načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lord z planety Země - Sergej Lukjaněnko

Lord z planety Země

Elektronická kniha: Lord z planety Země
Autor:

Může se stát, že odvážný mladík zachrání v parku holčičku před dotěrnou partou chuligánů. A po čase se ukáže, že se jednalo o princeznu vzdálené hvězdné soustavy, která ho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 525
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Může se stát, že odvážný mladík zachrání v parku holčičku před dotěrnou partou chuligánů. A po čase se ukáže, že se jednalo o princeznu vzdálené hvězdné soustavy, která ho požádá o pomoc. Jeho souboj s nežádoucím nápadníkem je pouhou předehrou v lavině událostí, v nichž hraje stále významnější roli. Účastní se mezihvězdných válek kosmických civilizací, které zaplňují celý vesmír, odhaluje tajemství civilizace Rozsévačů. Vzdálenosti ani čas nejsou omezením, zbraně jsou hodny velikosti bitev.
Populární autor se v této trilogii rozmáchl skutečně v kosmickém měřítku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

ARGO





Sergej Lukjaněnko

Lord z planety Země

© 1994, 1996 by Sergej Lukjaněnko

Translation © Pavel Weigel, Eva Bůžková

Cover © Jan Doležálek, 2009

© Triton, 2009

ISBN 978-80-7553-132-2 (pdf)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,

www.argo.cz


„Hra hodná princezny“

(místo předmluvy)

Čím může skončit obyčejné seznámení v parku, při kterém

místní superman brání ve tvrdé rvačce děvčátko? Svatbou,

soubojem, utkáním ve vesmíru, galaktickou válkou?

I prvním, i druhým, i třetím společně se čtvrtým. Protože právě tímto setkáním začíná fantastický román. Trilogie Sergeje Lukjaněnka Lord z planety Země.

A pokud je ta dívka princeznou vzdálené hvězdné říše, všechno ostatní se objeví samo: blastery i hvězdolety,pavučinové miny i chrámy předchůdců-Rozsévačů. A také atomární meče, jejichž ostří brousí vlny plamenů, mečeostřejší než kosa Smrtky a Occamova břitva.

Takový je život po vtrhnutí do neznámého světa, pokud ho převrátíš z nohou na hlavu, abys dosáhl svého. A pokud se úplně vyčerpáš v poslední bitvě a uděláš všechno možné i nemožné – zvítězíš!

Nemůže nestrhnout dobrodružství, ve kterém se dětská hračka – pistolka na péro – stane zbraní měnící osudyplanet. Kde se pradávné přání hrát znovu, napravit učiněnou chybu, splňuje a přerůstá do reality z pestrých přeludůpočítačových her...

Po zuby ozbrojení náboženští fanatici i upířineskrývající své špičáky. Podivní přátelé a neobvyklí vrazi, souboje na oběžné dráze i triky s časem. Nečekaná setkání anevyhnutelná loučení, to vše čeká hrdinu, který se rozhodlzvolit ze všech žen vesmíru jedinou: Princeznu.

Ukazuje se však, že rozhodnutí nestačí. Nestačí ani udělat nemožné, je třeba ještě prokázat své právo na vykonaný čin. Donutit sebe i všechny ostatní, aby mu uvěřili.

7


Je možné bezhlavě se pustit do dobrodružství aputování, prověřit svou odolnost trvalým nebezpečím. Ale není to řešení. Proud událostí, které se nemění, se může státjednotvárným. A pokud se netouží po stále složitějších hrách a zvyšování sázek, původní námět slábne. Rada Černékrálovny Alence zůstává platná: „...tady musíš běžet ze všech sil, abys zůstala na stejném místě.“

Avšak kam běžet, když tě celé okolí pokládá zavšemohoucího Prince, i když ty sám to nebereš vážně, ale už jsi morálně zúčtoval s rodnou planetou: „...když nenávidět, tak celou civilizaci“.

Hvězdy nad hlavou a mravní zákon ve mně – to stojí za výzvu. Všechno ostatní jsou jen názvy z nekonečnéhoseznamu vesmíru. Výsledek souboje s nimi je jediný. Různé jsou jen cesty. Pokud nenávist vytlačila lásku, ať nazveš jakkoliv Sílu, která si z tebe udělala hračku, stojíš u jejího zdroje ty sám.

Kterou z cest zvolili Princ a Princezna, Země a hvězdy? Kdo zvítězil v souboji?

Rozhodněte sami. Kvůli tomu má smysl přečíst trilogii, ve které se odpověď na libovolnou otázkou může státpísní nebo ranou mečem, polibkem princezny nebo záhubou planety.

Ale otázek stejně zůstane hodně. 8


Princezna

stojí za smrt


Památce Vitalije Ivanoviče Bugrova...


První část

Lord

1. Zasnoubení

„Je možné se do tebe zamilovat?“

Otázku jsem napřed přeslechl. Byl jsem zaujat složitým pokusem vstát ze země tak, abych se nemusel opírat ozkrvavené pěsti, a na děvčátko jsem skoro zapomněl. Vpořádných rvačkách se často stává, že na jejich konci se už neví, proč k nim došlo.

„Je možné se do tebe zamilovat?“

Nakonec se mi podařilo vstát. Nejvíc mě bolely ruce, což bylo špatné. Zřejmě jsem většinu ran odrazil. Nebýtpřímého zásahu do obličeje v poslední chvíli, zvítězil bych. Asamozřejmě bez vlastní krve.

„Je možné se do tebe zamilovat?“

Hlas dívky byl naléhavý i klidný. Jako kdyby to aninebyla ona, která se zoufale a neuměle bránila, když ji nedávno táhli k lavičce tři pořízci. Jako kdyby nedošlo ke krátké a ostré rvačce, v jejímž závěru jsem poprvé překročilneviditelnou hranici a začal se rvát doopravdy. Odhodlán zabít. Jinak by zabili oni mě.

Viděl jsem se jakoby ze strany. Vysoký, svalnatý, vroztržené košili, s obličejem zalitým krví. Asi měli boxery. Amatérský superman, stojící rozkročen nad třemipošramocenými nepřáteli, vedle zachráněné dívenky. Je možné se do někoho takového zamilovat?

„Ano, ovšem,“ zašeptal jsem, aniž jsem si uvědomilnevhodnost otázky. „Je to možné...“

A pohlédl jsem na ni.

11


Bože, co na ní tři viděli? Zřejmě ještě nezletilá, takových třináct čtrnáct let. Ovšem hezká...

Velice hezká.

Jemné kaštanové vlasy, volně splývající na hubenáramena. Štíhlé nohy, dlouhé a bez mladické neohrabanosti. Ideální postava s klasickými mírami řeckých soch. Velké tmavomodré oči, bojácně hledící z krásné tvářičky. Takže se přece jen polekala... Ale hlas zůstal překvapivě klidný.

Nedokázal jsem odtrhnout pohled. Byla oblečenápřekvapivě: krátké přiléhající šortky, top z lesklé nachovélátky, maratonky stejné višňové barvy, bledě růžové ponožky, srolované ke kotníkům. Kolem štíhlého krku měla dvakrát otočený zlatý řetěz, tak masivní, že jsem zauvažoval onaodobenině. Ale hned jsem pochopil, že to napodobenina nebude. Neměla na sobě nic falešného. Řetěz je zlatý,určitě stál spoustu peněz.

Bože, jak to, že ji nepřepadli dříve?

„Hodně to bolí?“ zeptala se tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě to bolí, ale tobě topovídat nebudu. Měla bys jít co nejrychleji domů. A netoulat se v noci prázdným městským parkem, plným zdrogované mládeže a ožralů.

„To hned přejde,“ řekla přesvědčivě. A natáhla ke mně ruku.

Teplé, něžné prsty se dotkly mé tváře. Jako kdybyneviděla zatuhlou, lepkavou krev. Nebo se jí nebála dotknout.

Bolest ustala.

Ovál mě chladivý vítr. Vrátilo se mi vědomí. Narovnal jsem se, odhodlán znovu k boji. Připraven zemřít proneznámou dívenku. Připraven zabít každého, kdo by se jiopovážil urazit.

Bolest zmizela.

„To jsem moc ráda,“ řekla. „Jsi hezký, i když to nenídůležité. Jsi silný, ale ani to není hlavní. Jsi odvážný.“

Na okamžik se odmlčela. Její prsty přejely po mé tváři a kdesi uvnitř vznikl lehký chládek. Zvláštní, vždyť má tak teplou dlaň...

„Ale nejdůležitější je, že je možné se do tebe zamilovat.“ 12


Přikývl jsem. Teď už s plným vědomím. Přece chci, aby ses do mě zamilovala, zvláštní holčičko.

Protože tě už miluji.

„Počkáš na mě, dokud nevyrostu?“

Usmála se a blýskla velkýma modrýma očima. Ptala se, ale už znala odpověď. Jako kdyby plnila nudný, alenezbytný rituál.

„Ano.“

„Tak mi podej ruku.“

V mé dlani se ocitlo něco těžkého a malého. Prsty se samy sevřely a ukryly nečekaný dárek.

„Musíš ho nosit, dokud si to nerozmyslíš. Dokudnepřestaneš čekat. Už musím jít.“

Ustoupila dozadu. Do tmy, mezi stromy, do neznáma.

„Počkej,“ přikročil jsem k ní. „Doprovodím tě.“

Mladá bohyně se usmála i očima.

„Mám doprovod. Je to hodně daleká cesta... pro tebe. Jsem ráda, že jsme se zasnoubili. Sbohem.“

Nepochopitelně jsem ztuhl. Viděl jsem, jak odchází, a každá buňka, každý sval, každý nerv mého těla ji chtěly následovat. Jít za ní, doprovodit ji domů...

Ale nemohl jsem se pohnout. Jen jsem na ni hleděl.Potom jsem rozevřel dlaň a uviděl prsten z těžkého žlutého kovu. ...Dnes večer jsme se sešli na chatě u Hraběte. Jaképostavení zaujímá v naší účtárně, je myslím zřejmé z jehopřezdívky. Ušatec. S věčně zarudlýma, slzícíma očima, nijak horlivý. Zato jeho rodiče jsou geologové, neustále naslužebních cestách, a má doma docela obstojné video.

K partě jsem se připojil už rozehřátý. Neobvyklý stav, obyčejně buď vůbec nepiju, nebo až namol. Dnes se minechtělo pít vůbec.

V pokoji u Hraběte byla tma, běželo video, na širokérozházené posteli sedělo sedm osm osob. Někdo mě hlasitě přizval:

„Serži, přisedni!“

A tiše, ale panovačně:

„Místo pro Serže...“

13


Zvedl jsem ruku, současně na pozdrav i vysvětlení, že nehodlám usednout. Chviličku jsem stál opřený o rám dveří a hleděl na obrazovku, kde běžel další díl Noční můry v Elm Street. Nezranitelný Freddy Krueger mlátí jako břitva ostrými prsty brýlatého hubeňoura. Cáká krev. Brejloun s ukřivděným pohledem, jako kdyby chápal marnost svého jednání, pálí na Freddyho ze dvou velkých revolverů. ZKruegera létají v efektních gejzírech cáry roztrhané košile ahnijícího masa.

Otočil jsem se a šel do koupelny. Za mnou se nesl hlas huhňavého překladatele: „A teď, hoši, se do toho dámedoopravdy.“

V koupelně se chystal milovat neznámý pár. Děvče se už svléklo, kluk si stahoval kalhoty. Pohlédli na mě taknepříčetně, že jsem se rázem probral. Došlo mi, že dveře bylyzavřené na zástrčku. Nelitoval jsem námahy, no co se dá dělat.

„Budu hned,“ vysvětlil jsem a pustil studenou vodu. „Musím se umýt...“

Na zátylek mi vytryskl ledový proud, natekl za límec. Blaženě jsem otáčel hlavu. Co ještě potřebuji? Cigaretu.

Děvče stálo klidně a zakrývalo se ručníkem. Mladík zrudl zlostí. Otáčel jsem hlavou pod proudem vody, po očku ho sledoval a pokoušel se uhodnout jeho další postup. Jestli mě zná, chviličku počká, zasune zástrčku na dveřích a klídek...

Zřejmě nezná. Trhl jsem sebou a uhnul ráně. Mladík se praštil o litinový okraj vany a zavyl. Nenechal jsem ho vzpamatovat a uhodil ho do zad. Moc ne, prostě jsemhledal vhodnou pozici. A kopl ho do břicha, tentokrát silněji. Sesul se na podlahu.

„Jestli se hneš, praštím tě níž,“ upozornil jsem ho. „Budeš neschopen.“

Hledal jsem očima ručník, ale nenašel. Usmál jsem se na děvče:

„Musím se utřít.“

Rychle mi podala ručník, který držela před sebou jako zástěnu. Opatrně jsem vzal huňatý ručník za rohy a začal ji do něj zahalovat. Potom jsem si osušil obličej, kývl na ni a vyšel na chodbu. 14


Hledání cigarety mě přivedlo do kuchyně. Kdybych chtěl do sebe dostat trošku nikotinu, docela by to stačilo. Bez ohledu na otevřené okno, pouhé tři hochy a líbající sedvojici nebyl ve vzduchu kyslík, ale pouze cigaretový kouř.

Usedl jsem na okno s Hrabětem a Dosem a natáhl ruku. Hrabě mi do ní vložil novou, právě otevřenou měkkou,žlutou krabičku s pasoucím se velbloudem před pyramidami. Zřejmě dovezené, nekolkované.

„Oho...“

Vytáhl jsem camelku a krabičku strčil do kapsy.

„Dal jsi mi ji, viď?“

Hrabě se zamračil, ale neprotestoval. Zvedl zapalovač, také firemní, ale tentokrát jej prozíravě nedal z ruky.

Zapálil jsem si, blaženě se usmál a uvolněně se zaklonil. Přímo do otevřeného okna.

Děvče vypísklo, ale líbat se nepřestalo. Přehnul jsem se přes parapet a ztuhl při pohledu z výše devátého patra na noční Alma-Atu. Rovné, jako pravítkem narýsované atečkovanou čárou lamp vyznačené ulice. Skvrny barevných světel na náměstích. Auta jedoucí po ulicích, které se dříve jmenovaly Pasteurova a Gorkého, nyní po někom těžkozaamatovatelném. Měkkým světlem ozářený mrakodraphotelu s červenými světélky „korunky“ na střeše.

Nohama jsem se zoufale zachytil o litinová žebraradiátoru. Dos mě poplácal po břiše: přestaň blbnout, nebo spadneš... Narovnal jsem se a opět usedl na parapet. Hrabě mlčky ukázal na stůl, kde stála poloprázdná láhev vodky, několik skleniček a nakrájený salám. Pod stolem ležely její dvě prázdné sestry. Zavrtěl jsem odmítavě hlavou, ne,nechci. Nevím proč, ale nemám chuť...

V předsíni klaply dveře. Po chvíli, zaplněné zvukemzouvání a tichým hovorem, vstoupil do kuchyně Romík. A za ním neznámá holka.

Zatočila se mi hlava. Rázem jsem vystřízlivěl. Modré oči pod kaštanovou ofinou, štíhlá postava, džíny. Krasavice. A bolestně povědomá.

Hleděl jsem, jak oba přicházejí k nám. V hlavě mi zněl naléhavý šepot rozsudku: „Uklidni se. Vzpamatuj se, Sergeji.

15


Uplynulo pět let. Skoro pět... V sedmnácti je možné sezamilovat, ale ve dvaadvaceti je hloupé vzpomínat nadětskou lásku. Je jí jenom podobná.“

Velice podobná.

Podal jsem Romíkovi ruku. Proč má pořád vlhké dlaně? Hrabě se bez rozpaků zeptal:

„Máš novou přítelkyni?“

Romík na ni pohlédl a vyhýbavě řekl:

„Vždyť vidíš.“

„Zatím nejsem tvá přítelkyně,“ pohlédlo na nás děvče. „Představíš nás?“

„Seznamte se. To je Ala. Z biologické fakulty...“ začal Romík.

„Napřed se představují muži,“ řekla pohrdavě Ala apohlédla na mě hodnotícím pohledem. Jako na manekýna ve výkladní skříni.

Odstrčil jsem ramenem Dose, vzal Alu za ruku a přitáhl ji k sobě:

„Posaď se.“

Mlčky usedla.

„Říkají mi Serž. Budeš tu se mnou?“

Ala pokrčila rameny a pohlédla na Romíka. Ten senevraživě usmál.

„Neboj, dovolí to,“ vysvětlil jsem. „Tento týden jsem mu přenechal svou dívku, takže má u mě dloužek. Je to tak, Romíku?“

„Jsi hajzl, Serži,“ pronesl tiše Romík.

„Vypadni,“ přikázal jsem.

Romík vzal ze stolu plnou sklenici a vypil ji na ex.Nenávistně na mě pohlédl a odešel.

Znal mě.

Přimhouřil jsem oči, zašlukoval a zaslechl hlas Hraběte:

„Mám mu domluvit, Serži?“

Zavrtěl jsem hlavou:

„Má na to právo. Jsem opravdu hajzl. Vyřeším to.“

Cigareta dohořela k filtru. Každým tahem mi tabákpřiadal silnější.

„Nelíbí se mi, že kouříš,“ řekla tiše Ala. 16


Přikývl jsem a vytáhl z kapsy krabičku. Hodil jsem jidozadu, do tmavé díry okna, a pohodil oharek na podlahu. Hrabě pohlédl lítostivě do okna. Promluvil do vzduchu:

„Byla z Tuzexu...“

„Je to na mě,“ uklidnil jsem ho. „Hrabě, potřebujiprázdnou místnost.“

Hrabě přikývl. Popadl Dose a táhl ho z kuchyně ven.Dvojice a třetí kluk zmizeli už předtím.

„Co to znamená?“ odstoupila ode mě Ala.

Dychtivě jsem si ji prohlížel. Podobná. Ale oné dívence by bylo nyní osmnáct. Ala je starší.

„Je možné se do tebe zamilovat?“ zdůraznil jsem každé slovo.

Ala pokrčila rameny:

„To záleží na tobě. Riskni to...“

Něco se pokazilo. Podoba se ztratila. Okouzlení zmizelo. Vedle mě seděla obyčejná dvaadvacetiletá holka, trochu hezká, trochu drzá. S módně obarvenými vlasy, v sexyšortkách zhotovených ze starých džínů.

Tamta by odpověděla jinak. Nevím jak, ale ne s takovou předstíranou nedbalostí, s tváří osudové ženy, která jemazaná všemi mastmi.

„Dovolíš mi pít?“ zeptal jsem se hrubě a natáhl se proláhev. Ala přikývla. Pil jsem vodku přímo z láhve bez ohledu na pálící rty.

„Přestaň,“ poprosila Ala.

Podal jsem jí láhev se zbytkem na dně a naplno senadechl. Rty, hrdlo, prostě všechno pálilo, jako kdybych polkl žhavé závaží. Hlavou mi prolétla varovná myšlenka: „Za půl hodiny budu namol.“

Pohlédl jsem na Alu. Dopila vodku stejně jako já přímo z láhve. A seděla jakoby nic, nohu přehozenou přes nohu. Postřehl jsem, že má nohy porostlé řídkými chloupky.Neříliš, navíc odbarvenými, ale...

„Co je horší než chlupaté ženské nohy? Chlupatá hruď.“

S hrudí ještě uvidím.

„Slyšela jsi o mě?“ zeptal jsem se s pocitem dřevěného jazyka.

17


„Jo. Jsi Sergej-Serž. Ovládáš celou čtvrť, ale mohl bys ovládat celé město. Karatista. Instruktor sebeobrany ve sportovním klubu.“

„Ještě něco?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Bojoval jsi kdesi na jihu se separatisty. V Kaspickémvýsadku zraněn. Studoval jsi medicínu, ale nechal toho. Teď se zotavuješ.“

To je pověst...

„Ještě,“ skoro jsem vykřikl.

Ala se odmlčela.

„Nikdy a nikomu jsi nevyznal lásku. Ani těm, se kterými jsi spal. A bylo jich hodně. Říká se, že před pěti lety, ještě za Svazu, jsi zachránil před lupiči nějakou dívku a zamiloval se do ní. Darovala ti prsten, který od té doby nosíš. To je on?“

Zvedl jsem pravou ruku, neuvěřitelně těžkou anepohyblivou. Na prsteníku se leskl žlutý prsten s jiskřičkoubriliantu zapuštěného do zlata.

„Nelíbí se mu u mě,“ řekl jsem smutně. Hlavu miobestírala mlha, všechno se točilo. „Vidíš, jak zesmutněl? Jsem hajzl, chovám se jako svině...“

Přiblížil jsem se k Ale a zašeptal:

„Jsi jí podobná, víš? Navenek...“

Ala chápavě přikývla:

„Chápu. Nikomu jsi holku nepřebral. Samy se na tebe lepí.“

„Víš o mně všechno,“ řekl jsem zamyšleně. „Sleduješ mě dlouho? Ale já se do tebe nezamiluji.“

„Mně se líbí silní muži,“ pohodila vlasy. „Ti, kteří jsousilnější než já.“

„Kdo přemůže tvou vůli... Komu se chce podrobovat. Je mi tě líto, Alo,“ šeptal jsem jako v horečce. Místnostzmizela. Zůstalo jen nejasné světlo v cigaretovém kouři adívka s lačnýma očima. „Chceš se pomilovat? Stačítlesknout.“

„Přímo tady?“ zeptala se ironicky.

„Jo.“

Strčil jsem prsty pod pásek šortek a trhl:

„Dolů s tím!“ 18


Seskočila z parapetu. Sekundu na mě hleděla, zdálo se, že mi dá facku a uteče... A já poběžím za ní, budu seomlouvat v opilé víře, že jsem konečně našel děvčátko z dětského snu, první lásku...

Ala rozepnula knoflík na šortkách a rozevřela zip.Shodila šortky a zůstala v bílých krajkových kalhotkách.

„Pokračuj!“ poručil jsem a slézal z parapetu. „Takyblůzičku...“

2. Volání

Probudil jsem se k polednímu. Hlava mi třeštila. V ústech

jsem měl sucho, na rtech suchý bílý povlak.

Navíc jsem se strašně styděl. Za kluka zmláceného v koupelně. Za frajeřinu s cigaretami. Za pokořeného Romíka.

Za modrookou kočku s krátkým jménem Ala.

Pohlédl jsem na prsten, byl víc šedý než žlutý. Briliant vypadal jako skleněný.

„Jsem dobytek,“ zašeptal jsem a vstal ze zmuchlaného prostěradla „Dobytek ovládající čtvrť. Dobytek, který učí usmrkance, jak se mají rvát, a vytlouká z toho prachy.“

Cestou do koupelny jsem zapnul magnetofon a bytzaplnil rachot elektronické hudby. Děda Jean Michel Jarre vařil.

Studená sprcha. Potom horká: ostré proudy vřelé vody u ohebné hadice. A znovu proud ledové vody.

Promrzl jsem a popálil se. Chvíli jsem vzdychal blahem, chvíli sykal bolestí. Potom jsem bez utření vyšel zkoupelny, došel do kuchyně a postavil vodu na vařič. Byt byl prázdný, rodiče už dávno odešli do práce. Mí drazí rodiče, pyšní na dobrého syna.

„Jsem dobytek,“ opakoval jsem. „Ale na tebe je těžkéčekat. Tak dlouho... Opravdu tě miluji, i když neznám nic, ani jméno.“

Zalil jsem vřelou vodou dvě lžičky rozpustné kávy a usedl se šálkem ke stolu. Otevřel jsem balíček krekrů. Na jídlo jsem neměl chuť, přímo naopak. Ale ze zkušenosti jsemvěděl, že po jídle mi bude líp.

19


Při popíjení kávy jsem pohlédl na prsten. Kov ožil, planul ryzí jantarovou žlutí. Průzračný krystal, který jsem nazýval briliantem, zazářil.

Někdy mi připadalo, že právě prsten mi nedovolujezaomenout na dávné setkání v parku. Byl to zvláštní prsten – měnil se podle mé nálady. Teď, po myšlenkovém pokání, se stal normálním, hezkým zlatým prstenem. A kámen se leskl jasněji než obvykle.

Mnohem jasněji.

Potěšil jsem se záblesky světla na kousíčku uhlíku, který obrovský tlak a teplota proměnily z černého uhlu na zářivý diamant.

Jestli byl prsten náhodným dárkem neznámémuzachránci, pak ta zvláštní dívenka byla dcerou milionáře. Stěží ji někdy uvidím. Určitě nepotkám nikoho podobného.

Přesto jsem rád, že byla. Usměvavé modré oči. Měkké prsty, zahánějící bolest. A naléhavá otázka: „Je možné se do tebe zamilovat?“

„Ano,“ pronesl jsem s láskou a pohlížel přitom na prsten. „Ano.“

„Pořád ještě čekáš?“

„Ano.“

„Přijdeš, když tě poprosím?“

„Ano...“

Něco mě shodilo ze židle. Ale ne, seskočil jsem sám. Už jsem nevzpomínal ani nemluvil sám se sebou.

V hlubokém tichu, zvlášť citelném po dohrané kazetě, jsem slyšel její hlas. Ne takový, jako v mé představě, klidný a dětsky bezstarostný. Hlas se třásl, snad strachem nebo bolestí. Zněl tiše a nejistě. A vzápětí se stal tvrdým avážným. Holčička vyrostla.

A vzpomněla si na mě!

„Nebojíš se? Je to hodně daleká cesta.“

Zavrtěl jsem hlavou. Nastalo ticho. Hlas zmizel.Najednou mi došlo, že mé gesto nemusela vidět.

„Nebojím se.“

Tu jsem pochopil, odkud zněl hlas. Z prstenu. Taktakový jsi, drahý dárku... 20


„Čas běží, musíme spěchat. Promysli to ještě jednou,nebudeš litovat? Volám tě do jiného světa, na jinou planetu.“

Něco takového jsem si zřejmě vždy myslel. Vůbec mě to nepřekvapilo. Nebál jsem se. Litovat tohoto světa? Opilých ksichtů Hraběte a Dose? Dvou let v armádě u útvarurychlého nasazení? Večerních řečí rodičů o tom, jak byla naše země krásná před rozpadem, za Lenina...Pravidelných rvaček na neviditelných hranicích, rozdělujícíchměsto na čtvrti výrostků?

„Půjdu. A nebudu litovat.“

Pauza. Mlčení, bílé a šustivé jako sterilní lékařský plášť. Sekundová pauza.

„Pověz, opravdu jsi na mě nezapomněl?“

Její hlas se změnil ve stěží slyšitelný šepot.

„Opravdu,“ zrozpačitěl jsem.

„Jsem na tom zle. Moc zle. Ty jsi poslední naděje pro mnoho tisíc... lidí. Je to tak. Prastarý zvyk se stal překážkou na cestě zla.“

„Nechápu,“ řekl jsem bezmocně. „Vysvětli mi, co se stalo.“

„Čas běží. Víš, že můžeš zahynout?“

„Ano... jistě.“

„Přijdeš?“

„Ano! Ale jak?“

„Nyní rozbiji kámen našeho prstenu. Je to klíč,otevírající tunel. Bariéra zmizí a ty půjdeš. Ale nevím, s kým se na mé planetě setkáš, jestli s přítelem nebo nepřítelem.“

Trochu mě udivila slova o „našem prstenu“. Ale údiv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Najednou jsempochoil, že má na prstě stejný prsten jako já. Prsten jerozdvojený do dvou světů.

„Jdu,“ řekl jsem prostě. „Jdu.“

Kámen v prstenu vzplanul oslepivým bílým jasem.Lesklé plochy pokryla pavučina prasklin. A za okamžik zmizel úplně. Prsten obklopila nazlátlá záře. Stékala mi po ruce na tělo, zahalila mě třpytivým závojem.

A okolní svět zmizel.

21


Padal jsem. Ne, vlastně letěl v beztíži, v nehmotné žluté záři,

sladké jako med a teplé jako jantar. Houpaly mě velikéněžné dlaně, konejšily laskavými stisky. Svět byl teplý a klidný,

nebylo v něm místo pro strach ani bolest. Přívětivé hlasy

něco šeptaly, zpívaly nekonečnou hypnotickou melodii.

Spěchaly ke mně přízračné stíny, postrkovaly téměřnevědomými myšlenkami. Tělo doslova rostlo, vyplňovalo tento

nereálný svět, měnilo se v průzračný, slunečně žlutý,citronem a mátou vonící dým; v obláček pomerančového prachu;

v briliantový déšť, dopadající na ohromný zlatavý kruh.

A najednou jako dovršení magického okouzlení na mě dopadla vlna nesnesitelně slastné rozkoše, obracející tělo naruby. Zmítal jsem se v křečích a pokoušel se udržetposlední, rozplývající se zbytečky nadlidského uspokojení. Jantarová mlha však už mizela, rozplývala se, hasla... Vzpamatoval jsem se.

Nejnepříjemnější bylo, že jsem se po odchodu zkoupelny nestačil obléknout. Teď, když jsem ležel nahý na zemi, pokryté ostrými kamínky, nahota mi způsobovalanesnesitelnou bolest. Přechod od slasti k utrpení byl tak náhlý, že jsem několik okamžiků nemohl myslet a hýbat se. Chtěl jsem se schoulit, nevnímat, otupit se spánkem. Ale právě tento kontrast mi pomohl vzpamatovat se, zapomenout na sladké omámení hypertunelu.

Opatrně jsem se odtrhl od země. Kamínky vbodnuté do těla se sypaly dolů. Rychle jsem vstal a ztuhl v bojové pozici.

Až k obzoru se táhla kamenitá step. Bez trávy, keře či stromu. Bez modravé skvrnky vody. Hnědá rovina podbezoblačným, neobvykle tmavým nebem. Ani dýchání nebylo jako na zemi. Vzduch byl doslova filtrovaný, bez sebemenší vůně. Nebyl cítit ani prach, což podle mého názoru ve stepi být má. Slunce na obloze bylo obyčejné, žluté jako doma.

„Asi jsem zalétl,“ zašeptal jsem sám k sobě.

Kam jsi mě to pozvala, dívenko z dětského snu? Kam mě zanesl magický prsten, věrný talisman, drahocenná hračka?

Se smíšenými pocity studu a zlosti jsem pohlédl na sebe. Nedej bože, abych teď potkal nějakou ženu... 22


Nedej bože, abych vůbec někoho potkal. Kolik dnívydrží člověk bez vody? Tři nebo čtyři...

Najednou jsem si vzpomněl na prsten. Mám ho ještě? Prsten byl jako obyčejně na prsteníku. Briliantový krystal však zmizel. Dokonce ve zlatě nezanechal dírku. Klíč se otočil v zámku a bariéra se otevřela. Cesta zpátkyneexistuje.

Rozhlédl jsem se. Všude totéž, vyprahlá step, nic jiného. Zorientoval jsem se podle slunce a rozhodl se jít na východ. Pokud jsem se ovšem nezmýlil a je teď ráno. Ani po tříhodinové chůzi bosky mě nohy nebolely. Projevil se karatistický trénink. Dokonce mi připadalo, že mi na chodidlech, hranách dlaní a kostech prstů narostla jakási zrohovatělá kůže, tvrdá a naprosto necitlivá. Ale žízeň jsem měl hroznou. Smutně jsem vzpomínal na nedopitou kávu a představu čajníku, plného studené vody z vodovodu, jsem se snažil vyhnat z hlavy docela. Když žízeň tak trápí po krátké procházce, zítra bude nesnesitelná.

Navíc mě oklamalo slunce. Pomalu klesalo k východu. Takže není ráno, ale večer. A jdu na západ.

Nu což, ve volbě směru není žádný rozdíl. Je docelamožné, že jsem měl jít na sever, kde může ležet nějaká zdejší megalopole. Nelze vyloučit, že na jihu jsou velká jezera, na jejichž březích rostou jedlé plody. Ale zmýlit se je vždycky trapné.

Když se slunce z poloviny skrylo za obzor, začal jsem se chystat ke spánku: vyhlížel jsem nějaké rovné místo bez štěrku. Původní nespokojenost s nahotou už přešla. Stejně mě nikdo nevidí. Cítil jsem se jako pračlověk, který ještě nevymyslel oděv.

Jistě, na prstě mám prsten. Občas jsem se ho dotklkonečky prstů, jako kdybych něco čekal. Radu, podporu,doušek vody... Pozvala jsi mě, dívko mých snů, a já jsem přišel.

Jdu.

Vysoko na západní obloze narůstal hluk. Zastavil jsem se a přihlížel. Nad ohnivým půlkruhem zapadajícího slunce jsem uviděl mihnout se stříbřitými jiskřičkami dva letící body.

23


Z nějakého důvodu mě ihned napadla bojová letadla,stíhači. Buď kvůli jejich rychlosti nebo manévrování. Prvníletoun neustále měnil výšku a rychlost, letěl střemhlav nebo nahoru jako svíčka. Druhý opakoval jeho pohyby aneustále zkracoval vzdálenost.

Sledoval jsem let se zakloněnou hlavou. Oba létající stroje už byly nade mnou, avšak výška, nejméněpětikilometrová, nedovolovala rozeznat obrysy. Prostě stříbřité body na tmavé obloze, které se pohybovaly tam, kdeslunce ještě svítilo.

Čekal jsem na rozuzlení. Nepochyboval jsem, že jenutné, že honička někde tady skončí. K rozuzlení došlo, ale ne k nejpravděpodobnějšímu.

Kolem pronásledovatele se objevila bílá skvrna, nejasná, podobná víc kouři než ohni. Stříbřitý stroj odlétal stranou. Ovšem velice pomalu. A svítící oblak ho následoval jakoželezné piliny na listu papíru následují silný magnet.

Stroj obklopený bílým plamenem začal padat. Rotoval v kolmém pádu, každou sekundou se zvětšoval, měnil v jakousi rozpláclou kouli. Smrtonosný oblak ještě několik sekund padal také, potom se zastavil a pohasl.

Zasažený stroj padal přímo na mě. Skrčil jsem se a chvatně přemýšlel, jestli mám utéci a kam. Ale stroj ještě nebyl úplně bezvládný. Ve výši sta metrů zpomalil pád azastavil se. Chviličku jsem si myslel, že úspěšně přistane.

S nepříliš hlasitým třeskem se kovová koule rozpadla. Vytryskl oranžový plamen.

Reflexy získané v armádě neselhaly. Bez ohledu nakamení jsem padl na zem nohama k ohni. Od techniky cizí planety jsem čekal jakoukoli ohavnost, včetně atomového výbuchu.

Kolem dutě bubnovaly úlomky. Zavanul žár, na zádafoukl horký vítr. Ještě několik sekund visel ve vzduchu ničivý hluk, vyvolávající v celém těle tupou bolest. Potom ztichl také. Vrzalo jen železné monstrum, pomalu se kutálející ke mně.

Vstal jsem. Pět metrů ode mne poskakoval na místěmaličký kovový disk – neporušený díl zničeného stroje. O kousek 24


dál se černala hromádka úlomků, nijak nepřipomínající

placatou kouli, která ještě nedávno bleskově manévrovala

na obloze. Zbraně používané v tomto světě byly siceexotické, ale docela účinné.

Obešel jsem disk (přiblížit k němu jsem se rozhodněnehodlal), a došel k úlomkům. Najít tam něco celého nebylo příliš reálné, ale ostrý kousek kovu může být užitečný. Nůž je nejjednodušší a současně nejužitečnější zbraň. Neselže a nedojdou mu náboje. Ovšem jeho uživatel musí mítpatřičné návyky.

V duchu jsem chápal, že přistoupit ke zničenému stroji je nebezpečné. Může být radioaktivní. Pokud má palivo, je pravděpodobně jedovaté. I ve vybuchnuvším stroji mohly zůstat nějaké nevybuchlé bloky. Z kovového šrotu místyvyšlehávaly jasné plamínky. Země pod nohama byla horká. Každou sekundu mohlo dojít k dalšímu výbuchu.

Ke troskám stroje jsem nakonec nedošel. Několik metrů od nich jsem spatřil pilota.

Ležel s rozhozenýma rukama jako nehybný černý otisk na podkladu šedého kruhu nespálené země. Postava byla lidská, antracitově černá, podobná hustému stínu,ožehlému špalku. Ale když jsem došel blíž, uviděl jsem, že hoplamen ušetřil. Od konečků prstů na nohou až k temenu hlavy byl pilot vtěsnán do kombinézy, zdůrazňující každý sval. Tkanina se matně leskla, ale neodrážely se na ní ani rudé odlesky západu, ani modravé plamínky dohořívajícíhostroje. Doslova pohlcovala dopadající světlo, aby je rozmělnila, přeměnila na jemné záblesky. Tenká látka kombinézymísty nabobtnala hrozny maličkých kuliček, sílila a měnila se v úzké řemínky, ovinující tělo.

Na nezvyklé pravé straně měl pilot připevněné k pasu krátké široké pouzdro. U levého boku přiléhala k noze dlouhá plochá pochva.

Viděl jsem už různé uniformy. Naši, vojenskou bývalého Sovětského svazu. Pestré, občas ošklivé uniformy národních vojenských jednotek. Pamatuji „modré přilby“ jednotek OSN, vyskakující na zaprášené ulice Tiraspolu z velkých dvourotorových výsadkových helikoptér. Mezinárodní

25


síly zadržování tenkrát vystřídaly nás, speciální oddíly, na

hranicích maličké Podněsterské republiky.

Ale v žádné armádě mého světa vojenští letci nelétají s připnutým mečem.

Pohlédl jsem nahoru. Druhý stroj už zmizel. Ani neklesl ke zničenému nepříteli. Obával se něčeho?

Nebylo proč čekat.

Dlouho jsem neváhal. Noc ve stepi bez šatů mě lákala méně než krádež. Opatrně jsem převrátil tělo na záda a sobavami mu pohlédl do obličeje. Byl lidský. Pilotovi mohlo být čtyřicet, vzrůst jsme měli skoro stejný. Neviděl jsem stopy krve, ale neživé, rozšířené oči neponechávaly pochyby. Pilot nežil.

V duchu jsem se omluvil a začal rozepínat přezkykombinézy. Měla jen jeden šev, vedoucí od krku pod břicho. Záhy jsem zjistil, že se otevírá tlakem se současnýmodtahováním vpravo. Princip přezek mi zůstal nejasný. Patrně se jednalo o nějaký magnetický mechanizmus. Ostatně jaký je v tom rozdíl...

Za deset minut jsem stál oblečený v hladké černékombinéze. Prádlo jsem pilotovi nesvlékl, takže zůstal ve světle šedém, skoro sportovním oblečení. Navíc černá tkanina příjemně chladila. Řemínky jsem skoro necítil. V pase se zkrátily, na zádech roztáhly, kombinéza se přizpůsobila mé postavě. Bylo to pohodlné.

„Nevím, kdo jsi a proč jsi zemřel,“ řekl jsem polohlasem. „Ale za oblek ti děkuji. Udělám pro tebe, co můžu...“

Rozhlížel jsem se a hledal kousek kovu, abych vykopal nehluboký hrob. Úlomky už dohořely, poblíž nebyly žádné známky života, a opustit nepohřbené tělo jsem nemohl. Jednou jsme v bojích na Kavkaze ztratili tři muže přizachraňování těla našeho seržanta pod palbou. Náš vztah k padlým v boji je doslova pokusem o omluvu, že samiještě žijeme... 26


3. Ostroplochý meč

První noc v cizím světě jsem strávil neklidně. V kombinéze

zabitého pilota bylo teplo a příjemně, kolem ticho bezznámek života. Trosky letounu zůstaly daleko vzadu, staly sepomníkem nad bezejmenným hrobem. Ale neusnul jsem hned.

Tisíce oslepujících hvězd, neznámá souhvězdí, barevné mlžné plochy – to vše planulo nade mnou na cizí obloze. Planeta, na které jsem se ocitl, neměla velké, viditelnédružice, ale světlo bylo jako při úplňku. Teprve teď, připohledu na hvězdy, jejichž jména jsem neznal, jsem pochopil, jak daleko jsem od domova. Nejen od domova – od celé Země. Nekonečně daleko. Život doslova otočil několik stránek a začal novou kapitolu. Ještě se neví, jestli zajímavou nebo ne, smutnou nebo veselou. Prostě novou. Jen já, hlavnípostava, jsem původní. Sergej-Serž, student medicíny avysloužilý výsadkář ze Země, který se před pěti lety zamiloval do princezny z hvězd, dívky ze snu...

Pozvala mě. A já jsem přišel.

Usnul jsem s dlaní na pouzdru pistole. Podrobnouprohlídku zbraně jsem ponechal na druhý den – ani ve světlém šeru zdejší noci nemá smysl dělat něco, co vyžaduje maximální soustředění a opatrnost. Stačí, že na pistoli, elegantní a jako ulité z jednoho kusu kovu, je spoušť. Principem zacházení se budu zabývat zítra. Má poslední myšlenka patřila žízni...

S tou jsem se i probudil. V ústech mi nezbyly žádnésliny, jazyk otekl a bolel, rty pokryl ošklivý, nechutný povlak. Spánek neosvěžil, neposílil.

Nad stepí pomalu vycházelo slunce. Obloha opětzmodrala, po noční velkoleposti nezbylo ani stopy. Vzduch byl chladný, ale suchý. Na kamenech ani krůpěj rosy.

S námahou jsem se zvedl, několikrát polkl, abychuvolnil vyschlý krk. Dlaní jsem si uhladil vlasy a otočil se zády ke slunci. Stín jako dlouhý, tenký prst ukázal směr.

Kupředu.

V chůzi jsem vytáhl z pouzdra pistoli a opět si jiprohlížel. Správně, včerejší prohlídka souhlasila: pistole neměla žádné pojistky, jen širokou a pohodlnou spoušť.

27


Namířil jsem na nejbližší kámen a stiskl spoušť. Plynule a opatrně, připraven každým okamžikem odtrhnout prst nebo pistoli odhodit.

Začalo mi to tlačit ruku zpátky. Nepodobalo se to reakci na výstřel. Pocit spíš připomínal závan zapnutého ventilátoru.

Na kameni se objevila síťka nepravidelných trhlin.Spěšně jsem uvolnil prst ze spouště a spustil pistoli. Kámen však se slyšitelným praskotem pokračoval v rozpadu. Jako kdyby uvnitř hrabal nemotorný ocelový krtek a rozbíjel ho na kousky.

Hluk, se kterým se kámen rozpadal, mě donutil ucpat si uši. Neviditelný krtek dokončil svou práci: místo metrvysokého kamene tu ležela zaprášená hromada štěrku.

Něco jsem se o pistoli dozvěděl. Působí podobně jako ona zbraň, která zničila letoun. Nejedná se o laser ani jiné „paprsky smrti“, v zasaženém objektu pouze vyvolávánarůstající napětí, které ho nakonec zničí.

Zastrčil jsem pistoli do pouzdra a pohlédl na pochvu. Vyčnívající rukojeť vypadala docela moderně. Půlkruhový účinný chránič z našedlé slitiny. Rukojeť potaženáelastickým vroubkovaným plastem, stejně černým jakokombinéza. A na konci rukojeti kulaté červené tlačítko.

Pokud se mi při prvním pohledu na meč vybavilyrituální dýky námořních důstojníků, nyní jsem zaváhal. Rituální meč tlačítko nepotřebuje.

Opatrně jsem vytáhl meč z pochvy. Objevila se čepel, neskutečně tenká, široká čtyři centimetry, světle modrá, skoro bílá. Vysouvala se lehce, ale také kladla odpor. Tak kloužou na neviditelných nitkách silokřivek stejné póly magnetu vzájemně se vyhýbající. Při pohledu na tlačítko jsem pochopil, že přirovnání je správné. Skutečně senedotýkal pochvy, mezi ní a ostřím byla tenká vzdušná mezera. Vytažený meč byl opravdu nádherný. Bílý kov ostříharmonicky přecházel ve světlešedou gardu a potom v černourukojeť. Meč byl dokonale prostý, což dokážou jen chladné zbraně.

Ale proč má tlačítko?

Napřáhl jsem meč před sebe a stiskl maličký červený kroužek. Vklouzl lehce do rukojeti, na okamžik se zastavil 28


a vysunul se zpátky. Šedá polokoule na jílci zazářila matným

modravým plamenem. Proběhlo po ní několik svítících

kruhů, které sklouzly na čepel. Tam se spojily do tenkého

mrkajícího kruhu, který se chvěl na začátku ostří.

Zíral jsem na meč se zatajeným dechem.

Svítící kroužek se zvětšil, odtrhl od kovu a změnil vploché kolečko bílého plamene. S praskáním a typickou vůní ozonu kolečko klouzalo vzhůru podél ostří. Na konci meče se plamen změnil v bílý ohýnek, dotkl se ostří a pohasl, jako kdyby se vnořil do kovu.

Meč opět vypadal docela obyčejně. Natáhl jsem ruku k čepeli, ale nedotkl jsem se ostří. Nechtěl jsem. Místo toho jsem meč otočil tak, aby ke mně směřoval řeznou plochou.

Čepel zmizela. Změnila se ve stěží viditelnou mlžnoulinku, nitku, stín. Otočil jsem rukojeť a z nitky se stal zářícíkovový proužek. Otočení nazpět a opět nenápadná ostrá linka.

Ostří „rituálního“ meče mělo tloušťku snad mikronu. Možná ještě méně. Meč doslova neměl jeden rozměr – tloušťku, postačila mu délka a šířka. Ostroplochý meč.

Název zbraně vznikl sám. Opět jsem meč otočil apozoroval, jak čepel mizí a zase se objevuje. Plochost. Úzká,neředstavitelně ostrá plochost, která nabyla podoby meče. Ostroplochý meč...

Krátkým, lehkým úderem jsem sekl do kamene ležícího na zemi. Čepel tiše prolétla vzduchem, rozřízla kámen azaryla se do země. Vytáhl jsem ji zpátky. Šlo to velice snadno.

Kámen ležel nehybný a celý, po seknutí nezůstalo ani stopy. Nedůvěřivě jsem na něj pohlédl a přenesl zrak na meč. Zábavné. Tak ostrý, a přece neseká.

Kopl jsem do kamene nohou. Zakymácel se a rozpadl na dvě poloviny. Plocha, podle které se rozdělil, byla ideálně rovná a leskla se jako zrcadlo. K lesu jsem došel v poledne, když slunce dostoupilo k zenitu a zastavilo se, jako kdyby uvažovalo, jestli má sestupovat. Žízeň mě nyní ničila úplně. Zpočátku jsem si anineuvědomil, že tmavá čára na obzoru, vypadající jako kraj lesa,neznamená jen stromy, ale také vodu a život.

29


Poslední metry jsem běžel. Musel to být komický pohled: člověk, který stěží zvedá nohy, se pokouší běžet, zkrátí tím své putování o minuty, ale ztratí poslední zbytky sil.

Voda tam nebyla. Stromy, na pohled obyčejné, s větvemi rozpohybovanými větrem a se žloutnoucími listy, vyrůstaly z naprosto suché, jako kámen tvrdé půdy. Udělal jsemněkolik kroků a zmateně se rozhlížel. Nikde travička ani keřík. Jen metr silné pně s rozpraskanou hnědou kůrou. V jaké asi hloubce jejich kořeny nacházejí vodu? A kde se v tomto zvláštním lese napiji?

Stín listí mě kryl před sluncem a přinášel letméulehčení. Uchopil jsem nejbližší větvičku, protáhl ji sevřenoupěstí a sedřel z ní lístky. Nacpal jsem si trpce vonící zeleň do úst a začal žvýkat.V ústech jsem měl hořko. Odpornáolejová chuť mě donutila listy vyplivnout. Žvýkat je nebylomožné. Vyplivl jsem zelený hnus a pokoušel se zbavit nutkání zvracet. Normálně bych se vyzvracel, ale nyní seorganizmus úporně bránil ztrátě sebemenšího množství kapaliny.

Pomalu jsem se vzpamatovával. A náhle jsem za zády uslyšel posměšný, jízlivý smích. Tak upřímně se smějí silní, zdraví lidé při pohledu na hloupě se tvářícího klauna.

Nebál jsem se, ani nebyl zvědavý. Opravdu jsem bylhodně unaven. Plynule jsem se otočil a položil ruku na pistoli, víc mechanicky než ze strachu. Smích vyjadřoval nepřízeň, ale ne hrozbu.

Stál pět metrů ode mne. Vysoký, atletické postavy, ve zvláštním oděvu. Měl na sobě jakýsi široký plášť zeskvrnitě zelené látky, který postavu nezahaloval, ale naopak zdůrazňoval. Plášť s naprosto volnými faldy visel ze zad muže a jako elektrizovaný se na několika místech lepil k tělu a obkresloval jeho obrysy. Na nohách měl vysoké boty a v nich zastrčené kalhoty z plizované oranžovélátky. Vypadal by směšně, nebýt rukojeti meče vyčnívající ze záhybů pláště. Stejného, jaký jsem měl i já, s červeným tlačítkem.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se chraptivě.

Muž pokročil ke mně. Jeho obličej se vyloupl ze stínu stromů a já jsem si uvědomil, že je starší než já. Přirozeně 30


tmavou pleť pokrývala hustá síť starých šrámů. Těmito

životem zanechanými stopami prostupovaly nepravidelné

skvrny, snad bývalé popáleniny. Jeho obličej kupodivunebyl odpuzující. Vyzařovala z něj ona ironickábezstarostnost, která umožňuje smíření s mnoha nedostatky, a v prvé

řadě s touto zbytečnou ironií.

„Kdo jste?“ opakoval jsem.

Muž pomalu vytáhl zpod pláště meč. Zaslechl jsemlehký šelest čepele vytahované z pochvy.

„Jsem císařův voják,“ řekl tiše. „Zemřeš, cizinče.“

Nemluvil rusky ani anglicky, tento jazyk ovládám.Absolutně neznámá řeč, ale z nějakého důvodu jsem rozuměl každému slovu.

„Braň se,“ napřáhl meč směrem ke mně. „Zemři v boji,cizinče.“

Nepostřehnutelně stiskl tlačítko na rukojeti meče. Po ostří sklouzl svítící kroužek.

Vytáhnout pistoli z pouzdra není náročné. Za sekundu jsem na něho mířil. Dostal jsem zlost.

„Nehodlám tady pořádat souboje,“ řekl jsem, aniž jsem tušil, jestli mi porozumí. „Nehýbej se nebo vystřelím.“

Muž se opět zasmál. Beze zloby, stejně jako předtím.Porozuměl.

„Zkus to, cizinče,“ vyzval mě. „Vystřel.“

A pokročil dopředu.

Vystřelil jsem stranou. Do stromu, od kterého vyšel. Ale už při zmáčknutí spouště jsem pochopil, že pistolenefunguje.

„Jsme v neutralizujícím poli, cizinče,“ usmál se muž. „Chop se meče.“

Hleděl jsem, jak kráčí ke mně. Problém byl v tom, ženeumím šermovat a je to pro mě stejná exotika jako házení lasem nebo tomahavkem. Napadlo mě, co se asi stane, když se srazí dva meče schopné přeseknout vše? Zlomí se, nebo jeden přesekne druhý?

Podle chování soupeře to druhé.

Vytáhl jsem meč z pochvy a stiskl tlačítko stejně jako on. Po ostří přeběhla vlna bílého plamene.

31


„Nevím, oč jde,“ snažil jsem se mluvit pokud možnoklidně a mírumilovně. „Nemám žádný důvod s vámi bojovat, ani se mi nechce...“

Muž byl tři kroky ode mne. Na vzdálenost jen o málovětší, než je délka meče v napřažené ruce.

„Jsi Šorrejův gardista,“ pokrčil muž rameny. „Přišel jsi sem válčit. Ale teď pochopíš, že vítězství vládce ještěneznamená vítězství každého z jeho sluhů.“

Mávl mečem, lehce proťal vzduch mezi námi. Úplně mechanicky, bez vědomí zbytečnosti tohoto pohybu, jsem nastavil svůj meč a pokusil se odrazit smrtící čepel.

Meče se srazily se svištivým zvukem, připomínající zvuk ostré břitvy rozřezávající list papíru. V ruce mi zůstal jen asi dvacet centimetrů dlouhý pahýl. Useknuté ostří upadlo na zem.

„Myšlenka dobrá, ale neúspěšně provedená,“ řekl muž poněkud rozčarovaně. „Vidím, že piloty neučí zacházet s jednoatomárníkem. Škoda...“

Opět zvedl meč. Sekundu váhal s úderem.

„Smíš deaktivovat kombinézu, pilote. Stejně tinepomůže, jen prodlouží utrpení.“

Cítil jsem se stejně bezmocně jako králík před zadávením. Nechtějí mě zabít v návalu hněvu, ani za nějakou reálnou vinu, ale jen tak, mimochodem, jako se vytrhává zkvětináče plevel.

„Neumím kombinézu deaktivovat. Popravdě řečeno,neumím ji ani aktivovat.“

„Lžeš.“

Meč na mě dopadl tak rychle, jako kdyby měl proudový pohon. Zdálo se, že svítící ostří se blíží k mému tělu samo a muž je pouze přidržuje za rukojeť, aby se mnouneskoncoval příliš brzy.

Dokázal jsem uhnout. Jediným možným způsobem – padl jsem na záda a odkutálel se stranou. Žalostný zbytek svého meče jsem mrštil na muže, a pochopitelně se netrefil. Vokamžiku stál nade mnou a zvedal meč pro poslední úder.

Podvědomé návyky se ukázaly silnější než rozum. Pravou rukou jsem si zakryl obličej. Výborná obrana před úderem 32


nohou nebo holí, ale naprosto neúčinná proti meči. Tím

spíše jednoatomárnímu.

„Odkud máš ten prsten?“ zeptal se muž zvýšeným hlasem. Meč se zastavil několik centimetrů před mým obličejem.

„Je to dárek,“ vydechl jsem.

„Od koho?“

Ostří pořád viselo nad mým obličejem.

„Holčičky. Dívenky...“ opravil jsem se. „Je tomu pět let...“

Muž nedbale zasunul meč do pochvy. Sklonil se a podal mi ruku. Cípy pláště se zavlnily a opět vydaly slabou vůni ozonu.

„Vstávejte, Jasnosti. Nepoznal jsem vás.“

Docela omámený, neschopný radosti ze záchrany, jsem vstal. A můj bývalý nepřítel pokračoval:

„Viděl jsem vás před pěti lety... ale hodně jste se změnil. Navíc máte leteckou kombinézu šorrejské gardy. Co pro vás mohu udělat?“

„Napít. Dejte mi vodu.“

Za okamžik jsem žádostivě hltal vodu z čutory. Muž tiše řekl:

„Šanci nemáte. Ale... Princezna stojí za smrt.“

4. Lordův vychovatel

Úkryty jsou všude stejné. V každém světě, na každéplanetě mají jen jediný cíl – zachránit lidský život. O komfort při

jejich stavbě vůbec nejde. Včetně Hitlerova Vlčího doupěte

a Stalinova Hlavního stanu.

Betonová kopule, kam jsem vstoupil či lépe připotácel se za neznámým mužem, připomínala zvenku malý pahorek, obložený drny a osázený stromy. Uvnitř ještě svítil novotou. Betonové stěny nebyly štukované, místy prosvítala ocelová armatura. Uprostřed byl v podlaze vyříznutý kovový průlez, částečně zakrytý spoustou krabic, velkým kanystrem a láhvemi. Stranou leželo něco, co připomínalonafukovací matraci, ne však obdélníkovou, ale čtvercovou. Na ní dvě zmuchlaná prostěradla a přikrývka, a hned vedle, přímo na

33


betonové podlaze, otevřené nádoby se zbytky nějakýchjídel. Bezděčně jsem polkl.

„Máte hlad, Jasnosti,“ pohlédl na mě muž. „Posaďte se, připravím oběd.“

Bezmocně jsem klesl na pružnou matraci. Pohlédl jsem na strop, na kterém visela na šňůře svítící bílá koule.Zřejmě elektrické osvětlení. Nic podivuhodného.

Objevil se přede mnou pár otevřených nádob: jedna s hustou kaší vonící masem, druhá s kouřícím vývarem. Znám tyhle samoohřívající se konzervy.

„Ochutnejte, Jasnosti,“ podal mi úzkou vidličku sedvěma zuby. „Předpokládám, že máme podobný metabolizmus a toto jídlo vám neublíží.“

Nedůvěřivě jsem uchopil nabízenou vidličku a bezděčně stiskl střenku. Zuby cvakly, rozšířily se a změnily vmaličkou polokouli. V ruce jsem držel hlubokou lžíci. Takové na Zemi nejsou.

Kaše byla docela chutná a horký vývar prostě velkolepý. Když jsem ho dopíjel, zeptal jsem se:

„Proč mi říkáte Jasnosti?“

Muž se usmál:

„Člověk zasnoubený s princeznou se stává lordem. Čím jste byl na své planetě, není důležité.“

Odložil jsem prázdnou nádobku a pokrčil rameny:

„Jmenuji se Serž... V každém případě mi tak říkajíkamarádi. Jsem pouhý student. A také seržant výsadkových vojsk. Jaké je vaše jméno, pokud to smím vědět?“

V mužově pohledu se objevil zájem.

„Jmenuji se Hernado. Kamarádi mi říkají prostě Seržante. Jsem také seržant výsadkových vojsk, bývalý. Naše vojsko už neexistuje a výsadkáři prý všichni zahynuli. Hájili palác do posledního.“

Naše pohledy se setkaly.

„Jako vždycky, jako u nás,“ řekl jsem tiše. „Jdeme do boje první a také ho končíme. Vítězství, nebo smrt.“

Hernado chvíli váhal a potom mi podal ruku.

„To je přece váš zvyk, Serži?“ 34


Stiskl jsem mu dlaň, tvrdou a horkou jako kalený kov, který ještě nevystydl.

„Je, Seržante. A také si tykáme.“

Po jeho bezvýrazném obličeji opět přelétl krátký, rychlý úsměv.

„To je správné, Serži. Na našich planetách jsou dobré zvyky.“

V tom okamžiku jsem pocítil, jak mé napětí pomalu slábne.

„Seržante, vysvětli mi, co se vlastně děje,“ požádal jsem ho. „Naše planeta ti může připadat podivná,“ začal Seržant a usedl na matraci vedle mě. „Tím spíš, že určitě neznáš ještě podivnější planety, které ve vesmíru existují. Začnu tím, že nám vládne císař.“

Pokrčil jsem rameny.

„Nedivíš se, protože na tvé planetě kralování ještě není dávnou minulostí, pověstí a legendou. Ale ve vesmíru jsou monarchie vzácné. Souhra náhod. Ve světech, kde spolu sousedí tisíce a každou hodinu se přidávají desítky, stovky nejrůznějších dalších civilizací, monarchie nemůže přežít. Je příliš konzervativní, příliš zaměstnána vlastní ochranou, než aby se úspěšně ubránila vnějšímu nepříteli. Ale na naší planetě císařství zůstalo.“

„Proč?“ Otázka nebyla jen rétorická. Zajímalo měvšechno, co se i jen vzdáleně týkalo princezny.

„Z mnoha důvodů. Planetu kolonizovali uprchlímonarchisté v čele s následníkem trůnu princem Tarem.Zachránili se na zbytcích válečné flotily ze vzbouřené planety Itanie útěkem do neprozkoumané části vesmíru. Objevili tuto planetu, vhodnou pro život, ale prakticky bez přírodních zdrojů. Stačí říci, že pro zemědělství je využitelné jen půl procenta půdy, z nerostných surovin zde jsou pouze kovové rudy a maloučko uranu. Chudá biosféra, prakticky žádné uhlí a ropa. Zásoby sladké vody jsou jen v horskýchledovcích a několika jezerech, a jsou tak malé, že umožňují život

35


jen milionu lidí. Náš svět, který byl spásou pro hrstku

uprchlíků, uchvatitele nezajímal. Rozvíjel se pět set let bez

vnějšího zásahu, naši předkové zde vytvořili společenské

zřízení se spoustou rituálů a pravidel. Mírovýmismlouvami jsme svázaní s desítkami okolních civilizací, které v nás

vidí zábavnou a bezproblémovou nahodilou civilizaci, a náš

svět tak dosáhl velkoleposti.“

Hernado pomalu vytáhl meč z pochvy.

„Toto byl náš první krok ke slávě. Atomární meč,vytvořený v laboratořích císaře Tara Osmého, upoutal celývesmír. Jde o to,“ vysvětlil při pohledu na mou nechápavost, „že už staletí je známé neutralizující pole, rozsáhlevyužívané v planetárních válkách. Právě toto pole, vytvářené azylovým generátorem, ti zabránilo rozprášit mě namolekuly. V dosahu generátoru nelze používat laserové, střelné a jiné energetické zbraně. V neutralizujícím poli hasnou proudové i benzinové motory, stěží pracují jen málovýkonné elektrické. Války na planetách se změnily v divoké souboje chladnými zbraněmi pod ochranou generátorů. Používaly se jedy a biologické zbraně, proto vojáci bojovali v plynových maskách a kosmických skafandrech.Atomární meč, proti kterému je chladná zbraň jen neužitečným harampádím, touží mít všechny planety. Právě proto sivzájemně bránily našemu dobytí. Během třiapadesáti let, než bylo tajemství atomárních mečů odhaleno dalšímicivilizacemi, jsme nesmírně zbohatli a stali se renomovaným centrem výroby zbraní.

Následovaly další vynálezy. Molekulární destruktor, jehož modifikací je tvá pistole. Hyperprostorový lokátor,gravitační a pavučinové miny, elektronické roje mušek...“

Seržant se odmlčel. Sáhl do kapsy pláště a vytáhl plochou krabičku. Otevřel ji a vytáhl drobnou oranžovou tabletku, kterou rozdrtil v prstech. Uslyšel jsem chrupnutí, zavonělnedozrálý citron. Lehká, nakyslá svěží vůně... Ostražitě jsem se připravil na demonstraci nové zbraně. Ale Hernadoklidně vložil tabletku do úst a na okamžik znehybněl s klidným a spokojeným výrazem.

Když viděl můj nedůvěřivý pohled, vysvětlil: 36


„To je slabý stimulátor, je sice příjemný, ale organizmu škodí.“

„Jiný stimulátor nemáte?“ zeptal jsem se s náhlýmzájmem. „Využívající spalovaní sušených listů. Je také příjemný a škodlivý.“

Jeho tvář vyjadřovala nedůvěru a také mírný odpor.

„Pitomá metoda,“ prohlásil nediplomaticky. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Chceš?“

Podal mi krabičku s tabletkami. Vzduchem se neslacitronová vůně.

„Ne,“ odpověděl jsem po chviličce váhání. „Když už se musím zbavit jednoho špatného návyku, nechci zavádět jiný. Určitě je na ně návyk.“

Hernado byl zmaten.

„Ano,“ zamumlal. „Sice je můžu zahodit...“

„Není třeba,“ odpověděl jsem tvrdě.

Hernado přikývl:

„Dobrá. S tvým svolením...“

Několikrát zažvýkal a pokračoval: „Ve výrobě zbraní jsme se vyrovnali vyhynulým civilizacím. Těm, kterévyhynuly kvůli nadměrným úspěchům ve zbrojení. Naše mistry srovnávali se zbrojaři Rozsévačů, kterým se ve hvězdných válkách nikdo nevyrovnal. Nezávislost a bohatství planety umožňovaly existenci mnoha krásných tradic.Nejdůležitější z nich je ceremonie zasnoubení princezny.“

Po zádech mi přeběhl mráz. Pokročil jsem k Hernadovi, abych nepropásl ani slovo.

„Zásnuby princezny symbolizují jednotu naší planety se všemi obývanými světy vesmíru. V doprovodu několikabodyguardů se princezna ve svých čtrnácti letech vydá na cesty. Navštěvuje nejrůznější planety, civilizované izaostalé, které náš svět znají, ale ještě neovládly svou hvězdnou soustavu. Princezna cestuje inkognito, sama. Ochrankazasahuje jen v případě opravdového ohrožení jejího života nebo cti.“

„Vzpomínám si, jak energicky zasáhla ochranka na mé planetě,“ neudržel jsem se.

Hernado se usmál:

37


„A já si vzpomínám, jak jsi ji zachraňoval. Byli jsme deset metrů od vás. Žádné nebezpečí nehrozilo. Princezněnestálo za námahu likvidovat tři namyšlené domorodce.“

„Ale proč...“ Zarazil jsem se a pochopil.

„Chtěla tě prověřit, Serži.“

„Pokračuj,“ zabrumlal jsem.

„Neurážej se, Serži. Na mě ani na ni.“

„Tak dobře, povídej.“

„Na jedné planetě si princezna vyvolí ženicha. Tendostane z jejích rukou prsten, schopný na pokyn princezny přenést ho na naši planetu. A když je princezně devatenáct let, chystá se svatba.“

„A ženich se ze svého světa ihned ocitne pod věncem,“ ironizoval jsem.

„Samozřejmě, že ne, Serži. Uspořádá se turnajnápadníků. Všichni zájemci se shromáždí na planetě.“

„Nezávidím vašim princeznám,“ rozzlobil jsem se. „Sedět a čekat, kdo zvítězí v hrátkách ženichů.“

„Vítěz je znám předem,“ řekl Seržant měkce. „Všichni zúčastnění se v tichosti dozví jeho jméno. Porazit ho je hloupá chyba a velice riskantní.“

„Proč? Dostatečně odvážný a silný dobrodruh...“

„Třeba proto, že císař nemusí budoucího zetě akceptovat. Svatba se odloží nebo zruší. A neúspěšný ženich z lítostispáchá sebevraždu... nebo jeho loď nevyjde z hyperpřechodu.“

„Jasné.“ Odvrátil jsem se. „Seržante, a ti předběžníženichové, symbolizující jednotu s vesmírem... Vítězí v turnajích často?“

„Nikdy se jich neúčastní,“ řekl Hernado nelítostně. „Je pravidlem, že princezna nepokládá za nutné zneklidňovat mladíka, kterého si vybrala před pěti lety.“

„Takže jsem uspěl,“ řekl jsem naprosto vážně.

„Ano,“ přikývl Seržant. „Zahynout za princeznu nebo císaře je velká čest.“

„Proč musí zahynout? To jsou turnaje tak nebezpečné?“

„Turnaj se už konal,“ usmál se Hernado. „Vítězem jeŠorrej Menchem,vládce Giarské federace.“

Selhal mi hlas, musel jsem si odkašlat. 38


„Měl být vítězem? Princezna si ho vybrala?“

Hernado zavrtěl hlavou:

„Ne. Odpudivější osobu je těžké si představit. Nemiluji klepy, ale říká se, že princezna miluje svého parťáka vkosmických závodech, mladého navigátora, člověka bezobčanství, kosmického tuláka, žoldnéře...“

V Seržantově hlase znělo neskrývané roztrpčení. Jako věrného poddaného ho netěšily princezniny sympatie k tulákovi, a navíc jako profesionální voják, seržantelitních výsadkových vojsk, těžko mohl pociťovat sympatie k žoldnéři. Delikátností se však nevyznačoval, jinak by tak ostře nepopsal vztah princezny k „mladémunavigátorovi“.

Miluje...

Ale co, pozvala mě, a tak jsem přišel. Ostatní je nesmysl.

„Ten... Šorrej... porazil na turnaji všechny nápadníky? Včetně tuláka navigátora?“

„Porazil.“ V Hernadově hlase zazněla zlost. „Nečekané bylo pro některé to, že princeznin přítel se na turnaji vůbec neobjevil.“

„Něco se stalo jeho lodi?“

„Bylo to jednodušší, Serži. Buď ho zastrašili, nebopodlatili. Nejspíš obojí.“

Chvíli jsme mlčeli. Já jsem se pokoušel skrýt bezděčné uspokojení, Hernado žvýkal další tabletku.

„A co císařovo právo odložit svatbu?“

„Šorrej Menchem vládne federaci dvaceti rozvinutých a hustě osídlených planet. Odmítnutí svatby by urazilo celý Giar. Byl by to dostatečný důvod k válce, kterou nemůžeme vyhrát.“

„Miluje princeznu tak, že je připraven válčit?“

„Princeznu? Vůbec ne, ale když se s ní ožení, stane secísařovým následníkem. Může odejít do své hvězdnésoustavy, sám nebo s manželkou, a klidně čekat. Až získá moc, připojí planetu ke své federaci. Naše státní zřízení toumožní jemu jedinému, bez souhlasu obyvatel.“

„A nedá se mu v tom zabránit? Například předatnástupnické právo?“

39


„Zákonné metody na to nejsou. A nezákonné jsou opět důvodem k válce. Myslím, že naši právníci důklad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist