stůl, nebudeme

řešit. Jenže, zkuste si párkrát sníst řízek s kaší na kolenou.

I Brad Pitt vás po čase začne štvát, když s nim sdílíte dvacet

metrů čtverečních. Zjistíte, že mu smrděj nohy, nechává na

umyvadle plivance zubní pasty a zabírá vám polovinu skříně.

Přestože mě Václav vytáčel do nepříčetnosti, zůstala jsem

s nim mnohem dýl, než jsem měla. V době, kdy jsme spolu

byli, mi totiž umřela moje milovaná babička, a já jsem se pros ­

tě čistě sobecky rozhodla, že nechci bejt sama. Že vydržim

čaudy a plivance a nohy a způsob, jakým říká slovo croissant,

hlavně abych nemusela v noci ležet sama v posteli, koukat do

stropu a přemejšlet nad smrtí. A tak jsme si dál pěstovali ty

naše falešný objetí, vysmátý fotky na Instagramu a víkendo­

vý výlety po Čechách a hnili vedle sebe jen proto, abychom

nehnili každej zvlášť. Smutný na tom je, že přes to všechno

na něj teď občas myslim. Ale k tomu se ještě vrátim. Anebo

snad radši ani ne.

10 •

„No ahoj!“ zdravila mě Šárka v práci mezi dveřma. Nesnáším

to její „no“. Znáte to? Taková strašná blbost, a člověka to do­

káže vytočit doběla, protože přesně ví, co ty dvě písmena

v sobě obsahujou. No, to je dost, žes už přišla, no, ty teda

vypadáš. No, já jsem ti říkala, že karty říkaj, že to dopadne

blbě. No, tos měla asi radši zůstat doma. No, tak já se radši

zdekuju a nebudu ti překážet v cestě ke kávovaru. Možná to

no znamenalo prostě jen no, ale to byl zrovna den, kdy bych

mohla vyhrát olympiádu ve vztahovačnosti, a v tom debil­

ním no bylo všechno, v čem jsem o sobě pochybovala. Vrhla

jsem na ni vražednej pohled, utřela si sopel do rukávu, nara­

zila sluchátka na uši a zavřela se do svojí depresivní bubliny.

Masochisticky jsem si prohlížela starý fotky na Facebooku

a pátrala po lidech, co maj furt aktivní profily, ale už nežijou.

Jen tak, protože mě to bavilo. Pár dní po smrti babi jsem se

takhle do práce vydala asi dvakrát. Pak šéfová usoudila, že

výkonnější než já je momentálně i ta rozbitá kopírka politá

kafem, co máme v zasedačce, a nařídila mi dovolenou. Ty

dny pro mě byly slitý v jednu neurčitou hmotu, jako když se

roztaví nějaká umělohmotná figurka. Vlastně si ani moc ne­

pamatuju, co se tehdy dělo, byla jsem v nějakým zvláštním

šokovým stavu a fungovala jak automatická pračka. Vstát, vzít

si ze skříně náhodnej kus oblečení (takhle to dělá Petra furt),

dojít do práce, čumět na morbidity, přijít z práce, padnout na­

znak do postele. Tam jsem většinou přemejšlela, jestli mám

brečet, nebo spát, a následně jsem dělala na střídačku obojí.

Vlastně chápu Šárku a její no, ona je takovej ten typ uspo­

řádanýho člověka, co by i v případě sebevraždy vlastního dí­

těte nevyšel ven mezi lidi s neupraveným obočím a nevyže h­

• 11

lenou halenkou. Vypadá jako porcelánová panenka, nevěřim,

že by kdy měla třeba flek na oblečení. Nikdy jsem moc nevě­

děla, co přesně vyjadřuje slovo pěstěný, ale když se kouknu

na Šárku, přesně to bych o ní řekla. Je pěstěná. Určitě má

doma na vaně vyskládaný sprcháče abecedně podle názvů

a maže si na sebe krém pod jinej krém, nebo tak něco. Kdyby

ona byla ten člověk, co ho mimozemšťani unesou a budou

zkoumat, aby poznali naši rasu, došli by k závěru, že nepro­

dukujem žádnej odpad, naše hovínka nesmrdí a zuby máme

přirozeně perleťově bílý. Ale vlastně Šárce tohle trochu závi­

dim, a i když samozřejmě nežije nejšťastnější život, je v něm

prostě uklizeno a upraveno. Určitě i ty její lichý ponožky, co

se jí ztrácej při praní, jsou někde v paralelním vesmíru po­

skládaný za sebou podle barev.

Utěšuju se ale domněnkou, že v uklizeným životě víc vy­

nikne prázdno. V mým zabordeleným životě, kde v jednom

kuse zakopávám o zbytky svejch předchozích vztahů, nevy­

praný povlečení a nesplněný novoroční předsevzetí, to aspoň

vypadá, že je furt plno a furt se něco děje. Akorát se to moc

nehodí na Instagram.

Jo, pořád se něco děje. Babička umřela. Moje milovaná ba­

bička, kterou jsem měla radši než svoje rodiče, i když se ta­

ková věc přece neříká a ani necítí. Nejsilnější a nejodvážnější

ženská na světě, aspoň v mejch očích. Vychovala mě sama,

navíc vypadala vždycky tak dobře, že lidi věřili, že je moje

máma. A já ji tak vlastně brala, protože moje vlastní máma

si místo mě vybrala chlast a můj táta si místo mě a mámy

kdysi vybral život maminčina mazánka na druhým konci

12 •

republiky. Odešel, když mi byl rok, živý vzpomínky nemám

žádný, jen fotky. Byl to moc pěknej chlap, bohužel jsem po

něm podědila to, co holkám moc nelichotí. Až po letech mi

došlo, že jeho odchod byl ten důvod, proč máma začala pít,

ale vlastně se mi o tom nechce moc mluvit. Díky babi ty­

hlety nehezký vzpomínky dost vybledly, ačkoliv je mi samo­

zřejmě jasný, že by mi každej terapeut řekl, že je to všechno

ve mně někde uložený, a buď mi jednoho dne hrábne, nebo

dostanu rakovinu.

Babička byla navíc jediná, která mi říkala úplně jinak než

všichni ostatní. Bárko. Milovala jsem to oslovení. Měly jsme

takovej svůj svět, kterej se celej vešel do jejího obývacího

pokoje. Měla tam na komodě postavenou fotky dědy v rá­

mečku, občas se na ni hrozně hezky zadívala a vzdychla a já

dělala, že to nevidim, a bylo mi jí líto. Pily jsme spolu kafe

z hrnečků s kytkama, v televizi běžel nějakej odpolední se ­

riálovej nesmysl, já jsem jí vyprávěla o tom, co v práci, a všu­

de to vonělo. Tak babičkovsky. Zvláštní kombinace vůně

vypranýho prádla, dřeva, heřmánkovýho krému a chleba

s máslem a marmeládou. Když jsem byla malá, krájela mi ho

vždycky k snídani na takový malý kousky, na ovečky.

„My jsme tomu říkali doma na rybičky,“ plácla Šárka při odpo­

ledním kafi, když jsem se zasnila nahlas. To mě samozřejmě

vůbec nezajímalo, moje vlastní vzpomínky jsou důležitější,

ale snažila jsem se toho vzpurnýho puberťáka ve svý hla­

vě trochu krotit, protože přece jen moc kamarádů nemám

a teď je docela potřebuju. A bylo by fakt na nic, kdybych je

od sebe odháněla. Jenže je to těžký, i za normální situace

• 13

je pro lidi celkem problém pochopit moje myšlenkový pocho­

dy, teď se to všechno ztisícinásobilo. Babička odešla, a nic už

nikdy nebude dost dobrý, a Šárka tu klíďo píďo mele o tom,

že nějaká americká herečka zhubla pět kilo jedením fazolí.

Strč si ty svoje blbý rybičky do prdele a běž si honem zarov­

nat tužky na stole do pravých úhlů, psychopatko.

Když jsem poprvý s babičkou seznamovala Václava, byl to

pro mě strašně zásadní moment. Pro něj to byl večer promr­

hanej u zákusku a kafíčka, jelikož Sparta zrovna hrála finále

ligy. Ale to mi došlo až rok nato, tehdy se mi zdálo samozřej­

mě strašně roztomilý, jak se zajímá o sport a je schopnej se

rozčilovat u televize, protože nějakej chlápek kopnul do míče

pod špatným úhlem. Tehdy jsme byli ještě v tý zamilovaný

fázi, kdy má člověk mravenčení i z pípnutí esemesky, běží si

ráno čistit zuby před probuzením toho druhýho a zásadně,

ale opravdu zásadně a nikdy v žádným případě neprdí.

Je ohromující, jak rychle se do tohohle dá spadnout, ač­

koliv jste si desetkrát předtim řekly, že už opravdu nikdy. Že

už ze sebe neuděláte idiota, co čeká na to, až se mu někdo

ozve, že už nebudete nikdy žádnýho chlapa omlouvat před

svejma kamarádkama, nebudete se furt snažit vypadat sexy

a nenápadně si vytahovat ze zadku zaříznutý kalhotky pod

sukní, co vás škrtí, nebudete se první měsíce přetvařovat,

abyste ho namotaly, než se projeví vaše pravý já, pozdějc

se nebudete přemlouvat, abyste mu neprohlížely telefon,

a budete pořád strašně cool a nad věcí a skvělá přítelkyně.

Ta, který vůbec nevadí, že on jde do hospody s kámošema,

protože vy nejste taková kráva jako třeba ta Iva od bejvalýho • spolužáka Petra, co mu furt volá, když je na pivu, a zjišťuje, jestli je tam s klukama. Jednou jí tvrdil, že je doma, a ona mu nevěřila, tak mu zavolala a chtěla, aby jí do telefonu pus­ til vysavač. Jeho kámoš v hospodě zkoušel napodobit zvuk vysavače, ale neprošlo to, a tak se Iva naštvala a nechala ten večer klíče v zámku, a Petr tak musel přespat v autě. Jenže to bylo v zimě, dostal z toho zápal plic a Iva si s ním pak dělala v nemocnici selfíčka, jak se o něj stará. Je to bláznivý, ty milostný vztahy. Když babička tehdy Václava poprvé viděla, hned jsem tuši­ la, že se jí moc nelíbí. Ona to nedala nijak najevo, naopak, říkala mu Vašíčku a ani se nemusel zouvat, ale já to na ní poznala. Když totiž byla z někoho nervózní a nesvá, hrozně často si sahala na obličej a na vlasy. Pořád si strkala pramín­ ky za uši, ačkoliv jí tam držely, a podpírala si hlavu, i když jindy seděla jako dáma, žádný ruce na stole. No a co, řekla jsem si, až ho časem pozná, tak se to změní. Měla jsem víc dát na řeč jejího těla.

Už to, že ho vlastně moc nezajímalo, že mu představuju nejdůležitější osobu svýho života, mě mělo varovat.

„Bárko, ukaž Vašíčkovi ty svoje fotky, co tu mám, jak jsi šla do první třídy.“ Styděla jsem se, ale věděla jsem, že v tý situa­ ci to babi pomůže. Václav dělal, že je nadšenej z pohledu na malý nedomrlý děvčátko ve vroubkovanejch punčocháčích, ale myšlenkama byl ve skutečnosti někde na Spartě.

„Proč ji vlastně máš tak ráda?“ zeptal se dost neomaleně, když jsme šli na tramvaj.

„Co to je za blbej dotaz?“

• 15

„Tak promiň, se hned neurážej, jsem to tak nemyslel. Já jen, že tvý rodiče eště neznám a babičku už jo, to je divný.“

„Prostě je důležitá, no. Líbila se ti?“ Objala jsem ho kolem krku, jako kdybych se ho podvědomě snažila přemluvit ke kladný odpovědi.

„No jo, prostě taková babička. Babičkovská. Hele, když si chvátnem, stihnu eště konec druhýho poločasu.“ Leželi jsme pak v posteli a já přemejšlela o tom, jestli mu říct, proč to máme s babičkou tak, jak to máme, a co je s naši­ ma. Ale ne, na to je ještě moc brzo. Stejně jako na prdění.

16 •

Milada

Bárka mi byla představit toho svého nového chlapce, vi

zuálně mi trochu připomíná Jiřího, ale když se nad tím

zamyslím, bude to spíš proto, že mi Jiří tak chybí, a vi

dím ho v každém, než že by to byla pravda. Ale hned po

prvním setkání můžu říct, že povahově je to Jiřího opak.

Je to sobec a očividně mu dělá dobře, když k němu žena

vzhlíží. Já mám ráda, když u mě má muž autoritu, ale

nesmí si ji vynucovat násilím. Václavovi chybí to, co mě

na Jiřím kdysi upoutalo. Je asi směšné to tak říct, ale je

to něco, co se vidí hlavně v psích očích. Taková oddanost

a čistota, pocit, že ten tvor by vám nikdy v životě ničím

neublížil. I když jsem věděla, že v životě mohu prožít

mnohem vášnivější vztah s emocemi, co se mnou budou

házet ode zdi ke zdi, vždy jsem byla Jiřímu věrná. Jako

bych mu to nějak dlužila, ačkoliv nebylo za co. Ale to, co

z něj vyzařovalo, to člověka přimělo slíbit si, že tu pro něj

vždy bude. Že takový jako on si nic menšího nezaslouží.

Bárka ale vypadá šťastně, tak jí to přece nebudu kazit. Ne

budu si utvářet názor po jednom kafi, kdybych jí to řek

la, určitě by se na mě naštvala. Můžu si o sobě myslet,

že mám odhad na lidi, ale kdybych přišla s tím, že se mi

nelíbí něco na jeho očích, tak by se mi akorát vysmála,

• 17

protože bych zněla jako blázen, a ještě by mi vyčetla, že

nevěřím v její schopnost člověka prokouknout.

Nebudu říkat nic, konečně to zas vypadá, že žije naplno.

Sice je to asi hlavně kvůli tomu klukovi, a to je trochu ces

ta do pekel, ale musí si na to všechno přijít sama. Zdědila

po svých rodičích naštěstí ty lepší vlastnosti, je upřímná

a chytrá. Byla bych raději, kdyby byla trochu víc spole

čenská, ale přeučený introvert je něco jako přeučený le

vák. Občas mě jen trochu trápí, že na mně hodně visí,

a já tu nebudu navždy. A až odejdu já, nezbude jí ni

kdo. Její otec zmizel bůhví kam chvíli po jejím naro

zení, byl to srab. Toho jsem mimochodem odhadla na

první pohled, když ho Jana přivedla domů. Jenže moje

námitky vůči němu akorát zhoršily už tak zoufalý vztah

mezi námi dvěma, přestala se se mnou v podstatě na dva

roky úplně bavit a objevila se až měsíc před porodem.

Petr byl takový ten klasický maminčin mazánek. Bydlel

se svojí matkou, nepracoval, nestudoval a pořád fňukal,

že si nemůže najít práci, a přitom ani žádnou nehledal.

A to měl pro to nejlepší podmínky, bylo těsně po revo

luci a možné bylo absolutně všechno. Jemu ale přišlo

lepší žít v 2 + 1 s matkou – zdravotní sestrou – a ne

chat se v devětadvaceti letech opečovávat jak miminko.

Takové vztahy matek se syny mi vždycky naháněly husí

kůži. Ona ho navíc měla pořád tendenci hájit, Peťánek,

jedináček, mumínek, přece nehrábne na práci, nikdo to

po něm ani nechce, ještě by se mu udělal mozol a na

to by mohl umřít, ona to vídá v nemocnici dnes a denně,

jak člověk přijde s nějakou banalitou a večer ho vezou

18 •

na pitevnu. Po narození Bárky se s Janou konečně sestě

hovali k sobě, respektive on k ní do bytu, a vypadalo to,

že se aspoň bude starat o malou. Ale nestalo se, prostě

zpanikařil, náhlá odpovědnost a noční brek a unavená

Jana na něj byly moc velká změna oproti mama hotelu,

a prostě se jednoho dne sebral a odešel. Nejsměšnější na

tom je, že se pak se svojí matkou oba přestěhovali někam

na druhý konec republiky a ani jeden už o sobě nikdy

nedal vědět. Jana ho ještě dlouho po jeho zmizení háji

la, asi nějak vnitřně doufala a čekala, že jednoho dne se

objeví u ní s kyticí růží, značkovou postýlkou a letenkou

na Bahamy. To se nestalo, a moje dcera si proto našla lep

šího kamaráda. O tom asi až jindy.

Je stejně zvláštní, co všechno jsme my ženy schopné

těm chlapům obětovat. A vlastně to ani není oběť, spíš

se jen přizpůsobujeme tomu, o čem si myslíme, že se

jim líbí. Můžeme stokrát tvrdit, jak jsme samy sebou, ale

ruku na srdce – mám už tolik zkušeností, viděla jsem

svoje kamarádky, jak zahodily všechno jen pro to, aby se

z nich staly dokonalé manželky, a aby hlavně byl Pepíček/

Vojtíšek/František/Milošek spokojený. Žily život, jako by

nikdy neměl skončit. Ztratily se v každodennosti a zís

kaly pocit, že je v pořádku, když budou věčně unavené

hledět do budoucnosti, k momentu „až“. Až se dodělá

tohle, vydělá na tohle, tohle dítě vyroste a v téhle práci

dostanem přidáno. Kéž by tehdy věděly, že to „až“ nebu

de nikdy. Že jednou ucítí, jak to všechno pomalu končí.

A pak si uvědomí, že už nebude nic, ani ta příští neděle,

na kterou si naplánovaly, že si konečně odfrknou a hodí

• 19

nohy na stůl. Já nejsem žádná feministka, na mě jsou tyhle ženské moc uřvané a otravné. Jen si myslím, že se spousta mých vrstevnic zbytečně obětovala, aniž by o to vlastně ti jejich Pepíčci a Milošci stáli. Musím si o tomhle někdy promluvit s Bárkou, ale vlastně se bojím, že jsem stejná jako ty, o kterých mluvím. Taky odkládám důležité na později a to zásadní mi uniká. Co když jsem udělala chybu? Co když je moje vina, že si přivedla domů kluka s divnýma očima a pořád chce krájet chleba na ovečky? Co když kvůli mně skončí v padesáti sama, s haldou koček, předplatným TV magazínu a trvalou na hlavě? Jenže já jsem jí jiný příklad ani dát neuměla. „Bárko, víš, že nemám ráda, když kouříš,“ říkala jsem jí tuhle.

„Ale babi, vždyť tys taky v mým věku kouřila. Každej kouří, pak každej přestane, když dostane rozum... nebo bronchitidu,“ plácla ironicky jako vždy, když jsem začala být ustaraná.

„Máš pravdu,“ přikývla jsem a zapálila si s ní jednu svoji sváteční slimku. A žádné až.

20 •

Barbora

Nemám kolem sebe hejno kamarádek. Takovou věc o sobě

ráda prohlašuje skoro každá holka, takže otázkou je, okolo

koho se ty hejna kamarádek vlastně pohybujou. U mě je

to ale na rozdíl od jiných fakt pravda. Mám spolubydlící,

za kterou se spíš stydim, a náš vztah založenej na každo­

denních konverzacích o tom, jestli vypnem, nebo zapnem

v bytě topení, bych asi za kamarádství neoznačila. Pak je

tu Šárka, která je můj úplnej opak ve všem, ale z nějakýho

podivnýho důvodu se navzájem sneseme. Vztahy s holkama

z gymplu se vesměs rozpadly po maturitě, když jsme každá

šly studovat něco jinýho nebo do jinýho města. Vždycky

když nad timhle přemejšlím, opakovaně docházim k závě­

ru, že moje nejlepší kamarádka je babička, což teda není

zrovna moc cool.

Holky taky rády říkaj, že si jako malý víc hrály s klukama

než s holkama a víc s fotbalovým míčem než s panenkama,

jako by bylo trapný dělat holčičí věci. Co se tohohle týče,

měla jsem dětství asi docela genderově vyvážený. Jen jsem

ho většinou trávila sama. Na holky jsem byla moc velkej cy­

nik a na kluky zas málo holčičí, a proč by se v deseti letech

kamarádili s holkou, když nemá hezký vlasy a oči a je jen

sprostá a divná, od toho maj kámoše, že jo.

• 21

Jsem navíc jedináček, takže ve mně ani přirozeně nevzniknul

ten pud o někoho se starat nebo se o někoho strachovat, jak

to má spousta starších sourozenců vůči mladším. Měla jsem

tudíž celej dosavadní život k tomu, abych se naučila vystačit

si úplně sama, jenže dělám přesnej opak. Samota mě děsí.

Možná právě proto, že ji tak dobře znám. Dokud byla babička,

vždycky jsem někde uvnitř v sobě měla ten pocit, že existu­

je nějaký doma, pelíšek, kde je teploučko a známo a je tam

dobře. S jejím odchodem tenhle pocit prostě najednou zmi­

zel a já si připadám, jako bych žádnej domov neměla, jsem

nomád, co si přesunuje krámy v krabicích sem tam. Strašně

jsem se snažila vybudovat si nějaký doma s Václavem, v tom

pitomým krcálku, kde si člověk na posteli natáhnul nohy

a dotknul se protější zdi, ale nešlo to. A do toho mi ještě

Šárka omílala dokola poučky z motivačních článků jako „kdy­

byste se opravdu milovali, dovedli byste spolu žít i v krabici

pod mostem“ a podobně. Stalo se mi nakonec to, za co jsem

každýho takovýho člověka odsuzovala. Byla jsem s někým

jen proto, abych nebyla sama. Připadala jsem si vůči němu

hnusná a neupřímná, ale zároveň už mi tak lezl na nervy, že

si to beztak zasloužil. A oplácel mi stejnou mincí. Od jistý

doby mě netagoval na fotkách na Facebooku, pak si dokonce

smazal, že jsme ve vztahu, asi aby nějaký krávy u něj v práci

neviděly, že má holku. Alespoň tohle jsem si vždycky říkala,

když jsem hledala další důvody, proč ho nenávidět a dál se

utápět v týhle masochistický loužičce, kterou jsem si pod

sebe sama dobrovolně nachcala. Bohužel i ve chvílích, kdy

mě nejvíc štval, jsem se o něj bála, když třeba byly čtyři ráno

a on měl nedostupnej mobil, a já sice věděla, že je asi někde • v baru bez signálu, ale stejně jsem měla před očima scény, jak ho sráží tramvaj nebo padá do ledový řeky úplně opilej. A vlastně jsem se ani nebála o něj, bála jsem se o sebe, toho, že pak bych zůstala úplně sama.

Byla to jen taková závislost, ne láska. Lásku si představuju jako něco, co přesahuje hranice pitomýho tagování na Face­ booku, jako to, že toho druhýho člověka vezmu, tak jak je, a chci ho se všim všudy. Nechci ho měnit, respektuju, co má rád, a baví mě to s nim. A ne, že mám chuť ho od začátku za­ balit do krabičky a tu si dát do kapsy a mít nad ní plnou kon­ trolu. Šárka by mi na to řekla, že opravdová láska je někoho nechat jít a čekat, jestli se vrátí. Já bych jí na to řekla, no to víš, že jo, nechám ho letět a bude si psát prasárny s něja­ kou blbkou z kanclu, co neví, jak se píše slovo „francouzský“.

Nejistota je přesně to, na co mě Václav na začátku pěkně namo tal. Neskákal kolem mě jak nadrženej pudlík, sice se mi ozval, jestli nepůjdem ven, nemusela jsem na jeho zprávy čekat několik dní, ale pořád mi nějak pokoutně dával najevo, že se ze mě teda rozhodně nezblázní. Že mi modrý z nebe k nohám fakt nosit nehodlá. No a mně se to samozřejmě strašně líbilo, byl to pro mě frajer, žádnej otrava, co si potře­ buje asap vrznout za jakýchkoliv okolností. Všechno jsem si to uměla pěkně obhájit, a abych se v tom utvrdila, vzpomí­ nala jsem na dobu, kdy jsem chodila s Danem. O tom se ani nedalo říct, že jsem ho měla pořád za zadkem, protože kdy­ by mi stál za zadkem, mohl by tam dělat něco, co nevidim. Jeho jsem měla pro jistotu furt nastoupenýho v pozoru před sebou. A to nebylo sexy. „Ne, promiň, to není tebou, to je mnou,“ bla bla, tyhle a podobný kecy jsem tehdy měla, když

• 23

jsem se s ním narychlo rozcházela v jedný divný hipsterský kavárně v Karlíně. „Bárko, a nemyslíš, že jsi na ty chlapce moc přísná?“ ptala se mě babi tehdy, když jsem se jí snažila vysvětlit, proč už Da­ neček nepřijde na plněný knedlíky s uzeným.

„Nejsem přísná, babi, je prostě třeba, aby měl vlastní život mimo mě. jak mi jinak může imponovat?“

„Časem poznáš, že je stejně nejdůležitější to, jak moc tě má rád.“

To je děsný klišé, babi, myslela jsem si, ale neřekla jsem to nahlas, protože jsem nechtěla bejt drzá, svý neexistující kámošce bych to vmetla do tváře s chutí, a možná proto taky žádnou nemám. „Měla by ses trochu dát do kupy a vyrazit někam ven,“ zkusila to na mě nenápadně Petra pár tejdnů potom, co jsem se k ní nastěhovala. Možná čekala, že půjdem spolu, připijem se na baru levným vínem a začnem si svěřovat svý životy a v noci budem odcházet jako nejlepší kámošky.

„Jak jako dát do kupy?!“ vyjela jsem na ni a ostentativně si prohlížela její ukrutnej odrostlej melír a žlutý svítící triko, jako by mi snad ona mohla v těchhle věcech radit. Ne, my prostě kámošky nebudem.

„Trochu se odreagovat od všeho, neprospívá ti to, i na mě seš akorát šíleně jedovatá, já jsem ti nic neprovedla.“ V tu chvíli mi jí bylo líto. Ona možná opravdu stojí o moji spo­ lečnost. Nebo aspoň o to, abych se k ní nechovala jako ke kusu hadru. •

„A říkám snad, že provedla?!“ vyjela jsem podruhý. Klasická já, čim víc cejtim vlastní chybu a zcestný nefér chování, tim víc to přeháním, abych se co nejvíc vzdálila tomu, že bych snad přiznala, že se chovám jako kráva.

„Ne,“ odsekla a práskla dveřma.

Fajn, tak si běž. Vždyť já nikoho nepotřebuju. A zastrč si cedulku, čumí ti.

• 25

Milada

Začalo to tak nenápadně. Pobolívala mě hlava a brněl mě obličej, hlavně v noci, budilo mě to ze spaní. Nic to nebude, utěšovala jsem se, málo větrám v pokoji, lítá mi tlak, jsem v přechodu. Po pár dnech usilovného větrání a bolesti, brnění a motání, které se spíš zhoršovalo, jsem si řekla, že asi větrám moc, někde mi na krku něco ztuhlo, a tím to bude. Ještě že jsem tehdy doma neměla počítač a internet, tam bych si určitě hnedka hledala, co se se mnou děje.

„Babi, googlení je nejhorší, vždycky se dočteš, že umíráš,“ smála se tehdy Bárka, když jsem se jí svěřila. A tak jsem se smála s ní, já přece neumírám, to je hloupost, jen mě pobolívá hlava, a to dneska každého druhého, natož v mém věku. A tak jsem se objednala na ortopedii, někde mi něco odblokujou, a zas budu jako rybička. Jenže na ortopedii mi pan doktor řekl, že mám páteř jako dvacítka, což pro mě tehdy paradoxně byla špatná zpráva.

Poprvé jsem omdlela v obchodě u pokladny. Polil mě studený pot, trochu se mi navalilo, podlomily se mi nohy a pak bylo černo. Otevřela jsem oči, myslela jsem, že jen pár vteřin nato. Rozhlédla jsem se kolem sebe a leknutím se okamžitě postavila na nohy. Všude okolo mě byly vyskládané hromady masa ve vakuovém obalu a mezi • nimi stály tři prodavačky, co měly ve tváři výraz, jako by právě viděly ducha.

„Je vám dobře?“ zeptala se mě podsaditá padesátnice s knírkem a cedulkou Ovoce–zelenina.

„Ano, totiž... bolí mě hlava, asi jsem se do ní praštila.“

Ženské se na sebe znepokojivě podívaly. „Platila jste u kasy a najednou jste se sesunula k zemi. Zkoušely jsme vás probrat, ale nešlo to, lidi okolo začali trochu hysterčit, tak vás Jarda od nás ze zeleniny hodil přes rameno jak pytel mokrý pšenice, ha ha ha, a donesl vás sem. Zavolaly jsme záchranku,“ shrnula to a její hubená, asi tak třicetiletá kolegyně horlivě přikyvovala. Ta třetí se na mě ani nepodívala, to byla nějaká mladá brigádnice, která se asi bála, že jí tam umřu před očima.

„Ježíšikriste, co blázníte, já záchranku nepotřebuju, nic mi není.“ Nejsem přece starý nemohoucí případ pro sanitku, styděla bych se s nimi jet s tou houkačkou, ještě mě někdo venku uvidí, že jsem vlastně v pořádku, a budou si myslet, že jsem jen stará bláznivá hypochondrická ženská. „Ale děkuju vám, vzkažte tomu Jardovi, že děkuju.“ Chystala jsem se konečně opustit sklad, ustarané trio a uniknout pachu hovězího, ze kterého se mi dělalo trochu špatně, ale najednou se mezi regály objevili dva chlápci v oranžových bundách. „Tak co, kde je ten ležák?“ zeptal se jeden, co vypadal, jako by mu obličej někdo zmáčkl do svěráku a louhoval ho dvacet let v nikotinu, a já si mimoděk vzpomněla na zřízence od docenta Chocholouška.

• 27

„To budu asi já,“ zasmála jsem se.

„No vida, tak pojďte, odvezeme vás, prej jste sebou sekla u pokladny.“

„Ale mně opravdu nic není.“

„To říká každej, co se probere, kromě dědy Horáčka z Vršovic, co si nás volá pokaždý, když ho píchne v boku,“ mávl nade mnou rukou ten mladší, docela sympaťák s tetováním za uchem, a já věděla, že mi nezbude než poslechnout.

„Prosím vás, tak ale nepouštějte tu houkačku.“ •

Barbora

Všimla jsem si, že babi něco trápí a že jí není dobře. Ale před­ stava toho, jak třeba leží v nemocnici pod tou hnusnou na­ škrobenou děravou peřinou a pije celý dny odpornej čaj a jí nablito s rejží, ta mě tak děsila, že jsem veškerý negativní myšlenky okolo jejího zdravotního stavu vždycky hned za­ plašila a měla pocit, že když o tom nebudu přemýšlet, tak to prostě zmizí. Neměla jsem to dělat.

Když tehdy v obchoďáku omdlela a volala mi pak z nemoc­ nice, že je na vyšetření („Ale nestrachuj se, Baruško, nic to není, asi tam byl blbý tlak.“), věděla jsem, že je zle. Baruš ko mi řekla asi třikrát v životě, z toho jednou, když se stalo tamto s mámou. Baruška nevěstila nic dobrýho. Sevřel se mi celej vnitřek, oběd v žaludku se začal hejbat a za pár vteřin jsem le­ těla na záchod. Je neuvěřitelný, co všechno s tělem udělá stres. „Jedu za babi do nemocnice.“

„A jak dlouho tam budeš? Stíháme večer to kino?“

„Děláš si ze mě prdel, že to je teďka jediná věc, co tě za­ jímá?!“

„No tak sorry, koupil jsem lístky, tak aby nepropadly.“

„Seš nechutnej ignorant. Nazdar.“

Do kina šel ten večer Václav sám nebo možná s nějakou blbkou z kanclu, co konečně chytla příležitost za nagelovaný

• 29

háro. Já jsem po dvou hodinách čekání usnula na odrbaný dřevěný židli na neurologickým oddělení a do zadku si zad­ řela třísku. Čekání na výsledky v nemocnicích v amerických seriálech vypadá teda o něco pohodlnějc.

„Vy jste slečna Valentová?“ zeptal se mě knedlík na talíři upro­ střed obří garáže. „Cože?“ odpověděla jsem udiveně knedlíku.

„Slečno, haló, probuďte se,“ pokračoval knedlík.

„Vždyť jsem vzhůru!“ Něco mě jemně štíplo do ramene. Otevřela jsem oči.

„Slečno Valentová, vnímáte mě? Jste vnučka Milady Va­ lentové, je to tak? Mám pro vás špatnou zprávu.“ Proti mně seděl v podřepu asi šedesátiletý doktor a ruce měl položený na mým klíně. V jakýkoliv jiný situaci by tohle bylo krajně nevhodný, ale tehdy jsem byla ráda za nějakej vlídnej lid­ skej kontakt, jeho ruce hřály a měl přívětivej pohled, hodně unavený, ustaraný oči a výraz v obličeji, kterej nevěstil nic dobrýho. Že se někdy ocitnu v týhle situaci jak vystřižený z nekonečnýho doktorskýho seriálu na Nově... to už mi mno­ hem pravděpodobnější připadal ten mluvící knedlík v garáži.

„Co je s babi?“ vyhrkla jsem a vzápětí litovala otázky, jako by snad odpověď nepřišla, kdybych se nezeptala.

Inoperabilní glioblastom. Nádor na mozku. V překladu smrt. Zatmělo se mi před očima. Tentokrát se mluvící kned­ lík neobjevil. Vzlykala jsem na nemocniční chodbě, z nosu mi tekly nudle a snažila jsem se tolik nebrečet před cizím doktorem a on mi utíral slzy hadrovým kapesníkem s kytič­ kovaným vzorem. „Nate, nechte si ho. A buďte silná, babička vás bude teď potřebovat.“ •

Milada

Když mi poprvé řekli, že brzy zemřu, začala jsem se smát. Ptala jsem se proto doktora, jestli je to normální, takhle reago vat.

„Normální je jakákoliv reakce, jste v šoku, organismus se s ním vyrovnává různými způsoby.“ Podrbal se na uchu a vytáhl ze šuplíku takový formulář. „Teď musíme probrat vaše další možnosti.“

Smála jsem se dál. Odškrtáme si políčka, abychom si vyjasnili, jak dlouho tu ještě budu otravovat, než zmizím. Smrt je pro člověka tak strašně vzdálená a nereálná, i když je mu pětašedesát. Ačkoliv je to vlastně nejopravdovější věc ze všech, na rozdíl od spousty těch, kvůli kterým se zbytečně trápíme, aniž by se třeba doopravdy staly. Nepřipadá nám, že se nás týká. Vždyť je to antiteze toho, co jsme teď. Popření existence. Jsem tady, je hloupost, že bych tu nebyla. Jsem tady totiž odjakživa. Od doby, co pamatuju. A až tu nebudu, mě to trápit nebude. Bude to trápit Bárku, a to musím nějak vyřešit.

Podepsala jsem všechny možné papíry, ne, nechci léčbu, když je šance na uzdravení asi půl procenta, chci zemřít hezká, a ne jako vyschlá chudinka bez vlasů, šátky mi nesluší a infuze taky ne. Budu doma, ani mě nehne ležet v nemocnici, ano, když mi bude zle, zavolám.

• 31

Dostala jsem tunu prášků na bolest, pak prášky, co mažou vedlejší účinky těch prášků na bolest, a pro jistotu ještě prášky, co mažou ty předchozí mazací.

Možná bych teď měla přiznat, že mě po doktorově oznámení okamžitě přepadla strašná potřeba užít si ty zbývající týdny, rychle objet svět dokola a svézt se na velbloudovi a všechny ty nesmysly, co ukazují ve filmech. Pravdou ale jest, že jediné, po čem jsem toužila, bylo jít domů. Sednout si do křesla, uvařit si kávu a otevřít si detektivku. A pak třeba album fotek, když byla Bárka malá. A vidět Jiřího.

Mám schovanou jednu jeho fotku, pořízenou chvíli potom, co jsme se vzali. Sedí na kameni v lese a dívá se někam mimo objektiv. Už si vlastně nepamatuju, kde jsme to tenkrát byli, ale on se té fotce pak smál a říkal, že vypadá jako jezeďák vyhlížející příští pětiletku. On nesnášel komunisty, i proto, že moji rodiče byli ve straně a já s nimi kvůli tomu měla spory. Tuhle fotku miluju, zachycuje něco, co jiné fotky nezachytily. Jako by v ní byl skutečně naživu. Kéž by na mě někde čekal. Vždycky jsme spolu plánovali, co všechno budeme dělat, až zestárneme. Jak budeme cestovat, užívat si volno, našetříme si, abychom neživořili z důchodu. Jiří měl plán, že zrekonstruuje dům po rodičích a budeme ho pronajímat a „budem se mít jak prasata v žitě“, jak říkal. Jenže to všechno zhatil jeden pitomý infarkt před dvaceti lety.

Teď ale musím myslet na Bárku, protože ta zůstane sama, a to mě na tom trápí nejvíc. Co bude s bytem? Bude ho vůbec chtít? Zbude po mně hromada krámů. Jsou to věci,

32 •

co člověk sbírá celý život, má pocit, že bez nich nemů

že být, a pak stačí vteřina a stane se z toho kupa hara

burdí, co potomci strkají bez ladu a skladu do krabic

a schovávají ve sklepě. Život je vlastně strašně absurd

ní a smrt ještě absurdnější. Musím si to připomínat, až

mi bude opravdu zle.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist